Půl deváté, vstávat se nechce, ale musí, brrr, nějak se mi motá hlava, to jsou ty piva ze včerejška, čert ví, co do toho ten zelený mužík míchá. Hrnek horkého zeleného čaje, to mě spraví a už se jde, zářijová sobota, sluníčko svítí, tramvaj, autobus, ještě tramvaj, kousek pěšky od konečné, na hospodě je nápis, tak jsem to našel, dva číšníci stojí ve výčepu, nikdo nic nechce, jsou vedle, říká jeden, tak tam jdu taky a jsou tu, je jich dvacet, třicet, sedí u stolků rozestavěných kolem stěn, na stolcích své staré bedýnky, televize, kabely a jsou to opravdu oni. Báječní muži na počítacích strojích. Ataristé.

Firma Atari už několik let neexistuje, počítače této značky se nevyrábí a jejich zlatá éra už je deset let pryč, dnešní stroje jsou nesrovnatelně výkonnější, ale to nevadí, protože mít doma počítač může každý, ale každý nemůže být ataristou. Atarista svůj stroj miluje, pečuje o něj a udělal by pro jeho blaho vše. Žádný software pro něj není dost dobrý, žádný hardwarový doplněk své nádherné mašince nemůže odmítnout a i podložka pod myš musí být originál Atari. Protože Atari není jen tak nějaký počítač, není to ten nablýskaný póvl, co si můžete za desítky tisíc koupit někde na krámě jako housku, Atari je značka a stroj, pane! To vám říkám STROJ, takové se už nedělají, dneska tam narvou gigabajt paměti a neumí to ani půlku toho co my jsme zvládli na pětsetdvanácti kilech, dneska jsou to jen takové vodfláknuté bedny, všechny stejně šedivý, bez nápadu, bez duše.

Byl jsem taky ataristou, měl jsem malý počítač, magnetofon, kazety, joysticky a všechno, ale je to určitě dobrých osm let, co jsem dal atari do skříně, je tam pořád, leží s kazetami i magnetofonem a vším, ale už jej nezapínám, nepotřebuju, mám tu novou šedivou bednu bez duše, zradil jsem. Už nejsem atarista. Nejezdím na setkání, nesháním programy, nevyrábím doplňky. Na atari padá prach. Zapomněl jsem.

Ale to není jen tak, člověk zapomene, ale nezapomene se na člověka, dvě hry jsem tenkrát udělal, na setkání nahrál ostatním, líbily se, všichni to hráli a nezapomněli. Dopisy mi psali, dlouho, ale já neodpovídal, co bych psal, už jsem nebyl atarista, a tak psát přestali. Ale přišel internet a zase mě našli a poslali mail, že mám přijet, že ještě nezapomněli a pořád jsou tady a že jsem taky býval jeden z nich, že se zase sejdou a bude to jako dřív, pozvali mě a já si vzpomněl na atari a šel.

A tak jsem tu a koukám, je jich míň než bylo, ale jsou stejně mladí jako byli, jenom ty jejich bedýnky se už tak neblýskají, plast už trochu zašel, ale fungují pořád stejně, přenosné televize jako tenkrát a proboha, to ne, tohle jsme hráli před deseti lety na koleji celou noc, než to Karel dohrál, to snad ne, to ještě existuje? Panáček Monty zase skáče po lanech nad ohnivou louží a honí ho lebky, tohle přece znám, teď přijde takové těžké místo, to se musí na lano, odtud támhle na to druhé a sebrat klíč a stejnou cestou zpátky, Karel to na koleji zkoušel snad dvacetkrát, zase jsem napnutý, jestli to Monty zvládne, hop a je tam, skáče jako tenkrát a když vezme klíč, ozvou se takové tři tóny, ty si pamatuju, sakra, je to jako kdybych se vrátil v čase. A kluk se směje, třímá joystick, bedýnka počítá co může, je za ta léta zvyklá a Monty pádí dál a vidím, že klukovi je tak devět, vždyť ten panák je starší než on a to atari před ním taky.

Jdu k číšníkovi, tváří se nevrle, plná hospoda lidí a málokdo si něco dá, nestojí to za nic, tyhle kšefty, tak mi dejte dvanáctku, nechávám mu pět korun, aby na ataristy nezanevřel. A sedím na židli u baru, piju pivo a dívám se přes hlavy ataristů na monitory a televize, diskutují a nemají na pivo čas, já ano, už nejsem atarista. Petr Liebl, co mě pozval, nikde, ale to nevadí, u prvního stolku mají papír, napsal jsem se tam, on si mě najde. A chodím s pivem sem a tam, tady si připojili cédéčko a tady modem a tady klávesy a tady, fuj, ho, dokonce nějaké pécéčko, kabelem připojené, atari velí a ta nová šedivá krabice pracuje, co taky s ní, ať pracuje, k čemu by se hodila, bez duše. A zase sedím u baru a čtu si ataristický časopis, koupil jsem si tři čísla, po pětikoruně, pročpak je to tak levné, nebude už vycházet, doprodáváme, říká kluk. Nebude časopis, už jich stejně většina zanikla, píšou, zanikla, firma už taky není a nová atari se už nedělají, občas něco na webu najdeš, něco se ještě dělá, ale nebude, škoda, z časopisu dýchá únava, už nebude, ani atari nebude, ale co. Teď tu ještě jsme a zítra? Za pět let? Třeba, možná, určitě v únoru, v Českých Budějovicích, zase se sejdeme, napiš se na papír, jestli přijedeš, abychom neplatili zbytečně velký sál. Ještě jedno ataristické jaro, určitě.

