* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Listopad 2002

Sobota 30Díže v černé suknici

Díže v černé suknici"Zeštíhluje? Ha ha! Vždyť je jak díže!", zachechtala se pohrdavě Blable.

Ukázal jsem jí totiž fotku z Egiho webu. Na fotce je ženština, která, budeme-li věřit Egiho nepravděpodobným bajkám, si v obchodě s obnošeným šatstvem zakoupila ojetou černou suknici, neboť se domnívala, že ji dělá štíhlejší. Poté kolem Egiho tak dlouho poskakovavala a skuhrala, až ji vyfotogrofoval, dal na web a teď se jí Blable řehtá.

"Počkej, Blable", povídám nabádavě, "to přece z té fotky nemůžeš posoudit. Nemáš to s čím porovnat, nejdřív bys musela vidět fotku bez sukně, pak bys mohla něco tvrdit."

"Jo, to tak, ještě bez sukně, prasáku", zavrčela Blable, zahučela cosi o prasklých čočkách a šla pryč.

Egi je vůbec zvrhlík. Nedávno jsem psal o tom, jak jsem byl s Karlem v hospodě Letadlo, a odešli jsme odtamtud, jelikož se tam chystal magorský country bál. Při té příležitosti jsem se zamýšlel nad tím, kdo na country bály chodí, jestli vůbec někdo navštěvuje takové zvrhlé podniky, a když ano (čemuž jsem příliš nevěřil), odkud se tito pomatenci berou, když běžně na ulicích žádná srocení úchylných countrybálových šílenců nevidět.

A teď se to ukázalo - nejenže se zabývá chováním díží a prasopsů, on je Egi právě takovým bláznivým úchylákem. Je to on, kdo do Letadla chodí, poslouchat vytí, skučení a mlácení do rozladěných nástrojů! Dokonce to ještě fotí, necuda, a dává na web. Hnus, odpor, zvratky. Pak má slušný člověk jít do hospody, když tam řádí Egiové a jim podobní.

Jenže já do hospody nepůjdu, já si půjdu uvařit kafe.

Pátek 29Notes Nikoly Tesly

Výsledky ankety
*

*To chce meditaciu na klud a diar na organizovanie. Uvidis kolko casu ti zostane volneho, stihnes este zrobit aj dalsi dertwak. Uz mam pre nu aj meno: "Tesla" - bohyna energetiky.

Palun

Můj krásný nový notesTo je dobrý nápad, tohleto. Tedy s tím diářem, hned jsem šel do papírnictví a koupil nejen notes, ale i tužku a dokonce už mám kus notesu popsaný. Zatím se to osvědčuje. Co se dětí týče, Blable je zásadně proti dalším hovádkům v domě a jiné dámy se taky nijak překotně nehlásí. Tudíž z Tesly asi nic nebude.

Navíc Tesla je příjmení, což raději Elektra? Jednak je to pěkné jméno, jednak by nám ČEZ mohl platit za reklamu.

Anketa skončila, už je po ní, už je rozhodnuto, kostky vrženy, Rubikon překročen a tak. Vedro a zima skončily remízou, společně to pak ale celé projely, protože zvítězila chlupatá záda a pivo. Pivu se nedivím, jak jinak, že, ale co mají znamenat ta chlupatá záda? Člověk tady napíše, že mu na zádech roste chlup a lidi se hned můžou v hlasování přetrhnout, to je dost divné. Co oni tím myslí, ha?

Lepší než zima nebo vedro je i Diogenés, populární chlapík. Chocho by měl radost, kdyby nebyl býval v Africe uhynul. Škoda ho, odvážného chlapíka, ale zprávy žádné ze Senegalu nechodí, tudíž už je nejspíš zcepenělý. A obětavý, to on také býval, vyrazil na šest týdnů s dvěma sty eury a přesto se nerozpakoval a do pohledu a známek pro mne investoval. Známky stály 360 senegalských franků, pohled, řekněme, asi tak stejně, což je, jak jsem zjistil na webu, celé jedno euro. Vážně nesobecký člověk býval, tenhle Chocho, čest jeho památce.

Poslední dobou mám jakousi zvláštní tendenci přivádět lidi k zuřivosti, aniž bych chtěl. Zvláště děvčata. Jenom v posilovně se mi za minulý týden povedlo rozvzteklit dvě dívky téměř doběla. A přitom jsem v tom úplně nevinně.

Kurs senegalského frankuJedna z nich cvičila na lavičce břicho. Ležela tam na zádech, nohy jí přečnívaly přes okraj, ona s nimi porůznu kmitala a já, úplně náhodou, koukal tím směrem. Přitom jsem si jí vlastně ani nevšímal a myslel na něco úplně jiného, než na holku na lavičce, ale ona si asi myslela, že koukám na ni a když docvičila, tak se se mnou chtěla dát řeči. Snad jí to lichotilo, že na ni civím, či co, každopádně začala vlídně a s úsměvem:

"Cvičím břicho, to je důležité!"

Takový nudný začátek konverzace. Když já ale na řeči o ničem nejsem, nikdy nevím, co mám na to říct. Asi se čeká něco vtipného nebo aspoň aby to dávalo smysl, jenže já nikdy nic nevymyslím a jen trapně a nesrozumitelně hučím. Tentokrát mě taky dohromady nic nepřišlo na mysl, tož jsem jen tak prohodil:

"Však už to, koukám, bylo zapotřebí."

Já tím nic zlého nemyslel, prostě jen tak, aby řeč nestála, ale měli jste vidět tu holku! Jako kdybych ji nakopl, z úsměvu se stal nenávistný škleb, pak udělala pohrdavé "Chm!" a vztekle se odvrátila. Netýkavka blbá, bachratá.

O den nebo dva později platil jsem u pultu permanentku, na dalšího půl roku. To je dost peněz, přes dva tisíce za to chtějí, i vytáhl jsem smotanou ruličku bankovek, které jsem už doma odpočítal, položil to na pult a šátral po permanentce, jelikož je to malá kartička a vždycky někam zapadne a nemůžu ji najít. Holka u pultu kouká na peníze, co jako s tím, tak jsem jí to vysvětlil:

"To je pro vás."

"Pro mě?"

"Jo, jo, ještě k tomu patří permanentka, hned ji najdu…", vysvětluji roztržitě.

"Ahá, já myslela, že je to jako pro mě osobně", směje se děvče, "to by se mi líbilo, dostávat tolik peněz."

Hm, už zase jakási konverzace, musím být opatrný, říkám si, koukám na peníze a na holku. Co mě asi napadne?

"To ne", povídám nakonec a koukám na ni, "to by snad bylo trochu příliš, ne?"

Já to myslel tak nějak jako že peníze kazí charakter, nebo já vlastně ani nevím, jak jsem to myslel, já to jen tak plácl, ale holka se zas našňupla! Divže mi permanentku nehodila pod nohy. A vzteklá je pořád, už je to pár dnů a pořád na mě zuřivě zhlíží. Nemám zkrátka nadání pro duchaplnou konverzaci se ženskými. To třebas Chocho, ten nadání má - ať mu holka řekne cokoli, on opáčí, že má pěkná prsa. Nebo Vitásek, ten se taky umí děvčatům řečmi zalíbit. Já ne. Nu což, příště budu radši držet hubu.

Čtvrtek 28Vzdělání je lampa a dromedár 

Já veselý krteček sežeru vám vánoční stromeček. A vás taky.Děti je třeba vzdělávat, to už jsem tady psal několikrát a pořád je to málo, jelikož vzdělání je alfa a omega, úhelný kámen a základ všeho, lecčehos, všelijakých rozličností a možná i jiných věcí. Vzdělání není nikdy dost, a čeho je moc, toho je příliš.

Vzdělávají se lidé různě, například návštěvami roztodivných výstav, expozicí a ex librisů, kde se platí vstupné, pak se tam jde a čumí se na to jak puk. Když je dost načuměno, tak se jde zas domů, a člověk je hned vzdělanější. Ještě vzdělanější je, když jde z jedné výstavy hned na jinou a pak na další, shop till you drop.

Tedy uchopil jsem za účelem vzdělanosti Pandoru a už se jelo načerno šalinou do botanické zahrady. Už to samo o sobě ji dělá učenější, neboť jest to taková malá škola zločinu, což obnáší v každé době znalosti navýsost praktické. V botanické zahradě mají různé naučné záležitosti, jako jsou jezírka plná žab, které dělají kvák a je o tom možno učeně pohovořiti, jakož i dočísti se lecjaké vědecké nejapnosti na cedulích, které jsou kolem žabích jezer strategicky rozmístěny.

To vše však platí jindy, než na podzim a v zimě, neboť na podzim a v zimě jsou žáby zalezlé a nekvákají, což jest příčinou Pandořina rozladění, neboť se chystala s rukama plnýma štěrku házet po kvákajících žábách kamení a udeřit je do hlav. Ani můj vědecký výklad o tom, že žáby jsou velmi starý živočišný druh, který se na Zemi vyskytuje strašně dlouho, to ještě ani žádná zeměkoule nebyla a už byla plná žab (což pak evoluční indukcí vedlo k vzniku Francouzů), Pandoru příliš neuspokojil. Jsou však zde skleníky, tedy vzhůru na ně.

Ve sklenicích je teplo, jak už tak ve sklenících bývá, jinak téměř nic, a to je vynikající. Jsem přímo nadšen. Tedy kytek zelených, hovadských, jsou zde celé tlupy, o to nic, ale návštěvníci žádní, jen my dva s Pandorou a zahradnice, která nám otevřela, když jsme zazvonili, a pak si šla zas po své práci, rostliny hnojit, vztahovat na ně ruce, vlídně k nim promlouvat a jinak o ně pečovat. Chodíme skleníkem, tuto zrají banány, támhle roste ananas, zde zas citróny své oblé tvary vystavují, vše náležitě zkatalogizováno a popsáno česky i latinsky. Klid, ticho, jen voda v hadici žblunce. Nádhera, při nejbližší příležitosti vezmu barvičky, sednu na kolo a do skleníku zajedu, akvarelů se dopouštět.

Krtek stojí dvacku

Botanická zahrada Masarykovy univerzityMají zde i galérii, skleníkem se člověk vysoko prochází, korunami stromů bloudí, vůně pryskyřičná jej opájí, pod ním zahradnice ukoptěná stromky zalévá, jaká to idyla. Pandora si vzpomněla na štěrk a hned že když do žab nemůže, alespoň zřízenkyni botanickou do kebule trefí. A že nemá od slov k činům daleko, už šutrákem vrhá, sakra, to zas bude skandál, ještěže se nestrefila.

Ze skleníku jdeme pro opravenou konvici. Že jsem pesimista, skeptik a škarohlíd, celou cestu se připravuji, jak jim tam z toho udělám hromadu třísek, až se ukáže, že spotřebič není náležitě opraven. Leč konvice spravená je, kupodivu. Stojí to 420 korun. Nová asi 450.

A tak jdeme dále, za vzděláním, za vědou, za učeností. A za Krtkem. Na Špilberku je výstava Zdeňka Milera, všude samý krtek, myš a jiný ohavný živočich. Deratizátora by potřebovali. Děti to však milují.

Výstava sestává z obrázků po stěnách a zapnutého videa, k němuž Pandora uléhá a s nábožným vytržením kouká na příhody malé černé zrůdičky dobrou hodinu. Já Krtka jako dítě nijak zvlášť rád neměl a ani teď mne bůhvíjakým nadšením nenaplňuje, ovšem s výjimkou filmu Krtek ve městě. Snad trochu polopatistický a explicitní, místy však vysloveně mrazivý film. Kam se hrabou nablblé cesty z měst či co to nedávno dávali v kinech. Krtek ve městě je zpráva o industriální zkáze, antiglobalistický manifest, podobenství rómského osudu a břitký odsudek komerční společnosti.

Snad nejsilnější scéna filmu - Krtek je na exkurzi v továrně na hračky, zde jej milé perverzní inženýrské individuum předhodí stroji, který následně počne vyrábět Krtkovy kopie, hračky na knoflík. Jeden výrobek inženýr velkomyslně Krtkovi věnuje, ten zmáčkne tlačítko, hračka vrní, kolébá se pryč, až nastoupí na zastávce do autobusu a odjíždí. Nemyslící automatická kopie se zařadila, ta do "normálního" života města patří a bez obtíží zapadne, Krtek sám nikdy.

1984, 451° Fahrenheita a Krtek ve městě. Zkrátka žraso.

Nejvyšší, subtropický skleník botanické zahradyAčkoli indoktrinovaná mládež, vystavená školnímu (a snad i domácímu) vymývání mozků, nemusí poselství Krtka ve městě správně pochopit. Ke scéně, kde Krtek cpe do výfuků na parkovišti stojících automobilů buřty, měla učitelka, která sem přivedla svou třídu, nejapnou, rádobyvtipnou poznámku:

"Vidíte, Krtek padouchem!"

A děti se smály, že je Krtek uličník, co vyvádí drobná darebáctví. Jinak je to ovšem milý chlapík. K čertu s takovou výchovou! Hned jsem Pandoře vysvětlil, že to není žádný vtip, že když někomu seberou les, kde bydlel, na nic se jej neptají, zničí mu všechno, co měl rád a proč žil, nesmí se pak divit, když se opravdu nakrkne, procedí mezi zuby "Tak tos, chlapče, neměl!", a pobije a rozbije, co mu přijde pod ruku. Co mu taky zbývá? Buřty do výfuku, dynamit na těle a letadlem do mrakodrapu, tohle všechno budete mít, jenže vy stejně nic nepochopíte a pořád se budete divit, odkud se to bere, že, paní učitelko.

Ale Krtek ve městě je přece jen hlavně pro děti, tudíž nekončí realisticky, Krtka a jeho přátele z civilizačního inferna odnášejí na zádech labutě, někam jinam, kde je ještě zelený les a čistá voda. Patrně na Slovensko. My též odcházíme, dokonce velmi podobně, Pandora se nese a já jsem ta labuť. Ke všemu mě nutí, abych ze Špilberku až dolů hopsal a prozpěvoval. Však všeho do času, dítě nezvedené, on tě humor záhy přejde, myslím si, jelikož nás nečeká cesta na Slovensko, nýbrž do krypty kapucínů.

To je tady v Brně taková místní atrakce, krypta, v ní vysušené, asi dvě stě padesát let staré mrtvoly mnichů a jiných osob. Turisty hojně navštěvované místo, s veselou jdou dovnitř, mírně pobledlí ven. Rakve, kostry potažené kůží, vyceněné zuby a na stěnách nápisy "Taky brzy chcípneš, turisto!". Správná věc ke vzdělávání rozjívených Pandor.

