„Sakra, já už to všechno rozmlátím“, nadává Ondra. V ruce drží jakýsi podivný kus elektroniky. Všude kolem, po celé místnosti, po stolech, po podlaze i na okenním parapetu se válí spousty dalších takových dílů, desek s integrovanými obvody, plechových skříní, manuálů a jiných roztodivností. Uprostřed stojí Ondra a tváří se značně zuřivě.

„Bazmek blbý,“ vrčí temně a snaží se do nějaké zdířky něco narvat.

„Co to děláš?!“, ptám se s obavami. Ondra je ve firmě takové děvče pro všechno, testuje software, který my programátoři vytvoříme, píše dokumentaci, opravuje a sestavuje počítače a hlavně má na starosti styk se zákazníky. To je pro něj nejhorší, protože mu zuřiví lidé neustále telefonují a drze se ptají, proč jim to nefunguje. Taková troufalost Ondru často dovádí k záchvatům nekontrolovaného vzteku.

„Nějaký zvlášť otravný zákazník?“, zkouším opatrně zjistit, co se děje. Jest tu nebezpečí, že ubožákovi šouplo a dal se do rozbíjení firemního zařízení. V takovém případě bych se k němu neměl příliš přibližovat, abych taky nechytnul nějakou ránu.

„Ale ne, kurwa, nejde to tam narvat!“, drtí Ondra skrz zuby. Když se mu něco nedaří, bývá velmi vulgární. Někdy i když se mu daří.

„A co jako?“

„Tady ten konektor! Já se na to vyseru!!!“

Hází vzdorující díl na stůl a vrhá se kamsi mezi ostatní herberk a něco tam zuřivě hledá.

„A co to tu vlastně provádíš?“

„Co bych prováděl, sestavuju nové Athlony. Mám sestavit čtyři počítače, dovezl jsem z obchodu plné auto dílů a vůbec to nejde dohromady! Ještě nemám postavený ani jeden a už je po obědě! To tu zase budu trčet až do noci.“, stěžuje si Ondra.

Crrrr! Ondra se chápe sluchátka.

„Nefunguje? No a? Máte málo paměti! Co? Tak máte bordel na disku. Co? Tahle verze to nepodporuje. Jo. Příští. Brzo. Padesát tisíc. Není zač.“

Zákazník je vyřízen za necelou minutu a Ondra teď listuje v manuálu.

„Tak se na to podívej, na ten debilní konektor! Je to tu namalované? Je! A jde to tam narvat? Nejde! Zadupu to do parket?! Zadupu!“, zuří Ondra a máchá mi před obličejem nějakým nákresem.

Beru si nákres a chvíli do něj hledím.

„Hele, Ondro, a co to zkusit takhle?“, otáčím plánek vzhůru nohama.

„Cooo?!“ Ondra na to chvíli hledí a pak zjišťuje, že se snažil nacpat zástrčku do špatné zdířky.

„Aha! To jsou ale debilové. Mají to nakreslené opačně. Tak, a je to tam. Konečně se pohnem.“

Konektor zalezl do správného místa a Ondra se dává do zběsilého smontovávání dalších věcí. Přichází programátor Petr „Kopýtko“ Foltýn.

„Co to tu máš za bordel, ty prasklá gumo?“, halasí svým bodrým způsobem a kope do jakési plechové škatulky, co se válí po koberci.

Vysvětluji mu, že Ondra staví nové počítače, že mu to moc nejde a že to, co právě nakopnul, je harddisk za deset tisíc.

„Pcha, tyhle Ondrovy počítače! Já mám Athlona, sám jsem si ho stavěl, je nejrychlejší! Je to osmistovka!“, chvástá se Petr. Jednou z jeho vášní je mít doma nejrychlejší počítač v okolí a pak se tím všem vychloubat a bez ustání líčit, jakých úžasných výsledků dosáhl jeho computer v nějakém pochybném testu.

