* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Srpen 2002

Sobota 31Klombas

To je přesně to, co právě teď potřebujiZítra je definitivní, absolutně poslední den, kdy končí veškerý vývoj našeho slavného software, kdy se rozhodne mezi výsledkem a katastrofou. Všichni pracují, co pracují, dřou od rána do večera, sedí u počítačů, klapají jak o život, nehledí vpravo ani vlevo a jen ťukají a pijí kafe, a močí do bažantů pod stolem, jenom aby ani na chvíli nemuseli vstávat od svých počítačů. Prostě legrace, jak má být.

I můj disk má smysl pro humor a v této vypjaté chvíli počíná se mnou laškovat - například čas od času některé soubory zmizí, aby se po chvíli objevily v jiném adresáři, nebo se občas v některých textech změní písmenko, či se najednou objeví v jednom adresáři dva soubory naprosto identické, včetně stejného jména. Čert ví, co v nich je, protože navíc je nelze otevřít. Jsem rád, že mám tak veselý disk, člověk se alespoň při práci trochu pobaví.

Pátek 30Pravda o džuvákovi

*Na mě se můžeš spolehnout: džúva i džuva, f.(to asi femininum), veš (z rom.), častější pl. (asi plurál) džúvy i džuvy, sg. (jako singulár - já mám humanitní vzdělání) džúva i džuva (Současný český kriminální slang a světský argot,SUK,Jaroslav)

Alena

Ha, tak to jsem nečekal, že se někdo dostane džuvákovi na kobylku! A navíc tak rychle. Tedy jak to chápu já, není džuvák nic jiného než všivák.

Čtvrtek 29Džuvák

I když pořád programuji a na nic jiného nemám vůbec čas, tak jsou věci důležité, na které je třeba čas mít vždy, třeba výchova dětí, protože děti je třeba vychovávat, to je každému jasné. Je třeba je vychovat, aby měl člověk taky v někom zastání, a teď se Chocho tupě chechce, protože sám vychován není a tudíž zastání v něm nikdo vidět nemůže a jelikož jest navíc hloupý a ani trochu zenový, tak všechno nemístně zobecňuje, pročež zastává teorii, že výchova dětí je blbost a k ničemu to stejně nevede.

Leč pravda to není zhola žádná, což se ukázalo třeba dnes, kdy jsem seděl doma a programoval a dítě Pandora se vrátilo z procházky a přineslo mi kyblíček plný kamenů, které pracně na pískovišti nasbíralo. Doneslo a hned také vysvětlilo, že kameny jsou pro mne, který se doma v potu tváře úporně lopotí. Dřu se a nemůžu jít ven a ničím se nepobavím a jsem z toho smutný, ale že smutný být nemám, že mám házet kameny z okna po lidech jako jsem je házel onehdy z minaretu, a to mne rozveselí.

Tak to vidíte, dítko malé, nebohé, ale už se stará, už je platné, už je užitečné. Jenom se to musí vzít správně do ruky, vzdělat a vychovávat. I sedli jsme si tedy spolu na balkón a házeli kameny po lidech a já jsem vedl výchovné řeči o tom, jak je třeba správně kameny házet, a jak se náležitě schovat za zábradlí a že se přitom nesmí povykovat, musí se být zticha a ne řvát jako muezín. Od řvaní jsou ti trefení lidi, přece.

A právě skrz tu výchovu jsem minulý víkend sebral batoh, dal do něj dva spacáky, dvě karimatky a stan a na batoh posadil Pandoru a už jsme jeli do Chřibů a jeli jsme nejdřív tramvají na Mendlovo náměstí a pak autobusem na autobusové nádraží a pak dalším autobusem do Střílek a děcko už bylo celé netrpělivé a pořád se vyptávalo, kdy už tam budeme a kdy už uvidí všechny ty exotické zajímavosti, co jsem mu nasliboval, a nedalo pokoj, až těsně před Střílkami usnulo, ale já ho vzbudil.

Hrad CimburkDítě vyběhlo z autobusu celé nadšené a hned se všemu podivovalo, zastávce, domům kolem, telefonní budce, hned také do budky vtrhlo, zatahalo za šňůru, sluchátko mu spadlo na hlavu a dítě počalo děsně řvát, jako by ho na nože bral. Ale to nic nevadí, to já znám, to nanuk spraví, tak jsem koupil nanuk a šli jsme pryč, protože jsem měl v úmyslu dojít na hrad Cimburk a tam rozbít stan a přespat.

Šli jsme tedy na Cimburk, a cestou jsme potkali odpočívadlo s dřevěným stolem a na stole bylo vyryto "Džuvák" a dítě pořád chtělo vědět, co je to ten džuvák, a furt s tím otravovalo, až jsem mu musel pohrozit, že jestli nedá s džuvákem pokoj, tak ho hodím do trní a to teprve uvidí, co je to ten správný džuvák. Pak jsem vykládal o strašidlech všech druhů, co se jimi hrady přímo hemží, a čekal jsem, že se dítě bude bát, ale ono se nebálo, a prohlásilo, že když nějaké strašidlo uvidíme, tak ho hned zabijeme. Z toho jsem moc velkou radost neměl, protože i když je to stanovisko zdravě sebevědomé, snad by přece jen bylo lépe zkusit se nejdřív se strašidlem dohodnout po dobrém, protože si nejsem úplně jistý, jestli by se nám strašidlo zabít povedlo a třeba by se ještě rozzuřilo a co pak? Po drahném dohadování jsme se tedy ustanovili na tom, že strašidlu necháme venku něco jídla od večeře, že se s tím třeba spokojí a zabijeme jej teprve, kdyby přesto otravovalo.

Na Cimburku jsem byl naposledy před více než pěti lety, a to tam nebylo nic než rozvaliny a plácek na stanování, ale časy se mění a Cimburky taky. Dnes tam číhal stánek a ve stánku divný fousatý člověk, který, jak se ukázalo, je jediným žijícím představitelem občanského sdružení Polypeje, kteréžto sdružení hrad pod záminkou renovace zabralo a prodává zde vstupenky, tatranky a pivo. Dále měl ten člověk neustále zvláštní nepřítomný úsměv ve tváři, čtyři kočky a rozumný názor, že není důvodu, abychom i přes Polypeje na hradě nepřespali.

Kočky se dítěti náramně zalíbily a prohánělo je po hradě až do pozdních večerních hodin, zatímco já jsem spokojeně lokal pivo a naslouchal výkladům občanského sdruženáře o tom, jak skvělý hrad z ruiny časem vyrobí, zdi znovu postaví, krovy sklenou, střechu sroubí a taškami posází. To se mi zamlouvalo a už jsem přemýšlel, že bych také mohl bydlet na hradě a žít ze vstupného, co stojí dvacet korun a neplatí se z něj daně. Těch pár lidí denně na hrad jistě přijde a já můžu jenom sedět a nic nedělat.

Potom už byla tma, tak jsme snědli večeři a zbytek nudlí nasypali na pařez, pro strašidlo, a šli spát. A ráno koukáme, nudle nikde, pročež dítě mělo radost, že strašidlo přišlo a nudle snědlo a sbalili jsme stan a jeli domů.

Možná si někdo myslí, že to není rozumné, mást dítěti hlavu strašidly, když je přece jasné, že žádná strašidla nudle nesnědla, ale já se domnívám, že ve třech letech je přece jen dítě příliš prostoduché na to, aby se mu vysvětlovala složitá problematika lesních démonů v plné šíři. Strašidlo je pro něj pochopitelné, představitelné zjednodušení, které však není vysloveně nesprávné, je spokojené, démon, co sežral nudle, taky, a tak je všechno v pořádku.

Jenom mi pořád vrtá hlavou co je to ten džuvák.

Středa 28Roverkill

Voda je nebezpečný živel, potměšilý, zákeřný a proklatě silný, na vodu je třeba si dát pozor, každou chvíli něco provede. Třeba tuhle prý byly záplavy, nu dobrá, záplavy, to by bylo ještě snesitelné, ale já se taky před týdnem vodou pěkně opařil! Z rychlovarné konvice to vychrstlo a přímo na tlapu, to jsem si zatancoval!

Chocho píše, že prý se u nich v Praze říká rychlovarné konvici "fofrkonev". Tohleto nesnáším, takové odpudivé výrazy. Ti pražáci musí mít pořád něco extra, co je dobré pro ostatní, to jim, náfukům, nevoní. A vůbec, mi je to jedno, já to tu napíšu přímo, že pražáci jsou banda zmrdů, servítky si brát nebudu, když jsem si spařil ruku horkou vodou, taky jsem si je nebral. Kvílel jsem, nadával, naříkal, úpěl, a přišel mi snad nějaký pražák na pomoc? Nepřišel. A to je důkaz.

*Protože nebezpečí vody znám, snažím se jí vystříhat a přílišně se nemyji, ono to ani není zdravé, to věděl už oslíček Ijáček. Jenže ani tak není člověk úplně ochráněn, stejně může přijít k úrazu, protože živel je krutý a zaútočit může kdykoli. Člověk neví dne ani hodiny.

Třeba dnes pršelo. Prší, no co by, řekne si kdekdo, a dál si toho nevšímá, i já jsem si to řekl, ostatně nepršelo nijak zvlášť, tak co.

A šel jsem ven, naskočil na koloběžku, rozjel se, na mokrém asfaltu mi v zatáčce ustřelilo kolečko a přesně jak mi prorokoval Bohouš, rozbil jsem si hubu.

Úterý 27Jak jsem poznal pastiš

Tuhle jsem nahlédl do knihy o malířství, bych zvěděl zas nové chytráckosti, a vida, tuhle hned jedna je, píše se tam jakémsi obraze, že jest to pastiš. Pěkné slovo, pastiš, s tím hned někoho ohromím, třeba tu holku, jak chodí každý den dopoledne do posilovny a pořád na mne civí, té bych mohl říct, že bych chtěl malovat její pastiš, to by bylo!

Jenže co když se mě zeptá, co to ten pastiš je? Já to nevím, kde by zabedněný programátor věděl co je pastiš. Pastiš je věc kulturní a věci kulturní zná Blable, jelikož na to má vzdělání, tedy jdu za Blablí a hned na ni, ať to vybalí, no tak, ven s tím, s tím pastišem!

Blable civí, nic neví, prý pastiš nezná a v životě to neslyšela, já to věděl, blbá je a ne kulturní.

Proto je třeba pro pastiš jít do slovníku cizích slov, i Blable to navrhuje, a jdu do knihovny pro slovník, leč slovník se v knihovně nenachází ani dost málo. A není ani pod stolem, ani za gaučem, ani za skříní, ani ve spíži, ani v koši se špinavým prádlem, není nikde, beztak je zas kdesi zabordelený, tak kde mám ten pastiš hledat?!

Avšak přichází dítě, nevinné robě, Pandora zvané a říká: "Já vím, kde je ten pastiš."

Co? Koukáme na ni překvapeně.

"Ty znáš pastiš?"

"Ano", odpovídá sebevědomě. Ale my ji dostaneme.

"A jak tedy vypadá, ten tvůj pastiš?"

"Nu, tak… je asi takhle velký…", ukazuje něco asi píď velikého.

"Aha. A kde tedy je?"

"No v pokoji přece!"

Dívám se na sebe, to bychom rádi v věděli, co to bude.

"Tak víš co? Tak ho přines, toho pastiša."

Dítě nemešká, neváhá, pro pastiš utíká, ani minutu to netrvá a je zpátky.

"Tady je ten pastiš!"

A podává nám prázdnou bombu od propanbutanu.


Pondělí 26Já to zas zmotal

Já to zas včera zmotal… to je tím, že jsem to psal o půl třetí ráno, a jedník okem přitom pozoroval kompilátor, jestli se zhroutí či nezhroutí a on se každých pět minut zhroutil a já zas musel cosi spravovat a tak to šlo pořád dokola. Ale já si nestěžuju, mě to baví.

Neděle 25Jestem scytacka na dva cysla

http://fikoviny.webz.cz/0802.htmlTlustý zdredovaný Bohouš tvrdí, že vůbec neumím programovat, jen to tak předstírám, protože jsem mu neporadil, jak násobit a dělit čísla na procesoru, který násobit a dělit neumí. No co, to tvrdí víc lidí, že neumím programovat, například můj šéf zlý Šab to tvrdí od rána do večera.

