* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Prosinec 2001

Pondělí 31 

Chtěl jsem původně sepsat sáhodlouhou bilanci uplynulého roku, jakých skvělých úspěchů jsem dosáhl a co plánuju na příští rok, ale nakonec si říkám, že je to blbost a vůbec se mi nechce něco sepisovat, protože jsem lenivý až běda.

Neděle 30 

*Howadoore, nejdřív jsem si říkal, že jsi opravdu ještě větší howadoo než jsem si o tobě myslel - když jsem viděl, že jsi zveřejnil tu Luborovu odpověď. Ale potom, co jsem si ji přečet, říkám si jen - patří mu to. Jen houšť. Zdar Kubas

Psala Pavla, že už ji prý nemusím maskovat přezdívkou Dana a že už můžu prozradit, že tu odpověď na svůj inzerát dostala před časem ona. Neptejte se mě na porobnosti, protože je neznám.

Ke sporu o výkonech vařičů přispěl neznámý člověk přesným výpočtem potřebného výkonu, přidal jsem to na stránku rad a návodů.

Sobota 29 

Několik lidí v čele s Chochem si stěžovalo, že mé historky z Nového Jičína jsou plytké a nezajímavé, že u nich se dějí mnohem lepší věci, že v jejich městě krev bez ustání stříká jak z hydrantu, lidé se zabíjejí na potkání, všude hromady zapáchajících mrtvol a vůbec je to tam lepší a zábavnější. Na to já odpovídám - trhněte si nohou. U nás se takové věci nedějí a je to tak dobře, kdo chce zažít podobné hrůzy, ať si jede do Prahy nebo jiného doupěte zločinu a neřesti. U nás je událost, když slepice vyzobou kus pole a tak o tom píšu a nebudu si vymýšlet žádné zvrhlosti jenom proto, abyste nasytili svou perfidní touhu po bulváru. Když u nás mrtvoly nejsou, tak prostě nejsou a jestli se vám žádá mrtvol, běžte si číst Blesk nebo si zapněte Novu.

Pátek 28 

Přesunul jsem se do Rychnova nad Kněžnou. Jsou tu ještě větší haldy sněhu než u nás v Novém Jičíně. Popadl jsem lopatu a celé odpoledne házel sníh z širého okolí na jednu velkou hromadu, načež vylezla sousedka a začala řvát, cože to tam vyvádím, že to bude tát až do května. V hromadě jsem vyhloubil dutinu a mám nové iglú. Je dokonce ještě větší a pohodlnější než to v Novém Jičíně, ale spát tam zatím nebudu, protože tu nemám ani spacák a ni karimatku. Zatím jsem tam jenom půl  hodiny seděl při svíčce a četl si časopis.

Čtvrtek 27 

Hnusně drahé kalhotyJe půl osmé ráno, před chvílí jsem vylezl z iglú. Spalo se tam až nudně dobře, jenom když jsem se obrátil směrem ke vchodu, tak mi foukal studený vzduch do obličeje. Teď jsou mínus čtyři. Hm, čekal jsem to dobrodružnější, zvláště s tím dekovým spacákem. Ani nijak moc nenavlhnul. Jak to tak vypadá, tak je takové slušné iglú nakonec lepší než stan.

Proto jsem pojal nápad, že se vydám na hory, ozbrojen toliko spacím pytlem a lopatkou a večer zrobím sobě ledovou sluj, v níž pak budu komfortně spát, obklopen vařičem, svíčkou a vůbec veškerým luxusem. K tomu je však zapotřebí zmíněná lopatka. Vhodné lehké a skladné lopatky nemaje, pátral jsem po internetu, až jsem na www.ov.cz našel hned několik návodů, jak si lopatku vyrobit. Základem je duralová lopatka za 76 korun, která je údajně k dostání v každém železářství. Proto se brzy do nějakého takového obchodu podívám a jestli lopatku míti nebudou, tak je tam všechny povraždím.

Vůbec mám tendenci po vánocích vyrazit do obchodů a utrácet tam horentní obnosy. Mám v plánu zakoupit si novou karimatku a možná i nové zimní kalhoty. Jenže jak jsem zjistil, takové kalhoty stojí taky třeba deset tisíc, pročež mé nadšení k nakupování značně ochladlo.

Jedna známá jménem Dana, o které jsem tu zatím nepsal, se jala seznamovat na inzerát. Já se taky před časem seznamoval na inzerát a mohu to všem doporučit, jelikož je to ohromná legrace. A té mé známé přišla - kromě jiných - i tato odpověď:

Ahoj Na www.seznamka.cz jsem nalezl tvůj inzerát, pokud se chceš seznámit a zároveň vytvořit přátelství, či závazný trvalý vztah, jsem pro, ale se dovím tvé představy o budoucím vztahu. Ano, myslím na rozdíl od jiných jsem pro trvalý vztah a nejen pro jakýsi úlet z nevyhovujícího manželství či si jen tak užít. Mám skutečně zájem vytvořit vztah s trvalým soužitím. Jmenuji se Lubor, je mi 37 let, 172 cm, SŠ, nekuřák, svobodný, bez závazku. Bydlim 12 km od okraje Prahy. Narodil jsem ve znamení býka. Mé zájmy jsou následující - příroda, počítače, domácí práce. Ve chvílích volna se též věnuji četbě, psaní, internetu, sebevzdělávaní, procházkám městem i přírodou, cestováním a výletům do přírody (nejlepší je to takové, když je to ještě nezkažené a přírodní) a po českých městech. Dále třeba i nakupovat, jít posedět, dívat se na dobré filmy atd. Krom toho občas se zabývám domácím kutilstvím. Občas rad vařím, též rád sbírám houby, když rostou atd. atd. Jsem pracovitý, je na mne spolehnutí, jsem klidnější, vyrovnaný a otevřený všem dobrým nápadům a novým věcem. Smíchu v životě není nikdy dostatek, mám proto velice rád dobrý humor a veselý přístup k životu neb humor lze najit téměř ve všech situacích. Mám rád současnou přítomnost. Také přílišné oddalování některých věci není mým stylem života. Zaměstnán jsem v oblasti elektro-technologie, takže poměrně dost pracuji s počítačem. Každá žena potřebuje stále vypadat mladě, být svěží, mít pocity štěstí, být uvolněná, vyhýbat se působení stresů. Také je třeba odbourávat nadbytečné tukové zásoby a celkově žít zdravým způsobem života. Mít pozitivní myšlení a hlavně klidná a pohodová. Ano, potřebuje, o tom netřeba pochybovat, je proto vhodné založit láskyplný vztah, změnit způsob života. Ano, jedině milování umožňuje člověku toho všeho dosáhnout a prožít tak spokojeně život. Mnoho žen, vytváří vztahy pouze s kalkulem, kde schází city, a k náležitému odbourávání negací okolí a neblahému působení vlivů prostředí tak nedochází. Tam kde není dostatek milování, tam nemůže být ani pohoda a to se nejlépe navodí láskyplným vztahem. Já nevím jak ty, ale ten kdo miluje, stárne pomaleji, vede se mu celkově lépe než tomu, kdož je zachmuřen. Ono v každém případě člověk i když jakoby není sám potřebuje někoho blízkého, s kým získává pro život onu pohodu, neb nepohody je v současném světě nadbytek. Prostě lidově řečeno je láska, milování nejlepším lékem. Ono totiž se milováním odbourávají všechny negativa, které se v člověku shromažďují. Není vhodný vytvářet vztah s čistě racionálním kalkulem, který bohužel vztahy ve velké většině neudrží. Z předchozího odstavce plyne následující: Patříš-li mezi ty ženy, které nehodlají změnit svůj život, které většinu vykonávání věcí odkládají, či nemůžou seznámit z důsledku svého myšlení, neb se ocitli v bludném kruhu neb jsou zde tyto potíže a problémy - nemám trvale čas - jsem workoholička či otrokyně svého zaměstnavatele; máš-li nepřiměřené požadavky (tj. kalkul na svého partnera) a třeba očekávání vyvolané např. západním stylem života; máš-li vnitřní zábrany pro kontakt s mužem např. vytvořené předchozím vztahem; máš-li děti a bývalý manžel neplatí; nebo nadměrná otylost aj., nemám o další seznamování zájem!!! Já skutečně chci obyčejný láskyplný vztah a ne se dostat do působení slibotechny, tak samozřejmě seznamování ukončím. Velmi si cením vzájemné důvěry, porozumění a vzájemných sympatii, ale i určité formy soucítění a pochopení. Ano měl bych jedno velké přání, ale zatím se mi nezdařilo a to oženit se, což zase to není náročné, ale jde o to, aby jsi se chtěla vdát během příštího roku a přání mám tak splněno. A zde několik veršíků - citátů, které jsem ti vybral pro dobrou předvánoční atmosféru. Milovat znamená odevzdat se tělem, duší nebo lépe řečeno vytvořit ze dvou bytostí jedinou. M. Pokud máš srdce otevřené lásce,vždy k Tobě nakonec sama přijde. Ale ten kdo lásku nechce, míti ji nebude. Měj se moc krásně a kdyby náhodou jsi byla zahlcena množstvím lákavých nabídek, tak předem přeji šťastný nový rok a všeho to nejlepšího co si jen můžeš přát. Lubor mail: rslad@atlas.cz eurotel: 0728 - 167 846 foto: http://lublau.webpark.cz/lubor224.JPG Datum: 27.12.2001 22:26:03, E-mail: rslad@atlas.cz

Středa 26 

*Je jedenáct večer a lezu do iglú. Jelikož všechno své vybavení na cesty jsem nechal v Brně, musím se spokojit s tím, co jsem tady našel. Vyhrabal jsem starý dekový spacák, který je mi navíc trochu krátký, ale na půdě jsem zato našel dvě karimatky. Tlusté ponožky jsem měl s sebou, ale teplé kalhoty žádné, tak to budou muset spravit dvoje tenké tepláky na cvičení, rifle a šusťák navrch. Nahoru mám bundu z Polartecu, pod to jsem si navlíkl dvě trička a mikinu Nijak zvlášť nemrzne, teď jsou mínus dva stupně, takže by to mělo bez potíží stačit.

Největší potíž je nějak se s tím vším dostat dovnitř, neolepit se přitom ze všech stran sněhem jako sněhulák a pak se ještě uvnitř nasoukat do spacáku. Máma mi radí, abych na noc vchod něčím zakryl, aby se mi uvnitř držel teplý vydýchaný vzduch, ale raději to nechám tak jak to je, abych se nezadusil.

Úterý 25 

SněhulákVčera odpoledne se mě máma ptala, co že to u toho počítače pořád kutím, když je Štědrý den, a proč se vlastně pořád vyptávám, co je v Novém Jičíně nového, když mě to nikdy předtím příliš nezajímalo. Když jsem jí vysvětlil, že ty pomluvy místních občanů, které se od ní dozvím, dávám neprodleně na web, tak se zhrozila a začala kvílet, že nám určitě někdo vypálí dům a budeme se muset vystěhovat a prořežou nám pneumatiky u auta nebo něco ještě horšího. A prý proč píšu takové příšernosti, ze kterých budeme mít leda obtíže, když jsou vánoce a já bych měl psát o vánocích, když už teda musím vůbec něco sepisovat, tak bych měl psát o vánočních zvycích.

Já si tedy myslím, že psát o vánočních zvycích všeobecně je volovina, protože koho zajímají vánoční zvyky, že. Nicméně můžu napsat o vánočních zvycích v naší rodině, tím hezky skloubím mé oblíbené pomluvy s mámou vyžádaným tématem.

U nás je nejpoctivěji dodržovaným zvykem se na Štědrý den strašlivě pohádat, ječet po sobě, třískat dveřma, rozbíjet nádobí a sestra pravidelně dostane několikrát za den hysterický záchvat. Musím ale bohužel přiznat, že včera se nám tuto chvályhodnou tradici dodržet nepodařilo. Všichni cítíme, že tentokrát Štědrému dni něco zásadního chybělo, a pokusíme se to ještě dnes napravit. Jiné roky to šlo tak nějak samo, ale včera se ne a ne pohádat. Kdysi, když se nám nepovedlo vyvolat hádku už odpoledne, večer přišla babička a ta byla na hádky mistr, proto po sobě záhy všichni řvali a byli spokojení. Hlavně babička. Bohužel babička už je druhé vánoce na hřbitově a s hádáním nám pomoci nemůže.

Babička se hádala velice ráda a záhy po zahájení štědrovečerní večeře vytáhla nějaké spolehlivě kontroverzní téma ze svých nepřeberných zásob. Táta na to vždycky čekal, obratně její podání zpracoval, téma výrazně obohatil a vrátil na kolbiště hádky. Maminka si přisadila několika větami, které sice vypadaly, že mají maminku a babičku smířit a počínající hádku urovnat, vpravdě však vždy spíše přilily olej do ohně. Sestra záhy propadla hysterii a začala se nepříčetně zmítat a kvílet, že je Štědrý den zkažený, když se všichni tak hádají a já rafinovanými dotazy pobízel všechny zúčastněné k ještě lepším výkonům. Po několika hodinách nepřetržitých rozepří zcela ochraptělá babička spokojeně odešla, táta rovněž velmi spokojen s průběhem večera sáhl po rozečtené knize, sestra s vytím zalezla do postele a máma začala uklízet ze stolů.

