* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Březen 2002

Neděle 31 

Blable prohlásila, že takové ohavné matlanice, jako vyrábím já, dovede ona taky, uzmula mi štětec a nadrásala na papír toto veledílo, které nazvala 'Houpačka'.Zkouším svůj nový široký štětec za devatenáct korun. Dojmy jsou rozporné - obloha je sice mnohem méně flekatá, než když jsem ji mastil úzkým štětcem, stromy taky vypadají o poznání líp, ale štětec je hrozně štětinatý a tvrdý a vůbec nedrží špičku. Asi se přece jen vydám koupit kvalitnější, sice ne za tři stovky, ale přece jen o něco lepší.

Kromě toho celý den programuju, abychom se ve firmě nemuseli všichni oběsit, jak by si to přál Chocho. A taky si dělám seznam, co všechno musím zařídit před odletem do Himalájí, například pojištění, koupit jídlo a čelovku, vyprat věci a tak.

Sobota 30 

Velbloud, žirafa nebo kráva?*Ahoj Howadoore, co je to ten "zen" o kterým tak často píšeš?

Petr

*Milý Howadoore,

píšu ti do tvé zenové poradny a očekávám od tebe útěchu a vlídné slovo. Představ si, vykolejila mě tato nepříjemná příhoda: nakreslila jsem kamarádům pro radost velblouda (přikládám) a ti mizerové si dovolí ještě kafrat, že je to spíš kráva, případně žirafa. Poraď mi, prosím, jak se s tím vyrovnat, musíš mít víc zkušeností jako mnohými nepochopený umělec.

Simona

Dlouho jsem uvažoval, jestli bude lepší předchozí dva dotazy ignorovat a do věci se raději nezaplétat, nebo se na to pokusit odpovědět a být za ještě většího pošuka než doteď. Nakonec se do toho pustím, ať je nějaká prča.

Takže co je to zen: na to se vůbec odpovědět nedá. Tedy docela určitě ne na webu. Blbé, co? Zen se totiž nedá vůbec vyjádřit slovy - zen je "za" slovy. Něco se samozřejmě o zenu říct dá, dokonce docela dost, ale podstata zenu je slovy nevyjádřitelná. No, "podstata zenu"… to je taky pěkná blbost. A tak to dopadne vždycky, když se člověk začne pokoušet pomocí slov popisovat zen. Pokud si chcete o zenu něco přečíst, existuje výborná kniha "Cesta Zenu", kterou napsal jistý Watts.

Když už nemůžu napsat, co zen je, tak aspoň napíšu, co docela určitě není. Například to není žádný filozofický systém, ani náboženský systém, ani vůbec žádný jiný formálně logický systém. Není to ani žádná ideologie, ani žádná sekta, jak by se někdo mohl bát. Zen není ani žádný morální nebo nemorální kodex, není to vůbec žádný kodex a zen vám žádným způsobem nepředepisuje, co máte nebo nemáte dělat. Nic z toho není zen, žádný strach. Zen není ani žádná metafyzika, toho se zen vůbec nijak netýká, neříká nic o posmrtném životě, reinkarnaci a podobných záležitostech.

Zní to čím dál podezřeleji, že?

Obrázek hnusný výjimečně iritujícím způsobem. Kupodivu prý něco znázorňuje, co to je může být?Zkrátka zen není ani takový ani makový. A jak k němu přijdete? To je taky těžká věc. Normální člověk chodí po světě a myslí si, že je normální, a přitom je to naprostý cvok. Pak se něco stane, on si uvědomí zen a vidí, jaký byl předtím cvok a jací jsou ostatní pořád cvoci. Tomu, že si "uvědomí" zen nebo "pochopí" zen se říká satori. Dojít se k tomu dá různě.

Tady pozor, teď mě tak napadá, že ne vždy, když se vám začne zdát, že všichni jsou blázni a vy jediný to všechno chápete, jste došli k satori! Většinou jste se jenom zbláznili ještě víc než předtím, takže raději zabrzděte, nebo skončíte u Chocholouška!

Ale k tomu pravému satori. V klasickém pojetí chodil žák do školy, tedy do zenového kláštera, tam několik let okopával zeleninu, spokojil se s pár zrnky rýže, odpoledne recitoval sútry, celé hodiny seděl se zkříženýma nohama, každou chvíli ho velký zenový mistr zmlátil holí a nakonec ho z kláštera vyhodili jako totálně neschopného osla, který nikdy k satori nedojde. Někdy se přece jen poštěstilo a během okopávání zeleniny náhodou nebohý žák k satori došel, vzal motyku, šel za mistrem, bacil pro změnu po hlavě on jeho a tak se stal sám zenovým mistrem. To je tradiční způsob, jak dojít k satori, a i dnes je mnohými považovaný za ten nejlepší. Nicméně i ty nejstarší prameny se jednoznačně zmiňují o lidech, kteří došli k satori, aniž by kdy takový klášter byť jen viděli, natož prováděli všechny ty mnišské opičárny. Už třeba Gautáma Buddha (což je dle tradice zenový guru nejguruovatější) měl učedníka, ke kterému promluvil pár vět, milému učedníkovi ruplo v bedně a hned si uvědomil zen a byl z něj taky zenový mistr. Takže jak je vidět, způsobů je mnoho.

Než se ale do "studia" zenu pustíte, tak si dobře rozmyslete, jak na to půjdete. Protože kdybyste třeba našli na internetu stránky nějaké zenové školy nebo řádu a chtěli se k nim dát, tak se vám taky může stát, že pěkně naletíte a spadnete do drápů prachmizerným kupčíkům s obaly od zenu a než se nadějete, jste v sektě pošahanců. Rozpoznat, co je spolek podvodníků nebo fanatiků a co je opravdu zenová škola, je hodně obtížné a já vám v tom asi moc neporadím, zejména proto, že jsem v životě v žádné zenové škole nebyl. Byl bych asi velmi opatrný tam, kde to vypadá, že zaměňují vnější znaky klasického vyučování za zen samotný, tedy tam, kde tvrdí, že jediný možný způsob, jak satori dosáhnout, je chodit k nim do školy, vysedávat tam celé dny, dělat, co člověku nařídí a hlavně jim nosit peníze, hódně peněz.

Takže co je to zen jsem nevysvětlil, jak k tomu dojít taky ne, tak k čemu to všechno?

K čemu je zen? Co tím člověk získá, když dojde k satori? Klasická odpověď zní: "Nic zvláštního". Ale přece jen něco - například člověk, který dojde k satori, mi už nebude klást takové hloupé otázky. Hlavně ale získá něco, čemu se říká "jasný vhled do věcí". To neznamená, že půjde kolem kukačkových hodin a aniž by je otevřel, jasně uvidí, jak se uvnitř točí kolečka. Znamená to, že bude skutečnost chápat přímo, aniž by k tomu potřeboval myšlenkové modely. Ty použije tehdy, když se mu to bude hodit, a stále bude chápat, že jsou jen nástroj, ne skutečnost sama. Získá taky svobodu, svobodu od konvencí, svobodu od formálně logických myšlenkových systémů a, pokud o to bude stát, svobodu od myšlení vůbec. Pro "normální lidi" zní pojem "svoboda od myšlení" asi absurdně, ale počkejte, až dojdete k satori!

Běžný západní člověk (a dost možná i východní) nechápe skutečnost takovou jaká je, ale výhradně prostřednictvím myšlenkového systému, kterému ho naučili a který si zčásti sám vytvořil. Tento systém pak chybně zaměňuje za realitu samu, a dostává se tak do neřešitelných rozporů, které si, což je nejhorší, dokonce většinou ani neuvědomuje. Je trochu jako náměsíčník, který se světem potácí s očima pevně zavřenýma. Pokud dojdete k satori, probudíte se a uvidíte věci takové, jaké opravdu jsou.

Teď to tak po sobě čtu a jsou to venkoncem samé bláboly. Raději si sežeňte tu "Cestu Zenu".

A k obrázku - fakt je hnusný. Ačkoli jako kráva mi to nepřipadá, ani jako žirafa, spíš je to trochu jako pádlo nebo razítko. Možná i rýč by to mohl být.

Pátek 29 

Nehledejte v tom žádný význam nebo smysl, to jsem sem dal jen tak zkusmo, jak to bude vypadat.Už mám opravdu široký štětec! Má asi dvacet centimetrů na šířku a maluji s ním předsíň. Tedy teď (11:24) zatím nemaluji, teď na zdi kydám mýdlový roztok, protože prý se musí před malováním zdi pořádně namydlit, aby ta barva po nich líp klouzala.

12:08 Je vymydleno, počkám chvíli, až to trochu oschne a vrhnu se na to s elánem a kbelíkem Primalexu. Včera jsem se ještě zapomněl zmínit, jak jsem ke všem malérům navíc přišel o internet.

Z domu se připojuji po telefonu, protože nikdo tady v okolí žádný jiný způsob nenabízí. Ani kabelem, ani bezdrátově. Párkrát už to sice vypadalo, že se něco najde, ale nikdy z toho nakonec nic nebylo. Až před čtyřmi dny mě Drych upozornil, že UPC začíná nabízet připojení přes kabelovou televizi i v Brně-Bystrci. 128 kilobitů za 980 korun měsíčně, zřizovací poplatek 1500, navíc, kdybych s nimi podepsal smlouvu hned, by mi jej neúčtovali. Nelimitovaný objem dat, instalace do týdne, prostě paráda. Hned jsem volal kolegovi Foltýnovi, co bydlí nedaleko a taky se po připojení k internetu už dlouho pídí, a ten mi řekl, že už má podepsanou smlouvu a od příštího týdne jede přes UPC, a že se mám podívat na jejich stránky, kde je seznam ulic, kde je připojení možné. A že prý tam ta moje taky je, že se tam díval.

Byla tam. Jenže tam byl pro každou ulici taky seznam domů, a v tom seznamu už ten můj nebyl. Tak zas nemám nic.

Přidal jsem ještě příběh Žába a vlk, ale je fakt hrozný.

14:43 První nátěr je hotov, na strop dám ještě jeden a na stěny dva a bude to. Mezitím jsem zažil jednu záhadu a jeden plynový poplach. Záhada vznikla tak, že nebyla k nalezení mřížka. Mřížka je z umělé hmoty, zavěšuje se do kbelíku s barvou. Do barvy namočíte váleček a o mřížku vytlačíte přebytečnou barvu, protože jinak by vám všude cákala a tekla.

Všechny věci od malování, kbelík, štětku i váleček jsem dal do sklepa a tam jsem je taky našel, jenom ta mřížka nikde. Jasně jsem si pamatoval, že byla žlutá, úplně jsem tu žlutou mřížku měl před očima, ale najít jsem ji nemohl. Až jsem vystěhoval ze sklepa úplně všechno, tak jsem vzadu na nejvrchnější polici mřížku našel. Jenže bílou.

To mi přišlo podivné až záhadné. Jasně jsem si pamatoval, že mřížka byla žlutá, a že jsem nikdy jinou mřížku neměl. Napadlo mne, že tu zbyla po minulém majiteli bytu, ale o to to bylo podivnější - já hledám žlutou mřížku, kterou jsem ztratil a najdu přitom dočista náhodou mřížku bílou, kterou tady zrovínka pro mě zapomněl minulý majitel. To nezní vůbec pravděpodobně. Záhada. Začal jsem se cítit trochu jako v seriálu Akta X, když hudba navozuje atmosféru číhajícího mystéria a pak vybafne ufon. Jenže já na žádné ufony nevěřím, a tak jsem radši věci do sklepa zase nastěhoval, popadl mřížku a šel malovat a na chodbě, kde bylo lepší světlo než v šerém sklepě, jsem zjistil, že je to moje stará žlutá mřížka, akorát že je tak zaprasená od malování, že vypadá jako bílá.

Zatímco já jsem hledal mřížku, pilná paní, co tady vytírá občas chodby a schody, se jala zase vytírat chodby a schody, jenže tentokrát nepoužila čistící prostředek jako obvykle, ale jakýsi jiný. A ten jiný prostředek se vyznačuje zejména tím, že páchne úplně stejně, jako když uniká plyn. Paní vytřela a odešla, a po baráku se začal linout zápach unikajícího plynu a poplašení lidé počali vybíhat z bytů a tropit poplach. Během malování čtyřikrát někdo zvonil a vyptával se, jestli taky cítím plyn a jestli náhodou nepáchám zrovna sebevraždu. Čtyřikrát jsem vysvětloval, že to není plyn, ale čistící prostředek, ale lidi se vždycky tvářili podezřívavě a strkali mi rypák do bytu a čuchali, jestli to opravdu nejde odtud. Nakonec asi policii ani hasiče nezavolali, protože teď už nikdo po chodbách nepobíhá.

Nejlepší na tom bude, jestli nakonec za chvíli vyletíme i s barákem do luftu, protože někomu skutečně unikal plyn.

Chocho mne na svých stránkách udal, že nemám rád Kašpárka. No jo, je to tak, nemám. Podle mě je to vůl. Takový ten huráoptimistický přiblblík, co si myslí, že se vždycky všechno udělá samo, hlavně když se na to jde s nadšením a co je ustavičně plný idiotského veselí a od rána do večera jenom klinká rolničkou, protože nic jiného neumí. Já ho mít někdy po ruce, tak ho asi zašlápnu nebo mu aspoň urvu tu jeho zatracenou rolničku. Možná mu trochu křivdím, ale stejně.

To už je lepší Prasátko. To se zajímá jenom o to, co by kde snědlo, ale aspoň celé dny ryje bukvice a žaludy a moc nikoho neotravuje.

Nejradši mám Žábu. Tedy ve skutečnosti mám nejradši zlého Vlka, jenže ten se moc často neukazuje a nikdo o něm dohromady nic neví. Ona ani ta Žába není žádný výlupek všech ctností, pořád se jenom láduje žabincem a do čeho se pustí, to obvykle zmastí, ale stejně je mi z těch tří nejsympatičtější. Chocho se domnívá, že je to skrytá sadistka a jejím tajným přáním je zmučit Kašpárka až bude krev stříkat, ale já si myslím, že pan Chocho (on tak o mě na svých stránkách taky píše, prý "pan Howadoor") je blázen a své vlastní perverzní sklony promítá do jiných, jenom aby to nebylo na něj a nemusel si to pak pracně po večerech odmodlovat.

A já jdu zas malovat předsíň.

Čtvrtek 28 

Dneska jsem dopadl jak hubkař. Popravdě ani nevím, kdo to takový hubkař je, ale určitě nedopadl moc dobře, protože u nás se vždycky říká, když někdo špatně skončí a nic se mu nepodaří, že dopadl jak hubkař. A to je přesně můj případ.

V prodejně se štětci a barvami neměli široký štětec. Měli jeden skoro široký, tak asi ze tří čtvrtin široký jak bych si přál, jenže stál 360 korun a to už je trochu moc. Pak měli jeden jen asi zpoloviny správně široký, a ten jsem koupil. Jenže ten zase stál jenom devatenáct korun, takže je to určitě mizerný štětec a až s ním budu malovat oblohu, tak bude flekatější než dřív.

V práci jsem byl strašlivě zepsut šéfem, že nic nedělám, a co udělám je špatně a že jsem vůbec nejhorší programátor, co nejhorší programátor, že jsem ten nejhorší člověk jakého kdy viděl a jestli jsem tak špatný cyklista jako programátor a člověk, tak se určitě brzo na kole zabiju a šéf ode mne bude mít pokoj, čímž se mu uleví. To řekl. A pak mi sepsal celý seznam úkolů a všechno musí být do úterka hotové a zase mě zepsul a na papír napsal další úkoly a tak to šlo celý den.

Pak jsem pálil cédéčko a když jsem ho vypálil, tak nešlo přečíst.

Nakonec jsem ani nové obrázky nemohl naskenovat, protože počítač kolegy Burizona (on se vlastně jmenuje Jirka Burýšek, ale říká se mu Burizon) se úplně zhroutil a Burizon se z toho taky skoro zhroutil, pořád skákal kolem počítače s očima navrch hlavy a vyřvával, že tam má data, že se může jít oběsit a do toho po mě řval šéf, že jestli to do úterka nebude, tak se můžeme jít oběsit úplně všichni, zkrátka bylo veselo.

A ještě jsem někde ztratil redukci z galuskového ventilku na autoventilek, takže si nemůžu kolo nafoukat u pumpy ani šlapací pumpičkou. Novou redukci v obchodě nemají a proto jezdím na kole nafoukaném jen tak napůl, a to mne znervózňuje.

Teď už je zas skoro půlnoc a já mám všeho plné zuby a jdu spát.

Středa 27 

Přidal jsem stránku Jak chtěla Žába létat a jiné příběhy. Od rána sedím u počítače, šéf volá každou půlhodinu a ani si nemůžu nic namalovat, protože, jak jsem zjistil, se neobejdu bez širokého plochého štětce. Úzkým štětcem nikdy nenamaluji oblohu jaksepatří. Zítra jedu do práce, štětec si koupím a naskenuji nové obrázky, ale tentokrát je nebudu dávat na web hned všechny najednou.

Napsal Amal Gamate, který byl v Nepálu a lezl tam na Everest, že má o tom stránky, tak jsem se tam díval a opravdu, byly tam.

Úterý 26 

Dohromady nic se neděje, sedím doma, venku je pošmourno a včera jsem v posilovně vypachtil z posledních sil 130 kilo a víc ani deko. O víkendu chumelilo, v noci na neděli napadlo v Novém Jičíně pět centimetrů sněhu, a v neděli taky pořád sněžilo a nikam se jít nedalo. Takže za celý víkend jsem byl jenom ve Štramberku na trúbě, a kdo neví co je trúba ve Štramberku, tak je taky trúba. Štramberská trúba je věž, sloužící coby rozhledna, chodí tam lidi, zejména školní výlety a koukají z ochozu a mají závratě. Já mám taky závratě a navíc jsem těžší než ty školní děti, tak jsem se po ochozu plížil velmi opatrně, záda přilepená ke zdi, zuby pevně stisknuty. Stejně nebylo skoro nic vidět, pro samé sněžení. Pak jsem šel dolů do hospody a tam měli kafe a ještě štramberské uši, ale ty já moc nerad, tak jsem snědl jenom dvě.

Měl bych programovat, ale nějak se mi nechce, vůbec nic se mi nechce, bohužel ani spát ne, jinak bych si šel lehnout a měl pokoj. Lilii královskou už jsem namaloval třikrát, ale pořád to není nic moc, ačkoli už jsem se naučil dělat obstojné valéry a natřít nebe tak, aby nebylo samá šmouha. Včera, když jsem maloval třetí verzi lilie, tak přišla Blable a ptala se, co to tam zas mastím.

"Ále, mažu tady ten list žlutou barvou."

"Mažeš?"

"No jo, mažu, moc mi to nejde."

"To je tím, že k tomu máš špatný psychologický přístup. Proč říkáš, že to mažeš? Ty se na to vlastně podvědomě připravuješ, že to zas bude mazanice a tak to taky mazanice bude. Protože tomu říkáš mazat, tak je taky dojem z těch tvých obrazů takový… mazlavý."

WhereIsIt by byl možná dobrý program, kdyby na něj existoval použitelný crackStrašně nerad kupuji věci. Rohlíky, maso, chleba, to mi žádné potíže nedělá, ale jednorázové nákupy za hodně peněz, to nenávidím. Obvykle o tom několik měsíců přemýšlím, uvažuji, jaký druh věci si koupit, co bude lepší a co zas levnější, zvažuji varianty, až se tím tak znechutím, že nakonec nekoupím nic. Třeba asi před čtrnácti dny mě posedl nápad, že potřebuji k počítači skener, abych nebyl odkázaný na skener u nás ve firmě, který je nevalné kvality a navíc se k němu dostanu jenom občas. Představoval jsem si, jak zavalím web kvanty fotografií, různými naskenovanými lístky z vlaku a podobnými věcmi, čímž nebývale pozvednu jeho grafickou úroveň, probíral jsem se katalogy, zjišťoval, jaké typy skeneru se vyrábějí. Nakonec jsem vybral peníze z banky, sedl na tramvaj a jel pro skener. Po třech zastávkách ve mě začala hlodat pochybnost, jestli je to dobrá myšlenka, kupovat drahý skener, a na páté zastávce jsem vystoupil, zcela přesvědčen, že jen idioti si kupují skenery, nasedl jsem do tramvaje jedoucí zpátky a bylo po skeneru.

Podobně už několik měsíců kupuji čelovku, ale tu bohužel koupit musím, protože se bez ní neobejdu.

Dneska večer mám jít s Pepkem a Vitáskem do hospody, ale nevím, moc se mi nechce a navíc hrozí nebezpečí, že Pepkovi zlomím sanici, protože mě poslední dobou hrozně rozvztekluje už svými přiblblými maily, natož až ho uvidím, to se asi neudržím. Tak možná ani nikam nepůjdu.

Stáhl jsem si program WhereIsIt, který slouží na katalogizaci disket a CD, jelikož mám plný šuplík cédéček a vůbec netuším, co na kterém je, jenže nemůžu nikde najít žádný funkční crack, a žádné dlouhé peníze za program dávat nebudu, takže je mi celé WhereIsIt k ničemu.

A já už ani nevím, co bych měl malovat, dejte mi všichni pokoj.

