* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Leden 2002

Čtvrtek 31 

Znak Rychnova nad KněžnouTak se ukázalo, že Blablina bajka o tom, jak v Rychnově nad Kněžnou spadla chodba díky šlendriánu úředníků zesláblého ducha nebyla tak zcela pravdivá:

*Blbost. Pokud já vím, tak chodba spadla proto, že pod ní jel s vysokým nákladem pan Derunov, což byla hlavní příčina té zkázy. Jinak se vím souhlasím.

Alena

Tedy pravou příčinou byl šílený řidič, řítící se centrem ospalého městysu s gigantickým tahačem, na němž měl nedbale motouzem přivázaný druhý reaktor do Temelína. Uhodil jsem znovu na Blabli, jak to přijde, aby mi vykládala takové bludy, které jenom mystifikují čtenáře, ale Blable se jen chatrně vymlouvala, že mi přece říkala, že si to tak docela přesně nepamatuje. Aby to napravila, vyprávěla mi další historku, podobně dramatickou:

Kdysi Blable pracovala v brněnské firmě Stavospol. Firma ta budovala rozličné stavby, které se pak vzápětí v oblacích prachu řítily k zemi, a dále se vyznačovala tím, že jsem tam jednu dobu dělal správce počítačů. O to však v následující historii nejde. V následující historii jde o projektanta jménem Jiří, kterému nikdo pro jeho pomenší vzrůst neřekl nijak jinak než Jiříček a jeho děvče, které se jmenovalo Eva. Jiříček takhle jednou seděl na firmě u počítače a kreslil tam různé výztuhy a podpěry, aby zachránil další stavbu firmy Stavospol před definitivním zhroucením, když v tom zazvonil telefon. Vzala to Blable a na druhém konci drátu se ozvala Jiříčkova Eva, a to hlasem silně vystrašeným, chvějícím se a vykazujícím všeliké známky zděšení.

"Prosím tě, rychle, je tam Jirka? Musím s ním mluvit! Stalo se něco hrozného!"

Blable tedy podala telefon Jirkovi a protože je hrozně zvědavá, tak napjatě poslouchala, co se bude dít. I ostatní kolegové v kanceláři záhy zpozorovali, že se děje něco dramatického, nechali práce a poslouchali Jirku, jak blekotá do aparátu:

"Ahoj! …a co? …a jéje!"

Jedna z mála doposud nezřícených budov StavospoluJirkův doposud neutrální výraz změnil se v rozrušený škleb.

"Vážně?! Co teď? No já taky nevím!"

Je to hloupé, když slyšíte jenom jednu stranu hovoru, ve skutečnosti to není jako ve filmu, kdy vám vždycky telefonující přesně reprodukuje i to, co říká ten na druhé straně. Tady si musíte domýšlet. A Blable i ostatní si zcela zřetelně představili, že se s Evou stalo něco opravdu hrůzostrašného, jelikož Jiřík mluvil do aparátu zaníceně a naléhavě:

"Tak to ještě zkus! Ale to půjde, uvidíš, že to půjde! Neplač, snad ještě není všechno ztraceno… hlavně nebreč, tím nic nespravíš. Přece se musí najít nějaký způsob, zkus to ještě znovu a pořádně! No tak! Povede se to, uvidíš!"

Po nějaké době podobně chlácholivých řečí Jirka vyčerpaně sluchátko položil. Všichni na něj zírali s němým dotazem, ale on se zamyšlen vrátil k projektování. Jenže všichni se na něj vrhli:

"Tak co? Co se to stalo? Něco doma?"

Jiřík ztrápeně mávnul rukou: "Ále, to já vám nemůžu říct, Eva by mě zabila, to nejde."

Nastalo dlouhé přemlouvání, Jiřík pořád odmítal s tím, že jeho Eva mu jasně zakázala, aby se o čemkoli v práci zmiňoval, a že on to slíbil, ale kolegové se taky nedali a stupňovali nátlak a byli by se asi uchýlili k přímému násilí, kdyby nakonec Jirka nerezignoval.

"Tak já vám to teda řeknu, co mám s váma dělat. Ale nesmíte to nikdy Evě prozradit, že jsem vám to řekl."

Všichni se zapřísahali, že budou mlčet jako smečka hrobů.

"Ona Evička čistila záchod a čistila ho tak vehementně, až tam zarazila štětku a ta štětka tam teď trčí a nejde vytáhnout. Tak mi volala, co s tím má dělat."

Středa 30 

Letecký snímek Nížkova*Karel je posuk a ty taky. Ale Karel me prekvapil, myslel jsem, ze nejvetsi posuk jsi ty, ale ted… vazne nevim.

AS

*Chtel bych jenom vzkazat Karlovi, ze az priste pojede na svem rotopedu kolem Usti nad Labem, at si poradne utahne brzdu. Jedina rovina ktera tam je (okolo Usti), je podel Labe a to pri tour de CR bude jen prejizdet. Takze ho ceka kruty sjezd dolu a jeste krutejsi vyjezd na Cesko-saske svycarsko. Nevim proc si nekteri lide na Morave mysli ze co je kolem Labe musi byt nutne rovina, to plati mozna tak u Pardubic.

Jipa [jiri.holinger@seznam.cz]

Karel si to určitě přečte. Já nevím, kudy přesně to na svém rotopedu jezdí, ale když tady koukám na mapu ČR, která mi visí na zdi, tak bych tak odhadoval, že když pofrčí po trase Chomutov - Most - Teplice - Ústí nad Labem - Děčín, tak to má opravdu skoro úplně po rovině.

Včerejší nápad, že bych se mohl vypravit do Nížkova, jsem dále vylepšil, a to tím, že se tam vypravím vybaven diktafonem, foťákem a Vitáskem a budeme se vydávat za novináře internetového magazínu "Na cestách". Ona je to vlastně i pravda. Spácháme rozhovory a přivezeme hromadu interesantních příběhů a jiných informací. Určitě nás také coby vážené hosty budou hostit, napájet a všemožně hýčkat, abychom je proslavili a světu představili v co nejlepším světle. Teď jenom přemluvit Vitáska.

Zámek v Rychnově nad KněžnouProtože vesměs pořád sedím u počítače, tak nemám ani nic nového, co bych dal na web. Přece jen historky o tom, jak jsem dvě hodiny hledal chybu a nakonec jsem zjistil, že příčinou byl středník napsaný tam, kde neměl být, asi většině lidí nepřijdou zrovna moc zábavné. To by koneckonců ještě tak nevadilo, horší je, že to nepřipadá zajímavé ani mně. Proto jsem uhodil na Blabli, abych z ní vymámil něco opravdu dramatického. Ukázalo se, že je to úkol velmi obtížný, protože se pořád vykrucovala, že o ničem neví, že to stejně napíšu zkresleně a že to jsou vůbec kraviny, celý ten můj web.

Ale nakonec přece jen hrubé násilí zvítězilo a vyrazil jsem z ní historku o tom, jak v Rychnově nad Kněžnou, což je její rodné město, spadla chodba.

Chodba vedla ze zámku do jízdárny, která stojí v zámecké zahradě. Mezi těmito dvěma budovami je silnice a chodba nebyla v zemi, ale vedla ve výši prvního patra nad silnicí. Pod chodbou chodili lidi, jezdila auta, občas nějaký ten ježek se tam v noci zatoulal… nebo tak nějak. Protože se chodbou nechodilo, rozhodli se úředníci, že do ní přemístí muzejní depozitář. Proto tam natahali různé škatule, bedny a hromady knih. Jenže chodba jednak na takové věci nebyla stavěná, druhak o ni nikdo nepečoval, a tak už byla řádně zchátralá, pročež váhu depozitáře neunesla a spadla. Zřítila se na ulici, na obou stranách zůstala zet ve zdi díra a dole pod troskami chodby zahynulo asi padesát lidí a několik psů, rozmačkáno břemeny staletí na krvavou směs cihel, traverz, kusů masa a přelámaných kostí. Tato příšerná, hrůzostrašná katastrofa byla i v celostátních zprávách, celý Rychnov nad Kněžnou se chodil dívat na spadlou chodbu, zpod jejichž trosek vytahovali hasiči zohavená těla chodců a zdemolované vraky automobilů. Zděšení, děs, zkáza, horror.

No tak ne, no. Chodba spadla, ale nikdo pod ní nebyl. Nikomu se nic nestalo, snad ani ty bedny se kdovíjak nepoškodily, a i kdyby, nikomu by to nevadilo, stejně už nikdo neví, co v nich je, jenom, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Takže se ozvala rána, vyvalilo se mračno prachu a chodba byla spadlá na silnici. Ty dvě díry v budovách opravdu nějakou dobu zely, ale brzo je zazdili. A bylo po chodbě. A taky je po téhle blbé historce, po téhle pitomé volovině, která se může stát jenom v tak nudné, hnusné, maloměstské díře, jako je Rychnov nad Kněžnou. Sakra práce. Jdu programovat. Grrr, to mi čert napískal, abych z Blable tahal historky.

Úterý 29 

Nížkov v ziměZaložil jsem novou stránku, Howadoorské programy. Tam budu dávat ke stažení výdobytky své programátorské práce, tedy budou-li jaké a budou-li k tomu vhodné. Zatím jsem tam kromě HTML parseru ze včerejška přihodil kompletní kód Kathmandu Objects a katalogizačního programu Version 5. Docela by mě zajímalo, jestli to někdo někdy vůbec k něčemu použije. Ale teď se mi určitě zvýší mohutně návštěvnost, protože vyhledávače navedou všechny lidi, co hledají slova jako "freeware" nebo "download" na stránku Howadoorské programy. Tam sice ti ošálení nebožáci zapláčí, ale to už budou lapeni.

Když jsem registroval tuhle novou stránku do vyhledávačů, narazil jsem na stránky obce Nížkov. I když vzhledově nejsou nic moc, docela mě to zaujalo a asi brzo do Nížkova vyrazím. Pak napíšu autorovi těch stránek, co si o tom jeho Nížkovu myslím.

Náhodou jsem nahlédl do statistik, které mi posílají z NaVrcholu a tam stálo, že jeden člověk se na mé stránky dostal, když vyhledával přes www.google.com slova "McDonald" a "svinstvo". Zajímavé… Onen člověk musí být silně alternativní povahy, protože navíc používá prohlížeč Opera. Anarchofeťák jakýsi.

Před časem, tuším, že loni v květnu, jsem psal, jak jsem našel bílou myš. Teď už mám myši dvě. Ta původní asi před měsícem přestala pobíhat, celé dny jen seděla v pelechu v krabičce od čaje a propadala trudnomyslnosti, proto jsem si řekl, že jí opatřím kamaráda. Koupil jsem tedy jinou myš za patnáct korun, mladší a plnou elánu. Vypadá to, že se obě zvířata docela shodla, a i když ta starší zdaleka neběhá tolik co ta nová, přece jen už nevypadá tak melancholicky a neoddává se tolik černým myšlenkám. Má to jen jednu vadu, dvé myší totiž smrdí dvakrát víc a tak jim musím častěji čistit akvárium. Třeba připadnu časem ještě na nějakou další myší zábavu, ale musí to být něco intelektuálního, aby živočichové duševně nezakrněli a nepropadli tupému primitivismu.

Včera jsem zas koukal na teletext na ČT1, a co nevidím, vlastně vidím, je zpráva o tom, že prý české dráhy nadále nebudou na internetu nabízet možnost nalézt spojení mezi dvěma městy. Místo toho tam prý budou jízdní řády v klasické podobě, jako se dají koupit na papíře na nádraží. Značně vyděšen vtrhnul jsem na www.jizdnirady.cz, kde však bylo vše při starém. Jak jsem později zjistil, nešlo o to, že by zrušili automatické vyhledávání spojů, ale o to, že kromě tohoto vyhledávání tam navíc budou jízdní řády i v klasické podobě, aby si je kdo chce, mohl vytisknout.

Takto jako jednotlivá událost na tom není nic zvlášť zajímavého, zkrátka novinář to trochu popletl. Jenže v kontextu mých ostatních zkušeností to vypadá úplně jinak - a to přímo katastrofálně. Vždycky, když jsem si měl možnost ověřit, jak doopravdy vypadá nějaká věc, o které jsem se dočetl v novinách, tak to bylo úplně jinak. Ne někdy, občas nebo většinou, ale vždycky. Pravidelně a bez výjimky. Samozřejmě, pokud jde o zprávy ve stylu "srazila se dvě auta, jeden člověk se zranil", tomu se možná (kdo ví?) dá věřit, ale jakmile šlo o článek delší než dva odstavce, tak to nikdy nebyla pravda. Zajímalo by mě, jestli je to spiknutí nebo jestli jsou ti novináři opravdu tak blbí.