Když jsem byl malý, mrzelo mne, že se babička a táta vždy po krátké době pohádají a řvou po sobě a prosil jsem je, aby toho nechali, ale babička mi to vysvětlila: "Podívej, já už na světě moc radosti nemám, a kdybych se ještě ani nemohla pořádně pohádat, zač by to stálo? Takhle na sebe křičíme a já se cítím skoro jako zamlada.". Táta mi ani nic vysvětlovat nemusel, protože jakmile se začalo k hádce byť jen schylovat, už viditelně pookřál a když babička odcházela, měl tak dobrou náladu jako už dlouho ne.

Babička byla značně svérázný člověk. Na vánoce si vždy kupovala - nebo spíše nechala koupit - nehorázné množství kaprů, které pak smažila v kotli rozpuštěného másla celé dlouhé hodiny. Pod šest kaprů nešla nikdy a její rekord bylo třicet kilo ryb. Ryby pak s chutí na Štědrý den pojídala, na první a druhý svátek vánoční už s menší chutí a na Tři krále už s očividnou nechutí. "Ryby jsou dobré jídlo, to ano, ale kdybych zas chtěla koupit deset kaprů, tak mi to příště rozmluvte", prosila nás vždycky, "jíst od vánoc až do Tří králů jenom kapry, to už si je člověk hodně zoškliví. Podívejte, ani kočka už to nechce žrát.". Ale do příštího roku bylo vše zapomenuto a zase se kupovaly monstrózní hromady ryb.

K vánočním zvykům u nás v rodině též patří strojení stromečku, které se obvykle koná 23. prosince večer a jež sestává z několika fází. První z nich je přiřezávání stromku tak, aby jej bylo možno zastrčit do kříže a bezpečně vztyčit. Nejdříve není k nalezení kříž, nastane vzájemné obviňování z bordelářství, ale to se obvykle záhy vyřeší a pak nastává zápas s žižláním kmenu a opakovanými pády stromku, ze kterého se sype všude jehličí. Několik posledních let naši raději používali umělý stromek, ale letos máme už zase opravdový. Táta při řezání kmenu vždy vypráví historku, jak se jeho táta, tedy můj dědeček, kterého jsem nikdy neviděl, protože umřel asi rok předtím, než jsem se narodil, tedy tento můj dědeček při ořezávání kmenu vánočního stromku bodnul nožem do nohy tak, že ho musela odvézt sanitka do nemocnice. Jak to dopadlo a kdy se dědeček zase z nemocnice vrátil, to už se nedozvíme, protože tátovi byly tři roky, když se to stalo a tak si to nepamatuje.

*U nás to ovšem tak daleko nikdy nezašlo a opižlávání kmenu se zatím vždy obešlo bez vážných úrazů. Horší věc jsou svazky kabelů se žárovkami, kterými je třeba stromek omotat. Ty jsou vytaženy z bedny vzájemně tak děsivě propletené v jedno velké neforemné klubko, že představa, že by měly být rozpleteny, jeví se zcela nereálnou. Nastane povinné hledání viníků, kteří elektrické svíčky loni při odstrojování stromku nenamotali na vhodný předmět, ale vyrobili z nich nepoužitelný chuchvalec. Po půlhodině vzájemného osočování začne táta svíčky rozmotávat. Po další půlhodině zápasu s klubkem začne pekelně řvát, že svíčky rozstříhá, rozšlape, že celé svíčky jsou blbost, že vánoce jsou ještě větší blbost a největší blbost je strojení stromku a odejde do dílny bušit velkým kladivem do svěráku, aby se uklidnil. Já pak svíčky další půlhodinu rozmotávám a když se mi to povede, přijde táta, zastrčí je do zásuvky a žárovky nesvítí. Táta zavyje vzteky a odejde zpět do dílny, odkud se vzápětí vynoří s náručí plnou divných přístrojů, kterými se jme svíčky proměřovat. Po několika dalších záchvatech vzteku je závada lokalizována, nažhavena pájka, pomocí ní roztaven cín, který ukápne na koberec a koberec propálí. Máma povykuje, že jsme zničili celý byt, táta brblá, ať nedělá z nepatrného flíčku celosvětovou katastrofu, popálí se o pájku a děsně zakleje. Nicméně i tak je závada odstraněna, svíčky namotány na stromek a přichází sestra a máma, aby strom vyzbrojily ozdobami.

Trochu lepší iglú než to mojeVětšinou už po půlnoci je ze stromku vyrobeno nevkusné kýčovité pometlo, ověšené baňkami, cukrovím, omotané řetězy a posypané lametami, od něhož by se i ti nejnevkusnější černoši s odporem odvrátili jako od ohavného kýče a urážky dobrého vkusu. Všichni jsou uondáni a tak se jde spát. Na Štědrý den nás čekají vyčerpávající hádky a je třeba se na ně vydatným spánkem posilnit.

To bylo něco málo o vánočních zvycích v naší rodině. Dnes jsem chtěl jít na celodenní procházku po okolních kopcích, ale nebude z toho nic, jelikož venku duje silný vichr a do toho chumelí. Raději budu sedět doma.

K vánocům jsem dostal hlavně oblečení, samá sexy trička, která nebudu moct nosit na firmu, protože by si ze mne oplzlé sekretářky utahovaly a dělaly by mi neslušné návrhy. Též jsem obdržel knihu a CD plné hudby, což má trochu vadu, neboť hudbu vůbec neposlouchám. Ale nevadí, ono se určitě nějak zužitkuje, třeba udělám zase kvíz a věnuji CD výherci. Také jsem dostal tři páry ponožek, protože jsem byl hodný a tak už nemusím chodit bez nich nebo si omotávat nohy onucemi. Nakonec jsem rozbalil pikslu děsně energetického nápoje v prášku, který si vezmu do Himalájí, namíchám, vyzunku a budu po horách pobíhat jak fretka.

17:39

Iglú je hotovo, dokonce je tam dost místa i na spaní. Dnes na noc strčím dovnitř svíčku, která zevnitř lehce nataví stěny, a až zhasne, tak to znovu zmrzne a tím se iglú zpevní, jak my, zkušení stavitelé iglú, dobře víme. A zítra si tam rozbalím karimatku, vlezu si do spacáku a přespím poprvé v životě v iglú, což jsem si přál od dětství. Pokud nepřijde obleva a iglú se do rána nezřítí.

Pondělí 24 

Tank pana Melíška v akciNapadlo mě, že bych mohl z mámy vytáhnout několik pikantních místních historek, vyzvědět, co se nového v Novém Jičíně děje, dát to na web a mít vystaráno. Já se nebudu muset vymýšlet s tím, co sem dám a ještě udělám pořádnou ostudu. Tak jsem za ní došel a jako první se vyptal na naše sousedy, Melíškovy.

Tihle Melíškovi se s námi nebaví a nestýkají, přímo se nám vyhýbají. Kdysi se s mými rodiči docela kamarádili, ale nemají smysl pro humor, a to se jim vymstilo. Můj tatínek totiž smysl pro humor má, a to navíc dosti bizarní, a tak se Melíškovi stali terčem jeho občasných vtípků. Jenže se nesmáli, naopak se děsně naštvali a od těch dob s námi nemluví a těžko kdy mluvit budou, zvláště pokud ještě zjistí, kdo k nim neustále posílá ty jehovisty.

Pan Melíšek pracoval dřív v Šenově v tankárně, což je opravna tanků a jezdil tam s těmi tanky, i když většinou je spíš rozebíral než s nimi jezdil. Teď už s tankama nejezdí, protože je v důchodu, ale zato jezdí na kole. Na kole má vpředu připevněnou brašnu a s kolem a brašnou jezdí do hospody pro pivo, a to stejným stylem, jako jezdil dřív s tankem, proto se každou chvíli někde vybulí. U nás se říká "vybulí", což je zhruba totéž jako "překotí" či "převrátí". Naučil jsem říkat "vybulí" i Blablino dítě a když to Blable slyšela, tak dostala hysterický záchvat, jelikož ona pochází z Čech a nemá ráda naši krásnou moravskou řeč, přitom sama mluví tak blbě, že se to nedá poslouchat. Například u nich v odpudivých Čechách se místo "kuře s rýží" říká "kuře s rejžej". K zblití. Ale zpět k panu Melíškovi - v hospodě naloží do brašny pivo a jede zase zpátky a když jede kolem našeho domu, tak je slyšet, jak flašky v brašně cinkají. Pak pan Melíšek zase chvíli sedí doma a pije to pivo, než se znovu vydá do putyky pro další várku.

Paní Melíšková momentálně z domu vůbec nevychází, neboť si nechala udělat plastiku krku a obličeje, nemůže na slunce a navíc se nemůže ani zasmát, protože by jí popraskaly švy. To jí asi moc nevadí, protože ji stejně nikdy nikdo neviděl se smát. Sedí doma celá plastická a pozoruje jak v panu Melíškovi mizí pivo.

Pak mají ještě psa, co se jmenuje Nelinka, je to malý uňafaný rozmazlený protivný čokl a spí s nimi v posteli, ale jinak na něm není nic zajímavého.

To byli Melíškovi a já jdu zase z mámy vylákat další pomluvy.

Už jsem zpátky a jsem plný nových drbů. Přišli totiž jiní sousedé, Gillarovi, popřát k vánocům. Přinesli též Metaxu, kterou s mými rodiči vydatně popíjeli a přitom vykládali rozličné pomluvy.

Gillarovi se s našimi přátelí, a to dělají dobře, přinejmenším k nim pak nechodí tolik jehovistů co k Melíškovým. Paní Gillarová nenosí podprsenku, zato nosí kostýmek, který se jí neustále rozevírá a všechno jí to vyhřezává ven. Pan Gillar si toho ale nevšímá, neboť si raději všímá Metaxy, ta v něm mizí až se dělá vír a pan Gillar má pak očka jako škvírky, v obličeji je červený jak rak a vstává pomalu a malátně.

A tak jsem se dozvěděl drby kupříkladu o panu Hýžovi, který bydlí na konci ulice a jeho zálibou je sedět u okna a vše bedlivě pozorovat a to v noci i ve dne. Proto zcela přesně ví, kdo kdy přišel, co si nesl, kdo ke komu šel a vůbec všecko, co se kde šustne. Například přesně věděl, kdy pana Gillara přivezl taxík v noci z hospody, i když to bylo po jedné hodině po půlnoci. Pak ty zjištěné informace roznáší po ulici a proto je oblíben, ale i obáván, podle toho, co kdo skrývá. Já budu taky oblíben i obáván, jak to tak vidím. Když pan Hýža spí, nutí členy rodiny k tomu, aby pozorovali místo něj a když se vzbudí, musí mu podat přesné a vyčerpávající hlášení, co se dělo.

Hýžovi chovají dvě dcery, kterým se říká "Hýžovky-Užovky", ale před časem se vdaly a tak už není o nich moc co vykládat. K tomu chovají také stádo slepic, krůt a pávů, které vypouští na pole za domem. Ptáci na poli hrabou seč můžou a následky jejich řádění je nejlépe vidět na letecké fotografii Nového Jičína, která se dá zakoupit coby kalendář, třeba na Svinci v hospodě ji dostanete. Na té fotografii je vidět zelené pole a v něm velký hnědý zdevastovaný kruh o průměru několika set metrů, v němž nic neroste a v epicentru toho kruhu je Hýžovic dům. Když to Hýžovým táta ukazoval, tak se pan Hýža zděsil a prosil ho, aby to nikomu neříkal, protože by se to mohlo dostat k družstvu, co vlastní to pole a družstvo by ho žalovalo a on by ten zdevastovaný kruh musel zaplatit. Nejspíš ale nikdo na nic nepřišel, protože Hýžovi si postavili u domu bazén a to by asi nemohli, kdyby museli zaplatit zničené lány obilí. Taky už možná ty pávy nechovají a nechali si jen slepice a krůty, protože co si vzpomínám, tak pávi vždycky děsně řvali a poslední dobou už žádné skřeky od Hýžů neslyším. Pávi také občas uletěli, jednou dokonce přistál jeden na střeše našeho domu. Táta ho viděl, jak se ztěžka zvedá a pomalu stoupá směrem k nám, a protože mu to létání prý moc nešlo, tak se táta bál, aby stihl nastoupat alespoň natolik, aby nevletěl zavřeným oknem v prvním patře našim do ložnice. Páv to stihl a dopadl až na střechu a prý to hrozně zadunělo. Pak seděl nějakou dobu na střeše a vřeštěl a můj táta přemýšlel, jak jej polapit a udělat z něj vydatnou pečínku, ale dřív, než to vymyslel, tak páv zase uletěl nazpět k Hýžům.

Nad Hýžovými je nově postavený dům, kde bydlí Koneční. Ti se vyznačují tím, že jsou to sabatisté, správně adventisté sedmého dne. Z domu též příliš nevycházejí, jelikož musí neustále pořádat své sabaty, černé mše a poslouchat skupinu Black Sabbath. Štědrý den neslaví, Vánoce neuznávají a dávají to okázale najevo výsměšným mytím oken v tento význačný den. Jinak o nich nic nevím.

Kruhy v obilí, pokud se chcete dozvědět, jak se takové věci vyrábí, klikněte na obrázek.Kromě regulérního kruhu, vyhrabaného Hýžovic drůbeží, se u Nového Jičína vyskytují též kruhy menší, avšak nadpřirozené. Jsou to takové ty kruhy v obilí, jak s tím každou chvíli nějaký pošuk blbne a vydává to za dílo mimozemšťanů. Jeden z těchto kruhů se udělal jen necelý kilometr od našeho domu směrem k obci Rybí. Naši se chlubili, že skrzevá kruh přijela i televize a lezla s kamerou do kruhu, ale pak byli otrávení, že se jich reportéři na nic nezeptali, a tak se naši nemohli proslavit. Další kruh se udělal jednou v létě pod Svincem, ale jestli tam byli reportéři, to nevím. Zato vím, že tam byla parta psychotronických mašíblů, měli různé proutky a kyvadla a významně jimi v kruhu kroutili. Další kruhy se zatím neudělaly.

