Poděkování

Paní Júlii Wegenerovej, slečně Aleně Mojžíšové, ing. Jaroslavu Takáčovi, panu Milanu Stéklovi, paní Anežce Kovářové a Mgr. Ivanu Horákovi za neocenitelnou ochotu při namáhavém prohledávání archivů.

Paní Věře Andertové, paní Mileně Jaškové, panu Aloisi Zavadilovi a manželům Střechovým za to, že strpěli mé telefonáty a mluvili se mnou o věcech, i když se jim třeba zrovna nechtělo.

Mgr. Radku Křivému za nezištný překlad německých a maďarských textů.

PhDr. Jiřímu Pavlovi za konzultaci historických fakt a půjčenou literaturu a za to, že se na mne moc nezlobil, když jsem mu ji polil.

Poznámka

Místní názvy, zejména názvy obcí, se během dlouhé doby, kterou tuto text popisuje, změnily, mnohdy i několikrát. Abyste si mohli místa najít v dnešních mapách, používám (pokud na to výslovně neupozorňuji) dnešní názvy.

Pohoří Tríbeč se rozkládá na středním Slovensku mezi městy Nitra, Topoľčany, Partizánske a Zlaté Moravce. Jeho plochý, zalesněný, nepříliš výrazný hřeben je zhruba 35 km dlouhý. Tríbeč není nijak vysoký - nejvyšším vrcholem je pouhých 829 metrů vysoký Veľký Tríbeč. Mne samotného toto pohoří - spíše kopce než hory - donedávna ničím nezaujalo a nechystal jsem do těch míst ani žádnou výpravu - nejblíž jsem byl při cestě na Vtáčnik v březnu 1999. Hřeben Vtáčniku končí u obce Veľké Pole sedlem, z něhož pak dále na jihozápad pokračuje hřeben Tríbeče. Tehdy na jaře z něj bylo vidět jen pás lesů bez význačných vrcholů, který mne příliš neupoutal. Sešel jsem před Veľkým Polem z hřebene dolů a odjel z Partizánskeho domů.

Asi by to tak zůstalo už napořád a o Tríbeč bych se už nikdy nezajímal, kdybych v červnu 1999 při náhodném brouzdání internetem neobjevil na serveru Geocities stránku, kde se o Tríbeči psalo ve zvláštních a - jak jsem tehdy myslel - dosti nedůvěryhodných souvislostech. Ani nevím proč, asi, že jsem ten den měl spoustu času a dost jsem se nudil, sepsal a odeslal jsem mail. Na oné stránce byly totiž zmíněny články z dobového tisku, u nichž jsem měl za to, že existují pouze ve fantazii autora, což jsem si chtěl dotazem na instituci, kde by to mohli vědět, ověřit a pak to pachateli vmést do tváře. Ve skutečnosti jsem nepředpokládal, že bych se kdy dočkal odpovědi, protože znám poměry ve státních institucích, ale nakonec napsat mail mne stálo jen deset minut času, který jsem tehdy mohl snadno postrádat.

Během června žádná odpověď nepřišla a já koncem měsíce odjel na několik týdnů do Kirgizstánu. Vrátil jsem se až na přelomu července a srpna a když jsem se probíral došlou poštou, narazil jsem ke svému velkému překvapení na odpověď na můj mail. Vlastně už jsem tou dobou zapomněl, že jsem nějaký dotaz poslal... Abych si osvěžil paměť, chtěl jsem se znovu podívat na onu stránku, ale ta už tou dobou neexistovala a neexistuje dodnes. Ani při hledání podle klíčových slov jsem ji už nenašel, pravděpodobně ji autor smazal. Bohužel jsem si ji nikam neuložil ani nevytisknul a na můj dotaz po ní na Geocities nikdo neregoval. Zbylo mi tedy jen to málo, co jsem si zní pamatoval, můj mail a odpověď na něj.

Ale ta odpověď byla velmi zajímavá - ukázalo se, že to, co jsem měl za výmysly nějakého snílka, je podloženo skutečnými, doložitelnými historickými fakty. Celá věc mne zaujala a dal jsem se do dalšího pátrání. Protože sám nemám čas ani možnosti prozkoumávat archivy a knihovny, většinu fakt se mi podařilo nashromáždit jen díky rozsáhlé korespondeci - jak po internetu, tak klasickou poštou - s lidmi, kteří mi při mém pátrání vyšli vstříc a kterým jsem velmi zavázán. Nebýt jich a jejich nezištné ochoty, nikdy bych nemohl o zvláštních událostech na Tríbeči napsat.

Jak jsem dostával postupně odpovědi na další - dnes už desítky - dopisů, pomalu se přede mnou objevovala podivná série událostí, ze kterých vystupuje Tríbeč už ne jako nevýrazné pásmo lesnatých kopců, ale jako tajemné, nevyzpytatelné místo, zahalené mlhou nevysvětlitelných a tragických příběhů. A tyto donedávna polozapomenuté příběhy, jež zcela změnily život mnoha obyvatel podhůří Tríbeče, vám nyní předkládám.


