Bukovské vrchy jsou nepříliš vysoké pohoří na východním Slovensku. Začínají nejvyšším vrcholem, který leží na trojmezí Polsko-Slovensko-Ukrajina.  Hora se jmenuje Kremenec a měří 1221 metrů, pod ní leží nejvýchodnější slovenská obec Nová Sedlica. Bukovské vrchy se táhnou k severozápadu od Kremence podél polsko-slovenských hranic až k Dukelskému průsmyku.

 Vrchy se jmenují Bukovské po známém spisovateli Charlesi Bukowském, jehož prarodiče, podobně jako předkové Andyho Warhola pocházeli ze Slovenska, a to z obce Stakčín. Ve Stakčíně, v místní knihovně, je stálá expozice fotografií a knih Charlese Bukowského, a až se seženou nějaké peníze, tak prý místní nadšenci zbudují muzeum v rodném domku jeho dědečka, který je však zapotřebí důkladně vyspravit, neb je to dnes pěkná ruina. Tak zatím mají alespoň tu výstavku a vrchy.

Starý dům v Nové Sedlici.

 Pochopitelně se vrchy jmenovaly Bukovské už předtím, než se Charles Bukowski proslavil, ale tenkrát to bylo skrzevá hojný výskyt buků. Dnes se tedy takto jmenují po něm, což mi přijde docela vtipné, neboť se vlastně nic nemuselo předělávat. Jestli se u nás proslaví třeba nějaký Chřib, tak můžeme Chřiby pojmenovat po něm a nikomu to ani nepřijde.

 Dále se toto pohoří vyznačuje krásnými horskými loukami – poloninami, velkým množstvím druhů rostlin (okolo 950), černými čápy, orly skalními, starými, léta nepoužívanými tratěmi s tunely, v nichž se dá spát, rysy, divokými kočkami, medvědy a tím, že jedna zatracená banda Pražáků o tom všem napsala článek do Turistiky a hory. Časopis jsem koupil, článek přečetl a na ty romantické zbleby naletěl.

 Psali tam, jak je toto pohoří nádherně liduprázdné (což je pravda), jak je tam na podzim krásně, zlatavé listí, příroda a vůbec. Jak jsem to přečetl, tak jsem byl ztracen. Popadl jsem batoh a za pár dnů jsem vyrazil. Bylo to v říjnu 1997. Naplánoval jsem si, že z Nové Sedlice vylezu první den na Kremenec a poté půjdu po hřebenu až na Duklu a pokud bych to nestíhal (neměl jsem tenkrát moc volných dní), tak jenom po Lupkowský průsmyk, což jsou dva, možná tři dny pochodu, podle toho, jak se vám chce.

Nová Sedlica, květen 1996. Místní obyvatelka vede
své kozy z pastvy.

 Do Bukovských vrchů je dlouhá cesta – já jsem byl ale chytrý a večer jsem vyjel z Brna rychlíkem Petrov, v němž jsem za drahé peníze zakoupil lůžko, na které jsem se neprodleně vyhrošil a usnul. Vlak příjemně drncal až se v sedm ráno dodrncal do Košic, kde jsem vystoupil. Protože jsem měl asi hodinu čas, šel jsem se trochu porozhlédnout po městě, což jsem neměl dělat, neb mě odchytila babka s dvěma gigantickými kufry a jestli bych prý jí nepomohl z vlaku na autobus. No budiž, řekl jsem si, popadl kufry a zjistil, že babka se zabývá převážením kovadlin. Navíc autobusové nádraží není hned u vlakového a tak jsem s tím supěl dobrých pár set metrů. A ještě ke všemu babka pořád kvílela jak mi dá, až jí to tam donesu, peníze na pivo, ale že mám pohnout, protože jí jinak ujede autobus. Samozřejmě když jsem kufry konečně na zastávce složil, prohlásila jenom „Pán boh vám to odplatí“ a odjela. Krysa. Pán boh jej to odplatí, tfuj.

  Zbytek času jsem proseděl v parčíku a koukal po pohledných Slovenkách, jak chodí do práce a do školy.  Hm, Slovenky, to je moje vášeň.

