* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Březen 2003

Pondělí 31Přepaden šmíráky

Skica z přehradyJel jsem na přehradu, s barvičkami, že abych tam něco namaloval. Stromy v rozpuku, třeba, když je to jaro.

Jo, jaro je, a já bláhový si myslel, jaké to bude prima a budu nadšením skákat, ale neskáču, sotva se ploužím, z jara mám jenom jarní únavu a to je všechno. Takhle mě jaro vypeklo a já ho teď ještě malovat budu.

Tož ale stejně jsem na přehradu jel a u prvního stromu se do prachu a shnilého listí vyvalil a hned začal čmárat a pak to tam matlat. Docela se mi vedlo, jelikož jsem získal ten správný drajv, takovou zkratkovitou, stručnou manýru, jak to má správně být, a to všechno jsem získal jelikož foukal děsně studený vítr a mrzly mi ruce a už jsem chtěl být zas co nejdřív doma v teple. Ale zas na druhou stranu je u přehrady klid, nikdo vás neotravuje, lidi trčí doma nebo v práci. Jsem si myslel.

Myslel, ale když jsem pak všechno sbalil a vstal, zjistil jsem, že mi celou dobu čučí přes rameno mladý párek. Ne uzenina, dva lidi mladí různého pohlaví. Šmíráci zákeřní.

Neděle 30Nepředmětný trouba

Knihovnice AlenaJe tady Alena na návštěvě, hned kouká, co máme za knihy, jestli máme dost Vaculíků, a vůbec se jí nelíbí, že nemáme žádné a pořád se chlubí, kolik jich má ona a od koho všeho podepsané a ukazuje fotografie, udělané význačným fotografem s pseudonymem Burma Jones nebo tak nějak, na nichž stojí u regálu s knihami. Z fotografií je jasně patrné, že význačný fotograf má skleněné oko, protože knihovnici uřízl nohy u kotníků a regály se brzy zhroutí, ale mně je to jedno, vrazím to sem, stejně nic jiného nemám.

Aby si Alena tak nevyskakovala, tak jí taky ukazuji knihu s vědeckým názvem "Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti". Kniha nepojednává o ničem, jak je u podobných vědeckých knih zvykem, o to ale nejde, jde o to, že se Aleny s potutelným úsměvem ptám, co si myslí, odkud asi tu knihu mám, od koho, a od koho ji mám podepsanou, a Alena hádá různé lidi o nichž jsem v životě neslyšel, je celá napnutá, ale neuhádla. Knihu mám z knihkupectví a podepsaná není dočista od nikoho, to tak, nechat lidi po mé draze zakoupené knize čmárat.

Aleně se můj ponurý žertík vůbec nelíbí, prý jsem trouba.

Sobota 29Čínský pařez

Výsledky ankety

*

Prý čínský pařezStáhnul jsem z Chochovin fotku bedny s knihami a pak ji různě deformoval a přebarvoval a roztahoval a rozmazával, až z toho vyšla modrohnědošedá prapodivnost. I usoudil jsem, že to sice není dobré, ale pro Totem až dost, a tak jsem to tam hned vrhnul, protože nemám dobrou náladu, tak ať též jiní trpí.

Na Totemu na to hned lidi čuměli jak vejři a psali, že prý je to čínský drak, samorost a pařez a docela nikdo nepoznal, že je to Chochova bedna s knihami, tak vidíte, jací jsou to troubové. Tak ne, že to teď někdo z vás udá.

Ukončil jsem anketu "Tak co?", vyhrál chochodélník, což bude asi něco jako kosočtverec s úhlopříčkou, řekl bych. Dobře si vedlo vajco a koberec, kdyby se člověk omotal kobercem a k tomu jedl vajco, dosáhl by na stupeň nejvyšší. Úplný debakl utrpěla integrovaná trojina, což je asi všem fuk.

Anketa žádná další nebude, jelikož žádnou nevymyslím, i kdybych se rozkrájel, protože mám mozek úplně vypnutý a nevymyslím zhola nic. K Chochovi jsem koukal, že bych tam třeba našel inspiraci, leč ani to nepomohlo. Jeho anketu jsem totiž vůbec nepochopil, prý je to cosi jako soutěž o nejšílenější web. Dobrá, ale proč jsou tam potom samé normální věci jako například holčička vycpávající veverky? Co je na tom, prosím vás, šíleného? Když má někdo veverku, tak jí vycpe, to dá rozum. V Chochově anketě ani jeden šílený web není, takže tomu vůbec nerozumím. Nikde ani www.idnes.cz, ani pes.eunet.cz,  tak jaképak šílené weby potom.

Pátek 28Zámělský Krasin, tak trochu

Jel jsem do Potštejna a odtamtud jsem šel do obce Záměl, kde mají ledoborec, opravdový, jmenuje se Krasin. Ale není to ten Krasin co jak někde viděl červený stan, tak se tam hned ledobořil, je to jeho jmenovec. Jezdí se s ním v zimě po řece a teď na jaře je pod přístřeškem.

A mně se vůbec nechce psát nic o Krasinovi v Záměli, vůbec nic se mi psát nechce, a taky psát nebudu, abyste věděli.

Čtvrtek 27Výmluvy

Blable odmítá chodit s košem. Prý se bojí, že by zas spadla do kontejneru, vysypávat odpadky proto nepůjde a nepůjde a ani za diamantové náušnice ji nedonutím. Musím jít sám. Tak nevím, jestli si nakonec celou tu aféru nevymyslela, shnilá rajčata si do vlasů vlastnoručně nezapletla, jenom aby měla výmluvu.

Středa 26Pěkné lední prase

Dokud jste tam jen po pás, je to dobré, okamžik pravdy nastává, když tam vhupnete celí. Srdce máte rázem v krku, dýchací svalstvo se smrští a nemůžete popadnout dech a už dobře víte, jaké to je umřít na infarkt. Tentokrát ale ještě ne, po necelé minutě je už všechno v pořádku a vy si plovete mezi ledem jakoby nic, navzdory posměškům zevlounů. Dokonce i voda je po chvíli docela teplá, že by se od včerejška prohřála? Pravda, ve dne je sice patnáct stupňů, i víc, ale v noci se teplota potácí jen kousek nad nulou. Ono to taky člověku dlouho nevydrží, představa teplé vody, po chvíli mi začínají tuhnout chodidla, palce na nohách už skoro necítím a to je ten pravý čas vylézt ven. Dneska šest minut.

Blabli se chlubím, jaký jsem lední medvěd.

"Medvěd? Olysalý? Růžový? Špekatý? Pcha, ty jsi jedině lední prase."

Mezi Maršovem a Právkovou, pátá verze

Kdyby aspoň kanec. Nu což, nikdo není doma prorokem. To taková Alena, ta vidí obrázek a hned píše jak je miloučký a hezoučký. Pak přijde do knihovny paní malířka, jistá mazalka jménem Martina Novotná, Alena jí tu hrůzu ukazuje a umělkyně taky hned hodnotí, prý "pěkné".

Tak pěkné? A to si myslíte, že mě potěší? A že mě potěší, že vy si myslíte, že jsem tak blbý, že mě "pěkné" potěší? Že jsem úplný vůl? Nebo máte všichni oko z kašparovy krávy? To jsem se zas vzteknul! Nic se mi nedaří, jedna malůvka odpornější než druhá a vy se mi ještě pomocí "pěkné" vysmíváte, prašivci.

Já vám hned ukážu, co je pěkné, ne pěkné, co je mistrovské a geniální.

Obraz od pana Quesady. Tak se má malovat akvarel!

Ha! Tady vidíte, jak se to správně dělá! Hle, zde maluje akvarel pan Julio Quesada z přiručky a Španělska, a tak se taky akvarel malovat má. Žádné pinožení s každým stéblem trávy, vše lehce, uvolněně, maximálně stručně. Žádný šosácký realismus, zachycení nálady, prostoru, vše v té nejzkratkovitější formě. Omezená paleta, žádné laciné ohromování sytými odstíny. To nádherné oproštění se od bezvýznamných detailů, ta podřízenost dokonale zvládnuté techniky duchu díla, elegance, šarm, nadhled, esprit, to vše je v tom jednoduchém obrázku. A v mé mazanici? Brrr. Úpornost, topornost, bezduché vykreslování bezvýznamných podrobností, obraz je přetížený nedůležitými věcmi, důležité neobsahuje žádné, atmosféra fuč, paleta nahodilá, zkažený papír, vychlastané víno a nervy v prdeli. Tak teď vidíte, jak se to má dělat a už žádné "pěkné" nechci vidět, sic se neznám.

