Oblečení
    Moira
    Polartec
    Trekové ponožky
Spacáky
    Peří raději ne
    Umělé materiály
    Ještě o spacácích
Vařiče
     Na tuhý líh
     Na tekutý líh
     Na tuhý líh II
     Na plyn
     Na benzín, petrolej apod.
     Jiné vařiče
Boty
     Jak je udržovat
     Jak je opravovat
     Když se dělají puchýře
     Jak je zbavit zápachu
Orientace a navigace
     Mapa
     Buzola
     Výškoměr
     GPS
Různé věci
     Jak na pijavice
     Žďárák
Ohlasy
Při toulání se po internetu narazil jsem na mnoho prapodivných stránek rozličných rádobycestovatelů. Tito nezodpovědní tzv. lidé kolikrát široké veřejnosti poskytují rozmanité nejapné "rady" stran vybavení pro výpravy. Někdy by se člověk skoro pominul z těch plesnivých zblebů, co se dočte! Co z nějakého pošuka vyhřezne, hned vám valí do hlavy!! To se stačí podívat na pár takových stránek a už mě bere amok!!! GRRRRR

Už jsem klidný. Úplně klidný. Howadoor je zcela klidný...

Abych tyto často zavánějící dezinformace uvedl na pravou míru a vás uchránil přinejmenším zklamání z vyhozených peněz, vymyslel jsem tuto rubriku plnou rad, návodů a doporučení. Popíšu vám, jak se vybavit, pokud chcete podnikat podobné cesty jako Howadoor, jaký spacák si koupit, jaký určitě ne, jaký materiál je dobrý na bundu a který vařič nejlíp čoudí. Vše Howadoorem řádně ověřeno v tuhých podmínkách velehor i jinde (doma na kanapi). Protože ale mé zkušenosti nejsou neomezené, nenajdete tu zdaleka všechny druhy používaného materiálu. Co jsem si sám neověřil, o tom psát nebudu.

Tak pěkně popořádku:
 
Oblečení - obecně

Pokud jedeme někam do extrémů, je to něco jiného, ale pro cesty tak do tří tisíc v našich šířkách platí: čím méně oblečení, tím lépe. Zvláště pro ženy je zcela zbytečné se nějak moc navlíkat, kdo z nich má pořád ty hadry strhávat. Jedno oblečení postačí na libovolně dlouhou dobu. Že budete smrdět? No a? Však jsme kurwa ňácí chlapi, no ni?! A správný chlap smrdí! Feministky prominou, že se o ženách nezmiňuji, ale ony smrdí jaxi samovolně pořád a bez nějakého zvláštního přičinění.

Prý nějakých sedm párů ponožek! Dvoje postačí. Jedny na nohy a druhé vyčistíme větráním. Zvláště ve vlacích nám větrání ponožek prokáže dobré služby při vyklízení kupé. Pokud narazíme na podobné drsňáky, začneme s větráním slipů či trenýrek. Též pamatujme, že drsňák se nevytírá.

Vůbec jest dobré pohlížet na oblečení na nějakou tu expedici jako na věc ryze funkční a ne jako na záležitost reprezentace, image, módy či příslušnosti k tlupě. Nejsme potrhlí skautíci. Důmyslný člověk netahá s sebou na cesty cedník, aby si zcedil uvařené těstoviny, když má tričko či ponožky z moiry. A tím se dostáváme k
 
Oblečení - Moira

Teď už bez legrace - to je skvělá věc, tahle Moira. Vyzkoušel jsem věci z Moiry v Alpách, Himalájích, na Slovensku a dokonce i ve Veverské Bitýšce a nemůžu si je vynachválit. Lehké, hřejivé, velice snadno se perou. Dneska mám z Moiry ponožky, spodky a triko a kromě kapesníku už žádnou bavlnu nechci. Moira vůbec nenasáká, odvádí pot a rychle uschne. A není drahá. Rozhodně všem doporučuju. Ponožky z Moiry udrží nohu déle v suchu a neudělají se vám puchýře, nebo alespoň o něco později.

Existují i jiné "funkční tkaniny". Údajně Rhovyl má ještě lepší vlastnosti než Moira, ale nikdy jsem ho v žádné prodejně neviděl a tak nemůžu posloužit vlastní zkušeností.

Pár nevýhod Moira má - dost dobře se nedá chodit jenom ve spodkách z Moiry, protože budete vypadat jako baleťák a budit pohoršení. Moira se hrozně lepí na suché zipy a je háklivá na mechanické poškození. Ke spodkám potřebujete kšandy, protože vám jinak budou pořád padat. Tedy alespoň mně padají. Možná by se daly přilepit leukoplastí, ale nevím, nezkoušel jsem to. Rukávem trička z Moiry si neutřete zpocené čelo - jednak vůbec nenasáká, druhak to je jako se utírat šmirglem, tedy smirkovým papírem. No a konečně lidi tvrdí, že člověk, co chodí pár dnů v Moiře poněkud páchne. Ale hergot, odkdy to drsňákům vadí ?! Viz "Oblečení - obecně". Já na sobě navíc nic takového nepozoroval.

Existují i takové čelenky z Moiry - dole Moira, která odvádí pot do vnější bavlněné vrstvy. Docela to funguje.
 
Oblečení - Polartec

I když Moira izoluje dobře, přece jen se jenom v ní válet v závějích nebo spát v šesti tisících na ledovci není zrovna ono. Do pořádné zimy doporučuju jako další vrstvu Polartec. Je dost drahý, ale hřejivý a velmi příjemný na nošení i na spaní. Nenasáká (ale zatím jsem v něm nespadl do vody, teda vlastně jednou jo, ale to jsem se hned vyhrabal a nasáknout nestačil). Učiněný zázrak jsou ponožky z Polartecu. Možná nemáte peníze na bundu či kalhoty, ale ponožky si rozhodně opatřete. Já už bych bez nich nejel nikam. Většinou je používám jenom na spaní, ale když je ráno zima, klidně v nich i chodím. Varovali mne, že švy (jsou dost výrazné) můžou v botách tlačit, ale zatím mi to nijak nevadilo. Pravda ale je, že jsem v nich víc než patnáct kiláků dosud nešel. Jestli na mé rady v ničem nedáte, tak alespoň ty ponožky si kupte. Neprohloupíte.

Polartec má ještě další příjemné vlastnosti - pokud do vás chvíli pere slunce a pak zajde za mrak a nastane děsná kosa, nemusíte se z něj pořád svlíkat a zase oblíkat jako u jiných materiálů. Čím to je, nevím, ale dost účinně vyrovnává výkyvy teploty. A kromě toho, i velmi špinavé a dlouho nošené oblečení z Polartecu vypadá pořád docela čistě.

Ovšem upozorňuji, že Polartec nechrání před větrem. Pokud fučí, potřebujete ještě nahoru nějaký šusťák (já) nebo ti bohatší něco z Goretexu.

Tak to byly rady skrzevá šatstvo. Až se příště dostanu k nějakému písání (pokud mě nezabijou rozzuřené feministky), vrhnu se na spacáky. Zatím se mějte.

 
Trekové ponožky

Poslední dobou - já tedy vlastně nevím, jestli až poslední dobou, možná že jsem si toho dříve prostě nevšiml - se v obchodech s sportovním zbožím objevují různé speciální "trekové" ponožky. Měl jsem k tomu silnou nedůvěru, ale k vánocům jsem nakonec dva páry takových ponožek dostal. Jsou od českého výrobce (Jipex Česká Třebová), mají značku Horal a je na nich uvedeno, že jsou speciálně vyvinuty pro vysokohorskou turistiku. Když jsem to viděl, tak jsem se pohrdavě zašklebil, ale chyba lávky! Skutečně jsou to velmi dobré ponožky, podstatně lepší, než obyčejné. Mají zesílené namáhané části, jsou přiměřeně elastické a i když máte mokro v botách, tak se v nich cítíte docela dobře. Teplé jsou taky dost, vypadají i vcelku trvanlivě a když k tomu přidám, že nebyly nijak přehnaně drahé (pořídil jsem si ještě třetí pár za zhruba 80 korun), můžu vám je jen doporučit. Snad jen na léto se zdají být příliš tlusté, ale zatím jsem to nezkoušel.

Existují i rozličné hyperspeciální věci, jako ponožky protkané stříbrným vláknem, které má mít údajně nějaké desinfekční účinky, ale s těmi žádné praktické zkušenosti nemám.

 
Spacáky

Za dobu svého cestování jsem spal v hromadě různých spacáků, zpočátku - neb jsem byl chud - porůznu popůjčovaných. Nebudu se tady zabývat rozličnými dekovými spacáky, protože se nehodí než k povalování se doma na balkóně, když svítí sluníčko. Jsou těžké, objemné, hřejí jen minimálně, no fuj ho. Samozřejmě, když vám nic jiného nezbývá, je to lepší než spát v pytli od cementu (já jsem s dekovým spacákem projel celou Francii a taky jsem to přežil), ale tady míním psát o tom, co je dobré, ne podmíněně použitelné.

Později jsem si koupil dva spacáky - nejdříve asi před pěti lety za dlouhé peníze péřový a pak loni druhý z dutých vláken a tak můžu směle tvrdit, že
 
Peří raději ne!

Na internetu i jinde se můžete opakovaně dočíst, že peří je pořád lepší než veškeré umělé materiály, že jestliže jedete do opravdového extrému, pak vám nezbývá než peří a podobné věci. Ona je to snad i pravda - ale jen pokud se tím extrémem míní zdolávání nějaké osmitisícovky, pokud si ten péřák koupíte nový na tuhle akci a pokud počítáte s tím, že ho poté už moc používat nebudete. Pak ano. Ale pokud jste takoví supermani, tak od malého Howadoora stejně žádné rady nepotřebujete.

Jestli na mne nedáte a koupíte si péřák, tak zjistíte zhruba toto - je lehký. Hřeje. Pěkně se v něm leží. Howadoor je blb.

Pak někam půjdete a budete v něm spát tři, čtyři noci. Tu čtvrtou zjistíte že spacák je stále ještě vcelku lehký, ale nasáklý vodou, leží se v něm dost blbě a o nějaké hřejivosti nemůže být ani řeči. Howadoor je blb.

Ono totiž peří nasává každou vlhkost, se kterou přijde do styku, vlhkost ve stanu, váš pot, vodu kterou vydýcháte. Pak se slepí, případně se z něj stanou takové malé zdrchané kuličky a v takovém spacáku se to spí pěkně mizerně, to mi věřte. V obchodě vám budou tvrdit, že jejich spacák to nedělá, že peří je uzavřeno ve vododpudivém obalu. Mi to taky tvrdili. Je to lež. A je to tuplovaná lež, když se jedná o spacák z Pertexu - takového prodavače, pěkně prosím, nakopněte i za mne. Já mám totiž péřák šitý z Pertexu a vím, že Pertex je asi tak vododpudivý, jako toaletní papír. Jenže je mnohem, mnohem dražší.

Možná se chystáte do větších hor a někdo vám bude vykládat něco o tzv. "suché zimě". Třeba je to i pravda, ale já jsem žádnou "suchou zimu" nepotkal ani na Kavkaze, ani v Himalájích, ani v Pamíru. Všude bylo hnusně mokro. Třeba se něco takového vyskytuje v Andách... Třeba.

To, že peří navlhá a už třetí noc se pořádně nevyspíte, protože se vám zdrcne na třetinu původního objemu (nezapomínejte, že ve skutečnosti vás proti zimě neizoluje ani peří, ani dutá vlákna, ale ta vrstva vzduchu mezi nimi), není jediná potíž. Spacák vysušíte a hřeje zase jako nový. Ale jenom jako. Po nějaké - poměrně krátké - době zjistíte, že ať spacák sušíte sebevíc, už to prostě není to co bývalo. Do obalu, do kterého jste měli zpočátku problém ho narvat, ho zabalíte a ještě můžete přidat svačinu. Takový zdrclý spacák taky podle toho hřeje.