Násobit a dělit na procesoru, který to neumí, není nic zvlášť zajímavého. Na to se dají najít tuny různých algoritmů, i pro starý procesor Z-80, stačí se podívat na Google. To já jsem kdysi udělal program, který se jmenoval SCYTACKA NA DVA CYSLA a ten uměl dvě čísla sečíst, a to na procesoru Intel 8080, který sčítat umí! To bylo, pane, jinačí dobrodružství. Program se odstartoval a napsal:

"JESTEM SCYTACKA NA DVA CYSLA. ZADEJ CYSLO:"

Z toho vidíte, že jsem se tenkrát asi učil kromě programování ještě polsky, nebo co. Sám už nevím, proč jsem tam psal takové blbosti. Nicméně když se číslo zadalo, vypsalo se chytře "ZADEJ JINE CYSLO" a když uživatel tohoto nesmírně užitečného programu napsal i druhé číslo, tak to vypsalo slavně výsledek a show byla u konce.

To byl, co si pamatuji, můj druhý program.

Můj první program byl trochu zábavnější. Na začátku napsal: "ZADEJ CISLO". Člověk napsal nějaké číslo a objevilo se "TO NENI SPRAVNE CISLO. ZADEJ CISLO", a pak už to šlo pořád dokola, to poslední hlášení se opakovalo, ať už člověk napsal cokoli. To byl alespoň program! Ne jako ty dnešní komerční sračky. S tím si člověk mohl užít, pobavit se, to byla zábava na hodiny. Jak tak na to dnes koukám, tak jasně vidím, že už můj druhý program byl podstatně komerčnější. A od té doby to jde se mnou z kopce.

Pche, násobení a dělení. To já jsem zase vylepšil svůj sběrač odpadků o děsně zběsilou fičuru. Ona vymoženost spočívá v takzvaných "špinavých kartách". To je tak: sběrač odpadků běží paralelně s jinými procesy v systému, procesy používají paměť, a sběrač se stará o to, aby se paměť, která už nebude zapotřebí, do systému vrátila. K tomu musí čas od času všechny ostatní procesy na chvíli zastavit, protože dřív nebo později musí provést operace, během nichž nikdo jiný nesmí v paměti hrabat.

Jenže to je kapku potíž, protože když běží třeba hra nebo si přehráváte video, tak asi nestojíte o to, aby vám každou chvíli počítač na pár sekund ztuhnul, sběrač si zarejdil v paměti a pak to zas běželo dál. To byste se brzo rozzuřili, a to bych vám přál, nicméně takový sběrač by nebyl moc použitelný. Proto je třeba pauzy eliminovat na nejvyšší možnou míru, a to není tak jednoduché.

Sběrač prohlíží paměť, prochází všechny alokované objekty a zjišťuje, co se používat ještě může a co už je odpadek a je možné jej recyklovat. Jenže když prohlédne jednu část paměti a dojde k další, tak by se mohlo stát, že mezitím mu někdo tu už prohlédnutou část paměti změní, on o tom nebude vědět a tak dojde k nesprávným výsledkům. Jedním z řešení je právě po dobu činnosti sběrače všechny ostatní procesy v systému zastavit, ale to je, jak jsem už ukázal, řešení nedobré. Lepší je nechat ostatní běžet, ale s tím, že když někdo něco v už prohlédnuté oblasti paměti změní, tak to taky sběrači oznámí, a ten později tuto část paměti prohlédne znovu. Předpokládá se, že změněná část paměti nebude příliš veliká, takže když se po dokončení první prohlídky opravdu všechno ostatní zastaví a prohlédnou se znovu pouze ty části, které se změnily, tak to bude trvat už jenom velmi krátce a ani se to nepozná.

Zbývá tedy vyřešit, jak budou ostatní procesy oznamovat sběrači odpadků, že mu vrtají do paměti. Přímočaré řešení spočívá v tom, že se po každém zápisu do paměti oznámí voláním nějaké funkce sběrači, že k zápisu došlo a ten si to poznamená do svého seznamu. To je sice řešení zdánlivě jednoduché a dobré, ale má závažné vady. Jednak se může stát, že nesvědomitý programátor na oznámení zapomene a díky tomu dojde ke katastrofě, jednak se vlastně při každém zápisu musí uskutečnit zápisy dva. Jeden efektivní, měnící data, a jeden do sběračova seznamu změněných míst. To program výrazně zpomalí.

Lepší, ba přímo výtečné řešení, spočívá ve využití ochrany paměti. To jsem právě do svého sběrače implementoval a nyní vylíčím, jak báječná věc to je.

V procesoru je přímo zadrátovaná, a proto taky zběsile rychlá, ochrana paměti. Když si programátor usmyslí, tak nějakou část paměti označí jako chráněnou a třeba do ní zakáže zápis. Číst se může, číst nikomu nevadí, ale jak tam někdo něco zapíše… grrr… to se se zlou potáže! A toho právě využije chytrý sběrač odpadků - každou prohlédnutou část paměti označí jako chráněnou, se zakázaným zápisem. Ostatní procesy čtou, něco si počítají, sběrač sbírá… když tu, ouha, jeden svinský, nezvedený proces, chtěl něco podle, zákeřně zapsat do již prohlédnuté paměti.

A to byla chyba. Velká chyba. Chyba přímo generální.

V tom okamžiku ochrana paměti uvědomila procesor o tom strašném prohřešku a ten vyletěl jak čertík z krabičky a hned kouká, kdo to byl. Tak, už ho má, svini. A teď co s ním? Podívá se, jestli někdo není zaregistrovaný jako proces, zodpovědný za potrestání viníka. A hned ho vidí, no jéje, je to náš starý známý, sběrač odpadků. Tak hned na něj.

Procesor: "Tak tohle teda ne! Bordel mi tu nikdo dělat nebude!"

Sběrač odpadků: "Co? Co to? hele, já tady sbírám odpadky, a ty mě vyrušuješ! O co jde?!"

Procesor: "Teď není čas na popelařinu, tady se dějí zločiny, a to musí přestat!"

Sběrač: "Zločiny? A co jako? Nepřeháníš trochu?"

Procesor: "Já že přeháním, on řekne, že já přeháním, no to už přestává všechno! Tak se podívej tady na toho bastarda (drží lapený proces pod krkem)! Jasně se řeklo, že se do té částí paměti zapisovat nebude a co on? No? (Zatřepe s ním)"

Viník (schlíple): "…no… já tam zapsal… ale jen malounko…"

Procesor: "Pchá, malounko, prý malounko, to by mohl říct každý! Tak to s ním vyřiď a rychle, já mám jiné věci na práci, já tu nemůžu trčet celý den. (Předá viníka sběrači a pospíchá pryč)"

Sběrač (dobrácky): "Hele, on ten procesor je hned celý naježený, ale z toho si nic nedělej. On to tak nemyslí, ostatně snad se tak moc nestalo… tak se na to podíváme… nu ano, už to vidím. Tak ty jsi chtěl zapsat do paměti, co už jsem prohlídnul… tak co my s tím uděláme… tak víš co, já jsem starý dobrák, nebudu z toho dělat vědu. Já si to tady jenom zapíšu, že se ta paměť změnila, a když teda tak moc chceš, tak do ní zapisovat dovolím."

Viník (potěšeně): "Vážně?"

Sběrač (velkoryse): "No jasně, však co, už to mám poznačené a já to pak nakonec prohlídnu znova, jaképak s tím štráchy. Tak utíkej, zapisuj, a já jdu zas sbírat další odpadky."

A proces vesele běží dál, zapisuje jak jatý, sběrač sbírá odpadky a všichni jsou šťastní.

Tož takhle se na to musí, takhle se dělají programy, zvláště garbage collectory,  a ne aby člověk několik dnů přemýšlel, jak vynásobit blbá dvě čísla!

Sobota 24Šmrnc

*Chci ti říct, ty lumpe, že… že to tady ztrácí šmrnc… ty zápisky z poslední doby jsou fakt děsné…

Neztrácí, žádný šmrnc to nikdy nemělo. A i kdyby mělo, tak teď ho to nemá docela určitě a bodejť by mělo, když sedím od rána do večera u počítače a lovím pitomé chyby. Jak už jsem psal, 31. srpna odevzdáváme definitivní verzi programu a stále nic nefunguje a tak se na tom dělá dnem i nocí, všichni jsou hysteričtí, vyčerpaní, zuřiví a Kopýtko Foltýn navíc zhroucený. Potkal jsem jej včera nebo předevčírem a vypadal jak přešlý mrazem, žádné obvyklé debilní vtípky, žádné jeho oblíbené nechutné bodrosti, jen tak smutně pokýval hlavou a zahuhlal: "Jsem na tom špatně, musím se z toho dostat.". A šel zas pryč.

Tak se pak nedivte, že sem píšu samé voloviny a nebo dokonce vůbec nic.

Pátek 23Kolečko

Bohouš si koupil kolečkové brusle, co mají kolečka za sebou a říká se jim inlajny. A protože Bohouš je bůh a co Bohouš činí, dobře činí, vydal jsem se do města a také si taková kolečka zakoupil. Dvě. Nejsou přidělaná na bruslích, ale na kovové desce a ještě to má řídítka a celé je to koloběžka. Nosnost to má prý 199 kilo, což by na mne mělo bohatě stačit, a teď na tom budu jezdit jako drak. Teda jestli mi to Pandora půjčí.

Čtvrtek 22Dementi

Omlouvám se instrukci LEAVE, kterou jsem zde před nedávnem ošklivě pomluvil, spolu s instrukcí ENTER, která si to ale zaslouží. ENTER je skutečně instrukce hnusná, odporná a nechutně pomalá, ale, jak jsem zjistil, instrukce LEAVE pomalá není, naopak je stejně rychlá jako posloupnost MOV SP, BP; POP BP; RET XX, a navíc je kratší.

Středa 21Sójové mlíko

Do kafe si už nedávám mlíko normální, nýbrž mlíko sójové, které je v prášku a lepší.

Úterý 20Jen trochu víc a neměl bych nic

Větrák se kývá, větrák se kývá, větrák se tak divně kývá…

Pondělí 19Na divadle

V sobotu dávali v televizi "Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho", což je divadelní hra a já si ji moc dobře pamatuji. Jednou, kdysi dávno, jsme na tom totiž byli se školou a nebyli tam jen lidi z naší, výběrové školy elity národa, nýbrž i jiné, podřadnější školy, například ty nejpodřadnější pro untermensche, čili školy učňovské. A bez maturity. Úplně.

A na jednom vypjatém místě, mám dojem, že tam kde doktor Burke různě manipuluje s tělem omdlelé, domněle však zesnulé Stázy-Svatavy, jeden z žáků učňovské školy zařval na celé divadlo "Už mu škube v klacku!!!". Pro mne, slušně vychovaného, vulgaritami podobného druhu nedotčeného tvora, byla toto rčení novinka, která mi přišla nadmíru vtipná, ba přímo absurdní, tak vtipná a absurdní, že jsem se tomu začal chechtat na celé kolo, vůbec jsem se neovládal, řehtal jsem se ryčivě a hystericky a nahlas a strašně moc, mnohem hlasitěji, než když se projevil ten učňák. A taky mnohem déle. Když divadlo skončilo, tak se pátralo ne po tom vyvrheli vulgárním, ale po tom debilovi, co se tomu tak chechtal, naštěstí se nic nevypátralo, protože v hledišti byla tma a nikdo mě neudal.

Na to jsem si vzpomněl, když jsem se na "Podivné odpoledne" koukal v televizi a když přišla ta správná scéna, tak jsem čekal, jestli zas někdo zařve něco vtipného, ale nikdo nic nezařval, tož jsem měl chuť něco zařvat sám, ale nakonec jsem taky nezařval. Jednak bych vzbudil děcko a druhak mě nic nenapadlo.

