Tato stránka se na monitorech s rozlišením větším než 800×600 nezobrazí vždycky správně. Může se stát, že se obrázky budou překrývat nebo bude text zalomen do ohyzdných úzkých nudlí. V takovém případě by mělo stačit zmenšit šířku okna prohlížeče.
"Pivo, chci pivo, pivo musím mít!!!", zaryčel Petr, řečený Vitásek tak vztekle, až jsem se lekl. Autobus, kterým jsme vyjeli ve tři z Brna, stojí v Hodoníně asi dvacet minut a Vitásek si předsevzal, že si tady nakoupíme zásoby piva. Proti tomu jsem nic neměl, jenže bufet byl zavřený a Vitáska to rozzuřilo. To mi přišlo zvláštní, protože obvykle je nevýbojný až schlíplý, ale tentokrát byl už z Brna jak urvaný z řetězu. V autobuse se pořád pokoušel obtěžovat nějaké ženy a neustále mi popisoval, jak se v Trstíně ďábelsky opije. To jsem mu ovšem vyvracel, protože nás čekala šedesátikilometrová cesta do Bratislavy a ještě v pátek jsem chtěl ujít aspoň dvanáct kilometrů, což by se asi s ožralým Vitáskem nepodařilo.
 

Desperát Vitásek, v každé ruce pivo, vyráží z Trstína. Bohužel se po nějaké době nadšeného pochodu ukázalo, že nesprávným směrem.

"Tak sakra, kde je ten pajzl, co tady prodávaj' to pivo!?", zaskřípal Vitásek zuby. Nakonec jsme objevili poblíž autobusového nádraží otevřenou zeleninu. Petr vtrhl dovnitř a dožadoval se sveřepě piva.
Malé Karpaty

Geomorfologický celek, kterým začíná velký středoevropský oblouk. Pohoří se táhne v délce asi 100 km, od Hainburgu v Rakousku po Nové Město nad Váhom. Malé Karpaty se dělí na podcelky: Děvínské Karpaty, Pezínské Karpaty, Brezovské Karpaty a Čachtické Karpaty. Pohoří pokrývají převážně listnaté lesy (buk, javor, jasan). Na jižních a východních slunečných svazích se odedávna pěstuje vinná réva. Turisticky přitažlivé jsou vápencové kopce (Děvínská Kobyla, Vysoká, Vápenná, Pohanská, Černá Skála, Záruby a Velký Plešivec) a rozsáhlé lesy.

Trstín

Původně strážní osada na České cestě, písmemně doložená v roce 1256. Patřila hradu Korlátka, pozdějšímu sídlu panství. Od 18. století se Trstín vyvíjel jako zeměpanské městečko. Románský kostel z roku 1245 na hřbitově (Hájičku), později barokně upravený. Dva barokní kostely ze 17. a 18. století. V obci působili Martin Kollár (1853-1919), historik K.Lányi a vydavatel J.K.Viktorin.

Buková

Obec ležící na tektonické linii, byla víckrát postižena zemětřesením. Patřila hradu Ostrý Kameň, poprvé písemně doložená v roce 1256. Ve středověku obyvatelé vykonávali strážní službu na České cestě a požívali určitých výsad. Nedaleko obce je vodní nádrž s možností koupání a ubytování.

Jeskyně Tmavá skála

Chráněný přírodní výtvor, vyhlášen roku 1976. Pod 20 metrů vysokou skalní stěnou 31 metrů dlouhá jeskyně s minimální výzdobou. V minulosti byla útulkem jeskynních medvědů a paleolitického člověka, představuje biotop netopýrů. Veřejnosti je nepřístupná (pchachá!).

Sedlo Baba (527 m)

Leží na hlavním hřebenu Malých Karpat, prochází jím důležitá cesta spojující Pezinok a Malacky. Lyžařské sjezdové sjezdové i běžecké tratě a mnoho lyžařských vleků tvoří významné lyžařské středisko dopravně snadno přístupné.

