Národní park Malá Fatra

Pod Velkým Fatranským Kriváněm

Velkoplošné chráněné území Malá Fatra bylo vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí roku 1967. V roce 1988 bylo přeměněno na národní park. Výměra parku je 22630 ha, ochranného pásma 23262 ha. Malá Fatra patří mezi vysoká pohoří Slovenska s velmi bohatou a zachovalou západokarpatskou přírodou. Pestré geologické složení a značná relativní výška pohoří podmiňují existenci bohaté rostlinné a živočišné říše a pestrost forem reliéfu.

Pohled z Grúně

Až 83% území Malé Fatry tvoří lesy, převážně smíšené. Převládají listnaté dřeviny, zejména buk. Kosodřevina roste souvisla nad 1340 m. V nižších polohách převládá dub zimní, ve vyšších jedle a smrk.

Veľký Kriváň (1708,7 m)

Velký Fatranský Kriváň, 1708 m

Nejvyšší vrch Malé Fatry v hlavním hřebenu Kriváňské Fatry. Dobrý vyhlídkový bod. Okolí vrcholu má hodně lišejníkových porostů (lišejník islandský).

Veľký Rozsutec (1609,7 m)

Veľký Rozsutec

Charakteristický rozervaný vrch v severní části Krivánské Fatry. Typický dolomitový reliéf sestávající z nejrozmanitějších skalních forem. Na jeho úpatí vznikají sutinové kužely. Svou formou a výškou vyniká v celém okolí. Je výjimečný bohatstvím a svérázem rostlinné pokrývky, patří k nejbohatším botanickým lokalitám na Slovensku, nacházejí se zde mnohé slovenské endemity. Dobrý vyhlídkový bod. Na jeho úpatí stála v sedle Medziholie chata pod Rozsutcom, která 17. 1. 1985 i s hospodářskou budovou do základů vyhořela.

Kraľovany

Obec v kralovanském průlomu poblíž ústí Oravy do Váhu. Důležitý železniční uzel, nádraží s travle otevřeným bufetem, kde mívají dobré halušky. Obec vznikla v polovině 14. století, patřila k oravskému panství. Byla to vorařská a rybářská osada s povinností dodávat na hrad ryby. Význam obce stoupl postavením odbočky železnice na Oravu koncem 19. století.

Fatra v Ottově encyklopedii

Velká a Malá Fatra v Ottově encyklopedii


V autobuse

Slunce zapadá za hřeben a já se motám a nevím kde jsem. Jako obvykle.

O půlnoci ve žďáráku

Ráno v sedle Medziholie, cesta vlevo míří na Rozsutec.

Cesta se ztrácí v mlze

Chvílemi vylézá z mraků slunce

Přišel jsem z města domů a koukám, doma Blable. Kamarádka Blable má klíče, přijde si kdy chce, odejde si kdy chce, teď se válí na gauči a pojídá koblihy. Blable jedna.

„Kdes byl?“, ptá se Blable.

„Ve městě“, vrčím, protože mi snědla všechny koblihy.

„A co to vlečeš?“

„Žďárák! Koupil jsem si žďárák.“

Žďárák, čili Žďárského bivakovací vak, je nepromokavý pytel, do kterého si vlezete i se spacákem a karimatkou a neprší na vás a teplo je vám jako ve stanu. Tedy alespoň doufám, že je. Zatím jsem spal ve žďáráku jenom jednou a od té doby jsem si ho chtěl koupit. Oproti stanu je to sice menší luxus, leč stan váží tři a půl kila a žďárák jenom osm set gramů. A balit ráno, když je pořádná zima, mokrý stan, není nic příjemného, v rukavicích to nejde a bez rukavic vám ruce za chvíli pěkně namrznou. Žďárák jen tak svinete, hodíte do batohu a jdete dál, jako pán. A večer si žďárák zase jen tak ležérně levou ručkou rozvinete a šup do pytle! A považte to hrdinství! Spát ve stanu v zimě, to by každý uměl, ale když se vrátíte z hor a lidi se vás ptají, jestli vám ve stanu nebyla zima, tak když pak prohlásíte „Ve stanu? Pchá! Stan je pro masňáky, já spím výhradně pod širákem!“, to jste hned král a dívky vám padají k nohám.

Ovšem ne tak Blable. Žere koblihy a nejeví nadšení.

„Žďárák? Aha… a to si ho vezmeš na Fatru?“

„Samozřejmě“, pravím hrdě.

„Hm… jak myslíš. Zmrzneš.“, praví Blable vyrovnaně a kouká, kde by ještě něco zblajzla.