Úterý 25Ukecaní malí vrazi

*Spadla flaška do skeneruHa ha, výchova začíná nést ovoce. :-)

Vitásek se směje Pandoří brebtavosti, protože má naivně za to, že jest to výsledek špatné výchovy a že jeho šklebák, až jej Ohava vrhne, bude mlčenlivý, jen občas pronese dlouhé souvětí prošpikované moudrostí a pak se opět pohrouží v zadumání. Jenže to je blbost, tak užvaněné jsou všechny děti, třeba Kakofův Filípek, ten od rána do večera ustavičně mele o krokodýlovi v počítačové hře, jak skočil z jedné plošinky na druhou plošinku a pak na třetí a pak zpátky na tu první, a Kakofovi z toho taky třeští hlava, jako mně. Jediné děti, které ve třech letech nemelou stále pantem jsou děti retardované, avšak ani ty nejsou žádná výhra, protože místo řečnění vyrážejí pořád neartikulované skřeky a to už jsou možná ty hovory lepší.

Slovo "intrinzní" je možná kalk, ale já ho nevymyslel. Znamená totéž, co anglický termín "intrinsic".

Taky je běžné, že se sourozenci navzájem nenávidí, žerou, perou a zabývají se myšlenkami na vraždu. Třeba Pandora, včera prokousla Míně ruku, a já si pak kvůli ní ruku otloukl. Vykládala jedna Blablina kamarádka, jak nechala své dvě dcerky v pokoji. Starší z nich uložila, aby dávala pozor na mladší, aby nestrčila prsty do zásuvky. Z kuchyně pak slyšela, jak starší plánuje:

"Michalka nesmí k zásuvce, strčila by tam prsty… elektřina by ji zabila… Michalka by umřela… a pak už bych měla všechny hračky jenom pro sebe… a maminku taky… to by bylo hezké…"

Matka zpozorněla a šla poslouchat ke dveřím do pokoje, protože usoudila, že bude zapotřebí rychlé akce, až bude starší Mirečka rvát Michalce prsty do zásuvky. Dítě pokračovalo:

"Ale kdyby umřela, tak by maminka plakala… a já bych si s ní nemohla hrát… tak radši ať tam prsty nestrká."

Matka si oddechla, a šla zase vařit, načež se ozvala strašná rána, v bytě vypadly pojistky a z obýváku se vyvalil oblak kouře a zápach spáleného masa.

V čem má ale Vitásek pravdu, je víno. Obvykle kupuji buď krabčák, nebo ve stánku U hrocha laciné víno podivného zápachu v láhvi od minerálky. Není zlé, pít se dá, se Spritem je vysloveně dobré. Vitásek se však nad mým labužnictvím pohrdavě šklebí a tvrdí, že mám zálibu v pití splašků, on je jinačí znalec, jezdí do sklípků a odtamtud vozí známkový jabčák, do kterého napadala omítka. Tedy on tomu říká jinak, ale chutná to tak. Ale dnes jsem se rozšoupnul, zabrousil jsem do obchodu, kde mají vína mnoho a zakoupil láhev něčeho, co se jmenuje "Modrý portugal". Koupil jsem to hlavně proto, že na nálepce je nahá ženská a že jde o víno suché, což je opak sladkého, a mně přijde, že drsňáci by neměli pít nic sladkého, to je pro baby. A vskutku, víno je znatelně lepší, než hroší nebo krabicovité, snad se z něj ani nepobliju, zvlášť když ho naředím Spritem.

No tak teda ne, pravda je to jenom po to "šla zase vařit".

Pondělí 24Ve vodě

Ve dne je sice patnáct stupňů, ale v noci mrzne. Uprostřed přehrady je stále led, jen u břehu je volná hladina, místy i padesát metrů široký pruh vody. K plavání to stačí, avšak voda je studená, brrr, po pěti minutách to vypadá, že půjdu ke dnu. Zpátky na břeh se dohrabu z posledních sil. Kdepak, žádná čtvrthodina jako kdysi v prosinci, jsem na tom dost mizerně. Tak třeba zítra to bude lepší.

Neděle 23Moc práce

Píšu dopis sestře a na web proto nemám čas.


 

Mezi Maršovem a Právkovou, čtvrtá verze. Už to prokleté místo nechci ani vidět.
Sobota 22Z Bítýšky

Veverská Bítýška je městys, ležící na konci brněnské přehrady a na konci Veverské Bítýšky leží fabrika. Továrna je základnou teroristů, pod nápisem Hartmann-Rico sloužícím k oklamání mezinárodní veřejnosti se vyrábějí spóry antraxu eňo ňuňo kvality, prvotřídní jakostní pravé neštovice, yperit v rodinném balení a spousty dalších dobrot. Že to není pravda? Však počkejte, to je jen otázka času. Že je to přímo blbost? Aha, takže vy straníte teroristům? Zas jeden co stojí na chodníku! Nejste nakonec sám terorista? Jakže se to jmenujete? Zní to dost arabsky, se mi zdá. Podezřele dost hodně arabsky.

Jsem úplně zničený, v posilovně jsem vybenčil se stopětadvaceti mizerná tři opakování, tak jsem šel radši cvičit záda, v zádech mi ruplo, sotva jsem se doplížil domů. Celou noc jsem skučel. Proto dnes na sport kašlu, zotavím se nenáročným výletem. Z Bítýšky je to do Bystrce po značce asi dvanáct kilometrů, to s Pandorou hravě za čtyři hodiny urazíme, sice ji z toho deset ponesu na zádech, ale to nevadí, na to už jsem si zvykl. Na co jsem si ale nezvykl je to její brebentění. Mele pantem, pořád, bez ustání, den za dnem, ráno se probudí a spustí a večer skončí až když usne. I ze sna mluví. A ke všemu stále větší nesmysly. Nese se, kouká kolem a pro sebe si drmolí:

"Klády. Na kládách já si nesmím hrát. Nikdo si nesmí hrát na kládách. Ani tatínek si nesmí hrát na kládách. Ani maminka si nesmí hrát na kládách. Ani Mína si nesmí hrát na kládách. Ani myška si nesmí hrát na kládách. Klády by spadly a rozmačkaly by Pandulku. I tatínka by rozmačkaly. I maminku by rozmačkaly. I Mínu by rozmačkaly. I myšku by rozmačkaly. Ale já uskočím, až budou padat, klády se povalí, bum křuch prásk. Klády se povalí do vesnice, porazí stromy, rozboří domy. Domy spadnou a všechny rozmačkají. My se na to budeme dívat. Tatínek, maminka, Mína, myška a já. Na kládách já si nesmím hrát."

Pořád dokola.

"Pandoro, nemáš žízeň, nechceš se napít?", nutím jí láhev s čajem. Když pije, nemluví, obojí najednou neumí. Zatím. Jenže dopije a vesele pokračuje.

"Musím pít čaj, musím pít hodně čaje, maminka to říká. Musím pít hodně moc čaje, celý litr. Dva litry, pět litrů, milión moc litrů čaje. Vypiju čaj. Vypiju móóc litrů čaje. Pak budu čurat, hóódně čurat, pššššš a pšššš, tak budu moc čurat. Všichni budeme čurat, tatínek, maminka, Mína i myška. Pššš a pššš. A budeme z čaje blinkat. Blinky blinky blinky. Všichni budou blinkat. Tatínek bude blinkat, maminka bude blinkat, Mína bude blinkat i myška bude blinkat. Budeme čurat a blinkat. Pššš a blinky blinky a pššš a blinky blinky. A budou záplavy. Blinkání poteče do vesnice, čurání poteče do vesnice. Zaplaví stromy i domy. Zátopa. My se na to budeme dívat. Tatínek, maminka, Mína, myška a já. A pak v tom budeme plavat."

"Pandoro, mlč už! Aspoň chvilku!"

