"Ty seš takovej blbej, na hlavu padlej moták!", nadávám sám sobě, "Moták pochop by ti mohl závidět!"

A je to skutečně tak, má schopnost zabloudit ihned po startu, navíc na dokonale přehledném úseku, je výjimečná. Tentokrát jsem se ztratil na Kývalce. Kývalka je mimoúrovňová křižovatka sotva deset kilometrů za Bystrcí, jejíž zákeřnost je skrytá v tom, že je naprosto přehledná, vybavená obrovskými šipkami, podle nichž člověk, který jako já chce jet na Rosice, jede stále rovně, nikam neodbočuje a do Rosic také spolehlivě dojede. Ovšem ne moták Howadoor, ten projíždí nájezdy na dálnici v protisměru, přenáší kolo přes svodidla a přebíhá s ním provázen zběsilým troubením kamiónů napříč přes dálnici, aby nakonec zapadl do bláta na kilometr vzdálené lesní cestě, která vede ke krmelci. Sám nechápu, jak je to možné, snad mě mate podezřelá jednoduchost značení. Jet jen tak rovně po šipkách... to není samo sebou! Za tím se jistě něco skrývá! Léčka! Po skoro půlhodině se dostávám obalený blátem na místo, kudy jsem od Bystrce ke Kývalce projel, a rezignovaně jedu po šipkách na Rosice.

Když člověk celý den točí nohama, musí hodně pít, a to zejména nápoj značky Kofola, v němž je obsaženo ideální množství kofeinu a cukru. Leč Kofola je drahá, a tak ji často ve vesnických obchůdcích nemají, neboť jsou zařízení na chudé ubohé zbídačelé venkovany. Místo Kofoly prodávají různé laciné podřadné tekutiny plné umělých sladidel, které do sebe cyklista lít nesmí, to by bylo jako sypat písek do motoru. Rejdím kolem regálu s limonádami, studuji nespokojeně nápisy na láhvích, až si toho všimne prodavačka a ptá se, co hledám.

"Hledám Kofolu", bručím.

"Tu nemáme, ale vezměte si tohle, to je to samé."

Civím na nálepku nízkooktanového patoku a pak vrtím hlavou: "To tedy není! Podívejte se, třicet dva kilokalorií na sto mililitrů. Kofola má třicet pět, takže sama jasně vidíte, že to není totéž! Kde jsou ty zbývající tři kilokalorie, ha? Kam se poděly?!"

"Já je nikam nedávala!", blekotá vyděšená prodavačka a couvá od mne. Hehe, to se mi líbí, děsit lidi, to je naučí objednávat Kofolu.

"No dobrá, tak já si to vezmu i tak."

Z Dukovan se valí pára jak z prádelny, kolo a já se valíme směrem na Hrotovice a mé myšlenky se válí všude kolem. Nelíbí se mi to. Ustavičně samé úvahy, anticipace, pořád přemýšlím o všem možném, nikdy nejsem myslí tam, kde právě jsem. Takhle by to nemělo být, měl bych být v myšlenkách na přítomném místě a v přítomném čase, když už ne proto, že je to zenové, pak alespoň abych si nerozbil rypák. Což by se snadno mohlo stát, letos mám najeto jen asi padesát kilometrů, ale už jsem se třikrát skoro nacpal pod tramvaj, porazil jednu chodkyni, dvě křižovatky projel na červenou a dvakrát jsem přinutil řidiče pokusit se prošlápnout brzdový pedál podlahou. Musím více soustředit myšlenky, což kdybych zkusil meditaci? Soustředím se jen na svůj dech, dívám se uvolněně kupředu, namyslím na nic, má mysl se zastavuje... Tak to taky ne, pomníčky kolem cesty ukazují, že zastavit mysl by mohlo také klidně znamenat zastavit i tělo, mnohem prudčeji než by mi bylo milé a o něco pěkně tvrdého. Památníky padlých se malebně střídají s těly zvířat, roztříštěnými do podoby spletitého veterinářského puzzle. Je to zábavné, člověk může z krvavých cárů, rozdrcených kostí a dlouhých provazců střev hádat, o jakého živočicha vlastně šlo, a hned mu cesta lépe ubíhá. Kolikrát člověk uvidí zvíře, které by jinak v přírodě nespatřil, jednou v Maďarsku jsem našel na cestě jezevce. Hned dva, úplně placaté, jen založit do herbáře.

