Toto je zpráva o návštěvě míst, na nichž se odehrála v letech 1929 až 1995 série zvláštních a dodnes neobjasněných událostí. Do textu jsem vložil některé ohlasy, které přišly na Případ Tríbeč: Expozice.
 

 



Vubec nevis o co tady muze jit, tak se na to vykasli a nikam nejezdi. Ona je takova oblast i na Morave, ale nebudu ti psat kde, protoze ty jsi takovy stoural, ze bys tam jel a mozna bys dopadl dost blbe. Pred dvema lety tady byli nejaci psychotronici z prahy a byli radi kdyz se dostali celkem ve zdravi zase zpatky. Do takovych veci je lepsi nerypat. Mohl bys skoncit hodne spatne.
anonym
...doufam, ze se vratis. Bylo by skoda nedotahnout to do konce!
F




Nitra, hlavní třída, 10. prosince 1999. V pozadí Zobor.

V pátek 10. prosince ve 14:04 vystupuji na autobusovém nádraží v Nitře. Vítá mě zatažená obloha. Zdá se, že tentokrát meteorologům předpověď docela vyšla, ale radost z toho nemám. Mám být zataženo, déšť, ve vyšších polohách sněžení.

V bufetu si dávám za 12,50 Sk fazolovou polévku a pak vyrážím. Orientace je jednoduchá - 586 metrů vysoký vrch Zobor ční nad městem a nedá se přehlédnout. I když si od toho mnoho neslibuji, dělám cestou několik fotografií. Nitra je rušné město, zvláště na hlavní třídě je spousta obchodů a velké množství lidí - vypadá to, že už asi nakupují na svátky. Procházím kolem městského muzea - je otevřené a asi by bylo velice zajímavé jej navštívit, možná by mohlo být zdrojem nějakých nových informací o Případu Tríbeč. Dnes na to ale nemám čas, a tak během asi čtyřiceti minut procházím celým městem a ocitám se v listnatém lese pod Zoborem.

 



Som novinar, reporter denniku Trhak (to je soft-tabloid, nieco medzi vasimi MF a Bleskom). Ale publikujem dlho aj seriozne vedecko-popularizacne veci, rad som daval kedysi napr. do skveleho T , kym nezanikol. Velmi ma zaujal tvoj clanok o Tribeci. Ako oficialna osoba, novinar, by som ti v patrani v archivoch, napr. na MV mohol asi pomoct. Aj by som mal zaujem sa zucastnit terenneho vyskumu...
Lubomir Sedlacik

Sobota dopoledne. Prší, vrchol Žibrica tone v mlze.

V lese je mlha, vlhko, občas zbytky sněhu a nevlídno. Na vrchol Zoboru je to asi dvacet minut. Přicházím sem něco před čtvrtou hodinou, cestou přes předvrchol Pyramída, na kterém stojí zdaleka viditelný televizní vysílač a zbytky nějakého mohutného kamenného pomníku. O pomníku se z mapy dozvídám jen to, že pochází z devatenáctého století, ale co nebo koho představoval, to se v mapě ani na něm samotném nepraví. Je to asi čtyři metry široký a stejně tak vysoký kamenný válec, který byl zjevně podstavcem nějakého velkého díla.

Těsně pod vrcholem Zoboru nacházím dřevěný altánek. Je v něm čisto a tak se rozhoduji, že tady přespím. Je čtvrt na pět a už je skoro tma - to je snad jediná věc, která mi na zimních výpravách vadí. Pokud nechcete chodit za tmy, musíte si najít místo na táboření nejpozději okolo půl páté a pak tam strávit dobrých čtrnáct hodin, než se rozední. Rozbaluji spacák, karimatku a vařič. Krak krak - mám s sebou k večeři konzervu. Pomalu vařím - vždyť dnes už není kam spěchat. Přitom pozoruji les, jestli neuvidím nebo neuslyším něco tajemného či neobvyklého. Kdepak. Vane čerstvý vítr a z vrcholu je vidět krásně svítící Nitra, světla z městských čtvrtí, stužky silnic lemované lampami a na nich pohybující se světla aut. Lituji, že jsem s sebou nevzal lepší fotoaparát a stativ, byl by to hezký snímek. Nicméně je stále zataženo a vypadá to na déšť. Okolo osmé usínám.
 