"Už mlčím. Tatínek chce abych nemluvila. Tatínek se zlobí. Všichni musíme mlčet. Maminka musí mlčet, Mína musí mlčet…"

Příšerné děcko. Zcela zničený docházím do Žebětína, vrážím do hospody. Dám si pivo. Ještě jedno pivo. A budu čurat. A budu blinkat. Blinky blinky a pšššš….

Pátek 21Jak vyzrát na květinářku

Sedíte s ženštinou v hospodě, po šestém pivu ztratila dáma už notně ze své intrinzní ohyzdnosti, i vám se nálada zlepšila, když v tom rána, dvéře letí, do podniku vchází květinářka, náruč plnou drahé zeleniny. A je po náladě. Hrůza, panika, co teď? Nikdo nechce kupovat pometla za kupy peněz, jenom toho piva co by za to mohlo být, taková zbytečná věc! Ale když nekoupíte, ženská se na vás našňupne, za lakomce budete. Co si jen počít? Snažit se nasoukat pod stůl? Pitomost. Jít na záchod? Hovadina, však ona si na vás květinářka počíhá, i kdyby měla hodiny čekat, takové úskoky dobře zná. Navíc na záchodě už je narváno, že už se tam další člověk v žádném případě nevejde. Donedávna jsem měl za to, že jediný rozumný přístup je odepsat v duchu se skřípěním zubů stovku, zakřičet radostně "Skvělé, květiny, na ty jsem právě myslel!", vrhnout se k prodavačce dokud stojí u vchodu, zakrýt ji tělem a zakoupit tu nejohyzdnější a hlavně nejlevnější kytku, jakou má. Člověk je za džentlmena, ženština je spokojená, a znáte to - dej krávě do držky, ona ti dá do dížky.

Jenže dát stovku za pár lodyh, co se dají zadarmo narvat kdekoli na louce nebo nakrást v libovolném množství na hřbitově? To rmoutí, to bolí. Proto jsem vyvinul úskok zvaný "Howadooří protikvětinářská lest". Zmerčíte v lokále podomní obchodnici a ihned, bez váhání, přecházíte do protiútoku. Zařvete směrem ke své dámě:

"Květiny! Miluju květiny! Že mi koupíš kytku? Já je prostě zbožňuju, tu vůni, ty drobné kvítky, okvětní plátky, bez květin nemůžu žít, no tak, nebuď lakomá, že mi ji koupíš, stačí třeba pět růží, nebo sedm. Nebo na mě chceš šetřit? Nestojím ti ani za tu pitomou kytku? Já to věděl, Monika to o tobě říkala, že nejsi nic než škrťa."

A je to! Tak se na to musí. Neutratíte, získáte pověst citlivého muže a příště až přijde květinářka, vytratí se dáma nenápadně na toaletu.

Čtvrtek 20Na sračky

Chocho prý je hotový, vyřízený, vyždímaný, síla v něm žádná není, hotová mátoha. Já jsem na tom stejně, ba, hůř. Chocho, ten za to alespoň něco dostal, pětadvacet kilo sádla, to já nemám nic. Chocho se pořádně najedl, a jistě mockrát, než to nabral, a co sněd, to už mu nikdo nevezme, já se nenajedl, jenom hlad jsem celý život měl a stejně jsem na sračky. Sotva se ploužím. Vlastně už se ani neploužím, sedím sklesle na židli, zírám netečně do zdi a chce se mi jen spát.


 

Mezi Maršovem a Právkovou, třetí verze. Čím dál tím hůř.

 

"Nespi, nekňubo", šťouchá do mne bezcitná Blable, "nemáš co na práci? Vezmeš děcko na písek. Tam žádnou energii nepotřebuješ, sedneš si na lavičku a budeš jenom dohlížet. Tumáš kyblíček, lopatičku a ať už tě tu nevidím."

Pandora mne vleče na písek, do báboviček je celá divá. Sedím schlíple na lavičce. Aspoň že to slunce svítí, zahřeje mé staré kosti, však už mnoho jar neuvidím, prohání se mi hlavou chmurné myšlenky.

"Tatí, podívej se jakou mám bábovku", kvílí Pandora.

"No jo, no jo, je úžasná", huhlám nevšímavě. "Neotravuj se zasranou bábovkou, nech mě v klidu chcípnout, fakane", myslím si přitom. Avšak klidu na pískovišti mnoho neužiju, záhy si ke mně přisedá obtloustlá mamina.

"Tak dneska jste nafasoval dítě vy?", hlaholí bodře, "To máme dneska hezky, že, jaro, co já se ho načekala, ach."

"Hm", odpovídám vtipně a hlavou se mi honí: "Drž hubu, ty poďobaná tlustoprdko, strč si to smradlavé jaro do své špinavé…"

Ani jsem to nedomyslel a už si z druhé strany přisedá druhá kravka. Těhotná jak prase, jednou rukou si drží břicho zvící středního cepelínu aby jí neuletělo a v druhé táhne otep jakýchsi letáků.

"Podívejte, co mám", strká mně i první mamině do obličeje papíry, "přišly prospekty ze supráča! To si počtu, to já ráda, vezměte si taky."

"Kurva, nebýt takový slabý, tak jí na místě prokousnu krk", říkám si. Druhá baba si bere letáky a za chvíli se střídavě z obou stran ozývají výkřiky:

"Hele, tři a půl kila prášku za pět stovek! Toho musíme koupit víc!"

"Uzená stehna za šedesát, to je báječné!"

"Basa limonády za sedmdesát, koupíme plný kufr! Hned tam pojedeme, ty letáky, to je skvělá věc."

"Tatí, pojď si taky uplácat bábovičku!"

A tak jdu, pořád lepší než poslouchat reklamou rozvášněné čubky. Dřepím zhrouceně na písku a plácám bábovku. Plác plác, to jsem dopadl.

Středa 19Blable v akci

Hehe, že prý mám být akční, hodně historek nabitých dějem sem napsat? Zrovna dneska by to šlo, jelikož se něco konečně přihodilo a byla to legrace, ještě teď se chechtám, když si na to vzpomenu a když mě vidí Blable, jak se směji, tak dobře ví, že je to na její účet a je vzteklá a buší nádobím. Sem ale asi nic nenapíšu, protože by mi nikdo nevěřil, co zas vyvedla.


 


Za Žebětínem

 

Místo toho sem dám nový obrázek, abyste mi jej řádně zkritizovali, jako jste zkritizovali ten včerejší, protože jste jej zkritizovali správně a podnětně a teď konečně sám vidím, že strom je malinkatý a už taky vím, jak obraz namaluji znovu a bude úplně fantastický, to uvidíte. Jenom na žebříku trvám, protože ve skutečnosti tam žebřík byl, a když už se s ním někdo dělal, tak já jej o to nemůžu připravit, aby se jeho perným úsilím vydřený žebřík nestal věčným v díle slavného malíře.

Včera to nakonec dopadlo všecko úplně jinak, na kole jsem se projel, i když jinam, než jsem chtěl. Když se zhroutil kompilátor a já se dosyta vytancoval, zjistil jsem, že se nepokazil jen tak obyčejně jak to tuctové kompilátory dělávají, ale zgruntu a vzal s sebou i kus disku a Windows úpěnlivě volala, abych je více netrápil, že potřebují odpočinek a rychlý zásah programu Checkdisk. I spustil jsem Checkdisk, ten se vrhl do kontroly a opravy disku, chroupal data co mohl, všecky sektory prohlížel zepředu i zezadu a po dvou hodinách se dopracoval k deseti procentům díla. Mají tvrdou práci, tyhle Checkdisky.

Piju kafe, maluji obrázek, občas mrknu na monitor a pojednou zas zvoní telefon a zas šéf.

"Tak co, už to máš opravené?"

"Kdepak, a hned tak to nebude, zhroutil se disk, ještě nejmíň tři hodiny se bude opravovat, pak dvě hodiny překládat a pak se teprve dostanu k práci."

"Uááááá! To snad ne! To musí být hned!"

"Hned to nejde, nemůžu opravovat chyby když mi nefunguje počítač."

"Tak přijeď na firmu, opravíš to tady. Už ať jsi tu, nevykládej, že se ti nechce! Máme tady dvě Indky, jistě jsi zvědavý na Indky, když chybu opravíš, představím tě Indkám!"

"Indky? Proč jste to neřekl hned ráno? Za hodinu jsem tam. A není to nějaký vtip?"