Zima roku 1929 přišla pod Tríbeč až koncem listopadu - dvacátého druhého listopadu brzy ráno bylo zataženo a z nízkých, těžkých mraků se hustě sypal první sníh, který už po krátkém čase vytvořil na zemi souvislou bílou vrstvu. Sedmačtyřicetiletému svobodnému lesníku A. Samšálymu (jeho křestní jméno žádný z dostupných pramenů neudává) ale určitě nepohoda nevadila - byl na ni za dlouhá léta práce v lese zvyklý - a tak se jako jiný den vydal ráno do lesa. Pod botama mu sníh slabě křupal a od chudého domku manželů Zayových, ležícího na jihovýchodním konci obce Veľké Uherce, kde za úplatu již několik měsíců bydlel, se za ním odvíjela stezička vyznačená jeho stopami. Šlépěje byly patrné ještě celé dopoledne, pak je zakryl nový sníh, který bez ustání padal celý den, noc i další den ráno. A spolu s nimi zmizela i poslední stopa lesníka Samšályho.

Lesník se do domku manželů Zayových nevrátil ani dvacátého druhého večer, ani následující den ráno. Manželé si z toho podle všeho těžkou hlavu nedělali, protože se Samšály již několikrát bez předchozího oznámení zdržel venku přes noc, navíc hledat jej v noci za hustého sněžení v lese nepřipadalo v úvahu. Konečně jim jeho nepřítomnost nijak nevadila, protože s lesníkem nevycházeli příliš dobře a kdyby peníze, které jim za bydlení platil, nemajetní manželé tak moc nepotřebovali, asi by se s ním už dávno rozloučili. Až odpoledne se Anna Zayová vyptává sousedek, jestli něco o Samšálym neví.

Třetí den se manželé vyptávali už po celé vesnici, jestli někdo lesníka neviděl a jeho nepřítomnost hodně občanů zneklidnila. I když se Samšály s nikým příliš nepřátelil, přece jen - protože usoudili, že se mu mohla stát nehoda - se jej vydali odpoledne do lesa hledat. Do soumraku, který na konci listopadu přichází už okolo páté hodiny, ale nenašli ani ztraceného muže, ani nějakou stopu. Když se z bezvýsledného pátrání vrátili, místní četník se vydal do nedaleké obce Šimonovany (dnešní město Partizánske) poradit se s nadřízenými, co dál.

V následujícím týdnu skupina četníků několikrát propátrává oblast lesního masívu Tríbeče okolo obce Veľké Uherce. Hledání jim komplikuje další sníh, jehož je posléze ke konci listopadu pod hřebenem už více než metr. Po zhruba týdnu naposto bezvýsledné pátrání končí - četníci se usnášejí na názoru, že pokud se Samšálymu stalo nějaké neštěstí, je již stejně mrtev a jeho tělo se najde až na jaře, až sníh odtaje. A pokud Samšály někam odešel o vlastní vůli, aniž by dal komukoli zprávu, je další plahočení se po lesích stejně jen zbytečným plýtváním silami. Vůbec lze nabýt při četbě zpráv o případu dojmu, že přístup četnictva byl dosti laxní a že se úřad spíše snažil celou věc co nejdříve ukončit.

V lednu se v německy psaném listě "Zpravodaj", vycházejícím v Nitře, objevuje velmi krátký článek o zmizení lesníka Samšályho, ve kterém je nanejvýš stručně vylíčen celý případ. V únoru se pak list vrací k tématu už jen třířádkovou notickou, v níž se pouze konstatuje, že ani po třech měsících není po muži ani památky. V žádném jiném listu (ale nepodařilo se jich prozkoumat příliš mnoho) se zpráva o pohřešovaném muži v první polovině roku 1930 už neobjevila.

Jaro 1930 přišlo, ale tělo ani žádná stopa po lesníku nebyla nikdy nalezena. Protože Samšály neměl žádné příbuzné, kteří by se o jeho osud zajímali, četnictvo - alespoň pokud je mi zatím známo - už v pátrání žádnou další aktivitu nevyvíjelo. Místní list měl také už jiné záležitosti, o nichž se dalo psát a případ tak velmi rychle upadal v zapomnění.


Nevím, jestli Marie Švajzerová (podle jednoho pramene Šlajzerová, ale půjde spíše o chybu) z vesnice Mankovce o podivném zmizení A. Samšályho věděla - spíše bych řekl, že ne. Mankovce jsou vzdálené od obce Veľké Uherce sice jen asi dvacet kilometrů vzdušnou čarou, mezi oběma obcemi ale leží hřeben Tríbeče a kromě lesních pěšin mezi nimi není přímé spojení. Nemyslím si, že by prostá žena zemědělce četla německé noviny, vycházející v Nitře. Snad se mohla něco doslechnout, nevím. Jisté ale je, že když 18. prosince 1930 dopoledne vyprovázela svou nejstarší, osmnáctiletou dceru Marii (kromě Marie měli manželé Švajzerovi ještě další čtyři děti, z toho dvě dcery), velmi důrazně ji kladla na srdce, aby se cestou do čtyři a půl kilometru vzdálené vesnice Zlatno, do které měla rodičům svého otce odnést něco potravin, nikde nezdržovala a ihned po odevzdání uzlíku, v němž měla věci zabalené, se vrátila zpět.