„Osmistovka, to je toho“, říká Ondra, „tohle budou devítistovky! Můžeš se jít zahrabat s tou tvou kraksnou!“

„E? Devítistovky?“, ztrácí Petr náladu. „Musím udělat upgrade!“, a vrhá se k internetu prozkoumat nejnovější ceníky výrobců dílů. Rozhodně to tak nenechá, aby ho nějaký Ondrův počítač porazil!

Ve dveřích se objevuje Jirka Pařík vulgo Destruktor. Jak někde přijde, hned se vše pokazí a zničí, stačí, když se na to Jirka podívá. Skutečně, například když vypalujete cédéčko, stačí aby přešel kolem a máte po cédéčku. Můžete být rádi, když to přežije mechanika.
 
„Co tu chceš? Už tak mám problémů dost! Běž si programovat vedle!“, vyhazuje ho Ondra a Jirka zase odchází. Nebezpečí je na chvíli zažehnáno.

„Tak a je to! Můžeme to spustit.“, těší se Ondra, bere do ruky napájecí šňůru a chvíli zmateně kouká na bednu. Vyhlíží dost udiveně a má proč. Jak to tak vypadá, šňůru není kam zastrčit.

„Možná jsi tam zapomněl dát tohle“, radí mu Petr a ukazuje na zdroj, nevelkou krabici, která se válí u skříně. Ondra skřípe zuby, chápe se zdroje a chvíli to vypadá, že s ním praští Petra přes hlavu.

Crrrr!!!

Zase telefon.

„Co zas chcete?! Nefunguje?! A co jste čekal, za ty prachy?! Máte málo paměti, bordel na disku a starou verzi. Jo. Sto tisíc. Ty mě taky.“

Další zákazník zjistil, že taková hot-line může být vskutku very hot.

„Teď to musím zase všechno rozmontovat! Do prdele práce blbá, to jste mi to nemohli říct dřív?!“

„Tu se opravdu nedá pracovat“, stěžuje si Michal, který až dosud seděl tiše v koutku a klapal do zbylého počítače své bizarní algoritmy.

„Ano! Pracovat! Pracovat se musí, aby bylo na botičky pro dětičky.“

To přišel šéf, zvaný Šab.

„Tak ukažte, co jste od minule udělali!“

„Já nic, potřebuju aby mi Michal udělal kopýtko. Ale pak to bude hned.“, říká Petr. Kopýtko je kus kódu, který někdo jiný za něj udělá, on jej pak začlení do své části programu a má vystaráno.

„Já jsem téměř dokončil práci na transakční sekci datového serveru“, vysvětluje Michal. „Dvoufázový commit je teď plně implementován, funguje rollback a celý server je úplně thread-safe. Všechno z MFC jsem vyházel a předělal na STL, je to rychlejší a do budoucna portabilní.“

„Hmmm… ano?“, říká nepřítomně Šab. „Nó… je to hezké… a co ty? Co jsi udělal?“, ptá se mě.

„Udělal jsem ikonku a posouvání“, prezentuji s hrdostí práci minulého týdne.

„Posouvání? Co to je?“

„Předvedu názorně!“, ujímám se slova a spouštím program. „Zde je ikona! Je barevná a sexy, každý si proto náš program koupí. Ale to není vše. Dávejte všichni dobrý pozor! Takto zmáčknu tlačítko… držím… a hleďte! Celý obsah okénka se posouvá, podle toho jak uživatel jezdí s myší.“

„Och!“

Šab je unešen. Věděl jsem to. Kam se hrabou nějaké transakce na veselou ikonu!

„Vážně! Posouvá se to. Tam i zpět! I s ikonou. To je ono! Takový soft potřebujeme, tak se má pracovat!“, jásá šéf, „ukaž, chci si to vyzkoušet sám. Co se má zmáčknout?“

Michal mi kouká nevrle přes rameno, Šab mačká tlačítko a jezdí myší sem a tam. Nemůže se toho nabažit. Jenom aby to nespadlo, děsím se v duchu. Jirka Destruktor je však v bezpečné vzdálenosti a tak to zatím funguje.

