* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Prosinec 2002

Úterý 31Ejchuchů

Výsledky ankety

*

Tátovo letadlo je na prodejTak jo, není to komár bodavý, nýbrž komár pisklavý, ten culex pipiens. Zvrtal jsem to. Stejně se divím, když člověk rozvádí dalekosáhlé úvahy nesmírné závažnosti, zabývající se všehomírem a spoustou ještě jinačích nevídaných a zásadních věcí, tu se nikdo neozve, ovšem culex zajímá každého.

S anketou je konec, už nikdo hlasovat o pozitivnosti růží nebude, už toho bylo dost. Správně a rozumně zvítězil názor, že spořitelnu patří vyhodit do luftu. Že mi chce spousta lidí narvat kytku růží do krku mě nijak nepřekvapilo, ale čekal jsem, že více lidí nalákám na možnost "naopak". Kryštof Kolumbus beznadějně propadl, dobře mu tak, a na zbytek se podívejte sami.

Kdyby chtěl někdo koupit letadlo, tak táta jedno prodává. Pověřil mne, abych to rozhlásil po celém internetu, zatím jsem dal inzerát na www.vztlak.cz, do Inzert Expressu a Annonce. Nevíte ještě o něčem?

Dneska je hnusný Silvestr, vůbec to nesnáším, Silvestry odpudivé. Navíc mí rodiče provozují Silvestry tím nejpříšernějším možným způsobem, a to sezením u televize a čuměním na debilní pořady, převážně v produkci TV Nova. Táta ty hrůzy z obrazovky ke všemu ještě nahrává na video. Maniak. On vůbec nahrává na video kdeco, už má plnou skříň kazet, nikdy se na ně nikdo nedívá, ale on nahrává a nahrává. Ani on sám na to nekouká, čas od času přijde a skuhrá:

"Mám spoustu filmů na kazetách, nechceš se na některý podívat?"

"Nechci", říkám. I ostatní to říkají.

"Opravdu? Mám třebas Slunce, seno a pár facek. Vážně nechceš? Pustil bych to hned."

"Proboha! Jenom to ne!"

Táta je otrávený, že neuspěl, pak ale zas dávají v televizi nějakou hovadinu nakvadrát. Hned ho to zaujme a přemýšlí:

U splavu - kostel v Žilině u Nového Jičína"Slunce, seno a kupa hoven… nemám to už někde nahrané? Hm… teď nevím… těch kazet je už tolik… snad bych je měl popsat… tak já to raději nahraju, co kdyby se na to někdy chtěl někdo dívat."

Nepoučitelný videocvok. Takže naši civí na bednu, já sedím v sousední místnosti a čtu si Karla Čapka "Hovory s T.G.M.", protože nedávno jsem četl jinou knížku o Masarykovi a tam jej do nebe vychvalovali, pročež chci tomu přijít na kloub, co na něm ti lidi viděli, abych byl též do nebe vychvalován a mohl na to reagovat tak, že všecky chváliče pošlu do řiti. A taky bych rád věděl, jestli je můj názor správný, že jest názor nesprávný, když někdo říká, že Masaryk byl vědec, protože po mém soudu to žádný vědec nebyl, kde by k tomu přišel. I čtu a čtu a vážně, na straně 56 toho mám dost, žádný vědec to nebyl, jenom mudrlant jakýsi nábožensky zatížený, mám jej po krk, odvedle vřeští Silvestr, grrr, agresivně vrhám TGM nazpět do knihovny a jdu si raději číst Jana Nerudu.

Ono to také není bůhvíjaké čtení, ale zas na druhé straně lze od Nerudy pochytit mnoho slov a obratů, které se dnes už nepoužívají, začít je používat, a být tak za chytráka a vzdělance. A člověk se občas i zasměje, třebas když Neruda píše o koblihách. Koblihy byly postní jídlo, snad masopustní či co, v tom mám určitý zmatek, v každém případě se pekly a pojídaly jen v jistou stanovenou dobu v roce, jako třebas dnes kapr na vánoce, které píšu vždy s malým v, což je chybné, ale já to tak dělám schválně. Nu a právě v Nerudově době se počaly koblihy péci nejen v onu tradiční dobu, ale i jindy a Neruda se nad tím pozastavuje, volá kam to povede, že za chvíli dopadneme s koblihama tak, že si je budeme moci koupit na krámě kdykoli na ně máme chuť a nejen o masopustu, to že už si klidně pak můžeme koupit kdykoli třebas i svatební koláčky, a nejen o svatbě. Tak daleko to dospěje, říká Jan Neruda a člověk se od srdce zasměje.

Ovšem u Silvestra v televizi se člověk nezasměje, leda pobleje. Máma za mnou z obýváku v pravidelných intervalech dolejzá, jestli nechci chlebíček, jestli nechci víno, a já vždy hrdě a naštvaně odseknu že ne, stávkuji. Štrajk! Já jim dám Silvestra na Nově, já jim ho osladím, televidiotům. A dal bych si víno a chlebíček, to se ví, že dal.

Docela by mě zajímalo, jak ono to se Silvestrem vlastně je, jestli se slavíval i dříve tak masově a odkdy vlastně, anžto mám podezření, že celé jest to jen výmysl televize, která si umanula, že vyrobí umělý svátek, a všichni budou chlastat a radovat se, i když není proč, jelikož se v televizi dozvědí, že je to tak správné. Budu se muset zeptat táty. Vánoce, ty byly vždycky, a tady jsou s velkým písmenem ne kvůli mé nedůslednosti, ale protože jsou na začátku věty, ovšem Silvestr třebas ne. U Nerudy se Silvestr kupříkladu vůbec nevyskytuje, přinejmenším ne do strany 113.

Alena píše, že mají v Rychnově, cituji, "pověstný obraz", ovšem čím je obraz pověstný, to už nezmiňuje. Snad chce, abych celý natěšený na pověstný obraz škemral, Alenko srdénko, dušinko má, pověz, čím jest pověstný, řekni, holubičko naše, nu, netrap ubožáčka. A já měl málem také pověstný obraz. Namaloval jsem tady jeden místní kostelík a splav, celkem se mi to povedlo, myslel jsem si, a chodil jsem kolem obrázku zálibně a pořád, pak jsem i Blabli přivedl, aby se podívala a pochválila, a ona se podívala a nepochválila. Naopak řekla:

"To mi silně připomíná taková ta prkénka, jak se na patřičných místech ožahnou a pak se do nich vypálí pájkou Zvolen nebo Hradčana."

Tož mohl být pověstný obraz, jelikož nechybělo mnoho a ještě mí pravnuci by si vykládali, že kvůli němu pradědeček zaškrtil prababičku. Nakonec jsem se ale ovládl, však Blable tupá je, co ona tomu rozumí. Věčně v kuchyni, ve všem pak vidí prkénka na krájení, co člověk od takové osoby může chtít. Já se však opájím plastičností mého výtvoru, vždyť ono se zdá, že se sametová kostní čerň, opaleskující všemi odstíny, nad papírem kvalitním přímo vznáší! Jen znalec, kulturní tvor a koedukovaný vzdělanec obraz ocení, ostatní ať tlemí na Silvestra na Nově.

A můžu napsat i Vánoce, když na to přijde, však je mi to fuk.

Pondělí 30Já z těch svátků zmagořím

Alenin izolátor Izolek Po obědě přijíždí Blable i s haranty, plná nových dojmů a nadšeně rozpráví, kterak byla u Aleny. Alena má nového koníčka, a to izolátor, našla jej na poli, domů vzala, omyla, osušila, do peřinky zabalila, říká mu "Izolek" a páše s ním různé nepřístojnosti. Blable se tomu směje a ještě víc se řehtá, když vykládá, jak Alenin manžel pan Ota, když se mu doma sešlo osm samic na jedné hromadě, propadl panice a s nejasnou poznámkou v tom smyslu, že se nutně potřebuje projít, když je venku tak krásný mráz a vánice vyrazil do zasněžených polí, temných hvozdů, mrazu, sloty a nečasu, vstříc noci a vytí vlků, a ještě před půlnocí nebyl doma. Možná bezcílně bloudí krajem dosud, jen aby nemusel trčet s ukdákanýma  ženskýma doma. Já se mu nedivím.

Když se dosyta nachechtala a pozřela mísu zákusků, zasedla Blable k oknu. Za oknem je krmítko, do něhož se slétají různí ptáci, co jim říkáme souborně "ftáci" a dosud jsme se nijak zvlášť nezajímali, jaké je jejich jméno nebo příjmení. To však teď přestane, anžto Blable neměla o svátkách u rodičů nic jiného na práci, než číst literaturu o ptákách a tak je teď plná znalostí, sedí u okna, civí na ftáky a vykřikuje:

"Sýkora koňadra! Modřinka! Brhlík!"

"Brhlík?!", divím se. V životě jsem to neslyšel, "brhlík".

"Brhlík lesní!", raduje se Blable, a já vidím, že je doma pojednou o magora víc.

"A co culex pipiens?", ptá se táta.

"Cože?"

Nikdo nic nechápe, až po čase z táty vypáčíme, že měl jednou spolužáka, který na všechno odpovídal stereotypně "culex pipiens", ať už se ho ptali na cokoli, a teď se mu to skrz brhlíka vybavilo. Culex pipiens asi není nic, míní táta, a pak je překvapen, když mu v knize nacházíme, že culex pipiens je česky komár bodavý. Kroutí hlavou a hučí, že si padesát nebo víc let myslel, že to není nic a on to komár, ale že už bohužel nemůže tomu kamarádovi zavolat, že to konečně zjistil, co je culex pipiens, jelikož před několika lety jeho podivínský přítel umřel. Zadusil se okurkou.

Neděle 29A pak kdo je hovado

* Čau zrůdo,

ty se vždycky stavíš jen na deset minut a já si z nich stihnu zapamatovat jen pár bezvýznamných detailů. Například vzhled naší záchodové mísy, jak se mazlíš s polštářkem, který tak úžasně hřeje, anebo tvarohovitý vzhled tvých bílých stehen, z čehož jsem zvracel nejvíc.

Taky se mi matně vybavuje, jak ses ptal, čím jsem natřel ty kozy v ložnici a já ti tvrdil, že syntetikou, ale to není pravda. Různými barvami v plechovkách jsem natíral předešlý model koz v tolika vrstvách, až úplně ztratily tvar a odebraly se do popelnice. Tento model jsem natíral Primalexem Polar (TM), který jsem obarvil vodovkama. Tak dlouho jsem míchal tělovku, až se z toho stala černoška.

A co že jsi tak brzo vypadnul? A kdo mě to tak láskyplně přikryl, když jsem se odkopal? Matně se mi taky vybavuje, že když jsem blil tu hrachovou polévku, měla ještě celkem solidní chuť a byly v ní kusy nerozžvýkaného uzeného. Ty rohlíky byly sice trochu rozmočené, ale taky se daly.

Janík

Sobota 28Janíkovy kozy

Dnes jsem se vydal za Petrem Janíkem, což je můj šílený kamarád a bydlí ve Frýdku-Místku. Ve skutečnosti bydlí jenom v jedné půlce Frýdku-Místku, ale já si nikdy nemůžu vzpomenout, jestli ve Frýdku nebo v Místku, avšak i tak jeho dům bystře najdu. Petr neměl doma ženu, zato láhev vodky, jelikož on obvykle lokává vodku, ale já mu přivezl místo vodky láhev džinu, za který jsem dal hříšné peníze, jen aby to prase poznalo, co jest to kulturní pití, leč ono ne, prý džin smrdí, vodka je čistý alkohol, a furt chlastá a furt chlastá, on už jiný nebude.

Kromě vodky, která v něm kvapem mizí, má na stěně přisádrovaná dvě obrovská ňadra, která sám usochal. Vyzvídal jsem, jak to udělal, avšak Petr se zdráhal prozdradit podrobnosti, aby mu jeho nápad někdo neuzmul, protože zamýšlí na sádrových ňadrech vydělat stáda peněz. Zjistil jsem jen, že základem je sádra nalitá do prezervativu.

Bavili jsme se tedy o sádrových prsech a potom o počítačích, neboť Petr má též počítač, který jej nesmírně baví a bez ustání o něm žvaní, to je snad už nějaká choroba, furt jenom počítač počítač počítač, cédéčka pálí jak na běžícím pásu a furt mi chce předvádět další a další báječný software. Marně mu říkám, že počítače jsou víc jak patnáct let můj denní chleba a jsem jedině rád, když je zrovna nevidím, stejně pořád kecá o tom, jak by všecky počítače předělal a napálil si milióny bootovacích cédéček a i jiné závažné skutečnosti mi sděluje, jako třebas že bude blít. A hned taky blije, ze záchodu se ozývají strašlivé zvuky, pak se vrací, pokračuje ve větě tam kde přestal a už zas loká vodku, aby mohl za půl hodiny blít nanovo. Takový on je to člověk.

A ještě vyjma koz na zdi a počítače má takový malý plastikový pytlík, co mu dala jeho máma lékárnice. Pytlík je žlutý, je v něm údajně roztok síranu sodného a ještě je tam plíšek a když se plíšek zmáčkne, tak celý obsah pytlíku naráz zkrystalizuje. Vlastně ne úplně naráz, postupně, nejdřív to začne u plíšku a během půl minuty se rozšíří po celém pytlíku. Celá ta věc se přitom zahřeje. Pak se musí pytlík chvíli v rendlíku povařit, krystaly se zas rozpustí a až se sáček zas trochu ochladí, může se plíšek zmáčknout nanovo. To je věru jiná zábava, než počítače, sedím u plotny, nahřívám pytlík v rendlíku, Petr zvrací a žvaní o programech.

Pátek 27Blablino neónové srdce

*"Všechno mě už pěkně s, vždyť je to celý na h", prozpěvuji si už od rána, a to docela radostně a uvolněně, což zvláštně kontrastuje se zuřivým obsahem písně. Skladbu tuto hrála skupina Barel Rock, a jedná se vlastně o zhudebněný dopis redakci listu, ve kterém se rozhorlený pisatel poměrně vulgárním způsobem ohrazuje proti jakýmsi nařčením. Redakce nezveřejnitelné výrazy nahradila tečkami, jen počáteční písmeno z nich ponechala, a tak vznikla píseň "KGB a STB, j.b. na t.b.".

