“Žena mi říká ‘Ty starý blázne!’“, povídá slovensky starší pán. Je čtvrtek, deset hodin večer. Autobus do Rožňavy přijel asi o půl hodiny dřív, cestující postávají na zastávce, pokuřují a vedou řeči. Pán sedí na lavičce a zádumčivě líčí drama svého pohnutého života.

“’Ty starý blázne, kam pořád jezdíš’, říkává. Ale já nedbám. Vždycky jsem jezdil za prací, tak jezdím pořád. Na Slovensku je třicet tisíc Ukrajinců, práci neseženu, tak jezdím. Do Čech, zedníka dělat. Slušně zaplatí, ubytování zařídí, tak co bych nejel. Jedu.“

Mezi koleny má igelitovou tašku s věcmi a tváří se spokojeně.

„Možná bych práci sehnal i doma“, přemýšlí, „ale co doma? Co bych z toho měl, sedět doma, v chalupě, se ženou. Že?“

Dívá se tázavě a tak přikyvuji. Jasně, co z toho, sedět doma, se ženou. Do světa vyrazit je třeba!

„A tak jedu a ona říká ‘Ty starý blázne‘.“

Autobus už taky jede, pročež nasedám a nechávám starého blázna jeho kormutlivým myšlenkám. Je 22:25 a noční autobus mě veze do Rožňavy. Je poloprázdný, to se mi líbí, protože se můžu krásně rozrochnit na sedadle a celou dobu spát. „Rozrochnit se“ znamená totéž co „rozvalit“ a vymyslela to Blable, která se rozrochňuje pozoruhodně ráda. Vitásek naproti tomu vymyslel slova „zbleb“, což znamená „nesmyslný žvást“ a k tomu ještě „vyhrošit se“, což je totéž co se „rozrochnit“. Vymyslel dvě slova a teď si myslí, že má vystaráno, vyhroší se doma na kanape se ženou a spokojeně se tam rozrochňuje a ani jej nehne, aby se mnou jel do Slovenského krasu, i když to sliboval. Je to sketa. Já jsem nevymyslel slovo žádné, nýbrž jsem vymyslel anekdotu, která se ujala, ale sem ji nenapíšu, protože tohle je seriózní zpráva o cestě do Slovenského krasu a žádné rádoby vtipné zbleby.

Rozrochněn na sedadle jsem skoro celou cestu prospal a vzbudil jsem se zimou až v šest hodin ráno, asi čtvrt hodiny před Rožňavou. Brrr, nějak se ochladilo. Je konec září a v předpovědi něco vykládali o přízemních mrazících, ale já jim to nevěřil. Teď to mám.

Autobus přijíždí přesně. Venku je ještě větší zima. V nádražní budově luštím tabuli s odjezdy autobusů. Zbývá mi dopravit se asi dvacet kilometrů do obce Turňa nad Bodvou, ale tu v seznamu nikde nevidím. To jsou ty slovenské jízdní řády, stačilo by dole dát razítko Taj-Dův-Mob a byly by dokonalé. Po chvíli zběsilých kombinací a dedukcí zjišťuji, že asi za pět minut odjíždí autobus do Košic, tedy pokud je zrovna lichý týden sudého měsíce, Měsíc v první čtvrti a řidiči se chce, jestli to ovšem nejsou místo Košic Malacky či snad Vrútky a pokud jsem vůbec na autobusovém nádraží. Zeptat se mě někdo, jak se jmenuji, budu se muset podívat do občanky. Raději se jdu podívat na zastávku. Tam už číhá hlouček lidí, kteří drkotají zuby a nedočkavě vyhlížejí vozidlo. Ptám se jednoho chlapíka, jestli autobus zastavuje v Turni.

„Vy jste z Moravy, že?“, ptá se nadšeně místo dopovědi. „Jedete se podívat na Zádiel, že? A zima vám je, co? A přijel jste autobusem v šest, že ano?“

„Hm“, přitakávám.