A taky že ano, zabralo to. Pandora je tichá jako pěna, zaraženě na těla kouká.

"A to je ta mrtvola?", ptá se po delší době u jedné z rakví.

"Která ta mrtvola?", nechápu otázku.

"No ta z té písničky."

"Z písničky? Z jaké, prosím tě, písničky?"

Ajaj, špatně jsem se zeptal! Pandora s vysvětlením neváhá a kryptou se k úžasu ostatních návštěvníků nese píseň, zpívaná nesmělým, leč až příliš melodickým dětským hláskem:

"V hospodě takzvané U vola
dala si čaj s rumem mrtvola.
Mrtvole čaj s rumem nedali
radši ji do lebky kopali."

Středa 27Bum prásk křup 

Server Webu Zdarma je kaput. Správce sice vyhrožuje, že se mu podaří obnovit stránky ze záloh, ale kdy to bude a jestli to vůbec bude, se zatím neví. Nějak zvlášť mně to nevadí, nemusím se aspoň s ničím sepisovat, mám alibi a klid. Ale abyste neřvali jak hyeny a neposílali mi zase tuny mailů, uvedu stránky zatím do jakéhosi "nouzového provozu". Fungovat bude jenom Zápisník, a i ten jen částečně, asi nebude možné psát komentáře a nebudou vidět všechny obrázky. Když tak si čtěte třebas Egiho deník, maniak Egi toho napíše za tři Howadoory.

Úterý 26Chocho řádí v Senegalu 

Chocho píše z Afriky:

*

*Zdarec,

na ambasádě ze mě díky tvýmu dopisu měli akorát srandu. Zatím všechno v pohodě, dokonce jsem včera i jedl. Víza do Mali i Burkiny mám. Na internet nepolezu, je to tu drahé a vůbec, co bych psal.

AS

Takže přinejmenším devatenáctého byl Chocho ještě naživu, a ač hladový, nelitoval peněz na posílání pohledů. Nevím, co přesně v Senegalu prováděl, ale určitě to stálo za to (jako obvykle), protože přišel také tento mail z ambasády:

*Vážený pane,

vaši zprávu jsme panu Sittovi předali, a také jsme se snažili mu vyjít všemožně vstříc. Všechny formality a cestovní doklady, o které nás žádal, se podařilo zdárně vyřídit.

I když vím, že je to někdy obtížné najít výrazy přesné a přesto korektní, pokuste se, prosím, napříště popsat věci tak, jak doopravdy jsou. Charakterizovat vašeho přítele slovy "výstředník mírně potrhlého chování" bohužel ani zdaleka nevystihuje skutečnost a neumožňuje se (i když třeba jen duševně) připravit na to, co přijde. Nicméně konec dobrý - všechno dobré.

S pozdravem ing. Karel Jeroným, Senegal, Dakar

Chachá!

Pondělí 25 

Přes Veľký Rozsutec do Štefanovej a pak domů. Bezva, všechno se podařilo.

Neděle 24 

Sice řádí uragán, ale jinak je krásně, dohlednost veliká. Šlapeme po hřebeni z chaty pod Suchým na chatu pod Chlebom. Příjemná vycházka.

Sobota 23 

Jedeme s Vitáskem do Žiliny a pak do Strečna, neb máme v úmyslu přejít Kriváňskou Malou Fatru. Mrholí, ale to nevadí, my jsme odolní.

Pátek 22 

Doplnil jsem do stránky o Mont Blancu něco málo o historii výstupů.

Čtvrtek 21Příhoda s knihovnou

Obal na CD "Hurvínkovy přírodozpytné výlety"Jel jsem tedy do knihovny, a tam se stala divná věc.

A mám o tom doopravdy psát? Stejně to není nic extra, taková hloupost. Ke všemu mám rozepsanou cestu kolem Slovenska a když budu ztrácet čas knihovnami, tak to hned tak nedopíšu. A je to zajímavé a nervydrásající, ta má zpráva! Samé dramatické zvraty, úžasná líčení krajiny, různé objevy vědeckého rázu a tak. No ale dobrá, když jsem včera napsal, že to bude o knihovně, tak tedy o knihovně.

Do knihovny v Bystrci nejezdívám kvůli knihám, pro knihy jezdím do knihovny v Bohunicích, nýbrž kvůli cédéčkům. Oni je tam půjčují. Cédéčko vezmu, přivezu domů a přepálím, což mne baví. Ne snad, že bych to poslouchal, to je vždycky pro někoho. Většinou pro Pandoru, pohádky, Spejbla a Hurvínka a tak. Pak na ta vypálená CD ještě vyrábíme obaly, na nichž musí být obrázek, jelikož Pandora ještě neumí číst, ačkoli už asi deset písmen rozezná. Myslím, že kdybychom si s ní dali práci, tak by se záhy číst naučila, ale kdo nám zaručí, že si pak bude číst a dá pokoj, ha?

Neboť jsem malířem, musím ty obaly na vypálené pohádky malovat většinou já. Na obrázku vpravo vidíte pěkný návrh na obalu CD "Hurvínkovy přírodozpytné výlety". Protože je to nahňácáno vodovkama, tak jsem vlastně vyhověl i Aleně, která chtěla akvarel, tak teď ho má. Ono ji to přejde, chtít akvarely.

Prý si čte Odyssea, od jakéhosi Jamese Joyce, Alena. Blable tvrdí, že to zná, že je to červená knihovna, to jsem si o Aleně nemyslel, že by klesla tak hluboko.

Hudbu si půjčuji jen výjimečně, když to někdo známý po mě chce, třebas Vitásek chtěl půjčit vizovickou kapelu Fleret. Blable na hudbu nemá čas, a já sám hudbu neposlouchám, anžto ji nemám rád. Lidi se vždycky diví, když jim řeknu, že nemám rád hudbu, ale je to tak. Zejména mi na ní vadí ten hluk.

Před asi čtrnácti dny jsem si usmyslel, že si dám na stránky také recenzi na technický výrobek, to teď má kdejaký web, tož abych byl světový a nedalo se mi vytknout, že jsem nemoderní. Též jsem se doslechl, že výrobcové oněch bazmeků weby bedlivě sledují a za recenze na své výdobytky platí. Přemýšlel jsem pořád, co by to mělo být, ale nic se mi nezdálo dost vhodné. My toho doma ani moc nemáme, vysavač, televizi… Počítač, ten ještě nemá každý, ale počítač mám kvůli práci a navíc na něm není moc co recenzovat. Menší plechová bedna, co pořád hučí, to je celý počítač. Pak jsem se ale dozvěděl, že kamarádka Sůva si opatřila malou krabičku, z níž line hudba, ta hudba se tam pere ve formátu MP3 a celá věc funguje na baterky. Vymámil jsem ze Sůvy muzikální škatulku na jeden den, a psal o tom recenzi, kterou jsem sice dopsal, ale není použitelná ani zveřejnitelná. Protože nemám rád hudbu, došel jsem v ní k takovým závěrům, že by mi za to nejenže žádný výrobce nezaplatil, ale možná by mě i žaloval.

Ani ten Vitáskův Fleret se mi nelíbil, bylo to moc hlasité.

Jel jsem do knihovny na kole, které pěkně frčí, i když mi poslední dobou dělá starosti. Nový ráfek krásně drží, o to nic, ale od doby, co jsem si namlátil na mokrých kolejích, mám obavy z toho, že mi zas kolo někde ujede, uklouzne, ustřelí a já si znova rozbiju hubu. Snad bych měl letní, slizké, hladké pláště vyměnit za zimní, tlustší, rapatější? Je teď pořád mokro a kluzko, člověk nikdy neví…

Na kole jezdím i jinam než do knihovny, třeba dnes jsem byl koupit vruty, lístky na vlak, k Vitáskovi s přepálenými Flerety a podívat se na rukavice a kalhoty. Vruty jsem dostal, Vitáskovi CD předal, a pak jsem jel na nádraží. Jenže jsem si vzpomněl, že nevím, jestli má Vitásek taky tu podvodnou kartu Z, pomocí níž se České dráhy pokouší zákazníkům namluvit, že zdražení je vlastně sleva, nebo nemá. S kartou je totiž lístek lacinější než bez ní. Nakonec jsem se rozhodl, že koupím lístek jen pro sebe, vždyť Vitásek si jej může koupit až v sobotu ráno před odjezdem. A tu mě napadlo - proč já si vlastně sám kupuji lístek dopředu, když nemusím? Aha? Nevím, nepřišel jsem na to.

Zamyšlen na kardinální otázkou vlezl jsem do obchodu Alpinus, kde mají rozličné oblečení do hor, i rukavice mají. Mají jich plný koš, všechny druhy navzájem promíchané, musí v tom rýt jak prasata žaludy a navíc jsou všecky rukavice pekelně drahé. No řekněte, vy byste dali čtyři tisíce za rukavice? Já ne. Otráven nekoupil jsem nic a šel do obchodu Hudy. Tam jsou lacinější, ale stejně jsem nic nekoupil, jelikož pořád nevím, jaké rukavice budou nejvhodnější, jestli s Goretexem nebo s Windstopperem nebo ještě jinačí. Poslal jsem dotaz do konference, snad mi někdo poradí.

Tak já jezdím na kole.

Jo, aha, o knihovně. Nuže, dojel jsem do knihovny, zapůjčil CD s Hurvínkem a baba na mne:

"A chcete to zaplatit nebo si uložíte něco na konto?"

Vytřeštil jsem zrak: "Co prosím?"

"Na konto, jestli si uložíte peníze na konto."

"Ech, já myslel, že jsem v knihovně, a ne v bance?"

"To ano, to je taková nová služba. Buď zaplatíte jako vždycky, nebo nám tu necháte víc peněz a my vám je dáme na vaše osobní konto. Je to lepší, z konta vám při každé výpůjčce částku odečteme. Mnohem výhodnější to je."

"Výhodnější? Jako lacinější?"

"Ne, to ne, stojí to stejně."

"Tak v čem je to výhodnější?"

"No… takhle musím od vás převzít peníze, vrátit vám nazpět, a kdybyste měl peníze na kontě, počítač to všecko udělá sám."

"Jo ták, já myslel, že je to pro mne výhodnější!"

Kdo tyhlety kraviny pořád vymýšlí? Jak na to vůbec může někdo přijít, na takovou blbost? A jak si ještě někdo může dovolit říct mně, že jsem blázen? No?

Tak to byla celá knihovní příhoda. Radši zas půjdu psát o cestě kolem Slovenska.

Středa 20Ondra zuří

Jel jsem dnes do knihovny, a tam vám, divná věc.

Ale ne. Nejdřív jsem nejel do knihovny, nejdřív jsem se znechutil a pak vyděsil. Znechutili jste mě vy, jak jinak. Člověk si postěžuje, že nestíhá, a nikdo ho nepolituje, každý má akorát plnou prdel řečí. Bohuš "Fík", co už nepíše Fíkoviny, cosi zfetovaně motá o vině a trestu, další že prý se vymlouvám, že to přece nic není napsat každý den pár zblebů. Bych vás chtěl vidět, bando negramotná! A pak ještě jakýsi člověk napíše, že to je podvod, že konvice se pokazila už minulý čtvrtek, tak ať jej netahám za fusekli.

Ha! To jsem se lekl! V první chvíli jsem se vrhl na zem a začal odhrnovat koberec, abych našel odposlech, protože jak to někdo může vědět, že se zas zkazila konvice? Pak jsem uhodil na Blabli, komu to říkala. Prý nikomu, ale že jsem to určitě napsal v Zápisníku, jenže už jsem tak blbý, že už si to ani nepamatuju, takže to tam budu teď psát každých pár dnů, stále dokola, dokolečka dokola, senilní, starý, slintavý. To mě vyděsilo ještě víc, protože by to bylo docela dobře možné, poslední dobou jsem čím dál zmatenější. I v práci si toho už všimli, a divně se na mě dívají, a přitom každý programátor je potrhlý, a tak už jsou na leccos zvyklí.

V práci, tam to taky vypadá… Ondrovi se ztratila cédéčka a hned, samozřejmě, na mne, že jsem zloděj a lupič a sežral jsem krabici plnou médií. Jenže já je nevzal, já mám svoje, i samolepky se ztratily a Ondra teď všem dělá namátkové osobní prohlídky, zvláště nové sekretářce. A zuřivý je, skoro jako já. Stačí málo a hned vyletí.

Před časem napsal můj kamarád, Petr Janík, že když není doma (pracuje na tři směny), chodí mu za ženou jakýsi chlap. To by mu ani tak nevadilo, ale ten chlap si ještě na Petrově počítači vypaluje cédéčka, a to Petra strašlivě hněte, spaluje zuřivým vztekem a jiné věci. Proto ukul ďábelskou pomstu - předělá svůj počítač tak, že když se klikne na ikonu vypalovacího programu, místo něj se objeví přes celou obrazovku nápis plný nadávek a z reproduktorů začnou řvát sprosťárny. Navíc to nepůjde vypnout.

Podle mého by bylo lepší dát dotyčnému přes hubu, ale co, každý, jak se mu líbí. Zádrhel celého projektu je v tom, že Petr nemá mikrofon, tedy napsal mně, abych patřičné vulgární nadávky nahrál já. Já ale taky nemám mikrofon, mikrofon má Ondra v práci, tedy jdu za Ondrou, aby zařval něco sprosťáren do mikrofonu, ale Ondra se zdráhá. Zdráhá, otálí, nechce se mu, tedy já na něj diplomaticky:

"Představ si, volá uživatel, už asi dvacetkrát ti volá, zas mu cosi nefunguje, přitom ani neví jak se počítač zapíná, neumí přečíst, co mu to ukazuje na obrazovce, zase tě otravuje, vžij se do toho, no, co mu řekneš?"

"JDI DO PIČI, ČURÁKU!!!", řve Ondra na celé kolo, až Jirka zvaný Burizon vyskakuje ze židle půl metru nad stůl a přibíhá zděšená Dáša.

Jenže já měl psát o příhodě v knihovně, že? Ňáko se to domotalo. Tak nic, zítra to zkusím znova.

Úterý 19Nefunguje konvice

Přestala fungovat rychlovarná konvice. Oprava prý bude stát čtyři stovky, nová stojí čtyři sta padesát. Jinak se nic nového neděje.

*A proč už nemaluješ akvarely?

Tohle mě dokáže rozzuřit. Proč nemaluješ? Proč něco nenapíšeš? Proč nic nepodnikáš? Ty to nějak flákáš!

