* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
RSS kanál Howadoor na cestách

Říjen 2007

Středa 3 

Nový Howadoor na cestách.

Září 2007

Středa 26 

Pokud jsem online, můžete si vyzkoušet novou podobu Howadoora na cestách.

Úterý 4Dalajlámova mrkev
Večer na ulici, Nové Dillí, srpen 2007 / New Delhi, August 2007
 
Nové Dillí, srpen 2007

V Lehu je nuda.

Ležím v pokoji na matraci, hledím do stropu. Šťoural bych se v zubech, nemám ale čím. Na stropě není větrák, který by se vesele točil a já jej mohl hodiny pozorovat. Šel bych na pivo. Ani roztodivné skvrny na stropě nejsou. Pivo neprodávají, jelikož prohibice. Mohl bych se otočit na bok...? Hm. Ale pak se zas otáčet na záda... Ne, takhle je to lepší. To je ale nuda.

Klepity klopity klop.

„Ikskjůz mí!“

Vypadá to, že paní domácí má cosi naléhavého na srdci. Stojí ve dveřích, v ruce mrkev.

„Pro mne?“

„Nou nou, ne, já chtít vy jít pryč. Mrkev ne vy, mrkev večeře.“

„Pryč? Já?“

„Yes, pryč vy jít já.“

Paní umí anglicky ještě o malounko méně než já.

„Pryč já? Já pryč jít vy chtít teď hned? Peníze dát batoh vzít pryč jít vy chtít já?“

Proč mě chce asi vyhodit? Ale co, jak myslí, přesunu se do jiného guesthousu, nejbližší je hned vedle.

„Ne ne!“, mává mi paní mrkví před obličejem, „Ne vy jít pryč hned! Zítra!“

„Zítra já jít pryč vy chtít? Já batoh zítra vzít, peníze dát, ráno schody dusy dusy ulice šlapy šlapy, v guesthousu už nebýt nikdy víc?“, dělám si z ní tak trochu legraci. Zdá se však, že jí nejde ani o to, abych odešel zítra. Cosi se mi snaží naléhavě vysvětlit.

„Ne. Vy ne jít pryč. Rozuměl?“, říká pomalu.

„Rozuměl.“

„Vy ne jít pryč zítra, rozuměl?“

„Rozuměl.“

„Vy ne jít pryč zítra, já jít pryč zítra, my jít pryč zítra, všichni jít pryč zítra. Vy ne jít pryč zítra, vy jít pryč zítra, já ptát. Rozuměl?“

„Nerozuměl.“

Vy ano?

„Zítra všechno pryč? Mrkev taky pryč?“, napadá mne provokativní otázka, ale nakonec ji spolknu.

„Uch“, svěsí paní rezignovaně mrkev, „Já jít pro husband. On vysvětlit.“

Manžel záhy přichází, nevybaven mrkví, leč dokonalou znalostí anglického jazyka, podpořenou sebevědomým očekáváním, že my chlapi se přece vždycky snadno dohodneme.

„Žena ne Anglie...“, usměje se omluvně, „My hned vyřešit. Vy ne zítra pryč my pryč vy pryč všechno pryč zítra (cosi nesrozumitelného) zítra úplně všechno (znovu totéž nesrozumitelné slovo) šest třicet tři pryč autobusy pryč otázka dveře zavřít zámek klíč jít nejít pryč vy otazník velký zítra pryč pryč pryč. Rozuměl?“

Chvíli mi s nadějí hledí do obličeje, pak naděje zhasne.

„Ech, nerozuměl. Já jít pro syn.“

Bože. Jen nejít pro syn. Syn je studovaný, syn umí i jiné časy než prostou přítomnost. Syn být příliš Anglie. Já syn nerozumět. Já pryč.

