Lysá hora je oblíbený cíl všech obyvatel Podbeskydí, neb nahoře je vysílač a hned vedle bufet, kde lze za mírné ceny dostat něco k jídlu i k pití. Bufet je otevřený celoročně, pročež každý den na Lysou horu táhnou hordy turistů. Výstup trvá z Ostravice okolo dvou hodin, ale není důležité, jak dlouho jdete, protože se chcete romanticky kochat přírodou, malebnými pohledy do okolí, zvolna kráčet luzným hvozdem, dýchat svěží lesní vzduch a ne štvát se s vyplazeným jazykem jako nějací pomatení závodníci. 

Kupříkladu já. Přijedu vlakem, vystoupím, rozhlédnu se a zhluboka, zvolna se nadechnu silného zimního vzduchu. 

„Hoj, přírodo!“, zajásám, „tys tak impozantní! Ty mne vždy znovu omámíš. Nahoře si dám rum.“ 

A kráčím zvolna po nástupišti ke šraňkům, kde začíná červená značka. Tuto zkratku přes koleje jsem vynalezl, jelikož se tak dají ušetřit cenné sekundy. Málem bych zapomněl – musím spustit stopky! 

Samozřejmě nejde o nějaké sportovní výkony, přijel jsem sem potěšit se krásami přírody, ale co je špatného na tom, zjistit, v jaké kondici jsem? Já myslím, že na tom není špatného zhola nic. Stopky člověku objektivně řeknou, jak je na tom a o nic jiného nejde. 

A tak zapnu stopky a kráčím rozvážnou chůzí po červené značce. 

Inu… Popravdě je dobré v tomto úseku přidat do kroku. Cesta vede asi dva kilometry po asfaltu a to není to pravé procházení se přírodou. Proto je dobré jít hbitěji, překonat tuto fádní část cesty rychle, abych byl co nejdříve v lese a mohl se brzy náležitě rozkochat na všechny strany. 

Také uteču davu výletníků, který se mnou vystoupil z vlaku. Protože co je to za zábavu, šlapat mezi užvaněnými rodinkami s mraky protivných děcek, které neustále cosi vykřikují? Já jsem přijel kvůli lesnímu tichu, přírodě a ne poslouchat zbleby obézních žen! Proto je třeba všechny předběhnout a dál kráčet sám, úplně sám, sám mezi šumícími lesními velikány. 

Pochopitelně si rád spočítám, kolik slabých, ubohých a neschopných jsem předstihl, myslím, že ani na tom nic špatného není. Je to jen nevinná zábava. 

Po slabé čtvrthodince a necelých dvou kilometrech asfaltka končí a začíná lesní cesta. Konečně skutečný hvozd, v jehož lůně lze hluboce rozjímat nad nejzákladnějšími otázkami světa. Ovšem když předběhnete dvacet sedm výletníků, nedá vám to, abyste to na třicet nedotáhli. Zvláště, když je vidíte kousek před sebou. Těžko říct, kde se tady vzali, ti tlusťoši z vlaku jsou už dávno za mnou, ale to je jedno, stejně je dostanu. Jsou to beztak nějací amatéři a já to tu znám, teď bude po levé straně studánka, oni se tam neprozřetelně zastaví a já je předběhnu. 

A je to. Přesně jak jsem si myslel, zastavili se u pramínku a cosi tam kutí, blbouni. Mám je. Teď už se můžu oddat tichu, samotě a majestátu přírody. 

Tedy mohl bych. Mohl, kdyby z vlaku nevystoupil i jakýsi pitomý sportovec nebo co to je, funí to už z Ostravice za mnou a drží se mne to jako klíště. Myslí si, že mě uštve, ale já si skóre pokazit nedám, jsem lehkonohý jako gazela a lstivý jako pták rosomák, a tak vím, že u rozcestí Butořanka cesta začne stoupat příkřeji a když ještě trochu přidám do kroku, zmatený sporťák odpadne. Hehe. 

Přidávám tedy a chvátám přes louku k chatám. Získávám náskok, ale je třeba jej udržet, abych se zbavil posledního vrtáka a mohl si konečně začít užívat krás vůkol, které je odsud už pěkně vidět, a taky je vidět, jak chlap za mnou upadá, nemá na mne, směju se, ale raději ještě bystřeji šlapu k rozcestí, abych ho definitivně setřásl. 

Tady se setkává cesta z Ostravice s cestami z Malenovic, Nové Dědiny a Hamrovic, pročež zde člověk obvykle narazí na několik dalších turistů, kteří však bývají již značně uondaní, před pokračováním ve výstupu posedávají v přístřešku na lavičkách a cpou se chlebem s řízkem. 