Pondělí 25 

Až mi zas někdo bud vykládat, jaký jsem idiot, že tahám po horách kredence plné nesmyslů, zbytečností a věcí k ničemu, tak mu řeknu, ať si trhne nohou! Protože jestli bych já byl proto blbý, co by pak byl jistý Václav Forchtner, sedmdesátiletý udatný cyklista, který jezdí po světě na kole zvícím sedmdesáti sedmi kilogramů?

Neděle 24 

Kritika poslední dávky akvarelů začala náramně slibně:

Ježíšikriste!

To mě rozesmálo. Správně, tak nějak jsem si vždycky představoval dojem, který v divácích vyvolají má díla.

Až půjdeš do té tvojí skvělé knihovny, vyžádej si od José Mária Parramóna Světlo a stín.

Já si to dokonce koupím, a koupil bych si to už dávno, kdyby to v knihkupectví měli. Místo toho jsem si koupil dvě další příručky, "Jak malovat akavrel" a "Perspektiva pro výtvarníky". V "Perspektivě" jsem se dozvěděl, jak malovat rouru, a taky, že jsem jasné áčko. Jsou tam totiž vždycky u každé části obrázky, kde se pod písmenem A uvádí, jakých chyb se dopouštějí začátečníci a jak se to určitě dělat nemá a pod písmenem B jak je to správně. No a to "A" mohli klidně nadepsat "Tak to maluje Howadoor", protože jsem vyrobil úplně všechny popsané chyby beze zbytku a navíc několik dosud nepopsaných.

Ale teď už vím, jak na to a hned jak zmáknu tu lilii, tak se vrhnu na roury.

Albrecht Dürer: Důl na červenou řepu

Nezbláznil ses?

To už je dávno…

Mimochodem ten nepopsaný obrázek je okno u vlaku, že jo? Já to poznal podle toho, že obrázek vypadá hnusně špinavě, přesně jako ve vlaku.

Správně, máš bod, je to okno u vlaku, ale nejásej, zatím to až na mého tátu, který v tom viděl kufr, poznali všichni.

Jo a docela by mě zajímalo, jak ti kde svítí slunce. A nebo co je to za zvláštní stromy, že vrhají stín každý jiným směrem, pokud možno do silnice.

To by mě taky zajímalo! Mi to samotnému bylo divné, ale asi v Maďarsku svítí jinak slunce či co. Uvažoval jsem, jestli to malovat věrně dle reality nebo opravit, aby to více odpovídalo tradičnímu, úzkoprsému vkusu běžného diváka, a nakonec jsem to raději namaloval věrně. Jak je vidět, byla to chyba. No co, namaluju to znovu, vlastně už jsem namaloval.

Paneboze! Tolko utrpenia pokope! Dobri maliari, rozumenj DOBRI namaluju raz za rok nejaky obraz na ktorom sa poriadne vyblaznia a ktory dopiluju dokonca. Ty tusim pred kvalitou uznavas kvantitu a tak robis jeden blivajz za druhym. Jedine pozeratelne je ta cesta do Mako, takze jednoznacny zaver: uberaj sa smerom krajinky, pretoze tie pohare a razitka, to je des! Jedina pre teba dobra sprava je, ze maloktory maliar tlaci 136kg a sype efedrin.

Není pravda, že opravdoví malíři malují jeden obraz rok, to je blud, vytvořený filmy o klasických malířích. Práce na obraze se opravdu může umělci protáhnout na rok i více, ale to neznamená, že ho maluje bez ustání furt pryč celý rok v kuse! Kdepak, mezitím udělá tucty jiných obrazů, co víc, celé hory! K tomu vleklému obrazu se mezitím vždy na chvíli vrátí, tu udělá čárku, tu zas něco odmaže, a tak mu to dlouho trvá.

Jenže celá ta věc se týká olejářů, tedy těch, co malují olejovými barvami. Akvarel se nedá malovat pomalu. V příručce se vysloveně praví, že práce na akvarelu by nikdy neměla trvat déle než asi tři hodiny, přičemž opravdový malíř zvládne velký akvarel za dvě i méně hodin. Skica zabere třebas jen dvacet minut.

S tím efedrinem jsem trochu kecal, momentálně ho neberu, protože ho nemám a nový nemůžu sehnat. Sypu akorát kreatin, což je sice dobrá věc, ale doping to není.

A krajinkám se opravdu hodlám věnovat nejvíc, ale nejdřív se musím naučit techniku na jiných tématech.

Co se čílíte, mě to s tím stínem přijde správně ujeté, už si něco z toho vybírám do obýváku…

Jak vidím, Vitásek se dostal z deprese a má zas dobrou náladu, což je pozitivní.

…jenom kdyz malujes krajinky, tak bych vynechal vsechny dopravni znacky, triskace,…a jine vymozenosti moderni doby.

Značka se mi opravdu nepovedla, uznávám, ale nesouhlasím s tím, že bych ji měl vynechat úplně. Už tak jsem povolil, a vynechal bicykl, který byl ve skutečnosti o tu značku opřený, protože jsem si na velocipéd zatím netroufnul. Naopak si myslím, že takové věci vytvářejí pěknou, enervující kompozici. Snad by tam místo značky mohla být autobusová zastávka… až to budu malovat znovu, tak to uvážím.

Howadoore, namaluj taky Vitáskův obývák.

O příštím víkendu budu malovat předsíň, to mi zatím stačí.

Náhodou,Aničce se všechno moc líbí. Cesty i kanály.Vůbec tomu nechtěla věřit,že to maluje začátečník.

Je to sice milé, ale žádnou váhu tomu nepřikládám. Jednak proto, že se jí líbí všechno, druhak proto, že mne všeobecně všechny ženy a dívky milují a nekriticky zbožňují a jejich planoucí cit k mé osobě jim zastírá zrak a znemožňuje malby opravdu nezaujatě zhodnotit.

Kaslat na svetlo a perspektivu,dolezity je pocit.

Já z toho teda dobrý pocit moc nemám, když vidím, jak se mi ty věci hroutí a bortí. Perspektiva je důležitá věc. Zajímavé však je, že až někdy do renesance dělala perspektiva malířům nepřekonatelné obtíže. Když se projedete po muzeu nebo starém hradu, kde visí starší obrazy, tak to sami uvidíte. Třeba slavný Albrecht Dürer, který uměl třeba zvířata zobrazit tak precizně, že vypadají jako na fotografii, maloval krajiny na první pohled nevěrohodné, zborcené a s otřesným způsobem nezvládnutou perspektivou.

Fakt to kreslis ty???

Přiznám se! Nekreslím, vždycky si zajdu před základní školu, kde prohrabu popelnice vyberu z nich školní práce z výtvarné výchovy.

Mistře, už jste se rozhodl, za kolik mi prodáte ten obraz, jak jsme se o něm bavili v počátcích Vaší tvorby?

Prodat ho nemůžu, protože ho nemám, neboť zůstal u rodičů.

Sobota 23 

Lilium Regale - Lilie královskáLilium regale pochází z Číny, je je vysoká 100 - 150 cm s bílými trubkovitými květy a s nádechem do červena. Kvete koncem července. Velice často se používá pro rychlení ve sklenících pro řez květů. Výrazně voní. Proto není vhodná do místností, kde se spí. Česky se jmenuje lilie královská a pěstuje to máma před domem, a to nemá dělat, protože pak si někteří hloupí amatérští mazalové usmyslí, že budou lilium regale malovat, snaží se o to, nejde jim to a pak zuří a vztekají se až mi jde pěna od huby.

Jsem na víkend u rodičů, pročež se nacpávám jídlem a maluji kytky a poslouchám strašlivé zvěsti o hrůzných událostech, které se na nás řítí a nejhorší událostí jest svatba mé nejmladší sestry. Sestra se jmenuje Kateřina a je naprosto šílená, až z toho navštěvuje psychiatry, to však nijak nevadí jistému Milanovi, aby se s ní nechtěl oženit a nikdo jim to nemůže zaboha rozmluvit. A tak sedíme s tátou u stolu a svorně nadáváme a láteříme na sestru, co se chce vdávat a tím nám připravit několik příšerných dnů a na konci ten nejpříšernější. Protože táta nenávidí jakýkoli styk s příbuznými a vůbec s větším počtem lidí, nemá rád návštěvy a já jakbysmet. A když je svatba, tak se prý musí dělat u té provdávané, jako by to nemohlo být v Koněpruských jeskyních nebo hlavně někde jinde než u nás. Ke všemu přijedou mraky lidí, přijede celé příbuzenstvo. To je hrůza sama o sobě a člověk se osype už jenom z té představy, navíc lidi chtějí jíst a to stojí peníze, všichni hysterčí, pak se ožerou a vedou stupidní řeči a člověk jim ani nemůže zlámat kosti, protože by byl skandál. Jenže to pořád není to nejhorší.

Společně s tátou jsme si vymysleli, že Milana zkusíme podplatit a tak svatbě zabránit, ale valnou naději do toho nevkládáme. Já jsem také navrhl, že budu Milanovi říkat pohrdavě Miláááán, a že mu slíbím, že od toho upustím, když se nebude chtít oženit, ale táta truchlivě pokýval hlavou, ať to zkusím, ale že to určitě taky nevyjde. Pak jsme potichu dumali, jak ho porazit autem beze svědků, ale nejspíš se nám ani to nepovede. Navíc ten Milááán ani není žádný děvkař, že by se mu šikovně podvrhla jiná ženština a on by mou sestru nechal na ocet a od svatby by byl pokoj.

Taky jsme vymysleli, jestli by nebylo dobré nakazit celou rodinu nějakou přijatelnou chorobou, kupříkladu cholerou, aby se svatba nemohla konat.

Stejně je to lumpárna, vdávám já se snad? Ovšem sestra, ta musí mít vždycky něco extra!

A ta vůbec nejhorší věc, která je s tím spojena, není naše příbuzenstvo, ale rodina toho Milááána. To je katastrofa, co je to za lidi. Jednak je jich neuvěřitelně moc a někdy mám podezření, že si je ten Miláán vymýšlí, protože tolik bratrů a sester a bratranců a jiné svoloče snad ani člověk mít nemůže. A tihle všichni vytvářejí hrozně pospolnou smečku, která se bez ustání a jakéhokoli zjevného důvodu navzájem navštěvuje, pořád o něčem beseduje, rokuje, pořádá oslavy kdejakých svátků a narozenin a dělá podobná svinstva, a vůbec neumí pochopit, že my jsme lidé odtažití, všímáme si svého a nepotřebujeme, aby jiná, naprosto cizí rodina, navíc zvící menšího okresního města, strkala svůj svinský rypák do naší zahrádky. A ještě ke všemu rypák brunátný, rozjařený, z něhož se linou bodré, přátelské, nesnesitelné řeči k zblití a k rypáku několik párů rukou, co člověka pořád poplácávají a mezi řečí si cpou žrádlo do mordy, drobí, mlaskají a vůbec dělají všechno proto, aby rozumný, uvážlivý člověk popadl kulomet a zkosil to všechno několika dávkami.

Tak to je ta hrozná událost, co se na nás valí a má to být někdy na podzim, proto sedíme s tátou u stolu a mlčíme pochmurně a máme černé myšlenky a ani ta lilie královská se mi nepovedla.

Pátek 22 

Včera jsem jel na kole do práce i z práce a ejhle, nepíchnul jsem. Výměna pláště zabrala. Zato když jsem jel zpátky, tak jsem se málem přizabil, protože jsem skoro vrazil do jiného bicyklisty, který jel přímo proti mě. Jel jsem už za tmy, a když jsem jel část trasy, která vede po cyklotrase, najednou odněkud slyším sirénu. Trochu divnou sirénu, tak pořád koukám kolem, kde jede auto s tak divnou houkačkou a když pořád nic nevidím a podívám se konečně zase dopředu, tak se řítím přímo na maníka, co jede na neosvětleném kole, ale zato má na něm vpředu přidělanou sirénu. Zřejmě si myslel, že se mu tak lidi vyhnou, ale efekt to mělo přesně opačný.

Z práce jsem přivezl naskenovanou další dávku akvarelů, které vám bez dalších řečí předkládám ke zdrcující kritice, protože je skoro půlnoc, venku bouřka a mi se chce spát. Už první obrázek je mimořádně vyvedená věc, doufám, že poznáte, co znázorňuje.

*

Trefné, což? Volnou tvorbu jsem však zatím nechal stranou a vrátil se k zátiší. Následující ohyzdná mazanice představuje hrnek s kávou a lžíci.

*

Protože se to i mě zdálo odpudivé, raději jsem totéž namaloval ještě jednou v tmavě hnědé. Opravdu se mi to zdá o něco málo lepší.

*

Poté jsem vytvořil dvě nové lampy, protože lampy, jak víte, ty mi jdou.

*

*

No tak teda nejdou. Raději jsem zase zkusil zátiší. Tohle znázorňuje mačkátko na citróny, tužku a hrnek.

*

A na tomto zátiší vidíte pepřenku, hrnek na kávu, zápalky a láhev.

*

Předchozí dvě zátiší mi připadla natolik uspokojivá, že jsem se vrhnul konečně na krajinu, které se chci věnovat od začátku.

*

Třeba dokonce někdo pozná odkud to je.

*

S identifikací tohoto místa by třeba Joe také neměl mít větší potíže. Krajinky mě začaly bavit, i pustil jsem se do znázornění "Cesty z Makó", což je silnice, která vede z maďarského města Makó.

*

Mňo… není to přesně ono. Především to má hrozně zborcené proporce, cesta vyšla příliš úzká. Raději jsem to zkusil znovu.

*

To už se mi zdálo o poznání lepší. Ale stejně při podrobném zkoumání neobstojí ani perspektiva, ani proporce, navíc se mi zdá formát obrázku nudný. Tak ještě jednou a jinak.

*

Lepší se to, říkám si, ale cesta je pořád úzká. Tak to zkusíme počtvrté.

*

To je ono! Tohle se mi už docela zamlouvá. A teď zkusím pohled ze stejného místa, ale opačným směrem.

*

Jo, cestu z Makó mám zmáknutou. Proto se vrhám na jinou maďarskou scénu, a to vodní kanál.

*

Kupodivu to trochu jako voda vypadá, ne? Ale spokojený jsem s tím nebyl, tak jsem to zkusil znovu.

*

Hm, to snad taky není úplně k zblití? Ovšem barvy jsou příliš řvavé, výrazné, prostě anilínové. Raději jsem se vrátil k starým dobrým barvám Van Gogh.

*

Barvy už se mi zdají lepší, ale stejně to má jakousi vadu. Udělám asi ještě jeden pokus. Ale to až někdy příště, pro tentokrát jsem zásobu akvarelů vyčerpal, jdu spát a očekávám vaši zdrcující a nelítostnou kritiku.

Čtvrtek 21 

Přece jen jsem další "Kanál" namaloval. Je lepší, než ten první, ale stále to není ono. Děcko stávkuje pořád a dokonce, když k němu přijdu s obrázkem, strká hlavu pod polštář nebo si ji schovává do dlaní. Lump je to.

V úterý jsem se holedbal svými báječnými výkony v multipresu, načež se ozval Joe a pohrdavě opáčil, že jsem břídil a tupý zvedač železa, zatímco on je géniusem, protože si sestavil vlastními silami rikšu nebo obdobný, blíže nepopsaný šlapohyb. Tím mě skutečně zdrtil, ale dnes vrátím tomu závistivému montérovi úder - můj nový výkon v multipresu není jen nějakých 135 kilo, ale celých 136! Zlepšil jsem se o další dvě kila! A co teď, Jane Hlaváčku, s čím teď se vytasíš, co, čím mě překonáš? A rozmysli si to dobře, protože ty třeba postavíš ještě jedno šlapací monstrum, ale já budu dál pojídat kreatin a sypat efedrin, a za čtrnáct dnů už třeba vytlačím 140 kilo, tak aby ti ještě zbyla munice!

Ovšem uznávám, že sestavit sám kolo či něco podobného je úctyhodný výkon. Já jsem v tomto směru žádných výrazných úspěchů nikdy nedosáhl, jenom jednou kdysi dávno jsem vybavil tříkolku brzdícím padákem, vyrobeným z motouzu a pytle od hnojiva a s tříkolkou jsem se pak řítil z kopců a když jsem dosáhl děsné rychlosti asi dvaceti kilometrů v hodině, tak jsem vyhodil brzdící padák, ten se rozbalil a za tříkolkou sebou házel ze strany na stranu a bouchal do chodců. Ti byli zuřiví a stěžovali si mým rodičů, co to mají doma za praštěného pošuka, když jezdí v osmnácti z kopce na tříkolce a tahá za sebou pytel od hnojiva. Rodiče mi to pak zatrhli, aby nebyla ještě větší ostuda, ale já si stejně myslím, že to byl docela obstojný nápad.

Kdo ví, třeba na svém vlastnoručně svařeném kole má i Joe brzdící padák, ani bych se tomu moc nedivil, protože Joe je blázen. Na první pohled vypadá vcelku normálně, hovoří rozumně, ale po chvíli zjistíte, že mezi řečí občas pronese něco nepříčetného a přitom se mu zablyští v očích šíleným svitem. Když jsem si loni na jaře koupil kolo, šel jsem k Joeovi pro rady, jak mám bicykl seřídit, jak o něj pečovat a tak. Skutečně mi v mnohém poradil, a to chytře a užitečně, to uznávám, ale na některé bizarní věci zase dlouho nezapomenu. Například se zajímal, jestli má kolo duralový nebo ocelový rám. Když zjistil, že duralový, povalil velocipéd na bok a bez dalších cavyků po něm začal snožmo skákat. Kolo se prohýbalo, praskalo v něm, ale on po něm skákal jak magor.

"Co to děláš?", ptám se vyděšeně.

"Zkouším pevnost", vysvětlil klidně Joe a ještě párkrát na kolo dupnul, "no jo, myslel jsem si to, máš to moc měkké."

"A to je dobře?"

"To je špatně, ty ňoumo", prohlásil s despektem Joe, "když budeš šlapat do kopce, ztratíš hodně energie, protože se to bude prohýbat."

"Hodně? Jak hodně?"

"Ztratíš tolik energie, kolik jsi jí nikdy ani neměl, to uvidíš. A hlavně když ti někdo povalí to tvé měkké duralové kolo na zem a bude po něm skákat, tak se ti hned zničí."

Pak zas chvíli mluvil rozumně o správném nastavení sedla, centrování kola a o správné volbě plášťů. Ptal jsem se ho, proč je na pláštích vyznačen šipkou směr rotace a co by se stalo, kdybych plášť dal obráceně.

"Nic zvláštního by se nestalo. Jenom by ti to v zatáčce ustřelilo a ty by sis namlátil."

"Tak to já to nechám tak, to by byla blbost to otáčet."

"No blbost… jak se to vezme. Někteří cyklisti si to na předním kole dávají schválně obráceně."

"A proč? Na předním kole to neustřeluje?"

"Ale ustřeluje, ještě mnohem víc než na zadním."

"Tak proč to obracejí?"

"Protože je pak jízda o hodně zábavnější."

"To nechápu. Ty to máš taky otočené?"

"Nechápeš, protože jsi amatér, turista a břídil, zatímco já jsem skutečný cyklista, kterým se ty nikdy nestaneš. Já to otočené nemám, protože mám na kole naprosto hladké galusky a ty ustřelují ještě mnohem líp než ty tvé rapaté traktorové pláště, i kdybys je stokrát otočil."

Poté mi Joe líčíl, jak skvělé to je, když se řítí z kopce, najede do zatáčky, kolo ustřelí, on spadne, koulí se i s kolem ze svahu, celý se podře a pomlátí. To že je to pravé cyklistické maso. To dělá z cyklistiky ten pravý, zábavný sport skutečných mužů. Vyprávěl, jak už se takhle pomlátil mockrát, co všechno si odřel, rozštípl a zlomil a které části těla mu drží už jen díky svazku chirurgických nití.

"Je to prostě paráda, položit kolo v padesáti v zatáčce na bok a brousit bokem asfalt."

"Teda já tomu asi nerozumím, ale o takovou parádu nestojím", namítal jsem.

"Dokud kolo nepoložíš na bok, nikdy nepoznáš, kde jsou hranice tvých možností, ty hudlaři."

Mé kolo se mu vůbec nelíbilo. Například koukal, že mám vpředu trojpřevodník:

"No jo, trojtác, to jsem si mohl myslet", prohlásil hlasem plným pohrdání.

"To je málo? Vždyť víc už se ani nevyrábí? Kolik tam máš ty?"

"To není málo, to je moc! Je to zbytečně těžké a opravdový cyklista tolik převodů nepotřebuje, protože umí jezdit i bez nich. To jen výletníci a začátečníci potřebují tři převodníky."

"Takže ty máš na kole dva?"

Joe se na mne podíval zcela zhnusen.

"Já tam mám samozřejmě jen jeden. Kdysi jsem tam měl skutečně dva, ale to už jsou léta, co jsem ten jeden odmontoval. Bohužel jsem ho zahodil, jinak bych ti ho dal a mohl by sis ho tam taky přišroubovat, když jsou ti tři málo."

"A co osmikolečko vzadu, to je taky moc, co?"