Mašíbl je zkratkové slovo, kterým jsou označováni lidé, kteří dělají takové věci jako třeba nosí na fyzikální fakultu vlastními silami zhotovené pergameny popsané tajemnými značkami, pronásledují profesory a když je dopadnou, tak je chytnou u krku a nepustí, dokud jim jasně nevysvětlí, že Einstein byl úplný trotl, protože to pomocí svých kabalistických nauk jasně dokázali. Mašíblové sestrojují perpetua mobile, předvídají budoucnost z hvězd, jsou v kontaktu s mimozemskými vyslanci z Plejád, dokážou zhypnotizovat cihlu tak, že usne, vědí o podzemních slujích plných pokladů, umí nalézt vodu pomocí proutků, jsou přesvědčeni, že jejich soused je špión a pomocí vysílače ovládá všechny lidi v okolí, dokáží vyléčit rakovinu přikládáním rukou, vědí, že se dožijí sta let, když budou pravidelně popíjet vlastní moč a pod postel si rozloží alobal, prostě s mašíbly je život pestrý a zajímavý. Zkratka "mašíbl" pochází ze slov "Magoři - šílenci - blbci". Kdo by chtěl být shovívavý, může jim říkat třeba obzvláštníci.

Jistě nikoho nepřekvapí, že i Novém Jičíně jest mašíblů hojnost. Já sám jednoho znám, a nyní mu udělám neplacenou, nevyžádanou a asi i nevítanou reklamu. Je to astrolog Petr Trnka, bydlící na ulici Dlouhá, v domě číslo 34, a kdo by mu chtěl zavolat, může použít číslo 0656/708167. Na vizitce, kterou mám teď před sebou, se píše: "Petr Trnka - astrolog. Poradenství, kursy, přednášky.". A je to opravdu tak - mašíbl Trnka pořádá v širém okolí přednášky pro ubohou veřejnost, která se na nich dozví, co hvězdy praví o její budoucnosti a pravděpodobně i kupu jiných hovadin. Je mezi lidmi oblíben, například novináři zdejšího plátku jej mají velmi rádi, protože když nemají o čem psát, zajdou za astrologem Trnkou a hned je článek na světě. Jako já.

Znám se s ním z dob, kdy jsem měl počítač Atari a on měl také počítač Atari a tak jsem k němu chodil a vyměňovali jsme si programy. Zprvu jsem nic podezřelého nepozoroval, on je to člověk vcelku sympatický, až po nějaké době mi začal vykládat, že je velký psychotronik a kdo se mu nelíbí, toho zhypnotizuje, až se mu to líbit nebude. Později pak k tomu přidal ještě horoskopování a spiritismus a tím vznikl mezi námi jistý nelad, který se pak vyhrotil, když jsem mu řekl, že když někdo vidí duchy, tak by se měl nechat vyšetřit. Nato on moudře a vtipně opáčil, že já bych se měl též nechat vyšetřit, a tak jsem raději šel, tedy ne na vyšetřovnu, ale domů, kde jsem pak už zůstal a programy na počítač Atari jsem s astrologem Trnkou nadále nevyměňoval. Obzvláštník pak po krátkém a ne příliš úspěšném pokusu o politickou kariéru v řadách ODS stal se profesionálním astrologem a nyní dokonce působí jako óbrastrolog ve výboru české astrologické společnosti. A jestli se to dozví, co tady o něm píšu, tak mě určitě zhypnotizuje tak, že se mi to líbit nebude.

Zmíněný mašíbl Petr Trnka spolu s gangem souvěrců propadl nadšení, když se udělal kruh v obilí pod Svincem a jal se dokazovat, že tento kruh tvoří s dvěma předešlými, která se udělaly v obcích asi třicet a padesát kilometrů od Nového Jičína, linii, čímž je jasně prokázáno, že kruhy jsou dílem malých zelených mužíčků. Poté pomocí obskurních patamatematických metod dospěli k místu, kde je záhodno očekávat výskyt čtvrtého kruhu a spolu s ním i ufounský koráb a pak na onom vypočteném místě dlouhou dobu hlídkovali. Jenže ufouni je vypekli a žádný čtvrtý kruh se neudělal, proto s hlídkováním přestali a odešli zase po své práci. V případě Petra Trnky tedy sestavovat horoskopy, které předpoví dívkám ženicha, mužům peníze, nemocným uzdravení, nebo, když nemá zrovna dobrou náladu, tak naopak. Když mu napíšete, jistě vám také jeden vyhotoví.

Ha, to mám dobrý pocit. Tolik lidí jsem pomluvil. Teď se půjdu najíst, jelikož mi z toho vyhládlo.

Neděle 23 

*Odpoledne jsem vršil před domem hromadu sněhu, abych v ní pak vykutal iglú. Bohužel i když stále sněží, sněhu ještě není dost, abych vybudoval příbytek, co by pojmul mou rozměrnou postavu. Navíc je sníh sypký, a tak jsem zatím hromadu nechal tak, aby se sníh slehnul. Kdybych do toho začal kutat hned, všechno by se to sesypalo.

Též jsem byl v posilovně, ale už mi to zase moc nejde, tak jsem tam moc dlouho nevydržel a šel zas brzo vztekle domů. Navíc tam byla tlupa lidí, obsadili všechno nářadí a ještě měli blbé hemzy.

Včera jsem psal o babičce, co neměla ráda spisovatele A. C. Nora a dneska když jsem to po sobě četl, tak jsem si vzpomněl, jak mi vykládala, jak chodili zamlada pracovat na pole, že s sebou vždycky ve džbánu nosili líh, který kradli v lihovaru. Líh trochu zředili vodou, a pak jím všichni včetně dětí zaháněli na poli žízeň. A když už jsem si na to vzpomněl, tak jsem to sem napsal, i když to nemá žádnou souvislost vůbec s ničím, ale to je jedno, protože se mi to líbí.

Taky se mi líbí, když babička vzpomínala, jak moje máma, která se narodila na vesnici, chodila jako malá krmit prasata, vlastně selata. Malá prasata. A těm malým prasatům prý říkali "kušlíci". A když to babička vykládala, tak máma vždycky celá pookřála a hned taky vzpomínala, jak chodila krmit "kušlíky". To já až budu starý, tak budu leda tak vzpomínat jak jsem krmil sám sebe, protože jsem vždycky coby malé robě sebral balík sušenek a zalezl si pod stůl nebo jinam, kde nebylo vidět, a tam ty sušenky v skrytu chroupal a když mě chtěla máma najít, tak musela poslouchat, odkud se ozývá chroupání. Ale i když jsem byl jako dítě tlustý jako bečka, tak mi nikdy neříkali "kušlík".

A to mne přivádí k tomu, že Blable přemýšlí, jak by měla pojmenovat své další dítě, a tak jestli máte někdo nějaký nápad, tak napište a já jí to sdělím.

Sobota 22 

Znak Nového Jičína. Co drží ruka, o tom se stále vedou spory.

Johann Gregor Mendel
20. 7. 1822 Vražné-Hynčice - 6. 1. 1884 Brno

*

Opat kláštera augustiniánů v Brně. Snad ani netušil, jak významné jsou jeho objevy tří zákonů dědičnosti, které se staly základem genetiky. Skromný vědec, křížící na zahrádce starobrněnského kláštera trpělivě celou řadu druhů rostlin, ponejvíce hrachu, dospěl k objevům, z nichž vyvodil zákonitosti o přenosu znaků z rodičů na potomky. Uznání plodů své mravenčí práce se nedožil. Církev jeho pokusy, které ne vždy potvrzovaly církevní dogmata, tolerovala. Zlom ve společenském pochopení a přiznání prvenství jeho objevům nastal až po roce 1900. Dnes se výsledky jeho výzkumů uplatňují nejen při šlechtění rostlin a živočichů, ale zejména v medicíně i v dalších vědních oborech. Genetika tvoří základ i pro současné vědecké pokusy o množení buněk či klonování. V rodném domku v Hynčicích vypovídá o Mendlově dětství a jeho osudech malé muzeum. Každoroční oslavy dokazují vážnost, kterou místní občané slavnému rodáku věnují. V Novém Jičíně pak zdobí Smetanovy sady pozoruhodný Mendlův pomník (sochaře Josefa Obetha - 1931), který překonal nepřízeň obou totalitních režimů. 

Jím a jím, už mám dojem, že napraskávám. Ráno jsem se vážil a mám 95 kilo. Večer jsem vyběhl na kopec nad Novým Jičínem, jež se zove Svinec a navštívil tam hostinec, který je na horním konci sjezdovky a mají tam pivo, čaj a tak. Též tam měli ve vitríně knihu básní, kterou napsal místní písmák příjmením Merenda (jméno si nepamatuju), a ve které opěvá krásy Svince. Kniha nese název "Svinče milý Svinče" (či tak nějak), stojí sedmdesát korun a ve vitríně je otevřená na straně, na které je báseň o tom, jak šel básník na Svinec a dole, v Novém Jičíně, zanechal své děvče, které úpěnlivě plakalo, avšak on nic nedbal, šel dál, neboť jeho srdce nehoří pro krásu chlípné dívky, leč výhradně pro přírodní krásy geologického útvaru Svinec. Děvče v té básni otřesně skučelo, jako kdyby básník šel přinejmenším na severní pól a jeho smrt jevila se bezpochybnou, jenže on ten Svinec je z Nového Jičína asi čtyři kilometry a nějakých 400 metrů do výšky, takže se mi zdálo, že ta holka vyje spíše z vrozené hysterie. A byla to hrozná prča, ta básnička, tak jsem si předsevzal, že knihu zakoupím, leč pak jsem pil pivo a přemýšlel o jiných věcech a zapomněl jsem na to. Jenže ono není nic ztraceno, protože na Svinec určitě půjdu znovu, protože tady v Novém Jičíně se beztak moc jinam chodit nedá a knihu zakoupím a básník Merenda bude mít radost, že má mých sedmdesát korun a já si pak budu číst ty jeho skvosty a děsně se chechtat. Jenom bych nerad cestou na Svinec potkal básníka Merendu osobně, protože člověk, co páše takové básně a bezostyšně a veřejně je vystavuje, se jistě neštítí ani žádného jiného zločinu a přijde mi nebezpečné potkat takové individuum sám v lese.

Chata na Svinci

*V Novém Jičíně vůbec žijí lidé podivní, povahově připomínající sveřepě pokroucené tvary samorostů, které se nosí z lesa, natírají nitrolakem a vystavují nad krbovou římsou, neboť je to kýč. Například mí rodičové se znají s profesorem na místní zdravotnické škole, který má každou chvíli jiného koníčka, ale vždy se mu věnuje vášnivě až zaslepeně. Pan profesor se jmenuje Bělík a například sepsal knihu nazvanou "Čítanka pocitů", která je určená pro sestry na té zdravotnické škole a v knize jsou různé srdceryvné příběhy, jak například zhýralá sestra bičovala pacienty a pod každým z těchto příběhů jest mravoličné poučení, že není pěkné pacienty bičovat. A pak je zas jiný příběh, jak jiná sestra říkala pacientce "Ty stará pinakotéko", a pod tím zase poučení, že by sestra neměla takto ukazovat jak je sečtělá, ale zvolit raději oslovení "Milá paní". A tak to jde stranu za stranou a já myslím, že je to kniha velmi poučná, protože určitě by sestry jinak hned tak nenapadlo, že je možné pacienty bičovat a nadávat jim pinakoték, ale takto to mají přímo pod nosem a neztrácejí čas s tím, aby si samy vynacházely způsoby týrání nemocných. A pan Bělík tu knihu vydal pomocí nakladatelství Victoria Publishing, jehož šéf si ji také asi přečetl a poučil se z těch nabádavých historií a panu profesoru za knihu nezaplatil ani vindru a ještě dal svou dceru do zdravotnické školy, aby se mohla bavit ponižováním pacientů, protože seznal, že je to ohromná zábava.

Ovšem pan Bělík není z rodu malověrných, nýbrž jest to pravý občan Nového Jičína, který oplývá vytrvalostí a vrhl se směle na další koníčky. Jedním z jeho posledních počinů je sepisování studie o zakladateli genetiky Mendelovi, který se snad v Novém Jičíně narodil, já přesně nevím, každopádně má ve Smetanových sadech, což je zdejší park, pomník. Pan profesor pak nějakou dobu pronásledoval všechny starší občany ve svém dosahu a tahal z nich rozumy, jestli si třeba někdo na Mendela nepamatuje, přestože je tři sta nebo kolik let po smrti. Všem bez rozdílu věku pak na potkání a bez vyzvání sáhodlouze hustil do hlavy podrobnosti o své studii, která má za účel o Mendelovi odhalit věci nevídané a neslýchané, i když se přesně ještě neví jaké. Proto se mí rodičové spolu s dalšími lidmi zatím panu Bělíkovi, dokud studii nedopíše, raději vyhýbají.

Minulý týden měl zase pohřeb pan Černoch, který byl s mým tátou na vojně a posléze šéfoval rybárně. Rybárna byla prodejna ryb, kam jsem jako dítě chodil očumovat kapry, kteří plavali v prosklených kádích. Pak rybárnu zrušili a pan Černoch se místo rybám začal věnovat alkoholu. A tuhle šel z hospody, asi se mu nějak spletla cesta a skončil na zahradě u sousedů, kde ho to všechno nějak zmohlo, lehl si, usnul a zmrznul. Za sebe si myslím, že mohl dopadnout i hůře, třeba se dostat do spárů sester, poučených četbou "Čítanky pocitů".

