* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Červen 2002

Neděle 30 

Zastávka Tomíkovice. Žena s dítětem čeká na vlak.

Předevčírem jsem psal o tom, že jsem neohroženým kriminálním živlem a zuřivým desperátem. To je skvělá věc, ale jako všechno má i své stinné stránky. Takového zaměstnance můžou vyhodit na dlažbu, podnikatel může zkrachovat, Chochovi hrozí pobyt v léčebně alkoholiků a nám, zločincům, zase hrozí, že nás občas lapí policie. S tím se musí počítat, to je riziko podnikání.

A tak se stalo, že mě tuhle lapil revizor v tramvaji. Byl sám, a tramvaj zrovna zastavila, tak jsem si z toho nic nedělal a prostě vystoupil a šel pryč. Drobný mužík se ale nedal, pořád kolem mě pobíhal a cosi vřeštěl, i když jsem si jej vůbec nevšímal a už jsme byli od zastávky několik set metrů. Říkal jsem si, že ho to časem přejde, a nebo zajdeme na nějaké odlehlé místo, kde nebude tolik svědků.

"Pane", kvílel ten otrava, "zastavte a  zaplaťte pokutu, nebo se dočkáte ošklivého překvapení!"

Pche, pomyslel jsem si, překvapení se dočkáš leda ty, moulo. Jenže to jsem se hrubě spletl. Zahnul jsem totiž za roh a skoro vrazil do policajta, co tam stál a řídil dopravu. Hrozně jsem se lekl. Opravdu nepěkné překvapení.

Zákeřný revizor se s režimním slouhou navíc znal, protože se pozdravili jménem, a protože - zatím - nedisponuji hromadami falešných dokladů jako někteří ustavičně opilí pražští úředníci, jejichž jméno začíná na "A", tentokrát zvítězil dopravní podnik města Brna a dostal svou pokutu.

Pak jsem o tom vyprávěl Blabli a ta se smála a říkala, že si to teď budu pamatovat, a konečně přestanu jezdit na černo jako hnusný vyvrhel.

Jenže to se spletla, stále jezdím bez lístku, protože si musím odjezdit tu pokutu, a tak křižuji na černo šalinami po Brně celé dny, a žádný revizor mě od té doby nechytil. A až si pokutu odjezdím, tak už jezdit tramvají nebudu, budu jezdit na kole a tramvaje budu vykolejovat. Tak.

Sobota 29 

*Chci ti říct, ty lumpe, že se zase předbíháš. Je čtvrtek, ne pátek. Předbíháš a těkáš. Jsi těkavý. Každou chvíli o něčem jiném, místo aby ses seriózně věnoval jednomu tématu a teprve až ho vyčerpáš přešel na další. Předbíhavý těkavec.

Fretka

Je to tak. Kdo chce číst něco seriózního, musí jinam. Já píšu o tom, co mě zrovna napadne a když mne nic nenapadne, tak nic nepíšu, nebo se někoho zeptám. Nebo, jak třeba dneska, jdu do posilovny a tam vidím lidi, jak stojí uprostřed v hloučku a všichni na něco civí. Tak jdu k nim a dívám se nač to civí a zjišťuju, že civí na větrák. Ve zdi je díra, v díře vrtule, ta se točí a to je ten větrák. Všichni na něj koukají. Pod větrákem jsou rozházené různé nástroje, tak se tedy ptám:

"Máte nový větrák, co?"

"Jo jo", pochvaluje si šéf posilovny, "před chvílí jsme ho namontovali, je úplně nový a krásně se točí."

A zase hledí na větrák, a spolu s ním ještě asi sedm lidí, všichni zálibně čumí, jak se větrák točí. Protože je to dopoledne, nikdo další v posilovně není. Vypadá to, že všichni, co přišli cvičit, na trénink zapomněli a koukají hypnotizovaně na větrák, který se točí, otáčí, lopatky víří vzduchem, rotují, otáčejí se a člověk se na to dívá a nemyslí vůbec na nic, jenom větrák se točí a točí…

Fujtajxl, co si to opatřili za blbý bazmek! Málem mě to taky zhypnotizovalo.

Radši jsem šel do vedlejší místnosti. Ostatní ale stále tiše koukali na větrák, až teprve po dobré čtvrthodině se pomalu začali trousit k činkám a stejně každou chvíli odbíhali, aby se pokochali rotujícím větrákem. Divná věc.

Když jsem po hodině odcházel, šéf pořád stál před větrákem, skelný pohled v očích. Jestli se mu ten jeho nový větrák nepokazil, tak tam asi stojí ještě teď.

Pátek 28 

Jsem anarchista, jsem zločinec, terorista, jsem prostě ďábel! Jsem posedlý dobrodružstvím, dobrodružstvím na hranici a hlavně za hranicí zákona, konspirací, ilegalitou, v tom si bažím. Jsem tak neklidný! Nikdo nikdy neví co spáchám. Olé!

Třeba dnes. Hned po ránu jsem bez uzardění nainstaloval program XP KeyGen. Normálně, jen tak, mezi řečí. Už mi nestačilo ripovat DVD, kdepak. To je na mě málo. Jiný by se děsil a klepal strachy, ale já ne. Program XP KeyGen je totiž tak příšerně ilegální, jak jen program může být a tak ilegální je proto, jelikož umí vygenerovat aktivační klíče pro Windows XP. Aktivační klíč, to je takové číslo, co se do Windows musí zadat, aby mohla fungovat. Toto číslo vám po instalaci přidělí firma Microsoft, která si přitom ověří, jestli máte XP legálně nebo jste je jako všichni zkopírovali a když zjistí, že jste je zkopírovali, tak na vás pošle své zaměstnance v uniformách policie. Proto aktivační klíče nezískává rozumný člověk telefonováním do Microsoftu, nýbrž právě tím, že si spustí program XP KeyGen a ten mu klíče vytvoří a on nemusí nikam telefonovat a lidé z Microsoftu zuří, protože nemají kam posílat policisty a poslat je úplně všude zatím nemohou.

Tím pádem je ovšem program XP KeyGen úděsně zločinný, a provozují jej jen ničeho se neštítící kriminální živlové, třeba já.

Jenže já jsem zvrhlík, člověk bez svědomí, a za necelé čtyři hodiny jsem nevygeneroval klíčů jen dva nebo tři, ale hned celých dvacet čtyři. Jsem prostě ďábel.

XP KeyGen v akci. dkaz na stažení programu tady není, protože jej neznám, ale určitě nebude problém zadat "XP KeyGen" do jakéhokoli vyhledávače, třeba www.google.com.

A vůbec nevadí, že žádná Windows XP nemám.

Čtvrtek 27 

Brněnská přehradaKdepak, dnes nic nového nebude. Tedy skoro nic. Včera jsem pobíhal celý den mezi prací a porodnicí. V práci řičel šéf nad stovkami nových chyb, kterými se mu udatní programátoři pochlubili, a v porodnici měla řičet Blable, jenže vůbec neřičela, nýbrž si tam v klidu rodila a když to bylo hotovo, tak normálně vstala, šla se umýt, pak se najedla a za hodinu už pobíhala po chodbách a buzerovala všechny sestřičky v dosahu, že potřebuje pořádný ručník a že podlaha není dost vytřená. Pak se zběsile zachechtala: "Ohó! Já jim to tady rozsvítím!" a šla spát a já taky a dneska musím zase běhat sem a tam a mám všeho plné zuby.

A proto kromě obrázku z brněnské přehrady a nové báječné skladby dnes nic nového není, i když je tu spousta přitažlivých témat k vylíčení, například můj agent silně zapracoval a i jiné věci, ale to až zítra. Nejdřív.

Středa 26 

Každý umělec prochází vývojem, uměleckým vývojem. To je normální a přirozené. Kupříkladu nějaký malíř, jako třeba já, prochází vývojem od člověka, co neumí nakreslit ani rovnou čárku, přes tvůrce deformovaných hrušek, později pak pádlorazítkorýčů až k fázi, kdy bez větších obtíží zvládá nakreslit takové komplikované předměty, jako jsou směrové tabule, oprýskané fasády vesnických putyk či maďarské autobusové čekárny. Ani zde se však vývoj malířův nezastaví, umělec neustrne a z výtvarníka plynule se stává obchodník s obrazy. Neboť malovat si jen tak pro sebe je hezké, leč šustění bankovek, stržených za velkolepá díla, jest ještě mnohem hezčí.

Když jsem namaloval šest obrazů velmi výrazné kvality, na nichž každý bez váhání rozpoznal všechny důležité objekty, rozhodl jsem se, že začnu svá díla prodávat, protože to je jediná správná cesta, jak se zařadit mezi malíře profesionály, jako byl třeba jistý Picasso, který prodal obrazů mnoho, nebo pan Dalí, který jich prodal též značná kvanta. Toto rozhodnutí pojal jsem včera kolem poledne a bez jakéhokoli váhání jal jsem se jej uskutečňovat.

Že to nebude tak snadné, jak jsem si původně myslel, se ukázalo záhy. Protože jsem byl ve chvíli, kdy na mne ono zásadní rozhodnutí přišlo, právě připojen po internetu, ihned jsem nabídnul svá díla prostřednictvím ICQ pánům Trejbimu a Yuhůovi.

Howadoor: Ahoj, nechceš si koupit obrázek?
Yuhu: ne, nechci, diky
Howadoor: Nekulturní člověče!
Yuhu: :-))
Howadoor: Ty se směješ, ale jsi barbar. Měl by ses nad sebou zamyslet. Kolik máš obrázků, no?
Yuhu: myslis jako zaramovanejch nebo na disku?
Howadoor: Na disku… fakt barbar. Pochopitelně, že mluvím o umění, a ne o mrzkých odpudivých počítačových pornografických blbostech!
Yuhu: no tak zaramovanejch mam asi dvacet
Howadoor: To není zrovna moc! Podívej, ty ze sebe děláš na webu kulturního člověka. Takže si teď hezky od mne koupíš obrázek, já ti udělám dobrou cenu, a ještě ani nikomu neřeknu, že jsi neandrtálský ňouma, co se trapně zdráhal investovat do skutečného umění, platí?
Yuhu: Neplati, to je vydirani
Howadoor: Vydírání? Můj byznys že je vydírání? Chceš mě urazit? Já ti dávám jedinečnou příležitost, jak přijít lacino k umění a ty mi nadáváš. Máš asi dneska špatný den. Ale já ti ho zlepším. Prodám ti obrázek a dám deset procent slevu, jo?
Yuhu: deset procent sleva je ferovej pocin, ale ja proste obrazek nechci.
Howadoor: Nechci nechci, jak to můžeš říct? Jak tě něco takového vůbec napadne? Vždyť nesmíš myslet sobecky jenom na sebe, kup obrázek třeba jako dárek své holce, to se zavděčíš. Tak co si vybereš? Měl bych tu jednu křižovatku, jednu znamenitě vyvedenou odbočku na Kaplice, pak jednu opravdu, ale skutečně extra věc. Je to maďarská cesta s maďarskou autobusovou zastávkou, vše v nádherných barvách, požitek pro znalce jako jsi ty. Pro méně solventní by tu byla lacinější, avšak umělecky velmi hodnotná brněnská přehrada, nu a na konec dva rybníky za soumraku, velmi atmosférické, velmi romantické.
Yuhu: neblbni, chodil jsem nedavno s malirkou a stacilo mi to. zadny obrazek nechci
Howadoor: Vidíš to. Chodí s malířkou a obrázek nechce. Jsi umělecky založený, proč to popírat, proč to v sobě dusit, vždyť ty možná koupíš i víc než jeden! Podívej, kup dva a třetí máš zadarmo, a můžeš si vybrat. Jinému bych to nedal, ale pro přítele se překonám.
Yuhu: mam to napsat cervene? proste nechci.
Howadoor: Takových už bylo, co říkalo nechci. Hele, byznys je byznys, to se nedá svítit, já potřebuju prodat obrázek. Tak jo, tak ty si třeba myslíš, že dneska nechceš, ale nějaký tvůj známý určitě chce. Vzpomeň si. Že jo? Že by nějaký známý chtěl? A který by si vybral?
Yuhu: neeeeee
Howadoor: Co jsi to vůbec za bezcitného člověka? Tady chudý, ubohý, hladový malíř chřadne, nemá peníze ani na barvy ani na jídlo, vůbec na nic, vše obětoval umění, a ty si od něj obrázek nekoupíš?!
Yuhu: ja taky nejak chradnu, zvlast poslednich par minut
Howadoor: Chřadneš, ale pohled na čisté, jásavé umění, tě rázem vzpruží. Ty budeš šťastný, já budu šťastný, tak to má být. To je férová nabídka.
Yuhu: NECHCI!!!
Howadoor: Uááá, ty jsi hrozný člověk, opravdu hrozný. Budeš litovat, už večer toho budeš litovat. Takový obraz je investice, dobře uložené peníze. Tvé peníze žere inflace, ale obraz, ten časem hodnoty nabývá! Odkážeš ho dětem,a ty si za něj jednou koupí dům nebo dva a budou na tebe s vděčností vzpomínat. Nekoupíš, promarníš svou šanci, a děti tě budou proklínat. To bys chtěl?! Vlastní děti?!
Yuhu: Ne ne ne bez pryc nechci obrazek chci abys sel pryc bez pryc bez pryc nenenenene

Hehe, začalo mě to bavit, dělat byznys. Malířství je vášeň, vášeň stavitele, budovatele, vášeň tvůrce, a byznys, to je zase jiná vášeň, vášeň rybáře, lovce. Yuhů si sice nic nekoupil (zatím!), ale ono se mu to rozleží a brzy přijde s prosíkem. Hned jsem mu poslal mail a asi pět megabajtů naskenovaných obrázků, aby na mne nezapomněl.

Maďarské vesnice a maďarskou cestou a maďarskou autobusovou zastávkou.

*m, že jsi žádný obraz nechtěl, ale já na tebe pořád musím myslet, jak kulturně strádáš. Už jsem prostě takový citlivý člověk, že mi to nedá a chci ti nějak pomoci. Nakonec mě napadlo, že ti nabídnu ke koupi za velmi výhodnou cenu opravdu skvělé dílo, svěží, které bude projasňovat tvou mysl každý den. Obraz, provedený mužnou akvarelovou technikou, znázorňuje scénu z maďarské vesnice. Červnové slunce žhne, cesta do města sálá teplem. Kolem cesty svěží zeleň a vpravo autobusová zastávka. Doposud nevystavené dílko, a teď je rezervované jen pro tebe. Obraz rozměrů A4, na kvalitním papíře, trvanlivými barvami, a to vše jen za pouhých 990 Kč, tedy pokud se ozveš do konce týdne. Ve skutečnosti vypadá nabízený akvarel ještě mnohem lépe než když si jej člověk prohlíží na monitoru. Myslím, že ti stěží někdo udělá lepší nabídku.