„Tak to jste měl říct, on by vám tam zastavil!“

„Hm.“

„A nebo jste měl jet před deseti minutami do Bôrky, odtamtud byste to měl blíž. Znáte Bôrku? Neznáte? Tak tam se musíte zastavit, to je moc krásná vesnice. Každý chce vidět Bôrku. Lidé sem jezdí jenom kvůli Bôrce. Někteří kvůli jeskyním, ale hlavně kvůli Bôrce. Já jsem z Bôrky.“

„Hm….“

Paní s dítětem se mne zželelo: „Nebojte se, ten autobus v Turni stojí.“

„Ale v Bôrce ne!“, popuzeně říká rodák z Bôrky, ale na další výklady není čas, protože autobus je tu a tak tam všichni lezeme.

„A nezapomeňte na Bôrku!“, volá za mnou patriot, když se deru v Turni ven. To tedy nezapomenu. A na Turňu taky ne, říkám si po dvaceti minutách bezvýsledného bloudění mezi domy. Chtěl jsem najít nějakou hospodu, abych si dal snídani, ale hospoda veškerá žádná. Turňa nad Bodvou… pche!

Bez dalšího otálení rázným krokem po modré značce vycházím směrem na Turnianský hrad. Ten se tyčí jako dominanta nad obcí a má pohnutou historii, o které se píše v mapě, ale já to nečtu, jelikož mě historie nezajímá, spíš bych něco zbodnul. A na takovém hradě člověku chutná, požírá salám, zapíjí kofolou, kouká dolů a klátí nohama. Už abych tam byl.

Cesta se vine mezi vinicemi a chatkami, pak kousek nahoru do sedélka, ještě pár metrů po pěšině k hradu a jsem tady. A vidím ohniště a nad ním ceduli „Tábořiště 1 – hrad“, což jest geniální nápad. Namalujete si dostatečně oficiálně vypadající ceduli a kdekoli chcete tábořit, tam ji přibijete na strom a máte alibi. Že mě to dřív nenapadlo.

Hrad je zřícenina průměrné jakosti, pár zdí a nádvoří. Je z něj krásný výhled do kraje, na jedné straně Slovenský kras, na druhé straně rovina až ke Košicím. Píše se v mapě. Ve skutečnosti se všude válí kalný opar a je vidět tak na půl kilometru, možná ani to ne. Leč to mi nevadí, hlavně, že dohlédnu na salám v batohu. Sedím na zbytku zdi, požírám sálám, zapíjím kofolou, koukám dolů, kde není nic vidět a klátím nohama. Tak jsem si to vždycky představoval.

Načapali lišku v nociSluníčko stoupá nad obzor a konečně začíná být příjemně teplo. Dojídám salám, slupky nechávám krysám a jdu zpátky do sedélka. Mým dalším cílem je obec Zádiel, kde začíná proslulá Zádielská tiesňava. Mohl bych se vrátit zpátky po modré, ale to bych si zašel a bylo by to zbytečné, protože z každého sedla přece vede nějaká pěšina do nejbližší obce. To dá rozum koze, říkám si. Stačí se prodrat tady těmi keři, možná ještě tadyhle těmi dalšími keři, a tady za tímhle extrahustým keřem už ta pěšina určitě bude, ledaže by nebyla. Sakra. Co to tu žije za lidi, když si tu ani pěšinu nevyšlapou?! No nic, seběhnu tady kousek po svahu, a tady zakopnu o šutr, jauvajs! A už se válím po žluté trávě dolů a přistávám na polní cestě. No vida, já věděl, že tady musí být pěšina.

Zádielská tiesňava je velmi úzký a pár kilometrů dlouhý kaňon, jehož téměř kolmé stěny ční několik set metrů nad hladinu potoka. Území je též proslulé přírodní raritou, zvanou „zvrat vegetačních pásem“, kdy nahoře roste to, co obvykle roste dole a naopak. Tato přírodní zvrácenost má neblahý vliv na mentalitu zdejšího obyvatelstva, které se pod jejím vlivem dopouští dalších zvráceností, kupříkladu v pátek ráno zavře bufet, nedbaje nic, co na to Howadoor. Je už po sezóně a bufet na konci obce a začátku doliny je v pátek otevřený až od tří. Na to čekat nebudu, půl dne tu trčet a pak si dát nějaké místní zvratky, nic takového. Jdu dál.