Rača

Městská část Bratislavy od roku 1946, známá vinohradnictvím, hlavně výrobou kvalitního červeného vína - frankovky. Zmínka o obci z roku 1296 jako "villa Racha". V šestnáctém století patřila hradu Děvín. Od roku 1647 zeměpanské městečko. Původně gotický kostel z roku 1390, renesančně přestavěný a barokně upravený v osmnáctém století.

"Pivo máme, ale je tu posledních sedm plechovek", omlouvala se prodavačka.

"Cože?!" Vitásek chvíli vypadal, jako že na ni skočí a to pivo z ní vymlátí.

"Tak nám dejte aspoň to, my už si v Trstíne nějaké další pivo seženeme", snažil jsme se ho trochu uklidnit. Koupili jsme tedy pivo a vlezli zpátky do autobusu, kde se na jednu plechovku Vitásek ihned lačně vrhl. Samozřejmě vyrobil veliký gejzír, který ho důkladně postříkal.

"Huachachá, teď aspoň budu pořádně smrdět!", zachechtal se neurvale.

* * *

Do Trstína jsme dorazili asi o hodinu později. Už když autobus projížděl obcí, všimli jsme si na fasádě jednoho z domů veliké šipky "Reštaurácia" a tak jsme neprodleně vyrazili tímto směrem.
 
 

Po požití střídmých dávek posilujících nápojů náčelník (já) musí prostudovat mapu, abychom konečně nabrali správný směr.
Cestou jsem vyfotil Vitáska u cedule, na které se dočetl, že do Bratislavy je to 55 kilometrů. To ho poněkud rozladilo, protože jsem mu celou dobu tvrdil, že je to jenom něco málo přes čtyřicet. Jenomže kdybych mu řekl, že je to asi šedesát, tak by nikam nejel. Vymluvil jsem se na to, že je to sice pětapadesát, ale po silnici, což je v podstatě pravda. To ho trochu uklidnilo.

"Nakonec, já jsem připravený na všechno.", tvrdil, třímaje v každé ruce pikslu s pivem.

Ušli jsme zběsilým tempem asi kilometr, ale po reštaurácii ani pamiatky. Zato jsme potkali venkovana, který se pekelně zachechtal, když jsme se ho zeptali, jak daleko to ještě do té hospody je a vysvětlil nám, že jdeme opačným směrem, že hospoda je přece přímo naproti autobusové zastávky, kde jsme vystoupili.

"U rozbúraného kaštiela je reštaurácia", vysvětlil nám místní občan.
 
 

Sobota, dopoledne v lese. Howadoor tak dlouho obdivoval romantickou hru světel, až mě skoro zadávil pes.
I vrátili jsme se zpátky a hospodu skutečně nalezli. Vitásek se sice ošklíbal nad značkou místního piva, ale když se dozvěděl od hostinského, že žádné pivo v plechovkách nemají, jal se jej lokat jak jatý, aby se "zavodnil", jak řekl. Já jsem zatím moudře prostudoval mapu, abychom šli už konečně správným směrem.

Naším plánem bylo dostat se na červenou značku, která vede po hřebenu Malých Karpat a té se držet až do Bratislavy. V sobotu večer jsem plánoval (pokud se to stihne), dojít do sedla Baba, kde je na mapě namalovaný bufet a hotel, tam se najíst a přespat a v neděli ráno celý přechod dorazit. Teď v pátek jsme měli namířeno k rybníku Buková, kde měl být kemp. Ten nás sice sám o sobě nijak nelákal, protože kdo by chtěl spát v kempu, když je všude okolo zadarmo spousta lesa, ale v takovém kempu se dá často koupit něco dobrého na zub.

"A ňákej chlast!", vřeštěl nadšeně Vitásek, zřejmě už poněkud v ráži, pročež jsem mapu sbalil a zavelel k odchodu.

"Jasně, vzhůru na cestu!", jásal Vitásek. "A zkrátíme si to přes les, co se budeme trmácet po značce!"