Pondělí 28 

*HTML Rebuilder by Howadoor Helejse, pro cloveka, ktery vi o pocitacich jen to, ze jim nerozumi… co presne dela ten tvuj program? AS

Ani jsem nečekal, že se o to bude někdo doopravdy zajímat, natož počítačová lama Chocho! Ale dobrá, objasním.

Předchozí podoba Zápisníku byla založená na tabulkách, každý měsíc byl v samostatné tabulce, která měla tři sloupce. V prvním bylo aktuální datum, třeba dnes by tam bylo napsáno "Pondělí 28". Druhý byl prázdný a byl tam jen proto, aby mezi prvním a třetím byla mezera. A v třetím sloupci tabulky byl vlastní text, obrázky a další věci vztahující se k aktuálnímu dni. Což docela dobře vyhovovalo v dobách, kdy jsem ke každému dni napsal nanejvýš jeden nebo dva řádky a do Zápisníku jsem nevkládal žádné obrázky. Jenže jakmile se záznamy začaly zvětšovat, tak se projevila nepříjemná vlastnost všech současných browserů - zobrazí totiž tabulku až poté, co ji celu načtou ze serveru. Tedy v mém případě zobrazily záznamy za celý měsíc teprve až po načtení několik desítek kilobajtů. To na rychlých linkách nijak zvlášť nevadí, ale po telefonu to může trvat třeba minutu nebo i víc. Další potíž byla s obrázky, každý sudý den měl v tabulce nastaveno žluté pozadí a obrázky na barevném pozadí nevypadají dobře.

Proto jsem se rozhodl to celé předělat, zrušit tabulky a ze Zápisníku udělat obyčejný text, rozdělený jen nadpisy. Jenže jak to provést, když těch záznamů za tři roky je taková spousta? Rozhodně se mi nechtělo dělat to ručně. Mohl jsem taky starým záznamům nechat původní podobu a předělat jen ty nové, ale to se mi taky moc nelíbilo. Ale protože jsem udatný programátor, přišlo mi snadné spíchnout si za hodinku krátký prográmek, který projde HTML zdrojové kódy stránek a přebuduje je na novou podobu automaticky.

Nakonec to sice trvalo hodiny tři, ale to už tak s programováním bývá, že všechno trvá mnohem déle, než si člověk na začátku představuje. Základem mého programu je HTML parser. Pro laika - část programu, která načte vstupní HTML soubor a rozpozná v něm, co je značka, co je text a co atributy u značek. Parser sestaví na základě vstupního souboru datovou strukturu, která reprezentuje dokument - HTML strom. Ten je vidět na obrázku vpravo. A takový strom je pak už velmi snadné projít jiným programem a na základě vhodných pravidel z něj vygenerovat nový HTML dokument, tedy v mém případě novou podobu Zápisníku.

Možná to někomu k něčemu bude, proto si každý od toho prográmku může stáhnout zdrojáky. Podotýkám, že neprogramátorovi to na nic nebude, umí to jenom načíst HTML soubor a vyrobit z něj strom, vlastní akce, které se pak mají se stromem provést, si musí každý dodělat sám. Kdyby to někdo neuměl, hodně potřeboval a byla to opravdu zajímavá úloha, tak mu s tím můžu pomoct, ale nic předem neslibuji. Vlastní práce mám až nad hlavu.

A ještě něco - ten parser není dělaný na základě doporučení W3C nebo RFC, ale věrně dle mé fantazie. Proto není přesně stejný, jaký je v prohlížečích, ale o poznání striktnější. Hodnotí tedy jako chybu i to, co sice chyba proti standardu HTML je, ale prohlížeče to velkoryse přecházejí mlčením. Pro mé účely takové chování vyhovuje.


Tuhle mi kolega Drahoš vykládal o zenové škole, což je jakýsi spolek zenových guru z východu (přinejmenším o sobě tvrdí, že jsou zenoví guru z východu), co jezdí po zdejších krajích a vyučují zenu. Našli jsme to pak na internetu, je to "Zenová škola Rin-Sai". Jejich kurzy se konají o víkendech, žáci tam hladoví, sedí v zazenu (to je takový ten buddhovský posez se zkříženýma nohama), většinu dne se nic dalšího neděje, jen jednou za čas přednese hlavní guru nesrozumitelnou sútru. Také kolem chodí menší guru a jak se mu někdo znelíbí, tak dostane holí přes palici. Tedy ten žák, ne ten menší guru.

Já to tedy, pravda, nezkoušel, ale mám dost vážné pochybnosti o tom, jestli takovýto mechanicky přenesený přístup bude účinný i ve zdejších, dočista odlišných kulturních podmínkách. Navíc je-li aplikován jenom jeden víkend. V zásadě není vyloučeno, že se přece jen u nějakého západního člověka po dvou dnech hladovění a bušení palicí do hlavy dostaví satori, nicméně uvěřím tomu, až někoho takového potkám. Mám ale vážné podezření, že do takových škol chodí převážně pošuci a mákliny, co se zajímají o každou blbost, která zní dostatečně mysticky (takový je právě kolega Drahoš), a kterým stačí málo, aby jim definitivně jeblo. Proto je docela dobře možné, že tihle duševně červiví lidé po dvou dnech půstu a bouchání do šišky vyskočí jako pardál a začnou ryčet šílené nesmysly, což zenový guru vydává za satori a zvyšuje si tak úspěšnost. Třeba taky ne. Nemáte s tím někdo zkušenosti? Jestli ano, tak napište.

Taky mne napadlo, že bych si mohl zřídit vlastní zenovou školu. Potíž vidím jen v tom, že bych v takovém případě musel jako onen nejvyšší guru taky vysedávat s těmi žáky celé dny v zazenu, a to se mi ani trochu nelíbí. Sedět s propletenýma hnátama od rána do večera, to není nic pro mne. Spíš bych mohl být guru ze zenových příběhů, co bydlí v chatrči, obdělává zeleninové políčko a když za ním přijde žák s poníženým dotazem, tak ho bací holí a strašně láteří. To jo, to jsem celý já. Takže kdybyste chtěl někdo přijít se zenovým dotazem, neváhejte. Ačkoli… vlastně ne, ještě chvíli počkejte, než si opatřím správnou zenovou hůl. Zatím mám jen polní lopatku, a kdo znáte polní lopatku, tak víte, že s tou bych vám nejspíš urazil rovnou celou kebuli, a i když mám často extrémní názory, tak ani já urážení kebulí polní lopatkou za ideální vyučování zenu nepovažuji.

A když už jsem tím zenovým mistrem, tak zodpovím dotaz, který tu leží už několik měsíců a v němž se jakási dívka ptá, zdali také ženy mohou porozumět zenu? Tedy ano, mohou, stejně jako kapka rosy na plátku z květu kopretiny může být větší nežli celé Tokio.


Včera tady byl na návštěvě Karel zvaný Kakof, kterého jsem ve dveřích pozdravil "Ahoj, Kérl!", ale on si mé sžíravé ironie a břitkého vtipu nepovšimnul, přestože umí německy. Úplně tento kurážný hlod, který jsem celé dopoledne pracně vymýšlel, ignoroval, a začal mi rovnou spílat, že jsem svině a ludra a co prý jsem to zas napsal o něm na web.

Prý není vůbec pravda, že v závěru sobotní padesátky už nemohl, sice šel pomalu, ale šel.

Tak jsem ho musel uklidňovat, že to je přece přesně to, co jsem na stránky napsal, že byl sice unavený, ale přesto hrdinně hekaje do cíle došel a nevzdal se, což by se taky obtížně provádělo, když posledních deset kilometrů vedlo zasněženým lesem, kudy žádný autobus nejezdí.

"Tak tedy dobrá", uklidnil se Karel. "Ostatně pravé drama začalo, až když jsem došel domů. Přede dveřmi jsem se ohnul, abych si rozvázal na botách tkaničky, a ono to, potvora, vůbec nešlo! Byly celé zasukované, vůbec jsem to nechápal, jak se mohly tak zauzlovat. Stál jsem tam ohnutý asi pět minut a furt to nešlo a pak jsem zjistil, že se nemůžu narovnat! Ztuhla mi úplně záda. Zkoušel jsem to, ale vůbec jsem se nemohl pohnout, stál jsem tam v tmavé chodbě, protože mezitím zhaslo dávno světlo, ohnutý až k zemi a jenom skučel. A to skučení zaslechla tchýně, co u nás byla na návštěvě, otevřela dveře od bytu a já, jak jsem to nečekal, tak jsem ztratil stabilitu a skulil jsem se po hlavě rovnou před ni. Ona děsně zavřískla, a když zjistila, že jsem to já, tak začala tvrdit, že jsem ožralý namol.

Ležel jsem tam úplně bezmocný, v rukách pořád ty zasukované tkaničky a furt jsem se nemohl narovnat a tudíž ani vstát! Tchyně pohoršeně vykládala, že bych měl brát ohled aspoň na děti a když už přijdu tak zřízený, tak se aspoň neválet v předsíni a Jana nadávala, že jsem dobytek a to že prý jsou ty padesátky, zchlastat se jako prase někde v putyce, to že vydávám za sport. Ne, že by mě ty dvě satorie zvedly! Sakra, to byl pěkný závěr. Ale to tam nepiš."

Slíbil jsem tedy Karlovi, že to určitě na web nenapíšu.


Ha, teď jsem na to připadl, zřídím si "Zenové okénko" a tam lidi budou posílat dotazy a já je budu zodpovídat!


Pak jsem Karlovi svařil láhev medoviny, a i když předtím tvrdil, že je to určitě hnusné, nechutné pití, protože ode mne nemůže nic jiného než odpudivou odpornost čekat, tak medovinu nasával jak houba a přitom mi líčil své zážitky s rotopedem.

"Jsi úplně blbý! Pomlouváš rotoped a vůbec nevíš, jaká je to skvělá věc!", vykřikoval nadšeně Kakof, "Až ti to objasním, sám si koupíš rotoped, uvidíš, jen počkej a nalej medovinu."

"Jedu teď etapový závod Kolem České republiky. Mám mapu a na té jsem si vyznačil trasu. Pak jsem vypočítal profil tratě pro jednotlivé etapy. Teď mám na každý den tabulku. Sednu na rotoped, a vyrážím! Když je v tabulce stoupání, přitahuju brzdu a jedu do kopce. Po rovině brzdu povolím. A z kopce, to mám taky vymyšlené. To je nejnáročnější. Ty vždycky zavolám Janu a ta mi do rotopedu zboku šťouchá a já se snažím na něm udržet. Zepředu fouká větrák, já se řítím z kopce, Jana simuluje zatáčky, to je masakr! Už se mi stalo, že jsem zatáčku nevybral a svalil se i s rotopedem. Je to drama, to nemáš ani potuchy. A pak zas do kopce, utáhnout brzdu. A další den další etapu."

Karel vyzunknul další dávku horké medoviny.

"A Filípkovi (to je jeho malý nezvedený synek), tomu jsem nařídil, aby po mě házel kostkama ze stavebnice."

"Proboha, proč?!"

"To jsou jako vosy. Na minulé Tour de France kousla jednoho cyklistu vosa a on kvůli tomu odstoupil ze závodu. Proto musím trénovat i uhýbání před vosami. Filípka to baví, dá pokoj,  a já trénuju ještě náročněji. Ačkoli dnes večer jedu okolo Ústí nad Labem, to moc dramatické nebude, to je samá rovina. Ovšem až se pozítří podrápu na Sněžku, to si užiju! Jsi moula! Vůbec netušíš, jaké jsou možnosti jízdy na rotopedu. Ještě ten počítač, co bude ukazovat okolí, baráky a ostatní závodníky, a je to dokonalé. Jenom škoda, že už jsme vyhodili vánoční stromek. Jana s ním mohla pobíhat kolem a tak vytvářet dojem krajiny."


No jo, ale buď mi do toho "Zenového okénka" nebudou chodit dotazy žádné nebo dotazy blbé. Snad by se to dalo vyřešit tak, že bych si ty dotazy posílal sám. To by samo o sobě bylo docela zenové… nebo nebylo, přijde na to.


Jak vidno, Karel je opravdu pošukanec prvního řádu. Pravda je, že mne už to od něj ani nepřekvapí. Před několika lety, když jsme ještě lozili po skalách, mi jednou Karel v podnájmu ukazoval, jak trénuje skálolezení. Šel do koupelny, tam se několikrát velmi profesionálně protáhnul, osušil si ruce, aby mu na chytech neklouzaly a jal se lézt na pračku. Zíral jsem na to jako puk.

"Nejdřív se vyhoupnu na pračku, to je takový menší boulder pro začátek. Pak následuje velmi složitý manévr, protože z pračky se musím dostat na rám dveří. Obvykle se mi to podaří, aniž bych se dotknul kliky, čímž se obtížnost cesty zvyšuje. Když jsem nahoře na rámu, tak se dynamický švihem otočím i s dveřmi tak, abych se mohl dostat na dveře do obýváku. Nyní nastává nejtěžší fáze, přehoupnout se z rámu na rám."