Vůbec se tu dějou kolikrát věci, v tom Novém Jičíně. Jestli se mi bude chtít, tak o tom příležitostně zas něco napíšu. I když to může být zatraceně nebezpečné, jelikož kdyby se to domákli místní, tak dopadnu asi dost špatně, takové případy se už staly. Kupříkladu špatně dopadl spisovatel A. C. Nor, který bydlel v Hlavnici, což je obec u Opavy a já tam mám pořád příbuzné a má babička tam taky bydlela, tak to musím vědět. A ten A. C. Nor se jal sepisovat román, ve kterém použil pravdivé příběhy z Hlavnice, a to neměl dělat. Sice pozměnil jména, příběhy mírně poupravil, ovšem nic to nepomohlo, okna mu na domě vymlátili a možná by i chalupu podpálili, kdyby se zavčas z Hlavnice nevystěhoval. A když o tom má babička vyprávěla, tak se vždycky velmi rozlítila a zuřivě křičela "Lump jeden, jak si to mohl dovolit, sepisovat o nás romány jakési škaredé, hnát ho měli potěhem, podláka!" a mávala pěstí, až jsem se bál, a teď se taky bojím, když tak o tom přemýšlím, protože já se s nějakým upravováním příběhů nezabývám, píšu všechno tak jak to bylo a ještě tam dám plná jména a to se mi určitě vymstí.

Pátek 21 

Odpoledne jsem byl ve městě, že koupím ještě pár dárků. Nekoupil jsem nic, akorát se strašlivě vzteknul. Všude mraky stupidních lidí, funí, běhají s vyvalenýma očima a šťouchají do sebe.

Naši mi vykládali, že už poldové chytli toho člověka, co se k nám před měsícem vloupal a ukradl kameru, mobil a další věci. Je to čtrnáctiletý kluk jménem Daniel Kačo, který je natolik přičinlivý, že má podobných akcí na kontě už za tři a půl miliónu. Policie ho lapla, sepsala protokol a poslala výtečníka zpátky do pasťáku, jenže on cestou opět utekl a už zase vesele loupí. Patnáct mu bude až v únoru, takže rychle musí hodně naloupit, dokud je ještě beztrestný.

Čtvrtek 20 

Montana už se ozvala. Některé informace, která jsem z nich vyrazil, zní pozitivně, například to, že vízum do Nepálu má automaticky platnost dva měsíce a není třeba jej prodlužovat, a také že v oblasti Khumbu zrušili trekking permit. Ale cena je pořád moc velká. Navíc s Michalem Brunnerem, což je šéf Montany, je poněkud těžší domluva. Musím si to celé nechat ještě pořádně projít hlavou.

Včera večer byl na firmě vánoční večírek. Obvykle se na večírek chodilo někam do hospody, ale tentokrát se odněkud vynořily láhve a mísy chlebíčků a večírek se konal přímo mezi počítači. Chlebíček jsem neměl ani jeden, snědl jsem jen hrst oříšků, vypil asi litr minerálky a pak jsem šel domů. Nebaví mě to, vánoční večírky jakési. Nic pro mne. Všichni jsou veselí a to cítím jako osobní křivdu, protože co mají být co veselí, já taky nejsem veselý a už vůbec ne, když se oni radují, protože mě to žere, neb jsem škodolibý škarohlíd.

Hnusná ženská v hnusné vestěPředtím než jsem šel domů jsem ale naštval sekretářku Eržiku, která na sobě měla takovou divnou vestu, jak jsou na to teď všude reklamy, které lákají lidi na to, aby si koupili mobil či co a k tomu dostali vestu. A v té reklamě si všichni rvou bůhvíproč z oblečení rukávy a pak máchají mobilem a jsou z toho v extázi, a všichni co tu reklamu vidí, tak jsou z toho taky úplně hotoví a hned utíkají, koupí si taky takový mobil, na všechny strany s ním máchají, oblečou si vestu a jsou bez sebe štěstím, že nejenže zaplatili za nějaký vrak, co ani nepotřebují, ale navíc mohou dělat výrobci zdarma chodící reklamu. Tak jsem se zeptal Eržiky, jestli si také zakoupila mobil, že má takovou vestu. A ona hned že ano, a vytáhla mobil a jala se mi nadšeně vysvětlovat, co je to za typ a jak má dlouhou anténu nebo co, já ani nevím, protože jsem ji neposlouchal, prohlížel jsem si skepticky vestu a pak prohlásil "Vida, tak přece jen za mobil, a já myslel, žes to našla někde na smeťáku." A Eržika se příšerně naštvala, udělala pohrdavou grimasu a už se se mnou nebavila.

A tak jsem navedl čtyři kolegy, kteří chodili postupně za naštvanou Eržikou a dle mé rady nevybíravě komentovali její hnusnou vestu a když šel jako poslední Jirka Pařík a prohlásil "Fuj, co to máš na sobě za hnusotu, to je z kontyša, ne?", tak se Eržika skoro rozplakala a začala ječet, že jí ten blbý mobil byl čert dlužen i s tou odpornou vestou a že nikomu dělat blba nebude a že tu vestu spálí a mobil rozšlape. Tak jsme se smáli, jak jsme ji dostali.

Pro neznalé - "kontyš" je ohavný brněnský výraz pro kontejner, tedy popelnici. A Eržika se nejmenuje Eržika, nýbrž Erika, jenže za jejími zády jí říkáme Eržika a kdyby se to domákla, tak by zuřila ještě víc. Jenže ona se to nedomákne, protože je mladá a naivní a vůbec není rafinovaná, aby jí došlo, že jí říkáme Eržika.

V šest přišel Aleš, aby si vyzvedl výhru, kterou získal jako vítěz filmového kvízu. Přidal jsem mu k tomu ještě láhev vína, ať si o vánocích užije. Fotoaparát jsem bohužel zapomněl doma, a tak fotka blaženého výherce, třímajícího v každé ruce láhev, nebude.

A pak byl ten večírek, jak už jsem psal, všichni chlastali a radovali se a žrali chlebíčky a já pil minerálku ve vedlejší místnosti, pálil cédéčka a když jsem je dopálil, tak jsem šel domů.

Dnes večer jedu k rodičům na svátky.

Středa 19 

Montana Trekking tvrdí, že jsou to Buddhovy oči, ale podle mého jsou to oči boha Šivy.Z Montany se nikdo neozval, aby mi sdělil, že mne odvezou do Himalájí zadarmo, nebo spíše za obrovský balík zlata, diadémů a tučných šeků. Neodpověděli mi vůbec nic. Takhle oni pečují o potenciálního zákazníka! Lemry jsou to líné! Ať počítám jak počítám, i když zkouším lecjaké možnosti, stále mi vychází celková suma za trek v Nepálu moc velká. Jestli nic rozumného nevymyslím, tak se těm mamonářům na jejich předražené letenky nejspíš vybodnu a pojedu někam jinam. Třeba na kole. Ať si lítají letadlem sami, když jsou takoví.

Pár lidí se ptalo, kolik jsem to vlastně v pondělí v tom benči vytlačil. Původně jsem to chtěl zatajit, abyste se mi nesmáli, ale Chocho to na svých stránkách stejně prozradil, tak co už. Bylo to 128 kilo, což vzhledem k mé váze 88 kg není žádný zvláštní výkon, já vím. Takový lehký nadprůměr, když se budu trochu přeceňovat. Ale dva roky jsem pořád hubnul, bylo mi zle, každou chvíli mi ruplo v zádech, deprese jsem měl, málo jídla, málo spánku, až teď konečně jsem se trochu vzchopil, tak jsem z toho měl radost. To se snad dá pochopit, no ne? Nebojte se, teď už žádnou radost ze života nemám, jsem už zase starý, zachmuřený, misantropický, protivný, vzteklý, nesnášenlivý, nenávistný a vším otrávený Howadoor.

A smradlavý k tomu. Tohle se mi opravdu stalo, a to minulý týden:

Přišla Blable, znechucený výraz v obličeji. "Ty smrdíš!", říká a šklebí se nadmíru zhnuseně.

"No dovol?"

Blable ke mě přičichla a zašklebila se ještě víc: "Ty páchneš, ty smrdíš, ty jsi úplný fekál! Neřáde, ty se vůbec nemyješ! Je mi z tebe zle! Budu z toho tvého smradu zvracet!"

"Cože?!"

Jenže Blable už nic neříkala, nahnula se nad umyvadlo a pozvracela se. Zůstal jsem úplně konsternován. Netvrdím, že voním, to by byl nesmysl, já to mytí zrovna nemiluji, taky který chlap ano, ale aby se ze mne někdo pozvracel… to jsem tedy nečekal. Dokonce jsem si myslel, že to ani není možné. A teď to mám, Blable ke mě čuchne a už blije. Opatrně jsem k sobě přičichl, ale nic převratného jsem nezaregistroval.

Později se ukázalo, že je Blable asi přece jen trochu těhotná, i když to před časem vehementně popírala, a že ji vadím nejen já, ale i pach sýra, masa, vonných tyčinek, prášku na praní, prostě kdečeho. A ze všeho taky hned blije. To mne uklidnilo a s mytím tedy začínat nebudu. Dokonce mne nakonec celé Blablino extempore docela potěšilo, protože kdo je skutečně takový drsňák, že může dle pravdy říci, že se z jeho pachu někdo poblil?

*Máš týden restík.


Hm, díky za upozornění, já to rád napravím, ale o co jde? Já mám totiž těch restů tolik, že vůbec nevím, který z nich máš právě na mysli.

Úterý 18 

Nahatá kulturistka. Tak má žena vypadat!Včera byl krásný, přešťastný den!

128 kg

Po dvou letech snažení, námahy, odříkání, dřiny a útrap, vzestupů a pádů, nadějí a zklamání, přišel konečně vytoužený úspěch, úspěch ve který jsem už ani nevěřil! Jsem dokonale šťastný, život je nádherný, prozářený sluncem, vznáším se na vlnách euforie, jsem prodchnut absolutním štěstím a tak všelijak podobně.

Konečně se mi podařilo udělat nový osobní rekord v benchpressu. Úžasné. Jsem prostě kabrňák. Přišel jsem, naložil jsem, zalehl jsem, uchopil, zatlačil a bylo to tam! To byl pocit! Zařval jsem jako tur, všichni se zděsili! Ale nikdo si mi nedovolil nic říct, protože každý viděl, kolik je na čince. Ha! Měsíce lopocení nebyly nadarmo. Jsem mutant s velkým tělem a malou hlavou. Jsem brontosaurus. Jsem vzor pravého muže.

Lidé často s úšklebkem říkají, že zvedání činek je smysluprostá, tupá a ducha ubíjející činnost. Ó, jak jsou hloupí! Mluví z nich jen závist, protože by nezvedli ani Fiat Punto. Nerozumí tomu. Směje se snad někdo horolezci, který se snaží zdolat nepřístupný vrchol? Samozřejmě, že ano.

Ale zlepšit se v benči, to není jen neustálé zvedání železa bez špetky důvtipu. Naopak, s tím by se člověk daleko nedostal. Je třeba uvažovat, přemýšlet je nutno! Například co kdy nasypat, kde to sehnat, kam si to píchnout, jestli je lepší jíst tyhle bobule nebo jiné nebo nejlépe všechny dohromady… Taky umět se soustředit je třeba. Provádět dechová cvičení, koncentrovat se pomocí jogínských triků, i tím se dá zlepšovat. Opravdu, není nad silové sporty, jsou univerzální a rozvinou vaše schopnosti ve všech směrech. A kdyby někdo tvrdil že ne, tak mu jenom jednu vypálíte a klidně řeknete "A to je důkaz!".

V posilovně také člověk potká spousty zajímavých lidí. Třeba nedávno jsem psal, jak jsou ženy v zimě hnusné. Je to tak, ale neplatí to na všechny. Jen asi dva dny poté potkal jsem v posilovně jednu skutečnou, závodní kulturistku a byla zcela božská. Ten triceps, ty delty! Ty úžasné kvadricepsy! Pravda, mohla by trochu přibrat, pár centimetrů navíc přes paže by ji ještě zdokonalilo, ale stejně byla perfektní. Takové lidi na ulici neuvidíte.

Nejen to - v posilovně se dostanete i k umění, například k hudbě. Já třeba sám od sebe hudbu neposlouchám, a tak bych nikdy neobjevil krásu techna, kdyby tuto rytmickou hudbu v posilovně nepouštěli pořád dokola. Ale dneska už jsem přes techno hotový znalec, techno miluji a v posilovně přímo vyžaduji.

A vařit jak se takový kulturista naučí! Ve velkém, jako profesionální kuchař, obrovské fláky masa a kotle rýže na tisíc způsobů, ďábelské směsi vrtící se v mixéru, tajemné koktejly plné záhadných ingrediencí… Též ve farmacii se vzdělá… Zkrátka bodybuilding je nejlepší sport ze všech.

Cestou domů z posilovny zakoupil jsem dvě kila hovězího a láhev lehkého vína, abych oslavil úspěch. A protože se právě dovařilo, tak jdu jíst.


