* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Říjen 2002

Čtvrtek 31DivX

Už z toho asi zmagořím. Z čeho? Z převádění DVD na MPEG4. Že já trouba se do té půjčovny DVD hlásil. Půjčím pár pohádek, převedu do DivX, vypálím na CD nebo nechám na disku a občas, až bude Pandora protivná k nevydržení, jí to pustím a mám od ní na dvě hodiny pokoj. Jsem si myslel. Jenže ouha, vůbec to není tak snadné. Už jsem to zkoušel před časem, a tudíž jsem předpokládal, že s tím větší problémy nebudou, to jsem se ale krutě spletl.

Základní problém tkví v tom, že převést film tak, aby obraz a zvuk zůstaly synchronní je téměř nemožné. Ve Virtual Dubu je to nerealizovatelné, Vidomi to nedokáže ani omylem, snad jedině FlasKMPEG předstíral, že z něj leze cosi použitelného. Jenže je to zase plné úděsných obrazců a ruchů, nedá se na to koukat, navíc je to vždy přesně o jeden megabajt větší, než co se dá vypálit na CD. Stáhnul jsem si nové kodeky, přestalo fungovat úplně všechno. Odinstaloval jsem kodeky, zase nic nefunguje. Narval jsem tam všecko přes sebe, cosi to dělá, ale zvuk a obraz už není synchronní ani z Flasku. Navíc převod hodinového filmu trvá pět až deset hodin. Počítač hučí, v hlavě mi hučí, zblázním se z toho!

Středa 30Drastická reportáž! Aktuální rozhovor! Senzace!

Pěknou věc jsem našel, když jsem do Googlu zadal "parchant Daniel Dočekal".

Vše se obrací k lepšímu, věci se daří. Třeba dnes jsem jel k pumpě, bych dohustil splasklé kolo, a ejhle, kompresor fungoval, kolo jsem natvrdo nafoukal, a vůbec nevybouchlo. A taky v posilovně kreatin zlevnili, kilo za osm stovek, stávalo to tisíc. Tak prima.

Ovšem není všude tak jako tady, u Chocha se vůbec nic nedaří, naopak, Chocho ztratil pas a to má šestnáctého odletět do Afriky. Nemá pas, nemá víza, hořekuje, co já se s tím tady vlastně píšu, vždyť to všichni vědí. Celý internet tím žije, všude se o tom diskutuje, každý má názor, jak to s ním dopadne. I mne to zajímá a proto píšu Chochovi:

*Howadoor: Si děláš srandu s těmi vízy a pasem?! Ale to ještě stihneš, nechat si vystavit kopie.
Chocho: Nic nestihnu. Vystavení pasu trvá v Lounech týden. Vystavení víz se znova platí a trvá stejně dlouho. Dneska ráno jsem to všechno obtelefonoval.
Howadoor: Přinejhorším to přece jenom o měsíc odložíš, než si vyřídíš nové doklady, ne? Stejně sis to vymyslel.
Chocho: Nemuzu to odlozit. Mam koupenou letenku a musim si dovolenou vyzvednout v nahlaseny termin - statni sprava. Na jakou adresu mam zaslat dotaz do Pandory?
Howadoor: Budeš si muset přeložit letenku, to naštěstí lze a obvykle to bývá i bez poplatků.
Chocho: To jsi na omylu. Mám to od GTS studentský a je tak levná (18 litrů oproti normálu 40), protože se nedá přebukovat. Uvažuju, že to risknu bez víz a holt hranice přelezu někde mimo lidi.
Howadoor: Záleží na tom, do které konference. Nepleteš si to s Montanou? Ta má adresu montana@natur.cuni.cz.
Chocho: Aha, v Pandoře mám ohledně ICQ, jo, Montanu. Díkec.
Howadoor: Aha. Stornovat se to taky nedá? Ty už máš letenku nebo jenom rezervaci?
Chocho: Už mám i letenku… od pátku.
Howadoor: A jak se ti to vůbec povedlo? Okradli tě nebo co?
Chocho: Ne, na Karlově mostě jsem cpal formuláře k ostatním do složky (šel jsem z francouzskýho velvyslanectví) a pas mi vypadnul. Nikde jinde jsem ho na tý 500m dlouhý trase nemohl ztratit.
Howadoor: A aspoň do cílové země vízum dostaneš? Pak by vlastně stačilo změnit trasu.
Chocho: Do cílové ne, to je Ghana a tam vyřízení trvá minimálně týden. Zkusím aspoň senegalské, tam začínám. Kurwa, fakt mě to sere.
Howadoor: Ještě máš jistou šanci, že ho někdo vrátí. Foťák mi taky vrátili.
Chocho: Mně vrátili negativy z Ruska… asi po půl roce. Ale pas je něco jinýho.
Howadoor: Ani ne, pas je vlastně ještě lepší, je tam adresa. Ale vlastně ne celá, že? Kde se objeví takový vrácený pas? Když to nenajde vyslovený grázl, tak to vrátí, k ničemu mu to není.
Chocho: Ty máš v pasu adresu? Tak to jsi asi jediný, já ji tam teda nemám. A už jsem obvolal policajty v Praze v Lounech a nic.
Howadoor: Je tam přece uvedené aspoň město, ne? Já tam mám adresu komu se má dát zpráva kdybych se někde zabil. Ale to tam většina lidí skutečně nemá. Spíš bys měl zavolat na pražské policajty.
Chocho: Je tam uvedené jen to, kde byl pas vydán. Ohledně zdechnutí mám napsanou závěť, že mě maj nechat na pokoji tam, kde lehnu, takže to je v pohodě.
A na pražský jsem samozřejmě volal jako první. Na všechny obvody v Praze 1… je jich asi 5.
Howadoor: Jsi zkrátka dobrodruh, ani se o to nemusíš snažit.
Chocho: Nejsem dobrodruh, ale neskutečnej čurák.
Chocho (Do konference Montana): Podarilo se mi ztratit pas i s vizama a nove nestihnu zaridit. Tak bych potreboval vedet, jaka je sance prejit nejak bez problemu cerno hranice Mali - Burkina Faso a Burkina Faso - Ghana.
Howadoor: Tak co teda? Nový pas, vízum do Ghany a uvidí se na místě? Kdy to letíš, šestnáctého?
Chocho: Nový pas a základ je vízum do Senegalu, jinak mě v Dakaru ani nepustí z letiště. Jo, letím 16.
Howadoor (o něco později): Pas ještě nikdo nevrátil?
Chocho: Ne. Dneska jsem volal na Ztráty a nálezy (centrální, napojeno na policajty atd - 2 24 23 50 85) a vrací se prý jen 5% ztracených pasů. Zítra jedu do Loun pro nový pas. Ve středu bych ho měl mít hotový a pak mám týden (respektive pátek, pondělí a středu) na to, abych sehnal vízum do Senegalu. Když se to povede, tak letím a nad dalším budu přemejšlet v Africe.
Howadoor: Stejně nechápu jak to, že ti ten pas neudělají do 24 hodin nebo na počkání. Já myslel, že je to celostátní, že to tak dělají všude. Stojí to, myslím, 600.-. No jo, ouředníci.
Chocho: Protože za 600 na to mají týden, podle zákona. Pokud to dělají dřív (např. v Praze do 3 hodin), tak je to jejich věc.
Howadoor: To jsou dobré kurvy. Tady v Brně jsem měl pas pro děcko do tří dnů jenom asi za 150.-.
Chocho: Mně nejde ani tak o prachy teď, ale o čas. To jsou totiž prachy do budoucna. Za rok by mě letenka nestála 18, ale 40 a víc, protože mi bdue nad 26 a končím u GTS. Kurwa. A navíc musím vybrat dovolenou a během měsíce nic většího zorganizovat nestihnu. Už se děsím, že když nevyjde Afrika, tak skončím v nějakým připosraným Thajsku nebo Mexiku na pláži.
Howadoor: Je mi to jasné, ale co, však do Senegalu se dostaneš a pak se uvidí. Podle mých zkušeností to na místě vůbec nebývá tak horké, jak to z dálky vypadá. Třeba ti dají víza tam.
Chocho: Ono není problém ta víza sehnat, ale je problém je sehnat rychle. tady nemám čas skoro vůbec, bude problém stihnout i ten Senegal. No v Africe si taky nemůžu vyskakovat, ale tam bych to zařídil. Oni nemají rpachy, aby mě zavřeli a živili.
Howadoor: A aktualizace bude?
Chocho: Nevím. Každopádně jen taková, že tam vrazím pár mejlů, jaký jsem magor. A co tvoje aktualizace?
Howadoor: Tak teď taky nevím, já tam chtěl vrazit taky pár mejlů jaký jsi magor.
Chocho: Koukej aktualizovat, ale žádný pomluvy!
Howadoor: Žádný strach, však mě znáš.

To byl aktuální rozhovor na aktuální téma, téma, jež zmítá celým českým internetem, rozhovor s Adriánem Sittou, pravým to dobrodruhem, člověkem, který dokáže i prostou administrativní záležitost změnit obratem ruky v napínavou, nervy drásající eskapádu. Jakmile získám další informace, ihned se o ně s vámi podělím, protože Howadoor na cestách je vždy s vámi, jen s Howadoorem víte co se děje, Howadoor na cestách radí, pátrá, informuje. Stay tuned.

Úterý 29Na bagetu k Microsoftům

Občas do firmy přijde pozvánka, poslaná firmou Microsoft, na setkání programátorů. Říká se tomu Developer Days, programátoři tam sedí a lidé z Microsoftu jim valí do hlavy, jak jsou programy společnosti Microsoft nejlepší z nejlepších, lepší než je možné být. Mí kolegové tam většinou nejedou, že software od Microsoftu je nejlepší už dávno víme, tak co se budeme tlouct kamsi daleko. Já tam nebyl nikdy. Ať si tam jedou Linuxáci, ti jsou stále zabednění a potřebují se poučit.

Ale minulý týden mi napsal šéf, že na DeveDays do Bratislavy jede, a že musím jet s ním, a tak se stalo, že jsme včera svištěli po dálnici, zlá Šabatka šlapala na plyn jak šílená, hrozně si libovala, že dálnice je prázdná, že budeme v Blavě míň jak za hodinu a já se děsil v koutku. Věc se konala ve velikém baráku s nápisem Aupark, v kinosále, který je součástí kina, ve kterém je kinosálů mnoho, říká se tomu multikino a chodí tam Vitásek. Prý tam vlezete a můžete chodit ze sálu do sálu, v prvním se bojuje s lidožravým pavoukem, ve druhém s obrovskou housenkou, ve třetím se zástupy mimozemšťanů a vy to všecko můžete vidět, pakliže jste na to dostatečně blbí. Avšak teď zbyly ze zmutovaných bestií jen plakáty, zato přibyly mladičké hostesky s tričky s nápisy Microsoft, které se culily a hned nás taky zkasírovaly, jelikož šéf zapomněl vzít s sebou kartičku, skrz kterou by nás pustili zadarmo. Ale co, napíše se to do nákladů.

Pak jsme dostali tašku a v ní bylo tričko, ale ne s nápisem Microsoft, ale jen takovým malým decentním, ".NET" je tam napsáno. Dám to Blabli. Ještě knihu jsme dostali a jinou knihu a tužku a blok, co se budou hodit Pandoře. A taky kafe nám nalili a mohli jsme si vzít, kolik jsme chtěli. I cukru. Znám osobu, která, když se k podobným rozdejným podnikům nachomýtne, ihned si začne vycpávat batoh a kapsy vším, co jí přijde pod ruku, ale tady jsem nikoho podobného neviděl, protože všude byli samí programátoři, co mají v hlavě jen kompilátory a jiné vznešené počítačové věci. Na hamižnost ani nepomyslí, tak jsou ušlechtilí.

V devět to vypuklo, lidé vlezli do sálu, a ukázalo se, že akce nezačne laserovou show a dýmovnicemi, jak bychom od Microsoftu čekali, nýbrž naprosto střízlivě, bylo nám řečeno, že máme vyplnit dotazník, že kdo vyplní dotazník, dostane za to ještě další knihu a bude mít knihy už tři. Proto většina lidí vytáhla tužky a dala se do psaní a mezitím přišel šéf slovenské pobočky Microsoftu. Začal na zeď promítat obludné diagramy, promíchané fotografiemi lidí, smějících se u počítačů a do toho pronášel pazgřivá hesla, například "Digitální dekáda", "Zefektivnit kruh" a podobně. Na konci dotazníku bylo místo pro připomínky, tož jsme tam napsal, že toho debila ředitele mají s podobnými kydy posílat na schůze manažerů a ne mezi programátory, nakoukl jsem k sousedovi a ten tam právě vepisoval cosi o tom, že kvůli nablblým dřístů sem nepřijel. Tak to od nás říďa slíznul.