"Osmikolečko je amatérský hnus. Správný sportovec nemá víc jak čtyřkolečko, protože to k ničemu nepotřebuje. Od toho jsou nohy, ne převody, aby tě vytáhly do kopců."

"Takže ty máš vpředu jeden převodník a vzadu čtyřkolečko, jo? Děláš si ze mě srandu?!"

"Hm… přiznám se, nemám tam čtyřkolečko. Mám tam zatím pětikolečko. Ale smontoval jsem to tak, že jsou vždycky dvě a dvě kolečka stejná, takže vlastně je to tříkolečko."

Joe vytáhl kolo z garáže a ukázal mi ho. Vážně to tam tak měl.

"A k čemu je to dobré? Vždyť to nedává žádný smysl!"

Joe se zapýřil: "Nedává… když já strašně rád řadím rychlosti. A takhle můžu jet pořád stejně a přitom řadit z jednoho kolečka na druhé. Je to paráda, jedu si po rovině a neustále řadím. To je můj vlastní vynález."

Prostě blázen. Chtěl bych vidět to jeho nové kolo, co si sám sestavil. Ono totiž nejenže mu byly tři talíře moc, osm koleček příliš, blatníky k ničemu, pláště úplně k zahození, on dokonce Joe zastával názor, že i taková řídítka je třeba oříznout na co nejmenší velikost, aby se kolo dále odlehčilo, do rámu, klik, pedálů a sedla vyvrtat odlehčovací otvory, místo brzdových lanek dát jen tenké drátky a brzdové špalíky seřezat na úplně malilinkaté, protože správný cyklista potřebuje kolo lehoučké, co jede skoro samo, řítit se na něm jako vítr a samozřejmě přitom nebude brzdit, to dá rozum. Jestli tenhle svůj minimalistický přístup aplikoval i při stavbě svého nového kola, tak mu z toho nejspíš vyšla taková ta jednokolka, jak na tom jezdí v cirkuse. Vymontoval ze stávajícího bicyklu přední kolo, na střed přivařil kliky a to je celé. Pak se na tom spouští ze strmých kopců a libuje si, jak si dole namlátí.

Teď mě ovšem napadá, že jsem si to možná dnes u něj zavařil, a to by nebylo dobře, protože od něj zase brzo budu potřebovat moudré rady. Joe není jen cyklista a lezec po skalách, on je i vodák. A já se chystám zakoupit si nafukovací člunek, na kterém budu pádlovat po brněnské přehradě a i jiných přehradách a musím se jej jako zkušeného plavce vyptat, jaký člun si mám koupit, na co si dát pozor a tak. Jestli jsem si to dnes u něj polepil, tak mi asi namluví, abych si koupil nějaký nesmysl, co bude plavat jak kříženec Nautila, Titaniku a sekyry, pak se s tím vydám na prýgl a uprostřed se utopím, zatímco Joe se mi bude z břehu chechtat na své cirkusové jednokolce.

Ale snad nebude tak zle. Nakonec jsem nenapsal nic víc než pravdu, a to dokonce ani ne celou pravdu, protože jsem ohleduplně nepopsal, jak se Joe polévá voňavkou a pak chodí do posiloven, kde si v šatnách vyhlíží zženštilé týpky v přiléhavých elastických oblečcích, tak co by se na mne zlobil, že?


Přišlo několik (dva) dotazů na zen. Odpovím na ně asi až o víkendu, protože si to musím promyslet.

Středa 20 

Zrada! Namaloval jsem nové dílo s názvem "Kanál". Nejde, pochopitelně, o žádnou stoku, kloaku velkoměsta či podobnou nechutnost, nýbrž se jedná o kanál vodní, a navíc maďarský. Když jsem to namaloval, tak jsem hned utíkal vypůjčit si od Blable děcko, abych vyzkoušel, jestli pozná, co na obrázku je a tak zjistil, jestli jsem kanál ztvárnil správně. Přivlekl jsem robě k dílu.

"Copak je na obrázku, no?"

Nic. Dítě mlčí.

"Tak co tam je, vidíš přece obrázek, řekni, co je na něm?"

Zase nic. Děcko se odmítá na obrázek podívat.

"Tak se přece koukni, co tam vidíš?"

"Nic."

"Jak, nic? Co je to třeba tady?", ukazuji na stromy.

"Nic."

"Nic? Jak to, nic?"

Děcko zase mlčí.

"A co je to tady dole, no? Je to řeka?"

"Ne."

Evidentně stávkuje, drzoun malý! Co já budu dělat? Jestli ho to nepřejde, tak na kom budu své malby zkoušet? Je to lump, takové malé dítě a bude mi kazit umění! Já ho ztluču, až bude vidět kanály všude, bestii!

Další kanály jsem tedy nemaloval, a místo toho jsem sepsal na žádost Čubase traktát o botách.

Úterý 19 

Čchi Paj-Š': KachnyHa, bídáci, zde zřete mé nové multipresní výkony: 6×110, 3×120, 2×125 a nakonec 1×134! Prima, co? Ale nejde o kila, nejsem cirkusový silák, jde o duchovní rozměr, o soustředění, uklidnění mysli, koncentraci na jediný bod a voilá, je to tam!

A taky je to legrace, zábava a potěšení, což někdo nechápe. Pepa to třeba nechápe vůbec, jelikož si myslí, že chození do posilovny je nesmyslné pachtění a funění a už jenom z představy, že by měl jít cvičit, mu naskakuje husí kůže. Tak sedí pořád v práci, nebo doma, nic ho netěší, a jenom nadává, že si nemůže koupit novou televizi. Nikde žádné uspokojení, je zkroušený, zdeptaný a nová stohertzová televize drahá.

Anilínové barvy naproti tomu nijak zvlášť drahé nejsou, a proto jsem sedl na kolo a uháněl do města, abych si je zakoupil a mohl spáchat několik akvarelů se zvláště výraznými, přímo nepříčetnými barvami. Akvarelů, v nichž se mi povede vystihnout, jaké to bylo v Maďarsku, když jsem okolo něj uháněl na bicyklu a slunce svítilo jak vzteklé a já šlapal a šlapal a říkal jsem si "Ó, to slunce, to dnes zase žblunce.". Pak takový akvarel vystavím a budou na to koukat lidi a řeknou si "Ó, to slunce, to je hotový rýč, razítko nebo snad pádlo?".

Tak jsem dorazil do města, do prodejny potřeb pro výtvarníky a zakoupil anilínové barvy za šedesát korun, a co mě překvapilo bylo, že je na nich napsáno, že vůbec nejsou jedovaté, a vida, já si celý život myslel, že anilínové barvy jedovaté jsou. Co mě však nepřekvapilo vůbec bylo, že jsem před prodejnou zjistil, že mám prázdné zadní kolo. Čtvrtá vyjížďka, čtvrtý defekt.

Duši jsem v blízkém parku zručně vyměnil, neboť už to mám nacvičené a dojel domů, kde jsem se pustil dle rad Joea, občanským jménem Honzy Hlaváčka, do detektivního pátrání, abych odhalil příčinu neustálého splaskávání. Neodhalil jsem nic. Špice nikde netrčí a navíc díry vznikají na vnější straně, tudíž příčina v ráfku netkví. V plášti žádná zjevná díra není. Nakonec jsem plášť vyměnil za jiný, protože jediné, co mě napadlo je, že je asi už hodně sjetý. Ačkoli nevypadá.

Pak jsem se dal do matlání anilínových barev, které jsou tak výrazné, až z toho lezou oči z důlků a zmastil jsem hned několik variant námětu "Cesta z Makó". Poslední varianta se mi moc líbí, pořád na to zálibně koukám a říkám si "To slunce, ó, jak praží" a též bedlivě sleduji, jestli se mi opět někde nepovedlo vytvořit pádlo nebo razítko, abych zas neměl ostudu.

Vitásek mi psal, že potřebuje do pokoje obraz, tak abych mu nějaký namaloval, protože si myslí, že ho to vyjde levněji, než kdyby něco kupoval. A to má asi pravdu. Prý je mu jedno, co na obraze bude, může to být zátiší nebo krajina, tak si myslím, že vezmu tubu černé a nakreslím mu razítko zkřížené s pádlem, velké aspoň půl metru a on bude nadšen. Jenom aby po mě nechtěl, abych mu to ještě zarámoval… i když možná, že bych něco jako rám z bedničky od ovoce taky stloukl.

Lidi furt píšou, že chtějí něco o horách, o Mont Blanku a o botách, ale mi se nechce nic psát, mám taky dost programování a ještě je tu ta předsíň, co se musí vymalovat, tak já vážně nevím, jak to s tím bude.

Blable kouká na můj anilínový obraz a říká, že už ví, jak vznikl ten smaragdový Nový Jičín. Což zjevně nedává nikomu žádný smysl, proto to vysvětlím. Abych se kulturně vzdělal, navštívil jsem onehdy v Novém Jičíně místní prodejní galerii, kde visí mnoho rozličných obrazů i jiných artefaktů. To se prý tak říká, artefakty, a je to to, co vytváří moderní umělci, když navzájem svaří několik rour, pocákají to růžovou barvou a vetknou do betonového kvádru. To je artefakt a pak to jde do Národní galérie, což je údajně nějaké skladiště artefaktů někde v Praze. Tohle náhodou vím dobře, že v Národní galérii se skladují artefakty, neboť jsem včera za tím účelem sledoval pořad s ministrem kultury, jelikož se mne to coby umělce týká. A v pořadu byl ministr kultury a říkal, že Národní galérie je v Praze, jsou v ní artefakty a lidi tam chodí a na ty artefakty civí.

Pak jsou ještě Akta X, a na ty taky lidi civí, a nejvíc na ně civí Pepa, protože je to jeho oblíbený pořad, civí a slzí, že nemá tu stohertzovou televizi.

Nějak se nám to zamotává, koukám!

A to mě ještě napadá, že si ten obraz chce dát Vitásek na zeď v obýváku, kam mu chodí návštěvy a on jim to třeba bude ukazovat. Jenže přece nemůže říct, že je to pádlorazítkorýč a kolem jsou nabité hřebama lajsny z lísky na ovoce. Musí říct, že je to artefakt, to mu musím vysvětlit, aby to nespletl.

A teď zpět k Národní galérii. Ministr kultury pravil, že jsou tam ty věci jak už jsem psal a na ty dohlíží ředitel, což je jistý Knížák, a toho znám, protože ten je artefaktama úplně posedlý a sám je vlastnoručně montuje a vůbec se nestydí. A kam to dotáhl, že? Jenže se nezavděčil všem, a zvláště se nezavděčil jistému výtvarníkovi příjmením Černý, který si v tom pořadu stěžoval, že jeho artefakty pan Knížák do galérie nechce, což je prý údajně svinstvo.

Tedy pokud se mne týče, tak se domnívám, že svinstvo je, když si ten ministr kultury asi dvacet minut v kuse vyplachuje svou nechutnou hubu slovem "zodpovědnost", pořád tvrdí, jak on má za všechno "zodpovědnost" a ještě další "zodpovědnost", a že když se něco stane s těma artefaktama nebo vůbec, tak on si to zodpoví. Což jak každý normální občan ví, je úplná blbost, protože ministrovi se nemůže stejně nic stát, i kdyby třeba všechny artefakty sežrala bělomorka a nejhorší co se mu může stát je, že už nebude dělat ministra a místo toho bude dělat poslance, čímž se mu sníží plat z nestvůrně horentní sumy na sumu pouze horentní. A to je taky celá ta zodpovědnost pana ministra.

Ale o to přece vůbec nešlo!

Šlo o prodejní galérii v Novém Jičíně, která oplývá obrazy i artefakty, a kterou jsme s Blablí navštívili, bychom to shlédli a poučili se. Byly tam věci roztodivné a kromě jiného též obraz, akvarel, na němž bylo náměstí v Novém Jičíně. Vyvedeno pečlivě, detailně, to se musí nechat, jen to nebe bylo jakési… smaragdové. Prostě divné.

Nu a teď, když Blable kouká na můj obraz, tak říká, že už ví, jak to smaragdové nebe vzniklo. On ten malíř totiž taky zřejmě použil anilínové barvy a taky je namíchal tak blbě jako já.

Čímž jsme zjistili, že se z nás nezadržitelně stávají experti na malířství. Ze mne, protože se učím malovat, a z Blable, protože jí o tom ustavičně vykládám, až jí z toho brní hlava. A hned jsme si představovali, jak půjdeme zas do nějaké galérie nebo na výstavu a budeme postávat před obrazy a tvářit se posupně a pohrdavě pronášet chytré řeči:

"Hm… anilín. Ten chlap je snad barvoslepý. A tady, podívej na to!"

"No jo, vidím to, do okru namíchal bělobu, ničema, to je ale děsná barva, ta není lomená, ta je úplně zlomená. A co ten papír…"

"Asi šetří, nuzák jeden, nízká gramáž, vysloveně nevhodně zvolené zrno. Hlavně, že je laciný."

"Ale tohle, to snad ne?! Ten chlap maluje štětci ze syntetiky, vidíš to?"

"Vidím, je to hrůza, je to jasně poznat tady na těch tazích… to je ale nevkus! To když já maluju, tak jedině štětci z kuních chlupů. Kuna, říkám, jedině kuna."

"Nebo sobol."

"Nebo sobol, přinejhorším."

"Nebo losos."

"Taky dobrý. Ale ten je spíš na olej, ne na akvarel. Pěkný tlustý losos, na olej s ním, na pánev, osmažit a s brambůrkama. Co ty na to?"

"Taky bych něco zbodla. Pojď, necháme tady toho mazala viset a půjdeme na lososa."

Pondělí 18 

Leze na mě jaro. I na Pepka leze jaro, na Vitáska taky leze jaro a na Chocha jakbysmet. U každého se to ale projevuje jinak. Například Vitásek chraptí, chrchle, skuhrá a pojídá množství antibiotik, a to již třetí týden. Týden se válel doma, ale pak šel raději do práce, neb, jak se vyjádřil, "chytl z toho akorát ještě depresi". Takže to možná ani není jaro, co na něj leze, nýbrž choroba.

Pepa sice o depresi nic nepsal, ale ani nemusí, protože z jeho mailů to přímo čiší. Všechno mu vadí, všechno ho dráždí, všechno by nejradši rozmlátil na cimprcampr. Práci, děti, ženu, byt, auto, internet, a na prvním místě mne, protože jsem se odvážil poslat mu email. A péhápéčka by taky rozmlátil, na ty nesmím zapomenout, protože jeho skriptózní web plný PHP zatím vůbec nefunguje. Tak se projevuje jaro u Pepka.

Naopak Chocho depresi nemá a jaro se u něj projevuje chorobnými sexuálními fantaziemi za hranicemi absurdity, které beze studu líčí na svých stránkách. A nejenže líčí, on je ještě přisuzuje jiným lidem, aby to nebylo na něj, že je prasák. Když to všechno vylíčí, tak si to jde do zpovědnice odmodlit, protože je bigotní a na jaře s tím má obzvláštní problémy, vždycky má zhovadilé představy a pak musí celý večer bušit hlavou o zem, aby si to u pánaboha zase vylepšil.

U mne se pak jaro projevuje tím, že bych zas už někam vyrazil, a to nejraději na kole, a vzpomínám, jaké to bylo skvělé, když jsem jel na velocipédu kolem Slovenska a jak to bylo ještě lepší, když jsem jel kolem Maďarska. Slunce mi svítilo čtrnáct dnů od rána do večera na hlavu, kolo se řítilo proti větru a večer jsem si zalezl do stanu, uvařil si konzervu, studoval mapu a honil klíšťata. A protože hned tak na žádnou cyklistickou výpravu nepojedu, tak si aspoň maluju krajinky, znázorňující Maďarskou pustu a snažím se, aby v nich bylo vidět, jak tam šíleně praží slunce. Protože mám barvičky s názvem Van Gogh, tak by se mi to mohlo povést, mastím do toho spoustu žluté, a když to nezabere, tak si koupím anilínové barvy, protože jsou hrozně výrazné.

Neděle 17 

Gran Paradiso, 4061 mTři dny, tři defekty, tři díry v duši. To není samo sebou, za tím něco vězí. Prohlédl jsem ráfek, prohlédl jsem plášť, prohlédl jsem duši, ale nic podezřelého jsem nenašel. Divné. Pepa tvrdí, že mám "řídkou duši", ale já netuším, co by to mělo znamenat, jelikož jsem tenhle obrat nikdy dřív neslyšel. Asi zas nějaká Pepovská fantasmagorie. Pepa je poslední dobou vůbec naprosto nepříčetný, pořád předělává své stránky z "áespéček" na "péhápéčka" a bez ustání rozvíjí chorobné představy o tom, jak bude vytvářet obludné statistiky návštěvnosti a nich zjišťovat kdo kam koukal, proč tam koukal, jakou měl barvu košile a jiné nesmírně užitečné údaje. Přitom pokud je mi známo, tak za celý poslední rok přibyla na jeho stránky jediná povídka, jinak nic. Ale hlavně, že bude mít nezřízeně složité statistiky. Ať si koneckonců dělá se svými stránkami co chce, mě víc zajímá, proč mám každou chvíli píchlou duši.

Povedlo se mi vytlačit na multipresu 133 kilo, uááá, nádherný zážitek to byl. Zen jak sviňa.

Výstup na Gran ParadisoVčera bylo venku škaredě a stejně se mi nikam chodit nechtělo, tak jsem seděl doma a cvičil se zase v malování. Zprasil jsem zátiší s mačkátkem na citróny, hrnkem a tužkou a jiné zátiší s hrnkem, láhví, pepřenkou a zápalkami. Pak jsem si řekl, že zátiší už bylo dost a pustil jsem se konečně do krajinky, a rovnou do horské. Příručka se znovu osvědčila - tvrdí se v ní, že zátiší je složitější nežli krajina, protože v krajině tolik nezáleží na přesném dodržení proporcí, jelikož to divák beztak nepozná. A na barevnosti taky ne, protože za každého počasí vypadá krajina jinak, takže malíř se vždycky snadno vymluví. Skutečně - krajinka se mi nadmíru líbí a i Blablino děcko poznalo, že je na ní hora. Sice se vsadím, že v tom zas samozvaní experti uvidí pádla, razítka a rýče, ale nešť.

Jenže malování horských krajinek mělo i neblahé důsledky - začal jsem vymýšlet, kam pojedu po Himalájích. A to jsem se před časem s Chochem hádal, že až se vrátím z Nepálu, tak už nikam jezdit nebudu, nanejvýš na víkend na Fatru, ale nic většího že už nepodniknu, protože jest to pitomost, ustavičně někam jezdit. Chocho mi to vyvracel, že prý mi to stejně nedá, a měl pravdu, protože je to tu. Už mám zase plán.

Vymyslel jsem, že bych mohl jet na kole do Alp, a to kolem Dunaje přes Německo do Švýcarska a Francie a přes Chamonix pod Gran Paradiso, což je čtyřitisícová hora, a to velmi snadná. A na tu horu bych mohl vystoupit, jelikož nevyžaduje žádné zvláštní vybavení a tak nebudu muset na kole tahat příliš mnoho věcí. Tak to jsem si vymyslel a řekl jsem to Blabli a ta mě hrozně seřvala, že nikam jezdit nebudu, ať na to hned zapomenu, a myslím raději na to, že mám vymalovat předsíň.

Sobota 16 

 Výsledky ankety
*

Anketa "Kdo je Ludvík Vaculík" skončila. Po mém soudu si ten pisálek nevedl zase tak špatně, dokonce čtyři lidé jej považují za prozřetelnost samu, a když si sedm lidí myslí, že je to punková hudební skupina, může to být pro něj také vcelku lichotivé. Ludvík Vaculík svým způsobem punková hudební skupina dokonce také je, jak jsem zjistil, když mi předevčírem od Aleny přišla kazeta s nahrávkou jeho zpěvu. Zatím jsem nenašel kabel na spojení magnetofonu a počítače, ale až ho najdu, tak vám ten příšerný zážitek také umožním.

Nicméně jako obvykle vyhrál zlořečený Diogenés, čert ho vem i s jeho sudem. Novou anketu jsem zatím nevymyslel.

Nyní k vaší kritice mých skvělých obrázků - je samozřejmě plně na místě. Především já neumím malovat, já se učím malovat, takže všechny ty matlanice, co jsem dal na web, jsou jen nesmělé pokusy úplně neschopného začátečníka, žádné takové ty obrázky, co by si měl někdo pověsit na zeď. Ačkoli i takoví zvrhlíci se už našli, co by si to na zeď údajně pověsit chtěli. Ať už člověk páše sebevětší hovadiny, když o tom ví dostatečný počet lidí, vždycky se mezi nim najde někdo, kdo mu zatleská.

Tak jsem se dival na kresby s nametem schodu do prvniho patra. Celkem to jde…

Nejde, neutěšuj mě, je to příšerné. Námět, zpracování, všechno. Fuj

…akorat mne zarazil rozdilny pocet schodu. Je mezi obrazkama ( skicema ) delsi casova prodleva? Nebo maly pocet schodu nechodne skazil kompozici a tak musel tatinek narychlo dobudovat par schodiku? Ne uz jsem na to prisel. Muze zato ta flaska od piva ( destilatu ). po poziti obsahu lahve se pocet schodu skoro zdvounasobil. Coz odpovida. :-)))

Různý počet schodů je dílem náhody. Správně je to na tom barevném obrázku, na tom druhém to tak vyšlo, tak jsem to tak nechal, s tím, že nepodstatnými detaily se velký umělec nezabývá. Flaška od piva za to vůbec nemůže, protože ve skutečnosti tam žádná nestála, tu jsem tam přimaloval, aby se to tátovi líbilo.