"Není, jen už pojeď. Jsou to programátorky, jedna se jmenuje Čatní nebo tak nějak a druhá je malá a tlustá."

Bleskurychle tahám ze sklepa kolo a už se řítím do práce, trolejbusy mi uhýbají z cesty, protože o Indky nesmím přijít. Navíc programátorky. Programátorku jsem viděl v životě jenom jednu. Je pravda, že po jejím spatření jsem, jako všichni ostatní, už žádnou další programátorku vidět nechtěl, ovšem programátorky z Indie, to musí být něco dočista jiného, samé sárí a vonné tyčinky a bůhvíco.

Na firmě koukám, a vážně, sedím tam dvě Indky, ale nemají ani tyčinky, ani sárí, mají kalhoty a civí do monitoru. Jedna se jmenuje Čatní nebo tak nějak, druhá je menší a tlustší. Jsou prý z Mádrásu. Hm, ani břišní tance nepředvádějí… to zas bylo povyku pro nic! Ale hnědé jsou a mají velká oka, i černé vlasy mají, aspoň něco. A když na ně člověk kouká, tak se hned vidí v letadle do Indie nebo Nepálu nebo Bangladéše, ony i tak asijsky voní, hned bych si je očuchal, kdyby to nevypadalo tak blbě. Šéf se mě ptá, jestli letos pojedu do Asie, ale já nepojedu, což mne naplňuje rozmrzelostí, tak radši opravím chybu a jedu zas domů.

A přece o Blabli napíšu, co vyvedla, ať se vzteká.

Po desáté večer sedím u počítače, je klid, programuji, sepisuji různé bludy, a v tom slyším z kuchyně děsné rány, třískání dveřmi a sprosté nadávky. Chvíli přemítám, jestli se mám jít vůbec podívat, co se tam děje, ale nakonec přeci jen vykouknu. Uprostřed kuchyně stojí Blable a vypadá jako kdyby tábořila na smetišti. V hlavě jakési papírky, smrdí, na zádech má přilepené slupky od brambor. Ve tváři výraz krajní zuřivosti a jakýsi šílený svit v očích, až jsem ucouvl. Pomátla se, napadá mě, popadne dranžírák a půjde po mně! Zachraň děti!

"Co tak čumíš, mamlase!", soptí.

"Co se ti stalo, proboha?"

"Ale co by se stalo, nic se nestalo, všecko je v nejlepším pořádku, však vidíš, vysprchovala jsem se, hlavu jsem si umyla, jsem čistá, upravená, čisté šaty mám, celá voním… nevidíš?!", vříská Blable.

"Ne, vypadáš jak vysloužilý popelář."

"To je všecko kvůli tobě!"

"Kvůli mně?!"

"Jo. Kdo nevyhodil koš?! Ty. Koš je plný, ty jsi líný, věčně zalezlý u počítače, koš nevyhodíš. Tak jej chci vyhodit sama, protože za mne to nikdo neudělá, na mě stojí celá domácnost, bez tebe bychom umřeli ve špíně…"

Napadá mě, že ona už s tím, zdá se, začala, ale raději nic neříkám, protože Blable na mě zjevně vidí, co mi táhne hlavou, a já zas na ní vidím, že se na mne vrhne s vyceněnými zuby, jestli to řeknu.

"Tak vytahuji sáček z koše a rup, sáček praskne a vysype se do kbelíku. Beru tedy celý kbelík, jdu ven a sypu ho do kontejneru. Jenže jak je těžký, vyklouzl mi z ruky a spadl dovnitř. Leží na dně, daleko, natahuju se jak můžu, ale stejně na něj nedosáhnu, hledám kolem nějaký klacek, kterým bych jej vyšťárala, ale nikde nic, jenom bedničku jakousi ohavnou tam kdosi pohodil. Co se dá dělat, beru bedničku, stavím se na ni, zas se pro koš natahuju, pořád je daleko, bednička udělá křup a já letím po hlavě do kontejneru. Jestli mi řekneš, že je to proto, že jsem tlustá, tak tě vezmu válečkem, já do tebe vidím!!! Válím se v popelnici jako ten nejhorší ožrala, všude samé odpadky, špinavá jsem jak prase a víš co mi to dalo za práci se dostat ven?! A to je všecko kvůli tobě, ty budižkničemu, odteď budeš vynášet odpadky ty a jak cekneš, tak ji máš!"

Úterý 18Už jsem taky zdrápaný, jako ty, Bětuško

Probudím se, vpotácím se do kuchyně, Blable na mě civí a křičí:

"Co se ti stalo? Co to máš s obličejem?"

"Nic víc než každé ráno, nevřískej."

"Jen se podívej do zrcadla, jsi celý podrápaný! Utekla myš? Nebo se ti něco zdálo?"

Koukám do zrcadla, a opravdu, ve tváři mám šrámy, jakési drápance. Myš ale sedí ve svém pelechu, o tom, že by se mi něco divokého zdálo taky nevím, tak kdo mě to podrápal? Vampýr jakýsi tajemný, musím jíst víc česneku. A taky si dám inzerát, tady je:

Inzerát. Nerozumíte? Pak není pro vás.

Drápance na kole nevadí, proto se dnes dopoledne drobátko projedu, žádná akutní chyba v programu není, postačí dát se do práce až k večeru. V tom zvoní telefon, a on to šéf:

"Strašné! Cos to zase vyvedl?! Nic nefunguje, všecko se hroutí, uživatelé se sem řítí po dálnici v bagru, opice skáčou po stropě, okamžitě ihned bez váhání v tu ránu to musíš opravit, hned teď už fčil makéj děléj programůůůůj!"

Aha, tak to se asi dnes dopoledne drobátko neprojedu.

Mezi Maršovem a Právkovou, druhá verze. Cosi mi v tom obrázku vadí, ale nevím co.

Poprask kolem ADSL stále neutuchá, lidé na ulicích si vyprávějí o ADSL, důchodkyně táhnou z obchodů plné konzervy ADSL, z mraků prší ADSL, ADSL je všude. Jenom u mne ne. Zaplatil jsem, dokonce mi přišel i děkovný mail, a teď prý mám čekat. Jak dlouho, to se v mailu nepraví. Čekám, čekám, až mi z toho píše Michal Brožek.

Michal Brožek (08:31 PM) Cau, tak uz mas ADSL?


Howadoor (08:31 PM) Ne, a ty?


Michal Brožek (08:32 PM) Objednavam, ale nejdrive musim zrusit ISDN.


Howadoor (08:32 PM) Ja mam objednano, zaplaceno a cekam na montery


Michal Brožek (08:34 PM) U ktere firmy?


Howadoor (08:34 PM)

ipex


Michal Brožek (08:35 PM) Jak to vychazi cenove? A jak to ze uz jsi to zaplatil, kdyz nic nemas….


Howadoor (08:35 PM) 1680 zrizeni, prvni mesic zadarmo, pak asi 1498 nebo tak nejak


Michal Brožek (08:36 PM) I s DPH predpokladam…


Howadoor (08:36 PM) Jo


Howadoor (08:36 PM) A ty?


Michal Brožek (08:37 PM) No asi u telecomu…. Ale az v dubnu.


Howadoor (08:37 PM) Tvrdili ze to bude do mesice, ale cert jim ver


Michal Brožek (08:37 PM) Ted jeste bude chvilku trvat nez mi zrusi ISDN.


Michal Brožek (08:38 PM) Jo hledal jsem na inetu vsude, ale nikde nepisou presne kolik dni to bude trvat….. hruza, mam takovy dojem ze ti co budou prvni budou pokusni kralici-))


Michal Brožek (08:41 PM) U Telecomu tvrdi, ze do 12ti dnu od objednavky se ozve technický pracovník aby domluvil detaily. No uvidime jak dlouho bude trvat než mi provedou změnu linky na normalní.


Howadoor (08:41 PM) Do dvanacti dnu, aha, tak to uz by tu meli davno byt, hajzlove


Howadoor (08:42 PM) Ve smlouve je, ze kdyz to nezmaknou do triceti dnu tak ze vraceji prachy


Michal Brožek (08:42 PM) Kolik jim zbývá dnů?


