Chamonix (1068) - Montenvers (1920)  

Náměstí v Chamonix, výhled na Mont Blanc a Dome du Gouter

Mer de Glace od hotelu Montenvers. Když půjdete po pěšině, kterou vidíte v pravém rohu dole, zakrátko se dostanete k ževříkům po kterých slezete na ledovec. Po ledovci pak půjdete pořád pryč, přeskáčete všecky trhliny, až buď zmizíte za zatáčkou nebo v jedné z nich.

Mont Blanc du Tacul, Mont Maudit, Mont Blanc a Dome du Gouter z Aiguille du Midi. Vlevo dole je Col du Midi, stanuje se zhruba v místech, kde ve sněhu vyšlapaná cesta protíná dolní okraj fotografie. Nahoru se pak jde právě po oné cestě.

„On tóže růskyj!“, haleká za mnou jeden z kluků, kteří se povalují po obou stranách pěšiny. Je jich dohromady asi dvacet mladých a dva nebo tři dospělí, už jdou asi dolů. Mají karimatky a velké batohy, ale ne tak velké, jako mám já. Tak velký batoh nemá nikdo, proto si mne každý všimne a hned mě obdivuje. Jako třeba před chvílí, shora šly dvě dámy s dítětem a jedna plynně česky k roběti zahovořila:

„Vidíš, pán má velký batoh, určitě je to horolezec a jde až nahoru. A jak si vyšlapuje!“

„Ale v tom vedru mi to zrovna moc nejde.“, říkám skromně, „Dobrý den.“

„Ááá, tak vy jste Čech“, pravila ta druhá paní skepticky, „hned jsem si myslela že jenom Čech může být takový magor a táhnout se nahoru s kredencem na zádech, když je tady lanovka.“

Tak to řekla ta druhá paní, čímž mne otrávila a teď na mě nějaký naivní rusák, který si myslí, že mu nerozumím, bude posměšně vykřikovat, že jsem tóže růskyj. Ale co se budu s vemenáčem vybavovat… Šlapu dál.

Přijel jsem autobusem do Chamonix s asi dvouhodinovým zpožděním, pročež jsem se tam dlouho nezdržoval a ve tři odpoledne vyrazil vzhůru k hotelu Montenvers. Ten je v nadmořské výšce 1909 metrů, tedy z Chamonix je to devět set metrů převýšení. To by běžně nezabralo ani dvě hodinky, ale v tomhle vedru… Je 27. srpna 2001, dvaatřicet stupňů, na obloze ani mráček. A navíc s takovou obludou na zádech… Kdo ví, kolik vlastně váží, raději jsem se nepokoušel to zjistit, protože by mi to jistě podlomilo bojovou morálku.

Cesta z Chamonix vede pod lanovkou a později kolem kolejí zubačky, která k hotelu Montenvers jezdí. Lanovka je sedačková a lidi, co jeli nahoru, na mě zírali značně udiveně, jak se dole pachtím. Jenže oni jsou masňáci a já drsňák, lanovkami opovrhující a neznající nic než sport a fair play. A do toho lanovky nepatří. Proběhl jsem pod nimi bystře, aby na mě neplivli. Však bych jim nahoře ukázal! Vzal bych cepín a zařval: „Ó, ty lumpe francouzská, tys to byl, tys na mne plivnul, ty zbabělý žabožroute, můj cepín ti to teď spočítá!“ a on by se třásl strachy. To by se mi líbilo.

Záměrně se opájím podobnými agresivními představami, jelikož mám vyzkoušeno, že se mi pak hned šlape líp. A taky že ano, už jsem u hotelu. Stopky ukazují, že jsem to zvládl za dvě hodiny a dvacet pět minut, to není tak zlé. Ostatně tentokrát mi o čas nejde, chci si jít svým vlastním, pohodlným tempem a nikam se nehnat.

V hotelu jsou otevřené záchody, nabírám do lahví zásobu vody a vydávám se po pěšině nahoru ke skalám, cestou, která vede až k Plan de l’Aiguille, kde je mezistanice lanovky z Chamonix na Aiguille du Midi. Tam ale nejdu, chci jen najít vhodné místo pro stan – a záhy ho také nacházím, jen asi třicet nebo padesát výškových metrů nad hotelem je pěkná rovná terasa a dokonce tu už jeden stan stojí. Ideální plácek, s výhledem, pochvaluji si. Možná ani stan stavět nebudu, je krásné počasí a nevypadá to, že by v noci mělo pršet.

Koukám spokojeně do údolí. Zatím se všechno daří. V Lyonu jsem zdárně přestoupil z jednoho autobus na druhý, dokonce na správný, v Chamonix v turistickém centru zjistil předpověď, ta se ukázala být nečekaně dobrá, je hezky a já už dneska nikam nemusím. Batoh mám plný jídla. Ó, já se mám.

„A sakra!“, zarazil jsem se. Vidím totiž bandu lidí s olbřímími ruksaky, jak se vyplazili k hotelu. Na batozích mají karimatky. To tu budou chtít přespat, protože asi těžko půjdou v šest večer někam dál. A určitě si vyberou místo zrovna tady.

„A ještě jednou sakra!“

Teď ve mně opravdu hrklo. Jsou to totiž ti Rusáci, jak na mě mylně pokřikovali, že prý jsem jejich. A jéje.

V zásadě proti Rusům nic nemám, to nemůžu říct. Dokonce je svým způsobem obdivuji, třeba to, jakou mají obvykle výtečnou fyzickou kondici, než se uchlastají vodkou. Psychickou kondici nemají, protože v Rusku se nějaká psychika vůbec nepěstuje. Kam na Rusa s psychikou – když je někde nějaká překážka, tak se nahrbí a prorazí ji bez dlouhých úvah hlavou. Pak si dá stakan vodky a ubalí papiros. Psychika, pche. To je pro změkčilé zápaďáky. A vynalézaví jsou… třeba já bych počítač opravit kladivem nedokázal.

To je obdivuhodné.

Jenže on třeba takový medvěd je taky v jistém smyslu obdivuhodný, ovšem nevím jak vy, já bych si ale mezi dvaceti medvědy v klidu pod širákem nepochrupoval. Natož mezi dvaceti ožralými medvědy, což, jak to tak vypadá, budu dělat dnes v noci.

A už jsou tady. Děcka shazují rance o kus dál a jejich načálnik jde bez váhání ke mně. Nemá kalašnikov ani flašku vodky, zato promlouvá podivným jazykem, v němž po chvíli rozpoznávám značně polámanou němčinu. Když vidí, že to k ničemu nebude, zkouší to s angličtinou. Teď zažiješ, chlape, překvapení.

„Můžeme mluvit anglicky, ale možná by byla lepší ruština“, říkám něčím, nad čímž by sice má ruštinářka asi lomila rukama, ale na chlápka to jistý dojem udělalo.

„Aha! No… vy rozumíte rusky?“, dí překvapeně.