S tím jsem souhlasil a tak jsme šli.

Cesta uběhla bez zvláštních příhod, pouze jsem musel vyslechnout Vitáskovy stížnosti na Ohavu, která mu určitě dá k narozeninám lyže, což on nechce, protože ho pak bude nutit lyžovat, což Vitásek nesnáší.

"Lyže, určitě dostanu ty hnusné lyže!", děsil se Vitásek. "A pak budu muset lyžovat! Nemám rád lyžování!"

Do kempu jsme dorazili už za šera. U rybníka mělo stan asi dvacet rybářů, kteří nám poradili, že za hrází je bufet. V bufetu na nás vybafnul jakýsi nerudný stařík. Dali jsme si po pivu a já, protože jsem měl hlad, ještě párek. Pak jsme u piva seděli skoro hodinu, než ten párek přinesl, krysa. To mě naštvalo. Vitásek mezitím navazoval známost s místním děvčetem, které ale po chvíli hovoru prohlásilo, že už musí jít, protože na Nově začne nějaký seriál (myslím, že Esmeralda), nasedlo na obrovský motocykl a ujelo. Vitásek se zasmušil, že má po svádění a poručil ještě dvě vodky. I já jsem se zasmušil, protože bych chtěl taky takový veliký motocykl a nemám nic. S velmi zasmušilými výrazy jsme vodku dopili a byli staříkem z bufetu vyhozeni, jelikož už se zavíralo.
 

Sobota odpoledne - asi po dvaceti kilometrech se Vitásek zdá být poněkud znechucen. Pivo došlo, tak alespoň požírá zásoby.

"Proč táhneme ten stan pro tři, když nemáme žádnou babu?!", hučel Vitásek.

"Ne my, JÁ táhnu stan pro tři. A ty si snad myslíš, že bych se těch tvých ohavných orgií účastnil?"

"To ne, já myslel, že sbalím DVĚ baby", mručel nespokojeně Vitásek.

Protože tedy Vitásek nesvedl ani jednu dívku a stan tak vlastně nepotřeboval a navíc počasí vypadalo dobře, usnesli jsme se, že budeme spát pod širákem. Vitásek mě tím docela překvapil, protože obvykle je hrozný strachapoud a bojí se, že ho v noci ohlodá ve stanu lesní sběř, natož pod širákem. Když jsem ale navrhl, že bychom se mohli, ještě než zalezeme do spacáků, v rybníce vykoupat, odtušil, že není prase, aby se furt myl.

Najít místo na přespání se ukázalo být trochu komplikované, protože tábořící rybáři znečistili širé okolí olbřímími haldami páchnoucích výkalů. Kemp totiž není vybaven žádnými záchody. On to v podstatě ani žádný kemp není, je to jenom rybník, bufet a pár asi soukromých chatek. Zřejmě se tu ani nikomu nic neplatí, určitě my jsme nic takového neměli v úmyslu. Po nějaké době jsme vhodné místo na spaní našli a zalezli do spacáků. Z našeho místa byl pěkný výhled na hráz, čehož Vitásek zneužil k tomu, že na procházející lidi (hlavně tedy na dívky) hulákal opileckým hlasem ze spacáku neuvěřitelné sprosťárny.

"Fuck, fuck, lick twat!!!", hýkal Petr (jenže česky, já jsem velmi citlivá povaha a stydím se to tady doslova napsat) , posedlý démonem alkoholu. Když jsem mu jeho nechutné počínání rozmlouval, zasmál se a vysvětlil mi, že je všude známý jako hrozný slušňák, a tak i když o tom budu někomu vykládat, tak mi to nebude věřit. Pokrytec jeden.

Děvčata později přestala chodit po hrázi a tak jsme usnuli.

* * *

Ráno bylo pořád hezky a tak jsme neprodleně vyrazili. Ještě jednou jsem navrhoval, abychom se vykoupali, ale špindíra to zamítl.
 
 

Pohled z hřebene Malých Karpat - na severovýchod, východ a směrem k Bratislavě.