Tiesňava je v nejbližším místě široká jen čtrnáct metrů, proto, kdybyste například v nějakém severočeském povrchovém dole ukradli rypadlo a nenápadně se ho snažili propašovat tiesňavou na Ukrajinu, tak se tu zapasujete a nezbylo by vám než se pomocí něj z tiesňavy vyrýpat. Ale to je zakázáno. Všechno je zakázáno. Alespoň tak to vyplývá z „informační cedule“, která začíná komunistickou větou „naše společnost nejenže o přírodu pečuje, ale též přijímá zákony“ a plynule pokračuje soupisem zákazů. Zakázáno je naprosto vše. Chodit, mluvit, jíst, pít, dýchat, myslet a pravděpodobně někde na konci obrovské cedule je zakázáno zevlovat zbůhdarma u cedulí se zákazy. To ale nevím přesně, protože jak vidím takovou ceduli, tak se mi zatmí před očima a úplně jako na úřadě mám nezvladatelnou chuť vytáhnout nůž a bodat a řezat a bodat a řezat…. Uáááááááá

Raději rychle pryč, než si toho někdo všimne, říkám si a chvatně opouštím rozbodanou a dořezanou ceduli. Dolinou vede asfaltová cesta, po které jsem za půl hodiny na rozcestí. Červená vede vpravo, šipka doleva ale hlásá, že tudy se po půl kilometru dostanu k bufetu. To zní lákavě, uvažuji. Jen aby měli otevřeno.

„Máme zavřeno“, říká mi chlap před bufetem, ale když vidí šílený výraz v mé tváři, raději mění názor „Ale něco menšího bych vám dát mohl. Co byste rád?“

„Kafe. Alespoň to kafe“, žebroním.

„Jistě, kávičku, proč ne“, blekotá chlapík a mizí v útrobách stavení. Za chvíli je zpátky a vskutku nese kafe. Spokojeně usrkávám a vědecky studuji mapu. Je to odsud jen pár kilometrů do Bôrky, ale co v Bôrce? Kaštiel a hradisko z doby bronzovej, říká mapa, a to není nic pro mě. Pro mě je koliba v Jablonovském sedle.

Liška čumí do potokaNejdříve je třeba vystoupat na Horný vrch (823), ale nic namáhavého to není. Dál už vede cesta po hřebeni, nejdříve asi sedm kilometrů podzimním lesem a pak přes louky. Listí se červená, tráva je pěkně žlutá, byl to dobrý nápad jet sem na podzim. O existenci Slovenského krasu jsem až do června 2000 vůbec nevěděl, a kdykoli o něm někdo mluvil, myslel jsem, že je to jiný název pro Slovenský ráj. Až v červnu jsem tudy projížděl na kole na cestě kolem Slovenska. Od Gombasecké jaskyně jsem tlačil kolo asi hodinu serpentinami na Silickou planinu, ale stálo to za to. Krásná krajina na náhorní plošině, klid, jezírka, les, louky a pěkný pocit odříznutosti od okolního světa. Tenkrát jsem se dlouho nezdržel, poseděl jsem pár minut v Silici u pumpy, kde mě očumovali místní kluci a už jsem frčel zase dolů směrem do Jablonova nad Turňou, protože jsem ještě nevěděl, že se mě tam pokusí zadávit vzteklý čokl. Ale předsevzal jsem si, že se do Slovenského krasu co nejdřív zase podívám a tak jsem tu a je to fajn, jenomže mi došla voda.

Mútna studňa, což je pramen na louce poblíž červené značky, je opravdu silně mútna, samé bláto, komáří larvy a další nechutné ingredience a tak tu jen chvíli sedím a snažím se dostat z prázdné lahve alespoň pár posledních kapek.

Skřííííp, asi sto metrů od pramene je ruina nějaké budovy a napolo vyvrácené dveře strašlivě zaskřípaly a pomalu se – asi větrem – otevřely. Tak tohle znám, říkám si pohrdavě, to už jsem viděl ve filmech stokrát. Dveře zaskřípou a otevřou se a naiva se tam jde podívat. Atmosféra skrývané hrůzy a děsu. Baf!!! Všichni se strašlivě leknou a vzápětí si zase oddechnou, protože to byla jenom toulavá kočka. I naiva si oddechne, jenže chyba lávky, otočí se a za ním stojí gigantická příšera s krvavými tesáky. Tak to znám.