Možná, že to byla obvyklá obava všech matek o své děti, možná, že jen chtěla dceři po návratu přidělit další práci, snad se bála, aby Marii nepřepadlo cestou špatné počasí, ale ve všech dostupných pramenech se uvádí, že ji nutnost brzkého návratu silně a několikrát zdůrazňovala. Varování, jak se záhy ukázalo, bylo na místě, ale minulo se účinkem. Marie do Zlatna nikdy nedošla a nikdo ji už nikdy neviděl.

Když se do západu slunce Marie doma neukázala, její matka apelovala na svého muže Matúše, aby ji šel hledat. Ten sice zprvu zastával názor, že dcera u jeho rodičů z nějakých důvodů přespala a že se ráno jistě vrátí, když však žena s nářky nepřestala, uvolil se do Zlatna pro dceru ještě v noci dojít. Do obce Zlatno dorazil okolo desáté večer. Cesta přes les není dlouhá - dnes obě obce spojuje silnice, která vede širokým a přehledným lesním průsekem. Tehdy tu jen byla lesní cesta vyježděná povozy, ale i tak je to jen asi hodina chůze. Ve Zlatně Matúši Švajzerovi překvapení rodiče sdělili, že Marii ten den vůbec neviděli. Do půlnoci se vrátil domů a nešťastné manželce přislíbil, že hned ráno zorganizuje se sousedy pátrání.

Brzy ráno manželé skutečně zburcovali své sousedy a ti pak dokonce došli pro četníka (jmenoval se Arpád Boko) a společně během dne pročesali celou cestu z Mankoviec do Zlatna. Jestli pátrali po stopách mladé Marie Švajzerové ve sněhu, kterého tou dobou muselo ležet pod Tríbečem hodně a s jakým výsledkem, to se nikde nedočteme, ale ať  tak nebo tak, dívku přes veškeré úsilí nenalezli ani ten den ani ve dnech následujících. Nenalezla se nikdy.

Tisk se případem zmizení Marie Švajzerové zabýval poměrně obsáhle - jak již zmíněný německý "Zpravodaj" z Nitry, tak i přinejmenším dva deníky, vycházející v Bratislavě. Ve všech článcích je připomenut i podobný a nedávný případ A. Samšályho, i když jej nikdo do přímé souvislosti s postrádanou dívkou nedával. Uvádí se spíše jen pro zvýšení atraktivnosti článků pro čtenáře - stejně jako různé bizarní novinářské konstrukce, pro něž patrně neměl pisatel nejmenší oporu. V jednom ze článků se dokonce připomíná jako podobný známý případ Anežky Hrůzové z moravské Polné - to už je zcela absurdní, vždyť tady žádná analogie není. Na druhou stranu nám po odstranění těchto pseudoinformací zbude dostatek fakt, ze kterých se dají oba zmíněné příběhy - snad - přesně rekonstruovat.

I když jsem oslovil české i slovenské ministerstvo vnitra s dotazem, zda by nebylo možné získat přístup k případně existujícím archivům z té doby, žádnou odpověď jsem nedostal a - jak to tak znám - asi ani nikdy nedostanu. Z tohoto - snad nejpřesnějšího - pramene tedy dnes čerpat nelze. Zatím jsme tedy odkázáni na zprávy v dochovaném dobovém tisku. Možná někdo zdatnější ve vyjednávání s úřady někdy v budoucnosti do těchto materiálů - pokud vůbec existují - nahlédne, ale i tak je uvedená rekonstrukce podložená, dostatečně věrohodná a zřejmě vcelku přesná.

Další osudy rodiny Švajzerových neznám, ani to, jestli ještě žije nějaký pamětník tehdejších událostí. Tady asi bude nutný průzkum přímo na místě. O tom ale až později.


Dva případy zmizení v krátké době nedaleko od sebe, zmizení podobných si tím, že osoby po sobě nezanechaly žádnou stopu ani neměly žádný zjevný motiv někam z vlastní vůle odejít, jsou sice zajímavou, ale přece jen spíše pouze náhodnou shodou okolností. Přesněji byly by. Byly by, kdyby se dělník Andrej Murgaš 10. prosince 1934 vrátil z práce v lomu do svého domu v obci Žirany.

