Z Rožnova pod Radhoštěm vede cesta přes Dolní, Prostřední a Horní Bečvu do sedla Bumbálka. Autobus pokračuje dál na Slovensko, do Makova a přes Žilinu až do Popradu, tentokrát s ním ale nejedeme a na Bumbálce vystupujeme. Je poledne, řidič autobusu je vzteklý a tlustý. Tlustý už přijel a vztekl se v Rožnově, když jakási paní prosila, jestli by jí nezastavil na křižovatce na Bílou. Strašlivě jí vynadal a vypadalo to, že jí z autobusu vykopne. To, že jsme drze požadovali při vystupování naše batohy, ho rozlítilo ještě mnohem víc a odjel zcela brunátný. Doufám, že ho v Makově trefil šlak.

Je poledne, 2. prosince a před Petrem vulgo Vitáskem a mnou je padesát kilometrů hřebene Javorníků. Zítra někdy po poledni chceme dojít do Lidečka. Meteorologové předpovídali inverzní oblačnost a vyšlo jim to – v údolí se válí mraky, ale tady, zhruba v devíti stech metrech, je jasno. I já mám jasno – je tu hospoda a je třeba se před pochodem řádně najíst. Šílený Vitásek tvrdí, že drží dietu, ale já na jeho asketické bručení nic nedám a vrhám se do putyky. Mají tu halušky a když to Petr vidí, na dietu zapomíná a za chvíli si je už ládujeme do požeráků. Dietu drží proto, protože jeho žena váží asi čtyřicet kilo a neustále Vitáskovi vtlouká do hlavy, jak je strašně obézní. Nebude šťastná, dokud mu nebude moci hrát na žebra jak na xylofon, to je její ideál krásy.

V hospodě je teplo a útulno a zajímaví lidé, kupříkladu u stolu u dveří sedí nějaká starší paní, může jí být tak osmdesát a rozjařeně křičí na celý lokál, že má v tašce pistoli a jak se jí někdo nebude líbit, tak ji vytáhne a všechny postřílí. Vypadá to zajímavě a tak navrhuji, že bychom mohli po haluškách dát něco málo kávy a něco víc piva a vyčkat, jak se to vyvine, ale Vitásek je lačný pochodu a tak trvá na tom, abychom vyrazili. Snažím se ho uklidnit a ukazuji mu na mapě, že cesta nebude dlouhá a je třeba si ji šetřit, aby nám taky něco zbylo na zítřek.

„Podívej, dnes stejně dojdeme jenom tady na Velký Javorník, je tam další hospoda. Není třeba spěchat a můžeme klidně vyjít až za hodinu.“

„Co?!“. Vitásek hledí na mapu a nějak se mu to nezdá. „Dneska jenom sem a zítra takový obrovský kus? To je pěkná blbost, musíme vyjít hned a dojít co nejdál.“

„O půl páté už je tma.“, snažím se namítat.

„Tak půjdeme potmě, je jasno, ono to půjde.“

No dobrá, tak jak chceš, říkám si, mám koneckonců baterku. Opouštíme tedy lokál.

„Nazdar, mrcifousi!“, křičí za námi paní s pistolí.

„Vidíš, mohli jsme s ní udělat zajímavý rozhovor pro mé stránky“, vyčítám Vitáskovi. Na rozhovory jsme vybaveni téměř dokonale – já mám diktafon a Vitásek vzal fotoaparát, jenom vizitky reportérů internetového magazínu Na cestách jsme nestihli vytisknout.

„Rozhovory budou s pěknýma mladýma děvčicama“, tvrdí ale Petr, „co s bábou? Ještě fakt vytáhne tu pistoli.“

A utíká do svahu. Autobus nás vyvezl na hřeben, takže žádné velké převýšení nás nečeká, občas sestup do nehlubokého sedla a potom nějaký pahrbek, ale nic zvlášť namáhavého. I když je prosinec, po sněhu není ani památky a teplota je skoro 10 stupňů. Na první kótě jsme zpocení a sundáváme zbytečné vrstvy oblečení.

Cesta vede lesem a vyznačuje se tím, že se ničím zvláštním nevyznačuje. Asi čtyři kilometry od Bumbálky je v sedle U tabulí hospoda Valašský šenk, otevřená, ale Petr nechce o zastávce ani slyšet, protože si předsevzal dojít až na Portáš. Portáš je souostroví chat, asi 24 km od Bumbálky a podle mých výpočtů tam dorazíme okolo sedmé hodiny, tedy už za tmy.