Já chtěl už několikrát napsat, že ona "Lampa" je příšerná zrůdnost, ale stále jsem čekal, že se na to můj názor změní. Nezměnil. Ovšem na rýč to taky nevypadá… možná tak nějaké divné razítko.

Dobrá, přesvědčili jste mě, že lampa není ani zdaleka tak dobrá, jak si původně jevila. Namaloval jsem tedy dvě další lampy, ty se vám třeba budou líbit víc.

Ještě jsem zapomněl dodat… ta plíseň na rohlíku se ti povedla, to se musí nechat….

Kurnikšopa, na rohlíku žádná plíseň nebyla a ani jsem tam žádnou nenamaloval. Jestli vám jako plíseň připadají ty šedivé pruhy v záhybech, tak tím jsem se neuměle pokoušel naznačit stín. Částečně za to ale může má nezkušenost se skenováním akvarelů - vrazil jsem to do skeneru a co vylezlo, to jsem bez dalších úprav hodil na web. Teď už vím, že je třeba si s tím kapku pohrát, aby to vypadalo jako na papíře. Jinak jsou obrázky barevně posunuté a vy vidíte plíseň tam, kde na originále žádná není.

Kuchyna tvojich rodicov): nic si nebudeme namlouvat, to je hrozne! Raci si autor vsimnut odflaknute pohyby a nahodne retusovane tahy halabala, cim chcel urcite autor nejake to ozivenie dopriat, ale bohuzial, stopy po bicykli vo vytahu vo firme su krajsie.

To byl jenom náčrtek, skica! Asi bych sem tyhle polotovary neměl dávat. A co se týče bicyklu ve zdviži, to je znamenitý nápad, hned se půjdu kouknout do výtahu, jestli tam nejsou nějaké pěkné stopy, abych je namaloval.

Schody do neba: tie sa relativne vydarili, navrhujem to kvoli tej flasi poslat do krizovkara a nazvat to najdi 3 rozdiely na obrazkoch.

Nevydařily, jsou hnusné, hnusné, hnusné. Jediné, co je na nich dobrého je, že jsou menší, a tak ta hnusoba zanikne.

To je další problém - jak velké mám ty obrázky na web dávat. Už jsem tady psal, že každý obraz by měl být pozorován z určité vzdálenosti, aby měl ten správný účin na diváka. Když je divák dál, zaniknou detaily, se kterými se malíř pracně namáhal, když je divák blíž, je to ještě horší, protože příliš vystoupí technická stránka věci - tahy štětcem, struktura nanesených barev (to je ale zjevnější u olejářů), struktura papíru, pomocné tahy tužkou. Když se dívám na originály, které mají vesměs velikost A4, jako ideální se mi jeví ze vzdálenosti asi metr a půl. To by na mém monitoru znamenalo šířku obrázku (velmi zhruba) 600 bodů, nebo spíše méně. Jenže každý má jiný monitor a jiné rozlišení, a tak je to dost problematické.

PET lahev - tak toto je nahrubo naplacane, farby zvolene moc tmave, teda ta zelena, pokus o zachytenie slnecneho luca…dobry.

Nahrubo naplácané, on si to tak řekne a já se s tím mořím dvě hodiny. Nejmíň. Ale dobrá, nelíbí se, tak je to hnusné. Jenom s tou příliš tmavou barvou nesouhlasím, zkus pozorovat PETku plnou vody proti světlu a uvidíš sám. Částečně je to tmavé taky díky mé neschopnosti to správně naskenovat.

…A trochu ti dělají problémy elipsy a perspektiva, že?

Perspektiva ani ne, ale ty elipsy značný. Buď to časem dostanu do ruky, nebo přestanu kreslit válcové věci, a nebo na to drsně vyrukuju se znalostmi z deskriptivní geometrie, pravítkem a kružítkem. Je to sice svinstvo, ale stoprocentně to zabere, s deskriptivou jsem nikdy žádné potíže neměl.

Mam ale napad, co takto namalovat ten sud, ked uz je Diogenes taky jednoznacny vitaz ?

Těžko, nemám sud ani fotku sudu. Snad, že bych nějakou fotografii stáhl z internetu.

Snáď len v jeho tieni by nemuseli byť také výrazné ťahy štetca.

Malba není fotografie, a malíř by se neměl snažit namluvit divákovi něco jiného. Si myslím já. Na originálu to ostatně tak výrazné zdaleka není.

…napriek tomu že ide, podľa vrchnej etikety, o pivo čínske…

Byl to Radegast z Nošovic, ale nenávidím na obrazech písmena. A navíc - kdo by se s tím mořil.

…Rýče už vymieňame za lampy. Lepšie to vyzerá a dokonca to svieti. Na Morave sme to videli.

A já tak doufal, že když do Slováků zaryju, že vypění jak šumák! A ono nic! Normálně stačí, když se někdo třeba v konferenci o ně jen nepatrně otře, a už lítají nadávky, že je člověk ani nezná, tak proč to tady nezabírá? Že by to tu byl samý flegmatik?

Další obrázky předhodím ke kritice až za pár dnů, snad koncem příštího týdne.

23:27 V posilovně jsem byl nemožný. Zmohl jsem se na pět trapných sérií dřepů a pak jsem to raději zabalil, protože usnout mezi dvěma dřepy s činkou na zádech by asi nebylo rozumné.

Pátek 15 

Tak. Teď jsem se fakt dožral. To už přesahuje všechny meze. Dobrá, kritika, i když nemístná, může být. Snesu leccos. Jo. Ale aby mi někdo tvrdil, že má krásná lampa je rýč!!! To je už opravdu moc. Já se s tím mořím, skenuju, vystavím a on prý RÝČ!!! Já si říkám, jaký pěkný obrázek, má to atmosféru a on rýčem do mě!

Dobrá, tvrdí to Slovák, já chápu, že Slovensko je země chudá, rozvojová, chtělo by se dokonce říct zaostalá, ten člověk třeba v životě pouliční lampu ani neviděl, protože Slováci na pouliční osvětlení nemají a místo toho mají asi u cesty zapíchané rýče, ale stejně! To není žádný rýč! Já to náhodou zkouším na Blablině děcku, ani tři roky to nebožátko nemá, vždycky mu ukážu obrázek a ptám se co je na něm, a co myslíte, poznalo lampu? Samozřejmě, že ano! Jenom chytrý pan Soos bude tvrdit, že je to rýč, pardon, rýľ.

Ale já to tak nenechám, já vás budu mučit, já vás ztýrám! Původně jsem měl nachystanou nestvůrně dramatickou historku o tom, jak Vitásek bojoval se sousedy, ale žádná historka nebude, bude další dávka mých akvarelů, lumpové, já vás naučím rýče!

Jako první se znovu a důkladně podíváme na obrázek "U nás doma":

*

Teď už je snad všechno jasné, nebo ne, pane Soosi?! Nebo v tom stále vidíte nějaké rýče, ha?! Obrázek je jen kolorovaná skica, podle které jsem zamýšlel udělat opravdovou malbu, ale zatím jsem se k tomu halt nedostal.

A teď vám předvedu další díly ze série "U nás doma", ony vás ty rýče přejdou!

*

*

Tohle už snad každý pozná - schody, dveře do kuchyně, u stropu visí květináč s kytkou. To tam pověsila moje máma, ona má doma spoustu květináčů. Na verzi vlevo je i láhev od piva, ale nějak se mi to nelíbilo, a tak jsem si namaloval ještě verzi v okru. Ta se mi taky nelíbila, pročež jsem usoudil, že schody z prvního patra nebudou asi nejlepší námět a pustil jsem se do něčeho lepšího:

*

Tohle se jmenuje "Na okně stojí PET láhev s vodou na zalévání květin". Čili žádný rýč! Láhev, klika, okno, vše je vymalováno tak, že to každý hned musí poznat, aspoň doufám.

*

A co je tohle? Samozřejmě ten dlouho slibovaný rohlík. Dokonalost sama, a to originál v tomto případě vypadá mnohem líp než to, co vylezlo ze skeneru.

*

Pro pana Soose: Tohle také není rýč, nýbrž sklenice s čajem, ostatní to jistě poznali.

*

A toto je majstrštyk, "Láhev od piva". Kdo tohle nepoznal, ať jde k očnímu. Tím jsem vyčerpal zásobu naskenovaných obrázků a tak budete dalších akvarelů na nějakou dobu ušetřeni, ale jak zas někdo začne tvrdit cosi o rýčích…

Čtvrtek 14 

U nás doma (teda u rodičů)Pár lidí si stěžovalo, že tohle by měl být cestovatelský web, a že poslední dobou tady toho o cestování moc není, pořád samé akvarely, hrušky a kdesi cosi, ale žádné akce, žádné expedice, výpravy a dobrodružství. S tím nesouhlasím. Podívejte se, třeba předevčírem to bylo o cestě k řezníkovi, to je taky cesta, ne? A včera jsme se zase podívali do Číny. To je přece taky cestování. Nesmíte ten pojem chápat tak úzce! Kolikrát můžete při cestě do sousední obce zažít mnohem větší dobrodružství než třeba… hm… než třeba při cestě na Island. Protože na Islandu není skoro nic a kdybyste třeba byli stejní cvoci jako Chocho, a podnikli to, co plánuje on, tedy pěší cestu napříč Islandem, tak se vsaďte, že kdyby vás uprostřed Islandu někdo zákeřně přepadl a vylil na vás sud mazutu, tak se vůbec zlobit nebudete, naopak to přivítáte jako vynikající zpestření ubíjející islandské nudy.

Ale abyste byli spokojenější, tak, pokud se přemůžu, snad konečně dopíšu zprávu o cestě na Mont Blanc, a budete mít své "pravé" cestování. Zatím se můžete podívat třeba k Petru Belákovi, ten dal na web zas novou zprávu ze své expedice po Asii.

*Howadoo,

Když odmyslím tvé pomýlené bláboly o pravé podstatě krásného sportu zvaného kanoistika na divoké vodě (což, jak vidíš lze na prýglu provozovat leda za podzimních uragánů z Vysočiny), děkuji za reklamu na své stránky. Zvýšil jsi mi návštěvnost asi o 20%.

Za to Ti dám jednu dobrou radu o shazování před horama. Při max. fyzické zátěži, která jest na náročných expedicích obvyklou, roste spotřeba energie až k 35-40000 kJ/den. Organismus však není schopen přijmout z jídla více než 20000 kJ/den. Zbytek musí tedy hradit ze zásob, z podkožních tuků. Úbytek váhy může být (dlouhodobě) kolem 1kg/den. (A bacha na pitný režim). Před expedicemi se tudíž nenasazuje žádná dieta, alébrž výkrmová antidieta. (To jsou ty nejkrásnější okamžiky vznešeného sportu zvaného horolezectví).

S pozdravem Joe

To je mi dobře známo, ale také ze zkušenosti vím, že když mám 85 kilo, tak jsem schopen podat mnohem větší aerobní výkon, než když mám 95, protože pak to prostě nemůžu udýchat. Na vrcholu bych měl být po deseti dnech, to není zase tak dlouhá doba, abych mezitím nějak razantně zhubnul, zvlášť když většinu z té doby se budu válet po lodžích. A co bude pak, to se uvidí. Já nechci shodit moc, akorát ještě tak tři kila. Celkem se mi to daří, zatím. Dokonce ani síla zatím moc neutrpěla, ačkoli včera mi zůstalo na hrudníku ležet 131 kilo. Ale 127 jsem dal.

Středa 13 

V Rychnově nad Kněžnou, 11. března 2002

Pane Vaculíku,

před dvěma lety jsem Vás zvala do naší Městské knihovny k besedě s našimi čtenáři. Tehdy jste velmi hezky odmítl s odůvodněním, že máte v plánu cosi dodělat. Po přečtení Cesty na Praděd Vás chápu a jsem ráda, že naše knihovna vlastně přispěla k dokončení této knihy. Já mám ale velmi škodolibé kamarády, kteří dokáží využít mé slabosti. Jako druhý list je přiložen internetový článek, který vznikl jako reakce na mé velmi kritické připomínky výtvarného projevu tohoto "přítele". Musím ale přiznat, že to vystihl celkem dobře a v podstatných věcech se nemýlí (ještě netuší, že Česká pošta pracuje na dodání kazety s nahrávkou Vámi zpívané kmocháčkovy písně, kterou jsem ulovila minulý týden v rádiu). Tak se prosím nezlobte, že se takto bavíme. Zůstávám Vaší čtenářkou, i Vy zůstaňte mým spisovatelem.

Následuje kus ze Zápisníku, jak se tam píše o anketě.

Alena a populární literát Michal Viewegh (tvrdí Blable)

Alena z Rychnova nad Kněžnou poslala email:

*Chacha.

Na druhé příloze se mi válí u nohou další pisálek, ale já mu právě dávám pohlavek, protože mi dělá neslušné návrhy. Já to nemám zapotřebí někoho uhánět, naopak. Takových fotografií mám víc, s Polívkou atd. Akorát s tebou ne a to je škoda poslala bych ji chytrákovi, on už by si s ní poradil. A.

V první příloze byl dopis Ludvíku Vaculíkovi a na fotografii je podle Blable jistý Michal Viewegh, údajně autor populárních románů, pravděpodobně v okamžiku, kdy na konci besedy pro pět důchodců všichni diváci usnuli a Alena se snaží zachránit situaci tím, že jej žádá o autogram. Nebo je to možná jinak, já nevím, už to dál nebudu komentovat ani nijak rozvádět, neboť mi všichni ti Vaculíci začínají pít krev a teď ještě Viewegh do toho. Blable tvrdí, že o Vieweghovi není známo, že by cokoli maloval, ať už akvarelem nebo jinak a o Vaculíkovi to taky známo není, tedy pryč s nimi, s pisálky bez výtvarných schopností a sem s Čchi Paj-Š'em.

Protože Čchi Paj-Š' byl velký malíř, byť maloval převážně tuší,. ale to se mu dá odpustit, jelikož to byl Číňan a Číňani si potrpí spíš na tuš než na vodovky. A já mám o velkém malíři Čchi Paj-Š'em velkou knihu, ke které jsem přišel v knihovně, ovšem v knihovně brněnské, nikoli rychnovské, jak by si třeba někdo mohl myslet. V knihovně rychnovské se k takové skvělé knize ani přijít nedá, jelikož tam řádí fanatické obdivovatelky rozličných spisovatelů, které nemají o malířství ani ponětí, ale kritizovat má díla, na to je užije.

No nic.

Také jsem k té knize přišel víceméně náhodou, protože jsem šel okolo regálu a zaujalo mě, že z něj trčí velká kniha, dost neobvykle velká a když jsem ji z police vytáhl, tak na ní bylo napsáno Čchi Paj-Š' a jakási malůvka a čínské znaky, tak jsem si říkal, že to bude asi stát za přečtení a knihu jsem si půjčil.

A kdyby jenom rychnovské knihovnice užilo na kritizování mých obrazů, to se ještě přidá jakýsi Palun a tvrdí, že mu ty hrušky a jabka připadají stereotypní, no to je mi názor, stereotypní! Kdyby aspoň měl připomínky k technické stránce věci, kompozici nebo třeba k barevnému vyznění, ale on "stereotypní", vážně bych takové lidi rád varoval, že jsem pečený vařený v posilovně, tak ať příště volí slova uvážlivěji!

Kniha o velkém čínském malíři Čchi Paj-Š', který byl uznávaný a určitě jej nekritizovaly žádné knihovnice.Jenže já jsem chtěl psát o velkém čínském malíři Čchi Paj-Š'ovi a taky o něm psát budu, kdyby se všichni ti rádobykritikové třeba na hlavu stavěli.

Tak jsem si velkou knihu přinesl domů a začetl jsem se do ní a tím jsem zjistil, že je to biografie malíře, který se jmenoval Čchi Paj-Š', což se v anglosaských zemí přepisuje jako Qi BaiShi a jak se to čte, to nevím. Čchi Paj-Š' se narodil v roce 1864 a už v útlém věku se projevil jako příšerný talent, jakého široko daleko nebylo, a hned všechno namaloval tak znamenitým způsobem, až z toho všichni padali na zem. A teď se na té zemi zmítali a křičeli "Óóó, jaký ty jsi velký malíř", což jej jistě potěšilo a dalo mu to sílu a motivaci k dalším uměleckým výbojům, kterých pak Čchi Paj-Š' vytvořil ještě mnoho, a určitě by jich tolik nevytvořil, kdyby ho furt někdo nejapně kritizoval.

V té knize to všechno bylo popsáno nesmírně barvitě a pekelně napínavě, navíc velmi poetickým jazykem. Obrazy byly vylíčeny tak divoce, že jsem chvílemi pochyboval, jestli si ze mě někdo nedělá srandu. Posuďte sami:

"Čchi Paj-Š' rozehrává abnormální možnosti dravých kontrastů - kontrast vznosných vertikál a tristních horizontál, kontrast razantních bílých ploch vod a neproniknutelně tmavých masivů hor. Barvy redukuje na žíravý kobalt, zpupný okr, přítulnou sienu a hravé odstíny šedi, které nanáší v kvapném rytmu, v zápalu extatické motivace. Pro útesy hor užívá dychtivé, silné, hrubé, drsné až arogantní tahy štětce, pro bublavé vlnění vod rytmickou, měkkou a tenkou vlnivou linku. Pro zobrazení stromů a zvířat pak hravou, melodickou, dalo by se říci pobavenou, avšak vždy pevnou linii téměř suchého štětce."

Čchi Paj'Š se dožil úctyhodného věkuA takových popisů tam byl plno. Člověk je z toho úplně paf! Tady je vidět, že se autor knihy v malířství vyzná, ne jako lidi, co celý svůj názor redukují na připitomělé slůvko "stereotypní" a dožadují se místo ovoce a vajíček nahých žen!

Čchi Paj-Š' měl velmi rušný a zajímavý život, pořád jezdil po Číně sem a tam, a nebo jindy zase seděl doma v Pekingu, ale pořád maloval, a vždycky maloval podle svého, až s tím vrchnost rozzlobil, protože to byl správný rebel. Ale on se nedal a maloval ještě víc, někdy třebas namaloval dvacet obrazů za den a za celý život vytvořil obrazů desetitisíce, celé mraky, celé obrovitánské haldy a toť se ví, že se motivy na jeho obrazech opakovaly, protože tolik věcí na světě ani není, aby se daly namalovat tak nestvůrné hromady obrazů a na každém bylo něco jiného. A nikdo mu neřekl, že jsou jeho obrazy stereotypní, naopak, lidi je milovali a hned si je kupovali mecenáši umění a galerie a visí v těch galeriích dodneška a Číňani tvrdí, že Čchi Paj-Š' byl největší čínský malíř dvacátého století a řadí jej k největším čínským malířům vůbec.

Čchi Paj-Š' maloval hlavně přírodu, zvířata, hmyz a také, pozor, ovoce, dokonce i čínskou obdobu našich hrušek maloval. Též zobrazoval rozličné výjevy z vesnického života.

Ale to pořád není všechno, kromě toho byl Čchi Paj-Š' všestranně nadaný řemeslník a uměl také vyřezávat pečeti, což je typicky čínské umění, a to se mu právě hodilo, když se narodil v Číně. Pečeti řezal tak, že si našel v potoce kamení, to pak obrousil a pak do toho řezal nožem. Tak to píšou v knize, ale moc jasné mi to není, protože podle mě to vůbec nejde, řezat do šutráků nožem. A ty pečeti byly spíš taková razítka, jak já tomu rozumím, nanesla se na ně tuš a pak se obtiskla na papír. Já kdysi taky jako děcko řezal taková razítka, a to z brambor, ovšem to zde uvádím jen pro zajímavost, neboť je mi jasné, že kameny a brambory se nedají srovnávat.

Vidíte, co je na obraze? Něco jako hrušky. A teď taky vidíte, jak jste blbí, když se mi smějete, že maluju hrušky.Zkrátka Čchi Paj-Š' byl nadaný úplně všestranně a kdyby byl tenkrát internet, tak by určitě měl taky své stránky, kam by dával naskenované obrázky, a psali by mu tam různí lidé své názory, a to se vsadím, že by mu tam psali úplně stejní pakoni jako píšou mně.

Ale on by si z toho nic nedělal, protože to byl drsný chlapík a neměl na to čas, protože musel tvořit, a já si z toho taky nic nedělám a vůbec je mi to šumafuk, ať si všichni kritizují jak chtějí, však ono se ukáže, kdo se bude smát naposled.

Čchi Paj-Š' své obrazy vybavil popisem, aby každý věděl, co na nich je, správně jeho dílo pochopil a nevymýšlel voloviny. Také občas přičinil k obrazu nějakou báseň, ačkoli Číňani tvrdí, že jako básník byl kvalit spíše prostředních. Ale jemu to nevadilo, a byl nad to povznesený a klidně si tam psal své básničky dál. Všechny nápisy pak vyvedl nádherným kaligrafickým stylem, nad kterým se řádný Číňan rozplývá blahem, bohužel našinec to neocení.