Neděle 18Stepující sběrač odpadků a Úžasné Multimediální Autíčko

Před nějakou dobou jsem psal o jazyku Self, jaký je výtečný, a že má pěkný garbage collector, což znamená "sběrač odpadků". Co to je: když programátor píše program v normálním jazyce bez sběrače odpadků, musí vždycky paměť, kterou si ze systému vypůjčil, opět do systému vrátit, protože kdyby to neudělal, tak by paměť došla a aplikace pošla. A na druhou stranu, když paměť vrátí, tak už s ní taky, to dá rozum, nesmí dál pracovat, protože systém ji třeba už přidělil zas někomu jinému a to by se o ni přetahovali a z toho by taky nic dobrého nevzniklo. Jenže dodržovat to je velmi spletité a člověk snadno udělá chybu, proto kdosi vymyslel sběrač odpadků, který pořád čenichá v systému a sám zjistí, že program už nebude vypůjčenou paměť potřebovat. Takovou pak prohlásí za "odpadek", všechny takové odpadky pak sebere a vrátí do systému, nikdy chybu neudělá a programátor se o nic starat už nemusí a všichni jsou šťastní a radují se a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes.

A když má Self onu báječnou vymoženost, tak jsem ji chtěl mít taky, až mi to nedalo a sestrojil jsem si ji a už mám taky sběrač odpadků. Můj program nejdříve alokuje deset miliónů a pět objektů a pak se spustí garbage collector a ten za pětset milisekund vypátrá, že jen pět objektů bude nadále zapotřebí a těch deset miliónů vrátí systému a to je vše a nic víc to neumí. Celý večer jsem si s tím hrál, furt jsem mačkal tlačítko, a ono to vždycky vypsalo, že deset miliónů odpadků bylo recyklováno a to se mi moc líbilo a zmáčkl jsem znovu tlačítko. Kdo chce, může si onen důmyslný výdobytek stáhnout a zkusit sám.

Člověk však nesmí usnout na vavřínech, spokojit se s dosaženým, naopak je třeba stále inovovat a cílit k vyšším metám. Proto již přemýšlím, jak sběrač odpadků vylepšit, nejlépe učinit jej multimediální, protože multimediálního sběrače nemá nikdo. Nejenže bude sbírat, ale bude přitom i hrát hudbu, zpívat, tancovat, stepovat a rapovat. Pak teprve můžu svého sběrače přihlásit do celosvětového klání sběračů, které v USA organizuje jistý pan Paul Wilson, který je sběrači odpadků posedlý a pořád o nich píše.

Podobný nápad měli před několika lety programátoři belgické části firmy, ve které pracuji. Asi rok pracovali na projektu, odmítali komukoli říci, co to bude, až jednoho dne slavnostně ohlásili výsledky své práce: Úžasné Multimediální Autíčko, zkratkou UMA. Software, který vyvíjíme, se snaží počítat statiku a dynamiku stavebních konstrukcí (on to spíš jen tak odhaduje, ale nikomu to neříkejte), a protože takové výpočty trvají někdy dlouho, usoudili programátoři, že modul UMA bude vynikající věcí a proslaví nás mezi jinými podobnými programy na trhu. Úžasné Multimediální Autíčko během výpočtu jezdilo po obrazovce a když byl výpočet dokončen, dojelo do garáže. Když se výpočet zhroutil, tak se autíčko vybouralo a začalo hořet. Vskutku fascinující.

Fascinovalo to i šéfy a akcionáře. Zvláště když si spočítali, co je UMA stálo, a že plat belgického programátora je třikrát větší než programátora českého, byli tak fascinováni, že všechny tvůrce UMA v tu ránu vyházeli, belgický vývoj úplně zrušili, najali si nás, ubohé otroky z východu a o UMA nám udělali školení v tom smyslu, že kdo by podobné věci vytvářel, bude okamžitě vykopnut. Neopomněli pak zdůraznit, že plat programátorů v Indii je ještě asi o polovinu nižší než náš.

Zajímavé na tom je, že místo aby se mí kolegové děsili a přísahali na holý pupek, že žádná autíčka nikdy dělat nebudou, naopak se dožadovali zdrojových souborů a živě se zajímali, jak je to UMA vlastně naprogramováno.

Sobota 17Ráno

To je jenom taková kytka, Pandora to kdesi vyrvala a přinesla domů, jíst se to asi  nedá, tak co s tím. Akorát naskenovat.Přijmi, přizpůsob a vylepši. Heslo Kulatého stolu. A Microsoftu taky.

Nepodezřívejte mne, že bych třebas jen pramálo tušil, co je to "Kulatý stůl", ale to heslo mi přijde docela rozumné a tak se jím řídím, a to každé ráno. Viděl jsem totiž v televizi velmi inspirativní reklamu a teď to dělám všechno podle ní, ještě jsem si i něco přidal a vážně, je to fajn.

Takže ráno vstávám časně, bystře vyskočím z postele a pílím do koupelny, kde si namažu celé tělo olivovým olejem. Poté vtrhnu do kuchyně a uvařím si hrnek čaje. V reklamě sice vařili kávu, ale po mém soudu jenom blb začíná den hrnkem kafe - tedy jenom hrnkem kafe. Když mám čaj hotový, tak se i s ním, všecek kluzk, postavím na balkón.

Nemám na sobě nic, což nevadí, jelikož zábradlí je z betonového panelu a není tudíž průhledné. Hrnek postavím na brlení a nahodím sval. Všechny záhyby a bujné obliny mého vypracovaného těla, důkladně naolejovaného a opáleného, se báječně blyští ve zlatavých paprscích ranního slunce, chladná podlaha příjemně osvěžuje bosá chodidla, občas usrknu trochu čaje, ze kterého se valí pára a hned se zase stavím do sošných póz.

Někdo sice říká "vypaseného", ale já mám raději výraz "vypracovaný".

A po cestičce pod balkónem chodí ženy a dívky do práce a když mě vidí, ztepilého Apollóna, jímá je z toho závrať, potácejí se omámeny návalem zvířeckého chtíče, některé dokonce omdlévají z toho vzrušení. Ale já si jich nevšímám, opájím se vůní horkého čaje, jak jsem to viděl v té reklamě.

Toho olivového oleje škoda není, on byl beztak na vyhození, protože nám ve spíži žluknul, tak co s ním. Takhle ještě dojde dobrého využití. Nemám rád, když se s věcmi plýtvá.

Pod balkónem se vrší bezvědomé ženy, které dnes přijdou do práce pozdě, a já lituji, že si nemůžu jako Kakof zapálit mužně cigaretu, několikrát z ní zhluboka potáhnout a pak ji nedbale cvrnknout na hromadu omdlelých samic. Jsem totiž mrzký nekuřák, ale Kakof je zas chlupatý, a tak se nemůže mazat žluklým olejem jako já. Aspoň já myslím, že nemůže, že by to nemělo ten správný účinek.

Ještě chvíli se na balkóně producíruju, a pak přichází Blable, takže musím sundat hrnek ze zábradlí a obléct si tričko. Blable to nerada vidí, když máme pod balkónem kupy bab a také se obává, že mi hrnek ze zábradlí spadne dolů a rozbije se. To se bojí celkem zbytečně, spadl zatím jenom dvakrát, jednou na balkón a nerozbil se a jednou dolů a rozbil se. To jsem tenkrát moc brečel, celé dopoledne jsem nebyl k utišení. Já už jsem tak vychovaný. Vždycky, když jsem v dětství rozbil hrnek, tak mi maminka říkala, že ten hrneček umřel, a takový byl pěkný, a už nikdy si nebude hrát s ostatními hrnečky, a těm hrnečkům se po něm bude stýskat, a budou volat "Kde je náš kamarád, kdy ho zase uvidíme, kdy si s ním zase budeme hrát?". Jenže on už je rozbitý, už nikdy jej neuvidí, už nikdy si s ním nepohrají, už nikdy.

Tak mě máma traumatizovala, ubohé děcko trápila, až teď půl dne bulím, když se hrnek rozbije, ale když přejede někoho auto, tak se nezúčastněně koukám, jak ho strkají lopatou do pytle a ani to se mnou nehne.

Tedy stojíme s Blablí na balkóně, ženy se už vzpamatovaly a šly konečně do práce a já ji chlapácky vezmu kolem ramen, protože tak to bylo v té reklamě a ona se na mne vždycky tak zvláštně podívá, jako kdyby chtěla říct "Já pořád žasnu, jaký ty jsi magor.".

I dnes jsme tak stáli na balkóně, i když je sobota a ženy do práce nechodí, jenom později se trousí venčit psy, ale to už mou ranní produkci zmeškaly. A to jsem si dnes vzal navíc své makabrózní červené brýle, abych jejich zážitky ještě vystupňoval. A jak tak stojíme, tak Blable najednou povídá:

"Koukej, letí pavouk!"

I sundal jsem si červené brýle, protože je přes ně houby vidět a vážně, kolem balkónu letí pavouk. Pavouci to tak dělají, sedí někde na keři nebo na stromě a vypouštějí vlákno do větru a když cítí, že vlákno táhne správným směrem, tedy vzhůru, tak skočí a už letí nahoru, unášeni vzestupným proudem teplého vzduchu. A letí vysoko a letí daleko a být pan Zapletal, tak určitě napíšu, že takový pavouk je vlastně bítnik a je on the road, jenže já pan Zapletal nejsem a celkem vzato mi to přijde jako konina. Třeba Chocho by zas zajásal, že se pavouk veze a lístek si nekoupil, vlastně letí, takže by potřeboval letenku, jenže tu přirozeně nemá, takže je černý pasažér a tudíž Chochova spřízněná duše, i když Chocho to nikdy tak daleko nedotáhl, aby načerno lítal, on se zmůže nanejvýš na vlak nebo na tramvaj. Alena by napsala, co o létajících pavoucích prohlásil její guru Ludvíček a co by napsal Bohouš, to už si vůbec netroufám odhadnout, nejspíš nic, protože by pavouka neviděl, jelikož by se po prochlastané noci někde válel zahalen do dýmu z marihuany.

Pro létání pavouků existuje i vědecké objasnění, ale koho zajímají vědecká objasnění, že?

Blable v létajícím pavoukovi viděla jakýsi symbol, ale Blable je naivní, ta vidí symboly každou chvíli v něčem, my zenoví buddhisté dobře víme, že symboly vůbec neexistují a nikde je vidět nelze, natož v pavoukách.

Ještě chvíli jsme civěli, než pavouk odletěl, pak jsem dopil čaj a protože mi už začínala být zima, šel jsem ze sebe utřít hadrem ten smradlavý olej a něco pořádného si obléct.

Pátek 16Kopýtko je kaput

Chachá! Dnes mi volá šéf a vůbec sprostě nenadává, jen tak se prý chtěl pozeptat jestli jsem třebas neopravil další chybu, a jestli ne, tak že prý to nevadí, že mám taky někdy odpočívat, třeba i do hospody si zajít, že nemám pořád jenom programovat od rána do večera, kdepak. Z toho mi zůstává rozum stát, co se to s ním stalo, a tak vyzvídám a za chvíli je mi to jasné! Kolega Petr "Kopýtko" Foltýn se zhroutil, z přepracování mu ruplo v bedně, celé měsíce se nevyspal, jenom pořád programoval, a teď leží v posteli, třese se strachy a zimou, peřinu si přetahuje přes obličej a všeho se bojí. Bojí se vstát, bojí se ležet, bojí se spát, bojí se bdít, a když slyší o počítačích, dostává hysterický záchvat. Jenom oběsit by se prý chtěl, ale to by musel vstát z postele a to se bojí.

Šéf se taky bojí, bojí se, že se mu všichni programátoři zhroutí a že to bude na něj a navíc firma zkrachuje, protože co jiného už by bez programátorů mohla dělat, a tak už bude hodný, jako máslo bude na nás programátory a my toho pěkně využijeme, protože když něco bude chtít, tak postačí se zmínit, že na člověka lezou divné pocity, jakoby se trochu začínal bát a chtěl si zalézt do postele a hned bude klid.

Čtvrtek 15Darebácký plug'n play

Druhá strana téže minceHasím si to na kole okrajovými čtvrtěmi Brna, už vůbec nevím kde jsem a ani si nevzpomínám, jak se jmenuje ta část, kde leží firma Fan, co prodává levná cédéčka a najednou z ničeho nic začne vát vítr prosycený vlhkostí a docela mořskou vůní, tak si říkám, že ty povodně mají něco do sebe, jestli je to tím a že asi budu muset jet k moři.

