"Řeknu vám vtip", prohlásila Perla, nonšalatně pohupující sklenicí. Zřejmě už byla notně v ráži.

 "Jé, tu bude fajn", prohlásil servilně Vitásek, aby se zavděčil a vyvalil v očekávání té legrace oči. Perla se zaškaredila.

 Martina, řečená Perla, se vyznačuje mnoha neobvyklými vlastnostmi. Je to osobnost. Nade všemi ční však její vypoulené oči. O původu tohoto zvláštního přírodního jevu bylo vytvořeno několik, zpravidla velmi zvrhlých teorií, nicméně žádná z nich nedokáže tento fakt uspokojivě vysvětlit. Mnoho lidí má v tváři stále mírně udivený výraz, o mnoha z nich se dá říci, že mají mírně vyvalená oka, ovšem oproti Perle jsou to vždy zapadlá prasečí očička. Její obludné bulvy se hrdě dmou a dominují tím nejen její tváři, ale prakticky i všemu ostatnímu. Lidé, kteří jí viděli v šeru, zpravidla utekli, křičíce hrůzou, neb se domnívali, že spatřili přízrak bezhlavé dívky, kterak bloudí chmurnou nocí. Jen otrlé povahy, které přišly blíže, zjistily, že ňadra jsou ve skutečnosti o něco níže. Než jsme si na Perlu zvykli, bývávali jsme velmi nervózní a vždy, když prudčeji pohnula hlavou, vrhali jsme se k ní, abychom chytali její bulvy, protože se nám zdálo, že ubožačce vypadnou z důlků. Perla však nemá ráda žádné zmínky o svém kuriózním vzhledu, jakož ani řeči o objektivech typu "rybí oko" či bezpečnostních kukátkách do dveří, a tak se jí Vitáskův výraz pranic nelíbil, jelikož ho měla za neurvalý vtip na svou adresu.

 Ale Vitásek to určitě tak nemyslel. Miluje Perlu horoucně, tajně a beznadějně, čímž nás všechny obveseluje. Jen se snažil upozornit na to, že je hrozně zvědav, co to bude za fantastickou anekdotu a že si je jist, že se potrhá smíchy.

 "Ajajaj", řekl skepticky škarohlíd Karel.

 Veronika se rozesmála svým šíleným škytavým smíchem.

 "Teď ne, až to řeknu", pokárala ji Perla a zamyslela se. "A řeknu to, až si vzpomenu."

 "Ty si určitě vzpomeneš, já vím, že máš dobrou paměť !", povzbuzoval ji Vitásek a zavěsil se pohledem na její rty, aby mu neuniklo ani slovo z toho náramného vtipu. Musel se dívat poněkud zespodu, jinak by mu stínily oči.

 "Tak bude to ?", zeptal se Goodboy. "Cítím, že mě můžete otrávit klidně ještě o něco víc, já snesu všechno, a vám je to stejně jedno, jestli trpím, nebo ne."

 "Neruš Perlu, chci slyšet vtip", vyjel zlostně Vitásek.

 Perla vypadala náramně zadumaně.

 "Tak byl tam pohřeb, to si vzpomínám...", pravila po chvíli opatrně.

 "Hahá, chachachá", zavyl snaživě Vitásek, "Perlo, ty nikdy nezklameš !  To je fajn fór ! Neznáš ještě nějaký ?"

 "Vole", odtušil Karel. Veronika se přestala chechtat a zeptala se :

 "To už byl ten vtip ?"

 "Nic vám vykládat nebudu, když mne nenechá Vitásek uvažovat !", naštvala se Perla. To Vitáska zklamalo. Tak se snažil, a teď takový nevděk.

 "Ále, jen to řekni, Vitásek už ti do toho kecat nebude, a když, tak mu zavřu hubu krumpáčem", řekl hrubě a nelogicky Goodboy, protože žádný krumpáč neměl. Ale zřejmě ho ta představa potěšila.

 Perla se tím uspokojila a znovu se zamyslela. Všichni zmlkli a čekali, co z ní vyleze. A taky že jo. Po chvíli úporného přemítání se jí rozjasnila tvář a radostně zamrkala. Ze stolu to smetlo nějaké papíry.

 "Tak pozor, je to takhle : dva chlapi hrají golf, kolem jde pohřeb a je to jeho žena. Chachachachá !"

 Perla se rozesmála a pocákala Vitáska vínem. Ten se tvářil rozpačitě, jako by přemýšlel, co teď.

 "Hůůů, škyt", řehtala se Veronika, neboť je prostá duše a směje se všemu. "To je švandáá, ale já to vůbec nechápu, chechecheché !"

 Vitáskovi došlo, že teď už se může smát a dal do toho všechny své síly. Mohutně se nadechl a zařval seč mohl, aby tím ukázal jak naši humoristku obdivuje.

 "Hahahahá, uááá !", zahýkal Vitásek tak, že se všichni lekli a zmlkli. "Juchuchů, to je srandááá, já snad umřu !" Zřejmě se mu to zdálo málo, a tak se vrhl na podlahu, kde se počal nekoordinovaně válet a porážet láhve. Chechtal se jako šílenec. "Uhahahá, je to jeho ženáááá ! No to je něco, to bych opravdu nečekal, mechchechééé, Perlo, ty jsi báječná, hihihiháááá !"

 Perla se zarazila a pozorovala křepčícího Vitáska. Pak se zachmuřila a prohlásila :

 "No prosím, když si ze mne chcete dělat legraci, tak tu nemusím být !" a práskla za sebou dveřmi.

 "A je pryč", sklaplo Vitáskovi.

 Veronika se znovu rozesmála.

 "Vy jste všichni magoři", prohlásil zhnuseně Pepa, který až dosud mlčel. "A čemu se, prosím tě, směješ ty ?", zeptal se Goodboye. Ten se skutečně usmíval, což bylo při jeho depresivní inteligenci opravdu nečekané.

 Goodboy se ještě chvíli pro sebe tiše smál a pak řekl bezelstně :

 "No, když mě se líbil ten pohřeb."
 
 

Howadoor, 1993 (?)

 
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.