V omamně vonícím lese se vznášel romantický mlžný opar, v němž luzně pableskovalo ranní slunce, ovšem když jsem na to upozornil Vitáska, necitelně prohlásil, že on na to kašle, hlavně abychom už byli v tom bufáči. Tak jsem pitoreskní obraz alespoň vyfotil. Po asi sedmi kilometrech jsme měli procházet kolem jeskyně s názvem Tmavá skála, ale ani tuto přírodní pozoruhodnost nebyl Vitásek zvědavý a jenom cosi zabručel.

"Tak kde je ta tvoje blbá jeskyně?", ptal se Vitásek asi po hodině.

Ušli jsme už určitě víc než sedm kilometrů, ale jeskyně nikde. Přitom jsme měli přejít dvě asfaltové silnice, ale ty taky nikde. Byl jsem z toho notně zmatený, naštěstí se před námi u cesty objevil dům, u kterého postávali nějací lidé, pročež jsem k nim zamířil, abych se zeptal, kde to vlastně jsme. Vzápětí se proti mě vyřítil obrovský vlčák a začal se mi sápat po krku. Už jsem se skoro loučil se životem, když lidi tu bestii zavolali. Notně otřesený jsem se už ani nešel zeptat na cestu. Jak jsem při psaní této zprávy vydedukoval z mapy, nacházeli jsme se tou dobou na místě zvaném Mon Repos, pročež si, až tudy půjdete, dejte na tu krvelačnou bestii dobrý pozor.

Vitáskovi se nějak podezřele líbilo, že mě chtěl zakousnout pes baskervillský a uštědřil mi idotskou přednášku, jak se musím chovat ke psům, aby ne mne nedoráželi. Pravda je, že pes šel po mě a ne po něm, ale určitě jenom proto, že já jsem na první pohled výživnější.

Jeskyni jsme tedy nenašli. Cesta ubíhala bez dalších otřesných příhod až do sedla Skalka, kde začíná ten pravý vápencový hřeben Malých Karpat. A taky kopřivy, maliny a ostružiny. Červená značka se tady jmenuje Štefánikova magistrála, ale jestli je tohle "magistrála", tak bych se moc nerad probíjel normální pěšinou.

"Tudy snad šel naposledy ten Štefánik!", nadával Vitásek, celý požahaný od kopřiv a poškrábaný od maliní.

"Jo, a řekl si, že příště radši do Blavy poletí letadlem."

Z hřebenu jsou sice hezké výhledy, ale cesta je to dost děsná, zvláště, jdete-li v kraťasech, protože je teplo. Ačkoli po nějakých deseti kilometrech jste už tak požahaní, že vám už ty kopřivy ani tak nepřijdou. Navíc nechápu, jak to, že cesta po hřebeni je údajně oblíbená běžkařská trasa, protože podle mne se každý běžkař musí okamžitě na těch děsných kotárech zabít. Ale jestli to chcete zkusit, klidně, já vás varoval.
 

Neděle, okolo osmé - Vitásek se přehrabuje v batohu, výraz blaženého očekávání v ksichtu. Vzpomněl si totiž, že má v horní kapse ještě jedno pivo.

Na rozcestí Čermák, asi jedenáct kilometrů před sedlem Baba, cílem sobotní etapy, už Vitásek vypadal notně zmoženě a ani sežrání valné části zásob mu náladu nevylepšilo. Začal mít jakési nejasné tušení, že to nebude jenom dvacet kilometrů, jak jsem mu ještě ráno tvrdil. Naštěstí na Slovensku nejsou údaje na šipkách v kilometrech, ale v hodinách, což se dá přepočítávat jak se zrovna člověku hodí.

"Vidím, že jsi nějaký zmakaný! Neměl jsi chlastat to pivo."

"Nevadí", odvětil Vitásek, "mám ještě svou tajnou zbraň."

S těmito slovy hrábnul do batohu, vyrval odtamtud walkmana, pecky sluchátek si natlačil do uší a pustil nějakou břesknou hudbu.

