Říjen se letos vydařil. Je jasno a teplo, chodíme s Blablí po kraji. Ve vesnických hospodách se dobře sedí, popíjíme víno, vedeme řeč. Blable moc nesnese, po jedné skleničce zapomíná být nesnesitelně protivná a po druhé se dokonce vesele chichotá. A mírně kymácí, když jdeme pryč.

Víno je inspirativní. Jdeme z hospody polní cestou k lesu a já dostávám nápad. Výborný nápad.

 „Mám nápad!“, oznamuji Blabli.

 „Nepovídej, ty a nápad.“, škádlivě oponuje.

 „Opravdu, budeš mrkat na drát! Něco ti ukážu, to jsi ještě neviděla!“

 „Co mi ukážeš?“, ptá se Blable zvědavě. Vzbudil jsem její zájem. „Ukážeš mi něco? Kde mi to ukážeš? Hned tady? Nemůže sem někdo přijít?“

 „Tady ne, potřebuju k tomu pole a dva kameny. Nejlepší bude, když bude jeden větší a druhý menší, tak to, myslím, bude fungovat nejlíp.“

 „Pole a dva kameny?! To je jakési divné, to neznám.“, kroutí hlavou Blable. Jdeme dál k lesu a koukáme po kamenech.

 „Tady jsou dva kameny“, ukazuje po chvíli Blable. „Bude to stačit?“

 Na louce, na okraji lesa,  jsou asi pět metrů od sebe dva kameny, jeden má tak pět kilo a ten druhý nejmíň třicet.

 „Mělo by. Teď je musíme přesunout, pomož mi s tím.“, říkám.

 „Jak, přesunout?“, diví se Blable.

 „Navzájem“, vysvětluji a hmoždím se s šutry.

 „Navzájem?! Proč? Já myslela, že mi něco ukážeš!“

 „Ukážu, neboj. Přestěhujeme je a hned uvidíš.“

 Po chvíli supění přetahujeme kameny po louce. Kde byl malý, je teď velký. A naopak.

 „Tak, Blable. Hotovo.“, říkám slavnostně. „Teď jsme změnili svět.“

 Na Blabli to udělalo opravdu dojem. Kouká na mě s otevřenou pusou a chvíli ji trvá, než se vzpamatuje.

 „Cože?!?“

 „Změnili jsme svět, chápeš?“

 Blable si mě prohlíží jako nějaké divné zvíře. Po nějaké době uvažování dochází k závěru:

 „Když jsem šla na záchod, tak si dal velkou vodku, že? Nebo dvě velké vodky, že jo?“

 „Nedal. Co se ti na tom nezdá?“

 „Ty se mi nezdáš. Buď ses ožral jako dobytek nebo ti šouplo. Co je to zase za blbost, tahat se se šutrama po poli a pak tady vykládat koniny?“

 „Já ti to tedy vysvětlím“, říkám trpělivě. „Tuhle jsem viděl v televizi chlapíka…“

 „Jo v televízi! Tam jsou samí exoti. Já ti říkala, že na to nemáš koukat, že z toho zblbneš, a už je to tady!“

 „Počkej, nepřerušuj mě. A ten chlapík tam povídal takovou myšlenku: Kdo chce změnit svět a nechce způsobit válku, ať jde na pole a vymění tam dva kameny. A mě to zaujalo a teď jsme tady a změnili jsme svět. Už to chápeš?“

 „Chápu jedině, že jsi ještě větší rapl, než jsem myslela“, dí Blable. „To je přece nesmysl! Jak bys mohl tím, že pohneš dvěma kameny, měnit svět? Vždyť to na nic nemá žádný vliv!“

 „To se právě mýlíš. Já přece netvrdím, že se okamžitě všechno změnilo. Ale uvažuj, co to udělá v budoucnu. Například zítra tady poběží myš a nad ní poletí poštolka a bude ji chtít ulovit. Kdybychom ty kameny nechali tak, jak byly, tak by to myš měla k tomu většímu moc daleko a nestihla by to a poštolka by jí snědla. Takhle to zítra myš stihne, schová se, ptáku sklapne, myš dojde domů, tam se rozmnoží a vznikne celá generace myší, která by jinak nevznikla. Naopak poštolka chcípne hlady.“

Blable nic neříká, kouká na mě a přemýšlí. Možná.