„Němnóžko.”, předstírám skromnost.

„Aha… a je tady možné stanovat? Není to zakázáno?“

„Jestli je to možné, to já nevím. Ale já tady stanovat budu.“, říkám tvrdě. Rus nesmí vycítit slabost, jinak jste ztracení. Jenže on ji stejně vycítí.

„Aha…“

Tenhle Rusák je nějaký netypický. Pořád samé nesmělé „aha“ a vodku nenabídne. Divné. A dokonce se vyptává, jestli něco není zakázáno. Bude asi rafinovaný. KGB, nejspíš.

„A voda, je tu někde?“

„Vidíte ten hotel? Tak tam je cedule – podívejte, je odsud vidět – a na ní je šipka s nápisem WC. A když půjdete na ty toalety, tak si tam vodu naberete.“

Rus je podezřívavý: „A to víte nebo si to myslíte?“

„To vím, já mám vodu taky odtamtud.“

„A to jen tak, bjezplátno?“

„Nu tak, bjezplátno.“

Rus jde k dětem – je jim tak mezi patnácti až dvaceti – aby jim sdělil pozoruhodný fakt, že vodu si naberou zadarmo v hotelu, a já se v duchu směju. Když jsem byl na Mont Blancu poprvé, to bylo v roce 1996, byl jsem tady s cestovkou a taky jsme se všichni zajímali, kde sehnat něco bjezplátno. Časy se trochu změnily, s cestovní kanceláří už nejezdím a občas si můžu i tady ve Francii něco koupit. Něco menšího.

Rusové jdou s láhvemi pro vodu a já stavím stan. Ono to bude přece jen – řekněme – rozumnější.

Za chvíli jsou zpátky a taky se dávají do stavění stanů. Načálnik se se mnou zase dává do řeči a ptá se, jak to přijde, že mluvím rusky, že by ho to nikdy nenapadlo, že tady ve Francii použije mateřský jazyk. Říkám, že jsem z Čech, a to víte, jak u nás byli ti komunisti… Kouká na můj stan a ptá se, co váží a pak říká, že on má Salewu a ta je o kilo lehčí. Mrzák.

Přicházejí ostatní, představuje mi svou manželku a ukazuje, že s sebou mají malé děcko. Kolik mu je, ptám se.

„Budou mu dva.“

„Dva?! Vy jdete s dvouletým děckem nahoru?!“, děsím se.

„No co, ať se učí“, říká chlápek klidně, „Ostatně my nejdeme až nahoru. Jenom tady kousek na ledovec, vyzkoušet si to a pak zase jinam.“

„Ale stejně. To je odvážný málčik. Bude z něj balšój gerój.“

Hrdina teď ale zrovna vřeští, tak vytahuji z batohu pytlík se sušeným ananasem a nabízím mu. Myslel jsem, že si vezme pár kousků, ale on se sápe po sáčku, chce ho celý. Přece jen je to Rus. Nasypal jsem mu trochu do dlaní a gerój to spokojeně požírá.

Ostatní děcka se ještě vyptávají na jakési monstrum. Delší dobu to nechápu, až nakonec mi dojde, že nejde o příšeru, nýbrž o pješčéru, tedy jeskyni, ledovou. Ukazuji jim směrem k ledovci a říkám, že je stejně už zavřená. Tak zítra, rozhodují se a jdou dělat oheň. Já lezu do stanu a do spacáku, sním si poslední bagetu z domova a asi už půjdu spát.

Rusové sedí u ohně a slyším, jak se jedna dívčina hlasitě shání po kytaře. No těpic, teď budou do noci vyřvávat „Ja pastrójil žóltyj parachód“, hrozím se, ale místo úděsné odrhovačky začíná děvče zpívat tklivou milostnou baladu, úplně jako v ruských psychologických filmech plných dlouhých pohledů a mužů, co něvjernůlis iz bója. Zapadající slunce a líbezné tóny romantické písně mne svádějí k takovýmto debilním frázím a tak raději usínám s mazanou myšlenkou, že nějak to dopadne.

Montenvers (1920) - chata Requin (2516)  

Géant Glacier a La Mer de Glace, z místa, kam jsem nesmyslně zabloudil. Nahoru se jde přímo přes ledovec, napříč "obloučky" trhlin. Na skále, která čouhá zhruba v dolní třetině levého okraje obrázku, je chata Requin.

Aiguille du Midi 

Ráno vstávám před šestou a při balení stanu nevěřím vlastním očím. Nikde se neválí bezvládná těla opilců, promíchaná se střepy z láhví od vodky a jinými odpadky, naopak, všude klid, nijaké známky devastace, smetí žádné. Kroutím hlavou ještě když jdu po pěšině k ledovci. Možná to ani žádní Rusové nebyli a jen se tak vytahovali.

Od hotelu Montenvers je třeba sestoupit několik desítek výškových metrů do údolí na ledovec Mer de Glace – moře ledu. Někdy okolo roku 1700 byl ledovec až u hotelu a dole přetékal do údolí Chamonix tak vehementně, že jeho konec sahal nebezpečně blízko k domům ve vesnici les Bois. Protože se stále zvětšoval, vesničani se báli, že jim ledovec domky brzo rozboří a bude po nich veta. Požádali tedy svého kněze, aby s tím něco provedl. Ten nemeškal, popadl kříž, svěcenou vodu a další potřebné nástroje a pomocí ukrutného zaříkávání a fantasmagorických praktik černé magie proklel ledovec strašlivou kletbou.

Zabralo to dokonale – od těch dob se prokletý ledovec zmenšuje, a to až do dnešních dnů. Proto procházím okolo konečné stanice zubačky zatím jen tak nalehko, bez maček a cepínu a začarovaný ledovec je hluboko pode mnou v údolí. Mají tu přes noc otevřené záchody, čehož využívám k jisté, rozumné míře mytí a načerpání zásob vody. A pak už vzhůru do akce!

Pěšina mne záhy přivádí k žebříkům. Fuj. Žebříky jsou dlouhé, připevněné na kolmé skále a místy dokonce převislé. S těžkým batohem se na nich necítím moc jistě. Ale po chvíli jsem dole a za dalších pár minut na ledovci. Jeho sklon je tady skoro nulový, proto zatím neobouvám mačky a jdu jako správný pomatený masňák, co zabloudil od rybníka. Ale ono se bez želez na botách jde přece jen rychleji.

Člověk si ovšem musí dát zatraceně pozor – v ledovci je spousta hlubokých trhlin. Teď na přelomu července a srpna, navíc po delší dobu trvajících vedrech, není nebezpečí, že by tu byly nějaké trhliny skryté pod sněhem – ostatně sníh tu není téměř žádný, jenom led – ale člověk by mohl uklouznout. A taková trhlina v ledovci, to je zatraceně hluboká díra, z té už se nevydrápete. Vždycky když někomu vyprávím o tom, že v takové jenom trochu lepší trhlině by zmizel rodinný domek i se zahradním altánem a vůbec by se to nepoznalo, myslí si, že si dělám legraci, jenže já si ji nedělám. Pravda, tady v dolní části Mer de Glace jsou trhliny úzké, většinou metr až dva, ale hluboké jsou dost. Už pod chatou Requin má ledovec mocnost několik set metrů. Prostě do trhlin je lepší nepadat.