Howadoor (08:42 PM) Presne nevim. Asi tak ctrnact


Michal Brožek (08:43 PM) Tak to uz je kazdou chvilku….. mám ti vyřídit od Jirky, že ti drží palce-D


Howadoor (08:44 PM) Stejne tomu neverim


Michal Brožek (08:45 PM) čemu? že ti vrátí prachy? To samozřejmě nevrátí, proč by to taky dělali. Nabalit se a tradá za kopečky-)


Howadoor (08:46 PM) Nevěřím ničemu. Ani Ipexu, ani ADSL, možná žádné ADSL ani neexistuje


Michal Brožek (08:47 PM) Typické… samozřejmě že neexistuje, je to jenom výmysl stejně jako banány nebo čokoláda


Howadoor (08:48 PM) Možná mi zruší i dial-up. Jasně, nejenže zruší, ale budu platit milión pokuty za to, že jsem neohlásil, že mám modem.


Michal Brožek (08:49 PM) A určitě nemáš ani správný telefon, jo je to jasné. Já být tebou tak toho technika ani nepustím dovnitř. Nebo možná ještě lépe, až to uvidí a začne vypisovat ty pokuty tak ho přetáhni tím telefonem a schovej do komory….


Howadoor (08:50 PM) Odprásknu ho hned z balkónu jak vystoupí z auta


Michal Brožek (08:52 PM) Já si stejně myslím, že tě potom budou honit aby tě chytili a ty se budeš muset schovávat někde v horách ve stanu nebo raději nějaké zemljance a nakonec tě sežerou vlci ze slovenska…. a to všechno kvůli nějaké mé hlouposti s ADSL. (které navíc nikdy nikdo vevidel natoz aby to chytl do ruky nebo okusil jak to chutná)


Howadoor (08:53 PM) Tak nějak to dopadne, ale já s tím počítám a už mám na kopcích zakopané zásoby.

Vidíte kam to vede, skrz ADSL se člověk ještě stane psancem. Do prdele, překladač se zhroutil, kurvadrát, teď budu jenom řvát a řvát a kolem stolu shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy shimmy tancovat.

Pondělí 17Vaculíkova ouška

Článek od Aleny, prý z roku 1943. Dnes už Alena podobné články nepíše.Alena poslala článek ze starých novin, když prý nemám co dávat na web, tak teď už mám.

To je pěkné, ale teď abych zas napsal hromadu textu, aby jej bylo na výšku tolik, kolik je toho článku! Medvědí služba. Ale co, napíšu na oplátku zas o Aleně.

Napíšu, jak je rafinovaná. Byly doby, kdy všem vnucovala díla Ludvíčka Vaculíčka, do nebes ty knihy vychvalovala, líčila je v úžasných barvách, jak jsou plné divokých, dramatických příběhů s tygry, mimozemšťany a lidožravými chobotnicemi a až do poslední stránky nikdo netuší, kdo je vrahem. Lidé - včetně mne - na její řeči naletěli, sem tam si nějakou Vaculíkovu knihu vypůjčili a dopadli tak, jak vždycky dopadnou moulové, co věří reklamě. Jedině to s tím vrahem byla pravda, kdo to byl netuším ani teď.

Zdeptáni přestali si lidé inzerované spisy půjčovat, nikdo už nedbal Aleniných ód, i když se ve vršení superlativů překonávala. Alena se vrtěla nespokojeně za svým knihovnickým stolkem a ohryzávala si nervózně nehty, protože cítila, že krach spisovatelův se neodvratně blíží. Přijde čtenář, položí na stůl hromádku vybraných knih, Alena z nich vybírá lístky a mručí si pod fousy:

"Detektivka… kuchařka… sci-fi… kde je Vaculík? Tady? Ne, zas detektivka… blboun negramotný… a tohle, že by přece jen? Grrr, Arthur Hailey, jak tohle může někdo číst, jak si někdo může dovolit nevypůjčit si ani jednoho Vaculíka, to je drzost, jak ten chlap pitomě čumí, aby nečuměl, bez Vaculíka…"

"To je všechno?", ptá se pak zuřivě .

"No… ano", pípne nesměle čtenář.

"A Vaculík nic?!"

"Snad až příště", hájí se chlap a couvá z knihovny.

"Příště příště! Všichni říkají příště! Já vám ukážu to vaše příště! Já vám předvedu jak se Vaculíkovi říká příště!!!", vzteká se zdivočelá knihovnice, buší pěstí do stolu, stěny knihovny se otřásají a čtenářové v děsu prchají.

Násilím však mnoho nezmohla, proto se uchýlila s pravou ženskou rafinovaností k ďábelské lsti.

Ludvík Vaculík nedávno vydal svou další knihu, jmenuje se Loučení k panně a Alena zavětřila novou příležitost. Místo výhružek typu "kdo nečte Vaculíka, ten za to tvrdě zaplatí", trousí zpoza stolku mezi čtenáře milé promluvy, provázené sladkými úsměvy úskočného plaza.

"Vyšel nový Vaculík", broukne jen tak mimochodem Alena. Čtenářové sebou trhnou a schovávají se za regály.

"Nebojte se, my už ho nebudeme kupovat", chlácholí je knihovnice, "kdepak. Já si tu knihu koupila sama, už ji mám doma měsíc a pořád ještě nejsem v polovině. Vůbec se to nedá číst."

"Nedá?!", diví se lidi. Odkud takový obrat?

"Nedá, je to hnus, opravdová odpornost. To je sbírka těch nejnechutnějších prasáren, jaké jsem kdy viděla, a spoustu jsem jich ani já, ve svém pokročilém věku, neznala. Samé zvrhlosti, sexuální deviace, a jak on vám to popisuje! Všecko úplně naturalistické, a ty uslintané výrazy, no já se vždycky stydím, když to čtu, přečtu si jednu stránku a nemůžu dál, jsem úplně zpocená z toho všeho. To už ani není pornografie, to je něco mnohem horšího. Měli by tu knihu zakázat, fujtajbl, to nepatří lidem do rukou! Jak ono vám to se mnou cvičí, hlavně tady dole, já to asi ani nedočtu, vždyť ten chlap je úplný úchyl!"

Kolem knihovnického stolku je rázem plno, čtenáři lačně zírají na Alenu.

"Co je tam třeba tak hrozného? Víte, že byste nám to popsala, abychom si udělali představu", prosí tlustá paní.

"A obrázky, jsou tam i obrázky?", dychtivě poskakuje zakrslý čtenář Aleš.

"Ne, kdepak, to nejde, ani názvy kapitol vám nemůžu říct, já bych se styděla, studem bych se propadla, to by nešlo", odmítá Alena, "Slibuji vám, že Vaculíkovo Loučení k panně, vydalo nakladatelství Atlantis, Brno 2002, 256 stran, knihovna nikdy, za žádných okolností nekoupí a já se zasadím, aby ji v našem městě neprodával ani jeden knihkupec, takový slizký brak co jenom kazí lidi."

"To nemůžete!", řvou čtenáři jeden přes druhého, "To je cenzura! Platíme poplatky! My chceme Vaculíka! Jdeme za ředitelkou, to bychom se na to podívali! Va-cu-lík, Va-cu-lík!"

Lidé běží za ředitelkou vymáhat prasáckou knihu, Alena sedí za stolkem a spokojeně se culí. Vaculík půjde na dračku.


*Takze jsi tam vlastne obslehl jenom nadpis. Fajn, najdi v originale i zbytek, uz vime jak na to, desne rad bych se naucil i za cenu vobkresleni ty krysi usi :o)

Egi

Připojuju se …taky bych rad viděl jak se píše ouško krysí…. budu s tím blbnout babam hlavy…. už teď jim říkávám že mají ouška jako lasička :-))

burmajones

Samozřejmě, že jsem do obrázku zasadil jenom nadpis, vždyť překlad básně Datlovník v meruňkovém sadu má víc než jednu stranu, jak by se mi to tam mohlo všechno vejít? A navíc v knize ani víc než nadpis není, copak si myslíte, že čtu čínské básně v originále? Vlastně… aha… jestli si to vážně myslíte, tak bych vás měl spíš nechat při tom. No nic.

Ale poradím vám, jak ke krysím ouškům přijít. Lapíte jednu menší krysu…

Oslnění, akvarel, zhruba A3

 

Přemýšlel jsem, jak bych do obrázku vkomponoval texty vlastní, nebo alespoň dle vlastního výběru. Latinka je ohyzdná, nepřipadá v úvahu, čínsky nikdo ze známých neumí. Ale počítač umí čínsky! Existují přece internetové překladače z angličtiny do čínštiny, samozřejmě do čínštiny tradiční, jiná nás umělce nezajímá. Sepíšu veršík, mrsknu jím do překladače a v tu ránu mám čínskou básničku, stačí jen obkreslit.