Barel Rock hrál skladbu před lety na Portě v Olomouci, a pokud si pamatuji, diváckou Portu vyhrál, což bylo docela srandovní, jelikož zjevně o žádný folk nejde a Porta byla (nebo to ještě existuje?) festivalem písní folkových. Jenže po nesnesitelných dávkách odporně kluzkých, mazlavých, oslizlých, únavně umňaučených folkových skladeb, sentimentálních až k zalknutí, byl festovní bigbít Barel Rocku tak příjemným osvěžením, že pro něj hlasovali i ti nejpošahanější kotlíkáři. S Blablí jsme tam tenkrát byli, v Olomouci, a docela jsme se bavili, co si pamatuju. Na konci hráli jakousi "hymnu", jak mi Blable vysvětlila, něco o vlajkách či čem, trempíci stáli v pozoru, no hrůza, jenom Blable a já jsme se váleli smíchy po zemi. Z toho je patrné, že Blable, ač neumí střílet z luku, má alespoň vkus.

Ostatně z luku se ještě možná střílet naučí, neboť se ve mě poslední dobou vzmáhá jakási nezřetelná touha, zděděná po předcích, a ta touha volá po zbrani. "Ozbroj se!", křičí tužba, a jestli to tak půjde dál, asi jí uposlechnu a zbraň si opatřím. Ne však tupý kvér, jako můj táta. Na mého tatínka volá ozbrojovací touha už od časného mládí, což lze vysvětlit tím, že tou dobou byla válka, a tak můj otec již coby robě a nezvedený mladík zaopatřil sobě z pozůstatků po Němcích slušnou zbrojnici, a později, až se mu na to v padesátých letech přišlo, též obstojný trest za nedovolené ozbrojování. Naštěstí záhy přišla amnestie, které my děti z kriminálnických rodin familiárně přezdíváme "amina", tudíž toho můj rodič mnoho nenabručel. Trest je dnes již zahlazen a dle zákona jej nikdo nesmí mému tátovi připomínat, sic jej odstřelí, tentokrát již zbraní legálně drženou.

No a já, abych se konečně dostal k věci, se chci ozbrojit, ne však vraždomatickou pistolí či sampampalem, což jsou výrazy magora Pepka, protože jsou to toliko hloupě indolentní, bezduché kusy kovu. Mám v úmyslu vybavit se zbraní oduševnělou, stylovou, přímo klasickou a esteticky dokonalou. Lukem. Navíc je luk zbraň nejen krásná, ale i tichá a zákeřná, což se zvláště ke mě hodí, jelikož jsem taky tichý a zákeřný. Revizoři budou padat po desítkách a vůbec nebudou tušit, kdo to do nich šije. Úřednice vyjde z banky a vmžiku ji proklaje můj šíp! Ohó! Už mám zjištěno, že luky potřebné razance se prodávají v jedné speciální prodejně v Praze, avšak za nehorázné sumy, tedy ještě nějakou dobu počkám, než vyrazím na válečnou stezku. Ale pak se těšte. To už nebudu zpívat o "s" a "h", budu zpívat "Lidi, třeste se, Howadoor chodí po lese".

Že má Blable vkus a umělecké cítění je vidět i z jejích břitkých úsudků a hodnocení uměleckých počinů. Kupříkladu nedávno povídali v pořadu Síto, jež nahradil nebohou Katovnu, cosi o červeném neónovém srdci, které je veliké snad patnáct metrů a je kramlemi přitlučeno na věž jakéhosi kostela v Praze. Nebo kde. V noci ta věc svítí a zádumčivě poblikává.

Pořad Síto je sice silně bezpohlavní, avšak oproti mému původnímu očekávání mne vysloveně neuráží. Je to jen obyčejná konformní nuda, až jej jednou zruší, nikdo si toho ani nevšimne. Určitě se po žádném z dílů neprohýbají listonoši pod balíky dopisů rozběsněných diváků a ani v tisku nebude nikdo lamentovat a úpěnlivě volat po jeho zrušení, požadovat odvolání ředitele televize a veřejný lynč všech, co se na pořadu Síto podíleli. Prostě šeď a nuda, nic jiného. Televize je nereformovatelná.

Nicméně nebýt Síta, asi bych se o neónovém zázraku nad Prahou nikdy nedozvěděl, takto jsem však byl poučen, co se nového ve výtvarném umění děje, a že bez neónu jest moderní umění nemožným. Nevadí, nikdy jsem o to být moderním neusiloval, ostatně zakoupit otep zářivek mohu případně také. Blable se též poučila, a na chvíli hluboce zamyslila. Pak řekla:

"Tož není to špatné, to srdce, jenom takové nedotažené. Především se celá věc měla otáčet, a potom to také mělo hrát nějakou melodii. Třebas 'Rolničky, rolničky…'. A měly by to hrát ďábelsky zesílené náramkové hodinky, ne kapela. Pak by to bylo dokonalé."

Tolik Blable a její umělecké kritika. Ačkoli se mi její názor nezdá vysloveně zcestný, naopak, něco na něm je, sám bych se takto nevyslovil. Pokud by se červené mrkající srdce skutečně mělo ještě otáčet, pak, myslím si, výhradně kolem osy vodorovné, procházející jeho středem, rozhodně ne kolem osy svislé. Vskutku by se potom dalo mluvit o jisté dokonalosti, s tím souhlasím, avšak je snaha po dokonalosti uměleckého díla rozumná? Domnívám se, že ne, vždyť dokonalost, to je završení, konec a smrt, a umění mělo by býti živým. Proto jsem názoru, že pražské neónové srdce je nakonec nejlepší takové, jaké je.

Vždyť i bez Rolniček a rotace zaznamenává nesmírný úspěch. Prý téměř každý Pražák, dokonce, jak je vidět, i lidé mimo Prahu, se k němu vyjadřuje, a údajně přes osmdesát procent reakcí je negativních. Co negativních, to je slabé slovo! To je, když to odhadneme konzervativně, dobře milión nasraných lidí, doběla rozpálených, spíš ještě víc! Jestli tohle není úspěch umělecké performance, pak už asi nevím, co to úspěch je. Navíc se Pražáci děsí, co dalšího autor srdce vytvoří, neboť se dal slyšet, že má připraveno další umělecké dílo, které úspěch červeného srdce ještě přebije. Sám jsem příjemně napjat, co to bude. Třebas celou Prahu podpálí jako Hérostratés.

Taky se dobře bavím při pomyšlení, co se asi teď děje v hlavách brněnských radních. Zakomplexovaných brněnských radních, u nichž v pozadí každého rozhodnutí tkví snaha trumfnout Prahu. Firmy prodávající neónové zářivky budou mít nejspíš brzy bohaté žně. Zkuste někdo nabídnout brněnské radnici projekt vzducholodi, která se bude nad centrem Brna vznášet ukotvena na laně a pod sebou ponese stometrovou zářící příšeru, na jejíž napájení bude nutno z Dukovan dotáhnout zvláštní kabel. Jestli vás odmítnou, tak jedině proto, že sami pomýšlejí na umělecký artefakt kilometrový, vystřelený do vesmíru.

Kromě abnormálních davů ctihodných občanů, jimiž cloumá spravedlivý hněv, si zářivková performance připsala další sukces, v mých očích ještě větší, a to rozpoutání vášnivé, spíše až hysterické veřejné diskuze na téma "Co je to umění?". Konečně někdo řádně napíchl ten ohavný, nalitý vřed imbecilního, šíleného uvažování, sídlící v blbé, potracené mysli lidí. Kolik smradlavého aristotelsky-postkřesťanského hnisu, marastních výměšků duševně méněcenných mozků se z něj vylilo, jaký odpudivý velegejzír nevídané pomatenosti a sprostoty z něj vystříkl! Fujtajxl, to je ale věta.

Věta nevěta, úspěch je to grandiózní. Mí Joeové mi rozumějí.

Čtvrtek 26Lučištnice Blable

"Kde jsou? Jsou tam?! Nejsou? Tak kde jsou?!?!", vřeští hystericky má sestra Kateřina a pobíhá po baráku. Nikdo neví, co se děje, až po chvíli z ní vyleze, že Jakubcovic famílie telefonuje z mobilu, prý stojí před naším domem, zvoní jak o život a nikdo neotvírá. Chechtám se, jelikož u nás nikdo nezvoní a ani před domem žádné srocení lidu není. Čert ví, třebas si spletli město. To jsou tak někdy pády.

Avšak jsem zase příliš záporný, samé nářky, nadávky, stížnosti. Nezdravá negace mne zachvátila, leč já tomu udělám přítrž. Tak co se pozitivního o vánocích stalo? Třebas jsem se naučil namalovat solidní mraky. Opravdu, vypadají k světu. Pravda, radost mi trochu kalí pomyšlení, že malování mraků je naprosto jednoduchý grif, který se naučí každý - má-li vhodný štětec a papír - za nejvýš deset minut. Mně to trvalo zhruba rok, ale nešť. A taky jsem nakreslil zas jednu vcelku obstojnou cestu na chatu pod Suchým. Též jsem našel ranec plný starých černobílých fotografií, já totiž kdysi moře moc fotografoval. Teď budu ty fotky dávat postupně na web, a tím všechny znechutím. Jsou tam pravé lahůdky, kupříkladu nahatá Blable je tam hned několikrát, ovšem obávám se, že zveřejňování právě těchto snímků mi asi zatrhne. Nicméně hned jak se dostanu ke skeneru, což bude po Novém roce, naperu sem tolik ohavných fotek, až z toho půjde všem hlava kolem.

Ona máma má i jiné otřesné zvyky, než jenom do všech vrtat a míchat sýr se salámem. Například se za dlouhá desetiletí svého života ještě nenaučila, že solidní česká věta končí tečkou, a místo toho všechny své promluvy zakončuje spojkou "a", následovanou tečkami třemi.

"Za chvíli bude oběd a…"

Joe je zastáncem teorie, že podobným zvrhlostem je nutno postavit se rázně a rozhodně, přímou akcí, nejlépe se zbraní v ruce. To je stanovisko mužné, avšak má zkušenost říká, že někteří lidé se nezmění, i kdyby trakaře padaly, a… Nepomůže nic, a…. To jim člověk může vykládat horem dolem, starého psa novým kouskům nenaučíš, a…. Proto mi teď jde spíše o to, jak podobné perfidnosti nepřenášet do další generace, a pokud by je Pandora přeci jen nějak pochytila, jak jí je co nejdřív a definitivně vymlátit z hlavy. A…

Například to věčné blábolení. Máma nemá co říct, ale stejně pořád mluví. Bla bla bla. Je to o to otřesnější, že to, co říká, je nejen věcně zcela bezobsažné, ale postrádá i základní gramatickou a syntaktickou správnost, a tak je i pro nás, co jsme se již naučili její hovory do jisté míry dešifrovat, často zhola nesrozumitelné. A ona to Panda už začíná taky dělat! Já si myslím, že člověk by si měl alespoň dobře rozmyslet, než něco řekne, když už nelze dosáhnout ideálního stavu, kdy se člověk nejdříve důkladně rozmyslí a pak neřekne nic. Ovšem Pandora ne. Ráno vstane, začne žvanit, celý den bez ustání brebentí, a večer si ještě pro sebe v posteli mele, až v půlce věty usne. Ráno zas nanovo. Hrůza. Není to ten pravý čas urvat nohu od stolu?

Ale nechme už raději naši úděsnou rodinu být, sic se zase vzteknu.

A měl bych proč - třebas hysterka Katka. Ta zase tráví celé dny na záchodě. Hodiny tam prosedí, čte si, občas i spí. Položí si polštář na kolena a chrápe. Když se na ni dobýváme, ještě se vzteká. Záchodová sestra.

Raději nějakou veselou historku, třebas jak kdysi dávno Blable střílela lukem. Jeli jsme před několika lety na chatu mých rodičů. Máma, která vyrůstala v době pošahaného svazáckého nadšení, je posedlá kolektivismem. Neexistuje se od kolektivu odtahovat, například si někde v koutku číst, to není hodnotný, zdravý pobyt na chatě. Kolektiv je třeba stále utužovat, třebas různými společenskými hrami. Pravděpodobně to je příčinou, proč táta i já z duše nenávidíme hru v karty nebo Člověče-nezlob se.

Ale o to tu nejde, jde o luk. Když máma zjistila, že jakákoli zmínka o kanastě uvádí v zuřivost širé okolí, rozhodla se, že na to půjde od lesa, a koupila luk. Ono to jako luk moc nevypadá, je to jen taková laminátová tyčka a provázek, na pytlíku však bylo napsáno "luk". Máma si představovala, že budeme pořádat rozličné soutěže v lukostřelbě, sestavovat žebříčky a patrně nejlepšího lučištníka odmění diplomem. Nikdy nikdo z luku nevystřelil.

Až jednou přijela na chatu Blable, a protože mezi divokým souložením nebylo víceméně co dělat, napadlo nás, že si z luku zastřílíme. Šli jsme před chatu, já pověsil na udírnu papírový terč, Blable popadla luk. Nasadila šíp, natáhla tětivu, zalícila… a bác, pustila zároveň šíp i luk. Obojí spadlo na zem krok před ní.

"Co to?", koukala na to Blable udiveně, "co s tím lukem je?"

"Ježišmarjá, ženská, to nemůžeš pustit obojí!", chechtám se. To je ale střevo.

Blable se poučila. Zvedla luk, nasadila šíp, natáhla tětivu, zalícila… a bác, pustila luk a ten ji praštil značnou silou do hlavy. Blable zavřískla, chytila se za hlavu a deset minut mi sprostě a plynule nadávala, protože jsem za to samozřejmě mohl já, vždyť kdo jiný jí tak pitomě poradil. To byl jediný pokus o střelbu z mámina luku, na který si pamatuji.

A taky to byla ta veselá historka, kdyby si někdo nevšiml.

Středa 25Už se to valí

*Ahoj Blable,

jsem bez tebe jak bez ruky. Jenom se potácím po baráku a do ničeho se mi nechce. Ani jíst mi nechutná, ani pít mi nechutná… Přečetl jsem celého Švejka a teď už nic dalšího na čtení nemám. Prostředí je tu tak příšerné, že tvořiti mi nelze, tedy malovat. Dole v přízemí je hrozná zima, a navíc je na každém použitelném kousku plochy něco z tátovy dílny, a ještě ke všemu jakmile bych začal něco dělat, přileze táta a bude mi do toho kafrat, protože oba mí rodiče trpí představou, že své duševní exkrementy musí každému sdělovat na potkání. Vlastně oni tím netrpí, to já trpím. V kuchyni, jak jsi správně předpokládala, je to zhola nemožná věc, jelikož máminy ustavičné žvásty jsou tak nesnesitelně blbé, že se nedají vydržet ani když se člověk na nic soustřeďovat nechce. Opravdu si vyčítám, že jsem ti občas říkal, ať sklapneš, nebo že hloupě mluvíš. Proti tomu, co máma mele a mele od rána do večera bez přestávky, jsou tvé i ty nejpitomější proslovy skvěle připravenou přednáškou, přetékající inteligencí a jemným, oduševnělým vtipem.

