"A co pak?", zeptal se děvkař Jára.

Bylo lednové odpoledne, zkoušky na krku a na stolech, postelích a židlích kolejního pokoje se vršily ohavné hromady skript, do nichž jsme ještě ani nenahlédli. Zkrátka děsivá nuda, pročež jsem navrhl, abychom vyrazili do města zase něco zběsilého ztropit - tentokráte ulovit několik divokých koček.

"Co s ní uděláme?", ptal se tedy Jára po osudu bídné kočky, kterou jsme zamýšleli polapit.

"Přivážeme jí na ocas plechovku a vypustíme ji v kostele při mši.", navrhl jsem.

"Cheche," zubil se krvelačný bezvlasý pacifista Vitásek. "to bude sranda!"

"Nikam nejdu.",  zavrčel z postele lenivý povaleč Pepa a převalil své tučné tělo. "Nedám se rozdrásat nějakou vzteklou stvůrou!"

"Navlékneme si rukavice", odvětil Jára.

"Kočku znehybníme vržením sítě, kterou nám nahradí tato plesnivá pokrývka", rozvíjel plán Vitásek, načež serval z Pepy deku. Pepa se zhnuseně zašklebil.

"Ulovené šelmy pak poneseme v tomto vaku", ukázal jsem na svůj batoh.

"Stejně nic nechytíte", zavrčel povaleč, převalil se zpátky na břicho a začal blaženě pochrochtávat. Nic nedbaje malověrného skřékání chcíplého kverulanta, hotovili jsme se k akci. Vitásek si navlékl černé sako po dědovi, jež měl přichystáno ke zkoušce, pročež jsme jej prohlásili za mluvčího našeho komanda; Jára vylepšil svůj odulý vzhled velkou bílou kravatou a já si vypůjčil od křesťana Zelína zmijovku. Vitásek pak ruče vyrobil ceduli "Odchyt divokých koček", již si přišpendlil na sako. Jako ochranu proti drápům vzteklých zvířat obuli jsme si vysoké boty a navlékli rukavice, načež jsme se brutálně zašklebili.

"Chytíme stovky prašivých olezlých čtvernohých bestií a hodíme ti je na hlavu, spící žoku!", varoval ještě Vitásek hnípajícího Pepu a vyrazili jsme s dekou a batohem do ulic Brna. Po krátké bojové poradě rozhodli jsme se postupovat směrem od centra, očekávaje, že na okrajích města bude koncentrace potulných koček patrně podstatně vyšší. Nicméně ani po desetiminutovém usilovném pochodu, při kterém jsme ostražitými pohledy bedlivě pátrali po kočkách, jsme žádnou potvoru nespatřili.

"Rafinovaně se ukrývají, zvlčilé stvůry", odplivl si otráveně Vitásek, "jindy se člověk brodí po kolena haldami koček a dnes nic!"

Přechodnými neúspěchy jsme se však nenechali nijak odradit a pokračovali jsme v honbě. I když jsme však obklíčili každý podezřelý keř a halekáním se snažili vyplašit ukryté zvíře, přestože jsme se rozvinuli v rojnici a pokoušeli se nalákat kočky citoslovci čičiči, kromě udivených pohledů hloupé veřejnosti a chlípných poznámek úchylných staříků nevyvolala naše činnost žádnou reakci.

"Takhle to nepůjde, musíme se o výskytu koček informovat u domorodců", rozhodl Jára a ukázal na babku se psem, která šla proti nám.

"Paní, bydlíte tu někde poblíž?", uhodil na babiznu Vitásek.

"Hm, ano", odpověděla zaraženě babka a nedůvěřivě si nás prohlížela.

"A kočky, kočky jste tu neviděla, no?!", vyslýchal Vitásek dále stařenu.

Babka pomalu luštila nápis na Vitáskově saku: "Kočky? Ani ne, snad k večeru... Odchyt divokých koček", přečetla jej konečně. "Vy chytáte kočky?"