Howadoorův čínský verš

Proto kdo stále touží po krysích ouškách, nechť zkusí třeba "little ears of rat".

Neděle 16Ještě datlovník

**Howadoore neviem odkial mas ten preklad cinskej basnicky, ale zrejme chtivy tlmocnik v tom videl viac ako bolo treba… moja cinska spoluziacka tvrdi ze 'basnicka' hovori toto:

v zahrade medzi slivkami stoji datlovnik

(ovocie co mi ukazuje na cinskych strankach nepoznam, ona zas nepozna to slovo po anglicky, je mozne ze by to mohli byt datle ale rozhodne nie palma, tak uvidime, este patrame) tak ci tak, sa mi jej preklad zda vierohodnejsi hlavne vzhladom na pocet cinskych znakov. prvy znak - zahrada, druhy znak - slivka, treti znak - v strede, alebo medzi, stvrty a piaty znak - datlovnik(?) je tam

Fíha! Tak ono to funguje! To bych věru nečekal. Básnička se skutečně jmenuje "Datlovník v meruňkovém sadu", ale až doteď jsem vůbec nevěřil, že ty čínské znaky, které u ní v knize jsou, dávají jakýkoli smysl. Beztak to ani žádné znaky nejsou, myslel jsem si. Nanejvýš snad něco jako "Ty přitroublý čtenáři, nauč se čínsky". A on doopravdy datlovník! Kdo by to byl řekl.

Sobota 15Leze žába po žebříku

"Leze žába po žebříku, natahuje elektriku. Nejde to, nejde to… necháme to na léto", recituje Pandora před stánkem u přehrady. Paní se to líbí a chválí ji, chytrá holčička, milá holčička, a ejhle, milá chytrá holčička natahuje ruku a nastavuje dlaň. Umělci je třeba zaplatit, slyšela jsi báseň, naval bonbónek. Paní se směje.

"Ale já nemám bonbónek."

"Kup. Ve stánku mají. Pan prodavač ti dá."

Pandora si ví rady. Ještě loni, když byla malinká a roztomilá, dávali jí bonbónky jen tak, na potkání. Teď už je větší, roztomilosti vůčihledně ubylo, sladkosti od kolemjdoucích přestala dostávat zdarma, i vymyslela trik s básničkou. Funguje, paní se za chvíli vrací od stánku s plným pytlíkem bonbónků a celý jej dává ziskuchtivé recitátorce.

"A dáš mi jeden?", ptá se paní.

"Ty jsi velká, ty bonbónky nesmíš", kárá ji Pandora, "zkazily by se ti zuby."

Mezi Maršovem a Právkovou

Sedíme u stánku a jsem oba spokojení. Pandora chroupe cukroví, já piju pivo a kafe, slunko pálí jak vzteklé. Kolem se motají opilci, jeden z nich se sotva drží na nohou, ale přesto hlasitě vykřikuje, že na kole je třeba jezdit vždy s přilbou, že on projel celý svět na kole a vždy jen s přilbou, že bez přilby nedá ani ránu a ukazuje si na hlavu. Na hlavě nemá nic.

"Ale ty žádnou přilbu nemáš!", smějí se mu opilci zpod vedlejšího stolu.

Chlap se chytá za hlavu. Opravdu!

"Kde je?", kvílí žalostně, "kam jste mi ji dali? Vždyť jsem ji měl, já nikdy nejezdím na kole bez přilby, vraťte mi ji a hned!"

"Jenže ty jsi nepřijel na kole, vole, přijel jsi s náma šalinó!", řvou opilci smíchem.

"A jo", oddechl si bezpečnostní chlap, "fuj, to jsem si oddech. Už jsem si myslel, že mi někdo šloh nejen přilbu, ale i bicykl. Na to si musím dát rum."

Led na přehradě už mele z posledního, ještě týden a můžu jít plavat. Zaplavu si, sedneme si ke stánku, koupím grog, Pandora si zas něco vyžebrá, bude dobře a jaro.

Pátek 14Egiho večírek

Celý den jsem pobíhal po městě, špatně mi bylo, a večer jsem to završil debaklem na Egiho večírku. Zaboha jsem si nemohl vzpomenout na čínskou básničku a pak už se mi ani na nic vzpomínat nechtělo, tak jsem jen tak seděl a mlčky pil kafe s rumem, čímž jsem po třech hodinách zavdal příčinu ke sporu. Část lidí tvrdila, že jsem za celou dobu řekl dvě věty a část trvala na tom, že věta byla pouze jedna, to druhé se za větu považovat nedá, byla to jen dvě nesouvisející slova. Přeli se a přitom po mě koukali, co já na to. Já na to nic a tak se šlo domů. V životě už na žádné večírky chodit nebudu.

Čtvrtek 13Umělecky kálející ženy

To není kálející žena, ale umělecký akt pana TropliseNe ne, mýlíte se, tentokrát nejsem prase a dobytek já, ale jistý pan Troplis. Ten vystavil na serveru Totem

zběsilou multimediální show, z níž jsem si vypůjčil obrázek kálející ženy, ačkoli pan Troplis vehementně popírá, že by zachytil na své umělecké fotografii právě tohle. Navíc vůbec nebyl spokojený s mou kritikou, ba, snad by se dalo říci, že se mu téměř až nelíbilo být nazván magorem. Což mu také něco pobuřujícího k jeho umění připsat, co říkáte?

Středa 12Ouška krysí

Když pastiš, tak pastiš. Akvarel je můj, báseň pana Po Ťü-i.Ze všech ovocných stromů, co v sadech kdy byly,
je datlovník prý nejmíň ušlechtilý.
Kůru vrásčitou jak ruce, mladé snad kdysi,
a listy drouboulinké jak ouška krysí…

Cítíte to? Tomu říkám nářez. "Jak ouška krysí", huh, to píše! Báseň - a to není celé, ono to ještě pokračuje - spáchal čínský básník Po Ťü-i kolem roku 803, z čeho je jasně patrné, jak jsou Číňané daleko před námi, jelikož tou dobou se ve střední Evropě rozkládalo prvohorní moře, nanejvýš na mělčině si pár dinosaurů hrálo s nafukovacím míčem. Daleko odsud, v říši Středu, kráčel po sadu božský Po Ťü-i a skládal verše:

"Datlovník… hmmm… ušlechtilý… vrásčité ruce kdysi… kdysi… co dát na kdysi? Vlysy! Ne, blbost, vlysy ne, kde by se v Číně vzaly vlysy? Taková nehoráznost, vlysy. Dneska mi to vůbec nemyslí. Visí? Co visí? Nic nevisí! Kdysi - visí, to je zas den. Lisy? Lisy?! Proklatý datlovník, ohyzdný, červotočem prožraný! Já tu blbou báseň snad nikdy nedám dohromady!"

Ale že byl Po Ťü-i génis, připadl nakonec na ouška krysí, a já, že jsem rafinovaný, vymyslel jsem záměr jeho báseň ilustrovat. Nejen to, já se ji i naučím a tím se stanu společenským buldozerem, postrachem všech večírků, protože kombinaci akvarelu s básní o hnusném datlovníku vzdorovati žádným způsobem nelze.

Přijdu do společnosti a zařvu:

"Mobily? Digitální foťáky? Ó, vy bando debilů! To jsou všechno úplné trotloviny, o čem se tady bavíte, nyní pohleďte, o čem hovoří vzdělanci! Zde tento okouzlující akvarel mnou stvořený, a tuto báseň umělecky naskenovaná, pojednávající o datlovníku a jeho krysích ouškách, nebo jak to bylo, to je jinačí pokouření než ty vaše plytké historky!"

A budu rázem králem večírku, což akutně potřebuji, jelikož v pátek mám jít do hospody s Egim a jeho kamarády a v hospodě se od člověka očekává, že bude vtipný a hovorný, což neovládám, po Fandovsku zarytě mlčím, tím všechny znervózním a celou zábavu záhy rozvrátím.