 



Dufam, ze sa ti 10.12. podari ochutnat trochu podivnej a nenapadnej magie Tribecu. Ja mam z Tribecom 2 nenormalne zazitky:

1. roky som spaval pod sirakom kde kade. Iba raz som sa bal tak, ze som nebol schopny spat. Celu noc som stravil oprety o kamenny mur nejakej rozpadlej samoty v Tribeci a klepal som sa cistokrvnym a bezdovodnym strachom. Zacalo to velkolepym zapadom slnka po peknom jesennom dni a skoncilo nad ranom, ked som este skoro zo tmy usiel prec. Vyzivny, iracionalny strach. Neviem preco, pred cim, ale "stalo to za to".

2. Dalsi nenormalny tribecovsky zazitok nie je celkom moj: stretol som horara, ktory mi ukazal krasny neoliticky sekeromlat. Nasiel ho len tak lezat na jesennom listi niekde hlboko v pustom lese. Krasne vylesteny sivozeleny kamenny sekacik. Jeho spoluziak z muzea mu potvrdil, ze nejde o podvrh a navyse: cele sa to stalo v dobe, ked simulovanie a napodobovanie pravekych technologii este nebolo vynajdene.

Zvláštní poutní místo v lese u Štítar.

Priznam sa, ze nie som fanatik na tribec. Nie je to nijak zvlast pekne a atraktivne pohorie. Skor nuda. Mnohe ine hory mam radsej (a hned zrovna napr. Vtacnik mam ovela radsej) - lenze Tribec je naozaj niecim zvlastny - maval som (a doteraz mam) z neho pocity tak na hrane "deja vue" (sorry za pravopis, francuzky som sa ucil len 2 tyzdne, vzdal som to pri prvych nepravidelnych slovesach :-)

Vela zazitkov, o ktorych si nepametam, kde sa stali, podvedomo pcham do tribeca, lebo tam sa stat MOHLI.

Pred rokmi som si na to vytvoril teoriu, ktoru som uz nechal tak a zijem s nou (bez toho, ze by som si ju nejak overoval alebo vyvracal). Tu je:

Tribec bol cely kedysi obyvany, tj. v tych horach sa intenzivne zilo. Ludia z lesov postupne zliezli do dolin a na stare osady sa zabudlo. Lenze dodnes to cele ostalo "nasiaknute" nejakym divnym geniom loci.

Neviem, kedy tam presne ides, skusim este dnes vecer najst svoje stare veci a poslat ti zoznam miest, ktore mi ostali v hlave (bez toho, ze by som mal pred sebou mapu to naozaj nejde, takze az vecer...)

Vela stastia a malo noveho snehu.

jurokouril@geocities.com




 


Pět minut před půlnocí mě budí déšť. I když je altánek zastřešený, silný vítr vhání kapky dovnitř. Nejdříve se přesouvám do závětří a když ani to nepomáhá, nakonec vytahuji stan a rozkládám ho přes sebe jako celtu. Prší celou noc, ani ráno déšť neustává. Okolo sedmé je už dost světla, abych sbalil věci a vydal se po červené značce dál na Tríbeč.

Za stálého deště a mlhy, která se válí po kopcích, jdu listnatým lesem. Po asi třech kilometrech přicházím do sedla pod Žibřicou - několik desítek metrů před ním nacházím hned u cesty suchý a dosti velký přístřešek, který se ale nebezpečně naklání a hrozí, že se co nevidět zřítí. Je tu ohniště, asi tady také někdo nedávno tábořil. Říkám si, že když bych nenašel na Tríbeči nic jiného, alespoň přivezu informaci o tom, kde se tu dá dobře přespat.