Žebračka, Nové Dillí, srpen 2007 / New Delhi, August 2007
 
Nové Dillí, srpen 2007

„Má matka ve své neskonalé upřímnosti, smím-li to tak říci“, spřádá zvrhlý syn s požitkem enigmatické tkanivo anglických frází, „by ráda, v součinnosti s mým drahým otcem, vyjádřila onu myšlenku, potažmo lépe řečeno otázku, či snad jakýsi návrh, a nyní se dotknu pravé podstaty celé věci, spočívající ve skutečnosti, že zítra celá rodina, včetně příbuzenstva, jež nás za tímto účelem navštívilo, již brzy nad ránem, takřka za svítání, dokonce už možná v době jistého - je-li to tak možno vyjádřit - šera, opustí dům, by odkvačila v blízkou obec Choglamsar od nepaměti zvanou, za účelem navštívení jeho svátosti dalajlámy, jež zde bude, jak se stalo vskutku neocenitelnou každoroční tradicí, přednášet veřejnosti. Toto obydlí, v němž se nyní nacházíme, nebo, rozumíte-li lépe techničtějšímu vyjádření, do něhož spadají naše souřadnice, zkrátka dům tento, pak zůstane od šesté hodiny ranní do třetí odpoledne zcela prost kteréhokoli rodinného příslušníka, ba, lze se obávat, že vy budete jedinou osobou, která se onou dobou shora uvedenou bude zde či v bezprostředním okolí nacházeti. Proto mí drahocenní rodičové vznášejí vůči vám, vážený jemný pane, snad doufám nikoli neomalenou otázku, zdali též zítra ve zmíněnou dobu odejdete, či zda vás mají vybavit detailními instrukcemi stran uzavírání dveří?“

Tak tys to, mladej, dočista dorazil.

„Ty seš úplně blbej, co?“, ptám se nejdřív česky a až pak přejdu do angličtiny, „Vy si ze mne utahujete, že?“

Rodinka se směje. Buddhisti mizerní.

„Jen malinko“, povídá syn pobaveně, „Zítra od šesti do tří tu nikdo z rodiny nebude, jedeme do Choglamsaru na dalajlámu. Pojďte dolů, dáme vám klíče od domu.“

Nové Dillí, srpen 2007 / New Delhi, August 2007
 
Nové Dillí, srpen 2007

Ležím znovu na matraci, hledím do stropu, klíčem od domu se rýpu v zubech. Tak na dalajlámu jedou... His Holliness drží po celý týden v Choglamsaru teachings pro veřejnost. V Ladakhu buddhisté převažují, dalajláma je u nich populární, slétají se na něj zdaleka jako vosy na bonbón. Jeho svátost hovoří, tisíce lidí sedí spořádaně na trávníku, poslouchají moudré myšlenky. Jak oduševnělý lid.

V Lehu zítra nikdo nebude, půjdu do hospody, hezky v klidu, sám si sám.

Vlastně ta prohibice blbá! K čertu. Zapomněl jsem.

Ani trávu neseženeš... ani haš... Čuchat benzín z vařiče mě nebaví. To zas bude nuda.

Já snad pojedu na toho dalajlámu taky.

Díky za spolupráci (Nové Dillí, srpen 2007) / Thanks for Cooperation (New Delhi, August 2007)
 
Díky za spolupráci
Nové Dillí, srpen 2007

„Kvaky kvaky!“

Lidí přijelo víc, než jsem čekal. Hlavní a jedinou ulicí Choglamsaru mne vleče dav k velké travnaté ploše. Je ráno, ale horko k zalknutí. Lidé sedí pod lehkou plátěnou stříškou, natěsnáni po indickém zvyku jeden na druhého, na klíně drží děti, které v náručích drží další děti, všichni tiše naslouchají nesrozumitelnému kvákání, linoucímu se z tlampačů.

