Ve Znojmě nemají víno. To snad není pravda. Pobíháme od krámu ke krámu už skoro hodinu a oni nemají víno. Za chvíli nám jede vlak a oni? Nemají! Pak se řekne vinařská oblast. Pchá! O víno tu zkrátka člověk v obchodě nezavadí.

Tedy rozumí se krabicové víno, protože komu se chce tahat s nějakou těžkou flaškou. Ještě se rozbije a mám to všechno ve spacáku. No ale nakonec stejně nic jiného nezbývá a tak kupuji litr nějakého Znojemského výtoku, o němž Petr vulgo Vitásek tvrdí, že je to skvělá značka. Nevím, nevím, no ale mi je to nakonec jedno.

S tím vínem si to vymyslel Vitásek, že prý budeme večer dělat svařák a tak se zahřejeme. Má vážné obavy z toho, že v noci zmrzne. Ještě nikdy nestanoval v zimě a dneska je 27. února. Nicméně venku je jasno a teplo, řekl bych dobrých deset stupňů.

Stejně je mi docela podezřelé, jak to, že si Petr řečený Vitásek nevymyslel jako obvykle nějakou výmluvu. Většinou je celý nadšený do nějakého čundru a dva dny před odjezdem musí jít kupovat lustr nebo dostane spalničky nebo něco podobného. Tentokrát ne. Zvláštní.
 

Dobrodruh Petr vulgo Vitásek na svém oblíbeném místě v oblíbené poloze.

Jak už jsem řekl, je sobota 27. února dopoledne a my směřujeme k Vranovské přehradě, kterou se chystáme obejít, přespat na vhodném místě a v neděli se zase vrátit zpátky do Brna. Jenom takový výletík, obhlédneme, jak to po zimě vypadá. Z Brna do Znojma jsme dojeli autobusem a teď utíkáme na vlak do obce Šumná, který stíháme na poslední chvíli, tak jsme se s tím mizerným výhniskem zdrželi. Ještě se chvíli chaoticky potácíme po nádraží, neb podle Petra vlaky do Šumné odjíždějí z třináctého nástupiště. Když se ukáže, že takové tu vůbec není, je už náš vlak v pohybu a naskakujeme za jízdy. To vážně zbožňuju.

Ve vlaku Petr chvíli pozoruje krajinu, ale když přichází mladá průvodčí, už ho krajina nezajímá a jme se ji svádět. Ach jo, jako vždycky. Tentokrát se to obešlo bez skandálů, asi proto, že vlak do Šumné jede sotva dvacet minut a svůdník to nestíhá pořádně rozbalit. Naštěstí.

V Šumné před nádražím mají jakousi sochu, ale protože to není polonahá ženština, Vitáska to nebaví a táhne mě pryč, takže nestíhám o této pozoruhodnosti zjistit nic bližšího, s čím bych vás teď seznámil. Jdeme lesem po zelené značce k přehradě. Na první den máme naplánováno dojít přes Bítov a zříceninu Cornštejn na hrádek Frejštejn . Asi dvacet kilometrů, to by měl pajdavý Vitásek zvládnout, aspoň doufám.

Sněhu už nikde moc není. Zato bláta na rozdávání. Vitásek má jisté obavy, že se v něm utopí a vykládá něco o Králi Šumavy, čemu moc nerozumím. Nakonec ale s reptáním šlape blátem jako správná kačka blátotlačka. Po chvíli docházíme k přehradě.

Je krásné jasné počasí, teplo. Obdivuji pěkný zavěšený můstek pro pěší a přemýšlím, jak dlouho tu ještě vydrží. Jestli jeho statiku nepočítal program naší firmy, tak možná dlouho. Ale je hezký, až na Vranov pojedete, určitě se na něj podívejte.

Přehrada u hráze je zamrzlá už jenom trochu a led, tam kde ještě nezmizel, je tenký jen pár milimetrů. Petr má inteligentní nápady jako půjčit si loďku a hrát si na ledoborec. Po chvíli okounění pokračujeme po žluté do Bítova. Cesta vede přes blátivá pole. Občas vyplašíme hejno srn nebo stádo bažantů. Vitásek mi líčí děj nějakého hodnotného filmu, na kterém byl nedávno v kině se svým děvčetem. Po chvíli vychází najevo, že to bylo nějaké hodně tvrdé péčko, alespoň tedy v jeho podání. Péťulka... tak mu říkají doma. Prasák je to!

Po poledni přicházíme do Chvalatic. Obec nevelká, hospoda útulná a otevřená. Dáváme si kafe a pokračujeme do dva kilometry vzdáleného Bítova. Vitásek přechází z pornografických filmů na popis svých zážitků z nějakého mejdanu. Velká změna to není. Ale s postupujícím dnem a blížícím se večerem se mu do hlasu vkrádá jistý neklid a pořád se ptá, kolik asi bude v noci stupňů a jestli ho v případě akutního nebezpečí zmrznutí dopravím do nemocnice. Když mu říkám, že se na něj vykašlu, považuje to za nejapný žert. Naiva.