V knize jsou dále vylíčeny různé drastické příhody z umělcova života, jeho cesty, setkání s jinými umělci a navíc je tam rozsáhlá obrazová příloha, která představuje průřez celoživotním dílem velkého čínského malíře.

Čchi Paj-Š' umřel v roce 1957, ale jeho sláva je nehynoucí a všichni Číňani jej znají a reprodukce jeho obrazů má každý Číňan doma a pomocí nich se vzdělává v umění, aby malířství rozuměl a mohl je ocenit a nebyl zabedněný trulant jako někdo.

Tak to vidíte, jaký to byl krajní borec a hned si tu knihu taky půjčte, nebo se aspoň podívejte na stránky o malíři Čchi Paj-Š'em, abyste se poučili a mohli malířská díla lépe posuzovat, a to nejen ta čínská.

A jestli si teď někdo myslí, že odteďka budu napodobovat čínského malíře a proto to sem píšu, tak je ještě hloupější než jsem si myslel. Protože je každému soudnému člověku jasné, že Číňan Čchi Paj-Š' žil v úplně jiné době a úplně jiném prostředí a je nenapodobitelný a kdo by to přesto zkoušel, tak by se nikam nedostal. Jeho dílem je možné se inspirovat, avšak každý malíř si musí vynalézt svůj vlastní, osobitý styl, a ne si přečíst knihu a začít mastit čínské znaky, když navíc ani čínsky vůbec neumí.

Excelentní!Já už ostatně svůj styl vymyslel, alespoň tak zhruba, a hned ho tady popíšu, aby mi tu myšlenku někdo neukradl a abych mohl hned poukázat, že jsem byl první, kdo na to přišel a na webu zveřejnil.

Já se totiž stanu nejspíš nočním malířem, tedy malířem, co maluje noční scenérie. Má to moc výhod, jen považte:

Vystačíte si s jednou tubou barvy, a to černou, nemusíte se s ničím míchat a tahat s sebou krabici barev. Noční obrázky jsou efektní, mají atmosféru, aniž se o to musíte bůhvíjak snažit, protože v noci je tma a každý se bojí. V noci taky není pořádně vidět, a tak se nikdo nebude zlobit, když na mých obrazech nebudou věci dobře k rozpoznání, naopak to každý ocení, že jsem zachytil temnotu v její pravé podstatě. Postačí kamsi do pozadí naznačit hustou černí na tmavě šedou plochu několik propletených čar a divák v tom hned vidí stromy a je spokojený.

Noční malíř navíc maluje v klidu, lidi nechodí kolem, protože doma spí a nekoukají mu pořád přes rameno a nemají hloupé připomínky. V noci akorát občas projde kolem opilec nebo děvčata, co táhnou z diskotéky, a ta budou nočního malíře obdivovat, protože ženy všechny malíře obdivují, jelikož se jim zdají sexy. Děvčata budou navíc opilá, a tak dobře neuvidí ty mazanice a budou prosta všech zábran a postačí jim říct, že mají zajímavě utvářené lícní kosti a že by je člověk chtěl malovat, a hned se vyvalí rovnou do trávy na záda, noční malíř si sbalí paletu, pohrdavě je překročí a kráčí domů s dobrým pocitem, jak ty husy ošálil.

Tak jsem si to vymyslel a hned jsem namaloval další pouliční lampu a je ještě lepší než ta první, ale na web ji dám až časem, abyste trpěli nedočkavostí a pykali tak za vaši nemístnou, hloupou a popuzující kritiku.

Úterý 12 

* Šálek a tři vejce, zatím poslední obrázek ze série 'Šálek a vejce'. Ve skutečnosti je to podvod, protože vejce bylo jenom jedno a vždycky jsem jej přesunul tam, kam jsem potřeboval. Vejce vpravo dole jsem dokonce namaloval tak, že jsem předlohu položil na papír a obtáhl tužkou, tak nesportovní jsem byl.Chci ti říct, ty lumpe, že… jsi pěkný lump. Mimochodem, nepášeš ani nepácháš, ale zato zapácháš.

 Ach jo.

Alena mi vyhrožuje, že prý mě udala Ludvíku Vaculíkovi. Jenže z toho pršet nebude, především proto, že Mistr žije - soudě z jeho spisů - zabetonován v ultrakonzervativních názorech devatenáctého století a jistě považuje internet za ďáblův vynález, tedy slyšel-li o něm vůbec. Stran internetu bych s ním sice třeba i souhlasil, ale to udání se pak jaksi míjí účinkem. Docela mě to mrzí, protože by se mohlo stát, že by došel k závěru, že jeho čest je mou anketou (kterou však vlastně spískala Alena sama) natolik pokálena, že je nutné vyžadovat satisfakci. Co by asi udělal? Šel by mi rozbít hubu? Těžko, je to starší pán, a jak se sám vyjádřil, jeho vkusu se zdají nejvíc odporné "vyboulené svaly hrdinů v amerických filmech", proto by asi těžko zvolil cestu přímé akce. Dal by mě k soudu? Hm, to by se mi líbilo, to by byla vynikající reklama. Už to vidím, v hlavních večerních zprávách televize Nova hlasatel hlásá - "Mistr Vaculík žaluje Howadoora", pěkně s celou adresou mých stránek. Milióny nových návštěvníků se vrhají k počítačům, Howadoor na cestách praská ve švech. Jenže i když poslední práce Ludvíka Vaculíka zavdávají dobré důvody k pochybnostem o jeho soudnosti, stejně si myslím, že by i jemu došlo, že kvůli anketě mě žalovat nemůže. Bohužel, reklama nebude. Snad jedině, že by zbuntoval zástupy svých fanynek, aby se na mne vrhly a vyškrábaly mi oči. To by mu mohlo vyjít, pokud by si ty fanynky nejdřív nevyškrábaly oči navzájem.

Vzpomínám si totiž, jak jsem byl na návštěvě u Aleny přinucen sledovat video, ve kterém Ludvík Vaculík chodil po kraji, zastavoval se tu na hradě, tu v poli, tu u potoka a všude předčítal úryvky ze svých znamenitých prací. Režisér pořadu k němu přistrčil do obrazu jakousi mladou dívčinu, aby do snímku dostal sex a divák nepřepnul na jiný program. Dívčina postávala opodál, u dolního okraje obrazovky měla popisek "Statistka", mistr předčítal a Alena nenávistně skřípala zuby.

"Grrrr…", chvěla se temnou zuřivostí, "co tam dělá ta holka?! Jak to, že tam je, jak to přijde, že ona může postávat opodál, když mistr čte, a já ne?! Aby ji čert vzal! Nenávidím ji! Aby tak spolu ještě něco měli… já bych ji zardousila, oči bych ji vyškrábala…"

Proto si myslím, že by se ty fanynky spíš eliminovaly navzájem, než by splnily bojový úkol zničit Howadoora.

Blable si přečetla o tom, jak se občas každému udělá divná myšlenka a řekla na to:

"Ty tam obvykle píšeš samé hovadiny, ale v tomhle máš pravdu. Včera jsem byla u řezníka…"

"Ne u řezníka, říká se 'v masařovi'", poučil jsem Blabli. Snažím se ji totiž naučit náš severomoravský dialekt, ale nedaří se mi.

"Já jsem byla u řezníka. A přede mnou stál chlap a chtěl krůtí stehno. Dostal stehno, a začal nadávat, že je překrojené, že je to lumpárna, zlodějna a komplot. Že se krůtí stehna nikdy nekrájela, že se krájet nemají a že překrojená krůtí stehna jsou zločin, který zasluhuje nejpřísnější trest. Pak hodil prodavačce zpátky krůtí stehno, zadíval se jí rovnou do očí a tajemným hlasem prohlásil 'Tady někdo krade. A vy víte, kdo.'. A pak odešel."

Pak jsme s Blablí asi půl hodiny diskutovali na téma, co je závadné na překrojeném krůtím stehnu, avšak na nic jsme nepřipadli.

Nakonec si myslím, že i kdyby si tuhle stránku Ludvík Vaculík nějakým zázrakem přečetl, že by to nechal plavat. Co s tím taky, že? I kdyby ho to naštvalo, a o tom pochybuju, snadno se přece uklidní, zajde si do Pen Klubu či jak se jmenuje ten spolek spisovatelů, udělí si pár dalších spisovatelských cen a zase bude dobře. Nějaký Howadoor mu může…

Případně by se odreagoval břitkým fejetonem, který by obtisknul v Lidových Novinách. Onehdy tam měl jeden zvlášť vydařený, radil v něm lidem něco v tom smyslu (pakliže jsem to správně pochopil), že když jim sousedovic kluk pošlape trávník, tak že mají polapit v okolí tolik dětí, kolik jen můžou a zbičovat je, že ony si to zapamatují a odnaučí se pošlapávat trávníky. Tak by třeba vymyslel něco podobného na mne a měl bych zásluhu, že jsem inspiroval velikána k sepsání textu, který se dostane do učebnic a díky tomu se děti odnaučí šlapat lidem po trávnících.

Jednou jsem byl na Ukrajině a vůbec se mi tam nelíbilo, nikomu z nás, co jsme tam byli, se tam nelíbilo, protože jsme jeli autobusem a každých pár kilometrů nás zastavili policajti a vždycky si vymysleli nějaký nesmysl, jako třeba, že máme špinavé zadní sklo, nebo že nám chybí bumážka, která prokazatelně vůbec neexistuje, a buzerovali nás a buzerovali, až jsme jim museli dát úplatek a mohli jsme se posunout o několik kilometrů dál, kde se to opakovalo. A byl tam jeden člověk, který se hrozně vztekal a vyřvával: "Ukrajinci zkurvení, zasraní, hned jak přijedu domů, tak půjdu k nějakému výkopu, chytnu chlapa z Ukrajiny a vykopnu mu zuby, a to bude mít za to!". Dnes vím, že to byl pilný čtenář Ludvíka Vaculíka, případně rovnou nějaký jeho příbuzný.

V Lidových Novinách obtiskává své věci nejen Ludvík Vaculík, ale třeba i člověk jménem Luděk Staněk. Ten mi však nijak sympatický není, protože sepsal hnusný článek "Pořad Katovna by měl být okamžitě stažen z obrazovky, neboť je vrcholem televizní neprofesionality za peníze koncesionářů". A to je pěkná lumpárna. Však mu to taky příznivci pořadu Katovna v diskuzi pod článkem pěkně vytmavili, sám jsem se vydatně přičinil. Pokud máte aspoň trochu času, podívejte se tam a taky něco na podporu Katovny připište, sic nám ji nevzdělaní troglodyti, kteří nemají ponětí, co je to intelektuální pořad, zničí.

Tak. Ve skutečnosti jsem dnes chtěl psát o Čchi Paj-Š'ovi, a takhle to nakonec dopadlo.

Pondělí 11 

*Šálek a dvě vejce.Co jsou to, prosím tě, ta tantalová muka? Washington Irwing

V encyklopedii pod heslem tantal lze nalézt:

Z toho pak dedukuji, že tantalová muka není žádný středověký způsob mučení pomocí rozžhavených nástrojů z tantalu, jelikož ve středověku tantal ještě neznali, nýbrž spíše muka, která prožívá člověk, který tantal sní a tantalem se otráví.

Nedávno jsem vynalezl nový recept na velmi chutné jídlo:

Howadoorská rýže

Howadoorská rýže sestává ze dvou dílů normální rýže, jednoho dílu větších krupek a jednoho dílu pohanky. Vše smísíme a vaříme stejně, jako vaříme klasickou rýži. Já to dělám tak, že přidám sůl a chilli, zaliju dvojnásobkem vody a pak vařím tak dlouuho, až se skoro všechna voda vyvaří. Potom hrnec zabalím do utěrky a strčím na hodinu nebo dvě pod peřinu, kde rýže dojde. Ale na přesném způsobu přípravy asi nezáleží, vařte tedy Howadoorskou rýži tak, jak jste zvyklí. Po uvaření ji použijte jako přílohu nebo z ní třeba vyrobte rizoto s velkými fláky masa, jak to mám rád. Komu na tom záleží, může se kochat tím, že zhotovil pokrm nejen výjimečně chutný, ale též nebetyčně zdravý.

Neděle 10 

Šálek a vejce. Extrémně nepovedená věc, tvarově, kompozičně, barevně a vůbec všemi způsoby.Tak zas tak špatné, jak jsem si včera myslel, to s mou kondicí přece jen nebude. Dnes jsem zvedl v benchpressu 132 kilo. Sice je to nejvíc, co jsem kdy vytlačil, ale za nový osobní rekord to nepovažuji, protože to nebylo v regulérním benči, nýbrž na multipresu, což je stroj, na němž činka jezdí po vodících tyčích. A ještě ke všemu jsem měl lavičku nakloněnou hlavou dolů. Ostatně teď se ode mne žádné rekordy ani čekat nedají, protože se snažím zhubnout před odjezdem do Himalájí a už vážím jenom 89 kilo. Na horách zhubnu určitě aspoň dalších deset kilo a než zas naberu slušnou váhu, tak bude podzim. Ach jo.

Máme tady novou anketku, "Kdo je to Ludvík Vaculík". Anketa je zde kvůli Aleně z Rychnova nad Kněžnou, protože Alena je fanynkou Ludvíka Vaculíka a zbožňuje jej zcela nekriticky a horoucně. Jakmile se dotyčný objeví v televizi, hned si jej natáčí na video a pak nutí slušné lidi, aby se na to koukali. Též neustále pročítá rozličné spisy zmíněného písmáka a zve jej na besedu do knihovny. Alena je totiž knihovnice a v knihovně pořádá besedy, na které zve nicnetušící osobnosti veřejného života, zpravidla spisovatele, kteří přijedou v dobré víře, že se o ně někdo zajímá, jenže na besedu přijdou dva lidi nebo deset důchodců, co se spletli a osobnosti veřejného života pak odjíždějí značně zkroušeny. Je to vlastně záslužná činnost, takto těm nafoukancům srazit hřebínek. Alena zvala na besedu i svůj idol, leč ať je Ludvík Vaculík jaký chce, rozhodně je rafinovaný, a tak odmítl přijet a Alena hořce plakala nad jeho fotografií a lomila rukama "Ludvíku, cos mi to udělal?!". Chystala se totiž na Ludvíka Vaculíka poulit zamilovaně po celou besedu oči, ale on tento záměr patrně prohlédl, protože mu pozvánku na besedu poslala na růžovém papíře a pokreslila okraje srdíčky probodnutými šípem.

Pak jednu dobu Alenu sužovala fixní idea, že jsem svůj Zápisník od Vaculíka opsal, nebo se přinejmenším inspiroval jeho knihou Český snář, jenže to žádná pravda vůbec není, protože jsem žádnou knihu Ludvíka Vaculíka v životě nečetl, jenom asi dvacet fejetonů a ty mne většinou neinspirovaly zhola k ničemu, jenom ten poslední, co jsem četl minulý týden v Lidových Novinách, ten mě inspiroval k sprostým nadávkám na adresu autora. Stejně si myslím, že to tvrdila jenom proto, protože kdybych se opravdu inspiroval knihou Český snář, tak bych vlastně v jejích očích byl tak trochu Ludvík Vaculík a mohla by na mě taky poulit oči, když už nemůže poulit oči na originál, tak aspoň něco.

A kdo si teď myslí, že Alena je hormonálně nevyrovnaná pubertální dívka, tak se velmi mýlí, jelikož je to dospělá matka tří velmi pěkných dcer různé velikosti a též manželka pana Oty, který je údajně strašlivě žárlivý, ovšem já o tom sám nic nevím, to jsem jen slyšel. Já z něj mám hlavně ten dojem, že mne ochotně nalévá džinem, kdykoli k němu přijedu a tak jest mi sympatickým, posléze pak rozmazaným až dvojitým.

Takže anketa je tu kvůli tomu, aby Alena z Rychnova nad Kněžnou poznala pravdu o tom, co si lidé o Ludvíku Vaculíkovi myslí. A z celé té aféry plyne poučení, že člověku se může v každém věku udělat divná myšlenka. Třeba mi se dělají furt.

Tohle tlačítko zmáčkněte, pokud používáte Proxomitron a chcete vidět v Zápisníku rámečky s komentáři.Ve čtvrtek se mi udělala ta divná myšlenka, že je načase umožnit čtenářům Zápisníku, aby ke každému dnu mohli připsat svůj názor, komentář nebo vtipnou glosu či cokoli jiného. Dosud to mohli napsat buď do návštěvní knihy nebo poslat prostřednictvím formuláře či emailem, což však není ono, protože to nevidí nikdo jiný než já a lidi jsou už takoví, že jsou rádi, když mohou svůj bystrý názor na to, jaký jsem idiot, zveřejnit. Proč jim to tedy neumožnit, zvláště, když jsem se domákl, že server WebZdarma, na kterém teď tyto stránky provozuji, nabízí něco, co se jmenuje PHP, a co údajně, alespoň Pepa to tvrdil, takovou vymyšlenost umožňuje.

Jal jsem se tedy zkoumat, co to vlastně to PHP je. Napsal jsem přes ICQ Trejbimu, což je Chochův kamarád, a ten mi vysvětlil, že je to programovací jazyk. "Tak to je pak snadné", řekl jsem si, "znáš asi padesát jazyků, tak co by ses nenaučil padesátý první.". A šel jsem na www.php.cz a tam jsem si stáhl manuál a samotné PHP.

Ukázalo se, že na tom opravdu dočista nic obtížného není a hned ve čtvrtek večer jsem rozjel první verzi. Do dneška jsem opravil pár menších chyb a teď už to, zdá se, funguje. Pod každým dnem je odkaz "Komentáře a názory" a když na něj kliknete, rozbalí se okénko, kam můžete napsat, co vás napadne. Pokud už někdo něco napsal, tak je okénko viditelné hned při natažení stránky. Funguje to i v prohlížeči Mozilla, dokonce o něco líp než v Exploreru, ale ne v prohlížeči Opera. Protože Operu používá asi tak jeden člověk ze sta nebo ještě míň, nebudu se tím zatím zabývat a kdo má Operu a chce mi něco napsat, ať to pošle mailem. Ani lidem, kteří mají vypnutý JavaScript, se "Komentáře a názory" neobjeví. Ti musí JavaScript zapnout a natáhnout stránku znovu. To se týká i těch (včetně mne samotného), kteří používají program Proxomitron, jenž odstraňuje ze stránek reklamy a podobný balast. Musíte otevřít okno Proxomitronu, zmáčknout tlačítko Bypass a stránku Zápisníku znovu načíst.

Pokud se vyskytnou jiné problémy, napište a já se na to podívám. Kdybyste chtěli PHP skripty použít pro vlastní web, klidně vám je pošlu i s návodem.

Sobota 9 

Akvarelový sešit, co mi došelUmění, to je řehole. O tom se laikovi ani nezdá! Přiznám se, že jsem měl o umělcích ještě nedávno také značně zkreslené představy, představy primitivní až buranské, představy, za které se dnes doopravdy stydím a všem umělcům se upřímně omlouvám.  Zdálo se mi, že umělci jsou lidi, co se jim moc nic dělat nechce, tak místo toho vedou po vinárnách řeči a občas namatlají něco barev na plátno, které pak prodají snobskému hejlovi za horentní sumy, aby měli zase na posedávání po vinárnách. Nebo ohnou několik rezatých trubek, co vyšťárali na smeťáku, nazvou to "Souznění parabol" nebo obdobně a zase hajdy za hejlem.

Ovšem vůbec to tak není, umění, to je řehole, to je dřina, to jsou tantalová muka! A to nebezpečí, co na člověka všude číhá! Proti tomu lezení po horách je trapná nedělní zábava předškolních dětí.

Apropó, když jsem u těch hor - do Himalájí jedu až o týden později, tedy šestnáctého dubna a ne devátého, jak jsem měl původně v plánu. Důvodem jsou jakési potíže s cestovkou a výsledek je ten, že na místě budu o týden kratší dobu, celkem tedy pět týdnů. Na alpinistických plánech se tím mnoho nezmění, místo 35 dnů budu nahoře dnů 31 a to by mělo stačit.

Ale zpět k umění, k umění plnému nebezpečí!

Třeba dnes ráno. Vzbudil jsem se, venku krásné počasí a tak si říkám, že pojedu malovat do plenéru, ha, to slovo se mi líbí, do plenéru. Popadl jsem barvu, štětce a skicák a koukám, skicák je pomalovaný a není v něm ani kousek volného místa. Včera večer jsem se odvázal, mastil hrušku vedle hrnku, troufl jsem si dokonce na složité a záludné kompozice lžičky a hrnku s kávou a teď nemám, nač bych zobrazil krásy divé přírody! Na normální papír se akvarelem malovat nedá. Tedy dá, ale není to ono, protože se hned zvlní, rozmočí a povrch sežmolkuje a to pak není k ničemu. Je třeba speciálního akvarelového papíru, který prodávají v potřebách pro výtvarníky ve městě. Jenže do města se mi nechtělo.

Lampa. Svěží dílko, což? Snad poněkud tmavé. A možná kapku domatlané. Celkově pak silně prohnusnělé, řekl bych. Avšak povšimněte si mistrovského znázornění letících komárů a můr - to jsou ty tečky poblíž pravého okraje obrazu.Když jsem to pověděl Blabli, řekla:

"Nevadí, já ti do města zajdu a akvarelový blok ti koupím."