Jenže já k moři stejně nejspíš nepojedu, protože nevím, co bych tam dělal, válet se na pláži mě k smrti nebaví, tak co. Ale možná, že pojedu na kole přes Alpy a jen tak mimochodem se k moři na jeden nebo dva dny podívám, to by asi bylo lepší. Ale třeba taky přes žádné Alpy nepojedu, co já vím, letos už se nikam nedostanu na delší dobu než na víkend a pár dnů navíc a příští rok se teprve uvidí.

Karel skučí, že musí kvůli povodním jezdit fotit zatopené lidi a že asi do Západních Tater letos vůbec nepojede, a tak asi pojedu sám, ale až v září. Sice to ve mě valné nadšení nevzbuzuje, už ani nevím, kolikrát jsem tam dohromady byl, ale někam jet musím a kam jinam? Možná do Tater Nízkých… ještě si to rozmyslím.

Ve Fanu měli zrovna polední přestávku a já navíc zjistil, že nemám žádné peníze, nebo skoro žádné, tak jsem brousil okolo, jestli tam někde nebude bankomat, ale nebyl. Prošťáral jsem tedy peněženku a přece jen ještě pár bankovek objevil. Jenže když se lidi z Větráku vrátili do práce, tak mi řekli, že cédéček mají na skladě všehovšudy třicet a ještě jsou úplně rozbitá nacimprcampr, ale že by mi je dali lacino, což mne udivilo, protože laciná cédéčka jsou sice dobrá, ale ne když jsou rozbitá na kusy. Ale ti lidi mi řekli, že na kusy jsou jenom krabičky, cédéčka samotná jsou v pořádku a tak jsem je koupil a protože mi naopak nečekaně peníze zbyly, zakoupil jsem ještě joystick, aby mohlo děcko smažit hry a dalo mi pokoj. Ani ty krabičky nebyly úplně napadrť a tak jsem byl vcelku spokojený a ujížděl zpátky domů, ale už ne zkratkou, ale raději po hlavní cestě, protože i tak jsem najel víc jak padesát kilometrů.

Zázrak! Ono to funguje!Doma jsem vytáhl joystick ze škatule a koukám, že má strašně moc tlačítek, to si děcko vyhraje. Teď je třeba ten krám nainstalovat. Protože jsem zkušený počítačový odborník, vím, že instalace se dělá tak, že se ze škatule vytáhnou instalační cédéčka, případně diskety, ty se postupně strkají do počítače, spouští se z nich všechno, co se spustit dá a u toho se nepřetržitě nadává, protože to pořád nefunguje. To probíhá několik hodin, pak člověk vysílením padne a když se po dalších několika hodinách vzpamatuje, zapne počítač a nový hardware jede a člověk je rád, ovšem jen chvíli, než zjistí, že mu přestal fungovat hardware starý. Po zralé úvaze to ale raději nechá tak, stejně ty staré věci zase tak moc nepotřebuje.

Avšak byl jsem výrobci joysticku převezen! Žádná instalační cédéčka v krabici nebyla, žádné diskety, nic. Jenom tam byl lístek a na něm bylo napsáno, že mám joystick připojit do zásuvky v počítači a že se to všechno nainstaluje samo. Tomu jsem se pohrdavě zachechtal. Pchá, co mi budou vykládat! Kam s tímhle na odborníka! Každý expert přece ví, že tohle nikdy nefungovalo a fungovat nebude.

Tak jsem to zapojil, dokonce do běžícího počítačem, a chystal jsem se začít nadávat, ale ono se objevilo po dvou sekundách okénko - prý "Nalezen nový hardware". Hm. Po dalších dvou sekundách to povídá "Instalace úspěšně dokončena". No toto!? Beru za páku a kupodivu, vážně to funguje. To je ale darebáctví!

Středa 14Vypálená povodeň

Proč je to tady? Našel jsem v kapse padesátiforint, tak co s ním, ne?Původně jsem dnes chtěl obšírně líčit, kterak největší slastí programátora v assembleru je psaní překladačů, a to zvláště proto, že jsem si takový překladač za dva večery napsal a tak jsem očekával, že z toho budu celý rozjařený. Ale nejsem, protože to nefunguje a já nemám čas bádat nad tím proč, tak o tom napíšu až jindy, až to vybádám.

Pořád prší a v Čechách jsou povodně a všichni radostně očekávají, že to spláchne Prahu a s ní všechny pražáky. Tady v Brně je očekávání ještě napjatější než jinde, protože brňáci si už dělají plány, že když bude Praha smetená a zničená, že se hlavním městem stane Brno a to je to, po čem od úsvitu věků brňáci prahnou. Ale asi jim to zas nevyjde, protože povodeň v Praze je chabá a pražáci jen tak panikaří, si myslím já, a nejvíc panikaří Chocho, který rozesílá na všechny strany naléhavé zprávy o tom, jak je evakuován, spolu s celým úřadem, neboť asi deset kilometrů od nich se udělala louže nad kotníky. Tedy je třeba všechny úředníky odvést vrtulníkem na bezpečné místo a tam je bez soudu popravit.

Blable na to kouká v televizi, ježto nemá při kojení co jiného na práci a volá na mě, abych se šel podívat, že po rozvodněné Vltavě jede člověk na kládě a odšťuchuje se bidlem, tak se tam jdu podívat a vážně, je to tak. Ale není to nikdo známý, ani Chocho, ani Pavla, ani nikdo jiný.

U nás už neprší, a tak můžu jet do firmy Fan, kde mají levná cédéčka, a ta zakoupit a pak celý zbytek dne pálit a pálit a tím si vylepšit náladu z nefungujícího překladače, zuřivého šéfa a neodplavených pražáků.

Úterý 13Na zásadní téma

Cukr bílý pole sílíUsmyslel jsem si, že dnes napíši významnou úvahu na zásadní téma, která se stane na dlouhou dobu předmětem ohnivých diskuzí nás, intelektuálů. Jenže kde takové zásadní téma vzít? Nejlepší bude ho někde ukrást, jako všechno.

Proto jsem nahlédl k Chochovi na stránky, jestli se tam zásadní téma nevyskytuje. Jediné, co takovou věc vzdáleně připomínalo, bylo cosi o Mnichovu 1938, jenže to je téma značně neaktuální a hlavně mám já na to nový, podnětný, štiplavě kontroverzní názor? Nemám. Já si o tom nemyslím vůbec nic a v Mnichově jsem ani nikdy nebyl.

Přesunul jsem se tedy na Bohoušovy Fíkoviny. Poslední dobou se velmi zlepšily, jsou plné sov a zvláštních barevných kombinací, patrně vyplývajících z permanentně-delirantních stavů autora, a navíc před několika dny Chocho psal, že si Bohouš podřezává žíly, a to mi přišlo jako docela pěkné téma. Jenže ať jsem Fíkoviny studoval jak jsem studoval, nikde se o řezání žil nepsalo, naopak to vypadá, že pyknický Bohouš obsypaný špinavými dredy na nic takového nepomýšlí, jenom chlastá a zapaluje si jedno cigáro od druhého. K zásadním tématům úplně nevhodný člověk.

U D-FENSe jsem také nepochodil. Volby mi jako zásadní téma nepřijdou, navíc tomu nerozumím, vždyť k volbám nechodím. Zkušenosti s auty už by byly trochu lepší, ale jako naschvál já sám žádné auto a tudíž ani zkušenosti s ním nemám, tak co mám o tom psát? Je to těžká věc, tyhlety důležité a hluboké úvahy.

U pana Zapletala jsem v nic nedoufal a tak jsem se nezklamal. Jako obvykle něco patetických efektních řečí o ztraceném mládí či čem, nedočetl jsem to.

Napsal jsem Pepovi, jestli nemá vhodné téma a jako odpověď přišla jen snůška připitomělých vtipů.

Babo raď! V konferenci se také nic důležitého neprobírá! Snad na Psovi něco mít budou.

Neměli. Nabízejí jen článek a diskuzi o registrovaném partnerství. Článek je plný pravopisných chyb a v diskuzi se lidé děsí, že po ulicích budou po schválení zákona chodit roty homosexuálů a natrhnou jim prdel. To je blbost a žádné závažné téma, sakra práce!

Avšak napadla mne spásná myšlenka. Zeptám se dítěte, co ono považuje za zásadní, přelomové téma hodné hluboké úvahy. Z nevinné, nedeformované dětské duše jistě vytryskne inspirativní pramen nezkaženého, čistého myšlení, já tento pramen uchopím, trochu jej obrobím, přizpůsobím, přidám několik obrázků a úvaha bude na světě. Skvělá idea.

"Já bych chtěla perníčky", to bylo všechno, co po drahné době trápení z děcka vypadlo.

"Jaké, k čertu, perníčky?!", zařval jsem.

"Ty, co maminka schovala do ledničky."

"Maminka schovala do ledničky perníčky? Opravdu?"

"Ano."

Aha, hleďme Blabli, koupí si perníčky, nikomu nic neřekne, schová je do lednice do nejzapadlejšího šuplíku kam nikdo nechodí a potajmu je užírá. Děcku nedá, mi perničků nedopřeje, sama sobě bužíruje, éch, holubičko, takhle my to nenecháme, ztrestáme bídnici, perníčky najdeme, sežereme, ono tě to naučí.

Perníčky jsme našli, s děckem požírali, přišla Blable, zaplakala hořce. Nic jsme jí nenechali, perníčky sežrali, tak ji vytrestali.

A ejhle! Co to přinesla z obchodu? Cukr přinesla, duše dobrá, nu tak. Zásadní téma bude. Co my se budeme s úvahou sepisovat.

Pytlík od cukru naskenujeme, však on si to čtenář nějak přebere.

Pondělí 12Zmlácená Jana a ministři zasahují

Neohrožení ministři zasahují, povodně před nimi ustupují, starostové se radují, obyvatelstvo jásá a Kakof to všechno fotí.Včera přišel na návštěvu Karel zvaný Kakof i se svou ženou Janou a synkem Filípkem, který začal bez prodlení likvidovat byt a Jana se tomu smála a tvrdila, že právě proto přišli, protože si přece nenechají likvidovat byt vlastní. Pak vzala krabici s ubrousky a hodila ji po mě, protože jsem prý ničema, co jezdí pořád do hor a to se mi musí zatrhnout, jelikož odteď už nikam nepojedu a budu se doma starat o děti, abych věděl, jaké to je. Krabici s ubrousky jsem uhnul a šel raději s Kakofem na balkón. Kakof si zapálil cigaretu, já nalil víno a dospěl přitom k rozhodnutí, že Janu zmlátím, protože tak už to dál nejde, aby mi dělala feministickou agitaci v mém vlastním bytě a ještě přitom po mě házela krabicemi. Vůbec se dnes ženy málo bijí, a není to ku prospěchu věci, to je můj názor. Každý přece hned vidí, že je žena slabší a proto se má mlátit, to je přirozené, ale lidé toho poslední dobou nedbají a pak z toho pojdou různé nepravosti od těch žen, špatnosti, kterým by se pravidelným výpraskem snadno zabránilo. I oznámil jsem to Karlovi, aby to věděl, že mu ztluču ženu a Karel dál kouřil cigaretu, koukal z balkónu dolů a zádumčivě pronesl, ať ji klidně zpráskám, třeba hned, že je mu to fuk.

Jenže já jsem opáčil, že hned ji tlouci nebudu, protože ona by se dovolávala Karlovy pomoci a on by byl na rozpacích, co má dělat, ještě by se jí musel zastávat, nebo to aspoň předstírat, a tak že bude lepší, když si vyčíhnu, až bude někde venku sama s Filípkem a pak ji natluču tam.

"Vida," pronesl spokojeně Kakof, "to je od tebe rozumné."

A dál kouřil cigaretu a asi pět minut nic neříkal a byl rád, že má pokoj od Jany, která mezitím diskutovala v pokoji s Blablí, netušíc, že jí to brzy spočítám. Pak řekl, že bych snad neměl Janu mlátit před Filípkem, ale odvést ji někam za keř aby to neviděl a že jí mám zřezat i za něj. Tak jsme se dohodli, že to tak udělám a pak už se bavili o podstatnějších věcech, a to o povodních.