Najednou strašlivé rány a nadávky, které se celou dobu ozývaly od Ondrova stolu, utichají a přichází velký konstruktér, úsměv ve tváři.

„Tak už to mám v kupě! Nechte tady těch pitomostí a pojďte se podívat, nový Athlon právě startuje!“

Jdeme se tedy podívat. Ondra mačká tlačítko a zapíná počítač. Ozývá se strašlivý hukot, jako kdyby vysavač dostal vzteklinu.

„To jsou ty nové procesory! Potřebují tři větráky na desce“, snaží se to přeřvat Ondra. „Trochu to hučí, ale ta rychlost za to stojí! Zkompilujeme celou aplikaci za čtvrt hodiny.“ Startuje kompilátor.

 Všichni na to koukáme a Petr nevraživě mručí: „To je blbost, čtvrt hodiny, doma mi to jede dvacet minut, tak rychle to být nemůže. To kecáš.“

 „Kecám, jo?“, směje se Ondra. „Jen se podívej, už je hotová první knihovna!“

 Skutečně, nový počítač se zjevně činí. Ale ambicióznímu Ondrovi to nestačí a tak spouští program pro nastavení rychlosti procesoru.

 „A teď se držte! Dám tomu pořádně pohulit!“, chechtá se nepříčetně a zvyšuje frekvenci procesoru. Kompilátor jede jako zběsilý, větráky hučí ještě víc a obličej Petra Foltýna se stále víc prodlužuje. Jeho osmistovka se s novým Athlonem nemůže měřit. Bude si muset koupit něco ještě výkonnějšího.

 „Vidíte to?!“, křičí extaticky Ondra, „Vidíte?! Koukněte se na tu svini, jede to jak kuna!“

 Vchází Jirka, přilákán řevem konstruktéra i techniky.

 Monitor náhle černá a je po kompilaci.

 „Kurwafix, co je zase tohle?!“, láteří Ondra, „kdo ho sem pustil?“

 „To je to tvé pohulování“, chechtá se Petr.

„Jauvajs!“, ječí Ondra a třepe rukou, „Ten blbý procesor je úplně rožhavený. Spálil jsem si o něj hnátu!“ Vypíná počítač.

Vracíme se zpátky každý ke své práci. Michal jde řešit esoterické problémy paralelních algoritmů, šéf pošupovat mou pestrou ikonou (příští týden mu tam dodělám přehrávání veselých melodií) a Petr Foltýn debatovat s Jirkou o svém počítači.

„Tyhlety devístistovky, ty jsou strašně nespolehlivé. Nejlepší je má osmistovka. Teď jsem třeba udělal takový zajímavý výkonnostní test, to bys koukal. Ale ty Ondrovy škatule, ty nikdy nepojedou…“

Jenže Ondra je už zase tady a tváří se vítězoslavně.

„Tak nepojedou, říkáš? Ale pojedou, pojedou zas jak kuna! Víš, čím to bylo?“

V ruce třímá chladič k procesoru a strká nám ho postupně všem pod nos.

„Tímhle kreténským krámem, co ho neumějí pořádně vyrobit to bylo! Namontoval jsem ho obráceně!“

Howadoor, 17. září 2000
  
Ohlasy
Topí chladič, namontuje-li se obráceně ???
Jipa, 18 září 2000
Vidíš, to mě nikdy nenapadlo, zajímavá myšlenka. Ne, samozřejmě že netopí, on ho tam ani nedal vzhůru nohama, ale jenom nějak stranově pootočený, takže nedoléhal úplně správně na čip procesoru, neodváděl teplo tak jak měl a nebohý procesor se mírně přismahl. Dole na pouzdru procesoru byla taková plastiková nálepka a ta se celá seškvařila. Nakonec to ale dobře dopadlo, Ondra namontoval ten chladič správně a zatím to funguje.
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.