* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Září 2002

Pondělí 30O vráně
* O vráně

V lese žije stará vrána
Vrána, co má divný vkus
Ke snídani vždycky zrána
Spolkne jeden trolejbus

Trolejbus si tiše mručí
Lidé v sedadlech si hoví
Staré vráně v břiše kručí
Zobák vystrkuje z křoví

Blyští peří zlověstně se
Chtivě svírá lačný spár
Zuřivostí se až třese
V oku smrt, zkázu a zmar

Vůz vyjíždí ze zatáčky
Zvrhlý pták se na něj vrhá
Tyče, špagáty i dráty
Nelítostný zoban trhá

Marně bude čekat občan
Na trolejbus na zastávce
Vůz skončil i s pantografem
Ve chřtánu hnusného dravce

Na větvi si vrána sedí
Spokojeně, klidně, tiše
S úsměvem teď na svět hledí
Trolejbus ji hřeje v břiše

Neděle 29Tak všelijak

Nemám poslední dobou dobrou náladu. Říkal jsem si, že to bude podzimem, pořád prší a je čím dál tím déle tma, fujtajxl. A zima je. Nic se člověku nechce, do všeho aby se nutil. Pravda je, že já se moc nenutím - vyvinul jsem totiž teorii o podzimní špatné náladě. Má teorie praví, že špatnou náladu na podzim nemáme přímo ze špatného počasí a tmy, ze tmy a špatného počasí se nám pouze chce spát, nic nedělat, jenom jíst hromady sladkých věcí, obalit se tukem a přichystat se tak na zimní spánek. To je dáno naší přirozeností, a kdybychom celý podzim prospali, toliko občas se probudili, narvali se zákuskama a zase usnuli, tak bychom špatnou náladu neměli. Přinejmenším bychom ji zaspali.

Ale to my ne, my pořád musím cosi kutit, po zákuscích nechceme být tlustí, nutíme se do sportu a jiných nesmyslů - a právě z toho je pak špatná nálada! Člověk nekoná, jak mu jeho přirozenost velí, to je ta chyba.

Proto se snažím dle své teorie letos jednat, pořád jen polehávám a něco pojídám, avšak je to těžké. Šéf volá, chce abych zas cosi programoval, Blable nadává, že jsem lenoch a děcko též na svou přirozenost nedbá, místo aby pospávalo a předešlo tak depresím, běhá jak čamrda a bez ustání po mě skáče. Nemám tedy dobrou náladu, i přes teorii.

Dnes však bylo krásně, sluníčko od rána svítí, proto vyjel jsem si na kole, že abych si náladu vyspravil. A nasral jsem se ještě mnohem víc, jelikož na kolech si vyrazily i mraky odporných hovad, všude se motají, jezdí po cyklotrase čtyři vedle sebe, kecají, ničeho si nevšímají, objet se to nedá a když jim člověk vynadá mamrdů, tak se ještě tváří dotčeně.

Sobota 28Špinavé hromady opičího trusu

*"Vy hnusné, páchnoucí, špinavé hromady opičího trusu!"

Tak pěkně začínal můj poslední mail do konference windows@pandora.cz. Poslední proto, že mne vzápětí vyloučili, komunisti jedni. Někteří lidé jsou strašlivě malicherní, každá maličkost se jich dotkne, hned vřeští, jako by je na nože brali. Kvůli nepodstatné "hromadě opičího trusu" se urazí. Nechápu to. Nebo že by se cítili dotčeni těmi "zženštilými teplajzníky", kteří šli hned po hromadách? A začalo to přitom tak nevinně, kdosi poslal do konference mail ve formátu HTML, jinému se to nelíbilo, já se toho prvního zastal, a pak už se to jaksi samovolně rozjelo a než jsem stačil opravdu výstižně vyjádřit svůj názor, šup, a už jsem byl venku. Tomu říkám tolerance, to je u nich demokracie, tak si představují svobodu slova, vředi odporní, podebraní.

Vůbec mám dnes chuť být sprostý, lidí hodně pozurážet!

Včera odpoledne jsem uklízel komoru, kde máme různé věci, které by se někdy mohly hodit. Blable by je nejraději všechny vyhodila, ale to nedopustím. Třeba deset let nepotřebujete staré pokažené drátěné ramínko na šaty a pak jednou, což se stalo, jede Blable výtahem, klíče jí upadnou na zem skulinou do výtahové šachty, a já vezmu to ramínko, vyrobím z něj dovedně šikovný háček a tím háčkem klíče z šachty vyprostím. Kdyby se ramínko vyhodilo, tak bychom přišli o klíče. A tak je to se vším, ačkoli uznávám, že většina těch krámů už asi nikdy užitku nedojde. Ovšem já nevím, které to jsou, které zapotřebí ještě budou a které už ne. Ono se to předem poznat nedá. A taky je mi to líto, jen tak vyhazovat ještě docela dobré věci, jako třeba vypálené žárovky.

Pro tento případ zde mám sice poněkud namáhavý, ale účinný návod:

Jak naložit s věcmi, které k ničemu nepotřebujeme, ale je nám líto je vyhodit

Již nepotřebné věci uložíme do velikých beden, které vybavíme izolací proti vodě. Bedny pak na příhodném místě zakopeme. Tím jsme se věcí na jedné straně zbavili, na straně druhé, psychologicky vzato, jsme je vlastně jen deponovali na místo, kde nám nezavazí, ale přitom si je můžeme kdykoli vyzvednout. Navíc jsme tak přichystali překvapení příštím generacím. Je vhodné vyhotovit plánek a seznam, ve kterém bude přesně zapsáno kde jsme kterou věc zakopali, aby se nestalo, že až budeme doopravdy cosi z ukrytých věcí potřebovat, budeme muset přerýt celou několikahektarovou zahradu.

Tentokrát jsem nic nezakopával, protože stačilo věci v komoře trochu výhodněji přemístit. Vlastně mi nešlo ani tak o úklid, hledal jsem pájku, jelikož jsem Pandoře slíbil, že jí vyrobím noční lampičku. Ona bude mít v posteli vypínač a když jej zmáčkne, rozsvítí se lampička. Vot těchnika! Kromě pájky našel jsem ještě několik doutníků. To já tak kdysi dávno dělával, když jsem byl mladý a romantický, že vždycky, když jsem se vydrápal na nějaký vrchol, tak jsem si tam slavnostně zapálil doutník. Nejvýš jsem, co si pamatuju, kouřil v asi 5800 metrech.

Pak mě to přešlo a doutníky zbyly, a tak mě napadlo, že bych si mohl pozdě večer zapálit jeden na balkóně, bafat doutník a koukat do tmy, že to bude takové pěkné. Zabalil jsem tedy doutník do mokrého hadříku, aby trochu provlhl, jelikož byl přeschlý, a těšil se na večer. Jenže večer mě chytl úděsný průjem a proseděl jsem ho celý na záchodě a na doutník jsem si ani nevzpomněl.

Pátek 27Tisíce startů, jeden cíl

Člověk jde, něco uvidí a hned ho cosi napadne. Myšlence se neubrání, třebas necudná, pohoršlivá, nepřístojná by byla. To se nedá nic dělat.

Tak třeba já, před delší dobou jsem viděl plakát a tam stálo "Běh proti rakovině". Pozvánka to byla, že prý lidé mají přijít kamsi na plácek za město a pak spolu všichni poběží, dokonce několik kilometrů. Patrně se domnívají, že když budou utíkat, rakovina je nedoběhne, kdo ví. Možná mají i pravdu, zhebnou třebas místo toho na infarkt.

Ale mne, když jsem viděl ten plakát, napadlo, že rozumný člověk by se sice na plácek za město dostavil, avšak rozhodně ne proto, aby s ostatními běžel proti rakovině. Jen tak by tam stál a dobře si zapamatoval směr, kterými všichni peláší. Pokud by se pak někdy v budoucnu přece jen dal do běhu, tedy v každém případě přesně opačným směrem.

"Běh Terryho Foxe" se to běhání jmenuje, pořádají to každým rokem. Známý mi vykládal, že Terry Fox byl americký chlapík, který dostal rakovinu a dal se proto na utíkání, snad dokonce celé maratóny dokázal ten člověk uběhnout. Pak na rakovinu umřel a skrz to se každým rokem na plácku za městem srocují davy a utíkají.

I letos visí plakáty zvoucí na tento podnik, s jiným heslem - "Tisíce startů, jeden cíl". Já tedy nevím, co napadne vás, když si takový slogan přečtete, ale já si to přeložil jako "Utíkej jak chceš, stejně umřeš".

Celou tu věc nechci nijak zlehčovat nebo snad zesměšňovat, vážně ne. Prostě dostane člověk rakovinu a dá se do běhu, co na tom. Nebo třebas se jenom obává, že by rakovinu dostat mohl, a hned taky upaluje. Proč ne? Oni lidi kolikrát dělají prapodivnější věci. Já jen s myšlenkou, jak se člověku udělá, třebas by nechtěl, víte?

Teď mě totiž napadá: Co on by ten Terry Fox udělal, kdyby dostal syfla?

Čtvrtek 26Vitásek se zlobí
http://howadoor3.wz.cz/vysoke_tatry_panorama_pohlednice.gif

Minulý týden byli táta a mámou v Tatrách a poslali mi pohlednici, panoráma. Kdo by to chtěl vidět větší, ať na obrázek klikne, ale pozor, má to o něco víc než jeden megabajt.

Původně jsem dnes měl v plánu psát zase o, no, však vy víte o kom. Už to začíná být snad až trochu trapné. Ten člověk je něco jako žvýkačka ve vlasech, nebo takový ten pcháč, co se vám přichytí na oblečení a pak to nejde dát pryč. Zejména na oblečení z Moiry se pcháče hojně chytají. Ale nakonec mi psaní o oné osobě překazil Vitásek, který přišel s nápadem, že už se dlouho nebylo v hospodě, proto že je třeba do putyky zajít.

A to má zase pravdu, si myslím. Zejména já potřebuji chodit víc mezi lidi, sám to  na sobě pozoruji, věčně doma u počítače, neprospívá mi to. Intelektuálně, myslím. Styk s lidmi by se přehánět neměl, to je též pravda, ale přece jen jednou za čas… že? Tak tedy nálevna.

V knajpě já pivo, Vitásek však svařák popíjí, prý se minulý týden svíjel v horečkách a svařené víno jej posílí. Odolnost získá, tvrdí. Nu což, odolnosti není nikdy dost. I chlastáme.

Chlastáme, chlastáme, a najednou Vitásek, že má na mne vztek, přímo se zlobí. Že jsem to před časem nenapsal správně, o jeho vachrlatém kolenu. Věcně správně snad ano, to Vitásek připouští, ale odbyl jsem to. Nedal jsem si záležet.

"Ta příhoda byla ve skutečnosti mnohem dramatičtější a ty to tak odflákneš! Kdy už se mi zase poštěstí něco takového zažít, a ty o tom tak všedně, nudně napíšeš."

"A co jsem měl napsat?"

"Především jsi náležitě nevylíčil můj skok z okna. Tos měl pojmout jinak, něco jako Šemík a Horymír, napínavěji", dí Vitásek, "však to také dramatické bylo! Spektakulární! Představ si to sám - hluboká noc, ke třetí hodině ráno. Vysokoškolská kolej je tichá, studenti spí, jen krysa pod postelí ohryzává pohozená skripta. Avšak Vitásek má plán. Potřebuje se dostat na vlak a proto bude skákat z okna. Cítíš to napětí? Tu temnou předzvěst nadcházejících událostí?"

"Hm…"

"Počkej, já ti to vylíčím. Chystám se skákat z okna, ale bydlím ve třetím patře."

"Tys skákal z okna ve třetím patře?!"

"Především mi neskákej do řeči. Samozřejmě že ne, to bych byl blbý jako štoudev. Já chytře dedukuji - Goro bydlí v prvním patře, tudíž vyskočím odtamtud. Goro spí, ani nebude o ničem vědět. Plížím se k němu na pokoj, Goro však cosi zaslechne, vrtí se v posteli, z polosna mžourá. 'To nic, já si tady jenom vyskočím z okna', uklidňuji jej, lezu na balkón, zavírám za sebou dveře a hups, už jsem dole. A ráno Goro po celých kolejích vypráví, jak se v noci na jeho pokoj vplížil jakýsi neidentifikovaný magor, prohlásil, že skočí z okna a než se Goro vzpamatoval, tak byl dole. To byl dramatický, zajímavý a zábavný moment! A tys to úplně vynechal."

"Tak já to tam třeba dopíšu…"

"Nic nedopíšeš, grafomanský matlale. V tom bazénu, jak mi ruplo v koleně, to jsi zvrzal ještě víc. Odvezl mě jeden známý spolu s dvěma kamarádama, a vysadil asi sto metrů od pohotovosti, protože potřeboval jet jinam. Oni mě vzali kolem ramen, a vedli na pohotovost, jenže tam bylo zavřeno a muselo se jít jinam, asi o dva kilometry dál. Tak mě tedy napůl nesli, napůl vedli, já skučel a omdlíval, potáceli jsme se ulicemi a lidi přecházeli na protější chodník, protože si mysleli, že jsme banda ožralců, co táhne z hospody. To jsi tam měl zachytit, na paměť příštích generací, a tys to zploštil, zkazil, břídile. Nic, nic neříkej, nechci nic slyšet. Potrestám tě. Půjdeš se mnou do kina. Dávají film Znamení, nikdo nechce jít na film Znamení, a já tam sám nepůjdu. Půjdeš ty se mnou na film Znamení, to bude tvůj trest, tím si to odpykáš. A nemysli si, nebude to snadné, je to s Melem Gibsonem, a to je pěkný hnusák!"

A mám to.

Středa 25Topenářský kchaozzz

**Já ti dám ožralý! Střízlivý jsem byl, celou dobu! Nepiju od minulého pátku, kdy jsme v jednu ráno tahali ožralca z rozšrotované škodule a museli mu dávat umělé dýcháni. A už se těším, jak budeš psát, žes novou vrtačkou z Dolnbachu a novými vrtáky z Bauhazu vyrábět otvory do panelu - jedna dírka o průměru 6mm a hloubce dva centimetry trvá takovou vrtačkou zhruba půl hodiny, vývrtkou bys to měl rychlejší. Však až narazíš na tvrdý beton, dojdi a já ti půjčím tu firemní, i s vrtáky, ta jede do betonu jak do másla…

Ondra

V bytě máme ústřední topení, a na každém radiátoru je takový ventil, termostatický se tomu říká. Ventil má za úkol pouštět k nám tepla právě tolik, kolik chceme, ani málo, ani moc. Ventily si usmyslely, že i jen malinký kousínek tepla je pro nás příliš mnoho, a nepouštějí raději nic. Minulou zimu jsme nějak překlepali, ale na jaře Blable prohlásila, že to tak dál nejde, že se to musí opravit.

"Poslyš, Blable", začal jsem opatrně, "to není dobrá myšlenka. Vždycky když se něco opravuje, tak se toho ještě víc pokazí, nech to raději tak. Kožichy si nakoupíme, otužíme se, vážně, nevrtej do toho."

Ale Blable ne, to prý je jen ustrašený pískot programátora odtrženého od skutečnosti, že ona to tak nenechá, zavolá na družstvo, družstvo pošle člověka, ventily opraví a bude to. To už znám, to už nemá smysl jí něco vymlouvat. Pokrčil jsem tedy rameny, Blable zavolala na družstvo a tam jí řekli, že jó, paní, ventily se opraví, v létě, však je jaro.

Přešlo jaro, léto v plném proudu, nic se neděje. Blable znovu volá na družstvo. Jó jó paní, to víte, je spousta jiné práce, ale na podzim, než se začne topit, to tam někoho pošleme.