I když jsem chtěl původně vylézt na 617 metrů vysokou Žibricu, nakonec měním plán a rozhoduji se sejít ze sedla po modré značce do vesnice Štitáre. Včera jsem totiž nestihl nakoupit žádné potraviny, jen jsem vytáhl ze spíže konzervu a ta už je snězená. A já mám hlad. Scházím tedy z hřebene dolů a po půl kilometru nacházím v lese zajímavé místo. Na ploše asi 15×40 metrů, jen asi třicet metrů od cesty, je rozmístěno dvacet, možná i více "totemů". Opravdu se podobají indiánským a trampským totemům, jenže s křesťanskou symbolikou. Svaté obrázky, nápisy, žalmy, občas nějaký kříž. Zjevně nějaké poutní místo, ale na mapě o něm není ani zmínka, podle ní je tu nedaleko jen studánka Gáborka. Protože stále prší, rychle dělám několik fotografií, které stejně asi pro nedostatek světla nevyjdou a jdu dál do vesnice.

Ve Štítarech nacházím otevřený obchod, ve kterém je několik místních lidí a k mému zděšení mluví nějakou naprosto nesrozumitelnou řečí. Po chvíli zjišťuji, že je to maďarština, naštěstí prodavačka mluví slovensky. Je tu taky zastávka autobusové linky 27 z Nitry, která, jak se ukazuje, jezdí nejméně každou hodinu i o víkendech. Stále vydatně prší, skoro se zdá, že ještě více, než ráno.

 


Zdravím.

Náhodou jsem se dozvěděl o vaší stránce, resp. mi někdo poslal tip na článek o Tríbeči. Musim říct, ze po přečtení jsem byl fascinován. Je to opravdu zvláštní...

Martin Kuchta

Fotím kopec Vápeník (531) s vápencovými lomy.  Tady pracoval Andrej Murgaš ze Žiran, který právě před šedesáti pěti lety, 10. prosince 1934 při cestě z práce zmizel. Do Žiran taky vede má další cesta - docházím sem po silnici okolo desáté hodiny. Prohlížím si domky - většina jsou moderní rodinné domky, jistě ne více než dvacet let staré. Kdo ví, jak vlastně Žirany roku 1934 vypadaly, i barokní kostel byl roku 1938 přestavěn. Procházím vesnicí, aniž bych někoho potkal - asi jsou všichni doma, když tak ohavně prší. I když jsem na takové počasí vybavený, stejně se mi nelíbí. Je takové... depresivní.

Z Žiran kráčím ostrým krokem po červené značce, po třech, možná čtyřech kilometrech přicházím na rozcestí u vodní nádrže Jelenec. Někde tady bylo v roce 1966 nalezeno auto manželů Belanovičových. Já tady ale nenalézám nic, pro mlhu skoro ani nevidím tu nádrž. Fotografování nemá smysl. Jdu dál po červené a uvažuji, jak bych si cestu co nejvíce zkrátil, protože pochodovat v takovém nečase mě skutečně nebaví. Ponořen v trudné myšlenky potkávám na rozcestí Pod Gaštanicou v mlze starší, určitě nejméně šedesátiletou paní, zabalenou do pláštěnky. Když mě vidí kráčet po lese s velkým batohem, překvapeně mě zdraví a ptá se, kam jdu. Odpovídám, že do Skýcova. Paní je skutečně překvapena, když zjišťuje, že jsem z Brna a že jdu sám a varuje mě, abych si tedy dával pozor, aby se mi něco v lese nestalo. Zvláštní... Ptám se, co by se mi mohlo stát, ale ona už odchází směrem k obci Jelenec. Po chvíli lituji, že jsem jí o svém pátrání neřekl víc, třeba by mi něco zajímavého řekla, ale nakonec si říkám, že by se stejně asi nechtěla v tomhle dešti s nikým dlouho vybavovat. Snad příště.