„Nebo jiný příklad. Pojede tudy traktor. Kdybychom ty kameny nechali tak, tak by na ten větší najel a něco by se mu tam polámalo. Musel by to spravovat, nepřišel by domů včas a nenačapal by manželku se sousedem. Takhle je načapá a rozvede se. Bude mít děti s úplně jinou ženskou, budou to úplně jiné děti a celý svět se změní.

A nebo, i když se nic takového nestane, tím, že jsme přemístili ty dva kameny, nepatrně jsme posunuli těžiště celé zeměkoule. Neprojeví se to ani za rok ani za staletí, ale zeměkoule bude kolem Slunce kroužit ještě několik miliard let a za tu dobu se to projeví docela určitě! A jak! Po miliardách let bude na úplně jiném místě, jenom díky nám dvěma, kteří jsme sem dnes přišli, vzali ty dva kameny a tím změnili svět. Udělali jsme velkou věc, Blable, to ti říkám. Svět měl na vybranou mezi dvěma alternativami a my jsme teď určili, kterou cestou se bude ubírat. Ovlivnili jsme život všech následujících generací. Změnili jsme vývoj celého vesmíru.“

Blable pořád kouká na mě a na kameny a nakonec se ptá:

„A co se teda stane?!“

„To já nevím, co se stane. Jak to můžu vědět? Jisté je jenom, že se stane něco jiného, než kdybychom ty kameny nechali tak, jak byly.“

„A jaký to má smysl, když nevíš, co se stane?“

„Ani to nevím. Ten chlapík se o smyslu nezmiňoval a já se o žádný smysl taky nezajímal. Prostě se změní svět, o smyslu se tam nic nepraví.“

Blable úporně přemítá a podle výrazu ve tváři začíná být čím dál tím víc vzteklá.

„Takže co se stane, to nevíš, a o smyslu taky nic nevíš?! Tak si třeba představ, že tudy pojede ten tvůj traktorista, něco se mu poláme, on se rozzuří a až přijde domů, tak zmlátí děti. Tobě je to fuk, ty se o smysl nezajímáš. Pánovi je to jedno, že ta ubohá holátka budou trpět kvůli němu! Hlavně, že změnil svět, megaloman!“

„Třeba se nic takového nestane, to já přece nevím…“, hájím se.

„No právě! Nevíš a šťouráš do toho! Co když se právě tohle stane. Určitě je ztluče a budou mít z toho trauma a všechno skrz tvé blbé nápady. A já mu s tím ještě pomáhám! Já si myslím, že mi něco ukáže a pak z něho vyleze takový marast. Taková lumpárna! Na děti nemyslíš a do všeho vrtáš. Jsi nezodpovědný mizera a hned to dáš zpátky, jak to bylo!“

To jsem netušil, že ji to tak vezme. Věc pochopila docela rychle, ale nevěděl jsem, co z toho všechno odvodí. Skoro se zdá, že už ty změny začínají působit. Takhle zuřivou už jsem ji dlouho neviděl.

„Já to chtěl jenom vyzkoušet!“

„Jo vyzkoušet! To si zkoušej doma a ne tady, přijde domů, zmlátí děti, hlavně že sis to vyzkoušel! Už ať je to zpátky!“

Úplně se zlostí zajíká.

„Dát to zpátky můžu, ale nikdo neví, jestli na to nenajede právě proto, že to zase dáme zpátky.“

Blable, celá brunátná, si zlostným pohledem měří šutry a mne.

„Takže tys to rozvrtal a teď nevíš, jak to dát zpátky. To jsem si mohla myslet. Ty jsi ten nejpitomější chlap, jakého znám, to ti říkám a jdu pryč a ty si to zařiď jak chceš. Vrtáku jeden megalomanská.“

Otáčí se na podpatku a odchází polní cestou pryč. Nad lesem pomalu zapadá slunce. Sedím na větším z kamenů a dívám se, jak mizí za stromy. Nakonec se zvedám a jdu za Blablí. Dobíhám ji až u vesnice. Vzteklost ji už přešla.

„Tys mi zase dal!“, směje se. „Vždyť je to úplný nesmysl.“

„Já vím“, říkám a beru ji kolem pasu. „Úplný nesmysl. Víme to oba.“

„Ale nikomu to neřekneme.“

Howadoor, 17. října 2001

 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.