Co teď s tím? Můžete zkusit spacák vyprat v nějakém prostředku, který o sobě tvrdí, že kvalitu peří obnoví. Já to taky zkoušel. Strčil jsem spacák do vany, napustil tam vlažnou vodu, přidal ten prostředek a promačkával podle návodu. Pak jsem ho vyndal, voda trochu okapala a tak jsem ho pověsil na šňůru.

Málem jsem z toho tenkrát dostal infarkt!!! Ještě třetí den byl spacák mokrý a místo peří v něm byly takové moc malinké měkké kuličky úplně nasáklé vodou. Dmychal jsem do spacáku několik hodin teplý vzduch, až jsem sestře skoro spálil fén a nic! Spacák, za který jsem dal tolik peněz! A ke všemu jsem měl jet za čtrnáct dní do Alp. Myslel jsem, že z toho zmagořím.

Asi po týdnu ten spacák konečně vyschnul a peří se opravdu trochu spravilo, takže skutečně nějakou dobu fungoval jako zamlada. Ale té děsné práce co s tím bylo! Několik dnů ustavičně natřásat, překládat, sušit horkým vzduchem a výsledek stejně nebyl valný.

Zhruba po roce a půl (to už jsem měl naštěstí jiný spacák) jsem celé praní opakoval se stejným prostředkem, ale v pračce. Nedopadlo to vůbec dobře, spacák sice vyschnul, ale peří zůstalo slepené, ač jsem dělal, co jsem mohl. Dneska už ho používám jenom když se chci přikrýt na divanu a žádný další péřový spacák už nechci ani vidět.

Hodně lidí teď řekne, že jsem pitomý, že jsem měl asi nějaký špatný spacák, že oni mají péřák a používají ho k plné spokojenosti. Možná je to tak. Já nemám čas, peníze ani náladu pořád zkoušet další a další spacáky, které třeba... snad... asi... budou lepší, než ten předcházející, když můžu mít spacák, který nekompromisně funguje tak jak má. A to je
 
Spací pytel z umělých (dutých a jiných) vláken

Když jsem šel kupovat svůj druhý spacák, věděl jsem už přesně, co chci. Šel jsem do obchodu, popadl prodavačku pod krkem a zařval:

"Chci spacák! Na výšku 195, z vlákna Thinsulate a ten nejtěžší, co tu máte! Aby měl tak dvě a půl kila!"

Prodavačka se divila, co jsem to za obzvláštníka, že chci těžký spacák, ale já teď už vím docela přesně o čem mluvím - nevěřte různým Light, Super Light a jiným pitomým marketingovým lžím, kterými se vás budou snažit v obchodě nakrmit. Nevěřte takovým těm nejapným teplotním údajům Extrém-Komfort, které výrobci lepí na své zboží spíše podle fantazie než podle čeho jiného. Jsou firmy a obchody, kde se vás budou snažit přesvědčit, že spacák z dutých vláken, který váží kilo dvacet, kilo a půl, můžete bez obav použít do teplot okolo -10°C. Použít je můžete, ale moc se nevyspíte.

Platí jednoduchá úměra - čím je spacák těžší, čím víc je v něm izolačního materiálu, tím víc hřeje. Žádné rafinované "komorové šití", "speciální způsob vrstvení", "zateplené švy" na tom nic nezmění. Možná, že váš spacák díky nim bude izolovat o dvě, tři procenta lépe. Ale dvakrát tak těžký spacák - tedy spacák s dvojnásobkem izolačního materálu  - bude hřát lépe o sto procent.

Podle zkušeností - nejen mých - nemá velký smysl kupovat spacáky z dutých vláken pod dvě kila. Jistě, pokud nebudete nikdy tábořit v zimě něbo ve vysokých horách, postačí i lehčí, ale jestli chcete mít spacák, který vezmete bez obav kamkoli, kam vás jenom napadne a ve kterém se vždycky dobře vyspíte, udělejte to jako já.

Proč jsem chtěl vlákno Thinsulate? Protože mi kamarádi řekli, že je to něco jiného než to, čemu se říká "duté vlákno". Údajně na rozdíl od dutého vlákna, o kterém se tvrdí, že hřeje i mokré, Thinsulate je takový doopravdy. Pak jsem taky viděl nějaká srovnání v různých časopisech a řekl jsem si, že to asi bude dobré. Popravdě nevím, jak bych byl spokojený s jiným typem vlákna, ale s tímhle jsem spokojený náramně. I když dolní konec pytle (to se mi stává pravidelně) vymáchám v nějaké louži, nemusím se bát, že by mi v noci mrzly nohy. Trocha vlhkosti nevadí a navíc - jako většina umělých materiálů - můj spacák velmi rychle na slunci vyschne. Možná už existují lepší materiály. Nevím, až si nějaký opatřím a vyzkouším, tak o tom napíšu.

Třeba namítnete, že je takový spacák hovadsky těžký a objemný, kdo se s tím má tahat. Na to vám můžu říct jen - vy. Takový spacák je opravdu hodně objemný, i když ho stlačíte kompresními popruhy na obalu (trvejte na tom, aby na obalu byly) a dvě a půl kila jsou dvě a půl kila. To všechno je pravda. Pro mne je důležité, že od té doby, co ten spacák mám, mi nikdy v noci zima nebyla a to jsem v něm spal v šesti tisících (v dobré kondici) a ve čtyřech, když mi bylo zatraceně blbě,  i pod širákem, když mrzlo. Co je důležité pro vás, o tom si rozhodněte sami.

A jak jsem tenkrát v tom obchodě dopadl? Tož blbě jsem dopadl. Nejtěžší spacák z Thinsulate měl kilo osmdesát. Šel jsem do jiného obchodu. Tam měli dvoukilový, ale z dutých vláken. Šel jsem do třetího. Prý za měsíc dostanou zboží. Šel jsem dál a ve čtvrtém měli to, co jsem chtěl, až na to, že spacák vážil jen dvě a čtvrt kila. S tím už jsem se spokojil a jsem spokojený dodnes.
 
Ještě pár věcí o spacácích

Když přijdete do obchodu a začnete si nový spacák vybírat, přijde k vám prodavač a bude vám předčítat z visaček (jako byste byli negramotní) údaje typu "Teplota-komfort 7°C", "Teplota-extrém -5°C". Ihned ho zaražte, a řekněte mu důrazně, že vás tyhlety zbleby vůbec nezajímají. Jsou totiž úplně pro kočku.

Neexistuje žádná jednotná metodika pro získání těchto údajů, i když se vás budou snažit někteří rafinovanější výrobci oblbnout nějakými grafy a "měřeními podle ISO blablabla". Pitomost. Pocit teplotní pohody je natolik individuální, že se měřeními nedá rozumně vystihnout. Jinak se budete cítit najezení, jinak hladoví, jinak když jste v pohodě a jinak, když máte obavy z nadcházející noci. Jinak v nížině a jinak ve velehorách. Asi by se dala změřit tepelná prostupnost za přesně definovaných podmínek a tak porovnávat materiály mezi sebou, ale tohle nikdo ve skutečnosti nedělá. Píšou na ty visačky co je zrovna napadne.

Také si uvědomte, v jaké teplotě budete doopravdy spát. Jasně, spal jsem ve stanu když bylo venku mínus patnáct i víc, ale ve stanu teplota nikdy neklesla výrazně pod nulu. Já mám na hodinkách teploměr a ty hodinky vždycky na noc věším zevnitř na stan, takže to vím docela přesně. Vážně nevím, kdo skutečně spí v minus patnácti, aby naplnil choromyslné představy výrobců. Možná polárníci. Jste vy polárník? No tak. Schválně se zkuste zeptat prodavače, jestli se údajem na visačce míní teplota ve stanu nebo venku, jestli máte být oblečení moc, málo nebo vůbec ne. Nebude to vědět. Nikdo to neví, ani ten, co to tam napsal.

Vás zajímá kolik izolačního materiálu v tom spacáku je, ať už je ten materiál jakýkoli. To je jediný opravdu důležitý a relevantní údaj. Čím víc, tím líp. Jste omezeni jenom tím, co se vyrábí a co jste schopni zaplatit a unést. U umělých vláken nekupujte nic pod dvě kila a u peří (ale s tím peřím si to ještě rozmyslete) prý (já sám nevím, to mi řekli známí, kteří péřáky mají) pod kilo šedesát, radši kilo osmdesát. Někdy se vám pokusí namluvit, že jejich izolační materiál je tak zázračný, že ho může být v pytli polovina (za dvojnásobnou cenu). Nakopněte je hezky s rozběhem! Znovu připomínám, že neizoluje samotný materiál, ale vzduchová vrstva, kterou vytváří. Čím více materiálu, tím tlustší vrstva a tím lepší izolace. To je fyzika, ne marketing.

Na tom, z čeho je plášť spacáku už tak moc nezáleží. Pokud vím, já jej mám z nějakého obyčejného pogumovaného šusťáku, asi. Nikdy jsem se o to nějak moc nezajímal. Hlavně ať to není z Pertexu, jenom to ne! Je to drahé a vodu to snad přímo přitahuje! Existují i přímo zázračné spacáky z Goretexu - určitě jsou skvělé, nevím, na mne jsou příliš drahé. Ale jestli pro vás ne, tak si je kupte, nejspíš neprohloupíte.

Existuje několik způsobů šití, tedy způsobů, jak se tvarují komory, do kterých se pak nasype izolační materiál. "Šindelové", "komorové" a asi i jiné. V tom vám neporadím, nevím, co je lepší ani jak je šitý ten můj spacák. Mohl bych to někde najít, ale já tu chci psát jenom o tom, co jsem si sám ověřil. Pro různé patafyzikální teorie se přesuňte na stránky výrobců nebo (ještě lépe) prodejců sportovního zboží.

Občas jsem se setkal s tvrzením, že je hloupé kupovat si spacák větší než jste vy, tedy že když měříte 150 cm, tak že si máte koupit spacák na výšku 150 cm. Prý jinak jenom zbytečně taháte další váhu navíc. Není to pravda. Můj první spacák byl přesně na mou výšku a nebylo to ono. Teď mám spacák, který je (podle údajů výrobce) šitý na člověka o deset centimetrů vyššího a spí se mi v něm mnohem pohodlněji.

Mnohem méně než o délku spacího pytle se lidé zajímají o jeho šířku - ale to je neméně důležitý údaj, zvláště, chystáte-li se v něm spát v zimě pod širákem, kdy na sebe oblečete všechno, co máte po ruce a ještě si pod to nacpete noviny. A pak třeba zjistíte, že se takhle nabalení do spacáku nevejdete. Jako já. Dolní dvě třetiny těla namáhavými píďalkovitými pohyby do pytle naláduji, ale když mám na sobě zimní bundu, přes ramena se do spacáku už nevejdu. Chyba. Proto se o šířku spacáku také zajímejte, nebojte se přijít do obchodu řádně navlečení a vyzkoušet si na místě, jestli se do vybraného spacího vaku vejdete. Pokud ne, nezbude vám než koupit si pytel delší, který je zároveň i širší.

Ve spacím pytli byste neměli být narvaní obrovskou silou a neměl by vás nikde svírat nebo pevně obepínat. Na tom místě se izolační materiál splácne do tenké vrstvy, vytvoří se zde tepelný most a bude vás to tam v noci zábst. Pytel by měl být kolem vás volně uložený, což je další důvod koupit raději větší než menší.