Nevěřil jsem vlastním očím. Karel vážně přelézal ze dveří na dveře, panty sténaly, vypadalo to, že se každou chvíli utrhnou.

"Když jsem na dveřích do obýváku, zbývá dostat se na skříň. To už je taková pokroutka. Zatím ze skříně neslaňuji, jelikož domácí mi zakázal natlouct do ní skobu."

Tak takhle Karel tenkrát trénoval lezení po skalách, a bohužel musím přiznat, že v tomhle byl vždycky lepší. I když to spíš bude mou naprostou neobratností nežli jeho tréninkem na nábytku.

Pak Karel dopil medovinu, poručil si vypálit haldy cédéček s pornofilmy a spokojen odešel domů, aby ujel další etapu, tentokrát po rovině okolo Ústí nad Labem. Přijde mi, že i kdybych byl původně docela normální, tak z takových lidí jako je Karel by mi tak jako tak stejně brzy hráblo.


Ještě pro šťouraly, aby zase nepsali - já samozřejmě vím, že v zenových školách, tedy v těch co se provozují tady u nás, se žáci nemlátí palicí do hlavy. Ten maník, co chodí kolem sedících "studentů" (on je to totální protimluv, "studovat zen") s holí, jim na požádání "dává masáž", což vypadá tak, že žák povstane a on ho několikrát klepne holí přes záda. Po hodinách sezení se zkříženýma nohama to může být i docela vítaná změna.

Tak tohle vím, ale představa, jak do nich mlátí rezavou rourou hlava nehlava, se mi líbí podstatně víc.

A když už jsme u toho, netušíte někdo, kde sehnat MIDI soubory, nebo alespoň notové partitury nacistických pochodů?

Neděle 27 

A je tu úžasný, nový, krásný design Zápisníku! Tak já vím, moc krásný není, spíš furt stejný… Ale pár výhod má - šířka stránky je víc využitá, obrázky jsou všude na bílém pozadí, což vypadá líp a stránka se začne zobrazovat hned, ne až se načte celý měsíc. Soubory jsou zase asi o desetinu menší.

Už jsem to chtěl udělat dávno, ale předělávat staré záznamy celé ručně se mi nelíbilo, a tak jsem si na to sestrojil obrovský software, který analyzuje HTML soubory a jejich obsah přeskupí potřebným způsobem. Výsledkem bylo, že se mi vždycky kus souborů kamsi ztratil, a tak než se mi povedlo celý program odladit, tak to nějakou dobu trvalo. Teď už zas delší dobu žádné změny v designu nechystám. Kdyby tohle četl nějaký programátor, a třeba k něčemu chtěl zdrojáky v C++ HTML parseru a stromu dokumentu, tak si je může stáhnout. Běží to docela svižně.

Sobota 26 

Chocho se v Chochovinách otírá o děti, prý děti jsou k ničemu, jelikož vřeští a smrdí. Má tam o tom i takovou anketku. Já sice rozhodně nechci nikomu děti vnucovat, v tom ať se každý zařídí jak sám uzná za vhodné, ale to, co píše Chocho, zčásti není pravda a zčásti je to neúplné. Děti sice vřeští, ale co se zápachu týče, tak jsou to trapní začátečníci. Myslím, že kolikrát ani půl školky dohromady nesmrdí tak jako já. V tom se děti můžou jít zahrabat. Ale hlavně mít děcka je děsně zenové, o tom nemá Chocho ani páru. Zen jak sviňa.

Též se v Chochovinách a jejich návštěvní knize posledních pár dnů vášnivě diskutuje o velkém umělci Bohoušovi a jeho fotkách, které dotyčný sám vyrobil a kdesi v Praze vystavuje. Část lidí včetně Chocha umělecké artefakty páně Bohoušovy zuřivě odsuzuje, druhá část, sestávající převážně z Bohouše, naopak tvrdí, že takových vynikajících fotografií doposud nebylo vídáno ni slýcháno. Já jsem z toho celý nervózní, protože jsem žádnou Bohoušovu fotku dosud neviděl a tak se nemůžu zapojit do diskuze ničím než obecnými řečmi a jsem z toho celý frustrovaný. Oni se totiž napadají děsně sprostě a já stojím opodál a nemůžu se přidat. Ale třeba Bohouš ty fotky časem naskenuje a vystaví na svém webu a pak se jako obávaný umělecký kritik zasvěceně vyjádřím. Už mám nachystáno množství sžíravých, sardonických vět a trefných nadávek, teď jde jen o to, na kterou stranu je vrhnout.

Už tu dlouho nebyl žádný návod, a tak si dnes připravíme

Meditativní zenový večer

Do lednice vložíme láhev oblíbeného nápoje a zatímco se chladí, opatříme si větší množství plastikových kelímků, nejlépe od kávy z automatu nebo podobných. Nejjednodušší bude patrně obejít automaty na kávu v okolí a vybrat tam odpadkové koše, já to tak alespoň dělám. Dále budeme potřebovat větší bednu, zhruba tvaru krychle o hraně jeden metr, ale zcela přesně na tom nezáleží, a kus drátěného pletiva. Nakonec si ještě opatříme kočku, pokud možno nátury spíše vzteklejší. Netečná letargická zdechlina nám pořádný zenový večer nevyrobí, proto zvíře pozorně vybíráme. Pokud máme v okolí prodejnu se zvířaty, kočku si zde výhodně za nevelký poplatek vypůjčíme.

Bednu umístíme doprostřed pokoje a dovnitř nasypeme volně plastikové kelímky a kočku. Pozor, neudusáváme! Mezi okrajem bedny a kelímky ponecháme volný prostor. Zakryjeme pletivem.

Nyní vyjmeme vychlazený nápoj, nalijeme jej do pěkné sklenice, posadíme se se sklenicí poblíž bedny do křesla nebo zazenu - přijde nato - a zaposloucháme se do malebného harašení kočky v hromadě kelímků. Meditujeme a popíjíme nápoj, přičemž neutuchající kravál z bedny vytváří hlubokou zenovou atmosféru.

Pátek 25 

MatraceDnes jsem rovněž vyrazil do města, i když ne na kole, nýbrž tramvají, ale zato načerno, a tak jsem pořád nervózně pokukoval po revizorech a byl rád, že žiju dobrodružně. Zakoupil jsem neuvěřitelný balík dolarů od naprosto nedůvěryhodně vyhlížejícího snědého cizince, který mluvil lámanou češtinou, avšak měl o něco výhodnější kurz než banka. No o něco… ušetřil jsem víc než patnáct stovek! Alespoň zatím, než se ukáže, že dolary si ten doveda namaloval doma vodovkama. Nyní už může koruna padnout, zřítit se, zahrabat se do hlubin, já jsem na to připravený. Stejně už žádné koruny ani nemám.

Pak jsem šel na obhlídku situace do místních obchodů se sportovním zbožím, leč byl jsem trpce zklamán. Zhýčkán internetovými katalogy, dožadoval jsem se věcí, o nichž v těch obchodech ani netušili, že existují, a někdy mi to i vehementně vyvraceli. Například ona skládací karimatka, která je na obrázku. Všude kroutili nevěřícně hlavou, když jsem jim ji popisoval, až jsem matraci nalezl v obchodu Gemmasportu. Ale ouha, ukázalo se, že je svinsky drahá. Považte, stojí sedm stovek. Pchá. Zatím jsem jim tam matraci nechal, vrátil se domů a rozeslal pár opatrných dotazů do konferencí, abych zjistil, jestli s ní má někdo zkušenosti a jestli vůbec stojí zato ji kupovat. Pokud o tom někdo něco víte, napište.

Já si vlastně tenhle harmonikální zázrak nechci kupovat proto, že bych byl nespokojený s izolačními schopnostmi mé stávající, obyčejné centimetr tlusté jednovrstvé karimatky, to ne. Nebo snad že by mi vadilo, že se do ní za vlhka natahuje voda. S obojím se dá docela dobře žít, i když údajně tenhle drahý zázrak matrační techniky je v obou směrech podstatně lepší. Já o takové pěkné skládačce uvažuji, protože zatím nosím karimatku uvnitř v batohu, a zabírá mi tam místo. Proto bych ji rád namontoval na batoh z vnější strany - jenže u rolovací karimatky se to dělá dost špatně. I když… dost lidí to tak nosí. Nicméně já se opájím představou, že tahle věc, která se dá složit do hranolku 13×14×51 centimetrů, by se na batoh dala připevnit lépe. Ovšem za ty prachy…

Moira TrioJeště hůř jsem dopadl s oblečením z Moiry Trio. Neexistuje, v žádném obchodě ho nemají, nikdy neměli a mít nebudou. Ale co, buď nekoupím nic a vystačím s tím, co mám, nebo koupím něco jiného nebo si to objednám přímo u výrobce. Ale stejně mě zaráží, k čemu se vlastně vyrábějí věci, které se nedají nikde koupit. Pro Pražáky? Ale je docela dobře možné, že je nemají ani v pražských obchodech.

*Tak ti dik, Howe, tos mi zase dal.

Protoze jsem cetl tvou recenzi na Javorovy gulas a protoze tu kraaaaavovinu zrovna minulej vikend znova rano davali, tak jsem na to mrknul, no co bych povidal, je to fakt vylozeny vyhozeni pulhodiny z okna. Myslel jsem, ze kdyz tam hraje Dusek, ze to nebude az tak uplna volovina, no a ukazalo se ze je to uchylarna na n-tou. No, aspon nemuzu tvrdit, ze bys me nevaroval :-) Priste uz ti mozna radsi uverim :-) Jojo, zlata Katovna … :-))).

Zdravi Bert (ted_jsem@volny.cz)

Ale mi se ten film opravdu líbil! Můj názor je, že filmů, kde se pořád něco samoúčelně děje, které jsou plné umělých, strojených zápletek, postav nepravděpodobných povah a hloupých efektů, už bylo dost. Podle mého je Javorový guláš první příslib další nové, realistické vlny kinematografie, která bude zobrazovat život takový, jaký je, bez děje, zápletek, hrdinů i efektů.

Dnes jsem si vyzvedl hotové fotografie z minulé soboty, ale není na nich o nic víc než co už jste viděli na Vitáskových digifotkách. Příležitostně je třeba přece jen naskenuju. Zapomněl jsem se ale zmínit, že nám Karel v sobotu líčil, jak si koupil rotoped. Celý nadšený popisoval, jak je rotoped zcela digitální, anatomický a má mohutnou magnetickou brzdu. Nějak se nám to nezdálo, protože koho už to baví, jezdit na kole, co nejezdí, ale když nám řekl, že byl docela levný, že stál jen devět tisíc, tak jsme si všichni vysloveně ťukali na čelo. Karel je cvok. Za ty prachy mohl mít kolo, sice žádné extra, ale použitelné, a on místo toho šlape doma na rotopedu. Jenže Karel se nafoukl ještě víc a uraženě nám nadával, že jsme banda nevzdělaných pitomců, protože každý rozumný člověk ví, že jezdit na rotopedu je moderní, každý moderní člověk furt šlape na místě až se z něj kouří a přitom si měří tep a tlak a EKG, zatímco my jsme burani, co nic nevědí, jezdíme na kole, nic si neměříme a tak zákonitě zahyneme. Nebo nás něco přejede.

Vitásek prohlásil, že je to hrozná nuda, šlapat doma.

RotopedAle Karel se rozčertil ještě víc, že prý to žádná nuda není a z Vitáska že mluví závist. Nuda je jezdit na kole venku, vřeštěl, nuda a otrava, protože venku řvou ptáci a kálí na ubohé cyklisty, slunce do nich pere, přitom leje jak z konve a cyklisti se nastydnou a zhebnou, ale ještě předtím je trefí do hlavy blesk a dostanou od policajta pokutu, že nemají na kole zvonek. A navíc ježdění na rotopedu je prý strašně dramatické, protože člověk musí pořád napjatě sledovat všechny hodnoty na displeji, aby jel dostatečně intenzivně a přitom nepřekročil anaerobní práh, protože kdyby překročil anaerobní práh, tak by špatně dopadl a celé jeho snažení by přišlo vniveč. K tomu musí v pravidelných intervalech požívat přesné dávky iontových nápojů. A ke všemu si ještě musí sledovat laktáty, tvrdil Karel, čímž nás dostal, protože nikdo z nás přesně neví, jak se laktáty sledují. Karel, vida, že zabodoval, si ještě přisadil, že si dá před rotoped větrák a bude tak simulovat jízdu v silném protivětru a nakonec prý si ještě koupí počítač, na počítač nahraje cyklistický simulátor, propojí s rotopedem pomocí kabelu a bude jezdit různé etapové závody a vrcholné soutěže, jako třeba Tour de France nebo Giro di Italia a předhánět se s nejlepšími cyklisty všech dob, což se nám, ubožákům, s našimi uvozhřenými rezavými rachotinami nemůže na okreskách nikdy poštěstit.