Naštěstí neblábolil moc dlouho, jen asi deset minut, a vypadl. Slova se ujali opravdoví programátoři, první z nich chvíli otálel, až byl ředitel najisto z doslechu a začal:

"Tak, marketingových žvástů jsme si už užili dost, slibuji vám, že žádné další nebudou, a teď se dáme do programování."

Tím si rázem získal naše sympatie, svůj slib dodržel, a pak už to bylo jen o SQL, XML, XSL, XDR, C#, .NET, WS, SOAP, HTTP, SMTP a dalších populárních záležitostech. Navíc chlapíci Microsoft nijak mimořádně nevychvalovali, i o Linuxu se zmínili, a ne výsměšně, rozumně hovořili, tak já nevím, co furt někdo proti tomu Microsoftu má. K obědu jsme bagetu dostali, a popcorn, kdo chtěl, si mohl vzít, a kafe pořád dost. Já si vzal bagety dvě, cha, nacpal jsem si břicho, ale pořád ne dost a šel jsem si pro třetí, ale už nebyla, jen zklamaní lidi, co přišli jako poslední, se marně bagety dožadovali, už na ně nezbylo. Místo baget si ale mohli vzít popcorn, toho zbylo hodně, popcorn já nerad.

Pondělí 28Kosmická lopata

Zlodějské ceny lopat v OBISeděl jsem s Pepou v hospodě a pil pivo Maestro, abych taky zkusil, jak chutná. Pepa si totiž v hospodě vždy objedná pivo Maestro, které mu přinesou v úzké sklenici a je plné bublin, jenž v pivě divě rejdí, Pepa to vyloká a pak někdy taky divě rejdí, to když piva vychlemstá příliš mnoho. Ale mi pivo Maestro nechutnalo.

Pepa zas vykládal o videách a stereách a podobných věcech, protože on už je takový, a děsně se čílil, když líčil, jak strašlivě jsou u nás předražená dévédéčka, ty kruhové filmy, jak jsem o nich onehdy psal. Prý v USA (jedna vzdálenější země) stojí DVD deset dolarů, tedy asi tři sta korun, ovšem u nás stejný kotouček přijde na korun dvanáct set a on, Pepa, se plný hněvu táže: "Jak to? Qui bono?"

A hned si také odpověděl, údajně za to může nenažranost českých dovozců, kteří by nejraději ze zákazníka sedřeli kůži. Raději jsem na to nic nenamítal, protože Pepek byl vážně hodně zuřivý a třeba by mě ještě polil pivem, kdybych mu odporoval. Sám si ale myslím, že prodejci nejsou nenasytní a hamižní, ale že jim jde spíše o to, aby se filmů neprodalo příliš mnoho, protože pak by lidé koukali celé dny na filmy, pojídali u toho brambůrky a byli by otylí, což by jim neprospělo. Domnívám se, že je to starost o zdraví obyvatel země, co vede filantropické obchodníky k zdánlivě přemrštěným cenám, a tak bychom jim měli být vlastně vděční, že si sami od huby utrhnou, své zisky zkrátí, jen aby prospěli lidstvu.

Když jsem se včera vracel večer z Nedvědice, koukal jsem z vlaku po kopečcích kolem Tišnova a říkal si, že by to bylo docela pěkné, se tam někdy podívat se stanem, třebas na kole a umiňoval jsem si, že se musím hned doma kouknout do mapy a vymyslet trasu. Z toho jsem pak poznal, že už je to zase tady, že se mi zase dělá chuť do cestování, i když to poslední dobou vypadalo, že už nikdy nikam nepojedu, což by bylo nejrozumnější. Dal jsem se tudíž do úvah, co ještě podniknu, něco zásadnějšího, než je cesta do Tišnova, a vzpomněl jsem si, že mám domluvený zimní přechod Roháčů, na leden či na únor, a že to bude akce náročná, na kterou je třeba se náležitě vybavit, kromě jiného i lopatou na sníh. Lopata na sníh, jak vím z webu i od známých, se pak nejsnadněji získává tak, že člověk zajde do OBI, tam lacino, asi za třicet korun, nakoupí spodní část hliníkové lopaty na sníh (ten plech) a kus novodurové roury, doma to umně stříská dohromady a má lehkou lopatu hotovou.

Cestou z nádraží zastavil jsem se tedy v OBI a překvapeně zjistil, že nejenom obchodníci s DVD dbají blaha lidí! Už i sem to došlo! Lopata na sníh, kterou jsem zamýšlel v potu tváře vyrábět, skví se zde již sestavená! Už si při kutění neublížím, i kdybych chtěl, jelikož samostatný plech přestali prodávat. To je správné. A sestavená je ne jen tak halabala, ale za použití speciálního šroubu vyrobeného z nejkvalitnější slitiny s vysokým obsahem zlata, což je vidět z ceny sto devadesát korun. Fantastické. Přitom se podařilo výrobci lopaty zamaskovat vysokou kvalitu, která by na horách mohla působit jaksi snobsky až procovsky, rafinovaně nedbalým designem. Člověk, který si lopatu za skoro dvě stovky jen tak zběžně prohlédne, vidí kus ohnutého dřeva a křivě ustřižený hliníkový plech, a vůbec ho nenapadne, jaký to skvost drží v ruce. Obdivuhodné.

To však není vše! OBI dělá pro své zákazníky vždy víc než jen vše. O sotva pět metrů dál lze zakoupit navlas tutéž lopatu, avšak navíc vybavenou na konci násady držátkem! Držátkem, vyrobeným za pomocí nejmodernějších, kosmických technologií, po léta utajovaných, až nyní uvolněných exkluzivně pro zákazníky světové firmy OBI. Vypadá sice jen jako kus ohnutého, nedbale natřeného plechu, ale to je zas jen ten rafinovaný design, tím jsem se nenechal zmást, vždyť přece soudnému člověku je zřejmé, že když lopata s tímto zázrakem stojí už celých tři sta sedmdesát korun, musí to být něco extra!

Odcházel jsem z OBI s radostí v srdci, potěšen tím, jak kvalitní výrobky si dnes člověk může za levný peníz nakoupit. Rád bych lidem z OBI osobně poblahopřál, nebo třebas o tom napsal do novin, jak jsou úžasní, ale neudělám to. Jistě jsou skromní a postačí jim vědět, že pozvedli úroveň všeobecného blaha na novou výši, přílišná pozornost by je uvedla do rozpaků, umím si to představit.

Lopatu jsem však nezakoupil, nehodí se pro mne. To je pro lidi nové, já jsem výrobkům jakosti tak monstrózní nedorostl. Necítil bych se s kosmickou lopatou dobře. Zajdu raději do železářství, koupím za dvacku kus plechu a rouru a lopatu si stluču sám.

Neděle 27Blablin vorvaň

Lákali prase na rohlík, leč prase nepřišlo.Cestou do Nedvědice pozoroval jsem z vlaku rybáře, kterak i s udicí stojí ve vodě, vzdoruje proudu i zimě, vody skoro po pás, a stejně asi nic nechytí. Rybář se zapotácel, jenže vlak vjel do tunelu, a tak nevím jak to dopadlo.

Nedvědice je kousek od Brna, necelou hodinu vlakem. Je to malé městečko, singulárové, tedy ta Nedvědice, nikoli ty Nedvědice. Místní lidé údajně nemají rádi, když cizáci název jejich obce komolí a vždy, když slyší, že někdo jede "do Nedvědic", tak mu doporučí, aby jel raději do prdele, že se tam bude lépe vyjímat. Dále je v Nedvědici vysoký komín a vysoký kopec a na kopci hrad, který se jmenuje Pernštejn. O ten Pernštejn mi právě dnes šlo, neboť tento víkend je poslední den v roce, kdy je většina hradů otevřená. Dobrá, některá ještě i zítra, ale pak už určitě šlus až do dubna.

Na hrad je to z nádraží jen asi dva kilometry a člověk je tam coby dup. Cestou jsou k vidění rozličné zajímavosti, například trojice lidí, kterak honí u cesty prase středního kalibru, snaží se jej nalákat na rohlík a lstí přimět, aby s nimi šlo domů. Prase však není hloupé.

Šajze katze útočíKromě prasat vyskytují se též v okolí hojně užovka obojková (natrix natrix), užovka hladká (coronella austriaca) a slepýš křehký (anguis fragilis). Na hradě je pak pokladna, bufet a spousta koček, které po člověku skáčí, a všem se to líbí. Čekám, až kočka skočí na hlavu nějakému Němci, kterých je zde plno a Němec zařve "Šajze Katze!", ale ono nic. Pak přijde průvodkyně a jde se dovnitř a paní hovoří o tom, co je z kterého století a nikoho to nezajímá, avšak když začne vykládat o strašidlech, řeknou všichni jůůů, a jsou napjatí, protože strašidla zajímají každého. Na Pernštejně údajně straší bílá paní, jako všude, ale protože poslední její zjevení proběhlo v roce 1648, tak už to není aktuální, je to strašidlo vyčpělé a lidé se tváří zklamaně, jenže pak průvodkyně vyrukuje s jinou pověstí, a ta se líbí více. Pověst vypráví o marnivé služce Elišce, která se celé dny jen nakrucovala před zrcadlem, což hrozně žralo jistého mnicha z kaple pod hradem a za účelem napravení Elišku proklel tak důrazně, že se "propadla pod zem a nikdo více ji živou neviděl, právě zde, jak stojíte, se propadla!", děsí návštěvníky průvodkyně. Lidé se rozestupují, aby nestáli na místě, kde se propadla služka do pekel a ještě se třebas taky nepropadli, přestože před chvílí se procházeli o patro níž, a tak vědí, že pokud by se doopravdy propadli, pak jedině do hradní kuchyně a to není zase tak hrozné, protože je tam zavedena elektřina.

"Zrcadlo, před kterým trávila parádivá Eliška tolik času, je od těch dob také prokleté", povídá dál průvodkyně, "která žena nebo dívka se do něj zadívá, do roka ztratí veškerou svou krásu."

"Tys už tady byla, stará, nezapírej!", volá kdosi se z davu návštěvníků na manželku.

Pak se jde dál, já čekám, abych šel jako poslední a mohl pozorovat ženské, jestli budou do zrcadla koukat. Jsou legrační, zrcadlo z dálky po očku sledují, ale když procházejí okolo a mohly by se do něj podívat, vždy je najednou hrozně zaujme holá zeď na opačné straně místnosti a musí se tam upřeně a zadumaně koukat. Některé si zase vzpomenou, že na dně kabelky jim leží něco mimořádně důležitého, co je třeba neprodleně vyšťárat. Jen do zrcadla se žádná nepodívá. Buďte proklety, baby pověrčivé, myslím si, nechť pohltí vás černá zem! A ona taky pohltí, stačí si počkat.

Pernštejn za lepšího počasíNa zrcadle samotném není nic zvláštního, je jenom zprohýbané a hrozně zkresluje, tenkrát neuměli zrcadla pořádně vyrobit.

Potom už je zase jenom šestnácté, patnácté a jiné století, strašidla došla. To kdybych já dělal průvodce na hradě, tak bych návštěvníky podobnými nudnými záležitostmi neunavoval, sestavil bych výklad ze samých šťavnatých, pro tento účel speciálně vymyšlených historek o strašidlech, krvavých mordech, smilstvech, hněvu, pomstě a tajemných úkazech, aby si za své peníze přišli na trochu zábavy a neodcházeli otrávení suchopárnými daty. Pravda, průvodkyně se také snaží, říká, že člověk na jednom obraze je celý Karel Gott, ale je to málo, za pětapadesát korun akorát vyčichlá bílá paní, propadlá komorná a Gott.

Kdysi jsem se zajímal o to, jak bych se mohl dostat o prázdninách na hrad a dělat tam průvodce, ale nedostal jsem se tam, už bylo obsazeno. A mě by se to líbilo, těšil jsem se, jak všechna data strašně zmotám, k tomu si vymyslím spousty hovadin, nechám místo omšelých napoleonských vojsk přepadnout hrad ve čtrnáctém století zdivočelými dinosaury, po okolních lesích se bude potloukat lesní muž a znásilňovat osamělé ženy, u kterých přespává a v místě trvalého bydliště se nezdržuje, na stropě místností se začnou objevovat nesmazatelné krvavé čmouhy, připomínající dávné hrůzné zločiny, hradní příkop osídlím novodobou sektou nahatých adamitů, páchající zlotřilé obřady k oslavě aztéckého boha Slunce, který se zde narodil, přesněji zjevil se v egyptské pyramidě ukryté dodnes v labyrintu nezmapovaných katakomb z předřímského období, a lidi se budou bavit. Pak jednou přijde na hrad i pošetilý zájemce o skutečnou historii a počne se vztekat, že vykládám lidem bludy, ovšem já budu na svém výkladu rezolutně trvat, před návštěvníky jej zesměšním jako trapného amatéra, jenž oplývá totální ignorancí v oblasti nejnovějších historických výzkumů a historika z toho trefí šlak. Tak pěkně jsem to měl naplánováno.