V Hrotovicích je dobrá hospoda, v ní pečené jelítko a kafe. Moravské Budějovice dělají dojem hezkého města, Jemnice jakbysmet, a pak už jsou hned Slavonice a večer. Ve Slavonicích si kupuju třináct rohlíků, rybí salát a nevábně vyhlížející salám. O pár kilometrů dál směrem na Dačice tlačím kolo přes pole k jižnímu okraji lesíku, který vypadá suše. Je, ale než se k němu dostanu přes jezera vody z tajícího sněhu, mám v botách potopu.

Válím se po karimatce, napůl zalezlý ve spacáku, pojídám rybí salát a hledím do nebe. Spát se mi nechce, a tak pozoruji první jasné hvězdy, z nichž se pomalu skládá pás. Že by Orión?

Fuj. Tohle je taky mánie, všecko pojmenovávat. Když budete při spatření každého plotu puzeni neodolatelnou touhou spočítat jeho plaňky, nafasujete u psychiatra Diazepam na uklidnění a diagnózu "nutkavé chování". Bezdůvodné pojmenovávání je ze stejného pytle. Orión... copak je důležité vědět, jak se hvězdám říká? Sper ďas Orióna!

O půl deváté už je skoro úplná tma, jen nad obzor vzlíná z jedné strany záře Slavonic, z druhé snad Dačic. I ticho je, víceméně. Z dálky stále doléhá hluk aut, vlaku a nejasné bušení. Úplné ticho a tmu ve zdejších zemích nikdy nenajdete, skoroticho a téměřtma, s tím se musíte spokojit. Ještě v první polovině minulého století byli všichni bez sebe nadšením z nikdy nepohasínající záře měst a z ustavičného hlomozu hektického života. Básně o tom dokonce skládali. Lidi jsou sebestředná sebranka, pravila má sestra. Přinejmenším věci nedomýšlejí do důsledků, soudím já.

Nejhlubší ticho jsem potkal v Himalájích, krátce po ránu, za bezvětří. Hmatatelné ticho, jako obrovská lačná houba, pohlcující beze zbytku každý zvuk. Občas jsem nakopnul kamínek, abych se ujistil, že jsem neohluchnul. Snad to bylo řídkým vzduchem, kdopak ví.

Řídkým vzduchem... to je hnus. Nejen všechno pojmenovávat, ale také každičkou hloupost vysvětlovat, pro všechno hledat důvod, každou věc zaštiťovat příčinou. Připadám si jako autista. Ale já vím, jak na věc, zatnu vysvětlování tipec, že se bude divit. V nadhlavníku najdu jasnou hvězdu, upřu na ni zrak. A teď sledovat dech, neovlivňovat, nechat spontánně probíhat, jen registrovat. Myslet na dýchání. Výdech, nádech. Hvězda svítí. Výdech. Nádech.


Z návštěvní knihy serveru Dobrodruh

Milan Vystyd dobrotivý / 2.2.2003 - 20:31 Koukám,že cestujete po celém světě. A co takhle se kouknout po České republice? Vždyť krásy přírody nemusí být jenom v zahraničí. Stačí se kolem sebe jenom podívat, sednout na kolo a jet třeba do Českýho ráje a máte za sebou zážitek, radost s český krásy, která by vám měla být blíž než Niagarské vodopády. A hrdost z rodné země.