Pokud se přece jen rozhodnete pro peří, asi si časem všimnete, že vám občas skrz obal nějaké peří leze ven. Nechoďte to reklamovat, jestli ten jev není skutečně masivní. Řeknou vám, že to není vada. Tohle je pravda, skutečně to nijak nevadí. Ono toho peří nikdy nevyleze (tedy pokud v tom spacáku není vysloveně díra) tolik, že by to izolační schopnosti nějak ovlivnilo. Z péřových spacáků prostě peří trochu leze. Neplačte, když je špatné počasí a vy ležíte ve stanu, tak si s takovým peříčkem, co vylezlo ze spacáku, můžete hrát třeba celý večer, různě do něj foukat, legrace si užít...

Že spacák musí mít zateplený zip a že by měl mít jednu šňůrku na zadrhnutí kolem krku (nepřehánějte to, abyste se nepřidusili) a jednu, kterou zatáhnete spacák kolem obličeje, je myslím samozřejmé.

Spacák si nekupujete navěky - péřák vám vydrží zhruba dva roky (podle toho, jak intenzivně ho používáte), spací pytel z dutých vláken asi dvojnásobně déle. Nikdy pytel dlouhodobě neskladujte v obalu, ale nejlépe pověšený (ale nevím, kdo má doma tolik místa) nebo velmi volně složený.

A to je o spacácích všechno, ať se vám dobře spí. Já už jdu teď taky spát. Pod peřinu.
 
Vařiče

Vařiče jsou různé a zážitky s nimi hrůzné. Vezměte si s sebou na cesty nějaký experimentální vařič, nejlépe doma zrobený z letlampy na okapy, k tomu flašku pořádného heavy heavy fuel namíchaného z nitrometanu, acetonu a peroxidu vodíku a máte o zábavu postaráno. To snad pak ani nemusíte nikam jezdit, oni vás už odvezou sami.

Pokud jste ovšem suchaři beze smyslu pro dobrodružství a víc než večer zpestřený malebnými detonacemi a požárem stanu vás láká kus teplého žvance, raději si opatřete vařič sice suchopárný, ale ověřený. Ono i s ním je to někdy o nervy.
 
Vařiče na tuhý líh

Vařiče na tuhý líh nejsou vlastně ani žádné vařiče. V drogerii zakoupíte pár kostek tuhého lihu (V poslední době se to občas prodává pod názvem "Pevný podpalovač", čert ví, proč. Ovšem je to pořád tuhý líh, ne PePo, které se však prodává taky pod názvem "Pevný podpalovač".). A máte vařič hotový. Někam to položíte, dáte na to ešus s vodou a zapálíte. A čekáte. A čekáte. A čekáte. A zatímco vy budete čekat, tak se my chytřejší podíváme na
 
Vařiče na tekutý líh

Donedávna jsem vůbec netušil, že něco takového existuje, až se před nedávnem vydali mí rodiče na týden na cesty a zakoupili od nějakého podvodníka před supermarketem vařič. Samozřejmě mě zajímalo, čím se vybavili a tak jsem si jej prohlížel. Krabici to mělo popsanou lákavými nápisy "Turbo Cooker" a tak podobně, ale jak se ukázalo, byl to nějaký nesmysl, který o sobě tvrdil, že uvaří pomocí tekutého lihu za dvě minuty litr vody. Zkrátka blbost. Poradil jsem rodičům, ať to zahodí a půjčil jsem jim svůj plyňák.

Vařiče na tekutý líh jsou totiž úplný nesmysl - líh nemá potřebnou výhřevnost, aby se na něm dalo v konečné době něco uvařit. Jediný způsob, jak se lihem na cestách zahřát, je ho vypít. Pak se hezky motáte, a když máte opravdu štěstí, tak svůj vařič na tekutý líh rozšlápnete a máte od něj pokoj. Raději na vařiče na tekutý líh rovnou zapomeňte a lidem, co by vám je případně nabízeli, je omlaťte o hlavu.
 
Vařiče na tuhý líh II

Už jste na tom tuhém lihu něco uvařili? To bych se divil. Ne, že by to nešlo, ale trvá to strááášně dlouho. V místnosti to funguje docela dobře, ale zkuste něco uvařit venku, třeba ještě, když fouká vítr. To se stěží dočkáte něčeho jiného než mírně vlažné vody. Jako desetiletý klučík jsem se dlouho zabýval konstrukcemi vařičů na tuhý líh z plechovek od paštiky. Doma to vcelku fungovalo, voda v druhé plechovce, kterou jsem postavil na tu první, se začala po čase vařit, ale venku, kde foukal svěží větřík, nikdy.

Tuhý líh má příliš malou výhřevnost, aby se dal rozumně používat. Ano, v naprosté nouzi to jde, ale to je asi tak všechno. Samozřejmě se takový "vařič" nedá téměř regulovat. Další závadou je, že když je v těch kostkách jenom trochu vlhkosti (a to je skoro vždycky), tak se rády rozprsknou po okolí, přičemž vzniklé kousíčky stále hoří. Když se vám to stane ve stanu, tak se celá společnost dobře pobaví. To je snad jediná výhoda tuhého lihu. Tedy pokud máte jenom trochu na vybranou, opatřete si něco jiného.
 
Vařiče na plyn

Vařiče na plyn fungují - to je jejich základní vlastnost. Co se týče výkonu, je to asi to nejlepší, co se dá koupit, dobře se regulují (většinou), bombičky s plynem si opatříte ve skoro všech civilizovaných zemích a nejsou moc drahé. Ani ty bombičky, ani ty vařiče. Cena vařičů (listopad 1999) začíná někde u čtyřech stovek.

Bombičky se liší jednak velikostí, jednak tím, jestli mají závit nebo ne. Já mám vařič na napichovací bombičky, ale vám doporučuji si koupit vařič pro bombičky na závit. Výhody jsou jasné - takový vařič se dá kdykoli odmontovat a přenášet samostatně, navíc existuje hned několik druhů bomb, které se liší velikostí a případně plynovou směsí, takže si můžete vzít vždy přesně to, co potřebujete. Bomby se závitem jsou trochu dražší, než ty bez závitu, ale zase se dají podomácku znovu naplnit. Já s tím ale žádné zkušenosti nemám.

Uvaření litru vody za standardních podmínek (počáteční teplota vody 15°C, vaří se v místnosti) trvá okolo pěti minut - rozdíly mezi jednotlivými typy nejsou velké ani podstatné. Údaje výrobců jdou vždy poněkud přehnané, ale je to vcelku jedno. Pět minut nebo sedm - komu na tom záleží? Abych ale nezůstal u obecných řečí, provedl jsem několik vědeckých pozorování a měření na svém vařiči:
 

Plná bomba (190 g plynu) 285 g
Vařič (bez bomby) 259 g
Vařič s plnou bombou 544 g
Množství vody 991 g
Doba potřebná k uvaření 11 m 44 s
Množství spotřebovaného plynu 11 g
Z toho vychází spotřeba 11,1 g/l
a doba vaření 11 m 50 s/l
Z jedné bomby (190 g) se dá tedy uvařit 17,1 l
což by trvalo 3 h 22,7 m

Všechny tyto údaje jsou jenom orientační - ne, že bych je změřil nějak nepřesně, ale silně závisejí na mnoha podmínkách. Například já jsem při měření použil bombu skoro prázdnou, takže vařič neměl takový výkon jako když bych namontoval plnou a vaření trvalo déle (tento jev odstraňují některé nové konstrukce, které spalují plyn přímo v kapalné fázi).  Spotřeba na jeden litr ale vychází věrohodně a i výrobci uvádějí údaj okolo 20 litrů na jednu náplň.

Při přechodu Mont Blancu v červenci 2001 jsem si vedl záznamy o spotřebě plynu a tak zjistil, že z jedné napichovací bomby (190 g plynu) se dá ze sněhu rozpustit více než 10 litrů vody, spíše až 12 - když to budete dělat jako já ve stanu. Pro jednoho člověka bomba vystačí na dva a půl dne.

Plynové vařiče dobře fungují i ve velkých výškách (v 6100 bez nějakých problémů), jenom není dobré nechat bombu příliš promrznout. Když si ji dáte na noc do spacáku, bude všechno v pořádku. Pro velké mrazy se vyrábějí plynové směsi s vyšším obsahem propanu.

Jestli tedy chcete slušný vařič za rozumnou cenu bez velkého přemýšlení, jděte do obchodu a kupte si tam třeba VAR 2 nebo něco podobného. Jestli ovšem chcete super-hyper-ultra-rambo-mambo, ňákej ten háj tek, tak to musíte prostudovat pár testů. Před nedávnem jeden vyšel v časopise Outdoor, ale určitě najdete hromadu podobných na internetu, třeba na www.ov.cz.

Plynové vařiče mají snad jen jednu nevýhodu - ne všude lze sehnat bomby a plynové náplně se nesmí přepravovat letadlem. Samozřejmě se je můžete pokusit propašovat, obvykle to vyjde, ale taky se vám může stát, že vám na to přijdou a potom vás třeba zdrží prohlídkou zavazadel natolik, že vám letadlo uletí. To už se stalo. Jestli se chystáte na cestu, kde vám něco takového hrozí, pak vám nezbývá než si opatřit
 
Vařič na benzín, petrolej, naftu a podobná tekutá paliva

Já jsem byl v takové situaci před cestou do Kirgizstánu, kde se plyn skoro nedá sehnat. Tehdy mi nezbylo než koupit nový vařič. Nakonec jsem se rozhodl pro Primus Multifuel, který má spalovat benzín, petrolej, v krajním případě naftu a také plyn. Ostatní lidé měli taky benzíňáky a za ty čtyři týdny jsem o vařičích na tekutá paliva zjistil poměrně dost, abych mohl uvést na pravou míru některé věci, jež se o nich tradují.

* Benzínové vařiče mají větší výkon než plynové
To není většinou pravda. Tento názor vznikl patrně tím, že benzíňák při hoření velmi hlasitě hučí, což dělá dojem mohutného výkonu. Když si ale změříte, za jak dlouho se uvaří litr vody, zjistíte, že výkon je stejný nebo dokonce o něco menší než u plynového vařiče. Kdybych pořádal závody mezi mými dvěma vařiči - plynovým Camping Gazem a multifuel Primusem, vyhrál by to plyňák.

* Benzínové vařiče mají mnohem větší spotřebu paliva než plynové
Spotřeba paliva je skutečně větší, zhruba dvojnásobná. Jak je to u mého vařiče najdete níže v tabulce, u jiných to bude nejspíše podobné.

* Nádržku je třeba za provozu neustále tlakovat ustavičným pumpováním, z něhož člověk brzo zmagoří
Není to pravda. Na natlakování stačí desetkrát až dvacetkrát šťouchnout pumpičkou, což vás nevyčerpá ani ve velké výšce. Vařič pak hoří bez dalšího tlakování alespoň čtvrt hodiny, pak stačí znova asi pětkrát šťouchnout a vaříte dál. Stran zmagoření bych se taky tak nebál, vždyť vy už magoři stejně jste, jinak byste ty moje zbleby nečetli.

* Multifuel vařiče spalují úplně všechno
Není to tak docela pravda. Tyto vařiče nejlépe fungují na (když si odmyslím možnost spalování plynu u některých typů) technický benzín, ve kterém - na rozdíl od automobilového - nejsou žádná aditiva. Běžný automobilový benzín spalovat lze bez větších obtíží, pouze počítejte s tím, že budete muset trysku vařiče čistit nejméně obden, protože se hodně zanáší. K tomuto účelu se dá použít tenký drátek nebo ještě lépe štětina z kartáčku na zuby (alespoň ten krám dojde nějakého použití). Je lépe používat bezolovnatý benzín (Natural). Ne snad, že by lépe hořel, ale nehrozí, že se vám jedovaté olovo dostane do jídla. Místo něj se vám tam dostane jedovatý a rakovinotvorný benzen, ale hlavně, že tam nemáte olovo.