Vždy k službám, Howadoor, malíř a  obchodník s obrazy

To jsem se naučil od nepálských obchodníků, nenechat se znechutit, nenechat se odbýt. Nechceš zboží? Ale kdepak, ty přece to zboží chceš. Jasně to na tobě vidím. Vždyť ty koupíš, ne že ne, byznys je byznys.

A hned jsem se vrhl na Chochova přítele Trejbiho. Trejbimu bylo velice obtížné vůbec vysvětlit, oč jde, ale udatný obchodník Howadoor to hravě překonal a za chvíli zjistil, že Trejbiho přítelkyně má v pátek svátek a co je nejlepší dar pro přítelkyni, která má v pátek svátek? Romantický obraz, samozřejmě. Jenže Trejbi tvrdí, že ta jeho přítelkyně prý chce batoh, a ne obraz. Co na to byznysmen Howadoor? Trejbi je přece člověk pověstný svou velkorysostí, koupí nejen batoh, ale i obraz. A třeba si dokonce nechá obraz na zakázku namalovat, je to pravda dražší, ale je snad Trejbi malicherný škudlil? Baže není, každý to ví. Nechá namalovat přítelkyni horskou scenérii, a než to bude hotové, dá jí batoh a obraz rybníka.

Trejbi na to, že si to rozmyslí.

To už je jistý, byť parciální, úspěch.

V tom zazvonil telefon a byl to Petr Janík, můj kamarád, který mi každou chvíli telefonuje a pak neustále mluví a mluví. Jenže dnes jsem to byl já, starý kšeftsman, kdo ho nepustil ke slovu. Petr vulgo Skútr čili Prcek pracuje v továrně Slezan ve Frýdku-Místku. Továrna zaměstnává asi tisíc lidí, převážně tkadlen, to je úplný ráj pro obchodníka s obrazy. Proto jsem neprodleně Prcka jmenoval svým agentem, nabídnul mu řádnou provizi a pověřil jej propagací a prodejem mých děl. Petr cosi skuhral o tom, že tkadleny nemají peníze a zaplatí stěží své základní životní potřeby, ale není snad kultura základní životní potřebou? Ostatně můžeme prodávat obrazy na splátky, s minimálním navýšením. Skútr ještě zmateně blekotal, že tkadleny jsou blbé, beze smyslu pro umění, ale s tím nemůžu souhlasit. Naopak, pracující člověk bez vzdělání má čisté, nezkažené vnímání světa a zamrzlý rybník je mu jistě bližší nežli překombinované abstraktní výlevy jiných malířů. Než se zmohl na další námitky, vše jsem s Petrem domluvil. Tedy téměř. Najednou se spojení náhle přerušilo. Ale nevadí, věc je jasná, tkadleny ve Slezanu budou naším prvním větším odbytištěm.

Proto kdo by chtěl zakoupit obraz, nechť neváhá a napíše, může se stát, že už na něj nevyjde!

Úterý 25 

Křižovatka v Pohorské Vsi, odbočka na KapliceBlable se stává úplně pomatenou. Prozatím kvílela "Rodím rodím" jen v noci a jen občas, ale teď to vyřvává skoro pořád. Sedím u stolu, kreslím obrázek, ona chodí okolo a polohlasem si brouká "rodíme rodíme, hore po dědině" a občas strašně zařve "Uáááá! Rodím!", až sebou trhnu, barva mi ukápne na obrázek a zuřím. Blable se zkoumavě dívá na mne, pak na obrázek a nakonec znechuceně prohlásí: "No no! Aby ses z toho realismu nezbláznil!". A tak to jde pořád dokola.

Chocho na svých stránkách plných opileckých blábolů tvrdí, že jsem prý překroutil víkendové události na chatě Pohoda, jenže to žádná pravda vůbec není. Jednak jsem až úzkostlivě pravdomluvný člověk, a hlavně jsem nemohl nic překroutit, protože o nich - naštěstí pro mne - dohromady nic nevím, jelikož jsem zmizel hned v pátek a tak jsem ani neviděl, jak Chocha nacpali do ledničky, ani jak sežral žábu ani jak jej Slováci přejeli tankem. Jenom v sobotu ráno mi Blable vyprávěla, jak jí alkoholem úplně zdecimovaný Chocho telefonoval, zahrnoval ji lichotkami a lacinými žertíky a nakonec se prý v telefonu ozvala rána, pak dlouho nic a nakonec Chocho prohlásil "Pochcal jsem si mobil" a vypnul telefon.

Včera přijel můj táta, a můj táta je báječný muž s létajícím strojem, protože si vlastnoručně sestrojil letadlo a v něm občas poletuje. On si vůbec rád vlastnoručně sestrojuje různé věci, neboť je zručný a tím se na mne vytahuje, protože já zručný nejsem a táta se mi směje a říká mi, že jsem poleno. O tom jeho letadle napíšu někdy něco víc, protože je to zajímavé a dramatické, například když se letadlo jednou zřítilo, to bylo velmi dramatické. Ale je to moc dlouhé a dnes se mi žádné dlouhé věci psát nechce, tak až někdy jindy.

Jinak se nic zvláštního neděje. Šéf mi pořád telefonuje a nadává, Alena posílá maily s úryvky z Ludvíka Vaculíka a nadává a Blable rodí a nadává. Jenom já nenadávám, maluju si obrázek a pak namaluju ještě jeden a přitom vymyslím, jak na nich vydělat ohromné množství peněz.

Pondělí 24 

Soumrak nad zamrzlým rybníkem, třetí pokus.

Každých pár dnů přemýšlím o tom, že sem píšu samé nesmysly, že se zabývám malichernostmi, nepodstatnými věcmi. Píšu o tom, co jsem kde snědl a vypil, o tom, že prší nebo že neprší, a přitom je jistě spousta jiných témat neporovnatelně větší závažnosti, o kterých by bylo zapotřebí psát. Pak vždycky uvažuji, která témata to například jsou a nikdy na nic nepřipadnu, a tak se nakonec vrátím k obvyklým blbostem.

Dnes to ale bude jiná, protože mám téma skutečně důležité a podstatné. Zrušili totiž Katovnu. V sobotu dávali poslední díl a od září už Katovna nebude. Přesněji - údajně snad bude, ale pod stejným názvem (pravděpodobně ale nakonec pořad i přejmenují) se objeví jiní lidé s něčím dočista odlišným. Snad prý budou pořad moderovat studenti FAMU, lidé tam budou moci telefonovat a kritikové budou konfrontováni telefonicky s kritizovanými umělci. Že je to šílená představa? Že je to k zblití? Že to vymyslel dementní trotl? Taky si to myslím.

Katovna se vysílala od roku 1999 a celkem jí bylo 37 nebo 38 dílů. Pro mne osobně (když zrovna nedávali předvolební spoty) to byl jediný pořad v televizi, na který se dalo dívat. Spoustě lidí se nelíbil a moc lidí si ťukalo na čelo, když z něj shlédli třebas jen kousek, ale právě proto jsem ho měl rád a právě proto byl výjimečný. Byl skvělý, protože nebyl bezpohlavní, beznázorový, nebyl "objektivní" a "vyvážený", nebyl "politicky korektní" a pokaždé moc lidí rozzuřil. Bylo to chutné, vydatně kořeněné jídlo z neobvyklých surovin, jídlo, nad kterým se průměrný člověk ošklíbne, ale labužník si jej vychutná. Tím, že jej zrušila, se televize zase přiblížila podřadné vývařovně šlichty pro masy. Ale ne, co to kecám. Nepřiblížila. Televize takovou vývařovnou už dávno je. Katovna byla v té slizké šedi cizorodým prvkem a bylo spíše překvapující, že vůbec tak dlouho vydržela. Takže od teď už žádný Jan Rejžek, žádný Vladimír Just, žádná intelektuálská žvanírna. Místo nich mladí, dynamičtí studenti, umělci na telefonu a hlasování prostřednictvím mobilů. Možná i hitparáda bude, nevím, a ani to vědět nechci.

Užil jsem si poslední díl, který stál opravdu za to (kdo to viděl, dá mi za pravdu), vypnul televizi a šel spát.

Neděle 23 

*Křižovatka v Pohorské Vsi (Novohradské hory). Rovně vede cesta do Pohoří na Šumavě, cestou vpravo byste se dostali do Kaplic.Ahoj, chtel jsem se zeptat, co jsi to bastil za tabletky, kdyz jste sli stovku? My se totiz na sto kilometru taky chystame, tak jsem chtel vedet, co je dobre prikladat pod kotel.. Efedrin je ale ilegalni, ne, tak mi nevykladej, ze jsi ho proste koupil v obchode. :)

Diky za odpoved, Tomas

Už delší dobu se chystám přidat na stránku rad a návodů také něco o dopingu, protože mám v tomto směru bohaté zkušenosti. Pak tam také napíšu o efedrinu podrobněji, a i o jiných, třeba i lepších, věcech. Zatím jen tolik: efedrin je opravdu "nelegální", přesněji výhradně jen na recept. Hlavním důvodem je, že se z něj vyrábí pervitin a snad i další drogy (nepište mi, návod na výrobu pervitinu nemám). Proto je zapotřebí si sehnat ten recept nebo to zkusit jinde. Recept si lze opatřit různě, například mít známého lékaře nebo jej zfalšovat, ani jedno z toho ale moc nedoporučuji. Jelikož efedrin je skutečně velmi vyhledávaná surovina narkomanů, je to také materiál hodně sledovaný a většina lékařů, byť by to byli vaši přátelé, se vám místo receptu vysměje. Falšování receptů je jednodušší, ale když přijdete do lékárny s receptem na deset balíčků efedrinu, tak se vsaďte že ten recept budou zkoumat mimořádně podrobně a s největší pravděpodobností po vás budou chtít i doklady.

Podstatně lepší je zkusit sehnat efedrin mimo lékárnu. Já jej kupuji od člověka v posilovně, jako přípravek s termogenním účinkem, jehož hlavní součástí je právě efedrin. I tak jsou s tím ale potíže, protože mi neprodá větší množství najednou a dokonce to vypadá, že už napříště nebude ani tohle. Také se vždycky tváří hrozně tajemně a šeptá něco o tom, že efedrin je zakázaný a že ho za to zavřou. Radil bych ti tedy zkusit to podobně, zajít do posilovny, nebo tím pověřit někoho, kdo tam pravidelně chodí, aby se poptal. Také je velmi dobré si zjistit složení různých "termogenních" preparátů a kapslí na hubnutí, protože i když to nikdo raději příliš neinzeruje, často se člověk nakonec malým písmem kdesi vzadu dočte, že hlavní složkou je právě efedrin.

A i když efedrin neseženeš, nezoufej. Pro akce jako je stokilometrový pochod jej můžeš nahradit s úspěchem přípravky na bázi taurinu, guaraná nebo přinejhorším i kofeinem v kávě nebo kofole. No a nakonec, i když nerad, musím připustit, že snad se prý někde najdou i lidé, kteří chodí stovky i větší vzdálenosti úplně bez dopingu. Je to sice nechutné pomyšlení, ale údajně to jde i tak.

*A co ten moj vyklad lumpe? Neni spravny? Palun.

Palun se ptá na rčení "Hic Rhodos, hic salta". Palune, Palune, je vidět žes ještě osvícení nedosáhl a že se studiu zenu věnuješ příliš málo.

*Pohadky jsou fakt prima a story o porkupine me rozesmala tak, ze se na me vsichni kolem divne divaji (sedim v drazdanske univerzitni knihovne a chovam se asi malo nobl). Pripomelo mi to vlastni tlumocnicke prehmaty, napriklad ten s prisernym a krvelacnym caterpillarem z Alenky v risi divu nebo s kriminalem, ve kterem si nas soused pestuje okurky ( nemecky je mirny rozdil mezi Zuchthaus a Treibhaus, i kdyz oboje zni tak pravdepodobne).

Preloz dalsi, pohadky zeru. Verus

Vidíte to? Čtou mne nejen na Slovensku, ale dokonce i v reichu. Takový jsem já.

Sobota 22 

Bijte maminku, dokud je mladá.

To je surrealistické přísloví a důkaz, že studiem podobných knih, jako jsou Dějiny surrealismu, se člověk může leccos užitečného přiučit. Ale já na čtení dnes neměl moc času, jelikož dnes se do Brna přihnal Adrian zvaný Chocho, aby se zde, jak je jeho zvykem, zvířecky celý víkend opíjel. Opíjel, a pokud bude nějaká žena v jeho blízkosti, se věšel na její ňadra, a tím si kompenzoval traumata z dětsví. Naštěstí tyto vylomeniny nepřijel provádět ke mě do bytu, nýbrž do chaty, která leží u přehrady a na tu chatu velkoryse pozval Paluna, Zaace, Soose a tlupu dalších lidí, kteří čtou jeho stránky. I mne pozval. Všechny pozval, abychom sledovali, jak se, pověšen nějaké ženské na ňadra, zvířecky opije.

Tak jsem tam tedy šel, protože sice vůbec nejsem zvědavý na páně Chochovy prasárny, ale jsem docela zvědavý, kdo je zač Palun, Zaac a Soos a další Slováci, protože všichni Slováci jsou lepší lidé a člověk se od nich také lecčemus přiučí a není mu pak líto, že šel za Chochem na chatu a nečetl Dějiny surrealismu. Pročež jsem před desátou večer vyšel z domu, bych vyhledal autobusovou zastávku Kozí horka, kde mne měl očekávat Adrian, který si naivně myslel, že když v Brně bydlím nějakých ubohých patnáct let, že mám ponětí, kde je tu autobusová zastávka Kozí horka. Jenže já to ponětí vůbec nemám, jenom matně tuším, že je to kdesi u přehrady, a proto jsem se potácel tmou kolem přehrady, poslouchal hřmění blížící se bouřky a děsně nadával, až jsem najednou narazil do potácejícího se opilce a on to Adrian.

I šli jsme na pivo a já se konečně zbavil koření, která jsem Zaacovi, Palunovi, Soosovi a Chochovi vezl z Nepálu, smrdělo mi to doma už skoro měsíc, lezli na to moli a vůbec jsem byl rád, že už to bude pryč. Pověřil jsem Adriana, aby to rozdělil mezi ostatní, a jestli nikomu nic nedal, tak běžte na něj, a ne na mne. Chocho prohlásil, že vůbec ještě není opilý, přestože vypil už dvě láhve fernetu, poté si nechutným pražským přízvukem objednal pivo, a to mne naštvalo, protože když jsem stál vedle něj, tak na mne také upadlo podezření, že jsem pražák. Jenže to byl jenom začátek, protože poté pil Chocho pivo, a tím se rozvášnil. Rozvášněný pak začal rozdávat u stolu sedícím bezdomovcům bankovky, a když všechny rozdal, tak hrábnul rukou do koření, přestože jsem jej výslovně upozornil, že z jednoho pytlíku se sype chilli. Tlapou od chilli se pak podloubal v oku a počal srdceryvně řvát.