 Skoro prázdný vlak odjel včas a po ještě jednom přestupování jsem okolo jedné po poledni dorazil do Stakčína, což je obec nedaleko Sniny, nicméně do Nové Sedlice je to ještě kus. Autobus jel ale brzy, dovezl mě do Uliče a další do Nové Sedlice taky pěkně navazoval, takže jsem ve tři vystoupil ve nejvýchodnější slovenské obci na konečné. Když se nad tím zamyslíte, tak za stejnou dobu dorazíte z Brna do norského Osla, ale co je Oslo proti Bukovským vrchům, že?

 Pražáci v Turistice a hory psali, jak je to chudá oblast, jak v obchodě mají jen pár základních druhů potravin a tak. No jo, Pražáci… Nejbohatší oblast to určitě není, ale lidi chodí oblíkaní mnohem líp než u nás (oni na to víc dbají), v obchodě jsem sice nebyl, ale domky mají hezké a dosti často se satelitní anténou, tak to zas žádná bída asi nebude. Pravda je, že v roce 1997 nebyla v té oblasti ještě tak vysoká nezaměstnanost jako teď.
 
 
Kozy se na zastávce schovávají před deštěm,
stejně jako Howadoor.
 V autobuse ze Stakčína mě dost vyvádělo z míry, že těm Slovákům vůbec nerozumím, o čem se baví. Snad jsem tu slovenštinu, k čertu, nezapomněl? V Horné Sedlici jsem to pochopil – ona to totiž vůbec nebyla slovenština, ale rusínština, ukrajinština či čert ví co za řeč. V téhle oblasti jsou nápisy na obchodech azbukou a s češtinou budete mít jisté nevelké potíže. Já se ale stejně nechtěl nějak vybavovat a vyrazil jsem směle na Kremenec, neb se jednak kazilo počasí, druhak jsem to chtěl stihnout do tmy. Samozřejmě, i když je cesta značená, jsem po deseti minutách zabloudil a po půl hodině byl zpátky v Nové Sedlici. To už je takový můj zvyk. Druhý pokus už ale vyšel. V šest jsem byl na Kremenci, kde jsem našel prostorný turistický přístřešek. To bylo dobře, protože už byla tma a  dalo se do deště. V přístřešku jsem postavil stan a zalezl do něj.

 V noci se vyprší a ráno bude hezky, říkal jsem si. Houby. V noci se déšť postupně změnil v děsný liják a ten ráno nepřestal ani trochu. V tom se vůbec nedalo jít, po čtvrt hodině bych byl mokrý jak myš. Šel jsem se kouknout jenom pár metrů na hraniční kámen na vrcholu a trojmezí a zalezl jsem zpátky do stanu, odhodlán vyčkat, až se počasí umoudří.

 Četl jsem si Literární noviny, což je dobrá věc na cesty, jelikož vám chvíli vydrží. Ale věčně taky ne. Jenomže bylo deset dopoledne a pršelo pořád stejně. Na chvíli jsem si zdříml. Ve dvanáct lilo stále jako z konve. Tak jsem si ty noviny přečetl podruhé. Ve dvě pršelo pořád, možná o trochu víc. Tož jsem se najedl a zase si zdříml. Ve čtyři průtrž mračen vesele pokračovala. Bylo jasné, že ten den už nikam nepůjdu .To mne tak znechutilo, že jsem zase usnul. V noci pršelo a pršelo a pršelo a pršelo a taky dost lilo. Zatracené Bukovské vrchy!

 Okolo půlnoci mě vzbudilo nějaké děsné zašramocení u hlavy. Vylítl jsem s baterkou ze stanu a načapal myš, jak se chystá prokousat do stanu díru. Nechal jsem jí venku sušenku, aby se nemusela namáhat. Stále pršelo a mezi stromy se válela hustá mlha, hu, to bylo strašidelné!

 Brzy k ránu déšť ustal, takže jsem na nic nečekal, vstal, sbalil (sušenka přes noc zmizela) a vyrazil. Pořád bylo zataženo a nevypadalo to dobře. Kdepak romantika, hnusný listnatý les, hřeben pořád nahoru dolů, zvířectvo zalezlé v dírách. Občas pomníček nějakému padlému vojákovi. A taky šílenec na motorce.