Všeobecně se považuje za jediný bezpečný způsob překonávání ledovcových úseků s trhlinami lanové družstvo. Pár lidí, nejlépe alespoň tři, se navzájem navážou na lano a když jeden žuchne do díry, ostatní ho vytáhnou. Navázaný navíc nespadne příliš hluboko. Nicméně pokud jdete jako já vyšlapanou cestou, kterou před vámi v posledních dnech prošly desítky lidí, můžete předpokládat, že když se sto lidí nepropadlo, stý prvý se také do trhliny nezřítí. Jiná věc ale je, když uděláte pět šest kroků z vyšlapané stezky...

Zatím je šero, slunce se nad hřebeny nad úzkým údolím ještě nevyhouplo. Podle popisu v průvodci bych se měl držet sporého značení tak dlouho, až dojdu k plastikovému sudu. Jenže jak už to tak se mnou chodí, po půlhodině zjišťuji, že přede mnou je jen pásmo nepřekonatelných trhlin a že jsem asi zabloudil. Naštěstí před sebou vidím dvě postavy, které scházejí po ledovci shora a blíží se ke mně. Zjišťuji, že jsem se dostal příliš vlevo a že cesta vede podél pravého okraje ledovce – tedy z pohledu zespodu nahoru. Kousek se vracím a nacházím i značení, které sestává z občasného fleku barvou na balvanu. A po čase vidím dokonce i ten plastový barel.

Asi po dvou kilometrech se začíná sklon ledovce zvětšovat a bez maček už to dál nejde. Sedám si, aby si je obul a docházejí mne dva Francouzi. Jdeme kus spolu a vyptávají se, kam jdu. Diví se, že do sedla Midi nejedu lanovkou, prý to tak dělají všichni a kroutí hlavou, že se mi chce tahat s těžkým batohem. Oni jdou nalehko na chatu Couvercle.

Po dalším kilometru se ledovec větví – já pokračuji vpravo, Francouzi vlevo. Držím se co nejvíc vpravo (z mého pohledu) u okraje ledovce a záhy už vidím chatu Requin, stojící na skalním ostrohu vysoko nad údolím. Překonávám pár nepříjemných míst, do kterých mě zavedl můj dezorientační smysl, přeskakuji něco trhlin a přelézám několik séraků, ale nakonec se šťastně dostávám až pod chatu. Nahoru je třeba vylézt po velmi strmé pěšině, proložené několika pěknými, kolmými žebříky. Z ledovce k chatě je to asi 300 výškových metrů.

U chaty jsem po čtyřech hodinách a čtyřiceti minutách pochodu z Montenvers. Podle Honzy Hlaváčka, který tuto cestu před časem absolvoval a ochotně mi ji popsal, by mělo být u chaty dost místa na stanování, ale já tu nic nevidím. Je tady alespoň voda, teče z hadice, tak si s tím zatím hlavu nelámu. Po chvíli vylézá z chajdy chatařka. Bohužel neumí ani slovo anglicky, tak mi jenom gestikulací vysvětluje, že uvnitř nic nedostanu a že ani přespat v chatě nemůžu. Říkal to i průvodce – chata je jen pro předem telefonicky objednané hosty.

Nevadí, vařím venku čínskou nudlovou polévku a najím se. Je jen krátce po poledni a sluníčko svítí jak zběsilé. Je pěkně teplo, natahuju se na lavici a spím. Jenže okolo druhé se začínají u chaty slézat lidi, většina jich přichází shora, žvaní, povykují a já mám po spaní a po klidu. Sakra. Ke všemu ve mně hryzá jistá obava ze zítřejší etapy – nijak zvlášť se mi nechce slézat ráno třista metrů po nebezpečných žebřících, abych je pak vzápětí šlapal zase nahoru, a to navíc ledopádem, který odsud od chaty vypadá pěkně ohavně. Cesta je tady odsud viditelná až moc, vypadá odporně strmě, samá trhlina, sérak a jiné nechutnosti. Hm.

Ve tři už zase pospávám na lavici, když mě budí známý jazyk. Kdosi tady mluví slovensky, a pěkně sprostě. Vlastně kleje jak dlaždič. Vstávám a koukám, že zespodu přicházejí čtyři lidi s gigantickými batohy, celí zpocení a zdeptaní. Dávám se s nimi do řeči.

Jsou to skálolezci odněkud ze Slovenska, chtějí vylézt do sedla Midi a odtamtud pak několik dnů vyrážet na obtížnější skalní výstupy po okolních jehlách. Na závěr pak zamýšlejí nalehko vyběhnout na Mont Blanc a vrátit se zpátky do sedla.

„Jenže kdo ví, jestli se tam s těma kredencema vůbec vydrápeme“, nadávají vztekle na adresu batohů, plných lezeckého materiálu a ověšených lany a karabinami.

„Já mám taky těžký batoh“, chlubím se. Jeden z kluků ho potěžkává.

„Lehký není, ale na můj nemá.“

Zkouším jeho bágl zvednout, abych se přesvědčil. Sakra. Vůbec to nejde. Ten má aspoň čtyřicet kilo. Kluci se chechtají a vykládají, že ještě nejsou všichni, že za nimi jdou další tři včetně jedné holky, ale kdo ví, jestli vůbec dojdou. Vyráželi všichni brzo ráno z Chamonix a už toho mají plné zuby.

Zbytek jejich výpravy se objevuje až po páté hodině – ale ne u chaty, nýbrž dole na ledovci. Stoupají dál směrem k ledopádu a sedlu Midi. Kluci od chaty na ně řvou, protože si myslí, že ti dole zabloudili, ale později se ukazuje, že ne, ale že na chatu nejdou záměrně. Chtějí ještě dnes přelézt ledopád Séracs du Géant a utábořit se nad ním, na ledovci. Kluci u chaty to komentují pokrčením ramen. No co, ráno se sejdeme.

Večer rozbalujeme karimatky a spacáky. Je pěkně a zjevně v noci pršet nebude, bylo by zbytečné stavět stan a tak chceme přespat přímo u chaty. Jenže zevnitř vybíhá chatařka a vztekle rozhazuje rukama, abychom vypadli. Prý si můžeme spát kde chceme, ale u chaty ne. Dobrá rada, když nikde jinde není solidní kousek místa. Máme prý jít nahoru po pěšině na morénu. Kráva. Ptám se, kudy vede cesta do Col du Midi, jestli je nutné slézat zpátky dolů po ledovec. Kdepak, vysvětluje mi, dá se traverzovat od chaty rovnou do ledopádu, není nutné scházet ani kousek dolů. A do sedla je to pak asi čtyři hodiny, tvrdí, prý to ještě stihnu, než se setmí a můžu přespat tam. Vážně kráva.