"Uáááá", ječel Chocho, "ty hovado jedno, nasypals mi chilli do oka!!!"

Lidi u vedlejších stolů zpozorněli, protože Chocho ke řvaní přidal i cosi jako tanec svatého Víta.

"Ále, to je jenom jakýsi ožralý pražák", vysvětlil jsem čumilům, ti chápavě pokývali hlavou a zase se věnovali svému pivu. Chocho chroptěl ještě asi deset minut, poté mu vypadl mobil, on na něj šlápl a do toho přijelo auto a vyskočila z něj poměrně málo pravděpodobně vyhlížející postava a zaječela: "Čau, já jsem Renda!"

A byla to Renda, Chochova přítelkyně rozměrů lodi zaoceánské paroplavby. Narvala nás nadlidskou silou oba do auta, kde už se tísnilo asi patnáct lidí a odvezla na chatu. Na chatě pak už probíhal normální večírek, kterého jsem se účastnil jen do chvíle, než se mi udělalo zle od žaludku, a to nebylo dlouho, zejména proto, že do mne všichni lili roztodivné alkoholické nápoje a nutili mne kouřit hnusné cigarety, přestože jsem jim vysvětloval, že jsem nekuřák. Chocho se potácel od stolu ke stolu a střídavě vyprávěl, jak jezdil v zimě po Fatře ve svých lyžobotech a střídavě chválil přítomným ženštinám nevalného vzhledu ňadra. S přibývající opilostí si to počal plést, začal chválit ňadra Soosovi a Palunovi a o horských dobrodružstvích vyprávěl ledničce. Též ustavičně požíral haldy nudlí, a přitom kvílel "Ztrácím hmotu, ztrácím hmotu". Co tím chtěl říci, to nevím.

Od Slováků jsem se dozvěděl, jak vyhazovat do vzduchu vládní budovy, jak odpalovat igelitové pytle plné benzínu a co se stane, když z velkého děla odpálíme proti ruskému tanku zúrivou strelu. Zúrivá strela letí, rusové v tanku chlastají vodku a je jim všechno jedno, strela se blíží a když už je docela blízko, tak ruský počítač v ruském tanku vydá rusky povel, a na ten povel tank odpálí proti střele nálož, zúrivá strela padá neškodně k zemi a rusové mohou dál chlastat vodku, jelikož nad nimi bdí počítač. Celé se to jmenuje Systém Aréna, a vtloukali mi to do hlavy asi hodinu, střídavě s líčením jistého člověka jménem Čulík. Tento Čulík se vyznačuje tím, že jest čulý, a čule běhá po horách sem a tam, a to i stokilometrové trasy, vůbec nic mu to nedělá, a proto s ním nikdo nechce na hory jezdit a Čulík je z toho zkroušený. Prý bych s ním měl jet na hory já, a to není tak špatný nápad, protože už delší dobu sháním někoho, kdo se mnou pojede v zimě do Roháčů. Nikomu se nechce, a vida, teď pojedu s Čulíkem.

Ještě se na mě všichni snažili vyzvědět, kde leží rybník, jehož obrázek jsem dal v úterý na web a na odhalení jeho polohy jsem vypsal odměnu. Ve skutečnosti jsem to myslel spíš jako žert, nepředpokládal jsem, že by vůbec někdo mohl považovat za možné z takové mazanice vyčíst, kde rybník leží, ale vypadá to, že to lidi vzali vážně a opravdu se o to pokoušejí. Proto jsem nikomu nic neřekl, ale slíbil, že rybník namaluji znova a zkusím to udělat o něco lépe.

Soumrak nad zamrzlým rybníkem (druhý pokus)

Pak mi Soos, Zaac, Palun a spol vyprávěli ještě i jiné věci, než o Čulíkovi a tancích, ale to už jsem se značně motal, protože jsem vypil karpatský fernet s kofolou a víno a pak jiné víno a snad i další věci, přesně už nevím. Usoudil jsem tedy, že bude rozumnější zmizet, popadl jsem batoh a zmizel. Venku už nepršelo, i usoudil jsem v opilosti, že nebude špatné si trochu zaběhat a běžel asi tři kilometry až domů, jenže to moc dobrý nápad nebyl. Jednak jsem běžel přes rozbahněné pole a když jsem doběhl domů, tak jsem vypadal jak kačka blátotlačka, a navíc jsem už dobře půl roku neběhal a proto mě teď svinsky bolí lýtka, au. To jsou ty Chochovy večírky.

Pátek 21 

V knize Dějiny surrealismu jsou také surrealistické obrázkyPiju kafe a čtu si knihu Maurice Nadeaua "Dějiny surrealismu", jsem na straně 54 a už jsem z toho jelen. Je to celé zběsile zamotané a mnohem radši bych si četl knihu o Selfu, protože Self je krásný programovací jazyk s ještě krásnější implementací, úplně surrealistickou, a o Selfu mám víc knih, než o surrealismu, jenže ty knihy mám všechny jenom jako soubory v PDF a číst si stovky stran na monitoru se mi nelíbí. Potřeboval bych tiskárnu, abych si to vytiskl, jenže tiskárnu mají na firmě a na firmu se mi jednak nechce a jednak tam šéf nechce mne. Protože šéf chce, abych seděl doma a programoval od rána do večera a nezdržoval se čtením o Selfu.

Kdosi se zajímal, co znamená "Hic Rhodos, hic salta" a co jsem tím myslel. Ale já ho zklamu, protože co to znamená vůbec nevím a nemyslel jsem tím dočista nic.To třeba taková Alena, ta se pořád zajímá, co co znamená a jak je to myšleno a jak se to píše a pak má hlavu plnou pitomostí a neví vůbec nic, ani co co znamená, ani co je jak myšleno a už vůbec ne, jak se to píše. Třeba ani neví, že klokan Skippy se píše Skippy a ne Skipy nebo Skipi nebo jinak. To má z toho, že se o všechno zajímá.

Na jazyku Self je nejlepší to, že je tak jednoduchý, že už ani jednodušší snad být nemůže, a kdyby, tak už jenom trochu. Tam, kde je v normálních jazycích spousta rozličných konstrukcí, a člověk musí být génius jako já, aby si to všechno zapamatoval, tak v Selfu je konstrukce jenom jedna a tu si zapamatuje každý. Té věci se říká anglicky slot, a česky je to něco jako zásuvka. Do zásuvky se dá něco strčit a jak se to tam strčí, tak je vše hotovo, naprogramováno a to je právě na Selfu to nejlepší. Možná ale, že ještě lepší je, že tak prajednoduchý jazyk je nesmírně obtížné naprogramovat a kompilátor Selfu je dílo zcela výjimečné, někde na pomezí programování a černé magie. Pro překladač Selfu je samozřejmostí, že překládá sám sebe, to ostatně není nic divného ani u jiných programů, ale překladač Selfu se překládá za běhu, dokonce za běhu překládá i sebe sama, překládá všechny programy za běhu, pořád sem a tam a nikdy s tím nepřestane, dokud není všechno přeloženo, a to tak děsně optimálně, až na to každý čučí.

Součástí Selfu ale není jen úžasný překladač, ale i krásný garbage collector, což česky znamená "sběrač odpadků" a ten sběrač pořád šuká všude kolem a všechny odpadky sebere, než bys řekl švec. To se mi na tom všem líbí, že je to taková legrace, překladač překládá, sběrač sbírá odpadky a do všech zásuvek se pořád něco strká. Úžasné.

Ještě jsem chtěl dnes napsat, že nemám rád mobily, jenže pak jsem si to rozmyslel, protože to vlastně ani pravda není, já proti mobilům nic nemám, jenom žádný nechci. Jednak by mi pořád někdo volal, ostatně to už se děje teď a ještě ani žádný mobil nevlastním, ale hlavně když má někdo mobil, tak se pořád opájí tím, jak je pěkně zajištěný, protože když se mu něco stane, tak si tím mobilem zavolá o pomoc. A myslí si, jaké je to skvělé a nevidí, že se z něj díky tomu stává sráč, co je bez mobilu úplně vyřízený, jako jeden člověk, co mi vysvětloval, že s sebou přece nepoveze na kole náhradní duši nebo lepení, protože on má přece mobil a když náhodou píchne, tak si pro něj přijede manželka.

Pořád vykládali, jak se prý ochladí a bude pršet, a vůbec se neochlazuje ani neprší. Ale ono je to vlastně jedno, protože když je vedro, tak je dobře, a když není, tak je taky dobře. Já jsem spokojený a vůbec nejsem naštvaný. Ovšem třeba takový Petr Janík vulgo Skútr naštvaný je, a to pořádně. Naštvala ho tchýně. Vzal si dovolenou a jel na chalupu na jižní Moravu, do Buchlovic, aby tam pobyl asi týden s manželkou, dětmi a její matkou. Pobyl tam jen asi dvanáct hodin, a pak se s tchýní strašně pohádal, protože tchýně mu vysvětlovala, že se nesmí často splachovat záchod, jelikož to stojí ohromné peníze a musí se šetřit. Proto se také může do záchodu výhradně močit, a kdyby chtěl dělat jiné věci, tak si musí vzít toaletní papír a jít asi kilometr od chalupy do lesa a provozovat to tam. Tím se prý znamenitě ušetří. Skútr opáčil, že nejvíc tchýně ušetří, když tam on vůbec nebude, sebral se a jel zase domů a teď sedí doma a kouká na pornofilmy, které jsem mu vypálil a poslal.

Ještě musím napsat, že jsem byl včera v knihovně a brouzdal jsem tam mezi regály a nazdařbůh vytahoval knížky, vždycky si kousek z prostředka přečetl, prohlásil, že je to hovadina a dal zpátky. A u jedné knihy jsem se začetl víc, protože mne to zaujalo, jelikož to nebyla hovadina, to bylo ještě mnohem horší, přímo katastrofální nehoráznost to byla, až jsem se pak podíval na obálku, co je to za ptákovinu a tam bylo napsáno Ludvík Vaculík - Český snář.

Tak jsem si místo toho půjčil Dějiny surrealismu.

Čtvrtek 20 

 Výsledky ankety
*

Hic Rhodos, hic salta!

Chachá, dostal jsem vás, co? Všechny tím dostanu! Proč? No protože je pořád vedro. A vedro bude až do pátku, pak se ochladí a přijdou srážky a budou mít podobu zvratků a poletí nejdřív z jedné strany na druhou a pak zase zpátky.

Že mluvím z cesty? Tak že mluvím z cesty?! A co všichni ti pánové jménem Palun, Zaac, Soos a jiní, kteří se chystají přijet za Chochem zítra na jakousi chatu a už teď se domlouvají, jestli budou zvracet cestou ve vlaku, nebo budou raději vrhnout v električke nebo jestli bude nejlepší zeblít se až na té chatě. Ti z cesty nemluví, co? A já tam mám mezi takové magory jít a nést jim ještě koření. Pche.

To tak. Nikam nepůjdu. Chocho přijede ožralý už z Prahy, Slováci budou dávit bez přestání už od hranic, já tam vlezu, oni mě celého pozvrací a ještě se tomu budou smát. Já jim na to sice řeknu "Hic Rhodos, hic salta!", ale co mi to bude platné? Nic mi to nebude platné.

Nic takového. Doma zůstanu a budu vymýšlet novou anketu. V anketě o volebních spotech zvítězil Diogenés, což se mi tentokrát zdá vcelku případné. Jen třem lidem se reklamy politických stran jevily pozitivně, osmi to přišlo praštěné úplně docela. Ostatní to buď neviděli nebo přitom jedli obložené chlebíčky.

Lidi nemají vůbec pochopení. Třeba Blable, vyhodila mi z postele můj nový plášť na kolo, který se mi tolik líbí. Nakonec musel, chudinka, strávit noc pod postelí. Občas jsem si na něj posvítil baterkou, abych viděl, jak se reflexní proužek nádherně leskne a aby mu tam nebylo smutno.

Ale já se na lidi vykašlu. Pustím si Rammstein, vezmu štětec a černou barvu a namaluju rybník, to uvidíte! Hahá, čmouhu sem a čmouhu tam, to budete zírat! Bude to rybník dynamický, diagonální a úplně černý!

A kdo bude mít blbé řeči, tak na toho zařvu: "Hic Rhodos, hic salta!!!"

Středa 19 

Můj krásný nový plášťJe docela horko. Ne tak horko, jak říkali v televizi, ale dost horko na to, aby z toho mnoha lidem vůčihledně přeskakovalo.

Třeba dnes dopoledne. Šel jsem do lékárny, abych se zeptal, jestli mají rehydratační sůl. Paní na mne chvíli zpytavě koukala, a poté odvětila, že ne, ale že mají mrkvovou šťávu.

To byl ale jenom začátek. Z lékárny šel jsem do optiky, neboť je to jen za rohem. U pultu se bavil pán s prodavačkou. Chvíli jsem je poslouchal. Pán se ptal, kolik budou stát jeho nové brýle a paní mu vysvětlovala, že obroučky budou stát tolik a tolik a skla zas jinak a práce taky něco. Pán se v tom moc nevyznal, a tak se raději zeptal, kolik to bude stát dohromady a o kolik míň, když si zajde k doktorovi a nechá si na brýle napsat recept. Paní mu znovu odpověděla přesně stejnými slovy, že obroučky tolik a tolik, skla jinak a něco práce. Pán se znovu zeptal, kolik je to dohromady s receptem a kolik bez něj a paní mu to do třetice zopakovala úplně stejně. Tak se sebral a šel.

Mělo mě to varovat, ale nevarovalo, i vznesl jsem rafinovaný dotaz.

"Dokážete vyrobit růžové dioptrické brýle?"

Paní na to: "Podívejte se, to je tak. Nejtmavší skla mají sedmdesát pět procent. Padesát mají ta střední a nejsvětlejší dvacet pět."

Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale jasné mi to nebylo. Tak jsem se zeptal znovu.

"Když já bych chtěl vědět, jestli mi vyrobíte růžové dioptrické brýle?"

Paní nezaváhala: "Jak vám říkám, nejtmavší skla mají sedmdesát pět procent. Padesát mají ta střední a nejsvětlejší dvacet pět."

Rozhlédl jsem se kolem, jestli někde neuvidím skrytou kameru, ale nikde nic.

"Já tomu nerozumím, jakou to má souvislost s růžovými brýlemi?!"

"Nejtmavší skla mají sedmdesát pět procent. Padesát mají ta střední a nejsvětlejší dvacet pět."

Babizna mi to zopakovala zcela klidně potřetí, ještě mi přitom ukazovala jakási modrá zabarvená skla. Zaťukal jsem si na čelo a šel domů.