V sedle Pindula potkáváme tři děvčata zhruba šestnáctiletá, která se při pohledu na nás smějí a cudně klopí zraky. Petr rázem zapomíná na náš dnešní cíl a chce dělat rozhovory, ale tentokrát jsem zase já proti a tak raději strmě stoupáme na Hričovec (1060). Už je po čtvrté hodině a začíná se vůčihledně smrákat. Asi kilometr za vrcholem Hričovec je z hřebenu pěkný výhled na zapadající slunce a mraky, válející se na dně údolí – na jedné straně je vidět Lysá hora a Radhošť, na druhé se v oparu ztrácí hřeben Malé Fatry. Líčím to Vitáskovi, který je naštvaný, protože si doma nechal brýle a tak vzdálené objekty vidí značně rozmazaně. Skoro naslepo míří foťákem na všechny strany a mačká spoušť jak jatý.

„Teď sice nic nevidím, ale doma si všechno náležitě prohlédnu“, utěšuje se.

Ze sedla Butorky se dá odbočit k asi kilometr vzdáleným chatám a dát si tam třeba kafe, ale my raději bez přestávky stoupáme na Velký Javorník (1072). Na vrchol přicházíme už za tmy a to nás ještě čeká asi dvanáct kilometrů na Portáš. Naštěstí tady cesta dlouho vede otevřeným hřebenem a není tu taková tma jako v lese, navíc svítí měsíc. Jdeme tedy bez baterky, až těsně před Malým Javorníkem (1019) tma houstne natolik, že je třeba ji vytáhnout. Bohužel jsem koupil nějaké pofidérní články, jelikož po necelé půlhodině svítilna už sotva skomírá a my stále víc zakopáváme a padáme do bláta. Po dalších dvaceti minutách baterka přestává svítit docela, Petr nadává velmi sprostě a já zapadám až po kolena do blátivé kaluže. Naštěstí ale po pár krocích cesta vychází z lesa a jsme na Portáši. Turistická chata svítí, pročež neváháme a jdeme tam.

Při večeří je Vitásek jaksi podezřele zamyšlen a pak se ptá:

„Poslyš, myslíš, že se na chatě tady dá přespat? Kolik by to asi stálo?“

Vyjadřuji názor, že se zde přespat dá a že to nejspíš příliš drahé nebude, když i to jídlo je to vcelku levné. Vzápětí vidím, že jsem udělal chybu. Petr totiž ihned přivolává servírku a ptá se jí, jestli mají volno a co by ubytování stálo.

„Volno máme, stojí to 180 korun za osobu a noc.“

„My tu ale spát nebudeme“, raději jí hned vysvětluji, „my se ptáme jen tak, kdybychom tu třeba příště přijeli s holkama.“ Servírka tedy zase odchází.
Poté, co přežil noc, pózuje Vitásek před stanem s krabicí od vína v ruce. Bohužel pro katastrofální technickou kvalitu není krabice ani dotyčný téměř k poznání. To, co vypadá jako kdyby někdo na fotku vylil nějaký sajrajt, takový ten bílý flek v popředí, je jinovatka na stanu (Petr trval na tom, že to sem musím napsat). Dále je na obrázku k vidění neprostupná mlha, která také může za jeho ostudnou jakost.

Zničehonic k nám přikvačila tato diluviální obluda, před kterou jsem hodlal uprchnout, v Petrovi však záhy našla podivné zalíbení.

„Přece tu nechceš spát? Přišli jsme sem spát pod stanem, abys mohl doma říct, že spíš v prosinci venku a nic ti to nedělá, aby ses mohl chlubit, jaký jsi strašný drsňák, říkal jsi, že musíš otestovat nový spacák a teď tohle?! Ó, ty hnusný povaleči! Chaty se mu zachtělo, masňákovi! Že se nestydíš, změkčilý chcípáku!“, vyčítám Vitáskovi.

„No jo… to je pravda… jenomže tady je tak teplo a venku bude zima… ještě tam zmrzneme!“, vymlouvá se Vitásek.