Strčte si to do špic, tyhle kecy! Skáčou po mě od rána do večera dvě děcka, jedna ženská, jeden šéf a hromada kolegů, telefon furt drnčí, už mám z toho fóbii jak Ondra, každou chvíli si nějaký debil, co si myslí, že nemám jako on celé dny co na práci zavolá a vykecává si hodiny tlamu, furt někdo něco chce, cédéčka pálit, rukavice kupovat, konvici opravovat, programovat, světla na linku přivrtávat, Wolfensteina hrát, do posilovny chodit, na poštu balík donést, kolo zalepit, a já se budu ještě s něčím malovat! Něco na hlavu vám spadlo, ne? Sepíšu několikastránkový canc o Mont Blancu a druhý den bych měl spáchat Guernicu nebo co? Sakra, já už se ráno budím unavený! Si to zkuste sami, chytráci!

Pondělí 18Zpátky na Bílé hoře a Chocho vyjídá africkou rodinu
*

V Senegalu došlo k překvapivému zvratu situace

Konečně jsem dokončil zprávu o přechodu Mont Blancu v roce 2001. Rok a půl mi to trvalo, tak jsem líný. Našel jsem pěkný cestopis z Ekvádoru.

12:02 Čerstvé zprávy od Chocha z Dakaru:

*Zdravim z Dakaru

Vsechno OK, jak jinak. Akorat mi pri prekladani batohu vybrali fotak a nejake drobnosti, takze uz mam jen 1 fotak, snad se nepodela. Pocasi v pohode, jidlo taky, spim v jedne rodine. AS

Pro Howadoora: Za ten dopis, co mi predali na ambasade te pretrhnu.

Neděle 17Goro se vrací

Dnes dorazíme Gorova nemocniční dobrodružství. Moc dlouho mi to nevydrželo, už abych znova sám cosi sepisoval. Měl by zase brzo onemocnět.


 

Pátek, 8.11.2002

Probouzím se už tak kolem 5:30, zřejmě následek cestovní horečky. Čekání na velkou vizitu a propuštění se mi tak maličko protahuje.

Ale dočkal jsem se.

Primář převrací stránky, po očku mne sleduje. Nakonec prohlašuje, že když budu mít ranní výplach čistý, že mne pustí. Já (už předchozího dne domluven s lékařem, že odcházím za každé situace), zkouším druhou variantu a ptám co: "A co když nebude?"

Primář, už odcházeje, jen odtuší: "Tak vás nepustíme."

Já se ale jen tak nedám a prohlašuji rozhodně: "Jenže já musím stejně odejít, držet mne tu nemůžete."

Primář se naposledy otáčí a říká : "Tak vás pustíme."

Během dalších několika desítek minut, které mi zpestřila jen jedna z doktorek (ta samá, s kterou jsem řešil léky J), které očividně dělal problém udělat cokoliv na pro ni záhadně se chovajícím počítači, jsem měl hotovou propouštěcí dokumentaci. Lékařka a přihlížející sestra mezitím poprvé v životě viděli někoho restartovat počítač, musel jsem jim to pro velký úspěch ukázat ještě jednou. Marně jsem doufal, že při restartu zbourám celou síť na oddělení a aspoň nějak se pomstím.

Nechat mne tam chvilku samotného, asi bych jim v těch dokumentacích udělal pořádek.

Loučím se s personálem a odcházím se svým odolným streptokokem domů, příště zkusím něco méně násilného.

Sobota 16Mr. Rovnick

http://www.letenky.cz/Teď je něco před šestou hodinou, a Chocho asi nastupuje v Miláně do letadla. Ani ti největší optimisté nejspíš nepředpokládají, že by zahynul ještě dříve, než doletí do Afriky. V Senegalu bude až těsně před půlnocí místního času, vykoukne z letiště, a tam už na něj bude čekat tlupa černochů s kotlem. Kdyby přece jen do pondělka dožil a nalezl v bezmála dvoumiliónovém Dakaru českou ambasádu, dočkal by se také pěkného překvapení, poslal jsem jim tam totiž mail, ve kterém jsem cestovatele Chocha náležitě vylíčil. Bude se divit, jak daleko jej jeho pověst předchází, chachá! Ale třebas mu to pomůže, budou se k němu chovat jako k nebezpečnému, nevypočitatelnému bláznovi, a tak mu raději dají co nejrychleji všechna víza, která bude chtít, jen aby se jej zbavili.

Vzal jsem atlas a dal se do hledání Ekvádoru. Přestože je jižní Amerika podivuhodně veliká a nepřehledná, po delším čase jsem skutečně Ekvádor našel, a to hlavně díky pronikavé etymologické dedukci. Ekvádor zní totiž jako "ekvátor" a to znamená "rovník", čili třeba je hledat Ekvádor na rovníku. A vskutku, přesně tam jsem jej také nalezl.

Někteří lidé zuří, když na webových stránkách vidí takovéto "zpraseně hovadské obrázky", je jim líto, že kvůli blbosti autora musí stahovat těžké megabajty. Ale já si říkám - proč si trochu nezazuřit?

Nu a co nevidím, je tam velké město Quito a internet mi říká, že do Quita se dá letěl asi za 24 tisíc, možná i lacinější cesta se najde. Hlavní ale je, že hned u Quita je v atlase veliká hora, a to právě potřebuji, vystoupím z letadla, bez dlouhého zdržování se ihned vysápu na kopec a můžu zas letět zpátky. To se mi líbí, tak nějak je to i v Mexiku, tam taky mají Popocatepetl jen kousek za ranvejí, pročež kdyby z nějakých důvodů z Ekvádoru sešlo, pustím se do Mexika. Do Mexika jsou i lacinější letenky, avšak Chocho mne varoval, že v Mexiku řádí zrůdné "mexické skákavé fazole". Nevím sice přesně, co ty fazole dělají, ale podle toho, s jakou hrůzou v tváři to líčil, musejí být vskutku plodem pekelným. V Mexiku byla před časem Chochova kamarádka Bára, jedna fazole na ni skočila a Bára měla dost. Tedy raději Ekvádor.

Ale to bude až někdy, až časem, a kdo ví jestli. Nikoho do party asi neseženu a samotnému se mi tam nechce. Jednak se sám bojím, hlavně potmě, a taky se mi po zkušenostech z Nepálu nechce ani dost málo tahat všecky krámy jen na svém hrbu, potřebuji ochotného soumara, na něhož naložím část nákladu. Větší část. Snad kapesník bych si mohl nést sám.

Teď si musím hlavně co nejdřív opatřit nové rukavice a kalhoty, neb o víkendu na Fatře se budu brodit haldami rozbředlého sněhu a má výstroj není na úrovni doby.

Pátek 15Příliš velký zisk

Máte příliš mnoho peněz? Shoďte střechu!

* Miroslav Förstl: Jen jsem ti chtěl udělat radost - to aby jsi byl v obraze, proč nemá Hradec Králové teplo! Já sám jsem ale nadšen z toho, jak budeme všichni otužilí :-)

Howadoor: Teplo? Hradec? Co, kde? O ničem nevím!

M: No tak to ti musím vyprávět - Opatovická elektrárna (vytápí vedle výroby elektřiny celý Pardubice i Hradec Králové) měla moc velikej zisk, tak se rozhodli nějaký penízky rychle utratit a předělat střechu. Ale nějaký kreténi složili všechen materiál do jednoho místa, vona rupla a rozmlátila všechny kotle (viz. foto). Už od minulý soboty má 50 000 domácností studený radiátory (teda Hradečáci úplně - Pardubičáci mají ještě jakýsi náhradní zdroj a jim pouštěj teplo jednou za dva dny na pár hodin) a studenou vodu. Všichni jsou nasraný, ale já ne, mně to dělá dobře!

H: A to topíte jenom tou kotelnou? Nemáte vlastní topení?

M: Nemáme - včera přivezly nějaký tahače dva óbrkotle z Prahy a teď je zkoušej zapojit. Přímotopy hučej jako o závod, topí se i plynovejme sporákama - tak mě ale tak napadá, jestli to všechno vlastně nebyla mistrovsky zorganizovaná akce energetiků.

H: Aha, to je hezké. Takže teď už nemají starosti co se ziskem. Povedlo se to.

Čtvrtek 14Lhostejné kapybary a Goro stále stoná

Kdysi na gymnáziu jsme měli napsat úvahu na téma "lhostejnost", čímž se myslelo, že budeme obšírně líčit a zdůvodňovat že je třeba nebýt lhostejný, a jak se někde něco šustne, tak se to nesmí nechat jen tak, nýbrž se musí běžet na policii a učinit tam udání. Tak se chová pravý občan, nebo tak by ho alespoň rádi viděli, jeden by donášel na druhého, a byli bychom všichni ctnostní, protože nikoli lhostejní. Pročež jsem si sesumíroval úvahu nazvanou "Chvála lhostejnosti", založenou na prosté myšlence, že bych uvítal, kdyby mi nikdo do mých záležitostí nestrkal svůj svinský rypák, já ho taky nikam nestrkám. Ke skutečnému sepisování úvah nakonec nedošlo, ale proč, to už přesně nevím. Patrně přišly seshora jiné instrukce, místo výuky udavačství dostalo přednost něco jiného.

Kapybary se nevozí z Afriky, jak jsem onehdá hloupě tvrdil, nýbrž, dle posledních vědeckých poznatků, z jižní Ameriky, což ale zase není tak velký rozdíl. Navíc se to zrovna hodí, protože v Ekvádoru se poslední dobou ztrácejí lidé, dále jsou tam vysoké sopky, na něž se dá vylézt a Indiáni, kteří mne naučí foukat z trubky otrávené šipky a tak hubit revizory. Proto zvažuji, že se do Ekvádoru v jižní Americe vydám, za kapybarami a všemi těmi zvláštnostmi. Ještě musím přemluvit Chocha, aby, až se vrátí z Afriky, se mnou do Ekvádoru jel, což on určitě nebude chtít, protože jestli Afriku přežije, tak se bude cítit nepřekonatelným cestovatelem a bude jezdit už jen na velké, jeho nadpřirozených schopností důstojné výpravy, jako na Měsíc a podobně a už se nebude chtít zahazovat s ubožáckým Howadoorem a páchnoucím Ekvádorem.

Kdyby se třebas někdo jiný našel, kdo by do Ekvádoru se mnou jel, ať napíše, zaručuji mu, že si může přivést kapybar kolik jenom nasbírá.

Burkina Faso Burkina Faso

Ouagadougou, Burkina Faso, oblíbené místo Chochových pochodových cvičení

A teď zas trochu Gora:

Úterý, 5.11.2002

Ranní probuzení a veškeré jeho pravidelně se opakující patřičnosti, to vše proběhlo naprosto bez problémů, už jsem si pomalu začínal na život v nemocnici zvykat, ještě tak další 4 dny a už mne možná odsud ani nikdo nedostane.Při ranním výplachu se stala nevídaná věc - byl čistý. Doktor nevěřícně na vše hleděl a pak pronesl větu, že Ciphin asi konečně zabral, že už je načase, když ho beru pátý den, a že když to bude takto dobré další 2 dny, půjdu ve čtvrtek ráno domů. Slíbil mi na doléčení kromě toho roztoku, který bude určitě večer připravený, Penicilin, ať se vyčerpaným krvinkám lépe bojuje.

Rozradostněn (i když nesdílíc doktorovo přesvědčení že je to jen díky antibiotikům) se navracím na pokoj a rozesílám zprávičku, že půjdu brzo domů. V návalu dobré nálady jsem úplně pozapomněl, že tím nabourávám své předsevzetí, že mne v nemocnici nikdo déle než do středy neudrží. Ale co je to jeden den, to už nějak přežiji. Blahořečím ségru a její první nesmělé léčitelské pokusy. Odpoledne mne ale poprvé asi za poslední 2 měsíce začíná pobolívat hlava, zvyšuje se mi teplota, a i z pravého antru mi zase začíná vytékat to, co tam být nemá. A tudíž jsem zpět na zemi a začínám litovat, že jsem na ty dva dny přistoupil. Z druhé strany se zase aspoň mohu těšit na speciální roztok, ten jen tak každý nedostane. Sestra, provádějící odpolední výplach, si neodpouští jízlivou poznámku, že tu už dlouho neměli pacienta, kterému by se to tak táhlo a tváří se tak, jako bych za to mohl já. Opravdu povzbuzující hláška. Už opět v méně dobrém rozmaru jí stejně jízlivě odpovídám, že se nemusí bát, že se mi to už moc dlouho nepotáhne a odejdu před dokončením léčby, kterážto mi stejně připadá jako bezvýsledná. A už celkem dobře seznámen s chodem oddělení si neodpouštím poznámku, že by mne zajímalo, kohopak poté budou vůbec léčit.

Člověk čas od času v tisku, v televizi jedním očkem zahlédne zoufalé k obraně připravené tváře personálu nemocnic, které se objeví vždy, když se někdo např. z vlády pokusí o reformu, zeštíhlení jejich pracovišť. Nevím jak ostatní, ale já jsem to až do minulého týdne přecházel celkem nevšímavě, připadalo mi, že pro život běžného člověka je to nepodstatné a bral jsem to jako vatu zpravodajství. V okamžiku, kdy se ale člověk projde po pokojích nemocnic a zjistí, že 50% a více lůžek na oddělení je neustále prázdných, teprve pak pochopí, že to vata není. Asi i proto každého pacienta vítají s úsměvem a drží se ho zuby nehty, aspoň na ORL to tak probíhá. Večer se stává přímo neuvěřitelná věc : jídlo je k jídlu. I když z druhé strany : těžko něco pokazit na těstových šátečcích plněných masem a zeleninou. Ale účel splnily, poprvé za pobyt jsem se nemusel dojídat a ztenčovat své zásoby.