Venku už zase prší. Pořád prší. Celé měsíce už prší. Prý čtyřicet dnů a nastane potopa světa, to je pěkná blbost! Prší už aspoň čtvrt roku a potopa veškerá žádná. Každý den lije. Já nevím, odkud se ta voda pořád bere, to někdo musí do mraků snad pumpovat či co. V restauraci pod hradem je plno, v bufetu je taky plno, jdu tedy nazpět do Nedvědice. Původně jsem si chtěl sice ještě vylézt na protější kopec, odkud za třicetileté války hrad ostřelovali Švédové, údajně jsou tam pořád v lese k vidění plošinky, které Švédové zbudovali pro svá děla, tož jsem zamýšlel na plošinky chvíli hloupě civět. Ale v tomhle lijáku se nikam drápat nebudu, však v hospodě je dobře.

Doma Blable sleduje v televizi pořad o obchodním domě, nějaká vyschlá stará perza si tam zkouší hedvábné šaty a Blable volá:

"Ha, ta vypadá jak vorvaň!"

"Vorvaň?", divím se. Zvláštní přirovnání.

"Jo, jako vorvaň, co leží už tři týdny v horku na pláži, a navíc v pánském pyžamu."

Tak tedy vorvaň.

Sobota 26V Africe

Nakonec jsem jel do Afriky místo Chocha já. Čert ví, jak se to stalo, ale už to tak bylo, letěl jsem letadlem, pak jsem vystoupil a byla tam Afrika, všude kolem samá savana. Je v Africe savana, ne? Tedy tady v té Africe rozhodně savana byla, nebo step či prérie nebo co, vzal jsem batoh a v batohu jsem měl lana a skoby a šel jsem asi tak týden tou savanou, až jsem došel k strašně velkému skalisku, určitě dobrých sto padesát metrů vysokému. Počal jsem tlouct skoby do skály a lezl nahoru, slunce do mě pralo a já mlátil ty skoby a šplhal výš a výš, až nakonec jsem překonal ohromný převis a vydrápal se na širokou polici. Hurá, teď už jenom slaním a poletím zas domů, zajásal jsem a vytáhl lano. Smotal jsem jej a začal tlouct do skály skobu na slanění, jenže nedal jsem pozor, zavadil o smotané lano a to spadlo z převisu dolů.

Tak, a je to. Bez lana nikdy neslezu, ke skalisku celé měsíce nikdo nepřijde, takže buď spadnu dolů a zabiju se, nebo zahynu žízní a hladem. Případně zmrznu, protože jsem se nahoru drápal jenom v šortkách a v Africe je v savanách v noci děsná zima. Asi zmrznu, říkám si, už mi začíná být zima, tak to jsem blbě dopadl, to jsem si nemyslel, že takhle hloupě skončím, naříkal jsem na skalisku, až jsem se z toho probudil. Fuj, to byl ohavný sen.

Bylo asi pět ráno, venku lilo jako z konve, napil jsem se a zase usnul a vzbudil se až o půl deváté a měl jsem jet na výlov rybníka do Říčan. Jenže se mi vůbec nikam nechtělo, pořád pršelo, tak jsem nejel nikam. Jenom do půjčovny pro další DVD, aby měla Pandora na co koukat a dala mi pokoj. V půjčovně měli zavřeno, pročež jel jsem s Pandou místo toho do kina a tam měli taky zavřeno, ale já se ani nijak zvlášť nerozzuřil, protože pořád lepší být bez kina než trčet na skále a nevědět jak dolů. Vrátil jsem se domů, dal si efedrin, pořádně si zacvičil v posilovně a teď jdu spát.  A doufám, že dnes do žádně Afriky místo Chocha nepojedu.

Pátek 25Odpojený internaut a vodnatelka na Hradě

*Kdo se chce pobavit, ať se podívá na http://www.kolej.mff.cuni.cz/~lmotm275/laska.htm. Kdo nechce, ať tu zůstane.

Z domu jsem k internetu připojený přes telefon, a asi ještě dlouho budu. Je to sice čím dál dražší, a připojením se to dá nazývat jen s velkou dávkou nadsázky, ale bohužel, pořád je to to nejlepší, co se nabízí. Tedy reálně nabízí, co doopravdy existuje, jinak se nabízí spousta různých lákavých možností, jak se na internet dostat. Bohužel žádná z nich neexistuje.

Na prvním místě je kabelovka. Ta sice připojení k internetu provozuje, ale výhradně v domech postavených v blocích. My jsme dům samostatně stojící, a i když je tu osm pater a v každém čtyři byty, nestojí to kabelářům za to, aby nás připojovali. Firma UPC podle všeho stojí před krachem a nemá peníze ani na běžný provoz, natož na investice do internetu. Z kabelu nebude nic.

Pak jsou tady bezdrátová zařízení - s tím to na první pohled vypadá velice nadějně, nabízí to přinejmenším pět firem, za solidní ceny, už dokonce loni na podzim to nabízeli.

Pchá. Loni tady obcházeli s nabídkou, už ani nevím jak se ta "firma" jmenovala, něco jako XYZ-net. Za pár stovek, neomezené připojení. Tak jsem tam zavolal a že jo, všecko bude zlaté, hromady slibů, až najednou rup, skončilo to jako když utne. Zeptal jsem se totiž, jak je možné, že ta jejich "firma", jak jí prezentují na internetu a v letácích, vůbec není v obchodním rejstříku. To se jim pranic nelíbilo, takové drzé dotazy a už se neozvali. Nevím o nikom, koho by nakonec připojili.

Další firma, zase pěkná nabídka, asi za pět stovek. Prý budou dělat zhruba měsíc průzkum, sestaví seznam zákazníků a pak budou ty lidi zapojovat. Udělali průzkum, seznam, pak mi zase volají, prý abych podepsal smlouvu. To je fajn, říkám si, ale jen chvíli, protože mi vzápětí sdělují, že těch pár stovek, na které mne na začátku lákali, se změnilo v pár tisíc. Změnila se situace, tvrdí. To chápu, u mne se taky změnila, žádný internet za tři tisíce měsíčně nepotřebuji. Lidi z firmy hudrují, že to jim říká každý, že takhle žádné připojení provozovat nebudou. A taky dodneška neprovozují.

Zase jeden lákavý návrh, v Bystrci připojíme každého, okamžitě, hned. Letáky ve schránkách, polepené celé sídliště. Člověk tam telefonuje: V Bystrci? Nemožné. Kdo vám to řekl? Tam není signál, my vůbec nevíme kde to je, je to vůbec v Brně?

To už se pak stávám zuřivý a vztek mnou lomcuje, jen jak někde vidím napsáno "Připojení k internetu - levně". Ale ještě to zkouším a zavolám tam. Většinou je to jednoduché - my se vám ozveme. A neozvou se. Nikdy.

Zatím jediná firma, www.wosa.cz, prý mne připojí třeba hned. Dokonce technik přišel, změřil signál a prý je všecko jak má být, nic tomu nestojí v cestě. Jenže dva tisíce jsou moc, navíc za pomalou limitovanou linku. Mám tedy sehnat další tři zájemce. Já? Jsem snad nějaký jejich prodejce? Já jim budu shánět zákazníky, a zadarmo? Pche. Navíc tady v domě se nedá domluvit na ničem s nikým a stejně vím, že tu nikdo další o internet zájem nemá. Tak zas nic.

Korunu tomu zatím nasadil jistý člověk jménem Kolenčík, který asi sto metrů od našeho domu provozuje videopůjčovnu. Do každého domu nanosil kupy letáků, navíc složených v obálkách, aby to člověk bez čtení nevyhodil. Prý "Internet za hubičku", nelimitovaná linka za 340 korun měsíčně. Po všech zkušenostech už jsem skeptický, ale na letáku je "informační linka", tak tam telefonuju. Mají tam pěkný zvyk, na té "informační lince", zvednou telefon a mlčí. Takže se vyptávám, pan Kolenčík tu není. Dejte číslo, my vám zavoláme. Dávám číslo, nevolají. Tak za pár dnů znovu. Odpoledne prý přijde člověk a všecko mi to vylíčí v barvách. Čekám do šesti večer, nepřišel nikdo. Další den tam zase telefonuji. Prý tam u mne ten člověk byl, ale asi jsem nebyl doma. Grrrr. Pan Kolenčík má teď jednání, nemůže k telefonu, nejlepší bude, když si k nim rovnou zajdu, když to mám pár metrů. Další den tam jdu. Chlap je na obědě. Jdu tam o pár dnů později, Kolenčík motá před půjčovnou jakýsi igelit a je ochotný se mnou mluvit. No sláva. Bavíme se asi dvacet minut a je to pořád dokola. Já se ptám, kdy celou věc rozjedou a on že neví. Že prý až támhle a až toto a já jak dlouho to asi tak bude trvat, to támhle a toto, a on že to nemůže přece vědět, co si jako myslím? K čemu to vlastně potřebuju? Ty kreténe, myslím si v duchu, ty vážně můžeš tak nanejvýš kazety úchylákům půjčovat. Tak znova. Jak dlouho, týden, měsíc, rok, sto let? Neví, zato ví, že už chodili po barácích, měl jsem být doma, to je moje chyba, že jsem nebyl doma, teď jsem "opozdilec" a budu to mít dražší. A on nic neví, on je jenom dealer firmy Azor, tak co bych chtěl. No třeba bych chtěl od člověka, co má podávat informace, použitelné informace, ty debile, myslím si, ale už jsem na odchodu, nechávám byznysmena Kolenčíka brebentit s igelitem v ruce před půjčovnou.

Doma koukám na www.azor.cz. Podle vzhledu to opravdu dělal Azor, a ne moc čistokrevný. Celá nabídka sestává z toho, že když chcete internet, máte jim napsat a oni to zváží. Žádný ceník, podmínky, nic. Informace jak noha. Mají dvě mailové adresy, posílám na obě zprávu. Za dvě minuty je zpátky, schránky jsou přeplněné, poštu nikdo nevybírá. Telefon nemají. V obchodním rejstříku nejsou.

http://chocho.chytrak.cz/Vůbec to nechápu. Proč se vůbec namáhají s "nabídkami" (často se tak tomu ani nedá říkat), proč do toho vrážejí prachy, když ani žádná připojení provozovat nechtějí? Jsou to obchodníci s deštěm.


Chocho si zas vymyslel anketu, prý kdo má dělat prezidenta. Sám sebe tam nenapíše, ale mne ostouzet, na to ho užije. A pochopitelně, mraky škodolibých lidí si okamžitě přisadí a baví se na můj účet. Taky bych sem dal anketu, kdyby mě něco napadlo, jenže mě nic nenapadlo. Mě už nikdy nic nenapadne. Snad jedině plíseň.

Zajímavé je, že se s tím prezidentem téměř trefil. Tedy ne snad, že bych já se o to nějak ucházel, ale už to vypadalo, že Minerva prezidentkou bude, až trochu povyroste. Doktorka si ji totiž prohlédla a prohlásila, že dítě má vodnatou hlavu, což je, si myslím, na prezidenta kvalifikace jedinečná a dokonalá a stěží se lepší kandidát najde. Teď taky pořád cpou všude ty ženské, tak se to zrovna hodí. Minerva for Prezident. Hydrocefalus na Hrad.

Doktorka sice ještě vykládala, že dnes už lékařská natolik pokročila, že se dá vodnatá hlava rozříznout a voda vylít do kýblu, ale to jsem jí hned zatrhl. Žádné rozřezávání, pořád lepší v hlavě voda než nic a prezidenta jsme v rodině ještě neměli. Ať si lékaří tupí kudly na někom jiném.

Bohužel mi ve středu sklaplo, s prezidentkou, protože Minerva byla u jiné doktorky a ta rezolutně prohlásila, že vodu v hlavě má nanejvýš ta první lékařka, že dítě je zdravé jak řípa a prezidentkou nikdy nebude. Takže zas nic. Kdo to teď bude dělat? Snad abych to nakonec doopravdy vzal sám.

Čtvrtek 24Joeův syrečkový internet

"Ha, sobota, šťastný to můj den, ryby lovit pojedu ven!", zaveršoval jsem dnes ráno a popadl pánev, abych ji vycídil a připravil na sobotní pečení obrovské ryby. Jenže ryba bude až v sobotu, a dneska se také musí jíst, a copak si dnes uvařím? Uvařím si skvělý tvarůžkový salát, podle receptu vodáka a pošahaného cyklisty Joea. Nakrájel jsem tedy řádně smrduté syrečky, přidal olivový olej, rajčata a okurku a bylo to, to vám povídám, hnusné jak sviňa. Tak píšu Joeovi co je to zas za pomstu nebo co to má jako být, natahuje mě z toho jeho salátu, on si napíše na web koniny a já abych to pak žral?! Joe na to odvětil, že jsem trouba, protože jsem tam nedal hořčici, protože to tam jasně psal, že hořčice se tam musí dát hodně, tak moc, až je salát poživatelný. Narval jsem tam ještě hořčici, zamíchal a bylo to, to vám říkám, hnusné furt jak sviňa. Tož jsem to sežral.