Počátek září, ochladilo se, topit se se začíná, nikde nikdo. Zima jak v psírně. Blable znovu volá na družstvo.

"Ventily? Jaké ventily? Nikde tady nemám žádný záznam o ventilech, že by se měly opravit. To jste si, paní, spletla."

Blable zuří, láteří, řve do telefonu. Já to říkal, myslím si, ale raději mlčím a tvářím se účastně, bych ještě něco taky neslízl. Po delším dohadování družstevnice tvrdí, že tedy zavolá na firmu a dohodne opravu, z firmy pak zatelefonují nám, abychom věděli, kdy přijdou. Zítra zavolají.

Zítra nevolají.

Ani pozítří ani popozítří, tedy volá tam Blable. Na firmě o ničem nevědí. Blable telefonuje zpátky na družstvo. Na družstvu se diví, jak je to možné, vždyť je to zařízeno, jistý pan Svoboda na firmě tvrdil, že všechno udělá. Volá se zpátky na firmu. Žádný Svoboda tam nepracuje. Zpátky na družstvo. Vychází najevo, že družstvo sice kontaktovalo, ale jinou firmu, než původně tvrdili Blabli. Jenže tato jiná firma se taky neozvala, tedy telefonováno jest jiné firmě.

Na jiné firmě říkají, že o tom vědí, ale že už volali zpátky na družstvo, že opravu neprovedou, z příčin.

"Z jakých příčin?", ptá se Blable. Nic, prostě z příčin.

Na družstvu se diví, že o ničem neví, snad že prý ten člověk firmy mluvil s někým jiným. Blable jim spílá úděsným způsobem, musím děti odnést, aby nezjistily, že jejich matka je sprostá jak dlaždič. Družstvo zase tvrdí, že to tedy hned zařídí a ozve se.

Neozve, další den tam tedy Blable znovu telefonuje. Včera jsem si myslel, že svou zásobu nadávek vyčerpala, a ejhle, kolik jich ještě zná! Na družstvu se vymlouvají, že se právě chystali volat, že je všecko zařízeno, jiná jiná firma přijde za dva dny. Blable ničemu nevěří, a má proč, na jiné jiné firmě jí říkají, že o ničem nevědí a za dva dny docela jistě nepřijdou, protože jsou až do konce týdne plně vytížení. Než Blable stačí telefonovat zpět na družstvo, telefon se ozývá sám a je to družstevnice, údajně se spletla, prý to nebude za dva dny, nýbrž až za dva týdny.

Za dva týdny, to jest dnes, je všechno uchystáno na ten velký den, kdy se namontují nové ventily a bude teploučko. Včera domovník vypustil dvě stupačky, další se vypustí až přijde topenář. Topenář má přijít v devět, náruč plnou novotou se skvoucích ventilů. V devět nepřichází. V deset taky nepřichází. V jedenáct přichází domovník, jestli už je to hotové a může zase napustit stupačky. Když vidí, jak se Blable tváří, prchá.

Před polednem volá Blable firmě. Ještě než stačí začít nadávat, ozývá se ze sluchátka vyděšený hlas:

"Opravdu, my to skutečně napravíme, už na tom pracujeme, všechny škody uhradíme, máme na to fondy, rezervní fondy, pan šéf už na tom pracuje, nebojte se, jistě, ano, dozajista, rozhodně ano, samozřejmě, máte pravdu…"

"Co to?", diví se Blable.

"Ano, mám tady přímo příkaz pro šéfa, je to pro nás priorita číslo jedna, veškeré škody vám budou uhrazeny."

"Opravdu? Mňo… ale mi jde hlavně o ty ventily, aby se už konečně topilo!"

"Ventily? Co to?"

Teď jsou zase dezorientovaní na firmě. Postupně vychází najevo, že firma někde způsobila jakousi blíže neurčenou, ale rozsahem nevídanou katastrofu, asi proto také ještě náš topenář nepřišel. Blable využívá situace, a nadává jim do bezvědomí, na druhém konci drátu se dušují, že tam topenář za pár minut bude.

Přichází ve dvě hodiny. Je špinavý, mokrý a strhaný. V ruce drží francouzák.

"Teď jsem špinavý a mokrý, paní", říká zoufalým hlasem, "ale to nic není proti tomu, jak budu večer ožralý."

A vypráví pekelnou historii, která se stala dnes ráno v jiném domě. Přišli topenáři, za ventil zabrali, ventil prasknul. Po ventilu roura. Z roury teče voda, co teče, stříká jak z hasičáku. Do bytu. Luxusního bytu, na nákladné koberce, na přepychovou televizi, na drahocenné piáno. Majitelka neví, jestli má rovnou padnout do mdlob, ale pak raději nejdřív telefonuje manželovi. Právníkovi. Topenáři se snaží zastavit záplavu, utíkají do sklepa zavřít vodu. K ventilu se nedá dostat, je za zamčenými dveřmi, majitel je v práci. Musí se jednat rychle, stav nejvyšší nouze, dveře je nutno vyrazit. Topenáři vyrážejí dveře od sklepa, načež zjišťují, že se v tom chvatu spletli, je to jiný sklep.

Voda stále zaplavuje byt, už protéká i do bytu o patro níž.

Topenáři se probourávají do dalšího sklepa, tentokrát do pravého. Teď vodu zastaví, obydlí se vysuší, zase bude dobře.

Nezastaví, nejde to. Ventil je zarezlý. Mlátí do toho, nic. Chce to pořádnou páku, volá jeden, i popadnou železnou tyč a jdou na to. Jsou silní, ventil přemohli a urvali. Voda už nestříká jen do bytu, teď se valí i do sklepa. Vodopád. Niagara se může jít zahrabat.

Přibíhají nájemníci ze zatopených bytů a strašlivě spílají topenářům. Před domem brzdí placaté červené auto za dva milióny a už je tu pan právník. Řve ze všech nejvíc, všichni budou zavření až zčernají. Voda stále hřezne z rour, k hlavnímu uzávěru se nedá dostat, je kdesi za dalšími zavřenými dveřmi. Právník tvrdí, že když se dveře vyrazí, tak je to deset let pro každého navrch. Když se dveře nevyrazí, voda po čase rozvalí dům. Topenáří tvrdí, že se dveře vyrazit musí, právník kamsi utíká.

Dveře jsou vyraženy. Právník se vrací, v jedné ruce revolver, v druhé mobilní telefon. Navíc jím cloumá hysterický záchvat poté, co se podíval, co mu zbylo z bytu. Mává obojím, cosi nesrozumitelného kvílí, všichni se děsí, jestli nezačne střílet do davu. Část nájemníků se domlouvá, že ho vezmou tyčí přes hlavu. Právník volá policii, topenáři konečně pomocí hlavního ventilu zastavují vodu. Pozdě. Krátce předtím natekla do elektroinstalace, způsobila zkrat a vypadává elektřina v celém domě. Ve sklepě je najednou tma a ticho, jen voda, co je ještě v trubkách, šumí. Všichni čekají, kdy se začne ozývat střelba a kdo první to koupí.

"Patnáct let dělám topenáře, paní", skuhrá chlapík, "ale tohle jsem ještě nezažil. Byly průsery, to ano, ale tohle se nám ještě nestalo. To ten chlap, když má na miliónové vybavení bytu, musí bydlet v paneláku? Ausgerechnet v paneláku, co má tak vetché trubky? A to musí být ještě právník? Ten nás zničí, to je jisté. To je konec. Tak kde je ten radiátor, co se má spravit?"

Blable mu jej ukazuje, říká, že stupačku vypustil domovník už včera.

"Tak to bude snadné, to je hned", říká topenář a čímsi kroutí.

Chlíst! Z radiátoru vystříkne proud vody. Topenář zoufale vříská, chvíli to vypadá, že vyskočí zavřeným oknem ven, aby už měl konečně klid. Pak vodu přece jen zastavuje.

"To je teda den! Ta stupačka není vypuštěná!"

Blable shání domovníka, ten však tvrdí, že stupačku vypustil jaksepatří, nějakou dobu se podrážděně dohadují. Topenář vypadá, že se každou chvíli zhroutí. Pak se zjistí, že stupačky sice vypuštěné byly, ale díky špatně těsnícím ventilům se samy zase přes noc napustily. Je třeba je vypustit znovu. To však nelze, protože jsou ve sklepech, a od sklepů nejsou klíče, jelikož jsou lidi v práci. Navíc topenář tvrdí, že se to stejně takhle všechno nestihne, že část udělá dnes a část příště. Nakonec se seženou klíče od jednoho sklepa, topenář vypouští stupačku a mění ventil.

Blable si prohlíží ventil: "To ale není ta značka, co jsem chtěla. To je jiný ventil, než na kterém jsme se dohodli."

"Prosím vás, paní, už ne!!!", vyje topenář.

Nakonec se dohodnou, že se to vyřeší až přijde příště, což bude za týden. Možná. Teď se jde ožrat a zítra se uvidí.

Úterý 24Trampoty s počítači

Jaké slovo používají nejčastěji správci IT na Slovensku?
poslal Vitásek

Vraj realny mail od jedneho informatika ku druhemu:

Nove kompiky sa minuli, takze sa teraz ide rozdavat zo starsich (Pentium II 350), sefka mi hodila zopar 256 MB RAM nech ich tam pridam. Bolo mi az zle som drzal v rukach desiatky GB RAM a ziadna nebola moja.

Modelova situacia: Pica robi v dosovskej aplikacii uctovnictvo dostane tento kompik s 256!!! MB RAM ktore NIKDY nevyuzije a ona ti zacne picovat ze chce novy kompik, ze ona potrebuje novy rychly kompik a 19" monitorom (naco v dose?), darmo jej vysvetlujem ze na novom (Celeron 1200,128MB) si nespusti dosovsku picovinu lebo je tam win2000, a ze v podstate tento kompik je rychlejsi ako ten novy. Niezeby picovala sama, ale ona si dovedie 10 dalsich pici a picuju spolocne, samozrejme vsetky brutalne odbornicky na informacne technologie (ani nevedia co je to adresar) zacali take rozumy potit, ze som myslel ze ma tam jebne, ze im pice rozkopem nech uz drzia picu. Pice sproste jebnute.

Moze si niekto normalny takto pomenovat subor: "Zasady koordinacie naslednej financnej kontroly, vykonavanej podla §11 a §12 zakona c. 502 Z. z. o financnej kontrole a vnutornom audite a o zmene a doplneni niektorych zakonov, upravuji ucel a ciel koordinacie naslednej financnej kontroly, obsah a postup pri koordinovani naslednej financnej kontroly a organizovanie a pripravu koordinacnich porad.DOC" ???

A ze ako tie pice vymazavaju subor? Otvoria si word, zmazu jeho obsah, savenu. No je toto normalne? To este nie je nic, niektore pice si pisu celu svoju niekolkorocnu pracu do jedneho suboru!!! Proste vzdy zacnu dole na novej strane, potom ked hore nieco pripisu, tak sa im to cele posunie, a potom to cely den opravuju to co je pod tym. Maju z toho 10MB subor a nedajboze ho chcu skopirovat na disketu.

Ako do pice mozu mat zeny volebne pravo? Alebo pravo nejakeho vyberu, alebo pravo nieco ovplyvnovat? Kde to do pice zijeme? Ako je mozne ze sme nieco takeho dopustili? Si pripadam ze robim v pornopriemysle sama pica.

Tomáš Filip

Poznámka: Nevěřil jsem, že to vůbec jde, pojmenovat soubor tak dlouhým názvem. Zkusil jsem to. Jde to.

Ráno jsem zapnul počítač. Ozvalo se obvyklé hrrk hrrk pííp, pak se tam malovaly ty věci, jak se vždycky malují a pak už nic. Nakonec se má objevit takový obrázek, dobře si to pamatuju, ale místo toho to ukázalo divné písání. Prý obrázek dnes nebude, počítač se špatně vyspal.

My, informatičtí guruové, mám příslušné háčky na ptáčky, přesněji jeden háček. To se zmáčkne tlačítko Reset a ono se to spraví. Většinou. Ale dnes ne.

Tak to je vážné. Co teď?

Telefonuji Ondrovi co s tím mám dělat. Je zkušenější. Navrhuje do toho chvíli kopat a pak se jít ožrat.

To se mi moc nezdálo, raději bych se s počítačem po dobrém domluvil, a k násilí přistoupil až kdyby to nezabralo. Zkusil jsem všemožné triky v BIOSu, ale nic. Prý že je vadný soubor registru a jak je vadný soubor registru, tak to je konec.

Ale to nejde, konec, zlá Šabatka zas bude volat, psát, vztekat se, jak to, že nepracuju, a jak mám pracovat, když je vadný soubor registru? Snad by přece jen bylo lépe do toho kopnout a jít na burčák.

Po delší době se mi povedlo nahradit vadný soubor registru jakousi zálohou. Bohužel víc jak rok starou zálohou, takže téměř žádný software nefunguje. Vzpomínám si, že na instalačním CD Windows je možnost "inovovat instalaci". Inovovat, to nemůže škodit, myslím si, po dvaceti minutách hrabání v hromadě cédéček nacházím to správné a inovuji.

Vskutku, inovace! Už to nepíše ty kecy o vadném souboru registru. Už to píše "Boot Device Not Accessible". No prima. Inovace jak noha.

Přepojuji disk na jiný řadič. "Boot Device" už to našlo, ale zase nenašlo instalační cédéčko, takže inovace Windows skončila v polovině a dál to nejde.

Ležím u vzpurného počítače a je mi do pláče. Bůůůt. Zase volám Ondrovi.

Je ožralý. Prý to mám všecko vyhodit z okna.

Když jsem se vyplakal, napadla mne myšlenka - nainstaluji ještě jedna Windows vedle těch stávajících, a pak pomocí nich opravím starou instalaci a bude to.

Nová instalace dopadla dobře, až na to, že to zabralo další hodinu. Z nových Windows přehrávám obsah instalačního CD na disk a zkouším restartovat inovaci původní instalace. Inovace instalace, z toho by zblbla i silnější povaha.

To se kupodivu povedlo, a po inovaci už alespoň běží připojení k internetu. Bohužel půlka dalšího software nepracuje, takže do noci opravuji nefunkční programy a před půlnocí už to jakžtakž chodí. Celý den zabitý, bedna pitomá, blbá, vzpurná!

Chodí… nechodí! Protože celý problém tkví v tom, že počítač od novoty trpí divným nápadem, že si občas pozmění jeden bajt v náhodně vybraném souboru na disku. Nejčastěji to dělá ve zdrojácích naší aplikace, tam se na to ale hned přijde a ručně opraví a když se to neděje častěji než jednou týdně, tak se to dá snést.

Kolega Michal Brožek tvrdí, že prý je třeba přepojit disk na jiný řadič, že to dělá integrovaný RAID řadič na desce. Jenže jak se ukazuje, není to pravda, protože po přepnutí to sice asi týden fungovalo bez chyby, ale pak to zase začalo, a rovnou v registrech! Teď jsem to sice opravil, ale co se stane příště?

Diskem to taky není, to už jsem zkontroloval. Na webu jeden maník tvrdí, že za to může VIA chipset. Prý si mám nainstalovat nové drivery, že to pomůže. Ode dneška od rána je mám nainstalované, tak se uvidí. I když raději ne, já už radši nic vidět nechci.

Příště to opravdu rozkopu na hadry a dám se na chlast.

Pondělí 23Alena zuří i bez vrtáků

Alena je zlá, Alena zuří, Alenu jsem naštval. Alena mě ignoruje, Alena to tu nečte, už nikdy to tu nebude číst. To já Alenu neignoruji, já mám jiné starosti, a to nakupovat vrtačky. Ráno mě Blable vyhodila z bytu, a prý "bez vrtačky se nevracej". Tož pro vrtačku.