Ale ani doma to nepřestalo. Nejdřív přišel mail od kolegy Tomáše:

Ahoj, potřebuji dostat jméno objektu, když se dává obrázek do dokumentu, rozjede se dialog v CInsertToDocDlg. Tom

Rozumím tomu asi tak stejně jako vy. To už jsem si začínal říkat, že to asi bude tím vedrem, lidi jsou přehřátí a hrabe jim. A taky že ano, další mail byl od Aleny:

No starší to beru, ale dámě? Tos přehnal.

Tomu rozumím úplně stejně jako mailu od Toma. Všichni se dočista zbláznili.

Ale nebyl čas nad tím přemýšlet, protože se přihnala Blable, oběma rukama se držela za břicho a vřeštěla: "Uááá, rodíííím, já rodíííím, dělej něco!!!"

Šel jsem tedy do kuchyně přistavit vodu, protože z filmů znám, že když se rodí, tak je zapotřebí horká voda, aby se mohl udělat grog. Blable na mě zírala a pak začala nadávat, že prý mám volat do porodnice nebo kam, což jsem odmítl, protože to stojí peníze a voda se přece jen vždycky nějak upotřebí. Já už to totiž znám, ona tady pobíhá a rodí posledních čtrnáct dnů každou chvíli, nic z toho stejně nikdy není, tak co budu utrácet peníze za telefon.

I tentokrát ji to po pár minutách přešlo, ale místo toho si vymyslela, že půjde do poradny se poradit, jak se správně rodí, a že musím jít s ní, abych v čekárně pohlídal její děcko. Tak jsem šel do poradny.

V poradně nebyl nikdo, Blable zalezla dovnitř, děcko zalezlo pod lavici a popelilo se tam spokojeně v prachu, pročež jsem měl čas a četl jsem si vystavené reklamy na rakovinu prsu. Když jsem to dočetl, přešel jsem k plakátu nabízejícímu šťastným impotentním mužům umělé oplodnění a zrovna když jsem to dočítal, tak do čekárny vešla sestra.

Vlezně se usmála a povídá: "Vás zajímá umělé oplodnění? Máte snad nějaké problémy?"

"Nemám", opáčil jsem chmurně, "já mám problémy přesně opačné. Vidíte to?"

Vyšťournul jsem nohou děcko zpod lavice, aby se na to podívala.

"A to není všecko. Kdybyste viděla jeho matku, tak byste se nemohla tak blbě ptát, tak už je zase těhotná jak prase."

Sestře se můj povedený veršík nelíbil, zakroutila hlavou a znechuceně odešla, což jsem uvítal, protože jsem narazil na lepší věc, než je umělé oplodňování, a to reklamu na testosteron. Testosteron je mužský pohlavní hormon, kterého není nikdy dost, protože kdo ho má moc, tak je silák, sportovec a obrovský kulturista. Proto si také kulturisté testosteron píchají a já bych si ho píchal zrovna tak, kdybych věděl, kde ho vzít. A teď jsem právě narazil na reklamní letáček společnosti, co ho nabízí, a to dokonce v tabletách, co se píchat nemusejí, člověk si strčí do krku trychtýř a jenom sype a sype. Ha, hned si kilo opatřím a sním a v posilovně všechno rozkopu na hadry. Na konci letáčku se sice píše, že testosteron je jenom na recept, jenže já už mám vykoumáno, jak na to. Já totiž zavolám rovnou dodavateli a budu tvrdit, že jsem lékárna nebo něco jiného a oni mi to dodají na kila a po receptu se ptát nebudou a ještě to bude za velkoobchodní ceny. A pak se stanu kulturistickým hrdinou a Arnold mi bude závidět.

Vtom se ozvala příšerná rána. Děcko porazilo váhu. Sestra přiběhla s očima navrch hlavy a ptala se, co se děje.

"Ále nic, jenom ta malá mrcha porazila tu zasranou váhu", vysvětlil jsem situaci. Poslední dobou takto vulgárně hovořím záměrně, jelikož jsem zjistil, že to má na lidi blahý vliv.

Kupříkladu to mělo blahý vliv na firmu, která nám v předsíni pokládala linoleum. Na linoleu se udělaly obrovské boule, o které ustavičně zakopáváme, a tak Blable telefonovala firmě, kde po dlouhém handrkování vyprosila s pláčem na krajíčku desetiprocentní slevu. Popadl jsem tedy telefon, kapku přitlačil, zakurvoval, zapičoval, a hned byla sleva padesát procent.

To jen tak na vysvětlení, proč jsem se z vyhlášeného slušňáka změnil na odporného vyvrhele, který sprosťačí co může a ještě to píše na web.

I na tu sestru to mělo dobrý účinek, protože se na nic dál neptala a zase zmizela v ordinaci.

Vida váhu, bez váhání jsem se zvážil a zjistil, že mám pouze 86 kilo, což jest tragický následek himalájského dobrodružství. Poté přišla Blable, hlavu plnou porodních rad a šlo se pryč.

Venku Blable povídá: "Co jste to tam v té čekárně vyváděli?!"

"Dohromady nic, spadla váha, to je všechno."

"Hm… jenom váha to asi nebyla. Sestra přišla, ptala se, jestli ten chlap v čekárně nějak souvisí se mnou a když jsem souhlasila, tak řekla, že mě lituje."

"A co ty na to?"

"Nic, co jsem měla říct. Pak už ta sestra nic neříkala, jenom když jsem doktorce řekla, že se to nové děcko bude jmenovat Minerva, tak sestra významně pronesla 'Aha'."

Také jsem pronesl "Aha", ale ne tak významně.

Poté jsme šli do obchodu koupit nový plášť na mé kolo, neboť starý už je sjetý a tak chci nový, hladší. A měli plášť úplně skvostný, hladký, co hladký, přímo slizký, navíc s reflexním proužkem na bocích, co v noci svítí jak ďábel, když se ženu přes pole, lesy, louky, lány, neházejte plechovkami.

S pláštěm jsme šli pomalu domů, ale ještě jsme se zastavili u bazénku s vodotrysky před hudební fakultou JAMU. Z fakulty vybíhali studenti a skákali do bazénku v šatech a hrozně u toho kvíleli, poté uprostřed utvořili klubko a lezli po sobě a stále kvíleli, až už to bylo úplně nesnesitelné a v tom se přihnal odkudsi policajt na koni a vypadalo to, že začne řvát "Neshlukujte se, rozejděte se", jenže to dopadlo úplně jinak. Kůň měl asi velkou žízeň, a tak před bazénkem zprudka zastavil a ohnul se, aby se z bazénku napil, policajt to nečekal a vyletěl ze sedla a spadl rovnou do bazénku mezi ty zmítající se studenty z JAMU a vůbec neřval "Neshlukujte se, rozejděte se", ale řval pořád dokola "Do prdele, do prdele, do prdele!".

Tak to vidíte, jak z těch veder lidem hrabe.

Úterý 18 

Soumrak nad zamrzlým rybníkem

Dnes vám Howadooří zápisník přináší nový obrázek a spolu s ním soutěž, a to dokonce soutěž o hodnotnou cenu. Cenou bude pěkné vyšívané nepálské tričko a dostane jej ten, který první rozpozná, co je na obrázku. Jistě, soumrak nad zamrzlým rybníkem, to vidí každý, ale kde je ten zamrzlý rybník, ha? Kdo to ví a chce tričko, nechť to neprodleně napíše do komentářů.

Debilita

To je vrchol! Lidi se dostali na mé stránky hledáním různých věcí, ale aby se sem někdo dostal tím, že hledá debility, to už je moc!

Pondělí 17 

MastMastDočetl jsem knihu dopisů Vincenta van Gogha, Vincent se zničehonic zastřelil a bylo to. Tak jsem si dal pro změnu verneovku "Trampoty páně Thompsonovy", kterou jsem četl už asi po patnácté, takže mi to netrvalo víc než slabé dvě hodiny. Ne, že by to byla bůhvíjak skvělá knížka, spíše je to jedna z těch průměrnějších, ale když jsem ji četl jako dítě, tak jsem přitom vždycky dostal hrozný hlad a zajímalo mě, jestli to bude fungovat i teď. Fungovalo.

Při tom všem si mažu tlapu kdejakou mastí, kterou jsem doma našel, pročež budu všemi mastmi mazaný. Noha mi pěkně natekla a zmodrala, nejspíš proto, že jsem si byl včera zaplavat v přehradě, která je plná kvetoucích řas, sinic, bahna a rozkládajících se chcíplých ryb. Při plavání mi popraskaly všechny puchýře a tak mi teď noha hnisá, mokvá a nejspíš brzy upadne. Už se na to těším, protože tím se přede mnou jaksi samovolně objeví nová výzva - skákání stokilometrové trasy po jedné, zbylé noze.

Vzpomněl jsem si na jednu příhodu z doby, kdy jsem chodil na gymnázium, a vzpomněl jsem si na ni proto, jelikož mi poslala má spolužačka Bohdana fotky ze srazu a v té příhodě jde právě o ni. A je to příhoda úplně bez pointy, jak už to tak normálně chodí, proto všechny varuju, aby si pak nestěžovali.

*Chodil jsem tedy na gympl a mým kamarádem byl Petr Janík vulgo Prcek řečený Skútr a měli jsme potíže s holkama. Přesněji s tím, že jsme žádné holky nemohli sbalit, což nám tehdy dělalo těžkou hlavu, jelikož jsme byli mladí a bláhoví. Z toho důvodu jsme chlastali čůčo, vedli ponuré řeči a měli chmurné myšlenky, které jsme zaháněli dalšími lahvemi čůča.

Donedávna jsem si myslel, že každý ví, co je to čůčo, ale pak jsem se přesvědčil, že jsou i tací zabedněnci, že to neví. Ti nechť nyní zví, že čůčo jest laciné ovocné, zpravidla jablečné víno. Když jsem já chodil na gympl, tak stával litr jablečného čůča deset korun a když jsme si chtěli dopřát nápoj luxusnější, zakoupili jsme třešňák za čtrnáct. Pít se to dalo jen s největším sebezapřením, a proto z nás vyrostli takoví drsňáci, co se ničeho nebojí. Dnes se dá čůčo také koupit, ale mají ho jen v obchodech se zeleninou nebo ve vesnických potravinách, a zdaleka ne všude. Podražilo, a proto už asi nemá smysl čůčo kupovat, protože krabicové víno nestojí o mnoho víc a je podstatně lepší.

Tak jsme tedy chlastali s Petrem Janíkem to čůčo a přemýšleli, jak to udělat, abychom taky k nějakým holkám přišli. Nakonec jsme vymysleli, že zkusíme štěstí u spolužačky Bohdany, protože ta s nikým nechodí. Vydali jsme se tedy autobusem do Starojické Lhoty, kde Bohdana bydlela, samozřejmě vybaveni řádnou zásobou ovocného vína v láhvích a hlavě.

Mast, co jiného?Dorazili jsme k Bohdaně zmazaní jak klokani, což bylo nejspíš hlavním důvodem, proč se s námi bavila jen asi deset minut a pak se na něco vymluvila a vyhodila nás. Protože nám žádný autobus nejel, šlapali jsme pěšky do Nového Jičína, a popíjeli smutně čůčo.

"To je bída, ani ta Bohdana o nás nestojí", skuhral Petr.

"Na něco jsem připadl!", oznámil jsem. "Už je mi to jasné, proč o nás ty holky nemají zájem. My jim ničím neimponujeme, to je ta chyba."

"Jak, neimponujeme?", divil se Prcek. "Však chlastáme jak diví!"

"Chlastáme, chlastáme, ale to asi není ono. Ony nejspíš chtějí něco lepšího, nějaké hrdinské kousky!"

Octanová mast, na puchýře past"Hrdinské kousky?", zamyslel se Petr, "No… mohli bysme chlastat i víc! Koupíme sud čůča a celý ho vypijeme, to bude hrdinství."

Zdálo se mi, že to sice hrdinství bude, ale ne takové to správné hrdinství, co od nás ženy očekávají, ale Petr pořád tvrdil, že sud čůča je jediné hrdinství, které je ochotný spáchat a tak jsme se dohadovali, až jsme došli do Nového Jičína.

A kdo teď čeká pointu, tak je vůl, protože jsem jasně napsal, že žádná nebude, příhoda tím končí.

Dobrá, cestou jsme ještě několikrát z toho čůča zvraceli, ale je to snad pointa? Není.

Tak a teď jsem se podíval na druhou stranu tuby s octanovou mastí a připadl jsem na skvělý vynález. Píše se tam totiž, že octanová mast zabraňuje vzniku trhlin a opruzenin a nejspíš tedy i puchýřů a proto příští stovku nebo podobnou akci půjdu řádně promazán octanovou mastí a všem puchýřům se vysměju.

Pokud mi ovšem do té doby ta noha skutečně neupadne, protože jen za těch dvacet minut, co se s tímhle píšu, vůčihledně otekla a zčernala.

Neděle 16 

Octanový krém

Mažu si oteklou haksnu octanovým krémem, protože octan v prášku prý už nevyrábějí, a k tomu si jen tak nezávazně přemýšlím o dalších akcích. Protože ujít stovku je sice pěkná věc, ale člověk tím přijde o výzvu, která před ním byla, a potřebuje rychle vymyslet výzvu další. Zatím mě napadl jenom maratón a taková divná věc, u které se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je to příšerná blbost nebo docela dobrý nápad - šlo by o dvounoční pochod. Vyrazilo by se jeden den večer, šlo by se zhruba do poledne následujícího dne, pak by se do osmi spalo a pak by se zase šlo. Dalo by se tak urazit za dvě noci okolo sto dvaceti kilometrů. Asi to bude přece jen spíš blbost.

A třeba taky ne. V noci se chodí docela dobře, není hnusné vedro, jen v dálce houká sýc a vlci vyjí na Měsíc. Takže kdo má zájem zúčastnit se dvounočního pochodu, ať se ihned přihlásí a brzy vyrazíme.

Sobota 15 

Sípejte ptáčkům z plna hrdel / Jen když máte peněz plnou prdel!

Na tento verš, který tady nejspíš necituji zcela přesně, protože už ani nevím, odkud to je, jsem si celou sobotu často vzpomínal. Často, ale poněkud nelogicky, protože nešlo o žádné sípání, nýbrž sypání, a ne ptáčkům, ale do mě. Protože jsem důkladně nasypal a výsledky se dostavily!

Tím samozřejmě nechci říct, že by se ptáčkům sypat nemělo, to si klidně sypejte ptákům od rána do večera, proti tomu já nic nemám.