V 19:00, při rozdávání léků, došlo ale k další nemilé události. Dostal jsem svou běžnou dávku Ciphinu, jinak nic. Utíkám za sestřičkou a vyptávám se, zda nezapomněla na Penicilin. Po zevrubném zkoumání několika mých dokumentací konstatuje, že nic jiného napsaného nemám. Jímá mne neblahé tušení a už jen s malou dušičkou se vyptávám na slíbený speciální roztok. Ani ten není nikde zaznamenaný. Vracím se na pokoj a nadávám a nadávám. Hodně hlasitě … S prosbou o pomoc se po telefonu obracím na kamarádku Mirku. Její rada je, zkusit se nějak diplomaticky s personálem nemocnice dohodnout, té dutince by určitě roztok během celé noci, kdy se s ní nic nedělá, prospěl. Vracím se na pokoj sester a vyptávám se na lékaře. Zpráva, že momentálně není žádný přítomen, že musel neodkladně odjet do Valašských Klobouk a že v případě pohotovosti by zaskočil doktor odvedle, z jiného oddělení, mne už ani moc nepřekvapuje. Nedám se ale odbýt, matně si vzpomínaje, že Framykoin je opravdu léčebná látka, trvám na tom, aby mi něco zkusila namíchat aspoň ona sama. Po delším hledání opravdu lahvičku s nápisem Framykoin našla, silně naředila a vpustila do dutiny. Působí to, cítím, jak mi to v dutině pracuje, ale zda je to to správné, co jsem měl dostat, to nevím, uvidím až zítra. Lepší ovšem něco než nic, že?

Středa, 6.11.2002

Ráno poctivě spolykám všechny prášky, co si dávám sám, a i ten Ciphin, co mi nosí a ani dnes na něho v 7:00 nezapomněli. Jsem prostě vzorný pacient. V 7:10 přiběhla sestřička a přináší mi v kalíšku nový lék. Snaží se zachránit situaci slovy, doufám, že jste si ten Ciphin ještě nedal, ale je už pozdě. Odbíhá se poradit a vrací se se slovy, že mám vypít i ten Sumamed, že se mi tímto mění léčba. Dostalo se mi takto nevídaného privilegia - dávka dvou antibiotik, které by měly na sebe až navazovat, ta dávka určitě musí zabrat!

V 7:20 těsně před velkou vizitou přibíhá udýchaný mladý doktor, zve si mne do ambulance, osobně mi provádí výplach a světe div se, dva dny slibovaný roztok je na světě, hezky v antru hřeje. Člověk by nevěřil, co všechno takový šikovný doktor stihne po svém příchodu na pracoviště během 20-ti minut - změnit léčbu, zajistit nezajistitelný roztok, dát do pořádku před vizitou dokumentaci a ještě se tvářit, že je vše v pořádku. Vraceje se na pokoj, pohrávám si s myšlenkou, že při dnešní velké vizitě si už určité věci pro sebe nenechám. Před vizitou ještě přichází jedna ze sester a pokládá nám na pokoji dost komicky znějící otázky typu: "Chtěli byste něco změnit? Nelíbí se vám tady něco? Pečují o vás dobře? Jsou sestřičky ochotné?" Pravděpodobně jen pro nás dva měla nachystanou i jednu speciální: "Slyšela jsem, že vám tu moc nechutná, chcete to nějak řešit, třeba sestavit zvláštní jídelníček?" Kolega, očekávaje dnešní propuštění (jeho stav se opravdu změnil až zázračně, od pondělní návštěvy ségry a její "léčby" neměl sebemenší problémy, stal se z něho postupně velmi dobrý společník, táhlo se nám to ve dvou lépe), zavtipkoval, že ty olivy, o nichž byla řeč, určitě kuchař na skladě nemá, a že jiné požadavky nemá. Já (duchem předtím někde jinde, řešil jsem dilema, co s tou vizitou) jsem zpozorněl a zeptal se, jak by takový jídelníček mohl vypadat. Slova sestry, že bych si mohl vždy vybrat třeba i ze tří jídel, mne moc nepotěšila (předpokládal jsem, že kuchařovu fantazii a možnosti kuchyně jsem už prokoukl) a otráveně jsem prohlásil, že bych si stejně moc nepomohl a že už to nějak doklepu i na současné stravě. Než jsem stačil poté vyřešit vnitřní rozpor, zda mám být ten špatný stěžující si nebo si nechat vše pro sebe a nerozházet si to s doktory (přece jenom člověk nikdy neví, jak se mu mohou pomstít), byla tu vizita v čele s primářem. Kolega měl opravdu štěstí a byl propuštěn domů s konstatováním, že s ním nic jiného stejně nevymyslí. Já už v té době dávno věděl, že má přes známého domluvené prošetření zdravotního stavu v Brně, přál jsem mu to - být ve Zlínské nemocnici na oddělení ORL bych nepřál už ani největšímu nepříteli.

U mé postele se vizita ani moc nezdržela, primář jen konstatoval, že mám změněnou léčbu - opravdu hodně aktuální informace.Stížnost zůstala tak někde na půl cesty, asi jsem moc nerozhodný, budu muset na tom zapracovat. Po vizitě jsem si řekl, že dávám doktorům a antibiotikům poslední 2 dny, v pátek stoprocentně odcházím, i když bych třeba umíral. Utvrdila mne v tom i celkem zajímavá informace, kterou se dozvěděl při sepisování propouštěcích papírů kolega : během jeho týdenního pobytu mu úplně zapomněli udělat rentgen hlavy, což je, jak čtenář uzná, při problémech s prasklou cévou někde za nosními přepážkami dost podstatný nedostatek. O počítačové tomografii nemluvě. Slova propouštěcí lékařky "Proboha, oni vám úplně zapomněli udělat rentgen!" bych opravdu chtěl slyšet, muselo to znít komicky…

Zůstal jsem sám na pětilůžkovém pokoji, cítil jsem se úplně jako prominentní pacient, ještě tak tu mít televizi s barevným obrazem.

S televizi je v nemocnici vůbec problém - jako jediné řešení vidím provozování dvou televizí současně. Na jedné by bylo uvedeno "pro důchodce a ženy", na druhé pro ostatní. Při čekání na svůj oblíbený pořad jsem marně zkoušel finty typu sednout k televizi 3 hodiny před očekávaným programem, hlídat si nepřepnutí na jiný kanál - režim nemocnice něčemu takovému nepřál, stačilo např. odejít na malou chvíli do ambulance na propláchnutí a po návratu už opět v televizi před plnící se jídelnou běžel jeden z nekonečné řady seriálů nebo estrád. Ale Twin Peaks jsem viděl, aspoň něco se podařilo. To už totiž pravděpodobně všichni, podlehli zákazům a příkazům na denním rozvrhu a poctivě dodržovali noční klid. Škoda, že takových pořadů neběží v telce povícero. Takto jsem byl nucen trávit volné večery všelijak, třeba právě ten středeční jsem vyplnil celkem dlouhou a kupodivu i zajímavou rozpravou s jednou sympatickou setřičkou. Až mi jí přišlo líto, že musí na takovémto oddělení vůbec pracovat.

Čtvrtek, 7.11.2002

Nuda, nuda, nuda. Hodně mi pomáhá v tom nekonečném čekání na to, aby byl další den pryč, Mirka. Její zprávičky, konzultace, odborné hodnocení toho, co se mnou dělají, nestihám ani číst, budu muset něco udělat s kapacitou SMSsek na mém mobilu, 10 je málo … Nudě napomáhá i to, že doktoři a sestřičky se tohoto dne žádného renoncu nedopustili, aspoň si při zpětném pohledu nemohu žádný vybavit. Zdravotní stav je setrvalý - ráno je vše čistě, přes den mi maličko soplíků přibývá, celkem žádná změna. Po úterním zázračném zlepšení mne to maličko zklamalo, mačkání bodů už nepomáhá - to jsem ještě ale nevěděl jednu podstatnou informaci, že ty potvůrky body se posunují, ségra mi to zapomněla sdělit. Co se týká jídla, myslel jsem, že mne nemůže už nic překvapit - zažil jsem tu třeba během jediného týdne kromě už zmiňované jáhlové kaše i jáhlový nákyp, asi se jim ty jáhly někde v areálu nemocnice přemnožily, měli nadúrodu. Se čtvrteční večeří se kuchař opravdu ale překonal. V jídelníčku byly uvedeny nudle s mákem. Docela jsem se i těšil, mám je rád a nenapadal mne jediný způsob, jak je pokazit. Ale, místo nudlí jsme dostali plný talíř těstovinových vřeten (to samotné by mi ani moc nevadilo, těstoviny jsou zdravé a já je rád) a k nim …odhaduji tak větší čajovou lžičku sladkého máku.Před spaním pročítám už poněkolikáté odborné časopisy typu Katka, Vlasta, kterýchžto hromadu zanechal na pokoji jakýsi dobrodinec. Dočítám se mimojité spoustu mně zatím neznámých informací - např. to, že pokojové kytky mezi sebou komunikují, žárlí na sebe a nejen na sebe - prý je zdokumentovaný případ, kdy žárlily i na novou přítelkyni muže, který nebohé kytičky propůjčil testovaní (měřily se, tuším, rozdíly v elektrické vodivosti, asi tak, jak to dělají mozkorýpalové třeba se spícím člověkem). Usínal jsem s vědomím, že po návratu z nemocnice budu zase o něco chytřejší, přece jenom jsem v ní nebyl zbytečně.

Středa 13Končím s internetem

*Jo, Goro, Goro, ale co ty Howadoore, neojebavas to nejak? Za chvilku sem zacnes davat clanky stazene z iDnes.

Rob

Ahá! Tak já z čiré dobroty zveřejním obsáhlý článek, jelikož Goro nemá stránky a tak, chudáček, by se s tím sepisoval zbytečně, ale člověk se ustrne, vůbec, jenom samé ústrky sklízím, co já z toho mám, jen trápení…

Tak dobrá, přiznám se, ojebávám to kde můžu, jelikož se snažím stranit počítačů co to jen jde a internetu zvláště. Vysávají ze mne energii, mrchy kompjůtrové, a naplňují mě negativními vibracemi, úplně to cítím, jak negativně kmitám. Internet, to je velká stoka, brrr, málem mě to zničilo, poslední dobou mi chodilo pět set mailů denně, furt jsem pročítal jakési debilní diskuze, samý hnus. Ale naštěstí jsem prohlédl. V neděli jsem se odhlásil ze všech konferencí (vlastně asi jednu nebo dvě jsem si nechal, ale z těch chodí jen pár mailů týdně), nečtu žádné zpuchřelé weby a snažím se nevysedávat u počítače celé dny. A tak ani sepisovat nic moc nehodlám.

A s těmi článku z iDnes to není vůbec špatný nápad. Hned sem jeden vrznu:

*

Jak vidíte, není to z iDnes, popravdě ani nevím, odkud to je. Článek poslal Vitásek a víže se k němu obšírná historie, kterou nám Vitásek vyprávěl v hospodě. Historie vypráví o řediteli gymnázia v Uherském Brodě, který se jmenuje "Starý Balin", občanským jménem Karel Radil a Vitáskově známému Zdeňku Maršíkovi, který u Starého Balina na gymnáziu dělá správce sítě.

A mi se to nechce všecko dopodrobna líčit, prostě ten Maršík udal z nedostatku lepší činnosti Balina, že rozkrádá gymnázium a poštval na něj kontrolu. Kontrola víceméně nic nezjistila, jenom pár nesrovnalostí v účetnictví v rozsahu několika desetihaléřů, ale ten Maršík již píše další udání, protože je to jeho koníček, v Brodě už udal stovky lidí a na další se chystá, takový je on. Jenže v případě Starého Balina je vedle, protože se snaží dostat ho do lapáku kvůli defraudacím, a přitom neví, že Starý Balin by měl sedět za něco úplně jiného, a to za loupeže vánočních stromků, což ví celý Uherský Brod, že ředitel gymnázia před vánocema brousí s pilou po lesích a krade stromky, jenom jediný Maršík to neví. Tak vidíte, vůbec to zajímavé není, proč já s tím vlastně začínal. A i kdyby na to Maršík přišel, tak by z toho nic nebylo, protože by se to ututlalo, jako se ututlaly ty oběšené studentky gymnázia, co se zasebevraždily kvůli Starému Balinovi, když je chtěl nechat propadnout. Stejně z toho nic nebylo, řekl Vitásek v hospodě a máchl znechuceně rukou.

To zas bude skandál, já už to úplně vidím.

Poté Vitásek otráveně vyprávěl, jak teď byly volby, a on musel jít k volbám, protože je zodpovědný občan, a ne vyvrhel a sociopat jako já.

To mi poslední dobou řeklo víc lidí, že jsem sociopat. Možná je načase, abych si konečně zjistil, co to slovo znamená. Třebas je to něco lichotivého, všichni ti lidi mi chtěli naznačit, že se se mnou chtějí vyspat a já na to, truhlík, nereagoval.

Takže Vitásek nakonec u voleb dal svůj hlas nezávislým.

"Proč, prosím tě, nezávislým?", zeptal se Kakof, "To jsou ta nejhorší hovada, to ví každý. Samý židobolševik to je."

Pravda je taková, že kdyby Vitásek volil krysami prožrané matrace, Kakof by v nich rázem viděl hnízdo židů a zednářů.

"Protože chtějí prosadit pozemní tramvaj!", prohlásil hrdě Vitásek, "Ve schránce jsme měli leták a tam se to psalo. A já si myslím, že je to dobrá věc a tak jsem je zvolil a teď bude mít Brno pozemní tramvaj, já se o to zasadil a zasloužil a vy nic."

"Já bych skoro řekl", na to pomalu Pepek, "že pozemní tramvaj už v Brně je. Alespoň jsem měl dojem, že jsme něčím takovým přijeli sem do hospody."

"Tak to asi byla podzemní tramvaj, co já vím! To není důležité!", zařval Vitásek vztekle.

"Ha ha, metro v Brně, a hodinky s vodotryskem", rýpl si Kakof.

"Aspoň se snaží! A taky prý budou prosazovat šalinkartu za sto osmdesát korun. Tak jsem je zvolil."

"A kulaté trojúhelníky, ty budou nejspíš také prosazovat, že?"

Tady to vidíte, jak dopadl Vitásek. Ještě před časem pozorně pročítal volební programy stran, na internetu se informoval, porovnával, zvažoval, diskutoval, a teď mu stačí slíbit podzemní tramvaj a už je váš. Ale co, aspoň zas nepíše blbosti na web.

Úterý 12Uhodily hice

Kdo se chce ohřát, musí do BamakaDakkar je město v Senegalu, Senegal je v Africe a v Africe, Senegalu a Dakkaru bude v sobotu nebo snad v neděli Chocho. Bude stát před letištěm, a bude mu pěkné vedro, což přesně vím, neboť jsem měl chytrý nápad a na internetu zjistil, že tam tou dobou bude zhruba 28 - 30 stupňů, podle některých předpovědí pak ještě o pět stupňů víc. Chocho se vyděsil, neboť on takový chytrý nápad neměl, zato už měl v batohu zabalený tlustý vlněný svetr. On s sebou vždycky do Afriky několik svetrů vozí, rukavice, šálu a čepici, neboť se tím zamýšlí omotat, aby se k němu vedro nedostalo.