"Vážně?", podivil jsem se, "to bys pro mě udělala?"

"Samozřejmě. Koupím ti i tu kostní čerň, jak jsi ji tuhle postrádal."

To je pravda, kostní čerň, což je neutrální černá barva, ta mi v barvičkách chybí. Čerň tam je, ale ve skutečnosti je to vlastně hodně tmavě modrá. Hodí se dobře na stíny, ale když ji smícháte se žlutou, vznikne cosi jako khaki a ne tmavě žlutá. A neutrální šedou z ní taky nevyrobíte. Zatím jsem používal černou barvu ze školních vodovek, ale není to přesně ono, zvláště, když se hodně zředí. Dělá pak hrozné čmouhy.

"No tak jo, dík", říkám Blabli, "ty jsi hodná."

Blable odmítla mou vděčnost mávnutím ruky, oblékla si bundu, nazula botky a mezi dveřmi povídá:

"Jo, abych nezapomněla, zatím mi pohlídej děcko. A protože mám ve městě ještě jinší vyřizování než ten tvůj papír, tak se vrátím až odpoledne. Ahoj."

A zmizela.

Tak. A mám to. Místo malování abych hlídal děcko.

Že je to sice nepříjemné, ale nijak nebezpečné? Jen počkejte!

Protože venku bylo opravdu moc pěkně, rozhodl jsem se, že nebudu trčet s robětem doma, ale že pojedeme na výlet, a že si při té příležitosti alespoň vyberu nějaká pěkná místa na malování. Naložil jsem tedy děcko na bicykl a vyrazili jsme.

Oni bikeři, co se čtou bajkeři, a co jezdí na horských kolech, se často vytahují, jak létají na svých strojích po sjezdovkách, přeskakují potoky, klády, sáně i s koněma, když jedou úvozem, jen tak to trochu brnklo o pneumatiku, milostivá, a vůbec se holedbají, že žijí nebezpečným životem a provozují tyhlety adrenalinové sporty, ale ve skutečnosti nemají o tom, jak žít nebezpečně, ani potuchy.

To je láhevKdyž se totiž člověk řítí šedesátkou ze strmého kopce na přetíženém kole, najednou proti němu vyjede ze zatáčky nákladní auto a na silnici se zničehonic objeví jáma jak na slona, a zároveň děcko vzadu začne vřeštět "Uáááá já chci čůůůrat" a počne se sápat ze sedačky a on si najednou uvědomí, že dítě na poslední zastávce zapomněl přivázat popruhy, tak se mu skákání na horském kole přes sáně zdá být hotová selanka.

A teď vidíte, jaká nebezpečí číhají na umělce.

To ovšem není všechno - sledujte nyní tok mých myšlenek:

Když uvažuji nad tím, kam do plenéru (mi se to vážně tak líbí, ten "plenér"!) vyrazím, tak mě jako první napadne brněnská přehrada, co jí brňáci říkají prýgl. Mám ji hned za domem, jsem tam raz dva, chodívám tam plavat a vím, že kolem jsou pěkné scenérie. Takže pojedu na přehradu a namaluji přehradu.

Na brněnskou přehradu však nechodím jenom já. Například tam chodí jakýsi Joe, který mi poslední dobou píše do návštěvní knihy sarkastické poznámky. A ten Joe na svých stránkách píše, že jest vodákem a prohání se po přehradě každou chvíli na člunu a v ruce třímá veslo. Takový vodák má jistě také přehradu rád.

A já tedy přehradu namaluji, jenže, jak je u mě zvykem, to náležitě zprasím. Pak to dám na web, uvidí to Joe a naštve se, jak jsem mu zprznil jeho milovaný prýgl. A až si příště půjdu na přehradu zaplavat, tak mě Joe zmerčí ze své lodi a přetáhne mě přes hlavu pádlem. A bude to.

Vidíte, zase riziko, zase nebezpečí! Těžký je život umělce. A kdo to ocení? Kdo ho za to pochválí? Nikdo. Dostane se mu jen úšklebků, ústrků, ba, i nadávek. Sprostých nadávek. Velmi sprostých nadávek.

Sůva je mladá dáma, podotýkám distinguovaná, vzdělaná mladá dáma intelektuálních zájmů. Kromě toho též nosí brýle a vždy se tváří hloubavě, téměř až dušezpytně. Půjčila mi uměnovědné časopisy, které pilně studuji, abych se vzdělal v teorii umění. Jak už jsem psal, dozvěděl jsem se tam, že mám mít umělecký vzor a také jsem se na webu zmínil, že se vzorem nemám problém, že jsem si ho hned našel. Sůva občas mé stránky čte, a poslední dobou zvláště, protože je ráda, že se ze mne stává také člověk se zájmem o umění, poněvadž si až dosud myslela, že jsem, jak se vyjádřila, "takový jednodušší". Když se tedy dočetla to o tom vzoru, tak se ozvala po ICQ:

Sůva: Vidím, že to bereš vážně. Jen tak dál.

Howadoor: Co jako?

Sůva: Umění. Koukala jsem na tvé stránky, jak sis četl Ateliér.

Howadoor: Aha, tohle. Zatím jsem toho moc nepřečetl, není čas.

Sůva: S tím uměleckým vzorem máš v zásadě pravdu, i když to zjednodušuješ a nepřípadně zlehčuješ, ostatně jak je tvým špatným zvykem. Nicméně souhlasím, skutečně bys měl vycházet z díla zkušeného mistra.

Howadoor: Jasná páka! Však vycházím, furt.

Sůva: S tebou vážně není řeč… Měl by sis toho přečíst víc, ty jsi hned se vším hotový. Naštěstí si pořád myslím, že se jen tak děláš. Koho sis to vlastně vybral?

Howadoor: Jak koho? To je snad jasné, Adolfa Hitlera, koho jiného!

Sůva: SEŠ PÍČUS!!!

 Výsledky ankety
*

Tak to je tedy něco. "Píčus"! Takhle Sůvu asi ještě nikdo nikdy nevytočil. Až doteď jsem si myslel, že taková slova ani nezná. Člověk se hmoždí, studuje, ale nezavděčí se.

Aleně jsem se také nezavděčil. Sice se mi nepovedlo ji rozzuřit až tak dalece jako Sůvu, ale zjistil jsem, že telefonovala Blabli a ptala se, jestli jsem normální, když vystavuju na webu takové mazanice a říkám tomu malby. Zvláště ji popudilo černé jablko, což je o to divnější, že po mém soudu se vcelku povedlo. Jak říkám, člověk se nezavděčí. Každý do něj leda kopne nebo na něj plivne.

S tou anketou taky. Já se ptám zcela vážně na to, jak se komu líbí baroko, a výsledek je ten, že mi Pavla nadává, že jsem kretén a dělám přiblblé ankety. Chocho zas zmanipuloval lidi, takže vyhrál Diogénes. Jak se vám líbí baroko? Diogenés ze Sinópy. Paráda. To mi čert napískal, abych se dělal s nějakou anketou. Když si odmyslím Diogéna, tak baroko moc kladných bodů nepobralo, což vyjadřuje i můj názor. O čem bude příští anketa, to zatím nevím, ale i když ten prokletý Diogénes do dalšího kola bohužel znovu postoupí, apeluji na vás, ne, že zas vyhraje!

Umělec je duše křehká a citlivá, zvláště ve vztahu k svému dílu. Proto se mi nechce nalítnout na hloupé a potměšilé nabídky Chocha a pana doktora F, kteří by rádi některé obrázky odkoupili. Hlodá ve mě pochybnost. Co tím myslí, co kují, co zamýšlejí, jaké pikle za tím vězí? Proto jsem se s hruškou a dveřma do obýváku nemaloval, aby se staly hračkou ve špinavých prackách zhovadilců! Ještě si ten obchod náležitě promyslím, také věřím, že jejich nadšení časem ochabne. Stejně, moclipak budou ochotni zaplatit… zvláště nuzák Chocho… a ti lékaři si taky furt stěžují, jak mají malé platy… určitě mě budou chtít vzít na hůl. Zase na druhé straně, představa, že můj obrázek opravdu visí někomu na zdi není vůbec špatná… tož, jak už jsem napsal, rozmyslím si to.

Domů jsem dorazil pozdě večer, naprosto zmožený a se zásadními pochybnostmi o své kondici a o tom, jestli jsem na Himaláje náležitě připraven. Ujeli jsme totiž s děckem jen asi padesát kilometrů, možná ani to ne, vylezli na rozhlednu v Babím lomu, což také není valná námaha, ale cítil jsem se, jako by mě přejel trolejbus. Na malování ani pomyšlení. Zalezl jsem do postele a usnul.

Ale já se nevzdám. Budu dál pilně studovat umělecké časopisy a budu tak vzdělaný, že pokořím svými znalostmi i nafoukanou Sůvu, co je sprostá jak dlaždič. Už teď cítím, jak vědomostmi přímo bobtnám. Kupříkladu jsem se dozvěděl, tedy pokud jsem to správně pochopil, že existují jakési dvě krajní polohy malířství. Jedna je, když malíř zobrazuje viděnou skutečnost co nejvěrněji, co nejrealističtěji. Můj skromný názor je, že od toho jsou fotoaparáty, ale to teď nechme stranou. Druhou krajní polohou je, když malíř nezobrazuje žádnou viděnou skutečnost, nýbrž své duševní pochody, neboli temné proudy, které hýbou jeho podvědomím. To jsou takové ty hybridní abstraktní obrazce, co si můžete pověsit na zeď kteroukoli stranou nahoru a pořád to bude vypadat stejně. Můj umělecký vzor tomu říkal "zvrhlé umění". Kdesi uprostřed jsou pak umělci, kteří se skutečnosti sice drží a na jejich obrazech je k rozpoznání - i když někdy obtížně - avšak zároveň ji "interpretují", což je vynikající slovo, protože zní moudře a představit si pod ním může každý co chce. A to jsou ti praví umělci a tak se to má dělat a já to taky tak budu dělat, až se to naučím.

Vymyslel jsem na to plán. Abych se správně naučil interpretovat na svých obrazech skutečnost, budu malovat jak obrazy realistické, tak ty abstraktní a pak, až to obojí budu umět, tak to už snadno nějak spojím.

Tak jsem si to usmyslel a hned jsem šel taky na věc. Popadl jsem štětec, namočil do černé barvy a čekal, co z mého podvědomí vyhřezne, abych to zachytil na papír. Zpočátku nevyhřezávalo nic, ale pak to šlo skoro samo a výsledky vidíte. Nejdříve mé podvědomí vytvořilo jakousi lampu, přiznám se, že opravdu nevím proč. Pak láhev a nakonec láhev a skleničku a pak už jsem se na to protentokrát vybodnul, jelikož bych nakonec vypadal jako opilec, co se trousí každou chvíli ožralý z hospody a naráží přitom do lamp pouličního osvětlení, a to ještě ke vší té ostudě nemám zapotřebí. A navíc to nejsou žádné abstraktní obrazy, takže se to vyhřezávání z podvědomí vlastně nepovedlo.

Láhev a sklenice, vše dle pravidel vyhřeznuto z umělcova podvědomí.

Ten puntík u dolního okraje láhve není umělecký záměr, nýbrž jakési svinstvo, co se mi dostalo do skeneru.

Pátek 8 

Uvedl jsem do zkušebního provozu PHP skript, pomocí něhož můžete ke každému dni v Zápisníku připsat váš komentář, nadávky, sarkastické glosy nebo podobné vylomeniny. Protože jsem PHP viděl poprvé včera, považujte funkčnost tohoto nového vynálezu zatím za velmi nejistou.

Vy jste se zas předvedli, v anketě "Jak se vám líbí baroko" zatím vede Diogenes. Ale já vím, kdo v tom má prsty, je to Chocho, což je člen a možná i šéf Diogenova fanklubu a určitě vymyslel způsob, jak hlasovat víckrát. Anebo zbuntoval všechny své známé a kamarády, Bohoušovi pohrozil, že mu zase rozbije hubu, a všichni musí povinně hlasovat pro Diogéna. On si snad představuje, že anketu o baroku vyhraje Diogenes taky, postoupí zase do další ankety a ve všech anketách bude pořád vítězem Diogenes, Diogenes a zase Diogenes, jenom abych z toho zcvoknul.

Pepek vyřešil svůj problém s autem, které mu kvůli vybité baterce nechtělo jezdit:

*Žes seděl včera dlouho v práci, z toho si nic nedělej, já zase včera dlouho do večera houkal na sídlišti alarmem, než ta svině konečně chcípla. Má to vlastní baterku a je to téměř nesmrtelné. Musím ho dát někam do opravny. Nebo ho rozsekat sekerou. Celou noc jsem nabíjel autobaterku  a dnes mi všichni říkali, jaké jsem měl štěstí, že mi neexplodovala, protože jsem nepovolil špunty a tak. Já se na to vykašlu, já s takovýma věcma nechcu nic mít. Hned zítra kupuju bezúdržbovou, která nemá žádné špunty, žádnou kyselinu, a ani žádnou elektřinu. Tak. Pepa.

 *

Po neúspěšném pokusu o rajče jsem se raději poslušně vrátil k malování jablek z příručky. Tady tohle se jaksi vyboulilo směrem doprava, ale i tak se mi povedlo dost natolik, abych přidal k jabku i hrušku:

*

Tomu už by se s trochou nadsázky dalo říkat zátiší, ne? Neumělé sice, ale zátiší. Takové kapku zmatlanější, ohavné, hnusné, odpuzující zátiší. Howadoorovo zátiší.

Na zátiší nemám jen příručku "Akvarelová malba pro začátečníky", na zátiší mám dokonce i úplně samostatnou knihu:

* *

I když je zaměřená na malbu olejem, je tam i obecně vysvětleno, jak a proč se má zátiší zkomponovat a vymalovat. Kdybyste třeba také malovali zátiší a nevěděli jak na to, tak si tu knihu určitě kupte.

Podle původního plánu jsem měl být tento víkend s Vitáskem, Michalem Brožkem a bandou dalších asi šesti lidí znovu na Velké Fatře, tentokrát na přechodu opačným směrem, tedy z Ružomberka do Starých Hor. Vitásek ale v úterý ráno volal, že nikam nejede, jelikož má angínu, horečku a jí antibiotika. A tak jsem se rozhodl, že ani já nepojedu, neboť za měsíc beztak mizím do Himalájí a hor si užiju dost a dost a do té doby je zapotřebí zařídit a udělat ještě spoustu věcí. Například si tento víkend musím sepsat seznam, co všechno mám ještě koupit a obstarat na cestu. A taky hlásili, že bude pěkné počasí, tak asi některý den sbalím barvičky, vsednu na kolo a vyrazím malovat někam, jak mi malíři říkáme, do plenéru. Malíř maluje buď doma, tedy v ateliéru, nebo venku, čili v plenéru. A příručce se píše, že v plenéru je to mnohem zábavnější, tak se už těším, jak se hurónsky pobavím a jaké úžasné malby z toho vzniknou.

Z hnusné hrušky pošla vcelku obstojná ikona.Ikona vyrobená z šálku, který pochází z dosud neuveřejněného zátiší 'Šálek a banán'No jo, já vím, že to budou zas jenom ohavné mazanice. Ale je zajímavé, že i takové hnusárny jsou na něco dobré, když to člověk vezme správně do ruky. Zjistil jsem totiž, že z těch mých maleb - a obrazů vůbec - se dají dělat velmi obstojné ikony do programů. Namalovat takovou ikonu vůbec není tak lehké, jak to na první pohled vypadá. Kdo to nikdy nezkoušel, tak by si mohl říct, že není žádné umění namastit do rozměru 16 × 16 nebo 32 × 32 bodů obrázek jednoduché věci tak, aby byl k poznání. Jenže pravý opak je pravdou a vyrobit ikonku, aby vypadala k světu a šlo na ní poznat, co zobrazuje, je věc hodně obtížná. Alespoň když jsem já dělal nějaký program, tak jsem ikony vždycky raději někde ukradl, protože vyrobit cokoli jen trochu použitelného se mi nikdy nepovedlo. A není to mým malířským antitalentem, protože jsem to ani nezkoušel nakreslit sám, spíše jsem experimentoval se zmenšováním fotografií a různých klipartů, navíc v práci k tomuto účelu zaměstnávají zvláštního člověka, který by s tím měl mít zkušenosti, ale taky se mu výroba pohledných ikon valně nedaří.

Nyní však příchází úžasná technika akvarelu, pomocí níž vytvořené obrázky se dají zmenšit do ikony a stále vypadají velmi dobře. Dokonce líp, než když jsou veliké! Sami vidíte, že i malinkatá hruška vypadá docela k světu. Hned jsem jí nahradil dosavadní ikonu Howadoora na cestách, beztak se někteří lidé divili, jestli mi něco třebas nespadlo na hlavu, když si jako ikonu dávám logo čtyřkoalice. To samozřemě nebyl záměr, ale jen shoda náhod, protože partaje mi můžou být úplně ukradené a docela určitě nebudu žádnou podporovat. Teď už k žádnému podivování dojít nemůže, přinejmenším do doby, než si někdo dá do loga hrušku.

Ikona s hruškou by se vám měla objevit v seznamu oblíbených stránek, tedy pokud si Zápisník nebo hlavní stránku do tohoto seznamu vložíte a pokud používáte Internet Explorer 5 nebo novější a jestli vám budou zrovna hvězdy příznivě nakloněny. On totiž Explorer je sice docela dobrý software, ale místy poněkud svéhlavý.

A kdyby někdo chtěl ikonu s hruškou použít pro své vlastní účely, může si klidně stáhnout soubor favicon.ico. Jsou tam všechna používaná rozlišení od 16 × 16  do 64 × 64 bodů.

Čtvrtek 7 

Chocho pořád chtěl, abych dal na web fotky z naší nedávné cesty po Velké Fatře, takže tady jsou:

Panoráma z Ploské, Velká Fatra, únor 2002. Klikněte a zobrazí se podstatně větší.

Nahoře je panoráma z vrcholu Ploské na Velké Fatře, když na to kliknete, tak se vám zobrazí podstatně větší obrázek.

*

Pod Krížnou (1574).

*

Sestup z Krížné (1574). Je dobře vidět, jak jsou svahy pokryté ledem.

*

Adrian zvaný Chocho ve svých lyžobotách opatrně traverzuje zledovatělými svahy Frčkova (1585). I z této fotografie je patrné, že zřítit se je kam.

*

Pohled z Ostredku (1592), nejvyššího vrcholu Velké Fatry směrem k Borišovu. Borišov (1509) je oblý vrchol v levé polovině obrázku, v pravé části se zvedají svahy Ploské (1532).

*

Pohled do sedla pod Suchým vrchem (1550). Značená cesta odbočuje ze sedla před skalami směrem doleva a dolů.

*

Chocho se rozvaluje na chatě pod Borišovom.

Výsledky ankety
*

Wittgenstein [vitgenštajn] Ludwig Josef Johann, * 26. 4. 1889, † 29. 4. 1951, rakouský filozof; působil též ve Velké Británii. Filozofickým jádrem jeho raného myšlení (Logicko-filozofický traktát) je analýza vztahu jazyka a světa, korespondenční teorie pravdy a tvrzení, že hranice jazyka jsou hranicemi našeho světa. Přírodní vědy mohou říkat, jaký svět je, ale to, že svět je, se ukazuje samo. Traktát je napsán tak, aby ukázal vše, co lze jasně vyslovit, a naznačil tak hranice toho, co lze říci: „O čem nelze mluvit, o tom musíme mlčet.“ V druhé fázi svého myšlení (Filozofická zkoumání) se jeho zájem přesunul na přirozený jazyk a jeho vědeckou metodou se stal popis místo logické analýzy. Užívání jazyka nelze redukovat na konstatování faktů. Význam slova je dán způsobem jeho použití v řeči; proto jazyk není logickým obrazem světa, ale je souhrnem jazykových her. Odmítl i korespondenční teorii pravdy; slova nejsou jména, řeč je socialita a v ní se ukazuje svět. Filozofie je boj proti zakletí našeho rozumu v neadekvátním používání jazyka. Wittgensteinovo myšlení tak inspirovalo dvě velká hnutí analytické filozofie: v první fázi logický pozitivismus a v druhé filozofii přirozeného jazyka. Jeho vliv na moderní filozofii je mimořádný.

Diogenés Laërtios, činný ve 3. stol., řecký spisovatel. Autor jediného dochovaného antického spisu o dějinách řecké filozofie O životě a názorech těch, kdo se proslavili ve filozofii, v němž shromáždil cenné údaje od nejstarší doby až do 1. stol. před naším letopočtem.

Diogenés z Apollónie, * asi 460 př. n. l., † asi 390 př. n. l., řecký filozof; představitel iónské filozofie. V práci Peri fýseós (O přírodě) rozpracoval Anaximenovo učení o vzduchu jako prazákladu (arché) a přisoudil mu látkové, duchovní i božské vlastnosti, takže jej ztotožnil s duchem (nús).

Diogenés ze Sinópy, * asi 400 př. n. l., † asi 323 př. n. l., proslulý představitel kynické školy. Její zásady domýšlel do krajních důsledků a uskutečňoval je ve svém životě; podle tradice žil v sudu.