Katka tolik nemluví, to nemůžu říct. Ona vlastně nemluví vůbec, ona výhradně ječí. Ječí, tříská dveřma a když ji to popadne, pustí si nahoře v pokoji na plné pecky nějaké dunivé cédéčko, otevře dveře, aby to znělo celým barákem a odejde do sklepa, kde mlátí dveřma do rytmu. A pak tu má člověk něco namalovat.

Dneska jsem si ale říkal, že to přece jen půjde, byť třebas jen na dvě hodiny. Naši jdou totiž i se sestrou na koncert, jakýsi vánoční koncert vážné hudby. Z Lipníka nebo kde to bydlí má na to přijet Katčin Milán, neboť, jak se ukázalo, je vášnivým obdivovatelem vážné hudby a bez koncertu nemůže žít. Což o to, to ničemu nevadí, navíc po koncertě mají i s Katkou odjet do Ostravy, kde se budou pářit až do Tří králů. V každém případě budu minimálně dvě hodiny v domě sám. Jsem si myslel.

Avšak chyba lávky. Dnes poránu volá Milán, že by to bylo nespolečenské a nudné, přijet jen tak sám, že raději přijede s celou Jakubcovic rodinou. Vezme mámu, vezme tátu, Stáníka (to je jeho malý, obézní a všetečný bratr) i babičku, naládují se do auta a za hodinu jsou tady. Katastrofa. Nejenže tady budou opruzovat až do koncertu, ale dokonce ještě po koncertě vezme Stáníka s sebou do Ostravy, a protože lístek na koncert pro něj nemají, nechají mi ho ty dvě hodiny na krku. Prý si s ním mám hrát počítačové hry. Já mu dám hry! Zabijačka bude.

Katka z toho úplně šílí, naši propadli zoufalství. A já, tupan, jsem dnes ráno zaspal, jelikož jsem prapůvodně chtěl jet ranním vlakem do Hostašovic a udělat si odtamtud výlet, vrátil bych se právě tak až by bylo po všem. Ještě bych stihl vlak v jedenáct, ale to mi ostatní svorně zatrhli. Prý když trpí oni, tak já musím taky.

Tak už konečně přijeď, sic se tady z toho zblázním.

Úterý 24O hloupých zvycích

Přinesl jsem mámě dvě krabičky sirek.

"Na, tumáš. Dej si je takhle za sebe na stůl, a vidíš, můžeš si je pěkně prstem pošupovat. Tam, a zase zpátky. A zase tam, a zase zpátky, postrkovat je můžeš dle libosti, třebas celý den. Krabičkám to nevadí a ty si přijdeš na své."

"Co?!", diví se máma.

"No když musíš pořád někoho postrkovat, tak si říkám, že si třebas vyhraješ místo toho se škatulkama a nebudeš mě každých pár minut přivádět k zuřivosti."

Jenže máma si s krabičkami nevyhraje a stejně bude pořád dokola postrkovat mě a kohokoli jiného, kdo se octne v její blízkosti. Úděsná vlastnost. Člověk si sedne s knihou ke stolu. Přijde máma a začne:

"Víš co? Pojď si sednout do křesla, v křesle se ti bude sedět mnohem pohodlněji."

"Hm", zavrčím nevraživě a sedím dál u stolu. Mámu to však nezkruší.

"Tak já ti rozsvítím, abys na to líp viděl, chceš?"

"Nechci."

Máma stejně rozsvítí, vstanu tedy, zhasnu, a sednu si zpátky.

"Dej mi pokoj!", drtím mezi zuby. Máma odejde, leč za chvíli je zpátky, s lampou v ruce, a leze pod stůl, takže musím uhnout. Po sáhodlouhém boji s kabely zastrčí lampu do zásuvky, postaví ji přede mne na stůl a zapne. Lampa je samozřejmě natočená tak, že mi svítí přímo do očí.

"Tak, vidíš, hned se ti líp čte", říká spokojeně.

I když jsem nad podobnými situacemi již mnohokrát uvažoval, stále nevím, co je nejlepší udělat. Jedna krajní varianta je urvat nohu od stolu, rozmlátit s ní lampu na cimprcampr, a pak zase tiše a klidně usednout ke čtení. Druhá možnost je nedělat vůbec nic, naučit se situaci naprosto ignorovat. Když se o tom s někým bavím, většinou preferuje druhou variantu, já však zastávám spíše první přístup, jelikož se domnívám, že nechat na sobě dříví štípat není to nejlepší, jak může člověk se svým životem naložit.

Ať tak nebo tak, tentokrát jsem jen lampu vypnul a usedl raději do křesla, bez rozbíjení věcí. Na Štědrý den je možno udělat výjimku. 

"Tak já přece jen rozsvítím světlo, jinak si zkazíš oči", zapíná máma lustr, "a vůbec, pojď raději ke krbu, tam je tepleji."

Navzdory všemu by se matky přece jen zabíjet neměly, byť jsou chvíle, kdy si člověk pohrává s otázkou "Proč vlastně ne?". Beru knížku a odcházím do svého pokoje, kde chvíli cupuji zuby staré noviny a kopu vší silou do zdi, než se uklidním.

A tak je to u nás pořád. Běž sem, běž tam, ne snad že by bylo z nějakých skutečných, praktických důvodů zapotřebí jít sem nebo tam, čistě jen tak, jen aby člověk proboha nebyl ani okamžik tam, kde sám být chce. Ovšem vše je to jen pro mé dobro, tvrdí máma, a navíc přece nemusím, když nechci, vždyť přece za každou větou říká "jestli chceš".

"Běž si prohlédnout kostky, jestli chceš."

Pandora má dostat k vánocům dřevěné kostky, až přijede, což je nápad docela dobrý, o to nic, ovšem proč bych já měl chodit do sklepa očumovat Pandoří kostky, to nevím. 

"Nechci."

Máma se tváří dotčeně, a jde pryč. Za tři minuty je ale zpět, nese talířek s rohlíky. Rohlíky jsou se salámem a sýrem. Třicet let zdůrazňuji, že nenávidím, když je na jednom rohlíku salám a zároveň sýr, že jen prasata žerou salám se sýrem, že pouze lidé bez vkusu, burani nejhrubšího zrna považují za dobré smíchat dohromady všechno bez výběru, čím víc, tím líp. Burani, prasata a američani.

"Přinesla jsem ti rohlíky, vezmi si. Jestli chceš."

"Nevezmu, nechci. Chci si číst. Nechci kostky, nechci rohlíky, nechci salám se sýrem! Chci si číst!!!", řvu na celý barák.

"Ten kluk je strašný", stěžuje si máma tátovi, "podívej se na něj! Člověk mu nic nedělá a on je úplně hysterický, po kom on to má?"

Táta přichází a říká mi: "Nebuď nervózní! Co jsi pořád takový nervózní? Děje se ti snad něco? Vezmi si rohlík, když ti ho maminka dává, najez se, nebudeš nervózní. Je dobrý, se sýrem a salámem. Vezmi si rohlík a pojď se do sklepa podívat na Pandoří kostky. Jestli chceš."

Grrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

A tak jsem měl dnes docela radost, když jsem zjistil, že i jiní podobným způsobem trpí, a že v tom nejsem sám. Četl jsem si totiž u Egiho povídání o nepoučitelné Ťapině, která má strašlivý zvyk probouzet jej, aniž by k tomu měla jakýkoli racionální důvod, navíc zhýrale zločinným způsobem - stahováním deky ze spícího nebožáka. Hrozně se mi líbilo, když se Egi rozhorloval, vulgárních výrazů množství použil (ačkoli mohl být i vulgárnější, si myslím), líčil, jak babiznu bez rozpaků bacil, po hlavě křápl až kvílela. Juchů, to je ale paráda, liboval jsem si při čtení, a cítil jsem se jako rozvášněný fanoušek na boxerském zápase, jen jí dej, pěstí do nosu, nohy podrazit, po břichu poskákat, ať z ní krev chlístá! Hnáty zpřelámat, na kusy rozervat, masakr!!!

Jenže to nakonec dopadlo špatně, Ťapina neleží na prosektuře a stále chodí po svých. Fuj. Tak třebas příště.

Pondělí 23Na svatého Prdka

V sobotu odpoledne často chodíváme s Pandorou do Jundrova do kina. Když jsme tam byli minulý týden, promítali pásmo kreslených filmů, a mezi nimi spojováky se dvěma čmeláky. Čmeláci pokaždé něco vtipného řekli a pak pustili další film, například před filmem o krtkovi prohlásili "Na svatého Prdka uvidíte krtka".

Šel jsem z kina notně udiven.

Tak jsem si původně myslel, že se budu doma válet, nic nebudu dělat, jenom hltat abnormální kupy žrádla, jenže to vypadá, že jsem se šeredně spletl. Snad ani Blable mě neprohání tak, jako naši. To je hned stromek z půdy snášet, pak do města do obchodu s nimi jet, nato zase pro baňky na půdu šplhat, protože se na ně zapomnělo, později znovu do obchodu, protože se pro baňky na půdě zapomnělo koupit něco nepředstavitelně důležitého, co nikdo nepotřebuje, poté rozmotávat světélka, která se na stromek stejně dávat nebudou, ovšem to se dozvím až když nad nimi prosedím půl hodiny, pak musím sám do města, pořád něco. Na druhou stranu musím přiznat, že jsme se zatím ještě nepohádali, což je až podezřelé, a ani má sestra Kateřina nepředvedla své hysterické nadání v obvyklé šíři. Dosud dostala jen dva záchvaty. Jeden, když se táta neopatrně zmínil, že jeden druh cukroví, které napekla, je trochu příliš sladký, a druhým hysterickým záchvatem nás pobavila, když seděla u televize a zničehonic začala řvát, kvílet a brečet, že je opuštěná, protože si jí nikdo nevšímá, když se dívá na televizi. Teď právě Katka úpí u zubařky, která jí rozřezává už asi třetí hodinu hubu na kusy, takže nejspíš ani dnes s ní valná zábava nebude, přijde polomrtvá, sní prášek na spaní a bude spát až do rána.

Alena tvrdí, že jsem ohavný člověk a vulgární hrubec, protože používám, cituji, "hnusné výrazy". Třebas "rozřezávat hubu na kusy" bude u Aleny, to se vsadím, "hnusný výraz". Marně ji poučuji, že to nejsou žádné hnusné výrazy, nýbrž výrazy "expresivní", vůbec to nechápe. Patrně prozří až v okamžiku, kdy jí zubařka taky rozřeže hubu na kusy.

Minulé vánoce, jak si každý může dohledat pomocí mého geniálního navigačního seznamu v pravém horním rohu stránky, jsem psal rozličné pomluvy o našich sousedech a známých. Teď po roce mne napadlo, že znovu vyzvím od mámy, co je nového, aby vznikl klamný dojem jistého vývoje. Zatím jsem však zjistil jen něco málo o panu Bělíkovi a panu Melíškovi.

Pan Bělík je člověkem, který často střídá koníčky, vždy se jim však věnuje velmi náruživě. Minulý rok sepisoval například studii o panu Mendelovi, který vypátral genetiku, a v poslední době se zase vrhnul na digitální fotografii. Nevím jak s Mendelem, ale s fotografováním má poměrně závažné problémy, tvrdil táta, který pana Bělíka načapal, kterak pobíhá s číslicovým přístrojem po náměstí. Pan Bělík civěl zachmuřeně na displej a hučel:

"Člověče, já myslel, že ta digitální fotografie je už lépe rozvinutá, a ono to zatím skoro vůbec nefunguje."

"A co, neostří to? Divné barvy? Nebo co je špatně?", ptá se táta.

"Sám pořádně nevím… víš co, zkusím to na tobě", dí pan Bělík, míří skříňkou na tátu a mačká spoušť. Pak zas chvíli civí na displej a kroutí nespokojeně hlavou.

"Není to ono… tak ještě jednou."

Ani podruhé se mu výsledek nelíbí, manipuluje s točítky i tlačítky a rozladěně hučí: "Tak já už nevím… nejdřív jsi úplně našikmo a teď ti zase chybí hlava… není to ještě ono, tyhlety digitální foťáky."

O panu Melíškovi jsem psal, jak jezdí na kole do hospody pro láhve, pak je doma vyloká, načež jede zase pro nové. V této věci skutečně nepopiratelný rozvoj nastal, a to ten, že pan Melíšek byl nucen na podzim absolvovat protialkoholní léčení, navíc ho pro neustálou opilost vyhodili z práce. Tedy to je verze, která se všeobecně traduje, dost možná to vůbec není pravda, jelikož sami Melíškovi žádných informací nepodávají, avšak povšechně se má za to, že to tak je. Protialkoholní léčení však žádoucí plody nepřineslo, alespoň táta to říká, neboť údajně v sedm ráno cestou do práce uviděl pana Melíška, kterak na zahradě ryje obličejem v hlíně a cosi nezřetelného si přitom mumlá.

"Ahoj, sázíš kytky?", ptá se bůhvíproč táta, vždyť přece ví, že sázet kytky na počátku prosince je nesmysl. Pan Melíšek si o tom hloupém dotazu patrně také myslel své, jelikož na něj vůbec neodpověděl a dál hloubil nosem v zemi.

Žádné další pomluvy dnes nemám, ale když jsou ty vánoce, přidám vám k nim praktický recept:

Jak si opatřit litrovou láhev

Stane se, že potřebujeme litrovou láhev, avšak zrovna žádnou po ruce nemáme. Nepropadáme zoufalství, vezmeme místo ní dvoulitrovou PET láhev, a nalijeme do ní vroucí vodu. Láhev se smrští a zhruba litrová láhev je hotova.

Neděle 22Jsem kačka blátotlačka a všechny vás sežeru

Z mlhy husté tak, že by se dala krájet, se ve Šlapanicích (nebo co to bylo) před sedmou ráno nevynořil Rákosníček, nýbrž auto, a já si říkám, že jestli nějaký magor pojede moc rychle, tak mě smete z cesty i s kolem a ani si toho nevšimne. Dohlednost je sotva dvacet metrů, spíš míň, mínus jeden stupeň. Hlavně že moc nefouká, a ani aut zatím mnoho nejezdí, tak to třebas přežiju.

Na kole mám naloženou spoustu krámů a hasím si to domů k rodičům. Před Vyškovem mi začíná omrzat pravá noha, nejdřív jenom palec a pak úplně celá, pekelně to bolí. Zastavuji v autobusové zastávce a snažím se s nohou něco udělat, protože takhle by to dál nešlo. Proč mě ale bolí jenom pravá, přemýšlím, že bych měl příliš utaženou botu? Povoluji tkaničku a vida, po několika kilometrech bolest ustává a už se jede dobře.