Byl jsem ve městě nakupovat dárky a zastavil jsem se též v prodejně letenek, jen tak se poptat na letenky do Káthmándú. Fuj, neměl jsem to dělat. Odešel jsem docela zhnusen. Rakušáci létají z Prahy každý čtvrtek, jenže skoro všechny lety už jsou obsazené a hlavně jsou příšerně drazí. I s letištními poplatky to stojí přes třicet tisíc. To ať si nechají. Doma jsem se kouknul na CK Montana. Kupodivu tam ceny naopak klesly a protože jsem stejně přes ně chtěl vyřídit trekking permit, vízum, letenky z Káthmándú do Lukly a další věci, tak je asi nechám zařídit všechno. Napsal jsem jim mail, ať řeknou co by to stálo.

Ve městě jsou mraky lidí, všichni do sebe narážejí a šťouchají a navíc ještě žvaní, řvou a dělají hnusné zvuky. Nic moc jsem nekoupil a vypadl. Hnusné vánoce.

Zítra je na firmě porada, která má plynule přejít ve vánoční večírek. Sice nemám vánoční ani jiné večírky rád, ale vypadá to, že se přesto zdržím až do pozdního večera, proto tu zítra nic nového nečekejte. Nejdřív ve čtvrtek.

Aha, tak ono je to zase jinak! Lstivá Montana uvádí zvlášť "cenu zájezdu" a cenu letenky, takže je třeba k tomu připočíst šestadvacet tisíc! Tak na to se jim taky vykašlu.

Pondělí 17 

*http://web.redbox.cz/Vak_T/Obchod/Helmy.htmlhttp://web.redbox.cz/Vak_T/Obchod/Helmy.htmlČau Howadoore,

prý si chceš koupit Duo od Petzla a sháníš nějaký informace. No mám ji taky a můžu ti říct , že to vůbec nebyl špatný výběr. Jenom si zkontroluj, jestli dobře funguje zámek na dvoupolohovém vypínači. Párkrát se mi stalo, že jsem měl vyšťavený baterky a nevěděl jsem proč a ono se to rozsvítilo i se zamčeným zámkem, když jsem měl napresovanej bágl. Spravil to sice náhřátý nůž a mírná deformace plastovýho pouzdra, ale pokud vím jsem jedinej komu se to stalo. Znám další čtyři lidi, kterým to fungovalo naprosto bezvadně. Jinak vodotěsná sice je,ale spí pro běžné použití, zkoušel jsem ji skoro ve třiceti metrech a ejhle bylo v ní trochu vlhko. No pořádný vysušení to spravilo a svítím si vesele dál. Mám verzi s baterkama na palici a zatím jsem v zimě problémy s baterkama neměl,ale jestli plánuješ pořádný extrémy tak asi budeš chtít verzi s odděleným pouzdrem. Já sice taky chodím celej rok bez ohledu na počasí, ale vadí mi ten zatracenej kábl, takže jsem ze starý flísky ušil malou kapsu na celý to zatracený pouzdro a vcelku to funguje.

Měj se, Tom

ŽilinaŽilinaDíky za informace, vypadá to, že opravdu zvolím Petzl Duo. Ale až po svátcích.

Žilina má pěkně blbé autobusové nádraží. Čekárna nikde. A tak cestující jde na nedaleké vlakové nádraží. Tu je sice vytápěná místnost, ale smrdí tak příšerně močí a zvratky, že tam přespávají toliko bezdomovci a tím se kruh uzavírá. Člověk nakonec sedí v nádražní hale, kde moc teplo není, zvláště když teď tak fest mrzne, a tam ho co pět minut otravuje pobuda, že potřebuje pět korun na vlak. Celkem jich bylo víc než deset, co si naivně mysleli, že jsem charitativní pracovník a batoh mám plný peněz z fondu OSN na podporu pobudů. Jeden vytrvalý naiva to zkoušel dokonce třikrát. Nedal jsem jim nic.

Jedna Chochova přítelkyně, která si přečetla, jak jsem dopadl na Fatře, mi poslala srdcervoucí mail, abych Chocha v lednu nikam netahal a už vůbec ne na hory, protože on je prý malý, nezkušený chudáček, ubožátko, a určitě by tam ve svých botách od Vietnamců zmrzl a ona by pak ronila krokodýlí slzy. A tak mu to prý mám naopak rozmluvit, aby nejezdil na hory, nýbrž jezdil za ní. Jenže já mu nic vymlouvat nebudu, neboť jsem cynik, láska dvou mladých lidí jest mi lhostejná a když zmrzne, tak zmrzne, můj podnik to není. Budu mít co dělat abych nezmrzl sám.

Šéf asi chlastá nebo co, v každém případě posílá pěkně vyšinuté maily. Dneska mi například přišla zpráva, sestávající z jediné věty: "Hlavně zařaď ikony". Přemýšlím nad tím už asi dvacet minut, ale stále nemám nejmenší představu, co by to mohlo znamenat.

Zapomněl jsem pochválit dráhy a autobusové společnosti, které přes ukrutné mrazy jezdily o víkendu naprosto včas - přinejmenším ty spoje, které vezly mě.

Před časem jsem psal, jak si bratři, co vedou posilovnu, natloukli na dveře klády, a tím mě vyděsili, protože jsem se zprvu domníval, že je posilovna zrušená. V pátek jsem tam zase šel a co nevidím, přede dveřmi hlouček tří čtyř lidí zmateně postává a o čemsi diskutuje. Po chvíli se ukázalo, že chybí klika a místo ní je taková koule, takže to vypadalo, že je asi zapotřebí zazvonit nebo tak něco, ovšem zvonek nikde. Suverénně jsem popadl za kouli a trochu s ní zakroutil a dveře se otevřely. Lidé byli šťastní, že se dostali dovnitř a všichni mi děkovali za hrdinský čin, jímž jsem důvtipně odhalil kliku přestrojenou za kouli.

Ach jo, to zase byla trapná příhoda. Já už fakt nevím, co bych sem měl psát. Nechám to být, půjdu programovat a pak si číst Konfuciovy Hovory. Ne snad, že bych byl konfucián, to v žádném případě, ale je to docela dobré čtení.

Neděle 16 

Aletchgletcher, Bernské AlpyZ Fatry už jsem zpátky. Byl to docela debakl, je tam tolik nového sněhu, že jsem se vyhrabal do 1100 metrů a dál už jsem se nedostal. Zapadal jsem až po pás a bylo jasné, že na hřeben se v sobotu nevyškrábu. Zkusil jsem tedy traverzovat přímo k chatě, ale postupně se setmělo a totálně jsem zabloudil. Rozhodl jsem se pro rychlý sestup, jenže jsem to přehnal a vletěl jsem skoro po hlavě z příkrého svahu do potoka. Pak jsem přelézal polomy, obrovské ledové kupy a vůbec se ohromně bavil. Už pozdě večer jsem se dohrabal dolů do údolí. Přespal bych tam a zkusil to dnes znovu jinou cestou, ale bohužel musím být v pondělí v Brně, takže jsem chytil půlnoční autobus a vrátil se. Stejně začalo znovu hustě sněžit. Výsledky tedy nic moc, ale líbilo se mi to ohromně. Slepené boty drží, jenom kalhoty a návleky na boty by potřebovaly naimpregnovat.

Na sorry.vse.cz jsem čirou náhodou objevil popis cesty do Bernských Alp. Psala to holka, takže je to plné řečí o kamarádství, dobré partě, jak hráli do noci na kytaru a podobných zkyslých zvratků, ale jako nápad na některou z příštích cest to není špatné. Do Bernu jede autobus, Aletchgletcher je nejdelší ledovec v Evropě a Monch ani Jungfrau nejsou přehnaně technicky náročné hory - zvláště Monch. Před časem jsem tam už byl, ale tenkrát se tam vylézt nepovedlo. Hm, budu o tom přemýšlet.

Sobota 15 
*Ahoj, v unoru uz zacina inverzni pocasi v Tatrach, ale zaroven je jeste zima a vetsinou hodne snehu. Urcite to vyjde.

Mej se M.P

Vyjde, bezpochyby to vyjde, je to vynikající myšlenka! Už se vidím, jak se řítím v mačkách do sedla Váha a máchám cepínem. Škoda, že jsem na to nepřišel dřív.

Pátek 14 

Zakoupil jsem lepidlo na boty. Stálo skoro tři stovky, potvora, ale podle toho, co je na něm napsáno, musí slepit vše. Taky za ty prachy… Narval jsem ho na patřičná místa, boty omotal křižem krážem gumou a hin sa ukáže! Jistou potíž vidím v tom, že prý se má lepené místo nejdřív dokonale odmastit - jenže jak, když předtím jsem se usilovně dlouhodobě snažil boty naopak promastit co nejvíc?

V Brně krásně mrzne, i mínus čtrnáct se dá spatřit na teploměru. Koukal jsem na Panorámu, v 1300 metrech bylo ráno devatenáct stupňů pod nulou.

Na Fatru vyrážím zítra v 5:51, už mám koupenou jízdenku, na místě budu ve čtvrt na jednu a čeká mě 1200 metrů stoupání na Stoh a potom ještě asi šest kilometrů po hřebeni na chatu pod Chlebom. Za světla se to stihnout nedá, ale jestli bude slušné počasí, tak bych to mohl do osmi zvládnout. A jestli ne, tak někde zabivakuju, beru si žďárák i spacák.

Dneska mám málo času, jdu k zubaři, musím koupit jídlo na zítřek, sbalit batoh, hodně toho naprogramovat a ještě zajít do posilovny, takže už se tu nic dalšího neobjeví. Až v pondělí, nejdřív. Předpokládám, že se vrátím v pondělí brzy ráno.

*Rysy v zime jsou uplne v pohode. Na laviny se tam hraje jenom pokud je hodne cerstveho snehu. Ale i v tom pripade se to da. Je tam par adrenalinovych mist ( retezy, asi 100 vyskovejch metru pod vrchole ). Sam jsem je udelal parkrat a vzdy v zime a nespadla na mne ani jedna lavina. Vrele doporucuju, v pripade pekneho pocasi, karsny vystup. V sedle Vaha pozor na preveje.  Zdravi Matej.Pavlansky@siemens.com

Skvělá informace v pravý čas. Ihned jsem ji rozeslal všem organizátorům lednové akce. Třeba ještě nevyměkli úplně a nakonec se pro Rysy ještě rozhodnou. Ale i kdyby ne, nevadí, začalo mě to lákat jako pěkná sólo akce na konec ledna nebo únor. Rysy a Kriváň, to by stálo za to.

7:30 Vrátil jsem se od zubaře, tedy zubařky. Já nevím, co lidi proti zubařům mají, já tam chodím docela rád. Nijak zvlášť to nebolí, znám mnohem horší věci, a je to hotovo za pár minut. Akorát teď nemůžu dvě hodiny jíst. Asi pojdu hlady.

Čtvrtek 13 

Pokročil jsem v sepisování zprávy o výstupu na Mont Blanc, už jsem jen jeden den a osm set výškových metrů pod vrcholem. Jestli to dobře půjde, o svátcích bych to konečně mohl dát na web.

Píše mi chlapík z Valašského Meziříčí, že prý jsem trotl a úplný blb, když na stránce rad a návodů píšu, že lihové vařiče nejsou k ničemu, protože prý pravý opak je pravdou, jelikož výhradně na lihu člověk uvaří nejvíc, nejrychleji, nejlevněji a nejdokonaleji. Já tomu ale stejně vůbec nevěřím a tak se asi o svátcích za ním vydám, abych ten zázrak techniky spatřil na vlastní oči. Zatím jsem jeho mail přidal do ohlasů, však ono se uvidí.

*Ty jsi fakt jouda. Ze neni sezona neznamena, ze se neskace. Jenom se skace podstatne mene. Kdyz je houbarska sezona od jara do podzimu, tak jsou i taci, kteri sbiraji houby i v zime. Ale proste houbarska sezona to neni. A parasutismus neni adrenalinovy sport.

Tak dobrá, omlouvám se všem zimním parašutistům, kterých se dotklo, že jsem o nich napsal, že jsou měkáči, protože v zimě neskáčí.

Jak jsem psal, žhavil jsem boty v troubě za účelem impregnace. Jenže jsem to s tím žhavením mírně přeťáp a odlepila se mi guma nebo co je to za svinstvo, které je dole na boku boty a zakrývá spoj podrážky a svršku. Rychle jsem rozpálené boty z trouby vyndal a gumu zase připlácl zpátky a ona se zase přilepila, jenže už ne všude. Na špičce se pořád odchlipuje a to se mi nelíbí. Pročež vznesl jsem dotaz do konference, co s tím mám dělat. A ihned se mi dostalo dobré rady, abych utíkal do obchodu sportovními potřebami Hudy Sport a tam zakoupil lepidlo na boty SeamGrip, které prý slepí boty naprosto dokonale. Údajně s tím lepili utrženou podrážku a podrážka od té doby drží. Tak to zítra udělám a pak napíšu, jak to dopadlo.

Taky se mi zdálo, že se tím žhavením boty zmenšily, protože jsem do nich stěží nacpal nohu. To by bylo ještě horší, než nějaká vychlípenina. Nakonec se ale ukázalo, že jsem si jenom několik měsíců nestříhal nehty.

Jak jsem si myslel, jistým se smrtí nesmířeným osobám se nápad na lednový výstup na Rysy přestává zamlouvat a píší:

*Panove, obavam se, ze vam (alespon nekterym) vlezlo pareni PC her na mozek. Az na nas zhuci lavina, tak se neobjevi zadne GAME OVER, ale po trech tejdnech hladovy kamzik. Vedle vas pak najde cepin s visackou z pujcovny nebo jeste zabaleny v igelitu z kramu. Vysoke Tatry nejsou nejlepsi napad. Petr

Já bych to tak zle neviděl, ale koneckonců já jsem jen host, já to neorganizuji. Jsem zvědavý, co se z toho nakonec vyvine.