Nemám rád nakupování čehokoli, snad vyjma jídla, nakupování vrtaček pak srdečně nenávidím. Ale jakáž pomoc. Jedu tedy do města, do obchodu Bauhaus. Tam mají všelijaké věci, šroubováky, hřebíky… možná by z toho celý dům šel sestavit, co tam všecko mají. Museli byste ale být milionářem, jelikož je to všechno hrozně drahé, i vrtačky co mají, jsou drahé, tedy jedu z obchodu Bauhaus do obchodu vedlejšího, co se jmenuje Hornbach. Vrtačky tady také mají, a jsou lacinější, ale ne tak laciné, abych s tím byl spokojený.

Vitásek, vzpomínám si, říkal, že on nakupuje v obchodě Tesco, co je veliký a daleko za městem a jezdívají tam lidé v autech a Vitásek. Prý tam mají všecko laciné. Jedu tedy do krámu Tesco, i když nevím přesně kudy, ale co. Do Komárova vede cyklotrasa podél řeky, a pak se uvidí.

V Komárově cyklotrasa pokračuje dál podél řeky, pěkně se jede, tak co já bych jezdil pro vrtačku, pojedu dál kolem vody, však ono to nějak dopadne. I dopadlo, najednou jsem u obchodu Tesco. Zvláštní. Od našeho domu až tam se dá jet po cyklotrase. Bydlím na trase k velekrámu, a ani o tom nevím. Hlavně aby vrtačku lacinou měli.

Obchod je veliký, člověk by se tam ztratil, ale já jsem zkušený, jen tak se nezatoulám. Za chvíli jsem u vrtaček a vskutku, laciné jsou, až moc. Stojí tři a čtyři stovky, to se mi taky nelíbí, asi to bude šmejd. Co teď? Pak nemá člověk nenávidět nakupování. Sakra.

Jedu tedy zase zpátky a přemýšlím, jestli mě Blable opravdu bez vrtačky nepustí domů. No jo, nepustí, byla rozhodnutá, bude se vztekat, mám já to zapotřebí? Snad bych mohl bydlet ve stanu, ale bude zima… a počítač do stanu asi nenastěhuju… tak tedy přece jen vrtačku. Vracím se do Hornbachu a kupuji jakousi vrtačku bizarních tvarů, ptám se raději několikrát prodavačky, jestli je to opravdu vrtačka, až žena znejistí a jde se zeptat vedoucího a ten nad tím smutně kývá hlavu a tvrdí, že to opravdu vrtačka nejspíš bude a kdyby přece jen nebyla, tak to mám přivézt a oni mi to vymění.

Vítězoslavně se vracím s vrtačkou, Blable si ji podezřívavě obhlíží.

"Hm… no dobrá, tak jo", říká nakonec, "a kde máš vrtáky?"

"Vrtáky? Jaké vrtáky? Nebyla řeč, o vrtácích."

"Co?!?! Óóó, ty vrtáku! Přinese vrtačku bez vrtáků! Tak ven, ven, padej pro vrtáky, bez vrtáků se nevracej!"

Neděle 22Jen pro zvané

*Odpoledne jsem byl v divadle, a to na premiéře, a navíc jen pro zvané. To bylo tak:

Ve středu jsem vrazil do divadla, že si koupím lístky. Paní v pokladně praví:

"Ale to je premiéra!"

"Já vím", odtušil jsem klidně.

"Ale to je jen pro zvané!"

"Aha, tak to nevím", posmutněl jsem, "a nemohla byste mě třeba pozvat?"

"Ech? No… víte… to se mi ještě nestalo… tak asi jo.", zablekotala paní, dva lístky mi prodala a bylo to.

Hráli hru "Míček Flíček", a i když hlavní roli (dědečka, ne míčka Flíčka) hrál geniální Tomáš Slezák, stejně to Pandoru ani mne nijak zvlášť nezaujalo.

Sobota 21Prší a prší
*Já bych si představovala, že bys mohl napsat, že jsem fakt dobrá, že jsem s Mistrem bravurně hovořila,že jsem nejšikovnější knihovnice na okrese a že taková nikde není. A že mě všichni v sále včetně tebe strašně obdivují. Ale to ty nedokážeš. Já se na
ty tvé stránky nebudu radši ani dívat, mně to vadí, když o mně hnusně píšeš.

Alena

Bez ustání prší, jakási chandra na mne padá, mám pořád hlad. Blable tvrdí, že nemám hlad, že to jsou mé obvyklé podzimní deprese, já zas říkám, že snad musím vědět, co mám v břiše, jestli hlad nebo špatnou náladu a ona na to, že mám koupit vrtačku, že už kupuju od ledna vrtačku, je třeba díry vrtat, rozvrtat všechny stěny jako ementál, a vrtačka nikde. Láteří, prý je to mužská práce, zakupovat vrtačky a dělat do zdí otvory, a jak vrtačka nebude, tak ona vařit taky nebude. Jako kdyby někdy vařila.

Taky Alena píše, zhruba v tom smyslu, že jsem ta nejhorší svině na světě, jelikož jsem jí zkazil besedu. Já na to jak to myslí, zkazil, vždyť jsem se na nic neptal, což jsem slíbil a dodržel, a ona že to je právě to, že jsem se neptal a tím jsem to zkazil. A jestli nezkazil, tak určitě na web napíšu o Ludvíku Vaculíkovi výmysly a hlouposti a tím to stejně zkazím, protože jsem kazisvět. Co jsem komu udělal…

V rychnovském plátku už článek o besedě vyšel, a asi ho napsal ten znechucený novinář, co jsem jej potkal v hospodě, protože tam přepisuje z diktafonu slovo od slova přesně všechny perly, které Mistr naházel sviním, a tak z toho zákonitě Ludvíček vychází jako blábolící přiblblík, což není. To se tak dělá, když novinář nemá někoho rád, napíše přesně doslova co říkal, zatímco když je mu jiný člověk sympatický, tak se obtěžuje jeho projev stylisticky upravit. To si zapamatujte a rozhovory do novin dávejte výhradně písemně, sic z vás udělají voly.

Hm, najednou mi ten Vaculík taky nějak chybí. Skoro rok se každou chvíli kolem něj něco dělo, přijede na besedu nebo nepřijede, napínavé a legrační to bylo, občas se o tom dalo i něco napsat, najednou je po besedě a nic. Navíc ta beseda ani nijak zvlášť akční nebyla, sice úplná nuda taky ne, ale po těch bombastických přípravách jsem čekal cosi přelomového, velkolepého, a ono nic. A teď už žádná beseda s Ludvíčkem nebude, já se snad z toho rozpláču, ale ne, nerozpláču, radši půjdu koupit tu vrtačku.

Pátek 20Koleje, bába tě poleje

*Po půlnoci konečně přestala jezdit auta, odevšad vylézalo husté ticho, komáři a mravenci, tedy přehodil jsem si přes hlavu moskytiéru. Hmyz ostrouhal a mně zůstalo jen ticho a pocit, že se zadusím.

Vzbudil jsem se po šesté hodině, to už žádné ticho nebylo, kamión sem, kamión tam, vrrržžžžummm, zabalil jsem spacák a vydal se zpátky do Brna. Včera jsem to na začátku příliš přepálil, za dvě hodiny jsem už byl v Letovicích, což je z Brna 58 kilometrů, a pak mi zákonitě došly síly a v Rychnově jsem byl rád, že už to mám za sebou. Proto jsem si dnes umínil jet tempem rozvážným a raději zjistit, jestli se dá jet i jinudy než po hlavní silnici, na které je provoz veliký a nebezpečný.

Jel jsem tedy cestou necestou, jednou i přes pole, a nakonec jsem to ještě vzal přes Moravský Kras, přes Adamov a Blansko. Sice je to o dvacet kilometrů delší, ale vede tudy mnohem příjemnější cesta.

Před Brnem začalo drobně pršet a po chvíli už lilo jako z konve. Poslední dobou pořád prší, tak jsem si ten podzim nepředstavoval. Mají být chladné, jasné, suché a větrné dny, a místo toho neustále krápe.

Kousek od domu přejíždím nešikovně koleje od tramvaje, na mokrém železe kolo uskočí a křáp, už se válím po zemi, bunda je rozervaná a z lokte crčí krev. Paráda, jásám, konečně pořádné dobrodružství. Už jsem se dlouho důkladně nepomlátil, až jsem záviděl Chochovi. Ten jde na hokej a za večer je dobitý víc než já za celý rok dohromady. Ale i na mne se, jak je vidět, občas dostane.

Čtvrtek 19Když slyším slovo kultura, sahám po pistoli - Adolf Hitler
Alena a Ludvík Vaculík, sedící, čtoucí.

Velký Mistr třímá malý papírek 

"Tak jako hrnek má cenu hrnku, aby v tom byla filozofie, tak auto má cenu auta a kamión kamiónu a každého cyklistu, kterého chytí při činu, bych na místě zastřelil. Byla to kep?"

Něco takového by napsal Ludvík Vaculík, kdyby viděl, co jsem spáchal na křižovatce ve Vamberku. Možná. Asi. Třeba ne. A právě abych to zjistil, vydal jsem se dnes z Brna do Rychnova nad Kněžnou, kde se večer splní Alenin celoživotní sen, pro který nasadila všechny páky, udělala možné i nemožné a nakonec svého zbožňovaného Culíka přece jen na besedu do knihovny dostala. Akorát v tom Vamberku jsem se na kole jaksi divně zamotal při projíždění křižovatky, takže dva kamióny brzdily jak jaté, řidiči se vykláněli z oken a řvali sprostoty, ale co chcete, po sto třiceti upachtěných kilometrech a třech litrech kofoly mi to už moc nemyslí.

V Rychnově vtrhl jsem do restaurace Národní dům, a objednal si guláš a dvanáct knedlíků, bych se na tu trachtaci náležitě posilnil. Číšník z toho měl ohromnou radost a tvářil se velmi uznale, když jsem to za pět minut zhltnul, mne však více zaujalo, když si k člověku u sousedního stolu přisedl jiný člověk a ten první člověk se toho nového zeptal:

"Tak co, udělal jsi s ním ten rozhovor?"

"Hm", zahučel ten druhý jaksi rozladěně.

"A co?"

"Ále, ani se neptej", mávl chlápek rukou a poručil si velký rum.

Á, už to vypuklo a Mistr je dnes patrně v ráži, jako obvykle, usoudil jsem. Alena se zmiňovala, že před besedou bude slavný literát blahosklonně odpovídat na otázky místních novinářů, no vida, asi to tak moc blahosklonné nebylo. Tož co, dopiju pivo a jdu na besedu.

V baráku hned za dveřmi vidím Alenu, kterak nervózně hopská po chodbě, na sobě kuriózní červené šatečky. Hned se na mne sápe:

"Už je tady! Přivezli ho! Je tu! Přijel! Sedí tam!", drmolí nervózně.

"…v komoře, nožky má nahoře?", ptám se sarkasticky.

"Ale ne, sedí v knihovně a podepisuje knihy. Musíš si taky nechat něco podepsat!"

"Co?"

"Knihu! Mistrovu knihu! On ti ji podepíše! Perem! Sám!"

"Nemám žádnou knihu", říkám, Alena je otrávená a raději se vrhá na další příchozí, aby si hned šli nechat podepsat knihu. Kupodivu má úspěch, paní jsou asi literárně založené, hned vytahují celý balík knih a utíkají si s vykulenýma očima pro podpisy. Napadá mne roztomilý bonmot, že si kromě knih mohou nechat podepsat i bachor a čepec, ale není tu nikdo, kdo by můj ostrovtip ocenil, stojím na chodbě sám, všichni se vrhli na Mistra Mistrů, Howadoora si nikdo nevšímá. Tak já si taky nikoho nevšímám, sedám si do místnosti, kde ten monstrpodnik má probíhat, úplně dozadu a ladím správně znechuceně-skepticko-znuděně-pohrdavý výraz v ksichtu.

V šest hodin jsou už všichni podepsaní od hlavy až k patě a postupně zaplňují sál, asi čtyřicet těch lidí je, teda lidí… samé ženské, až na pár výjimek. Mladší i starší, ale všechny mají stejný divě vykulený výraz, na sobě šatky zánovní i úplně nové, nažehlené, navoněné, zmalované, nepokoj jimi zmítá, už aby tu jejich bůh byl, sic to nevydrží a snad se z toho počurají. Pan Vaculík je však nenechává čekat, záhy příchází, ženy jásají, obrovské ovace. Opice na tyči by nemohla mít větší úspěch.

Aleně, protože to všecko spískala, připadá úloha besedu zahájit, sedí hned vedle Ludvíčka, ale vypadá to, že dlouho sedět nebude a ze židle spadne, tak se třese nervozitou, zajíká se, když předčítá oslavnou tirádu na Mistrovo všestranné borcovství, až ji maestro sám uklidňuje. Ženami v publiku zmítá žárlivost, že ona může sedět necelé dva metry od Luculíka, a ony tak daleko a závistivě drkotají (to jsem ukradl, a hádejte komu, chachá!), že sice kadeřník dělal s Aleninými vlasy co mohl, ale přece jen… no a ty šaty taky teda…

Pan Vaculík hovoří o své poslední knize, "Cesta na Praděd" se to tuším jmenuje, prý to začal sepisovat už před pětatřiceti lety, ale pak toho nechal, a dopsal to až teď někdy, až dozrál "lidsky i mužsky". Ženská, co sedí po mé pravé ruce, si dělá poznámky do notesu, napsala si "lidsky i mužsky", to "mužsky" si dvakrát podtrhla a mlsně se oblízla.

Popravdě mne to také zaujalo, protože vůbec netuším, jak by to "mužské vyzrávání" mělo vypadat, já na sobě nic takového nepozoruju, snad abych se literáta zeptal, co kdybych ještě něco zameškal! Jestli on nemyslí problémy s prostatou? Hm… no asi ne, to bude nejspíš cosi duchovnějšího, říkám si, a pisálek počíná předčítat úryvky ze zmíněného románu. Předtím ovšem ještě několikrát výslovně zdůrazňuje, že hlavní hrdina, Špička zvaný, je jeho alter-ego, jest to Vaculík sám, tak jak tady před námi sedí, tak si říkám, ať už nemele a čte, ať se teda dozvím, jak je to s tím mužským dozráváním.

"No, podívejte se, nejdříve bych všechny zloděje postřílel a pak by se vidělo…"     Vážně nevím, co s tou kytkou bude dělat. Je to pěkně blbý zvyk, dávat chlapům kytku, určitě by Culík ocenil něco praktičtějšího, třeba mýdlo.

A taky že jo! Chvíli se tam jezdí na povoze taženém kobylami, a pak se jde hned na věc, Špička-Vaculík se potkává s jakousi ženštinou a hned se na ni drápe, hned jí ruku pod sukni strká, ženské publikum přímo visí na rtech spisovatelových, ach, co ještě bude, a bác ho, ono není nic, protože Ludvík Vaculík v nejlepším přestává. Prý jak je to dál se už každý dočte v knize, a kdo knihu chce, hned na místě si ji může zakoupit za dvě stě padesát korun. Sákryš, tak to jo, říkám si, tak tohle "mužské dozrávání" beru, ženské zblbnout, knížky jim prodat, prachy na tom vydělat. Vidíš to, Howadoore, tak se na to musí, ať už je ten Ludvíček jaký chce, tohle od něj musíš očíhnout!