 Znenadání se s děsivým řevem motoru vynořil za mnou na lesní pěšině nějaký maniak na terénní motorce a řítil se přímo ke mně. Když mě dostihl, zabrzdil smykem a pekelně se zachechtal. Polský pohraničník.  A hned davaj pasport a odkud jdu a kam. Polské pohraničníky nemám rád, strašně to žerou. Chápu, že se v tak liduprázdné oblasti nudí, ale tak mají někde chlastat a neotravovat. Chlapík si vše zapsal a potom prohlásil, že pršet už nebude a že budu mít pěknou cestu.

 Blb. Za necelou hodinku pochodu začalo lít s novou vervou. Boty promočené od mokré trávy a po chvíli mokrý úplně celý, krajně znechucený jsem se rozhodl, že tady už teda nebudu, když jsou na mě takoví a že to zabalím. Ze sedla pod Ďurkovcom jsem po zelené značce sešel do obce Runina, kde mají plechovou autobusovou zastávku. V té jsem se převlíkl a rozvěsil mokré věci a marně hledal jízdní řád. Nenašel jsem nic. Co teď? Po chvíli uvažování zazvonil jsem u domku naproti zastávky a zeptal se chlapíka, co vylezl, kdy to pojede. Moc mi nerozuměl, ani já jemu, pochopil jsem ale, že snad za hodinu. Když šel chvíli potom kolem jiný chlapík, radši jsem se zeptal i toho. Prohlásil, že v neděli žádný autobus nejede. To mě zmátlo. Po dvaceti minutách šla kolem babka a ta mi nějakým prapodivným jazykem sdělila, tedy jestli jsem to správně dešifroval, že autobus jede až v šest večer.  Protože mi stejně nic jiného nezbývalo, začal jsem si na zastávce vařit polívku a když jsem ji uvařil, tak do toho samozřejmě vlítl ten autobus. Ověšený šatstvem a s ešusem v ruce jsem se narval dovnitř.  Naštěstí jel do Stakčína. Tam pršelo taky jako z konve, tak už jsem to zabalil definitivně a další den brzy ráno jsem byl doma. To tedy byla výprava!

 Tak nevím, jestli vám mám návštěvu Bukovských vrchů doporučovat. Doprava zdlouhavá a tedy i dražší, příroda sice pěkná, ale ne hezčí než na místech bližších. Ale na hřebenu téměř žádní lidé, můžete dělat táboráky jak chcete a nepřiletí na vás žádný zatracený ochranář a cesta krásně dlouhá, na Duklu je to několik dní pochodu. O vodu není nouze, a tím teď myslím pramínky a studánky, ne ten prokletý déšť. Pro osamělý týden v pěkných horách je to znamenité místo. Tož rozhodněte se sami. I když to možná ještě chvíli potrvá, já se tam určitě vrátím.

Howadoor, 26.dubna 1999

 
 
Ohlasy

Howadůre, tento kraj velice dobře znám, zážitky mám podobné, ne-li lepší. Prosím tě, nemystifikuj čtenáře o častých pramíncích, v létě je tam opravdové sucho a na hřebeni vodu nenajdeš dobrých 20 km. A o těch ohních to taky není to nejlepší, je tam národní park a Poláci jsou velice tvrdí, kolegu načapali v deset v noci a pokutka: 80 Zl za malý ohýnek k vaření. Jinak je tam opravdu fajn, zvlášť jsi-li tam třeba tři týdny.

Macík, 3. prosince 1999 15:52

Kdybys tak napsal zpáteční adresu, Macíku, hned bys měl na krku rozhovor! Howadoor
 

Je to jeden den, kdy jsme se v počtu čtyřech vrátili z Bukovských vrchů....počasí jsme měli nesrovnatelně lepší, miliony černých ostružin podél pěšiny, stopy rysa u studánky a zážitky skvělé...díky za námět Howadoore...někdy se tam vrať s nějakou prima partou !! Jeden postřeh na konec...do rychlíku Laborec - jen na lehátko!!! Jinak je ta cesta k nepřežití.......