„Huhly huhly!“

U brány mne prohlédnou jestli nemám bombu (nemám), jakékoli drogy (také ne, sakra) či zbraně (mám nůž, ale přehlédnou ho), pak mne zařadí do proudu lidí, prohlédnou podruhé, rozhodnou, že jako cizince už mne podruhé prohlížet nemusejí, a tak mne vrátí zpět, zařadí do proudu pro bílé a poté už mne dav donese až k hlavní tribuně.

„Kvaky huhly huhly kvaky. Kvaky. Huhly. Koko.“

Dalajláma sedí na vyvýšeném místě, vypadá staře a nadšeně. Svá teachings nečte, hovoří spatra do mikrofonu a energicky rozkládá rukama.

„Ko. Koko! Huhlykoko kvaky kvaky.“

Nerozumím ani slovo a napadá mne, že by se jeho svátosti hodila do ruky mrkev.

„Kvak. Kvak.“

Mohl by mrkví svou gestikulaci ještě podtrhnout. His Holliness se na chvíli odmlčí. Okamžik napětí.

„Cho-cho-cho!“

Dalajláma se směje pro sebe z ampliónů a jeho veselí se přenáší i na mne. Mám co dělat, abych se neválel smíchy po zemi. Lidé stále nábožně poslouchají, nikdo se nechechtá. Kvaky kvaky.

„Pojďte, pane“, chytne mne za loket voják s kvérem přes rameno, „Pojďte sem, do sekce pro cizince. Uslyšíte překlad.“

Jdu.

„Kvák. Kvak? Kvááák. Cho. Cho-cho.“

Neslyším žádný překlad. Cizinců jsou tu stovky, i oni tiše sedí na svém trávníku pro bílé a naslouchají slovu božímu. Prošedivělý hippie pokyvuje hlavou, fakt že jo, vole, ten dalča dneska ale válí!

„Jeho svátost dalajláma říká“, ozve se konečně z rozhlasu anglicky, „Kvaky chrochty chrochty kvaky chrocht. Chrocht? Chrochtobuzna. Koko.“

Připadám si jak u Monty Pythonů na půdě. Raději si sednu taky na zem a položím obličej do dlaní. Bude to vypadat, že pláču dojetím.

„Koko? Kvak. Kvakykvak. Cho. Cho-cho-chó!.“

V uličce (Nové Dillí, srpen 2007) / New Delhi, August 2007
 
Nové Dillí, srpen 2007

„Velká osobnost, světová osobnost!“, říká pán domu, ukazováček napřažený ke stropu a já vyprávím historku, v níž kamarád Ondra jede do Indie navštívit Dharamsalu, sídlo dalajlámy, by se s jeho svátostí setkal, aby pak na místě zjistil, že dalajláma před několika dny odjel opačným směrem a v současné době pobývá v Praze.

„On je v Praze pečený vařený“, vysvětluji, „Porád něco kutí s prezidentem.“

Rodina je nesmírně potěšena, dalajláma je zde numero uno. Kam se hrabe Elvis. Hnětou z mouky placky, plní je zeleninou a planou oddaností k duchovnímu vůdci. Když budu jeho svátost řádně chválit, dostanu knedlíčků moma plnou mísu.

„Dalajlámu znají všichni prezidenti“, přidává se syn, „Já myslím, že je známý skoro jako papež.“

Hehe, ty vykuku, ty mne zkoušíš!

„Víc než papež“, odtuším suverénně.

Och! Všichni žasnou. V jejich očích je každý ze západu křesťan, a když křesťan tvrdí, že dalajláma... víc než papež! Neuvěřitelné!

„Mnohem, mnohem víc. Papež se může jít schovat.“

Hnětou placky jak vzteklí. To bude moma! To bude průjem!

Kouřící knedlíčky nesou na stůl, naložili mi jich vrchovatě. Požírám je, jsou horké a pálivé.

„Víte“, začínám pomalu mezi sousty, „Rád bych se na něco zeptal. Jistě, i mne dalajláma svou řečí zcela uchvátil, o jeho – řekněme – moudrosti nemám nejmenších pochyb, je tu ale taková věc...“

„Ano?“, ptá se podezřívavě jeden z příbuzných.