Kluci lezou kousek pod chatu, ale mi se to tam nějak nelíbí a jdu po pěšině po úzkém hřebínku asi padesát metrů nahoru. Za moc to tu taky nestojí, ale přímo na stezce se místo pro jednoho najde. Rozbaluju karimatku a řádně ji zatížím kamenem. Na obou stranách od pěšiny spadá svah hodně strmě dolů a nestojím o to, aby mi něco zahučelo dolů do hlubin. Záhy usínám, ale stejně se každou chvíli budím, protože se mi zdá, že se mi do propasti koulí batoh nebo rovnou já.

 
Chata Requin (2516) - Col du Midi (3532)  
 

Mezi francouzskou a italskou stranou Velkého ledovce se můžete projet lanovkou

Ráno odcházím od chaty ještě za šera. Slovenské horolezce nevidím, asi vyšli ještě dřív. Spolu se mnou jdou ke traverzu dva Němci, zjevně to nepodceňují. Jsou ověšeni spoustou materiálu a záhy se navazují na lano. Po velmi špatných zkušenostech v minulosti mne už ani náhodou nenapadne myslet si, že jsou to ustrašení blbouni, právě naopak. Je ve mně malá dušička, jestli nedělám chybu a nelezu zas přímo do pasti. A skoro to tak vypadá. Traverz vede náramně odpornými úseky čistého a pěkně šikmého ledu. Uklouznout tady, tak se člověk sveze nějakých sto metrů přímo do ohavně zející trhliny. Snažím se držet skopčáků a zjistit tak předem, kudy se dá dobře projít a kudy raději ne, ale jsou moc rychlí a záhy mi mizí z dohledu. Cítím se jak koza na ledě, ale po pár minutách strachu přece jen traverz úspěšně překonávám a jsem na vyšlapané cestě ledopádem.

Ta už není nijak náročná, šlape se strmě vzhůru k Glacier du Géant. Kdybych tudy šel někdy znovu, asi bych k chatě Requin vůbec nelezl a podobně jako ti tři opozdilci ze včerejška bych hned první den prošel ledopádem a postavil stan nad ním. U chaty stejně nic není a ušetřil bych si balancování na ledových plotnách.

Na konci výšvihu se dívám zpátky k chatě. A vida, tak slovenští nosiči kredencí nevyrazili přede mnou, právě teď se hrabou ze spacáků. Sejdeme se asi až na Midi.

Po dalších asi dvaceti minutách přicházím ke dvěma stanům a lidem, co z nich ospale vykukují, bez dlouhého vysvětlování rovnou česky oznamuji, že kámoši sotva vylezli z pelechu a tak tu budou nejdřív za hodinu. A jdu dál, nemám chuť se moc vybavovat. Ospalci za mnou civí dost překvapeně.

Přicházím k místu, kde se vyšlapaná cesta větví na tři. Protože se mi právě dobře šlape a tohle místo mám z mapy dobře nastudováno, moc nad tím neuvažuji a pokračuji doleva. Samozřejmě špatně. To ovšem zjišťuji, až když šlapu skoro hodinu do úděsného svahu, vyšlapu přes tři sta výškových metrů a přelezu několik trhlin. Teprve pak mi dochází, že nejspíš nebudu na cestě do Col du Midi, když Col du Midi vidím na úplně opačné straně ledovce a že lezu kamsi do Itálie. Měl jsem jít doprava, a ne doleva. Jsem vůl.

Přitom je úplně jasno a já si doma prohlédl desítky fotografií, které si ještě dobře pamatuju. Kdybych se nad tím jenom trochu zamyslel nebo vytáhl mapu, tak by mi to bylo okamžitě jasné. Nebo by stačilo zorientovat se podle kabinkové lanovky, která vede nad ledovcem z Col du Midi směrem do Itálie. Jenže to já ne, já raději šlapu s vyplazeným jazykem bezmyšlenkovitě do kopce. Ne, já nejsem vůl, já jsem diavůl, nadávám si.

A tak lezu zpátky dolů a rovnou přes ledovec se sápu zase nahoru, tentokrát už správným směrem. Je pěkné vedro, batoh je čím dál těžší a i ta výška začíná být cítit, jsem už přes tři tisíce metrů vysoko. Zastavuju čím dál častěji a koukám na kabinky, co nade mnou jezdí. Než přejedou z Francie do Itálie, třikrát se na pár minut zastaví, aby turisté mohli fotografovat hory. Třeba si mě taky fotografují, jak se tady vláčím s batohem. Pod lanovkou nacházím krásnou nerezovou skládací tyčku ke stanu, když se složí, je přes dva metry dlouhá. Lesklá, chromovaná, moc pěkná. Přemýšlím, jestli si ji mám vzít jako suvenýr, ale pak ji nechávám ležet ve sněhu. Už tak je batoh dost těžký, na co ještě vláčet zbytečnosti.

Mezi italskou a francouzskou stranou nependluje jen lanovka, ale taky spousty turistů. Je to taková nenáročná procházka po ledovci, tedy když si vykračujete nalehko a případně se ještě zpátky vrátíte lanovkou, lidi chodí s úsměvem a vesele mě zdraví a já funím a jsem už skoro úplně hotový. Do sedla docházím po sedmi hodinách a sedmi minutách, je jedna hodina po poledni a pro dnešek toho mám skutečně dost.

Naštěstí je tady vykopána spousta děr po lidech, co tu stanovali přede mnou, a tak neváhám, stavím stan v jednom z příhodných záhrabů a zalézám do spacáku. Poležení s jídlem je nejlepší relaxace.

Asi hodinu a půl po mě přicházejí Slováci a vytahují mě voláním ze stanu. Prý už toho mají taky plné zuby a já se jim vůbec nedivím, s takovým nákladem. Prohlížíme další cestu, která vede velmi strmým svahem hory Mont Blanc du Tacul. Ani trochu se mi nelíbí, je zatraceně příkrá. Shora po ní scházejí lidi, kteří se dnes ráno vydali na Mont Blanc. Trochu mě uklidňuje, že jdou docela normálně, žádné slaňování, a tak si říkám, že ta strmost je docela určitě optický klam a zítra to bude vypadat všechno úplně jinak.

V sedle už není žádný zdroj tekoucí vody a je třeba roztápět na vařiči sníh. Z jednoho plného ešusu sněhu je asi tři čtvrtě litru vody, a tak to chvíli trvá, než naplním obě dvoulitrové láhve a navařím ještě dost čaje na pití. Ale podceňovat se to nesmí, já už pořádnou dehydrataci na horách zažil a podruhé o to nestojím. Ne takovou tu dehydrataci, jak máte žízeň a naivně kvílíte „joj, to jsem ale dehydrovaný, musím si dát pivo“, ale takovou tu správnou, když už žízeň nemáte, ležíte a nemůžete se ani posadit. Pravda je, že tady nic takového akutně nehrozí, ale už raději nic neponechávám náhodě. I tak toho spoustu pokazím.

