„..., které rostou zespodu, nazýváme stalagmity, ty, které rostou zeshora,  nazýváme stalaktity, a ty, jež sahají od podlahy ke stropu...“

 „.. se jmenují stalagnááááty“, zívl jsem znuděně. Už jsem to ten den slyšel několikrát.. Blanka se po mě káravě podívala. Anglán, nerozuměje ani slova česky, koukal u vytržení na průvodkyni v očekávání dalších nesmírně zajímavých informací. Dočkal se jich.

 „Tato jeskyně je sedmdesát metrů dlouhá, třináct široká, padesát vysoká, její objem činí asi třicet tisíc krychlových metrů. Je stará asi tři až pět set třicet sedm miliónů let, je vyzdobena sedmi sty osmdesáti devíti krápníky, u stropu visí pět netopýrů...“

 „What she said ?“, naklonil se Angličan ke své společnici. „Oh, that´s wonderful !“, rozzářil se po chvíli, z kapsy vytáhl notýsek a tužku a začal si údaje zapisovat.

 „Až úplně nahoře visí skupina dvanácti krápníků, jež nazýváme varhany, protože při poklepu vydávají lahodné tóny. Pokud byste však na tyto varhany chtěli hrát, museli byste mít žebřík šedesát sedm metrů dlouhý, ha ha ha.“

 „Je tu zima !“, ozvala se stařenka.

 „Teplota v jeskyni je stálá, dosahuje sedmi stupňů. Teplota vody v podzemním toku je o něco nižší, čtyři stupně Celsia.“

 „Ale mě je zima !“, protestovala stařenka hlasitě.

 „Teplota v jeskyni dosahuje sedmi stupňů“, bránila se průvodkyně.

 „Musíte na ni křičet“, radilo větší vnouče. Jeden z návštěvníků se toho agilně ujal a zařval z plných plic:

„Je tu sedm stupňůůůůů !!“

 Všichni jsme se hrozně lekli, jenom párek, stojící ve stínu, se dál nerušeně olizoval. Krápníky jim mohly být ukradené.

 „Co na mě řvete ?!“, zaječela stařenka, „já slyším dobře !“

 „Alespoň jsme si poslechli, jakou má tato jeskyně dobrou akustiku“, smířlivě prohodila průvodkyně. „Dvakrát do roka se zde pořádají koncerty.“

 „What she said ?“, protáhl Anglán. Jeho společnice chvíli překládala, ale když se tvářil nespokojeně, obrátila se k průvodkyni :

 „Prosím vás, kolik je sedm stupňů ve Fahrenheitech ?“

 „Teplota v jeskyni dosahuje sedmi stupňů Celsia.“, ochotně jí sdělila průvodkyně. „Teplota vody v podzemním toku je nižší, čtyři stupně Celsia“. Angličanovu tlumočnici to poněkud překvapilo.

 „Je tu zima jak v morně !“, otráveně prohlásila babička. Její slova byla přeložena a Brit v sobě nezapřel džentlmena : „I am cold too, madam !“, usmál se na stařenku.

 „Pan MacCormick říká, že je mu také zima.“

 „Teplota v jeskyni dosahuje sedmi stupňů.“ 

 „Chtěl jsem se zeptat“, obrátil jsem se k průvodkyni, „neříká se náhodou těm malým krápníkům, které visí z každého volného místa ze stropu, brčka ?“

 „Ano, máte pravdu. Malým krápníků, jež visí ve velkých množstvích ze stropu, říkáme brčka“, usmála se na mne pochvalně průvodkyně. Učitelé by z ní měli radost, dodržovala totiž jejich zásadu „Víš nebo nevíš, odpovídej celou větou“.

 „What she said ?“

 „A ještě maličkost - není třeba mocnost vápence nad námi sto čtyřicet metrů ?“

 „Mocnost vápence nad námi činí sto čtyřicet metrů“. Průvodkyně se tvářila překvapeně : „Vy jste v této jeskyni už byl ?“

 „Ne, to ne. Ale doposud v každé jeskyni ze stropu visela brčka a nad námi bylo sto čtyřicet metrů vápencového masivu. Zdá se mi, že průvodci nalézají v tomto čísle zvláštní zalíbení. Kdyby tomu tak zde nebylo, zdálo by se mi, že s touto jeskyní není něco v pořádku.“

 „Co není v pořádku ?!“ Dopředu se prodrala korpulentní dáma, v tváři výraz počínající klaustrofobie.