Nedbám nic řečí hloupé ženy a rozbaluji vak na podlahu, abych ho ihned vyzkoušel. Je pěkně dlouhý, skoro tři metry a prý je naprosto nepromokavý. Tvrdil prodavač. Strkám dovnitř karimatku a spacák a zdá se, že se tam všechno hezky vejde.

„A hele, v tom by se to pěkně leželo“, říká Blable. A už se dere dovnitř!

„Leží se tu docela dobře“, pochvaluje si to, „nemáš ještě nějaké koblihy?“

„To nemám. A už ať jsi venku z mého žďáráku, to je pro hrdinné turisty a ne pro válení se tučných žen!“

„Ale kdepak, mě se tady líbí“, rozvaluje se Blable, „když chceš, abych vylezla, tak si pro mě pojď, no jen pojď za mnou do pytlíku, ty náš malý hrdino!“

Blable se tváří vilně. Raději jdu do kuchyně podívat se, co mi zbylo k jídlu. Blable za mnou nespokojeně křičí:

„Pche, pitomo, stejně zmrzneš!“
  


Autobus do Kraľovan jede dlouho, šest a půl hodiny. Na moravsko-slovenském pomezí staví u bufetu, který se jmenuje „Bistro na zdravém vzduchu“. Mají tady rozličné speciality, kupříkladu Kajínkův guláš za 54 Kč, já se ale, přes jisté sympatie k odvážným kouskům toho pána, spokojím s gulášovou polévkou. Pojídám polévku a poslouchám z rádia předpověď počasí, kde se dozvídám, že „vítr tři až sto metrů za vteřinu v nárazech přechodně zběsilý.“ Divné rádio.

Kraľovany mám rád, neboť autobus stojí hned u nádraží a na nádraží je nonstop bufet a téměř nonstop restaurace. V bufetu mívají halušky, ale dnes ne. Zato je tady obrovský opilec, klátí se mezi stoly a převrací židle. Legrace, ta je tady vždycky.

„Som smädný! Jáj, boha, taký som smädný!“, řičí na celý lokál, až konečně padá přes židli a zůstává ležet mezi stoly. Nikdo si ho nevšímá, jenom bufetářka, když vidí, že nejsem zdejší, mi vysvětluje, že to je jen takový neškodný otrapa, že se za chvíli vzpamatuje a půjde domů.

„A čo vy si dáte?“

„Guláš a velkou kofolu. Jsem strašně smädný!“

Bufetice se na mě podezřívavě dívá, jestli jí náhodou taky neskončím na břiše mezi stoly, ale nakonec asi dochází k tomu, že z kofoly si šišku moc nenamotám, a tak nic neříká.

Když guláš dojídám, notor se zvedá a vrávorá ven z lokálu. Po delším hledání dveří se mu daří odejít a mizí v nádražní hale, odkud se vzápětí začnou ozývat příšerné rány, jako když do něčeho bušíte vší silou palicí.

Popíjím kofolu a usmívám se spokojeně. Já to vždycky říkám, Kraľovany, tam to jináč buší!
 



 
„K čertu, já jsem skutečně neomylný!“, zuřím. „Znovu jsem neomylně zabloudil okamžitě po startu!“

Z Kraľovan jsem se za hříšných šest slovenských korun přesunul vlakem motorákem ještě asi pět kilometrů do Kraľovan-zastávky. Odsud bylo mým plánem dojít do sedla Medziholie, které leží v jedenácti stech metrech na hřebenu Malé Fatry mezi vrcholy Stoh a Veľký Rozsutec. Mám na to sotva tři hodiny, než bude úplná tma a já se tady motám někde po lese, značka nikde a už vůbec netuším, kde to vlastně jsem. Slunce pomalu zapadá za fatranskými vrcholy a já lovím z batohu buzolu, abych se pomocí ní ještě více dezorientoval.

Bohužel jsem asi nekoupil mapu kompatibilní s buzolou nebo je tu nějaká magnetická anomálie nebo já už vážně nevím čím to je, do prdele práce blbá, já už se na to vykašlu a jdu dolů do doliny, tam snad na nějakou cestu narazím! Jak může chytrý a zkušený člověk za slabou hodinu tak dokonale zabloudit, to fakt nechápu.