"Jasně, když jich nachytáme plný vak, dostaneme od národního výboru stovku", vložil jsem se do debaty. Babka se na nás dívala čím dál tím zhnuseněji.

"A pak je ubijeme kyjem!", zhýrale se zachechtal Jára.

"Nebo je oběsíme! Dělá nám to dobře!", hulákal Vitásek a se zjevným zaujetím se díval mlsně na psa, kterého babka vedla.

Babka popadla psisko a zaječela: "Žádné kočky jsem neviděla! To je hrůza! Takoví mladí a takoví ukrutní! Antikristi, neznabozi!"

"Každý se baví jak umí," odvětil jsem, "taková zaživa upečená kočka..."

Ala babka na nic nečekala a se psem v rukou se belhala zběsile pryč, ponuře si mručíc pod fousy.

Když jsme tak žádné informace od domorodého obyvatelstva nezískali, pokračovali jsme dále původním směrem. Po chvíli jsme dorazili do vilové čtvrti.

"Zdejší zahrady jsou úplným rejdištěm chlupatých aparátů," těšil se Vitásek. "Teď teprve začne hon!"

Rozvinuti v rojnici, zlehka našlapujíce, postupovali jsme opatrně plíživým krokem ulicí, hotovi při sebemenším podezřelém pohybu vrhnout na zvíře deku a potom sebe.

"Čichám, čichám kočičinu," zašeptal Jára. V tom jsem spatřil bestii.

"Vidím!", zavřeštěl jsem a ukázal na kotě, které se válelo u nedaleké ohrady na popelnice. Bleskurychle jsme se vrhli vpřed a kotě ze všech stran obklíčili.Černá stvůra však nejevila žádné choutky k útěku, naopak si poklidně olizovala kožich a nevyděsila se ani nelítostného výrazu v našich tvářích. Otevřel jsem batoh a opatrně se blížil rukou v rukavici ke zvířeti.

"Aby ji neprokousla!", strachoval se Jára, ale to už jsem prskající potvoru držel pod krkem a rval do batohu. Kotě se snažilo vydrápat z batohu ven.

"Potlač mu hlavu," vyzval jsem Járu a společnými silami se nám podařilo batoh zavázat. Hodil jsem si jej na záda. Kotě se ve vaku zběsile zmítalo.

"Tak nevím, až chytíme další, jestli se navzájem nerozsápou", uvažoval Jára, "museli bychom jim dávat narkózu!"

S tím jsme však nesouhlasili a posléze se shodli na tom, že pro začátek jedna oběť postačí. Jára zahodil dlažební kostku, s níž se chystal bacit zvíře po hlavě a zamířili jsme se zoufale mňoukající kočkou v batohu zpět na kolej.

"Húúúú", houkalo zvíře zděšeně z vaku. Velké psiso, který venčil jakýsi mužík nedaleko nás, zpozornělo.

"Aby se na nás nevrhl", lekl se Vitásek. V tom se obrátil vítr a zřejmě zanesl ke psovi kočičí pach.

"Vrumf !", řekl pes a vrhl se k nám. Chlapík výpad nečekal a podlehl gravitaci.

"Neboj se, pejsku,  my ti nic neuděláme", ječel Jára v běhu. Zuřivé cvakání zubů se postupně ztrácelo v dálce a s ním i vzteklý řev chlápka, který blekotal cosi o tom, že jsme mu rozdráždili psa a že mu zaplatíme oblek. Zadýchaně jsme se zastavili a Vitásek bouchl vztekle pěstí do batohu, načež zařval na adresu kotěte:

"......! ......!!!! .....!"

"Sprosťáku, vagabunde! To jsou ti studenti, vzory mravnosti", hystericky pokřikovala kolemjdoucí mamina a pokoušela se nás přejet kočárkem, pročež jsme rychle pokračovali v návratu na kolej.

"Pepo, nesu ti kočiču", halekal Jára už zdaleka. Pepu jsme zastihli v družné debatě se známým tlustým toxikomanem Karlem, zvaným Goodboy.