„Ano. V podstatě jde o to, že jsem některým pasážím ne zcela přesně porozuměl. Vlastně... Jen docela málo.“

Nikdo nic neříká, jedí soustředěně momo.

„Popravdě se dá říct, a to je asi nejsprávnější výraz, že vůbec. Ani slovo.“

Stále nic.

„A tak bych se rád zeptal o čem vlastně dalajláma mluvil? Tolik hodin? Mohli byste mi to vysvětlit? Vlastními slovy?“

A teď vás mám. Já vám dám, tropit si ze mne legraci. Spokojeně se láduji horkými knedlíčky, společnost mlčí.

„Jenže my“, ujme se syn po delší době slova, „Jsme nebyli na teachings.“

Žasnu.

„Nebyli? Vy jste tam nebyli?!“

„Ech“, ošívá se, „Byli. Nebyli. Byli, ale... Ne tak úplně přímo. Jeli jsme do Choglamsaru, ale nebyli jsme úplně až u dalajlámy. Prošli jsme se kolem, jsou tam stánky. Pak jsme šli k řece... byl to pro nás takový výlet. Taky na tržnici jsme byli. Víte... ta teachings... ona jsou dost dlouhá...“

„Dlouhá“, přidávají se ostatní příbuzní, „Velmi moudrá. A velmi dlouhá.“

Tak! Tohle jsem věru nečekal. Pro spirituálně založené buddhisty jsou dalajlámovy projevy dlouhé. Já tam tvrdnu jak pako a oni si opodál piknikují.

„Ale rodiče!“, vyskakuje syn, „Rodiče na dalajlámovi byli! Oni...“

Jako by se snad i trochu styděl?

„Oni... jsou tak ještě zvyklí.“

Hm.

„Pak by mi snad oni mohli vysvětlit o čem...?“

Syn se obrací na otce, otec něco vykládá ve svém jazyce, chvíli spolu mluví, nakonec starý mávne rukou.

„Otec praví“, překládá syn, „Že dalajláma mluvil o obecných věcech.“

Jo ták! Obecných! Kvaky kvaky, co? Jenže tak lehce se nevykroutíš.

„Obecných? Zejména o kterých obecných?“

Oba spolu znovu hovoří.

„Říká, že zvláště o těch nejobecnějších.“

Otec přikyvuje, ano, nejobecnějších, jeho svátost hovořila o obecnosti ve své nejuniverzálnější podstatě. Obecně vzato. Vy bídáci! Já se dvě hodiny tlačil v davu! V tom vedru!

Matka si na něco vzpomněla a vzrušeně brebentí, syn nesouhlasí, ona trvá na svém. Že by se jí vybavilo cosi konkrétnějšího než jen obecnost o sobě? Tázavě na ni hledím.

„Mrkev!“, povídá paní domácí a spokojeně se culí.

„Dalajláma mluvil o mrkvi?!“

„Ne ne“, vysvětluje neochotně syn, „Já jí říkal, že to sem nepatří. Matka povídá, že potom prodala na trhu dobře mrkev.“

Ufff. Honím prstem po talíři drobty z posledního knedlíčku. Jak oduševnělý lid.

„Je to prostě osobnost“, opakuje otec a přidává si z mísy, „Světová osobnost.“

To bezpochyby.

Červen 2007

Úterý 19Listí

Listí (PDF, 1,35 MB), alternativní server.

Květen 2007

Neděle 27Cestou

 
Ulice Káthmándú, listopad 2006

Poslední dobou dost hulím. Jsem sice nekuřák, ale když všude slyším o zákazech kouření, nemůžu si pomoct.