V sedm už jsem zase zalezlý ve spacáku a spím.

 
Col du Midi (3532) - Col Maudit (4035)  

Ráno vycházím před pátou hodinou. Dnes chci dojít jen do sedla Col Maudit, mezi Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit. Většina lidí jde z Col du Midi rovnou až na vrchol Mont Blanku, ale já si na to s těžkým batohem netroufám. Podle průvodce to trvá osm až deset hodin, a to se mi zdá moc. Navíc nemám kam spěchat, počasí je krásné a má vydržet, tak co se budu štvát. Sedlo Maudit je ve výšce 4035 metrů, tedy pět set metrů nad Col du Midi a to se mi pro dnešek zdá tak akorát. Navíc mě čeká ta děsivá cesta ve velmi strmém svahu.

Když stojím na úpatí svahu, už to tak hrozně nevypadá. Cesta sice skutečně ostře stoupá, ale s lezením to naštěstí nemá nic společného. Jenom úplně nahoře pod hřebenem zeje široká odtrhová trhlina, ale co s ní, to se uvidí, až k ní dolezu, říkám si. A tak šlapu nahoru a spolu se mnou dalších nejmíň čtyřicet lidí. Stoupáme asi 400 výškových metrů a cesta se stáčí doprava. Přichází traverz, o kterém mi vyprávěl můj bratranec, který tudy před časem šel. Říkal, že to vypadá asi jako kdyby člověk kráčel po hodně šikmé střeše, která je ovšem přes tisíc metrů vysoká. Je to opravdu tak. Pod sebou vidím střechy domů v Chamonix, i když tak daleko bych asi nedoletěl. Fuj. Nemám tyhle pohledy do hlubin rád. Raději tam moc nekoukám a opatrně kráčím úzkou vyšlapanou cestičkou, v ruce připravený cepín, abych ho zatnul do sněhu, kdyby mi ujela noha.

Stezka obchází odtrhovou trhlinu zprava a po dalších asi třiceti výškových metrech jsem na hřebeni. To bylo strachu! Ale nakonec to nic nebylo. V sedle Maudit vidím stát dva stany a je tam i vybudovaný záhrab pro několik dalších. Prima, toho využiju.

Na hřebeni se cesta větví – lze jít buď rovnou do sedla, nebo předtím vystoupit na 4248 metrů vysoký Mont Blanc du Tacul. Chvíli nad tím přemýšlím, ale pak nechávám Tacul Taculem a jdu do sedla rozbít tábor. Nad sedlem cesta znovu stoupá na hřeben Mont Mauditu. Vypadá ještě strměji než vyhlížel dnešní úsek, zvláště v horní části přímo pod hřebenem. Ale z dnešní etapy jsem měl včera taky obavy a nakonec to nebylo nijak hrozné, tak to snad zítra taky nějak zvládnu, říkám si.

Dnešní etapa byla velmi krátká, jen dvě hodiny a dvacet osm minut. Zbytek dne se válím ve stanu, pospávám, jím, a vařím vodu ze sněhu. Blable by řekla, že zdechlačím, ale není to pravda, usilovně se aklimatizuji na větší nadmořskou výšku, a to se, alespoň podle mého názoru, nejlépe dělá vleže a ve spánku.

Vpodvečer přichází shora skupina francouzských lezců a staví stan vedle mého. Chvíli haraší s vařiči a lopatami na sníh, ale pak také zalézají do stanů a já můžu spát dál.

Col Maudit (4035) - Mont Blanc (4810) - chata Gouter (3817)  

Ledová příšera, neboli jeskyně

Už mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno se kolem stanu začínají trousit první lidi. Svítí si na cestou čelovkami. Ranní ptáčata. Magoři. Moc to nechápu, jaký mají důvod startovat nevyspalí, za tmy a mrazu možná ve dvě ráno? I když mají cestu k vrcholu o dvě hodiny delší než já, stejně tomu nerozumím. Je tak důležité být nahoře v šest? Možná jdou fotit svítání, to jedině. V každém případě já si ještě pospím.

Vstávám za šera a balím stan. Trvá mi to, jako obvykle, půl hodiny, od chvíle, kdy vylezu ze spacáku, než si hodím batoh na záda a jdu na věc. Kolem zatím procházejí další a další výletníci, s větším, či menším nadšením. Někteří dokonce docela bez nadšení, už teď toho mají dost a to ještě nejsou ani v půlce cesty na vršek. Je jasno, bude krásný den. Ještě řádně upevnit mačky a můžu vyrazit.

S mačkami mám potíže – tedy vlastně s jednou mačkou. Na jedné botě drží dobře, ale z druhé se smeká a to je nebezpečné. Přišel jsem na to, že když je prohodím, drží dobře obě, ale mačky jsou stejné, a jako z udělání si je vždycky ráno nasadím obráceně, takže se po pár desítkách metrů jedna z nich zuje a musím zastavit, sundat batoh, sednout na něj, mačky přehodit a dotáhnout. A to pořádně, protože až polezu po strmém sněhovém svahu, je smeknutá mačka to poslední, co můžu potřebovat.

Už je všecko v pořádku a konečně lezu vzhůru. Do strmého svahu je vyšlápnutá cestička, jde to dobře, i když pomalu, výška je znát. Ale já se nikam neženu, šinu se opatrně, jelikož mám děsný strach. Když se podívám po svahu dolů, vidím ohromnou díru, fuj, motá se mi hlava, stačí trochu uklouznout a jsem tam. Když koukám směrem nahoru, není to dnes o moc lepší, bohužel to vypadá, že mě čeká opravdové lezení, ta skoro kolmá stěna, kterou jsem včera s obavami pozoroval, se, potvora, ani trochu nemění v optický klam, jak jsem doufal. Notěprsk, řekl by Hurvínek, ale já říkám "Hi, boys!".

Říkám to, jelikož i když lezu po mém soudu docela pomalu, přesto docházím tři maníky, svázané jedním lanem, kteří vypadají jednak silně americky (ačkoli bych měl problémy, kdyby někdo chtěl vědět přesně co to znamená), jednak též značně zničeně. Zvláště ten prostřední, leží na sněhu a lapá po dechu, ostatní stojí a čekají, až se kamarád vzpamatuje. Obcházím je a prohodíme pár vět, jsou to opravdu boříci z USA, včera vyjeli lanovkou do sedla Midi a postavili stan. Tomu, který teď sípe a válí se po sněhu, nebylo už v noci moc dobře, ale je to přece hrdina, takže ráno řekl, že je oukej, a leze nahoru. Trochu nad tím kroutím hlavou, teď je čeká skoro kolmý úsek, jestli by nebylo lepší se vrátit, ale prý ne, kámoš si odpočine a všecko vyleze, říkají. No co, jejich věc, jdu dál.