Středa 23Červíček jde na procházku

Kráčel jsem dnes životem s písní na rtech, a to konkrétně písní o háčkách a sáčkách, co se na ně a do nich chytají ryby. Takto jsem si prozpěvoval hned ze dvou důvodů. Jednak se v sobotu pořádá v Říčanech výlov rybníka, a já tam pojedu a též budu lovit ryby, vylovím pořádnou velkou rybu, gumou ji připevním na nosič na kole a pojedu s rybou domů. Blable rybu upeče a bude to buď amur nebo tolstolobik, radši tolstolobik, jestli si můžu vybrat, kvůli tomu jménu. Pečenou rybu sním.

Druhak jsem člověk muzikální, a tak si nikdo nediví, když si celý den zpívám, také skládám různé skladby a kompozice, zcela nekomerčního ražení, a ti nebozí čtenáři, kteří jsou šťastnými majiteli zvukových karet, to dobře vědí a rádi mé produkce poslouchají. I třeba neradi. Zkrátka musí. Každý den se přehrává jedna skladba a přehrávat se bude, i kdyby se pitomá amúzická lůza třebas upsala:

*Probuh, da se tu vypnout ta silena "muzika"?

Nedá, to tak, aby si to někdo ještě vypínal! Hned jsem do seznamu skladeb přidal další čtyři nové kousky, takže počínaje zítřkem se můžete postupně kochat kompozicí Stopy (inspirovanou příběhy bájného cestovatele Chochouna), následovanou skladbou Dirge, kterou složil talentovaný Bob Clark, poté přijde na řadu má Minimální kompozice (a to je fakt vypalovačka!) a nakonec to završí břeskná, ryčná, rytmická, takřka taneční balada O červíčkovi, který se vydal na procházku. Doufám, že nové přírůstky do repertoáru náležitě oceníte. Připouštím, že někoho třebas na první poslech neuchvátí, ale pouštějte si je stále dokola a jistě se vám brzy zalíbí.

Úterý 22Blable se zcvokla

Chochovy experimenty s barevnými filtry.Na páně Chochově webu jsem se dočetl, že si Adrián na pouti koupil spousty barevných filtrů z celuloidu, přimontoval je leukoplastí na foťák a nyní je z něj fotograf-umělec, který zobrazuje krajinu tak, jak ji nikdo předtím neviděl, přinejmenším nikdo, kdo si nedal pořádnou dávku LSD. To jsem zvědavý, co přiveze za obrázky z Afriky. Snad růžové slony a hořící žirafy, i když to by moc originální nebylo.

To já mám jiné problémy, například se ženskými, konkrétně s Blablí. Pravda, něco už se vyřešilo. Stačilo rozbodat linku za čtyřicet tisíc a hned jsem dnes ráno dostal k snídani čaj a rohlík. Tomu říkám pokrok, to už se léta nestalo. Přemýšlel jsem tudíž, jestli mi stojí za to vyhodit do luftu barák, abych dostal i něco k obědu, když v tom zazvonil telefon a on to Petr Janík.

Petr je hloubavý člověk a nad každou věcí koumá tak dlouho, až něco vymyslí, co by jinou, tupou osobu, například mne, nenapadlo. Je to bez nadsázky vynálezce Edisonova formátu, i když, bohužel, ne jeho obchodních schopností. Tak třeba hloubáním nad ceníky a reklamními materiály Telecomu vymyslel, že se dá telefonovat zadarmo. Nejdříve si zavoláte zadarmo na speciální telekomunistickou linku, a necháte si aktivovat službu MemoBox. Služba MemoBox je vlastně telefonní záznamník, ale ne u vás doma, nýbrž doma u Telecomu. Když vám někdo volá, a vy nezvedáte sluchátko, tak to zvedne ten záznamník, volající tam namluví vzkaz a je to. Vzkaz si pak můžete vyzvednout tím, že zdarma zavoláte na zvláštní číslo.

Ale to není vše - mezi dvěma MemoBoxy se dají posílat hlasové zprávy. Zavoláte - stále zdarma - na zvláštní číslo, a tam do své schránky nejdříve namluvíte vzkaz, a poté stisknete několik čudlíků na svém telefonu a zpráva se odešle do jiné hlasové schránky. Adresátovi jeho telefon krátce zacinká a on si zavolá - zase zadarmo - na svůj MemoBox, vzkaz si poslechne a pak vám stejným způsobem zašle odpověď. Poněkud zdlouhavé a komplikované, ale nic to nestojí, tedy vyjma měsíčního paušálu. Petrova žena si takhle vyměňuje hlasové zprávy se svou matkou a s kamarádkami často i několik hodin denně.

A dnes mi zas Petr telefonoval, že něco vymyslel. Tentokrát vyvinul způsob, jak si zvětšit penis do nadlidských rozměrů. Není to nic tak obtížného, pravil, bohatě postačí jedna nahatá fotka a zvláštní software (nalezení tohoto softu na webu je vlastně celé jádro metody), kterým se dají části fotografie různě vhodně deformovat. Prý už si s tím hraje asi dva dny a výsledky jsou velkolepé.

Líčil mi to asi půl hodiny, až už jsem jeho penisu začínal mít právě tak dost, tedy jsem opáčil, ať mi tu fotku pošle, že si ji dám do Windows na pozadí jako tapetu, ale že teď musím jít pracovat a praštil jsem telefonem.

Blable se ptá, kdo to byl, a co chtěl, a já na to tak a tak, Janík, penis, fotka, Windows, tapeta, nic zajímavého.

"Ahá!", vybafla Blable nečekaně, "no to je dobré, tohleto!"

"Co jako?"

"Ty prasáku! Tak mou fotku si do Windows nedáš, co, a Janíka s penisem, to jo! A to si myslíš, že tu ještě s tebou budu, že ti ještě budu podstrojovat!"

"A co máš? Mám si tam snad dát Janíka bez penisu?"

"Tu to máme! Tak bez penisu ne, to je mi překvapení, to jsem o tobě nevěděla!"

"Vždyť to byl celé jenom takový vtip, a ty to bereš vážně, já tě nechápu."

"Nechápeš, samozřejmě že nechápeš, když celé dny myslíš na Janíka s penisem a jeho fotku, to se nedivím, jak bys mě mohl chápat", zavřeštěla Blable a práskla dveřmi.

Pomátla se, myslím si. Nechám ji vychladnout, co jí budu vtip vysvětlovat. Pracoval jsem do oběda, kupodivu Blable přece jen jakousi šlichtu navařila, trochu se uklidnila, tak abych jí potěšil, říkám, že o víkendu si vezmu Pandoru a pojedeme k Aleně sázet stromky, Blable nebude muset vařit a bude mít od nás klid. A zase, jako by ji píchla vosa:

"Za Alenou sázet stromky pojedeš?! Aha! Tááák! Tak já ti vařím, snažím se, a on si jede za Alenkou, pěkně si víkendu užívat!"

"Co je zase? Vždyť jsem ti říkal, že jsme se domluvili, že jí pomůžu nasadit ty zbývající stromky."

"Domluvili? Tak vy se už takhle domlouváte?! Za mými zády?"

"Jak domlouváte? Já myslel, že ti to pomůže, když odvezu Pandoru…"

"Nic neodvezeš! To je MOJE dítě a já vám ho nenechám!!! Na to zapomeň! Jen si jeď, klidně, buď si u té své Alenky třeba napořád, sem se už nevracej, když jsou ti její stromky milejší než já, ale žádnou Pandoru s sebou brát nebudeš. Odstěhuju se do garsonky, uvidíš, jak si budeš začínat se stromkama, já ti dám, knihovnické slepice prohánět se kohoutkovi zachtělo!"

A je to. Je to jasné. Bydlím s cvokem.

Pondělí 21Hladového tygra za ocas netahej

Tak si představte, že ráno vás vzbudí, vy nemáte čas se nasnídat a jdete s dítětem do školky. Děcko vřeští, věší se na vás, dělá scény. Pak se vrátíte ze školky a ptáte se po jídle, jenže jídlo žádné není. Než máte čas si něco opatřit, zavolají z práce, že je problém a musíte tam jet, tak sednete na kolo a jedete tam. Řešíte problém, hladoví jste, ale na jídlo není pro počítače čas. Pak sednete na kolo a jedete zas domů, už je večer, ovšem večeře pořád není. Nějak se zapomněla, či co. Nikde nic. Ale zas není čas, musíte jít do posilovny, tak jenom vypijete kafe a pak děláte hodinu na lačný žaludek dřepy. I přijdete opět domů a k jídlu pořád nic, jen Blable se na vás výsměšně šklebí a praví "Tak si něco uvař, když máš hlad!".

No co byste dělali? Vzali byste třeba ten největší nůž co máte po ruce, začali nepříčetně řvát a bodat nožem do kuchyňské linky, až byste půlku linky rozbodali namaděru a nůž se nakonec zlomil? Že jo, že je to dobrý nápad? Taky mi to tak přišlo a hned jsem se do toho pustil. A to byste nevěřili, našli se lidi, kterým se to vůbec nelíbilo.

Neděle 20Slon poletucha

Nablblý slon z vypatlané americké sračky poletuje vzduchem.Blbý film se slonem, že já to půjčoval. Protože Pepa s drivery na DVD stále není k nalezení, musel jsem ten nesmysl z DVD převést do DivX, aby to šlo vůbec přehrát. Naštěstí mi před časem Pepek vykládal, že existuje program jménem Vidomi, co všecko dělá sám, člověk do něj jenom napíše jak si přeje mít výsledný film velký, stiskne jedno tlačítko, poté číhá u počítače mnoho hodin a nakonec vypadne z Vidomi film v DivX a je to. Kupodivu to fungovalo a odpoledne Panda mohla čučet na film se slonem. Slon je všemi týrán pro své dlouhé uši, v závěru se však naučí pomocí uší létat, což by se dalo vtipně využít a nabořit slonem naloženým trhavinou do velké budovy, jenže to samozřejmě skončí úplně jako každá jiná vypatlaná americká sračka, slon skrz své poletování vydělá majlant a všichni jsou šťastní a jedou se slunit na Floridu. A pak se někteří lidé diví.

Vůbec jsem vzteklý, nic se nedaří, všecko mi leze na nervy, psát se mi taky nic nechce a běžte všichni pryč.

Sobota 19Půjčil jsem si DVD

Debilní slon z prasácké videopůjčovnyDnes jsem šel do kina, kde hráli pohádky, což se líbí Pandoře, čučí na pohádky a baští čokoládu a bonbóny. Z kina se pak šlo do půjčovny DVD. To jsou takové kotoučky, a na nich je nahraný film a když máte přehrávač DVD, tak se na ten film můžete koukat a zjistit, že je to totální pytlovina a vy jste zbytečně vyhodili peníze. Má to ještě spoustu dalších výhod, aspoň myslím.

Půjčovna je ve městě a jak jsem do ní vlezl, tak jsem hned zas vypadl, protože se mi udělalo zle. Fujtajxl, cítil jsem se tam jak jeptiška v bordelu. Všude samé hnusné regály s odpornými filmy, kolem toho brousí úchyláci a s nechutnými výrazy v obličeji zaníceně studují poslintané obaly a vprostřed sedí největší hnusák, co to půjčuje. Rodinné komedie. Akční filmy. Horrory. Sci-fi. Brrrr.

Jenže Panda začala bulit, že chce film se slonem, že jsem jí slíbil film se slonem a když nebude mít film se slonem, tak ihned zemře, že musím jít zpátky do té peleše a zapůjčit film se slonem. Nakonec mě umluvila, pořádně jsem se tedy nadechl, zadržel dech a ponořil se do útrob půjčovny znovu. Bylo to tam ještě ohavnější než předtím, jak na večírku revizorů. Ble. Slizký chlápek mi s úlisným šklebem vysvětloval, kolik si musím půjčit těch koleček za týden, aby mi půjčili jedno zdarma, určitě to dělal schválně, když viděl, jak jsem nervózní a už už chci vypadnout. Nakonec jsem to přetrpěl, ani nevím jak, Pandora popadla film se slonem a vyběhli jsme ven. Konečně jsem se zase mohlo nadechnout. Jak já nenávidím filmy!

Doma jsem to zarazil do počítače a nic se nestalo, protože nemám na DVD drivery, ty si půjčil Pepa a Pepa je na víkend pryč, tudíž se Pandora znovu dala do bréče, a tady to vidíte, kam to s těmi filmy vede. Nic, už mám foťák i metr nachystané, příště jdu do galérie. Do smrdutých půjčoven ať si chodí jiní.

Pátek 18A já nikam nepůjdu

Všichni mě někam tahají, chtějí, abych kamsi šel, jenže to se přepočítali, protože nepůjdu nikam.