Proto na žádné spisky nemám dnes čas, jelikož si musím do hlavy narvat:

A říkám jarním hostům, když jdou kolem něho:
"Dívejte se! Je libo něco ohebného?
Zde prosím větev jívy. Je libo květ hezký?
Pak není nad květy broskvoně nebo švestky.
Když chcete však řádný vůz,
dá dřevo na kola, loukotě,
datlovník."

Fuj. Já se to snad nikdy nenaučím.

Úterý 11Mrtvá sezóna

Chocho bručí, že neaktualizuju, Alena taky nadává, všichni hudrují, ale o čem mám pořád psát? Kalhoty jsem si koupil a jinak se neděje nic, co by stálo za zmínku. Občas namastím nějaký obrázek, ale stejně se to nikomu nelíbí. Vlastně přece jen někomu ano, včera byl u mne Pepa vypůjčit si pornografické filmy, tomu se rákosí líbilo. Jenom neustále trval na tom, že na papír malují jen podřadní mazalové, že bych měl používat plátno jako pravý malíř a nenechal si vymluvit, že akvarelem se na plátno malovat nedá. Nebo dá? To je ostatně fuk, já chci malovat na papír, když byl papír dobrý pro Číňany, bude i pro mne dobrý dost.


 

U zahrádek

 


Na kole jezdím nanejvýš do posilovny nebo do města, a ani jsem sebou poslední dobou nikde nepraštil. Děcka taky nic pozoruhodného nevyvádějí, jenom Minerva se naučila paci paci pacičky, s přihlédnutím k jejímu věku z toho usuzuji, že je poněkud blbá. Alena mi poslala korespondenci s pisálkem Zdeňkem Zapletalem, kterého láká na besedu do knihovny, avšak ani tam není nic moc zajímavého, snad jedině to, že pan Zapletal požaduje za besedu patnáct stovek a Aleně se to zdá moc. Pak má člověk o něčem psát.

Pondělí 10Ťitět těst
Rákosí

"Potřebuji kalhoty, velikost třicet šest."

"Ťitět těst?!", zatvářila se vietnamka vyděšeně, "kolik máte kolem pasu?"

"Osmdesát šest."

"Ahá! To potěbujete kaloty ťitět těst."

"Vždyť to říkám, třicet šest."

"Ťitět těst ťitět těst", brouká si vietnamka vesele a hrabe se v hromadě kalhot, protože je jaro, sluníčko svítí, já mám kalhoty děravé a potřebuji nové a veškeré lidstvo i živočišstvo se raduje, ptáci cvrlikají, brouci klapou klepety, psi pomočují patníky a vietnamky si zpívají.

"Ťu je ťitět těst."

*Na lidi též lezou různé pudy, jako třeba na Alenu, která mi skrz pudy píše maily, v nichž nadává na jistého čtenáře jménem Aleš, že je netýkavka a na mne, že jsem idiot, protože to určitě dám na web. A kromě pudů z lidí též lezou ze země výhonky, vše se brzy zazelená, a nastane čas velké spotřeby zelené akvarelové barvy "zem zelená česká". Musím proto spěchat a než zelenina udeří, domalovat zimní sérii. Už mi chybí jenom dva obrázky.

Kalhoty třicet šest mi sedí, platím 290 korun a uháním na kole domů.

Neděle 9Kulimína

Malá Fatra, 24. listopadu 2002 - pohled ze Suchého vrchu

Z Velkého Fatranského Kriváně

Nemám čas a ani se mi nic nechce. Vitásek chce, abych mu poslal haldy fotek z Fatry a nenechá si říct, že jsou nepovedené. V ledničce vymeteno, brzy budu žvýkat podrážky. Kalhoty stále nemám. Mína se koulí po bytě. Budeme jí říkat Kulimína.

Sobota 8Howadooří léčivá káva

Malá Fatra, 25. listopadu 2002 - Neostrý, špatně exponovaný a ledabyle poslepovaný pohled z Velkého Rozsutce na Stoh

Mám divný pocit. Jako by na mne cosi lezlo. A nejsou to žádné ženštiny z ankety, kdepak, spíš jakási choroba. Ani jsem dnes nešel do posilovny. Ale Howadoor si ví rady, použije jeden ze svých skvělých receptů a hned zas bude čilý. Jestli se o vás také pokouší choroba, spolehlivě ji zažene

Howadooří léčivá káva

Do malého šálku dáme kávovou lžičku instantní kávy, lžičku medu a rozmačkáme jeden nebo dva stroužky česneku. Vše zalijeme vařící vodou, popíjíme a okamžitě cítíme, jak záludný neduh prchá. Léčivou kávu můžeme pít i preventivně, a přidáme-li rum (Joe fernet), získáme vynikající nápoj pro zahřátí.

Pátek 7ADSL u kosa

Malá Fatra, listopad 2002 - Vitásek pod vrcholem Velkého RozsutceVyjel bych si na kole, ale achilovku mám stále zpuchlou, proto místo sportování půjdu do hospody. Do hospody půjdu s Pepkem a Vitáskem, protože tak je to zorganizováno.

Návštěvu hospody organizuje Vitásek, a je to věc náramně složitá. V pondělí napíše, že by šel ve čtvrtek chlastat, ať se ozveme, kdo se přidá. Já odpovím, že půjdu, ať jen řekne kdy a kam. Pepa napíše, že by šel, ale neví, jestli jej žena pustí, ale že žena není doma, tak jej snad pustí, pokud se doopravdy půjde a pustí jej žena. Pepa má rád jednoznačná sdělení. Karel nenapíše nic.

Vitásek vymyslí, že se půjde do hospody u Kosa, v šest hodin. Pepa odpoví, že u Kosa nevaří tak dobře jako u Starého mocnáře. Vitásek se naštve, a začne kvílet, ať do toho Pepa nezanáší jako vždycky zmatky, protože takhle se nikdy nedomluvíme, jde se do putyky u Kosa a basta. Pepa na to, že dobrá, že on hospodu U kosa klidně přetrpí, když jsme na něj takoví, ale že já, Howadoor, se budu jistě hrozně rozčilovat, protože U kosa to nesnáším. Vitásek zuří, prý jsme banda debilů a vykašle se na nás, když neumíme dohodnout ani tak prostou věc, já soptím a nadávám Pepovi, aby mluvil sám za sebe, vždyť jsem jasně prohlásil, že je mi jedno kam se půjde, jen ať mi to oznámí, je mi už všecko jedno, hospoda U kosa nebo U vola, navíc je to rozhodně lepší U kosa než U mocnáře, ale ať se jde třebas i ke Dvořákům, je mi to fuk. Karel mlčí. Vitásek vzteky mlátí hlavou do klávesnice, když píše mail, ve kterém vyzývá všechny kretény, aby už drželi huby a přišli v šest ke Kosovi. Pepa odpoví zprávou, v níž se táže, co je na hospodě U mocnáře podle mne horšího proti knajpě U kosa, a jestli tedy nepůjdeme raději ke Dvořákům nebo do té hospody U vola, tam že ještě nebyl. Karel mlčí.

V šest se nakonec kupodivu scházíme U kosa, jen Karel nikde, nejspíš ve své jamce sedí sám a mlčí. Pepa tvrdí, že alespoň mohl za sebe poslat balíček cigaret, jelikož my ostatní jsme nekuřáci, ovšem když jdeme do hospody s Karlem, rádi si z jeho zásob několik válců zapůjčíme. Dnes, bez dezertéra Karla, budeme nuceni pít zdravě, bez nikotinu. Chlastáme pivo a Vitásek tasí novinku. Vlastně dvě novinky. Nejdříve předvede svůj nový, legračně malý mobil, což mne nesmírně zajímá, a poté přijde s podružnou zprávou, že je jeho žena Ohava gravidní. Tomu se smějeme, pijeme Fernet na zdraví budoucího krkavčího otce a pečovatele o postižené dítě, mroucí v útlém věku a Pepa hodinu drasticky líčí, jaké je strašné peklo starat se o děti.

"Žena bude úplně hysterická, tos nezažil! Sedí doma a zmítá jí komunikační krize! Peklo na zemi, mít děti, kam se hrabe South Park!"