Hulím cigára a doutníky a nechutná mi to, jelikož z cigaret a doutníků se státu platí velké daně, a mně nechutná platit daně. A tak raději kouřím trávu, neboť z trávy se daně neplatí, či dýmku s hašišem, která jest od daně rovněž osvobozena. Nacpu si dýmčičku, sedím u kamen, lokám dým a dívám se do plamenů. Žluté jazyky se pomalu kamsi rozplývají a já už nevím proč tu jsem ani odkud jsem přišel. Kam jdu? Co tu dělám?

Co tu vlastně, kurva do hajzlu, dělám?

Proč se na to kurva nevyseru? Jak debil, jak ten největší trotl, s vyplazeným jazykem funím už čtvrtý den za tím pakošem Ondrou, pazdrát mizerná namakaná, ráno vstane, lokne si čaje, vyrazí a celý den běží, nikde nezastaví, každou vesnicí jen prolítne, tuhle hospoda, támhle čajovna, ale on ne, ani na vteřinu se nesmí zastavit, chce proběhnout kolem Annapurny za deset dnů, jenom aby ušetřil smradlavých šest rupek, pro to jsem jel do Nepálu? Ani se nenažrat? Abych od rána do večera jenom šlapal jak idiot, pro nic za nic vlekl batoh přes kotáry, pro to jsem se narodil? Další vesnice, zastaví snad? Že se ptám, sportovec zjebaná, zas utíká pryč, ani se neohlídne! Pro to jsem tady? Piča, piča, piča s ušima!

Prásknu batohem na zídku, vší silou nakopnu šutrák, odrazí se od kamenné stěny domku a udělá to ránu, Ondra s Nímou se otočí, boxuju pěstmi do batohu, tu máš, svině, tu máš, rozmlátím tě na hadry, já mám hlad! Z okna domku kdosi vykoukne, ale hned zas zajede zpět jak had do díry. Ještě si bouchnu, a ještě, prásk! Piča!

Ti dva stojí sto metrů dál po cestě, vidím, že průvodce chce jít ke mně, ale Ondra mu něco říká a tak zůstává. Rozumný člověk. Funím.

Piča!

Ještě chvíli.

Hodím si batoh zpátky na záda a jdu za nimi. Čekají.

„Už je to dobrý?“, ptá se Ondra.

Ondra je fajn. Leze mi na nervy, ale v něm to není. Být tu s dalajlámou, chtěl bych zabít dalajlámu. Mít Ondra modrou košili, začal bych nenávidět modré košile. Už týden jsem nebyl sám, tím to je.

„To není proti tobě“, vysvětluji.

„Jo, jasný“, přikyvuje Ondra. Myslím, že nelže.

Níma, náš průvodce, kterého nám vnutily zasrané nepálské úřady, mlčí. Dívám se na něj s neskrývanou nenávistí. Snaží se vypadat, že tu není. Parazit.

„Neděs Nímu“, povídá Ondra, „Chceš si odpočinout?“

Níma je opravdu vyděšený. Vztek tu neznají, nikdo se nevzteká. Zuřivostí v Nepálu nic nepořídíš, nikdo nedává najevo emoce. Ne takové... boxovací. Dal bych mu do držky, hajzlovi průvodcovskému. Devět dolarů denně a k čemu? Jako brát si průvodce na cestu do Lhoty. Už zas skřípu zuby.

„Hele, půjdu radši kus napřed, ano?“, říkám Ondrovi, „Trochu se uklidním a pak na vás počkám. Jo?“

„Jasný“, opakuje Ondra, „Chvíli posedíme a pak půjdeme pomalu za tebou.“

Stoupám pralesem k další vesnici, překročím potok, ohlédnu se. Nikoho nevidím. Jsem sám a vztek mne zvolna přechází. Je večer, čas pro dnešek skončit. Dojdu k prvnímu domku, položím batoh a dívám se zpět do údolí. Ještě nejdou. Ještě pár minut samoty.