Petrolej hoří taky dobře, spotřeba se o maličko zvětší (petrolej má menší výhřevnost) a tryska se zanáší ještě více než při použtí automobilového benzínu. Vařič se trochu hůře zapaluje, ale ještě to jde.

Motorovou naftu lze použít jen v krajní nouzi. Vařič se velice silně zanáší, kouří, velmi špatně se zapaluje. Pokud opravdu nemáte nic jiného, můžete ji použít, ale jestli to jenom trochu jde, vyhněte se tomu. U některých multifuel vařičů výrobce dokonce použití nafty zakazuje.

Letecký benzín lze používat stejně jako petrolej, ale já (a vy nejspíš taky ne) s ním do styku nepřijdu, takže to vím jenom z návodu.

Líh spalovat nelze! Jednak byste se jídla asi nikdy nedočkali (pro jeho malou výhřevnost), jednak líh obsahuje vždy trochu vody, která by způsobila korozi kovových dílů a do třetice plastová trubička, kterou se u většiny vařičů přivádí palivo z nádržky do hořáku není proti lihu odolná. Na většině nádržek je zákaz používání lihu výslovně uveden.

Éter, aceton, různá ředidla - totální hovadina. Výbuch je jistý.

* Benzínové vařiče se obtížně zapalují
To je fakt. V tom se plynovým nemohou rovnat. U benzínového vařiče prochází palivo kovovou trubičkou plamenem, v ní se zplynuje a v hořáku se pak spalují už jenom výpary. Abyste benzínový vařič zapálili, musíte nejdříve natlakovat nádržku (k tomu slouží pumpička), pak do hořáku stříknout krátkým povolením ventilu trochu tekutého benzínu a ten zapálit. Benzín pak asi minutu hoří, ohřeje trubičku, v té se další benzín vypaří, vařič začne charakteristicky hučet a vy můžete ventil povolit a už to jede. Celá operace trvá minutu až dvě a vyžaduje dost velkou pozornost.

Starší vařiče nebylo nutné tlakovat po zapálení pumpičkou - tlak se obstarával nahříváním nádržky plamenem hořáku jako u samodujné letovací lampy. Tak fungují například ruské vařiče s názvem Aljoša, které bylo lze příležitostně použít místo ručního granátu. Dnes se tento systém všeobecně považuje za příliš nebezpečný a u nových vařičů se nevyskytuje. Navíc takové vařiče nelze regulovat a je potíž s jejich vypínáním. Nicméně používat jsem je viděl a mnoho obětí si nevyžádaly. Ne, vážně, fungovalo to docela obstojně.

* Benzínové vařiče se špatně regulují
To je taky pravda. Starší typy nejenže nešly regulovat, ony se dokonce skoro nedaly vypnout! Slyšel jsem historky o vařičích, které tak úporně trvaly na tom, že když už jednou hoří, tak v tom budou pokračovat už napořád, až je bylo nutné kopnout do křoví, zasypat hlínou a zalít vědrem vody. Ty novější už se dají vypnout bez potíží, ale o nějaké větší regulaci nemůže být řeči. Plamen se sice dá trochu zmenšit, ale valné to není.

* Benzínové vařiče se vyplatí - jsou sice dražší, ale provoz vyjde levněji
Pitomost. Ceny benzínových a multifuel (cenově v nich není rozdíl a zdá se, že brzy se vařiče pouze na benzín ani nebudou vyrábět) vařičů začínají zhruba od tří a půl tisíc korun, což je sedmkrát dražší než běžný plynový vařič. Spočítejte si, kolik byste toho museli navařit, aby se vám takový vařič začal vyplácet! A když k tomu přidáte všechno to nepohodlí, které vaření na benzíňáku přináší... zkrátka je to pitomost. Snad jedině kdybyste si chtěli zřídit bufet.

* Manipulace s benzínovým vařičem je krajně nebezpečný, přímo sebevražedný hazard
Není to pravda. Když jsem si vařič koupil, pročetl jsem návod a zezelenal strachy, protože to podle něj vypadalo, že jsem si obstaral nějakého křížence Semtexu a napalmu. Jelikož jsem ale před odjezdem považoval za nutné práci s vařičem natrénovat (vám to taky vřele doporučuji) a taky zjistit, kolik asi benzínu budu potřebovat, vařič jsem se jal podpalovat na balkóně zpoza rohu a dlouhatánskou špejlí.

Ukázalo se, že to nebude tak žhavé. Když si osaháte, jak takový vařič pracuje a dodržíte všechny rozumné zásady (například že není dobré nahřívat plamenem nádržku s benzínem, že není chytré podpalovat vařič v louži paliva atp.), nic zvláštního vám nehrozí... tedy většinou. Kamarádovi se stalo, že se mu u vařiče rozpadl při vaření přívod paliva a z natlakované nádržky vychrstl benzín. Naštěstí kousek od plamene, jinak by asi zažil hodně velké dobrodružství.

Další experimenty jsem pak prováděl v kuchyni na stole a nikdy se nic nestalo.

* Na benzínovém vařiči není možné vařit ve stanu
Není to pravda. Při krajní opatrnosti se dá vařič ve stanu zapálit a provozovat - dělal jsem to několikrát, tak vím, o čem mluvím. Někdy vám zkrátka nic jiného nezbývá a navíc ve stanu navaříte za poloviční dobu. Plynový vařič používám ve stanu téměř vždy, protože je to úsporné a benzínový někdy taky, ale je třeba být opravdu velmi opatrný. Ale jde to.

Nebezpečí požáru je jedna věc, druhá věc je možnost otravy oxidem uhelnatým. Údajně tak zahynulo už poměrně dost lidí, tak si na to dejte pozor a stan vždy raději pořádně větrejte. Nebezpečí se zvětšuje s nadmořskou výškou, protože ubývá kyslíku a vám je už tak blbě, že k otravě stačí málo. Já zatím ale žádné podobné zkušenosti nemám. Toto nebezpečí vám ale hrozí i při vaření na plyňáku.

* Benzínové vařiče nefungují ve velkých nadmořských výškách
Není to pravda. Minimálně v šesti tisících pracují benzíňáky stejně jako v nížině (tedy pokud jsou v pořádku). Tento názor vznikl pravděpodobně při čtení materiálů výrobců, kteří obvykle zaručují funkčnost svých vařičů do výšky okolo čtyř tisíc metrů.

Jiné věc je, komu se chce párat v sedmi tisících s nefungujícím vařičem, když má dost starostí sám se sebou.

* Benzínové vařiče nejsou tak spolehlivé jako plynové
Ano, ano, ano. Přesně tak. Svůj plyňák provozuji přes čtyři roky bez nejmenších potíží, nikdy jsem na něm nic nečistil ani nerozebíral. Benzínový vařič jsem při provozu na automobilový benzín čistil téměř každý den. Když kluci namáhavě vytáhli čtyři vařiče do šesti tisíc, jako z udělání přestaly všechny fungovat - trysky se zanesly, rozpadl se přívod paliva apod. Výpravě před rokem dokonce v šesti tisících vařič vybouchnul a shořel jim stan a půl spacáku. Nemusím nijak podrobně líčit, co to udělá, když jste odkázáni na vodu, kterou získáte roztavením sněhu a když je vám tak zle, že máte potíže zavázat si boty, natož spravovat nějaký vařič.

Když to posčítám, tak mi vychází, že pokud to jde, je vždycky lepší plynový vařič než vařič na benzín. Ten se uplatní jenom tam, kde plyn není možné získat. Tehdy je ale vzhledem k ceně lepší si benzíňák půjčit než jej kupovat (s tím se ale neobracejte na mne, já jsem děsný skrblík). A když už si vařič na tekutá paliva kupujete, volte raději takový, který lze provozovat i na plyn. Tam, kde plyn je, z něj máte sice těžší, ale robustní a pohodlný plyňák a benzínového dobrodružství si užijete, jen když je to nevyhnutelné.

Jestli vás zajímají výsledky mých rafinovaných experimentů, najdete je v následující tabulce:
 
 

Vařič bez nádržky 587 g
Prázdná nádržka 145 g
Plná nádržka 595 g
Benzínu v nádržce 450 g
Váha kompletního naplněného vařiče 1182 g
Doba vaření jednoho litru 13 m 30 s
Spotřeba benzínu na uvaření jednoho litru 23 g
Na 1000 g benzínu se dá uvařit 43.5 litru
Na benzín v nádržce se dá navařit 19,5 l
Při provozu na plyn trvá uvaření 1 litru 8 m 50 s

Údaje chápejte taky jako přibližné, zvláště udávané doby vaření. Výrobce uvádí spotřebu benzínu téměř stejnou jako jsem zjistil měřením. Při měření jsem používal technický benzín, při provozu na petrolej vzrostla spotřeba zhruba na 27 g/l. K vařiči lze koupit i nádržky s jiným obsahem - větším i menším. Povšimněte si hlavně velké hmotnosti kompletního vařiče i s palivem a porovnejte ji s vahou plynového vařiče v předchozí tabulce, která je poloviční.
 
Jiné vařiče

V poslední době se objevily nové konstrukce vařičů - jsou to hlavně vařiče s katalytickým spalováním, u kterých se palivo (plyn) spaluje bez plamene. Pokud je mi známo, jejich výhodou je naprostá bezpečnost provozu (údajně je lze provozovat i ve spacáku), nevýhodou ale vysoká cena, velká hmotnost, nižší výkon (?) a potřeba speciální plynové směsi.

U některých plynových vařičů je palivo stejně jako u benzínových vedeno trubičkou skrz plamen, čímž se předehřívá. Údajně se tak zvyšuje účinnost.

Také vznikly konstrukce plynových vařičů, u nichž se plyn spaluje přímo v kapalné fázi (anti-flare), čímž se dosahuje stálého výkonu bez ohledu na množství zbývajícího paliva v nádržce a také se odstraňuje zábavné chování obvyklých vařičů při převržení. Tehdy z nich totiž vyšlehne obrovský plamen. To mi ale nepřijde zase tak skvělé, protože se tak dá plynového vařiče s úspěchem použít při odhánění dravých šelem.

Já ale žádný takový vařič nevlastním ani jsem jej nikdy neměl v ruce, takže pro další informace se obraťte k výrobcům nebo prodejcům, případně na časopisy a servery s outdoor tématikou.

Boty

Jakási bota. Protože jsem tento obrázek ukradl z webu Alpinusu, dávám sem taky odkaz, ale podobná se dá koupit i jinde.Na pořádný trek potřebujete pořádné boty, natož na túru po ledovci nebo výstup ve velehorách. Dokud se procházíte jen tak nezávazně po letní Fatře, tak na botách zase tak moc nezáleží, a to hlavní, co vás zajímá je, aby byly lehké a pohodlné. Ale jak jde do tuhého, musíte mít boty bytelné, pevné a s pořádnou podrážkou, jinak budete klouzat jak koza na ledě.

To z výběru bot vyřazuje měkké boty, textilní, koženkové a podobné. Na takové boty nepřipevníte mačky, nezakopnete je do tvrdého sněhu a nemůžete se postavit ve zledovatělém svahu na hrany. Zbývají tedy boty z pevné kůže a boty plastikové. O plastikových botách nic nevím, nikdy jsem je na nohou neměl a domnívám se, že se hodí jenom tam, kde chodíte prakticky neustále po ledovci, protože normálně se v nich asi moc chodit nedá. Jsou totiž naprosto neohebné. Nicméně mají hned několik výhod: vnitřní botu lze snadno vyndat a přes noc vysušit, třeba tak, že si ji dáte do spacáku. Ráno si neobouváte boty zmrzlé na kost a do plastikových bot vám nikdy voda nenateče, leda shora. Ale univerzální nejsou a asi jen cvok by se proháněl na podzim po Nízkých Tatrách v plastikáčích. Jednoho takového jsem potkal.