"Tak jdeme!", zahulákal a vyrazil.

Nevím, co to tam ten maniak měl za kazetu, ale příště mu ten hudební doping asi zakážu, protože až do sedla Baba utíkal jako cvok a měl jsem co dělat, abych mu vůbec stačil. Popravdě řečeno nestačil jsem se ten den divit, jak je Vitásek najednou zdatný, protože celkem nám to až na Babu trvalo dvanáct hodin bez nějakých velkých přestávek a Petr obvykle začíná skučet už po patnácti kilometrech. I když jsem ho vyslýchal, jestli nebere nějaké drogy nebo tajně netrénuje, všechno popřel.
 

Bratislava, Rača. Petr studuje jízdní řád.

Na Babu jsme došli v sedm večer, abychom zjitili, že bufet je zavřený a jídlo v hotelu je hovadsky drahé. Taky tam seděli samí Němci. Ale nakonec jsme si dali to nejlevnější, co tam měli (za 170.- Sk!) a aspoň jsme jim to tam pořádně zapáchli. Už za tmy jsme se pak rozložili na trávníku u jedné z chat, kterých je tu hodně. Vitásek sice namítal, že v noci bude asi pršet a že bychom měli raději postavit stan, ale já se ráno nechtěl zdržovat balením. Když jsme zjistili, že v případě deště se dá schovat pod terasu u chaty, Vitásek se uklidnil a usnul.

* * *

Pršet začalo až ve čtyři ráno a tak jsme se ještě na něco víc než hodinu nastěhovali pod tu terasu. O půl šesté déšť ustal a tak jsme vyrazili. Cesta z Baby do Blavy už není nijak zvlášť zajímavá, hřeben je tady široký a nějakými zajímavostmi neoplývá, snad jedině hordami šílených cyklistů, kteří se tu prohánějí děsivou rychlostí. Předsevzal jsem si, že až budu velký, taky se tak budu prohánět, ale Vitásek pro ně pochopení neměl a neustále nadával. Náladu mu zlepšilo až to, když si vzpomněl, že mu v horní kapse batohu zbyla ještě jedna plechovka s pivem, kterou neprodleně pozřel.

Poté mi začal vykládát neuvěřitelnou příhodu o tom, jak se na koncertě seznámil s Martinou, řečenou Ohavou, se kterou má v září naplánovanou svatbu (debil). Když došel k tomu, jak jí opil a pak zatáhl do altánu v parku, aby tam z ní začal rvát šaty, řekl jsem mu, ať toho nechá, jinak že ty jeho žvásty dám na web. Sice se mi vysmál, řka, že mi to nikdo neuvěří, ale skončil, čemuž jsem byl rád. Beztak ty své historky vykládá jenom proto, aby mne psychicky zdeptal a pak se mohl vychloubat, že je lepší a zdatnější, což se nezakládá na pravdě.
 

Bratislava, v tramvaji směr nádraží. O okamžik později jsme byli přepadeni zákeřnými revizory, kteří však tentokrát vyšli naprázdno.

Za deště jsme kolem jedenácté došli na rozcestí Bílý kříž, odkud je to už jenom asi pět kilometrů po asfaltu na sídliště Rača, kam už jezdí tramvaj. Zde se Vitásek znovu vyznamenal, když stopnul automobil, který nám tu štrapáci ušetřil a na zastávku nás zavezl. Po krátké diskuzi (já jsem totiž zatvrzelý černý pasažér a důsledně jezdím bez lístku) jsme přece jen jízdenky zakoupili, což se nám vyplatilo, protože v tramvaji těsně před nádražím nás odchytil revizor, ale sklaplo mu.
Pak už jsme jen koupili jízdenky na vlak a ve zbylém čase se - tentokrát oba - opili natolik, že jsem měl potíže, abych Vitáskovi rozmluvil návštěvu Syki, kterou se rozhodl znásilnit.
 
 
 

Howadoor,13.listopadu 1999

 
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.