V říjnu 1998 jsem se plahočil po Himálajích. Ani nevím jak, ale nakonec jsem se vydrápal na šestitisícovku Mera Peak. I když se mi tam moc líbilo a rozhodně se do Nepálu chci co nejdřív vrátit (tentokrát doufám alespoň na dva měsíce), nezamýšlel jsem se na webu o Himálajích nějak rozepisovat. Ale pár lidí mělo zájem o čistě technické informace, takže jsem se nakonec rozhodl umístit sem dopis, který jsem psal jednomu z nich. Tak tady je:


V Brně 2. ledna 1999, 21:25 SEČ
Ahoj Jirko,

letos (vlastně v loni, ještě jsem si nezvykl) v říjnu jsem byl s Montanou (CK Montana Trekking, Praha) na treku  Himalájích. Program se vcelku shodoval s tvou expedicí na Mera Peak, kterou plánuješ na letošek a tak mě napadlo, že ti napíšu pár informací, které by se ti mohly pomoci při organizaci. Spoustu z toho už asi budeš znát odjinud, ale něco se ti třeba šikne. No a potom, protože chci jet letos s TaH na Pik Lenina, budu chtít pár informaci sám. Tak od začátku:

Mera Peak

Poněkud mě překvapilo, že v časopise i v katalogu uvádíš výšku Mera Peaku 6654 metrů. To je údaj ze starých map a je značně nadsazený. I nové údaje se dost rozcházejí, ale Mera Peak v žádném případě nemá přes 6500 metrů. Nejpravděpodobnější výška (i podle našich výškoměrů) je 6470 metrů (centrální, nejvyšší vrchol). Ono i to bohatě stačí.

Do Nepálu jsme letěli z Frankfurtu bangladéšskou společností Biman s mezipřistáním v Dhace. Tahle společnost je nejlevnější a nedělá velké problémy s mírnou nadváhou za zavazadla ani s dodatečným přebukováním letenek. Na druhou stranu se v Dhace čeká i dvanáct hodin, žrádlo pana Bimana je mírně řečeno hnusné a hlavně je ho pomálu a Biman létá jenom v úterý. Při cestě zpátky staví v Rijádu (natankuje tam levné pohonné hmoty), čímž se cesta zpět protáhne na asi šestnáct hodin. Dochvilnost je pojem neznámý, zpoždění tři, čtyři hodiny naprosto běžné. Voda na letišti v Dhace je naprosto nepitná, dá se koupit balená ($1), dá se koupit i jídlo v letištní restauraci (okolo $5). Od září 1998 létá přímá linka do Kathmándú z Vídně, myslím, že ji provozuje Austria Airlines a není o mnoho dražší, než Biman. Až tam poletím znovu, určitě takhle a tobě to taky doporučuji.

S letem do Kathmándú nebyly problémy, víza jsme si opatřili až po příletu na letišti, rovněž bez jakýchkoli komplikací. Problémy prý mohou nastat se získáním trekking a climbing permitu. Pro nás to zajišťovala cestovka se čtrnáctidenním předstihem, ale říkali mi, že někdy to trvá hodiny a někdy týden, jak se úředníkům zlíbí. Z letiště do Thamelu (turistická čtvrť) se jede nejlépe taxíkem, nám se podařilo jej uhádat vždy na Rs 150. V Kathmándú se dá koupit úplně vše – jídlo, filmy, sportovní vybavení, zkrátka všechno, většinou je to o dost levnější než u nás. Kurz nepálské rupie (Rs.) byl v říjnu 1998 $1=Rs 67, ve všech směnárnách skoro stejný. Vychází to asi dvě rupie za korunu. Doporučuji jídlo a bomby do vařičů koupit až na místě, ušetříte si problémy s nadváhou v letadle, se zákazem dopravovat plynové bomby a možná i nějaké peníze (ale ty plynové bomby jsou dražší než u nás, asi o 30-50%). V místních restauracích se jí levně a dobře (jídlo tak  Rs 80 – 200), doporučuji tibetskou restauraci zhruba naproti hotelu Potala ve čtvrti Thamel, kde beztak budete bydlet. Na křižovatce poblíž je perfektní pekárna s terasou, kde se moc dobře snídá. Určitě si zajděte do Tom & Jerry pubu (asi sto metrů od té pekárny).

Voda z vodovodu není pitná, snad po dezinfekci nebo převaření, ale balená stojí Rs 15 a je k dostání všude. Dá se telefonovat (tři minuty asi $10), poslat e-mail nebo fax, podívat se na internet. Hotel stojí tak od tří, pěti dolarů za noc a dvojlůžkový pokoj.