Kousek od domu máme oboru a tam jsou prasadla, tedy správně prasata, divé svině štětinaté to jsou. Jsou za plotem a lidi tam chodí a házejí jim rohlíky co jim doma ztvrdly a jídlo, co se jim doma zkazilo a prasata to žerou a jsou tlustší a tlustší, až z toho vždycky z jara mají mladé. Selata jsou pruhovaná a lidi je tam chodí obdivovat i s dětma a děti říkají "Jůůů, pjasátto". A nad oborou s prasaty je kopec a na kopci jsou Kohoutovice. A já taky někdy jezdím autobusem do obory s rohlíky a zkaženým jídlem, jenže teď v zimě je to o to lepší, že nevystoupím dole pod kopcem u prasadel, ale vyjedu až na další zastávku do Kohoutovic a pak se svezu na sáňkách oborou. Je tam takový pěkný příkrý sjezd a je to zadarmo, protože jezdím načerno. Tak jsem tam taky dneska ráno jel, jenže přede mnou se motal chlápek na lyžích a jel trapně pomalu, přestože ty lyže byly sjezdovky, ale nechtěl mě pustit dopředu, tak jsem musel brzdit a říkal jsem si, jaký je to kretén, že mi kazí sáňkování. A prasatům rohlíky moc nechutnaly, asi byly přežrané, protože teď v zimě jim dávají správcové obory žrádlo, zatímco v létě jsou živa jen z milodarů. To největší prase se opřelo o plot a koukalo mi asi z dvaceti centimetrů do obličeje, dívalo se na mne krhavým zrakem, tvářilo se potměšile a vydechovalo smrduté výpary, a tak jsem šel zase radši domů.

Středa 12 

*Pohled ze sedla Trashi Labtse (Parchamo High Camp, 5755) na východ, na ledovce ve výšce 5400 metrůPsal jsem to ja o tech jatrech, ses desnej jouda. Neznas zakladni veci, jakoze jatra se soli az tesne pred konzumaci a bude mi vykladat, jaky jsem blbec, kdyz nevim nic o efedrinu. Konzumace jater mi prijde daleko beznejsi, nez konzumace efedrinu. Tak. AS

Ále. Samozřejmě, že mi říkali, že to nemám solit. Ale já nemám zapotřebí poslouchat cizí potroublé názory. Fazole jsem taky osolil a neztvrdly. Játra jo. No bóže. Snědl jsem je tuhá, no co. Chytrej feťák Chocho se na mě bude vytahovat s játrama, bůůůů.

Chocho píše, že si chce opatřit padák, aby se zachránil, až bude padat z Malé Fatry. To je jeden z jeho běžných, rádoby vtipných nápadů, ale zaujalo mě, že tvrdí, že parašutisti v zimě neskáčou, že jim "skončila sezóna". To jsem si nemyslel, já měl představu, že parašutisti skáčou pořád o sto péro, akorát v zimě že se víc oblečou. Ale prý ne. Jsou to zkrátka měkáči. Tyhlety takzvané adrenalinové sporty se mi vždycky zdály podezřelé.

Tak jsem přemýšlel, jaká že je ten internet vlastně skvělá věc. Údaje, potřebné k naplánování himalájského treku s výstupem na Parchamo, jsem sehnal za slabou hodinku čistého času. Vůbec si ale neumím představit, jak bych to dělal bez netu. Nejde o to, že by to trvalo dlouho, to by totiž vůbec udělat nešlo. Než bych sehnal člověka, co by znal člověka, který slyšel o tom, jak to tam vypadá, tak bych dřív zešedivěl, než se někam dostal. Dokonce bych se ani nedozvěděl, že nějaké Parchamo existuje. Ještě před deseti lety bych byl úplně nahraný. Teď si nejen všechno zjistím, ale mailem rezervuji letenku a pokoj v hotelu. Ještě kdybych mohl mailem vyřídit trekking permit a objednat si k letišti taxíka… ale to už bych asi chtěl moc. I tak je to perfektní.

Zhruba jsem si načrtl seznam věcí, které s sebou vezmu, a potěšilo mě, že toho vlastně nebude o moc víc, než na Mont Blanku. Nebudu potřebovat druhý cepín, jak se zdálo původně, když jsem ještě mířil na Island Peak, a pravděpodobně nepotáhnu ani úvazek ani lano. Budu mít o něco málo víc oblečení, ale opravdu jen o málo. Navíc bude i fotoaparát, který s sebou přece jen asi vezmu. Budu také muset zakoupit solidní čelovku, zatím jsem s sebou tahal normální baterku, ale není to ono. Vypadá to, že se rozhodnu pro Petzl Duo, kterou mi doporučuje kolega a horolezec Michal Brožek. Ještě se poptám po konferencích, jaké s ní má kdo zkušenosti. Jestli víte o obstojné bytelné čelovce, napište.

Dnes jdu do města kupovat dárky, to zas bude otrava.

Taky jste si všimli, jak jsou ženské v zimě hnusné? Jo, já vím, ony ani jindy za moc nestojí, ale teď v zimě jsou ty jejich držky zcela eklhaftní. Jedu v tramvaji a je mi z nich zle. Jako by ty deformované tvary byly náhle ještě deformovanější, pleť plná skvrn, vrásek a vředů, brrrr. Dokonce i v televizi je to znát! Koukal jsem včera na předpověď počasí a ta běhna, co tam vždycky poskakuje jak postřelená koza, byla tak odporná, že jsem to málem vypnul dřív, než říkali, že o víkendu bude až mínus deset stupňů. Fujtajxl. Kdyby si aspoň na tu tlamu něco namazaly.

Michal Brožek, což je hlavní pachatel lednové akce, rozesílá nadšené maily, v nichž agituje pro variantu Rysy, a to výkřiky "Bude to úžasné! Pochcípáme tam jak nutrie!". Naopak Chocho se vyděšeně ptá, jestli, když bude zaostávat, jej ponecháme v terénu napospas jisté smrti nebo jestli mu alespoň dáme ránu z milosti. Jsou to všechno cvoci.

Úterý 11 

Parchamo, pohled na výstupovou trasu od vrcholu směrem do sedla Trashi LaptseUž je to asi definitivní, mým hlavním cílem na jarním treku v Himálaji bude Parchamo (6273). Prostudoval jsem několik webů, a zjistil, že všechny další šestitisícovky v oblasti Khumbu jsou na mě technicky příliš náročné. O Parchamu jsem naopak našel stránku, kde bylo explicitně uvedeno, že "výstup nepředstavuje žádné technické potíže, sklon ledovce nepřekračuje 40°". To je přesně to, co potřebuju.

Pepa mě pořád otravuje, abych o něm něco napsal. Vlastně ne jen tak něco, má to být něco o tom, jaký je elegán a playboy a lamač dívčích srdcí, protože on si na takové pověsti zakládá a sám sebe si tak rád představuje. Aby dal pokoj, tak popíšu, jak se ucházel o škúľavou Romanku.

Jednou Pepa seděl na koleji u televize a šla kolem škúľavá, což česky znamená šilhavá, Romanka za Slovenska, a šilhala jako obvykle. Bůhvíproč se přitom smála a jelikož se nikdy nedalo přesně určit, kam právě kouká, tak si Pepa myslel, že se směje na něj. Tím nabyl dojmu, že jej Romanka zbožňuje a vtrhl na pokoj, aby nám to všem sdělil a zeptal se, jak by jí měl dát najevo, že její horoucí cit vášnivě opětuje. Samozřejmě jsme se mu vysmáli, a on odešel, ponořen do zádumčivých myšlenek.

Ostatní se na Pepovy iluze vykašlali, ale já si řekl, že by se mu mělo přece jen pomoci a Romanku pro něj získat. Proto jsem zašel do drogerie a zakoupil tam peroxid vodíku v tabletách a odbarvovač Duha, což jsou ingredience, které když se smíchají, tak začnou čoudit a vylučovat děsně páchnoucí sirovodík. Obě komponenty jsem narafičil do krabičky tak, aby se při neopatrném pohybu smíchaly a na krabičku napsal "Pro Romanku - od Pepy z lásky" a dal to Romance před dveře kolejního pokoje. Domníval jsem se, že tento vtipný pyrotechnický dárek Pepka v jejích očích vyzvedne coby nápaditého humoristu, se kterým je vždy legrace.

Jenže jsem to trochu přehnal. Chemikálií byla v krabičce příliš velká dávka a když to Romanka zvedla, tak se místo neškodného čmoudu z krabičky vydral půlmetrový plamen a ošlehl jí obočí. Romanka se rozzuřila, vtrhla k nám na pokoj a začala Pepkovi strašně slovensky spílat, jenže díky její šilhavosti to vypadalo, že nadává Vitáskovi, který se proti tomu dotčeně ohrazoval. Když se vyvztekala, tak odešla a práskla za sebou dveřmi a na Pepu už se nikdy potom nesmála.

To byla sice pravdivá, ale idiotská příhoda, jenže já nemám náladu psát žádné historie, vůbec na nic nemám náladu, uvařím si čaj a půjdu do knihovny, protože mi přišla upomínka.

A už jsem zpátky. Knihovnice mi důtklivě připomínala, abych knihy vracel včas a nekoupal se s nimi ve vaně, jak mám ve zvyku. Půjčil jsem si dvě knihy od Reinholda Messnera, abych nastudoval, jak to dělají profíci. Už se do Himalájí opravdu těším, všem vyprávím, jak pojedu do Himalájí, kam polezu, co si ponesu a nikoho to nezajímá a já to stejně všem vyprávím a všechny tak popudím. Už mám celou trasu na Parchamo naplánovanou den po dni a když to dobře půjde, tak bych zhruba desátý den po příletu do Lukly mohl stát na vrcholu. A abych se připravil nejen teoreticky, vhodil jsem do trouby boty a teď je žhavím, neboť na nažhavené boty pak namažu včelí vosk a on do nich nasákne a skvěle je impregnuje. To mi před časem poradil jeden velký horolezec v konferenci velkých horolezců, kde se my velcí horolezci radíme o botách a jejich impregnaci a jiných věcech. Kupodivu se ukázalo, že s tím voskem to není nesmysl.

Já mám konference rád a Jirka Pařík si ze mě proto dělá legraci a tvrdí, že není na internetu konference, do které bych nebyl přihlášený. To samozřejmě pravda není, ale je pravda, že Jirka není v žádné, ve které bych nebyl taky. To mu vadí, protože jakmile vznese do fóra nějaký dotaz, ihned se mu ode mne dostane sarkastické odpovědi. Ani ostatní účastníci mě obvykle příliš nemilují, jelikož je mým koníčkem prezentovat názory co nejkontroverznější, kuriózní až vysloveně šouplé. Nejvíce vzteku jsem kdysi vyvolal v konferenci chovatelů psů, když jsem propagoval psí zápasy jako ušlechtilou zábavu hodnou skutečných milovníků zvířat. V posledním týdnu jsem zabodoval v cyklistické konferenci, kde jsem zahájil diskuzi o dopingu jako nedílné součásti přípravy správného závodníka. Je zajímavé, že určitá část lidí se jala shánět medikamenty, o kterých jsem tam psal, i přes zuřivé výkřiky bigotních moralistů o úpadku sportu.

To ostatně není nic nového, minulý pátek, zmanipulován mými recepty na hubnutí, vyrazil do lékárny pro efedrin i pošahaný Chocho. Rád bych to vysvětlil - já ho tam neposílal, jak na svých stránkách mylně tvrdí. Výslovně jsem mu napsal, že efedrin, součást koktejlu na hubnutí, sežene v posilovně.  V lékárně jej sice mají, ale výhradně na recept. Jenže on, obluzen představou tuku, který na něm po požití zázračné medicíny přímo vzplane a zmizí v oblaku dýmu, na to asi zapomněl a jal se efedrin vyžadovat v apatyce, odkud ho s ostudou vyhodili jako mrzkého feťáka. Nemaje efedrin, vyžaduje ode mne jiné recepty na hubnutí, které tuto ingredienci nevyžadují. To jsem zvědavý, jak nakonec dopadne.

Hubnout by chtěl, ale na Fatru se bojí. Banda, se kterou jsem letos v únoru přešel Velkou Fatru, plánuje na víkend 11. ledna další akci. Zatím se ještě neví o co půjde, ve hře jsou tři možnosti - přechod Rysů ve Vysokých Tatrách a přechod Malé nebo Velké Fatry. Chocho se chtěl původně také zúčastnit, ale vzápětí se své odvahy zalekl a teď posílá maily s naléhavými dotazy. Například se ptá, jestli na hřeben nejede lanovka, jestli tam nebude sníh, jestli bude v lednu v Tatrách opravdu mrznout, jestli si má vzít rukavice, jestli na něj počkáme, až za námi bude zoufale funět a jakou má šanci to přežít.

Pondělí 10 

*… jatra jsi predpokladam zasypal spoustou soli, jinak by tvrda nebyla.

Předpokládáš správně. Ono se to nesmí? To jsem nevěděl. Koupím nová játra a vyzkouším to a jestli budou zase tak tuhá, tak běda ti!

O víkendu se zas konečně vydám na hory. V sobotu v 5:51 vyrazím rychlíkem Kysuca na Malou Fatru.