Přestože podle obecného mínění zdegenerovaných měšťáků dnes není počasí na vyjížďky, nejsem na cestě zdaleka jediný cyklista. Potkávám chlapíka v dresu na silničce, uhání proti mě co může, mezi dědinami se potácí každou chvíli vesničan na Ukrajině s igelitkou na řídítkách nebo košíkem připevněným špagátem vzadu na nosiči.

Za Kojetínem se zastavuji u benzínové pumpy na kafe a koukám na sebe do zrcadla. Vypadám báječně. Celý ojíněný, na obočí hustá vrstva námrazy. Hotový polárník. I kolo je celé bílé, na špicích jsou krásné ledové praporky. Jestli to neroztaje a vydrží až domů, řeknu mámě, ať mě vyfotí, uvažuji. Ne, mámě ne, raději tátovi, ať je na fotce aspoň něco vidět. Vlastně tátovi taky ne, ten by šel do sousední vesnice, a vyfotil mne až odtamtud, jak má ve zvyku. Focení nebude.

Ale za Lipníkem nad Bečvou je na cestě hustá černá břečka, stříká od kola i od projíždějících aut na všechny strany, za chvíli je po námraze a vypadám už ne jako polárník, ale jako Jožin z bažin. Ve dvě hodiny přijíždím do Nového Jičína, zvoním u domu, máma vybíhá a kvílí: "Táto, pojď se podívat, z Brna přijela na kole obrovská blátotlačka!"

Sobota 21Celkem nic

Dopoledne jsem musel do města, opatřit ještě několik dárků, neboť na vánoce všichni očekávají, že dostanou haldy dárků, a kdyby dárky nedostali, tak by skřípali zuby a nadávali. Proto se dárky nakoupí, nadělí, lidé je rozbalí, zjistí, že jsou to krámy k ničemu, které vůbec nechtěli, skřípají zuby a nadávají a tak to o vánocích musí být, to je tradice.

Po městě se motají stáda lidí, narážejí do sebe, i do mne narážejí, proto jsem to vzal zkrátka, vrazil do prvního obchodu, řekl, že chci pět jakýchkoli věcí, aby to nestálo víc jak tisícovku, aby mi je zabalili do vánočního a dárky jsou zařízeny. Teď to bude překvapením i pro mne, co jsem vlastně koupil. Zbytek dne se zase budu válet, pospávat, možná do posilovny zajdu, jak se mi zlíbí.

Pátek 20Sám a sám

Blable sebrala své děti, nacpala je do tašek a odjela s nimi k rodičům. Zůstal jsem v bytě sám. Ó, jaká úleva. Nikdo od rána do večera nemele pantem, nechce abych si s ním hrál, jídla mám celé kupy, víno si naliju, číst si budu. Tak si představuji vánoce.

Čtvrtek 19Večírek

Dnes se na firmě koná vánoční večírek, chlebíčky, víno, balónky, hopsasa ejaja. Neúčastním se vánočních večírků, jelikož jsem škarohlíd a už jen pomyšlení na to, že se někdo dobře baví, mne naplňuje zhnusením a zuřivostí, nicméně stejně jsem musel na firmu jít. Před vypuknutím večírku bylo zapotřebí ještě prodiskutovat nějaké pracovní věci a vystavit fakturu. Hlavně faktura byla důležitá. Když se začaly na stůl nosit tácy zamořené majonézou a jinými toxickými pokrmy, nenápadně jsem se vytratil.

Ve skutečnosti jsem už na několika večírcích byl, ale za moc to nestálo. Lidi se nikdy o ničem podstatném nebaví, holdují plytkým historkám, v nichž poučení nalézti nelze. Sedí a melou, ne aby něco podnikli. Jediný světlý okamžik, na který se pamatuji, nastal, když jsem se kdysi nehorázně opil a poblil Drahošovi auto, ale to už je dávno, bylo mi pak špatně a podruhé poblité Drahošovo auto by už stejně nebylo nic zajímavého. Tak jsem raději seděl v trolejbuse, jel domů a liboval si, že se nemusím bavit na večírku.

Středa 18O kritice 2

Pozná to někdo?"Napřed šlichta, potom šichta", pravila Blable při večeři mnohovýznamně.

Ták, kdopak to byl, kdo včera takové nesmysle tvrdil? Kdo to tady blábolil, nejapné pitomosti o abstraktní epidemii vykládal, galerie kritizoval, že slušnou krajinku nemají, že akvarelem pohrdají? No já, kdo jiný, ale už jsem prozřel, napravil se a hlavně objevil galerii "I", Horova ulice číslo 8, majitelka Jiřina Střeštíková.

Vrazím tam, a žasnu! Všude samé krajiny, nádherné krajiny, stromy, domy, rybníky, potoky, pole, lesy, louky, lány, a z toho dobrá polovina akvarely. Mé srdce plesá a jásá, skáču od obrazu k obrazu jak ondatra s úpalem, studuji techniku zblízka i z dálky. Dozorčí služba má ze mne radost, ochotně mi světlo rozsvítí, abych lépe viděl a poznámky si dělat mohl. Hlavním akvarelistou je zde Jan Odvárka, ale i ostatní vodní malíři jsou úžasní. S očima navrch hlavy procházím se kšeftem, kochám se a kochám. Tak má vypadat galerie, žádné negroidní abstrakce.

Ačkoli ani zde není vše zcela bez chyby, to bych lhal. Po nějaké době se ve mě vzmáhá zvláštní dojem, pocit, který mne popuzuje. Cosi je v těch krajinkách nezdravého. Zvláště těch od malíře Odvárky. Těžko to exaktně vyjádřit, ale čímsi mne rozlaďují, téměř serou. Snad že jsou všecky tak stejné. Samá chalupa na spadnutí, olezlý strom a kolchozní lán. Cesta plná děr, jet tam na kole, zlámu si kosti. A obraz od obrazu je to totéž. Barabizna, strom, plot na rozsypání a dvě tři lodyhy. Vesnická idyla, pchá, to známe, samý ožralý buran to je, a v lese zákaz stanování. "Mámo, udělej k obědu zelé!". Na tohle bych se čumět dlouho nevydržel, z krajinek imbecilních by mě brzo chytil rapl. Kdyby to pako tam aspoň něco abstraktního přimalovalo, jenže to mu jeho tupá hlava nedá, on akorát rybníčky stereotypní mastit, omezenec ignorantská. Nic neví o opravdovém, moderním umění. Kýčař to je, ne malíř! Jdu pryč, bando neumětelská, vy můžete rovnou prodávat drátěné Švejky a Hradčany vypalované pájkou na prkénko. Narvěte si ten váš škvár do špic!

Co si člověk sám nenamaluje, to nemá. A hned jak přijdu domů, popadnu vodovky a zkusím pořádnou abstrakci. Začnu třeba svislými pruhy, jo, pár pruhů a flek, to bude ono. "Les" se to bude jmenovat.

Úterý 17O kritice

*Poslední třaslavý tah štětcem a další zrůdnost, která měla být akvarelem, se skví naprasena. Chvíli se to nechá zaschnout, a pak přichází Blable, by obraz jako druhá zkritizovala. Prvním kritikem jsem samozřejmě já sám, a zatím stále tím nejsžíravějším. Obvykle čučím na malůvku vytřeštěným zrakem a držím se pevně stolu, protože kdybych se pustil, rozerval bych ji vturánu na kusy, po kterých bych pak se vzteklým řevem hodnou chvíli skákal. I to už se několikrát stalo. Pravda, chvíle, kdy se mi mé vlastní výplody začnou líbit, se pomalu blíží, což je vidět i z toho, že jsem zakoupil blok formátu A3, na kterém ty příšernosti nebudou lepší, ale zato větší. O to důležitější pak bude role kritiky, která mne bude držet při zemi, sic bych také časem mohl chodit se smotkem paskvilů pod paží po galeriích a a bezostyšně jim nabízet obrazy k prodeji, čímž bych se nadosmrti znemožnil.

Tedy přichází Blable, civí na veledílo a kritizuje. Většinou k věci, jak to má být, ale často také činí prapodivná prohlášení.

"Pěkné, vážně, pěkné", říká třeba, "hned bych si to pověsila na zeď. Jenže kam, aby na to nebylo vidět?"

A teď si vyber, člověče.

Pak se na papír koukne Pandora, ale celá její kritika sestává z testu, jestli pozná, co je na něm vyobrazeno. Obvykle pozná. Žádné další kritiky po ruce nemám, buď mé malování lidi rozumně vůbec nezajímá, nebo stejně rozumně, ale nekonstruktivně tvrdí, že je to hnus a dělá se jim z toho zle, ať to dám hned pryč, a nebo - a není jich málo - jsou to debílci, co se jim líbí všecko. Takové lidi nenávidím. Zvláště některé ženy to dělají. Ať je to co je to, kdybych třebas na papír nasral, budou říkat "Jééé, to je ale hezoučkéé".

"A ty seš nána blboučká", skřípu zuby, když to slyším, "si myslíš, kravko, že ti stojím o tvé plácání po rameni, že jsem takový kretén jako ty. Ale to si pleteš, to ty potřebuješ aby tě lidi furt chválili, to ty bys ses zhroutila s hysterickým brekotem, kdyby ti někdo řekl, že nosíš ohavnou košili, ne já. Čůzo nevzdělaná, přiboudlá."

Pro takové lidi nemaluji, ti ať si koupí térpapír a přibijí si jej hřebama na zeď, ono se jim to taky bude líbit. Škoda barviček pro ně. Já potřebuji kritika, jenž poukáže na chyby, abych se jich příště vyvaroval, a zároveň označí správné postupy, jichž jsem čirou náhodou užil, abych je příště upotřebil zas. Kritika, který řekne něco jako:

"Solidní základ, vida, jistý pokrok je patrný. Vskutku. Samozřejmě, nelze přehlédnout přetrvávající problémy s technikou malby, ale alespoň už víš, kterým koncem štětce se maluje. To v tvých předcházejících dílech patrné nebylo. Vynechám hodnocení barevného souladu a znázornění světla a stínu, protože nic podobného se v obraze nevyskytuje, nicméně ocením, že jsi na obraz nepřevrhl hrnek s kafem jako posledně. To je krok správným směrem, příště už jej ani hořčicí nepokydáš a budeš zase o krok blíže dokonalosti. Per aspera ad astra. Tak hochu, vzhůru do malování, nenalévej více vodu do kyseliny a ono se ti to jednou podaří. Rembrandt jinak nezačínal."

"Rembrandt?", ptám se kritika, potěšen takovým srovnáním.

"Ano, Alois Remdrandt, nevidomý důchodce, takový nemožný mazal z Líšně. Hrůza pohledět, na ty nestvůrnosti, co páše. Kterého jsi myslel ty?"

Zas jeden hrůzostrašný rybníkAvšak těžko podobného kritika sehnat, proto raději posledních pár týdnů obrážím brněnské prodejní galerie, abych zjistil, jak to mastí konkurence a případně odkoukal fígle a triky. Už jsem galerií obešel asi deset. Nikdy předtím bych si nepomyslel, že jich tolik v Brně vůbec existuje, ale asi je zájem veřejnosti o obrazoborectví veliký. Obešel jsem deset galerií a výsledek je takový, že by bylo lepší, kdybych tam býval nechodil.

Především těžko vůbec akvarel v galeriích nalézti. Naprosto netuším proč, ale ze sta obrazů je jich snad jen pět akvarelů. Většinou samý olej, případně grafika, i akrylů a jiných mysteriózních technik hojnost, avšak akvarel vesměs žádný. Dobrá, civím tedy na oleje, neboť i z nich lze leccos pochytit, například ladění barev či kompozici. Civím, ale nelíbí se mi. Vůbec se mi nelíbí. Skoro nic se mi v galeriích nelíbí. Samé příšernosti, kolikrát úplný hnus. Obvykle chodím po místnostech a jenom nevěřícně kroutím hlavou.

Nejde ani tak o techniku provedení, ta obvykle nebývá příliš strašlivá, obrazy mají rámy solidní, bytelné, netrčí z nich třísky ani rezaté hřeby, pokud jsou obrazy zasklené, bývá sklo čisté a neušmudlané. O to nic. Ale ty náměty! Převládá abstrakce. Skvrny, čáry, geometrické obrazce. Fleky. O pěknou krajinku skoro nezakopnete a když už, postrádá veškeré dynamičnosti, zato je namalována ve falešných barvách, zrůdně deformovaná a často se na obloze vznáší zas nějaká svinská abstrakce. Portréty zachycují vesměs lidi tak nesympatické, že by jim člověk bez řečí dal pěstí mezi oči. Síla je také obrazů s magickou, až religiózní tématikou. Světelné tunely, mimozemské světy, postavy vznášející se v prázdnu. Samé kraviny, kraviny a zas jen kraviny.

Neříkám, že se čas od času nenajde i něco skutečně pěkného, najde. Kupříkladu včera jsem navštívil jednu galerii poblíž České, Hřebíček se to jmenuje, a co nevidím, obraz olejový, ženštinou spáchaný (!). Jistá Eva Stejkosová vyobrazila na plátně rybník, to já snesu, rybníky, a jak pěkně barevně vyvedený! Přitom malířka dokázala nalézt tu správnou rovnováhu mezi nudnou, šedivou, upachtěnou popisností a nicneznázorňující abstrakcí. Obraz je ukázkou dokonalé syntézy tvarů, interpretace skutečnosti. Stojí ta věc čtyřicet tisíc, přesně 43 500 korun. Tak to má být, lebedím si, to si zapamatuju a podobný rybník též spáchám, dám jej laciněji a zvítězím.

Potěšen estetickým zážitkem sešel jsem do suterénu galerie. A to byla chyba, velká chyba, protože tam na zdi to viselo. Óóóó, to ne, to snad ne, držím se za srdce a chroptím, už jsem viděl lecjaké zvěrstvo, ale něco takového dosud ne. Kurvadrát, která svině?! Chtějí abych se poblil? Nebo abych to tu všecko rozmlátil? Nebo se chtějí divákovi vysmívat? Zločin to je, něco takového na zeď galerie pověsit.

Na zdi visí tři akvarely, nasvinila to zas ženská, pro nevolnost popíšu jen jeden. Vezměte balicí papír asi tak 40 x 40 centimetrů, školní vodovky a štětec za pět korun. Dále budete potřebovat pastelku s tupým hrotem. Z vodovek smíchejte našedlý odstín, štětcem udělejte v horní polovině papíru asi tucet svislých pruhů. Poté jej namočte do jiné barvy, v dolní polovině vyrobte tři vodorovné, víceméně rovnoběžné pruhy. Zbývá vám náhodně nakydat přes to všecko libovolnou barvou pět fleků. Teď přijde ke slovu pastelka. Nadrášete v horní půlce řadu šikmých čárek, spíše svislých, ale příliš na tom nezáleží. Tím je obraz hotov, zbývá jej nazvat "Les", zanést do galerie a chtít za tu nestvůrnost čtyři tisíce.