Zbývají tedy pevné kožené boty. I když se to na první pohled nezdá, výběr v obchodech není nijak velký, zvláště, potřebujete-li větší číslo, jako třeba já, a máte-li přesnou představu, jaké boty chcete. Pak se nákup bot může protáhnout klidně i na půl roku brouzdání po obchodech, proto neotálejte s návštěvou obchodu na týden před odjezdem.

Až do obchodu přijdete, zjistíte, že existují boty s membránou (zpravidla Goretexovou) a bez ní. Boty s membránou by měly být naprosto vodovzdorné, můžete s nimi projít potokem a chovají se jako gumáky (pro Čechy "holínky"), kožené boty bez membrány musíte pracně impregnovat, a absolutní nepropustnosti stejně nedosáhnete. Navíc boty s membránou lépe odvětrávají vlhkost z potu a zůstávají díky tomu uvnitř suché, nebo alespoň sušší, než impregnované boty bez membrány.

Tolik teorie. Protože vlastním hned několik párů kožených bot s Goretexem a chodím v nich už hodně let, vím, že praxe je poněkud jiná. Především membrána není absolutně vodovzdorná. V obchodě vám budou tvrdit, že je, a dokonce to budou demonstrovat na přístroji, který periodicky namáčí botu do vody po mnoho týdnů a vy si můžete sáhnout dovnitř a ověřit, že uvnitř není ani stopa po vlhkosti. Ale příroda není přístroj v obchodě. Dokud chodíte potokem, boty doopravdy neprotečou. Chození mokrou trávou jim taky nevadí, drží se statečně. Ale jakmile se budete procházet několik hodin mokrým, rozbředlým sněhem, při teplotách nad nulou, do boty se dostane vody víc než dost. Nevím, jak je to možné, ale funguje to tak.

Ale i když ve sněhu chodit nebudete, dokonce když nebudete vůbec chodit v mokru, stejně vám noha v botě suchá vždycky nezůstane. Protože se potíte a protože celé to odvětrávání skrz ponožku, nebo i více ponožek, podšívku boty, membránu (i když prodyšnou) a tlustou vrstvu kůže je spíš iluzí než čím jiným. Ve skutečnosti bota nijak zvlášť nevětrá a většina potu zůstane beztak uvnitř. V každém případě ho tam za nepříznivých podmínek zůstane tolik, že máte nohu úplně mokrou, membrána nemembrána. Je to ale věc silně individuální a velmi závislá na okolních podmínkách.

Další pochybnou věcí je životnost membrány. Mám takovou zkušenost, že už po roce poměrně intenzivního používání se vystýlka boty na několika místech potrhá, a membrána poškodí, čímž se vlastně stane zcela nefunkční. Ostatně výrobci sami udávají, že reálná životnost membrány v botě se pohybuje okolo dvou let. Tím ale není nic ztraceno a boty nejsou zralé k vyhození - máte prostě dobré kožené boty, jenom bez membrány.

Jiná botaA proto si myslím, že to, jestli je bota s membránou nebo bez ní, není při výběru nové obuvi vůbec tím nejdůležitějším, dokonce se celá ta věc s Goretexem v botách dá do jisté míry považovat za marketingový trik výrobců a obchodníků. Důležité je, aby vám bota dobře seděla, aby byla pevná, ale přiměřeně pohodlná, a hlavně abyste si nekoupili botu malou. Botu o něco větší vycpete přinejhorším novinami, ale do boty malé nedáte v zimě víc ponožek a ještě ke všemu vás bude stahovat, prsty na nohou, které mají beztak vždycky potíže s prokrvováním, se nebudou prokrvovat už vůbec, zmodrají, zčernají a upadnou. Tím se vám v botě vytvoří nový prostor a další omrzliny už nehrozí, a vy můžete být spokojeni, jak se nakonec váš problém s malou botou šikovně vyřešil.

Je dobré si při výběru boty povšimnout, jak je vyřešena špice, přesněji spojení podrážky a svršku na předku boty. Toto spojení je velmi namáháno a často se tam bota rozlepuje. Proto je asi lepší koupit si boty, u kterých je gumová část, překrývající špici, protažená dále směrem ke šněrování. Já to tak na botách nemám, a až si budu kupovat nové, tak si na to dám pozor.

Nedbejte příliš na rady prodavačů. Žádná univerzální bota do všech podmínek neexistuje, a jen vy sami nejlíp víte, na jaké túry budete chodit nejčastěji. Je nesmysl koupit si botu ohebnou, měkkou, protože vám ji prodavač vychválil, že je pohodlná, a vyrazit s ní na ledovce do Alp. Stejně tak není rozumné potulovat se po Beskydech s tříkilovými neforemnými tuhými botisky.

Dobrá bota na náročnější treky by měla mít velmi tuhou podrážku, tak tuhou, že ji rukou v obchodě téměř neohnete. Dávají se do ní proto ocelové (a i jiné, karbonové nebo titanové) výztuhy, kvůli kterým budete mít potíže na každém letišti. Při výletě za město to neoceníte, ale až budete kopat stupy do tvrdého sněhu, budete jen rádi. Podrážka by měla mít solidní a osvědčené provedení, což dnes znamená Vibram. Existují i jiná řešení, ale zkušenosti s nimi nemám. S Vibramem nenarazíte.

Taková festovní bota též něco váží, například moje boty váží každá po 1055 gramech, i s tkaničkami.

Je taky dobré uvážit, jaké mačky budete používat, jestli s rychloupínáním nebo s řemínky. Pokud ty s rychloupínáním, potřebujete botu, která má vpředu drážku a vzadu na patě výstupek. Tím se vám už tak malý výběr v obchodech ještě zúží. Proto, pokud žádné mačky ještě nemáte, bych se asi přikláněl k tomu, koupit si železa s klasickými řemínky. Ale i pokud takové už máte, a líbí se vám bota, která drážku a výstupek na patě má, neuděláte nejspíš chybu, když si takové boty koupíte.

Nyní absurdní příhoda: Stalo se mi, že jsem jel autobusem do Alp, s úmyslem vystoupit na Dom a jiné hory v okolí Zermattu. Z autobusu jsem vylezl v Taschi brzy ráno a jal se přezouvat. S úděsem jsem ale zjistil, že mám každou botu jinou! Povedlo se mi totiž při balení věcí (byl jsem poněkud opilý) vzít každou botu z jiného páru. Pravá bota byla v pořádku, ta, co jsem měl vzít, ale levá bota byla letní, měkká jako z filcu! Navíc mám mačky s rychloupínákem a letní bota žádné drážky ani výstupky nemá. Nakonec jsem si poradil - vypůjčil jsem si řemínky, těmi levou mačku vcelku pevně přivázal, a nakonec uskutečnil výstupy celkem podle plánu. Jenom jsem každou chvíli musel odpovídat na rýpavé dotazy ostatních turistů. Několika z nich se mi podařilo namluvit, že je to moderní trend, mít každou botu jinou, protože člověk má vždycky jednu nohu odrazovou a druhou stabilizační a tomu že jsou boty přizpůsobeny. Jestli někdy uvidíte po Alpách chodit magora s dvěma různými botami, tak to je právě jeden mnou zmanipulovaný nebožák.

Z toho je vidět, že i když je výběr boty důležitý, vypořádat se dá nakonec s lecčíms.

Boty - jak je udržovat

Šel jsem onehdy do obchodu pro svou oblíbenou pastu Sno-Seal a oni ji neměli. Měli místo toho pastu v krabičce, jménem G-Wax. Koupil jsem ji, vyzkoušel, a zdá se mi, že přinejmenším není horší než Sno-Seal, navíc je o něco lacinější.

O boty musíte pečovat, ať už jsou s membránou nebo bez ní. Častou chybou je domněnka, že boty s Goretexovou membránou není nutné nijak zvlášť ošetřovat. Není to pravda, i to jsou kožené boty a každá kůže vyžaduje péči, projeví se to velmi výrazně na její životnosti. Kožené boty, které ničím nenamažete, nejenže budou propouštět vodu, ale začnou vám také v nejvíc namáhaných místech praskat.

Nikdy nemažte boty Indulonou či podobnými mastnými krémy. Nejenže to vůbec nefunguje a do boty vám poteče voda pořád, ona dokonce poteče ještě mnohem víc než dřív, protože se zvětší póry v kůži. Kůže navíc změkne a může se potrhat. Indulona je úplně na nic.

Stejně tak na nic je rozpustit svíčku v benzínu a do toho botu namáčet. To je můj vlastní vynález. Sice tahle na botě vytvoříte pěkně vyhlížející lesklou, a asi i nepropustnou vrstvu, ale ta se vám po několika krocích vydrolí a je to. Tudy cesta nevede.

A dle mých zkušeností nevede ani přes přípravky jako je Nikwax a podobné, založené na vodní suspenzi vosků nebo kýho čerta. Prodávají to v outdoorových obchodech a má se tím bota potírat v několika vrstvách. Částečně to funguje, ale opravdu jen částečně. Ve sněhu se vám vytvořená nepropustná vrstva záhy odře. Přípravek navíc do boty vůbec nevsákne a o kůži se tak vlastně nijak nepečuje.

Cesta vede jinudy - zakoupíte přípravek Sno-seal, což je pasta na bázi včelího vosku. Patrně existuje mnoho podobných přípravků, slyšel jsem, že stejně funguje i mnohem lacinější Tagal, ale já mám zkušenosti jenom se Sno-sealem. A to zkušenosti velmi dobré. Přípravek si přinesete hrdě domů, kde zatopíte v troubě. Troubu vyhřejete asi na padesát stupňů, rozhodně ne více, a vypnete. Zdůrazňuji, vypnete! Do vypnuté trouby vložíte na několik minut boty, aby se zahřály, poté je vyjmete a za horka na ně nanesete vrstvu pasty. Ta se ihned rozpustí a do boty vsákne. Poté celou proceduru opakujete, opakujete a opakujete. V ideálním případě byste měli docílit stavu, kdy je bota tak nasáklá přípravkem, že je z vnitřní strany zjevně mastná, ale to se mi nikdy nepovedlo. Doba, po kterou pak takto ošetřená bota vydrží nepropouštět vodu, je přímo úměrná tomu, kolikrát ji přípravkem napustíte. Soudím, že deset opakování bohatě postačí.

Takto impregnovaná bota se vodonepropustností naprosto vyrovná neošetřené botě s Goretexovou membránou, a v rozbředlém sněhu ji dokonce předčí. Botu s membránou bych radil naimpregnovat stejným způsobem, i když třeba ne desetkrát, ale pouze pětkrát.

Teď určitě začne spousta lidí vřeštět, že takový způsob ošetřování bot je úplně imbecilní, a to zvláště u bot s membránou, protože se tím zcela uzavřou všechny póry v kůži, bota pak vůbec nevětrá, veškerá vlhkost se hromadí uvnitř a celá membrána je pak vlastně pro kočku. Nu ano, já se už dnes také domnívám, že celá membrána v botách je vlastně víceméně pro kočku, ale hlavně: já to tak dělám a žádný výraznější efekt hromadění vlhkosti uvnitř jsem nikdy nezaznamenal. Vlhkost se uvnitř hromadila vždycky, ať jsem boty nemazal vůbec nebo mazal něčím jiným, ale při tomto způsobu péče mi aspoň neteče voda dovnitř. A to je podle mého věc mnohem podstatnější.