Přicházím k strmé, snad dvacet metrů vysoké stěně. Není sice úplně kolmá, ale moc jí k tomu nechybí, její sklon se mi pranic nelíbí, už to vidím, budu zas viset na cepínu a kopat mačky do sněhu jak vzteklý, strachu na rozdávání. Přede mnou je dvojice lezců, pravděpodobně průvodce s klientem, průvodci je něco málo přes padesát, klientovi asi dvacet. Právě si trochu odpočinuli a už jdou na věc – lezou stěnkou oba najednou, zuřivě buší cepínem a sápou se nahoru. Jsou navázáni na lano, a přestože lezení nerozumím, jsem si jistý, že při tomhle stylu je to úplná blbost. Když lezou oba najednou, strhne jeden druhého a spadnou dolů oba, nejdřív by snad měl vylézt první a druhý ho zespodu jistit a pak se vystřídat. Ale asi tomu opravdu nerozumím, nevadí, hlavní je postavit se trochu na stranu, aby nestrhli ještě i mne, až poletí dolů.

Chlapíci se ale nezřítili, nahoru se vydrápali. Tak, teď je řada na mě. Párkrát se zhluboka nadechnu, aby mi hned tak nedošel kyslík a s myšlenkou, že stejně nemůžu žít věčně, se vrhám do akce.

Prásk, zarazit cepín před sebe, kam jenom dosáhnu, a pořádně, aby mě udržel. Vytáhnout se, zakopnout mačku pořádně hluboko. Druhou. Vypáčit cepín. Bác, zase jej zarazit co nejdál. Vytáhnout se. Pořád dokola. Občas řízná nadávka na adresu debilních hor a zkurvených zabijáckých sportů, letmý pohled nahoru, kolik mi ještě zbývá, a jestli mi dřív dojdou síly nebo jestli se tam přece jen dostanu. V poslední třetině mi začínají pěkně vibrovat lýtka, rozhodně by nešlo zastavit se a vydýchat. Tak dál, prásk cepínem do sněhu.

Za pár minut jsem nahoře, ležím chvíli na břiše, než popadnu dech, pak vstávám a koukám se dolů. Pchá, nic zvláštního to nebylo, takový trošku strmější kopeček, svážek, nic co by stálo za řeč. Takových bych přelezl deset, i když raději až někdy jindy.

Průvodce s klientem sedí vedle, pojídají cosi, ha, to je dobrý nápad, též něco pojím. Tahám z batohu tyčinku a láhev s vodou, a koukám dolů, jak si povedou američani. I průvodce dolů civí, chvíli se bavíme, je to Francouz a neochvějný kliďas. Buď se zabijí hned tady nebo se tak odrovnají, že pro ně do sedla Brenva poletí vrtulník, říká znuděně, béře batoh a vydává se i s klientem dál.

Dojídám tyčinku a jdu za nimi.

Traverzujeme po vrstevnici svahem Mont Mauditu do sedla Brenva (4309), za čtvrt hodiny jsme tam. Francouzové usedají k odpočinku a čokoládě, ale mě už vrchol táhne jako magnet. Žádné vražedné stěny přede mnou, jen cesta se klikatí jako had, tedy směle po ní vzhůru. Šlapu a šlapu, vždy asi třicet kroků a trochu se vydýchat, přecházím dokonce pár lidí, i když většina už schází z vrcholu dolů. Je krásně jasno, fouká sice silný vítr, ale to nevadí, člověk se do kopce zahřeje, ani bundu jsem si neoblékl, vystačím s trikem s dlouhými rukávy, stejně se potím jako kůň.

Kráčím vzhůru a vzpomínám, jak mě babička vždycky varovala, abych nechodil nikdy sám do hor, je to strašně nebezpečné, říkala, já nikdy nemůžu spát, když někam jedeš, lomila rukama a bědovala, tak už nikam nejezdi, měj rozum! Ta by se děsila, kdyby mě viděla, jak si to šinu sólo na Blánk, vůbec by z toho radost neměla. To já zase radost mám, už jenom pár metrů a jsem nahoře.

Uf. Je 10:47 a stojím na vršku, 4810 metrů nad mořem, ačkoli žádné moře nevidět. Od stanu to trvalo tři hodiny, 47 minut. Rychle se obléct, když se člověk zastaví, je mu hned zima, navíc fouká vítr určitě přes deset metrů za vteřinu. Za minutu už jsem navlečený v Polartecu a větrovce, a to je jako být zavřený v termosce.

Dohlednost je úžasná, rozpoznávám Matterhorn, Eiger, Dom, Rimpfishhorn, Grand Paradiso i auta v ulicích Chamonix. Na batoh dohlédnu, prsty na rukou bez obtíží spočítám. Úžasné. A támhle letí padák! Asi sto metrů pod vrcholem startuje kdosi na paraglidu. Ó, tomu říkám luxus, já abych šlapal celou cestu dolů a on bude za půl hodiny sedět v báru v Chamonix. A tuhle letí vrtulník, a vida! Přistává v sedle Brenva a kohosi nakládá, že by to byl někdo z USA?

Po dvaceti minutách přichází na vrchol i francouzská dvojice průvodce-klient, a říkají, že američani se sice nezřítili, ale jeden z nich v sedle úplně zkolaboval, a tak volali helikoptéru. Vytahují fotoaparát, prý abych je vyfotil, tak je tedy fotím, však nejsou první. Z druhé strany se každou chvíli přižene banda lidí, a jak mě zmerčí, hned mi strká aparát do ruky. Vyfotím je, lidi se navzájem chvíli objímají, pak jim začne být zima a utíkají dolů.

To mně zima není a ani nikam nespěchám. Když už jsem se sem tak pracně vydrápal, chci si to trochu užít, nakukuju na italskou stranu, div nespadnu dolů a dělím se o dobroty z batohy s havrany nebo co to je (Ten havran se jmenuje Kavče žlutozobé - Tokugawa), kteří poletují kolem a žebrají. Kousek čokolády pro jednu vránu, kousek pro druhou a velký kus pro mne. Beztak jsou to převtělení démoni hor, a ty si člověk musí přecházet. Před polednem už nahoře kromě mne nikdo není, sedím si tu sám a celý Mont Blanc je můj. Jen ho naládovat do batohu.


Tramvaj na Mont Blanc. Podle původného projektu měla, ač to zní neuvěřitelně, skutečně vést až na vrchol Mont Blancu. To se později ukázalo jako příliš obtížně realizovatelné, takže dnes končí ve stanici Chalet Nid d’Aigle (2372). Vidíte u levého okraje snímku budovy nejasného účelu? Pokud se přímo od nich vydáte dolů do Chamonix, půjdete kolem kamenného domku Barraque forestiere des Arrendellys, kde je pěkné místo na přespání.