Ale mi jde především o sypání ve smyslu dopingu. To my sportovci tak říkáme, sypat, zobat bobule a i jinak, když do sebe ládujeme pilule plné chutných chemikálií a tím se povzbuzujeme k vyšším výkonům. Na první stovce, kterou jsem došel na jaře, jsem to nezanedbal, ale ani nepřeháněl, a stovku jsem došel, ačkoli jsem byl na konci vyřízený jako snad nikdy předtím. Na podzim jsem zkoušel jít stovku znova, tentokrát bez zobání a bác ho, po padesáti kilometrech jsem to zabalil. Z těchto zkušeností jsem usoudil, že kdo nesype, ten nejede a kdo nasype, ten vyhraje. V tomto přesvědčení mě ještě utvrdilo sledování zimní olympiády. Proto jsem se na start letošní stovky, který byl domluvený na pátek, na osm hodin večer u hospody Letadlo u brněnské přehrady, dostavil řádně vybaven podpůrnými prostředky.

Před hospodou jsem okouněl už čtvrt hodiny předem, aby mi třeba něco neuteklo, ale neuteklo, ještě v osm tam nikdo nebyl a už jsem začal láteřit, co je to za pitomé fóry, když v tom se v osm pět vynořil hlavní organizátor, cyklista, vodák, magor a hlavní organizátor Jan Hlaváček, zvaný též Joe a jeho kamarád Martin. Bez dlouhých řečí jsme vyrazili.

Tentokrát nešlo o žádný hromadný pochod, jako v předchozích dvou případech, ale o čistě soukromou akci, kterou domluvil Joe a jeho asi pět kamarádů. Většina z nich si ale svou účast později rozmyslela a zbylo jen tvrdé jádro - on sám a Martin. Martin obětavě projel celou trasu na kole, aby zjistil, neskrývá-li zrádná úskalí, která by nás mohla zahubit a hlavně aby ji přesně proměřil, protože Joe prohlásil, že je ochotný jít sto kilometrů, ale ani o sto metrů víc.

Prvních asi patnáct kilometrů kolem přehrady do Veverské Bítýšky jsme urazili zhruba za dvě hodiny. Pánové zaníceně hovořili o svých vodáckých zkušenostech, které sestávaly z hrůzostrašných příběhů o tom, kdo se kde utopil a kde a za jak dlouho pak vyplaval a jak potom vypadal a z nesrozumitelných výrazů, například "sab sevn", "házečka" nebo "kajak". To mi ale nijak nevadilo, protože jsem si hned u hráze dal první dávku efedrinu, a šlapalo se mi docela dobře, namožená achilovka se moudře neozývala, pročež jsem se raději věnoval sledování lodí.

Na brněnské přehradě jezdí lodě, ale pravidelné linky končí v šest hodin večer a večer lodě jezdí, pokud si je někdo, zpravidla bohatá firma, najme a uspořádá na nich večírek. Lodě pak jedou silně osvětlené pomalým tempem, lidé na nich lokají alkoholické nápoje jak o život, vřeští, někdy i tancují a také padají do vody. Proto jsem napjatě sledoval, kdy někdo z lodě spadne do vody, ale nikdo nespadl.

Joe vyprávěl, jak jednou pracoval v létě na lodi jako lodník, a že co vydělal, to prochlastal, což ale bylo nevýhodné, jelikož chlastal celý měsíc a výplatu dostal až na konci, takže musel pít na dluh, nikdo už mu po čtrnácti dnech nechtěl půjčit, a tak se musel uchýlit k žebrotě, ba, i drobnějším krádežím.

Do Bítýšky jsme dorazili, když už se setmělo, usedli na zídku a mí spolubojovníci si začali zalepovat náplastí počínající puchýře. Já si jen vyměnil ponožky za suché, přičemž se ukázalo, že už mám nohy zalepené úplně celé z domova, čemuž se ostatní hloupě chechtali. Velkoryse jsem to přešel, spolkl další tabletu efedrinu, vyslechl Joeovu znechucenou tirádu o nadopovaných prasatech a už se zase šlo.

Za Bítýškou jsme rozsvítili čelovky. Cesta tady vede kolem řeky, místy traverzuje strmých svahem a je plná kluzkých kořenů, na kterých člověk snadno ztratí rovnováhu, upadne, vyválí se v blátě a vyslouží si tak posměch ostatních. Když jsem sebou praštil podruhé, Joe se zadostiučiněním prohlásil, že to je ten můj doping, že to vždycky věděl, že fetovat se nemá.

Jenže to se mýlí a já brzy udělám stránku o tom, co se má zobat a jak a kde to vzít a všichni budou sypat bobule dle mých rad, to Joe teprve uvidí zfetované maniaky!

Za zajímavého Martinova vyprávění o tom, jak se přetlačoval s tramvají, co na to říkali cestující, jak se léčí zlomená pánev a jak vypadá několikahodinová operace lebky jsem dorazili k hospodě. Hospodu jsme jednou dokola obešli, a neptejte se mne proč, jelikož to doteď nevím. Pak jsme vtrhli dovnitř, kde rázem ustala zábava, protože jsme měli na hlavách rozsvícené čelovky a vypadali značně vytřeštěně. Všichni na nás tiše koukali, my vyzunkli po kofole a zase bez otálení odkvačili. Joe si to pochvaloval a prohlásil, že nadále bude navštěvovat lokály výhradně s čelovkou na hlavě, protože se mu líbí být středem pozornosti.

V Tišnově jsme byli kolem půlnoci. Asi ve dvě v noci jsme dorazili k místu, kde bylo možné si vybrat - buď jít přes kopec vysokou, mokrou trávou, nebo šlapat stejnou vzdálenost (asi dva kilometry) po kolejích. Nakonec jsme zvolili koleje. Martin mě sice uklidňoval, že když přežil tramvaj, tak se i srážka s vlakem dá nejspíš docela dobře přežít, ale stejně jsem se neustále otáčel a při sebemenším podivném zvuku skákal do příkopu, protože se mi zdálo, že se na mě vrhá nákladní vlak.

Žádný vlak ale nakonec nejel a ve čtyři ráno, právě když se rozednívalo, jsme došli do Nedvědice. Martin, vlastník mobilu, poslal své holce vzkaz: "Jsme na čtyřicátém druhém kilometru, máme toho dost!" a přišla mu vzápětí odpověď "Nemůžu spát, myslím pořád na tebe, klidně se vrať domů, miláčku!". Martin se posupně zasmál. Joe tomu nevěnoval žádnou pozornost, jelikož se věnoval válení se po zemi a kvílení "Uááá, krize, přišla na mě krize, to je strašná krize!!!". Já spolkl pátou tabletu efedrinu a přemýšlel, jestli ještě půjdu dál, jelikož achilovka mě už od Tišnova svinsky bolela. Jelikož jsem si ale na nic nestěžoval, ostatní mě chválili, že jsem drsňák, čemuž jsem byl rád. To už mám vyzkoušené, stačí tvářit se neutrálně, když ostatní skučí, a hned jste pasován na velikého borce.

Joe po čase zanechal válení a kvílení, sežral sýr a vydali jsme se na další cestu. "Teď to teprve začne", tvrdil Martin a měl pravdu. Na Honzu totiž skutečně došla jakási krize, a i když stále šel, šoural se dost pomalu. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme s Martinem svým tempem a ve vesnici Černovice na něj počkáme, a už jsme pádili dopředu. Nevím, co tak pohánělo Martina, asi skvělá kondice, ale u mne to byl jasně efedrin. Poněkud jsem to přehnal a nahromaděné chemikálie mi neustále říkaly "Rychleji, přidej, makej, utíkej!". Do Černovic jsem došel s dvěstě tepy za minutu, funící jak lokomotiva, mozkem vypnutým a matným rozhodnutím, že bude lépe na chvíli přestat s přidáváním pod kotel, sic vybouchne.

Joe dorazil jen asi čtvrt hodiny po nás. V místním obchodě jsme zakoupili něco k snědku a vydali se už společně po silnici do Bedřichova. Z okna jedné zbudov visela fangle, neb se tam právě konaly jakési volby a zrovna šla kolem paní, která se k těm volbám vydala. Koukala na nás notně udiveně. Joe si právě omotával nohy kilometrem náplasti, Martin ležel na zádech v prachu u silnice, nohy opřené o strom a já pobíhal s funěním kolem, protože efedrin mě nechtěl nechat zastavit.

"Kampak, pánové?", ptala se paní.

"Do Brna!"

"A odkud?"

"Z Brna!"

Paní se na nás podívala jako na tlupu šílenců a raději šla pryč.

Z Bedřichova vedla cesta po žluté značce přes kopec do osady Kunčina Ves a odsud údolím potoka Býkovka. Martin se rozplýval nad tím, jak je údolí malebné a jak se nám bude líbit, ale Joe už pro to neměl valného pochopení, potácel se notný kus za námi s vytřeštěným zrakem a jen čas od času pronášel sprosté kletby na adresu toho debila, co si to vymyslel.

Údolí je vskutku malebné, klidné a bez většího počtu turistů, navíc oplývající rybníkem sice nevelkým, avšak čistým a ke koupání vhodným. Zastavili jsme u něj zhruba na šedesátém kilometru cesty, Martin ze sebe strhal šaty a hned se vrhnul do vody. Já dost dlouho váhal, protože mi celé dětství vtloukali do hlavy, abych se nikdy nevrhal uhřátý do ledové vody, a teď jsem byl navíc silně nadopovaný efedrinem. Ale co, když se to nevyzkouší, tak se nic nezjistí, řekl jsem si nakonec a šel do toho taky. A bylo to skvělé, po šedesáti kilometrech si trochu zaplavat.

Jenom Joe se nekoupal, zase se válel po zemi, nohy zvednuté do výše a rozváděl teorii, jak mu ze zvednutých nohou odteče kyselina mléčná.

Pak tam ještě byl chlap, který cvičil velikého psa. Pes měl na povel skočit do vody, ale vůbec se mu nechtělo a chlap se vztekal.

"Musíš do vody, ty lumpe, jinak na ty závody vůbec nemusíme jezdit!"

Nakonec vlezl do vody sám a psa za vodítko strhl ze břehu za sebou. Pes se plácal ve vodě a chlap byl spokojený, že už může na ty závody a tak jsme radši šli.

Na zhruba sedmdesátém kilometru naší trasy se nachází městečko Černá Hora, kde je pivovar, a tam se vaří stejnojmenné pivo. Taky je tam cukrárna, kam vtrhl Martin, by něco zakoupil, leč nezakoupil nic, protože mu řekli, že je vypnutý proud a proto nemají nic k jídlu ani k pití. Po čtvrt hodině dorazil i Joe a vzápětí přijel autobus do Brna. Čekal jsem, kdo do něj naskočí, ale nikdo nezpanikařil a místo autobusu šli jsme na oběd do hospody. Šli… spíš se dobelhali, protože už jsme toho měli dost úplně všichni.

Oběd mě povzbudil, možná i proto, že jsem si k němu dal další bobuli. Ale Joea to dorazilo. Hlavu plnou kyseliny mléčné vyteklé z nohou a břicho plné nevalného guláše a divné směsi z piva Černá Hora a kávy, ztratil úplně odhodlání v akci pokračovat.

"Nikam nejdu, jedu domů!", rozhodl se.

Chvíli jsme jej přemlouvali, ale nebylo to nic platné, zvlášť, když zjistil, že mu další autobus jede za dvacet minut. Ulehl na lavičku, popřál nám šťastné cesty a vyjádřil své přesvědčení, že jsme totální idioti a magoři. Nijak jsme mu to nevymlouvali, ostatně jsme si mysleli totéž, a vydali se po zelené značce směrem k Brnu.

Další cesta vedla po nevýrazném hřebenu, většinou odkrytou, asfaltovanou lesní cestou, a splývá mi v nepřehlednou směs nadávek, hrozného poledního vedra, šipek s neubývající vzdáleností a stále narůstajícího bouřkového mraku za zády, ze kterého se ozývalo výhružné hřmění. Ještě si vzpomínám, jak od Joea, který zdárně dorazil autobusem domů, přišla Martinovi na mobil zpráva "Go, satane, go!!!" a že na to Martin cosi zaskuhral. Přesně jsem tomu nerozuměl, ale jedno slovo z toho znělo jako "zmrd".

Asi dva kilometry před koncem jsem měl skoro nepřekonatelnou chuť si sednout a zůstat sedět, ať už se stane cokoli, ale dřív, než jsem to navrhnul, prohlásil Martin, že si asi brzy sedne, a zůstane sedět, ať už se stane cokoli. Přesto jsme se nakonec do cíle ve vsi Lelekovice dopotáceli, upadli na lavičku na zastávce a zjistili, že nám nic příští tři hodiny nejede.

Nejbližší vesnice, Česká, z níž jezdí nejen autobus, ale i vlak, je ještě o dva kilometry dál. Martin prohlásil, že v žádném případě nikam nejde, že už neujde ani metr, natož dva kilometry, a že zavolá Joeovi. Když to celé spískal, tak ať pro nás dojede autem. Kupodivu se tato myšlenka báječně osvědčila, Joea se podařilo vzbudit a za půlhodinku, kterou jsme vyplnili pitím piva v místní hospodě, pro nás přijel. To už se z oblohy valily obrovské proudy vody, blesky mlátily do všeho, co našly a na to všecko se sypaly záplavy krup.

A tím to skončilo. Celkový čas nebyl zrovna oslňující, devatenáct hodin, dvacet minut a padesát sedm sekund, ale akce to byla skvělá a i když jsem si posledních patnáct kilometrů trochu hrábnul, celkem vzato se mi to podařilo ujít v neočekávané pohodě. Rozhodně se to vůbec nedá srovnat s tím, jak jsem byl zřízený po své první stovce.

Prostě - kdo nasype, ten pojede.

Pátek 14 

Milí čtenářové! Uznávám, že to musí být notně frustrující, lozit sem den za dnem, rozdychtěně očekávat, co pěkného tu bude ku přečtení a ono zas nic. Chápu to, a protože je mi vás opravdu líto, tak se dnes přece jen, byť jsem velmi indisponován, pokusím něco sepsat. Bude to určitě nudné, bez myšlenky, ba přímo blbé, ale lepší něco než nic, ne?

A bude to o Ivče, protože dnes jsem se potkal s Janou a ta mi vykládala o Ivče a žádnou lepší věc jsem nevynašel.

Poměrně přesné znázornění toho, co mi vrtá v hlavě

Nejdřív ale kdo to vlastně je, ta Jana a Ivča. To je docela jednoduché. Jana je manželka od Kakofa, co jezdí na rotopédu a Ivča je manželka od Pepka, co na rotopédu nejezdí.

To je ale volovina, co?! Já vám to říkal. A lepší to nebude. Pustil jsem si k tomu psaní aspoň hudbu, co jsem si dovezl z Nepálu, jmenuje se to Meditation of No Mind, tedy něco jako "Meditace prázdné makovice". A to jsem přesně já, ta prázdná makovice, přinejmenším dneska, takže je to hudba pro mne a třeba při ní něco vymyslím.