 „V pořádku není, že je mi zima“, vrčela babička.

 „Babi, mě se chce čurat“, oznámilo menší z vnoučat.

 „To je v pořádku“, uklidňovala hlouček návštěvníků babička, „to je z té zimy.“. Vnoučeti pak vrazila herdu do zad, řka, že to musí vydržet.

 „What they said ?“, dožadoval se informací Angličan. Překladatelka chvíli cosi žvatlala anglicky, načež se Brit strašlivě zachechtal a udělal na vnouče cosi jako „Hu hu hu“, perverzně se usmívaje. Dítě se schovalo za babičku a počuralo se.

 „Jak jsem již řekla, teplota zde dosahuje sedmdesáti metrů a pěti netopýrů.“ Průvodkyně vyhlížela zmateně. Babička tloukla dítě kamenem do hlavy, aby nebrečelo a Angličan se spokojeně culil. Asi měl radost, že jsou Češi takový veselý národ.

 „Vedlejší jeskyně nemají tak krásnou výzdobu jako tato, jelikož se tam před patnácti milióny lety zřítil strop.“

 „Uááá !“ Korpulentní dáma zaječela. „Já jsem věděla, že něco není v pořádku !“ Začala couvat dozadu a narazila do propleteného párku. 

 „A nyní vám ukáži jednotlivé úpravy krápníkové výzdoby.“

 Dáma i milenci se několik okamžiků pokoušeli najít ztracenou rovnováhu, ale pak se zřítili na zem. Cosi zakřupalo. Již tak notně nervózní průvodkyně znervózněla ještě více.

 „Upozorňuji vás, že hodnota krápníků je nedozírná a jak něco ulomíte, zaplatíte pět tisíc korun !“

 „Ale kdepak, nic se nestalo,“ uklidňovala ji tlustá paní a cosi schovávala za zády.

 „Prosím vás, mohla byste ze mě slézt ?“, ozvalo se pod ní.

 Angličan vytáhl z kapsy kalkulačku a jal se přepočítávat cenu krápníků na libry. Po chvíli spokojeně pokýval hlavou a ukázal na největší z krápníků, načež prohodil cosi k tlumočnici. Ta se jala vehementně kroutit hlavou a něco mu povídat. Průvodkyně zalomcovala s přepínači na pultu na stěně a reflektor osvítil velký krápník ve výklenku.

 „Tento krápník je v této jeskyni největší. Protože připomíná staříka s holí, říkáme mu Strážce jeskyně.“

 Hlouček návštěvníků zpozorněl, ztichl a upřeně koukal na pána s holí. Průvodkyně přepnula světla a obrátila pozornost turistů k dalšímu útvaru :

 „Toto uskupení nazýváme Zmrzlé město. Vlevo vidíte Bambusový háj, jež pomalu přechází k lesíku s palmami.“

 „No jo, fakt, úplný palmy“, rozplývala se obezita, značně zamazaná od bláta. Průvodkyni zájem potěšil a tak pokračovala s ještě větší vervou :

 „Za palmami je perníková chaloupka. Vidíme čarodějnici, jak vykukuje z okénka a Jeníčka, sedícího na střeše a loupajícího perníček.“

 „Gingerbread house, it‘s lovely !“, rozplýval se Angličan a horečně si zapisoval do deníčku. I ostatní byli uchváceni. Pomočené dítě se zoufale dožadovalo perníku, čímž si vysloužilo další ránu do hlavy.

 „Ta podoba je úžasná“, prohlásila tlustá paní.

 „To na co se díváte, nazýváme Tajemný hrad v Karpatech“, odtušila průvodkyně, ale paní to nezchladilo.