Po hodině a půl na vrcholu scházím pomalu dolů. Opatrně, cesta vede po úzkém hřebínku a na obou stranách je kam spadnout, navíc vítr stále duje jak zběsilý. Asi sto metrů pod vrcholem potkávám dva Slováky, zdravím je česky, trochu se diví, jak jsem je poznal. Kdo by je nepoznal, když jim trčí z batohu typická PET láhev od minerálky. Prý jdou z italské strany, vyšli už za tmy a mají toho právě tak dost, cesta to není dobrá, říkají, musí se přelézat ohromné trhliny, tak jsou rádi, že už budou za chvíli nahoře.

Přes Dome du Gouter scházím k chatě Gouter, nad ní jsou na sněhu plácky s vybudovanými ohrádkami, stavím stan, kolem už táboří spousta dalších lidí. Jsou to převážně Češi, jak jsem vyrozuměl, chystají se zítra navrchol, ale nemám chuť se bavit. Stavím stan a lezu dovnitř, vařím polívku a válím se.

Odpoledne zespodu přilézá výprava nějaké české cestovky, klienti mají vyvalené oči a jsou plní dojmů, jako bych se viděl. Jásají, že už mají to nejhorší za sebou, protože naivně zaměňují vrchol Gouteru za Mont Blanc a netuší, že pravý vrchol je ještě o půl kilometru výš. Též vedou mnoho debilních řečí, jak už tak lidé na zájezdech obvykle dělají. Sice se s nimi sociopaticky nebavím, ale bohužel se neubráním tomu, abych semtam něco vyslechl.

Průvodce klienty nabádá, aby si vykopali ohrádky pro stany, všichni se lopotí, jen jedna parta postává opodál. Když se jich ptají, proč nekutají, maník hrdě říká:

„My kopat nemusíme, náš stan je testovaný výrobcem do větru osmdesát kilometrů za hodinu, ten vydrží!"

Ježišmarjá prasopes, chytám se za hlavu, naštěstí průvodce z cestovky chlápky přemlouvá, aby nebyli blbí a též se pěkně zakopali, i když mají tak úžasný stan. Další chlápci rozvádějí své úžasné teorie o aklimatizaci pomocí rumu a horské nemoci, kterou způsobuje nadměrné množství tekutin, navzájem se poplácávají po zádech, jak jsou skvělí, že přelezli cestou na Gouter "nejmíň pětku", tak to ne, tady já už nebudu ani minutu, lezu do stanu.

Netvrdím, že všichni lidi, co jezdí s cestovkami jsou totální magoři, to v žádném případě, ale platí, že čím víc je někoho slyšet, tím větší je to trotl. Nikdy nezapomenu na zájezd do Totes Gebirge, na ráno po deštivém dnu. Večer si lidé dali mokré boty uschnout ke kamnům, ráno přicházeli, zjišťovali, že boty tak docela neuschly, což museli vzápětí hlasitě oznamovat celému světu.

„Mám mokré boty, neuschly!", volá jeden.

„Moje taky, taky neuschly. Jsou mokré!", kvílí další.

„A ty moje jsou neuschlé a mokré, a co ty?", ptá se třetí.

„Ó, ty mé taky! Jak ty jsou mokré, podívejte!"

„No vážně, ale mé jsou ještě mokřejší, podívejte se, mokré a neuschlé!"

„A mě taky neuschly boty! Mokré a mokřejší! Téměř vlhké!"

Dvacet lidí přes hodinu pořád opakuje „neuschly boty, mám mokré boty", jednadvacátý sedí tiše v koutě a v hlavě má jen „zabít, ubít, sekerou rozsekat!". Ona je to vůbec konina, jezdit do hor užívat osamoceného rozjímání v dvaceti lidech, ale kdyby aspoň drželi hubu!

Ve stanu sice dav pošuků nevidím, ale stejně slyším. To si třebas holka ve stanu, který stojí hned vedle, myslí, že když ji ve stanu není vidět, že ji ani nikdo neslyší. Fňuká a polohlasně si stěžuje svému klukovi, který ji sem dotáhl:

„Mně se chce čůůrat! Udělej něco!"

„Tak běž čůrat, co bych měl jako dělat?", diví se kluk.

„Ale tam jsou lidi!"

„Samozřejmě, že jsou venku. Mají snad vlézt k nám do stanu?"

„Ale oni na mě budou koukat! Nemůžu jít čůrat ven! Dělej něco! Já se počůrám!!! DĚLEJ NĚCO!!!", úpí děvče.

Ve stanu cosi šustí a za chvíli slyším crčení tekutiny do plechového ešusu. Ne, tohle ne, tohle já nemám zapotřebí, na hlavu si narážím čepici a raději usínám, abych je nemusel poslouchat.

Chata Gouter (3817) - Barraque forestiere des Arrendellys (1757)  

Ráno za šera balím stan a chvátám dolů. Sestupová cesta vede skalnatým pilířem, který je proklatě nebezpečný kvůli padajícímu kamení. Šutry lítají jednak samy od sebe, když se uvolňují z tajícího sněhu, jednak je navzájem na sebe shazují davy lidí, kteří tudy každý den lezou. Proto je třeba jít tudy co nejčasněji, slunce sem ještě nesvítí a lidi nechodí, nebo jich je alespoň hodně málo. V každém případě je tento úsek z tzv. normální cesty na Mont Blanc jednoznačně nejnebezpečnější a také tu každoročně zahyne poměrně dost lidí, většinou právě po zásahu padajícím kamenem.

Mne ale naštěstí nic netrefilo, po čase přicházím na konečnou tramvaje Chalet Nid d’Aigle (2372), z přijíždějících vláčků vybíhají hordy lidí a s křepčením se ženou vzhůru. Já už nemusím, já už mám nalezeno, vycházkovým tempem jdu podél kolejí dolů a odpoledne přicházím ke kamennému domku, popsanému na mapě nápisem Barraque forestiere des Arrendellys. Je tu pěkný plácek na spaní, ohniště, dříví, vody dostatek, nic mě nehoní, tedy shazuji batoh a rozdělávám ohníček. Dřevo praská, dým voní, ležím na zádech a koukám do nebe. Pomalu se stmívá.

Mont Blanc ve světle zapadajícího slunce, slizce romantická záležitost

Z historie výstupů na Mont Blanc  

1741: Windham a Pococke

V tomto roce dva Angličani podnikli průzkumnou cestu k úpatí Mont Blancu. První z nich, Richard Pococke, byl cestovatelem-objevitelem, známým svými cestami do Egypta, Arábie, Asie a Turecka. Druhý, čtyřiadvacetiletý Windham, se připravoval na službu v armádě. S několika přáteli naplánovali cestu k vzdálenému pohoří, viditelnému z Ženevy. V té době mělo údolí pod Mont Blancem velmi špatnou pověst, zvláště pro svou nepřístupnost a mezi lidem bylo známo jako "prokleté".