„Jak, zmrzneme? Co je to za blbost? Jsou tam tři stupně nad nulou a on by mrznul! Počasí je tak na koupání v rybníce a páníčkovi je prý zima! Styď se!“

Jenže Vitásek na mé řeči mnoho nedá a pořád přemítá o chatě. Stále neví, jak se rozhodnout, až nakonec vytahuje mobil a volá domů manželce, aby mu poradila, jestli má spát na chatě nebo venku pod stanem. Jeho žena mu říká, ať si dělá co chce a neotravuje s pitomými dotazy, načež se Vitásek rozhoduje:

„Tak ona na mne, prý blbé dotazy! Tak to ne, jdu spát pod stan, klidně tam zmrznu, však já jí ukážu. Bude litovat, že nebyla vlídnější, ale bude pozdě! Špendlíčkem bude hrabat, až umrznu!“

Platíme tedy a kousek za chatou na kopečku stavíme stan. Vitásek zalézá do spacáku, přičemž stále vztekle bručí.

„Teď jsem se tak rozčílil, že z toho do rána neusnu!“

Asi dvě minuty je ticho a pak se z jeho strany stanu začíná ozývat zvířecké chrápání. Mlaskám jak vzteklý, ale nic to s ním nedělá a chroptí dál. Po chvíli zcela vyčerpaný mlaskáním, s hlavou omotanou větrovkou, také usínám.

Ráno je všude jinovatka, v noci tedy opravdu mrzlo, i když asi jen mírně. Počasí se zhoršilo, všude je mlha, vítr fučí silněji než včera a velmi jemně mrholí. Bez dlouhého otálení balíme věci a pospícháme pryč. Do Lidečka je to asi 25 kilometrů a první vlak, který chce Petr stihnout, odjíždí deset minut po druhé hodině. Procházíme okolo dalších chat, zdá se, že většina je otevřená i teď, mimo sezónu. Z jedné chaty vybíhá obrovský bernardýn a chystá se mi ukousnout ruku, ale nakonec se spokojí s kouskem buchty, kterou mu duchapřítomně Vitásek hodil. Psisko nám připomíná našeho společného známého, otylého Balina, a tak se příštích pár kilometrů bavíme pomlouváním jeho a též jeho otce, což je docela aktuální, protože se blíží vánoce a Balinův otec se vždy před svátky plíží lesem s nožem v ruce a krade tam stromky, přičemž ho už jednou skoro sežral vlčák. A jestli Balin prozradí v práci adresu mých stránek, tak o jeho zločineckém tatínkovi napíšu povídku a bude mít ostudu, tak si to, Baline, rozmysli.

Kromě strmého sestupu do Papajského sedla, kde je památník, a ještě strmějšího výstupu ze sedla nahoru na Makytu není podél červené značky nic zvlášť zajímavého k vidění. Údajně je tu v zimě trasa pro běžkaře, přinejmenším na mapě je to tak vyznačeno a tak se alespoň bavíme luznými představami, jak si ti lyžaři na příkrém svahu hezky natlučou. Naše zlomyslnost je ale vzápětí potrestána – na vrcholu Makyty (923) se dáváme nesprávným směrem a skoro půl hodiny bloudíme lesem a zakopáváme o kořeny, než znovu nacházíme červenou značku. Protože máme zpoždění a vlak ve dvě zjevně nestihneme, rozhodujeme se nejít přes Pulčínské skály, ale volíme zkratku z rozcestí Radošov rovnou podél potoka dolů, abychom stihli alespoň ten o půl čtvrté. Díky mé bystré navigaci docházíme silně zablácení do Lidečka o čtvrt na tři a ihned zalézáme do motorestu na kraji obce. Přes honosný zevnějšek je vevnitř docela dobře a ceny jsou velmi přijatelné, pročež si objednávám hned dvě jídla. Vitásek už zase něco mrmlá o dietách a když se nedívám, vypije mi, potvora jedna,  kafe. Přestože se nás místní dítě snaží zákeřně navést nesprávným směrem, nacházíme nádraží včas a v odjíždíme v pravý čas, jelikož se zrovna dává do deště.

Tím končí deník dobrodružné expedice Javorníky 2000. Že to vůbec dobrodružné nebylo? Že to bylo přímo nudné? No jo… je to tak. Ono se cestou dohromady nic nestalo, všechno proběhlo víceméně podle plánu, tak co mám dělat? Měl jsem si zlomit nohu jenom abyste měli, vy krvelačné bestie, něco dramatického ke čtení? To tak! Dozvěděli jste se, co se dá od Javorníků očekávat, kde se dá najíst a ubytovat a kolik to stojí, tak buďte pěkně vděční a zticha. A nezoufejte, příště si třeba někdo tu nohu zlomí.
 

Howadoor, 4. prosince 2000
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.