Neděle 9 

Ráno jsem se vzbudil s nepochopitelně dobrou náladou, až jsem z toho byl celý nervózní. Nejsem na takové věci zvyklý. Proto jsem se rozhodl náladu si zkazit, pokud možno levným způsobem a zakoupil jsem sobě noviny. Zpočátku to nezabíralo, protože první zpráva, kterou jsem přečetl, byla veselá - kdesi si pošťáci, kteří mají hrůzu z antraxu a vidí ho už úplně všude, nainstalovali na poštu zařízení, které mělo dopisy ozařovat a tím zárodky zlé choroby zničit. Zařízení dopisy ozářilo, ty vzplály a podpálily další zásilky a celou poštu. Pošta sice nakonec popelem nelehla, ale shořela hromada dopisů a spolu s nimi i to ozařovací zařízení.

To byla veselá zpráva, ale pak už to šlo jako obvykle, chvíli jsem v tom hnusu listoval a náladu jsem měl spolehlivě zkaženou. Noviny, to zabere skoro vždycky. Nezáleží na tom, co se děje, protože nejde ani tak o to, o čem tam píšou, ale jak. A to se nemění, a jestli, tak naštěstí jenom k horšímu.

S krásně mizernou náladou jsem pak spokojeně noviny zahodil a šel se projít k rybníku.

Sobota 8 

Dnes jsem si pěkně zasáňkoval. Napadlo mě, že kdybych dopředu na sáně namontoval světlo z kola, mohl bych brázdit po nocích sjezdovkami.

Večer dávali Katovnu. Maily a dopisy už asi zafungovaly, protože Jan Rejžek děkoval za všechny ohlasy s podezřele nervózním výrazem a divně se u toho šklebil. Ačkoli možná si to jen namlouvám. Další díl bude až pátého ledna, do té doby se musí zase něco podniknout. Dnešní díl byl na standardně vynikající úrovni.

Pátek 7 

Chocho zase perlí. Rozhodl se zhubnout  a ptal se mě, odborníka,  jak na to. Z mých zasvěcených rad vybral pochopitelně tu největší kravinu a směle se vrhnul na její realizaci. Jak to dopadlo si raději přečtěte přímo u něj.

Čtvrtek 6 

Celý den sněží. Usmažil jsem si játra, ale něco jsem pokazil a jsou tuhá jako houžev.

Středa 5 

Dneska napíšu o čajovnách, ani ne tak proto, že bych měl akutní potřebu vypořádat se s tímto pitoreskním tématem, ale že nevím, co bych psal jiného, a kdybych nenapsal nic, tak by mi psali lidi, jak to, že jsem ni nenapsal, a já bych jim musel odepisovat, ať si vylížou voko a nechaj se vystřelit na Měsíc, a to bych se napsal nakonec víc, než o těch čajovnách. Tak tedy o čajovnách:

Já jsem dlouho vůbec netušil, že nějaká taková věc jako čajovny existuje. A taky jsem byl živ. Ovšem jednoho dne přichvátal Vitásek do hospody březí novými znalostmi a hned je mezi nás vrhnul. V jeho rodném městě Uherském Brodě prý otevřeli čajovnu. Tak jsme se ptali, co to je, a on nám vylíčil, že je to vlastně jako hospoda, jenomže tam je čaj, jenom čaj a nic než čaj. Nanejvýš ještě oříšky k tomu čaji. Tak jsme mu řekli, že čaj máme doma v pytlíku a na co bychom lezli do čajovny, he? A že takový šílený podnik musí stejně brzo zkrachovat, protože tam nikdo chodit beztak nebude, jelikož má každý doma čaj v pytlíku jako my. Ale Vitásek tvrdil, že z našich hloupých slov je vidět, že jsme debilové, kriplové a nemáme o ničem ponětí, jelikož do čajovny se chodí za atmosférou a vůní exotických čajů, které mají roztodivné názvy, barvy a odéry a ne jako ty naše primitivní čaje z pytlíku. A po čajovnách údajně sedí vzdělanci a moudře vyprávějí, což prý může potvrdit, jelikož tam taky šel. Pepa odvětil, že je Vitásek pouhý snobista a ne vzdělanec. Jenže Vitásek oponoval, že není snobista, nýbrž znalec a labužník a to že způsobilo, že si v čajovně objednal takzvaný "Kouřový čaj", který chutnal opravdu po kouři a že to byl napoprvé čaj příliš silný, protože už třetí noc nemůže po kouřovém čaji spát.

A Kakof řekl, že ten jeho kouřový čaj byly nejspíš vyvařené vajgly, oblíbený nápoj muklů v kriminále, známý více pod názvem "Čajíček magoráček". Svorně jsme se naivnímu Vitáskovi zasmáli, jak sedl na lep, lokli si piva a proti čajovnám se zatvrdili.

Po čase čajovna v Uherském Brodě skutečně zkrachovala a to nás ještě víc přesvědčilo v názoru, že čajovny jsou holý nerozum. Jenom Vitáskovi jeho oblíbený vývar z vajglů nejspíš chyběl, protože úpěl, že teď nemá kam chodit.

Pak otevřeli i nějaké čajovny v Brně, ale mnou to nijak nehnulo. Jestli se do nich Vitásek vydal hledat lektvary z nedopalků, to nevím, ale podle toho, jak kolikrát mluví z cesty, bych řekl, že už si to vaří i doma a nosí si to všude s sebou v termosce.

Ale pak jsem jednou musel s jednou dívkou něco prodiskutovat a nevěděl jsem, kam s ní, a ona navrhla, že bychom mohli zajít do čajovny, protože tam chodí lidé kulturní a vzdělaní. Vzpomněl jsem si, jak mi Vitásek vždycky radil, abych se snažil alespoň zpočátku zamaskovat, že jsem brutální hovado, a souhlasil jsem. Šli jsme tedy do čajovny.

V čajovně to vypadalo divně. Přímo podezřele. Jednak tam bylo divné šero a nízké dveře, o které jsem se praštil do hlavy a trochu se neovládl, druhak se tam sedělo přímo na zemi na jakýchsi polštářích u titěrných mrňavoučkých stolečků pro panenky. Nicméně jsem se ke stolečku jaksi nasoukal. Pak přišel kluk v děsném růžovém hábitu plném psychedelických ornamentů, špulil na mě pusu a dál nám "lístečky, abychom si mohli přečíst, jaké mají nové čajíčky". Buzna. Kupodivu té holce se to líbilo a četla s nadšením z lístku cizokrajné názvy a náramně podezřelé popisy lektvarů a jejich účinků. Vzpomněl jsem si na Vitáska, jak tři dny nespal po kouřovém čaji a rozhodl se nic neriskovat. Dívka si objednala jakýsi "Zimní sen" a já chtěl pro jistotu obyčejný čaj s rumem. Jenže chyba lávky.

"Čaj s rumem???", vyděsil se ten kluk v hábitu, jako kdybych na něj hodil kobru, a prohlásil s odporem: "Alkohol my vůbec nepodáváme!"

To mě dost nadzvihlo:

"Sakra, jste čajovna, nebo ne? Když jste čajovna, tak byste snad měli především ten nejzákladnější čaj ze všech, a to je čaj s rumem! Tak mi teda dejte kafe!"

"Ani kávu nemáme."

"Tak čaj nemáte, ani kafe nemáte, to jste teda divný podnik!"

A tak jsme se tam ještě chvíli dohadovali, až to dopadlo tak, že chlap odešel pro "Zimní sen" a já tam pak seděl posuchu, neměl jsem nic než blbou náladu a ještě jsem do toho musel poslouchat tu holku, jak chlemstá ten svůj pitomý čaj a nadává mi, že jsem blbé brutální hovado, co se neumí chovat v čajovnách.

Po té zkušenosti zařekl jsem se, že už do čajovny nikdy ani nepáchnu, čímž přispěju k bankrotu oněch zvrhlých podniků, abych se jim tak pomstil.

Toto vychytralé předsevzetí jsem také dlouhou dobu důsledně dodržoval, až teď o víkendu se mne jala Blable přemlouvat, abych s ní šel do čajovny.

"Jaká, medle, čajovna? Kde by se vzala v Novém Jičíně smradlavá čajovna?", zeptal jsem se s úšklebkem, jsa si jist, že občané mého rodného města mají dost rozumu na to, aby mezi sebou nestrpěli takovou zpotvořenost.

Ale mýlil jsem se. Blable mi vysvětlila, že za horním nádražím je nová čajovna, jmenuje se Sidi a na zdi má zvenku namalované dva slony. Poukázal jsem na to, že žádný rozumný lokál se nejmenuje "Sidi", nýbrž má název ukazující jeho zemitost, lidovost a ukotvenost v tradici, například "U vola", "Na růžku" nebo tak, a nebude mít na zdech namalované slony a jiné potrhlosti, ale s Blablí to nehnulo a nepřesvědčilo ji ani, když jsem jí připomněl, jak jsem se při své jediné dosavadní návštěvě čajovny napálil a trvala na svém. Prý tam podávají čaj, co se jmenuje máté, a to máté se pije z vydlabané tykve kovovou trubičkou a to že ona chce a po tom touží a nebude šťastná, dokud s ní nepůjdu do čajovny a ona tam nebude pít trubičkou máté z vydlabané tykve. A to už začínala být hysterická, to já už poznám, proto jsem si raději odpustil pohotovou poznámku o vydlabaných tykvích, a když ještě zakvílela, že když jsem takový moula, co s ním nic není, tak že si tam můžu dát čaj s rumem, jelikož ho tam vedou, tak jsem rezignoval a šel jsem.

Přišli jsme do čajovny Sidi a otevřel nám divný chlápek v hábitu a já měl silný pocit dèja vu. Vedl nás kolem prvního stolku a tam seděly dvě ženské a hleděly si nyvě do očí. Na zdech visely různé abstraktní obrazy iritujících kompozic a koberce s tyrkysovými obludami a Blable do mě šťouchla, ať se zuju, jelikož prý se tam sedí bez bot na polštářích. Tak jsem se zul a sedl si a Blable dostala lístek a jala se ho studovat. Já nic nestudoval, i když mi taky dali lístek, protože jsem se rozhodl raději nic nezkoušet a objednat si kávu. A Blable studovala rozličné čaje a vraštila čelo a později i nos a ptala se, co to tam smrdí a pak zasyčela:

"To ti smrdí ponožky! Fuj! Strč ty nohy pod sebe, tchoři jeden nemytá!"

Strčil jsem nohy pod sebe a s obavami čekal, co ještě přijde. A přišlo. Přišla holka a na hlavě měla půl metru vysokou skřetí čepici, sundala si bundu a pod ní měla ještě jednu. Pak přišla další holka a měla vlasy červené jak rajče. Poté přišel nějaký kluk a měl na sobě růžový rolák. Všichni tři zapadli kamsi dozadu za závěs z korálků, a vzápětí přišel kluk v hábitu a nesl jim tam bubínek. Pak že já jsem magor.

Blabli přinesli vydlabanou tykev s kovovou trubičkou a v ní máté a ona to srkala a já dostal kafe, ale radši jsem to moc nepil, protože bůhví, co do toho nasypali. Blable mi pořád strkala pod nos to máté a ono to smrdělo víc než moje ponožky, až jsem z toho musel na záchod a když jsem se vrátil, tak jsem Blabli sdělil, že ty dvě ženské u prvního stolku jsou lesby, což jenom dokládá, že sem chodí samé divné existence a ať dopije své máté, že je čas vypadnout.

"Co, jaké lesby? Vždyť je to matka s dcerou", namítala Blable.

"To možná jo, ale lozej po sobě jak vzteklé."

Jenže Blabli to vůbec nevadilo a usrkovala to máté a labužnicky mhouřila oči a z prostorů za závěsem z korálků se linuly tlumené vřesky a mlácení do bubínku, načež přikvačil hábit a zanesl jim tam přístroj, ve kterém jsem rozpoznal vodní dýmku a po chvíli se kromě vřesků odtamtud začala valit oblaka hutného dýmu. Alespoň už jsem se nemusel bát, že mě někdo osočí kvůli mým zánovním ponožkám. Jenže to stále nebylo vše - hábit si sedl doprostřed lokálu na bedničku z rákosu s dlouhou troubou a začal do ní foukat a z trouby se vyřinuly hlasité vrčivé zvuky. A Blable pila máté trubičkou, lesby po sobě lezly, bubínek mlátil, trouba vrčela a pro vodní dým už pomalu přestávalo být vidět a já tam seděl mezi těmi pošahanými nablbly jako oukropeček a čekal, kdy se na mě společně vrhnou a zardousí mě. Prokletá čajovna. Ještě ke všemu se mi vybavila píseň Ivana Mládka, v níž se praví "Dřevorubci pořádali šampionát v kácení v dáli z lesa ozývá se tupých seker mlácení" a já si to musel pořád mručet a ne a ne se toho zbavit, nohy už mi z toho strnulého sezení na zemi úplně odumřely, a vůbec nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl a mručel, až do mě Blable šťouchla, že už jako jdeme. Tak jsme šli a já byl rád, že jsem to přežil.

Jenže vzápětí jsem se zhrozil, protože řekla, že se jí to hrozně líbilo a že tam budeme chodit častěji.

Ale i já mám někdy štěstí.

Později v noci se Blabli z toho máté udělalo strašně zle, držela se za břicho a skučela a kvílela a já se potichounku smál, aby mě neslyšela.

Úterý 4 

*Vážně je tam tma.Mal si ist radsej na tu Fatru, nez kvasit doma. Snehu bolo a asi este je dost (moc) a pocasie bolo ukazkove.. Neviem, ci poznas SK zivu panoramu.. asi ano, ale keby nie: http://www.sitour.sk/s/index.html.