„Pokoj? Přejete si pokoj?! Odpočiňte si! Dejte si čaj! Čaj!! Moc čaje!!! Pokoj! Jídlo! Jíííídlóóóó!!!!“, vříská za mnou kdosi anglicky.

Žádné jídlo. Žádný čaj. Vražda.

Otáčím se beze spěchu. Zabíjení si člověk v klidu víc vychutná.

U lodže stojí Meryl Streepová, je nádherná a zubí se na mne. Myslím, že mě chce.

Sedíme v lodži u ohně, didi odnáší tácy od večeře. Níma přihodí do plamenů polínko.

„Je pěkná, co?“, obracím se na Ondru, „Vypadá jak Meryl. Celá ona, jen mladší.“

Ondra se směje. Prý to zná, po měsíci bez žen je každá Meryl. Níma se obezřetně ptá o čem je řeč, pak se slabě usměje. Je rád, že už nerapluju.

„Člověče, už tak neblbni“, nabádá mě Ondra česky, „Já tě chápu, ale on je z tebe úplně vyřízený. Myslí si, že jsi nebezpečný blázen.“

No jo.

Vytahuji dýmku, Níma hledí nesouhlasně. Je buddhista, vegetarián, duše čistá, nezkažená. Odsuzuje alkohol a veškeré drogy. Jeho zajímají jen prachy.

Žluté jazyky plamenů se rozplývají, hašiš hřeje zevnitř. Už žádný vztek, už jen klid, vláčné plynutí a pomalé, důkladné myšlenky. Proč? Proč jsem tady? Proč je tu krásná nepálská Meryl, proč zítra odejdu a už ji nikdy neuvidím? Kam jdu? Kam všechno jde? Kam mi padá dýmka?

Reflexy mám ještě dobré, bleskově jsem se otočil, trhnul prudce rukou, chňapl a zachytil padající dýmku.

V místnosti je ticho.

Níma se choulí na zemi a rukama si chrání hlavu.

Úterý 22Intimní věci

 
Ulice Káthmándú, listopad 2006

„Ale ne do mě!“

Je jaro, máj, je lásky čas, pročež lidé pílí do obchodů a odtamtud přinášejí ženám růže, šperky a jiné láskyplné dary, elastické a technologické, neb jsou lidmi moderními a beztoho se dost nadřu v posilovně.

„Do mne se nic strkat nebude!“, mávám rukama. Slečna má pitomé nápady.

„Pročpak ne?“, ptá se potutelně.

„Jelikož“, vysvětluji, „tento kromobyčejně advancovaný vibrátor jest vyroben výhradně pro dámské použití, tudíž se mi nikam nic strkat nebude.“

„Na mně bys to ovšem zkoušel, jsem snad nějaký pokusný králík?“

Ohýbá věc na všechny strany.

„Je to moc tvrdé.“

Tak tentokrát zas tvrdé! A jindy... K čertu, ať už se konečně rozhodne.

„Nic není tvrdé, vše je dokonale silikonové, anatomické, pružné a flexibilní, jak říkala paní v obchodě. Ani tvrdé, ani měkké. Tak akorát.“

Bims! Slečna mne vzala vibrátorem do hlavy.

„Tak co? Tvrdé nebo ne?“

Beru jí vibrátor z ruky.

„Není to vůbec tvrdé“, prásknu ji taky přes hlavu, „a už přestaň blbnout! To je nějaká erotika, tohleto?“

Slečna si pro sebe cosi hudruje.

„Bude to drhnout.“

„Ohó! Jářku, nebude!“

Na drhnutí jsme vybaveni.

„V této tubičce jest speciální, nelepivý, nealergický, mimořádně kluzký lubrikační gel, který veškeré drhnutí naprosto znemožní. Paní říkala.“

Odšroubuji uzávěr.

„Ukaž prsty! Stačí pouhá kapka na špičku prstů a... zkus!“

Slečna mne konečky prstů o sebe a konečně se zdá, že je zaujata.