V dolině jsem skutečně narazil, ale ne na cestu, nýbrž na potok a gigantické haldy větví z vývratu, které jej úplně zatarasují a znemožňují chůzi. Nějakou dobu se tím prodírám, ale nevede to k ničemu, takhle brzo padne tma a co já tady v dolině, vždyť Slunce v duši hlásilo, že „v dolinách při vyjasnění až mínus patnáct stupňů“. Tak moc zase ten žďárák na poprvé testovat nechci, říkám si, raději zase zpátky na hřeben a tam se uvidí. Škrábu se tedy zpátky nahoru.

O dvacet minut později jsem na hřebeni a v lese vidím čerstvé stopy, nějaký chlap tudy šel. Určitě víc než já nebloudil, a tak jdu dál po stopách. Asi po dvou kilometrech docházím na mýtinu a stopy míří dolů, zpátky do doliny. Sice se mi to nelíbí, ale nakonec jdu dál, tam kam míří šlépěje.

A dělám dobře. V dolině přicházím na asfaltovou lesní cestu, podle které se nacházím i na mapě a už to vidím, cesta vede těsně pod sedlo a vypadá to, že by se to dalo do tmy stihnout, i když už je šero. Chutě do toho, ať už jsem tam.

Tma mě zastihuje asi kilometr a půl pod sedlem, v místě, kde končí asfaltová cesta a pěšina jde dál podél potoka strmě lesem nahoru. Teď je všude sníh a pěšina není vůbec vidět, nikdo přede mnou nešel a značka taky žádná. Stejně bych ji potmě neviděl. Šlapu lesem, místy zapadám až nad kolena do sypkého prašanu, pod kterým jsou zrádné kořeny, kluzké větve a špičaté klacky. Po slabé půlhodině les končí a já už mám vyhráno – sedlo je kousek přede mnou. Je tma jako v pytli, rozsvěcím baterku, ale ta jen tak skomírá a stejně skoro nic nevidím.

V sedle jsem za další čtvrthodinku. Je zataženo, měsíc nesvítí, rychle se ochlazuje, jen v údolí bliká světélko. Hospůdka jakási útulná, určitě! Je to jen pár kilometrů, za hodinku bych tam mohl být!

„Mlč, chcípáku, přišel jsi sem testovat žďárák, tak nemektej a už ať jsi v něm“, velí mi mé silnější já, ale to slabší kvičí:

„Co? Tady v té zimě se chceš jen tak uložit do sněhu? To přece nemyslíš vážně! Tomu sám nevěříš! A co tady ta hromádka? To je určitě medvědí trus. A vypadá čerstvě! Přece nechceš, aby tě do rána rozhlodal medvěd na márne kúsky?“

Ve tmě se opravdu nedá rozpoznat, jestli je to krtina nebo medvědí lejno. Snažím se držet názoru, že je to krtčí dílo, i když je obtížné uvěřit, že ausgerechnet v lednu v noci v mínus deseti stupních kopou krtci na fatranském sedle metro. Odkopávám botou sníh a dělám si ve sněhu plošinku na spaní, přičemž vedu dál schizoidní rozhovor. Nakonec to vyhrává mé silnější já:

„Podívej se, nech těch keců, stejně dobře víš, že nakonec do toho pytle vlezeš, tak co to pořád komplikuješ?!“

Uznávám, že to je pravda. Spacák a karimatku už mám ve žďáráku, teď ještě na sebe navléct všechno, co mám. To je trochu složité, protože ve vaku není dost prostoru na převlékání a přitom abych si oblékl věci z batohu, musím sundat nejdříve ty, co mám na sobě. Případnému náhodnému chodci by se tak mohl naskytnout kuriózní pohled na polonahého člověka, kterak, stoje na jedné noze na spacím pytli rozhozeném ve sněhu, snaží se, uprostřed tmavé lednové noci, na sebe natáhnout nějaké zvláštní součásti oblečení, aby pak se strašným láteřením zjistil, že to nejsou spodky, nýbrž tričko.

Po vysilujícím, avšak nakonec vítězném zápase se vzdorujícími svršky soukám se do bivakovacího vaku a zatahuji za sebou zip. Hin sa ukáže!
 



 
Budí mě naléhavá myšlenka, že k vybavení žďáráku by měl patřit také klozet, nebo alespoň pisoár. Chvíli šátrám ve spacáku, až nacházím baterku. Na hodinkách je půl hodina po půlnoci. Co se dá dělat, musím ven.

Venku je nádherná, jasná noc. Hvězdy se třpytí, měsíc se blyští, sníh jiskří a zima jak v psírně. Brrrr. Je takové světlo, že by se dalo číst. Na jedné straně se tyčí Veľký Rozsutec, na druhé straně oblý Stoh. Přemýšlím, že by to byla hezká fotografie, ale nemaje stativu, nakonec fotím jen sebe samospouští, kterak mi z vaku trčí jenom hlava. Kdo ví, co z toho vyleze. Tedy z té fotky.