Skupina vyrazila z Ženevy velmi dobře vybavená. Třetího dne dosáhla "příjemného údolí", kde se byla uvítána "zdvořilým starcem, místním pohlavárem". Přivítání prý bylo milé, avšak byli varováni a odrazováni od dalších pokusů o výstup na horu, přesto se však cestovatelé pokusili o dosažení Montenvers.

1760: Horace Bénédict de Saussure

O několik let později se vydal tento mladý, teprve dvacetiletý Ženevan, na cestu k ledovcům údolí Chamonix. Bez obtíží dosáhl Montenvers a vystoupil na vrchol Le Brévent, odkud mohl velmi dobře pozorovat Mont Blanc. Vědom si vědeckého významu dosažení nejvyššího vrcholu oblasti, vypsal za nalezení cesty k vrcholu značnou odměnu, které však na vyplacení čekala dalších 26 let.

8. srpna 1786: Paccard a Balmat

Michel-Gabriel Paccard se narodil v Chamonix, vystudoval medicínu a stal se v oblasti prvním skutečným lékařem. Mezi jeho pacienty patřila žena a dcera Jacquese Balmata, jehož sestra se za něj provdala deset let po zdařilém prvovýstupu.

Jacques Balmat, profesionální hledač drahokamů, strávil v horách valnou část svého života. Hledání drahých kamenů bylo velmi hladovým řemeslem, navíc nepříliš uznávaným, a tak jej při pokusech o nalezení cesty na vrchol Mont Blancu nehnala jen vidina odměny, ale hlavně touha po osobní satisfakci. Tajnůstkářský, až podivínský Balmat navíc nebyl příliš oblíben, zvláště pak ne mezi horaly a horskými vůdci, kteří v něm spatřovali nepříjemného konkurenta.

Paccard a Balmat se znali velmi dobře a navzájem se doplňovali, vedeni oba stejnou touhou - být prvními, kdo dosáhne vrcholu. Jejich cesta začala 7. srpna 1786, kdy dosáhli Montagne de la Côte (~2600), kde se uložili k bivaku. K vlastnímu výstupu vyrazili ve čtyři hodiny ráno následujícího dne, sledováni dalekohledy z Chamonix. V pět hodin odpoledne byli spatřeni na vrcholcích Rochers Rouges (Red Rocks, Rudé skály), kde doktor Paccard ztratil kloubouk. V 18:23, po namáhavé cestě, dosáhli konečně oba vrcholu. Pro pokročilou denní dobu a nepříznivé podmínky nezůstali na vrcholu příliš dlouho, doktor Balmat provedl pouze několik základních vědeckých měření a v 18:57 oba přátelé počali sestupovat. Noční návrat k bivaku byl pro oba mimořádně namáhavý. Do Chamonix došli následujícího dne, Paccarda, stiženého sněžnou slepotou, musel Balmat vést za ruku.

Odměna byla skutečně vyplacena, Michel-Gabriel Paccard povýšen do šlechtického stavu, Jacquese Balmata zbavil úspěch finančních starostí a zajistil mu obdiv a uznání.

Ztracený klobouk doktora Paccarda nebyl nikdy nalezen.

 

Taková mapka, pěkné šipky a značky a různé jiné věci. Má to čtvrt mega. Někteří lidé zuřivě řvou, když zjistí, že stáhli čtvrt mega kvůli jedné diluviální mapce.

Mám rád jejich ryčný vztek.

Tady vidíte, že časy se mění. Kde byl v roce 1840 ledovec a skály, je dnes hotel a les a k ledovci musíte sešplhávat po žebřících.

Pár poznámek na závěr (350)  

Batoh jsem zvážil před odjezdem z Chamonix na nádraží a když jsem připočetl váhu spotřebovaných potravin, zjistil jsem, že jsem měl na vrcholu na zádech 28 kilo. Proč se mi jedna mačka neustále zouvala jsem objasnil až na jaře 2002 při přípravách na trek v Nepálu - ukázalo se, že byla bůhvíproč nastavená na botu o centimetr větší než ta druhá. Jak to, že jsem si toho nevšiml předtím, nevím. Vlastně vím, tupec jsem.

Pokud se chcete také vydat na Mont Blanc, potřebujete k tomu v každém případě mačky, důtklivě doporučuji cepín, a pak už kromě běžné zimní výstroje, slunečních brýlí a krému proti slunci vlastně nic, ani zkušenosti ne. Klidně to může být vaše první vyšší hora. Pokud si v Chamonix zjistíte počasí, a bude to vypadat dobře, pravděpodobně uspějete. Jestli polezete nahoru i když bude škaredě, jste imbecilní trotli a dobře vám tak, až se zabijete. Celá věc není nijak zvlášť fyzicky náročná, a pokud jste zdraví, nemusíte nijak dlouze uvažovat nad tím, jestli na to máte.

Přestože většina lidí a prakticky všechny cestovní kanceláře podnikají výstup "normálkou" od konečné tramvaje Chalet Nid d’Aigle, já bych vám tuto trasu nedoporučoval. Chodí po ní příliš velké množství lidí, není tak pěkná jako výstup ze sedla Midi (případně cesta prvovýstupců) a hlavně je velice nebezpečná. Pokud už se tamtudy vydáte, vezměte si raději i přilbu a výstup skalním pilířem podnikněte co nejčasněji ráno.

Jestli máte někoho, kdo s vámi výstup podnikne, zapomeňte raději na cestovní kanceláře. Když pojedete s nimi, budete nuceni se podřídit často velmi hloupě navrženému programu, jestli bude ošklivé počasí, nebudete moci počkat na lepší a co je nejdůležitější - tak, jak cestovky obvykle výstup podnikají, je mimořádně nebezpečný. Pravděpodobně vyjedete ráno tramvají a pod chatu Gouter budete stoupat po desáté dopoledne, v davu lidí, z nichž každý, kdo bude nad vámi, vám každou chvíli shodí na hlavu šutr velikosti cihly. Průvodci vám budou tvrdit, jak strašně nebezpečné je jít nahoru nenavázaný na lano, a proto vás svážou s deseti dalšími lidmi, kteří celou dobu koukají jen pod nohy, lapají po dechu, mají před očima černo a nikdy v životě nezkoušeli nikoho na společném laně zachytit. Navíc vás přinutí vstávat ve tři ráno, což debilně zdůvodní tím, že "se stejně v noci v téhle výšce moc nevyspíte". Celou akci absolvujete v poklusu, a pak, jako já, se budete muset za pár let na Mont Blanc vrátit, abyste si jej teprve náležitě vychutnali. Nu což o to, když se nad tím zamyslím, tak to nakonec není tak špatné.

Všechny fotografie na této stránce má na svědomí pan Yves Goepfert a pocházejí z publikace Chamonix-Mont Blanc, odkud jsem je bezostyšně a protizákonně uzmul. Knížku jsem za pár franků (to ještě nebylo euro) koupil v Chamonix. Já sám jsem s sebou fotoaparát nebral.

Howadoor, 17. listopadu 2002