Pak už se z románů nečte a jsou rozličné dotazy, avšak nic moc zajímavého, Mistr jen líčí své fašistické vize o tom, jak by každého přistiženého zloděje na místě zastřelil, tvrdí, že všichni lékárníci by měli povinně odebírat Literární Noviny, že mobily vyhubí lidstvo a podobné chytré věci, ženština vedle mne si stále dělá poznámky, vážně netuším, k čemu jí to bude a už je konec.

Kousek za Rychnovem je lesík, rozbaluji karimatku, zalézám do spacáku, je mi horko a z megadávek kofeinu za celý den nemůžu usnout. Představuji si, jak teď Alena veze Ludvíčka autem zpátky do Prahy, někde před jeho domem se s ním tklivě loučí a celá uslzená štká: "A uvidíme se ještě někdy? Napíšete mi?". Hehe.

Ludvík Vaculík a jeho fanklub - zleva žárlivý pan Ota, maskující vztek širokým úsměvem, Alena, jeho žena a iniciátorka celého toho skandálu, pan Ludvík Vaculík, plnočelná nahota by mu slušela lépe, dále vpravo pak tři neznámé, avšak dychtivé obdivovatelky.

Středa 18Stačilo

Ále, dnes nic nebude, však jsem toho za posledních pár dnů napsal dost. Stačilo.

Úterý 17Mečiar je bitkár a pogrcaný celník

*V noci se probouzím, protože Pandora vřeští a chce maminku, ale hlavně, že se nepočurala. Venku šustí déšť, přímo liják, jen prš, mrzká vodo, říkám si, aspoň se do rána vypršíš a my budeme moci jít na chatu pod Chlebom, přes Veľký Kriváň, horu zlou, vysokou, Pandoře slíbenou.

Ouha, ráno ustavičně prší, jdeme na snídani, klobása pro mne, nanuk pro děcko a pro oba čaj. V rádiu pořád o volbách, prý Mečiar ztřískal novináře, který mu kladl hloupé otázky, směju se a čekám, že se přítomní Slováci zaradují, jaký je to razantní bitkár, ale oni se neradují a říkají, že je zmrd. Pak ještě rádio líčí, že když pan Mečiar inzultoval žurnalistu, pochopili to jeho partajníci jako výzvu k následování a na mítinku HZDS dalšího neposlušného novináře zboulovali, jinému natrhli kalhoty a oba je vyhodili. Pan Mečiar to prý spokojeně komentoval slovy "A je po problému". "Kokot", zahučeli zase Slováci a pili zachmuřeně Martiner.

Po jedenácté se liják změnil v mírné mrholení, i sebrali jsme jen pár věcí na oblečení a "láhvu", jak říká Pandora, a vydali se zdolat alespoň Suchý. Cestou se zase rozpršelo a v sedle pod Suchým už vysloveně lilo, k tomu vítr asi deset metrů za sekundu, krása, a já nadšeně řvu, že to jsou ty opravdové hory, co jsem je sliboval, tak že to má vypadat a že my se ničeho nezalekneme a na Suchý vylezeme, i když možná zahyneme. I dítě nadšeně zavýja, že chce domů a ne na hory, jenom domů k mamince, bůůůů. Jdeme tedy zpátky na chatu.

Po zbytek dne prší, i hrajeme na pokoji praštěné hry, ve kterých paní telefonuje kominíkovi, dovolá se na policajty, přijde policajt a chytá lumpaka, ale on to není lumpak, ale hroch, a paní zase telefonuje do ZOO, aby si pro hrocha přijeli, jenže hroch spolkne telefon a přijde kominík a štětkou doluje z hrocha telefon a tak pořád dokola, až jsem z toho úplně zmagořený. V šest už toho mám dost, tvrdím Pandoře, že je osm hodin a čas jít spát a skutečně, usíná.

I další den ráno prší, civíme chvíli na televizi, zase spousta voleb, všichni pojďte k volbám, teď vám různé známé až populární osobnosti řeknou své moudré a velechytré názory na to, proč jít nebo nejít k volbám. Osobnosti hovoří, a jak na potvoru, všichni říkají, že jít k volbám je to jediné pravé, oni je snad za to platí. Marně čekám na populární osobnost, co by prohlásila, že pokoušet se dávat najevo občanské postoje prostřednictvím hlasovacího lístku je neúčinná naivita, že k tomu mnohem lépe slouží odstřelovací pušky a dodávky plně naložené směsí nafty a dusičnanu amonného.

Poté se hovoří o rozhodnosti, nejspíš aby se volič rozhodl jít k volbám a nebyl nerozhodný, protože kdo je nerozhodný, tomu páchne z tlamy. Vlastně ze všeho nejdřív příchází šamanka a tvrdí, že podle čínské medicíny všechno souvisí se vším, tao, akupunktura a tak, však to znáte, a kdo je nerozhodný, tak je to proto, že nemá v pořádku žlučník. Pak je zas anketa a všichni lidé, co je potkali, říkají, že jsou rozhodní. Rozhodně. Žádné potíže se žlučníkem.

Pak že já píšu voloviny! Sic!

Po anketě je píseň, kterou zpívá zpěvačka ve studiu, a po písni zase o rozhodnosti, tentokrát se ptají té zpěvačky a ta říká, že je tak rozhodná, až se sama diví a celá kapela rozhodně není nerozhodná, a ta paní hlasatelka spokojeně přikyvuje, že to je dobře, že mají všichni v pořádku žlučník. Mám toho právě tak dost, platím za ubytování, béřu Pandoru a jdeme dolů, do Vrútok, na autobus.

Cestou vidíme na potoce mlýnek, netočí se, ale já do něj tak dlouho šprtám, až se počne otáčet a jsem za hrdinu a všeuměla. Panda civí asi půl hodiny na mlýnek, a já si říkám, že rozhodný docela určitě nejsem, protože si nepamatuji, že bych se kdy rozhodoval, a dokonce vím, že i kdybych se rozhodnout chtěl, že by to nešlo. Ale co na tom, zpěvačka to musí vědět líp. Tedy dál do Vrútok, cestou nás provází toulavý pes a musím vysvětlovat, proč to nejde, dát pejska do batohu a vzít ho s sebou.

V autobuse Panda spí, a já mám klid, až po hranice, kde musí všichni vystoupit.

"A proč musí všichni vystoupit?"

"Protože pan celník, Pandulko, má tlustou prdel, je lenivý a celý den by jenom seděl na zadku v kukani. Kvůli té jeho zdechlosti musí z každého autobusu všichni lidé vypochodovat, tak proto", vysvětluji, a ne šeptem.

Pandora se dívá na celníka a tak ještě pokračuji: "Podívej, Pandulko, to je celník. Nosí uniformu. Dobře si ho zapamatuj. To není člověk jako ty nebo já, i když tak třeba vypadá. Je to člověk zlý, toho je třeba hubit. Ničeho dobrého se od něj nikdy nedočkáš. Nikdy mu nesmíš věřit, i kdyby se na tebe smál. Kdybys třeba viděla jiného člověka, jak bezmocně leží, protože má zlomenou nohu, tak mu půjdeš pomoci, ale celníkovi a policajtovi nikdy pomáhat nesmíš, do toho musíš kopnout, rozumíš?"

Pandora se dívá vážně, rozumí, a jedeme dál, je nám dlouhá chvíle, a tak se ještě před Brnem pořádně pogrcá, aby byla zábava.

Pondělí 16Jakpak tohle skončí?

S Blablí se netahám, abych mohl vláčet po horách její děti, nebo snad pro nějaké obscénní sentimentální naivnosti, nýbrž proto, že Blable je majitelkou nemovitostí. To mi imponuje. Já jsem, pravda, již několik měsíců též majitelem nemovitostí, avšak tím lépe, alespoň máme společného koníčka. My, majitelé nemovitostí, si do svých domů nasazujeme nájemníky, abychom z nich mohli ždímat přemrštěné nájemné, čímž obstaráváme tisku různé aféry a témata a nadháníme voliče do náruče komunistů.

V duchu této pěkné tradice si i Blable nasadila do nemovitosti nájemníka, by jí platil nájemné, leč on nájemné neplatí, ani účty za telefon neplatí, telefon je odpojený a Telecom zuří a chce zaplatit dluhy. Rovněž Blable zuří a já, ze solidarity, též zuřím, protože my, majitelé, musíme držet při sobě. Dělám tedy zlého muže, telefonuji nájemníkovi, a jsem sprostý. Nájemník se třese a prý všecko zaplatí, hned, je v nouzi, nemá ani na jídlo, ale všecko zaplatí, dá do zastavárny poslední svršky, ihned peníze pošle, jen ať jej neničíme.

Tak dobrá, penězi se nasytíme, nájemníka nezničíme, alespoň protentokrát.

Leželo to venku, tož jsem to sebral.A vida ho, hned jak vidí, že ke zničení dnes nedojde, už si vyskakuje, prý záchod protéká a vodovodní kohoutek kape, pak se nemůžeme divit, že neplatí. Snad tedy že bychom jej přece jen zničili, uvažujeme. Ale i když jej zahubíme, stejně to bude třeba opravit, instalatéra pozvat, dí Blable, a na opravu dohlédnout, a to budeš ty, ten dohližitel, budeš dávat pozor na řemeslníka a děsit nájemníka, hned na mne. Člověk ani neví jak, hned k práci přijde.

Tedy číhám dnes před nemovitostí na instalatéra, a jsem náramně opatrný, neb jsem dostal varování, že jest to člověk řečný, mluvka. Už jde a hned se sápe po kohoutcích a všecko to vyměňuje a já mezitím líčím nájemníkovi jeho nihilizaci, jak bude spát pod mostem a krysy ho tam budou ožužlávat. Instalatér je opravdu hovorný, ale mám štěstí, s nájemníkem si padli do noty, neboť vodař je hifistou a nájemník zase umělcem, hudebníkem. To se hned pozná, on už tak blbě kouká.

Proto nemusím neochotně konverzovat pomocí neutrálního "hmmm", jinak já to neumím, ti dva se baví spolu a já dělám, že si čtu noviny, ale poslouchám to, jelikož je to zajímavé, člověk se hned něco dozví a názory si poopraví.

Onehdy jsem hovořil s ožralou Janíkem v tom smyslu, že je vůl. Volem je proto, jelikož se spokojuje s tupou a málo placenou prací seřizovače ve fabrice, když je ve skutečnosti fantasmagorický elektronik, co si všechno sletuje a ono to funguje, což je náhodou pravda a žádný výmysl. Petr Janík sletuje zesilovač, rádio, co vás jenom napadne, tak mu říkám, ať letuje a prodává a bude za vodou a na noční nebude muset chodit jak pako a on že je to blbost, protože si to každý koupí raději v krámě, kde je to levné a vypadá to líp.

A já zas na to, že nemá obchodního ducha - jako bych já ho měl - jelikož pochopitelně nebude produkovat levný masový brak, ale bude stavět elektronické přístroje nebeské kvality pro hifisty, zvukové puristy, co slyší i to co není. Vlastně slyší převážně to, co není. Nebude své výplody nabízet za směšné tisíce nebo chabé desetitisíce, nýbrž přinejmenším za čtvrt miliónu jeden kousek, cena je součástí reklamy, a čím je to dražší, tím to přece musí být lepší, řekne si snobský mistr zvuku s ušima jak netopejr. Navíc tyhle přístroje pro hifi cvoky mají jen minimální množství čudlíků, neboť jsou určeny pro opravdové znalce a ne pro infantilní mládež, tedy ušetří se i při stavbě.

Janík však stále skepticky, kde prý najde takového trotla, co by si to koupil, a ejhle, teď ho vidím, trotla instalatéra. Vykládá, jak má doma obrovskou zvukovou aparaturu o výkonu půl megawattu, co ho stála tři sta tisíc a na tom si pouští úžasná cédéčka, co stojí šest stovek, protože, říká, on je na zvuk labužník. A taky prý mu ta supersoustava přepalovaná cédéčka nežere a hlásí "No Disc", což instalatér vyslovuje tak, jak se to píše. Tím se údajně pozná skutečná kvalita, praví, a nájemník-hudebník mu přitakává, jo jo, bohužel málokdo kvalitu ocení, jenže těsnění už je vyměněné, a instalatér pádí pryč, asi koupit si zase další aparáty. No disc.

Neděle 15Okoralé kokily a jiné příhody

*Už jsme v Třinci, koukáme z okna a vyhlížíme kokily, což jest slovo cizí a ani korektor pravopisu jej nezná. Blable se domnívá, že bych, pokud cizí slova jako "kokila", používám, měl dát do rámečku vysvětlení, aby i tupé vepřové hlavě bylo jasné, oč jde. Já se to nedomnívám, neboť nechci, aby bylo tupé vepřové hlavě jasné, oč jde.

Tedy kokily. Kokilu jsem jednou spatřil, kterak žhnoucí byla převážena z jedné haly třineckých železáren do druhé, a to jsem také jel kolem vlakem, jel jsem z Nízkých Tater, kde neustále pršelo. Kokila svítila, jak byla napraná roztaveným železem, já jsem taky svítil, jak jsem byl napraný rumem a spolu nám to ladilo a já ještě také ladil rádio, neboť zrovna byly v Čechách volby a já chtěl vědět, jak to dopadlo, ale proč jsem to tenkrát chtěl vědět, to už netuším. Teď se zase chystají volby na Slovensku, příští týden o víkendu budou, ale já rádio neladím, koukám s Pandorou z okna, neprší, je pěkně jasno, jedeme na Malou Fatru a vyhlížíme tu kokilu a Panda pořád skučí, kdy už bude kokila, protože jí o tom už celý týden vykládám a tak je na to nažhavená, jenže kokila nikde, jen recidivista leze do kupé.

Leze a ptá se, jak daleko je to na hranice, jestli po vlaku chodí četníci, kdy přijdou celníci a že je recidivista se pozná z toho, že vypadá jako recidivista, kouká nervózně a potahuje se za svůj dlouhý recidivistický knír. Navíc mluví "po našemu", což je svébytný jazyk, umíchaný z větší dávky polštiny, dvou menších dávek slovenštiny a ostravštiny a příměsí startek a laciného alkoholu. Znám "po našemu", proto Pandoře simultánně překládám, že se pan recidivista ptá na četníky a na celníky a vysvětluji, že je asi na útěku před policajty a recidivista na mě zírá zuřivě, proto ještě dodávám, že Friedrich Nietzsche prohlásil, že zločinec je typem silného člověka v nepříznivých podmínkách, například ve vlaku z Třince do Žiliny a z toho je recidivista paf, na další zastávce vystupuje a ještě na perónu se udiveně ohlíží, jestli se za ním díváme. My se díváme, Pandora mu mává, ale on již prchá v mlžnou dál, kam ho jeho recidivistické srdce táhne.

A Panda spí, není divu, když vstávala o půl páté ráno, jdou celníci a prohlížejí si ji, jestli je to to tříleté děcko na fotce v pasu, jako by se to snad dalo poznat. Já si ji taky prohlížím, jak tak spí a říkám si, že docela takhle ležela babička v rakvi a že Pandora taky bude jednou takhle ležet v rakvi, a provádím sebezpyt, jestli to pomyšlení ve mě vzbudí nějaké citové hnutí, neboť by se to tak obecně očekávalo. Asi. Avšak žádné citové hnutí to ve mě nevzbuzuje, jenom hlad mám, což není hnutí citové, avšak jest silnější. Požírám tedy rohlíky, Blable nám dala s sebou dvě krabice plné rohlíků, ale nemyslete si, ona není hodná, to já ji násilím přinutil, jinak bychom mřeli na cestách hlady. Nebo jedli něco jiného.

