noc na cornstejne.jpg (9387 bytes)

 
"Kur**, to není možné!", zaklel už poněkolikáté Viktor řečený Howadoor. Vlezli jsme už do x-tého krámu s ovocem a zeleninou a nikde nemají krabicové víno.  Nacházíme se totiž ve Znojmě, centru vinařské oblasti, a pro domorodce je víno v krabici horší než urážka majestátu.

Nakonec kupujeme skleněnou lahev dobrého červeného v Potravinách. Na svařák docela škoda, pomyslím si, a navrhuji, že lahev umístím do svého batohu. "Není třeba", haleká Viktor a cpe lahev do své krosny zvící patrového autobusu. "Toho bohdá nebude, aby slabý netrénovaný Vitásek, nosil lahve velkému svalnatému Howadoorovi." pomyslím si trpce.

Takový svařák se docela šikne, když máte v úmyslu přenocovat ve zřícenině pod stanem, kdy venku zuří únor a na seschlé trávě se leskne jinovatka. Tentokrát dal Viktor naštěstí vědět dost dopředu, že pojedem,   takže jsem se mohl na čundr náležitě připravit, nakoupit rum, salám a pecen chleba a načerpat odhodlání.
 

viktor_v_himalajich.jpg (72459 bytes)
Dobrodruh Howadoor na svém oblíbeném místě v oblíbené poloze.

Je sobota 27. února dopoledne a my směřujeme k Vranovské přehradě, kterou se chystáme obejít, přespat na vhodném místě a v neděli se zase vrátit zpátky do Brna. Jenom takový krátký čundřík, obhlédneme, jak to po zimě vypadá. Z Brna do Znojma jsme dojeli autobusem. Ve Znojmě jsme se ovšem zdrželi nakupování hromady monočlánků do Viktorovy obludné baterky. Naštěstí díky mému vytříbenému orientačnímu smyslu, jsme ihned našli vlakové nádraží a už ujíždíme vstříc Vranovské přehradě.

Ve vlaku je spousta času, abych mohl vylíčit okolnosti mých předchozích pobytů ve Znojmě a na Vranově. Viktora to viditelně zajímá a je poznat, že ho mrzí, že s ním tolik ženských na čundru nikdy nebylo. No, může si za to sám.

Vystupujeme v Šumné, jdeme polem a lesem po zelené značce k přehradě. Na první den máme naplánováno dojít přes Bítov a zříceninu Cornštejn na hrádek Frejštejn . Asi dvacet kilometrů. Sněhu už nikde moc není. Zato bláta a vody na rozdávání. Moje kotníková sportovní obuv zjevně nestačí, proto nasazuji rezervní pár suchých ponožek. Po několika kilometrech už nasazuji poslední rezervní ponožky. Začínám tušit, že to bude fajn výlet.

Docházíme k přehradě. Je krásné jasné počasí, teplo. Obdivujeme krásný velký most přes Švýcarskou zátoku, zjišťuji, že Viktora kromě hovadin zajímají i technické památky. Aspoň něco rozumného.

Přehrada u hráze je zamrzlá už jenom trochu a led, tam kde ještě nezmizel, je tenký jen pár milimetrů. Navrhuji půjčit si loďku a hrát si na ledoborec, ale jsem nazván idiotem.  Po chvíli okounění pokračujeme po žluté do Bítova. Cesta vede přes blátivá pole. Občas vyplašíme nějakou polní zvěř, škoda že nemám foťák. Cestou líčím Barbarovi Howadoorovi děje několika umělecky hodnotných filmů, o kterých on v životě neslyšel (namátkou třeba Polanského Hořký měsíc).

Po poledni přicházíme do Chvalatic. Obec nevelká, hospoda útulná a otevřená. Dáváme si kafe. V hospodě je pouze jeden host. Vrchní odchází a ponechává klíče hostovi, který nás posléze z hospody vyhazuje. Hm, jiný kraj,  jiný mrav.

V Bítově objevujeme squělý penzion, ve kterém je vrchní na němž je vidět, že je mužem na svém místě. Viktorovi postupně vnucuje kafe se šlehačkou,  prejt se zelím, pivo a zmrzlinu. Já odcházím na záchod, protože dostávám průjem jenom z toho, když to vidím.