Meditace prázdné makoviceMůj kolega, mystik a paranoik Drahoš, se domnívá, že poslouchat takovou hudbu je velmi nebezpečné, jelikož dle jeho teorie hudba člověka zhypnotizuje a poté mu naočkuje do mysli subliminálním způsobem tajemné příkazy pekelných sil, které pak člověk uposlechne a ani o tom neví. To je na té teorii nejlepší, že se nedá vyvrátit. Když člověk prohlásí, že je to nesmysl, tak je to jasný důkaz, že je to přesně tak a že temné síly ho už zhypnotizovaly natolik, že dokonce popírá, že byl zhypnotizován. To je Drahošova teorie.

Jak tak ale poslouchám tu "Meditaci", tak jediné hypnotické sdělení, které by v ní mohlo být zakódováno, bude asi určitý druh reklamy na ČEZ, protože už asi deset minut se z cédéčka ozývají monotónní zvuky, silně připomínající hučení transformátoru, jen občas do toho klapne přepínač či co. To jsem zvědav, jestli když budu "Meditation of No Mind" pilně poslouchat, půjdu pak s veselou myslí platit účty za elektriku. Nebo prázdnou, to už je jedno.

Já vlastně ani tak úplně prázdnou hlavu nemám, to by ještě bylo docela dobré. Mám ji skoro prázdnou, jenom jedna utkvělá myšlenka mi v ní hlodá a vrtá, a já nemůžu napsat, jaká ta myšlenka je. Jo, Prcku, je to přesně ta myšlenka, co si myslíš, že to je.

Ale ono to má i své výhody, když vám v hlavě vrtá neodbytná idea, jelikož ona se časem sama dobere nějakého plánu. A kdo má plán, tak už je na tom o něco líp, protože vždycky je lepší mít nějaký plán než nemít plán žádný. A já už mám taky plán, přinejmenším půl plánu. Protože každý pořádný plán sestává přinejmenším ze dvou menších plánů, a to plánu A a plánu B. Já už mám ten plán A, teď ještě plán B a už mám plán celý.

Plán A je hlavní plán a plán B je alternativa, když selže plán A. Tak se mi ale zdá, že bych ještě potřeboval plány další, nejspíš až do Z.

Prcek by určitě řekl, že hlavně potřebuju nějaký plán pro případ, že by plán A vyšel, protože to by byla teprve katastrofa.

Takhle bychom se ale nikam nedostali. Mělo to být o Ivče, tak budu psát o Ivče, a ne o plánech, co jim nikdo neví hlavu ani patu.

Ivča je pověstná tím, jak bez přestání sportuje, a to takovým způsobem, že je pořád v horší a horší kondici. Asi před týdnem k tomu ještě dostala pásový opar, a to je taková choroba, že ani nevím, co to je. Vlekla se domů od doktora naprosto zničená, sotva se držela na nohou a potkala ji Blable a Ivča jí povídá, že má ten opar a jestli si prý Blable myslí, že může s oparem a horečkou jet odpoledne padesát kilometrů na kole. Protože údajně už dlouho nejezdila na kole a musí přece něco udělat pro své zdraví.

Efedrin, hlavní součást přípravy na stokilometrový pochodJenže o její sportování dnes nejde, jde o její jinou vlastnost, která tkví v tom, že když Ivča zjistí, že hodně lidí kolem ní má nějakou věc, tak že tu věc chce taky.

Například když Vitásek uvažoval, že sobě zakoupí dům a nebude už nadále bydlet nuzácky v bytě a když po něm o tom přemýšleli další lidé, tak hned Ivča doma uhodila na Pepka, kdy se oni pustí do stavby domů. V Pepkovi strašlivě hrklo, protože kdyby musel stavět dům, nemohl by se celé dny válet na kanapi a to by byl jeho konec.

Nakonec to s ním ale dopadlo dobře, protože se ukázalo, že Vitásek ani ti druzí lidé nemají na dům peníze, protože dům je velmi drahý, přestali o tom mluvit a Ivča se zase uklidnila a Pepa může zase ležet na kanapi.

Změna! Místo hučení transformátorů teď mlátí stádo opic do kamenů.

Po nějaké době se ale Ivča setkala se svými kamarádkami ze školy a ty si všechny stěžovaly, jak jsou jejich mužové nevěrní, že mají ustavičně hromady milenek a že to od nich není pěkné. To Ivče nasadilo brouka do hlavy a když přišla domů, uhodila na Pepka, jestli má taky milenku. Pepa všechno zapřel.

A potom Ivča potkala Janu a nadávala: "Sakra, ten můj Pepa, to je takový neschopný člověk! Všichni chlapi kolem mají milenku, jen my nemáme nic! Jak já k tomu přijdu, no?!"

To byla celá příhoda o Ivče, kterou mi dnes vyprávěla Jana a děsně se tomu chechtala a pak ještě podotkla, že já bych se tomu tak moc smát neměl, spíš bych měl přemýšlet o tom, jak je možné, že sotva jsem odjel do Nepálu, viděla Blabli na balkóně s dvěma chlapama najednou. Pak Jana odešla.

Nestojí to za nic, že? Já vám říkal, že to dnes nemá cenu. Ale třeba zítra to bude lepší, jelikož v pátek v osm večer vyrážím s Joem a jeho kamarády na stokilometrový pochod. Achilovka je jakžtakž v pořádku a navíc jsem dnes v posilovně zakoupil dvacet tablet efedrinu, proto si myslím, že i když to celé rozhodně nezvládnu, i tak zažiju dobrodružství a bude zas o čem psát. Každou hodinu si dám tabletu efedrinu a ostatní se mohou sázet, jestli mi dřív rupne achilovka, padnu vyčerpáním nebo dostanu infarkt. Možná mi ze všeho nejdřív rupne v bedně.

Čtvrtek 13 

 

Nějak se to nelepší. Nálada špatná, hlava prázdná. Lidi si stěžují, že si chtějí číst, ale co mám psát? Vypadly by ze mě beztak jenom samé pitomosti. Radši to po mě nechtějte. Tuhle jsem si četl ty své stránky hodně dozadu a byl jsem z toho tak znechucený, že jsem měl chuť nejen s webem přestat, ale úplně ho zrušit. Fuj, je mi stydno. A když ještě uvážím, že mi sem teď asi polezou i spolužáci… a budou si ťukat na čelo… raději už to nebudu dál zhoršovat a počkám, až mě něco rozumného napadne.

Zatím aspoň pokračuji ve skenování fotek z Nepálu. Nahoře vidíte ukázku - je to letiště v Lukle, ve výšce 2800 metrů, obvyklý výchozí bod treků k Everestu.

Středa 12 

Mám náladu silně melancholickou, bez chuti do humorů a do psaní vůbec.

Úterý 11 

Pořád čtu ještě knihu dopisů Vincenta van Gogha. V první polovině knihy je většina adresována příteli Rappardovi, také malíři. Pořád si psali o tom, na čem pracují, vzájemně se navštěvovali, až, bác ho, v polovině knihy napsal přítel Rappard Vincentovi dopis, ve kterém zkritizoval jeho obraz "Jedlíci brambor". Prý jsou v něm zásadní chyby, postavy nemají správné proporce, předměty se vznáší ve vzduchu a tak. A to neměl bídák Rappard dělat, protože Vincent vyletěl jak čertík z krabičky. Kritický dopis poslal Rappardovi obratem zpátky s dvouřádkovým, avšak velmi drtivým komentářem. Poté následovala smršť asi šesti obsáhlých dopisů, ve kterých Rappardovi spílá, seč může, zuří a vzteká se, jaké jsou to divné pořádky, aby někdo kritizoval jeho veledílo, a píše, že on to vždycky věděl, že Rappard není žádný jeho přítel, že Rappardovy vlastní obrazy jsou hnusné, odpudivé mazanice a že je Rappard venkoncem svině převlečená za kamaráda. A pak už Rappardovi nikdy nepsal.

To mi zas chodí onačejší maily:

*Skvělé a vynikající!

Naprosto úžasné pojetí! Jsou to bombastická díla, která se jistě zapíší do historie výtvarného umění. Jen je škoda, že autor musí čelit úplně neproduktivní a blbé kritice nějakých nekulturních hovad. Jen tak dále, Mistře.

S úctou Janík.

Tak to vidíte, takový jsem já. A takový je hlavně můj spolužák Petr Janík, který se o víkendu na srazu dostal k adrese těchto stránek a teď si tímto cynickým, sarkastickým, výsměšným, urážlivým způsobem ze mě utahuje. Já ho znám, já dobře vím, jak to myslí, a já ho taky při nejbližší příležitosti zaškrtím.

Náčrtek žďáráku*Nechtěl bys nás poučit ó velký, jak vypadá ten žďarák? Vyfoť ho a s náčrtkem ho hoď na web. A až to tam bude poli mi mail, popř. mi to rovnou poli na: komisar_kluzo@email.cz

Fotit to nebudu, to nemá smysl, je to jenom takový podlouhlý pytel. Žďárák, správně Žďárského bivakovací vak, není nic jiného než nepromokavý pytel tvaru spacího pytle, jenom o něco větší, aby se do něj člověk vešel se spacákem, karimatkou a případně několika málo dalšími věcmi. Někdy je uzpůsobený tak, že se část nad hlavou dá zvednout a podepřít hůlkou, klackem nebo cepínem a některé žďáráky (třeba ten můj) mají moskytiéru. Jinak na tom nic jiného není, pytel se zipem, to je celé. Dělá se to ze šusťáku různě pogumovaného, nebo třeba taky s Goretexem. Já mám právě ten s Goretexem, ale jak se to osvědčuje za deště, to zatím nevím, protože jsem v tom nikdy v dešti nespal. Pytel váží okolo sedmi set gramů.

Když se zajdeš podívat do sportovního obchodu, tak to tam pravděpodobně najdeš a prohlídneš si to nejlíp, a nebo se koukni na stránky obchodníků, třeba tam budou mít fotografii. Já to koupil v Hudy Sportu.

Věc to není špatná, ale její použitelnost je omezená - když si člověk opatří jednoduchý stan pro jednoho, tak bude jen o kilo těžší a pohodlí je nesrovnatelné. Uvaž třeba to, že ve žďáráku člověk nenavaří a nevejde se mu tam batoh. Na druhé straně je pytel pořád lehčí a menší.

Další informace jsou třeba na http://www.montana.cz/matros/mat497x.htm.

Pondělí 10 

Na srazu z gymnázia - nejdřív jsem já, pak Marcela, následuje Petr a kus z Franty. Určitě vás to hrozně zajímá, co?Sotva lezu. A to jsem měl jít v pátek s Joem stovku. Třeba se to zklidní a bude to stačit aspoň na tři čtyři desítky kilometrů, ale sám tomu moc nevěřím.

O víkendu jsem byl na srazu z gymnázia, a byl to první sraz po patnácti letech, a bylo to úplně bezvadné. Kupodivu jsem poznal všechny spolužáky až na jediného. Paradoxní na tom je, že právě ten jediný se vůbec, ale dočista ani trochu nezměnil, a člověk by mu klidně hádal osmnáct. My ostatní jsme však nezaváhali a změnili se, a to jednoznačně k lepšímu. Mužové jsou mužní, že už to víc nejde, zejména já, a ženy nad očekávání krásné a milé, pravda, často též těhotné. Jsme v nejlepším období života, olé!

Bylo to od pátku do neděle, u přehrady, a přijel jsem tam na kole a měl jsem své nové frajerské botky za 259 korun a růžové brýle a speciální tričko malé velikosti, by vyniknul můj mužný sval, což dokonce i jaksi přibližně fungovalo - Marcela prohlásila, že jsem hnusně otylý.

Jenže já si z toho nic nedělal, čímž jsem si vysloužil pochvalu, že jsem nečekaně klidný, zatímco na škole jsem prý byl zmagořená vypitá makovice. To mi bylo divné, protože jsem nikdy nic nepil a jsem prakticky abstinent a tak jsem nad tím přemítal a pil pivo a všichni pili pivo, pivo a další pivo a nakonec někteří i jiná, vysokooktanová paliva, a ti se pak poblili, aby nás ostatní, méně odvážné, pobavili. Nejvíce se poblil spolužák Pavel Janků, a tím si vysloužil hlubokou úctu a obdiv, protože ukázal, že je statečný, hrdina a nebojí se ničeho.

Naučil jsem se též několik nových věcí, z nichž nejlepší je jednoslovné prohlášení "Nepičuj!!!". Když někdo něco mele a vy nemáte na jeho řeči náladu, tak zařvete "Nepičuj!!!" a hned jste pány situace, a tak to teď budu dělat. Už mám v hlavě takový seznámek, na koho to použiju, a bude pokoj, od řečí o chybách v softvéru a špatně namalovaných lampách, pche. Tomu mě naučil spolužák Lubor zvaný Bobo, jenž se živí v investiční firmě kopáním tunelů a odbývá tímto účinným způsobem klienty, kteří se přicházejí ptát, kdy už konečně dostanou ty slíbené dvousetprocentní úroky.

Jestli teď někoho napadne, že jsem nevzdělanec, protože on zvolání "Nepičuj!!!" zná už dávno a pro mne, troubu, je to novinka, pak nechť nejdříve zváží, že mezi lidi normálně nechodím, a nemám tak, kde bych k těmto praktickým znalostem přišel. Mezi lidi nechodím zejména proto, jelikož to nejsou mí spolužáci, kteří jsou příjemní, což jiní lidi nejsou.

Noha mě bolí svinsky moc, nic už psát o srazu spolužáků nebudu a jdu radši spát.

Neděle 9 

K čertu, přetrhl jsem si achilovku.

Sobota 8 

Další dvě pádlaHa, už to začalo, už se to přiřítilo, už je to tu! Lidé, katapultováni mocnou silou, jsou vrháni do prostoru a odlétají kvílíce po vysokých balistických křivkách, by chutě dopadli na dlažbu, přímo doprostřed bídy, strádání, bezdomovectví, žebroty, tuberkulózy a jiných radovánek, zažívaných nezaměstnanými, ubohými a zavrženými.

Poněkud méně básnicky - firma začíná propouštět. Včera propustila nebohou dívčinu Eržiku. Chuděra se tolik snažila, do práce vždy přišla včas, umytá, usměvavá, avšak nic platné jí to nebylo, stejně ji vykopli. A kdopak bude další, ptám se? Bude to depresák Balin, který o této možnosti chmurně přemítá celé večery ode dne, kdy jej firma zaměstnala, nebo to bude ten nejhorší pracovník jakého kdy firma měla, zdroj všech problémů, zrůda, která nás svým lajdáckým přístupem přivedla na pokraj krachu, tedy já? To se zatím neví.