Rozhoduji se opustit značku, nejít až na vrchol Veľký Tríbeč, jak jsem měl původně v plánu, ale obejít jej kratší cestou po lesních cestách a dojít přímo do obce Zlatno. Ten déšť a mlha se mi vůbec nelíbí, už jsem celý provlhlý a počasí se nijak nelepší. Říkám si, že třeba bude ve Zlatně nějaká hospoda, ve které bych se naobědval. V lese není vidět nic než mlha, vlhkostí se lesknoucí kmeny stromů a slyším jenom šum kapek v listí a jejich klapot na kapuci mé větrovky. Atmosféra je spíše znechucující, než tajemná, i když někomu jinému by to snad tajuplné přijít mohlo.

 



Tribec poznam sice iba z vetrona, ale listnacmi porastene pohoria mi vzdy pripadali nejake tazive...
tibor

Po druhé hodině jsem ve Zlatně, ale hostinec tu není. Stále prší, i když už o trochu méně. Nikoho nepotkávám, ve vesnici je jako po vymření. Všichni sedí doma v teple, soudím. Příští rok tomu bude sedmdesát let, co do Zlatna nedošla Marie Švajzerová... V podstatě tu ale není co k vidění, a tak bez otálení odcházím po modré značce směrem ke Skýcovu, kde mám v plánu přespat. Po třetí hodině konečně přestává pršet, ale v lese se stále válí hustá mlha, kape ze stromů, občas projdu kolem žbluňkajícího potůčku. Je tři čtvrtě na čtyři, když se z mlhy, jen pár metrů přede mnou vymrští velký stín a z praskotem lámaných větví zmizí v podrostu. FUJ!!! Strašně jsem se vyděsil. Lapám chvíli po dechu a pak jdu, notně otřesený, dál. Samozřejmě to byla jenom srna, ale vystrašila mě opravdu hrozně. Jsem rád, když ve čtyři docházím do Skýcova a ještě raději, když zjišťuji, že tu mají otevřený hostinec.

V hostinci je příjemně teplo a zní tady maďarština i slovenština, řekl bych, že tak půl na půl. Popíjím svůj oblíbený rum a ukusuji k tomu salám a rohlík, ketrý jsem si koupil ve Štítarech. V hostinci se dnes nevaří, a tak to nikomu nevadí. Alespoň nikdo nic neříká. Posedává tu sedm, osm lidí, ale do řeči se se mnou nedává nikdo. Nevadí. Vytahuji mapu a diktafon, abych zaznamenal alespoň nějaké dojmy z výpravy, když už jsem neobjevil žádná nová fakta. Do hostince vchází hezká, možná pětadvacetiletá dívka a rozhlíží se. Zjevně někoho hledá, ale ten tu asi není. Překvapeně kouká na můj velký batoh, diktafon, tužku a mapu. Pak se na něco ptá hostinského, ale pořád se obrací směrem ke mě a zjevně uvažuje, co to tam provádím. Využívám příležitosti (a taky toho rumu, co mám v sobě) a kývám na ni, aby přišla blíž. Dávám se s ní do řeči, představuji se jako novinář, píšící pro internetový časopis Howadoor na cestách. Snažím se udělat dojem.

Když jí objasňuji, proč se pachtím v dešti a za mlhy po prosincovém Tríbeči, ukazuje se, že jsem měl velké štěstí a narazil jsem na člověka, který alespoň o dvou případech, které se tady v okolí odehrály, něco málo ví. Neváhám a prosím Zuzanu (dívka se jmenuje Zuzana Mistríková), jestli bych s ní mohl udělat rozhovor, abych se nevrátil úplně s prázdnou. Po chvíli přemlouvání a poté, co jsem jí objednal kávu, souhlasí. Má za mne asi trochu legraci, řekl bych, ale to nevadí. Od vedlejších stolů nás nedůvěřivě pozorují.

Rozhovor jsem přepsal do češtiny, protože neumím slovensky natolik, abych při přepisování do ní neudělal mnoho chyb. Jestli si chcete poslechnout originál, můžete si asi osmiminutový záznam stáhnout v MP3 (3.3 MB) nebo Real Audio (800 kB) .

 



 

Pohled ze Štítar směrem k vápencovému 
lomu na kopci Vápeník.

Je sobota večer, sedím tady ve Skýcově v hostinci se Zuzanou Mistríkovou. Zuzano, kolik je vám let?