„No jo... opravdu... klouže to! A jak! Zkus to sám.“

Zkouším. Pojednou se děvče pekelně rozchechtá.

„Hehehe. Tak mě napadlo... víš... co takhle tím namazat sousedovi schody?“

Ach jo. Tomu říkám májový večer plný lásky. Třu prsty o sebe.

Dobrý nápad!

Soused je beztak napůl kripl, všichni se mu smějí. Nikdy se neoženil, ani holku nikdy neměl, a to je mu už přes padesát. Bude švanda. Teď ichtyl pozná erotické dusno.

„Tak jo!“

Zazvonil jsem a uprchl. Čekáme napjatě přitisknuti ke dveřím.

Slyším sousedovy šouravé kroky. Loni měl slabou mrtvici, sotva leze. Ani nedutám, slečna smíchy tiše vyprskne. Je rozkošná.

Bong!

Už se valí!

Výkřik a duté rány, které postupně mizí kamsi do nižších pater.

Dívka se směje na celé kolo a znovu mne žertovně majzne elastickým vibrátorem  přes hlavu. I já se chechtám. Nandali jsme to mrzákovi. Chytnu ji do náruče a políbím. Odkudsi zespodu se ozývá bezmocné skučení. Já tu holku prostě miluju.

„A ne že o tom někam napíšeš", hrozí mi přístrojem, "To jsou naše intimní věci!"

Pondělí 21No chance

 
Ulice Káthmándú, listopad 2006

„No chance, sir”, nepokrytě se vysmívá jeden z těch malých snědých hajzlíků.

Cože? Jak, no chance?! Co mi to zas namluvili!

„A co seznam? Můžete mne připsat na seznam? Pro případ, že by někdo zrušil svůj let, rozumíte?“

Bastard se zubí od ucha k uchu.

„Ale jistě, pane. Pokud chcete, zapíšu. Už jsem na něj zapsal přes tři sta lidí, i vás zapíšu. Ale k ničemu to nebude. No chance.

Tak. No výborně. A to bylo řečí, když jsem letenku kupoval! Samozřejmě, pane, jestliže skončíte v horách dřív, můžete klidně změnit termín odletu, jistě, sire, žádný problém, navštívíte místní kancelář aerolinek, oni přispěchají, pán velkomožný, ochotou se strhají, letadlo vám ihned přistaví.

Skončil jsem v horách o dvanáct dnů dřív. Trčím v přecpané kanceláři Gulf Airu, kde jsem vystál třičtvrtěhodinovou frontu. Hlava na hlavě. Všichni chtějí zpátky do Evropy.

No problem? Ech... víte... drobátko jsme se spletli. Správně to je no chance.

„Přejete si tedy potvrdit původní datum odletu?“ ptá se chlápek cynicky a z tváře mu svítí sarkasmus, bídák mizerná nepálská, turistu lstivě oklamali, dvanáct dnů bude v Káthmándú sedět, v zablešeném hotelu si malarické štípance drbat, dolary utrácet, ach, jaká to pro nepálce slast. Grrrr.

„Yes.“

Odcházím s orazítkovanou letenkou do beznadějného vedra zaprášených ulic Káthmándú, prodírám se davem podlých domorodců, kteří se na mne zubí, neb mne ošálili, vysmívají se zubatými škleby, vždyť už slyší šustění rupií, které utratím za sprchu, z níž nic neteče, za záchod, do něhož nic nevteče a za jídlo, po kterém mi poteče ze všech otvorů.

Zahlédl jsem ji koutkem oka.

Stará stařena, chudá žebračka, pleonastická lovkyně turistů zmerčila svůj cíl, poháněna motorovými berlemi sápe se mým směrem a už mi stojí v cestě, už ke mně natahuje lačnou dlaň.

„Plíííííís!“

Bác.

Pokdop’ jsem jí berlu.

Howadoor vrací úder.

*

WebZdarma.cz