Žirany leží jen asi třináct kilometrů od Mankoviec a necelých třicet kilometrů od obce Veľké Uherce, stejně jako Mankovce na jihozápadní straně Tríbeče. Dva kilometry od vesnice je pod vrcholem kopce Žibrica (617) i dnes používaný lom a vápenka, ve které se kámen zpracovává. Právě zde pracoval Andrej Murgaš, narozený v Žiranech 13. března 1891.

Bohužel vše, co o samotném zmizení víme, pochází z jediné krátké novinové zprávy, která vyšla v deníku Národná Obroda v lednu 1934. V této zprávě se pouze konstatuje, že dělník A. Murgaš, příslušný v obci Žirany se od 10. 12., kdy se nevrátil z práce v lomu domů, pohřešuje. Naštěstí kromě kusých fakt zprávička obsahuje přesné datum narození, díky němuž, ochotě pracovnice nitranské matriky a také - a to hlavně - neobvyklému štěstí se povedlo zjistit, že se Andrej Murgaš už nikdy nenašel.

V matrice se totiž povedlo nalézt dokument, datovaný v červenci 1952, v níž je Andrej Murgaš (a odtud také znám celé jeho jméno), pohřešovaný od roku 1934, na základě žádosti jeho ženy Anastázie Murgašové, prohlášen úředně za mrtvého. Na základě tohoto dokumentu se podařilo dohledat další, a to oddací list Anastázie Murgašové, datovaný v dubnu 1953 - dá se tedy předpokládat, že bývalá žena dělníka v lomu požádala o prohlášení svého ztraceného muže za mrtvého proto, aby se mohla znovu vdát.

Bohužel se mi zatím nepodařilo zjistit, zda žijí děti Anastázie Murgašové (že by ještě žila ona sama, to nepředpokládám), ale pokud najdu podobně ochotné lidi, jako jsem našel na úřadu v Nitře, považuji tuto cestu pátrání za velmi nadějnou. Snad by se tak povedlo zjistit podrobnosti o zmizení pana Murgaše - třetí osoby, která se v rozmezí pouhých pěti let v oblasti Tríbeče beze stopy ztratila.

Třetí, ale ani zdaleka ne poslední...


Předchozí případy zaujmou spíše tím, že se odehrály na místech od sebe nepříliš vzdálených a v krátkém časovém rozmezí a vytvářejí tak - možná jen zdánlivě - jakousi sérii. Každý z nich jednotlivě je však snadno vysvětlitelný; podobné věci se staly a stávají poměrně často na různých místech a obvykle - pokud se je nakonec podaří objasnit - se vysvětlí nehodou nebo zločinem. Čtvrtý příběh "případu Tríbeč" je ale vysvětlitelný podstatně obtížněji.

Partizánske je dnes průmyslové město, středisko obuvnického průmyslu na Slovensku. Centrum města je zajímavé výrazně funkcionalistickou a modernistickou architekturou, stavbami, které zde vznikly převážně na sklonku třicátých a počátkem čtyřicátých let.  Tehdy zde Tomáš Baťa vybudoval závod na výrobu obuvi a nová sídliště a vzniklé městečko - do té doby nevelká vesnice s názvem Šimonovany - bylo přejmenováno na Baťovany. Jméno "Partizánske" dostalo město až v roce 1949 na památku bojů partyzánů s okupanty v době SNP; a taky  samozřejmě proto, že Tomáš Baťa nebyl komunistům dvakrát sympatický. To je ale úplně jiný příběh...

Ten náš se odehrál v roce 1939. V Baťovanech (nebo Partizánském, chcete-li) tehdy pracoval v Baťových závodech dělník Walter Fischer. Ve městě pobýval jen od pondělka do soboty a na neděli jezdil k ženě a dětem do vesnice poblíž Nového Mesta nad Váhom (o kterou vesnici přesně šlo se mi nepovedlo zjistit - bohužel novinové články, ze kterých čerpám, jsou dosti kusé a navíc jejich autoři zjevně opisují jeden od druhého). Těžko říct, proč v neděli 24. ledna 1939 k ženě neodjel - možná se s ní týden předtím nepohodl. To už se dnes zjistit asi nedá. Místo toho - jak řekl svým kolegům v práci - se šel "projít do hor", údajně chtěl navštívit Černý Hrad, zříceninu s krásnou vyhlídkou do okolí, která leží necelé tři kilometry směrem na severozápad od obce Zlatno. Ano, od té vesnice, do které nikdy nedošla v prosinci 1930 mladá Marie Švajzerová.

Zvláštní záměr - uvědomme si, že cesta z Partizánského na Černý Hrad obnáší asi 23 kilometrů, Waltera Fischera tedy čekala v neděli pouť téměř padesát kilometrů dlouhá! Z toho téměř 30 kilometrů lesem přes hřeben Tríbeče, na kterém muselo v únoru být jistě více než metr sněhu. Dobové články se nad tím nijak nepozastavily... Ale pravděpodobně nešlo o nic víc, než že Fischer neměl přesnou představu o délce cesty, kterou si naplánoval.