Zdraví Lucka, neděle 3. září 2000, 07:50:59

Oni to ti polští pohraničníci tak žerou proto, že jim tam běhají afgánci a nejrůznější svoloč. V lesích Biesczad probíhala po 2. světové válce taková malá lokální válka, kdy se Ukrajinská osvobozenecká armáda pokusila toto území v Polsku (když se podíváš na mapu, tak uvidí, že je to jakýsi přívažek) násilím připojit k Ukrajině. Poláci se ubránili - lokální válka skončila někdy v roce 1950. Dodnes jsou kolem hřebenovky zřetelně patrné stopy - zákopy a zbytky munice. Když jsem se vypravil mimo turistickou stopu - kousek za Mogilou zoldniera Gladysza - byl jsem slušně a důrazně vrácen zpět. Pohraničník mi řekl, že lesy dodnes nejsou vyčištěny od munice! Jediné bezpečné cesty jsou proto ty turistické a +/- 20 metrů dokola na čůrání a kakání.

Na polské straně kdysi žila nepočetná národnostní skupina Bojků - ti však byli počátkem 50. let vysídleni na západ Polska a jejich vesnice byly srovnány se zemí. Až do 60. let do oblasti nevedly žádné přístupové komunikace, potom - po jejich vybudování - proběhla celá řada pokusů o zalidnění (dodnes jsou v mnoha vesnicích patrné zbytky kolchozů a paneláky? Biesczady to vyhrály. Dnes se zde rozvíjí zejména letní turistika, protože přísní ochranáři naštěstí nedovolí vybudování sjezdovek. Vůbec o to v Polsku tak nějak dbají:-)

Pokud jde o vodu - potvrzuji její nedostatek. Pokud vím, tak jediný pramen na hřebeni je po vrcholem Czolo - ale když jsem ji nejvíc potřeboval, tak jsem ji stejně nenašel.

Bukovské vrchy jsem prošel z Polské strany. Je to pěkný kout, ale poloniny v Biesczadech jsou lepší. To, co mě táhne na východ Slovenska nejsou ani tak hory, jako lidé, lidová architektura a kulturní zvyky. Snad mi to vyjde v roce 01, a dostanu se tam.

Tom Klíčník, fototom@centrum.cz, http://freeweb.starweb.cz/fototom, 2. listopadu 2000

Já jsem toho názoru, že polští pohraničníci to tak žerou proto, jelikož jsou blbí jak tágo. Otravují v Bukovských vrších stejně jako v Tatrách nebo v Jeseníkách, já už je, magory, znám. A Afghánci nejsou žádná svoloč, nýbrž pověstně lstiví lidé. Až budu velký, též budu tak lstivý a všechny pohraničníky ošálím.

Howadoor
 
Zdar,
Mám dojem, že jsme v Bukovkách museli být ve stejný čas, jakmile jsme vylezli na Kremenec, začalo drobně pršet a nepřestalo po další dva dny. Chtěli jsme jít na Duklu, ale počasí nás natolik zaskočilo, že jsme v Ruském sedle zbaběle prchli směrem na Starinu (Zde jsme si stopli avii s ženskýma, co jely z práce v lese) Ale to je jedno. Co se týče té vody, opravdu nezastávám názor, že by jí byl kolem hřebene dostatek. Když jsem večer nechtěně poslední vodu shodil z vařiče, dopadlo to tak, že jsme nepili do následujícího dne do odpoledne (pokud nepočítám olizování orosených listů a srkání dešťové vody z hraničních kamenů) a to nejsme žádní blbci, otec pochází z bývalého Smolníku (Ruské sedlo). Za pozornost ovšem stojí i pozůstatky po bojích v obou světových válkách (zákopy, krátery, pláště z kaťuší atd.) Můj stryko požovník zná cestu k několika vrakům letadel, voj. techniky a hromádkám munice roztroušené směrem na Duklu prakticky všude. Ovšem muzeum Andyho Warhola v Medzilaborcích je kapitola sama pro sebe. Nevím jak to říct, ale pravděpodobně se jedná o muzeum s nejvyšším koeficientem, pokud vydělíme hodnoutu expozice počtem návštěvníků za rok (asi tak dvaceti osmi).     
 
Měj se!  TButala@seznam.cz, 31. října 2000

Nazdar čundráci,

před měsícem jsem se vrátil z Bukovek. Vody dostatek (možná proto, že to bylo po záplavách), krásná příroda. Zážitky a poznatky z cesty jsem zveřejnil na svou internetovou stránku. Mějte se a poloninám třikrát ZDAR, ZDAR, ZDAR!

David "MeGab", 4. září 2001

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.