Pěkný hic, fuj. Ani Chochovi se to moc nelíbilo, ale utěšoval se, že v Senegalu dlouho nepobude, a v takovém Mali už bude jistě podstatně přijatelnější teplota. Bohužel, dlouho mu to utěšování nevydrželo, jen do chvíle, než z internetu vylezlo, že v malijském Bamaku je touhle dobou 35 - 36°C. To sice není na dlouhé pochody, ale vydržet se to ještě dá, utěšuju Chocha, a on dí, že v Mali ani velké štrapáce neplánuje, to v Burkině, tam chce ujít asi 300 kilometrů.

Jó, v Burkině, tam to hned jináč vypadá… dnes je v Ouagadougou 37 stupňů, a příští dny to lepší nebude.

Z toho vidíte, jaký je ten Chocho neuvěřitelný chlapík, v bezmála čtyřiceti stupních pošlape tři sta kiláků. Je to hrdina, taky bych chtěl být takový… dokonce jsem se přistihl, jak si říkám, že by to nebylo špatné, jet s Chochem do rozpálené Afriky… i obnošený svetr bych doma našel… tak třeba příště.

Taková Blable, ta si zase usmyslela, že děcko už je na mléko příliš velké, že je mu zapotřebí hutnější stravy, a uvařila mu mrkvovou kaši. Teď se z kuchyně ozývají zoufalé skřeky a vřískot robátka, do toho nadávky a kletby vzteklé Blable. Mrkev asi není u dětí tak populární, jak si představovala. Budu tam muset jít, sic se pozabíjejí.

Pondělí 11Nemocniční anketa

Goro stále úpí v nemocnici a Howadoor vymyslel anketu.

Sobota, 2.11.2002

Někdo se mnou třepe. Cítím, jak mi někdo něco strká do ruky a mluví na mne. Neschopen dotyčné drzé osobě ani vynadat se pokouším otevřít aspoň jedno oko. První co uvidím, je teploměr. V ten okamžik se probouzím a už vím, kde jsem.

Dochází mi, že se opakuje rituál ze včerejšího podvečera. Kolega herec už pobíhá od postele k umyvadlu a pořád cosi mluví o tom, jak se těší na snídani. Já jsem mezitím konečně schopen zaostřit zrak na mobil a vidím, že je … 6:20. Dost se mu divím, při včerejším studiu rozvrhu pobytu jsem se dočetl, že snídaně je až v 7:30. Ale to mi už kolem postele začne jezdit s mopem uklizečka, otevírá okna, směje se na nás a pokouší se, ač marně, o konverzaci. Tomu říkám krásné sobotní ráno! Před snídaní na mne ještě čeká kapačka, ale už se nebojím!

Sestra se trefila hned napodruhé a už to pěkně teče bez nějakého zbytečného bublání, jak se stalo v prvním případě. Hned za chvíli zvoní poprvé můj mobil. Kámoška Mirka, moc šikovná doktorka, škoda, že "nedělá nosy", mi přeje hezké ráno a začíná se mnou cyklus pravidelných konzultací na dálku. Když se doví, že mi dávají Ciphin nitrožilně a že mne opakovaně napíchávají, dost se diví, že nemám v ruce plastovou jehlu, která tam zůstává a jen se k ní trubička od kapačky napojí. Když později s podobným dotazem "zkouším" jednu ze sester, dostává se mi odpovědi, že by se to už nevyplatilo, že dostanu lék nitrožilně už jen 3×. Jenže já už začínám tušit své : V nemocnici se šetří, kde se dá. Nějaká rozpíchaná ruka, sem tam nějaká modřina, je pro celkový chod zařízení naprosto bezvýznamná.

Světlým bodem sobotního rána (a i dalších dnů) se ukazuje být snídaně. Rohlíčky jsou křupavé, tak akorát vypečené, jen toho másla by mohlo být aspoň na dva tahy nožem … Snídaně je až na neděli pořád stejná, ale kvalita tento menší nedostatek omlouvá. Máslo mám z obchodu, když vytáhnu ještě nějaký ten plátek uzeného masa, cítím se skoro jako doma. Dokonce se přemůžu a rozhoduji se vyzkoušet trošku čaje z velké konvice. Tento neuvážený krok jsem si pak na dlouho rozmyslel a opětovně jsem se napil asi až ve středu, kdy jsem byl už patrně hodně otupělý vůči všemu. Dopoledne kupodivu probíhá celkem bez nějakých zádrhelů, kolega herec celkem zajímavě po-vídá o životě, vůbec už nevypadá tak namustrovaný jako včera odpoledne. Dokonce bere s humorem i mé neustálé narážky na jeho styl spaní.

Oběd - jedním slovem katastrofa. Polévka fuj, hlavní chod přímo hnůj. Spolunocležník (teď už nekrvácející), ležící už třetí den, může na rozdíl ode mne srovnávat. Výsledkem je konstatování, že kdyby kuchař, který to všechno navařil, musel z nějakého důvodu ty tři obědy sníst, už by nám od neděle pravděpodobně vařil nějaký jiný a možná bychom se třeba k tomu vepřovému po řecku dočkali oliv a podobných pikantních příloh. Zasmál jsem se, ale při pohledu do zmenšující se tašky s jídlem jsem maličko znervózněl. S takovou bych nevydržel ani do pondělí. Při následném odpočinku a trávení v postýlce jsem proto začal vymýšlet tzv. strategický plán přežití. Výsledkem bylo rozvržení "služeb" známých a rodinných příslušníků. Takže třeba na Blanku vyšla donášková služba na neděli, na ségru na pondělí, … Fungovalo to velmi dobře, dokonce jsem mohl přebytky "rozdávat" na pokoji.

Hlášky typu "svačina je v jídelně" mne už nemohly vyvést z klidu, nehledě na to, že se neopakovaly pouze snídaně, ale i svačiny. Ušetřil jsem spoustu zbytečných kroků, nevydal jsem jedinou kalorii navíc, než bylo potřeba. Podvečer nám zpestřila návštěva jedné uklizečky, která mezi prací vtipkovala o narušené statice budovy, ve které ležíme. Pavilón je opravdu určen ke zbourání, trhliny jsou vidět všude chyba se stala při zakládání sousední nové budovy - neodolný pískovec na něco takového samozřejmě nebyl připravený. Možná se ještě čeká, až "odejdou" i lékaři a sestry, nejlépe by bylo asi začít vše od začátku s čistým štítem, aspoň já bych se k tomu na základě týdenního pobytu přimlouval. Jinak léčení mého zánětu probíhalo celkem předpokládaně - stav se neměnil, doktoři jen krčili rameny. Vysloužil jsem si aspoň pověst vzorného, usměvavého pacienta.

Když mi bylo toto sděleno, už jsem se opravdu neudržel a zeptal se okolostojícího personálu na základě čeho? Prý jsem trpělivý, necukám se při proplachování a ještě se přitom na všechny stihám usmívat. Jiní pacienti si prý dokonce vytrhávali i tu trubičku. "Jakážto opovážlivost a hloupost," myslím si. "Mně se něco takového stát nemůže!" Večer už usínám celkem bez problémů - ponaučen z předchozí noci ulehl jsem s celým jedním hezky modrým práškem, jen do něho vyrýt písmeno … R.

Neděle, 3.11.2002

Opět jsem násilně probouzen, ale rozhodně to není nic tak hrozného jako předchozího dne. Jen mi celkem není jasné, že sestřičku vidím, ale slyším ji jen jakoby v dálce. No, spal jsem prostě s "peckami" od discmana v uších, musím si příště na ten Rohypnol dát větší pozor.

Po snídani, při vizitě v ambulanci se poprvé nesměle opovažuji nadnést dotaz, proč se můj zdravotní stav nelepší a jestli už mají v laborce hotové kultivace (byl jsem ponaučen Mirkou, že to trvá 3 - 4 dny). Dostává se mi odpovědi, že tam zavolají, že už by určitě měly být. S doktory si člověk vůbec hezky popovídá, zejména velmi aktivní v tomto směru byl jeden mladý, začínající. "Tahal" ze mne rozumy ohledně mé práce, mého života, ale když to člověk zkusí obrátit a dozvědět se něco o své chorobě, jako by mu došel dech. Řeči o tom, jak je dnešní medicína složitá a neustále se vyvíjející, člověku na klidu moc nepřidají. Zvlášť když se třeba připojí další doktor a začne tomu prvnímu, který mi zrovna dělá výplach dutiny, něco šeptat do ouška. To se už člověk pomalu smiřuje s rakovinou, AIDS, otravou krve apod. Otrávený jsem teda začínal být pořádně.

Náladu mi nespravil ani oběd, omáčka byla viditelně udělána ze včerejší polévky. Chuť do života mi vrátila až odpolední návštěva Blanky - přinesla hromadu pochoutek, jen ten Krtkův dort zapomněla, měl jsem na něho slinu … Hezky jsme si popovídali, já si měl možnost konečně někomu postěžovat přímo - po telefonu to není to pravé ořechové. Už jsem pomalu začínal vidět vše růžověji, ovšem po jejím odchodu stala další celkem dost ne-příjemná věc. "Kvalitní" náplasti, které držely hadičku v nose, nevydržely, odlepily se a hadička vyjela ven, i přes všechny mé marné pokusy trefit se zpět do provrtané dírky milimetrových rozměrů … Vycházím tedy na chodbu a čekám sarkastické narážky typu, že už i já jsem léčení nevydržel. "Těším" se na nové zavádění hadičky. Těším se ovšem marně, anžto na celém oddělení není jediného doktora, který by byl schopen udělat punkci a zavést hadičku zpět. Už se asi neusmívám, protože sestra se mne snaží uklidit tím, že si aspoň odpočinu od proplachování a nebudou mne tudíž už celý zbytek neděle trápit. Její klid ale celkem nechápu, jsem teď v situaci, kdy jsem klidně mohl být doma a néé se nudit v nemocnici. Provokativně, abych si aspoň trochu ulevil, se tedy ptám, jak dopadly kultivace vzorků. Sestra je očividně nesvá, chvilku se hrabe v lejstrech a pak prohlásí, že už by měly být a … že tam zavolají. Neuvěřitelné …

Večer, když dostávám naposledy Ciphin z kapačky, mne její kolegyně, pravděpodobně za trest, opět správně napíchne až napodruhé. Jinak prý mám krásné žily, jen se do nich trefit prý je problém … V nemocnici mne drží snad už jen představa, že ve středu uteču domů

Pondělí, 4.11.2002

Noc proběhla celkem klidně, spali jsme na pokoji už jen dva, herce v neděli propustili domů, druhý kolega už v noci moc nekrvácel, takže jsem správně udělal, že jsem si dal jen půlku R-ka a druhou jsem ušetřil domů.

Jsa pořád bez trubičky, mám možnost se aspoň pořádně umýt a upravit. Čekám totiž na svou první velkou vizitu na pokoji a ostudu si udělat rozhodně nechci. Doufaje, že se z úst nejpovolanějších už možná konečně něco dovím o svém zdravotním stavu, dychtivě ve dveřích sleduji rychlý postup skupiny lékařů a sester od pokoje k pokoji. Okolí svého lůžka mám už vzorně uklizeno, časopisy, knihy nastrkané pod polštář a deku bůhvíproč zastlanou od jedné ze sester jedním koncem pod matrace. Pořádek asi musí být, třeba by se jinak primář polekal a z pokoje utekl. A to už skupinka míří do našeho pokoje, primář v čele. Pokládá mi záludnou, dost nečekanou otázku "Jak se cítíte?". Má odpověď "Tak jak v nemocnici" ho malinko vyvádí z míry a začíná listovat v mé dokumentaci. Zkouším šrapnel: "Pane primáři, tak jak to vypadá? Nebylo by už na čase změnit na základě výsledků z laboratoře léčbu, nasadit něco nového, současná antibiotika viditelně nezabírají." Ostatní personál pravděpodobně ještě pobaven mou předchozí replikou se neutrálně usmívá, jen mladý upovídaný doktor na mne dělá posunky a ukazuje směrem ven z pokoje, k ambulanci. Primář po chvilce zvedne oči od papírů a omluvně mi sděluje, že si ještě pár dnů poležím, starostlivě se povyptává na podrobnosti včerejšího vypadnutí hadičky a slibuje, že výsledky z laborky by měly být už na cestě a pak se uvidí. A skupinka se plynule přemísťuje k sousednímu lůžku.

Chvilku po vizitě si mne na pokoji vyzvedává mladý doktor, proplachuje mi v ambulanci dutinku, hezky si při této proceduře povídáme o problémech počítačového zpracování map, práce s leteckými snímky apod. K tématu mé nemoci se pořád nějak nedostáváme, tak jsem nucen začít sám a jen tak mimochodem se vyptávám, jak teda vypadají výsledky z laborky, zda umřu nebo ne. Přítomná sestra nesouhlasně kýve hlavou a její slova, že se tam právě chystají zatelefonovat, mne jen utvrzují v tom, že jsem byl ráno při vizitě na všechny moc "hodný" a že jsem ten šrapnel mohl položit primáři trošku přímočařeji. Ostatně personál je placen z mého zdravotního pojištění + nějakých 40 miliard ročně se ještě přisypává ze státní kasičky. Naštěstí na mne ještě čeká světlý bod, snídaně, pořád stejně chutná, i když dnes kvůli vizitě o notný kus opožděná. Zkrácené dopoledne uteklo jako voda a už je tu oběd. Kolega z pokoje viditelně pookřál a poprvé se vydává na průzkum jídelny. Zbaven možnosti předem odhadnout (ne)kvalitu pokrmu se vydá-vám za ním. S ohledem na včerejší večeři (brambory, ždibec masa a hromada rozvařené zeleniny bez chuti) mne ani nepřekvapuje dnešní hlavní chod : ždibec masa, rýže a tradiční omáčka doplněná tentokrát o kousky zeleniny očividně stejné konzistence a složení jako předchozího večera.