Když se 25. ledna ráno a ani ve dnech následujících do práce nedostavil, vedení továrny si s tím velkou starost nedělalo - koneckonců Tomáš Baťa část výroby přesunul na Slovensko právě proto, že zde byl dostatek pracovních sil. Najalo jiného dělníka, který převzal jeho práci a snad se i ubytoval na jeho místě v ubytovně. Rozhodně nezjišťovalo, kam a proč se Walter Fischer poděl. Pravděpodobně nebyl zdaleka jediným pracovníkem Baťových závodů, který si svou práci zde rozmyslel a bez nějakého velkého loučení z továrny odešel.

O osud zmizelého dělníka se začala zajímat až jeho žena - ale až o čtyři týdny později. Protože kvůli dětem sama nemohla ze svého bydliště nedaleko Nového Mesta nad Váhom přijet, pověřila úkolem zjistit, co se s jejím manželem stalo, svého švagra. Ten přijel do Baťovan, kde mu vedení továrny sdělilo, že Walter Fischer byl pro nezdůvodněné absence propuštěn. Poté navštívil ubytovnu, kde v rozhovorech s bývalými kolegy pohřešovaného zjistil základní okolnosti jeho zmizení. Ani spolupracovníci pana Fischera si, jak vidno, s jeho nepřítomností valně hlavu nelámali, nicméně vzpomněli si alespoň na to, že plánoval nedělní výlet na Černý Hrad.

Švagr Waltera Fischera pak navštívil místní policejní stanici, kde požádal o pátrání po zmizelém bratrovi. Přístup úřadů byl tentokrát ještě flegmatičtější než jindy. Celé pátrání po pohřešovaném se zjevně omezilo pouze na rozeslání jeho popisu - ačkoli těžko říct, co mohli policisté podniknout více, když se k pátrání dostali až po téměř měsíci.

Potud vše probíhalo velmi podobně jako v případech předchozích - až do 8. května onoho roku. Ten den byl totiž Walter Fischer nalezen.

Živý, ale ve velmi špatném stavu, prakticky v bezvědomí, s těžkými popáleninami v obličeji i na zbytku těla byl objeven na poli nedaleko města Zlaté Moravce, asi 35 kilometrů od Partizánského. Když byl ve Zlatých Moravcích ošetřen, přivolaný policista v něm rozpoznal hledanou osobu. Protože jeho stav byl vážný, byl krátce na to převezen do nemocnice v Partizánském. Zajímavé je, že i když už nebyl zaměstnancem Baťových závodů, firma se postarala o jeho ošetření i další léčení. Rovněž dala zprávu i jeho ženě a (asi) i novináři v místním "Hlasateli", který na konci května uveřejnil obsáhlý článek "Pohřešovaný dělník nalezen", ve kterém se kromě okolností případu nezapomněl zmínit o tom, jak se Tomáš Baťa stará o své dělníky. Nicméně bez tohoto článku bychom dnes o příběhu Waltera Fischera nevěděli pravděpodobně zhola nic. Zajímavé je, že onen novinář, podepsaný zkratkou -ek-, si nepovšiml žádné souvislosti s předchozími případy zmizení. Snad o nich ani nevěděl.

Dělník Fischer byl nejspíše v těžkém šoku, když byl převezen do nemocnice v Partizánském. Nevíme sice, co během tří a půl měsíce, kdy byl pohřešován zažil ani kde v té době pobýval, na jeho psychice to ale zanechalo nesmazatelné stopy. Nikdy se již nezorientoval, se svým okolím prakticky nekomunikoval. Po několika týdnech v Partizánském byl předán do ošetřování ústavu pro choromyslné v Žilině. Spolu s dokumenty tohoto ústavu se na konci války ztrácí i jeho stopa - nejspíše byl, stejně jako rodina, po roce 1945 odsunut do Německa.

Nevím, kde v době od 25. ledna do 8. května 1939 Walter Fischer byl a nemám ani tu nejmenší představu, co mohlo způsobit jeho zranění, popáleniny v obličeji a narušení psychiky. Nevím a nemám ani žádnou hypotézu, která by vypadala alespoň trochu důvěryhodně. Příběh zmizelého dělníka z továrny na obuv vám předkládám takový, jaký se mi ho podařilo zrekonstruovat z toho mála dobových zpráv, které jsem měl k dispozici. Možná, že se časem najde nějaký dokument, který by na případ vrhnul trochu více světla nebo někdo přijde s nějakým rozumným vysvětlením celé věci. Pro mne je ale zatím osud Waltera Fischera ze všech událostí "Případu Tríbeč" tím nejzáhadnějším.


Jestli do "Případu Tríbeč", série nevysvětlených zmizení osob v podhůří stejnojmenného pohoří, patří i následující příběh, není tak docela jasné. Nejde totiž o zmizení, ale o nalezení.