Boty - jak je opravovat

Když jsem boty impregnoval, všichni mi říkali, abych to s teplotou v troubě nepřeháněl. Ale já na ně nedal, pchá, co mi budou vykládat, řádně boty rozžhavíme, protože se nebojíme, a pak je naimpregnujeme tak, že se o tom těm ustrašencům ani nezdá! Boty se skutečně pěkně nažhavily, ale také ještě pěkněji rozlepily. Odlepila se guma, která kryje spojení svršku s podrážkou. Na špici se stejně už odchlipovala, ale teď se odlepila i po obvodu. Hrůza pohledět.

Ale i když boty žhavit nebudete, stejně se vám na nich po čase něco odlepí. Nezoufejte, dá se to poměrně snadno spravit. Vyrazíte znovu do obchodu se sportovními potřebami, a koupíte speciální lepidlo na boty. Existuje hned několik značek, nejspíš budou rovnocenné, já koupil tu první, co mi přišla pod ruku a fungovalo to. Jde o lepidlo na bázi polyuretanu, a je pravděpodobné, že dobře informovaný člověk by nešel do sportovního obchodu, nýbrž do prodejny pro kutily a tam za stejné peníze koupil podobného lepidla ne malou, předraženou tubičku, ale půlkilovou pikslu. Pokud se takový najde, ať mi o tom napíše.

V tom sportovním obchodě si dobře přečtěte návod na lepidle, existuje totiž hned několik druhů lepidel stejné značky, která se liší jen hustotou, a jsou určena na lepení stanových podlážek, nepromokavých věcí a jiných záležitostí. To nejhustší je určeno pro boty. Pokud by se vám zdálo přece jen moc husté, a nechtělo zatéct tam kam má, lze jej rozředit toluenem.

Poté zajdete do galanterie a koupíte tam asi pět až osm centimetrů širokou gumu. Budete jí potřebovat zhruba dva metry, nebo o něco víc. Ke gumě pak ještě koupíte širokou izolepu.

Přijdete domů, přečtete si návod na lepidle a dáte se do opravy. Lepidlo nakydáte tam co má být a spoj přelepíte izolepou. Ta je tam proto, aby se vám k botě nepřilepila guma z galanterie, sic se vám může stát, že při pokusu ji odstranit slepený spoj zase roztrhnete a můžete začínat znovu. Poté botu šikovně omotáte gumou, aby lepené povrchy držely pevně u sebe a necháte přes noc ztuhnout. Ráno pak gumu odmotáte, izolepu odstraníte a bota by měla být znovu v pořádku. Polyuretanové lepidlo zůstává stále pružné a spoj je přitom dostatečně pevný. Takto slepená bota přežila zcela bez problémů měsíční trek v Himalájích, bez nejmenších známek, že by lepený spoj ztrácel pevnost.

Lepidlo nedrží na mastných plochách. To je docela problém, protože předtím jste se úporně snažili botu co nejvíce navoskovat. Obávám se, že žádný způsob, jak odmastit navoskovanou kůži, neexistuje, ale když se bota rozlepí, odkryté plochy obvykle příliš mastné nejsou. Je proto důležité botu slepit co nejdříve, hlavně dříve, než ji budete znovu impregnovat, protože jinak se vám impregnační přípravek dostane do lepeného místa a pak se můžete třeba ulepit, ale držet to nebude.

Boty - když se dělají puchýře

Koupíte si dle mých rad bytelné, tuhé, houževnaté boty, řádně je naimpregnujete a vyrazíte do hor. Ale ouha, po pár kilometrech vás začnou tlačit, dřít a po dalších pár kilometrech máte nohy samý krvavý puchýř. Vezmete tedy své nové boty, zjistíte si mou adresu a půjdete mě přinutit, abych je snědl.

Puchýře se někdy dělají, s tím se nedá moc dělat, zvláště, když na chůzi v tvrdých botách nejste zvyklí. Já jsem si s tím vytrpěl docela dost, a když jsem se ptal zkušenějších, co s tím, tak krčili rameny a říkali "Jó, mazákem se člověk nerodí, mazákem se člověk stává.". To znamená, že si časem zvyknete, nohy vám zhrubnou a na puchýře si ani nevzpomenete.

"Ale do té doby přece nebudu chodit se zkrvavenýma nohama, ty magore!", bude určitě někdo řvát. Taky nemusí. Je pár způsobů, jak vytváření otlaků a puchýřů zabránit.

Především je nutné udržovat nohu stále v suchu. To v praxi znamená měnit si po deseti, patnácti kilometrech propocené ponožky za suché. Potom je dobré olepit si nohy v místech, kde se vám puchýře vytvářejí, náplastí, a to ještě dřív, než někam vyrazíte. A když už se vám otlak nebo odřenina udělá, zastavit a zalepit ji okamžitě náplastí.

Také si můžete opatřit kus pět milimetrů silného molitanu a z toho nastříhat kousky vhodného tvaru a velikosti. Do bot si pak vezmete dvoje tenké ponožky, mezi něž umístíte na choulostivá místa molitan, případně ještě zafixujete náplastí. Je to velmi pracné, ale když se vám podaří si botu obout a molitan zůstane tam, kde má, tak už se potom neshrnuje a vzniku puchýřů celkem spolehlivě zabrání. Bohužel tato metoda nelze použít, když je horko, ale na hory a do zimy je dobrá a ověřená.

Další ověřený, ale ne příliš často používaný způsob, jak zabránit vzniku puchýřů, je velmi prostý: choďte pomaleji.

A pravděpodobně nejlepší by bylo chodit po celý rok bosky, ovšem to jsem nezkoušel.

Boty - jak je zbavit zápachu

Pokud jste taková kytička, že vám přiměřený zápach bot vadí, pak vůbec nechápu, jak to, že jste to dočetli až sem. V každém případě jste trouba. Ani zápach o něco větší než přiměřený není na škodu, ne? Jasně, že ne. Jsme přece drsňáci. Ovšem existuje i zápach zcela nepřiměřený, příšerný, zápach strašidelně hnusný, hustý smrad, ze kterého padá každý, drsňák nedrsňák. To už není zápach, to je otravný plyn, bojová látka, a takového zápachu je třeba se zbavit.

Zajímavé je, že existují boty, které mají ke vzniku takovéhoto odporného smradu výjimečné sklony, a tak i když v nich chodíte třeba krátce, ihned vznikne strašlivý puch, zatímco v jiných botách chodíte celé týdny a nic. Čím to je, to nevím. Protože však jedny takové, ke vzniku zápachu zvláště talentované boty vlastním, jsem v odstraňování pachu odborník, a dokonce bych řekl, vynálezce. A to vynálezce poněkud cimrmanovského typu, takový "pionýr slepých uliček". Drtivá většina mnou vymyšlených metod na odsmradění bot totiž vůbec nefungovala, ale i tak je tady popíšu, abyste se nemuseli namáhat sami s jejich bezvýsledným zkoušením.

Přerazit zápach voňavkou

To napadne spíše ženy, ale taky jsem to vyzkoušel, když už bylo zoufalství veliké. Je to úplná kravina. Vzniklý zápach je ještě mnohem horší než předtím, a navíc na vás potom lidi divně koukají.

Nacpat do boty přes noc pohlcovač pachu

Lze zakoupit pohlcovače pachu do ledničky a ty nacpat do bot v bláhové naději, že pach odstraní. Neodstraní, nestane se vůbec nic. Jsou to vyhozené peníze.

Nacpat pod vložku do bot nalámanou vonnou tyčinku

Víceméně platí to, co jsem napsal o voňavce, jenom výsledný smrad není až tak hnusný.

Vykuřovat botu vonnou tyčinkou

Nefunguje a ještě si botu můžete propálit.

Použít protipachové vložky do bot

Vložky s aktivním uhlím (nebo co to v nich je) nejsou tak úplně k zahození. Do normálních bot se vcelku hodí, opravdu do jisté míry vznik zápachu omezí, ale jakmile se řádný, hutný zápach v botách uhnízdí, nemají proti němu naprosto žádnou šanci.

Dát boty do mrazáku

Tato metoda vychází z rafinované teorie - pach v botách údajně způsobují metabolické produkty baktérií, které v botě bují. Hluboké zmražení baktérie zničí. To, co už v botách je, sice ještě nějakou dobu páchnout bude, ale boty postupně vysmrádnou, protože pochcípané baktérie už nebudou další páchnoucí látky vytvářet. Teorie je to zajímavá, ale ani po týdenním mražení bot na mínus osmnáct stupňů se žádný efekt neprojevil. K ničemu.

Dát boty do mikrovlnné nebo jiné trouby

Varianta předchozí metody, s tím, že se baktérie nezabijí mrazem, nýbrž horkem. Je to idiotství a boty si určitě zničíte.

Modlit se

Jste snad blázen?

A nyní konečně metoda, která funguje, je ověřená a spolehlivá:

Do lavóru napustíte teplou vodu. Do vody dáte Savo, ne příliš mnoho, jinak se vám bota rozpadne. Zhruba deci Sava na patnáct litrů vody. Přidáte jódovou tinkturu, asi tak pět mililitrů, na množství nejspíš příliš nezáleží. Přehnat se to nedá. Pak přisypete nevelké množství hypermanaganu, řekněme tak gram. A na závěr můžete přidat jednu nebo dvě tablety na dezinfekci vody, pokud je vlastníte, nebo kávovou lžičku Chloraminu. Boty strčíte do lavóru vody tak, aby byly celé ponořené a voda natekla i dovnitř a v lázni je dvacet minut až půl hodiny máčíte. Pak je vyjmete, důkladně propláchnete čistou vodou a dáte usušit.

Boty nepřestanou páchnout ihned, ale během asi týdne se pach dočista vytratí, nebo alespoň zredukuje na naprosto přijatelnou míru. Zkoušel jsem to několikrát a vždycky to zabralo. Je důležité je po proschnutí znovu naimpregnovat, protože dezinfekční lázeň kůži vysuší a mohla by pak praskat.

Ve skutečnosti nemám tušení, která z uvedených složek roztoku je tou účinnou a která by se dala vynechat. Tak, jak jsem to zde popsal, to funguje, ale je možné, že některá ingredience je zbytečná. Experimenty, které to zjistí, už si budete muset udělat sami. 

Orientace a navigace

Dokud se v létě potulujete po zdejších krajích, není orientace ani navigace nijak důležitá věc. Stejně nakonec někam dojdete, a třebas to tam bude lepší, než v místech, kam jste původně dorazit chtěli. Ostatně kdo vlastně ví, kam jde? Odkud přišel? Proč je tam, kde právě je? Všechno je tak nesmyslné...

Úplně jiná situace ale nastane, když si to hasíte za mlhy přes rozbrázděný ledovec, šlapete islandským vnitrozemím nebo se octnete v zimě ve vysokých horách ve vánici, vichřici a třebas budete ještě ožralí namol. Tu pojednou byste přece jen rádi věděli, kdeže se to právě nacházíte a kam se v nejbližším okamžiku zřítíte. A k tomu právě slouží rozličné pomůcky, jako je třeba mapa.

Mapa

Všichni to znáte, kus papíru, na tom záhadné značky. Nic na tom není, jak se s tím zachází je buď naprosto zřejmé nebo všeobecně známé, ani Howadoor nevymyslel žádné speciální postupy pro práci s mapou. Jen jediný trik, který vám pomůže v situaci, kdy mapu vámi zvolené oblasti nevlastníte.

Stalo se nám to jednou s Kakofem a Syki, když jsme přešli Malou Fatru a pokračovali přes Oravské Beskydy směrem na Oravu - měli jsme sice mapu Fatry, ale Oravských Beskyd už ne. Tu vynalezl jsem hbitě zásadu: "Pořád lepší nějaká mapa, než vůbec žádná", a pustil se do navigace pomocí mapy Fatry. I když mi ostatní pranic nedůvěřovali, na Oravu jsme v pořádku a bez bloudění dorazili, čímž se můj vynález dokonale osvědčil. Kakof sice hloupě tvrdil, že jediný důvod, proč se taková kravina povedla je, že přes Oravskou Maguru vede vlastně jen jedna značka a té se stačí držet, ovšem já jsem později při dalších výpravách ještě několikrát tuto vtipnou metodu vyzkoušel a nikdy nezklamala, přesněji nikdy jsem nezabloudil podle jiné mapy hůř, než kdybych neměl mapu žádnou.