Protože Kakof pracuje v hydrometeorologickém ústavu, v kteréžto nestvůrné instituci jsem před časem vykonával civilní službu, a když jsou povodně, tak musí každou chvíli jezdit na služební cestu do zaplavených oblastí, tam povodně měřit a fotograficky dokumentovat a to se Karlovi nelíbí, protože on by raději seděl v ústavu před monitorem a hrál hry. A tak jezdí po vesnicích zaplavených vodou, fotí rozvaliny a najednou z ničeho nic u něj přistane vrtulník a z něj vyskáče několik goril a pak vylezou dva ministři, z nichž jeden je ministr vnitra jménem Gross, co vypadá jak péro a druhý ministr je nějaký jiný ministr, toho nikdo nezná. A hned se k nim hrne starosta zaplavené obce a naříká, jak je vše povodní zničeno a úplně zdevastováno a obec je cugrunt, ale ministr starostu chlácholí, že se všechno napraví a zase bude dobré, protože teď je tady on, ministr.

Starosta se už neděsí, ale usmívá, protože ministr mu slibuje miliardy, co miliardy, desítky miliard, a takový ministr přece splní co slíbí, jak jinak. A ministři pak chodí po vesnici a zdraví se s obyvateli a občané jásají, jakého to mají skvělého ministra, co přiletěl vrtulníkem se na ně podívat až z daleké Prahy, a už je nemrzí, že jsou zatopení, naopak jsou šťastní, že díky záplavám viděli dva živé ministry a teď mají o čem vyprávět vnoučatům. Navíc na tom všem zbohatnou, když jim ministři naslibovali ty haldy peněz, tak jim ještě naposledy zamávají, ministrové vlezou do vrtulníku a odletí a Karel sbalí foťák a sarkasticky se tomu všemu šklebí, protože on po podobných záplavách jezdí už pár let a dobře ví, jak to s těmi ministerskými sliby dopadne.

Neděle 11Lars a jeho přátelé

Minaret v LedniciTak jsme tedy jeli vlakem do Břeclavi a cestou se nic význačného nestalo, jenom děcko nechtělo sedět nahoře na polici pro zavazadla, přestože jsem mu několikrát obšírně vysvětlil, že je to zkouška odvahy, kterou musí projít, aby se z něj stal dospělý, plnohodnotný člověk. Dítě to neustále nechtělo pochopit a řvalo jak na lesy, když jsem ho na tu polici strkal, až jakási paní neurvale vykřikla, že je to strašné a jestli bychom už nechtěli přestat řvát.

Načež dítě zmlklo jako když utne a slušně, avšak důrazně prohlásilo, že bychom přestat řvát nechtěli, protože si hrajeme, a k tomu řvaní patří a pak zase spustilo a tak jsme dojeli až do Břeclavi, ovšem ona nervózní paní vystoupila už v Podivíně.

Před Břeclavským nádražím je stánek se zmrzlinou a to se znamenitě hodí, protože to my už máme s dítětem tak dohodnuto, že já mu zajistím pravidelný přísun zmrzliny, čokolády, bonbónů a jiných dobrůtek a ono je na oplátku hodné, tiše sedí vzadu na kole v sedačce, dá mi pokoj a já můžu závodit s výletníky, kteří si vyjeli také do Lednice na kole, jenže nemají ani zdaleka mé cyklistické schopnosti a tak je to radost, se na ně vytahovat.

K minaretu jsme přijeli asi za hodinu, nasbírali jsme štěrk a vylezli nahoru, jenže ono je to opravdu hodně vysoko, asi sedmdesát metrů a dítě dostalo strach a nechtělo se mnou ten štěrk dolů házet, aby nespadlo, a tak jsem v duchu proklínal Blabli, jaké že to nesmyslné obavy zasela do nevinné dětské dušičky a musel jsem ten štěrk házet dolů sám. Dítě se krčilo za zábradlím a vždycky se jen zvědavě ptalo, jestli jsem někoho trefil a když jsem řekl, že ano, tak se zaradovalo a chtělo, abych házel dál.

Když jsme vyházeli celý pytlík štěrku, šli jsme zase po točitých schodech dolů a potkali jakéhosi pána, který se celý vzteklý sápal nahoru a ptal se nás, jestli tam jsou ještě ty blbé děcka, co házejí na lidi šutry, že on se tam žene, aby je spráskal. I řekli jsme mu, že je tam těch dětí mnoho, že jsou to nenapravitelní lumpové a darebáci a je dobře, když jim dá pořádně na pamětnou a utíkali pryč.

Když jsme si pěkně užili architektonické dominanty, nasedli jsme znovu na kolo a vydali se k rybníku, abychom se vykoupali, neboť nejen kulturou, ale i sportem živ je člověk, a já myslím, že by z nás měl Alenin Ludvíček radost. Dítě ještě cestou pořád vykukovalo ze sedačky do příkopů a hledalo jedovaté houby, protože jsem mu předtím vykládal, že když se sní jedovaté houby, tak se člověk směje a všechno se mu zdá veliké a proto chtělo ty houby najít a sníst, jenže žádné nenašlo a projevovalo jisté známky zklamání, které však čokoláda spolehlivě zahnala.

U rybníka je písčitá pláž a kupodivu skoro žádní lidé, zato je tam velká skluzavka do vody, ale dítě se nechtělo klouzat, a tak jsem mu musel jít příkladem a sklouzl jsem se a děsně jsem se bacil do hlavy, ani nevím jak, ale dítěti se to líbilo a hned chtělo taky jezdit, aby se taky tak pěkně bacilo do hlavy. I jeli jsme spolu a dítě se nebacilo do hlavy, ale skončilo pod vodou, asi minutu tam něco hledalo, jenom bubliny bylo vidět, a když jsem ho konečně vytáhl, tak zíralo chvíli značně udiveně a vůbec nedopovídalo na mé dotazy, později pak výhradně pekelným řevem. Když se po delší době vzpamatovalo, tak už po skluzavce jezdit vůbec nechtělo a raději si na břehu v bezpečí stavělo hrady, čehož jsem výhodně využil k návštěvě bufetu a zakoupil tam kelímek plný červeného vína, jelikož okolo Lednice je vinařský kraj a tak se sluší tam víno pít.

Když bylo dostatečné množství písečných hradů vystavěno, vyjeli jsme směrem k autokempu, kde jsem bystře již z domu telefonicky zamluvil chatičku. V chatičce jsem dítěti vysvětlil, že názory jeho matky na hygienu jsou úplně zpozdilé a že se rozhodně mýt večer nemusí, vždyť se celé odpoledne ráchalo ve vodě plné pěkného zeleného žabince, a že jediné, co teď musí, je vyposlechnout si pohádku na dobrou noc a jít spát, jelikož tatínek chce ještě v noci propátrat místní sklípek. Pohádka pojednávala o tom, jak žába lezla do ptačích hnízd, ale ptáci ji vyhazovali, ale neptejte se mě, proč tam lezla, jelikož si to nepamatuji, jenom vím, že pro to dobrý důvod měla. Dítě poslušně usnulo a já se vydal do toho místního sklípku, jenže jsem byl zklamán.

Já totiž nikdy v žádném sklípku nebyl. Tedy ne snad, že bychom doma neměli sklep, ale nikdy jsem nebyl v takovém tom pravém, vinařském sklípku. Jenom Vitásek mi to několikrát líčil, jaké je to úžasné, a proto jsem tam zavítal a vypadalo to tam docela normálně, jako v každé putyce. Jenom kolem stolů neseděli normální lidi, ale samí pražáci, již náležitě nametení a sklípkan jim naléval stále další a další vína, aby je okoštovali a pražáci, kteří celý život chlemstají pivo a ani tomu nerozumí, převalovali zpytavě doušky vína po jazyku a hovořili znalecky o buketech a bůhvíčem ještě. Účelem celého toho koštování je, jak každý moravák ví, pražáky totálně opít a pak jim prodat za horentní peníze co největší počet obrovských demižónů těch nejhorších docukrovávaných slivek říznutých rybízákem. Za tímto účelem je třeba každému pražákovi chválit jeho úsudek znalce vín a nalévat mu stále podřadnější tekutiny a co nejvíce střídat odrůdy a barvy.

Sklípkan se i mne úlisně zeptal, co bych rád, ale já jsem tvrdě opáčil, že chci jen dvě deci libovolného červeného vína, protože tomu stejně vůbec nerozumím, a se zavřenýma očima rozpoznám nanejvýš víno od rumu a když oči otevřu, tak snad ještě červené od bílého, čemuž se pražáci smáli, protože tak jejich znalectví vyniklo ještě víc. I dostal jsem kelímek červené kapaliny, která se chutí ani zápachem příliš nevzdalovala od referenčního krabicového vína, které někdy kupuji v obchodě, takže jsem byl spokojený, ale jen chvíli, protože mě začali strašně žrát komáři a navíc rozjaření pražáci počali vehementně výt. Sklípkan je v tom skučení ještě podporoval, a už si mnul ruce, kolik hektolitrů hnusu ten večer prodá, ale mi se to pranic nelíbilo, vypil jsem své dvě deci, zaplatil deset korun a šel spát.

*

Sobota 10Bašmačkinův hrnec

Obal od vyžebraného bonbónuPopadl jsem děcko, přivázal motouzem ke kolu a vyrazili jsme do Lednice, jelikož v Lednici je minaret a já dítěti slíbil, že z něj může plivat na lidi dole, což se mu líbilo, ale nelíbilo se to Blabli a pravila, že dítě v žádném případě z minaretu na lidi plivat nemůže a nebude, že to zakazuje, jelikož by se příliš vyklánělo a mohlo by dolů na ty lidi spadnout. Proto jsem plán poopravil a to tak, že z minaretu se nebude plivat, nýbrž se dole nasbírá plný pytlík štěrku a z minaretu se ten štěrk bude na lidi dole házet, což přílišné vyklánění nevyžaduje. Proti tomu už Blable žádné námitky neměla a tak se jelo.

Nejdřív jsme jeli na nádraží, protože Lednice je od nás asi šedesát kilometrů, což je trochu moc na to, aby dítě celou dobu sedělo v sedačce, a tak je lepší jet vlakem do Břeclavi a pak už jen asi dvanáct kilometrů k minaretu. Cestou na nádraží jsem se značně rozlítil, jelikož jsem si na řídítka připevnil novou brašničku, kterou jsem dostal k svátku a jejíž upevnění vymyslela tupá vepřová hlava. Brašna nechtěla na řídítkách držet, pořád padala a já v sobě dusil hrozný vztek na blba, co to zkonstruoval a ani nadávat jsem nemohl, protože dítě takovým věcem bedlivě naslouchá a pak si to večer v posteli potichu opakuje, aby ty sprosťárny nezapomnělo.

V Pisárkách je křižovatka, a na té křižovatce jsme čekali na zelenou a najednou vedle nás zabrzdilo auto, co vezlo na střeše okapové roury a ty roury se ze střechy vymrštily, když to auto tak zprudka zastavilo a letěly několik metrů vzduchem a pak přistály na jiném autě, co stálo vpředu a zabodly se mu do karosérie. Čekal jsem, že řidič vyletí ven ze zdemolovaného vozu v záchvatu šíleného vzteku, jenže on si toho vůbec nevšímal a klidně se i se zabodnutýma rourama rozjel, roury strašně mlátily, řidič ze zadního auta vyběhl a běžel za ním, jenom aby mu s těmi okapy ještě neujel, a doběhl ho až za křižovatkou, když si ten druhý řidič konečně všiml, že se mu za autem ozývají divné zvuky. Vylezl ven a co nevidí, vidí roury zabodnuté ve svém krásném novém automobilu a tak tam stál a udiveně zíral na toho druhého chlapa a pořád nemohl pochopit, kde se tam ty roury vzaly. Tak jsme se tomu s děckem zasmáli a jeli jsme dál, až jsme dojeli na nádraží a já si předsevzal, že hned v Břeclavi zakoupím kotouč izolační pásky a tou páskou brašnu na řídítkách omotám tak, že nebude vědět čí je a jestli někdy potkám toho imbecila, co zkonstruoval její uchycení, tak ho zbytkem té pásky taky důkladně omotám.