No... to správná žena nikdy neřekne, ale řekněme, že mi je víc než dvacet let.

Hm..., dobrá. Jaký máte ke Skýcovu vztah?

Bydlela tu má rodina. Babička a dědeček, ale už umřeli. Dnes tu mám jen kamarády z dětství.

Vykládal jsem vám o těch případech, o které se tady zajímám. Říkala jste, že víte něco málo o případu Antonína Topila, který odsud ze Skýcova zmizel v zimě 1979/80. V té době jste ovšem měla, řekl bych, tak okolo pěti let. Jak tedy o tom můžete vůbec něco vědět?

Já vlastně ani nevím, jestli jde přesně o toho člověka, o kterém jste mi povídal. Já jistě nevím, jestli se ten, o kterém vím já, jmenoval Topil. Ale předpokládám, že by to mohl být on. Babička mě často strašívala, že když budu zlobit,  že mě pošle do lesa a že se tam ztratím jako ten Čech odvedle. Takže se myslím, že by to mohl být on. Pamatuju si to asi proto, že to byla taková babiččina oblíbená finta, abych byla hodná a vždycky mi vykládala o dvanácti měsíčcích... je to takové trochu bláznivé, ale je to tak. Asi proto si to pamatuju.

Říkala jste, že to byl Čech. Antonín Topil, to opravdu není příliš slovenské jméno. Víte jistě, že to byl Čech, odkud pocházel, nebo vůbec něco bližšího o něm?

Bohužel, nic takového vám asi neřeknu, babička už umřela a tak se nemám koho zeptat... Musel byste zkusit najít nějakého staršího člověka, někoho, kdo by si to víc pamatoval, než já. Těžko říct.

Dobře, ale určitě vám babička něco říkala o tom samotném zmizení. Já o tom vím jenom to, že ten člověk tady nějakou dobu bydlel a že se vůbec nestýkal s okolím. Ani jako dítě jste se s ním nikdy nepotkala?

Na to si nepamatuji, že bych se s ním někdy setkala. Vždycky mě jím jenom strašili, že je to takový odľud a když se ztratil, tak...

A jak se tedy ztratil, jakým způsobem?

Dětská paměť je velmi nespolehlivá, takže vám můžu říct v podstatě jen to, co mi říkala babička: že se ztratil v zimě... co já vím... jak to tenkrát bylo...

Takže on tedy zmizel. Nějakou dobu se po něm pátralo. Nevíte o tom, že by se něco našlo, nějaká stopa?

Pokud vím, tak se po něm slehla zem. Nic.

Ale ve vesnici se o tom určitě něco povídalo, jistě na to měli lidé nějaký názor...

Názor... to víte, jak to chodí. Ti, co chodili do kostela, tak říkali, že to byl neznaboh... takže...

Takže ho vzal čert?

To ne, spíše říkali, že mu to patří. Dobře mu tak, říkali.

Nevíte o tom, že by jej v jeho domku někdo navštěvoval, třeba někdo z jeho rodiny?

Ne, to si nepamatuji. Bydlel tam sám a snad ani žádnou rodinu neměl.

Říkala jste, že vás babička strašila. Už jsem se potkal s několika lidmi, kteří mi povídali, že Tríbeč nemá u místních lidí všeobecně příliš dobrou pověst. Prý se tady bojí lidé posílat své děti samotné do lesa, třeba na maliny nebo na houby. Máte i vy takové zkušenosti?

Tak pokud já mohu říci, tak se mi to nezdá. Vždycky mi to přišlo, jako že se dělá z komára slon. Ne, myslím, že jsem se s tím nesetkala... alespoň u nás doma mi nikdo neříkal, že bych si měla dávat nějak víc pozor... nanejvýš v lese na nějaká zvířata. Na divoká prasata. A na lidi, to nanejvýš.

To jo, na lidi, na ty si dejte pozor. Před pěti lety se tady stal další případ, jen nedaleko, asi pět kilometrů odsud, směrem... podíváme se do mapy... je to na silnici ze Skýcova do Ježkovy Vsi, je tu chatová osada Slače. Tam zmizel podnikatel. Jel autem, zastavil a našlo se jenom to auto. Nevíte o tom něco?