Co se ale ví, tedy já to vím, je, že mi nějakým zcela záhadným způsobem, po němž raději nepátrám, narůstá konto v bance do výšin neslýchaných, a proto když mě vykopnou, tak nebudu dělat aspoň půl roku nic. Vlastně něco dělat budu, ale jistě to nebude shánění práce. Budu malovat obrázky, programovat hru a jezdit na kole. Už aby mě vyhodili.

Co se obrázků týče, rád bych se pustil do malování bříz, jelikož jsem tuhle viděl břízu a ta myšlenka se mi zalíbila. Stál jsem přitom na zastávce, koukal na břízu a šermoval rukama, čímž jsem si v hlavě rozvrhoval tahy štětcem a kam namažu jakou barvu. Lidi na mě divně koukali. Jenže nejdříve se musím uspokojivě vypořádat s tématem pouliční lampy, trčící z bariéry zeleně. Na obrázku vpravo se mi vcelku obstojně povedlo nebe (skener to ovšem zmršil), ale samotné lampy jsou mizerné. Vypadá to, že dolní okraj obrázku tvoří cesta, ale tak to být nemá, má být jasně patrné, že kompozice zachycuje jen horní okraj keřovitého porostu. Zdá se mi, že jsem to pokazil tou druhou lampou, která je moc vysoká. Udělám to tedy znovu a až potom se pustím do potyčky s břízou.

Čtu stále knihu dopisů Vincenta van Gogha a vedu spory s Blablí, která je skálopevně, avšak zcela mylně přesvědčena o tom, že obraz "Jedlíci brambor" zachycuje skutečnou scénu. Já ale vím, že jde o kompozici, kreslenou po částech podle modelů v ateliéru, jenže ona tomu stále nechce věřit. Zato když jsem zkritizoval většinu van Goghových obrazů jako neumělé matlanice, tak se zachechtala a řekla: "To by se mu nelíbilo, kdyby to slyšel… no ale co, od kolegy se to snese". To mě potěšilo.

Ale když jsem jí líčil jaký mám skvělý příběh pro hru, tak tím nijak nadšená nebyla a prohlásila, aniž by si to vyslechla do konce, že jest to debilita.

Vincent van Gogh: Jedlíci brambor

Pátek 7 

To děláte dobře, že mi nevěříte! I když jsem tvrdil, jak tady do pondělka nic nebude, tak tu přesto něco nového je, a to nová anketa. Budou údajně volby, v televizi skrz to běží spoty a tak anketa bude o spotech. Přijdou si v ní na své také zbožňovatelky Ludvíka Vaculíka, Diogéna, obložených chlebíčků i ti, kteří by mě i s anketami nejraději odeslali tam, kde záda ztrácejí své jméno.

Ale kromě ankety už dnes nic dalšího opravdu nebude.

Čtvrtek 6 

 Výsledky ankety
*

ChlebíčkyKončím anketu "Jaké chlebíčky jsou nejlepší". Zvítězil názor, že bude nejlepší přeptat se na věc Ludvíka Vaculíka. Tím pověřuji Alenu, jelikož ta s ním vede čilou korespondenci, jejíž obsah pečlivě tají. Snad by do horoucích vyznání mohla dotaz na chlebíčky přidat. A když ne, tak ne, mi to nevadí, já mám nejraději chlebíčky s vlašským salátem, které se dělí o druhé místo s myšlenkou, že bude nejlepší, když už anket zanechám. Slušně řečeno.

A já jich také zanechám, přinejmenším do pondělka, a zanechám do pondělka také veškerého sepisování pro web, jelikož se mi nahrnula spousta věcí, které musím udělat přednostněji a nebudu mít na to čas. Pročež sem do pondělního odpoledne budete civět zcela marně a zbytečně.

Co se chlebíčků týče, je zajímavé, že nikdo neprohlásil, že by snad chlebíčky měly být hnusné a nezdravé a jen jeden člověk považuje chlebíčky za naprosto nehodné jeho zájmu. Z toho je vidět, že chlebíčkové téma je žádané a populární, a proto se k němu brzy vrátím.

 

Středa 5 

 

Na obrázku z 18. dubna je o něco víc než stoosmdesátistupňové panoráma Káthmándú z terasy hotelu Potala v Thamelu, což je městská čtvrť. Zkoušel jsem skenovat fotky, které Blable obětavě vylovila z odpadkového koše, a zanášel jsem se myšlenkou, že obšírný pokec o treku, jehož sepisování je velmi namáhavé a proto se mi do něj nechce, nahradím snadno vyrobitelnou fotoreportáží. Nasnímám hromadu naprosto nicneříkajících fotek, dopíšu pár řádků zblebů a vrhnu na web a bude pokoj.

Jenže chyba lávky, ukázalo se, že ani tahle varianta není nijak snadná. Nasnímat dvanáct fotografií, upravit v editoru a z šesti z nich slepit panoráma mi dohromady zabralo skoro dvě hodiny. Za tu dobu bych měl pět stránek textu. Takže tudy cesta nepovede a přece jen spáchám normální stránku, jak jsem zamýšlel původně. Ale kdy to bude, to nevím.

Úterý 4 

To jsem já na kolejním večírkuDneska jsem si vzpomněl na Ottu Židáčka.

Vlastně nejdřív jsem vstal, nalil vodu do konvice, počkal až se začne vařit, pak si ji vylil na nohu a začal úděsně vřeštět a nadávat. Pak se staly ještě další věci, ale hlavní, o čem chci psát, je, že jsem si vzpomněl na toho Ottu.

Vy o něm pochopitelně nic nevíte, a proto vám to medle objasním.

Otta byl můj spolužák na základní škole. Měl hrozně přísnou maminku, co ho za sebemenší prohřešek mlátila sukovicí, a zálibu v autech, pro kterou se později, jak jsem se doslechl, stal učitelem v autoškole. Vidíte, kam tyhlety zvrhlé záliby vedou. Kromě toho měl také zálibu v sestrojování kdejakých nesmyslů, kterou jsem s ním sdílel, a to je ten důvod, proč jsem si dnes na něj vzpomněl.

Jelikož šlo o ty bumerangy. Návod na výrobu bumerangu jsme vyšťárali v jakémsi dětské časopise, myslím, že se jmenoval ABC. Tam psali, jak si opatřit kus dřeva a ten ožižlat nožem do rafinovaně zakřiveného tvaru, poté takto vyrobený zahnutý klacek vyvážit olověnými broky a tak získat pravý australský bumerang, který, jsa vržen náležitým způsobem, ve vzduchu divoce zavíří. Zavíří a letí směrem od vrhače bumerangů, aby v jisté vzdálenosti z ničeho nic zatočil a letěl zase zpátky k majiteli, který jej pak elegantně zachytí. To je smyslem celé věci.

Četli jsme ten článek několikrát, Otta Židáček, Jirka Pindroch a já, a velice nás to zaujalo. Obkreslili jsme si plánek a dali se do toho. O několik dnů později jsme se sešli na poli na kopci nad Novým Jičínem zvaném Skalky, každý vyzbrojen vyrobenými bumerangy. Jirka vsadil na množství a vyrobil bumerangů, aspoň co si pamatuji, asi šest. Já měl jen jeden a Otta také jeden, ale ten stál za to. Otta se plánkem nechal jen tak volně inspirovat, tvar dodržel jen velmi přibližně a rozměry velkoryse zmnohonásobil, takže na pole dovlekl cosi jako podivnou hokejku, vyrobenou z dubového trámu nahrubo otesaného sekerou. Místo olověných broků použil kulaté rybářské zátěže, které samy o sobě vážily určitě nejmíň půl kila. Na hokejce bylo červenou barvou napsáno Bu-mu-ri a Otta nám objasnil, že nejde o hokejku, nýbrž o jeho úžasný bumerang zcela nových tvarů a aerodynamických charakteristik, jenž sám vynalezl.

Chechtali jsme se mu, protože Ottův "Bumuri" byl tak velký a těžký, že se zdálo být skoro nemožné vrhnout jej náležitým způsobem, vylíčeným v časopise. Jirka pak vrhnul jeden ze svých šesti bumerangů, který opsal šílenou křivku a zmizel v křoví. Jirka ho šel hledat a když se dlouho nevracel, Otta s despektem prohlásil, že to věděl, že Jirkův bumerang byl nesmyslně malý a zákonitě se po prvním hodu musel ztratit, to že jeho Bumuri se ztratit nemůže. Něco na tom bylo, protože kdyby ten mohutný zahnutý kyj vletěl do křoví, určitě by z něj naštípal hromadu klacíků.

Pak jsem házel bumerangem já. Sice se mi neztratil, ale taky se vůbec nevracel. Mnou vlastnoručně ožižlaný kus překližky létal po obloze po nepředvídatelných a nevídaných drahách, ale k vracení se ke mě neměl ani nejmenší chuť. Jirka, který teď už disponoval jen pěti bumerangy, se mi s Ottou vysmíval, až jsem se dožral a po několika dalších bezvýsledných pokusech jsem prohlásil, že chci už konečně vidět letět tu pitomou hokejku, co je těžká jak vagón, to že se teprve nasmějeme.

Otta si to nechtěl nechat líbit, popadl Bumuri oběma rukama za delší konec, vynaložil všechny své síly, roztočil se jako koulař a předmět vrhnul s neočekávanou energií do prostoru. Hokejka nabrala pekelnou rotaci, odlétla od nás asi padesát metrů, pak se vznesla vzhůru, zatočila se a začala se opravdu vracet.

Strnuli jsme a do smíchu nám ani trochu nebylo. Když se na vás řítí víc jak metrové dřevo, vážící několik kilogramů, s ostrými hranami a navíc rotující jako vrtule, tak jasně vidíte, jak vás trefí a rozseká na cáry a nepřijde vám to ani dost málo humorné.

Jirka i já jsme usoudili, že nám bude lépe někde hódně daleko a zdrhli jsme každý na jinou stranu, ale Otta fascinovaně hleděl na letící vynález zkázy, protože úspěch tak mohutný vskutku nečekal. A to se mu stalo osudným, poněvadž Bumuri se skutečně vrátil, přesně tak, jak to bylo popsáno v časopise, trefil ho do hlavy, kterou mu rozseknul, z Otty vychrstla spousta krve a pak jsme ho táhli do nemocnice, kde mu hlavu zašili asi šesti stehy.

Hlupák váhá…Předtím ale ještě seděl na poli v tratolišti krve, šťastně objímal svou hokejku, z hlavy mu tekla další krev, usmíval se nadmíru spokojeně a silně nepřítomným hlasem šťastně blábolil: "Vrátil se… já to věděl, že se vrátí… viděli jste, jak krásně letěl… a vrátil se…".

Když se k večeru vrátil domů, celý od krve a se sešitou hlavou, dostal od maminky namláceno jako už dlouho ne. Ale i tak šel spát šťastný.

Protože tohle není žádný výmysl, ale čistá realita, tak ještě dodám, že maminka ho nezmlátila bumerangem Bumuri (což by se do vymyšlené povídky hodilo jistě víc), ale jako obvykle sukovicí. Otta už totiž dobře věděl, co ho doma čeká, a tak dal svůj veleúspěšný, avšak nebezpečný bumerang přes noc do úschovy Jirkovi. Jirka zavrhl svých pět zbylých bumerangů a podle Bumuriho vystrouhal za několik dnů stroj vlastní, dokonce ještě o trochu větší. Rovněž já jsem oplýval nadšením pro velké létající předměty, jenže jsem neměl doma tak velký kus dřeva, a tak jsem k sobě slepoval epoxidem dvě překližky, což se mi ale nepovedlo. Přesněji - povedlo se to, překližky se k sobě slepily, ale zároveň epoxid, kterého jsem tam nakydal příliš mnoho, vytekl a překližky se pevně přilepily k pracovnímu stolu v dílně, takže nešly odtrhnout a když to viděl táta, tak děsně nadával a řval, že mě přerazí i s bumerangy. Proto, když jsme se po asi týdnu zase sešli na poli, jsem jako jediný neměl obrovský bumerang, ale jen ten starý, normální velikosti.

Ale ono to vyšlo nastejno. I když jsme se snažili sebevíc, bumerangy sice občas jevily jakési náznaky vracení se, leč už nikdy se nikomu z nás nepovedlo uskutečnit let ani přibližně tak efektní, jako byl první hod bumerangem Bumuri.

Tak to bylo o mém dobrodružném dětství, Ottovi Židáčkovi, ale hlavně o bumeranzích. Protože na ty jsem si vzpomněl vůbec ze všeho nejdřív a vzpomněl jsem si na ně, když dnes ráno přišla Blable a v rukou měla spousty pytlíků a ty začala rozbalovat a vytahovat z nich mé fotky z Nepálu.

Zíral jsem na ni, a Blable mi objasnila, jak když jsem minulý týden přišel domů a oznámil, že jsem filmy z Nepálu hodil do koše, si pomyslela, že jsem totální blb a idiot, co neumí ani nechat vyvolat fotky. Odpoledne pak šla s děckem na vycházku, zašla k obchodu, před kterým stál ten koš, v koši se chvíli šťárala a pytlík s filmy objevila. Pak dala fotky vyvolat a teď mi je přinesla s tím, že jestli ještě někdy hodím filmy do koše, tak mě do toho koše taky narve, a to hlavou napřed.

Mocné je Tao a čí je mocné Tao, ten ničeho nečiní, avšak vše je přesto uděláno.

Kupodivu se z balíku fotografií dá vybrat asi desetina dobrých, na nichž je jakžtakž k rozeznání zobrazovaný objekt, a když se k tomu dokreslí šipky a připíše spousta vysvětlivek, tak se z toho snad jakási nevalná fotoreportáž udělat dá. Proto jakmile budu mít trochu víc času, fotky naskenuji a dám na web.

Včera a předevčírem jsem si stěžoval, jaký jsem to ubohý člověk, co ho šéf terorizuje, co bude brzy vyhozený na dlažbu, chudáček nebožáček. Netrvalo to dlouho, a napsal Chocho, abych se šel se svými malichernými bolístkami zahrabat, protože jediný opravdový chudák široko daleko je on. O víkendu se totiž dozvěděl, že máma má rakovinu, odkopla ho jeho holka Bára, v pondělí mu chcípnul krab Mrzák a z cestovky, co s ní chtěl letět do Afriky, mu napsali, že žádné letadlo nebude, ať na to hned zapomene.

Další ohavná, uřvaná mošnaUznávám, že proti tomu jsou mé pracovní příhody skutečně bezvýznamné a navíc… hm… se hned cítím tak nějak líp. Vysloveně dobře. Kdyby třeba Chocho ještě dostal úplavici… nebo někdo jiný, to už je jedno… Paluna by například mohlo porazit auto… no nic.