Třeba můj kolega ufonista Drahoš. Že jde dávat krev, tak abych šel taky dávat krev. Prý je to ušlechtilé, a on chce být také ušlechtilý a ještě ušlechtilejší je dělat jiné lidi ušlechtilými, proto musím jít s ním darovat krev nebo mě zabije. Kdepak, žádná krev nebude, vy upíři, vysajte se sami. Já už krev dávat chodil, před lety, ale pak jsem tam jednou přišel, a oni do mě hned s dotazníkem, ve kterém jsem měl vyplnit, jaký jsem strašný homosexuál a prostitutka v jednom, se kterými zvířaty souložím, ve kterých zemích jsem byl za posledních sto let a proč, mnoho takových otázek tam bylo. Na mnoho otázek odpověděl jsem souhrnně, že aby s tím šli do hajzlu, a bylo po krvi. Drahoš tvrdí, že ten dotazník tam stále ještě mají, ale že prý to nevadí. Nu ale mě to vadí! Nic nedám.

Taky zdarma šalinkartu slibovali, jenže já si přečetl i ten text drobným písmem, a spočítal si, že bych musel dát asi tak kubík krve, že kdyby mi vysávali krev jednou za měsíc, tak bych se k šalinkartě dohrabal někdy v důchodu, a nakonec ani to ne, protože pak tam psali, že kdo chce šalinkartu dostat, musí nejen krvácet celé dni jak zjednaný, ale ještě musí mít trvalé bydliště v Brně, modré oči, narodit se v dubnu, v lichém dnu přestupného roku a vyhrát ve slosování. Podvodníci.

Alena, ta zase chce, abych jel sázet stromky. Nakoupila si pět set stromků, chce si založit les, aby k stáru mohla žít z prodaného dříví, ovšem teď zjistila, že stromky se samy nezasází. S tím nepočítala. Proto píše všem známým maily, ve kterých jim líčí, že sázení stromků je nesmírná zábava, povznášející činnost, zvláště když je kolem nuly, fičí vítr ze strnišť, celý den prší a člověk zapadá po pás do bláta. Jinde bych za to musel platit, za možnost zasázet si v tak ideálních podmínkách několik set stromků, ale ona mi to umožní zdarma. Lákavá nabídka, ale já stejně sázet nic nebudu, protože mám na neděli lístek do divadla.

I Vitásek se přidal, prý tak nádherné počasí, jako bude tento víkend, už nikdy nebude, déšť tak úžasně ledový, mlha tak fantasticky neprostupná, a ten vítr! Proto musím s ním jet ihned do hor, abychom to nepropásli.

Nic nebude, žádné ježdění, sázení, krvácení. Ležet doma budu, pod dekou, na kanapi. Spát se bude. Tak.

Čtvrtek 17Mám zápal plic

Schránka turistické poštyDnes ráno jsem se vzbudil s nepříjemným pocitem, že se dusím, pocitem, jenže byl zcela na místě, protože jsem se skutečně dusil. Dusil, kašlal, sípal, hrkalo to ve mě jak ve starých pendlovkách, ačkoli ani pořádně nevím, co to ty pendlovky jsou, a ty hleny, co jsem vykašlal, ty bych vám přál vidět! Takové slizké, zelené, kdyby měl někdo zájem, tak mu jich pár pošlu na dobírku.

Přiběhla Blable a počala láteřit:

"Co tady děláš hluk?! Probudíš děcka!"

"Kašlu, dusím se, co mám dělat?"

"Tak kašlej potichu. A vůbec, co ti zas je?"

Prý "zas", já už nebyl celá léta nemocný. Ani teď nejsem nemocný, jenom mám zápal plic.

"Nic mi není, mám akorát zápal plic."

"Tak běž k doktorovi a nesípej tady."

"Nejdu. Nesnáším doktory. Ještě bych od doktora něco chytl."

*Jo, to znám, půjdu k doktorovi, ten mě pošle na vyšetření k jinému doktorovi, ten mě pošle nazpět s lejstrem, lejstro se nebude zdejšímu felčarovi líbit, zas mě pošle zpátky, druhý doktor mě pošle ke třetím a tak si mě budou přehazovat, až buď zhebnu, vyléčím se samovolně nebo mě to přestane bavit. Pchá, doktoři.

"Všecky nás nakazíš, utíkej k doktorovi, dostaneš prášky."

"Nechci prášky, udělám si benčmark a půjdu do posilovny."

"Jaký benčmark zase?"

"To je takový krátký program, kterým se zjišťuje výkon software nebo hardware. Například já si teď udělám benčmark několika Smalltalků, abych věděl, který je nejrychlejší.", vysvětluji.

"A co to má se zápalem plic?!", řve Blable, celá tumpachová. Tohle nenávidí, když mluvím z cesty, tedy když hovořím tak, že ona nechápe hluboké moudro, ukryté v mých slovech.

"To se uvidí", povídám rozšafně a dělám benčmark. Benčmark sestává z tohoto chytrého kódu ve Smalltalku:

[| a |
a := Array new: 1.
10000000 timesRepeat: [ a at: 1 put: 3.]
] millisecondsToRun

K tomu je ještě analogický kód v C++, jen tak, pro porovnání:

DWORD BegTime = ::GetTickCount();
DWORD *Array = new DWORD [1];
for (DWORD Index = 0; Index < 10000000; Index++)
    {
    Array [0] = 3;
    };
DWORD TotalTime = ::GetTickCount() - BegTime;
delete Array;

A nyní pozor! Spouštím hrdinsky benčmark na všech smalltalkách, co jenom uvidím a zde se skví abnormální výsledky, vtipně seřazené úžasným programem Microsoft Excel:

Platforma

Čas
[ms]
Relativní čas
[%]
Strongtalk 45 100
VisualWorksR NonCommercial,
Release 5i.3 of January 30, 2001
220 488
Dolphin Smalltalk Pro 4.0.1. 820 1822
Squeak3.2-4956 2410 5355
Kathmandu Objects 7881 17513
Microsoft Visual C++ 6 14 31

Předvádím své dílo Blabli, Blable zuří.

"Ty si opravdu zajdi k doktorovi, k psychiatrovi! Cvoku jeden!"

Ha ha, k psychiatrovi, já, génius! Benčmark pošlu do konference, všichni budou paf, a šup do posilovny. To je na nemoci nejlepší, jít do posilovny a pořádně si zamakat, člověk buď pozná, že vůbec není nemocný, nebo se dorazí, obojí je lepší než tahle strašná nejistota, ó hrůzo, proč mne objímáš?

V posilovně už je zase ta ženská, co má ty krásně mastné vlasy, dokonce se mi zdá, že je má mastnější než obvykle, úplně vidím jak jí z vlasů tečou kapky loje, a já zase, k čertu, nemám foťák! Příště už nesmím zapomenout. Dělám dřepy a jak to vypadá, tak asi nejsem nemocný, docela mi to jde.

Doma na mě číhá ve schránce dopis, a je to dopis od Aleny. Obálka je naditá spoustou papírů, všechno je to o Ludvíku Vaculíkovi, o tom, jak, proč, kdy, jakým způsobem a vůbec jel do Rychnova nad Kněžnou na besedu. Alena si totiž usmyslela, že je třeba návštěvu spisovatele v zapadlém městyse vytesat do kamene, zvěčnit, udělat obludnou webovou stránku, na které bude vše, texty, kopie článků z časopisů a novin, dopisy literáta, zvuková nahrávka, video, gigabajty fotografií, a kdo to má udělat? Samozřejmě já.

A já to také udělám, protože je to hovadina úchylná, a to já rád. Jenom pořád nevím, jak to nazvat, možností je až příliš mnoho, třeba "Žila jsem s Ludvíkem Vaculíkem", "Intimní zpověď rychnovské knihovnice" nebo "Co se dělo za regálem?" či snad "'Je to zvrhlík', řekla", anebo mám vymyslet ještě něco lepšího? Uvidím, teď ještě Alena sežene audiozáznamy a pak se na to vrhnu.

Doma mi Blable s úšklebkem sděluje, že co jsem byl pryč, volal šéf, tak prý mu řekla, že jsem u psychiatra. A když se divil, tak mu vysvětlila, že mě to vždycky na podzim bere, a aby si na mne dal pozor, abych jej ještě nepokousal. Tak prima.

*Ked sa ti tak pacila ta turisticka schranka, tak ti trebars mozem nechat rozne predmety v zapadnutych kutoch slovenska a ty sa pojdes pozerat co to vlastne je. mohol by som ti poslat nascanovanu mapu s velkym X a nejakym nic nehovoriacim nazvom…

erik

Ale to je vynikající nápad! Kdyby ty věci stály za to, hned bych se vydal do slovenských hvozdů je hledat. Možná by se dal založit takový spolek, lidé by vždycky u sebe někde za domem zakopali pár věcí, a jiní lidé, pro které by to bylo daleko a tudíž pěkná výprava, by ty věci zase jeli vykopat a pak by zas oni zakopali věci u sebe a tak by to fungovalo. Protože se mi dostalo vědeckého vzdělání, ihned jsem se pustil do kvantitativní analýzy celé věci.

Byvší Československo bylo asi 1000 km dlouhé a mělo tak zhruba… od oka… 150 km na výšku. To je 150 000 čtverečních kilometrů, tedy 150 miliard čtverečních metrů. Na tomto prostoru žije patnáct miliónů lidí, jejichž průměrný plat je asi deset tisíc korun. Ročně tedy vydělají okolo 1800 miliard korun, což znamená, že na každý čtvereční metr připadá dvanáct korun. To je poměrně dost, a dobře to odpovídá skutečnosti, že téměř veškerá půda se tady nějakým způsobem opracovává. Také to ale znamená, že na každém kroku může být zakopáno něco hodnotného, co může, to je přímo nevyhnutelné! Za sto let to dělá dvanáct stovek na metr čtvereční, a ty prachy někam jít musí! Je tedy logické, že země je přímo prošpikována olbřímími, drahocennými poklady, které jen čekají na odvážného majitele polní lopatky, což jsem, samozřejmě, já. Tudíž snad ani nebude nutno zakopávat na Slovensku rezaté konzervy, abych je našel, jelikož na každém kroku jsou ukryty hromady zlata.

*No a co to teda je, ta turistická schránka ???

Egon

Já to věděl, že se někdo naivně zeptá. To tak, sám si tam jeď, schránku najdi, co to je zjisti. Schránka je na mapě KČT číslo 76 "Táborsko - jih a střední Lužnice", poblíž Tábora a Chýnova.

Středa 16Poplivané lístky na létající talíře

*Ráno jsem se vydal do města koupit lístky na neděli do divadla, z čehož vidíte, že o víkendu nepojedu na žádnou podělanou Fatru, jak po mě chtěli Vitásek a Joe. Nejsem blázen, předpověď je zase příšerná a úplně mi stačí, co je za marast tady v Brně, nepotřebuju se nechat zas celý víkend sprchovat studenou vodou a bičovat ukrutným vichrem. Možná příští týden, jestli se počasí vylepší, to bych na Fatru jel.

Chocho se chystá do Afriky, a to dost bizarním způsobem. Nejdříve si vzpomněl, že nemá letenky, a začal kvílet "Nemám letenky, uááá, proč já nemám letenky!" a pobíhat po kanceláři. Pak si uvědomil, že nemá ani víza a další hodinu vřeštěl "Nemám víza, co já si počnu, že nemám ta víza!", až mu kolegyně a přítelkyně Kozelová musela dávat obklady na čelo. Dorazilo ho, když si v novinách přečetl, že na Bali vybouchla jakási puma a všecko to tam pomlátila. Dostal jsem od něj panikářský mail, ve kterém se Chocho děsí, že zahyne, protože určitě to není puma poslední a že Bali bude místo jeho kruté smrti rukou teroristů. Ani mi nechtěl věřit, že Bali vůbec není v Africe, musel si to sám nejdřív najít v atlasu. Chladnokrevný Chocho.

Tak tedy jedu tramvají pro lístky do divadla, a najednou vidím reklamní letáček "Vesmírní lidé". Ha, už je to tady, říkám si, protože to já znám, tyhlety vesmírné lidi. To si vymyslel před lety jistý Ivo Benda, který začal mít vidiny, v nichž se mu zjevovali ufouni a porůznu s ním hovořili. Hodně dlouho s tím zamořoval internet, a vida, nakonec se mu z vesmírných halucinací vyvinul docela dobrý byznys, když si může dovolit zaplatit i letáčky v tramvaji. Ufouni mu něco řeknou a on, když mu zaplatíte, vám prozradí co. Dokonce i zadarmo vám něco poví, a i když nechcete. Celé hodiny vám o tom bude vykládat. Vykecá vám do hlavy díru.