 „Ale ta podoba je stejně úžasná !“

 „Za hradem je smuteční vrba a vzadu u stěny turecký minaret“. Průvodkyně zkušeně zacvakala vypínači a světlo ozářilo krápník. Ozvaly se výkřiky nelíčeného obdivu, což průvodkyni úplně rozběsnilo.

 „Z minaretu visí smuteční vlajka, protože princezna se ztratila. Kde je ? Ha ?! Na protější stěně !!!“, zalomcovala průvodkyně zběsile s pákami a světla se znovu přepnula. Hlouček se jako na povel otočil.

 „Vidíme, že princezna má na sobě svatební šaty.“ Průvodkyně se zarazila, protože v pultu cosi samovolně zaharašilo. Záhy však zjistila, že to jen stařenka cvaká zuby.

 „Je tu zima !“

 „Teplota v jeskyních dosahuje eeee, vlastně za princeznou číhá zlý vlk !“

 „Vidím vlka !“, zařvalo nadšeně větší vnouče.

 „Za vlkem sedí stařeček!“

 „Vidím stařečka !“

 „What she said ?“

 „A všichni upírají své zraky k zakletému jezírku, v jehož středu je pádišáhův svícen ! Ve svícnu jsou dvě svíčky, jedna větší, druhá menší ! Příčinu tohoto jevu se doposud nepodařilo objasnit !“, vyřvávala průvodkyně. Světla blikala jako na pouti.

 „How mysterious“, zahučel spokojeně Angličan, patrně také neschopen objasnit si příčinu tohoto jevu.

 „Vidím svícen !“

 „Neuvěřitelné - opravdu je jedna větší a druhá menší ! Přírodní zázrak !“, jásala tlustá dáma. I milenci zdáli se být zaujati, přestali po sobě lézt a dívka nesměle prohlásila :

 „A tam je letohrádek ! Tam prožijí svou svatební noc !“

 „Máte pravdu“, pochválila ji obezita, „ a tam vidím polárkový dort ! S čokoládovou polevou !“

 I babička se zapojila : „A umělý chrup ve skleničce !“

 Průvodkyně nestačila přepínat světla. V pultu to nebezpečně rachotilo.

 „Tam vzadu je jedle ! A u stropu děda Mráz !“

 „A tam je štětka na čištění záchodů !“

 „Vidím štětku !“

 „No dovolte ?!“

 „A tam je vodopád !“

 „This looks like jumbo-jet !“

 Ůplně mě to otrávilo, a tak jsem do blikání diskotékových světel a rachotu přepínačů zařval : „A tam,  v tom výklenku ! Je to vůbec možné ? No to se mi snad jenom zdá !“

 Všichni zpozorněli a otočili se. Průvodkyně nechala svítit jen jeden reflektor, ozařující výklenek.

 „No přátelé, co myslíte, že to je ? Uhádne to někdo z vás ?“, zeptal jsem se davu.

 „Stoh slámy !“

 „Kornout se zmrzlinou !“

 „Piano-player !“

 „Lesní roh !“

 Utišil jsem gestem dav a prohlásil : „Ne, ne obávám se, že jste neuhodli. Onen útvar je mezi všemi v této i všech jiných jeskyních velmi výjimečný. Je to totiž zcela obyčejný krápník. Vypadá jako krápník, při poklepu zní jako krápník a doopravdy - i když tomu možná nevěříte - je to krápník. A pokud by vám to nestačilo, povšimněte si balvanu, který leží asi metr pod tímto přírodním výtvorem - ten navzdory tomu, že vypadá jako balvan, také je naprosto tuctový balvan. Dokonce leží ve zcela nefalšované louži vody. Prostě zázrak.“

 Návštěvníci ztichli, asi u vytržení nad krásami přírody. V reflektoru prsklo a zhasl. Do ticha a tmy pomalu kapala voda za stropu a z dítěte, jež se strachy znovu počuralo.

 „A teď vidíme hovno“, řekl neidentifikovaný hlas.

 „What he said ?“
 
 

Howadoor, V Brně 8.června 1994 v 11:06:39
 
Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.