To se vážně někomu líbí? Někomu, kdo se neléčí na psychiatrii? To si někdo koupí? Proč, když si úplně to samé doma vyrobí za dvacet minut a padesát korun nákladů? A proč se já vlastně učím malovat? Na co? Zrobím též pár fleků, však on se dostatečně idiotský divák najde, který to bude obdivovat. Jsem zvědavý, jak dlouho jim to tady visí a jak dlouho ještě viset bude. Zcela zhnusen odcházím kvapně z galerie Hřebíček, a skřípu zuby. Entartete Kunst.

Pondělí 16Jednooký kastrát znovu zasahuje

Přišlo včera od Chocha z Afriky:

*Opet se hlasim z Afriky. Skoncilo obdobi nejistoty, ziju si jak prase v zite. Ucim pocitace u jedne rodiny, za odmenu me vozi po okoli, krmi me, delaji mi pruvodce a vubec se o me vsemozne staraji.

Ma to nekolik vyhod. Napriklad usetrim, vyspim se v klidu a podivam se na daleko vic mist, nez bych se podival bez auta a nebo motorky. Nic extra se tu nedeje, proste se jen tak flakam, relaxuju.
Do Ghany asi odjedu az po Vanocich, ale to jeste nevim, tady vubec neni jiste jak a kdy co pojede. Oko je porad rude, ale uz z nej tece min hnisu a casrecne na nej i vidim, takze v pohode.

Dostal jsem nejake mejly plne ocekavani velkych dobrodruzstvi, ovsem nic takoveho se tu nekona. Lidi tu nelovi ostepy, nebydli v slamenych boudach a tak podobne. A spousta lidi ocekava spoustu fotek. Tak to se taky moc konat nebude. Jednak jsem v Nali nefotil vubec, protoze mi dosly baterky a ja zjistil, ze si v CR koupil spatne a jednak se tu daji fotit jen turisticke veci, coz nefotim a nebo s rizikem rozbiti huby fotky nomalni. Tady se lidi totiz nejen nefoti radi jako vsude, tady to totalne nesnaseji.

Jo a ted jedna naucna historka, kterak pobavit spolecnost. Vlastne je to navod, i kdyz urceny vyhradne panske casti ctenaru.

Nedavno jsem byl v jedne male vesnici, kde je plno krokodylu. Tamni kluci se bavi tim, ze kusy do velikosti zhruba jednoho metru chytaji a zase pousti. Jsa stredem pozornosti, napodobil jsem domorodou mladez a krokodyla lapil. Dela se to tak, ze se krokodylovi klekna na hlavu, celisti se chyti rukama a hlava se nazvedne. To jsem uspecne provedl. Ovsem omamen stestim jsem krokodyla za hlavu zvednul, abych se pochlubil, jakze jsem sikovny. Ted uz vim, ze se to delat nema. Krokodyl sice chvili klidne visel, ovsem potom sebou mocne svihnul… dovedete si predstavit, jakou silu ma metrovy krokodyl, kdyz svihne ocasem? A ve vysi krokodylova ocasu byl muj rozkrok.

Tak to byl navod pro pany, jak pobavit spolecnost. Jinak dodavam, ze po takove zabave uz par dni nemuzu jezdit na mopedu a chodim mirne rozkrocen.

Ozvu se zase nekdy, ale nevim kdy.

AS

Neděle 15Hajzlbába Alena

Původně dnes nemělo být nic, ale zachránila to Alena, která poslala infantilní návod:

*Jak se stát pozitivní hajzlbábou. To jsme vymyslely s Evčou při zdobení perníků. Zdobení perníků je práce zdlouhavá, a tak se u toho semele všelicos. Tak jsem tedy Evče vyprávěla, jak si to šinu u nás v knihovně na záchod (záchody jsou u východu a jsou zamčené), a zrovna bere za kliku slečna a nadává. Normálně bych šla kolem a počkala, až zmizí, ale jsou ty vánoce… Tak jí říkám: já mám klíč! Měla radost, hezky jsme si umyly ruce, zamykám. Slečna děkuje, já na to: to nic, musíme si pomáhat. To je všechno. S Evčou jsme to rozvedly, že když mi bude mizerně, vyrazím k záchodkům a budu užitečná. Přijde šéfka:kde je zase ta Alena? Ále zase číhá u záchodků. Tak končím, vyrážím k záchodkům.

*Cesta na chatu pod Suchým

Cesta na chatu pod SuchýmCesta na chatu pod Suchým*

Cesta nad chatu pod SuchýmNasrat na chatu pod Suchým!

Já hajzlbábu nedělám, mastím pořád dokola akvarel "Cesta na chatu pod Suchým" a když mi z toho začíná přeskakovat, jdu do posilovny a tam usilovně dřepuji, abych si zlomil záda. A tak pořád dokola.

Sobota 14Joeova buddhovská podstata

To má být růžový keř, kdyby to někdo nepoznalDnes bude výstava nejnovějších ohavností, na něž jsem vypatlal drahé barvy, ošoupal o ně štětce a zničil přitom mraky kvalitního papíru.

V pátek ráno, v nemožných osm hodin, řinčí telefon, až mě vytáhne z postele. Rozespalý naslouchám mečivému hlasu a nevěřím vlastním uším. Volá vypatlaná kedlubna ze spořitelny, ta, která mi včera vyhrožovala zrušením účtu, když si budu číst to, co mám podepsat. To už přestává všecko.

Mečí, vříská, prý mi včera omylem do sešitu s "Všeobecnými obchodními podmínkami" strčila papír, na kterém jsem podepsal převzetí karty, takže teď nemá kartu a nemá ani žádný doklad kam se poděla, co bude ubohá dělat.

"Co by, to vás asi vyhodí z práce", říkám spokojeně.

"No právě", kvílí dutohlávka, "musíte mi ten doklad dnes přinést."

"To se mýlíte, nemusím ani dost málo", povídám, najednou pln klidu a vyrovnanosti. Ahá, čubko nemytá, tu to máme, padla kosa na kámen, každý chvilku tahá pilku, boží mlýny a do roka a do dne!

"Ale já to nutně potřebuji!", kvílí to ze sluchátka.

"A já zase potřebuji jiné věci. Dneska rozhodně nemám čas nosit někam nějaká zapomenutá lejstra."

"Tak alespoň v pondělí!"

"V pondělí… počkejte… no, možná. Zvážím to. Snad. Asi určitě pravděpodobně."

"Tak tedy v pondělí, stačí to dát na kteroukoli přepážku, bez čekání. V pondělí, jsme domluveni", pokládá rychle šlapka sluchátko, jenom abych si to nerozmyslel a ji nevyhodili z práce. Chachá! V pondělí… což o to, čas bych měl, dokonce i cestu do města mám, ale copak já vím, co se může do pondělka přihodit? Třebas doklad sežere krysa, to člověk nikdá neví! V pondělí se vzbudím, zjistím jakou mám náladu a ukáže se.

Přijeli naši, přivezli kokosák a špatnou zprávu. Pošel náš pes, Antys se jmenoval. Zemřel stár, nemocen, chudák. Já to říkal, že si stačí chvíli počkat, že brzy někdo umře. Tak to chodí. Bohužel scíplinu nepřivezli s sebou, tudíž Pandoře nelze mrtvolu ukázat a co je to smrt lépe objasnit.

Šikmá růže z PizzyMoc si toho ubohý pes v životě neužil. Pár zadávených slepic, jeden hrdinský skok přes vysoký plot, který už nikdy neopakoval, dva zakousnutí králíci. Nic víc. Snad lidi, těch hodně zablátil, když se na každého radostně vrhal. A jídla snědl celé kupy, nevybíral si, nad ničím se neofrňoval, jedl maso stejně jako zeleninu, angrešt otrhával z keřů, spadané švestky do sebe ládoval. Nikdy nepoznal slasti manželského života, o nichž mi kamarádi tolik vyprávěli. Zemřel jako panic. Sbohem, Antysi.

Kokosový ořech velela Pandora ihned rozloupnout, neboť jí máma tvrdila, že uvnitř jsou hektolitry kokosového mléka. Vyvrtal jsem do kokosáku díru a vyteklo půl deci tekutiny. Pandora se dívala na mámu dost vyčítavě, co jí to zas za bulíky na nos věšela. Pak jsem kladivem kokos roztloukl, společně jej snědli a slupku dali myši do pelechu.

Myš je z kokosáku nadšená nejvíc. Hryže a hryže, rumpluje slupkou na všecky strany. Oblý kokosák zvláštním způsobem rezonuje, takže myší hryzání se rozléhá celým bytem, také proto, že ve dne myš vyspává a teprve v noci, když je všude ticho, se vydává ohlodávat kokos. Je po půlnoci, bytem se line klapání do klávesnice a skřípot zoubků.

Joe: Mám pro tebe otázku: má růže, kterou dáš ve spořitelně úřednici za přepážkou buddhovskou podstatu? A až na to přijdeš, bude tato otázka velice lehká: má bankomatová karta buddhovskou podstatu?

Howadoor: Ani růže ani karta samozřejmě žádnou buddhovskou podstatu nemá.

Joe: Tak to tě teda ve spořce ošidili, já mám kartu, která buddhovskou podstatu má. A také růže ode mne buddhovskou podstatu má, ale to bys nepochopil.

Darebák Joe, nasadil mi pěkného brouka do hlavy, s buddhovskou podstatou. Stejně tomu nevěřím, že má kartu ze spořitelny, myslím, že jsem jediný debil široko daleko, co ještě používá "služeb" onoho hovadského podniku. A co se růží týče, prohlédl jsem si je dobře, dokonce se o ně popíchal, ale ničeho podobného jsem si nevšiml. Listy, květy, to všecko by bylo, avšak buddhovská podstata žádná. Snad že bych koupil špatný druh růží? Příště Zas ty bídné kytkyse zeptám květinářky, budu na tom trvat, jiné růže nežli s echt buddhovskou podstatou nezakoupím. Už mě nebude šmejdy odbývat, u Joea jsem se poučil.

Ono taky záleží na tom, jak to Joe myslí. Jestli pojmem "buddhovská podstata" označuje "tatáž podstata, jakou mají buddhové", pak jistě lze zvolit vhodný způsob nazírání na růže a buddhy, v němž se vyjeví jejich stejný základ. To ano, ale k čemu je takový pojem, to nevím. Pokud jsou v nějakém myšlenkovém modelu založeni na stejném základě buddhové, růže a karty do bankomatu, pak je nanejvýš pravděpodobné, že v tomto modelu oplývá buddhovskou podstatou už úplně všecko, a tím se stává pojem buddhovské podstaty bezobsažný a bezcenný. Snad jedině, že by některé věci byly vybaveny buddhovskou podstatou méně a některé více, to jedině.

Jestli ale "buddhovskou podstatou" myslí nějakou speciální kvalitu, jíž se buddhové od okolního světa odlišují, a která je snad dokonce buddhy dělá, pak se mi příliš nezdá, že by se touto kvalitou vyznačovali buddhové, růže, spořitelní karty a pak už nic. To je poněkud praštěné, zdá se mi.

V každém případě předchozí dva odstavce mají smysl jen jako intelektuálská hra v rámci pravidel aristotelské logiky, v zenbuddhistickém vidění světa je to o poznání snažší. Mají růže buddhovskou podstatu? Skoč do trní, uvidíš sám.

Ale stejně, Joe, teď zas mám pro tebe já otázku: Co podle tebe buddhovskou podstatu nemá?

Myš hryže kokosák, je půl druhé ráno. Jdu spát.

Pátek 13Zde by měly kvést růže

*"Obklopeni negací, stáváme se sami negativními, a nebo žijeme v permanentní vzpouře. Obojí je destruktivní. Vzpoura je křeč, která nás vede k tomu, abychom v ní zůstávali, i když se situace kolem změní. A tak po čase už nejsme schopni akceptovat nic jiného mimo své vlastní vzpoury.", píše pan Milan Knížák ve své knize "Bez důvodu", a má pravdu. Má pravdu, leč ono je to velmi obtížné, nebýt obklopen negací.

Tak třeba dnes, musel jsem jít do spořitelny, neboť mi skončila platnost karty, co se strčí do bankomatu a vylezou peníze. Proč skončila nevím, vždyť ta stará docela dobře fungovala. Nejspíš proto, abych musel zaplatit za kartu novou. Vlezu do banky, jako vždycky všude samá kunda. Snažím se nebýt negativní a v permanentní vzpouře, ale jde to ztuha. Říkám u přepážky jednomu kurvisku, že chci novou kartu. Piča cosi hučí, pak mohutně klepe do počítače. Píše román, říkám si, nebudeš ji rušit. "Má zprasená léta v zasrané bance", se to asi bude jmenovat. Buší do klávesnice, buší, buší, po pěti minutách domlátí a kouká na tiskárnu. Z té lezou jakési papíry, jako karta nevypadají.

Vylezly čtyři papíry, po dvou je scvakla sešívačkou, otočila přední list, na zadním je jenom čára pro podpis.

"Tady to podepište", přikazuje bankovní svině.

"Radši se nejdřív podívám, co mám podepsat."

Otáčím list. A vida, to není vůbec o kartách, jakási "Dohoda o změnách podmínek". Co to zas má být, podrazáci ztuchlí? Dole je malým písmem něco napsáno, aha, tak to bude nejdůležitější, to známe. Taky že ano - nedílnou součástí dohody jsou jakési "Všeobecné obchodní podmínky", a když to podepíšu, stvrzuji, že jsem se s nimi seznámil a bez výhrad souhlasím. Chci tedy vidět "Všeobecné obchodní podmínky".

Zkurvydcera vytahuje sešit formátu A4, odhadem deset stran.

"Nemám čas to tady studovat, vezmu si to domů, přečtu a pak se uvidí", říkám.

"Vezměte, konečně váš účet lze také kdykoli zrušit", běhna s úsměvem vyhrožuje, jako kdyby si myslela, že tím na mě udělá dojem. Ty flundro, to je přesně to, co si přeju, zrušit u vás účet a už nikdy nikde žádný nezřizovat, už nikdy tě nevidět, nikdy o bance neslyšet, myslím si. Nahlas povídám:

"Přišel jsem sem pro kartu. Dáte mi ji nebo ne?"

"Dáme", povídá zase s úsměvem štětka. S úsměvem… ty jejich usměvavé ksichty, ty už nemůžu ani vidět. Lidi mi pořád říkají, co se vždycky tak vztekáš, co se ti na nich nelíbí, vždyť jsou vždycky tak milí, usměvaví. Možná někdo má rád, když se mu sere na hlavu, pokud je to s úsměvem. Já ne.

Pizda přinesla kartu, podepisuju papír o převzetí, beru sešit s těmi jejich debilními podmínkami, že si je doma přečtu (už jsou v koši) a jdu. Plný negace a permanentní vzpoury.