Pak koukám jednomu člověku přes rameno do novin, a tam čtu, že ženy už nebudou smět rodit doma, protože se to ministerstvu nelíbí, ministerstvo staví za dlouhé peníze nemocnice a ty ženské si rodí doma, to je lumpárna. Napříště jak některá ženská nebude chtít jít do nemocnice, tak pro ni přijede lítačka a poldové ji do nemocnice dopraví postrkem a ještě bude platit pokutu a když nezaplatí, tak děcko nedostane. Tak se na to musí, libuje si v novinách ministr a mi se vybavuje scéna z pohádky Jak krtek ke kalhotkám přišel. Tam říká len krtkovi "Dozrál jsem, krtku, dozrál" a já si teď taky říkám "Dosrals mě, krtku, dosral", tak smutně, ale klidně si to říkám. Je to tak, vždycky jsem věděl, že ten čas přijde a už je tady. Čas začít střílet.

A to si říkám nejenom já, říká si to i jakýsi dobrý člověk v dalekých Spojených Státech, popadl kvér a teď tam střílí po lidech a má z toho legraci, a v novinách (těch, co jsem četl přes rameno v tramvaji) mu říkají "šílený střelec". Já tedy nevím, co je na tom šíleného, střílet si jen tak z pušky po lidech. Každý máme nějakého koníčka a osobně bych pro palbu viděl nesčetněkrát víc a rozumnějších důvodů než třeba pro sbírání známek. Tak teď jen doufám, že si ten američan s kvérem, který si tam u nich může koupit v každém supermarketu a já jej budu muset pracně shánět na černém trhu, udělá výlet sem, do zdejší ohavné země, a odbouchne tady pár ministrů. Kdyby chtěl, pošlu mu jejich seznam i s fotografiemi.

Možná přece jen o víkendu někam pojedu, ale jen kousek, tady za město, z pátku na sobotu. Když nebude příliš lít a když vymyslím kam. Na kole, se žďárákem.

V divadle jsem koupil lístky a šel zpátky domů, ale ještě předtím jsem se podíval do obchodu s rukavicemi, jestli nemají rukavice a oni neměli a pak jsem ještě vylezl na věž kostela na Petrově. To je zdejší atrakce, za 25 korun vás nechají vylézt na věž a můžete se koukat do dálky. Když je pěkné počasí, je vidět i Pálava, a kdosi mi kdysi říkal, že je vidět až do Rakouska, i Alpy že jsou vidět, ale já myslím, že ten dotyčný byl ožralý a brzo kromě Alp uviděl i bílé myši. V každém případě já kromě mlhy neviděl skoro nic, tož jsem ještě plival chvíli dolů na lidi a jel zas domů.



Pořád přemýšlím o těch svých "plánech" na další cestování. Chabé jsou, každý to vidí, ale ona je to těžká věc. Kdysi mě lákalo kde co, všecko byla výzva. Jet s Kakofem na Slovensko, šplhat v keckách na Kriváň a spadnout dolů, přelézt Fatru, vylézt si sám na Mont Blanc, spát na sněhu… všecko bylo zajímavé. Teď už to buď znám a už mě to nijak zvlášť neláká a nebo jsem zjistil, že to zcela a definitivně překračuje veškeré mé možnosti, takže mě to taky nepřitahuje. Buď cestování úplně nechám (to nejspíš) nebo vymyslím nějaký nový způsob, něco, co by mi zas připadalo zajímavé.

Kdysi jsem se s Blablí plahočil přes půl republiky jenom abych zjistil, co je to "schránka turistické pošty". Našel jsem takovou značku na mapě, bylo u toho napsáno "schránka turistické pošty", ale nebylo tam vysvětlení, oč jde. Tak dlouho mi schránka vrtala v hlavě, až jsem s Blablí sedl na tramvaj, pak na vlak, poté na jiný vlak, nato na autobus a dojeli jsme až kamsi k Táboru. Tam jsme přespali v zablešené turistické noclehárně, ráno sedli na kola a jeli přes pole a kotáry několik desítek kilometrů ke kravínu, tam jsme opřeli kola o zeď a ještě šli dva kilometry pěšky, až jsme tu turistickou schránku skutečně v lese nalezli a zjistili, co to je.

To byla zajímavá cesta, ale co teď? Ať přemýšlím jak přemýšlím, nic mě nenapadá. Snad že bych mohl najít starou studnu a spouštět se po laně dovnitř… asi ne, to bude asi hloupost. Zřejmě nakonec nevymyslím nic, počkám na jaro a ono třebas to staré nadšení zase přijde.

Úterý 15Blable míchá pomazánku

"Alou, vstávej", tahá ze mě dnes ráno Blable peřinu.

"Co je? Co se děje? Co blbneš? Však je teprv půl deváté, tak co blázníš."

"No právě, půl deváté, vstávej, snídaně je hotová, mazej se najíst, a k počítači, programovat, peníze vydělávat!"

To Blabli tak někdy chytá, ale když jednou za rok udělala snídani, tak toho musím využít. Vstávám tedy a jdu jíst. Na stole jsou rohlíky a miska s pomazánkou.

"Ber si, jez, klidně to sněz všechno", dí Blable, "to je zvláštní pomazánka, brososová."

"Brososová?", divím se, "co to jako znamená? Brrr, každopádně je dost hnusná."

"Hnusná? Já ti dám hnusná, furt bys jedl jakási cizokrajná jídla, do Nepálu kvůli tomu jezdil a najednou je mu brososová pomazánka hnusná. Nic jiného nedostaneš, dokud to nesníš."

Pojídám divnou pomazánku, huba mi jde z toho šejdrem. "Poslyš, Blable, a co to vlastně je, ten brosos?"

"Původně to měla být pomazánka lososová, losos s tvarohem. Jenže jsem se přehlédla a smíchala lososa s tvarohem ovocným, broskvovým, takže je teď brososová, no. Tak jen jez, jez, je to všecko jenom pro tebe. Já už jsem si uvařila párky."

Pondělí 14 Píše Joe 

Aktualizoval jsem plány.

Píše Joe:

Pan Howadoor prožil pěkně nudný víkend koukám. To já jsem bojoval na Vavřineckém potoce v sobotu s brankami a v neděli s krami a závějemi sněhu a s kocovinou po sobotním večírku. Btw na večírku jsem se setkal s Martinem Mokrejšem a padl návrh přejít hřebenovkou nějaké slovenské hory, nějakou tu Fatru, tento či příští víkend. Co ty na to, budeš zas sedět doma?

Já na to:

Jo, nudný odporný víkend. Jsem zhnusen. Venku je hrozný marast a předpověď je mizerná. Navíc mám rýmu. Snad příští víkend bych jel, ale teď ne. V listopadu se chystám na Malou Fatru, ale můžu jet i dřív, když na to přijde. A třebas i na Velkou.

Br, byl jsem před šesti týdny na Malé Fatře, pořád lilo. Před týdnem v Západních Tatrách, ještě horší počasí. Ksindl je to a ne hory.

Co takhle Bílé Karpaty? Nebo Malé Karpaty? Aspoň je to blízko, když nic jiného. Nebo Chřiby.

A Joe zase:

Neexistuje špatné počasí, jen nevhodné oblečení. Zima je jen duševní stav, lpění na pomíjivém pocitu tepla.

Tak já odpovídám:

Nejde o zimu, jde o vítr a srážky. Nemíním někde moknout dva dny v kuse, v noci ležet v mokrém spacáku a ve dne se nechat větrem kutálet po hřebeni, když zrovna nebudu zapadat po krk do sněhu. Toho jsem si už užil dost. Nemusí být zrovna extra skvělé počasí, ale aby se na mě z nebe pořád lily kýble vody, o to nestojím.

A Joe už na to nic.

Neděle 13Strongtalk 

Ne, stále žádná změna. Alespoň jsem si stáhnul Strongtalk, což je pekelně rychlý Smalltalk. Na Exeptu mají novou verzi Smalltalku/X, ale má to dvacet mega, tak až někdy jindy.

Stále se nic neděje, jenom prší, ale i to tak jaksi znuděně, bez nadšení. Jindy aspoň Blable nadává, ale teď taky nic, jen temně hučí kdesi v koutě. Zbytek zelné polívky jsem dal do lednice, stejně se mi z ní dělalo zle. Připadám si jak Islanďan, když na něj přijde zima, setmí se a on trčí celé dny ve světnici, mrmlá si cosi pro sebe a kývá se ze strany na stranu.

Ha, teď se něco stalo. Strongtalk se zhroutil.

Sobota 12 

Pořád nic.

Pátek 11Čím dál prší, tím víc prší

Prší. Pořád prší a je zataženo a šedivě, depresivně a divně. Navíc mě bolí v krku a Vitásek tomu říká, že mám zápal plic. Programovat se mi nic nechce a nedaří, psát není o čem.

Čtvrtek 10Až jindy

Popadl jsem foťák a skládací metr a zápisník a tužku a že půjdu do galérií tropit skandály, jenže nakonec jsem nešel nikam, protože nejdřív chtěla Blable pohlídat děcko, pak jsem dostal hlad a nakonec začalo venku pršet a už se mi ani nikam nechtělo.

Středa 9Invaze z jiných planet

Mimozemšťan v kukuřiciUvařil jsem plný kotel nepoživatelně pálivé zelné polévky a šel do kina na film Znamení. Před kinem už číhal Vitásek a jeho žena Ohava, a ihned si počali na mne stěžovat, že chrchlám, nakazím je zápalem plic, nejsem náležitě ustrojen pro návštěvu tak významného filmu, stránky na webu mám chaoticky zpřeházené a navíc na to všechno ani nic neříkám, takové jsem dobytče nespolečenské.

Film Znamení pojednával o člověku, bydlícím v domku v USA, poblíž kukuřičného pole. Pole zřejmě vlastní, jelikož když mu do něj jedné noci spadne tlupa mimozemšťanů a kukuřici ukrutně podusají, tak dostane děsného vzteka. Kosmické stvůry se však člověka nezaleknou, dál se prohánějí v kukuřici, do toho se ve filmu objevuje policistka, jakési děti, hráč baseballu a když je takových lidí na scéně už dost, jinoplanetníci se rozhodnou je sežrat, vypuká závěrečný boj, vedený převážně v rovině psychologické. Lidé vedou mezi sebou prapodivné rozmluvy o tom, co se stalo před lety, když se někdo narodil, tím se pokoušejí útočící obludy zmást, naopak potvory různě klepou na stěny, běhají po střeše a vydávají nechutné zvuky, čímž se snaží poplést lidi. Nakonec lidstvo vítězí, protože se ukazuje, že mimozemšťané jsou rozpustní ve vodě, jsou tedy vodou politi a mají dost. Tak jim třeba, hlupákům, když dělají invazi na planetu, kde pořád prší a nevezmou si ani pláštěnku.

Ohava s Vitáskem pravili, že půjdou z kina pěšky, že se rádi prochází, ale já je znám, to zas zválí trávník v parku a domů se vrátí celí zabahnění. Já čekal na autobus a přemýšlel o tom filmu. Bylo to dost špatně podáno, to soužití obyvatelů cizích planet s lidmi, tak násilně. Ve skutečnosti člověk klidně může žít celý život obklopen mimozemšťany, je to jen věc zvyku, vždyť to znám z vlastní zkušenosti.

Úterý 8Počasí ohavné, fuj

Po půlnoci musím vylézt ze žďáráku za účelem močení. Není to tak snadné, vymotat se ze všech těch pytlů, zdrhovadel a šňůrek, zvlášť když jsem nabalený jak pumpa. Je úplně zataženo, skoro bezvětří, nejspíš ani moc nemrzne.

"Jsi to ty, nebo medvěd?", ozývá se opatrně ze stanu.

"Medvěd", odpovídám a už se zase láduju zpátky.

Po třetí hodině ráno začíná se zvedat vítr. Co vítr, přímo vichřice. Kolem šesté už je tak silná, že kluci musí držet stan, aby neodletěli do údolí. Já v pytli to mám o něco jednodušší, ležím při zemi a plocha žďáráku není velká, ale i se mnou to občas pěkně zacloumá. Když rozepnu zip, vletí mi do obličeje hrst sněhu. Přemýšlím, jak to udělám s balením, bojím se, že jakmile z pytle vylezu a přestanu jej zatěžovat, v okamžení jej vítr odnese.

V osm vítr stále řádí, je zřejmé, že čekat dál, jestli se uklidní, nemá smysl. Kluci s problémy balí stan, já házím na věci kameny, aby mi neuletěly. Naštěstí příliš nemrzne, kdyby se ještě ochladilo na mínus deset, jak to původně meteorologové předpovídali, bylo by to horší. Vítr má odhadem přes deset metrů za vteřinu, v nárazech určitě víc, navíc nás zasypává ostrými ledovými krupkami. Když se do toho vichr opravdu opře, člověk se musí zapřít nebo něčeho přidržet, aby se nepřevrátil.