Na jaře 1954 bylo nalezeno nedaleko obce Oponice tělo asi třicetiletého muže v pokročilém stadiu rozkladu, navíc poškozené zvěří. Muž měl na sobě šedé kalhoty z tuhé látky, tmavěmodrou košili, šedý vlněný svetr a hnědé polobotky, vše tuzemské výroby. Muž byl asi 174 centimetrů vysoký, nejspíše zavalité postavy. Příčinu smrti se nepodařilo určit. Po totožnosti mrtvého bylo vyhlášeno pátrání, nakonec i celostátní a jeho popis proběhl tiskem.

Oponice leží na severozápadní straně Tríbeče. Od Partizánského jsou vzdáleny asi 25 km, od Žiran a Mankoviec asi 18 kilometrů. Nad obcí ve svahu kopce Veľká skala se tyčí Oponický hrad - vlastně už jen trosky hradu, ze kterého se dochovala pouze část obvodových zdí a velká věž. Z hradu je pěkná vyhlídka na část Ponitří a pokud toto místo někdy navštívíte, můžete se podívat i do muzea, které je v obci samotné. Žádné materiály o příběhu mrtvého muže tu ale nenajdete - i pro správcovou muzea, se kterou jsem dvakrát telefonicky mluvil, to byla informace zcela nová.

Přestože Bezpečnost prohledala archivy s popisy všech zmizelých osob, s žádnou z nich se nepodařilo tělo mrtvého muže ztotožnit. Navíc se nepovedlo ani při důkladném zkoumání zjistit, nač mrtvý zemřel, pouze to, že k smrti došlo v říjnu nebo listopadu předchozího roku. Hodně široké rozmezí... Nakonec úřady usoudily, že mrtvý muž byl pravděpodobně cizinec, který se do Československa dostal ilegálně a tak se vcelku podrobný popis případu dostal na stránky tisku jako "Konec agenta-chodce". O tomto případu napsal "odborářský" deník "Práca" a znovu byl vzpomenut v příloze deníku "Mladá Fronta" v roce 1967. V tomto posledním článku se konstatuje, že totožnost mrtvého nebyla nikdy, ani po několika letech pátrání, zjištěna. Proto zastávám názor, že Bezpečnost si s případem vůbec nevěděla rady a právě jen proto vymyslela teorii agenta ze Západu, hypotézu,která se sice hodila propagandistům, ale pro níž nebyly v podstatě žádné důkazy ani důvěryhodné argumenty.

Ani my už určitě nikdy neobjasníme, kdo byl onen muž, jehož tělo se našlo na jaře 1954 a co se mu stalo. A o tom, jak jeho příběh souvisí s ostatními z "Případu Tríbeč", můžeme pouze spekulovat.


V únoru 1966 nalezl místní hajný na cestě, která vede z obce Jelenec do lesa směrem k hřebenu Tríbeče, asi pět kilometrů za obcí, odstavené vozidlo s bratislavskou poznávací značkou. Když následujícího dne nalezl totéž auto na stejném místě, na cestě, na které je vjezd motorovým vozidlům (až na výjimky) zakázán, uvědomil o tom příslušníky Bezpečnosti. Ti záhy zjistili, že vůz patří manželům Belanovičovým z Bratislavy.

Manželé Belanovičovi však nalezeni nebyli - ani čtyřiatřicetiletý Ján, ani o tři roky mladší Alena. Zjistilo se, že od počátku února se ani jeden z nich nedostavil na své pracoviště. Ján Belanovič pracoval jako úředník na ministerstvu zahraničních věcí, Alena Belanovičová jako zdravotní sestra v nemocnici. Manželé byli bezdětní a z jejich rodičů žila už jen matka Aleny Belanovičové. Druhým a posledním blízkým příbuzným pak byla její sestra. Ani jeden z nich však o osudu manželů neměl žádnou zprávu ani žádnou informaci, která by jejich nepřítomnost dokázala vysvětlit.

Ani prohlídkou vozu se zhola nic nezjistilo - manželé Belanovičovi rádi jezdili o volných dnech na výlety a kromě běžných, takové cestě přiměřených zavazadel, se ve voze nic nenašlo. Nebyly ale nalezeny ani doklady žádného z manželů. Prohlídkou jejich bratislavského bytu se rovněž nezjistilo nic neobvyklého nebo cokoli, co by mohlo záležitost objasnit. Policie sice manžele začala podezřívat z ilegálního opuštění republiky, zvláště pro zaměstnání Jána Belanoviče na citlivém místě na ministerstvu, ale spíše jen z nedostatku jakéhokoli jiného vysvětlení než pro nějaké důkazy. Pátrání, které bylo záhy rozšířeno na celé území Československa a do kterého - což bylo tehdy ještě výjimečné - se Bezpečnost snažila prostřednictvím televize zapojit i širokou veřejnost, bylo zcela bezvýsledné.

Manželé Belanovičovi se svým příbuzným nikdy neohlásili a do dnešního dne zůstává jejich osud stejně neznámý, jako byl, když se v únoru 1966 našel poblíž Jelence pod svahy Tríbeče jejich vůz.