Problémy nastaly při odletu z Kathmándú do Lukly. Pro špatné počasí jsme letěli až třetí den a to jsme si ještě museli koupit charterový let a aby nám vůbec obstarali letadlo, dát celkem okolo $500 úplatků (zatáhla to cestovka). Není to úplně běžná, ale taky nijak výjimečná situace a musíš v programu počítat s nějakým zpožděním jak na odletu do Lukly, tak nazpět, jinak se naděješ velmi nepříjemného překvapení.

V Lukle jsme si najali nosiče, protože jídlo a stany už byly na místě, stačil pro devět lidí jen jeden. Taxa za den a člověka je zhruba Rs 300, ale i víc, podle oblasti a namáhavosti cesty. Sehnat nosiče není žádný problém, spíš je musíš odhánět. Nesmíš jim ale dát všechno předem, i kdyby to chtěli, tak třetina nebo čtvrtina jim postačí. Unesou čtyřicet i padesát kilo, ale odmítají chodit, když se setmí. Čert ví, proč. Nahoře už se tak nesmlouvá jako dole, vlastně skoro vůbec ne, ale můžeš to zkusit. Peníze se dají vyměnit v Lukle v kterékoli lodži, potom v Namche Bazaru a pak už prakticky nikde. My jsme nahoře utratili asi $200 a to ubytování v lodžích platila cestovka. Kurzy nahoře jsou nepatrně horší než dole (asi jedna až dvě rupie na dolar), ceny tak dvojnásobné a čím jdeš dál, tím je to horší. Ale jídla je v lodžích dost a je moc dobré. Polívka tak Rs 80, třetinka koly od Rs 80 do Rs 200 (ve vzdálených lodžích), hlavní jídlo Rs 120 až Rs 200. Jo, ještě k těm penězům. Nám cestovka namluvila, že na celou dobu budeme potřebovat asi $150 (veškeré ubytování a po dobu, co jsme spali ve stanech i jídlo bylo v ceně). Blbost. Já jsem utratil asi tři sta dolarů a nijak zvlášť jsem nešetřil, ale těch 250 utratil asi každý. Protože tví klienti budou platit ubytování, myslím že $400 na člověka je absolutní minimum a doporučil bych vzít si sebou tak pět set, ať je nějaká rezerva. Jestli jim ve snaze udělat zájezd na první pohled co nejlevnější, nakukáš, že vystačí s dvěma sty dolary, budou tě pak právem proklínat.

První den jsme došli z Lukly do Monjo. Pokud přiletíte brzo ráno, může vás to svádět dojít až do Namche, ale věř mi, je to hovadina, úplně byste se odrovnali. Počítej, že denní převýšení 600 až 800 metrů je až dost, zkušenosti s tím, kolik člověk ujde v Alpách jsou vcelku k ničemu a kdo stoupá rychleji, doleze si tak akorát pro horskou nemoc. Za Monjo je check point, kde ti zkontrolují trekking permit. Pak už vás nikdo nekontroluje a jiný check point na trase není. Jednotlivec se s použitím jednoduché finty (zamíchá se mezi nějakou výpravu) protáhne, ale skupinka ne. My jsme měli permit na čtrnáct dní, zdrželi jsme se tam přes tři týdny a prošlo to bez problémů. Něco se tím dá ušetřit, ale nijak zvlášť to nedoporučuju.

Další den jsme došli do Namche Bazaru, o den později pak do Tyangboche. Běžte z Namche širokou cestou, po které jdou všichni a na kterou vás navede i šipka, přestože stoupá na kopec a pak leze do údolí. Za žádnou cenu se nedejte zlákat úzkou pěšinkou vpravo, která vypadá jako pohodlný traverz. Já jsem to udělal a byl to zatraceně blbý zážitek, protože ta mrcha cesta končí dole u naprosto neprostupného vodopádu a musíš lézt nějakých 600 výškových metrů nazpátek. To bych nikomu nepřál.

Z Tyangboche jsme šli do Periche (4200), kde jsme měli jeden den odpočinku a zdravotní problémy. Periche je nějaké prokleté místo, protože tam bylo blbě snad všem a ten odpočinkový den se nám zatraceně hodil. Taky je tam přetlaková komora (může se hodit), na kterou má jistě nehezké vzpomínky Ivo Jahelka, to už jsem ti líčil telefonicky. Jo, nepočítejte s nějakými vrtulníky. Vrtulník vzlétne, až když vysázíš $3000 na dřevo dole na základně, a někdy ani to ne . Zkrátka zapomeňte, že vás odněkud nějakým vrtulníkem někdo dostane.