Má pravdu, pan Knížák, není to dobré, vidět ustavičně rudě a na jakékoli oslovení reagovat úderem pěstí. Ničí mě to. Ale je to tak těžké, vždyť co si jen za poslední měsíc vzpomínám, každé jednání, s jakoukoli firmou nebo institucí, vypadalo stejně - usměvavá vygumovaná kunda se mě pokouší podvést, ojebat, okrást. Přijdu na to, ohradím se, následuje zase vždycky stejná reakce - nelíbí se ti to? Běž do hajzlu, my tě nepotřebujeme, za rohem čeká tisíc dalších, co se ojebat dají, a ještě za to poděkují. Však o tom napíšu, ale až po vánocích. Teď se budu snažit nebýt negativním a destruktivním, budu gativní, kladný, konstruktivní. Žádná permanentní vzpoura. Uvolnění. Obklopím se tvůrčím pozitivizmem. Žádné banky, žádní kšeftaři. Růže. Všude samé růže, budu je malovat, od rána do večera budu malovat růže ako besný a stanu se jiným člověkem.

Ačkoli… k čertu, jsou vůbec růže pozitivní?

Čtvrtek 12Chocho fotí černochy

*Přišlo ve středu před polednem:

*Toubabu!

Omlouvam se, ale dostal jsem se zase k netu, tak otravuju. Jsem porad v Burkina Faso, konkretne jsem si udelal zakladnu v Bobo Dioulasso. Dostal jsem se po problemech v Mali celkem do pohody, nic mi nechybi, jen se flakam a cpu vsim moznym, takze se vratim jeste vyzranejsi, nez jsem odjizdel.

Do Ghany asi odjedu v 2. polovine prosince. Kolikrat se do te doby dostanu na net nevim. A neco pro pobaveni: Kdyz me v Kaye o pulnoci prastil nejaky magor policajt pazbou kulometu do oka, tak jsem myslel, ze nejhorsi mam za sebou. Ovsem potom jsem v ramci setreni jel do Bamaka na otevrenem vagonu nakladniho vlaku (podplatit nadrazaka vyslo levneji). Jenomze jsem nepredpokladal, ze cesta potrva 30 hodin. Takze to same oko se mi krasne zanitilo. No a kdyz se jakz takz dalo dohromady, tak v ramci dalsiho setreni jsem jel stopem a zastavil mi chlap na mopedu. Nebylo to spatne az do doby, nez si ten dobry muz za jizdy odklepl cigaretu a samozreje do toho sameho oka.

Docela by me ted zajimalo, co mam delat, protoze na to oko nevidim a na rozhrani duhovky a belma se udelala takova zlutobila kase, mozna hnis.

Jo a vsechny zdravim a tak podobne, jak se to delava.

V Timbuktu jsem nebyl. Jednak je to nehorazne drahe a jednak snad kazdy beloch jede prave tam. Krome toho kdo tam byl rika, ze tam neni nic krome tlupy pruvodcu. Ale urcite by to nebylo tak zabavne, jako kdyz jsem se dostal do animisticke casti Bobo a vyfotil obet-kure na nejakem baraku. Tak uz vim, ze cernosi jsou docela rychli a to zvlaste tehdy, kdyz nekoho honi s motykama.

AS

Zatímco Chocho si spokojeně hnisá v Africe, Blable kupuje boty pro Pandoru. Boty zimní, jelikož už jedny nové zimní Pandora má, tak musí mít další a další, protože z nich brzy vyroste, tak aby se mohly nakupovat ještě jiná, nestvůrná kvanta bot a my byli Pandořími botami zcela zavaleni. Tomu se říká ženská logika. Nemohou to však být boty ledajaké, musí být vybaveny značkou "zdravotně nezávadná obuv". Na tom Blable trvá. Zdravotně nezábavná obuvPtám se, jestli si myslí, že ostatní boty jsou zdravotně závadné, a ona prý že ne, jsou jistě také nezávadné, ale pro dítě není žádná nezávadnost dost nezávadná, dokud není stvrzena visačkou. Až budete někdy přemýšlet nad tím, pro které debily se vymýšlí všecky ty vymatlané reklamy, jenž rozumného člověka nanejvýš rozzuří, vzpomeňte si na Blabli.

Přitáhla zdravotně nezávadné boty domů. Až na tu visačku vypadají docela dobře, kožené, s kožíškem. Tak jo.

Dokonce jen s jedním  přestupem se dá jet do TureckaZjistil jsem, že do Turecka se dá vcelku pohodlně dostat vlakem. Nejdříve do maďarské Budapešti, pak jiným vlakem do rumunské Bukurešti a pak posledním rychlíkem do Istanbulu a po dvou dnech na železnici jste tam. Ne tak ovšem kolo, to vám cestou ukradnou a zničí. Určitě. To musím ještě vymyslet, jak to s kolem udělat.

Obstojný (ty barvy jsou ale příšerné!) cestopis z Turecka jsem našel na www.rotrekl.cz/Turecko.htm. Kromě toho jsem zjistil, že nejvyšší hora Turecka nese jméno Ararat, což patrně něco znamená, jelikož mám dojem, že už jsem to kdesi slyšel. To však není podstatné, důležité je, že měří přes pět tisíc metrů. Tak to má být, takové by měly být všechny hory, kdyby podobně vyrostly třebas Tatry, nemusel bych se teď hnát kamsi k machometánům.

Pandora málem spadla pod tramvaj, tak jí Blable barvitě líčí, co by se jí stalo, kdyby ji tramvaj přejela, pak zacouvala, rozjezdila by ji na kusy, střeva všude kolem, chlístance krve z hlav a tak. Pandora pozorně naslouchá a pak se ptá:

"A jak to vypadá, když člověk umře? To bych zmizela nebo co?"

Tak já s ní chodím na koukat uschlé mrtvoly do sklepení, Blable vysvětluje seč může a ona, trouba zabedněná, stejně nic nechápe. Nevíte někdo, jak se dostat na pitvu? A nebo ne, on stejně někdo brzy umře, tak jí to pak ukážeme.

Středa 11"Ne, prosím, ne!"

Růže je růžeTak se to konečně všecko sešlo v jeden čas na jednom místě, a to dnes dopoledne v posilovně. Holka s mastnými vlasy a divným pastišem, co tam furt chodí, fotoaparát a já. Tudíž vytahuji foťák, abych zhotovil několik vkusných snímků na web, a jen tak nenápadně hučím:

"Hele, já si tě párkrát vyfotím… no, tady na benchpressu je to právě ono…"

Holka se ale nečekaně vyděsila a začala kvílet: "Co? Co to? Jak, vyfotím?!"

"No vyfotím, foťák, taková krabička, cvak cvak, určitě už jsi to viděla. To je na internet, já mám takové stránky…", povídám neurčitě a hotovím se k snímkování. Děvče však vyskočilo, počalo se divně kroutit a posléze s řevem prchat pryč:

"Ne, prosím, ne, fotit ne! To ne!"

Co blbne, nána, jako kdybych jí chtěl nohu urvat, bručím si pro sebe, tak ať se jde bodnout. Mohla být slavná, stovky čtenářů mohly spatřit její pastiš, ale nebude mít nic, nemám zapotřebí ji po fitku prohánět a vyvolávat skandály. Tož jsem sbalil foťák a šel zas dřepovat, protože dřepy mi dnes šly obzvláště dobře.

Tak jsem zas dopadl, s focením. A s Tureckem jakbysmet.

S Tureckem jsem včera dostal nápad, že bych tam mohl jet, třebas místo Ekvádoru. V Turecku jsou také hory, a to skoro čtyři tisíce metrů vysoké, je to cizokrajná asijská země, domorodci vlídní a hlavně je to lacinější. To se jede do Chorvatska, pak ještě kousek na jih a člověk je tam hned, přemýšlel jsem, sednu tedy na kolo, dojedu do Turecka a koupím si med. Pak vylezu na horu, zas slezu a pojedu domů. Jsem si myslel. Jenže jakmile jsem nakoukl do atlasu, myslet jsem si to přestal. Mé znalosti zeměpisu jsou totiž velmi chabé a jak se ukázalo, Turecko je pěkně daleko, několik tisíc kilometrů daleko a samo měří na délku asi další dva tisíce kilometrů a ke všemu ty velké a krásné hory jsou právě až na tom nejvzdálenějším konci, zkrátka šlapal bych do hor na kole asi měsíc a pak zase měsíc zpátky. To je sice představa lákavá, leč nerealizovatelná. Tak jsem dopadl s Tureckem.

Holka se pak časem připlížila zpátky, ujistila se, že foťák je bezpečně v pouzdře a začala vyzvídat proč ji chci fotit, proč právě ji, čím mě tak zaujala, kde ji chci fotit a co s ní všecko dalšího chci dělat, ale fotit se stejně nechtěla, důra. Tak jsem jí rafinovaně namluvil, že mne zaujala svou neobvyklou silou, jelikož tahá na děvče výjimečně velké váhy a to mi nesmírně imponuje, všem ostatním v posilovně to také obrovsky imponuje a všichni o ní proto mluví. Vyšlo to velmi pěkně, okamžitě si naložila na benč o polovinu víc, strašlivě zaťala svaly a s ohromným hýkáním s tím různě pošupovala, takže se dá čekat, že ji brzo zavalí hromada železa, a já ji pak vyfotím zavalenou a rozpláclou, a to bude mít za to.

Ještě jsem si půjčil knihu. Vlastně nejdřív jsem zaplatil upomínku, a za to může Ludvík Vaculík. Může za to, anžto minule jsem si v knihovně vypůjčil celou haldu jeho spisů, abych je prostudoval, avšak ukázaly se být prakticky nečitelné, takže jsem je nestihl za měsíc přečíst a přišla mi upomínka, musel jsem zaplatit patnáct korun a já to tomu Culíkovi nedaruju. Navíc mi jedna z těch jeho knih upadla do vody, když jsem se ji snažil číst ve vaně, i bál jsem se, že po mne budou v knihovně řvát, leč nic z toho naštěstí nebylo. Ještě jsem je trochu zamastil, ty knihy, ale to schválně, aby měl pan Vaculík vztek a všichni si o něm říkali, že je prase, že má takové špinavé knihy. A teď jsem si nepůjčil už žádného Vaculíka, nýbrž knihu pana Milana Knížáka, pojednávající o panu Milanu Knížákovi. Jak jsem totiž vyrozuměl, je pan Knížák ředitelem národní galerie nebo co, a proto musím vědět jak na něj, až se budu snažit do té galerie propašovat své akvarely.

Úterý 10 

Předělal jsem starší Zápisník, rozdělil jsem jej po jednotlivých měsících a do horního rohu stránky přidal navigační seznam. Třebas to bude fungovat, kdyby ne, tak mi napište a já to zkusím opravit.

Pondělí 9Kam já se to chystám?

Všichni někam jedou, nebo se odněkud vrací, cestováním jsou úplně posedlí. Pak mi o tom píšou maily, a to je dobře, neboť když píšou oni, já z toho můžu žít a nemusím psát sám. Tak třeba Petr Mendl píše, jak byl ve Walliských Alpách:

*Zdravím z Jihlavy,

píšu až nyní ale pořád bylo co dělat a nějak na psaní nebyl čas. Jenom stručně o tom přechodu Monte Rosy, jak jsem tě na to lákal o prázdninách.

Co vyšlo super bylo počasí, bivak jsme udělali na italské straně na ledovci Lys orientale, přímo uprostřed. Představa byla, že začnem od Lyskammu Ost, pak na nejzažší italskou Piramide Vincenti a přes ostatní čtyřtisícovky směrem na Signalkuppe a Zumstein Spitz ze který podle mapy bylo možno vystoupit jižní stěnou na Dufour Spitz. Tahle cesta v průvodcích - alespoň těch trekových - popsaná nebyla, vždy se mělo scházet dolů a na Dufour vystoupit severním ledovcem. Akorát na jedněch www-stránkách jsem našel, že se to jít dá. Nakonec nás ta jižní stěna taky zastavila, seděli jsme na Zumstein Spitz asi 2 hodiny a koukali na ní. Zvažovali jsme, jestli jít nebo ne ale bylo to už o lezení a hlavně jsme měli věci pouze na led a tady většina byla skála. skoby ani kladivo jsme sebou neměli a tak jsme to otočili zpět. Ani by jsme na to asi neměli, žádný horolezci nejsme.

No nejhezčí byl asi ten Lyskamm, ani na horu nechodilo moc lidí, vždy tak 10 denně, takže jsme měli strach, jak se na hřebenu budeme vyhybat ale při tom počtu lidí to šlo. No to jen tak krátce, že jsi chtěl vědět, jak to dopadlo. Tak nedopadlo a my jsme ještě pokračovali dál do Francie a tak jsme ten Dufourspitze nešli už ani z té druhé strany. Na únor máme domluvený nějaké lezení s instruktorem v Tatrách, aby jsme až
se zase postaví taková stěna do cesty měli více zkušeností. Ono to asi nijak obtížné nebylo.

Kam se chystáš v roce 2003. My zvažujeme Kyrgyzstán a Pik Lenina. Je to údajně nejzsnažší sedmitisícovka, nemuselo by to ani vyjít nijak nákladně a za měsíc - pokud vyjde počasí - se to dá snad v pohodě stihnout. Zatím jsme ale ve stadiu shánění informací, kdy nejlépe ohledně počasí, vybavení a v jihlavě tam byl jeden známý v roce 2000, tak s ním chci promluvit, jak to viděl on. Tenkrát se ale kvůli počasí nahoru nedostali. Samozřejme, jsme turisti a tak nahoru chceme jít normálkou, když to půjde  - počasí a zdravotně - tak dobrý no a když ne , v cestě vrchol Razdělnaja - 6210m - tak alespoň tam.

Nelákalo by tě to?

Ale není to zatím žádná tutovka, spíš takové zimní teoretizování. Přeji hezký večer a zatím se měj.

Petr

Jestli by mě lákal Kyrgyzstán? Pik Lenina? Mne se někdo bude ptát na Pik Lenina?! Fujtajxl. Hned mu to musím řádně vytmavit:

*Ahoj,

já už v Kyrgyzstánu kvůli Piku Lenina byl, mám dojem, že v roce 1999. I když tě to asi nepotěší, přesto ti napíšu, že má zkušenost s tímhle podnikem je naprosto jednoznačně, absolutně a úplně negativní. Už nikdy bych tam nejel, ani za zlaté prase ne. Proč?