Demonstrativně jsem si sedl co nejblíže k okýnku, maso zhltl, zajedl ho suchou rýží a omáčku jsem zcela ignoroval jen tak sedíc a hlasitě bavíc okolí tím co bych si dal teď, nebýt v nemocnici, ale doma. Jedna nedůtklivá zapšklá pacientka se mne pokoušela osočit, že jsem vybíravý, rozmazlený, ale v davu zůstala tentokrát očividně sama. Já se už mezitím v duchu těšil na buchty, které byly v plánu na dobu návštěv. Ségra opravdu nezklamala a plná taška jídla potěšila. Markéta, které se v nedávné době osvědčily návštěvy u "sujokového" léčitele, a tudíž zcela přesvědčená o účincích této terapie, pochytiv od něj určitých základů, mi provedla první orientační testy citlivostí bodů na pravém palci. Překvapeně jsem byl nucen souhlasit, že opravdu dva bolestivé body našla. Jako vyznavač exaktních věd jsem ji posléze vyzkoušel a nechal si něco podobného hledat i na levém palci. Vše negativní. Bylo mi doporučeno ty dva bolestivé body mačkat a jinak podobně trápit s tím, že léčitel mne pak po návratu z nemocnice prohlédne podrobněji. V dobrém rozmaru jsem nechal ségru takto vyšetřit i mého spoluležícího kolegu. I tomu kupodivu aspoň jeden bod našla, takže jsem v roli pokusného zvířátka nezůstal sám. Nedlouho po odchodu ségry se na mne konečně usmálo štěstí a dozvěděl jsem se výsledky z laboratoře. Pěstoval jsem si v sobě streptokoka beta hemolytického skupiny F. Dle slov lékaře je prý hodně odolný vůči antibiotikům, ale že se diví, že na něho Ciphin nezabírá, prý by měl, patří mezi antibiotika pokrývající a léčící široké spektrum těchto potvůrek. Mně, i jako laikovi, velmi rychle došel rozpor mezi těmito dvěmi tvrzeními. Už maličko zoufalý jsem se zeptal raději sám, co s tím dál, zda není nutná nějaká změna. Doktora má otázka z klidu nevyvedla, slíbil mi speciální framykoinový hojivý roztok, který se bude aplikovat po propláchnutí dutiny. Jeho příprava prý ale chvilku trvá, musím vydržet. Tak jsem, krátic si dlouhé chvíle promačkáváním palce, čekal a čekal. Do večera se ale nic nezměnilo, i ten večerní výplach proběhl podobně jako ty předchozí. Když nic jiného, s čistou hlavou se aspoň dobře usíná.

Neděle 10Chlupatá záda řádí v posilovně

Předpověď počasí pro Dakkar v Senegalu, kam příští sobotu přiletí ChochoSedím u počítače, abych něco sepsal, protože mi zas přicházejí spousty mailů od nespokojených lidí, že tu žádné aktualizace nejsou a vůbec celý web že spěje od desíti k pěti, jenže já nevím, co bych měl psát, když se dohromady nic neděje, nervózně se škrábu na zádech a najednou nahmatám jakýsi chlup, a jsem překvapený. Protože to jsem vůbec netušil, že mám chlupatá záda, člověk si tam nevidí, a taky má jinačí věci na práci, než aby si okukoval vlastní záda, a teď v dospělosti teprve to na mne vyhřezlo, ta otřesná pravda, že mám chlupatá záda. Třebas to bude přitahovat ženy, co myslíte?

Včera jsem byl v posilovně, a  dočkal jsem se rovněž překvapení, protože po čtvrtečním debaklu očekával jsem zase fiasko, ale ono ne. Naopak, vlítl jsem na to jak přetopená lokomotiva, rafnul příšerně těžké jednoručky a začal s nimi máchat povážlivě na všechny strany, až lidi uskakovali. Ha, šikmý benč s šestačtyřicítkami, to už se mi dlouho nepovedlo. Já už nevím, čím to je, že jsem chvíli slabý a chvíli zas silný, žádnou zjevnou příčinu to nemá. Ale to nevadí, hlavně, že se karta obrací, už mám zas docela dobrou náladu, i jídlo mi chutná, a hned bych se napral co by to šlo, kdybych nějaké jídlo měl. I obrázek bych namaloval, a taky namaluji, už mám vyhlídnutý motiv. Motivem jsou kamna v čekárně na nádraží v Suchdole nad Odrou, až tam pojedu, kamna si načrtnu a akvarel spáchám. A to pořád není vše, dokonce bych i někam vyrazil, v tak dobrém rozmaru já jsem.

Příští víkend to bohužel nepůjde, musím zůstat v Brně, ale na ten další jsem se domluvil s Vitáskem, že pojedeme na Fatru, a celou ji přejdeme, pokud nás nedostane lavina, jako jistého pana Jakeše. Jestli Vitásek zas na poslední chvíli cukne, tak pojedu sám, tak plný jsem elánu.

I když všecko má své meze, třebas do Afriky, tam co jede Chocho, bych docela určitě jet nechtěl, už proto, že jsou tam strašná vedra, jak jsem se dozvěděl na obskurním webu AccuWeather. Ve dnes přes třicet a v noci jen o málo míň. Brrr.

Sobota 9Goro ve spárech bílé mafie

Dnes pokračuje Gorovo utrpení ve zlínské nemocnici.

Pátek, 1.11.2002

V 11:15 hodin přijíždím do nemocnice s představou, že s plným žaludkem se nastupuje nejlépe, mohl by to být příjemný začátek ozdravného pobytu. Jenže už na centrálním příjmu jsem byl vyveden z omylu - obě zaměstnankyně právě odcházely na oběd … Velmi rychle se mé plány začaly bortit, rozházet mne ale taková maličkost samozřejmě nemohla, minimálně půlka mé velké tašky byla naplněna samými dobrůtkami, zlatá Míša a její rady …

Už těsně před dvanáctou vstupuji do pavilónu č.17, oddělení ORL. Pyžamo, přezůvky, kartáček a další nezbytnosti mám, vše vypadá zatím skvěle. Trochu mne ale zaráží, že jsem přebírán jiným doktorem, naštěstí důvěrně známá včerejší sestra mé obavy rozptyluje. Doktor, ač postarší, si celkem dobře rozumí s počítačem a tudíž mu nedělá problém po zevrubném povyptávání se a po průzkumu mé maličkosti vše posléze hezky vyplnit do úplně nového souboru, hezky kolonku po kolonce. Říkajíc si, že je to asi běžná praxe, vše jen mlčky pozoruji. K. v Zámku by se asi divil … nebo nedivil?

Je pravda, že část mého mlčení byla asi způsobena strachem z neznámého a hlavně neznámé - hadičky. No, nebudu to protahovat, dočkal jsem se! A byl jsem příjemně překvapen - zavádí se umělohmotná trubička, které se bůhvíproč říká hadička, o průměru cca 1,5mm a tudíž se do zaražené jehly hravě vejde a je to! Takže zbývá jen trubičku pečlivě přilepit (při pozdějším pohledu do zrcadlo si připadám jako něco mezi potápěčem a marťánkem), zvážit se (asi budou sledovat, zda náhodnou neztrácím na kilech, uzdravující se pacient určitě přibírá nebo aspoň nehubne) a už šupky hupky do postýlky na s uspokojením kvitovaném vyhřátém pokoji.

Úplně bych ale zapomněl na jednu maličkost - byl mi opět odebrán vzorek z výplachu a slova sestry "V laborce už na ta správná antibitoka přijdou", mne utvrdila, že je vše v pořádku a že tu bude o mne určitě dobře postaráno. A vůbec: každá směna v laboratoři jeden vzorek, vždyť je to při hlubším zamyšlení celkem logické!

Nudit se tu jistojistě nebudu, na pokoji jsme tři, dokonce tu "mám" i jednoho bývalého zlínského herce, pozdějšího režiséra. No, kdy se člověkovi poštěstí si s někým tak důležitým popovídat? J Člověk pochytí i další důležité informace, která nezná ani Míša - např. to, že je-li na pokoji spolunocležník starší 60-ti let, je záhodno si na noc vyptat Rohypnol do zásoby (třeba i domů J ), že nejlepší stravu mají ti, co jsou na dietě, ale musí to být jen a jen dieta s přesným označením 9!

Ležím a čekám. To je vůbec hodně obvyklá činnost na lůžkových odděleních. Co také člověku jiného zbývá. Život plyne od jídla k jídlu, občas pro zpestření proběhne vizita, celkem klídek, ale čas jídla je ten nejočekávanější, určitě jsem si tyto doby zapamatoval lépe než např. doby měření teploty.

Dočkal jsem se tedy po nějaké té hodince i já. Na pokoj vběhne bez zaklepání pomocná sestra (neklepání je zde běžný jev, takže ji chudinku neodsuzuji, to ne!) a hlásí, že si máme zajít na svačinu. Pouze kolega z pokoje, kterému pravděpodobně praskla cévka v hlavě a neustále z něho tečou "potoky" krve, má privilegium, že se mu jídlo přináší až k lůžku. Mohu si teda aspoň předem zjistit, na co se mohu po pár krocích těšit. Trochu mne zarazí pohled na 2 krajíce chleba a nějakou neurčitou tekutinu v hrnku, ale vzpomenuv si na Míšu, je mi vše jasné - mezi těmi chleby bude nějaká pomazánka, když se mi trefí do chutě, nemusí to být zase tak špatné. V jídelně je už plno, žádné zarputilé výrazy na tvářích nepozoruji, bude tedy asi vše v pořádku. Hrnu se k pultíku. Tam se na mne už směje moje porce. Vypadá podobně jako u kolegy. Opatrně rozevírám krajíce a teprve teď jsem vše pochopil - ten chleba je jen tak, bez ničeho. Uklidňujícím dojmem působí slova pomocné sestry adresovaná za mnou stojícímu pacientovi : "Chleba je dost, kdo bude mít hlad, může si přidat!" Na to, zeptat se, čím by mohla být ta záhadná tekutina v bílém hrnku, už nemám dost sil, člověk by nevěřil, jak může být takových pár hodin v nemocnici vyčerpávajících.

Cestou zpět na pokoj ještě stihnu nakouknout do jídelníčku a tam mne čeká další překvapení - na večeři je naplánována jáhlová kaše. Neznaje toho pokrmu, byl jsem nucen obrátit se s prosbou o pomoc na jednoho ze spoluležících. Světa znalý herec mi udělal obsáhlou přednášku ve smyslu, že se jedná o pokrm, který býval na čestném místě při královských hostinách, bývala to a měla by to být vybraná lahůdka.

Dobu mezi svačinou a večeří mi zpestřila celkem humorná situace, při které se jedna, pro mne zatím neznámá, doktorka s jednou, už mi celkem povědomou, nakrátko ostříhanou sestřičkou "dohadovaly", jaké budu brát prášky. Jako první se objevila doktorka a vyptávala se mne, co a jak beru. Já, celkem logicky uvažujíc, že by podobné informace měla mít v dokumentaci, se ško-dolibým úsměvem oponuji, že ty názvy jsou pro mne moc složité k zapamatování. Doktorka od-bíhá, za chvíli se vrací s tím, že mají problémy s počítačem a jestli bych si nemohl vzpomenout. Já, v dobrém rozmaru, vytahuji prášky, které mi ve středu předepsal doktor a ukazuji jí je. Dok-torka se zatváří spokojeně a prosí mne, zda bych si Entizol a Flonidan, kteréžto prý na oddělení nemají, nemohl brát sám.  Za odměnu mi slíbila podávání Ciphinu nitrožilně. Nechtěl jsem si to hned na začátku pobytu se všemi rozházet, tak, ač to byla z mého pohledu velká "lumpárna" (na léky jsem si připlácel 1,60Kč), jsem souhlasil. Za nějakých dvacet minut přichází na pokoj sestra, míří k mému lůžku a vyptává se mne, jaké mám předepsané léky. Už naprosto rezignova-ně odtuším jejich názvy. Sestra se ještě ujišťuje, zda chci v hodiny, kdy je mám brát, budit, to mne už ale neudivuje a suverénně prohlašuji, že v 7:00 a 19:00 si je zvládnu podat sám.

Nejméně hodinu se pak uklidňuji slovy, že takový šlendrián snad už musí skončit, že jsem si to musel vybrat na celý pobyt dopředu.

Kolem 18h nastává doba večeře. Se strachem mířím do jídelny, kde však musím výjimečně udělit nemocnici pochvalu: Přenášení jídla z kuchyně je vymyšleno až překvapivě dokonale - na spodní platu jsou položeny ve vymezených "přihrádkách" jednotlivé pokrmy + příbor a podobně tvaro-vaným platem je to celé zakryto z horní strany. Řešení mi připadalo praktickým i z důvodu, že se člověk vyhne při vracení netknuté nebo skoro netknuté porce nevraživým pohledům obsluhy. Na rozdíl od balení jídla se samotný pokrm ukázal být zcela nepoživatelným. Při ukládání plata do převozní skříně jsem si tedy nemohl odpustit aspoň malé poškádlení personálu. Bohužel je má slova "K jáhlové kaší patří i med!" nevyvedla z míry.

V 19h vchází na pokoj sestra s podnosem, z kterého se směje nádobka podobná kapačce. A ona to kapačka je a tudíž předpokládám, že kolegovi už opravdu dochází poslední krev. Jenže chyba lávky, kapačka je pro mne, je v ní tekutý Ciphin. Takže poprvé v životě si užívám i tohoto privi-legia, i když trošku nečekaně (z neznalosti jsem předpokládal, že to bude injekce, člověk se ale učí pořád …).

A to už se pomalu blížila a nakonec i nastala první noc. Ve vyvěšeném denním rozvrhu se člověk dočte, že večerka je v 21:30. Kolem 21:40 jsem provedl několik testovacích procházek na zá-chod, do jídelny a zpět a nevyslouživ si kromě udivených pohledů sestry žádného napomenutí, usoudil jsem, že to tam visí ještě z doby, kdy podobné přísné režimy bývaly běžné všude a že tudíž nebude problém třeba sledovat televizi i "přes večerku".

Nakonec jsem si řekl, že nejlépe mi to bude utíkat, když budu co nejvíce spát. A jelikož noc je k takovéto činnosti přímo určena, už jsem se na žádnou další procházku nevydal. Bohužel jsem asi na spaní nevybral právě tu správnou chvíli. Pokuste se usnout v situaci, kdy jeden z osazenstva chrápe tak, že mne to nutilo přemýšlet, jak po vzoru jedné z povídek Š&G najít a použít dusítko od trubky, a druhý kolega, naplňujíc už několikátou misku krví, vzdychá, prská, je bezvýsledně odváděn a přiváděn z ambulance … Hlava pod polštářem nestačila, tak jsem kolem 12h učinil první pokus o změnu a vyžádal si vatu do uší. Ani ta však nezabírala stoprocentně, takže jsem byl donucen poprvé v životě použít prášek na spaní. Cítil jsem se jako nějaký přestárlý penzista, bál jsem se, že se už nikdy neprobudím. Ještě kolem 2h jsem se převaloval, pak Rohypnol konečně zabral …
Pátek 8Goro jde do nemocnice

Ha, přesně to jsem potřeboval: Vitásek má kamaráda, co se mu říká Goro, podle jednoho japonského psiska, a onen Goro má několik pěkných vlastností, například rád osahává chlapům kolena. Z toho ale takovou radost nemám, radost mám z toho, že onemocněl a musel jít do nemocnice. Vlastně ani z toho ne, já mu nic zlého nepřeju, ale Goro o tom napsal rozsáhlou, napínavou zprávu, a z té mám radost, protože se mi nechce nic sepisovat, a teď už ani nemusím, když je tady Goro a jeho nemocniční anabáze.