Stejně jako vy jsme se pak přesunuli pod Kala Pathar a další den vylezli nahoru. Tady už první člověk odpadl a u vás to asi moc jiné nebude. Na Mera Peak vylezlo z devíti lidí (včetně průvodce) pět a bylo ideální počasí a vesměs jsme byli samí sportovci (sebe tím nemyslím), takže je nutné dobře promyslet, co s odpadlíky. Do BC Everest jsme nešli, ona je tam akorát hromada šutrů a po výstupu na Kala Pathar nás svaté nadšení nějak přešlo. Varuji vás taky před italským hotelem Quota 5000 (či jak se to jmenuje, je to taková prosklená pyramida ve výšce 5050 metrů). Ceny vysoké, obsluha otřesná a ještě horší.

V katalogu píšeš, že polezete přes Mingbo La. My jsme to taky původně měli v plánu, ale na místě nám řekli, že sedlo je neprůchodné a že se půjde přes Amphu Lapcha. Nevím, jestli to s tou neprůchodností byla pravda, ale rozhodně je fakt, že cesta přes Mingbo je velmi náročná a pokaždé se znovu hledá, na což je nutné si vyhradit alespoň jeden den. Taky cesta zpod Kala Patharu pod sedlo je na jeden den děsná zabíračka (asi 1200 metrů převýšení). Jestli nejste všichni namakanci jak prase a nemáte hromadu času (a to vy mít nebudete), lezte raději přes Amphu Lapcha. Ono to má taky 5840 metrů a je to pěkný zážitek. Budete ale potřebovat pár desítek metrů fixů pro sestup. Při výstupu není špatné odjistit posledních asi dvacet výškových metrů, ale nutné to není. Zato nejistit sestup je vyložený hazard (sněhová pole). Mačky nejsou vysloveně nutné, alespoň my jsme je nepoužili, ale kdoví, kolik sněhu tam budete mít vy. Na cestě z Chukungu pod sedlo je nutné přebrodit horskou říčku ve výšce asi 4900 metrů. Vypadá to děsně, ale žádný strach, sundejte boty a přebrodíte to raz dva. Kupodivu to vůbec tak nestudí, jak by člověk čekal.

Takže jsme přelezli Amphu Lapcha a octli se dolině Hunku. Je prakticky liduprázdná, nejsou tu žádné lodže a všechno je nutné si přinést. Taky se odsud velmi špatně ustupuje, cesta vede buď zpátky přes Amphu Lapcha nebo přes sedlo Mera La. Pro nemocného člověka jedno horší než druhé, takže tady už by se nemělo nikomu nic přihodit, sic budete v maléru. Kdo to chce vzdát, ať to  raději udělá už pod sedlem Amphu Lapcha (u nás to byl jeden). Sice je zde možnost sejít údolím, ale to je na několik dnů a octneš se kdesi v podhůří a v zatracených problémech. Ale touhle dobou už budete dost aklimatizovaní na to, aby vám hrozily nějaké zdravotní komplikace.

BC Mera jsme měli pod sedlem ve výšce asi 5200 metrů. Další den jsme vylezli přes sedlo Mera La, které je velice frekventované, do HC Mera (asi 5900). Není to nijak zvlášť namáhavé, ani nebezpečné, cestička je po ledovci pěkně vychozená a mačky nepotřebuješ. Trhliny jsou odkryté, že bys do nich spadnul moc nehrozí. Jenom nesmí napadnout čerstvý sníh, to se nahoru pravděpodobně nedostaneš vůbec. Těsně pod sedlem výstup vzdal další člověk a přešel přes sedlo do Tangnangu. Noc skoro v šesti tisících nebyla vůbec tak špatná, jak jsme očekávali, ale dost krátká, protože ve tři ráno jsme vstali a ve čtyři se vydali nahoru. V táboře zůstal další odpadlík, který dostal přes noc horečku. Těch asi pět set metrů na vrchol trvalo dvě a půl až tři a půl hodiny. Mačky jsme nepotřebovali, i když závěrečných asi patnáct metrů je dost strmých. Záhul to byl pro všechny jako prase, na to se připrav. On už tam není skoro žádný vzduch. Zpátky v HC jsme byli okolo deváté, v deset jsme začali sestupovat. Pokud chceš dojít až do Tangnangu, máš co dělat, abys to do tmy stihl. My jsme tam dorazili až okolo čtvrté. Pokud se ti to zdá příliš namáhavé, stačí dojít jen do Kare, tam už je první lodž a dá se tam koupit polívka, čaj a tak.