Zatím předposlední příběh "Případu Tríbeč" se odehrál v obci Skýcov někdy na přelomu let 1979/1980. Tehdy v dnes již zbořeném domku na okraji vesnice bydlel sedmašedesátiletý Antonín Topil. Vdovec, označovaný svým okolím za podivína a člověka nesnášenlivého, který se s ostatními obyvateli obce téměř nestýkal a ze svého domku vycházel jen málokdy. Proto nikomu nepřišlo nijak nápadné, když jej již dlouho nikdo v obci neviděl. Znepokojení nad tím projevila až poštovní doručovatelka, které se ani na několikátý pokus nepodařilo Topila zastihnout doma a tak se začala obávat, jestli ve starém domku neleží nemocný nebo mrtvý. Sousedé, znalí prudké až zuřivé povahy Antonína Topila, odmítli sami podniknout pokus do domku vniknout a tak doručovatelka později přivolala příslušníky Veřejné Bezpečnosti. Ti vylomili zámek, aby záhy zjistili, že Topil se v domku nenachází jistě nejméně už několik týdnů.

V domku samotném nezjistili žádné známky zápasu nebo cokoli, co by nasvědčovalo, že se Antonín Topil stal obětí zločinu. Dům byl zamčen, ale klíče se nenašly, proto policie usoudila, že Topil z domku odešel, zamknul a už se nevrátil. Bylo zorganizováno pátrání po místních lesích, protože sousedé uvedli, že Topil rád chodil na dlouhé vycházky do Tríbečských lesů. Pátrání bylo pro velké množství sněho v tom roce velmi obtížné a bylo později na jaře opakováno, avšak Antonín Topil ani žádná stopa po něm nebyla nikdy nalezena. O několik let později byl prohlášen za mrtvého a protože jeho neměl žádné příbuzné, kterým by dům připadl jako dědictví a protože byla stavba ve velmi špatném stavu a dále chátrala, byl dům nakonec v létě 1991 zbořen.


Z obce Skýcov vede silnice, která spojuje vesnici s Klátovou Novou Vsí na opačné straně hřebene Tríbeče. Silnice je asi 14 kilometrů dlouhá a i v zimě obvykle dobře sjízdná, ale při náledí může nepozorného řidiče snadno potkat nehoda. Že se stalo něco podobného i řidiči vozu žlutě metalizovaného BMW s žilinskou SPZ, usoudila projíždějící policejní hlídka 3. února 1995. Vůz byl odstaven za okrajem silnice v bezprostřední blízkosti chatové osady Slače a jeho poloha vzbuzovala dojem, že se ze silnice dostal při nezvládnutém smyku na kluzkém povrchu uježděného sněhu. Hlídka tedy zastavila a šla obhlédnout situaci.

Našla vůz nezamčený, se zapnutým autorádiem a s doklady uvnitř. Dále našla v kapse dveří náprsní tašku a v ní občanský průkaz znějící na jméno Ján Šala (26 let) a dále značný obnos peněz, jak ve slovenské měně, tak v markách a dolarech. Úhrnná nalezená částka údajně značně převyšovala jeden milión korun.

Hlídka se rozhodla vyčkat příchodu řidiče. Toho se ale ani po více než dvou hodinách nedočkala a tak nalezené věci zajistila a vůz nechala odtáhnout do asi patnáct kilometrů vzdálených Topoľčan. Podle dokladů pak policisté zjistili telefonní číslo do místa bydliště Jána Šaly v Žilině, kde zastihli jeho přítelkyni. Ta jim pověděla, že se její partner měl už před několika hodinami vrátit z pracovní cesty.

Nevrátil se ale nikdy. Tentokrát policie zahájila intenzivní pátrání už druhý den po nálezu vozu. Bylo prohledáno blízké okolí chatová osady Slač - ze stop a zanechaných věcí ve voze, jakož i z výpovědi přítelkyně Jána Šaly se zdálo být nanejvýš pravděpodobné, že Ján Šala neměl nikdy v úmyslu podniknout nějakou delší pěší cestu po zasněženém Tríbeči. Spíše celá věc vypadala, jako by zastavil, aby si oddechnul po delší cestě, vystoupil z vozu a - zmizel. Dále policie vyslechla jeho obchodního partnera ve Veľkém Krtíši, od něhož se soukromý podnikatel Šala ten den do Žiliny vracel. Ten jim potvrdil, že Šala odjížděl krátce po druhé hodině odpoledne a jeho vůz byl nalezen těsně před čtvrtou hodinou. Veľký Krtíš je od místa nálezu vzdálen asi sedmdesát kilometrů, vůz tedy nemohl stát u cesty déle než asi hodinu, spíše však ještě kratší dobu.