Máme sbaleno a domlouváme se, že dojdeme do Baníkovského sedla a pak se uvidí, co dál. Pod nápory větru drápeme se na Pachoľa (2166), chodník není pod sněhem vidět, a tak lezeme přímo nahoru po zasněžené skále, je to prima zábava, i kratší vysněžený komínek se našel. S větrem se dá koneckonců vypořádat, člověk jen nesmí obracet obličej přímo proti němu, jinak za minutu nevidí přes brýle. Když si brýle sundá, do očí mu narážejí ledové krystalky, nic nevidí, jen oči ho pálí. S obličejem přímo proti větru se při pořádném náporu ani nedokážete nadechnout. Ale zima velká není, jsme vybavení a nakonec tohle jsou aspoň pořádné hory, jak mají být, žádná nuda.

Po necelé hodině stojíme na Pacholeti, vytahuji fotoaparát, ale je zamrzlý a stávkuje. Sestupujeme do sedla. Jdu první, moc se to neosvědčuje, protože po pár desítkách metrů kluci tvrdí, že sestupujeme příliš k jihu, ztratil jsem směr. Vytahují buzolu a traverzujeme nepříjemným svahem plným kamenů. Kdybych tu byl sám jako obvykle, docela bych se bál, protože terén je na zlomení nohy úplně ideální a v těchhle podmínkách bych tady zmrznul raz dva. Nakonec přicházíme k sedlu a radíme se, co dál. I když si myslíme, že přelézt Baníkov zvládneme, nikomu se do toho valně nechce, přece jen hřeben mezi Baníkovem a Hrubou kopou je exponovanější a obtížnější, než Skriniarky a Pachoľa, a za těchto podmínek je to dost nebezpečné. Navíc to nevypadá, že by se na počasí mělo cokoli v příštích hodinách změnit. Rozhodujeme se tedy sestoupit do Jalovce a zkusit to zas někdy jindy, za lepších podmínek.

Kus pod sedlem se vítr uklidňuje, sněžení se mění v déšť. Po přibližně dvou hodinách jsme v Jalovci, autobus jede za chvíli a pak už jen sedíme v hospodě, čekáme na vlak a pijeme pivo. Hlavně já. Ve vlaku pak koštujeme osmdesátiprocentní líh, který jsem vzal s sebou pro zahřátí. Také hlavně já. Potkáváme chlápka, který se chlubí, že jede z Košic, kde běžel maratón. Dosáhl času těsně přes čtyři hodiny, tak mu tleskáme a já si jej fotím i s diplomem. Je ročník 1928. Maratónec je spokojený a já zmožený událostmi a alkoholem usínám.

Probouzím se těsně před Suchdolem nad Odrou, je mi zle, prokletý chlast. Beru batoh a potácím se ven, ještě nahlížím do umývárny, je tam jen umyvadélko, a je tak samo, tak do něj hodím pořádnou kosu, aby mu nebylo tak smutno. Na nádraží v čekárně zase usínám, vlak do Nového Jičína mi jede až za tři hodiny.

V Novém Jičíně lije jak z konve, celou cestu z nádraží domů se motám a je mi špatně, zatracený líh, už to pít nebudu. Doma odmykám dveře, opatrně vyháčkovávám řetízek a plížím se dovnitř, abych nevzbudil rodiče, jenže se mi to stejně nedaří, máma zaslechla šramot, probudila tátu, táta popadl pistoli a už se řítí ze schodů s kvérem v ruce.

"Nestřílej, to jsem já, to není zloděj!", volám a táta je otrávený, protože už si dlouho po lupičích neprásknul.

Pondělí 7Mix
*

*Zadul vichr na podhájí,
pták zazpíval v šerém hvozdě,
sníh polétal v šedém kraji,
- zpíváš, ptáku, pozdě, pozdě!

Zpívej! – ne tak zádumčivě,
zpívej trochu veseleji;
vítr duje dnes tak divě,
křídla se ti mrazem chvějí!

Co je po tom v světě komu,
já si zpívám v šerém hvozdě,
chorý pták na suchém stromu –
zpívám proto, že je pozdě.

V zámecké knihovně. Tu báseň od Josefa Václava Sládka nám tam recitoval. Krásně.

V šedesáti letech se začal učit básně zpaměti, hodně Sládka, Máchu v němčině (dokážu to recitovat a ještě u toho myslím na jiné věci). To ale není odříkávání veršů, ale herecká etuda. Stojíš, blbě se usmíváš a nevíš jestli máš
tleskat nebo co.

Alena

Jedu autobusem do Brna a přemýšlím si, o blbostech. Tak mě třeba napadá, že by Chocho udělal anketu a ta anketa by byla "který je podle vás největší současný spisovatel", a co bych asi odpověděl. Asi bych odpověděl, že nevím, já je neměřil a žádného čahouna pisálka neznám. Možná sám Chocho, ten je o půl hlavy větší než já, nejmíň. On si píchá tyhlety hormony, to hokejisti dělávají, taky je z toho impotentní. A kdyby se zeptal "kdo je nejlepší"? Hm… to není nic těžkého, Hana Prošková, jednoznačně. A když já řeknu, že nejlepší současný český spisovatel je ženská, tak už si za tím zatraceně stojím, protože snad až na dvě tři další autorky považuji celou ženami zplozenou literaturu za urážlivý popuzující odporný slizký hnus.

A dneska čtu, že Hana Prošková umřela.

Nejhorší kameraman, tedy alespoň z těch, co já znám, je můj táta, jak jsem seznal dnes dopoledne, kdy mě přinutil sledovat video, natočené během týdenního pobytu v Tatrách. Asi před třemi týdny tam s mámou byli, pohlednici poslali, však jsem ji tady ukazoval. Na pohlednici je vyznačený vrch jménem "Triumetal". Triumetal má zvláštní vlastnost, totiž že neexistuje, přinejmenším nikdo jej nezná a na mapách taky není. Čert ví, jak se na pohlednici dostal, vrtá mi to hlavou.

Táta má rád v obraze údaj o datu a čase natáčení. Na jeho kameře se dá písmu nastavit různá velikost, tedy zvolí tu největší, aby zabírala čtvrtinu obrazu. Potom nějakým způsobem, který ani není v návodu popsán, dokázal datum rozblikat, takže celou dobu vám přes obraz blikají písmena. Datum i čas má nastavené úplně špatně.

Ve zbylé ploše pak převažují fleky, má totiž špinavý objektiv. Když ho na fleky upozorňuji, zatvrzele říká, že tam nejsou a jestli jsou, že to není podstatné, důležitá je myšlenka, poselství celého filmu.

Poselství je divákovi sdělováno v dlouhých, statických záběrech. Asi tak dvě minuty dlouhých. Kromě záběrů statických umí táta i švenkování. Přejíždí v obraze chaoticky z objektu na objekt, přirozeně s objektivem nastaveným na nejdelší ohniskovou vzdálenost, aby byl obraz pěkně umělecky roztřesený. Občas se tatínek rozvášní a pak transfokátorem mohutně pumpuje. Chvíli vidíme oko (je-li to oko) jakéhosi člověka (je-li to člověk), vzápětí kamera odjede a sledujeme horské panoráma, hned se ale zase ponoříme příšernou rychlostí do obrazu a vidíme broučka, jak leze po květince, vzdálené asi pět kilometrů. Následuje prudká otočka o sto osmdesát stupňů a nájezd transfokátorem na mámu, která se chystá něco říci. Než se k tomu odhodlá, záběr končí.

Zvuková stránka filmu je též velmi avantgardní. Většinou se neozývá nic, jen ke konci záběru začne kdosi neznámý mimo obraz hovořit, pochopitelně nekontextuálně a nesrozumitelně. V půlce druhé věty je ustřižen. Pokud se ale poblíž nachází zdroj hluku, třeba potok, motor automobilu nebo alespoň fouká vichřice, táta nastavuje citlivost mikrofonu na maximum a divák si zvuk náležitě vychutnává, alespoň minutu. Pak následuje zase pětiminutová pauza a na konci zběsilý výkřik odnikud.

Táta si - stejně jako já - nemyslí, že je dobré předkládat divákovi umělecké dílo v nezahalené, zjevné podobě, srozumitelné každému hlupákovi. Věc se musí trochu zamlžit, aby autor donutil diváka přemýšlet. K tomu můj rodič vynalezl několik nápaditých postupů - kupříkladu natáčet určitou část filmu s krytkou na objektivu. Obraz je černý, jen divné zvuky občas vyhřeznou do šumu a hukotu laciného přístroje. Vskutku nekonvenční, divák může přemítat celé dny, co tím chtěl autor říci.

Když se táta vrací s plnou kazetou surového materiálu, ihned se pouští do finálního zpracování. Kabely, propojující kameru a video, jsou zlodějsky předražené, proto si vyrobil vlastní. Patrně z tkaniček od bot, každopádně signálu se do výsledného díla dostane jen zlomek, zbytek je nahrazen šumem, brumem a ranami nejasného původu. Navíc táta kazetu, na kterou film přetáčí, nikdy předem nemaže, a s přesností střihu si také hlavu neláme, proto se občas mezi záběry z dovolené objeví jako duch naše několik let mrtvá babička. Je to působivě znepokojující, a dodává to filmu nejen další kryptičnosti, ale i jakési zvláštní, snové dimenze.

Vůbec nejlepším kusem uměleckého filmu z Tater je několikrát se opakující gag, spočívající v tom, že táta po ukončení záběru zapomíná kameru vypnout a divák tak může sledovat pár dalších minut jeho nohy, které kráčejí do neznáma, provázeny tátovým sprostým proklínáním všeho kolem.

Takový je můj tatínek, nejhorší kameraman, kterého znám. Teď jen doufám, že hned tak neumře, jako paní Prošková.

Avšak nejen můj táta se hotoví sdělovat světu poselství, třebas i takový Ludvík Vaculík se poselstvími zabývá.

Tak, teď úplně vidím Alenu, jak vyskočila a srší hněvem: "Ať už se do Ludvíčka nenaváží! Nesahá mu ani po kotníky! Však já mu něco provedu."

Jen klid, já nemíním pana Vaculíka zesměšňovat, já jen tady ještě jeden pěkný zážitek z besedy popíšu, aby nezůstal zapomenut a mohl být poučením i příštím generacím, až navěky, amen. Ostatně o ty příští generace právě Culíkovi šlo.

Ony generace jsou totiž soustavně oblbovány, ničeny a debilizovány, a to převážně morem moderní doby, mobilními telefony, vykřikoval radostně pan Vaculík na besedě. Mladé lidi to ničí, ustavičně spolu nesmyslně telefonují, co z nich bude?! Telefony se zmenšují, a nikdo si toho nevšímá, to je hrůza! Všem je jedno, kam to míří, vříská exaltovaný spisovatel a povstává.

"A ONO TO MÍŘÍ !", zařval ze všech sil a zabodl ukazováček do stropu v krásném gestu. Nesmírně efektní, kdo tam nebyl, přišel o mnoho. Rozený Mesiáš, přímo prorok! Nádherný pohled, jak tam stál a ukazoval kamsi do temné budoucnosti. Ženy omdlévaly. Jistě to dlouho piloval.

Vskutku nezapomenutelný zážitek, klobouk dolů, pane Vaculíku. Už pár týdnů to před zrcadlem zkouším, zařvat "A ono to míří!" s ukazovákem pozvednutým k nebesům, ale dí pravdu Alena, ani po kotníky vám nesahám. Vy jste prostě Mistr.

Neděle 6Zahyneme

*Hodinky zapípaly ve 3:15, já se vzbudil, sebral batoh a vyšel do uličky. Ve 3:22, přesně dle jízdního řádu, vlak zastavil v Liptovském Mikuláši, tedy byl jsem spokojen, jak to ty dráhy pěkně umějí a v duchu se vysmíval Chochovi, že na ně pořád nadává. Ne moc dlouho, jen do chvíle, než jsem na peróně zjistil, že to není Liptovský Mikuláš, nýbrž Kraľovany. Vrhnul jsem se nazpět do vlaku, který se právě začínal rozjíždět, nadlidskou silou přemohl pneumatické zavírání dveří a dopadl přímo před průvodčí.

"Vystupujete?", zeptala se, vedena jakousi prazvláštní, neuchopitelnou logikou.

Do Mikuláše dorazil vlak s téměř hodinovým zpožděním, ale to mi bylo vcelku jedno, protože oba horolezci měli přijet až po páté hodině, a autobus do Jalovce (to je taková vesnice) jel až v šest padesát. Smotal jsem se na lavičku v hale a ještě chvíli pospával, nebo se spíš o to jen snažil. Lavičky totiž navrhlo jakési hovado, které je vybavilo různými výčnělky a výstupky, aby se na nich sice dalo sedět, ale ležet ne. Schválně, až budete někdy V Liptovském Mikuláši na nádraží, si to zkuste, prospat se na lavičce, uvidíte, jak to proklatě tlačí.

