Svůj k svému a vždy dle pravdyUmění je dialog, rozhovor diváka s autorem. Prý.

Povídačky! Kdopak by takové volovině věřil, nic než pověry to jsou. Už to vidím, jak tím, že civím v galerii na obrazy, vedu dialog. Šmarjá, ten musel být ožralý, kdo tohle vynalezl.

Dobrá, chápu, že jsou různé druhy umění a u některých z nich by se snad o něčem jako dialogu s jistým nemalým množstvím dobré vůle dalo hovořit. Třeba divadlo, tam lze v hledišti povykovat, pískat na prsty nebo házet po hercích shnilá rajčata, to je jednak zábavné a druhak opravdu určitá forma rozhovoru. Řekněme. Totéž koncerty. Pokud si vezmeme s sebou do hlediště prak a zásobu skobiček, jde o dialog průrazný. Nicméně nanejvýš jde o "rozhovor" s herci nebo hudebníky, s autorem jedině, když se na konci přijde naivně poděkovat a dostane řípou po kebuli.

Ale u umění výtvarného o vůbec žádný rozhovor s autorem nejde, to mi nikdo nenamluví. Autor je většinou bezpečně mrtvý, přinejlepším bydlí kdesi v tramtárii, kam by se mu snad dal poslat sprostý dopis, avšak ani to by nebyl dialog s autorem prostřednictvím jeho díla. Na výtvarná díla se za drahé peníze civí v galeriích, případně se kupují domů, kde se přibíjejí na zeď, přičemž se člověk zraní, nadává a zbije ženu. To se všechno s nimi dělá, ale jaképak hovory.

Snad by se dalo říci, že divák vede cosi jako dialog s dílem samotným. Hm. Ale ani to se mi nelíbí. Ne dialog, nanejvýš dochází k jisté interakci. Soudím, že ten, co s dialogy přišel, neuměl věci patřičně pojmenovat. Věc probíhá následovně - zakoupíte sobě obraz a připevníte na stěnu. Pokud se vám jej nepodaří přitom rozbít, koukáte celé hodiny na obraz, však byl drahý, tak si musíte za ty prachy náležitě užít. Na obraze je, kupříkladu, krajinka.

Zíráte na krajinku, vidíte strom, mrak a pak už nic. Strom vás vyšel na tisícovku a mrak na pět stovek, počítáte v duchu, kdybyste koukali z okna, tak to máte zadarmo a každý den jiné. Rozzuříte se a raději jdete nalézt klid do hospody.

Další den jdete kolem díla, bolí vás hlava, už se tak nevztekáte a koukáte znova na obrázek. Strom a mrak, nic nového. Zas uplyne nějaká doba, zase jdete kolem a co to? Že on ten mrak vypadá nějak divně? No jo... páni... že jsem si toho dřív nevšiml! Že on vypadá jako velbloud? Na mou věru, dočista jako velbloud. Ne, ne, počkat, řekl bych, že je to lasička. Záda to má jako lasička. Či... jako vorvaň? Úplně jako vorvaň.

A tak jste zjistili, že nemáte obrázek stromu a mraku, ale stromu a po nebi plujícího vorvaně. To vás zaujme a vždy, když jdete znovu kolem obrázku do lednice pro pivo, podíváte se na něj zkoumavě a s jistým podezřením. Vorvaň? Čeho se ještě dočkáte? A jo, taky že jo, už je to tu - v houští pod stromem leží hůl. Dřív jste ji neviděli, ale co jste odhalili vorvaně, máte na takové záležitosti jemnější čuch. Je tam. Trčí z ní sice jenom kousek, ale vy ji vidíte zcela jasně. Tedy strom, v křoví hůl a na nebi vorvaň. Ten malíř byl ale číman! Začíná vás to zajímat. Ovšem jaký je toho všeho smysl?