Ale teraz je vsade tma :-))

Peter Belak

*Měl bys oživit tu Zuřivost vzteklého čtenáře. Chybí tady, ať se můžeme vykecat také. Nazdar. Hulvath.

Hotovo, už to zase funguje. Snad.

O víkendu jsem se chystal na hory, ale šéf mi píše maily tak srdceryvné, že z toho asi sejde. Zase budu chodit víc do posilovny.

Včera večer k nám přišel chlapík a něco s mámou dojednával. Já si toho nevšímal, seděl jsem u počítače, ale za chvíli přišla maminka, abych jí zjistil značky elektrospotřebičů, co máme doma. To mě zarazilo a ptal jsem se, na co to potřebuje. Prý ten chlápek bude montovat u nás doma peoplemetr a potřebuje to vědět.

To mě příšerně rozzuřilo, vyletěl jsem jak čertík z krabičky a začal sprostě nadávat. Peoplemetr u nás doma?! Chlápek se třásl o život a máma se mě snažila uklidnit. Grrrr. Bohužel je to dům mých rodičů, takže nakonec se s blbečkem z agentury přece jen dohodli a ten měřák tady bude. Fuj, ještě teď se třesu vzteky, když si na toho parchanta vzpomenu. Děsně mě štve, že mým rodičům stojí za pár stovek ročně nechat si šňupat do soukromí a podílet se na takové lumpárně. Já riskuju olbřímí pokuty a ignoruju i sčítání lidu, na ulici vždy vrážím loktem do žaludku rozličných statistiků, a oni si přitáhnou domů elektronickou obludu, která je bude fotit na záchodě. Dobrá, to možná ne, ale zásadní rozdíl v tom nevidím. A vůbec. Vsadím se, že kdyby je opravdu fotila na záchodě, taky by jim to nevadilo.

Teď snovám plány jak peoplemetr obludit a celé měření zfalšovat. Možná budou dokonce špatné informace lepší než žádné. Až tu mašinu namontují, tak se do toho dám. Pravděpodobně to nebude nijak složité, neb je to údajně založeno na jakýchsi speciálních ovladačích, které budou přepínat programy místo těch stávajících a tak zaznamenávat, na co se rodiče koukají. Nejjednodušší nápad je na speciálním ovladači zmáčknout tlačítko pro program A a pak vlastní televizor přepnout stávajícím ovladačem na program B. Uvidíme, jestli to bude fungovat. Jenže jestli ti grázlové od měřáků mají jen trochu mozku v hlavě, tak součástí smlouvy je zabavení stávajících ovladačů. A naše ovečky bééé, čti mí rodičové, na to jistě rádi přistoupí.

Už se zase klepu zuřivostí. Oj, jak já si přeju, aby ke mě do bytu taky přišel maník s peoplemetrem! Ten už by si moc nezaměřil! Jak rád vzpomínám na chvíli, kdy na jaře přinesl slizký kolaborant sčítací archy a zažil velmi nepříjemné překvapení. A tuhle sobotu, jak mě zastavil kretén v červeném a jal se mi nabízet mobily Oskar, ten to taky hezky slízl. Ach, to byly doby. Jenže to je pryč. Teď tu bude peoplemetr. Kurva, to je den.

Pondělí 3 

Vykradli nám dům. Tedy rodičům. Stalo se to minulé pondělí během tří hodin, mezi půl osmou a jedenáctou ráno. Nějaký maník rozbil okno u vchodu, protáhl se dovnitř, pobral, co unesl a zase utekl. Naši jsou pojištění a něco málo jim snad dokonce pojišťovna i zaplatí, ale táta od té doby spřádá plány, jak dům zabezpečit. Postupem času se jeho záměry stávají velmi bizarními - včera večer dovlekl z dílny obrovské trafo a několik dalších zařízení a vítězoslavně prohlásil:

"Já je dostanu, parchanty zlodějské! Už jsem přeměřil všechny kliky na oknech a dveřích a žádná není uzemněná!"

Ptali jsme se, co tím míní a co to má za krámy.

"Tuto mám transformátor a tuto indukční cívku. Sletuju to dohromady, připojím na 380 voltů a na výstupu obdržím deset tisíc voltů. Pak všechny kliky propojím ocelovým lankem a když budeme z domu odcházet, zapneme agregát a když někdo sáhne na kliku, dostane ránu a bude po něm. A to ho naučí, vykrádat nám dům!"

Takže až se naši vrátí z vycházky, pravidelně bude u domu ležet hromada mrtvých psů, sousedů a listonošů.

Za domem máme nevelký kopec, jmenuje se Puntík a tam je hospoda a někdy tam chodíváme vycházkou, jako třeba včera. Protože jsem usoudil, že před odjezdem do Himálaje bude dobré přitvrdit trénink, přemluvil jsem jednu šedesátikilovou holčinu, aby se mi posadila na ramena, že ji na kopec vynesu. To jsem si dal. Je to něco málo přes 150 výškových metrů, lezl jsem to přes půl hodiny a děvče se mi akorát celou dobu posmívalo. Jako trénink je to docela dobré, jenom příště zalepím zátěži hubu leukoplastí.

Neděle 2 

Arnold Schwarzenegger ve filmu Commando (Komando)Z Island Peaku asi nebude nic. Vyzpovídal jsem důkladně člověka, který nahoře byl, a ten mi výstup popsal jako dosti technicky náročný. Přesněji jako naprostou trivialitu pro horolezce, ale nepřekonatelnou horu plnou strašlivých nebezpečí pro hrocha. Musel bych bez jištění zdolat asi 150 metrů vysokou, téměř kolmou ledovcovou stěnu, a to mě děsí. Jenom na to pomyslím a třesu se strachy. Úplně mi letos stačila podobná, sotva dvacetimetrová stěna při výstupu na Mont Blanc. Já nejsem žádný skálolezec! To by nešlo, musím si vybrat něco jiného.

Zatím to vypadá, že se soustředím na Parchamo, které je technicky jednodušší, dokonce o maličko vyšší a navíc příhodněji položené. Jenže není růže bez trní, podle jednoho z popisů padají na výstupovou trasu často laviny. Tedy často… pořád. K čertu s takovými horami. Přinejmenším k čertu s takovými demoralizujícími popisy. Asi se budu muset poohlédnout i po vrcholech v jiné oblasti nežli Khumbu. Dokonce už mne napadla i kacířská myšlenka nelozit v Nepálu po horách, ale vzít si s sebou bicykl a procestovat tamější venkov. Otázkou je, jestli není kvůli zuřící občanské válce, řádění maoistických partyzánů a výjimečnému stavu bezpečnější zdolávat ledovcové útesy.

Už pár dnů jsem neinformoval, jak pokračuje akce Katovna stříká zpátky. Za poslední týden odešlo do televize asi pět mailů a čtyři papírové dopisy a pohlednice se žádostmi o častější uvádění pořadu. Kampaň stále pokračuje a bude zajímavé sledovat, jestli se o náhlém zvýšení zájmu diváků zmíní Jan Rejžek v prosincovém dílu. Prosím, napište i vy, klidně i znovu.

Nový sníh nepadá a starý taje. Vylezl jsem se sáňkami na místní, 600 metrů vysoký kopec jménem Svinec, ale zbytečně. Jen pár nesouvislých ostrůvků sněhu, na tom si člověk nezajezdí. Zítra se pravděpodobně vydám na Radhošť, kde prý je sněhu skoro půl metru a sáňkami rozrýpu snobistickým lyžařům sjezdovku jako kanec.

Arnold Schwarzenneger a jeho skvělé hodinky ve filmu Commando (Komando)A je dobojováno! Filmový kvíz a láhev fernetu slavně vyhrává Aleš:

*Nazdar Howadoore, předem mého dopisu přijmi srdečný pozdrav ze zapadlé vísky z okraje světa. Jednak Ti chci hrozně moc poděkovat za to, že jsem kvůli tobě našel svůj dávno ztracený smysl života (ano, jsou to tvé skvělé stránky!), jednak spěchám se svojí troškou do mlýna do soutěže malého filmového kvízu. Domnívám se, že věta, kterou se prezentoval nebohý Vitásek na Pradědu, pochází z filmu Komando, v němž hlavní roli ztvárnila z Evropy importovaná holywoodská hora masa Arnold Schwarzenegger (podle některých kulturních barbarů "nejlepší žijící herec" …).

Snad jen na doplnění: tuto větu ve filmu říká jeden ze zlosynů (jeho jméno po mě už chtít opravdu nemůžeš) a říká ji jedné mladé černošce, ze které se pak mimochodem vyklube vedlejší hrdinka celého filmu, neb jen ona sama pomůže slovutnému Arnoldovi při pátrání po jeho milované dceři. Slozyn své nepříliš dlouhé účinkování v tomto filmovém klenotu ukončí skokem po hlavě ze skály, na kterýž ho vypustí sám Arnie, neb mu již umdlévala ruka s tíhou tohoto malého, podvyživeného skrčka.

Pokud splňuji obě podmínky soutěže (odpověď je správná a je první správná), rád bych se tedy přihlásil o svou cenu, kterou je, jak sám slibuješ, flaška rumu či fernetu. Já sám osobně preferuji druhou možnost, neb po rumu zvracím.

Případnou předávku je možno uskutečnit v místě tvého trvalého a mého přechodného bydliště - v Brně, podle dohody. Pokud by ti to nebylo proti mysli, rád bych tě při té příležitosti pozval "na jedno" do nejbližší hospody. Tvoje stránky sledujeme spolu s jedním kamarádem již delší dobu, popis tvé cesty např. po Slovenském ráji nám byl inspirací pro cestu naši. Rovněž některé tvé zážitky, rady a návody shledáváme jako velmi zábavné.

S pozdravem hezkýho víkendu se loučí Aleš.

Aleš ukázal, že kulturních lidí je stále dost, a že ne každý je tupý amúzický barbar, co v životě neviděl jediný film s Arnoldem. Kdo Komando nezná, tak se může poučit buď na oficiálních stránkách Arnolda Schwarzeneggera nebo třeba na stránkách filmu Komando.

Sobota 1 

MichelangeloRaphaelAudiozáznam rozhovoru s Martinou Rosolovou, která vypráví o tom, co zažila jako au-pair v Anglii, už je na webu. Zatím jsem neměl čas k tomu udělat samostatnou stránku s úvodem a fotografiemi, ale už teď si můžete stáhnout buď záznam v MP3 nebo formátu RealAudio. Oba záznamy trvají 88 minut, první (MP3) má 21 megabajtů a druhý (RA) deset.

Do filmového kvízu zatím nepřišla jediná správná odpověď a tak to vypadá, že láhev lihoviny mi zůstane. Máte ještě do - řekněme - středy šanci, ale pak kvíz ukončím a láhev vypiju.

Stále jím, žeru a nacpávám se, a má to úspěch! Dnes jsem navážil pěkných 94 kilo. Tímto tempem bych se o vánocích mohl k metráku přece jen dopracovat. V posilovně jsem zakoupil velký kbelík kreatinu, což jest bílý prášek bez chuti a bez zápachu, avšak silných účinků. Účinky se mají projevovat tak, že když jej pravidelně jíte, tak se z vás stane obrovský svalnatý mutant s malou hlavou, což je přesně to, jak si představuji svou budoucnost. Ačkoli ještě radši bych se stal zmutovanou želvou ninja, jenže takový prášek neprodávají.

DonatelloLeonardoTaky máte rádi filmy o želvách ninja? Mne ti čtyři zelení chlapíci přímo fascinují. Kdysi jsem si na záda přivázal dětskou vaničku, pobíhal po lese s tyčí a vyřvával, že jsem tínejdž mjůtnt nindža tétrl, ovšem to už jsem byl výrazně intoxikován. Ale seriál a filmy to jsou nádherné. A vzácně vyrovnané, nejen želvy ninja jsou excelentní, ale vynikající je též Trhač a pan Tříska je rovněž naprosto skvostný. Pro ty, kdo to neznají - pan Tříska je mistr bojových umění a východní moudrosti, změněný působením zákeřných mutagenů v krysu. Trhač je pak padouch dosti naivní povahy, jehož monology sestávají většinou z nezapomenutelné věty "Zajímavé, velmi zajímavé!". Musím si želvy ninja sehnat na DVD. A nebo si zase vyrazit do ulic s vaničkou na zádech.

Chocho znovu plaguje mé stránky, tentokrát uvádí nechutný recept na nepoživatelnou směs karí, vaječného koňaku a drůbežích vnitřností. Nu co, ať si klidně způsobí žaludeční katar, my chytřejší si připravíme

Howadoorův ekologický a vegetariánský hrnec

Do Papinova hrnce, který je ekologičtější nežli hrnec obyčejný, neb spotřebovává mnohem méně neobnovitelných zdrojů, nalijeme sójový olej, rozpálíme a osmažíme na něm nahrubo nakrájené čtyři větší cibule. Když cibule zhnědnou, přidáme dva sáčky sójového masa (raději větší kousky) a dvě kostky zeleninového bujónu. Přilijeme trochu vody. Přidáme tři až čtyři velké papriky, nakrájené na nudličky a láhev zelí v sladkokyselém nálevu, včetně láku. Hrnec uzavřeme víkem a na mírném ohni hodinu vaříme. Necháme vychladnout a do vlažného pokrmu vmícháme velký bílý jogurt nebo kysanou smetanu, případně tam nevmícháme nic. Pojídáme s černým celozrnným chlebem a libujeme si, jak jsme to těm vrahům zvířat a pojídačům mrtvol vytmavili. 

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/