Vlak s mými společníky měl také zpoždění, přijel až v 6:49, proto jsme nevedli dlouhé řeči a utíkali na autobusovou zastávku, abychom to stihli. Stihli. Beztak si myslím, že ty vlaky zpožďoval nějakým nejasným způsobem sabotér Chocho, to přece není normální, taková nedochvilnost.

V Jalovci (700) jsem s uspokojením zjistil, že ani Fanda, ani Luděk na velké rozpravy nejsou, oni pořád jen šlapat a šlapat, do kopců lozit, pranic jiného je nezajímá. Tak to má být. Během prvních dvou hodin prohodili jsme sotva pět vět, zato urazili převážnou část cesty do sedla Pálenica. Začalo vydatně pršet, a proti nám z mlhy pojednou vypadli dva domorodci, jeden vybaven poloautomatickou kulovnicí s mohutnou optikou, druhý vyšším věkem a neutuchajícím pesimismem.

"Nahoru jdete? Zahynete", pravil stařík rozhodně, "tady už mnoho turistů zahynulo. Počasí je na sviňu. Posledních sto let to nestojí za nic, pořád jen prší, a přece kdysi bývaly říjny nejkrásnější měsíce v Tatrách. Ale to je pryč, teď jen mlha, sníh, marast. Zmrznete. Promočíte se a dostanete zápal plic. Nic jsme neulovili, i ta zvěř prchla. I vy prchněte, chcete-li se zachránit. Za sedlem číhá smrt. Též lovci hojně střílí do mlhy, kdo ví, kdy vás trefí. Běžte jen tady kousek, tam je takový plácek, utábořte se, snad přežijete. Nahoru nesmíte, zabijete se."

Druhý chlapík neříkal nic, jen významně cvakal závěrem zbraně. Tedy pokud to byl závěr, já se ve flintách nevyznám. Na pažbě měl kovovou srnku, turistu žádného. Možná je ale nepočítá.

"Tak jo, my půjdeme jen pod sedlo Pálenica", řekl Luděk, abychom měli depresáka z krku.

"Jaké sedlo Pálenica, kde je sedlo Pálenica! To jenom na mapách ohavných, spletených, moderních. Ve skutečnosti je Pálenica úplně jinde, tohle se jmenuje jinak, všecko se tu jmenuje jinak než je to v mapě. Jsou to darebáci, jenom lidi matou. Neříkejte Pálenica, když to není Pálenica, nebo se neznám. A už jděte, vy, turisti", odplivl si zas ten starší a tak jsme tedy šli.

Kluci stále nic neříkali, pátral jsem tedy kradmými pohledy v jejich tvářích, jestli neuvidím známky nejistoty či snad dokonce paniky. Přeci jen lije jako z konve, čím dál víc, chladno je, a to ještě zdaleka nejsme na hřebeni. Takový Kakof nebo Vitásek by už dávno propadli hysterii. Pánové ale nic, nemluví, šlapou stále stejně. To se mi zamlouvá! Takové lidi potřebuju, neochvějné, těch se musím držet.

V sedle (1570) už bylo nasněženo, ne mnoho, jen tak dva tři centimetry. Též množství stop nadusáno. Vyprávím, jak jsem nedaleko odsud potkal jednou bandu jeptišek a zprvu je měl za halucinaci, Luděk zkušeně opáčí, že on je viděl taky, že jeptišky často po Tatrách ve smečkách lozí. Pochodujeme po hřebeni dál, počasí je chvíli mizerné, sněží a dohlednost klesá na dvacet metrů, chvílemi se zas mezi mraky objevuje modré nebe. Vítr není valný, to je dobře. Ani sněhu příliš nepřibývá, v návějích není víc než patnáct centimetrů, snad ani ne. Nemrzne přehnaně, vlastně je všecko fajn, stařík blábolil nesmysly, avšak my jsme hrdinové, zviklat jsme se nenechali.

Nedaleko Salatína (2047) se obloha zase zatahuje, viditelnost téměř žádná, cesta mizí pod sněhem. Přesto se mi zdá ale zřejmé, kudy máme jít, stačí držet původní směr a ten je nepochybný, ukazuji rukou. Kluci si ale tak jistí nejsou, vytahují buzolu a zjišťují, že máme jít přesně na opačnou stranu. Tak, a mám to. Dobrá zkušenost - během půl minuty lze v bílém pytli úplně ztratit orientaci. Kdybychom šli podle mého, slezli bychom nejspíš postranním hřebenem do doliny. Teď už budu vůči svému "orientačnímu smyslu" podstatně skeptičtější.

Za Salatínem nacházíme vcelku pěkné místo na stanování, v závětří, kluci přemýšlejí, jestli už to pro dnešek nezapíchnout. Mně se to nelíbí, přece jen je teprve kolem třetí hodiny, a já nemám stan, ve které je pohodlné se rozvalovat, ale jen žďárák. Raději bych šel dál, a uložil se až chvíli před setměním. Jdeme tedy dál.

Skriniarky jsou zubaté skalky, v létě pěkné ozvláštnění cesty. Přelézáte přes kameny, občas se musíte přidržet. Též asi dva metry řetězu se na Skriniarkách najdou. Ani teď, se sněhem, to není jiné, nic obtížného, příjemná zábava. Jiná věc by byla, kdyby sněhu bylo víc a byl správně zledovatělý, pro skutečný zimní přechod jsou mačky a cepín absolutní nezbytností. Bez nich je to ruská ruleta.

Za Skriniarkami jsme po páté hodině, na vrcholu Spálená (2083) vidíme ohrádku z kamení, jak tu někdo tábořil. To se nám hodí, zůstaneme pro dnešek tady. Chvíli ještě uvažujeme, jestli by nebylo lepší dojít až do Baníkovského sedla, ale zdá se nám, že už se to do tmy nedá stihnout a kdo ví, jestli se tam vůbec dá tábořit. Kluci tedy staví stan, já kopu díru ve sněhu a chystám se uvařit čaj a polévku. Ouha! Vařič nevaří, při teplotě kolem nuly se plyn odpařuje jen neochotně, plamínek sotva skomírá, za dvacet minut se voda ohřeje na sotva třicet stupňů. Být odkázaný na vodu z roztopeného sněhu, tak jsem v troubě. Naštěstí jsem pod sedlem nabral vody dost, místo polívky pojídám čokoládu, lezu do pytle a kolem půl sedmé usínám.

Sobota 5Vašot našot

*Ne pro Howadoora, ale pro ty kokoty, kteří mu vyhrožovali. Určitě to byli nějací zkurvení moraváci. Už mi lezete pěkně krkem. Nemam nic proti těm slunejm, ale ti, kteří jen "týývole to unás na moravě tývole vaříme a vole ti zasraní pražaci tývole těm dáme přes držku tývole to sú hajzli" tak ti už mě fakt serou. Tento vzkaz se týkal hlavně jako reakce těch prvních dvou vzkazů na začátku. Jinak Howadoore - super stránka :o)

Inu, děkuji za pochvalu, ale… nevíte někdo aspoň trochu, o čem to ten člověk píše?

*Chci ti říct, ty lumpe, že…bys mohl, kdyby ses nahodou nekdy nudil, napsat neco o Kirgizstanu, pokud jsi tam nejel s Fiserem a mas o cem mystifikovat. Konkretne me by to hodne zajimalo a to uz je neco. A taky, nevim jestli je to moje chyba, ale expedice Tribec mysticky konci hned na zacatku - nezmizel jsi hned v Nitre? Co?

Stránku o Tríbeči jsem opravil. V Kirgizstánu (či jak se to píše) jsem nebyl s Fisherem, a to právě byla chyba, jelikož jsem se přidal k bandě děsných sportovců, kteří mi zpočátku lezli na nervy, později jsem je začal vysloveně nenávidět. Psát se mi o tom vůbec nechce, nikam jsem nevylezl, špatně mi bylo, země se mi nelíbila a ještě mi na letišti ukradli horolezeckou karabinu. Fuj, Kirgizstán jakýsi.

*No pocuj howadoor… mne sa stala taka vec, ze teraz studujem v anglicku na nejakej univerzite. o to nic, ale kto tu je hlavne? hlavne su tu cinania, to je pravda, tych je ako mysi… ale hned po cinanoch je tu najvacsia banda - indovia. a z hociktorych 5tich indov su 3, 4 programatori. budto si s tou aplikaciou svihnete alebo vam to holandania ci belgicania ci kto to vlastne plati raz-naraz zoberu a daju to nejakemu vishvanatovi, narayanovi a reshamovi, ktori to spravia za tretinu ceny a trikrat lepsie.

To je pravda, to by se mohlo snadno stát. Pro tento případ máme nouzový plán - půjdeme pracovat pro Němce. Ti totiž přímo milují zaměstnávání Čechů, a nikdy by je za Indiány nevyměnili. Pro správného germána je to rozkoš, deptat ubohého Čecha, šlapat po východním nuzákovi podřadné rasy a dokázat mu každý den hned po ránu svou árijskou nadřazenost. Ti nás nikdy z práce nevyhodí, budou si nás vydržovat jako fackovací panáky, chodit kolem zaměstnanců v nablýskaných rajtkách s bičíkem v ruce a štěkat: "Co se směješ, ty bestie, však tě smích přejde! Pracuj, sic ti ukážu, co je to konečné řešení!"

Pátek 4Svou láhev na svou hlavu

Protože už mi na životě nijak zvlášť nezáleží, vydal jsem se dnes na přechod Západních Tater. Na tuto akci mne nalákal velký horolezec František Červinka, jeho kamarád, rovněž zkušený horal Luděk Dlabola a úděsná předpověď počasí, která slibovala skutečné dobrodružství a ne takové ty nudné, stereotypní, masňácké,  zteplalé výletíky do Himalájí.

Vybaven poctivě zakoupenou jízdenkou nastoupil jsem ve 21:17 v Brně do vlaku. V kupé už na mě číhali čtyři podivní maníci, kteří se děsně zachechtali, když viděli můj batoh a tajemně prohlásili, že jsou slovenští zedníci, co jedou z práce v Čechách na víkend domů. Poté vytáhli dvoulitrovou láhev červeného vína, které počali chlastat a k tomu mě ujišťovali, že vypijí jen málo a zpívat vůbec nebudou, jelikož jsou kulturní lidé a také se chtějí cestou vyspat. To prý ve vedlejším kupé sedí jejich známý, pověstný ranař a výtržník a že mám tudíž štěstí, že sedím s nimi, jinak bych se nejen nevyspal, ale možná i obdržel nůž do zad.

Nic jsem na to neříkal, zedníci popili něco vína a položili láhev na polici nade mne. Láhev mi vzápětí spadla na hlavu, a to se mi nelíbilo, i když byla jen plastová, pročež uchopil jsem ji za hrdlo a výhružně s ní zamával:

"Svou láhev vždy jen na svou hlavu!", pravil jsem důrazně. Zedník-správce láhve ji tedy umístil nad sebe, a já číhal, kdy spadne jemu na kebuli. Ale nespadla, potvora.

V Přerově mne probudil pekelný řev a děsné rány, ozývající se z vedlejšího kupé. Zjevně se tam odehrával nějaký krvavý zločin, ale probuzení zedníci jen mávli rukou.

"My to říkali, to je s ním pokaždé. Ale sem on nepoleze, on ví, že by dostal přes hubu."

A spali dál, pročež jsem také znovu usnul.

Podruhé jsem se vzbudil někde před hranicemi. Z vedlejšího kupé se ozýval nářek a vzlykání dopadeného lotra a do toho nekompromisní řeč policisty.

"Já nechtěl! Já jsem nevěděl, co dělám!"

"To vám nepomůže, půjdete s námi."

"Já musím domů!"

"Však se domů dostanete", ušklíbl se polda sadisticky, "a taky si tam dlouho pobudete. Dáme vám totiž do pasu razítko a deset let se do Čech nepodíváte."

"To nejde! Já tady pracuju, co budu dělat!"

"Co byste dělal, vždyť vám to říkám, teď si s námi vystoupíte, sepíšeme to, pak vás vyhostíme a potom už si dělejte co chcete. Tak alou!"

"Takhle ho už vyhostili nejmíň dvakrát", zašklebil se jeden ze zedníků a zase usnul. Další zločiny se už až do Liptovského Mikuláše nekonaly.

Čtvrtek 3Blbosti, blbosti a zase jenom blbosti
Jak uchovávat česnek

Zakoupíme několik paliček česneku a uložíme do mrazáku. Zmražený česnek nevyschne, nezkazí se, velice snadno se loupe a když se vám vůbec nechce nic sepisovat a všem byste nejradši rozkopali mordu, tak se česnek v mrazáku hodí jako neutrální téma.

Středa 2 

Nic nebude.

Úterý 1Koko

Dnešek byl příšerný den. Hrůzný. Bude to mít následky, to je jisté. Už o tom psal Chocho a to se ani nezmínil jak na mě nakonec spadla vrtačka. Teď jsem v půlce druhého litru burčáku, a rozhodně už nemám chuť tady cokoli sepisovat. Pojděte.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/