Zpátky do žďáráku se mi moc nechce, čeká mě totiž ještě asi šest hodin povalování se na sněhu, a já už jsem docela vyspalý. Je to otrava, tyhle dlouhé zimní noci. Nějakou dobu přemýšlím o tom, že bych se mohl sbalit a vyrazit hned teď, je jasno, cestu znám a vyspaný jsem taky už dost. Na druhé straně noční pochod už jsem zkoušel a nelíbilo se mi to. I ve dne se chovám dost chaoticky, ale v noci už mám mozek úplně vypnutý a řítím se jak neřízená střela a obvykle taky záhy někam zahučím. Po úvaze zalézám zpátky do pytle a zase usínám.
 


V sedm hodin ráno se ukazuje, že jsem asi udělal dobře, když jsem se nevydal na cestu v noci. Je zase úplně zataženo a zvedá se vítr. Naštěstí jsem náhodou rozbil tábor v závětří, a tak mi nedělá valné potíže se sbalit. Svlékám ze sebe tlusté vrstvy svršků a jásám nad svou odvahou:

„Ha! Jsem skvělý! Mrzne až praští, všichni jsou zalezlí a tetelí se zimou a strachy u kamen, ptáci padají zmrzlí v letu, nikde ani živáčka, když v tom koho to zříš šlapat závějemi? Ano, jsem to já, Howadoor zvaný též Snowman, který, ničeho se neštítě, spí bohatýrsky v záhrabu! Sakra, ponožky mi zmrzly na kost.“

Opravdu, ponožky ze včerejška, které jsem nechal v batohu, jsou zmrzlé tak, že bych je spíš polámal než rozbalil. To ale nevadí, protože mám náhradní. Zmrzliny jdou do batohu spolu s ostatními svršky, batoh na záda a vyrážím na cestu. V sedle už fouká docela silně. Přemýšlím, jestli nebude lepší nabrat někde vodu, mám už jí jen asi litr a půl, a přesto, že byla přes noc ve žďáráku, v ní plavou kousky ledu. Nechávám batoh opřený o rozcestník a jdu se s láhví poohlédnout po pramínku, který bývá v létě pár desítek metrů ze sedla směrem na Štefanovou. Ale není tu nic, všechno zamrzlo. Kdybych si chtěl nabrat vodu, musel bych se vrátit několik set metrů na opačnou stranu k potoku. Nakonec si říkám, že s litrem a půl do večera vydržím.

Z sedla Medziholie (1185) vede červená značka na Veľký Rozsutec (1609), ale teď v zimě je uzavřená. V horní části, pod vrcholem, jsou řetězy a v zimě by se odtamtud dalo pěkně spadnout. Naproti Rozsutci je Stoh (1607) a tím směrem jdu i já. Můžu lézt přímo na Stoh po červené, nebo jej traverzovat po severní straně po žluté. Je to hnusné, nečestné a nesportovní, ale musím se přiznat, že jsem na Stohu nikdy nebyl a zatím jsem vždycky šel po žluté. Tentokrát jsem ale pevně rozhodnut vrcholu dobýt, vybíhám s mohutným funěním do kopce, abych po několika desítkách metrů musel úplně zpocený zastavit a sundat ze sebe další vrstvy oblečení. A jéje – vidím, že cesta po červené značce je zcela netknutá a zavátá sněhem, zatímco po žluté někdo nedávno šel a trochu to prošlápl. Už to vidím, jak budu zapadat po pás do závějí – to tak! A tak se i dnes vydávám po žluté na traverz severním svahem Stohu.

Cesta je zaříznutá do velmi strmého svahu, i v létě se tu dá pěkně uklouznout a zaválet si sudy a stopy jsou jen stěží viditelné. Ale jde se lesem, kde moc nefouká, jen občas mi spadne sníh za krk, když neopatrně šťouchnu batohem do svěšených větví smrků. Úbočí Stohu je příkré a často a rády se tudy projíždějí laviny. Teď je ale sněhu ještě poměrně málo, do půl metru, a tak doufám, že zrovna dnes tudy žádná nepojede.

Do Stohového sedla (1230), kde se znovu setkávají žlutá a červená značka, se dostávám až po hodině – a to jsou to ze sedla Medziholie jen asi dva kilometry. Dnes to moc rychle nepůjde. Cesta vede dál po otevřeném hřebeni, kde už to profukuje velmi pěkně a když se chci trochu napít, zjišťuji, že voda v láhvích se poznenáhlu mění v ledovou tříšť. To není dobré.