Po vyprázdnění a konzultaci se rozhodujeme, že na Frejštejn už nepůjdeme. Spát budeme na Cornštejně. Vyjadřuji názor, že odtud je to blíž do civilizace a kdyby bylo nejhůř a hrozilo mi umrznutí, doběhnu do penzionu, a snad mě pustí dovnitř přespat.

Něco po čtvrté hodině odcházíme z Bítova. Na mostě přes přehradu to pěkně fouká, je zima a přehrada tady je ještě zamrzlá. Led má možná i půl metru, proto navrhuji, že bychom mohli zkusit projít se po ledu. Chci zažít konečně nějaké dobrodružství. "To by mi Blanička nikdy neodpustila, kdybych se jí tady utopil", mumlá potichu Viktor. Já to věděl. Je to strachapud, i když má ty anabolické svaly. Navrhuje, že mi půjčí baterku a bude se dívat z mostu, kam až dojdu. Až světýlko zhasne, půjde dál....   Ještě, že znám jeho zvláštní smysl pro humor.

Cornštejn je dosti zachovalá zřícenina, která má na horním nádvoří pěkný plácek na táboření. Bohužel tu pobíhá spousta lidí, byť jsme předpokládali, že v tuto roční dobu tu kromě nás dvou magorů nebude ani noha. Viktor se začne chvět, nesnáší totiž větší dav lidí. Naštěstí místní mládež nazná, že na zřícenině dnes večer soukromí mít nebude a odchází pařit jinam.

Stavíme stan a dáváme se do toho svařáku.

Je tma, popíjíme svařák, jedinoužto obranu proti sílícímu mrazu. Snažím se navodit příjemnou atmosféru svěžími historkami z letních akcí. Nepomáhá to.

Nakonec navrhuji zalehnout do předem připravených bojových pozic. Oblékám na sebe všechno šatstvo, co mám sebou, a zaléhám do zapůjčeného péřového spacáku. Ještě netuším, co mě čeká za noc.

Viktor se souká do svých Polarteků a okamžitě usíná se svým hromovým chrapotem. To je vcelku konstantní zvuk, takže mi po několika hodinách přestává vadit.

"Hů hú"....."Hů hú", začíná se ozývat venku v nepravidelných intervalech, stále intenzivněji. Asi nějaká zvědavá sova. Přilétla se mrška podívat, co to tam chroptí v tom kopulovitém útvaru.

Štrachám se ze stanu vetřelce zahnat, rád bych totiž usnul. Venku ovšem nic živého nevidím, pouze na obloze svítí měsíc jak mlýnské kolo.

Když se vrátím do stanu, narážím na probuzeného Viktora, který vyděšeně šeptá "Co to bylo?". Ignoruji ho, vrážím si pecky sluchátek hluboko do uší, a snažím se za zvuků The Cure znovu usnout.

Nad ránem se mi to konečně na pár hodin daří, nevadí mi už ani praskání ledového krunýře na přehradě. Příšerný zvuk.

V šest ráno vstávám. Od země jde příšerný chlad, tak že se nedá spát. Viktor ve stanu není, stojí nad přehradou a  kochá se romantickým východem Slunce. Kdo by to do něj řekl, do drsňáka.

Já jsem rád, že mám tu noc za sebou. Ale co, teď se můžu všem chlubit, že jsem spal v mrazu ve stanu. ("Ty jsi blázen!" mi zatím každý odpověděl.)

Cesta do Bítova probíhá v pohodě. Z radosti, že je to za mnou, ani necítím dorasované nohy a nevnímám cáry kůže odlupující se z puchýřů na prstech u nohou. "Jen aby to nebyly omrzliny", myslím si v duchu.

Jedeme vlakem zpátky a já se snažím Viktorovi vysvětlit, jak se má chovat k mladé průvodčí, aby ji zaujal. "Já před ní třeba nabliju do odpadkáče" navrhuje. Vzdávám to, protože zjišťuju, že s takovou žádné holky na další čundr neseženeme.

Ve středu volám Viktorovi, jestli bychom nezašli na pivo, pokecat a tak.

„Do hospody? Víš, já nemůžu. Mám moc práce", zní jeho evergreen. "Tak aspoň večer, na jedno", naléhám.

„To neee. Blána by mě zadávila!“

Vitásek, 14.dubna 1999
 
 
 

Tak tohle je Vitáskova verze. Jak to ale bylo doopravdy, to se dočtete tady. Howadoor