"Pojď ven, maličká", rval zvíře Vitásek a vytáhl jej za ocas z batohu. "To je macek, viď?"

"Hu", vydechl nevěřícně Pepa.

"Uá, kočka", prohlásil konsternovaný Goodboy a ucouvl.

"A jak je hbitá", chvástal se Vitásek, "čtvrt hodiny jsme bojovali s touto lítou šelmou, abychom ji v potu tváře udolali! Jsme velicí lovci šelem!" S těmito slovy se rozmáchl kočkou a aby demonstroval její agilitu, vrhl ji tlusťochovi pod nohy. Goodboy se v mžiku přemístil na horní postel.

"Dej tu mrchu hned pryč", halekal a bojácně nahlížel přes okraj matrace.

"To jsem netušil, že se kromě hadů a práce bojíš i tohoto nevinného zvířete!", podivil jsem se.

"Vůbec se nebojím", mumlal sádelník, "ale kdo ví, co má za choroby!"

"Je úplně zdravá, podívej se, jak jí chutná", řekl Jára, který animálovi mezitím nalil do misky mléko. Kočka lemtala jako divá.

"Což ji takhle trochu opít?", navrhl Vitásek a se škodolibým úsměvem na masitých rtech vlil do misky deci rumu, který mu zbyl od minulé cool-party. Kočka svůj drink chvíli nedůvěřivě očichávala, ale pak se do něj pustila s nezmenšenou chutí.

"Chlastá!", překvapeně konstatoval Goodboy ze svého bidélka.

"Ožere se jako slíva", pochvaloval si Vitásek. Kočka chlemtala obsah misky čím dál dychtivěji, čímž si vysloužila naše bouřlivé ovace. Po chvíli se však nahrbila, zafuněla a bech - vyvrátila se s nataženýma nohama.

"Zdechla", řeklo spokojeně sádlo.

"To vidím", zavrčel zhnuseně Jára.

"Ale nezdechla, vždyť se hýbe", oznamoval Vitásek a píchal do mršiny kružítkem. A opravdu, kočka na popichování reagovala slabými pohyby.

"Napoprvé to trochu přehnala. Necháme ji, ať se vyspí a poradíme se, co s ní", řekl jsem.

"Haha, teď bude následovat kostelní fáze celé akce", tlumeně se pochechtával Jára a šťouchal prstem do zdechlé kočky. "To bude něco! S příšerným harašením a skuhráním prožene se chrámovou lodí černá opilá bestie..."

"...bigotní fundamentalisté budou bušit hlavama do podlahy...", přidal se Vitásek.

"Kněz bude řvát Apage satanas a chrstat na nás vodu z kropenky..."

"Pak nás  vezme železnou tyčí..."

"A seberou nás policajti!", zarazil se Vitásek. "Tak to tedy ne! Nenechám se mlátit zhýralými idealisty ani sadistickými pořádkovými živly! Do toho rozhodně nejdu!"

"Hned tu bestii odstraňte! Přeci tu nebudu až do rána!", ječel Goodboy z postele, nicméně dav mu nevěnoval pozornost.

"No jo, ale co s ní?"

"Polijeme ji petrolejem a zapálenou vyhodíme z okna", snoval plány vrah Vitásek.

"Nemáme petrolej", namítl Jára.

"Hnusní sadisti", otřásl jsem se, "mám lepší nápad. Zdechlině přivážeme na ocas piksli a vypustíme ji na Leninách v nejvyšším patře."

"Z okna!", rozzářil se plešoun.

"Ale ne z okna, maniaku! Jen tak na chodbu, a utečeme", vysvětloval jsem zpustlému zvrhlíkovi.

"Suché", zhnuseně prohlásil rozvášněný Vitásek a kopl do kočky. "Od toho se distancuji."

"Jenže nemáme pikslu", zamyslel jsem se.

