Těžké vločky víří mrazivým vzduchem, poháněny ostrým větrem, aby na konci svého zmateného letu pomohly zvětšit mohutnou závěj, jež se navršila během několika málo hodin pod oknem našeho pokoje. Sklo za ledem obalenou mříží se pomalu pokrývá neprůhledným závojem, a tak ani Pepův usilovně mžourající zrak toho mnoho z krás zimní přírody nezahlédne.

"Brrr, to je zima", otřásá se Pepa a přihýbá si z velkého hrnku svařeného jabčáku, načež se znovu plně věnuje koukání z okna.

"Hm...", odtuším nezávazně a dál civím na dosti deformovanou dívku, přilepenou na zdi nálepkou s nápisem "Jen pro zvířata".

Poklidně plyne jeden z dalších dnů vysokoškolského studia. Ven se nikomu nechce (mráz je pro dnešek dostatečná výmluva), Pepa chlastá svařák a vede řeči. Jen agilní Vitásek je ve škole. Vlastně ne, už se vrací.

"Kosááá", houká Vitásek už mezi dveřmi, oklepává sníh na Pepovu postel a pak si vymetá špinavým ručníkem prořídlé vlasy. Vzápětí se vrhá na svou pryčnu.

"A teď se krásně vyspinkám", prohlašuje infantilně Vitásek, načež zaječí: "Uááá! Co je zase tohle, prasata?!"

Nad hlavou máchá ponorným vařičem.

"Kdo mi to dal na polštář, hovada?! Mám tu mokrý flek."

"Mne fleky na tvém oblečení ani trochu nezajímají a nepřipadá mi příliš vkusné nějak detailněji rozebírat jejich původ", mírním Vitáska, přičemž se tvářím intelektuálně. Ten se už ale vrhá na Pepu.

"Co se děje?", kouká Pepa zmateně na vzteklého Vitáska.

"Mám na polštáři flek."

"Už se zase pochcal", vysvětluji.

"Já ti dám pochcal, mizero! Kdo mi hodil mokrý vařič do postele, která ventra špinavá to byla, no?!"

Pepa se provinile stahuje na své lůžko a mumlá:

"Nakonec je to tvůj vařič, tak jsem ti ho jenom vrátil..."

"Bestie! Už mě vážně štveš." Vitásek se pomalu zklidňuje a a strká opálený vařič do skříně. Pepa se rochní chvíli ve své posteli a imbecilní výraz v jeho tváři pomalu tuhne. Vitáskem vyklepaná vánice pomalu taje a Pepovi vlhnou pokrývky. A už vyskakuje tak rychle, jak jen mu to setrvačnost vypitého svařáku dovolí.

"Ha! Hajzle! Mám postel plnou sněhu, nemůžeš se dívat kam to z tebe padá?", vyčítá Pepa.

"A máš to," vrčí spokojeně Vitásek, pak se pozorně zadívá na Pepu a řekne:

"Tys požil! Ochlasto! Vy už zase pijete, notorici!"

"Šetři si to pro haranty, učitelskej", říkám Vitáskovi, čímž narážím na jeho studijní obor. Plešatec obrací polštář, sudává si boty a leze do postele.

"Ty mlč, hnuse", bezostyšně prohlásí, "ty nejen piješ, ale i fetuješ, tak sklapni, vyvrheli. Asociále!"

Asi má dneska agresivní náladu, krčím v duchu rameny. Pepa se vyhrabal z mokré postele a s poloprázdným hrnkem svařáku ostří na kalendář, stojící na poličce nad Vitáskovým pelechem. Zdá se mi, že ho zaujala vyobrazená povětrná ženština, ale ukazuje se, že jsem se tentokrát spletl.

"Heee hehehe", opile se zachechtá a máchá hrnkem, "v neděli jsou vánoce! Pojedu domů! To se zase nažeru!"

"To by jeden neřek", vece Vitásek a s obavami sleduje Pepovy klátivé pohyby. "Jestli mě pobliješ, tak tě kopnu. Do břucha."

"Z vánoc je mi na blití", projevuji svůj názor, "Zase sedět doma, poslouchat ty jejich kecy a odhazovat co chvíli chodník a vůbec. Vánoce jsou hnusný."

"Hnusný seš ty, řupane!", nesouhlasí Pepek, "O vánocích se můžu koukat na televizi celé dny a noci. A taky budu - to máme Mrazík, Bohouš, Pyšná princezna...", vypočítává obávaný televizní maniak.

"Matka mi vyprávěla zajímavou příhodu", povídá Vitásek a vypráví už asi posedmé story, jež se přihodila v jejich městysu. Jakýsi zhýralý chlap požadoval v obchodě baterie a když je nedostal, rozepnul si kalhoty a všechno to tam zechcal hlava nehlava. Mého kolegu to velice zaujalo a jeho rodiště žije touto pofidérní událostí už dobrého půl roku. Nepochybuji, že ji zanesli červenou tužkou do místní kroniky.

"Co ty?", přerušuji lidového vypravěče.

"Co co?", klokotá zmateně Vitásek a je naštván, že jsem mu překazil pointu, po níž se hodlal dacet minut úchylně chechtat jako vždy.

"Vánoce. Máš rád vánoce?"