Středa, 30.10.2002

Po několika týdnech marného běhání po doktorech a polykání hromad prášků, kteréžto stejně na mé nemocné dutiny nezabíraly, jsem byl postaven před těžkou volbu : souhlasit s hospitalizací v Baťově nemocnici Zlín nebo úplně přestat věřit tradiční medicíně a využít služeb človíčka, který v sobě asi před rokem objevil léčitelské schopnosti a plně se vrhnul do studia jedné z "odrůd" východní medicíny ("sujoku", omlouvám se za možná ne úplně přesnou transkripci) a její aplikace na jiné obdobně důvěřivé jedince.

Potíž byla v tom, že mi bylo doporučeno zahájit ozdravný nemocniční pobyt už téhož dne. Po zralé úvaze jsem dospěl k řešení, že tak rychlý nástup by nebyl zcela taktický. Vše jsem vyřešil následovně : Vypravil jsem se do Zlína a dal jsem si za úkol na příslušném oddělení ORL (pro neznalé otorhinolaryngologie) zjistit více o podrobnostech strašidelně vypadajících slov mého okrskového "nosaře" - permanentně zavedené hadičky a s tím související proplachování postranní dutiny, nosní dírky a ještě všeho dalšího možného. Na přijmu v ambulanci jsem byl překvapivě srdečně uvítán, pravděpodobný důvod radosti nad mým příchodem jsem pochopil až o pár dnů později. Rozzářená tvář sestry se poněkud zakabonila v okamžiku, když jsem prohlásil, že se mohu nechat hospitalizovat pouze na jeden den a poté budu nucen kvůli neodkladným pracovním povinnostem nemocnici opustit a vrátit se až za pár dnů. Sestra odběhla, vrátila se s doktorem, který po krátkém přesvědčování, typu "práce počká, zdraví nikoliv", rezignoval a souhlasil až s pátečním příjmem. Já byl nucen na oplátku souhlasit s okamžitou kompletní vstupní prohlídkou, při které bylo už rozhodnuto o mém léčení na několik dnů dopředu, do doby, než budou k dispozici kultivace (reakce na antibiotika apod.) mně odebraných vzorků z nosní dírky. Dále jsem byl pozván na krátkou čtvrteční návštěvu z důvodu punkce, což mne už nemohlo nijak rozhodit, anžto jsem to bral skoro jako běžnou součást života, člověk si už při takové páté, šesté punkci stihne s jehlou v dutině, těsně pod okem i popovídat s doktorem o všem možném, např. o počasí. Takže žádná hrůza, jak straší Míša, Martina a podobní zbabělci.

Ve všem tom shonu jsem se na podrobnosti hadiček pozapomněl pooptat, ale žádná hrůza, do nástupu je ještě daleko!

Čtvrtek, 31.10.2002

Dopoledne jsem si zajel odbýt příjemnou povinnost píchnutí a propláchnutí, nic moc velký problém. Na příjmu ORL jsem poznal další zdravotní sestru, která se tvářila jako vrchní, ale s jistotou to tvrdit nemohu. Tomuto problému jsem totiž nepřišel na kloub ani během celého pobytu - Baťova nemocnice totiž nedávno zavedla třísměnný provoz pro všechny a tudíž i při bedlivém pozorování celkem pravidelného střídání doktorů a sester, by se stal úkol, určit kdo je kdo, těžkým oříškem i pro mistra dedukce Sherlocka Holmese. Toto vše připomínám z důvodu, že mi byl za asistence téhož doktora, ale jiné sestry odebrán vzorek výplachu a poslán na kultivaci, viz dále.

Co však problém byl - zapomněl jsem se pooptat i tentokrát. Takže celý zbytek dne jsem trávil nepříjemným přemítáním, jaké to asi bude, co dál … Už jsem věděl, co člověk cítí, když mu přibližně dvoumilimetrová jehla proráží chrupavku. Představa, že je třeba ponejprv udělat nějakou větší díru, přes kterou budou teprve hadičku protahovat, mne dost děsila a začal jsem přes svou nejstarší sestru nahánět toho jejího známého léčitele. Vůbec, sestra mi hodně pomohla kategorickými prohlášeními, že do nemocnice by nikdy nešla ležet, že to jsou řezníci … Naštěstí plodná večerní debata na ICQ s Míšou mne utvrdila v tom, že nemocnice je to pravé, co potřebuji. Navíc jsem byl správně varován před různými záludnostmi, týkajícími se života v takovémto zařízení, na které člověk jen tak sám od sebe přijde jen velmi těžko - např. otázky typu, jak vypadá klasická nemocniční strava, která by měla přispívat k fyzické a také i duševní pohodě, dále třeba to, zda člověk má počítat se samotkou či max. jedním spolunocležníkem, problémy tajných i netajných útěků apod. Během rozhovoru s Míšou jsem stihl ještě navíc zkontaktovat jednu známou doktorku, která mne v mém přesvědčení jen utvrdila. Léčitel počká!

A jak to bylo dál se dozvíte příště, přece si to všecko nevyplácám najednou.

Pátek 8Zas jakési bludy

Sepsal jsem další dávku bludů, tentokrát o tom, jak se co nejlépe ztratit.

Čtvrtek 7Jsem vyřízený

V posilovně v Novém Jičíně si koupili novou váhu, digitální. Tuhle jsem tam na ni skočil, a hrůza pohledět! 87 kilo, a možná a ni to ne, jsem úplně hotový, vyřízený, sušinka. Pak není divu, že to se mnou tak vypadá, ploužím se jako mátoha, zesláblý, ochablý, na umření. Dneska taky. Jdu do posilovny, přitom zívám celou cestu, málem usínám v tramvaji. Potácím se s pětikilovou činkou, ani dřep pořádný neudělám, na hrazdu se nevytáhnu. Tak jdu zas domů. Ach jo.

Středa 6O žďáráku

Na žádost několika čtenářů vrazil jsem na stránku Rad a návodů pár odstavců o žďáráku.

Úterý 5Po putykách

Zase jednou jsem šel do hospody, s Karlem, Pepkem a Vitáskem. V šest hodin do hospody Letadlo. V šest jsem tam přišel a nikde nikdo, jenom jakási strašná kapela si chystala ohavné nástroje, aby s nimi dělala kravál, a číšník mi řekl, že v osm tam bude candrbál, tož abych vyžral tak nejvýš dvě piva a hleděl vypadnout. Pak přišel Kakof a později i Pepek a šklebili se otráveně, protože když je v hospodě candrbál, tak se nedá hrát kulečník, jelikož stoly jsou odstrčené do kouta a přikryté a navíc kdo by tam trčel, v rachotu. Šli jsme tedy o kus dál, do hospody U Šťávů.

V hospodě U Šťávů měli kulečník, ale polámaný. Vydali jsme se přes řeku do putyky Hvězda.

Ve Hvězdě kulečník vůbec nemají, zato je tam také muzika. Pryč z Hvězdy, tramvají ke Dvořákům. U Dvořáků mají rovněž polámaný kulečník, to je snad nějaká epidemie, ale Pepkovi a Kakofovi už je to jedno, klidně by tam zůstali, avšak je tam prý nakouřeno a hnusně, tak se musí do hospody U mocnáře. Jenže tam je zase plno, a tak zuřím a řvu, že kdybych chtěl dělat noční pochody od čerta k ďáblu, tak bych si na to aspoň vzal rukavice, protože mi brzy umrznou prsty, že jsem se přišel opít do němoty, poblít se z chlastu a už nikam nejdu. Vracíme se ke Dvořákům.

Obsluha je ale mizerná, pivo hnusné, a proto, když přichází i Vitásek, přecházíme na fernet s tonikem, což je pití, z něhož se nikdo neopije, i kdyby toho vylokal kýbl. Jsem odpudivě střízlivý, Pepek a Vitásek se hádají, jestli je dobré na mobilu hrát šachy nebo dámu a který má lepší anténu. Kakof vytahuje svůj mobil, ale sklízí jen pohrdavý výsměch, protože jeho telefon je příliš velký a mobil je - aspoň jak jsem to pochopil já - tím lepší, čím je menší, Pepek se chlubí malým telefonem a Vitásek tvrdí, že ten jeho je ještě menší. Já bych asi vyhrál, protože můj mobil je tak malý, že ani není vidět, ale nesoutěžím s mobilisty, chlastám fernet a jsem zhnusen.

Pondělí 4Helenčiny stendapy

Včera jsem skončil u bratrance Marcela, a úplně jsem vynechal sestřenici Helenku, což je chyba. Helenka je umělkyně, vystudovala divadelní režii, a nyní je zaměstnána v televizi, často tam mikrofon třímá a do něj hřímá. Televize je to ostravská, taková ta "veřejnoprávní", a když Helenku v televizi někdo z naší rodiny zmerčí, hned vříská na celé kolo "Helenká, utíkejté, je tam Helenká!". Tím ovšem nechce přimět ostatní, aby utíkali pryč, ale naopak aby běželi k televizi, civěli zálibně na Helenku s mikrofónem a vzdychali "Ach, to je naše Héélenkááá…". Bohužel, reportáže mé sestřenice nebývají dlouhé, takže než stačíme k televizi doběhnout, obvykle už slyšíme jen "Helena Mittáková, Česká televize, Ostrava".

Na sestřenici je zajímavá spousta věcí, třebas rovnátka na zuby. Rovnátka nosila před časem, asi rok je nosila, a každého to zajímalo, na všech rodinných oslavách chtěl každý vidět Helenčina rovnátka, udatná reportérka musela neustále otvírat hubu, všichni jí do ní dlouho a dumavě nahlíželi a přitom mezi sebou diskutovali o rovnátkách, protože takovou věc předtím nikdo z nás neviděl. Teď už je nenosí, zuby má srovnané už dost, ale zato se strašně vzteká, když slyší o volbách. Příčinou nejsou volby komunální, kterých jsem byl přinucen se zúčastnit, nýbrž volby senátní, a to ty, ve kterých zvítězil pan Železný. Pana Železného z Novy Helenka pranic ráda nemá, a to je slabé slovo.

"Zabít, zastřelit, roztrhat!", skřípala rovnými zuby Helenka, "To nejsou lidi, to jsou bastardi, když toho hajzla zvolili! Jak můžou mít volební právo?! Svině."

Tak všelijak zuřila, až jsme se báli, že nám taky něco udělá, zvlášť když zjistí, že na televizi máme naladěnou i Novu. Nakonec se trochu uklidnila a povídala o tom, jak točí různé věci, o kterých nevíme, co jsou zač, protože se cizokrajně jmenují, například "stendapy". To nevěděl nikdo, co to je, a tak jsme jen účastně přikyvovali, když Helenka líčila, jak je natáčení stendapů obtížné a že se každou chvíli něco stane, třebas minulý týden spadla ze střechy taška.

"Na tebe?", děsila se máma.

"Ale ne na mě", řekla mrzutě Helenka, "na zem, asi o padesát metrů dál. Ale to stačí, bylo po stendapu."

Z toho je vidět, že ať je to co je to, rozhodně jsou ty stendapy křehká věc. Chtěl jsem se také blýsknout znalostmi a řekl jsem, že jsem tuhle v posilovně slyšel jakousi píseň, kde se zpívalo "Stendap fór čempijóns", načež se na mne Helenka dlouze podívala, zaťukala si na čelo a pak už neříkala nic. Inu, je to umělkyně.

Neděle 3Máme doma kapiláry

*Investuj do Pandory a kup si dvd mechaniku, usetris 5-10 hodin na jednom filme a mozes programovat a zarobit na to dvdcko. Este lepsie kupit rovno dvd napalovacku…

Erik

DVD mechaniku v počítači samozřejmě mám, vždyť bez ní by mi ty filmy z půjčovny byly k ničemu. Nebo ono to snad jde přehrát nějak jinak, bez DVD mechaniky? Klasické vinylové desky se daly s trochou obratnosti přehrát špendlíkem a kusem tvrdého papíru, ale DVD… to nevím. DVD vypalovačka je zatím drahá, zvlášť, když bych ji využil na přepálení pěti filmů. Navíc dnešní vypalovačky umí, pokud vím, jenom jednovrstvá média s kapacitou 4,7 GB a většina DVD má okolo šesti gigabajtů, takže by to stejně nešlo jednoduše vzít a zkopírovat. Já to ani zas tak moc nepotřebuju, přehrávat přitroublé filmy, zajímá mě to spíš jako technologie a žere mě, že to tak úporně vzdoruje.

Chová se to jaksi podivně. Kreslené filmy převedené do DivX sice nejsou nic moc, ale dá se na ně aspoň koukat, ovšem pornofilmy, to je vyslovená katastrofa. Když už jsem byl v půjčovně, tak jsem jich několik přinesl, protože v pornofilmech lozí nazí lidé a divně se u toho tváří, což je zajímavé sledovat. Zvláště Blabli to enormně zajímá. Po převedení do DivX ale po sobě nelozí lidi, nýbrž jenom hromady oranžových čtverečků, což už není ten pravý kulturní zážitek z hodnotného filmu a Blable se vzteká a směje se mi, že jsem počítačový břídil. Čert ví, čím to je.

Kapybara africkáVčera k nám přijeli příbuzní. Ne jen někteří, ale všichni, co jich jen máme. Naštěstí nepřijeli najednou, ale po částech, od rána do večera se u nás střídali. Byly totiž Dušičky a příbuzní se vypravili na hřbitov, podpalovat tam fakule a klást věnce. I my půjdeme na hřbitov, zapálit svíčky a nadávat, co nám zas zloději z hrobu ukradli, ale až zítra, dnes tu máme příbuzné.