"Mám paštiku", řekl Jára, "sežerem ji a plechovku získáme."

"Prima, jdu žrát s tebou", prohlásil jsem. Jára byl rázem mírně otráven.

"Jsou to suchaři, pcha", stěžoval si deviovaný pacifista Vitásek Pepovi. Pepa však zaníceně pročítal pornočasopis a nevěnoval steskům olysalce pozornost.

"Přeci mne tu nenecháte!", volal Charles Goodboy a nenávistně zhlížel na spící kočku.

Odešli jsme žrát paštiku.


Když jsme se po čase vrátili s provazem a pikslou, do níž hloubavý Jára chytře vložil matici, Pepa už zase spal. Vitásek se zadýchaně zabýval jeho odborným periodikem a Karel pozoroval kočku ostřížím zrakem ze své rozhledny. Jára zkusmo zaharašil plechovkou a potvora zděšeně poskočila.

"Je připravena k akci", pochvaloval si.

Nato jsme už zkušeně nacpali zvíře do batohu a vyrazili. Kočka zcela rezignovala a nijak zvlášť se ve vaku nehemžila, pouze občas teskně zaskojíkala. Když její produkci zaslechla vrátná na Leninách, podezřele na nás zazírala. Gigolo Jára jí věnoval chlípný úsměv, což ji porazilo zpět do židle a naše redukované komando se nerušeně vyškrábalo do výšin kolejí. Zalezli jsme do průjezdu, kde se skladují odpadky, zavřeli za sebou dveře a vytáhli opilou mrchu z batohu. Nijak se nebránila, když jsme ji na ocas přivázali piksli.

"Jedno zkušební vypuštění - tři, dva...", odpočítával Jára a na "nula" kočku pustil. Plechovka zarachotila a vyděšené zvíře začalo pobíhat po místnůstce. Rachot však vzápětí ustal, neboť smyčka provazu se svezla po hladkém ohonu.

"Není zbytí, uvážeme jí to na krk", prohlásil Jára, popadl kočku a dal se uvazování.

"Ne tak pevně!", napomenul jsem jej, když kočka začala s vyplazeným jazykem chrčet. Jára jí tedy provaz trochu povolil a chystal se s kočkou v rukou k definitivnímu završení celé akce.

"Tak hodně zdaru v další činnosti, pamatuj na nás v dobrém a buď nám vděčná, že jsme tě nevydali do spárů zpustlého Vitáska", věnoval ještě Jára zvířeti několik nabádavých slov a vhodil ji i s plechovkou do chodby.

"A teď pryč!"

Hbitě jsme se spustili o patro níž a naslouchali vřavě, která se rozpoutala nad námi. Rachot zněl, jako by se po chodbě valilo stádo splašených papiňáků. Do toho se občas ozvalo kvičivé zamňoukání.

Hluk se přeléval z jednoho konce chodby na druhý.

Kočka nabírala rychlost.

Někdo otevřel dveře.

"Co to udělali s ubohou čičinkou? Pojď sem, maličká...", ozýval se pisklavý dívčí hlásek. "Vaúúú! Bestie! Moje hlava!"

"Nějaká pošahaná milovnice zvířat z JAMU", komentoval to se zadostiučiněním Jára.

Mňoukání a rachot piksle se mísil s hysterickým ječením ženštin.

"Hehe, vypadnem", řehtal se Jára. Utíkali jsme svižně pryč, avšak děsný randál bylo slyšet až do přízemí. S pekelným chechotem jsme vpadli na koleje, kde jsme zjistili, že pomstychtivý Goodboy sežhral všechny naše zásoby. Otráveni vylíčili jsme Pepovi i Vitáskovi paniku na kolejích.

"Hm", řekl Pepa a rozhlédl se po hromadách skript.

Vitásek koukal do porna a já do zdi.

"To zas byla nuda", pronesl po chvíli zhnuseně Jára.

Vitásek si zlostně odplivl.

Howadoor, únor 1990


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.