"Vám se tak leda poštěstí, že vás přejede ožralej traktorista, pitomci", završil svou ódu na rotoped.

Když jsme viděli, že nadšeného mladého rotopedistu nezdrtíme, tak jsme toho nechali. Ve středu jsem pak o Karlově rotopedu diskutoval s Pepkem, a ten prohlásil:

"Karel byl vždycky magor. Kdyby si místo toho radši koupil novou televizi."

Že zrovna já musím mít za kamarády samé cvoky, pošuky a šílence! Jeden jezdí doma Tour de France na rotopedu s větrákem a největší sen druhého je zase nová televize.

Pepa je povaleč. A ne ledajaký povaleč, on si z lenošení a válení se u televize udělal životní poslání, krédo a program v jednom. Jako já třeba chodím do posilovny, protože je to můj životní styl a patří to k normálnímu běhu života, jako třeba čištění zubů, tak Pepa se musí válet. Kdybych si já ráno nevyčistil zuby… ne, jinak, kdybych si já měsíc nevyčistil zuby nebo dva tři dny nešel bez závažného důvodu do posilovny, cítil bych se celý nesvůj. Ale ještě mnohem hůř by se cítil Pepa, kdyby snad musel někam jít a provozovat tam jakýkoli pohyb nebo vůbec činnost, která není životně nutná. Pepa je na svém místě jen u televize na gauči a s dálkovým ovladačem v ruce, tak se cítí nejlépe. Občas sice může zajít i do hospody nebo do kina, ale hned se zase rychle vrátí na svůj milovaný gauč a tiše se mu omlouvá, že jej nechal tak dlouho samotného. Pak pohladí televizi a je zase tam, kde má být, mezi svými blízkými.

Provozování sportů, to je jedna z Pepových nejhorších nočních můr, pravděpodobně srovnatelná s představou, že mu do kalhot vleze velký chlupatý pavouk. Kdyby se Pepovi někdy v noci zdálo, že hraje tenis a do kraťasů mu vleze pavouk, v tu ránu dostane infarkt a je po něm. Tuhle mu Vitásek vykládal, jak jsme byli o víkendu v Jeseníkách a jak to bylo fajn a Pepa prý přikyvoval, že je to určitě pravda, že by se mu to případně třeba taky líbilo, ale pak řekl:

"Nebylo by to špatné, jet někdy s vámi, ale nejde to. Víš, já nikdy nikam nechodím."

Povalování, to je jeho život.

A snění o nové televizi. Už asi druhý rok Pepa každému na potkání vykládá, jak si koupí obrovskou novou televizi. Musí být stohertzová, nebo ještě více hertzová, pokud taková existuje, mít digitální vstupy a vůbec všechno musí mít digitální, musí být placatá jako kdyby ji přejel parní válec, musí mít funkci na sledování více kanálů najednou, ale především musí být gi-gan-tic-ká! Nevím, jak ji vůbec nastěhuje do bytu, tu svou příšeru. Ale hned tak to nebude, jelikož takové televize jsou hrozně drahé a tak je Pepa zatím chodí jen okukovat do obchodních domů. Pak se vždycky vrátí celý rozněžnělý a ženě říká "Víš, ona byla krásná, ach, tak krásná…" a rozvalí se zase na kanape. Pak popadne ovladač a deset minut přepíná kanály ve vířivém tempu, aby se trochu uklidnil.

Tuhle v hospodě celý rozveselený líčil, že jeho stará televize má v nepravidelných intervalech nepříjemné ruchy a šumy v obraze. "Už dodělává! Ta už dlouho nevydrží!", těšil se. "A pak mi Ivča dovolí koupit si tu novou, velkou, už ji mám vyhlídnutou! Už brzo to bude!".

Jenže mu to nevyšlo. Ivča po čase sama spravila uvolněnou koncovku od anténního kabelu a televize zase funguje jako zamlada. Pepa sice občas dělá před manželkou narážky na její nemoderní tvary (tedy té televize, ačkoli Iva taky není zrovna up-to-date) a vybledlé barvy, ale stále se to zcela míjí účinkem a tak Pepovi nezbývá než zamilovaně snít.

Čtvrtek 24 

Česká spořitelna porušuje zákon

Česká spořitelna - nové logo

Česká spořitelna se dostala do ostrého střetu s Úřadem na ochranu osobních údajů. Ten dokonce vydal prohlášení, v němž obvinil největší banku drobných klientů z porušování zákona. Roznětkou se stal dopis klientům a následně praxe na přepážkách, kde pracovníci banky žádají od klientů souhlas s tím, že banka bude využívat jejich osobní informace k dalším činnostem.

"Je zřejmé, že banka chce využívat informace i k jiným účelům, než ke kterým jim je klienti původně poskytli," uvedla mluvčí úřadu Hana Štěpánková.

Hlavním motivem banky pro získání souhlasu je příprava registru dlužníků. Jeho prostřednictvím si banky chtějí vyměňovat informace o dlužnících a chránit se tak před rizikem, že půjčí někomu, kdo jim peníze nebude chtít či kvůli finanční situaci nebude moci vrátit.

U klientů, kteří své závazky vůči bance řádně plní, je souhlas nezbytný. Ovšem klient má zcela svobodnou volbu, zda souhlas dá, či ne. Mluvčí spořitelny Klára Gajdušková se zarazila nad skutečností, že úřad ještě kontrolu neukončil a již vydává tak tvrdá stanoviska. "Spořitelna si není vědoma, že by porušila zákon. Nicméně závěry úřadu budeme respektovat," řekla.

I když klient souhlas poskytne, jsou podle ní data nadále pečlivě chráněna. "Nemůžeme si dovolit, aby banka ztratila důvěru části klientů. Z toho vyplývá i důsledná ochrana dat," řekla.

Přestože je případné poskytnutí souhlasu s využíváním osobních údajů ze strany klienta zcela dobrovolné, spořitelna je k tomu podle úřadu nutí. "Banka tím podmiňuje poskytnutí původní požadované služby," uvedla Štěpánková.

I když mluvčí spořitelny popírá, že by banka klienty k podpisu nutila, je zřejmé, že nátlak ze strany bankovních pracovníků může být nepřímý. "Klienti se mohou rozhodnout, že souhlas nepodepíší, ale banka jim pak nebude moci poskytovat určité služby," konstatovala mluvčí.

Banka začala souhlasy sbírat až koncem loňského roku, předtím poskytovala veškeré služby svým klientům i bez nich. Proč je najednou pro některé služby souhlas podmínkou? "To je prostě pro služby do budoucna. Když bude klient žádat kreditní kartu, tak mu ji třeba nebudeme moci vydat," reagovala Gajdušková.

Souhlas k uvolnění osobních údajů, také hlavně v souvislosti se vznikem registru, žádají i další banky. Štěpánková uvedla, že i jejich činnost úřad prověřuje, či v budoucnu prověří. O které konkrétně jde, však odmítla sdělit.

MF DNES

Ráno jsem vskočil na kolo a vyřítil se směrem do města. Jenže jsem nějak nedával pozor a přehlídl trolejbus. On je takový pomenší, a když je člověk zamyšlen, není divu, že podobné nepodstatné věci přehlédne. Naštěstí jej řídil opravdový profesionál, choromyslným cyklistům uvyklý. Dupnul na brzdu, lidi popadali a určitě hrozně nadávali, ale chlápek za volantem se tvářil pořád stejně nevzrušeně až znuděně. Díky němu jsem nerozplácnut nakonec dorazil do spořitelny.

Tady jsem provedl několik velmi náročných finančních transakcí - zaplatil jsem zálohu na letenky do Nepálu a vybral peníze, za které hodlám nakoupit žoky plné amerických dolarů. Pořád jsem čekal, kdy mi zase začnou strkat pod nos takové to lejstro, jak jsem se o něm tuhle zmiňoval, ve kterém má člověk podepsat souhlas úplně se vším. Ale ono nic. Bez dalších zápletek s plechovými bednami na kolečkách dojel jsem na firmu. A koukám, v poště mám od Vitáska mail a v mailu je vysvětleno, proč už po mě žádné podpisy v bance nechtěli!

Docela mě to překvapilo, nečekal jsem, že to naštve ještě někoho, naopak jsem si myslel, že to všichni podepíší, možná budou trochu mrmlat, ale to je asi tak všechno. Že by se něco změnilo? Tomu nevěřím. Nicméně mě to potěšilo a takto potěšen, dal jsem se na ICQ do řeči s jedním maníkem a hned jsem mu vylíčil, jak hnusná banka dostala po uších. Jenže to jsem neměl dělat. Blbý maník totiž projevil názor, že se bance nemůžu divit, že chce předávat údaje o dlužnících do rejstříku dlužníků, a že je to záslužná věc a že když nejsem dlužník, tak se nemám čeho bát. Oj, to jsem se zase vzteknul!

Takové řeči už jsem slyšel miliónkrát - proč bych měl nadávat, když mě všude legitimují, vždyť se přece, když nejsem kriminálník, nemám čeho bát. Registr otisků prstů je taky jistě dobrá věc, vždyť přece, když se nechystám páchat zločiny, tak se také nemám čeho bát. A zákaz používání šifer v osobní komunikaci je přece taky dobrý nápad (tak to mají, pokud vím, uzákoněno ve Francii), přece když člověk nepíše žádné nekalé věci, tak se taky nemá bát, to je opatření kvůli zločincům a ty přece zločinec nejsi, nebo ano?

Kreténi to jsou, s takovými názory. Blbci blbí. Jejich názor se dá přesně přeložit jako "k čemu je ti svoboda, stejně jenom na to, abys dělal lumpárny". A protože si lidé s takovým názorem představují, že všichni ostatní beztak nic jiného než lumpárny ani dělat nechtějí, proto podle nich bude nejrozumnější jim zakázat úplně všechno. Nebo alespoň skoro všechno, když už zakázat všechno nejde. Všechno zakázat, všechno kontrolovat. Jen tak se ti pitomci budou cítit v bezpečí. Grrrr….

*Ahoj Howadoore,

mám pro tebe možná novinku, která se týká Petzla Duo. Už jsem Ti tady o týhle svítilně psal, a ty jsi se zmiňoval, že do ní zkusíš namontovat LED diodu.

Petzl (takže u nás Vertical sport) k nám bude asi od půlky února dová?žet adaptér na LEDky do tohohle typu svítilny. Je to vlastně celá parabola s dírou pro halogenku, ale místo malé žárovky už tam jsou (nebo je) přímo LEDky. Tahle srandička prý má přijít na nějakých tisíc kaček . Zatím to nevypadá , že by se dovážela celá svítilna už hotová. Budeš muset koupit klasický Duo a adaptér k tomu navíc. Víc zatím nevím, ale jak se něco šustne tak Ti dám vědět. Čau,

Tom, TomasRozehnal@seznam.cz

Dík za informaci, čelovku jsem ještě nekoupil, ale každým dnem na to udeřím.

Dnes jsem mluvil se slovenským horalem Petrem, který tvrdí, že sníh ve slovenských horách valem taje a všude padají laviny, a tak soudím, že do příštího víkendu laviny popadají a bude vhodná doba konečně vyrazit na Fatru.

Středa 23 

Mým čtenářům!

I když furt programuju až mi z toho šibe, přece jen jsem si na vás dnes chvíli čas udělal. Přinucen četnými žádostmi, které mi zasíláte mailem i píšete do návštěvní knihy, jsem značně vylepšil hudební část Howadoora na cestách. V pravém rohu přibyla ikonka, která vám oznámí, jaká že to báječná kompozice se právě přehrává. Také jsem značně rozšířil repertoár, a to jak o nové kousky, tak o skladby z mého prvního alba "Pim-pim bim-bim vvvv-vvvv". Jistě se vám budou líbit, i když, uznávám, jsou snad některé skladby pro posluchače uvyklého plytkým odrhovačkám poněkud příliš náročné. Ale pokud se do nich důkladně zaposloucháte, přehrajete si je víckrát, nejlépe večer, v klidu a tiché místnosti, pak jejich kvality bezpochyby objevíte.

Úterý 22 

Od neděle je najednou teplo. Předtím pořád mrzlo, teď to všecko taje. Taky dobře, alespoň už můžu vytáhnout kolo. Jenže stejně nemám čas, od rána do večera sedím u počítače a programuju. Situace na firmě se změnila z velmi špatné na katastrofální a tak se všichni snaží makat jako blázni, abychom odvrátili definitivní krach. Proto tu teď ani nečekejte nějaké delší zápisky, nemám na to čas.

Pondělí 21 

Vitásek poslal fotky ze soboty:

Sobota ráno, Vitáskův bratr Martin sedí u čaje. Teď už je zutý, ale předtím mi strašlivým způsobem zašlapal chodbu.

Sobota ráno, Vitáskův bratr Martin sedí u čaje. Teď už je zutý, ale předtím mi strašlivým způsobem zašlapal chodbu.