O necelou hodinu později jsem na Poludňovém grúni. Kromě větru si na mne dnes nachystali i hustou mlhu, ve které se místy nedá dohlédnout ani od jedné tyče k druhé. Horská služba (nebo kdo) vyznačila celou hřebenovku tyčemi a dobře udělala. Na tyčích se větrem vytvořily z námrazy bizarní praporky, někde i přes dvacet centimetrů dlouhé, které by byly vděčným objektem pro fotografování, ale ne za takového počasí. A tak se pachtím mlhou a větrem dál a melancholicky přemýšlím, jak by to byl pěkný způsob, jak umřít, odejít do mlhy a už se nevrátit. Rozhodně lepší, než pojít ve smradlavé nemocnici plné nerudných doktorů a znechucených zdravotních sester. Hm. Už mi zmrzl i kapesník a nemám si do čeho utřít nos. Vítr ale sílí a nos mi utře sám. Jenom aby se mi na něm neudělal rampouch, přemýšlím. Zase na druhé straně by pak hory byly plné mrtvol, což by nebylo estetické. Snad by se mohla vyhradit nějaká zvláštní místa, něco jako jsou sloní hřbitovy, kam by se odcházelo do mlhy zemřít. Pravděpodobně by se k tomu dobře hodilo rakouské pohoří Totes Gebirge, jehož název lze – s trochou tvořivosti – přeložit jako „Hory mrtvol“.

Na Chlebu se chci napít, ale ouha! Voda zmrzla docela. Z láhve se sice dá vytlačit kašovitá ledová tříšť, ale co budu dělat večer? V nadšení pro co nejmenší a nejlehčí batoh nevzal jsem ani vařič a tady na hřebeni žádnou tekutou vodu nenajdu. Co si počít? Už je jedna hodina, jde mi to dnes pomalu. V závětří usedám na batoh a koukám do mapy. Na chatu Pod Klačianskou Magurou už dne nedojdu, leda bych šel několik hodin potmě, a to se mi v tomhle počasí nechce. Nikde blíž ale voda není. To jsem to zas pěkně zmastil, měl jsem vzít vařič a měl bych po starosti, nadávám si.

Scházím do Snilovského sedla (1524) a znovu zkoumám, jak je to s vodou. Je už zmrzlá úplně a dočista, je z ní kus ledu. A je tři čtvrtě na dvě a na chatu je to hrozně daleko. Docházím k názoru, že nejlepší bude taktický ústup po zelené značce přes Čiertaž a Hlásnou skálu do vsi Šútovo, odkud se dá dojít do Kraľovan. A tam si dát něco v nádražní hospodě. Koneckonců žďárák jsem otestoval dostatečně, a o to mi šlo hlavně, omlouvám svou zbabělost a už se šinu dolů a snažím se nezabloudit.

Do Kraľovan docházím až po šesté hodině, celý obalený sněhem, s jinovatkou na vousech a s rampouchem u nosu. Neváhám však nic, přece jsem drsný Snowman a rozrážím dveře nádražního bufetu. Servírka kouká, co to zas přišlo za pobudu. Je tu teplo a voní tu rozličná jídla, pročež vrhám zledovatělý batoh na zem a volám:

„Guláš a pivo! Jáj, boha, taký som smädný!“

A už to do sebe klopím a jsem rád, že se neválím někde ve sněhu, protože jsem sice tvrdý Snowman, co je věčně někde na horách, ale v Kraľovanech, zejména v nádražní putyce, tam to přec jináč buší!

Howadoor, 28. ledna 2001
 
Ohlasy

Prečo si nešiel na Chatu pod Chlebom? Veď si bol od nej len kúsok. Ďalší deň si mohol hrebeňovku dokončiť.

snopko@centrum.sk, 27. února 2001

Důvod je jednoduchý - jsem blbý. Bůhvíproč jsem došel k názoru, že je ta chata zavřená a jen tak jsem nevšímavě prošel kolem, rychle, abych už byl dole. Jenže chata pod Chlebom je otevřená celoročně, takže jsem to opravdu měl udělat přesně tak, jak píšeš. Kdybych nebyl hlupákem, nestal bych se Howadórem.

Tak to je teda pravda, na chatě pod Chlebom som bol a bylo tam příjemně, dal jsem si teplou polevečku protože venku bola kosa jak na horách .

xFrydlt@seznam.cz, 21. srpna 2001

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.