Dvacet hlasujících už je docela dost, proto jsem anketu "Který filozof je pro vás největší bouchač"ukončil. Jasným vítězem je sudomil Diogenes, který díky tomu postupuje do dalšího kola, v němž se podíváme na zoubek baroku. Je to zajímavé, protože například já bych Diogena nikdy netipoval. Je z toho vidět, že lidé mylně zaměňují filozofii s jakýmsi mudrlanstvím, potažmo určitým životním stylem. S tím ovšem filozofie nemá co dělat, ve filozofii nejde o hledání správného způsobu života, či, jak se domnívá třeba bigotní truhlík Adrian, o hledání smyslu života. Filozofie je, jako každá věda, hledáním pravdy. A ta se, jak se skromně domnívám, v sudě nenachází, přinejmenším ne v dostatečném množství. Nicméně jsem se ptal přímo na filozofy a ne na jejich dílo, a tak je to tak vlastně správně.

Můj favorit Friedrich Nietzsche si vedl jen průměrně, i když byl hendikepován tím, že já se ankety neúčastním, nicméně i tak porazil silného Shopenhauera, klasika Kanta i módního Buddhu, a proto si může odnést své dva body vcelku spokojen. Pozoruhodný je však naprostý debakl Ludwiga Wittgensteina, což přisuzuji tomu, že skoro nikdo jeho Traktát nečetl. Bohužel, Ludvo, nevyšlo ti to a budeme se muset s tebou rozloučit. Kdyby sis opatřil pořádný sud nebo dva, měl bys šanci, ale s těmi tvými nudnými traktáty, jak vidno, neprorazíš. Sud je sexy a ne otrava jako ty tvé spisky, takže, Lůďo, mazej pryč.

O vánocích jsem psal, jak mají mým rodičům instalovat domů peoplemetr a jak jsem tím pobouřen. Když jsem byl naposledy doma, tak jsem se ptal, jak to, že je březen a peoplemetr nikde, a bylo mi řečeno, že lidoměr nebude, jelikož mí rodičové došli k názoru, že mám vlastně pravdu a do soukromí jim nikdo čmuchat nebude. To mne ohromilo, protože aby člověk někoho přesvědčil, to se nestává moc často. A taky že ne, po další debatě totiž vyšlo najevo, že naši zjistili, že jakýmsi jejich známým instalovali ten přístroj do televize, videa a satelitu od rána až do pozdního večera a od té doby mají neustále potíže se sledováním televize. Když to zvěděli, tak volali agentovi s lidometry, jak to s tím je, a on připustil, že se to stává, načež mu táta opáčil, že tohle jim neřekl a že si tedy má svůj peoplemetr zastrčit třeba různě, ale ne do naší televize a bylo to.

Ha, teď jsem zjistil úděsnou skutečnost! Diogénes byli tři! Tedy srozumitelněji - hned tři Diogénové se proslavili jako řečtí filozofové, což celou anketu staví úplně na hlavu, protože vůbec nebylo jasné, na koho se ptám a kdo je tedy vlastně vítěz. Já si vždycky myslel, že Diogénes byl jenom ten chlápek v sudu. Neměl bych nakonec těch sedm bodů vydělit třema? To by se ovšem Diogénes přesunul do pole poražených a vítězem by se stal názor "Nenávidím ankety". Raději to nechám tak a pro příště - Diogénem se míní Diogenés ze Sinópy a žádný jiný člověk téhož jména.

Toho prašivého Diogéna prosadil do ankety proradný Chocho, určitě to udělal schválně, abych si trapně naběhl, bídák!

Zpět do říše akvarelu: Potěšen úspěchem s jednobarevným jablkem vrhnul jsem se na mnohem náročnější zeleninu, a to na rajče, navíc překrojené vejpůl a ležící na bílém porcelánovém talířku.

 To mělo být  překrojené rajče, ležící na talířku.

Tristní. Příšerná mazanice. Fuj. Jak vidno, je třeba se řídit příručkou, na vlastní experimenty je dost času.

Středa 6 

* *

Tak tohle je "Akvarelová malba pro začátečníky", ona příručka, o které se tady poslední dobou neustále zmiňuji a podle které se učím malovat. Z ní se člověk jako já dozví téměř vše potřebné pro malování vodovými barvami. Například co všechno si musí opatřit, tedy štětce, papír, barvy, co má jak namalovat, co a jak malovat naopak nemá a tak všelijak. Určitě podobné příručky existují i pro jiné malířské techniky, takže kdybyste chtěli třeba malovat olejovými barvami, stačí nejspíš zajít do knihkupectví a za chvíli jsou z vás malíři k pohledání.

Ovšem mne jiné malířské techniky nikterak nezajímají, mne zajímá výhradně akvarel, jelikož akvarel je technika pro pravé chlapy, celé muže a odvážně dobrodruhy, což každý ví, nebo skoro každý, tak například Pepa to neví. Neví a naopak drze na ICQ tvrdí, že malování akvarelem je hloupost, protože obrázky vytvořené vodovými barvami nejsou trvanlivé a když si je člověk pověsí do pokoje a sousedům v bytě nad ním praskne hadice od pračky a voda mu vytopí byt, tak se akvarely rozpijí a zničí, a tak Pepa uznává tolik malby na plátně olejovými barvami, které ve vodopádu ze sousedovy pračky obstojí. Proto Pepa veřejně prohlásil, že si žádný můj obraz nikdy nekoupí a do pokoje zásadně nepověsí, aby se mu nezničil a že jsem břídil co vyrábí nekvalitní vodové zmetky prosté vší trvanlivosti a odolnosti.

Jenže co takový Pepa ví o umění, pchá, ten neumí namalovat ani domeček jedním tahem.

A navíc si myslím, že se obrázky namalované vodovkami nakonec stejně postříkají nějakým lakem, aby byly vodě odolné a hermeticky nepropustné. Uznávám však, že se o tom v příručce nic nepíše. Zato se tam píše, že začínající malíř, tudíž i já, by měl pro začátek malovat jen jednobarevné obrázky, protože se tak lépe naučí zachytit na obraze světlo a stín a také si práci zjednoduší o složité míchání správných odstínů. Při pohledu na obludné jablko, které jsem vytvořil, jsem usoudil, že je to tak správné a že se tím budu prozatím řídit, namíchal jsem jen jeden odstín a tím vymaloval jablko nové.

*

"Hola, ty kluku ušatá, tobě se začíná dařit!", pochválil jsem se, když jsem si výsledné dílko prohlížel. Jablko je podstatně lepší než to minulé! Jak je vidět, je lépe nezkušenému člověku dělat věci dle návodu. Povšimněte si detailu vskutku mistrovského, totiž nenápadného, avšak efektního a důležitého stínu, který vrhá stopka. To jsem taky opráskl z příručky.

Potěšen zjevným pokrokem, sbalil jsem pro tentokrát barvičky, vymyl štětec a vrhl se do studia teorie umění. Zastávám totiž názor, že člověk by se měl vzdělat nejen v praktické stránce věci, ale i v záležitostech vědeckých až abstraktních. Za tím účelem zapůjčil jsem od bláznivé kamarádky Sůvy balík uměnovědných časopisů s názvy jako "Ateliér", "Žatva" a "Psova pastva", které jsem dosud vůbec neznal. Začetl jsem se do oněch periodik, abych načerpal důležité informace, které pak mohu použít při vlastní tvorbě. A i kdyby se mi nakonec nepodařilo naučit se kreslit, i tak jsem nestudoval nadarmo, protože mohu znalostí využít k oslňování dam na večírcích snobských intelektuálů, kam jistě budu coby obávaný teoretik umění záhy zván.

Po pročtení několika čísel začal jsem být z celé věci poněkud paf, protože jsem polovině vět vůbec nerozuměl a občas měl i pochyby, jestli v časopisech vůbec píší o malířství. Nicméně i tak zjistil jsem veledůležitou informaci, a to tu věc, že každý umělec má mít svůj umělecký vzor.

Jak bylo v časopisech zcela explicitně zmíněno, tak každý umělec, hodný toho pojmenování, má umělecký vzor, což je jiný, zpravidla starší nebo dočista mrtvý umělec. Jeho dílo se pak stává tomu současnému umělci inspirací. Avšak nekopíruje jej bezduše, to by byla chyba, nýbrž s dílem "vede dialog", "rozvíjí jej novými směry", "nachází s ním vnitřní souznění", "jitří jeho zapomenuté vášně", "probírá se jeho valéry" a vůbec s ním dělá různé věci, které si ani neumím zatím přesně představit. K tomu bude asi zapotřebí studia podstatně delšího a dost možná, že si budu muset půjčit ještě další stoh časopisů.

Avšak jádro věci je zřejmé, umělecký vzor musí být, nedá se svítit. Bez uměleckého vzoru bych byl úplně nahraný, vyřízený, odbytá veličina, to bych to mohl rovnou zabalit. Ještěže jsem si ty časopisy půjčil!

Teď, když je problém jasně pojmenován, je řešení snadné. Kdo bude mým uměleckým vzorem bylo ihned zřejmé, musí to být akvarelista známý, uznávaný a jeho názory na malířství musí být v souladu s mými. A to je pak snadná volba, protože takového znám jen jednoho. Tudíž vzor byl nalezen a má umělecká dráha může vesele pokračovat.

Úterý 5 

Další pokus o namalování jablka. Hnusnější jabko svět neviděl.Tak už je to tady, už se to na vás vyvalilo. Na obrázku vidíte jeden z mých prvních pokusů o namalování jablka. Příručka tvrdila, že na jablku se člověk nejlépe naučí zachytit akvarelem hru světla a stínu, což je možná dokonce i pravda. Když nad tím tak přemýšlím, tak to musí být pravda docela určitě, protože je to logické - eskymáci se k jablkům nedostanou a proto neexistuje ani žádné eskymácké malířství, což je důkaz. Já se sice k jablkům dostanu, zatím jsou však výsledky zcela katastrofální, to jistě uznáte.

Když jsem to ukazoval Blabli, tak se strašně chechtala, až mne to namíchlo a vysvětlil jsem jí, že je úplně pitomá, jelikož se na každý obraz musí dívat z patřičné vzdálenosti, což ona neví, dívá se ze vzdálenosti nepatřičné a pak obraz nemá správný účin a ona se tomu směje, přitom je to ale jenom její chyba.

Jenže ona prohlásila, že to ví, ale že zrovna teď nemá čas chodit pět kilometrů daleko, protože to je asi tak správná vzdálenost na to, aby se přestala chechtat té pitvornosti, která by měla být jabkem.

Proto jsem se dál s Blablí nebavil a raději jsem dnes jsem navštívil galérii na Zelném trhu v Brně, abych očíhnul, jak to dělá konkurence a něčemu se případně přiučil. Jsou tam zrovna "Dny ruské kultury v Brně" a v rámci těchto dnů probíhá výstava ruského malířství, alespoň tak to psali na letáku v tramvaji. A protože ze školy vím, že ruské malířství je světoznámé, nebetyčného významu a vůbec jedno z nejlepších ruských malířství vůbec, tak jsem se tam hned vydal a zaplatil dvacet korun za vstupné, ale za tramvaj nic, jelikož jezdím načerno.

Celé ruské malířství bylo zastoupeno dvěma výtvarníky, a to se mi zdá trochu málo, nicméně soudím, že za to nemůžou rusáci, ale spíš pražáci, kteří určitě jako vždy Brno vykořisťují a beztak teď mají v Praze taky výstavu ruského malířství a pro tu nám, moravákům, schlamstli většinu ruských umělců, abychom zůstali zaostalí a oni, pražáci smradlaví, se na nás mohli vytahovat.

Jeden z umělců se jmenuje Nataša a druhý (myslím) Nikolaj, ačkoli jistý si nejsem. Nataša vystavovala jakési kresby a textilní práce, ale to mi nic neříká a Nikolaj vystavoval obrazy malované olejem, převážně zachycující velmi sugestivním způsobem rozličné výjevy z ruské krajiny, všelijaké břízy, bažiny a tak. Obrazy se mi líbily, dokonce moře moc se mi líbily, ale jen do té doby, než jsem si na konci výstavní síně přečetl, což to je ten Nikolaj zač. On je to totiž pěkný padouch, neřkuli hajzl, který se paktuje s establishmentem a vychloubá se tím, jak portrétuje Jelcina a ostatní ruské pohlaváry minulé i současné a patrně hrozně lituje, že už nemůže portrétovat Stalina, idiot jeden. A tak i když musím uznat, že kreslit umí, jsem si nakonec odplivl a opustil výstavu "Dny ruské kultury v Brně" zcela znechucen podlou bezcharakterností chudóžnika iz Rasíji.

Pondělí 4 

Howadoor se učí malovat jabko. Výsledek je katastrofální.Pohodlně se posaďte, soustřeďte se a pečlivě mne sledujte:

Dejte nohy od sebe v úhlu asi třiceti stupňů. Ruce položte dlaněmi nahoru na horní stranu stehen, palce držte kolmo k ostatním prstům. Posuňte ruce tak, abyste se oběma palci dotýkali míst, kde cítíte hroty pánevních kostí. Nyní by měla osa vašich prstů na rukou svírat pravý úhel s osou stehenní kosti. Pokud je tomu tak, posouvejte obě dlaně po obvodu stehen ve směru, kterým ukazuje váš prostřední prst, a to právě o jednu celou délku dlaně, měřeno od konce prostředníku po zápěstí. Pokud konce vašich prstů nyní leží na zadní polovině stehen, vše jste provedli správně a ukazováček vaší pravé ruky je teď přesně na tom pravém místě.

Na místě, kde mám na kalhotách pěknou díru! A kdyby jenom na jedněch kalhotách, na tom samém místě se mi dělá díra na úplně všech kalhotách. Pořád jsem nevěděl proč, až dnes jsem na to přišel, a to odpoledne, když jsem jel do práce na kole. Přišel jsem na to tak, že jsem přijel do práce, a zjistil, že mám na kalhotách zase díru, a navíc mám díru ještě i v noze a teče mi krev a jsem asi nadosmrti zohavený. Příčinou je jakási nepatřičně posunutá součástka na sedle na mém bicyklu. Cosi se kamsi posunulo a ta součástka se mi teď při šlapání zarývá do zadní strany stehna.

To jen tak na ukázku, jaká nebezpečí číhají na cyklistu a jaké oběti musím podstoupit, abych vám mohl představit své skvělé malířské práce. Do práce jsem totiž jel jenom proto, abych tam naskenoval své úžasné akvarelové skici a malby a mohl je dát na web, abyste se mi mohli posmívat a nade mne se vyvyšovat, z čehož budete mít zákonitě dobrý pocit.

I když už bylo půl páté, na firmě bylo stále několik lidí, kteří měli zase nepatřičné otázky stran obrázků, které jsem přivezl. Ale všechno jsem popřel a zapřel, protože jinak by si ze mne tropili šoufky ještě i mí kolegové a to nemám zapotřebí.

Skenoval jsem až do jedenácti v noci a pak jel nocí zpátky. Setmělými liduprázdnými ulicemi nočního Brna se jelo báječně, chladný noční vzduch prostupoval celým mým tělem a do nohy se mi melancholicky zarývala posunutá součástka sedla. Se zkrvavenou tlapou a obrovskou dírou na gatích dojel jsem domů, vyvalil se do postele a usnul.

Neděle 3 

*Vy dva s tím Chocho jste se teda hledali. Těžko říci kdo je větší kecal.

Tak to vůbec není, on lže úplně pořád, ovšem já uvádím vždy jen zcela pravdivé informace.

*Vést takový deník - to je  služba. Tohle mi připomíná trhací kalendář z počátku století.

Hm. On přece je počátek století.

*Mám otázku - má opravdu ten prohnanej lump Chocho 100 kilo? A že má břišáky jako kostky, že jo?

Metrák by mít mohl, ale taky třeba nemusel, ono se to nedá moc poznat. Přes devadesát mít bude, asi jako já. Na břicho jsem se mu nekoukal, ale silně o tom pochybuju, jelikož vyrýsované břišní svaly jsou výsledkem diety, a tu asi nedrží. Docela by mě taky zajímalo, která vdavekchtivá ženština tenhle dotaz poslala.

*No tak jo, tohle je hruška, ale pěkně blbě namalovaná. Aspoň s tou kompozicí mi musí dát zapravdu, je úplně zprasená. Alena

Ta hruska je taky tvoje dilo? Jestli jo tak kdy bude internetova drazba? F.

Za kolik mi prodáš originál toho obrázku, cos dneska naskenoval do Zápisníku? AS

**

Trhněte si nohou, jste všichni banda pakoňů. Že se učím malovat jsem zveřejnil jenom asi před týdnem a za tu krátkou dobu mi došlo tolik výsměšných, sarkastických, rádobyvtipných mailů, jako za celý poslední rok. Si to zkuste sami, chytráci. Víte jak je to složité, namatlat ty barvy tam co mají být? I když mám příručku, kde se to přesně popisuje, stejně je to nadlidský úkol. Jen počkejte, opatřím si skener a pak vás svými díly zahltím. Náhodou jsem se v další knize, kterou jsem si za účelem vzdělávání v oblasti malířství opatřil, dočetl, že na to jdu úplně správně. Píše se tam totiž, že začínající malíř by měl mít především jasnou představu, jakého účinu chce dosáhnout a přesně zformulován svůj umělecký názor, pak že jsou technické dovednosti jen podružnou věcí, která se dá lehce naučit a na níž příliš nezáleží. A to jsem přesně já, názor mám pevný, jenom ty barvy jsou zatím příliš neposedné. Takže - pokud má ta knížka pravdu - budete zakrátko mrkat na drát a litovat, jak jste se mi posmívali, protože má díla se záhy stanou vyhledávanou raritou.

Dneska jsem byl v Drásově, což je obec nedaleko Tišnova a Kuřimi, což jsou městečka asi dvacet kilometrů severně od Brna. V Drásově sídlí chlápek, který si na zahradě postavil úzkorozchodnou železnici a odpoledne každou první neděli v měsíci tam můžou přijít lidi a on je tou železnicí vozí a oni sedí ve vozících a říkají jů. Tak jsem tam jel, zaplatil dvacet korun, jednou se svezl a taky říkal jů, zvláště když jsem si spočítal, že jsem za korunu ujel sedmnáct a půl metru, což znamená, že jsem jel nejen nejkratší, ale také nejdražší tratí v téhle proklaté zemi.

A pak jsem šel zpátky na vlak do Čebína a cestou se stavil v Drásově v bufetu na křižovatce a tam měli kafe za šest korun a podobně levné zákusky, tak jsem jich pár sežral, a liboval si, že je to laciné. V Čebíně je sice obrovské nádraží, ale nic tam nefunguje, ani lístky neprodávají, což mi vrtalo hlavou, proč je tam taková veliká budova, když v ní nic není. Pak už jsem jel vlakem do Brna a průvodčí přišla až těsně před zastávkou, kde jsem měl vystoupit, a mávla rukou, že už mi stejně nestihne prodat lístek, jelikož budeme hned zastavovat, a tak jsem jel zadarmo.

Teď už nemám čas na další sepisování, protože jdu malovat.

Sobota 2 

Včera večer jsem byl vzteklý, co vzteklý, přímo zuřivý, ale co zuřivý, divoce nepříčetný lítým hněvem jsem byl! Došlo k tomu tak, že náš program poputuje v pondělí ráno do Belgie, kde ho belgičtí óbršéfové a zároveň majitelé firmy a lidé, kteří rozhodují o našem bytí a nebytí a vůbec takoví ýbrmenši, tak ti ho budou hodnotit a dělat si čárky, co jsme udělali dobře (tak jedna nebo dvě) a co špatně (hódně čárek). A pak nám sníží plat buď málo nebo hodně nebo tak, že budeme ještě sami nosit do firmy peníze, abychom v ní vůbec mohli pracovat. To je utkvělá představa našeho obchodního ředitele Trubáčka, co se mu říká Trú nebo Trubák, že by zaměstnanci měli do firmy nosit peníze a tím jí vyjadřovat vděčnost za to, že se mohou podílet na společném díle. Zdůvodňuje to tím, že tak budou všichni na projektu víc zainteresováni, když si jej vlastně sami zaplatí. On má vůbec rozličné utkvělé představy.

Taky má kolo, horské, a taky s ním jezdí do práce. Ovšem já jezdím tak jednou, nanejvýš dvakrát do týdne a on každý den. Je to bouchač. Ovšem na druhé straně je to měkáč, což se prokázalo, když mne s kolem vyhazovali z výtahu.

Firma sídlí ve velkém, pětipatrovém baráku, co má nahoře napsáno Ahold a uvnitř kromě nás sídlí banda hnusných úředníků a marketingových pracovníků a podobné svoloče, co, až přijde revoluce, půjde první ke zdi, a tato svoloč jest firma Ahold. Firma Ahold provozuje kromě jiného též síť samoobsluh, co jim říká supermarkety a kdyby zjistili, že jim říkám samoobsluha, tak by se jim to nelíbilo. Tam utrácí lidé nehorázné peníze a proto je firma Ahold bohatá a může si dovolit různé zbohatlické výstřelky, například ve své budově zrekonstruovat výtah.