Vitásek chvíli přemýšlí a pak kroutí hlavou.

"Celá zima je na nic. Procházíš se se ženskou a když ji zatáhneš do křoví, ak vylezeš s chřipkou a celý od bláta. Nene, zima je k ničemu, to v létě u přehrady... s Petrou..."

"Rozvádět to nemusíš", skáče Pepa děvkaři do řeči, obávaje se další příhody.

"Vánoce jsou stejně prima."

"K zblití, pánové, k zblití..."

"Celá zima je na houby!"

Koukáme před sebe a melancholicky přemýšlíme. Jen Pepovi se lesknou oči - jednak od svařáku, druhak z představy vánočního televizního šílenství.

"Odporné - tvářit se, že mám děsnou radost z ponožek, na to je užije, vyhazovat peníze za blbosti. Už vidím matku, jak zase přesolí kapra. Fuj."

"Petru budu muset tahat do sklepa, naši zas budou trčet doma, zase se nastydnu...", hudruje Vitásek.

"Radši bych zůstal na koleji", přizvukuji.

"...a grotesky s Chaplinem!", těší se Pepa a tahá ze skříně za ocas vařič, aby vyrobil další dávku regulátoru.

Prásk! Dvéře se otevírají a dovnitř se šine obézní zjev. Charles Goodboy Kovář.

"Už je tu zas", hekl Vitásek.

"Jo jo", pochvaluje si Goodboy a nahlíží do lednice. Tak co si dáme? Copak jste mi přichystali? Hm, akorát jakási paštika...", mračí se, "...a je skoro zelená... no, nevadí, hlavně když je zadarmo. Dej sem lžíci."

Goodboy se chápe konzervy i lžíce a láduje si paštiku do požeráku. Pepa šátrá ve skříni pro další láhev jabčáku.

"Jé, i postel tu mám", jásá Goody a už se rochní v Pepově lůžku. "Máš to tu nějaký vlhký... čuně jedno...", vrčí a převaluje s z boku na břicho. Přitom stále hltá paštiku. Pepa už je úplně apatický - sedí  na židli a sirkou opaluje plastový uzávěr z láhve. Umělá hmota čoudí, smrdí a kape na zem.

"A kromě televize se o vánocích taky pořádně nacpu, kdo má furt žrát ty blafy ze sáčku", triumfuje Pepa ve své oslavě vánočních svátků.

"Matka všechno přesolí", dívám se na věc skepticky.

"A budou tě nutit do práce! Budeš muset nosit uhlí! Těžkou lopatou házet sníh!", snaží se Pepu otrávit Vitásek.

"Nené", brání se Pepa s úsměvem blba, "doma mě mají rádi. Budou mi přát všechno nejlepší!"

"Já ti přeju, abys brzy zdechnul", prohlašuje sladce Goodboy a je na něm vidět, že mu to jde od srdce. Lžící se rýpe v zubech a zjevně uvažuje, po kom z nás hodit vyhltanou plechovku.

"Já taky, Pepo...", utěšuje nebožáa starý cynik Vitásek. Josefův obličej se protahuje. Piksla mu sviští kolem hlavy.

"Já vám přeju, abyste zdechli voba", neurvale odsekne a sleduje hrnek, v němž to pomalu začíná bublat.

"Já vás také nenávidím", přidávám se zvesela, "nenávidím vás a přeji si vaši smrt." Tvářím se spokojeně.

"Vidíte, že se dokážem dohodnout", pochvaluje si Vitásek, jemuž ve škole vštěpují smysl pro kolektiv a jiné nesmysly.

"Zhnusili jste mi vánoce! Jauvajs!"

Pepa se opařil horkým svařákem. Lekl se a hází ponorný vařič Vitáskovi do postele. Vitásek je rád, že Pepu naštval a ani nic neříká.

"Čuchám čuchám svařák", ozývá se hrošík a sápe se po láhvi. "Hm, čůčo za deset... to si nemůžete koupit něco lepšího? Ale nakonec, taky dobrý..." A už ho v sebe leje.

Koukám na ženskou na zdi a snažím se ji zhypnotizovat tak, aby spadla. Vitásek otráveně drásá nožem omítku. Pepa zírá z okna ven a deziluze z něj přímo čiší. Vánoce se mu zprotivily. Jeho vesmír se zhroutil. Zmučili jsme chudáka.

"Třeba dostanu nějaký dárek od Petry", přemítá Vitásek se zraky upřenými do stropu.

"Jo, samý blbosti. Já stejně nerad něco dostávám... Radši si to poctivě ukradnu, to mám potom takový dobrý pocit!", svěřuje se Goodboy a zunká jabčák. Zvedám se a odnímám mu láhev.

"E?", diví se Charlie.

Neříkám nic a upíjím, zraky upřené k neradostné budoucnosti. Vitásek cosi sprostého zamumlá a otáčí se ke zdi. Tváří se, že spí. Pepá má v očích slzy, asi to s čůčem přehnal. Kouká ven, ale namrzlým oknem už není vidět skoro nic. Karel přemítá, co by ještě sežhral a zamyšleně se škrábe lžící ve vlasech. Sníh víří ve větru a pomalu se smráká.

Howadoor, 3. 12. 1990



 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Nebo snad nějaký pěkný dáreček? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.