V Bítově je taky hospoda, ještě útulnější a otevřenější. Požíráme hutný oběd a po konzultaci se rozhodujeme, že na Frejštejn už nepůjdeme. Spát budeme na Cornštejně. Petr vyjadřuje názor, že odtud je to blíž do civilizace a že by snad nějaká pomoc odtud mohla včas dorazit. Začíná být zjevně nervózní a dává si rum na kuráž. Je to zábava. Rum v něm rozproudil krev a děsivé představy smrti mrazem a rozsápáním dravou zvěří.

„Tak proč jsi sem jezdil, ty strachapoude?!“, ptám se, ale jenom něco zamumlá. Pojídám zmrzlinu a zapíjím to pivem.

Něco po čtvrté hodině odcházíme z Bítova. Na mostě přes přehradu to pěkně fouká, je zima a přehrada tady je ještě zamrzlá. Led má možná i půl metru, ale nemám zájem to zkoušet. Vitásek vidí, že končí legrace a začíná panikařit. Dokonce navrhuje, že bychom mohli jít pod most a zkoušet, jestli přejdeme na druhý břeh po ledu. Když se ho ptám, jak na takovou hovadinu přišel, říká, že ono je to stejně jedno a že to bude mít alespoň rychleji za sebou. Nakonec ale volí přece jenom cestu po mostě, i když mu nabízím baterku a že se budu dívat z mostu, kam až dojde. Až světýlko zhasne (pomalu se začíná stmívat), půjdu dál. Nelíbí se mu to.

Cornštejn je dosti zachovalá zřícenina, která má na horním nádvoří pěkný plácek na táboření. Není tu ale žádný pramen, tak si musíme vodu táhnout s sebou. Přicházíme sem asi v pět, je tu ještě tlupa lidí a když zjišťujeme, že mluví rusky, Vitásek chce utéct.
 

Západ slunce nad Vranovskou přehradou. Fotil někdo jiný.

„Ruská mafie!! Hodí nás svázané do přehrady!“, kvílí.

„Přehrada je zamrzlá.“

„To jim nevadí! Jsou schopni všeho! Mají sekery, nože, dýky a regulovčiky!“

„Cože mají?“ Vitáskova fantazie podpořená strachem z mafiánů vybujela v bizarní květ.

„Ech, kalašnikovy, spletl jsem se.“, šeptá vyděšený Petr.

Zločinci po chvíli odcházejí a zůstaváme na hradě sami. Rozděláváme oheň, bohužel tentokrát nenacházíme žádné výstražné cedule na podpal. Stavíme stan a dáváme se do toho svařáku.

Je tma, Petr pochlastává z rendlíku svůj značkový svařák a klape zubama. Není mu do řeči. Bručí něco o tom, že si nikdy nemyslel, že skončí s tím blbcem zmrzlý na nějaké prašivé přehradě. Nevím, co tím myslí. Když vypije všechno, vpotácí se do stanu a jme se na sebe navlíkat všechno šatstvo, které našel. Po nějaké době ze sebe vyrobil pěkný oblý zámotek. Nepohyblivý.

„Nemůžu se dostat do spacáku !“, ječí Vitásek. „Začíná mi být zima ! Co mám dělat?!“ Chechtám se. Petr nakonec píďalkovitými pohyby zalézá do spacáku, načež začíná láteřit, že jsou pod ním kameny.

„Udělají se mi dekubity a na ty se umírá, pitomče“, nadává mi. Neposlouchám to a jdu taky spát. Vitásek se mi ještě snaží vyjmenovat všechny ženské, kterým mám vyřídit poslední pozdravy, ale usínám. Zdá se mi, že mě pronásleduje bagr. Utíkám před ním, ale neustále do mě naráží radlicí. Naráží, naráží a je to Petr a šťouchá do mne loktem.

„Co blbneš?!“

„Sova! Je tady SOVA!“, šeptá Petr vyděšeně. „Poslouchej!“

Má pravdu. Někde hodně blízko na stromě sedí sova a říká „Hu“. Nehouká, ona to přesně vyslovuje. „Hu.“ „Hu“. I s tím „H“. To jsem ještě neslyšel.

„No a? Co se sovou? Spi a nech sovu být. A mě taky.“

„Jak můžu spát, když tady houká! A navíc je čím dál blíž. Kde to skončí?!“

Vitásek leze ze stanu. Jde mu to ztuha, protože má na sobě celý šatník. Chvíli čekám, co se z toho vyvine. Slyším, jak venku volá „Kšá!!!“ a háže po sově ubohé kamenem. To snad není pravda. Dívčinám vždycky popisuje, jaký je něžný, milý až jemný a teď by kvůli nepatrnému zahoukání bacil sovu kamenem.