Karel dorazil o půl hodiny později, protože zaspal, ale fotit se nechce.

Karel dorazil o půl hodiny později, protože zaspal, ale fotit se nechce.

Kousek nad obcí Žebětín, asi tři kilometry po startu. Zleva Vitáskův bratr Martin, Karel zvaný Kakof (původce celé akce) a já.

Kousek nad obcí Žebětín, asi tři kilometry po startu. Zleva Vitáskův bratr Martin, Karel zvaný Kakof (původce celé akce) a já.

Asi deset kilometrů po startu, Karel provozuje svůj oblíbený koníček. Vitásek mu vždycky hrozně nadává, jelikož je zavilý nekuřák.

Asi deset kilometrů po startu, Karel provozuje svůj oblíbený koníček. Vitásek mu vždycky hrozně nadává, jelikož je zavilý nekuřák.

To já jsem vlevo a rovněž nekuřák, ovšem když mi někdo nabídne válec, tož co bych si taky nedal, ne?

To já jsem vlevo a rovněž nekuřák, ovšem když mi někdo nabídne válec, tož co bych si taky nedal, ne?

Tetčice, zhruba dvanáctý kilometr. Vitáska zaujal tento dům, a to hlavně soškami v zahrádce a rozhodl, že jej vyfotí a že tu fotku musím dát na web. Sochy však téměř vůbec nejsou vidět.

Tetčice, zhruba dvanáctý kilometr. Vitáska zaujal tento dům, a to hlavně soškami v zahrádce a rozhodl, že jej vyfotí a že tu fotku musím dát na web. Sochy však téměř vůbec nejsou vidět.

Dvacátý kilometr, hospoda v Zastávce u Brna. Servírka se nechtěla fotit, ale nebylo jí to nic platné.

Dvacátý kilometr, hospoda v Zastávce u Brna. Servírka se nechtěla fotit, ale nebylo jí to nic platné.

Na pětadvacátém kilometru Vitáska zaujal kůň a pak mu došla ve foťáku paměť a bylo po focení.

Na pětadvacátém kilometru Vitáska zaujal kůň a pak mu došla ve foťáku paměť a bylo po focení.

Předpokládám, že jste hrozně vzteklí, že jste stahovali za dlouhé peníze takové nejapné obrázky, ale dobře vám tak.

Neděle 20 

Učinil jsem další krok k opravdu zhýrale multimediálním stránkám - nyní se přehrávají divoké melodie nejen při četbě Zápisníku, ale i na hlavní stránce. A dokonce pro každý den jiná! Jak báječné! A ještě ke všemu je valná část hudby zkomponována mnou! To zas bude rozzuřených čtenářů…

Sobota 19 

Těsně před sedmou ráno se přiřítil Vitásek se svým bratrem Martinem, nahrnuli se mi do chodby a strašlivě ji zašlapali svýma hnusnýma špinavýma botama, prasata. Poté začali rozvíjet přiboudlé teorie o tom, jak ujdou ne padesát kilometrů, ale pouze dvacet, a poté si mobilem přivolají Vitáskovu ženu Ohavu, aby je odvezla domů automobilem. O čtvrt na osm jsem začal být nervózní - Kakof, ludra, pořád nikde. Vitásci vytasili mobil a jali se mu telefonovat, načež se ukázalo, že povaleč Karel zaspal a pořád ještě trčí doma. Přivalil se až o půl osmé a začal nám nadávat, že jsme banda lenochů a jenom jej zdržujeme. Tak jsme tedy vyrazili.

Cesta rychle ubíhala, a tak jsme o půl dvanácté dorazili bez větší únavy do Zastávky u Brna, kde jsme zalezli do hospody a objednali si jídlo. Chtěl jsem vyfotit servírku, abych měl fotografii na web, ale ta to vehementně odmítala, i když jsem jí namlouval, že se tak proslaví. Vitásek líčil nové historky z Uherského Brodu - první byla o tom, jak se na sídlišti pohádala cikánská rodina a manželka propíchla nožem manžela, k čemuž Vitásek dodal: "Taková normálka, nuda, nic dalšího o tom nevím". Druhý příběh nazval "Lesbická aféra v obchodě se spodním prádlem", a tak jsme zpozorněli.

Věc tkvěla v tom, že v Uherském Brodě je obchod se spodním prádlem a v něm pracovaly dvě ženské, jedna starší, rozvedená a druhá mladší, která se chystala vdávat. A jednoho dne našli v obchodě tu starší oběšenou na podprsence a u ní dopis, ve kterém psala, že se oběsila, jelikož byla zamilovaná do té mladší, ale ta si jí nevšímala, a teď se ještě chystala vdávat, čímž zranila city té starší už dočista a ta raději volila smrt než toto. A nyní prý celý Uherský Brod chodí do toho obchodu pod různými záminkami očumovat ty zbylou ženskou a Vitásek to cynicky zakončil tím, že on tam byl už třikrát a beztak je to taky lesba. A ta oběšená se jmenovala Inka, to mi kladl na srdce, abych si to zapamatoval a napsal na web přesně, aby bylo vidět, že je Vitásek dobře informovaný.

Když viděl, že jeho historie mají úspěch, přidal ještě starší příběh o tom, jak se upálil jeden uherskobrodský podnikatel, co se jednoho dne vyjel s kanystrem benzínu za město a tam se na pole podpálil. Dopis po sobě nenechal a nikdo neví, co ho k tomu vedlo, ani Vitásek to prý neví, i když prý má o tom teorii, ale tu nikomu neřekne, ale je to jeho teorie, a jednou se ukáže, že jeho teorie byla správná. Zeptal jsem se ho, jestli občas nevystupuje v televizi pod pseudonymem Anna Losá, ale divně se na mě podíval, tak jsem to raději nerozváděl. Vitásek pak líčil, jak na pole, kde se ten podnikatel podpálil, přijel tým televize Nova, přivezl si vlastní kanystr, protože ten originální zabavila policie a pak tam reportér stál, v ruce třímal kanystr a dramatickým hlasem hřímal "A z tohoto kanystru na sebe vylil benzín…"

Vitásek pak znechuceně prohlásil, že televize Nova je samá hyena.

Karel, vida jeho úspěch, začal mluvit o tom, jak jejich vizovický obecní blázen zastřelil nějakou opilou ženskou, ale už to nebylo ono, tak s tím radši přestal a počal láteřit, že jsme vyrazili na padesátikilometrový pochod a ne vysedávat po putykách a tak jsme radši šli. Vitásek ještě vyfotil svým digitózním foťákem u baru tu servírku, co se nechtěla fotit a ta zaječela a začala pekelně sprostě spílat, a tak jsme utekli.

Ze Zastávky se jde do obce Domašov, což je asi sedm kilometrů, ale bůhvíproč ten úsek vždycky člověk přejde strašně rychle, ani neví jak. I my jsme byli za chvíli v Domašově a oba Vitásci, Petr i Martin, začali přemýšlet, že už je čas na to, zavolat si mobilním telefonem odvoz. Proto jsme jim s Karlem namluvili, že už jsou dávno za polovinou trasy a že už ten konec přece dojdou, aby byli hrdinové a ne potupní vzdávači. Pravda je, že v Domašově už jsme měli za sebou skutečně asi 26 kilometrů, ale pravda taky je, že ta druhá půlka je přirozeně mnohem obtížnější.

Petr i Martin se dali přemluvit a tak jsme přes Javůrek došli na Šmelcovnu, kde je hospoda, otevřená, leč plná. Proto jsme se přesunuli ještě asi kilometr do Lažánského mlýna, kde je rovněž hospoda, rovněž otevřená, leč ne tak plná. Zde jsme popili něco alkoholu, který mě a Karla rozjařil dostatečně na to, abychom si předsevzali, že z Bítýšky nepojedeme autobusem, jak jsme chvílemi spekulovali, leč padesátku skutečně poctivě dorazíme.

Do Bítýšky jsme došli před pátou hodinou večer. Petr a Martin, když zjistili, že, za dvacet minut odjíždí autobus do Brna, závěr pochodu zbaběle vzdali a spokojili se se čtyřiceti kilometry, Karel a já jsme však bez váhání namířili k hradu Veveří.

Setmělo se a začalo mrznout.

Na zatažené obloze visely obrovské mraky, ze kterých se poznenáhlu začal tiše sypat sníh. Kdesi dáli v tmavém lese zahoukal sýc. Ni paprsek světla, ni mdlý odraz sinalé luny neosvětlil bezútěšnou tmu, jíž se potácivým krokem pomalu pohybovaly dvě zcela vyčerpané postavy. Tedy zvláště Karel už toho měl opravdu plné zuby a těžce hekal při každém kroku. "Au, mé tříslo, au mé stehno, au, mé lýtko", opakoval stále dokola jako kolovrátek. To on tak vždycky na konci dělá, je to velmi zábavné a Vitásci udělali chybu, že si na to nepočkali. Abych jej potěšil, pravil jsem, že je od něj hrdinské, že i přes takové problémy jde dál, ale odpovědí mi byla jen vulgární nadávka a nářek: "A co mám dělat, ty debile, když autobus ujel?!".

Nejkratší cesta k domovu je od hradu Veveří k Ríšově studánce a odtud rovnou do Bystrce na konečnou tramvaje. Normálně se to dá ujít za něco málo přes tři čtvrtě hodiny, ale nám to trvalo skoro hodinu a půl. Ke konci už Karel ani nic neříkal, jen tupě hekal a hleděl vytřeštěným zrakem před sebe. Nicméně pár minut po osmé večer, za úplné tmy a vytrvalého sněžení, jsme my, zdravé jádro naší výpravy, po zcela poctivých padesáti kilometrech, dorazili na konečnou tramvaje a letošní ročník Karlovy padesátky tak úspěšně ukončili.

V pondělí mi Vitásek slíbil poslat fotky ze svého digitálu, které sem neprodleně vlomím. Fotografie z mého aparátu pak budou nejdříve koncem týdne. A kdo by se chtěl příště zúčastnit, tak nechť zví, že další ročník Karlovy padesátky se bude konat - pokud dožijeme - někdy v lednu až březnu 2003.

Pátek 18 

Na této stránce si nic nekoupítePřed časem jsem se zmínil, že kamarádka Blable hledá jméno pro své nové děcko, kterého má plný břuch a hlavu plnou toho nového jména, jelikož nemůže na nic připadnout. Bůhvíproč vymýšlí jméno výhradně ženské, i když ještě nemá tušení, co to vlastně bude. Nikdo zatím neposlal žádný návrh, a tak mě Blable prosila, abych jí z internetu stahoval různé seznamy jmen a teď v tom pořád leží a dělá si výtahy a výtahy z výtahů. Tuhle za mnou přišla s takovým papírem a tam měla ty žhavé možnosti sepsány a patetickým hlasem mi je předčítala, abych je zhodnotil. Na papírku bylo napsáno "Minerva", "Berenika" a "Lilith". Já jsem na to odpověděl, že nejlepší jméno je beztak "Pafnuc" a kdyby to přece jen byla holka, tak ať ji pojmenuje třeba "Lilith Pafnuc Blablová", jelikož dnes už je prý dovoleno dávat dvě jména. A Blable se jako vždy urazila a odešla.

Náhodou já bych děcku hned dal dvě jména, protože mi kdosi říkal, že když chce člověk dát dítěti dvě jména, tak musí písemně prohlásit, že není české národnosti a to já bych moc rád, to by mě blažilo, to by byla přímo lahůdka, písemně prohlásit, že nejsem Čech. To bych si ještě nechal orazítkovat, ofotit a zarámovat.

Blabli tuhle přišel doporučený dopis, vlastně jenom takový ten lístek, že jí leží na poště doporučený dopis, a to dopis z Hustopečí u Brna. A ona okamžitě dostala hysterický záchvat a telefonovala mi a kvílela do sluchátka, že je to určitě výsledek genetických testů, protože žádný jiný doporučený dopis nečeká a neví, co by jí někdo posílal z Hustopečí, a že takový výsledek  určitě obsahuje něco příšerného, že její dítě je mongoloidní až běda a že to nepřežije mít v břiše Mongola. A ječela a vřeštěla a nebyla k utišení a pak šla celá ubrečená na poštu a on to byl jakýsi účet. Takové jsou potíže s hysterickými ženami.

Do návštěvní knihy mi píše jakási Simona, že jsem odporný šovinista, když tvrdím, že jsou ženy hloupé, ošklivé, smrdí a žerou žáby. Chci tedy všechny ženy ujistit, že proti nim vlastně nic nemám, že je mám rád, že je mám přímo v oblibě, a vůbec mi nevadí, že jsou méněcenné. Ženy jsou vlastně jako olomoucké syrečky, ty mám taky rád, i když smrdí.