A proto tam nejdu, ať si dveře skřípou jak chtějí, batoh házím na záda a mířím dál do Jablonovského sedla. Poležel bych ještě na suché trávě pod teplým sluníčkem, ale když nemám co pít a nějaké blbé dveře provokativně vržou, tož to mi bude v útulné kolibě líp.

Slabý kilometr před sedlem potkávám bandu asi deseti Čechů, jsou veselí a smějou se, protože ještě netuší, že je zakrátko sežere příšera od Mútnej studně. Dobře jim tak. Vykládají, že už jsou tu celý týden, že byli ve Slovenském ráji a že v noci mrzlo. Kousek za nimi předbíhám utrápeného turistu v důchodovém věku, vleče žlutý mučící nástroj, který se kdysi prodával pod názvem batoh a se kterým jsem projel kus Francie, takže dobře vím, jak mu asi je. Zlatá příšera ze studny. Ptá se mne, jak daleko je to do koliby a je viditelně rád, že už je to jen kousek. Též říká, že už je tu dva dny a že v noci mrzlo.

Liška ryškaV kolibě je skoro plno a tak si ke mně za chvíli přisedávají další čtyři pánové. Koukají na můj batoh a je vidět, že by rádi zapředli rozhovor, ale protože se k ničemu nemám, tak se raději baví mezi sebou, jestli bude dietnější dát si zeleninový salát nebo sýrovou misku. Když si jedním dechem poroučím kofolu, pivo, kávu, zelnou polévku, guláš a halušky, ptá se mne jejich kápo, jestli má udělat místo pro mého kamaráda.

„Kamaráda? Jakého kamaráda?“, ptám se nechápavě.

„Přece to všechno nesníte sám!“, diví se chlápek.

„I sním“, říkám, „já na diety nejsem. Potřebuju se nadlábnout, protože v noci mrzne.“

Chlápci chvíli dumají a pak upouštějí od zeleninových salátů a objednávají si taky halušky a pivo.

„To je fakt“, říká jeden, „jsme chlapi a musíme se nažrat. Zeleninu ať jedí ženské.“

Další mu přizvukuje: „Jo. Sýr, fuj. Dám si radši dvě piva než pořád ten hnusný sýr. A guláš si možná taky dám.“

Zcela jsem rozvrátil jejich racionální stravování.

„A to budete spát ve stanu?“

„Ne, sice stan mám, ale jen pro případ, že by lilo“, říkám drsně, „jinak spím samozřejmě pod širákem. Ta trocha jinovatky ve vousech mi nevadí.“

Chlapíci jsou mou odvahou potěšeni a vzpomínají, jak zamlada taky spali pod širákem i když bylo mínus dvacet, možná i čtyřicet, ba i šedesát pod nulou chvílemi bylo, a že dnes by taky klidně se mnou chodili po krasu, jenže musí jet do podniku na poradu.

„A co když přijde medvěd?“, ptají se.

Ugrhrg, knedlík se mi vzpříčil v krku. „Medvěd?! Jaký medvěd? Počkat, žerty stranou, tady chodí medvědi?“

Chlápci se smějou, jak mě dostali, a pak mě trochu uklidňují, že prý jen občas. Někdy se zatoulají ze Slovenského ráje nebo Nízkých Tater, ale jen zřídka. Prý musím v noci pořádně chrápat, aby se medvěd zalekl a nešel ke mně. Jenže pak mě zase spíš objeví, říká jeden přemýšlivě.

Radši platím a odcházím, protože nevím, co bych se ještě dozvěděl. Chlápci mi přejí šťastnou cestu a veselou noc s medvědem. Jsou to potměšilé, cynické bestie.

Liška na sněhuZe sedla vede asfaltka, kterou asi po třech kilometrech kříží zelená značka, po které půjdu dál. Dávám pozor, abych to místo nepropásl a přemítám, jak to tedy s tím spaním udělám. Původně jsem chtěl samozřejmě postavit stan, ale teď jsem sám sebe zmanipuloval natolik, že se spíše kloním k noci pod širákem. Na déšť to nevypadá, s tím medvědem si stejně dělali legraci a alespoň nebudu muset ráno balit ojíněný a mokrý stan. Prubnu to.