Chocho / 3.2.2003 - 11:34 Jo, paráda. Až na to, že v Českém ráji potřebuješ nosit chrániče, aby tě neomlátili tuny lidí kolem, což se ti na Sibiři, Sahaře nebo v Ohňový zemi většinou nestane. Nehledě na to, že přiblblý Česko máš procestovaný za měsíc i s úžasnými českými krásami typu "kostelík v Horní Děložné, díra do země u Malé Lhoty nebo kopeček u dědy za zahrádkou". Jistě, ta stoka za barákem je bližší než Niagarské vodopády, ale ta blízkost je asi tak jediné pozitivum a i to kdoví jestli. A taky málokoho zaujme znuděná prodavačka v místní Jednotě stejným způsobem jako třeba bezruký prodavač vody ve hliněném baráku s krokodýlem. A ta "hrdost z rodné země" je dobrá k čemu? To jako běháš po Českém ráji, máváš českou vlajkou, pištíš českou hymnu a pojídáš české utopence? Zasraný zmrdaný Česko.

 
Probouzím se ještě za tmy, a tak zase usínám. O zhruba hodinu později je pořád tma, spát se mi už moc nechce, ale co mám dělat, přece se nebudu motat po cestě za tmy. Převaluji se netrpělivě ve spacáku a po dalších dvaceti minutách mi dochází, že jsem vlastně zavřený ve žďáráku a v něm se světla hned tak nedočkám. Vystrkuji z pytle hlavu a taky že ano, slunce už dávno svítí. Jsem moták, nic jiného.

Včerejší jezera na poli jsou zamrzlá. I na cestě jsou místy široké pruhy ledu. Palce na nohách se mi také brzy promění v led, jasně to cítím. Za Dačicemi zastavuji a oblékám si druhé ponožky. Jde kolem paní a směje se:

"Na kole? A že vám není zima, takhle... no... he... bez vlasů."

Rukou naznačuje oblý vejčitý tvar. Hlavně, že se dobře bavíš, babo, myslím si a třu omrzlé palce.

Dnes jedu na sever, přes pětisetmetrové kopečky, a je to znát. Na polích je ještě souvislá vrstva sněhu, a chladno je, brrr. Až před Jihlavou vykukuje z mraků slunce a začíná být snesitelněji.

Jihlava je větší, než jsem čekal, prohánějí se jí dokonce trolejbusy. Náměstí vypadá skoro stejně jako ve Znojmě. Zastavil bych se na oběd, ale ne v hospodě v centru, tam to bývá drahé a na špinavého zabláceného cyklistu se nebudou dívat vlídně. Projíždím postranními uličkami, vyhlížím hospodu a najednou stojím uprostřed pole. Aha. Přece jen Jihlava až tak veliká nebude.

Dívám se do mapy, kdeže to jsem a jak se dostat na Chotěboř. Samozřejmě, vyjel jsem z Jihlavy úplně špatnou cestou, směrem na Polnou. Na Polnou? Ale to chci, vidět Polnou! Co v nudné Chotěboři, když je tady Polná, v Polné se lidi umí jinak odvázat. Za Polnou vidím na mapě Nížkov, ó, Nížkove, tebe jsem si vždycky přál spatřit, tolik jsem o tobě slyšel vyprávět. Žádná Chotěboř, jede se do Polné a Nížkova.

Ve Ždírci je otevřená hospoda, v ní extrémně hnusná voda, vydávaná za dvanáctistupňové pivo a servírka podobných kvalit. Navíc se mi zdá, že ve vodě není dostatek jódu, soudě podle vzhledu vesničanů, posedávajících u vedlejších stolů. Obtloustlá matka narvaná v minišatech, zmalovaná anilínovými barvami chlastá pivo se svým šestnáctiletým synem, který je už úplně na šrot a sotva sedí na židli.

"Dej si", pobízí jej, "to jedno pivo ještě vypiješ."