Pivo jsem dopil, už chodím jen tak, bez piva, poslouchám, pán atarista vysvětluje jinému ataristovi, že to co vidí, není atari, je to emulátor, program, běží na tom moderním stroji, vypadá to úplně jako atari ale není to atari, všechno na tom běží, jako na té plastové krabici tady, něco i rychleji, tak je to vlastně atari nebo ne, druhý pán atarista přitakává, atari nebude, ale duše zůstane. V šedivé krabici s hromadou paměti, někde bude, vzpomeneš si, spustíš a Monty zase skočí z lana na lano.

Kluk čte u vchodu papír, na který jsem se napsal, rozhlíží se, asi je to on, ahoj, ty jsi ten Petr, co mě pozval, ahoj, ahoj, nevykej mi, však nejsem o tolik starší, tak jsi přijel, no jo, přijel, a co, líbí, tož líbí, jenom si připadám nějak starší. Nebo mladší, ani nevím, je to jako kdysi, tyhle věci už jsem tak dlouho neviděl a už jsem skoro zapomněl, kývá hlavou, ale nechápe. Je rád, přijel jsem, udělal jsem tenkrát přece ty dvě hry, tak jsem velký atarista, musí mi ukázat, co tu je, ukázat, že oni to teď dělají taky dobře, možná líp, než my kdysi, že se postarají, aby atari žilo, aspoň do příštího jara ještě jo. Nabízí mi další časopisy, knížky, diskety, prodává je jeho kamarád, jestlipak nechci koupit, jsou levné, doprodej, ale nechci, proč taky, už nejsem atarista, ale to on neví, vysvětluji, já teď dělám s těma moderníma strojema, píšu programy pro ně, už nikdy nebudu psát hry na atari. Krčí rameny, aha, ty velké, moderní, nic to neumí, velké programy, velké disky, moc paměti, to není atari, samý Bill a samá okna, pro někoho je to dobré, ale pro nás ne, kamarád se taky mračí, co s tím, je to bez nápadu, jenom kšeft, komerční sračky. Nic pro nás, ataristy.

Podívej, něco ti ukážu, to se ti bude líbit, schválně, jestli to dohraješ, ukazuje na jednu z televizí, já vím, je to moje hra, nedohraju, už jsem zapomněl. Ale stejně mi ukazuje, no tak, zkus to, nemohl jsi zapomenout, na atari, dobrá, zkouším to a ono to jde, chlápek platí peníze a leze z taxíku, teď je tu policajt, ale s tím se nic dělat nedá, už si vzpomínám, musí se jít na sever a prohledat odpadkový koš, dvakrát, jednou nestačí, to je chyták. Vzpomněl bych si, ale nechci, proč, je to jedenáct let, do horního řádku jsem tenkrát napsal letopočet, je to jedenáct let a já už nejsem atarista.

Ale to on neví a nechce vědět, ptá se, jestli bych na kazetách doma nenašel třetí díl své hry, prý ho celá léta shání, mají jenom reklamní upoutávku, ale hru nikdo nemá, každého se ptali, ale nemá, tak co kdybych ji doma našel, nenašel, žádný třetí díl není, měl být, ale už nebyl, nikdy jsem to nedopsal, už ani nevím proč, je to tak dlouho, asi jsem měl něco jiného, promiň. Škoda, říká. Je to škoda, říká a je zklamaný. Není to škoda, bráním se, udělal bych hru, ale neudělal bych zase jiné věci, vždycky je to něco za něco, ale on si stejně myslí, že je to škoda, protože je mladý a atarista.

A poslouchá nás starší pán, padesát, možná víc, možná míň, říká, to byla tenkrát zlatá doba, tak malé stroje, ale co všechno jste na nich udělali, byli jste dobří programátoři, takoví už dneska nejsou, chválí mě, krčím rameny a nesouhlasím, ale ano, nejsou, říká, dnes mají velké paměti a velké disky, píšou hrozné obludy, to vy tenkrát, vším se muselo šetřit a cenil se nápad, dnes je to všechno jako americký film, barvy, výbuchy, efekty, ale bez nápadu, bez duše. Nesouhlasím, vrtím hlavou, ale to nevadí, ostatní jsou s ním zajedno, baví se mezi sebou, o atari, jsou to přece skvělé stroje, pane, ještě pořád jsou a budou, určitě, ještě příští jaro určitě budou, tak ty už musíš jít, tak ahoj, ahoj, ahoj, mějte se, a přijedeš, asi ano, přijedu, když budu mít čas, tak přijedu, přijedu určitě. Napíšu ti. Napiš, přijedu. Napíšu.

Odcházím, venku svítí slunce a uvnitř monitory, volají za mnou, přijeď, stejně je to škoda, že jsi ten třetí díl tenkrát nedodělal, už neodpovídám, jdu na tramvaj a usmívám se pro sebe, protože vím, co by na to řekl Karel, který Montyho na atari tenkrát k ránu dohrál.

Doděláš, nedoděláš, stejně umřeš.
 

, 17. září 2000
  
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.