Poté jsem šel zakoupit jízdenku a dítě nechal stát u zavazadlové pokladny a když jsem se za pět minut vrátil, tak mělo v puse bonbón, protože ono je to dítě podnikavé, jak ho člověk nechá, hned použije svého přirozeného dětského šarmu k oblbování kolemjdoucích a hned si něco pro sebe vyžebrá. Že by něco taky někdy vyžebralo pro mě, to ho ani nenapadne, to se mu musí připomenout, a tak jsem se hned zeptal, jestli by taky nemělo bonbón pro mě. Dítě nezaváhalo, přiběhlo k okénku zavazadlové pokladny, strčilo tam hlavu a řeklo pokladní "A ještě jeden bonbónek pro tatínka!", a pokladní se vůbec nedivila ani nenaštvala, což by určitě udělala, kdybych do toho okénka strčil hlavu já a pochtíval bonbón, naopak se strašlivě líbezně usmála a vytáhla další bonbón a dala ho děcku.

"Tumáš, pro tatínka, když jsi takový hodný."

Přišel jsem tedy také k bonbónu a z toho je vidět, že děti jsou svým způsobem užitečné, já to vždycky říkal, jenom Chocho, trouba, to pořád nechápe, to je ale jeho věc. Také vidíte, že si lidé pletou u mého dítěte pohlaví, protože Pandora náušnice nenosí, neb jsem to jako nevýchovné a ohavné fintění kategoricky zakázal. A to je dobře, že si to pletou, zvláště u žen, jelikož v ženách hárají ty různé sexuální pudy, jak se o tom lze dočíst v barevných časopisech pro hárající ženy a skrz tyto pudy pak při spatření líbezného děcka opačného pohlaví vůbec nevědí co dělají a rozdávají bonbóny všude kolem a o ty mi právě jde.

Ženy jsou vůbec z dětí celé pryč. Když jsem jednou jel s děckem ve vlaku z Nového Jičína do Brna, tak si k nám přisedla jakási ženština mladší výroby a hned se dala s děckem do řeči a přitom se po mě tak divně dívala a pořád se uculovala, až jsem z toho byl celý nesvůj, jelikož na mě se ženské nikdy neuculovaly, natož takto lascivně. A pak se ženská zeptala děcka, kde má maminku a dítě, ani nevím proč (snad že jsem ho navedl) řeklo "My maminku nemáme" a to jste měli vidět, jak to s tou ženskou zacloumalo, hned v hlavě spřádala plány, jak to udělat, aby nám tu maminku mohla dělat ona. Pche.

Inu a jestli si někdo myslí, že to dnes bude nějak pokračovat, tak nebude, až zítra, přece to dneska všechno nenapíšu, abych pak zas na neděli musel něco extra vymýšlet.

Pátek 9Progy progy prog 2

Minule jsem psal o tom, že programování je vášeň, a že má různé druhy, z nichž jedna je navrhování koncepcí, tedy malování obdélníčků a šipek. Na druhé straně proti této velkorysé, rozmáchlé činnosti, stojí programování v assembleru, což je naopak práce titěrná, detailní, čímsi připomínající luštění křížovek nebo ještě lépe stavění lodí v láhvi.

Vy ale jistě netušíte, cože to takové programování v assembleru je. Abyste to pochopili, tak vám nejdříve objasním, jak vlastně počítače fungují, celou jejich historii, veškeré technologické finesy a nastíním vývoj v přištích padesáti letech, a to vše během pěti minut a na ploše dvou odstavců.

Dobrá, tak tedy ne, ale jak to funguje vám alespoň zčásti vysvětlit musím, abych vám mohl popsat, jak skvělé to programování v assembleru doopravdy je.

Tedy v počítači jsou dvě hlavní věci, které jej dělají počítačem a bez kterých by se to neobešlo. Existují, pravda, zvrhlé názory, které tvrdí, že obešlo, ale těmi se teď nebudeme zabývat. Ty dvě bazální záležitosti jsou paměť a procesor. Paměť je věc prostinká - je to spousta "buněk", z nichž do každé se dá zapsat číslo a které jsou samy očíslované. Z paměti se dá číst, tedy zjistit, které číslo skrývá buňka 123456, nebo naopak něco zapsat, tedy třeba do buňky 111213 uložit číslo 10. Víc nic paměť není. Zatím je to snadné, co?

Pak je tu procesor. To je taková věc, co pořád dokola provádí divné věci a nad těmi uživatelé lomí rukama a mlátí vztekle pěstí do monitoru. Procesor načte z buňky paměti číslo, a podle toho, jaké číslo tam objeví, cosi udělá. Co to bude, to je v něm napevno zadrátováno, to tak udělali lidi v továrně na procesory, já za to nemůžu a na mě s tím nechoďte. Třeba po načtení čísla 5 prohodí procesor obsah registru EAX a EBX. Registry, to jsou takové buňky s čísly jako v paměti, akorát že jsou v procesoru a není jich moc, zhruba okolo deseti a tak nejsou očíslovány, ale pojmenovány. Jinou věc udělá procesor, když z buňky paměti načte číslo 20 - to sečte čísla z registru EBX a ECX a výsledek uloží do registru EDX. Po provedení jedné instrukce načte procesor číslo z další buňky paměti a znovu podle toho, co tam objeví, něco udělá. A tak pořád pryč.

Takových různých instrukcí umí procesor zhruba 200, přijde na to, jak se na to člověk dívá. Důležité je, že veškeré, ale úplně všechno programování je vlastně snaha o to, seřadit tyto různé instrukce za sebe tak, aby to dělalo alespoň někdy a přibližně to, co si přejeme. Programátor tedy zapisuje čísla do paměti, a když je čísel hodně, pustí na to procesor a pak se diví, co se to stalo.

Nejdříve programátoři psali programy tak, že skutečně vybírali z repertoáru instrukcí procesoru ty, které se jim hodily, a zapisovali jejich kódy do paměti. Potíž je evidentní - jednak si musíte pamatovat tabulku zhruba dvou set instrukčních kódů, ale hlavně když vidíte napsanou posloupnost několika desítek čísel, tak se v tom vůbec nevyznáte a musíte to pracně luštit a to všechno trvá hrozně dlouho a než byste takhle napsali větší program, tak byste dřív zešedivěli nebo zblbli, případně obojí, což už se také mnoha lidem stalo.

Proto programátoři brzy sestrojili program, který se odborně zove assembler, a který je zbavuje nutnosti pamatovat si čísla jednotlivých instrukcí a umí i pár dalších užitečných věcí. Takovému programu předhodíte text, ve kterém je například pěkně lidsky napsáno

mov eax, dword ptr [ebx]
add eax, dword ptr [ecx]

a assembler hned ví, že nejdřív má načíst číslo z jednoho místa paměti a pak k tomu přičíst číslo z jiného a sám geniálním způsobem vygeneruje správná čísla instrukcí a vy můžete mezitím točit palci mlýnek.

Jenže část programátorů byla natolik líná a neschopná, že ani výše uvedený, křišťálově průzračný a dokonale čitelný a srozumitelný příklad "mov eax, dword ptr [ebx]; add eax, dword ptr [ecx]" se jim nezdál dostatečně snadný a použitelný a tak vymyslela podivnost, která se jmenuje "vyšší programovací jazyky". V takových jazycích můžete napsat už úplně normálně

délka_mrkve = délka_nati + délka_kořenu;

a tomu rozumí už úplně každý a programovací jazyk z toho sám vyrobí program na sečtení délky kořene a nati, jenže kouzlo assembleru je pryč.

Protože být programátorem v assembleru, to znamená jet na tygru, krotit divoké mravenečníky, být báječným mužem na počítacím stroji, prostě to je to pravé, co dělá programováním smělým dobrodružstvím. Ono to totiž není ani trochu snadné, napsat ty instrukce tak, aby to fungovalo. Není to lehké a pro programátora-assembleristu to ani není to hlavní. Pro něj je hlavní složit instrukce procesoru za sebe tak, aby procesor instrukce vykonal v co nejkratším čase, nebo, jak my říkáme, spotřeboval co nejméně cyklů. Říká se tomu chybně "optimalizace", protože to s tím, že by výsledný program byl v jakémkoli smyslu nejlepší, nemá vůbec co dělat, a je to náramná věda, cosi mezi alchymií a černou magií. Tak třeba vůbec není jedno, jestli procesoru řeknete, aby nejdříve sečetl registry EAX a EBX, poté do ECX načetl číslo z paměti a nakonec to všechno do jiného místa paměti zapsal, nebo jestli to uděláte v jiném pořadí - ono to trvá různou dobu a na tom záleží především. Tedy nám, assembleristům, našim zaměstnavatelům záleží na tom, aby měli pro uživatele funkční programy, ale zaměstnavatelé jsou přízemní tvorové bez kouska fantazie a kdo by se o názory takových podřadných lidí zajímal? A uživatel… jak jste to říkal? Uživatel?! Neznám…

Programátor v assembleru tedy instrukce přeskupuje, přehazuje a zaměňuje tak dlouho, až je výsledný program rychlý jako blesk a také podobně použitelný a to je právě ta vášeň a úžasná věc. Programátor v assembleru se pohrdavě pousměje nad naivitou trouby, co by do registru EAX načítal nulu tím, že prostě napíše MOV EAX, 0. On píše vždy XOR EAX, EAX, protože je drsňák a jelikož to trvá o pár cyklů míň. Z instrukcí "PUSH BP; MOV BP, SP" se mu dělá zle a místo hloupých skoků používá spekulativní přesuny, ať už to znamená cokoli. Nikdy by nepřipustil, aby jeho program obsahoval obscénní instrukce "ENTER" nebo "LEAVE", ale rád si vyhodí z kopýtka instrukcí "REPE STOSB". Večer pak, celý zpocený vášnivým programováním v assembleru, přichází z práce domů a celou noc se mu zdá o tom, jak jeho dokonale přeskupený program, plný těch nejrafinovanějších triků, bleskurychle běží.

Čtvrtek 8Ríbezl

Usvědčil jsem ředkev! Dnes jsem si konečně dodal odvahy a snědl zbytek ředkve, kterou jsem měl od neděle schovanou v lednici. A opravdu, za deset minut se mi začala točit hlava a sníst toho jen o málo víc, zase bych se zblil. Zajímavé, nikdy bych neřekl, že v nevinně vyhlížející zelenině se skrývá nanejvýš otravná past!

Středa 7Progy progy prog

**Soucitim s tebou, taky musim programovat. Jen obcas jako odreagovani kolem sebe mavam rozzhavenou pajkou.

Jipa

Ohó, to já zase programuji rád! Programování, to je vášeň!

Docela by mě zajímalo jestli Jipa je taková ta Jipa, co píše do Neviditelného Psa. Docela doufám, že není, protože tamta neviditelná Jipa je pěkně blbá Jipa. A tak asi nebude, jelikož si myslím, že psovitá Jipa by nikdy neudržela pájku v ruce. Vůbec je ten Neviditelný Pes strašlivý web, fuj ho, a byl bych moc rád, kdybych mohl napsat, že ho vůbec nečtu, jenže to není pravda, já ho čtu, aspoň jednou týdně ho čtu a vždycky znovu mě to otráví, úplně jako Ludvík Vaculík. Hlavně proto, jelikož nečtu ani tak články, ale "diskuzi" k nim, kam píší převážně lidé blbí a duševně nemocní.

Ale o to nejde, jde o to, že programování je vášeň. I když ne každé programování, například to, co dělám teď pro firmu žádná zvláštní vášeň není, spíš je to hloupá hlavoruční dřina a lovení nepolapitelných chyb. Programování je vášeň vždycky zpočátku, když před člověkem leží zapeklitý problém a on musí vynaložit veškeré úsilí svého omnipotentního intelektu (mluvím o sobě), aby problém rozlousknul. Pak se jádro problému naprogramuje a jakžtakž to chodí, a pak už to taková zábava a vášeň není, pak už je to jenom pinožení se a dodělávání a to už není ono. A já si myslím, že tak je to se vším, nejen s programováním, ačkoli určitě existují lidé, co mají naopak radši, když to hlavní někdo rozlouskne za ně a oni pak už můžou jenom věc dotáhnout do konce, odstranit chybky a vypulírovat. Ovšem, ptám se, proč se takoví lidé nepřihlásí k nám do firmy? Určitě by je měl šéf raději než mě.