Před Žilinou přistupuje starší pár a jme se rozbalovat sušenky, Pandora se budí a hned jde po žebrotě, zírá chtivě na keksíky a hned: "Já bych taky chtěla", protože to má vyzkoušené, lidé se ustrnou a dítěti pokroutku dají, i druhou, i třetí, a ten zbytek, tož co s tím, ať se děcko poměje, když tak smutně kouká, doma mu nažrat beztak nedají, a tak musí somráka dělat.

Ale ouha, tihle ne, ti jsou tvrdí, drsní, v zemi, bídě a odříkání odrostlí. Zahořklí. Okoralí. Ani se na Pandoru nepodívali. To se ještě nestalo.

"Tak to ne, co je to za pořádky, takhle to přece nemá být", myslí si dotčeně dítě a dívá se na mě ukřivděně. Krčím rameny, Pandora dostává zlost. Ti lidé se jí pranic nelíbí.

"Ta paní je tlustá!", prohlašuje po chvíli rezolutně. Dáma na mě koukne, co to mám za nevychovaného spratka, copak mu nic neřeknu?

"Pandulko, to není hezké, říkat o paní, že je tlustá. Řekni třeba, že je obézní."

"A kdo ji objezdí?"

"Ale nikdo ji neobjezdí, obézní jsem řekl. To jako že je tlustá."

"Aha. A ten pán je hnusný."

Pán a paní drtí poslední sušenky mezi zuby, zuřivé výrazy v tvářích a v Kysuckém Novém Mestě vystupují. Jój, ti budou doma povídat, co to mají ti čechúri za svinské děcká!

Do Žiliny příjíždíme s asi dvacetiminutovým zpožděním, Chocho se směje, že měl pravdu, dráhy podle něj mají vždycky zpoždění, protože to nejsou dráhy, ale bordel na kolečkách, tak co by takovou svoloč podporoval placením jízdného. Nu tak, ale voda tekla, vlak byl čistý, papír na záchodě byl, co by nebyl, když ho Chocho neukradl. A nám je to jedno, pojedem dalším vlakem, rychlíkem, jmenuje se Chopok, říkám Pandoře.

"A proč Chopok?"

Na některé dotazy se těžko odpovídá.

V rychlíku Chopku Panda cumlá lízátko a je tam paní, taky vystupuje vo Vrútkách.

"A co jsou to vrútky?"

To já náhodou vím, co jsou vrútky, ale vysvětlím to Pandě až půjdeme na chatu, protože to nás nebude nikdo poslouchat, kdo by se třebas mi mohl vysmívat, kdyby to přece jen vrútky nebyly. Ty víry.

Protože vrútky, to jsou takové víry na divoké vodě, v tomto případě na řece Váhu, se dělaly víry-vrútky, kdysi, než Váh zregulovali a zbagrovali. I teď bagrují, vlastně nebagrují, ale bagr uprostřed řeky stojí, samozřejmě proč tam stojí bagr, tož tak, Pando, štěrk bagruje, nová široká cesta se dělá, ze Žiliny do Popradu, plná tunelů veledlouhých a štěrku z řeky.

Vo Vrútkách je jarmok, ne místní, ale český, vlastně akorát z Čech přijeli kolotočáři, to je celé, tudíž jdeme na pirátskou loď, co jezdí nahoru a dolů a Pandora se bojí a kvílí áááá, já se bojííím, takže už podruhé nejedeme, ještě vatu cukrovou zakoupíme, jednou na malém kolotoči se svezeme a jdeme do Turčianských Kľačan, protože je tam zelená značka, ta vede nahoru, strmě nahoru, fujtajxl, zlaté Himaláje! Pachtím se, funím, pot ze mě leje, je horko, výletníci chodí seshora a jen se smějí, prý "Bolí tě nožičky?". Čert ví, koho se ptají. Patnáct kilo v batohu, nejmíň, patnáct na ramenou. Ne-li víc. Zatraceně. Zatínám zuby a veselých turistů chodí stále víc, už to vidím, zas jeden půjde, chytrou poznámku mít bude, k rozbití tlamy dojde.

A jde paní, a říká, že jsem mocný, inu dobrá, mocný může být. To snesu.

Ještě chvíli mocně šlapu a pak jsme na chatě a tam mají mocné pivo, Martiner se jmenuje, a kdo říká, že slovenské pivo je hnusné, tak je blbý. Pivo lokám a Pandulka nanuka hned musí mít, a proč ne, však jsme na výletě. Nanuka, bonbónky, i bodlák ji ořežu, ačkoli píchá. To mi jednou strýc ukazoval, jak se bodláky ořezávají a jedí, a Pandora zírá a chce jíst další a další bodláky, tak ořezávám a ořezávám, až je večer a jdeme spát.

Sobota 14Blbě

Děláme to všechno blbě. Úplně. Hůř by to snad ani nešlo. To se mi poslední dobou zdá stále víc. Je to skoro k nevíře, že i tak něco vytvoříme. Ono se to asi dělá tak nějak samo. Jo, tak to bude. Něco jsme spráskali dohromady a ono to teď samo kyne, bublá, zvětšuje se to, a my na to jen koukáme, chodíme okolo, občas do toho trochu dloubneme a ono to pořád kyne. Jednou nás to zavalí.

Teď mám na mysli programování, tu naši zprasenou aplikaci, tu hovadskost, co jsme spáchali. Od začátku na to jdeme úplně špatně.

Je nás, řekněme, asi dvacet programátorů. Z toho třetina programovat neumí vůbec, třetina špatně, ale ví to, a poslední třetina to také mastí hlava nehlava, ale ještě o tom navíc ani neví a považuje se za mistry světa. Mezi tu poslední třetinu patřím i já. Lepší odborníky neseženete široko daleko. Penězi k nezaplacení. Tahle smečka expertů chce vytvořit super-hyper software, který se bude používat na navrhování stavebních konstrukcí. Ocel, beton, dřevo, plasty, dráty, co já vím, z čeho všeho se staví. Máme skvostné vidiny - uživatel spustí náš soft, namaluje stavbu, ta na obrazovce rotuje, dokonce je taková průsvitná, takže člověk vidí všecky ty traverzy a výztuže uvnitř, ó, to bude maso.

Tohle je jistý Ondra Popelka, Pop zvaný, který ve firmě zvedá telefony a poslouchá zoufalé skučení a sprosté nadávky napálených zákazníků. Proto se vyznačuje hroší kůží, podrážděným chováním a špatně maskovanými sklony k alkoholismu.Tak se tedy do toho dáme. Nejdříve si zvolíme, jaký na to použijeme jazyk. To je jednoduché, programovat stejně v ničem neumíme, takže použijeme C++, abychom to zamaskovali. V C++ se totiž vůbec podobné aplikace vytvářet nedají, ačkoli uznávám, že existují jazyky, ve kterých se nedají vytvářet ještě mnohem více. Někdo namítne, že v C++ už dneska mastí programy každý školák, že tím už nikoho neohromíme, že bude třeba trochu přitvrdit. Kýváme zadumaně hlavou. Co s tím? Kdosi kdesi zaslechl cosi o tom, že existují jakési komponenty nebo jak tomu říkali, to je jedno, stejně o tom nic nevíme, pouze, že to má zkratku COM. To se všem líbí, pěkná zkratka, takže použijeme COM.

Pak vybíráme programovací nástroje. To také není obtížné. Máme koupené C++ od Microsoftu, tak co bychom vyhazovali peníze za něco jiného. Navíc někdo hloubavý zjistí, že v C++ od Microsoftu je zabudovaná skvělá fičura: zmáčknete dvě tlačítka a ono to samo, automagicky, vytvoří jeden COM. Všichni jásají, takhle budeme mít za chvíli COMů plnou prdel a bez práce!

To, že jsme použili Microsoft Visual Studio, byl v té mizérii snad jediný opravdu rozumný nápad.

Takže se do toho dáme. Michal, třeba, vytvoří datový server, řekne se. S tím všichni souhlasí, Michal je chytrý, ten to jistě zvládne. Navíc nikdo neví, co to je, ten "datový server". Většina lidí to ani vědět nechce a těch pár zvídavějších se to stejně od Michala nedozví, protože by pak třeba ještě měli nemístné poznámky a hloupé návrhy a lezli by mu do zelí. Nicméně je ustanoveno, že všichni budou "datový server" používat, co je to, to vědět nepotřebují. Tomu se říká objektové programování.

Pak se přihlásí Balin, že on bude dělat properties. Obrovský potlesk, zvláště, když vysvětlí, že jeho properties způsobí, že už nikdo nebude muset dělat žádné dialogy, že se to všechno udělá úplně samo. To programátoři rádi slyší, že nebudou muset něco dělat, že to někdo udělá za ně, jako všichni. Jenom Míla nejásá, protože Míla zastává názor, že on samojediný na této planetě je skutečný programátor, a co nenaprogramuje on sám, to nikdy nefunguje.

Neví, že jediný skutečný programátor na této planetě je Hynek Bureš, a že ten je asi osm tisíc kilometrů od něj, v USA. A že pak už jsem jen já, druhý nejlepší programátor všehomíra, a pak už nikdo.

Neví to, a tak sedí tiše a tajně se rozhodně, že on tomu Balinovi ukáže, že on udělá taky properties, ale mnohem lepší, než ty Balinovy, a tak jej pokoří. A taky že ano, za několik týdnů máme dvoje properties, ani jedny nefungují, ale každá verze má své zvláštnůstky, svůj svébytný způsob nefungování. Zbytek programovacího období se pak ti dva hádají a vylepšují své properties tak, že postupně vyžerou veškerou dostupnou paměť i na těch nejdražších počítačích.

Ale zatím se jen plánuje, a Balin má úspěch, když říká, že udělá všechno za ostatní. Já chci Balina trumfnout, a vyskočím a zařvu, že když on properties, tak já tedy udělám "dokument". Dokument, to bude takový bazmek, že se nikdo už nebude muset starat o tisky výsledků, že to všechno udělám já, vytvořím za týden hybrid Internet Exploreru, Microsoft Wordu, Excelu a Corel Draw v jednom. To je pro mne maličkost. I mi lidi tleskají a pak si postupně rozebírají další práci, každý si vymyslí, co by se mu líbilo programovat. Ono se pro to už nějaké použití třeba najde. Zdá se, že tímto tempem jsme za měsíc se vším hotovi.

Takže se měsíc pracuje, každý smolí své COMy tím způsobem, že mačká ve Visual Studiu tlačítka a je rád, že toho má hodně. Pak se sejdeme, nic nefunguje a tak to jde pořád dokola. Navíc se ukazuje, že mnohdy ani nelze rozhodnout, jestli něco funguje nebo ne. Především nikdo nestanovil, jak to má vypadat, když to funguje, a každý má o tom svou vlastní představu, zcela odlišnou od představ těch ostatních. Svou vizi pak ostatním popisuje vlastnoručně vynalezenou, původní terminologií, takže se s ostatními nedomluví.

Například ti z nás, kteří neumí programovat vůbec, se zase mylně domnívají, že rozumí stavbám. Považují znalosti stavební za nadřazené programátorským, takže se ani nesnaží mluvit počítačovým jazykem, ale pro všechno používají slova a příměry ze staveniště. Naopak má skupina, která na stavby kašle, ale opájí se zcestnou představou, že vládne počítačům, odmítá pochopit třeba i jen co je cihla, a pere do stavbařů výhradně thready a výjimkami. Můžou být rádi, že jsme slevili a nejdeme na ně rovnou s eksepšnama.

Nikdy se tedy nedomluvíme, a tristní situaci řešíme ještě zběsilejším mačkáním tlačítek na výrobu COMů. Výsledkem je, že po dalších několika měsících nejenže stále nic nefunguje, ale už se to ani nedá v rozumné době přeložit, neboť celá přeložená aplikace zabírá na disku téměř deset gigabajtů (bez legrace!) a nikam se to nechce vejít. Překlad trvá tři až šest hodin, podle toho, jaký máte počítač a nervy.

Pop sem taky pořád leze a čte to a to se mi nelíbí, tak mu říkám, aby to nečetl a on to stejně čte.Nakoupí se tedy obrovské disky a zúrivé procesory, a když už je šéf v obchodě, tak tam zmerčí knihu "Jak řídit softwarové projekty", zajásá a i tu zakoupí.

Jenže v knize se hned v předmluvě dočte, že 95% všech projektů skončí totálním krachem. Knihu tedy zahodí a propadne zoufalství.

Také se zjišťuje, že když nastane v aplikaci chyba - ono to zatím ani nic jiného nedělá - nedá se zjistit, kde, proč, u koho a kdo za to může. To je velmi výhodné, každá chyba se přehazuje z jednoho člověka na druhého, až se na ni pro nával chyb nových zapomene. Nástroje, které používáme, sice vypíší kde co, ale nedá se tomu věřit a obvykle ve skutečnosti skutečně chyba vzniká na zcela jiném místě. Jsou to nejlepší dostupné nástroje, ale firma, vida katastrofu na obzoru, investuje desítky tisíc do nástrojů ještě lepších. Ty jsou tak nestvůrně dokonalé, že jen spuštění našeho programu při jejich použití trvá přes půl hodiny, takže se nikdy nedostane na místo, kde chyba vzniká a tudíž ji ani s těmi nejlepšími nástroji nalézt stejně nelze.

Způsobem silně nejasným se stane, že asi po dvou letech usilovné výroby COMů aplikace místy počíná něco dělat, cosi, co by se mohlo považovat za chabý náznak fungování. Občas se někde vypíše slovo, či nakreslí čárka, někdy, když je dobrý den a vítr fouká správným směrem, se stane, že se program třebas dvě nebo i tři minuty nezhroutí. Pokud se s ním po tu dobu nic nedělá.

"To je krok správným směrem", jásá šéf,  "ještě to trochu otestujeme, napíšeme manuál a prodáme to zákazníkům."

Takže testujeme a testujeme, každou spatřenou chybu pečlivě zapíšeme do databáze, kterou nikdo nečte, protože je tak obrovská, že se nedá po internetu vůbec stáhnout. Většina chyb se opravuje tak, že se místo, které se náhodně zvolí, označí za původce a "zakomentuje se", tedy z programu vymaže. Místo něj se vytvoří dva tři nové COMy, tedy asi třicet až padesát chyb nových.

Po třech měsících testování toho má každý plné zuby, aplikace padá pořád stejně, jenom čárky se kreslí zeleně a ne šedivě jako předtím. Je čas vývoj ukončit. Šéf tedy vymyslí pěknou ikonu, ta se do aplikace vrazí hned na začátek a příští týden se to vypálí a pošle zákazníkům. Prý budou nadšení.

To chci vidět.

Pátek 13Už ho mám

To je to Pandoří pasiskoChocho už má bednu plnou nahnilých rajčat a já zas mám pas. On to má na besedu s Mistrem Ludvíkem Vaculíkem, která se, pokud dobře počítám, koná v Rychnově nad Kněžnou příští čtvrtek. Hodlá tam pomocí shnilé zeleniny vysvětlit pisálkovi své názory na literaturu a svět vůbec. Já zas mám pas na Pandoru, aby ji pustili na Slovensko a abych se nemusel skrz čáru prostřílet, i když i na to jednou dojde. Stejně v tom bude nějaký háček, šlo to až moc hladce - prostě mi dali pas a nic neříkali. I s výměnou slovenských peněz to bylo podezřele jednoduché, také nikde žádný zádrhel. Pak jsem jel ještě koupit mapu, protože ta stará, co mám doma, je už celá orvaná, ale hlavně asi deset let stará, a jak jsem zjistil, tak se teď vydávají mapy modernější, který přímo hýří úžasným množstvím nehorázně užitečných informací. Například se tam můžete dočíst rozličné souřadnice, které vám sice k ničemu nejsou, protože jsou určeny pro GPS přístroje, a vy žádný GPS přístroj nemáte, ale to nevadí, protože i kdybyste jej měli, tak se v tom stejně nevyznáte, takže to vyjde nastejno. Také je tam nově u každé značky uvedeno, jak dlouho vám to bude trvat, než dojdete z jednoho rozcestí na druhé a to je tam proto, abyste se pokusili to stihnout, což je sice naprosto vyloučené, ale alespoň se proběhnete a zlepšíte si kondici. Pak je ještě u mapu druhý díl, na kterém je nápis "textová část", ale co tam je, to nevím, na to jsem se ještě nedíval.