I teď jich tu pár sedí a žere neracionální stravu. Ale co to? Zespodu kráčí dlouhými kroky divný chlapík. Nelíbí se mi. Dívá se na mne podezřele, jako by mu šlo o to mě předběhnout! Bude lepší se nezdržovat a jít dál, vždyť na vrchol je sotva dvacet minut a proč si bídákem nechat zkazit celou cestu? 

Po chvíli je mi to jasné. Chlap vskutku přidal do kroku a dotahuje se na mne. Mizera. Jako kdyby výstup na Lysou horu byl závod nebo co. Nechápe, že jsme v přírodě proto, abychom osvěžili ducha a ne abychom makali jak uštvaná banda zběsilců. To on ne. Půvaby rostlinné říše mu nic neříkají, úžasné rozhledy do rázovité krajiny jej nezajímají, žene se kupředu jako kůň s klapkami na očích. Přidávám raději do kroku. Ten bloud je mi vysloveně protivný. 

Jenže on zrychluje taky! Vzdálenost mezi námi se zkracuje. Rychlá kalkulace a zběžný pohled na stopky ukazují, že mě předstihne kus před vrcholem. Co teď? Jsi nějaký moc rychlý, chlapče, jenže já tě porazím psychologicky, to uvidíš. 

Lesní cesta se mění v úzkou pěšinu a stoupá příkrými zákruty k vrcholu. Na úzkém místě zastavuji, sundávám batoh a šátrám v něm, jako kdybych hledal kapesník nebo tatranku. Chlapík mě vzápětí dostihuje. Snaží se tvářit neutrálně, ale já na něm vidím, jak je spokojený. Jsi rád, ty mrcho, že jsi mne předběhl, co? Myslíš si, jak jsi zvítězil, že? Ale ještě nejsi nahoře! 

Nechávám chlápkovi asi deset kroků náskok, béřu batoh a znovu nasazuji rapidní tempo. Ne, zatím tě nepředběhnu, já si tě, ty lumpe, vychutnám. Teď poznáš, jaké to je, když se tě někdo drží jako klíště, funí za tebou a čeká na tvůj špatný krok, aby tě předstihl. Jsi nervózní? Přidáváš do kroku? Klidně, mě se nezbavíš. Já ti to tvé předbíhání osladím. 

Přes otevřený hřeben pod vrcholem kráčíme jako kdyby se tu pořádaly závody v chůzi. On vpředu, já, s potměšilým lišáckým úsměvem asi deset kroků za ním. K vrcholu zbývá jen asi pět minut, dva zákruty a závěrečná rovinka. Chlapík se snaží vzbudit dojem, že takhle chodí vždycky a o nic mu nejde, ale kradmé pohledy, které vrhá přes rameno, aby se ujistil, že se na něj nedotahuji, ho usvědčují. Mezi prvním a druhým zákrutem zrychluji, v druhém zaostávám už jen o dva metry. Teď přišla má chvíle, dva rychlé kroky a jsem před ním. Ale co to? Chlap vyráží kupředu! Tak to ne! 

Poslední zábrany padly, už je mezi námi jasno. Buď já, nebo on, tercium non datur. Rozbíháme se oba současně, sbíráme poslední síly k závěrečnému finiši. Pádíme vedle sebe po pěšině, nikdo nemá zjevně navrch, supíme jako stádo buvolů, je to boj. Už jen dvacet metrů, když v tom před námi na pěšině sune se k vrcholu otylá ženština. Pěšina je úzká, všichni tři se na ni nevejdeme, vidím, chlap se chystá k brutálnímu útoku, ale je na špatné straně, na mé je víc místa, bleskurychle se tamtudy prosmyknu, zatímco on zůstává vzadu, a už mě nic nezadrží a dobíhám šíleným tryskem k bufetu a vítězím. 

Sedím v bufetu u kofoly s rumem a kochám se spanilostí přírody (44:0 !), propocené tričko se suší u kamen. U jiného stolu sedí poražený soupeř, před sebou pivo a opisuje z hodinek, které vytáhl z kapsy, do notýsku dnešní čas. Slyšíme, jak se otvírají venkovní dveře. Obéza se dobelhala teprve teď a v předsíňce si oklepává z bot sníh. Nejspíš potkala známého, protože až do lokálu je slyšet halekání: 

„To se mi snad zdálo! Vidělas ty dva magory?!“ 

Spokojeně se na sebe s chlápkem šklebíme. Výlet za přírodními krásami se tentokrát obzvláště vydařil.
 
Howadoor, 30. ledna 2001
 
  
 
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.