Kyrgyzstán je post-sovětská republika, se vším tím bordelem, nefungující infrastrukturou, úplatky a vychcaností, co k tomu patří. Lidi nejsou na turisty příliš zvyklí (i když pod Pikem ano), a mají akorát tak snahu je ojebávat a okrádat, ačkoli to možná trochu přeháním. Země samotná není nijak zvlášť pěkná, poměrně málo vegetace, už třítisícové kopce jsou  jenom zatravněné. Ovšem tebe zajímá ten Pik - no to je taky dílo. Především si nedělej iluze o tom, že je to "jednoduchá sedma", na kterou máš nějakou šanci vylézt, pokud jsi jenom normální VHT turista se zkušenostmi z Alp. Na Piku Lenina není ani normální cestou jednoduchého vůbec nic, naopak.

Jednak je tu ta samotná výška - to je něco naprosto jiného než Alpy, kde se dobelháš nanejvýš do slabých pěti tisíc, pobudeš tam půl hodiny a zase mažeš zpátky.  V Alpách jedeš na zásoby z domova (ne v batohu, ale energie v těle), za těch několik dnů, co tam pobudeš, nestačíš ani onemocnět, ani se významně vyčerpat, ani chytit horskou nemoc - vždyť kde bys k ní došel, když se akorát tak dvakrát vyspíš ve výškách kolem 3500 metrů. V Pamíru ale musíš nad 4000 vegetovat několik dnů, a to tě řádně dodělá.

Nějak se dopravíš do základního tábora, ten je, co se pamatuju, právě kolem 3500 metrů. Pak vyneseš věci do základního tábora na ledovci, který má 4000 metrů. To nezvládneš za jednu docházku, protože potřebuješ přetáhnout mraky potravin, benzínu a dalších krámů. Dole to ovšem bez dozoru nechat nemůžeš, jinak ti to rozkradou. Takže to musíš nějak vyřešit a čekají tě dvě cesty 3500 - 4000 metrů s plným nákladem. Usalašíš se na ledovci. Pak lezeš do jedničky, ta je asi v pěti tisících. Zase dvě cesty, strmým sněhovým svahem, kde se to obvykle pěkně boří, plný náklad. V pěti tisících ti začne být náramně blbě, tak zas sejdeš dolů, rozdýcháš to, pak zas nahoru. Na jedničku padají občas laviny, ale třebas na tebe žádná nespadne. Časem se nějak aklimatizuješ, pak vylezeš na Razdělnou, což máš asi 1100 metrů, a když
nechcípneš, tak tam překlepeš noc, a ráno budeš šlapat několik kilometrů dlouhým hřebenem k vrcholu. Jó, už to vidím.

Do toho ovšem počasí - žádný krásný srpen v Alpách, kde máš týden tlakovou výši, pak jeden den sněží a zas týden krásně. V Pamíru je v tom počasí pravý ruský bordel. Třeba nám jedenáct dnů každý den sněžilo, takže se nedalo dělat nic jiného než celé dny ležet v tom zasraném nejzákladnějším kempu. To samo o sobě leze dobře na mozek. Když nasněží, žádné davy, co jdou před tebou, ti cestu nevyšlapou, vždyť je tam dohromady pár lidí, takže někde v pěti tisících si budeš razit cestu čerstvým sněhem, třeba. Nic, co by ti zvedlo náladu. Jak vylezeš na vrcholový hřeben, pravděpodobně se do tebe opře šílený vichr.

A nemysli si, že si aspoň vylezeš na nějaký sousední kopec, kdyby to s Pikem vypadalo nahnutě - on tam totiž vůbec žádný jiný není. Je tam jedna hrča (K1) asi 4800 metrů, a to je asi tak všecko.

Nejpravděpodobnější vývoj celé výpravy je asi takový - nepočítej vůbec s tím, že tam vylezeš. To nejsou Alpy, kde je na turistických vrcholech úspěšnost třebas 90%. V žádném případě nemáš šanci větší než asi 10%, a to to ještě asi dost přeháním. Takže budeš trčet pár týdnů v údolí pod Pikem, jebat se s počasím, nosit krámy nahoru a dolů, motat se z horské nemoci, bořit se do čerstvého sněhu, a až sežereš všecky zásoby nebo už budeš vážně úplně oddělaný, zas to všecko sbalíš a pojedeš domů, bez vrcholu a nasraný.

Samozřejmě právě v tom okamžiku se udělá krásně a na letišti tě okradou.

Pokud ti můžu radit, vykašli se na celý Kyrgyzstán i s Pikem a investuj čas a prachy do pěkného treku v Nepálu nebo Pákistánu. Radši v Nepálu. Informací milión, možností tam máš ještě víc, jediné výdaje jsou za letenku, infrastruktura dokonalá, počasí obvykle vynikající, turistů je teď málo a když si vybereš správnou oblast tak třebas i žádní. Když si naplánuješ cestu se spoustou aklimatizačních vršků a pořádným na konec, tak máš reálnou šanci na něj vylézt a i když se ti to nepovede, tak ti pořád zbude ta krásná cesta před tím a pár kopců menších. Když budeš oddělaný, najmeš si za pár babek nosiče. Lidé milí, ceny mírné, památek plná prdel. Kam se hrabe Kyrgyzstán.

Pak je tady třebas Ekvádor, šestitisícové sopky, a letenky jsou jen o málo dražší než do Nepálu.

Tak, to byl můj pohled na Kyrgyzstán, pohled neobjektivní a převážně určen tím, že jsem tam dojel, jak jsem psal, jedenáct dnů ležel ve stanu, během té doby se mi udělalo tak blbě, že jsem nejenže nemohl vstát, ale se ani posadit, pak se horko těžko dohrabal na ledovec a do jedničky jsem se na tři pokusy vůbec nedostal. Ostatní vylezli na tu Razdělnou, já akorát na bezejmennou hrču 4800 metrů.

Proto tě odkážu na člověka, co si říká Palič a na webu ho najdeš přes "Paličova fotogalerie" nebo podobně. Ten tam tenkrát se mnou byl, a byl tam ještě jeden nebo dva roky poté. Přestože je to úděsný namakanec, stejně tam ani jednou nevylezl, i když se nakonec dostal skoro až nahoru. Ten ti to popíše jistě lépe než já.

Howadoor

Tak to vidíte, jaká já jsem svině, Kyrgyzstán se snažím nadšencům zhnusit. Jenže já to znám, oni mě stejně neposlechnou, pojedou tam, na Pik Lenina vylezou a budou si o mě už napořád myslet, že jsem zapšklý idiot. Vadí mi to? Nevadí.

Když už jsem byl zabrán do korespondence, napsal jsem i Amal Gamatovi, který se před létem hotovil k cestě do Nepálu, protože má rozum, a zeptal jsem, jak to s tím je. Přišlo tohle:

*Diky za email. Vsechno uz mam zarizene. Letim tam 10. dubna a vracim se 15.kvetna. Letenky uz mam zamluvene. Nasel jsem si i cestovku v Kathmandu, ktera me zajisti letenku do Lukhly a ubytovani v KTM, + pruvodce po KTM. Ted jenom cekam a nakupuju posledni material. Pak do vsechno zaplatim a frrr…., uz se tesim jako malej Jarda.

Plan je, ze 4 tydny budu trekovat kolem Everestu. Beru sebou mamu, takze budeme postupovat velice pomalu, a taky vsechno potahnu na zadech ja.

V planu mam, ze bych chtel prespat v Island Peaku Base Campu, prechod jednoho Passu - jmeno tedka z hlavy neznam, ale spadne se z neho do ??? - na cestu k Everestu. A kdyz bude jeste nejaky cas, tak bych chtel jit z Namche na druhous tranu, jako smerem k cinske hranici, tam by mel byt prusmyk do Tibetu. Velke plany, ale uvidime na miste. Mama uz zacala trenovat :o).

Letenky mam zamluvene u Orbixu (www.orbix.cz), a je to s Austrian Airlines. Jedna vychazi na 30.000 ( nebo 33.000 ??), ale to jsou predbezne ceny. Doufam, ze se mi podari sehnat neco jineho. Pruser je, ze letecke spolecnosti jeste nemaji ceniky na duben. Je to let Praha - Viden - Kathmandu a zpet. Leta to kazdy ctvrtek. Do Lukly me vyjde letenka zhruba 90 USD jedna cesta, 180 obousmerna.

Tedka mam ale jine plany. Pristi tyden letim na ctrnact dni do Syrie, tak se pidim po informacich. Hlavne jake tam bude pocasi a jak to bude se spani. Minuly rok jsem chytil v Maroku vsi a svrab, no a kdyz jsem se odvsivoval, tak jsem se trochu priotravil.

Zatim, Rudolf

To je ale nápad, vzít s sebou maminku! Že jsem na to nepřipadl sám! Mám vypere, máma uvaří, o synáčka se postará… to je lepší než nosiči s domorodým průvodcem dohromady. Ještě mě zajímalo, jak je to s tou Sýrií, co je tam k vidění a tak.

*Co v Syrii? Nevim, je tam ale hodne krizackych hradu a anticke ruiny. Bude to tak trochu cundr. Pry se tam dobre spi pod sirakem. Bude to sranda, doufam. 30. prosince mam planovany navrat.

Kam se chystas ty?

Rudolf

Co to? Kam se chystám? Kam já se to jenom chystám… jo, už vím. Do knihovny se chystám, přišla mi upomínka.

Neděle 8  

Ále, je neděle, tak se nedělá.

Sobota 7Pandoří VLK 

Náramně syntetická krajinka"Syntetičtěji, syntetičtěji, vykašli se na popisnost!", povzbuzoval jsem se včera v noci při máchání štětcem, "dej do toho vášeň! La passion! Matly matly matly!"

Ale jak vidíte, ani tohle nepomohlo. Jestli to tak půjde dál, vykašlu se na vodovky a koupím si pikslu syntetické základovky, jináč se k té syntetičnosti nedohrabu. Možná, že by pomohlo přejít od A4 k větším formátům, jenž dávají umělci více prostoru k vyjádření, avšak jsou také dražší. Beztoho budu muset jít do obchodu, dochází mi černá.

"Sedláček hadr", řekla Blable, když spatřila můj syntetický obraz.

"Sedláček? Jaký Sedláček?"

"Ále, to je jeden takový malíř, co maluje zásadně fleky."

"Jo, fleky, to je správné!", jásám, "Tak už mám taky fleky, jako Sedláček."

Koncem příštího roku bych rád zakoupil jeden menší dům, nebo i větší, avšak na ten mi asi nevyjdou peníze. V každém případě stavení, někde za Brnem, kam se odstěhuji, koupím si husu a kapybaru a budu si tam žít, ó, to se budu mít. I když je to ještě víc než rok daleko, už teď se zajímám o to, jak se v takovém domě bydlí, co se musí opravovat a vůbec kolem baráku dělat. A právě skrz tyhle záležitosti bavil jsem se před pár dny s Balinem, který v podobném domě bydlí. Přišla řeč i na topení, a dí Balin, že on má v domě topení plynové a já na to souhlasně kývám, že ano, plynové topení jest nejlepšejší.

Avšak Balin čelo vraští a pochybovačně říká: "A co myslíš, nedojde on ten plyn ještě za našeho života?"

Ha! Podívejme, na Balina, ten umí překvapit. Já ho měl za osobu poněkud přiboudlou, ale on není, do hloubky se nad věcmi zamýšlí. To bych od něj nečekal. Teď to naopak vypadá, že tupan a omezenec jsem leda já, protože takhle uvažovat nad plynovým topením mě nikdy ani nenapadlo.

Co mě ale napadlo je, že naučím Pandoru číst. Věk už na to má, tři a půl roku, tak proč ne? Zatím to má docela úspěchy, pozná už víc jak půlku abecedy, a včera přečetla první slovo, "VLK". Ovšem musel jsem jí napovídat. Hlavní je, aby konečně pochopila, jak se z písmen skládají slabiky, pak už to půjde samo, a brzy se s čtoucí Pandorou vytasím na Janu a jejího zabedněného Filípka.

Půjdeme si jen tak procházkou po chodníku, a najednou, ejhle, Jana s harantem.

"Ahoj Jano, co je nového?"

"Dohromady nic, a u vás?"

"Ále, taky vcelku nic, snad jedině Pandora se včera naučila číst. Najednou, z ničeho nic mi začala předčítat z časopisu."

"Cože?!"

"No jo, ale byl to hodně hloupý časopis. Ona tomu ještě nerozumí. Však podívej: Pandoro, připrav se… a elá hop! Co je to tam napsáno?"

"DO-MÁ-CÍ PO-TŘE-BY", bude slabikovat Pandora. Jana ustrne v němém úžasu, a pak plná závisti odkvačí domů, kde bude Filípka bičovat a mořit, večeři nedostane, dokud se nenaučí číst.

To je můj plán.

A můj plán je také vyrazit někam o příštím víkendu, sice jen nedaleko, se žďárákem a na jednu noc, ale musím počasí využít, když je po dlouhé době zase pěkně, jasno, a nelije jak z konve.

To nejsou fleky mé, ani malíře Sedláčka, nýbrž fleky Pandoří. Ona také maluje velmi synteticky.

Sakra! To zatracené dítě je úplně blbé! Skoro hodinu jí to vysvětluji horem dolem a pořád neumí přečíst ani ty pitomé slabiky PU, PA a PO!

Pátek 6Miss okaté tričko, filtr a soutěž 

*Dohromady  se nic neděje, jak by se taky mohlo něco dít, když sedím pořád doma. Akorát mastím jeden obrázek přes druhý, čím dál odpornější, asi se to opravdu nikdy nenaučím. Onehdy jsem byl ve městě a nakoukl jsem do prodejny malířských potřeb. Měli tam akvarelové pastelky, což jsou asi tužky, které se dají rozmývat vodou. Obrázek se namaluje tužkami a pak se na něj nalije voda a je z toho akvarel.

Tudíž jsem přemýšlel, jestli ty pastelky mám sobě zakoupiti nebo nemám, pořád jsem do obchodu vcházel a pak zase vycházel a zas znova a znova, až jsem nakonec nekoupil nic.

Blable taky nic zábavného nepáše, jenom vaří polévku, pekelně se u toho chechtá a vříská: "Chachá, v té polévce je tolik dobrých věcí, že se z toho asi poblijeme!". Jenže já se určitě nepobliju, já mám navařený plný papiňák trenčianského pároku a s tím vydržím určitě až do vánoc.

Hopwadoorův úžasný filtrV televizi dávali film, jmenovalo se to Samotáři, a já si vzpomněl, že mne Vitásek nabádal, abych se na to určitě díval, že jest to film hodnotný, kulturní a šíleně zábavný. Dokonce mi posílal maily, abych na film Samotáři dozajista nezapomněl a napjatě jej sledoval, tudíž jsem si sednul k filmu Samotáři a asi pět minut na to statečně koukal. Po pěti minutách jsem to zas vypnul, jelikož mi to nepřišlo vůbec zábavné. Kulturní a hodnotné to možná je, dokonce asi až příliš, ale nic pro mne. Teď zas bude Vitásek říkat, že jsem barbar a blbec, jako to říká o Pepkovi, ale mně je to jedno.