V Tangnangu jsme měli další odpočinkový den a pak jsme vyrazili pod sedlo Zatrwa Tek. Pozor, nepokoušejte se projít přes Zatrwa La ! Stará cesta okolo řeky, klády a přes Tulikarku neexistuje, vzala ji voda, když se v roce 1997 prorvala hráz jezera nad Tangnangem. Musíte dojít do tábora pod Zatrwa Tek, což vám jeden den zabere. Je tam taková špinavá čajovna , kde se dá koupit polívka a nějaké jednoduché jídlo. Odsud se dá sice k Zatrwa La dojít, ale je to mizerná, namáhavá a místy i nebezpečná cesta a navíc tím ztratíte jeden den, protože tudy se do Lukly za jeden den dojít prostě nedá. Dva z nás tudy šli v bláhové naději, že to bude lepší a to si dali. Do Lukly dorazili zmakaní jak hovada až další den v poledne. Mnohem lepší je jít přes vyšší sedlo Zatrwa Tek, večer jste určitě v Lukle. Počítejte s tím, že při sestupu v pralese určitě trochu zabloudíte, protože je tam milión pěšin. Je nutné se držet spíše vpravo. Podle vrstevnic je sestup ze sedla otřesně strmý, a my jsme se toho dost báli, ale ukázalo se, že to zdaleka není tak zlé. Cestou do Lukly je třeba překonat asi deset říček a potoků, ale nečiní to žádné obtíže. Až uvidíte dráty elektrického vedení, máte vyhráno.

Tím jsem popsal cestu, tak ještě pár všeobecných rad:

Nevěř moc Šerpům, když se jich budeš ptát, jak je to ještě daleko. Řeknou ti, že dvě tři hodinky a po dvou hodinách pochodu, že čtyři. Oni chodí taky mnohem rychleji než my, tak to, co ti řeknou, vždycky vynásob tak dvěma.

Není pravda, že se nahoře nekrade. Nenechávejte důležité věci ve stanech, opatřete si na stan visací zámečky a raději noste všechno u sebe. Nám jeden stan vykradli (šlohli naštěstí akorát jídlo a ani to ne všechno), ale Japoncům stan rozřezali a ukradli peníze a doklady, což je, jak uznáš, dost průser.

Nedoporučuji péřový spacák, navlhá a pak moc nehřeje. Nevěř na to, že je tam suchá zima. Já jsem měl spacák z vlákna Thinsulate, váží dvě kila dvacet a byl jsem s ním naprosto spokojený. Dokonce jsem se na spaní svlíkal, a to i v těch šesti tisících. Ale klientům zdůrazni, ať nekupují žádné ultralehké spacáky, co je z umělých materiálů a má pod dvě kila, není k ničemu (pokud nejsi trpaslík). Jakýsi expert, co byl v jiné skupině na treku pod Anapurnou, měl takový spacák a omrzly mu nohy tak, že mu budou ořezávat nekrózní tkáně na prstech u nohou. On to byl sice fakt nějaký magor (prý spal v úplně mokrých ponožkách), ale raději bych spaní nepodceňoval.

Jako oblečení stačí dvě vrstvy Moiry (spodky a triko s dlouhým rukávem), na to Polartec a nějaký šusťák. Goretex není nutný, srážky jsou veškeré žádné. Taková kombinace hřeje a není těžká.

Ve dne je dost teplo, do pěti tisíc se dá, když nefouká vítr, chodit v šortkách (no, já v nich sice nechodil, ale jeden z nás jo). Ale když zaleze slunce, teplota jde rázem k nule. V noci může být v těch pěti tisících tak minus deset, víc asi ne, ale ve stanech se teplota pohybovala vždycky okolo nuly. Kdo si ale nedal flašku s vodou a baterky z foťáku do spacáku, zaplakal.

Není pravda, že se z místních jídel každý posere a dostane žloutenku a mor a bůhví co ještě. Jídlo je dobré a žaludeční problémy vyvolalo jen asi u polovičky lidí. Ale vždycky to brzo přešlo. Tvrdili nám, že nemáme jíst čerstvou zeleninu a maso a vejce a nejlíp vůbec nic. Žrali jsme všechno, moc jsme si pochutnali a vám doporučuji dělat totéž.