Usínám. Po chvíli zase sen s bagrem. A zase je to Vitáskův loket.

„Slyšíš ??“

„Co?“

„Led! Ten led na přehradě tak divně praští… To je hrozný zvuk, nemůžu spát!“

Vyjadřuji názor, že ho taky divně praštím, když nenechá spát on mne, obracím se na druhý bok a zase usínám. Vitásek místo spaní bázlivě naslouchá praštění ledu, jestli nevěští nějakou neodvratnou katastrofu.

Spím si chvíli v klidu, ale bagr je už zase tady.

„CO JE???“

„Chrápeš! Jak můžu spát, když chrápeš!“

To má pravdu, skutečně občas chrápu. Lehám si na druhý bok a snažím se nechrápat. Usínám konečně definitivně a až do rána žádný bagr nepřijíždí.

V šest ráno lezu ze stanu. Všude jinovatka, asi tak minus dva stupně. Nad zamrzlou přehradou vychází slunce. Byla by to pěkná fotka, ale bohužel jako obvykle nemám s sebou aparát. Asi dvacet minut na to koukám a pak se vracím ke stanu. Vitásek už se taky vzbudil a teď se před stanem nevěřícně ohmatává.

„Já žiju! Nezmrznul jsem!“ Vitásek je nadšen.

„Já to přežil! Noc ve stanu, v mrazu, slotě, fujavici!!! Jsem úžasný. Jsem zálesák! Jsem dobrodruh!!!“ Petrova radost nezná mezí. Při balení stanu se mi svěřuje, že si ve skutečnosti vůbec nemyslel, že by se dožil rána. Když se ho znovu ptám, proč se sem vlastně vydal, když měl takový strach, konečně mi to vysvětluje.

„Ohava (to je jeho holka) chtěla, abych s ní jel na lyže. Zlomil bych si obě nohy. Přelomil si páteř. To by byla jistá smrt! Ale Ohava jinak nedala, že prý musím jet. A výmluva žádná. No a když jsi mi zavolal, tak jsem se toho chytil. Ohava nakonec povolila a nemusel jsem jet na lyže. Říkal jsem si, že tady mám alespoň nějakou malou naději. A přežil jsem to! Hurá!!!“

Petra euforie z nečekané záchrany neopouští ani v hospodě ve Vranově, kde si objednáváme snídani. Klopí do sebe rum za rumem a je svým úspěchem stále nadšenější.

„Já to vždycky věděl! Jsem tvrďák, jsem drsňák, jsem mořský vlk! Žádný mráz na mě nemá!“, blábolí a rozhazuje rukama. „Pchá, ještě si na mě Ohava s něčím přijde! Ještě na mě někdo dojde, že mám jet lyžovat. Já mu ukážu! Já s ním zametu! Jsem postrach ledových plání a nebude si na mne nikdo dovolovat. Jen ať někdo zas doleze, že mám jet stanovat na nějakou smrdutou přehradu. Já s ním, parchantem, zatočím!“

Nedbale nahazuji přední dvojbicepsovou pózu, aby poznal, že trochu přestřelil. Jeho jásání to ale moc nezchladilo. Celou cestu do Šumné plánuje stále šílenější věci. Na nádraží při čekání na vlak už přechází na lyžích Antarktidu.

V úterý volám Vitáskovi, jestli nemá chuť na pivo, že by se dalo zajít do hospody, kde ho z takové rourky čepují.

„Chuť na pivo? Hm…“ , přemítá Péťulka na druhém konci drátu.

„To nevím, jestli mám chuť, musím se zeptat Ohavy.“

Howadoor, 11.dubna 1999

P.S. Vitásek se děsně vzteká a tvrdí, že jsem si to celé vymyslel, což se nezakládá na pravdě. Hodlá na svých podivných stránkách uvést celou věc "na pravou míru". Tak to jsem zvědav, co si vymyslí.

P.P.S. Tak už je to tu. Vitásek spáchal pamflet plný lží a pomluv a trvá na tom, abych ho sem umístil. Co s ním mám dělat? Tak jsem to sem vrazil.

 
Ohlasy

Ten Cornštejn by mě zajímal. Je opravdu možné ho najít?

Fido, 19. září 2001 

Samozřejmě. Cornštejn je u Vranovské přehrady, asi tři kilometry od obce Bítov. Vranov leží zhruba 20 kilometrů západně (JZZ) od Znojma a přibližně 55 kilometrů jihozápadně od Brna. Do Bítova jezdí autobus a do nedaleké (10 km) obce Šumná vlak.

Howadoor

 

 

Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.