Tedy pokud někam jdete a nemáte a nemůžete si opatřit mapu onoho místa, vezměte s sebou alespoň nějakou mapu, samozřejmě nejlépe podobné oblasti. Uvidíte, že to zabere.

Buzola

Buzola není nic jiného než kompas, také to každý zná, ovšem ne každý jej s sebou nosí, čehož může, pokud bude mít smůlu, hořce litovat. Jesliže se vydáváte do oblasti, kde opravdu záleží na tom, abyste nesešli ze správné cesty, je buzola condicio sine qua non neboli is a must. Prostě buzolu mít musíte. Jen trouba bez zkušeností se spoléhá na svůj "orientační smysl" - když padne mlha nebo se setmí, žádná podobná pověra vám nepomůže, během dvaceti třiceti metrů se za nepříznivých podmínek klidně otočíte o 180 stupňů a přitom budete stále skálopevně přesvědčeni, že jdete správně. To znám až příliš dobře z vlastní zkušenosti. Tehdy kompas oceníte a dáte mi za pravdu, proto teď hned utíkejte do obchodu, buzolu sobě kupte (stačí docela levná, žádné vymyšlenosti nepotřebujete), do kapsy do batohu strčte a nikdy ji nevyndávejte. Tedy při určování směru ano, to se rozumí, chci říci, abyste nikdy nepřemýšleli, jestli s sebou buzolu vézt nebo ne.

Výškoměr

Na rozdíl od buzoly je výškoměr věc vcelku zbytná, i když ne zbytečná. Pokud plánujete cesty do hor, zvláště vyšších, pak dokonce velmi užitečná. Poskytne vám další údaj, který se často při orientaci hodí. Já vlastním výškoměr integrovaný do hodinek Casio Alt-6000, mám už jej přes pět let a jsem s ním docela spokojený. Měří výšku s rozlišením pět metrů, jednou za pár minut, nebo pokud si řeknete, baterie v hodinkách vydrží asi tři roky, měří za mrazu i v horku.

Výškoměr je založený na měření barometrického tlaku, proto jej musíte čas od času zkalibrovat. Nejlépe po ránu, těsně předtím, než vyrazíte, nastavíte výšku výchozího bodu, třebas podle mapy, a je to. Přes den pak už nic nastavovat nemusíte, a dokonce tuto proceduru ani nemusíte provádět každý den, i když je to lepší. Nedbejte řečí o tom, že se během dne může změnit tlak vzduchu kvůli postupující tlakové výši či níži - vliv těchto změn je v rozmezí několik hodin až desítek hodin zcela zanedbatelný.

Casio Alt-6000, jakož i všechny další hodinky s výškoměrem od firmy Casio, které jsem měl v ruce, a také mnoho podobných přístrojů jiných výrobců, mají jednu zásadní konstrukční vadu. Naprosto nechápu, co k tomu konstruktéry vedlo, ale k výpočtu výšky nepoužívají výhradně tlaku, jak je to jedině správné, ale zahrnují do výsledku i jakýsi "vliv teploty". To je otřesný nesmysl, jehož jediným důsledkem je, že při ochlazování a oteplování se údaj výšky poměrně výrazně mění, aniž byste se třebas jen pohnuli. Hodinky tedy ukazují jinou výšku, pokud je máte na ruce pod bundou, jinou, pokud je nemáte zakryté rukávem a tudíž jsou o něco chladnější než povrch těla a úplně jinak, když si je sundáte a zavěsíte na batoh. Při změně teploty o patnáct stupňů se klidně podle jejich údaje posunete o tři sta i více metrů výš nebo níž.

Je to jednoznačná chyba a nic na tom nezmění občasné výkřiky některých lidí, kteří mi důležitě vykládali, že ve vzorci pro tlak vzduchu vystupuje i teplota a tak se to tak počítat musí. Úplná blbost to je, vzít ty lidi polenem přes hlavu, já jsem sice tolerantní člověk, ale aby mi někdo odporoval, to nesnáším. Můj táta má výškoměr od firmy Conrad, který má barometrické čidlo správně teplotně kompenzované, a údaj o výšce se nezmění ani o metr, i když přístroj strčíte do mrazáku a ochladíte z teploty místnosti na mínus osmnáct stupňů, což jsem vlastnoručně vyzkoušel, přestože táta povykoval, že mě uškrtí. Tak to má být. Při pokusech v Beskydech se také tátův výškoměr ukázal jako jednoznačně přesnější.

Tím ale nechci říci, že by Casio Alt-6000 byl šmejd k ničemu, jenom se s touto jeho vlastností musíte naučit žít. Hodinky nosíte na ruce, jejíž teplota je poměrně stálá a představuje tak docela solidní termostat, a po krátké době se naučíte, že při ochlazení o deset stupňů musíte od údaje na hodinkách odečíst zhruba sto metrů. Pak dosáhnete při denním převýšení dva kilometry bez potíží měření, jejichž chyba nepřesáhne třicet metrů, a to je naprosto dostatečné.

Je zajímavé, že hodně lidí, kteří tyto hodinky také vlastní, a které jsem v horách potkal, o závislosti tlakového čidla na teplotě neví a podivné změny výšky během dne přisuzují kolísání atmosférického tlaku, z čehož pak věštecky usuzují na změny počasí. Vymlouvejte jim to nebo ne, to je vcelku jedno, ale hlavně jim nevěřte, když ráno vstanou, chytře se zadívají na svůj přístroj, prohlédnou si na displeji křivku tlaku za posledních pár hodin a rezolutně prohlásí "tlak klesá, zhorší se počasí!". Ve skutečnosti v noci, i kdyby hodinky měli ve spacáku, dojde k takovým výkyvům teploty, že efekt teplotní závislosti čidla jakékoli vlivy změn atmosférického tlaku spolehlivě přebije.

GPS

"Ohó, ten Howadoor je ale staromódní ňouma!", volají nyní technologičtí nadšenci, kteří si přečetli předchozí tři odstavce, "Pchá! Mapa, buzola, barometr, takové předpotopní vykopávky! K čemu? Na smeťák s tím! Dnes máme onačejší věc k orientaci, absolutně přesnou, fungující vždy, všude, za všech okolností, ve větru, dešti, na každém místě planety! GPS! Žádné smradlavé buzoly nepotřebujeme!"

GPS, čili Global Positioning System je soustava družic, obíhajících kolem Země po přesně známých drahách a nepřetržitě vysílajících zaměřovací signál. Na kterémkoli místě zeměkoule, vyjma polárních oblastí, by v kterémkoli okamžiku měly být nad obzorem alespoň tři satelity, což je minimum potřebné k tomu, aby pozemní přístroje mohly z přijatého signálu spočítat svou polohu, a to s přesností na několik metrů. Přijímače GPS jsou naprosto pasivní přístroje, nevysílají nikam žádný signál, jak se občas někdo domnívá, a k jejich provozu není zapotřebí žádného povolení nebo homologace, alespoň v zemích jakžtakž civilizovaných ne. V Rusku vás samozřejmě s přijímačem GPS zavřou jako špióna, ale oni by vás zavřeli i kdyby vám z krabičky od cigaret čouhala tužka. GPS přístroje se vyrábějí i ve velmi malém, kapesním provedení, dokonce existují i přijímače integrované v hodinkách (absolutně k ničemu). Cena přijímačů GPS dnes (2002) začíná někde u pěti tisíc korun, jen trochu lepší modely pak obsahují i mapu, která se zobrazuje na displeji. Přístroj ukazuje přesnou polohu, směr, kterým se ubíráte, rychlost, vzdálenost od zvoleného bodu, čas, za který tam pravděpodobně dorazíte, nadmořskou výšku a milióny dalších údajů, v nichž se nikdo nevyzná, navíc s pekelným počtem desetinných míst.

Potud to všechno vypadá znamenitě, a není divu, že si můj táta, fanoušek to kdejaké elektronické hračky, přístroj GPS před několika lety zakoupil. Je to přístroj Magellan Pioneer, laciný model, s jednokanálovým přijímačem, což znamená, že je schopen najednou přijímat signál jen jedné družice a mezi satelity tak musí přepínat. Dnes už se vyrábějí pouze stroje vícekanálové a mnohem dokonalejší, se kterými ale nemám žádné zkušenosti. Podle lidí, kteří ty zkušenosti mají, jsou některé problémy, které dále popíšu, u novějších přístrojů potlačeny, beze zbytku však rozhodně odstraněny nejsou.

GPS-ku jsem si od táty vypůjčil, jelikož jsem se tou dobou chystal na Island a dočetl jsem se, že orientace je tam velmi obtížná, každý se ihned ztratí a už se nikdy nenajde. Chvíli jsem s tím běhal po Beskydech, abych zjistil co to žere, a pak jsem jel. Jak vidíte, neztratil jsem se, ale díky GPS to nebylo. Podruhé a naposledy jsem si přístroj vypůjčil, když jsem se na jaře 2002 toulal po Himaláji. Zkušeností s GPS tedy nějaké mám a ty zkušenosti říkají, že je to pěkně blbý křáp.

Ta věc je napájena bateriemi, v mém případě dvěma tužkovými, a je náramně nenažraná. Vydrží fungovat na jednu sadu alkalických baterií sotva několik hodin, zhruba čtyři až šest, pročež můžete ihned zapomenout na to, že byste měli přístroj zapnutý neustále. Rozhodnete se tedy, že jej zapnete až tehdy, kdy to budete opravdu potřebovat.

Takže jdete, je zima, nevidíte na krok, vítr do vás pere a najednou nevíte, kde jste. Pravý to okamžik pro GPS. Vytahujete přístroj, zapínáte, a čekáte. Minutu, dvě, deset. Přístroj loví satelity, a to trvá dlouho. Někdy dvě minuty, někdy patnáct, a někdy je neuloví vůbec. Potřebujete volný výhled na oblohu, nejlépe celou. Půlka oblohy rozhodně nestačí. V autobuse, autě, letadle, v domě, nikde tam vám přístroj bez externí antény fungovat nebude (uznávám, že to tam ani většinou není zapotřebí). Že nezachytíte potřebné tři satelity ani když se vykloníte z okna domu, ani na balkóně, je spíše pravidlem než výjimkou. V ulici, kde se po stranách zvedají několikapatrové domy, rovněž nemáte skoro žádnou šanci. Na dně úzkého údolí? Kdepak, pouze když máte štěstí. Ztraceni mezi velkými balvany? Ani náhodou. Po dešti v hustém lese pod mokrými větvemi stromů? Jen s problémy.

Ale řekněme, že jste na pěkném, otevřeném místě, během několika minut čekání se vám podařilo nezmrznout a přístroj zachytil své tři satelity, nebo i víc. Teď ukazuje polohu a nadmořskou výšku, a vy máte vyhráno.

Kdepak. Na výšku raději hned zapomeňte. Nějaký takový údaj sice GPS přístroj ukazuje, ale vůbec se tomu nedá věřit (většina výrobců to také celkem poctivě uznává). K tomu, aby systém GPS mohl určit nadmořskou výšku, především nepotřebuje jen tři satelity, jako je tomu u polohy, ale čtyři, ale i pak mu to trvá velmi dlouho, o hodně déle, než určení polohy. V extrémních případech, kdy jste jej zapnuli poté, co se vaše výšková poloha podstatně změnila (o víc jak kilometr), klidně i půl hodiny. Během této doby se údaj o výšce v přístroji neustále mění, navíc nikdy nevíte, kdy už je správný a jestli za pár minut přístroj nevyrukuje s údajem "lepším". Na něco takového chcete spoléhat?