Marně jsem včera čekal na nový zápis v Chochovinách, kde by bylo vše náležitě rozvedeno do nechutných podrobností pro potěchu čtenáře, neobjevilo se tam nic. Dobrá, Chocho neměl náladu, ale dneska očekávám řádnou, hutnou kapitolu v deníku, která prokáže, že Chochovo časté vychloubání se tím, jak on má na webu vše zcela pravdivé, samou pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, nebylo řečmi do větru.

Ale nejsem to jen já, co se úzkoprse zabývá ničemnými, opominutelnými maličkostmi, místo aby je velkoryse přešel. Třeba taková Alena. Ta mě bombarduje maily, ve kterých kategoricky žádá, abych ihned z webu odstranil fotku jedné šílené mošny, protože prý je to fotografie nepovedená, zobrazenou ženštinu hrubě znevažující, všichni lidé v Rychnově nad Kněžnou jsou tím pobouřeni, srocují se na náměstích a požadují mé příkladné potrestání.

Jenže já si myslím, že když se někdo zabývá tím, že ječí před lidmi s otevřenou hubou sentimentální slizovité takzvané "písně" a ještě tomu říká folk, tak si nic jiného než veřejné pranýřování nezaslouží. Alena ještě prapodivně argumentuje tím, že skupina Mošny je skupina brněnská, a proto bych měl, coby člověk v Brně bydlící, dbát na její dobrou pověst. Avšak to je zcela absurdní, protože i kdyby to byla skupina třebas nepálská, tak je pořád stejně blbá, jako jsou všichni folkáči, a ženská na fotce má pořád stejně nechutně otevřenou tlamu. A já navíc v Brně pouze přechodně bydlím, doma jsem v Novém Jičíně, a brňáky nemám vůbec rád.

Alena na to dí, že jsem úplně blbý, že prý si tedy udělá sama stránky a první, co na ně dá, bude nápis, že Howadoor je blbý, tak blbý, že ani neví, jak je hrozně blbý, a to budu mít za to. Navíc tam přidá ještě nějakou mou fotku, kde mi dokreslí knír a rozličně mě zohaví, abych věděl, jaké to je.

Avšak to je mi úplně jedno, svou fotku si můžu dát na web sám, a taky jsem ji sem hned dal, a aby Alena viděla, že zabývat se malichernostmi se vskutku nevyplácí, tak vlevo vidíte další ohavnou mošnu.



Vykonal jsem sérii dalších experimentů se skenerem. Pokus s diapozitivy vyšel víceméně dle předpokladů - výsledky vypadají o něco málo lépe než obrázky vzniklé snímáním negativů a snad by byly podmíněně použitelné pro web, pokud by obrázky nepřesáhly velikost asi 800 pixelů. Jinak už je příliš viditelná neostrost. Nízká denzita stále utápí stíny v neprostupné tmě a z jasných bodů dělá spečenou bílou bez detailů. Další pěknou věcí je, že drážky, do kterých se má zasunout diapozitiv i s rámečkem, jsou o několik desetin milimetrů tenčí než by měly být, pročež se do nich rámečky, jenž mám k dispozici, nevejdou. Zajímavé je, že zatímco u negativů se při rozlišení 1200 dpi objevují v obraze viditelné proužky, u diapozitivů jsem nic takového nezaznamenal. Nicméně s proužky nebo bez, pro snímání diapozitivů je skener i tak téměř nepoužitelný.

Překvapivé výsledky přinesl experiment s černobílým negativem - zdá se, že tohle skener skutečně jakžtakž umí. Po sejmutí políčka v rozlišení 1200 dpi nejsou v obraze žádné rušivé proužky. Ani když se rozlišení zvedne na 2400 dpi, žádné poruchy se neprojeví. A když se výsledky ještě trochu upraví doostřením a zvětšením kontrastu, nezdají se být významně horší než fotografie ze stejného filmu. Aspoň něco, můžu teď naskenovat hromady filmů z doby, kdy mě focení ještě bavilo a získat tak plný disk obrázků, které nikoho nezajímají.

Pokud by někdo uvažoval o koupi podobného skeneru, doporučil bych mu, aby nevyhazoval peníze navíc za nástavec na skenování filmů, protože je prakticky k ničemu.

Pondělí 3 

*Vzbudil jsem se před šestou hodinou, ani nevím proč. Snad že je teď brzy ráno světlo a slunce mi svítí rovnou do postele. Chvíli jsem si četl dopisy Vincenta van Gogha, a pak jsem koukal z okna na nebe, kde lítají pořád letadla a táhnou za sebou čáry. Nad Brnem lítá spousta letadel, většinou od východu k západu a zase zpátky. Ale dneska ráno letěla všechna od východu a žádné ze západu. To já bych hned letěl ze západu na východ, klidně třeba i do Bangladéše, jako blázen Chocho.

Když jsem se vrátil z Nepálu, měl jsem pocit, že mám úplně prázdnou hlavu. Po několika dnech jsem poznal, že to není jen pocit - najednou se mi tam vejde spousta nových věcí. Zjistil jsem, že si velice snadno zapamatuji telefonní čísla, adresy, číslo stránky, na které jsem skončil se čtením knihy. S tím vším jsem měl předtím potíže a musel jsem si to psát na kusy papíru, které jsem vzápětí někam založil a zapomněl nejen kam, ale i že jsem si vůbec něco psal.

Ale to nebude mít dlouhé trvání - programování mi hlavu zase brzo naplní samými nesmysly. Skoro bych řekl, že se to už stalo. Vůbec mi připadá, že jsem ani nikde nebyl a Nepál mi přijde jako cosi neskutečného, co možná ani neexistuje.

Před sedmou jsem zanechal truchlivých úvah, vyskočil z postele a šel si trochu zamalovat, namastit na papír něco pádel a razítek. Pustil jsem si k tomu nepálskou hudbu a hned se mi jedno pádlo vydařilo. Teď si ještě udělám k snídani knedlíky s vejci a zase bude dobře.

*

Sobota 1 a neděle 2 

To měla být Blable, ale když jsem jí to ukázal, tak se mě pokusila kousnout, takže se to asi moc nepovedlo.Hýřím a utrácím veliké obnosy. Zakoupil jsem nové boty, jelikož staré mají už skoro rok v podrážce díru, která se teď zvětšila natolik, že už se v nich nedá chodit ani za sucha. Vybral jsem si pěkné, apartní, černé, s dlouhými tkaničkami. Stály 259 korun. Ale to mi stále nestačilo a utratil jsem ve vietnamském krámku další stovku za sluneční brýle, protože jsem si dlouho přál sluneční brýle s růžovými skly. Přes růžová skla je všechno skvěle barevné a navíc v nich vypadám velmi dynamicky a atraktivně a úspěšně a frajersky a to všechno potřebuji, jelikož příští víkend jedu na sraz naší třídy z gymnázia. Určitě tam přijedou hordy spolužáků v drahých autech a budou vykládat o svých hvězdných kariérách, a já na to nebudu nic říkat, jenom na ně budu upřeně civět přes své nové růžové brýle a dám si nohu přes nohu, aby byly vidět nové černé botky a tím je dokonale znervózním.

Botky, brýle, a pak ještě spoty byly o víkendu skvělé, ale jinak to stálo úplně za hovno, promiň, Aleno. Jelikož místo abych si užíval doma u rodičů nicnedělání, výletu na Radhošť a hromad jídla, dostal jsem v pátek večer od šéfa katastrofickou zprávu. Prý je v neděli termín odevzdání jakési další etapy - já o ničem takovém nevěděl - a má část je ve zcela dezolátním, nepoužitelném stavu, na firmě se už mluví o tom, jak se mě zbavit a najít náhradní řešení, jsem černá ovce, snažím se aby firma zkrachovala, jsem ten vůbec nejhorší programátor jakého kdy viděli a jestli všechno do neděle do večera neopravím, tak zhynu v plamenech pekelných. Tak všelijak se v tom milém mailu šéf vyjadřoval.

Ani by mi nijak zvlášť nevadil samotný fakt, že mě vyhodí z práce, protože už mi to tam stejně pěkně leze na nervy. Přinejmenším do podzimu bych to s penězi bohatě vydržel, a najít si nové zaměstnání není pro programátora v Brně žádný zásadní problém. Měl bych několik měsíců času na to, abych se věnoval věcem, které teď zanedbávám… hm… vůbec to není špatná představa. Jenže být vyhozený kvůli tomu, že jsem svou práci zfušoval, to by se mi ani trochu nelíbilo. Takže jsem v sobotu brzy ráno sedl na autobus a odjel do Brna a zbytek víkendu strávil programováním a opravováním chyb. Jestli to k něčemu bylo nebo jestli jsem se na to měl vykašlat a jet raději na Radhošť, to se ukáže v pondělí.

Jenom na ty spoty jsem si ještě udělal čas. Dávali je v sobotu po obědě a byly ještě mnohem šílenější, než jsem doufal. Určitě si je nenechte ujít, něco takového už dlouho neuvidíte.

A protože jsem pořád seděl u počítače, tak ani nemám žádnou příhodu, o které bych něco napsal, a tak jenom odpovím na dotazy a šlus.

No s tím scannerem je to divné (negativy) , včera jsem na to koukal v ČTK a kvalita byla ucházející, dokonce z toho tiskli fotky na papír, rozměr 9x13 a taky v pohodě.

V ČTK asi nemají jeden z nejlevnějších skenerů co existuje. Podnikl jsem ještě několik pokusů, ale vypadá to pořád stejně. Při rozlišení 1200 dpi jsou na výsledném obrázku dobře viditelné proužky, navíc je neostrý, ať se člověk snaží sebevíc. Když zvolím nižší rozlišení, proužky sice zmizí, ale obrázek je ještě rozmazanější. Nejhorší je ale nízká denzita, kterou skener disponuje - buď jsou i slabé stíny slité do jednolité černé nebo jsou světla úplně přepálená. Prostě výsledky jsou tak mizerné, že je nelze použít ani na web. Příští týden zkusím černobílé negativy (očekávám, že to dopadne stejně) a diapozitivy.

Za tu počítačovou hru jsem měl v plánu tě nějak zenově a osvíceně vyprovodit do věčných lovišť, ovšem vzhledem k časové náročnosti projektu doufám, že nikdy nespatří světlo světa. Hade.

Asi máš pravdu, přinejmenším se nedá očekávat, že by se mi to povedlo dodělat během příštího půl roku. Leda by mě opravdu vyhodili, to bych měl najednou času spoustu.

Se skenerem HP ScanJet 4470 si takového okénka užijete víc než dostKazdy bezny stolny scanner si musi najprv zahriat lampu a scanuje relativne dlho. taktiez nemozes scanovat viacej oznacenych ploch, pretoze on to dava do 1 obrazku. A co maju znamenat tie posukane obrazky vsade naokolo? Ta ruzova taska, to by som este pochopil, ze si ju v ramci ZENu vymenil za batoh, ale co ten xlapik a ta slicna dewa?

Na firmě je jiný skener, asi čtyři roky starý, a i když taky rychlostí nevyniká, žádnou lampu celé věky nezahřívá. A skenovat víc označených ploch taky umí, prostě nejdřív naskenuje jednu oblast, pak se vrátí na začátek, naskenuje další… Nic na tom není, chce to jenom trochu chytřejší software.

K téměř každému obrázku se objeví popis, když na něm chvíli podržíš kurzor.

Na tu hru jsem zvědav, vzhledem k tomu, že ještě pamatuju pomstu zuřivého ataristy, či jak se to jmenovalo. Když tak ale registruju ty hlášky o počtu postav, bojím se, že bych to nedohrál ani omylem, spíš rozšlapal vzteky počítač (což se mi málem přihodilo u ataristy č.2 - stejně mám dodnes pocit, že to bylo jediným účelem té hry). Kdybys potřeboval nějaké další šílené postavičky, pár bych ti jich dohodil :-)

Atarista 2 byla pěkně blbá hra, je na tom vidět, že jsem to dělal na objednávku. Tak to rozhodně vypadat nebude. Počet postav sice bude veliký, ale na druhé straně hráč může projít příběhem po mnoha různých, i navzájem se vylučujících cestách, takže se potká vždy jen s jejich částí, podle toho, jak to bude hrát a kterým směrem se bude ubírat.

Ke skeneru. Na levnem stolnim skeneru negativy nikdy za moc stat nebudou. Jedine skener na negativy - ale to je cenove nekde uplne, ale uplne jinde. Jeste ze nam univerzita zakoupila Nikona 2100 :-)) Takova masinka umi treba automaticky odstranit i skrabance a prach na negativech :-)))

Toho Nikona jsem chtěl koupit původně. Není ale vše ztraceno - kamarád, co furt něco pájí a vyrábí různé elektronické bazmeky, mi vysvětlil, že prach a škrábance ten skener odstraňuje tak, že snímá obrázek nejen ve třech barvách, ale i v infračerveném oboru. V IR je neporušený film průhledný, takže pokud je v tomto pásmu nějaké místo nepropustné, znamená to, že je tam chyba a software ji odstraní tak, že dotčené pixely nahradí extrapolací ze sousedních bodů. Ten můj kamarád říká, že má doma infračervenou diodu, a tu že mi do skeneru naletuje a pak to bude fungovat úplně stejně jako přístroj za drahé peníze.

A ta pocitacova hra to co… textovka? alebo nejaky smjesny panacik o velkosti 20 pixelov pobehuje po obrazovke? …alebo nejaka zuriva 3d strielacka??? a bude tam chocho, kakof, vitasek… to by bola hra hlavne pre teba si myslim.

Klasická textovka to určitě nebude, to by už dneska nikdo nehrál. Rozhodně to vybavím grafikou i pazvuky, ale jak to přesně bude vypadat, tím se zatím nezabývám, protože soudím, že základem hry je příběh a ten musí být zcela dokonalý. Proto nejdřív strašlivě napínavou, tajemnou, dramatickou a zamotanou historii, kterou jsem vymyslel, zdokonalím způsobem nevídaným, a až pak se ukáže, jak to bude s implementací.

Budu v te hre taky ? Staci nejaka mala zaporna role, aby si me vsiml Forman nebo nekdo takovej.

Dotaz byl podepsaný "Bůh". Nějací bohové tam shodou okolností taky budou, ale spíše jen jako naprosto vedlejší postavy, o kterých tam bude zmínka. Ale záporných rolí je tam víc než dost a zdaleka ne všechny jsou obsazeny konkrétními lidmi, čili máš stále šanci.

Dneska to není ani vtipné ani zábavné ani vůbec nic, jenže já už mám všeho až po krk a vůbec nemám náladu na žádné vtipy. Dokonce kdyby teď přišel Pepa a řekl nějaký vtip (on pořád vykládá vtipy), tak na to ani nic neřeknu, jenom mu pěstí vyrazím zuby. Jdu spát.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/