Ve středu byl na firmě Balin a ptal se mě, jak je to s tím Nepálem, co tam jedu a tak jsem mu to vylíčil, a to, podotýkám, zcela střízlivě a bez přehánění. Balinovi se to hrozně líbilo a tvrdil, že by tam hned jel taky, ale pak posmutněl a říkal, že tam ale jet nemůže, protože on není takový drsňák jako já, nýbrž je měkáč a tak by v Nepálu zahynul. A to mě potěšilo a chvíli jsem se cítil jako hrdina, ohó!

Zítra jdeme s Kakofem, Vitáskem a Vitáskovic bratrem zimní padesátku, a to dokonce po nové trase. Trasu jsem zkonstruoval sám, a tak předpokládám, že mi všichni budou strašně nadávat. Vyrážíme v sedm a před šestou už snad budeme zpátky, pak sem hned dám zprávu, jak to dopadlo.

Jsem silák22:24 Hm, do posilovny jsem dnes šel prost jakýchkoli nadějí či očekávání a vida! Překvapivě jsem vybenčil (vidíte ten odbornický žargon nás, silových sportovců?) svůj nový osobní rekord, 130 kilo! Sice by se nad provedením na soutěži rozhodčí trochu ofrňovali, ale co. Hlavně, že je to tam. Pak jsem ještě dal dvě pěkná opakování se sto dvaceti. Není to tak špatné, na průměrného devadesátikilového hobíka bez talentu.

Balin mě obdivuje, že jsem himalájský tygr, činku tlačím přímo brutálně, jiný by z toho čerpal sebevědomí, ale já ne. Mne pořád nejvíc baví pubertální vyvyšování se nad holkama. Jsem prostě dětina.

Dnes mě tak napadlo, že kdybych měl nějakou nevyléčitelnou nemoc, a byl už v posledním tažení, kdy je člověk jen bezmocná hromádka a rodině je jenom na obtíž a ta ho šoupne chcípnout do nemocnice, tak že bych místo toho šel někam kde mrzne, nejlépe do hor, pokud by to ještě šlo. A tam bych snědl pár Rohypnolů, ne moc, aby to tělo nebralo jako otravu a abych se z toho ještě nedoblul, ale dost na to, abych bezpečně upadl do hlubokého spánku. Tak na dvě až čtyři tablety bych to viděl. A lehl bych si v tenkém spacáku na sníh a v klidu bych usnul a zmrznul. Já myslím, že by to bylo nejlepší a určitě si tenhle nápad zapamatuju, pro všechny případy.

Jednou už jsem skoro zmrznul, to bylo na zimní výpravě s Karlem zvaným Kakof, kdy jsme si dali za cíl přejít celý hřeben Beskyd a Javorníků. Karel vymyslel lákavou stokilometrovou trasu, on vždycky vymyslí něco lákavého, a tak jsme šli. Po několika dnech jsme se dopotáceli na Bumbálku, všechny věci zcela promočené a protože byl večer, tak jsme v lese kousek nad sedlem ulehli do mokrých spacáků do stanu. V noci začalo fest mrznout a byla nám děsivá zima, a asi ve čtyři ráno jsme se oba zimou vzbudili. A vykládali jsme si, jak se nám oběma zdály nádherně barevné sny a zapálili jsme na pár minut vařič, abychom se aspoň trochu ohřáli. Já jsem ještě ke všemu musel jít ven močit a nechtělo se mi obouvat si na kost zmrzlé boty, a tak jsem nakonec vyběhl ze stanu bosky a řval jsem "Jsem fakír, jsem fakír". Pak jsem tam chvíli stál a bosé nohy mi začaly mrznout, a tak jsem zas běžel zpátky do stanu s křikem "Nejsem fakír, nejsem fakír". Ráno jsme expedici po úvaze ukončili, došli posledních asi patnáct kilometrů na Prostřední Bečvu a jeli domů. Kupodivu z toho nikdo z nás neonemocněl, ani rýmu nedostal.

Ty barevné sny ale byly moc pěkné, a proto se mi ta myšlenka s Rohypnolem jeví docela dobrá, jenom se ještě musím zeptat nějakého doktora, jestli v tom není skrytý háček! Ale nejspíš není, když každou zimu umrzne tolik opilců a nic jim to nedělá.

To je dobře, že jsem silný jak hovado, protože mi pomalu vyrůstá konkurence na všech stranách. Vitásek ve středu v putyce vyprávěl, jak byl už několikrát v posilovně, dneska psal Pepa na ICQ, že začal doma cvičit jako ďábel s tříkilovými činkami své ženy a Kakof dokonce cosi v telefonu blábolil, že jezdí na rotopedu nebo kýho šlaka. I když si sice myslím, že z toho pršet nebude, tak pro jistotu bude lepší se dál zlepšovat. Ostatně kdysi, když jsem do posilovny začal chodit, jsem měl takový sen, že jednou dám v benči sto čtyřicet kilo, a tak je třeba na tom pracovat, abych to stihnul dřív než dojde na ty nevyléčitelné choroby. Sen… to jsem napsal blbě, ne, že by se mi v noci zdálo, že zápolím s činkou, ale byla to taková tužba, vzdálený cíl.

Čtvrtek 17 
Vitásek líčí svá lyžařská dobrodružství
KED SA SNEHY TOPIA

Na konci tichej doliny, nedaleko kravina,
civia kostry skupiny, co zabila ich lavina.

Este cierne, hnile maso, na kostiach je badat,
Aaach spominam si: vlani v zime,
prestali ich hladat!

Maju este Anoraky, nasiel som v nich marky,
mojej drahej mamke za ne, kupim pekne darky.

Vezmem si aj doklady a platobne karty,
ked to vsetko spenazime, urobime party!

Kazdym rokom v tomto case
do dolin sa zberam, mrtvym telam, pod Rohacmi
vrecka poprezeram.

Zo sebou si beriem hammrik,
klieste znacky combi,
by som mohol lahsie trhat z lebiek zlate plomby.

Lyze su uz dolamane, viazanie sa zide,
kazdy si tu nieco najde, na svoje si pride.

Celkom dobre lyziarky, svetoznamych znaciek,
musim ich vsak vysprejovat, je v nich kopa sraciek!

Potom este pochovame, tuto hnilu cvargu,
a klenoty spenazime na trznici v Targu.

Tak vzdy ked sa snehy topia, takto sa mi hrame,
tam kde ini skoncili, my len zaciname!

Včera jsem byl na firmě předvést chatrné výsledky mé práce a byl jsem za to zdupán jak náleží a ještě o hodně víc. Do počátku února, kdy máme termín, budu muset skoro pořád jenom programovat a programovat, až z toho naprosto zmagořím.

Pak se ozval Karel zvaný Kakof, že prý by měl tuhle sobotu čas jít další, tuším už čtvrtý, ročník Karlovy padesátky, tedy pochodu kolem Brna, který má zhruba padesát kilometrů a který pravidelně takhle počátkem roku chodíváme. Karel vždycky posledních pár kilometrů strašlivě skučí a proklíná všechno kolem, potácí se jako by měl nohy ze dřeva a zapřísahá se, že už nikdy žádnou takovou akci pořádat nebude, ale do dalšího roku mu předsevzetí nevydrží a jde zase. Pročež v sobotu okolo šesté ráno vyrážíme.

Večer jsem šel do hospody, kde jsem čekal na Vitáska, jelikož ten chce kupodivu také padesátku jít, abychom se domluvili, co a jak. Prý tu bude na návštěvě jeho bratr, který chce rovněž jít Karlovu padesátku a tak to vypadá, že nás bude šlapat celá horda. Rozhodl jsem se, že vezmu foťák a všechno budu fotit a když jsem to řekl Vitáskovi, tak prohlásil, že on také vezme foťák, a to dokonce digitální, a bude také všechno fotit, a to navíc digitálně a pak že to musíme dát na web a lidi budou koukat, jací jsme hrdinové. Pak jsme pili trochu piva a Vitásek povídal, že byl na Silvestra ve Vysokých Tatrách na jakési chajdě a měl s sebou běžky, ovšem běžky se vůbec nedaly použít, jelikož buď byl všude prašan, do kterého zapadal i s běžkami, nebo byla cesta rozdupaná od pěších nebo tam byl strašný svah, který se na běžkách nedal vyjít ani sjet, takže se pořád vláčel pěšky a běžky tahal za sebou.

Ale to mu nevadilo a vypravil se na výpravu na Solisko, přestože mu všichni říkali, že přijde strašná vichřice a vánice a že zahyne, tak se nebál, vlezl na běžky a šouravým krokem lezl do kopce. Lezl a lezl mnoho hodin, už se skoro setmělo, zvedl se vítr a začalo hustě sněžit, když se dovlekl ke konci pásma kosodřeviny, dál už jen skály a sníh a pekelná vichřice, značku už neviděl hrozně dlouho, mapu neměl, a tak si řekl, že se raději vrátí. A když se obrátil, tak zjistil, že se za ním plahočí německá rodina na sněžnicích. Němci si mysleli, že je Vitásek nějaký horský vůdce a dali se s ním do řeči a když jim řekl, že se vrací, že je to už strašně moc a příšerně nebezpečné a že tam dál padají laviny a řádí medvědi, tak se Němci hrozně vyděsili a začali volat, aby je neopouštěl, že bez něj se vrátit nedokáží, prý byli úplně hysteričtí a plakali, aby je tam nenechával, aspoň kvůli dětem ne, jenže Vitásek se zatvrdil, elegantně je na běžkách objel a řítil se pěšinou zpátky na chatu, křičící Němce zanechávaje v sněhu a nadcházející noci živlům napospas.

"Nemělo smysl, abychom tam zahynuli všichni", vysvětloval to cynicky a popíjel spokojeně pivo. Jak to ale s Němci doopravdy dopadlo, to prý neví. Možná se najdou až na jaře.

A po několika dnech plahočení se s běžkami prý jedna známá, co tam s ním byla, onemocněla a on si půjčil její carvingové lyže i s botama a pochvaloval si, jak se na nich dobře jezdí, sjel jednou sjezdovku aniž by spadl a pak už radši nejezdil, aby si nepokazil dojem, lyže vrátil a jel z Tater domů. A to bylo všechno a šli jsme z hospody pryč.

Cho Oyu, NepálJedna bojácná paní psala do konference:

*Vazeny pane/pani,

zadam o vas o radu. Radi bychom v lete 2002 navstivili jako turisti Nepal, ale nemame moc informaci tykajicich se soucasne situaci v Nepalu - mam na mysli otazky bezpecnosti. Nechceme navstevovat jen atraktivni turisticka mista, ale nevime, zda existuji oblasti, kterym by bylo lepsi se kvuli vlastni bezpecnosti vyhnout (mistni nepokoje a pod.) Moc dekuji za odpoved.

S pozdravem Adela Kudynova, Jicin

Neváhal jsem ji ujistit, že Nepál je naprosto bezpečný a nikomu se tam nemůže nic stát, protože v Nepálu je každý šťastný a ne jako tady. Jenže paní Adéla tomu nevěřila, napsala na konzulát do Indie a přišlo jí tohle:

*Vážená paní Kudynová,

v současné době je situace v Nepálu velmi nestabilní a nevhodná k cestování, neboť král povolal armádu na potlačení maoistických skupin. V současné době proto vůbec nedoporučujeme cesty do Nepálu. Obraťte se na nás za několik měsíců, kdy by se snad mohla situace uklidnit a stabilizovat.

Pavel Pitel, konzul

A paní Kudynová mi to poslala s tím, že nikam nepojede, jelikož by ji tam okamžitě rozpárali a že jsem blbý. Jenže blbá je ona, jako by neznala tyhlety konzuly, co sedí několik tisíc kilometrů daleko v jiné zemi a když se jich někdo zeptá, tak mu radši nabulíkují bludy o strašlivých nebezpečenstvích, aby tam nikdo nejezdil, protože kdyby tam někdo přece jen jel a třeba při vystupování z taxíku mu uklouzla noha on si zvrtl kotník, tak by hned začal řvát, co jsou to za pořádky, že mu konzul namluvil jak je tam bezpečno a on si přitom zvrtl kotník. A vůbec je paní Kudynová padlá na hlavu, když chce jet do Nepálu v létě, kdy je tam úděsné vedro a ještě řádí monzun jak vzteklý. Naproti tomu já jsem moudrý a proto jedu do Nepálu 9. dubna a vrátím se, když se nic nestane, 21. května, včera jsem to napevno domluvil a zbývá to už jen zaplatit.

Ještě jsem paní Kudynové poradil, ať se vybodne na konzula v Indii a raději se zeptá honorární konzulky, co sedí rovnou v Káthmándú a bude mít informace z první ruky.

Jenom nevím, jestli se jí to povede, protože mi kdosi říkal, že tu konzulku při těch nepokojích, co tam teď furt jsou, už dávno rozpárali na kusy.