Výtah byl před rekonstrukcí pro šest osob a po rekonstrukci je stále pro šest osob a když jsem se do něj před renovací pohodlně vešel i s kolem, tak se tam vejdu teď taky, když je stejně velký, a když jsem předtím s kolem vždycky vyjel do pátého podlaží, tak co bych teď nemohl, že, to dá rozum. Jenže nemohl. Tedy alespoň vždycky když jsem se s kolem do výtahu ládoval nebo z něj vystupoval, tak z kukaně vyběhla vrátná a začala mi spílat, že je přísný zákaz převážení bicyklů v novém, krásném výtahu. Jenže já se tomu posupně vysmál a do výtahu se stejně narval, jelikož mi přišlo jako hovadina šlapat do pátého patra s velocipédem na zádech.

A tak jsem to tak několikrát provozoval, vrátná řvala čím dál víc a já byl čím dál tím rozhodnutější, že dám brzo někomu přes držku. Pak mi jednou začala vykládat, že mám jezdit nákladním výtahem, což by mi až tak moc nevadilo a nákladní zdviží bych klidně jezdil, jenže ta údajně jede jen do čtvrtého patra a to je pořád o jedno patro míň než potřebuju. Tak jsem vrátné opáčil, že jestli chce ránu do nosu, ať mě zkusí zastavit a vyjel jsem nahoru i s kolem jako vždy novým výtahem a tam jsem udeřil na Trubáka, aby mi vypověděl, jak to s kolem dělá on.

Ukázalo se, že Trubák jest měkký, neboť jezdí poslušně nákladním výtahem, s vrátnými se nepere a poslední patro vleče kolo pěšky po schodech.

A vzápětí se taky ukázalo, že vrátná opravdu touží po tom, dostat do rypáku, jelikož drze vyjela výtahem za mnou, vrazila do firmy a začala nadávat a stěžovat si na mne a mé krásné kolo Trubákovi a sekretářce.

"Máme přikázáno, že je zakázáno!", vyřvávala vrátná nesouvisle, celá brunátná v obličeji.

Sekretářka Dáša z toho byla celá paf, Trubák na to nic neříkal a tvářil se zakřiknutě, zato přišel Ondra a zajímal se, co se děje.

"Tady vrátná mě furt vyhazuje z výtahu, nechápu proč! Prý mám jezdit nákladním a šlapat do pátého patra pěšky!", vztekal jsem se zas já, "fakt by mě zajímalo, který kretén to vymyslel!"

"Je to hulvát!", zuřila vrátná, "Chtěl mě boxnout!"

"Ta chuť stále přetrvává", zaskřípal jsem zuby.

"A nejsem žádná vrátná, já jsem sekretářka!"

"Kdo sedí ve vrátnici, není sekretářka, ale vrátná."

"Nejsem vrátná! A máme zákaz!"

"Kálím na zákazy! Jsem rebel!"

"Seš vůl, ty rebele", pravil Ondra, "zakázali jezdit s kolem výtahem, jelikož se bojí, abychom jim krásný nový výtah nepoškrábali a nepošpinili."

"Co? Moje nádherné kolo že by mohlo pošpinit jejich hnusný, zbohatlický, nerezový, smradlavý, pokálený výtah?! To myslíš vážně? To spíš ten jejich ztuchlý výtah znečistí mé kolečko! Nebo jim ho znečistím sám, aby viděli! Nestříkám na zeď grafitti, a to je naučí, zakazovat mi jezdit výtahem."

"Nad tím jsem už přemýšlel, ale má to plechové stěny, na tom by grafitti nedrželo", prohlásil Ondra, "spíš by se tam mohlo něco vyrýt. Možná by stačil hrubý šmirgl, porýt to pořádně a kola by jim přestala vadit."

Vrátná vyskočila: "Cože?! Jak bude ve výtahu něco vyrytého, tak uvidíte, bude to na vás, všechno zaplatíte, já si na vás došlápnu!"

"Spíš zašlápnu já tebe!"

"Ty jeden hulvátský…, ty!", zalykala se vzteky vrátná, co si říká sekretářka. "Pošlu na tebe manažera!"

"Chachá! Toho zašlápnu dvakrát."

Dáša se konečně vzpamatovala: "A proč teda nejezdíš tím nákladním? Vždyť on do pátého patra jede."

"Jede?", podivili jsme se všichni.

"No jo, jede, akorát se nedá dostat z chodby do firmy, jelikož jsou tam zamčené dveře. Ale já mám pro vás klíč, který jsem nechala udělat, kdo má kolo, dostane klíč a může jezdit."

A vytáhla klíče z šuplíku a dala jeden mi a jeden Trubákovi. Oba jsme uznali, že je to přijatelné řešení, vrátná-sekretářka se ještě chvíli vztekala, ale pak taky odtáhla a bylo to.

Takže teď jezdím nákladním výtahem, vrátná na mne nerudně zhlíží, ale nic neříká, a také vím, že jsem to byl já, co se s ní chtěl rvát, a ne měkáč Trubák, který potupně šlapal s kolem, místo aby si vybojoval klíč.

Jenže já chtěl původně psát o tom, jak a proč jsem byl včera vzteklý a co z toho pošlo a ne o výtahu.

Vzteklý jsem byl proto, jelikož se do neděle ještě na programu pracuje, aby šel do Belgie v co nejlepším stavu, celý vypulírovaný a nezhroutil se okamžitě po startu, ale až za dvě tři minuty. A tak mi neustále telefonují kolegové, kteří potřebují, abych jim ve své části dodělal nějaké funkce a něco pozměnil nebo upravil, a to nenávidím. Především nenávidím, když mi neustále někdo telefonuje, a oni po celý den volali asi čtyřikrát každou hodinu, pořád to tu vyzvánělo, už jsem myslel, že to rozmlátím. Potom taky nesnáším, když musím něco pořád předělávat, a když to předělám, tak mi vzápětí řeknou, že to musí být zase předěláno jinak a když to předělám jinak, tak to musí být zas ještě úplně naopak a nakonec po celodenní práci vysvitne, že jsem to celé dělal úplně zbytečně, jelikož ten původní stav byl stejně nejlepší, jenomže mí mentálně retardovaní kolegové nebyli s to pochopit, jak to funguje.

A byl jsem ohromně rozběsněný a abych se uklidnil, tak jsem vypnul počítač, popadl barvičky a šel si malovat. V příručce psali, že začátečník má malovat zátiší, což jsou různé předměty, co doma nalezne, které se položí na stůl a pak se barvičkami vypodobní. A ještě tam psali, jak se zátiší maluje, a že kdo se naučí malovat zátiší, tak že pak nebude mít potíže s krajinkami, jelikož krajinka je jenom takové větší zátiší, u kterého navíc nevadí, když nedodržíte správně všechny proporce, protože se to nepozná.

Tož maluju zátiší, a abych si to pro začátek zjednodušil, tak maluju jenom jeden předmět. Nejlíp se mi zatím povedla láhev od piva. Můj táta, když jsem byl o víkendu doma, se mi smál, jaký jsem mazal, a pil přitom pivo, a když ho vypil, tak jsem mu láhev uzmul a namaloval a on na to koukal a najednou se mu to zalíbilo a říkal, že na tom malování něco bude. To jsem byl rád, že mám úspěch a že jsem u něj s láhví od piva prorazil.

Včera jsem láhev od piva nemaloval, jednak ji považuji za zvládnutou a jednak ani žádnou doma nemám. Ale Blable přinesla rohlíky, tak jsem maloval rohlík a malovat rohlík je obtížné, protože má takové nevýrazné tvary a divnou barvu. Avšak ani nevím, jak se to stalo, ale přes zmíněné obtíže se mi rohlík vyvedl jako živý, a proto jsem byl spokojený.

Teď bych tu měl namalovaný rohlík vystavit, ale to zatím nelze, jelikož doma nemám skener. A nemůžu sem dát ani starší obrázky, protože jsem je sice v práci všechny ve čtvrtek naskenoval a vypálil na cédéčka, jenže doma jsem pak zjistil, že ta cédéčka nejdou přečíst, a myslel jsem, že je všechna rozkousám. Proto bude muset webová výstava akvarelů ještě chvíli počkat. Zatím můžete stále posílat výsměšné maily na téma "Matlal Howadoor a jeho hnusné mazanice", už mi jich přišlo víc jak deset. Ty nejlepší taky vystavím.

Pátek 1 

Tak jsem jel včera na kole do práce, což nebylo ani tak zajímavé, jako spíše obtížné, jelikož jsem teď poslední dobou hrozně unavený a bez energie a ploužím se jak mátoha. Jednak to je tím, že jsem chytil minulý týden rýmu a bolení v krku, ale hlavně tím, jak teď pořád sedím od rána do večera u počítače, dohromady ani nikam nechodím a to mi neprospívá. U počítače sedím proto, jelikož s koncem února nám končí termín velké etapy tvorby našeho programu, termín, od kterého by se už mělo přestat vyvíjet, ale mělo by se jen testovat a opravovat chyby, abychom to rychle všechno otestovali a mohli vypálit cédéčka a prodávat zákazníkům a hrabat prachy a kupovat si za ně blbosti, co nepotřebujeme. Jenže to je iluze, protože stejně spousta věcí není dodělaná, termín netermín, a tak se bude programovat dál a prachy nebudou. Nejsou a nebudou, což se projevuje například tím, že nám snížili plat. Ačkoli zas ne moc. Jenže není všem dnům a snižováním platů konec.

Ačkoli já vždycky tvrdím, že příliš mnoho peněz kazí charakter, a tvrdím to zejména Balinovi, což je můj hrabivý kolega, který nemá peněz nikdy dost a tak ho to rmoutí a popuzuje, když tohle říkám, zejména, když to říkám před šéfem, protože Balin si myslí, že nám pak bude šéf snižovat platy ještě víc a to se Balinovi nelíbí, protože on nemá peněz nikdy dost.

A Adrian vulgo Chocho taky nemá peněz nikdy dost, tedy on to tvrdí. Vykládal to tuhle na Fatře, že nemá peněz dost a nikdy jich mít dost nebude, a kdyby měl peněz sebevíc, tak je všechny utratí a zas bude mít málo nebo nic. Ale on tomu nerozumí, protože má peněz málo, ale my bohatci víme, že stačí mít peněz jenom asi tak čtyřikrát víc než málo a člověk už neví co s nima, protože kdyby snědl za tolik peněz masa, tak by mu bylo pěkně blbě. A zkazil by si nejenom charakter, což by snad ještě dalo oželet, ale i žaludek. A tak my, zámožní lidé, co pobíráme olbřímí platy, dáváme raději peníze státu, protože ten jich skutečně nikdy nemá dost a chce další a další daně a tak mu je ochotně dáváme a jsme rádi, jak jsme tím pomohli našim méně zámožným spoluobčanům, jakož i úředníkům, kteří by jinak neměli z čeho žít.

Tedy včera jsem jel na kole do práce. Zpočátku to šlo dobře, ono to jde zpočátku vždycky dobře, jako třeba Hitlerovi v Rusku. A mně to šlo dobře, protože zpočátku je to z kopce, a to tak, že velmi. Kolo se řítí po asfaltu jako divé a já se nestačím rozmýšlet, do čeho vrazím první a někdy dokonce doháním i vozidla, zejména starší, jako je třeba starší vozidlo Škoda 120. A minulý týden jsem dokonce, jeda z kopce, což jest nepochybně zcela chybný přechodníkový tvar, jedno vozidlo předehnal. Ovšem nebylo to starší vozidlo Škoda 120, nýbrž multikára, a ta se nepočítá.

Když jsem se tak řítil na kole z kopce, tak jsem vyhlížel to starší vozidlo, abych jej předjel, protože jsem nikdy žádné vozidlo na kole ve skutečnosti nepředjel, a měl bych si pospíšit, protože už brzy nikde žádná starší vozidla jezdit nebudou. Příčinou jest zákon, který navrhl jakýsi poslanec, a v tom zákonu se praví, že kdo má vozidlo starší patnácti let, a nechá jej sešrotovat, tak obdrží devadesát tisíc korun. A proto už nikde nebudou jezdit starší vozidla, která bych měl naději na kole předhonit, nýbrž budou všude jezdit moderní automobily, a ty nikdy nepředhoním. Nicméně si i tak myslím, že takový zákon jest záslužný počin, protože je správné, aby lidé zámožnější, kteří třebas sice auto ani nemají, ale platí velké daně, přispěli na automobil lidem chudším, kteří mají automobil nemožně starý a někteří bohatci je předhánějí z kopce na kole a tím se jim a jejich bídě nestoudně vysmívají, což není správné a je třeba tomu učiniti přítrž.

To o tom zákoně jsem četl o víkendu v novinách, neboť jsem byl o víkendu v Novém Jičíně u rodičů, a mí rodiče jsou kulturní lidé, kteří chtějí být informováni o dění doma i ve světě a tak odebírají sobotní noviny, anžto je v nich televizní program. A když jsem to přečetl, tak jsem šel za tátou, aby si to taky přečetl a tatínek si to přečetl a rozvzteklil se děsně a jal se láteřit a nadávat tomu poslancovi, co to navrhl, náramně sprostě. A pak si šel raději změřit tlak, neboť má vysoký krevní tlak, a bere na to prášky a tlak si měří, aby věděl, jestli prášky zabírají. Změřil si tlak, a nijak moc vysoký ho neměl, a proto si myslím, že i když se mému tátovi ten zákon nelíbí, že přesto tak špatný není. A budu toho poslance ve volbách volit, a když to půjde zfixlovat, tak třeba i dvakrát. Pak jsem si též změřil tlak a měl jsem jej pozoruhodně nízký, což jest nečekané, při mé otylosti.

Tedy jsem jel do práce na kole, řítil jsem se z kopce a těšil se, jak z mých daní bude stát nějakému ubohému chudému člověkovi platit nový automobil. A pak už to dál moc dobře nešlo, protože nejdřív je to sice ještě po rovině, ale pak hned do kopce, trochu z kopce , ale pak hned děsně moc do kopce a pak už jsem v práci. Trvalo mi to včera 42 minut a to zas není tak zlé, takový průměrný čas, jenže jsem byl všecek zpocen a zcela udýchán a vůbec hotový.

V práci už měl čekal šéf a kolega Balin a kolega Michal a já jim předváděl své výdobytky a byla tam hromada chyb a očekával jsem, že šéf z toho bude všecek zuřiv, avšak nebyl, protože vývoj se vleče a už jsme z toho všichni unavení a už ani na to zuření není energie. Chyby jsme sepsali a teď na tom zas budu pracovat.

Poté jsem měl chvíli čas, a ten jsem použil na vytvoření ankety "Který filozof je pro vás největší bouchač". Chocho má na svých stránkách anketu, a proto já musím mít taky anketu, což jsem si umanul, jelikož mé stránky musí být lepší než Chochovy, a Chocho nesmí mít nic, co nemám já. Anketa musí být, to je jasné. Proto všichni hned hlasujte, ať má Chocho vztek, protože já mám na něj taky vztek, neboť jsem se o něm něco velice zajímavého dozvěděl a kdybych to sem napsal, tak byste všici mrkali na drát, jenže to mám bohužel od něj zakázané.

A potom psal Pepa, že mu nejede ICQ a nejede mu Kazaa ani Morpheus, protože jim správce zakázal v síti všecky možné i nemožné porty a protokoly, a ke všemu mu nejede ani jeho zánovní automobil. Automobil mu správce nezakázal, nýbrž mu nejede, protože se vybila baterie. Pepa má sice nabíječku, ale jakmile vytáhne akumulátor z auta, tak mu začne zběsile houkat alarm, a tak musí baterii zase zpátky připojit a nemůže ji nabít a tudíž ani vozidlo zprovoznit. To mi přišlo zábavné, a snažil jsem se Pepu potěšit zprávou, že dostane velký příspěvek od státu, když svůj vybitý automobil sešrotuje, avšak Pepa odtušil, že jsem blázen.

To mi zas Morpheus jede. To jest program na stahování všemožných souborů, například různých filmů. Třebas i pornografických, kde jsou nazí lidé, což jest vzrušující. Také se rád dívám na pornografické filmy s nahými lidmi, a proto jsem si program Morpheus opatřil a minulý pátek jej nainstaloval na jeden z firemních počítačů a pak vybavil mohutným seznamem filmů ke stažení. A program se činil a když přišel v pondělí správce našich počítačů Ondra do práce, tak když viděl, co se tam o víkendu dělo, tak ho chytil amok, protože program totálně zablokoval veškerou kapacitu internetového připojení a všechny dostupné disky zaplnil vzrušujícími pornografickými filmy. Nebo skoro všechny. A to správce Ondra nemá rád, protože není liberální. Program Morpheus mi zrušil a jak mě včera uviděl, tak mi hrozně nadával a vykládal, že firma neplatí linku proto, abych si já stahoval prasárny. To se ovšem mýlí.

Ale mi to zas tak nevadí, že mi Ondra zrušil program Morpheus, protože jsem i když zuřil opravdu hodně, nesmazal ty postahované filmy, a já si je všechny vypálil na cédéčka a teď mám mnoho cédéček s nahými lidmi a to mne blaží.

Ovšem třeba takového Chocha by to neblažilo, protože je divný a jak se na film s nahými lidmi podívá, tak hned… hm… blbé, ono je to děsně zajímavé, ale já o tom psát nemůžu, protože to mám opravdu zakázané.

Ale co, lidi jsou různí.

Když jsem tedy nemohl dále stahovat filmy a zneužívat tak firemní linku, vrhl jsem se alespoň na firemní skener, abych zneužil aspoň ten.

A kdo si myslí, že jsem se jal skenovat nahé lidi, tak je blbý.

Tohle není žádný pořádný obrázek, ale jenom taková čmáranice, jenže jak jsem před chvílí zjistil, tak ty obrázky, co jsem pracně naskenoval a vypálil na cédéčka, nejdou z těch cédéček přečíst a budu je muset skenovat pracně znovu. Tohle jediné se mi podařilo zachránit.

Protože já náhodou jsem kulturní člověk a žiju převážně uměním. Minulý týden jsem si umínil, že se naučím malovat. To není žádné náhlé pominutí smyslů, já chtěl vždycky umět malovat, jenže jsem v té věci obdařen velmi vyvinutým antitalentem, a dlouho jsem neměl odvahu se tomu postavit. Až minulý týden. Zakoupil jsem příručku "Akvarelová malba pro začátečníky", kde je formou přístupnou každému popsáno, jak malovat správně akvarel a nyní se to podle této příručky učím. Už jsem na straně dvacet pět, ačkoli nemůžu říci, že bych zatím dělal nějaké viditelné pokroky.

Na skeneru jsem naskenoval mraky svých pokusů o akvarely, abych je postupně vystavil na internetu kritice diváků, protože umění bez diváka pozbývá smyslu, tedy alespoň myslím, že pozbývá. Také jsem poslal jeden obrázek Chochovi, který jej pochválil, což je mi podezřelé, a mám to za obzvláště rafinovanou formu výsměchu. Jenže potom napsal, že jsem pošuk, protože se chci stát slavným malířem.

To však žádná pravda není, protože já se vůbec žádným slavným malířem stát nechci, cílem mého snažení je pouze umět namalovat obstojnou krajinku, která neurazí estetické cítění. A kdo ví, jaké jsem na malování dřevo, ten také ví, že to bude cesta dlouhá a namáhavá a těžko říct, jestli se mi to kdy vůbec povede. A kdo to neví, ten brzy zví, protože všechny ty své malůvky tady vystavím a on sezná, že je to hrůza.

A Vitásek mi taky psal, že jsem pošuk, a prý jestli Jára Cimrman nebyl můj příbuzný, čímž učinil hloupou narážku zhruba v tom smyslu, že se snažím dělat všechno. Jenže on to nechápe, protože si myslí, že člověk je kulturní, když chodí do galérií, ovšem to jest pitomost. Protože v galérii tak akorát může vzdychat nad mazanicemi, co tam visí, a které již brzy udělají místo mým dílům, ovšem takový vzdychající člověk není o nic kulturnější, než kdyby seděl doma a vzdychal tam. Jelikož když jenom kouká na obrázky, tak není o nic schopnější a o nic víc neumí, než kdyby čuměl do zdi. Kdyby se místo chození po galériích snažil třebas taky něco namalovat, tak by udělal líp, protože by se třebas něco naučil, jenže tak se naučí akorát tak vést snobské řeči.

Skenoval jsem tedy své matlanice a vlezl mi do toho Balin a měl podezřívavé otázky, co to tam dělám, a já všechno zapřel, abych mu nemusel nic vysvětlovat.

A pak už byl večer a já jel domů a teď už je pátek, pár minut po půlnoci a jdu konečně spát.

Ale ještě musím uvést na pravou míru ty řeči o tom, jak rád platím daně, protože je to samozřejmě úplný nesmysl, nenávidím placení daní a kdo na to naletěl, tak je úplně stejný idiot jako ten zasraný zkurvený poslanec s tím svým zpraseným zákonem a rozhodně ho nebudu volit, už proto, že k volbám nikdy nechodím, a místo volení bych navrhoval ho svázat, strčit do pytle a hodit do řeky, stejně jako celou tu jeho podebranou žluklou zapáchající partaj. A ty ostatní zmrdy taky.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/