Je nutné si vzít do lékárničky dost prášků na bolení v krku, Septisan, Strepsils nebo něco podobného. V krku bude bolet snad úplně všechny (studený, suchý vzduch a místy prach udělá svoje) a je to nanejvýš nepříjemné, když se nemůžeš ani pořádně najíst. Zato antibiotik není třeba tahat příliš mnoho, my jsme je nepoužili vůbec. Kdo začne pojídat antibiotika, musí přinejmenším na dva tři dny zastavit a pak jít dolů, tak se do toho nikomu nic nechce. Velmi dobře se osvědčily větší dávky Ibuprofenu. Při potížích osm až deset denně, jako prevence jeden až dva. Nenech si od doktorů namluvit, že to nefunguje, mám to vyzkoušené.

Nepodceňujte horskou nemoc. Montana každý rok vypraví okolo osmdesáti lidí a vždycky alespoň jeden onemocní akutní horskou nemocí s nutným lékařským ošetřením a transportem do nemocnice. Neplánujte, zvláště zpočátku, dlouhé etapy s velkým převýšením a nepoužívejte pro plánování zkušenosti s tím, kolik urazíte za den v Alpách. Budete rádi, když ujdete polovinu. Zastav za každou cenu, zvláště před Kala Patharem, sprintery. S jedním takovým jsme se potkali před odletem ve Frankfurtu. Po pěti dnech, kdy makal jak šílenec, se zhroutil a bez nadsázky mu šlo o život. Stálo je to $500 a samozřejmě zkažený trek, než ho kamarádi dostali dolů (půjčili si koně). Stejně to byli blbci, ani hubu mu za to nerozmlátili.

Pokud se dostanete do časových obtíží už před přechodem sedla Mingbo La (nebo Amphu Lapcha), je možné se na Mera Peak vybodnout a vylézt z Chukungu na Island Peak, který má něco přes 6100 metrů a je z Chukungu jen dva dny (dolů z vrcholu se to chodí jeden den). Pokud byste se k tomu rozhodli, nechoďte kratší a přímější cestou. Je technicky dost náročná a nebezpečná, jištění je zcela nezbytné. Lepší je obejít horu a na vrchol lézt delší cestou zezadu, to nečiní velké problémy. V Chukungu  se ostatně doptáte.

Podle mých zkušeností nejsou odpočinkové dny vhodné ve výškách nad 5000 metrů. Po takovém dnu jsme byli vyčerpaní víc než předtím. Ostatně to tvrdí i nějaké lékařské studie. Pokud budete chtít odpočívat déle v údolí Hunku, slezte co nejníže.

Pokud poletíte do nebo z Lukly se společností Lumbini Airways, dejte si pozor na to, že odmítají přebukovávat letenky a tak budete muset odletět v ten den, na který je máte koupené, pokud nebude špatné počasí. To se týká hlavně těch, kteří to zabalí dřív, budou si muset nahoře vymyslet nějaký náhradní program.

V průvodcích se lze dočíst, že pohlednice z Nepálu jdou děsně pomalu. Je to pravda, ty mé šly dva měsíce. Známka na podhled k nám stojí Rs 15 – 17, pohled okolo Rs 10. Levněji se dá koupit v Kathmándú v kancelářích místních malých cestovek, ale mají menší výběr. Odtamtud se dá i odeslat, schránky na ulicích v našem slova smyslu neexistují.

Místní mapy se navzájem dost rozcházejí a nejsou bez chyb, zvláště v údajích o nadmořské výšce. Vůbec se jim nedá věřit v tom, kde je lodž a kde se dá dostat jídlo, zvláště v odlehlejších oblastech. Vždycky je dobré vyptat se místních na cestu, ale ani těm moc nevěřte. Výškoměr a buzola poskytnou dobré služby, pokud někdo vlastní GPS, ať si ho vezme.

Táhl jsem s sebou prostředky na dezinfekci skoro hektolitru vody. Je to úplně zbytečné, dole si stejně každý koupí balenou a nahoře se dá pít z pramenů a potoků.

Místní chlast čang (Rs 20 za sklenici) je skvělý, i když to chvíli trvá, než na to přijdeš. Raksi není dobrá, ale dá se se sebezapřením vypít. Tongma je neuvěřitelný humus, radši to ani nezkoušejte, zatím nikdo nevypil všechno, co mu přinesli.

To je k Mera Peaku všechno, teď bych potřeboval pár informací já.
 
 

[tady je vynecháno několik irelevantních odstavců]


 



Měj se a v Pamíru se, předpokládám, uvidíme.

Howadoor

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.