Policejní experti vůz podrobili důkladnému zkoumání - zaměřili se na jakékoli stopy, jež by nasvědčovaly kriminálnímu pozadí zmizení Jana Šaly, zvláště na stopy po střelném prachu nebo krvi. Nenašli vůbec nic, co by podporovalo hypotézu, že se podnikatel stal obětí zločinu. I nalezené peníze této verzi přímo odporovaly.

Byly vyslechnuty všechny osoby, s nimiž se Ján Šala 3. února setkal, i jeho známí, obchodní přátelé a příbuzní. Všichni popřeli, že by na něm ten den pozorovali něco výjimečného, nějaké příznaky neklidu, deprese nebo obavy. Policie nezjistila žádné známky toho, že by obchodní záležitosti Jána Šaly byly nějakým způsobem nelegální nebo kriminální. Nebyl nalezen žádný svědek, který by Jána Šalu nebo jeho vůz na místě nálezu viděl, ať již 3. února nebo kdykoli předtím. Protože ale na dvou chatách v osadě tou dobou několik osob pobývalo a protože nalezený vůz byl poměrně nápadný, nemohl stát na místě nálezu příliš dlouho, jinak by si jej jistě někdo všimnul.

Do pátrání se policie pokusila zapojit prostřednictvím televize nejen veřejnost na Slovensku, ale později i v České republice, zvláště poté, co zjistila, že tam Šala měl poměrně hodně obchodních kontaktů. Bezvýsledně. Dnes je Ján Šala i na seznamu pohřešovaných osob mezinárodní organizace Interpol. Doposud nebyla nalezena žádná stopa ani žádné vysvětlení jeho zmizení. Zůstala po něm jen bývalá žena, dvouletý syn, rodiče, přítelkyně a ono žluté BMW.


Tím - prozatím - končí historie podivných a neobjasněných případů, které spojuje mnoho, především ale to, že se všechny odehrály na malém území, vymezeném pohořím Tríbeč. Snad je to jen shoda okolností... Možná. Ale i tak stejně nevíme, jak skončily osudy lidí, kteří v nich vystupovali. Co se stalo lesníku Samšálymu?  Kam zmizela mladá Marie Švajzerová? Co se přihodilo cestou z lomu Andreji Murgašovi? Kde tři a půl měsíce pobýval Walter Fischer a co mu způsobilo popáleniny a psychický otřes, z něhož se už nikdy nevzpamatoval? Kdo byl mrtvý muž, nalezený u Oponic a proč zemřel? Kam se poděli manželé Belanovičovi? Kam navždy odešel ze svého domku Antonín Topil? A co se stalo během jediné hodiny u cesty ze Skýcova podnikateli Jánu Šalovi? Tolik otázek a žádná odpověď.

A jsou i další otázky - proč se všechny tyto případy staly v zimních měsících, v rozmezí listopad - únor? Je jen náhoda, že se udály všechny v tak malém geografickém prostoru nebo nějak souvisí s pohořím Tríbeč? Proč se nikdy nenašla ani jediná stopa, ani nejmenší náznak, který by pomohl objasnit záhadu? Mají tyto případy něco společného, a pokud ano, tak jaký je to vliv, že působí už bezmála sedmdesát let?

Nevím, nevím, nevím. Mohl bych vymyslet mnoho krkolomných teorií a nepodložených hypotéz, ale už když jsem začal se shromažďováním fakt o "Případu Tríbeč", řekl jsem si, že to dělat nebudu. Mou snahou bylo jen najít to z fakt, co se jen najít dá a povyprávět vám příběhy, které jsou zvláštní, podivné a záhadné, ale které se udály jen velmi nedaleko za všedních, obyčejných dní. Třeba takových, jaký je ten dnešní.


Děkuji všem, kteří odpověděli na mé dopisy, maily a kteří byli ochotni se mnou mluvit telefonem, byť je k tomu nenutila žádná pracovní povinnost. Děkuji všem, kteří pro mne vyhledali a přeložili dokumenty, ze kterých jsem čerpal. Ovšem vůbec nejvíc děkuji tomu neznámému autorovi smazané stránky z Geocities, který mě přinutil, abych se "Případem Tríbeč" vůbec zabýval.
 

Howadoor, 1. prosince 1999


P.S. Příští týden v pátek, 10. prosince, odjíždím na Tríbeč. Během víkendu chci toto pohoří přejít, vzít s sebou foťák a diktafon a sesbírat přímo na místě nějaký materiál. Nejde mi o to, najít nějaká nová fakta nebo něco objasnit - nevěřím, že by se mi něco takového mohlo povést. Chci jen navštívit místa, na kterých se odehrál "Případ Tríbeč" a přivézt něco fotek a dojmů k tomu, abyste si mohli později přečíst stránku Případ Tríbeč: Expedice.

V každém případě jsem chtěl dát tuto stránku na web nejméně týden před odjezdem, to je taky důvod, proč v ní zatím chybí mapky, podrobnější geografické informace, obrázky a naskenované části získaných kopií dokumentů. Doplním je - aspoň doufám - během prosince.
 
 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.