Podle mých zkušeností může GPS přístroj ukázat i o dva tisíce metrů jinou výšku, než je skutečná. Nejhorší na tom je, že pokud opravdu nevíte, kde jste, nemůžete údaji nikdy věřit, protože ta věc neudává žádnou přesnost nebo důvěryhodnost toho, co zobrazuje. Může to být pravda, ale třeba taky nemusí.

Dobrá, pomyslíte si, zapomenu tedy na měření výšky. Postačí mi určení polohy, to je přece velmi přesné, výšku pak vyčtu z mapy.

Polohu přístroj skutečně určí vcelku precizně, výrobci tvrdí, že údaj se od skutečného liší o několik metrů - jenže si nesmíte myslet, že vždy. Jednou se můj přístroj prokazatelně a jednoznačně spletl v určení polohy o sedm a půl kilometru. To není, sakra, žádných pár metrů! Několikrát pak zobrazil polohu s kilometr až dva velkou odchylkou. Ve všech těchto případech se při dalším, opakovaném a patnáct až třicet minut dlouhém měření, sice opravil, ale nedivte se, že něčemu takovému už valně nedůvěřují.

Důvod tak velké odchylky v poloze tkví právě v tom, že přístroj má velké potíže s určením výšky. Pokud jej vypnutý dopravíte o kilometr nebo víc výš nebo níž a potom zapnete, probíhá výpočet polohy zpočátku s údajem o původní výšce, a to právě způsobí tak velkou chybu. Pokud jej necháte zapnutý dostatečně dlouho a přijímač zachytí alespoň čtyři satelity, přístroj sice postupně zjistí, že je výš nebo níž, a správnou polohu časem zjistí, ale trvá to dlouho, a hlavně - nikdy nevíte, jestli už je údaj správný, nebo se ještě časem změní.

To všechno mě vede k závěru, že se při výletech do hor budu mnohem raději spoléhat na mapu, buzolu a barometrický výškoměr, než na ošidný údaj elektronické potvory. V placatých rozlehlých oblastech, postrádajících použitelné orientační body, na pouštích, ve stepích, savanách, v tajze, uprostřed oceánu, tam všude je GPS skvělá a neocenitelná věc. I v horách vám může - když počítáte se všemi jeho nedokonalostmi - významně pomoci. Ale spoléhat se jenom na údaje GPS, zvláště tam, kde na nich skutečně záleží, je holý nerozum.

Méně skeptické náhledy na GPS najdete na konci stránky v názorech a komentářích. Směle tam taky něco připište.

Různé věci

Tady najdete rozličné věci, u kterých mě napadlo, kam bych je zařadil.

Jak vyzrát na pijavice

V Himalájích, ve výškách okolo 3500 metrů, řádí malé bestie, které vypadají jako píďalka. Jsou to pijavice. Jak se někde zastavíte, vylezou ze země, skočí na vás, přisají se a už z vás cucají krev, až vás celého vypijí jak moskyti Kamenáče Billa. Jsou to strašlivé potvory a každý se jich bojí. Ještě ke všemu se nevyskytují jenom v Himalájích, ale i na mnoha jiných místech světa.

Dobrá, tak celého vás tedy nevycucnou, ale určitě to není nic příjemného, když z vás taková pijavice saje krev. Navíc se vám rána může zanítit. Ovšem skvělý horolezec Michal Brunner mi vysvětlil, jak se na ty potvory musí. Rada je to jednoduchá a vpravdě geniální - doma si opatříte dámské punčocháče a na území zamořeném pijavicemi si je oblečete. A je to. Pijavicím rázem sklapne. I když na vás nějaká přísavná příšera skočí, punčocháče jí spolehlivě zabrání se přicucnout. Bezmocně spadne na zem, kde ji zašlápnete. Punčocháče váží sotva pár gramů a snadno je unesete.

Může se stát, že se vám v punčocháčích udělá díra, nebo je hloupě zapomenete doma, a pijavice se ne vás přece jen přisaje. Saje a saje a nechce se pustit. Lidé ji zkoušejí pálit zapalovačem, přičemž se obvykle spíš připálí sami, nebo solit, což také není příliš účinné. V takovém případě Michal Brunner radí popadnout Septonex ve spreji a pijavici postříkat. Potvora je v okamžení mrtvá a upadne na zem a Septonex vám ještě ránu dezinfikuje.

Takže na výlety do pijavicemi zamořených oblastí nezapomeňte punčocháče a Septonex a vítězství nad ničemnými zvířátky je vaše.

Žďárák

Žďárák se správně jmenuje "Žďárského bivakovací vak". Je to - více či méně - nepromokavý pytel, do kterého si celí zalezete, třebas i se spacákem, a tak spíte, bez stanu. Používá se pro nouzové přenocování, ale také tehdy, když s sebou nechcete tahat stan. Žďárák je totiž mnohem lehčí. Vyrábí se v mnoha různých provedeních, z pogumovaných materiálů, z šusťáku, nebo třeba, jako ten můj, s Goretexovou membránou. Můj žďárák váží asi 700 gramů, což je proti dvou až čtyřkilovému stanu výrazný rozdíl. Proto jsem si jej také koupil, představoval jsem si, že na některé akce nepotáhnu těžký stan, ale jen lehký pytel, nebudu muset nic pracně stavět ani ráno skládat, ó, to se budu mít.

Po asi dvou letech sporadického testování dospěl jsem však k tomu, že nahradit stan bivakovacím pytlem nelze. Přesněji - lze, ale jen někdy. V pytli se spí, pravda, velmi dobře, a to i v zimě - spal jsem v něm dvě noci při zhruba -15 stupních, a jednu noc na sněhu na hřebenu Západních Tater, vše bez jakéhokoli problému, ale víc než jednu nebo dvě noci po sobě bych vám přesto v zimě s vakem nedoporučoval. V noci se totiž na vnitřní straně pytle sráží vydýchaná vlhkost ve formě jinovatky, spacák máte čím dál víc mokrý, a jinovatka se navíc nedá z pytle jednoduše vysypat, protože zevnitř není hladký, ale "chlupatý".

V pytli také nelze vařit a v zimě bývají s vařením přímo na sněhu někdy docela potíže - ochlazený plyn se z bomby vypařuje jen velmi neochotně a vařič sotva skomírá. A co když přijde den skutečně špatného počasí? Když máte stan, tak se den rozvalujete v relativním pohodlí, jen občas vykouknete ven, jestli už je to lepší, ale co v pytli? Ležet ve vaku třebas dva dny na dešti, to nikomu na náladě nepřidá.

Další věc je, že do vaku se sice vejdete vy ve spacáku, karimatka a několik dalších věcí, ale rozhodně ne celý batoh. Musíte jej nechat venku a zabalit, nejlépe do igelitového pytle, a zatížit, aby vám v silném větru neuletěl. A nakonec je tady cena - můj goretexový pytel stál zhruba šest tisíc, za ty peníze už koupíte vcelku použitelný stan.

Žďárák tedy své použití najde, pokud vezmete v úvahu všechna jeho omezení, a jako záchranná pomůcka pro nouzové přenocování je to skvělá věc, ale stan se jím rozhodně beze zbytku nahradit nedá.

Ohlasy

Ahoj Howadoore,

přečetl jsem si Tvůj odstavec "vařiče na tekutý líh". Musím konstatovat, že jsi totální osel a blb, který dané problematice vůbec nerozumí a vaří doma na sporáku. K věci: po horách chodím už asi dvacet let, a jediné co opravdu funguje, je právě vařič na tekutý líh. Jeho přednosti jsou jasné: dostupnost paliva všude na světě, malé rozměry, absolutní jednoduchost, bezpečnost, cena. Jedinou nevýhodou je neregulovatelnost. Za dvě minuty skutečně uvaří litr vody, švédská armáda má ve výzbroji jenom vařiče na tekutý líh, stejně jako každý, kdo ví, o čem mluví. Poradím Ti jednoduchou věc, ty chytrolíne: Vem ten vařič, co koupili Tví rodiči a nalej do středu asi deci lihu. Postupuj podle návodu a hlavně do toho nedávej svou myšlenku !!! Po chvíli začne líh zplyňovat a otvory po obvodu se začne odpařovat. Funguje to jako LED-lampa. Asi za minutu po zapálení se začnou dít věci. Pokud zapomene nalít vodu, rozpustí ti ešus.

PS: Máš pravdu v tom, že líh není příliš výhřevný, má jenom 22 170 Kj/Kg; většina paliv má výhřevnost větší, zato spoustu jiných nevýhod..... Dotazy? Přijeď, ukážu Ti to. Bydlím ve Valašském Meziříčí.

Petr

To je totální výmysl, tohleto. Žádný vařič neuvaří za dvě minuty litr vody, schválně si to zkuste doma s rychlovarnou konvicí, ani ta to nezvládne. Co se týče dostupnosti a ceny lihu třeba ve srovnání s benzínem, o tom přece taky každý ví své. Jediné, co je možná pravda, je ta švédská armáda - umím si představit, že se vojáci přímo třesou na to, jak nafasují lihové vařiče, aby ten líh mohli vzápětí vychlastat. Nicméně nabídku přijímám a do ValMezu se někdy podívám, na ten zázrak techniky. Pchá.

Ohřev vody

K ohřátí 1 l vody o 1°C je zapotřebí 1Kcal=4,18KJ

Teplota varu 100°C
Výchozí teplota vody 20°C

Práce A=(100-20)*4,18=334KJ

Potřebný výkon k ohřevu vody za 2 min (120 s) při 100% účinnosti je

Výkon P=334/120=2,78KW

Výkonná konvice by to asi stihla ale pochybuji, že lihový vařič má takový výkon.

K tomu jen dodám, že od spotřebiče s tříkilowattovým příkonem bych čekal spíš vyražené pojistky než uvařenou vodu. Výrobci některých vařičů pro outdoor oceňují jejich tepelný výkon na hodnotu 2-3 kW, ale pochybuji, že účinnost přenosu tepla do vody v hrnci bude lepší než takových 30%.

Jo, tez bych rek, ze svedska armada ma deci lihu k jinemu ucelu nez k paleni ve varici. Funguje totiz jako zminena svitilna na LED diody: trochu sviti a skoro vubec nehreje. A jestli mi nekdo ukaze ohrev litru vody z 20 na 100 stupnu na lihaci (nikoliv tlakovem multifuel) za pet minut ma u me ne deci ale litr Jelinkovy lihoviny.

joe@seznam.cz

Hele, Howadoore, varic na tekutej lih mam uz asi 7 let, jmenuje se Horal, vyrabelo ho nejaky to druzstvo invalidu a nejni to spatny, kdyz se pouziva tam, kam patri. Vlastnim navic jak benzinak tak plynak a na nejaky pohodovy akcicky si radsi vezmu toho Horala, protoze ma nejlevnejsi provoz. Chce to chvili pockat nez zplynuje, pak hori stabilne jak plynak. S vykonosti na tom neni zas tak spatne jak se zda, s prehledem uvari tak do 10-12 minut litr vody. Je malej, lehkej a na rozumny vikendovy vareni mi staci asi 200 ml butylka lihu. Na drsnejsi akce beru plynak, na delsi akce benzinak. A jsem vysmatej.

Japhy

Deset až dvanáct minut, to beru, to je reálně vyhlížející údaj. Ale že by líh byl levnější než benzín... A navíc, kolik toho člověk na vaření opravdu spotřebuje, že musí tolik šetřit? To je tak důležité, jestli to stojí a korunu víc nebo míň?