V této době se pořád povídá něco o různých mafiích... nevím...

A povídalo se tady o tom něco? Neslyšela jste o tom?

Abych pravdu řekla, tak já už tady dnes nejsem, chodím do školy a tady ve vesnici ani v okolí už nepobývám, takže ty moje vazby ke Skýcovu už jsou trochu zpřetrhané. Pokud vím, nikdo mi nikdy neříkal, že by to měla být nějaká záhada, jak říkáte vy. Zkrátka to byla nějaká mafie a hotovo.

Aha. A o těch starších případech, o těch asi těžko budete něco znát. Nevíte, jestli je tady někdo ve vesnici, kdo by mi o tom mohl něco říct, neznáte někoho takového?

Ne, nevím, bylo to už dávno. Já sama vím jen to, co mi řekla babička a jestli najdete někoho takového, kdo by si to pamatoval lépe... nevím, těžko říct. Opravdu.

Hm... tak to bude asi všechno. Teď abych se vás snad ještě zeptal, jestli jste svobodná?

Smích. Ano.

A chlapce, máte?

Smích. Nejste nějaký zvědavý?

 


Pak už jsme se bavili o věcech pro "Případ Tríbeč" nepodstatných. Okolo půl osmé se Zuzana rozloučila a já zaplatil. Vydal jsem se už za úplné tmy po cestě směrem k chatové osadě Slače, ale po asi kilometru jsem hned u cesty objevil malý plácek, na kterém jsem postavil stan a šel spát. Noc proběhla bez deště a také bez jakýchkoli zvláštních událostí, nebo jsem je zaspal.

I když jsem původně chtěl ještě ráno vyfotografovat onu chatovou osadu, z níž zmizel před čtyřmi lety podnikatel Šala, nakonec jsem změnil plán. Protože počasí bylo stále stejně hnusné a zjevně se schylovalo k novému dešti, vrátil jsem se do Skýcova a počkal na autobus, který mě zavezl do Topoľčan, odkud jsem pak něco málo po poledni odjel do Brna.

 


Ten případ manželů Belanovičových jsi nevylíčil úplně přesně. Bylo to tenkrát trochu jinak, i když záhada je to docela určitě.

Jiří Valrych



Od expedice po Tríbeči jsem si nikdy mnoho nesliboval - snad jen trochu lepší počasí, určitě ale ne to, že objevím něco nového a zásadního, co by vrhlo na "Případ Tríbeč" nové světlo. Nemůžu říci, že by na mě cesta vlhkým mlžným lesem působila nějak tajemně nebo nebezpečně... snad by se mnou musel jít někdo citlivější. Ale zapůsobilo na mne, že jsem potkal někoho, kdo to, co jsem já znal jenom z archivních dokumentů a zažloutlých stránek starých novin, zažil ve svém životě jako, i když nepříliš významnou, přece zcela reálnou a hmatatelnou věc. Je to takový opravdu zvláštní pocit - když jsem sbíral dokumenty, vnímal jsem celou věc jen jaksi zprostředkovaně, jako něco, o čem se povídá, ale co není tak docela skutečné, jako starou, i když na pravdivých základech založenou legendu. A když pak na místě potkávám člověka, pro kterého je to součást jeho osobní historie, navíc přímo na místě, kde se jedna epizoda celého příběhu odehrála... je to zvláštní pocit.

V této chvíli nevím, jaké a jestli vůbec nějaké další pátrání v "Případu Tríbeč" uskutečním. Snad se na jaře na Tríbeč znovu vypravím a navštívím místa, která se mi tentokrát navštívit nepodařilo. Možná se časem objeví nějaká nová informace... ještě nevím. Ale určitě pak o tom zase něco napíšu.

Howadoor, 19. prosince 1999




O jednom z pripadu ktere jste popsal bych vam mohl poskytnou podrobnejsi informace. Jestli mate zajem kontaktujte mne.
Karel Starustka

 
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.