Psala Alena, že si konečně vzala do práce tričko, které jsem jí dovezl z Nepálu. Je to vcelku obyčejné tričko, vpředu jsou vyšité oči boha Šivy, a vzadu není vyšito nic. Možná to dokonce nejsou oči boha Šivy, ale Buddhovy oči, teď ani nevím. Zkrátka jsou tam oči a obvykle to vyjde tak, že přijdou tam, co mají ženy prsa, na každé prso připadne jedno oko.

Takže Alena šla s tím tričkem do knihovny půjčovat knihy, a tu se stalo něco podivného - přijde člověk a místo knih kouká na Alenu a říká, že má pěkné tričko. A za chvíli další a další, na to Alena není zvyklá, protože si jí obvykle nikdo nevšímá, jelikož vyhlíží, jak ona říká, jako šedivá knihovnická myš. Místo Aleny si lidé všímají spíše ředitelky knihovny, což je zvláštní. Alena sice tvrdí, že je velmi pěkná, ale já tu ředitelku viděl a přijde mi spíše jako postava z filmu Planeta opic. Ovšem teď se karta obrací, všichni očumují Alenino tričko, uražená ředitelka vyskočila na skříň, vztekle skřípe žlutými tesáky a hryže si ohon.

Teď by měla přijít nějaká pointa, ale ona nepřijde. Snad že ženy, které chtějí být okukovány, se mnou mají být zadobře, abych jim příště také tričko z Nepálu přivezl. Hm.

Ani filtr mi nefunguje, nebo vlastně funguje, ale není to na nic. Filtr, to je takový program, který jsem sám za dva večery vyrobil, a ten program slouží k úpravě fotografií. Fotografie zaostří, stíny rozjasní, detaily dosud skryté ukáže, přitom nezaostří místa, kde by rušivě působil šum, jako jsou obličeje a obloha. To se skutečně podařilo, obrázky po úpravách vypadají lépe. Jenže poté, co jsem vše naprogramoval a vyzkoušel, jsem zjistil, že vhodným nastavením filtrů z Corelu získám výsledek téměř stejný, a za desetinu doby. K čertu s filtrem.

Alespoň soutěž vyhlásím - kdo první do týdne zjistí, co je na obrázku vlevo, vyhraje skoro takové tričko, jako má Alena. "Baráky, naval tričko!", začne teď řvát spousta čtenářů, ale tak lehké to nebude. Nejde o baráky, jde o to, ve kterém městě se ty baráky nacházejí. Odpovědi pište do Komentářů.

Čtvrtek 5Hnusný traktor, avšak dobrý párok 

Jede traktor
Je to Zetor
Jede do hor
Orat bramborVčera hnusné stožáry, dnes hnusný traktor. Tak se raději dáme do vaření a ukuchtíme si

Trenčiansky párok s fazuľou

Trenčiansky párok s fazuľou je, jak asi všichni vědí, jedna z mála opravdu dobrých konzerv. Leč konzerva je miniaturní a drahá, proto si oblíbené jídlo všech turistů a táborníků připravíme sami. Do Papinova hrnce vhodíme kilo fazolí, doporučuji smíchat půl kila bílých s půlkilem barevných. Přidáme vodu, zhruba na výšku jedenapůlkrát víc než fazolí, a dvě kostky bujónu a půl sáčku majoránky. Zavřeme, přivedeme k varu a na velmi mírném ohni udržujeme hodinu až hodinu a půl. Poté hrnec otevřeme, přilijeme jede a půl litru rajčatového džusu, nakrájíme osm nožek párku a ještě, tentokrát už bez poklice, povaříme. Čtvrt hodiny postačí. Tím je párok hotov.

Vůbec poslední dobou hodně vařím. Třeba v sobotu, to měla Blable narozeniny, a tak jsem vyráběl

Howadoorův tvarohový dort

Nejdříve namočíme dva pytlíky želatiny, případně rozmícháme v horké vodě, prostě zařídíme se podle návodu na pytlíku. Rozmíchanou želatinu vrhneme do mixéru a v rychlém sledu přidáme 0,75 kg tvarohu, 300 gramů obyčejného cukru a jeden cukr vanilkový. Mixujeme a mixujeme, až to všecko rozmixujeme namaděru. Mezitím, co se mixér vrtí, uvaříme jeden pytlík vanilkového pudingu, raději hustší než řidší a ještě horký jej také vrhneme do rotujícího měchače. Vhodný hrnec či kastról vypláchneme studenou vodou a nahážeme do něj pytlík dětských piškotů a nějaké kompotované ovoce - meruňky, broskve, ananas, hrušky, jahody nebo tak něco. Pak to všecko zalijeme hmotou z mixéru a vrazíme na pár hodin do lednice. V lednici dort ztuhne.

Ztuhlý dort z hrnce vyklopíme a polijeme polevou, kterou připravíme z pytlíku, jež dostaneme v obchodě. Pak dáme dort na okno, kolem půjde velký zlý pes, dort vyčuchá a začne jej hltat a hltat, až je celý dohltá a bude ležet v křoví a úpět "Ach, to mě bolí břicho, och, to mám ukrutné bolení, co ono to bylo všechno v tom dortu namícháno…".

Středa 4Hnusné stožáry 

StožáryZachtělo se mi malovat stožáry, tož jsem namaloval stožáry. Hnusné stožáry.

Dostal jsem se náhodou k hromadě grafů a roztodivných křivek, a ty grafy a křivky slouží k tomu, aby se člověk změřil, zvážil a hned viděl, kde se v grafu octne. Tedy člověk úplně ne, ono je to jenom pro holky od narození do osmnácti let věku. Celkem vzato mi to přišlo jako zajímavost bez praktického užitku, dokud jsem se v informační příručce nedočetl, že z délky dítěte ve dvou letech se dá už velmi přesně zjistit jeho výška v dospělosti. To je ovšem jiná!

Ihned jsem popadl Pandoru a změřil ji křížem krážem, poté vynesl údaje do grafu a tu to máme! V osmnácti letech bude mít asi 162 centimetrů. Tudíž mne nepřeroste a nebude mě k stáru bít, protože mne nepřepere.

Pak jsem změřil Mínu, která sice dva roky nemá, ale zkusit se to může. Vyšlo mi, že v dospělosti bude vysoká skoro 180 centimetrů, to je jinačí čahoun. Pořád míň než já, ale Pandoru ztluče bez obtíží.

Po měření znovu jsem se začetl do Michaela Palina "Od pólu k pólu", což je cestopis. Cestopisy rád nemám, ale tenhle čtu, jelikož mám rád Michaela Palina. Kniha je docela pěkná, snad trochu příliš britská. Nejzajímavější je pro mne popis cesty Afrikou, protože když to čtu, tak si přestávám myslet, že je Chocho mimořádně odvážný a začínám se domnívat, že je prostě magor.

Jeho představa, že bude Afrikou putovat tak jako Evropou, třeba že si navečer roztáhne karimatku, na tu si lehne, přikryje se spacákem a krásně se vyspí pod širákem, se ve světle knihy "Od pólu k pólu" jeví jako totálně pomatená. Alespoň podle pana Palina by byl takový člověk během pěti minut sežrán, to je jisté, jen není zřejmé čím. O Chochovo sežrání by totiž zdatně soupeřila mračna komárů s hordami termitů a legiemi škorpiónů, supy, hyenami, vlky a pardály. Možná by jej ale dříve rozdupal vzteklý hroch či nosorožec, nemluvě už o drzých opicích, které by mu šlohly batoh i se spacákem, jakmile by jej někde nechal třebas jen na pět minut bez dozoru. Ty nejkrásnější plody, lákavých barev a tvarů jsou smrtelně jedovaté a Afrika se údajně hemží zákeřnými hady, kteří jsou všude, na zemi, v korunách stromů, v podzemních doupatech i ve vodách. Pokud někde nějaká voda je, a ona spíš není.

On to asi už zjistil i Chocho, protože z včerejšího mailu vyplývá, že dvě třetiny cesty urazil za třetinu doby. Když jsem se koukl do mapy, tak jsem zjistil, že právě ty nejdivočejší kraje, ve kterých měl naplánováno spoustu dobrodružných cest, projel bleskovou rychlostí, jen aby byl už pryč. Jsem děsně napnutý, s čím se vrátí, hned s ním spáchám rozhovor. Teď si jdu ale zase číst, ono je to nejbezpečnější.

Úterý 3Chocho stále živ 

11:16 Právě přišlo z Afriky:

*Zdravim,

vsechno je OK; mozna se i vratim. Je tu blba francouzska klavesnice, tak nejde moc psat. Jsem v Ouagadougou; snad se jeste nekdy ozvu.

AS

Pondělí 2Kvok kvok
*Já ti dám úchyláky a pomatence! Já jsem tancoval v country taneční skupině ty béčko, věnoval se umění, ty nulo, zatímco ty? Ty akorát žereš endorfiny a zvedáš železo! Akorát ti opuchly údy a teď po tobě akorát čumí baby. Odkud myslíš, že mám tu přezdívku, prde? To je z nějakých patnácti, kdy jsem byl jako limonádový Joe. Akorát jsem pak strašně chlastal, protože jsem tehdá neměl řidičák, tak mě nikdo nebrzdil.

Joe

To jsem zase do něčeho šlápnul. Jak jsem mohl tušit, že nejen pošuk Egi nachází zalíbení ve vřeštění, trhavých pohybech, dupání po podlaze a textech o pivovarských hajtrách? Koho by to napadlo, že i Joe, relativně inteligentní člověk, takhle blbne? Taneční skupina… ježišmarjá! A on tomu ještě říká umění, tomu sexuálně motivovanému naparovacímu poskakování, které je pozorováno u téměř všech druhů savců a většiny ptáků! A ještě bude kritizovat opravdovou duchovní činnost, bude se smát tomu, že já na sobě skutečně pracuji, povznáším své uvědomění k výšinám, zatímco on kdesi křepčí. Proklatec.

Navíc žádné endorfiny se, alespoň co já vím, žrát nedají, endorfiny se vylučují v těle při zvýšené fyzické námaze. Žrát se dá třeba efedrin nebo kreatin, což také pilně činím, ale endorfiny ne. Kdybys, Joe, místo poskakování s rozjuchanými ženštinami, dělal v mládí něco užitečného, třebas fetoval jako já, netvrdil bys teď, na sklonku života, takové nesmysly.

Ha, to jsem mu to dal, s tím "sklonkem života". To já umím, vyhmátnou citlivé místo a do toho řádně kopnout. On totiž Joe, přestože je asi o pět let mladší než já, bez ustání skučí, že je staroch, naříká nad ztraceným a promarněným mládím (aby ne, známe to, countrybály!), tak já teď na něj takto udeřím a tím eristicky zvítězím.

Ve skutečnosti efedrin nežeru vyjma jednotlivých případů, kdy se to právě hodí, a s kreatinem na chvíli taky skončím. Přestože je kreatin jeden z mála opravdu účinných přípravků, které vám dodají sílu, výdrž a pomůžou trénovat tvrději, poslední dobou jsem to s ním asi nějak přeháněl nebo co, jelikož mám pravděpodobně tlak vysoký jak mrakodrap a téměř bez ustání se mi točí hlava. Ale zas jsem se trochu zlepšil v dřepech, včera jsem dal deset opakování s metrákem a to je na mne, ubožáka, vcelku solidní výkon, ačkoli uznávám, že u skutečných sportovců by to vzbudilo jen pohrdavé úsměšky.

Joe je jen tak mírně podrážděný, že se otírám o jeho milovanou country "hudbu", ale taková Ťapina, ta se jináč nasrala! Ťapina, to je divná přezdívka divné ženské, o níž a její černé sukni jsem včera psal. Ona si to přečetla a dožrala a na svých stránkách chrlí na mou adresu hromady invektiv - prý jsem úplně blbý, jenom jediná věc na světě je ještě blbější a to je můj web, ona není žádná díže, abyste věděli, a můžete se přesvědčit, vždyť si dokonce na stránky fotku dala, postavička černá nejasná kilometr daleko v moři, ale z toho jasně vidíte, že díže není.

Ani číst už to tady taky nikdy nebude, to mi dá za vyučenou a budu ronit hořké slzy, že to tady díže nečtou, budu se chtít napravit, budu ji na kolenou prosit, aby si to tady četla, ale ona bude neoblomná, to jsem měl vědět dřív, že není žádná díže a teď už je nadobro pozdě. A sama si svoje stránky udělá, aby všichni viděli, že je chytrá a ne díže, to taková Blable, která ani neexistuje, je určitě mnohem větší díže a stránky žádné nemá, protože to neumí, ani kdyby se rozkrájela, tak si Blable neudělá ani polovičku těch stránek, které Ťapina vyrobí, protože je blbá a nevzdělaná, tak, kokodák.

Tím jsem pro Egiho díži definitivně hotov, se mnou skoncovala. Co se dá dělat.

Co se stránek, které by Blable dokázala nebo nedokázala udělat týče - technickou stránku věci by jistě bez potíží zvládla, ona totiž dohromady žádná technická stránka té věci neexistuje, ale já bych jí dal, psát na web voloviny! U sporáku nechť stojí, tam je její místo. U sporáku se vůbec ženy nejlépe vyjímají, to ví každý. Navíc má Blable divné nápady a pomlouvá všechny lidi kolem, co jí nikdy nic neudělali, třeba mne, beztak by o mě napsala věci, o které nikdo nestojí a jež nikoho nezajímají.

Třeba tuhle, se na mě Blable kouká a pak rezolutně prohlásí:

"Ty se prsíš!"

"Cože?", já na to.

"Prsíš! Nech toho, neprs se!"

"Jak se můžu prsit, když ani nevím, co to je", hájím se.

"Prsíš, vypínáš ten svůj propadlý hrudníček! Nech toho, je to trapné."

"Ale já nic nevypínám, to není pravda, stojím úplně normálně. Podívej, teď se vyprsím", říkám a skutečně nafukuju hrudník.

"Ufff", kouká na to Blable a kroutí otráveně hlavou, "tak teď ses teprve doopravdy vyprsil."

Tady to vidíte, že vůbec není pravda, že když vám, jak Joe tvrdí, "opuchnou údy", že by po vás ženy koukaly s kdovíjakým zaujetím, naopak. Ale co, mi je to fuk, konec psaní a jdu zas do fitka bouchat železem, ať si hloupé ženy říkají co chtějí. Však ony ještě uvidí, jednou se tak vyprsím, až jim z toho půjde hlava kolem.

Neděle 1 

Neděle se jaksi kamsi ztratila.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/