Značku jsem výjimečně našel bez potíží a po další půlhodině přicházím na louku k Dlholúckému prameni. Po vodě tu není ani památky. Slunce už je nízko nad lesem, stíny jalovců jsou dlouhé, válím se po trávě a koukám do nebe. Zen je všude kolem, je jako klidný, mohutný, nepřerušený proud, který vším prostupuje. Nebo to jídlo bylo už poněkud zamřelé, těžko říct.

Kousek za Dlholúckým pramenem je odbočka na Dievčenskou skalu, což je 660 metrů vysoký kopec, na jehož vrcholu je televizní vysílač. Nechávám batoh na cestě a silně zenově naladěn lezu nahoru. Směrem na sever klesá z vrcholu terén velmi příkře a tak je tu krásně vidět do údolí na Rožňavu. Když jdu dolů, jsem už tak zezenovatělý, že asi čtvrt hodiny nemůžu najít batoh.

Slunce zapadlo a je třeba si najít místo na spaní. Na mapě nacházím asi o sedm kilometrů dál místo, kde cesta vychází z lesa a jde kousek přes louku. Říkám si, že tady by to mohlo být dobré a chutě kráčím, abych tam byl, ještě než se úplně setmí.

Asi kilometr před vyhlídnutým místem ale měním plán. U cesty totiž stojí posed a napadá mne skvělá idea – budu spát na posedu. Má to střechu, přízemní mrazíky zůstanou při zemi, já budu mít vyhlídku a medvěd se na mne nedostane. Geniální! Už se sápu nahoru. Zjišťuji, že když si lehnu na zem z rohu do rohu a nebudu příliš náročný, tak se sem docela dobře vejdu. Už je úplná tma, když z batohu vytahuji veškeré šatstvo a navlékám ho na sebe, což je natolik namáhavé, že se přitom příšerně potím.

Dřív, než zalezu do spacáku, tak chci trochu vychladnout a tak pozoruji hvězdy a poslouchám roztodivné skřeky, které se linou z lesa. Zen je zase tady. Jeleni ryčí, divoká prasata chrochtají a já funím, když zalézám do spacáku.



 
Ráno je na trávě jinovatka a já si lebedím, jak mi bylo na posedu teplo. Přímo vedro, s tím oblékáním jsem to mírně přehnal. Sbalený jsem za chvíli a o půl deváté už nakukuji do okénka pokladní u Gombasecké jeskyně. První prohlídka je v devět a koná se jen když se sejdou alespoň čtyři lidé. Zatím jsem tu sám, pročež snídám perník a čekám. Těsně před devátou přijíždějí autem s opavskou značkou dvě ženy a diskutují s pokladní.

„Jsme jenom tři a potřebujeme čtvrtého“, obracejí se na mne po chvíli s návrhem, „co kdybychom si ten čtvrtý lístek koupili společně?“

Souhlasím a kupujeme jeden lístek navíc, aby vzápětí dorazil kluk s děvčetem, oba chtiví jeskyně. Po chvíli zmateného vysvětlování jim zase lístek odprodáváme a kvapíme do temnot podzemních slují. Průvodkyně mává baterkou a vede ještě blbější řeči, než obvykle průvodkyně v jeskyních vedou, navíc je zjevně naprosto neinformovaná, jelikož na každý zvědavý dotaz – a ony dvě ženštiny se ukazují být zvědavé jak opice – odpovídá tím, že doslova zopakuje, co řekla předtím. Jeskyně se nevyznačují ničím zvláštním, jen těsně před východem nás průvodkyně upozorňuje na obrovského pavouka, který visí těsně nad hlavou děvčeti. Pavouk je prý chráněný, což neshledávám nijak zvlášť vzrušujícím, ale dívka kupodivu ano, a vřeští kvůli tomu na celé kolo.Liška čmuchá

Venku už je zase teplo, jasno a krásně, za pokladnou se převlékám a průvodkyně a pokladní v jedné osobě si potají prohlíží skulinou mezi vystavenými pohledy mé ladné tělo. Chroustám ještě jeden perník, paní vylézá z budky a vyptává se odkud jsem a kam jdu, evidentně přemýšlí, jak by mi učinila nějaký nemravný návrh. Ale než stačí něco vymyslet, už chvátám dál, neb jsem propadl zenu, proti kterému jsou pochybná dobrodružství s jeskynními tvory mdlá a nezajímavá.