Chocho má také špatnou náladu, jelikož přišel o velkou sumu peněz způsobem, který mi zakázal zde popsat, a také proto, že na jeho stránky chodí méně lidí než na ty moje, přestože mu dělám ustavičně reklamu.

Ostatně se stejně divím, že sem leze víc lidí než k Chochovi nebo třeba Bohoušovi, protože jsou to mladí, dynamičtí lidé, kteří žijí dobrodružně, jeden se tahá s kolegyní Kozelovou a druhý je bohém, že už to víc nejde, co já proti nim můžu nabídnout? A to jim na návštěvnosti navíc záleží, například údajně Bohouš prý se na konci srpna ze žalu ožral a vykřikoval, že se oběsí, jestli mu tam v září zase nakoukne jen pět lidí.

Jestli si někdo myslí, že mě to bůhvíjak těší, že mi sem leze sto lidí denně a takovému Chochovi jen čtyřicet, tak to se plete, protože mne to naopak spíše děsí a přemýšlím, jak tomu učinit rozumným způsobem přítrž, jelikož tohle je web pro elitu a ne masová pokleslá populární zábava pro dobytek. Jediné, na co jsem zatím přišel je, že budu psát čím dál tím větší hovadiny stále zašmodrchanějším způsobem, který budu vydávat za umělecko-intelektuálně-zenový, ale pořád nevím, jestli je to dobrý nápad, jelikož se obávám, že mi z toho jebne. To mi totiž tuhle napsala jedna dívčina, že prý mi brzo jebne, když budu takhle pokračovat, ale co tím přesně myslela, to nevím. Dost možná že má pravdu, protože před chvílí jsem snědl dva B-Komplexy Forte, chvíli na to jsem lezl do ledničky a spadla na mě krabice s uvařenými kolínky a všechno se to rozsypalo po celé kuchyni a já si říkal, že už to začíná, že už mi asi jeblo.

B-Komplex pojídám, protože jsem se začal v noci pochcávat a nechci s tím jít k doktorovi, jelikož se před sestřičkou stydím o takových intimních věcech hovořiti. Proto jsem se obrátil na Petra Janíka o radu, neboť je to odborník na slovo vzatý, anžto jest jeho matka lékárnicí, a navíc se také v noci pravidelně pomočuje. A nejen to. Nu a on mi právě doporučil ten B-Komplex, řka, že to určitě pomůže, že se přestanu pomočovat, a kdyby to nefungovalo, takže má moč aspoň bude pěkně zářivě žlutá a budu mít z toho lepší pocit.

Čtvrtek 12Nad obzorem věci divné

Hm, tak se nakonec ukázalo, že smradlavé tepláky byly Blable. A prý navíc vůbec smradlavé nejsou, tvrdí ona, prý to já mám křivý nos.

Volal táta, že jede s mámou v neděli na týden na Slovensko, a že šel vyměnit do banky peníze, jenže asi je to nějaký podvod nebo co. Nabídli mu totiž slovenskou stovku za českých sedmdesát korun a tomu on nevěří, když je to tak lacino, tak jestli prý mu nemůžu popsat, jako slovenská stokoruna vypadá, aby nenaletěl a nekoupil něco, co si namalovali bankéři doma fixkama. Pak ještě chvíli nadával, že bude muset na Slovensku lozit po horách, ale to on nesnáší, že prý bude raději chodit jenom dolinami, ale to zas na něj budou z hřebenů padat kameny a pak ho sežere medvěd. Tak jsem mu vysvětlil, že má pravdu, že by rozhodně dolinami neměl chodit, protože to tam každou chvíli někoho zavalí a medvědů jsou tam celé šiky a že na to jsou nejlepší petardy. Ale nesmí je házet až medvěda uvidí, to už je pozdě, musí petardy odpalovat nejméně každé tři minuty, aby to mělo správnou účinnost. Táta chmurně zahučel, že se mu to pěkně prodraží, ty výlety do ciziny, a pak šel kupovat petardy.

Středa 11Za pasem

Vitásek psal, že je nutné dnes jít do putyky a řádně oslavit Den Vítězství, ale já do žádné putyky nešel, místo toho jsem jel děcku pro pas, neb v sobotu pojedeme na Slovensko a prý je nám třeba dokladů. Nechali jsme tedy vyhotovit dvě fotografie, naložil jsem je na kolo a dojel na úřad. Tam již bylo mnoho lidí a všichni zmateně pobíhali a křičeli jeden přes druhého, až přišel člověk v divné uniformě a zařval: "Tady není žádný výběh pro psy!". Lidi se začali vztekat, jak to přijde, aby jim mrzký úřednický slouha nadával psů, jenže se záhy ukázalo, že to nebylo míněno na ně, nýbrž na dva psy skutečné, které někdo na úřad vpustil a kteří se volně potulovali po budově a hojně ji znečistili. Ke psům se nikdo nehlásil, a já měl radost, že se úředníkům aspoň trochu zavařilo a dal jsem babizně dvě fotky. Řekla mi, že si pro pas mám přijít v pátek a tak jsem zase jel a teď tu sedím a marně přemýšlím, proč o tom vůbec píšu. Asi jsem měl jít raději s Vitáskem do té knajpy.

Úterý 10Podezření

Sedím u počítače, sepisuju nesmysle furt pryč, a pojednou cítím jakýsi chlad, snad skoro zimu, dalo by se říci. I jdu si něco obléct, nemůžu nic najít, hrabu se ve věcech, co visí na věšáku a najednou nacházím nějaké tepláky. Tož si je oblékám, ale jsou jakési malé, ale co, asi jsem porostl. Jdu tedy zpátky k počítači, zase chvíli píšu, ale zase něco cítím, ale není to chlad, nýbrž pach, puch a smrad, jako by se někdo pomočil, prakticky téměř pochcal. Co to tu najednou tak smrdí, brachu? Čmuchám čmuchám, až se toho dočmuchám, ony to smrdí ty tepláky! Co to má znamenat? Prohlížím si je důkladně, vždyť to vůbec nejsou moje tepláky! Jsou to jakési cizí, prochcané tepláky neznámého dobytčete! No toto! Co dělají na mém věšáku?!

Blable nikde, kdesi venku courá. No počkej, holubičko, až se vrátíš, z toho se nevykroutíš. Teď si budu klidně psát v pochcaných cizích teplákách o tom, jak jsem jel děcku pro pas, ale až přijdeš, to bude tanec. Nejdříve tě obratnými otázkami přitlačím ke zdi a pak se krutě pomstím!

Pondělí 9 Moudrý a prozíravý
Jsem člověk moudrý a prozíravý, a proto když jsem jel v pátek z Brna do Frýdku, zakoupil jsem před cestou tiskovinu, co se jmenuje Literární Noviny, abych se v autobuse vzdělal a nenudil. I četl jsem si Literární Noviny, a v Literárních Novinách bylo napsáno, že ministr kultury, jistý člověk jménem Dostál, je darebák, protože odmítá ze státního rozpočtu dávat Literárním Novinám hromady peněz. To je bestiální zločin, rozhorloval se tam kdosi, ministr Dostál je padouch nejhoršího zrna, hrobař české kultury, nepřítel lidstva, smrdí a žere žaby. Pod zuřivými výpady byla pak odpověď páně ministrova, která se nesla tom duchu, že Literární Noviny jsou pustý podvod a reklamní trik, protože jak se obezřetnými výzkumy zjistilo, literaturou se zabývají sotva z poloviny a zbytek jsou samé politické žvásty a útoky na ministra Dostála. A on, tedy pan Dostál, si proto myslí, že kulturní přínos Literárních Novin je vcelku mizivý a že daňový poplatník na takové švindlpodniky dávat peníze nechce a ministr to už vůbec nemá zapotřebí, aby platil lidem za to, že o něm píšou, že žere žaby.

To mne pobavilo, ale taky zaujalo, a přemýšlel jsem, že bych se měl také do diskuze nějak zapojit, poslat tam trefný příspěvek, abych ukázal, že jsem člověk kulturní a osud Literárních Novin mi není lhostejný. A tak jsem nad tím přemýšlel, ale čím víc jsem přemítal, tím se to ukazovalo složitější, protože co já tam mám vlastně napsat? Jaký mám mít na to názor, sakra? Vždyť já na to názor vůbec nemám.

Ale to není správné, nemít názor na tak závažnou věc, že? Tady se odehrává dějinný zápas a já, tupan, si o tom nic nemyslím. Co já jsem to za člověka, no řekněte? Všelidské otázky jsou mu lhostejné. Kde je má občanská angažovanost, co? Jak se tu má vytvářet občanská společnost, s takovým materiálem?!

Vážně jsem se nad sebou zamyslel a rozhodl se, že názor musím získat, stůj co stůj. Pro začátek zkusím souhlasit s tím chlápkem, co tvrdil, že ministr Dostál je hrobař české kultury a chce všechny občany vyhubit, protože lidé zákonitě zahynou, když si nebudou moci číst Literární Noviny. Hmm… ta představa vůbec není špatná. On ten pan Dostál asi bude docela sympatický chlapík! Asi má pravdu, peníze by se těm novinám dávat neměly, vždyť je to banda podvodníků a nafoukaných snobských intelektuálů, co akorát píšou zmatené bláboly tak, aby tomu normální člověk nerozuměl a oni se nad něj mohli vyvyšovat. Tedy vlastně lidé také sympatičtí… no sakra, tak s kým mám vlastně souhlasit?

Tak jinak, říkal jsem si, když se autobus blížil k Lipníku, co třeba kdybych měl takový názor, že ministr kultury tím, že vyvolává konflikt s redakcí populárního, občanovi doposud neznámého listu, jen odvádí pozornost od vlastního nezřízeného žraní žab? Že ve skutečnosti vůbec nejde o problém finanční, ale morální a netýká se kultury, ale týrání zvířat? Ne, to je blbost.

Dobrá, tak tedy napíšu, že Literární Noviny ve skutečnosti nejenže nepíšou o literatuře, ale dokonce ani o ministrech a politice, že to je všechno zástěrka, pod kterou jsou dovedně ukrytá tajemná, podprahová, takřka subliminální sdělení, kterými se nás snaží ovládnout mimozemská civilizace ještírků? Hm… taky ne, volovina a navíc neoriginální.

Možná by se dala popřít existence Literárních Novin jako taková. Třeba televize Nova by udělala anketu, ve které by se lidí ptala, jestli toto periodikum znají a ni by řekli, že ne a pak by se tvrdilo, že ministr Dostál je pomatenec, co bojuje se stíny a navíc to jeho ministerstvo ty stíny ještě dlouhá léta financuje a ubohý pan Dostál by trapně máchal do kamery zmuchlaným výtiskem a volal "Ale ony existují, tady jsou, podívejte se, tady se píše jak žeru žaby!", jenže nikdo by mu to nevěřil.

To už je lepší, ale pořád mám dojem, že jsem neuhodil hřebíček na hlavičku. Autobus bude pomalu ve Frýdku a já pořád nemám názor.

Napíšu tam tedy, že základním problémem Literárních Novin není financování, ale málo pastišů. Není pastiš, není kultura, tak úderně to tam napíšu. Ani ministr Dostál v tomto směru nic nepodniká a není známo, že by kromě několika umolousaných stokorun novinám nějakým pastišem přispěl, přitom je to jeho povinnost, přímo zákonná, co zákonná, ústavní, a jak ani tam neuspějeme, tak půjdeme až do Haagu a necháme ho zavřít za válečné zločiny. To má z toho žraní žab, že se nestydí. Ke všemu není jisté, jestli ty Literárky vůbec existují, protože jaká to může být existence, bez pastiše? Jedině podprahová. Pak není divu, že občané, místo aby se kulturně vzdělávali, pod knutou páně ministrovou tonou a nezachytí se ani stébla, ani Literárních Novin, pastišeprostých, jak jsme viděli při nedávných povodních. Ohó! A je vůbec možné se rozhodnout, zda noviny financovat nebo ne? Stojí před námi nějaká volba nebo je to vše chiméra, klam a mam? Tápeme v mlze. Nikde jistot není, ni naděje, že s ránem přijde probuzení.

Tak, a jsem ve Frýdku a názor mám hotový a už toho mám dost, jdu za Janíkem, vodku lokat.

Neděle 8Na lodi

To není z Olešné, ani z Lešné, nýbrž z brněnské přehrady čili prýgluO víkendu jsem byl u rodičů, a táta vymyslel, že pojedeme na přehradu. Přehrada leží kousek od Frýdku-Místku a jmenuje Olešná, a to se jmenuje špatně, anžto se mi to vždycky plete se ZOO Lešná, která přitom leží u Zlína a vždycky když mluvím s Petrem Janíkem o přehradě Olešná, tak tomu říkám Lešná a tvrdím, že tam mají lední medvědy.

"Ty už nechlastej, ty už jsi úplně vypitej", říkává pak Petr.

Tož jedeme na přehradu Olešnou, protože táta je mořský vlk a bez ustání brázdí rozbouřené vody na svém škuneru. Škuner zvící asi čtyř metrů má oranžovou plachtu, co ji šila máma na šicím stroji, vysoký stěžeň a celé to táta umně sestrojil asi před deseti lety, protože můj táta je všeuměl.

S lodí pak pár let jezdil po kdejaké přehradě, ale byl notně nespokojený, protože na zdejších přehradách málokdy fouká pořádný vítr, a tak člověk nic pořádného neužije, nemůže skákat z vlny na vlnu ani se převracet a tonout, ani spouštět záchranné čluny. Tak fádně si to táta nepředstavoval. Proto nakonec naložil loď na auto a jel do Německa, protože v reichu mají pořádné moře, si myslel, a měl pravdu, hned první den se na moři převrátil a druhý den zase. Třetí den se táta srazil poblíž Peenemünde s ponorkou neznámé mocnosti a zachraňovala jej pobřežní stráž, čímž se jeho vášeň pro mořská dobrodružství dokonale naplnila, domů se vrátil šťastný a spokojený, trosky lodi složil v šopě a dal se do výroby letadla. S letadlem pak také jistou dobu řádil, ale dnes to není o letadle, ale o lodi, jelikož před dvěma měsíci si táta na loď zase vzpomněl, vytáhl vrak z kolny, opravil a dnes se tedy jelo na přehradu Lešná.

V sobotu večer táta sledoval předpověď počasí, zdali se neblíží tajfun či nehrozí tsunami, ale bohužel nic. Znechuceně tedy prohlásil, že když bude bezvětří, tak nepojede nikam, protože se nemíní otravovat celý den na přehradě, když se ani lístek nepohne.

Dnes ráno se opravdu ani lístek nepohnul, a tak jsme vyrazili. Ani na přehradě nefoukalo, ale táta stejně vlezl do lodě a pak čučel asi dvě hodiny patnáct metrů od břehu, kam loď doplula setrvačností. Poté zhnusen dopádloval ke břehu a nutil mě, abych si to taky vyzkoušel, že je to prima, ale já si nic nevyzkoušel, protože jsem měl strašný hlad a tudíž špatnou náladu, kterou mi ani máma nevylepšila. Spíš mě naštvala ještě víc, protože pro tři dospělé lidi vzala k jídlu dvě rajčata a čtyři krajíce suchého chleba. Už mě ani nebavilo plavat pořád přes přehradu tam a zpátky ani pozorovat pomatené ryby, co si hrály na žraloky.