Dlouho žádný nenacházíte, až jednou hodně brzy ráno zvoní telefon, vzbudí vás, a vám se přitom tak krásně spalo, někdo chce mluvit s plynojemem, tedy jej plynně proklínáte, barvitě mu líčíte, co uděláte s ním a s veškerým jeho příbuzenstvem, až se vám dostane do rukou a přitom koukáte na obrázek, osvětlený vycházejícím sluncem a zničehonic užasnete, přestanete chrlit sprosťárny do sluchátka, stojíte němě a civíte s otevřenou hubou. Teď teprve Waldheim! No toto! V šikmém světle vidíte stopy, jdou přes louku ke stromu, tam dlouho neklidně přecházejí, až je tráva celá podupaná, jako by dotyčný něco hledal, a jak by ne, vždyť vám to právě všechno došlo, celá ta aféra! Pasák vorvaňů ztratil hůl na popohánění svých zvířat, i hledal ji ráno, chodil po louce, dlouho pátral pod stromem, avšak odešel zklamán, hůl ztracenou v roští nenalezl. Toho využil jeden nezbedný vorvaň a utekl na oblohu, kde se výsměšně vznáší jako nadmutý cepelín. Jste šťastný, vždyť jak slastné je pochopení, sám, vlastním rozumem jste objasnili celý smysl uměleckého díla, vše do sebe zapadá a vám je tak blaze. Ostatní to nepoznali, ale vy sám jste se vzdělal, vlastními silami povznesl nad masu hlupců, kteří umění ani zbla nerozumějí. Vždyť teď už konečně chápete i proč malíř nazval malbu tak příhodně Interstellar Overdrive.

Ono postupné odhalování jednotlivých rovin díla, jeho skrytých významů, by se snad interakcí a možná i dialogem nazvat dalo. Dílo něco řekne, ukáže, vy to po čase pochopíte a tím se vám odhalí další vrstva, která vám poznovu něco nového vypráví.

Stran umění jsou i jiné rozhovory, například dnes jsem šel krátce po šesté večer do zemské galerie, anžto jsem neměl nic lepšího na práci a civění na vorvaně se mi zachtělo. V galerii však byl jen uniformovaný hlídač, co má odznak a obuch, a ten hned na mě:

"Co byste si přál?"

"Hmm", hučím, "chtěl jsem do galerie... ale jak vidím..."

"Do galerie?", ptá se chlap s podezřením, "Co v galerii?"

"Inu... obrázky..."

"Obrázky?! Máme zavřeno! Jenom do šesti, a v pondělí a v úterý vůbec ne."

"Aha.. tak to abych šel. A vy jste tu celou noc?"

Hlídač se dívá zaraženě. "Celou, proč se ptáte?"

"Jen tak... Tak teda nic.", říkám mnohovýznamně a odcházím. Uniforma se za mnou dlouho a zpytavě dívá.

Stejné zážitky výzkumníka a objevitele, analogický "dialog", vám připraví literatura. Čtete román poprvé, zasmějete se, popláčete si, zastrčíte zpátky do knihovny. Když jej po čase čtete znovu, už je to román trochu jiný, začínají se vám odhalovat souvislosti, které jste napoprvé neviděli. Hned je vám jasné, proč v druhé kapitole služka strká zakrvácený pohrabáč paní pod polštář, i jiné zapeklitosti jsou vám zřejmější. Při dalším a dalším čtení rozumíte všemu víc a víc, kolik času dílu věnujete, tolik nových nitek a vazeb v něm odhalíte, až po určité době už rozumíte naprosto všemu, všechny ukryté, zašifrované vztahy jsou pro vás křišťálově průzračné a vše souvisí se vším.

V tom okamžiku jste se zbláznili.

Nyní, když vám jeblo, se před vámi otevírají docela nové cesty. Jednak postrkem do blázince, ale také třeba na sjezd komunistické strany, kde můžete zaníceně přednášet o aspektech dialektického materialismu, do kroužků ufologů a tajných hermetických spolků či analyticko-kritických rubrik literárních časopisů. Pokud vám mohu radit, berte cvokhaus, nebudete litovat.

Howadoor, 2. února 2003