Cesta z Gombaseku do Slavce vede alejí ořešáků, ořechy jsou právě zralé, padají dolů a je jich všude plno. Sbírá je chlapík s vozíkem a nějaká paní s taškou a já je taky sbírám, cpu si je do kapes a cestou požírám. Ve Slavci potkávám dítě, kouká na mě dost udiveně, tak mu dávám ořechy a děcko utíká pryč.

Po žluté značce se drápu strmou klikatou cestou na Plešivskou planinu, která je rozvrtaná propastmi jak ementál. Podle mapy to mají být propasti i přes sto metrů hluboké, tak už se těším, až do nich budu házet kameny, jaký to bude dělat pěkný randál. Jenže hned u první propasti mi sklaplo. Představoval jsem si ji jako řádnou díru do země s kolmými stěnami, ale ona je to taková široká nálevka, stěny jsou pozvolné a zatravněné. Ostatní propasti vypadají stejně. Ale i tak je tu hezky, podzimní les vypadá nádherně, pěšina vede otevřenými loukami plnými jalovců, široko daleko nikde nikdo, jen slunce svítí a po stéble suché trávy leze mravenec.

Až odpoledne scházím z planiny do obce Honce a odtud po cestě do vesnice Štítnik. Cestu zase lemují ořešáky a po krátké době mám ořechů plné kapsy i batoh. Ve Štítniku mě vítá cedule s lákavým nápisem „Reštaurácia, teplé jedlá po celý den“. Ó, jak jsem stále naivní. Celé Slovensko jsem projel a pořád jsem se ještě nepoučil, nadávám si za chvíli, když mi v reštaurácii jako už mockrát předtím sdělují, že se tu nevaří, nikdy nevařilo a vařit nebude. Kafe mi sice po chvíli nesou, ale je silně  nahnusnělé. Drtě mezi zuby „Nikdy více Štítnik“, prchám brzy z nehostiné knajpy po silnici směrem na Ochtinou. U místa Medený hámor ze silnice odbočuji, abych v lese našel modrou značku. Mapa v tomto místě zamlčuje, že u cesty je obrovská páchnoucí skládka odpadu. Za plotem vítr prohání igelitové pytlíky, hejno vran se snaží proklovat k něčemu obzvláště lahodně prohnilému a co to nevidím, liška!

Liška vyvalená jak péro z otomanu„Ha! Liška jak sviňa!“, žasnu. Mezi vranami skutečně pobíhá vypasená a řádně dlouhá liška, asi na nich pochtívá sýr. Živou lišku jsem v přírodě ještě neviděl, ostatně tady na skládce se o přírodě taky moc mluvit nedá. Jenom na letácích o vzteklině jsem lišku často vídal, pročež raději dál bestii neokukuju a mizím v lese. U pramene nabírám vodu a o kilometr dál na loučce u potoka už za tmy stavím stan. Zbytek večera louskám při svíčce ořechy a přemýšlím, jestli se liška na smeťáku najedla dost nebo jestli si pro mě v noci přijde a odnese mě do své nory, kde mě předhodí liščatům na hraní. V noci se mi zdá, jak liška škrábe na stan a říká „Howadóre, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku“, až se z toho budím. Není to liška, lije jako z konve a kapky deště tlučou do plátna.



 
Ráno je zataženo a nevlídně. Balím mokrý stan a po modré značce stoupám pod vrch Hrádok (809), kde je vchod do Ochtínskej aragonitovej jaskyně. Jsem tu chvíli před devátou, nikde nikdo a ani v devět nikdo nepřichází. Vchod do jeskyně je velký, značně neskromný prosklený pavilón, odvážně sklenutý z ocelových nosníků. I když je zjevně trochu předimenzovaný vzhledem k provozu (alespoň teď v září), je vidět, že jej udržují. Zamyšleně bloumám kolem, až kolem půl desáté přijíždí auto a v něm dvě dámy a pán, kteří se velmi diví, že už tady mají návštěvníka.