Na Olešné jsou jakési divné ryby, rejdí těsně pod hladinou a vystrkují přitom hřbet z vody, takže vypadají jako žraloci, akorát že malí a nekoušou. Alespoň mne žádná ryba nekousla.

Ani máma nechtěla plout na lodi rychlostí dvou kilometrů za týden, pročež jsme plavidlo zase naložili na auto a jeli domů.

Sobota 7Beseda

*Píše Alena:

*Beseda s Ludvíčkem bude!!! Jaképak s tím tajnosti, kdo chce, ať přijede. 19 září, v 11 - prohlídka synagogy,oběd (každý si platí sám),13 - jízdárna, zvonice, zámek,16 - kabelovka, novináři, v 18 hodin beseda. Zde v autogramiádách pozvánka http://www.volny.cz/atlantis. Já jsem tak šťastná!!!

Pročež všichni, kdo máte zájem o Ludvíka Vaculíka, hned spěchejte do Rychnova nad Kněžnou, ona vás Alena stejně vyhodí, protože chce mít Mistra jen pro sebe, ještě byste mu mohli klást drzé, všetečné otázky, a to by nešlo. Alena má už otázky připravené, a jsou to dotazy rozumné, například "Jak to, že jste tak skvělý?" nebo "Kterého spisovatele považujete za druhého nejlepšího na světě?" či "Nemohl byste tady zůstat přes noc?".

Blable, vida ten mail, se posupně zasmála a pravila: "Pchá, tak už je mi to jasné! Proto ona se pořád vyptávala, když tu onehdy byla, jestli jí to sluší, jestli by si neměla vzít jiné šaty, jestli by si neměla udělat jiný účes nebo jestli by nebyla vhodná plastická operace. Ta teď bude lítat po kosmetikách, po kadeřníkách, to bude samá depilace celého těla nebo co to plánuje. Pche."

To pravila Blable a pak ještě napsal Chocho, abych prý mu poradil, kde sehnat velkou stříkací pušku na vodu, ale aby měla velký dosah a aby se do ní dalo nasrat. Jinak zatím beseda s Ludvíkem Vaculíkem žádné ohlasy neměla.

Já sám tam nepojedu, já jedu do Západních Tater.


Pátek 6Požár boty a zabité svině

*V poledne jsem nechal programování, vzal batoh a koloběžku a spustil se z kopce. Bydlím na kopci a když jedu na kole, tak to pěkně frčí a teď na koloběžce to také znamenitě frčelo, čím dál víc, až jsem z toho počal být celý nesvůj. Navíc jsem měl neustále pocit, že jsem na něco zapomněl a když už jsem se řítil asi šedesátkou, tak jsem si vzpomněl, že nevím, jak zastavit.

Výrobce koloběžky si zastavení představuje tak, že se vzadu přišlápne blatník, přimáčkne se na kolečko a tím se koloběžka zabrzdí. Opatrně a vcelku poctivě se však k tomu v návodu píše, že by se tak nemělo brzdit z velkých kopců, protože se neví co se stane a továrna za nic neručí. Tak já už vím co se stane - nebrzdí to vůbec, jenom blatníček se rozžhaví a vy se neustále řítíte šílenou rychlostí. Nezbývá vám, než zabrzdit botou. To se mi sice asi po sto metrech povedlo, ale zůstala za mnou na silnici černá čmouha, podrážku mám prodřenou, botu celou opálenou a ještě se mi kolemjdoucí smáli, když viděli, jak zmateně poskakuju po chodníku po jedné noze a pokouším se servat si z nohy čmoudící obuv.

Na autobusové nádraží jsem pak už raději jel tramvají a když jsem tam přijel, tak tam byly obrovské monstrózní plechové bedny na kolečkách a všude se ozývalo hrozivé dunění a vrčení, jenže já se nic nebál, do jedné takové bedny jsem vlezl a ona se hned rozjela a už mě unášela do Frýdku-Místku, protože tam bydlí můj kamarád Petr Janík a za ním jsem dnes jel.

Původně jsem s Petrem chtěl dělat rozhovor pro tyto stránky, ale nakonec jsem nestihl ani opravit diktafon ani koupit mikrofon k počítači, tak až někdy příště, místo diktafonu jsem raději zakoupil láhev vodky a několik citrónů, abych kamaráda potěšil a podaroval. To se mi ale moc nevyvedlo, protože Petr se nad mým úmyslem dávat do vodky citrón jen ušklíbl a jeho žena se mi pokusila narvat citrón do huby, že prý chce vidět pravou ovarovou hlavu. Pili jsme tedy vodku bez citrónu, Petr pořád vypaloval nějaká cédéčka a v přestávkách hrál hru, kde chodil mravenec a skákaly na něj mšice a on po těch mšicích střílel, z reproduktorů se nesla kulometná palba a Petr vřískal "Svině, já tě dostanu, já tě zabiju!!!". K tomu se přidaly jeho dvě děti, které poskakovaly okolo počítače, povzbuzovaly mravence a též řvaly: "Je to svině, zabij ji, zabij!!!". Cítil jsem se poněkud stísněně a čekal, kdy začne i Petrova žena, co se jí říká Jaruš, řvát, že je třeba tu svini zabít, ale ona neřvala, že je třeba svini zabít, ale že mám jít koupit červené víno, protože vodku nerada.

Šel jsem tedy do obchodu koupit víno a když jsem se vrátil, tak Jaruš popadla trychtýř, vrazila si ho do krku a nalila do sebe za pět vteřin půl láhve, načež se zhovadile zachechtala a zakoulela hrůzostrašně očima, což bylo o to horší, že nosí obludné brýle, které si sama vyrobila ze dna dvou pivních lahví a kusu rezavého drátu, který někde ukradla. Ve volných chvílích se na nich prohání jako na koloběžce a směje se mi, protože ona má koloběžku zadarmo a já za ni musel krvavě zaplatit. Petr zase začal střílet po sviních, aby je všechny povraždil, i usoudil jsem, že kdo chce s vlky býti, musí s nimi píti a počal též lokat vodku a když jsem se nalokal dost, tak mě Janíkovi vyhodili, že prý jsem ožralé prase. Tak jsem jel zas autobusem domů.

Čtvrtek 5Vytasené koleno

http://chocho.chytrak.cz/Chocho má koleno nadranc a přesto s tím plave, skáče, hraje hokej a ještě si libuje, jaký je odolný, a já, když si to čtu, tak si vzpomínám na příhodu s Vitáskovým kolenem. Vitáskovo koleno způsobilo, že se mu říká Vitásek a bylo to tak:

Jednou, když ještě studoval a bydlel na koleji, musel Vitásek, co se mu ještě tenkrát neříkalo Vitásek, ale jinak, jet brzy ráno do Prahy. Vlak mu jel asi ve čtyři ráno, ale když chtěl odejít z kolejí, zjistil, že jsou zamknuté a vrátná nikde. Místo aby sháněl vrátnou, napadl ho geniální nápad - skočí z balkónu svého pokoje v prvním patře ven. Na trávníku se mu nic nestane, ono není to moc vysoko. A taky skočil. Postavil se na zábradlí, zavřeštěl "Jsem Batman!" a vrhl se dolů.

Víceméně se mu nic nestalo, jenom mu trochu ruplo v koleně, ale do Prahy dojel. Koleno ho pak sice ještě pár dnů pobolívalo, ale nakonec to přešlo.

Jenže několik týdnů na to šel na bazén, protože se muselo chodit na bazén, aby člověk dostal zápočet z chození na bazén. Plove si, plove, a pojednou, právě uprostřed bazénu, se ozve známé rup, jenže tentokrát to už není slabé, nepodstatné bebínko, ale příšerná, hrůzostrašná bolest v koleně, Vitásek už neplove, zmítá se v křečích, avšak marně, jde ke dnu a toliko bubliny stoupají k hladině. Všichni se smějí.

Po nějaké době poloutopeného Vitáska vytáhli, vzkřísili, a zjistili, že nemůže chodit, ale řvát že může docela dobře, a taky řve, jako kdyby ho na nože brali, že ho děsně bolí koleno. Proto byli vybráni z přítomných dva statní mladíci, uchopili Vitáska kolem ramen a táhli jej na pohotovost, aby sanitka zbytečně nepálila benzín. Cestou jim omdlel, ale jen asi třikrát nebo čtyřikrát.

Na pohotovosti jej dali jakžtakž dohromady, ale sdělili mu, že operace je neodvratná. A taky byla, po dalších pár týdnech Vitáska uspali a zoperovali tak, že nevěděl čí je a když se probudil z narkózy, tak jim to tam všechno zeblul a doktoři nadávali. Ale patřilo jim to, protože operace nebyla k ničemu, a druhá taky ne a třetí tomu taky moc nepomohla, i když byla drahá a moderní, zcela laserová. Od těch dob se Vitásek spíše belhá než co jiného, pořád je omotaný nějakými ortézami a nejspíš mu to už zůstane.

Tak to bylo s Vitáskem a jeho skákáním z oken. A kdo pořád neví, proč se mu skrz koleno říká Vitásek, tak tomu vysvětlím, že tou dobou dávali v televizi jakýsi idiotský seriál, kde vystupovala postava, co se taky pořád belhala o holi, a ta se jmenovala Vitásek. Tak proto.

Středa 4Sbírka na kardiostimulátor

Kdybych věděl, co mě doma čeká, tak bych na autobus zase tak moc nespěchal.

Hned mezi dveřmi Blable znechuceně pravila, že bych si měl už konečně ostříhat ty chlupy, co mi trčí z nosu, že vypadám odpudivě, a že kromě chlupů v rypáku mám taky pekelný průšvih v práci, protože od chvíle, co jsem odjel do Chřibů, volá každou chvíli můj šéf, zlá Šabatka. Volá zoufale a kvílí a naříká a zuří a vyhrožuje, protože program nefunguje ani trochu, naprosto vůbec a všechno je to má vina, jen já za to můžu, a až mě chytí, tak mi ten program narve do krku a vytahá mě za ty hnusné chlupy, co mi trčí z nosních děr. A všichni mí kolegové udělají to samé a ještě horší věci mi provedou, protože za katastrofu a definitivní krach veškerého našeho dvouletého snažení můžu já, nejenže jsem prachmizerný programátor, ale ještě courám kdesi po Chřibech, když mám sedět doma a čekat, až se ozve pánův hlas. A všichni budeme vyhození na dlažby a půjdeme o žebrácký holích a nikde si už ani neškrtneme a všichni mí spolupracovníci za mnou přijdou a všechno, co mám, si rozeberou, protože já jsem to spískal.

Tak takové to bylo uvítání.

Pročež spěchám stáhnout poštu, abych zjistil, jak se věci mají, a opravdu, všecko to tam je, o těch žebráckých holích a katastrofách a vyhazovech a bankrotu. Paráda.

A už volá šéf a z hlasu je okamžitě poznat, že mele z posledního a hned taky říká, že mele z posledního a že už brzo dostane infarkt, a že jestli to přežije, tak že mi zkonfiskuje všechen majetek a za ten si koupí obrovský kardiostimulátor. Program nefunguje vůbec, nedá se ani spustit, Belgičani, majitelé firmy, zuří a přesunují od pondělka vývoj do Indie, vše se hroutí a zůstává jen popel, prach a dým ze spálených šancí a zmarněných životů.

Kdo za to může? Samozřejmě, že já.

I vyptávám se, jak je to možné, že to všechno fungovalo v neděli i v pondělí dopoledne, nikdo si na nic nestěžoval, a bác ho, sotva odjedu, už je po všem veta. Ale šéf pláče, není k utišení, blekotá o svých ubohých dětech a trvá to asi půl hodiny, než z něj vytáhnu, že v pondělí se ještě do programu dodělávaly protipirátské ochrany.

A už jsem na stopě, už větřím a volám kolegovi, co je zodpovědný za boj proti nelegálnímu kopírování, a tak má doma knihu šifer, nůši hardlocků a na zdi zkrvavenou pirátskou vlajku. Po nějaké době diskuzí už víme, v čem to asi tkví, nejspíš v jednom modulu na jednom jistém řádku chybí středník.

I dopisuji středník a už to zase sviští, už to pálí, a tak volám zase šéfovi, ale ten tomu nevěří, propadl zoufalství nadobro, musím mu to poslat a teprve až to vidí u sebe na počítači, tak trochu pookřeje a hned to posílá do Belgie, aby s těmi indiány ještě chvíli posečkali.

Ale vyhráno stejně není, protože program sice jede, ale je plný chyb, na které se ve víru pracovního nadšení zapomnělo, takže stejně je to zase všecko zpátky, zase se bude zbytek týdne opravovat a ladit. Snad by bylo i lepší, kdyby se na ten středník nepřišlo a teď si užívali programátorských radovánek v Indii.

Úterý 3Polypeje v akci

**Do batohu narval jsem zase stan, opět dva spacáky a dvě karimatky, na batoh znovu usadil Pandoru a nanovu se jelo do Chřibů, neboť na hradě Cimburku sídlí divný pán, říká, že je Polypeje, a ten pán má čtvero různých kočiček a s těmi je nutno si hrát, hladit je, tahat za ocasy a vousy, různě přenášet, až se kočičky naserou a Pandoru poškrábou a pokoušou.

"Ale jestli tě ty kočky škrábnou, tak ti to namažu jódovou tinkturou!", vyhrožoval jsem Pandoře cestou.

"Ne, ne, jódovou tinkturou ne!", děsila se Pandora, protože jódová tinktura je jediná věc, ze které má opravdový strach.

"Ale ano!", opáčil jsem sadisticky.

"Ale ne!", odvětila drze.

Autobus zastavil ve Střílkách, a tak jsem vyzval Pandoru, aby vystoupila a šla si zase do telefonní budky hodit sluchátko na hlavu, ale ona se jen posupně zasmála a řekla, že jsem hloupý, načež při vystupování na posledním schůdku zakopla a rozplácla se na asfaltu jak žába. Ale žába neumí řvát ani z desetiny tak, jako Pandora.

"Ty ses asi podřela, že?", ptám se účastně.

"Ano, bůůů, móóć jsem se podřelááá, uáááá…"

"Aha, tak já vytáhnu jódovou tinkturu."

"Néééé, tinktůůrůůů néééé!"

"Ale když tak křičíš, tak se to musí namazat, to jinak nejde."

A je po řvaní. Chachá. A už je tu další autobus a jedeme ještě do Koryčan, protože z Koryčan je to na Cimburk blíž než ze Střílek a co já se budu s batohem a Pandorou na zádech pachtit stovky kilometrů. Takhle jsme na hradě za hodinu a půl.

Na hradě ale nejsou čtyři kočičky, ale kočička toliko jedna, a ta líná. Za chvíli je Pandora celá od chlupů, dokonce má chlupy i v puse a vyhrožuje, že se poblije. Já nevím, co s tou kočkou dělá, ona ji snad pojídá. Vyplachuji jí pusu vodou a hned zase spěchá za kočkou, pořádně ji podlábit, a za chvíli je zase zpátky a má zase plnou pusu chlupů a tak to jde pořád dokola, až už toho má kočka dost a na Pandu zlostně syčí a Panda se bojí a tak jdeme raději spát. Ještě dáme na pařez zase něco málo nudlí od večeře pro strašidlo.