Dnes, prosím, omluvte, sníženou úroveň textu, chyba není ve vašem přijímači, nýbrž v tom, že tu byl před chvílí Karel a já při té příležitosti vypil láhev šampusu a ještě si zapálil cigaretu, protože jsem člověk zvrhlý a ničeho se neštítím.

Alena jistě bude tvrdit, že úroveň textu vůbec snížená není, protože už to ani nejde, aby byla ještě horší, a to bude pomsta za mé pomluvy mistra Ludvíčka.

Před chvílí jsem napsal, že před člověkem leží problém, ale někdo zase píše, že problémy před člověkem neleží, nýbrž stojí. Já myslím, že to vyjde nastejno, protože ve skutečnosti problémy ani neleží ani nestojí. Bať.

Myšlenky těkají jako bublinky v šampusu… hm… jo, o tom programování. Tak tedy programování je vášeň, a to všechny jeho druhy, i když každá odrůda programování baví někoho jiného. Například navrhování koncepcí programů. To baví duchy velkorysé, s vojevůdskými sklony a spočívá převážně v rozkreslování diagramů. Diagramy tvoří soustava obdélníků pospojovaných křížem krážem čárami s šipkami. Čáry jsou tlusté, tenké, čárkované a různých barev a říká se tomu "diagramy datových toků" a taky i jinak, já se tím moc nezabývám. Pak se tato soustava diagramů prožene ďábelským programem, který z toho vygeneruje aplikaci a je naprogramováno.

Ne snad, že by takto vytvořená aplikace fungovala, to samozřejmě ne, ale to nijak nevadí. Ani aplikace vytvořené jinými způsoby nefungují a tohle alespoň vypadá náramně vědecky.

Karel je kuřák a vždy má cigarety pohotově při sobě, já jsem však nekuřák a cigarety nevlastním, ovšem když se s Karlem potkám, tak on mi ze svých pohotových cigaret jednu nebo dvě dá a já si zapálím, jemu zase na oplátku vypálím jedno či dvě cédéčka a jsme spokojení oba.

Akorát, že je mi pak blbě.

Nu tak, soustava diagramů se promění v nefunkční aplikaci, jenže někdy se některý škarohlídský, či naivní a nezkušený uživatel pozastavuje malicherně nad tím, že aplikace nefunguje. Taková nepříjemná osoba je však záhy odkázána do patřičných mezí blahosklonným vysvětlením, že jde o aplikaci "prototypovou", která má přímo v definici, že nefunguje, takže vše je v pořádku.

"Óóó, prototypová," jásá uživatel nad tou skvělou věcí, "tak to ano, prototypová, to je pak přece samozřejmé, že nefunguje. Já už myslel, že to není ta prototypová, a ona… hmm… vida… je."

A tady vidíte, co je to pravé know-how skutečného programátora - je to schopnost uživatele zblbnout odbornickým žargonem natolik, aby ho třeba nenapadlo se pídit po tom, proč jeho programy nedělají dílem nic a dílem pravý opak toho, co vyžaduje. To jsou znalosti, které si profesionální programátor bedlivě střeží a které rozvíjí vždy na prvém místě. Vždyť je také hned na prvním místě uplatní, a to při sestavování odborného životopisu, pomocí něhož získá výnosné zaměstnání. Takový životopis se jen hemží rozličnými nablyštěnými informatickými výrazy, které nikdo z těch, kteří o přijímání zaměstnanců rozhodují, nezná, a právě proto na něj udělají fantastický dojem.

Já jsem, například, vymyslel dosud nevídaný termín "kontaminace dat". Když přijde uživatel a stěžuje si, že mu něco nefunguje, tak na to chvíli vědecky vejrám a pak mávnu suverénně rukou: "No jasně, to jsem si mohl myslet. Bodejť by to fungovalo, když jsou vaše data kontaminována!". A mám klid.

Ondra, člověk, který u nás ve firmě přímo komunikuje s rozzlobenými zákazníky, má zase vypracován postup na bázi "přístupových práv". Volá zákazník:

"Nefunguje, pořád to nefunguje, to je otřesné, udělejte s tím něco, nebo mi vraťte peníze!!!"

Ondra (chlácholivě): "Jen klid, to hned spravíme."

Zákazník (s nadějí v hlase): "Ano?"

Ondra (pevně, s nadhledem pravého profesionála): "Samozřejmě. Aplikace je pochopitelně v pořádku. Podle všeho bude problém v konfiguraci vašeho počítače, a to konkrétně v nastavení přístupových práv k registrům."

Zákazník: "No dobrá, ale…"

Ondra (nenechá ho domluvit): "Musíte zkontrolovat, jestli jsou ve vašem počítači tato práva správně nastavena. Jak to s nimi vypadá?"

Zákazník: "Když já nevím co to je!"

Ondra: "Přivolejte správce vašeho systému, ať se na to podívá, nebo se informujte v manuálu k vašemu operačnímu systému. Až nastavení přístupových práv zjistíte, zavolejte znovu, uvidíte, problém tím bude vyřešen. Nashledanou."

A je to. Ve většině případů zákazník nezavolá, zbytek života stráví zjišťováním, co jsou to přístupová práva k registrům a víc už neotravuje.

Úterý 6Už je tu zas
*

"Začnu hlavní pravdou, že jako hrnek má cenu hrnku, život má cenu života, a ne dvaceti let vězení. Dnešní právní řád je mylný a neúčinný: staví vraždu někam, níž nebo výš, na stupnici spáchané škody. Ubohost! Je to bez psychologie i bez filozofie."

Už je tu zase! Ten člověk je úděsný. Nikdo se o něj nezajímá, nikdo se o něj nestará, přinejmenším já ne, ale on se pravidelně vrací a otravuje. Vrací se prostřednictvím své fanatické obdivovatelky Aleny, a jmenuje se, jak jinak, Ludvík Vaculík.

Alena má totiž mesiášský komplex, a chce zachránit celý svět před úpadkem do intelektuálního bahna, nevzdělanosti a blbství, což světu aktuálně hrozí, a jedinou spásou je, když bude celý svět pilně studovat díla výše zmíněného pana Ludvíka a řídit se jeho moudroskvoucími se radami, vizemi a názory. Jenže svět to neví, svět na to kašle, ba, přímo kálí, zde napíšu, hrubě napíšu, však vy ještě uvidíte proč to tak hrubě napíšu, ale Alena se nevzdává. Každé ráno přičiní krátký výpisek z některého páně Vaculíkova díla, a tento výpisek pak emailem rozešle mnoha nevinným lidem, z nichž jeden jsem já. To by ještě nebylo tak hrozné, koneckonců spamu všeho druhu mi chodí mnohem víc a jeden citát ze spisů velikána už na tom nic nezmění, ale Alena k těm výpiskům ještě vždy vyhotoví nadšený komentář, kupříkladu "Ó, jak trefné, že ano!" nebo "Tady to Ludvíček skutečně vystihl!" či "Řekl to někdy někdo lépe?" a podobně. Tento mail přijde ráno a kolem poledne pak Alena rozesílá další dávku, v níž pokládá nebohým adresátům kontrolní otázku, vztahující se k rannímu citátu. Ať už na to odpovíte nebo ne, odpoledne stejně přijde třetí mail, v níž je dalším citátem zpřesněn a dále rozveden citát ranní a tak to jde den co den, pořád dokola a vůbec nejhorší je, když na to nějak odpovíte, což jsem tuhle udělal a dělat jsem to neměl.

Zvláště jsem asi pak neměl psát, že mám pana Vaculíka plné zuby, protože si občas přečtu jeho "Poslední slovo" v Lidových novinách, a to mi pravidelně zkazí náladu. Ony Lidové noviny jsou i tak plátek prolhaný průměrným, standardně odpudivým způsobem, a pan Vaculík to ještě na konci pravidelně dorazí.

Proto jsem tuhle Aleně napsal, ať už mi s tím člověkem dá pokoj. Když ji baví to číst, ať si to čte, ale já to nepotřebuji, nechat se každou chvíli otrávit plky pana Vaculíka. Jenže Alena mi okamžitě poslala nejen deset dalších citátů, ale hlavně odkaz na rozhovor v Lidových Novinách, a ten doprovodila několika exaltovanými výkřiky: "Tohle si přečti! To tě poučí! Tady se konečně vzděláš a pochopíš, jaký je LV jedinečný člověk, výjimečná, nadpozemsky dokonalá lidská bytost! To není obyčejný smrtelník a tak od něj nemůžeš čekat obyčejné, tuctové názory!". Nedalo mi to a tak jsem se tedy koukl, co nám, obyčejným lidem ona nadpozemsky dokonalá bytost sděluje za nebetyčná moudra.

Zase chyba. Že já tam lezl. Prý "neobyčejný člověk". Pchá! "Neobyčejné názory". Sic! Fašoun je to, prachobyčejný nudný fašoun, nic jiného, fašoun, jakých je v každé zaplivané putyce za korunu tucet. Klidně tam běžte, kupte jim pivo a můžete poslouchat jejich "neobyčejné názory" na to, jak by se mělo dělat tohle a jak zase tohle a jak to všichni dělají špatně, když to nedělají podle nich, třeba celý večer. Oni vám to vysvětlí, že jedině oni vědí nejlíp, co je pro vás dobré, a co je třeba udělat s těmi, co by s tím případně nesouhlasili. Na to opravdu pana Vaculíka nepotřebuji.

Tak. Zkazil jsem si čtením rozhovoru den a teď ho zase na oplátku zkazím Aleně, protože ona to nesnáší, aby lidé, co lidé, tupá hovada, pomlouvala jejího miláčka. Tuhle to udělal i Chocho a hned mu napsala: "Jste blbečci negramotní, to, že náhodou umíte číst a psát je úplný omyl, poněvadž vy dva to k ničemu podstatnému nepotřebujete. Rozhodně za deset let ty vaše spisky budou k nečtení a budete daleko senilnější a hrubší, než Ludvíček. A pokud je to váš cíl mě takhle zlobit, tak to si radši beru dovolenou a jdu pryč od týhle bedny hnusný. Magoři dva…". Ten první magor je Chocho a ten druhý já.

Takže už vidíte, proč jsem hrubě napsal to o tom kálení na rady pana Vaculíka. Napsal jsem to proto, aby se hned vidělo, že i když budu hrubý a odporný ne až za deset let, ale třeba teď hned, že i když bych byl nakrásně úplně blbý, senilní a pitomý, i kdybych byl senilní jako celá kupka sena, tak to stejně nezmění vůbec nic na tom, že pan Vaculík je tuctový fašoun a jediná dobrá věc, kterou na něm vidím je, že se mi díky němu podařilo sepsat bajky pro dnešní den a nemusím nic dalšího vymýšlet. Tak.

Pondělí 5Dnes ne, až jindy

Pořád se mi ještě točí hlava z té včerejší ředkve a zároveň mám pochybnosti, jestli mi opravdu mohlo být tak zle z nevinně vyhlížející zeleniny. Až se trochu vzpamatuju, tak sním zbytek ředkve, mám ho v lednici. Ale dnes ne, dnes musím programovat. Ach jo.

Neděle 4Pojídač ztuchlé ředkve

*Odpoledne jsem se vrátil do Brna s utkvělou myšlenkou, že je třeba jíst zdravě. Hodně zdravě, zdravě a přitom hodně. Že je třeba zajít do obchodu, nakoupit tam metrák té nejzdravější zeleniny a udělat z ní plnou díži náramně zdravého salátu a tu pak do sebe napchať. To že bude nejlepší, myslel jsem si.

Pročež jsem navštívil samoobsluhu Albert, co se dřív jmenovala Mana a co mi tam tuhle dávali podepsat petici zaměstnanců proti prodlužování pracovní doby. Jak jsem předvídal, petice na vedení nijak nezapůsobila a pracovní dobu mají o víkendech prodlouženou do sedmi večer. O to mi dnes ale nešlo, dnes mi šlo o okurky, rajčata, mrkev a jinou zdravou zeleninu.