„To víte, je po sezóně, teď už moc lidí nechodí. Kdo ví, jestli ještě vůbec někdo přijde.“

I tady mají limit čtyř návštěvníků a podnikavá pokladní mi nabízí, že když si koupím čtyři lístky, tak můžu jít hned a budu mít průvodkyni jenom sám pro sebe. S díky odmítám, raději si dávám kávu a čekám, jestli ještě někdo nedorazí. Ke čtení tu mám rozličné plakáty a fotografie, z nichž se například dočítám, že Ochtínska aragonitová jaskyňa byla organizací UNESCO zařazena mezi ty nejpozoruhodnější věci všehomíra, jejichž hodnotu si vůbec ani neumím představit, pročež je mi hned jasné, proč jsou lístky tak drahé. Také je tu jímavě popsáno objevení jeskyně, které se událo zcela náhodně jen tak z dlouhé chvíle kutajícími horníky někdy v padesátých letech. Přemýšlím, jestli ti havíři dostali za objev nějaké prémie, když vynalezli takový skvost a poklad pro celé lidstvo, ale na nástěnkách se o tom nic nepraví. Mohli si to podat jako zlepšovací návrh, místo kutání vydělávat peníze na turistech.Liščata

Před jedenáctou přijíždí velké autisko a vyskakuje z něj dav otylých dívčin okolo osmnácti let, vedený rovněž otylým chlapíkem. Už je nás na prohlídku dost a tak jdeme na věc. V jeskyni je plno svinského aragonitu, do kterého narážíte na každém kroku a šéf otylců se o něj bacil do hlavy, až zaskučel. Dívčiny se na něj sesypaly a chtěly ho ošetřovat, ale on se ubránil. Jinak se nic zajímavého nestalo.

Chci si dát ještě jedno kafe a trvám na tom, aby mi ho dali do kelímku od předcházejícího, který jsem si pečlivě uschoval, což bufetářka udiveně odmítá, asi se bojí, abych nechtěl slevu. Dělám ji přednášku o ekologii a šetrném užívání přírodních zdrojů, ale vidím na ní, že si říká „Takových cvoků už tu bylo, ba, i větších“. Tak jdu pryč.

Rozhoduji se vrátit se do Štítniku ne po značce, ale osvědčit své navigátorské schopnosti a jít po velmi výhodné kombinaci lesních cest a pěšin, již jsem vymyslel při náročném studiu mapy. Asi po půl hodině precizní orientace pomocí buzoly a stopek mám sto chutí mapu reklamovat. Cesty jsou ve skutečnosti úplně jinde než mají být a protínají se v úhlech nevídaných. Už je zase jasno, vedro a po dvou hodinách vzteklé navigace mi dochází voda. Naštěstí se v pravý čas ocitám u skládky, na místě, kde jsem včera viděl lišku ryšavou, což sice popírá vše, co jsem z mapy vyčetl, je v naprostém rozporu s tím co ukazuje buzola a v podstatě zhola nemožné, ale hlavně, že vím kde jsem. Vzhůru do Štítniku, odsud mi jede odpoledne autobus do Rožňavy a odtamtud pak večer další domů.

Nedaleko hostince, kde jsem včera tak pohořel, je jiná hospoda. Jídlo tam sice taky nemají, ale obsluhuje tu docela příjemná paní, která nic neváhá, kofolu mi načepuje, rum nalije a i křupky z police vyndá. Sedím u stolu, liju to do sebe, křupu křupky a na rozladěné, ale o to barevnější televizi sleduji duhové maďarské házenkářky, které právě bojují na olympiádě o medaile. Protože je to tu samý Maďar, očekával bych nějaké fandění, ale nic takového se nekoná. S každým rumem je hospodská hezčí, házenkářky duhovější a všechno prostupuje stále mohutnější, neporušený, všeobjímající proud zenu.

 

Howadoor, 18. února 2001
 
 
 
 
 
 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.