Strašidlo má nudle opravdu rádo, znova je snědlo, ani kousek nenechalo, je ráno, balíme stan a kráčíme k jinému hradu, a to hradu Buchlovu. Cestou Pandora požírá ostružiny, padá do trní, šplhá po Kazatelně (to je taková skála), nakukuje do hlubokých studní a dělá jiné zábavné věci. Je úplně jasno a už není takové vedro, jako ještě před několika dny, je cítit, že léto končí a už bude podzim a to je dobře. Protože já mám podzim raději než léto, podzimní barvy jsou krásné, světle modrá a odstíny žluté, to se mi líbí. A na podzim už taky lidé většinou sedí doma, protože jsou hloupí a myslí si, že nejlepší je všude jezdit v létě, když je největší parno, a narážet na každém kroku do hejn jiných lidí. Nu což, když je to baví. 

Až kolem třetí konečně přicházíme na Buchlov a tam po nás chtějí padesát pět korun vstupného, tři koruny za záchod a ještě ke všemu tam neteče pitná voda. Prohlídka hradu trvá dle vývěsky hodinu a půl, ale pro nás přichází nerudný průvodce, který už spěchá domů, my jsme dnes pro něj poslední várka, a tak to chce mít evidentně co nejrychleji z krku. Drmolí, sály nás prohání jak nadmuté kozy a ještě se směje ubohému děcku, když vycpané labuti říká husa. On si to taky někde přečetl, bídák, kdepak by husu sám od sebe poznal. Prohlídka končí po tři čtvrtě hodině, ale nijak zvlášť mi to nevadí a Pandoře už vůbec ne, stejně půlku prospala.

Pod hradem je hospoda, kde pitná voda teče, tedy alespoň nikdo neříká, že by pitná nebyla. Navíc je to asi tak to jediné, co je v předražené putyce rozumné si opatřit, jenom Pandora chce ještě palačinku, že prý má hlad. Nu dobrá, měj si svou palačinku, ať vidíš, že jsem velkorysý.

Stan stavíme kousek pod hradem, Pandora tam objevila výtečný travnatý plácek. Až doma zjišťujeme, že plácek si už před námi našla horda klíšťat. Večer ještě pojídáme nezralá jablka a Pandora se pokouší přes mé důtklivé vysvětlování jíst kaštany. Dokonce asi jeden a půl snědla, než si to rozmyslela, taková je ona vytrvalá.

Brzy ráno procházíme Buchlovicemi, v obchodě popíjíme kofolu a Pandora - jako obvykle - vyžebrává u prodavačky bonbónek. Na drátech se houfují vlaštovky, tak na ně koukáme a já to obšírně vysvětluji, pak si ještě dáme v bufetu dršťkovou polívku, kupu rohlíků a kafe a utíkáme na autobus.

Pondělí 2U jiného kafe

Opičák Sun krade kouzelný vějířŽádné pondělí, pořád je neděle, a já pořád sedím u kafe, i když, pravda, u jiného. Kafe a rumajzl, ó, to bude brumajzl… z toho vidíte, že dnes budou bezmyšlenkovité pomatené provazce zduřelých hovadin pokračovat, a pokračovat musí, neb se musí dohnat skluz v Zápisníku, a ten se také dožene, jelikož už je všechno naprogramováno, tralalala…

Dnes to bude také den splněných přání, a tak hned splním jedno přání, a to přání Chochovo, že abych dal na web fotky z Nepálu, aby se mohl smát, jaký jsem mizerný fotograf. On je fotograf profesionální, fotí pro magistrát a po večerech pro pánské časopisy, ale poslat to nechce, ty své melouchy. Krysa je to. Nu což, jednu fotku mu naskenovat můžu.

Tak tedy Alena: Když prohledala bezvýsledně knihovnu, spustila hrozné lamento skrz povodně. Ne snad, že by jí povodně vadily jako takové, to ať se utopí klidně půlka světa, beztak je veskrze zkažený, ale ono to zatopilo také Ludvíčka! A jestli nezatopilo, tak zatopit mohlo a to by byla hrůza nevýslovná! Hned jak přijede Ludvánek do Rychnova na besedu, věnuje mu velké plavací kolo, aby se při další povodňové rundě neutopil.

Taky pravila, že jsem bestie, a to hlavně proto, že tvrdím, že říká Ludvíčíčkovi zdrobnělými jmény, což ona prý nikdy neříká, protože zdrobněliny nesnáší.

A já zas nesnáším, když se mi někdo kývá za zády, jako teď třeba Blable. Přišla, stoupla si za mne a začala se kývat, to jsou mi blbé nápady. No, a teď si to přečetla, naštvala se a uraženě odešla. Já těm ženským fakt nerozumím.

Ta naše aplikace nakonec vypadá docela k světu. Tedy já to nevím, já znám jenom tu svou část a ta není k světu, ta je taková… no… použít se to dá. Když není nic lepšího. Se zatnutými zuby. Ale šéf tvrdí, že jako celek je aplikace dobrá, co dobrá, že to bude sukces, že nás zákazníci budou ve dne v noci pronásledovat, posílat nám děkovné dopisy, telefonovat nám plni nadšení a hlavně nám na konto poukáží žoky, celé cisterny plné peněz. Říká šéf. Tak hlavně, že už nemusím programovat od rána do večera.

Jednoho jarního dopoledne, nedaleko Lukly, mnich rozebíral stupu.Už jsem si vzpomněl, na co to pořád myslím a na co jsem to pořád myslel. Tak tedy zhruba do dvaceti pěti let jsem pořád myslel na sex. Pak jsem zas pořád myslel na smrt. A teď už nemyslím na nic, protože my zenoví lidé nemyslíme na nic, to je naše záliba.

Já jdu radši za tou Blablí, to ona určitě něco chtěla, že se tady tak divně kývala.

Fotografie vlevo je pořízená asi dva kilometry od Lukly a zachycuje místního buddhistu. Buddhista je to - patrně - mahajánový, nikoli zenový, to mu ale nebrání, aby se nezabýval rozebíráním stupy. Stupa, to je taková jakoby věžička a je to buddhistická obdoba katolické kapličky. Tak trochu. A téhle stupy, která je největší v oblasti, se zachtělo buddhistům až v dalekém Japonsku. Japončíci jsou drasticky bohatí, a tak hned letadlem do Lukly a do kláštera a na otce představeného, že má poslat mnichy stupu rozebrat, oni si ji po částech odvezou do země vycházejícího slunce a klášteru za ni bohatě zaplatí. V Japonsku bude značková nepálská stupa a v Nepálu si za stržené peníze postaví novou a ještě jim hromada dukátů zbude. Tak si plácli a teď tedy jeden mnich stupu opatrně rozebírá.

Pak, když oplakala utopeného Ludvouška, šla si Alena na přehradu zaplavat, a budiž jí přičteno k dobru, že vlezla do zelené vody plné eklhaftních řas aniž by brvou pohla.

On ten rum, sviňa, ňáko rychle dochází!

Blable, kožka podšitá, se kývala, protože chtěla, abychom jeli do prodejny Bauhaus nakupovat věšák. A teď když se dozvěděla, že především dnes mám v úmyslu do žádného bauhausu nejezdit a nekoupit ani jeden věšák, ani ten nejmenší, tak sedí na gauči a usedavě bulí.

Ale když dojde rum, tak červené víno od hrocha taky přijde k chuti.

Alena tedy vylezla z vody, celá zamazaná od řas, a jala se zpupně protahovat a různě vypínat své ztepilé, spoře oděné tělo, by udělala dojem, a Blable se jí ptá, proč prý vypadá tak zhuntovaně. To Alenu vůčihledně nepotěšilo a tak jsme šli raději na kafe, jenže ani tam to s ní nebylo k vydržení, protože řeč se stočila na koloběžky a Alena, jak se ukázalo, má z koloběžek panickou hrůzu, jakési trauma v ní dřímá, koloběžky nesnáší, nenávidí, oškliví si je a prý jestli o koloběžkách hned nepřestanu mluvit, tak mě zabije.

To tedy s tou její Aničkou bylo lepší pořízení, ta neříkala o koloběžkách ani o ničem jiném nic, ta si v klidu čučela nikam a myslela na ten svůj sex.

"Od hrocha" přirozeně neznamená, že bychom snad pro víno chodili do ZOO a tam by ho čepoval hippopotamus amphibia (to zíráte!), nýbrž se mu tak říká proto, že jej kupujeme ve stánku, který se jmenuje U hrocha. Je laciné.

Blable si myslí, že když se bude ochomýtat kolem dveří od pracovny a přitom hlasitě popotahovat, tak že se ustrnu a pro věšák pojedu, co pro věšák, že z Bauhausu přivezu tramvají celou otep věšáků, ale to se pro tentokrát spletla. Dnes už těch splněných přání bylo až až, místo věšáku si sbalím batoh a Pandoru a vyrazíme zas do Chřibů, podívat se, co Polypeje od minula spáchaly.

A ještě si koupím digitální foťák a láhev osmdesátiprocentního lihu a pojedu v říjnu s horolezcem do Západních Tater, jó, to si budu žít!

Neděle 1U kafe

Sun Wu-Kchung, opičí králTak. Dnes je prvního září, děti jdou poprvé do školy, vlastně nejdou, když je neděle, ale stejně je to den význačný, a tak si dnes trochu vyhodím z kopýtka a napíšu sem celou hromadu strašlivých volovin, co mě zrovna napadne, to sem vlepím. Přidám megabajty ohavných obrázků a budu k tomu pít kafe. Aha, sakra, kafe, na to se zapomnělo, tak si jdu nejdřív udělat to kafe.

Už jsem tady a mám kafe a jdu na to. Co mě napadá? Tak třeba dřepy, ty mě napadají.

Dřepy jsou nejlepší cvik, si myslím já, i když nejsou příliš oblíbené, anžto jsou jednak namáhavé a složité, jednak každý člověk, co se rozhodne začít chodit do posilovny, chce mít především olbřímí biceps a nestvůrný hrudník a na nohách mu zase tak moc nezáleží. Tak tedy pořád dokola dělá cviky na bicák a benčuje a nakonec vypadá jako dvě špejle zapíchnuté v bramboře. Poté se teprve dá na dřepování a zlomí si páteř.

Chocho píše taky o tom, jak se chodí potápět do zatopené posilovny, ale o dřepech nepíše nic, takže je možná ani nedělá a taky bude vypadat jako dvě špejle v bramboře. Zato ale píše o tom, že čte jakousi knihu, co se jmenuje Piják palmového vína a je prý úplně zmatená a Chocho je teď taky zmatený a když jde na záchod, tak se musí ptát lidí na cestu. Já čtu naopak knihy klasické a tak jsem moudrý a vůbec ne zmatený, to každý vidí. Nyní kupříkladu čtu pekelně klasickou knihu čínského klasického spisovatele Wu Čcheng-Ena a ta kniha se klasicky jmenuje "Opičí král". A je to o klasické cestě klasického opičáka Sun Wu-Kchunga a jeho přátel do západní země pro posvátná písma, což je cesta velmi namáhavá a každou chvíli se tam bojuje s hordami démonů, rarachů a jiných strašidel, a to se mi líbí.

Přátelé opičáka Suna jsou tito: Čuník, to je takový mizerný moula, Písečný Mnich, ten se moc do děje nezapojuje, a hlavně mnich Tripitaka, což znamená, jak my vzdělanci víme,  "tři koše plné moudrosti".

Já si sice při dřepování páteř nezlomil, ale už jednou mi šeredně ruplo v zádech, a tak používám jenom hodně malé váhy a snažím se cvičit striktně a ne se kroutit jako paragraf. Nejvíc mám na zádech 105 kilo a s tím zvládnu šest vcelku solidních opakování a víc nic, a tak vidíte, že jsem vlastně strašný slabčák. Proto to tady taky píšu, protože mě napadlo, že když tady píšu jenom o svých úspěších, tak si lidi myslí, že jsem vychloubačný, a tak teď budu psát o svých neúspěších, aby lidi viděli, že vůbec pyšný nejsem, a že jsem objektivní.

Tak tedy objektivně uznávám, že jsem v životě nejvíc dřepnul jenom asi 125 kilo a ani teď bych víc nedřepnul, i kdybych si dal nohu za krk.

U dřepování je nebezpečné, když na vás koukají holky, protože to se člověk hned chce vytáhnout a za chvíli leží pod hromadou železa dočista placatý a holky se mu leda smějí. A tak tuhle, když jsem přišel do posilovny a byla tam zas ta holka, co tam teď furt chodí a má skvělé dlouhé promaštěné vlasy, tak jsem inteligentně změnil plán a místo dřepů jsem cvičil ruce a navíc v jiné místnosti, takový jsem já mistr v sebeovládání.

Čuník, Sunův kamarád, ale ne moc dobrý. Spíš takový přícmrda.Jsem si dal trochu rumu do kafe, toť se ví, co bych nedal, když je dnes význačný den prvního září.

Ale dřepy nejsou všechno. Třeba zase na druhé straně tu byla včera Alena se svou dcerkou. Jen tak si vyrazily na víkend do Brna a hned sem ke mě, a do ledničky, a neprodleně becherovku lokat, to jsou celí oni. Tedy vlastně becherovku lokala pouze Alena, dcera Anička becherovku nelokala, zato se ale tvářila celou dobu úplně nepřítomně.

Alena nasávala alkohol a stěžovala si na Aničku:

"Ona je hrozná. Pořád jen tak hloupě kouká, čert ví na co myslí. Vlastně já vím, na co pořád myslí, ona pořád myslí na sex. Je jí čtrnáct a tak pořád myslí na sex, od rána do večera. Beztak i v noci na to myslí."

Dnes je význačný den ani ne tak kvůli datu, ale že jsme konečně dorazili tu naši ohromnou aplikaci, a kupodivu se zdá, že jsme ji dorazili úspěšně, takže už bude konečně ležet a nevstane.

Já vím, co udělám, já pojedu o víkendu za svým kamarádem Petrem Janíkem a udělám s ním rozhovor, a to teprve uvidíte, co je to snůška volovin, proti tomu je tenhle zápis docela smysluplná, přímo poučná věc.

Ale i když tedy mnoho nedřepnu, zase jsem se zlepšil v lýtkách. Už jsem se dostal na 220 kilo a když to tak půjde dál, tak se dostanu možná i na 240 kilo, ale pak už dost, pak už nic nebude, protože víc závaží se na stroj u nás v posilovně ani naložit nedá.

A ještě mě napadá, že až si konečně u rodičů vyzvednu foťák, že tu promaštěnou holku z posilovny vyfotím, a zdůvodním to tím, že chci malovat její pastiš, jak jsem se před nedávnem poučil. Protože znalosti, které člověk k ničemu nepoužije, nejsou žádné znalosti, ale jenom smetí v hlavě, to věděl už velký Nietzsche, nad něhož není, ó, bóddhisatvo síly, vím, že nejsem hoden kráčet tam, kde ty kráčíš.

Ovšem třebas Alena má na věc jiný názor, a to ten názor, že je třeba hlavně neustále číst, aby měl člověk, jak ona říká, "načteno". Načteno má člověk tehdy, když se bezvýhradně obdivuje Mistru všech Mistrů Ludvíku Vaculíkovi, jiné cesty k načtení není. A tak Alena, jen co vysála becherovku, hned se vrhla ke knihovně a jala se kontrolovat, jestli máme patřičný počet výtisků děl onoho pisálka, ale byla zklamaná, neb se tam žádná tiskovina tohoto druhu nevyskytovala.

Já rozhodně na sex neustále nemyslím, ale taky mi není čtrnáct. Když mi bylo čtrnáct, tak jsem, co si vzpomínám, na sex taky myslel, ale možná se pletu, už je to dávno. Abych vám pravdu řekl, tak teď si ani nevzpomenu, na co já to pořád myslím.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/