Okurky měli za deset korun kilo, prý ze Slovenska, tak jsem koupil hned čtyři, abych pomohl slovenské ekonomice. Rajčata zas měli z Polska, a tak jsem pomohl i polským zemědělcům a zachránil je před krachem. Mrkev nevím, odkud byla, o to už jsem se nezajímal, protože jsem spatřil velkou, dlouhou, děsně vypasenou bílou ředkev. Ha, to je ono! To je to pravé, zdravé jídlo, ředkev! Hned jsem ji vrhnul do vozíku.

Doma jsem ředkev oloupal a hned se na ni vrhnul, snědl jí nejmíň půl metru a pochvaloval si, jak se stávám vůčihledně zdravějším, jak to úplně cítím, jak do mě to zdraví leze, až se mi z toho začíná točit hlava, jsem všemi těmi vitamíny dočista omámen, že se ani neudržím na nohách, bác ho, už ležím na zemi, tak teď nevím, má to zdraví vypadat právě tak?

Divná věc! Snědl jsem půl metru ředkve a pár minut nato se mi udělalo zle, zatočila se mi hlava a prásknul jsem sebou o zem. Ležím si tak na zemi, uvažuju, čím to asi bude, je mi čím dál hůř, před očima černo a už slyším hlas z hůry:

"Přišla tvá poslední hodina! Jsi připraven zemřít?!"

Snažím se sebrat ze země a jen tak blekotám: "Co to? Fuj, to je mi blbě… ale jo, jasně, sakra práce, ale teď s tím dej pokoj, teď budu blít!"

A už se řítím do koupelny a ředkev končí v umyvadle, protože to já mám takový divný zvyk, že zvracím do umyvadel. To je asi z kolejí, kde byly věčně záchody obležené blijícími lidmi a nebylo tam místo, a taky mi to přijde jaksi kulturnější. Tedy bliju do umyvadla, které se samozřejmě ucpalo, a přemýšlím, z čeho mi může být najednou tak zle? Že bych to s tím zdravím přepísk'?

O půl hodiny později je mi pořád zle, šťourám do umyvadla drátem z kola a sypu do něj granulovaný draselný louh, umyvadlo už zase odtéká, což je dobře, protože už to na mě zase leze, blééé, a zase můžu šťourat drátem. Prokletá zelenina, už to v životě žrát nebudu, hnus je to. Člověk chce být zdravý a málem přitom chcípne. Proklatí Slováci, zlořečení Poláci, podstrčili mi ztuchlou, a možná i otrávenou ředkev, chtěli mě zabít, bestie! Od teď jím už zase jenom maso.

Sobota 3V pevnosti

*Orlické hory oplývají rozličnými zvláštnostmi, zejména pak pevnostmi. Pevnosti jsou betonové, z valné části podzemní a za jistý poplatek se do nich můžete podívat. Též i já jsem do jedné pevnosti zavítal, bych odhalil záhady temných slují a křivolakých chodeb a případně to pak použil ve hře.

U vchodu jsem zakoupil lístek a tatranku, abych měl cestou co chroupat, neboť prohlídka trvá hodinu a půl, jenže to mi vzápětí zatrhl průvodce, který přikvačil a začal vykládat, že jíst je v pevnosti zakázáno, a to z hygienických důvodů, a navíc je tam strašná zima, takže kdo má jen šortky, tak zmrzne a to je taky zakázáno, rovněž z důvodů hygienických. Jenže já mu nevěřil, a udělal jsem dobře, protože uvnitř žádná zvláštní zima nebyla, jenom tma.

Průvodce v maskovacím oděvu nadšeně probíhal podzemními chodbami a sály a pln zduřelého obdivu k vojenské architektuře rozmachoval rukama do šíře i výše a jásavými větami opěvoval stavitelské a strojírenské umění předků. Zásadně přitom používal první osobu množného čísla a vykládal, jak my jsme postavili tyto nadpřirozeně tlusté zdi, jak my jsme namíchali nevídaně odolný beton a jak jsme my vybavili pevnost děsivými houfnicemi a kanóny, kterých se každý lekl.

Jeho my se ale rozhodně nevztahovalo k poválečným generacím, pro něž naopak neměl slova dobrého, jelikož, jak se znechucením a pohrdavými slovy líčil, tito odpoři jeho krásnou pevnost poničili, kanóny roztavili, střílny vylámali a muniční sklady polepili linoleem. To už nebyli žádní skvělí a obdivuhodní my, ale zavrženíhodní oni.

Nejvíce se rozplýval nad jakousi rychlopalnou houfnicí, kterou měla být pevnost vybavena a která měla střílet nemístnou kadencí sto ran za minutu, což prý je věc dodnes nevídaná. Osobně mi to nijak nevadí, že denně nevídám houfnice vystřelující sto ran za minutu. Tuto překrásnou houfnici prý vymyslel geniální český inženýr, avšak jeho dílo nebylo doceněno a houfnice zůstala jen na papíře, anžto přišli Němci a pravili "Gaufnitz schluss!". To řekl průvodce a slza se zatřpytila v jeho oku nad tou nespravedlností.

Proto jsem mu při rozloučení řekl, že nemusí litovat, že ona zúrivá houfnice nespatřila světlo světa. Její projekt po válce v Německu ukořistili Američani, a po sérii experimentů zjistili, že by to nikdy stejně nefungovalo, a že by se celá slavná houfnice geniálního českého inženýra po první sérii výstřelů roztrhla, protože se při výpočtech spletl v desetinné čárce.

Tak jsem mu to řekl, průvodce strašlivě zbrunátněl, zatnul všechny svaly a to už jsem cválal pryč, takže ani nevím, jestli by se armádofil dřív roztrhl nebo mi dřív rychlopalně vrazil několik ran nemístnou kadencí.

Pátek 2Vzhůru do zkrachovalých Orlických hor!

Ve dvě hodiny odpoledne jsem dnes už měl všechno naprogramováno, a tak jsem si řekl, že už toho bylo dost, že už jenom stáhnu poštu, sbalím batoh a klidně odjedu do Orlických hor na víkend. Stáhl jsem poštu a v poště bylo zase asi deset výhružných mailů od šéfa, hemžících se výrazy jako "kravská blbovina", "neschopný blbeček" nebo "vykopnut obloukem". Definitivní termín se blíží, a všem tečou nervy. Jenže já mám hroší kůži, počítač jsem i tak vypnul, sbalil batoh a jel do Rokytnice v Orlických horách a přemýšlel, jak to tam asi vypadá, když Rokytnice zkrachovala.

Před časem jsem se totiž dočetl, že obec Rokytnice zkrachovala, radnice nadělala obrovské dluhy, asi 400 miliónů, věřitelé bušili na vrata dnem i nocí, a bankrot byl neodvratný. Proto se nyní rozprodává majetek obce v dražbě, a starosta na ty dražby posílá svou sekretářku, aby ten majetek zase nakoupila zpátky, ona tam jde, majetek vydraží a pak se kupodivu ukáže, že radnice nemá na zaplacení. Pročež pořadatelé dražby zuří, a naúčtují radnici několikasettisícovou pokutu za zmařenou dražbu, jenže na starostu si nepřijdou, jelikož ten jen mávne rukou a prohlásí: "Pchá! My máme dluhy čtyři sta miliónů, nám jsou nějaké statisíce navíc leda k smíchu! Stejně nic nemáme, na nás si nic nevezmete." A dál posílá sekretářku hatit dražby.

Proto jsem byl zvědavý, jak to v takové obci vypadá, když tam žijí tak veselí lidé, různě jsem si to představoval a když jsem tam konečně po třech hodinách dorazil, tak to tam vypadalo úplně normálně, z čehož jsem byl trochu překvapený, ovšem záhy se to vysvětlilo, protože mi místní znalec objasnil, že ta zkrachovalá Rokytnice neleží v horách Orlických, nýbrž Jizerských.

Čtvrtek 1Fantasmagorie s výměníkem

Z koníčků Petra JaníkaJenom pořád programuju a nemám pokdy na psaní, pročež jsem rád, že zase napsal Petr Janík z Frýdku-Místku, jelikož to sem vrhnu a mám vystaráno.

*Čau lumpe,

přišel už ti ten balíček ode mě? Nepřišel? Já ho totiž ještě neposlal. Ale zato jsem si v Chochovinách přečetl zajímavý článek jak ses posral. Jsi otřesný úchyl. Už nevíš, jakou perverzní sexuální praktiku bys použil. Tohle už je hnus. Pising jsi už taky určitě zkoušel, že?

Dneska ráno o půl dvanácté jsem vstal, posnídal kafe a cigáro a vydal se na kole na projížďku. Nakonec z toho bylo 97 km. Jel jsem trasu F-M - Frýdlant - Kunčice - Trojanovice - Rožnov - všechny možné Bečvy - Bílá - Šance - Ostravice Frýdlant - F-M. V h. Bečvě jsem si příjemně zavzpomínal, jak jsme tam byli na brigádě, jak tam byl Efa a Třináctka a jak sme se jednou večer vrátili napraní a vykládali, jak jsme si skvěle zamrdali a ti kokoti nám to sežrali. A jak jsem tam sbíječkou asi půl hodiny rozbíjel jakýsi šutr a Třináctka valila bulvy na mé skvělé svalstvo a pak přišel nějaký dělňas, dvakrát do toho mrdnul majzlem a šutr se rozpad. Jó byly to skvělé časy.

Strašně mě po cestě bolela kostrč. Ty používáš nějakou gelovou vložku nebo co?

Co to tam furt píšete o nějakých lampách čelovkách? Vždyť si můžeš klidně sehnat nějakou baterku do notebooku a slušnou halogenku. Pochybuju, že výrobci těch svítilen sledují nejnovější trendy ve výrobě článků. Od té doby, co se masově rozšířily mobily, jde vývoj v téhle oblasti kurevsky rychle kupředu. A že tomu vadí voda voda je jenom babská pověra. Pokud máš kvalitní kontakty ve vypínaču, můžeš tam mít vody kolik chceš. A vůbec, proč nesvítíš plynem? Je to energeticky daleko výhodnější. Pro srovnání: pokud předpokládám, že jedna kartuše ti ve vařiči vydrží hodinu a dává to výkon 3 kW, obsahuje tedy energii 3 kWh. Naproti tomu, kdybys s sebou táhnul autobaterku o kapacitě 60 Ah, dá ti energii pouze 0,72 kWh a je o něco těžší. Přitom účinnost halogenky nebude větší než 7% pokud to přeženu. Účinnost plynové lampy by měla být kolem 3%.

A když jsme u těch vařičů, to neexistuje nějaký, který by měl v příslušenství nějakou nádobu s tepelným výměníkem? Stejně asi s sebou taháš jenom jeden ešus. Pochybuju, že bereš i papiňák a pánve. Představuju si to asi tak, že by to byl kus hliníku ve tvaru ešusu, ve kterém by byla spousta kanálků, kterými by se vedly spaliny ze spalovací komory a celé by to bylo tepelně izolované do okolí. S takovým zařízením bys mohl dosáhnout šílené účinnosti (asi 90%). Pokud by tam byly i kanálky v opačném směru pro předehřívání vzduchu pro spalování, bylo by to úplně ideální. Ono takový tepelný výměník je skvělá věc. Mohl by sis taky nějaký pořídit i pro předehřívání vdechovaného vzduchu, až se zase budeš válet někde ve spacáku při mínus šedesáti. Víš vůbec o kolik energie příjdeš, když provozuješ takový luxus jako je dýchání v mrazu? Každým nádechem ohřeješ několik litrů mrazivého vzduchu o desítky stupňů a pak ho bez užitku vypustíš spolu s otřesným pachem. A přitom by ten výměník byl menší než rulka hajzlpapíru a vážil by ještě míň, protože by byl z hliníku a prošpikovaný kanálkama. Čím víc kanálků a míň hliníku, tím větší účinnost.

Ale vidím, že ty na to sereš a já tady hážu perly sviním. Dobře ti tak. Ještě budeš na mé skvělé rady vzpomínat, až ti budou krájet umrzlé končetiny. Jako přílohu tam máš fotku.

Janík

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/