Středa 16 

*Cau,

uz jsem ti jednou psal, s dotazem na bivakovaci pytel. Ted jsem se sem koukal a zjistil jsem, ze odkladate prechod Velke Fatry - a v souvislosti s tim bych byl rad, kdybys nasel cas i na dalsi me dve souvisejici otazky. Jak uz jsem psal, chystame se totiz na vychodni hreben Nizkych Tater (Kralova Hola - Certovica) na skialpech..

Kde bere ten tvuj znamy, MIchal Brozek, info o snehu a lavinach? Neco jsem nasel, ale neni to idealni.

A za druhe, dival jsem se ted na www.tatry.cz a tam byl nasledujici odstavec: "Skialpinismus na těchto trasách mohou provozovat jen skialpinisté a horolezci organizovaní v horolezeckých svazech. Nejpozději v den započetí plánované túry jsou skialpinisté povinni nahlásit se osobně, vysílačkou či telefonicky na Správě národního parku (jméno a trasu túry). Zároveň se přesvědčí, že počet osob na místě chystané túry v tento den nepřekročí stanovený maximální limit pro jedno místo za den (30 osob). Každý skialpinista musí mít s sebou v terénu průkaz své horolezecké organizace a na požádání jej předložit členům stráže přírody."

Vy se chystate pro Velkou Fatru neco takoveho jako nahlasovani Horske sluzbe delat? Nebo to pro Fatru neplati? Nebo mate prukazy CHS a straz prirody vam muze tak akorat ukazat cestu? Ja totiz dosud nikde organizovan nejsem.

Pokud mi posles odpovedi, budu moc rad. Zatim se mej pekne, Tomas, kurt_landau@seznam.cz


Pokud vím, Michal Brožek se kouká na web slovenské horské služby, případně na stránky Velké Fatry. Je tam stav sněhu, lavinové nebezpečí, předpověď a takové věci. Co se týče nějakých bláznivých předpisů, proboha, kdo by si s nimi lámal hlavu? Všechny tyhle zákony (a dle mého mínění vlastně úplně všechny) jsou jenom od toho aby se porušovaly. Takže nad nahlašováním tůr, průkazy a podobnými nesmysly nikdo z nás vůbec nepřemýšlí. Je to možná taky proto, že nejsem žádní skialpinisté, ale normální pěší turisti, co jdou po značce. A osobně si myslím, že ten předpis, co jsi citoval, platí nanejvýš tak pro oblast Vysokých nebo Západních Tater a pro skialpinisty, kteří se v zimě vydávají sjíždět skutečné vrcholy, třeba Rysy. Ale i tak to asi málokdo doopravdy dodržuje.

V takových Alpách například nic takového vůbec neplatí, člověk může jít kdy chce a kam chce a nemusí se ohlížet na přiblblé komoušistické bumážky a nařízení. Částečně chápu, že v Alpách nad 3000 metrů stejně není žádná příroda, která by se dala chránit a koncentrace turistů je tam asi o něco menší než v Tatrách, nicméně stojím za tím, že když chce někdo riskovat, lézt do lavinového terénu a nikde se přitom nenahlásit, aby jej případně, když se nevrátí, začali hledat, tak je to jen a jen jeho věc. Ovšem v těchhle žluklých zemích tady kolem se to moc nenosí, tady panuje názor, že občan je naprosto nesvéprávný a je třeba ho násilím přinutit, aby dělal to, co velký stát považuje za rozumné, protože jinak by si ještě ublížil. A vůbec, na chudý lid musí být přísnost.

Celkem vzato tedy doporučuji se na jakékoli předpisy vykašlat a pokud by se našel naiva, který by po vás na hřebeni chtěl průkazy, omráčit ho nervově paralytickým plynem, pak mu dát něčím těžkým přes hlavu a kus od cesty zahrabat do závěje.

Úterý 15 

Dnes se ukáže, že jsem člověkem kulturním a umění rozumějícím a ne tupé amúzické hovado, jak si všichni myslí. Shlédl jsem totiž v neděli hodnotný film, který dnes výstižně popíši a zhodnotím.

*  

Film se jmenuje Javorový guláš, natočil jej režisér Pavel Göbl, a to je také důvod, proč jsem se na něj v neděli večer díval. Jelikož Pavel Göbl je Vitáskův kamarád a je spíše znám pod přezdívkou "Posraný Göbl". K tomuto pěknému jménu se dopracoval hrdinským kouskem, když se jednou s Vitáskem a dalšími ochlasty opil na uherskobrodské hvězdárně tak zvířecky, že neovládl zadní svěrač a kapitálně se zfekáloval. Když mu následně všichni blahopřáli k tomuto výkonu, který na ně udělal mohutný dojem, objevil tak, že je povolán k velkým činům a rozhodl se pro studium na FAMU, aby natočil filmy dosud nevídané a tak zúročil svůj talent pro bombastické skutky. Bohužel, na FAMU tou dobou řádila mafie starých filmařských struktur, vedená režisérem Menzlem, která ubohého posraného Göbla jednoznačně odmítla. Ale i v tomto odmítnutí se odrazila výjimečnost Pavlova talentu - nebylo to totiž jen tak prosté odmítnutí. Na FAMU se každý uchazeč o studium filmové režie musí prezentovat nějakým svým již natočeným filmem. Pavel předvedl přijímací komisi originální film Příšerný Franta, po jehož shlédnutí se již zmíněný Jiří Menzl vypotácel z místnosti v šoku, přičemž si neustále pro sebe blábolil "Ne, tohle ne, tohle přece nemůže být pravda, tohle opravdu ne…". Pavel Göbl byl poté odmítnut, a to ne s poukazem na nedostatek talentu, nýbrž přímo perfidní nadbytek antitalentu.

Příšerného Frantu jsem viděl na videu a musím uznat, že i na mne, člověka povahy dosti okoralé, zapůsobil velmi silně. Krátký film pojednává o klucích na čundru, které ve vesnici varuje domorodá paní, aby nechodili do lesa, protože tam řádí Příšerný Franta. Kluci se přesto vydají do lesa, a tam potkají profesora, který je rovněž varuje před Příšerným Frantou. Kluci se ale ani tak nezaleknou, projdou lesem a když z něj na druhé straně vyjdou, potkají znovu profesora a zmlátí ho, co se do něj vejde. Poté jdou nazpět do vesnice, kde potkají tutéž paní, co na začátku a nastává pointa příběhu. Paní jim totiž s očima navrch hlavy líčí, jak Příšerný Franta znovu udeřil, když chytil a zmlátil nebohého profesora.

*

To je ovšem děj, jak mi jej vysvětlil Vitásek, přiznám se, že nejsem natolik sběhlý v umění filmových zkratek, symbolů a jinotajů, abych jej pochopil z filmu samotného. Navíc se povedlo lidem, kteří pro Pavla film vyvolávali, asi čtvrtinu materiálu zničit. Posraný Göbl si však věděl rady a s velkorysostí opravdových veleduchů nahradil bryskně chybějící kus filmu sestřihem videokazety s přistáním Apolla na Měsíci. Film tak získal zcela novou dimenzi a přičteme-li k tomu ještě zcela nepravděpodobné herecké výkony aktérů a poněkud asynchronní zvuk, je jasné, že šlo o dílo naprosto novátorské, převyšující svými kvalitami i Lynchovu Mazací hlavu, dílo pro skutečné filmové labužníky, film, pro něž přívlastek "paranormální" není nijak přehnaným. V porotě na FAMU pak zřejmě vyvolalo jen špatně skrývanou závist etablovaných, avšak již duševně vyprahlých a myšlenkově vyčerpaných filmových tvůrců, kteří nemohli připustit, aby jim vyrostla konkurence takového kalibru, a tak mladý talent odmrštili.

Avšak Pavel Göbl se nevzdal, pravidelně rok co rok se hlásil znovu na filmovou režii a vždy přicházel s filmem, který hodnotící komisi šokoval. Po pěti či šesti letech pak konečně vytrvalý adept filmového umění zcela odrovnal všechny své oponenty v porotě, kteří už nebyli schopni mu nadále vzdorovat a byl na FAMU přijat.

*  

Film Javorový guláš je (pokud vím) jeho debutem v kategorii delších filmů (pokud něco takového existuje) a svérázné vidění svého tvůrce rozhodně nezapře. Pojednává o starém mládenci, který žije sám ve své garsoniéře, až jednou za ním přijede neteř jeho známého a jednu noc tam přespí, načež zase odjede. Mládenec pak odjíždí na velikonoce k příbuzným, kteří mu radí, aby se oženil. Na konci filmu se hlavní hrdina vrací zpět do garsoniéry. Toť ale jen jedna rovina filmu - v té druhé se odehrává příběh linuxového tučňáka, který spolu s neidentifikovaným zvířetem připomínajícím psa pobíhá na pozadí jednotlivých scén a cosi tak symbolizuje, patrně. V každém případě však v divákovi vyvolává znepokojující pocit, stejně jako absence jakékoli katarze či pointy v příběhu. Je ale jasné, že právě o to talentovanému mladému režisérovi, který je zároveň autorem scénáře, šlo. Zobrazuje skutečný život, který jen málokdy nabízí katarze a pointy, zato vždy mnoho skákajících linuxových tučňáků. Je úžasné, jak se Pavel Göbl dokázal naprosto zbavit všech trapných filmových klišé a frází, kterými nás každodenně jiní, průměrní tvůrci, přímo zaplavují, a přitom se excelentním způsobem vyhnul svádivé možnosti diváka lacině šokovat. Příběh filmu je prostý, avšak zároveň jinotajný a v divákovi vyvolávající silně zneklidňující pocity. Je též namístě pochválit vynikající výkony všech herců, jimž nelze vytknout naprosto nic a kteří odvedli práci bezchybnou a dokonalou. Celkově působí film kompaktním dojmem díla, které se plně vydařilo.

*

Abych jen nechválil, našel jsem přece jen jeden moment, který Pavel Göbl nezvládl zcela perfektně - když v závěrečném záběru začíná kamera stoupat nad nástupiště, je viditelný a dosti rušivý otřes, způsobený startem hydrauliky vysokozdvižné plošiny. Ale to je opravdu jen nepatrná muška na jinak skvělém filmu, bezvýznamný detail, který nemůže výsledný dojem nijak pokazit. Jen tak dál, posraný Göble!

Poznámka - podle některých lidí nejde o linuxového tučňáka, ale kačenokuře, ale tento názor je mylný.

Pondělí 14 

Opera 6Zas si pár lidí stěžuje. Nejdřív si stěžovali, že tu nic není a teď, že je toho málo a že nemají co číst a že jsem flákač. Ach jo. Tak já teda dneska toho napíšu víc, abyste měli radost. Též pro vaši potěchu přidám mnoho nádherných obrazů.

Nejdřív napíšu, jak Blable zničila konvici. Konvice byla rychlovarná, a Blable ji zapnula, ale dovnitř nedala žádnou vodu. Všimla si toho, až když byla spirála uvnitř konvice rozžhavená úplně doruda a protože se hrozně zděsila a navíc je všeobecně hloupější, nalila na doruda rozžhavenou spirálu hrnek studené vody. A bylo po konvici. To mě dost naštvalo, protože tu konvici už mám několik let a teď abych sháněl nějaké hnusné novoty. Navíc na té staré konvici je kábl napevno, zatímco dnes už takovou hezkou konvici nekoupíte, všechny mají oddělávací dno a to se mi nelíbí. Proto jsem se moc rozzuřil a Blabli vehementně nadával, že je blbá. Blable hořce plakala a hned obtelefonovávala opravny, až sehnala jeden servis, kde ji tvrdili, že konvici opraví a tak jsem ji hned i s konvicí vyhodil, aby ji zanesla do servisu a bez konvice se nevracela. A tak tu teď není a já mám klid, ale nemám konvici a nemůžu si uvařit kafe, ale to nevadí, protože stejně kafe nemám, jelikož jsem ho zapomněl koupit.

A teď napíšu o Softwarových novinách, což je časopis, který jsem četl naposledy před čtyřmi lety a pak až tuhle sobotu, když jsem si jej v Rapoticích zakoupil, abych měl co číst během čekání na vlak, který jel až za dvě hodiny. Softwarové noviny je časopis o softwaru, tedy to o sobě tvrdí, ale pravda to moc není. Přestal jsem ho číst, jelikož tam byly samé kraviny a na konci byl vždycky deníček, ve kterém jistý Straka zapisoval co se stalo a různě to komentoval a ten deníček mne štval ze všeho nejvíc, jelikož ten Straka je tvor rozumu mdlého a navíc bych raději chtěl vědět něco o softwéru, když už jsem kvůli tomu vyhodil tolik peněz a místo toho abych četl plky trouby Straky. Tak jsem Softwarové noviny přestal kupovat.