Nejdříve si to přihasili příbuzní z obce Hlavnice u Opavy. Tito příbuzní se vyznačují velkým vztahem ke zvířatům, mají doma psy, kočky, koně, hady, štíry, blechy, krysy, šváby a jiné živočichy, které ani neznám. Jejich pes jednou kousl tátu, ale táta na ně nezanevřel, protože není mstivý, i když, pravda, poté jistou dobu harašil ve sklepě a zuřil, že zas někdo někam založil jed na krysy, zrovna, když ho nejvíc potřebuje. Příbuzní - strýc, sestřenice a její manžel - pili slivovici a poslouchali naříkání mé mámy nad naším psem, který už je starý, nemůže chodit a asi už dlouho žít nebude. Kývali soustrastně hlavou a pak se ptali, co si naši potom pořídí za zvíře, protože bez zvířat v domácnosti jest život nemožný. Mí rodiče sice zpočátku tvrdili, že už žádnou bestii domů nechtějí, ale pak začali zcela vážně přemýšlet nad tím, jaký by ten nový pes měl být, jestli spíše delší nebo spíše větší, až jsem se divil.

Ptal jsem se tedy, proč zase psa, jestli by třebas kočka nebyla vhodnější, celé dny se někde toulá a dá pokoj, avšak táta začal na kočky nadávat, že jsou ohavné, proradné a smrdí. Tak tedy kočku ne, já na to, ale co třeba nějaké úplně jiné zvíře? Proč nebýt originálním? Strýc mě podpořil, a navrhl fretky. Prý jsou milé, přítulné a kdyby nebyly, tak se snědí, neb jsou též chutné. Fretky však mí rodičové odmítli, jelikož příliš připomínají krysy. Ne snad, že bychom se krys štítili, ale má sestra Kateřina už krysy jednou chovala, a stalo se, že krysa prokousla mámě obě uši. Nejsou tedy s krysami dobré zkušenosti, i doporučil jsem raději kapybaru.

"Kapybara?", ptal se strýc, "co to je?"

"To je africký hlodavec, větší, až půl metráku má. Žere trávu, což vyjde lacino. Takové velké morče to je. Hravé, přítulné."

"Kapilára?", divila se máma, "to mi něco připomíná, kapilára, ale v životě jsem to neviděla. To by bylo opravdu originální, chovat doma kapiláry."

I tátovi se to zalíbilo: "To jo, to bych v klubu hned všem řekl, že jsme si kapiláru pořídili a oni by kývali hlavou a říkali 'Kapiláry, to známe, to se teď hojně chová', ale přitom by vůbec nevěděli, co to je. To si opatříme, i na zloděje bude kapilára dobrá, u psa každý ví, co může čekat, buřtem ho omámí, ale tuhle bestii? Kde se dá kapilára vzít?"

Povídám, že kapybary se vozí asi z Afriky, a že zrovna Chocho do Afriky jede, tak mu napíšu, aby mládě kapybary dovezl. Dá to do kapsy, toho si ani nikdo nevšimne. Doma si kapybaru pěkně vykrmíme, a nebudeme se muset sekat s trávou na zahradě. Samé výhody. Všichni souhlasí, ujednáno, budeme chovat kapiláry.

Pak přijíždějí další příbuzní, zejména bratranec Marcel, který je chirurgem. Tomu se raději o zchátralém psovi nezmiňujeme, protože by ho hned chtěl rozřezat a sestavovat zpátky novým, lepším způsobem, zato se neopatrně podřeknu, že převádím video do DivX a to je konec, další hodinu Marcel líčí, jak on též převádí video sem a tam, protože si na to koupil počítač, celé večery nic jiného nedělá a až bude mít všechno převedeno, tak z toho bude domácí kino. Ajajaj, že jsem něco povídal.

Zbytek dne se u nás střídají další a další lidi, až mi z toho jde hlava kolem a už se mi o tom ani nic nechce psát.

Sobota 2Volte voly

"Volit? Jak, volit?", ptám se mámy překvapeně.

"No volit, do schránky lístky strkat, nedělej se blbým!"

"Ale já přece k volbám nechodím, vždyť to víš."

"S tím je konec, synáčku. Jestli se chceš doma najíst, tak dnes k volbám půjdeš."

"Hm. Tož to se asi budu muset najíst v hospodě."

"To ti nepomůže, volit stejně budeš, z toho se nevykroutíš. Už se čeká jenom na tebe, zakroužkujeme lístky a jdeme."

"A co se, sakra, děje? Co blbnete? Dvanáct nebo kolik let hrajete tu samou loterii, nikdy jste nic nevyhráli a pořád na to věříte, já se vám divím. A ještě mě byste do toho zatahovali, pchá, volby jakési."

Přichází sestra a přidává se k mámě: "Jenže dnes je to jiné, kandidují strašní grázlové, je třeba volit proti nim, zatrhnout jim to, jinak nás zničí! Jsou to darebáci, my však zakroužkujeme ty ostatní a oni se můžou jít klouzat."

"A ti ostatní nejsou darebáci?", ptám se, "Nebo je vůbec neznáš a tak zatím jenom nevíš, že to jsou taky lumpové?"

"Nesnaž se to zmotat! Volit se jít musí, protože jinak se starostou stane chlápek, kterého všichni známe, je to grázl a mučil v kravíně koně!", řve sestra.

"A teď bude týrat lidi!", lomí rukama máma. Táta jenom krčí rameny: "Co já vím, co to do nich zas vjelo…"

"V kravíně koně? Proč tahal koně do kravína?"

"Nekomplikuj to! Ostatně na tom právě vidíš, jaký je to mizera. Týral zvířata, teď bude týrat lidi a je to strašný korupčník, proto se tam musí jít, zakroužkovat jiné lidi a tím jej zničit, postavit hráz darebákům, zastavit je!"

"No pasaran!", řve sestra hystericky. Čert ví, kde to vzala.

"Ty si žiješ v Brně, tobě je to fuk, ale my musíme bydlet tady a jestli se ten člověk dostane na radnici, tak to tu všecko zdevastuje! Jestli nepůjdeš volit, nejsi můj syn! Až jednou umřu, budu tě chodit strašit, pak bude pozdě si to vyčítat, ani takovou maličkost bys pro starou, ubohou maminku, která tě na těchto udřených, upracovaných, mozolnatých rukou… špendlíčkem hrabat na hřbitově budeš…"

"Ježišmarjá, tož jste se pomátli všeci?", začínám se vztekat, "To je citové vydírání! Nikam nejdu, volby nesnáším!"

 Sestra najednou otočila: "Tak víš co, mami? Tak ať teda nechodí. Když je takový, když mu víc než na nás, na vlastní rodině, záleží na těch jeho, pche, zásadách."

"Počkej", vysvětluji, "tady nejde o nějaké zásady, já žádné zásady nemám, tady jde…"

"Jo nemáš, to si klidně můžeš tvrdit, že nemáš, ale každý to vidí, jen na zásadách ti záleží, ty tvé principy…", vykládá sestra znechuceně a šklebí se. Ona to dobře ví, že její šklebení nenávidím.

"Jaké principy? Co to meleš? Kde bych já vzal jaké principy? Principy jsou pro debily, fuj, zásady, já jsem úplně bezzásadový, bezcharakterní křivák, směju se tvým zásadám, podívej, takhle se směju, srdečně, chachacha!"

"Jo jo", dí chmurně sestra, "jen se směj, na tom nic nezměníš, prostě jsi zásadový člověk, co nikdy nechodí k volbám, to se nedá nic dělat. Charakter. Spolehlivý. Mirek Dušín. Rovná páteř, co?"

"Tak to ne, to teda ne, to mi nikdo nesmí říct, tohleto", zuřím, "jde se volit a hned! Já ti dám zásady! Já ti vytmavím principy! Dej to okamžitě sem, ty lístky! Všecky zvolím, já ti předvedu, jak kálím na charakter! Jak se to dělá? Kde se to má zaškrtnout?!"

Sestra se spokojeně směje, jak na mě vyzrála a máma mi ukazuje lístky. Vlastně jenom jeden lístek to je, takový velký arch papíru a na něm spousta jmen.

"Všecky zvolit právě nesmíš", nabádá mě, "volí se dvacet devět lidí do zastupitelstva, a nám jde o to, aby se tam někteří lidi nedostali. Proto zakroužkujeme dvacet devět lidí dočista jiných, ti zvítězí a bude to. Takže si můžeš zatrhnout devětadvacet lidí, ale ne ty, které ti řeknu. A vůbec nejlepší bude, když ti to zaškrtám já, nebudeš s tím mít práci."

"Tak jo", souhlasím "ale rychle, hned chci jít k volbám, ta kačena mě ale naštvala s tím charakterem. Co to tady škrtáš, to je přece jakýsi komunista!"

"To sice je", vysvětluje máma, "ale je to takový neškodný blbec, já ho znám. Ten je totálně neschopný, nedokáže udělat vůbec nic, ani nic pokazit. Právě takové lidi tam potřebujeme."

"Ale to ne, komunisty já volit nebudu", odporuji.

"No dobrá", říká máma smířlivě, "když nechceš, nemusíš. Najdeme neschopné blbce v jiných stranách, když ti komouši nevoní, to nebude problém. Tak co tihle, ODS?"

"ODS?! Já mám volit ODS? To myslíš vážně?"

"Tak ODS taky ne… pak tu tedy máme lidovce…"

"Nakopat lidovce! Já tak budu volit lidovce, křesťany smradlavé, pámbíčkářské! Satanisty na ně!"

"Tož zelené?"

"Zelené?! Pobít zelené! Miluju jaderné elektrárny!"

"Takhle by to ale nešlo, to nám zbyli akorát nestraníci, a těch ani dvacet devět není, navíc je to tam taky samý grázl a zloděj. Uděláme to takhle - já zakroužkuju dvacet čtyři lidí, co znám, komunisty teda ne, když nechceš, a ty si pak zatrhneš pět dalších, co si vybereš sám a bude to."

"Tak jo."

Máma poškrtala lístek křížem krážem, a já pak víceméně náhodně vybral dalších pět lidí. Jeden z nich byl nezaměstnaný, ten mi byl sympatický a taky to potřebuje, plat zastupitele, pak jsem zakroužkoval chlapíka, co chová poštolku, protože ho znám a vím, že je cvok, a ty ostatní neznám. I vyrazili jsme k volbám, které se konají v divadle, visela tam fangle, sedělo pět lidí a muselo se jít za prostěradlo. Za hadrem se lístek strkal do obálky a bylo tam napsáno, že se obálka nemá zalepovat, tož jsem ji samozřejmě zalepil, abych se aspoň nějak pomstil. "Zkurvené volby, zasrané volby", mručel jsem si potichu pod nos, narval obálku do bedny, co tam na to měli a šlo se zase domů. To jsem zvědavý, co v téhle loterii tentokrát vyhrajeme.

Pátek 1Jedu domů

Pozoruhodné! Dnes, zdá se, Chocho nic nového neztratil.

Tak si tak jedu domů k rodičům, bych tam strávil víkend pojídáním obludných hromad jídla a válením se v posteli, sedím ve vlaku, nic zlého netuše, když v tom, ejhle, vlak nejede do Přerova, jak by jet měl, ale do Olomouce, jak by jet neměl. Cestující koukají nervózně z oken, a když vidí, že se vlak řítí neznámým směrem, začínají panikařit, pobíhají po vagóně a kvílí. Zvláště paní, se kterou sedím v kupé, vříská, prý nechce jet do Olomouce, jak to přijde, že se jede do Olomouce, že ona chce jet do Přerova a v Olomouci nikoho nezná, tak co tam bude dělat. Říkám, že to je jistě jen omyl, asi někdo špatně přehodil výhybku, že si to tak nemá brát, že se stejně brzy srazíme s jiným vlakem, všichni se zabijeme a budeme mít klid. Paní ale není vůbec uklidněná, a když konečně přichází průvodčí, spolu s ostatními lidmi se na něj vrhá a hrůzně klne. Průvodčí se chechtá a praví, že nejde o omyl, vlak jede odklonem, a srážka a vykolejení nehrozí. Tedy alespoň ne víc než obvykle, povídá poťouchle. Zpoždění, to ano, to bude větší než obvykle, většinou prý se do hodiny vejdou, ale dnes to budou spíše hodiny dvě, dodává a odchází.

Povídám paní, že znám člověka, který dráhy pro jejich nespolehlivost nenávidí až tak, že jezdí vždy načerno a tím tuto společnost trestá a to se paní náramně zamlouvá a vyzvídá, jak se dá jezdit vlakem bez lístku, prý to taky tak bude dělat. Pak koukám ven do kraje, vždycky když jedu kolem Prostějova, tak se mi krajina líbí a říkávám si, že bych se sem měl jednou vypravit na kole, neb jest to kraj pro cyklistiku jako stvořený. Zuřivá paní si ještě dlouho pro sebe vztekle brebentí, já ale vyhlížím Žabec, což je malá osada, význačná tím, že se tam narodili někteří příbuzní, a už jsme tam a není to Žabec, nýbrž Blatec. Špatně jsem si to zapamatoval.

V Přerově na nádraží už vlak očekává nestvůrný dav, lidé se nemohou vejít ani na perón, kolik jich je, a padají do kolejiště. Vlak zastavuje, lidé se rvou dovnitř, láteří nad hodinovým zpožděním a šlapou po sobě. Kupé je v mžiku plné, a příchozí chlap po mě řve:

"Tak co to má znamenat?! Kde jste s tím vlakem tak dlouho byli?"

V uličkách jsou už lidé namačkáni ve dvou vrstvách, když se vlak znovu rozjíždí. Po čtvrt hodině zastavuje v Lipníku, a odněkud zprostředka vagónu se ozývá nářek: "Pusťte mne ven! Potřebuju vystoupit! Nemůžu se dostat ven! No tak, lidi! Sakra! Vždyť ten vlak se už rozjíždí, ježišmarjá, co já budu dělat v Drahotuších, potřebuju do Lipníka!". O chvíli dál, na další zastávce, v Drahotuších, tentýž hlas nadává: "Všechno to rozkopu! Do prdele, aspoň tady musím vystoupit, přece s váma nepojedu až do Ostravy! Tak pustíte mě nebo ne?!". Kdepak, zase se ven nedostal a tak se až do Hranic ozývají sprosté nadávky na adresu drah, lidí a vesmíru vůbec.

V Suchdole na mne čeká táta, má zrovna cestu kolem a veze mě autem domů. Spokojeně se směje, když mu vyprávím o cestě vlakem, protože táta na vlaky nevěří, a pak povídá:

"Připrav se, doma tě čeká překvapení!"

A taky že ano, před domem už stojí máma a křičí na mne:

"Ani se nevyzouvej, dostaneš lístky a jdeš volit!"

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/