Kruchý lid, co mne teprve čeká v Polné?! Před odjezdem si raději dávám sklenku výživnější tekutiny, pro zahřátí a na kuráž, abych pohled na divoké rituály snesl.

Leč v Polné již netečou po silnici potoky krve, ale jen bahnité vody, valící se z polí, jako všude. Lidi se už dnes neumí bavit tak jako dřív.

V Nížkově mám ale štěstí, dnes se pořádá pohřeb. Vpředu jde ministrant (říká se mu tak, ne?) s divnou církevní věcí na tyči, za ním jede auto s rakví. Závozník pojídá chleba se salámem. Lidí spousta, snad celá vesnice, ale asi žádná tragédie, bulí se jen v první řadě za rakví. Další čtyři řady jsou ještě alespoň zasmušilé, ale pak už se lidi tváří neutrálně a na konci průvodu se babky škorpí a mládež vtipkuje. Pchá, žabaři, jen počkejte až umřu já, to bude! Co bude? No... pohřeb, co by bylo.

Za Nížkovem je prasečák, za prasečákem kopec Rosička a na kopci Rosička rozhledna. Tlačím kolo na rozhlednu rozbředlým sněhem a pak capkám po točitém schodišti nahoru. Rozhledna je vlastně vysílač, ocelový sloup, kolem schodiště a nahoře plošinka. Když se chytím zábradlí, jasně cítím, jak se celá věž ve větru kývá. Když pak jdu dolů, cítím ještě jasněji, že mi upadne noha, mám něco s achilovkou, už od včerejška. Svinsky to bolí.

Vlastně něco přece jen bude, slibuje mi Karel, že se po mém pohřbu, až všichni pozůstalí odjedou na žranici, připlíží k hrobu a celý jej poplivá. To mám závazně přislíbeno. Chtěl jsem, aby na hrob nasral, ale Karel to zamítl, prý by tím na mne vynaložil neúměrné úsilí. Několik plivanců je pro mne až dost, tvrdí.

Od rozhledny se řítím do Žďáru nad Sázavou po strmé hrbolaté cestě, kolo ďábelsky poskakuje po výmolech, brašny na nosiči také hopsají a co nosič sám, jak ten skotačí! Je úplně k neudržení, a už letí i s brašnami kamsi do polí. Sakra.

Tahám nosič a brašny z bláta v příkopě a nadávám. No jo, vibracemi se vyklepaly šroubky. Já jsem však chytrý, myslím na všechno, proto vytáhnu z brašny náhradní, přitáhnu a pojedu dál. Hm. Tak tedy nedotáhnu. Nevzal jsem klíč. Já jsem ale vůl!

Nakonec šrouby přitahuji rukou, kydám na ně vteřinové lepidlo a omotávám spoj izolační páskou. Vypadá to náramně odborně, práce profesionála. Snad to domů vydrží.

V prokletém Žďáru mají všechny obchody zavřeno a na nádraží jenom noviny, z titulní strany na mě zírá oportunistická svině a titulek, že z ní teď bude váš prezident. Ale co, u benzínové pumpy si koupím bagety, sušenky a kafe a nějak to přežiju.

Pár kilometrů za Novým Městem na Moravě rozbaluji v lesíku na suché trávě spacák a dlouho do noci zamyšleně chroupám sušenky.


Ráno vyjíždím ještě za šera, cesta se do Dolní Rožínky víceméně svažuje a pak vede příjemně rovně podél řeky. Rychle projíždím Nedvědicí a Tišnovem, v bistru v Čebíně vypiju kafe a pak už jenom Kuřim a jsem doma.

"Ty ale smrdíš", vítá mě Blable mile, "jako kupka hnoje! Kdybys spadl do žumpy, tak bys ji znečistil."

Pak ještě jednou začuchá: "Ba ne, to bych kupce hnoje křivdila. Takhle upoceně hnůj nikdy smrdět nemůže."

Howadoor, 2. března 2003