Pejsek a kočička žádnou banku neznali a určitě toho nelitovaliA když už jsem si po letech zase jedno číslo koupil, tak jsem jej prostudoval opravdu detailně, abych zjistil, jestli se časopis zlepšil nebo ne. Závěr je "nebo ne". Strakův deníček sice už neobsahuje, ale obsahuje mnohem horší věci. Samé reklamy a skryté reklamy, články rozbité "nápaditou sazbou" do strakatých fleků, přiboudlé úvahy pošukaných autorů a velemoudré články lidí, kteří ztratili jakýkoli kontakt s realitou. Všude samý e-byznys a jiné kokotiny. Fuj. Už to zas několik let nekoupím.

V časopise bylo CD a na něm nová verze prohlížeče Opera, který o sobě tvrdí, že je nejrychlejším prohlížečem vůbec. Přinejmenším právě na této stránce to není pravda, Internet Explorer je o poznání rychlejší. Operu jsem nainstaloval, abych zjistil, jestli se mé stránky zobrazují alespoň trochu přijatelně i v tomto prohlížeči. Zobrazují. vypadají sice nepatrně jinak, ale ne tolik, aby to vadilo.

Vůbec mě ti magoři s tím e-byznysem serou. Vážně nechápu, k čemu kdo potřebuje tyhle nesmysle. Když uvážím, kolik věcí měsíčně koupím, je zcela mimo mé chápání, k čemu by mi byl nějaký smradlavý e-byznys. Na koupení chleba, masa, rýže a kafe? Na to nepotřebuji nic než pár bankovek. Mí kolegové neustále platí různými kreditními kartami, ale doteď mi nikdo rozumně nevysvětlil, v čem by vlastně měla být jejich výhoda. Někteří tvrdí, že mě zbavují nutnosti nosit s sebou spoustu hotovosti. Dobrá, ale já nemám žádné potíže s nošením bankovek! Nejsou nijak zvlášť těžké, zkuste si to sami. Těch pár stovek jistě unesete. Já si myslím, že to celé je výmysl bank, které hledají, na čem by se přiživily. Když platíte hotovostí, tak z toho nic nemají a nemůžou vás ani nijak kontrolovat, ovšem jakmile u nich máte účet a platební kartu, hned si můžou za všechno účtovat poplatky.

A taky obchodovat s informacemi o tom, co kupujete, kdy a jak a tak. To si nedělám legraci, minulý týden jsem šel do České spořitelny, kde mám účet (v práci mi nechtějí dávat peníze v hotovosti) a potřeboval jsem vybrat peníze. Ty mi sice dali, ale k nim mi ještě dali jakési lejstro, že prý to mám podepsat. Ptám se, co to je, a baba za přepážkou říká, že prý je to souhlas s tím, že si mohou dát do databáze mé rodné číslo. Jenže nepočítala s tím, že si obvykle přečtu co mám podepsat, než to podepíšu. V celém tom lejstru se pojem "rodné číslo" vůbec nevyskytnul! Ale zato tam bylo napsáno, že souhlasím s tím, aby se údaje, které získají při vedení mého účtu, staly předmětem obchodu s jinými subjekty. V podstatě chtějí, abych souhlasil s tím, že mohou informace o mých platbách a příjmech předat kdykoli komukoli.

Liška ryškaPravil jsem, že mě ani nenapadne něco takového podepisovat, načež babizna prohlásila, že v takovém případě mi nebudou moci vést účet. Dobrá, zkurvená Česká spořitelno, vyliž si prdel, pravím zase já! Nestojím o tvé prašivé účty! V zásadě nestojím o žádné bankovní účty, jediná věc, k čemu mi kdy byly užitečné, bylo placení trvalých příkazů, ale jinak s nimi stejně byly vždycky jen potíže. Jestli tedy spořitelna nechce vést účty lidem, kteří nemají zájem na tom, aby obchodovala s jejich soukromými daty, dobrá, já o takovou banku nestojím.

A teď ještě jakýmsi e-byznysem do mě! Dobrá, rozumím tomu, když obchodník vystaví na webu katalog svého zboží a umožní objednat si ho na dobírku, proti tomu nic nemám. Ale těm e-byznysmenům jde patrně o něco úplně jiného, přesně jsem to sice nepochopil, ale předpokládám, že to má ubohého člověka zas jen opříst další sítí poplatků, kontroly, předpisů, zákonů a jiného příživnického švindlu. Všechny tyhle banky a korporace by patřilo vyhodit do luftu, to si myslím já.

Ha, teď jsem tady vyjevil své názory na společnost, to jsem nikdy nechtěl! Ale dobrá, už se stalo, a když už jsem v tom, tak si ještě přisolím. Jak se furt mluví o těch teroristech, co narážejí letadlama do baráků a dělají jiné skopičiny, tak na to má každý nějaký názor a všichni ho vyjevují v různých diskuzích a navzájem se hádají, takže teď je vhodná příležitost, abych se do toho taky zapojil. Pročež veřejně prohlašuji, že na to nemám vůbec žádný názor, ať si teroristi mlátějí letadlama do baráků od rána do večera, mě se to netýká a nic mi do toho není, moje baráky ani letadla to nejsou. A jestli chce někdo na oplátku bombardovat teroristy, tak ať si je kliďánko bombarduje, já na to stejně žádný vliv nemám, tak je mi to šumafuk. Vůbec mě to nezajímá a ať už mě s tím nikdo neotravuje. Tak.

Chachá, teď jsem tomu dal, tento názor jsem dlouho piloval, protože jsem pořád nevěděl, jak pořádně naštvat obě strany, až jsem na to přišel a teď mi budou teroristi psát, že to je lumpárna, že je mám podporovat a že není pěkné aby se na ně házely bomby a američani zas budou skřípat zubama, a vztekat se, že je ty bomby a baráky a letadla stály spousty dolarů a jak oni k tomu přijdou, aby mi to bylo fuk. A já jim všem odpovím, že je mi to fuk ještě víc než prve a tím je ďábelsky rozlítím.

MozillaA na tom cédéčku ze Softwarových novin byl kromě prohlížeče Opera 6.0 také prohlížeč Mozilla 5.0 a v tom mé stránky také vyhlížejí obstojně, proto jsem veliký webový tvůrce.

Ještě mě napadlo, že bych mohl souhlasit s oběma stranami a tak být s každým zadobře. Tedy že bych mohl podporovat teroristy a tvrdit, že je to moc fajn, že je třeba pozabíjet ještě více amíků a rozvrátit celou západní civilizaci a zároveň být zajedno s američany, že je třeba pozabíjet všechny teroristy, ať to stojí co to stojí a že nejlepší bude celý svět rozbombardovat namaděru. Je to sice taky dobrý názor, ale přenechám ho raději Vitáskovi, protože ten se snaží být s každým zadobře, zatímco já chci každého naštvat, aby dal na odiv svou nenávist ke mě a věci se tak dostaly do normálu, protože nemám rád, když se někdo přetvařuje.

Vitásek má právě teď hrozný strach, jelikož jsem poslal jemu a Karlovi mail, ve kterém se táži, jestli by nebylo vhodné tento víkend jít další ročník Karlovy padesátky, což je tradiční zimní padesátikilometrový pochod kolem Brna. A Vitásek se bojí, že Karel napíše, že ano, že se jde, a on, tedy Vitásek, nebude mít žádnou výmluvu po ruce, jelikož už minulý týden tvrdil, že o víkendu nemá co na práci a chce někam vyrazit, jenže to si pod tím nepředstavoval strašlivý pochod závějemi. A tak teď určitě usilovně konstruuje výmluvy, pro které se nebude moci přidat a šlapat s námi od rána do večera. Jenže já myslím, že Karel stejně tento víkend čas mít nebude.

A já už nic dalšího dneska psát nebudu, myslím, že už to stačí a půjdu místo toho raději zase pracovat.

Neděle 13 

K problematice lihových a jiných vařičů přišlo zase pár ohlasů, umístil jsem je na stranu rad a návodů.

Sobota 12 

Dopoledne jsem došel do Rapotic a jel vlakem domů. V Rapoticích mají pěkné nádraží, v čekárně je teplo a nikdo tam neotravuje, člověk může sedět a číst si časopis a má klid.

Pátek 11 

Dojel jsem v sedm ráno do Třebíče, která na mne udělal dojem velmi hnusného města, a vydal se podél řeky Jihlavy směrem do Ivančic. Sněhu není moc, na polích a v lese ne víc než 15 centimetrů, ale v návějích se dá zapadnou i po pás. Naštěstí značka vede po lesních cestách, kde chodí lidi a občas i nějaký ten traktor projede, a tak si šlapu bez větších obtíží. Poblíž obce Vladislav jsem dvěma nebožákům pomáhal vyprostit ze sněhu zapadlý automobil, hrozně mi pak děkovali a hluboce se klaněli, ale já si toho hrdě nevšímal a šel jsem dál. U přehrady Dalešice je zřícenina hradu Holoubek, na kterou jsem vylezl a vyfotil se samospouští, jak se culím pod cedulí "Zřícenina Holoubek". Když jsem pak strkal foťák zpátky do batohu, vyklouzla mi mapa a zřítila se asi dvacet metrů po zasněženém svahu a musel jsem podniknout náročnou záchrannou akci, abych ji získal zpátky. V nedalekých Hartvíkovicích jsem se nechal zlákat otevřenou putykou. Obsluha byla sice příjemná a rychlá, ceny přijatelné, ale do guláše přidali rajčatový protlak a pivo bylo ztuchlé, tak jsem radši brzy vypadl. Večer jsem postavil stan v údolí řeky Oslavy poblíž Ketkovického mlýna a vybalil plechovku piva, jenže pivo bylo skoro zmrzlé a hrozně mě z něj bolely zuby, jak bylo studené a nakonec se mi rozlilo po stanu.

Čtvrtek 10 

Jo, já vím, že mám manko, že tady nic není, že nemáte co číst. Ale budete muset ještě chvíli vyčkat. Zítra ráno vyrážím na krátký výlet z Třebíče do Ivančic kolem řeky Jihlavy, vrátím se v sobotu před polednem, a pak se uvidí, jestli se mi bude chtít něco sepisovat.

Středa 9 

Ach, já jsem tak lenivý…

Úterý 8 

Zapomněl jsem se zmínit o zázvoru v cukru, který jsem zakoupil, když jsme se procházeli mezi svátky po Novém Jičíně. Vidím takhle za výlohou nápis "Zázvor v cukru" a chtivý neznámé pochutiny, vtrhnul jsem do krámu a koupil toho deset deka. Chvíli jsem to žvýkal, bylo to docela dobré, ale pak to začalo příšerně pálit! Jako kdyby to nebyl zázvor, ale chilli papričky nakládané v kyselině sírové, případně ještě něco horšího. Děs běs. Při nejbližší příležitosti věnoval jsem zbytek Blabli, která má sladkosti ráda a hned se též do zázvoru pustila. Za chvíli pekelně zařvala a pádila do koupelny vypláchnout si pusu. Hehe.

Ale pak mi ten zázvor docela zachutnal a teď si jej budu kupovat na hory, protože tam mě vždycky chytne hrozné nechutenství a tak bude výrazná chuť zázvoru dobrá.

Pondělí 7 

Ani dneska ne.

Neděle 6 

Nechce se mi nic psát.

Sobota 5 

Dnes mám narozeniny. Dostal jsem tlusté trekové ponožky, které stojí dvě stovky, jsou vyrobeny z kosmických materiálů a když si je člověk nazuje, tak s nimi peláší a všem uteče. Bídný Chocho mi je bude na Fatře děsně závidět. Možná si k nim připevním drátek a krabičku a namluvím mu, že jsou vyhřívané, to by závistí puknul.

Pátek 4 

Michal Brožek, hlavní organizátor přechodu Velké Fatry, který se má uskutečnit příští týden, píše:

*Stav ze soboty:
Laviny - stupen nebezpeci … 4
Teplota … -8
Posledni novy snih 25cm 3.1.2002
Celkova vyska snehu 150cm (ubytek 5cm za posledni dva dny)

Navic jsem se bavil s Milou a Petrem a oba by to radeji nechali na pozdeji. Ja si myslim, ze lepsi uz to nemuze byt (a ani nebude), ale v soucasne dobe hrozi dvoji nebezpeci. 1) smete nas lavina
2) smetou nas vojaci , kteri odstreluji laviny. Tak pockame cca 3 tydny a uvidime. (treba to roztaje… :-)

Přechod se tedy odkládá, ale stejně příští týden někam pojedu, třeba jen na jednu noc, už jsem hrozně dlouho nikde nebyl a jsem z toho celý nervózní.

Čtvrtek 3 

Válím se doma a vařím maso.

Středa 2 

Jedu z Rychnova nad Kněžnou zpátky do Brna. V rádiu tvrdí, že je všude strašlivá kalamita, obrovské kupy sněhu znemožňují provoz, milióny aut zapadlých v závěji, ale cesta je ve skutečnosti suchá a autobus jede včas.

Úterý 1 

Dneska je Nový Rok, jak už tak obvykle prvního ledna bývá. 

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/