Pepa má bujnou fantazii. Kromě fantazie má též vysněnou stohertzovou třičtvrtěmetrovou televizi a věc, které říká "domácí kino", což je snad cosi jako hromada reproduktorů rozházená všude po bytě. Pepův dlouholetý, takřka životní sen se splnil. Od teď už bude jen ležet uprostřed domácího kina na gauči a přepínat kanály. Pepa odporuje. Prý na jeho televizi se kanály přepínat nemusí, stačí zmáčknout čudlík a na obrazovce je rázem kanálů dvanáct najednou a může se dívat na všecky. Bez namáhavého přepínání. Snad jsem měl raději sedět doma s Blablí a poslouchat její nesouvislé vyprávění o ničem, bylo by mi líp.

Pijeme pivo dál a Vitásek vypráví, jak jeho kolegovi ukradli v tramvaji notebook, který měl přehozený v brašně přes rameno. Jednoduše, přeřízli pásek a než se vzpamatoval, byli pryč. Pepa se vzteká a nadává na ty dnešní pořádky, to dřív nebejvalo, aby byl svět tak zkažený, před sto lety by si nikdo nedovolil krást notebooky, ale to je všecko z těch televizí, lidi na to koukají dnem i nocí a pak páchají zločiny. Ptám se, jestli podíl na zkaženosti světa mají i stohertzové televize, ale Pepa neodpovídá, jelikož Vitásek ukazuje své červené slipy. Pepovi se líbí, což nechápu, co je na nich k líbení, když nejsou s roztomilými kraječkami.

A pořád chlastáme a chlastáme, a až jsme dostatečně zpití, jdeme domů. Pepa celou cestu v tramvaji nadává na poměry totálně negativním dědkovským způsobem, který zuřivě nenávidím. K něčemu je to ale přece jen dobré - doma zapínám počítač, z adresáře vybírám všechny, kdo nejsou Pepa a rozesílám jim děkovnou zprávu. Ó, vy klenoty moudrosti, vybroušené skvosty dokonalosti, jak je to skvělé, že nejste Pepa.


ADSL řádí, o ADSL se všude mluví, všichni žijí jen ADSL. Též na firmě se o ADSL hovoří, přichází lotusák a potulný šmidlal Raštica a ptá se mne:

"Poslyš, co ty si o tom ADSL myslíš? Má to nějakou budoucnost? A jak dlouho to bude trvat, než to zařídí? A myslíš, že to do budoucna zlevní?"

Nevím proč se ptá právě mě, vždyť o tom nevím nic zrovna jako všichni ostatní, má mne snad za věštce? Ale když už se zeptal, odpovím podle svého nejlepšího vědomí.

"Soudím, že ADSL každopádně žádnou budoucnost nemá, jako všecko. To je právě jeho výhoda, že se bude vyvíjet úplně stejně jako jiné věci a tak nebudeš nijak překvapený. Předpokládám, že zaplatíš za ADSL zřizovací poplatek. Následně ti řeknou, že zřízení je možné, ale až po zaplacení dalšího, třikrát většího poplatku, kterým uhradíš náklady vzniklé se zaúčtováním prvního poplatku. Pak budeš muset zaplatit ještě první rok předem, protože bez toho ti ADSL nezavedou. Nato se zjistí, že u tebe v bytě je technicky nemožné ADSL zprovoznit, což sis ale měl předem zjistit sám, tudíž se ti nic vracet nebude, naopak po tobě budou požadovat stornopoplatek a pokutu za odstoupení od smlouvy. Pokud nezaplatíš včas, dají tě k soudu, ten však nikdy nerozhodne, protože zapojovací společnost mezitím zkrachuje. Ještě před bankrotem ti ale její technici stačí odpojit telefon, za jehož znovuzprovoznění budeš muset zaplatit Telecomu, který ti navíc bude tvrdit, že nové připojení není možné, protože do tvého bytu nikdy žádný drát nevedl. Tak nějak se to bude s ADSL vyvíjet, však to znáš."

Raštica je značně znechucený, kroutí hlavou a jde raději za Ondrou.

"To jsou strašné nesmysly, co ty mi k tomu řekneš?"

Ondra se směje: "Prosím tě, nevěř mu ani slovo, jasně, že jsou to blbosti. On má vždycky tendenci vidět všecko přehnaně optimisticky."

A to má pravdu, jsem šílený optimista. Dnes jsem zaplatil za ADSL zřizovací poplatek.

Čtvrtek 6Jasno

Hé, dnes už je zase jasno, člověk je rázem nabit energií, jde kolem obchodu a umázne háček na ceduli. Teď tam budou chodit lidi a chtít uzenou zebru.

Středa 5Šijou se mnou všichni čerti

*Už jsem zase byl kulturní, už zas jsem si hezky naběh'. Tentokrát to nepošlo z mé hlavy, ale z Pandoří. Její matka nalezla na plakátě, že se v kině hraje pohádka, podle to Pandoře pověděla s tím, že se ale na pohádku nepůjde protože se musí doma hlídat Mínu, a že jediný způsob, jak by se na pohádku jít mohlo, je přemluvit toho bručlavého neschopného tatínka. Což se Pandoře s pomocí vydatného řevu záhy podařilo.

V kině Scala se za děti neplatí, tím ale všechny pozitivní věci skončily. Á, vlastně ne, ještě rumové pralinky jsme si koupili. Pak už to šlo ale rychle z kopce. Po plátně poletovali skoro dvě hodiny magorští čerti, slovensky hovořící princezny s předkusem, hrad Pernštejn a bába apatykářka v totálně chaotickém videoklipovém rytmu, který byl sice velmi efektní, ale smysl nedával skoro žádný. Přinejmenším dětem ne. Pandora se každých pár minut vyptávala kdo a co a proč a jak, div nedostala pohlavek, a spát se při tom taky nedalo. Pitomý film. Na plakátech se píše "dlouho očekávaná česká pohádka", docela by mě zajímalo, kdo na ni tak extra dlouho čekal. Ten musel být ale vzteklý, když se konečně dočkal.

Nuda je, nuda a otrava. Venku je zas slizko a tma, a jak je tma, tak jsem bez nálady. Celou zimu jsem otrávený. To je naše rodinné prokletí, že nesnášíme tmu. Táta, ten je v zimě vzteklý a protivný, že se s ním nedá vůbec vydržet. V listopadu, někdy už v říjnu ho to rafne, a nejdříve v půlce března pustí. Já mám výhodu, že bydlím na jižní Moravě, kde je počasí o poznání lepší než u nás u Beskyd, a tak jsem zhnusen životem, vesmírem a vůbec vším jen od prosince do února. Vyjma jasných dnů. Lidé z naší rodiny také většinou umírají v zimě. Když se zima přežije, je další rok skoro jistý. Na rodinném hrobě je vytesáno už asi deset jmen, a jenom jeden člověk neumřel v období od listopadu do února. Ptal jsem se, co se mu stalo, ale nikdo už neví ani kdo to byl. Já sám znal z těch deseti osob osobně jen jednu.

Možná ta jedna výjimka zahynula v tmavém sklepě, když šla pro brambory, nebo se oběsila během vyvolávání fotek v temné komoře.

Úterý 4Nemají

Tak to je skvělé. Jdu do obchodu koupit kalhoty. Ty nejobyčejnější, není na nich nic zvláštního. Baba říká, že nemají, protože můj požadavek je příliš obvyklý, takové kalhoty chtějí všichni, proto jsou vyprodané a nedostanu nic. Vynikající. Když si jdu koupit boty, dostane se mi pravidelně povídání o tom, že má noha přehnaně vybočuje z průměru, proto takové boty nemají na skladě a nedostanu taky nic. Pak nemám mít dusivé noční můry o kupování svršků. A ještě ke všemu musím do práce a budu tam trčet až do noci.

Pondělí 3Ivča vzdělává děti

Zatímco Chocho vládne toliko démonem alkoholu, my, buddhisté velíme celým armádám pekelně krvelačných démonů.Chocho si dělá legraci z buddhistů, což se mu šeredně nevyplatí, jelikož až se buddhisté dožerou, sešlou na něj hrůzostrašnou karmickou tantricko-mantrickou kletbu "paďžambamandbaráthva", která jej bude pronásledovat dnem i nocí a nejvíc, až bude hrát hokej. Hokeje se Chocho bojí nejvíce, zejména hokeje, který má hrát v úterý odpoledne. Prý se na něj smluvili soupeřové a chtějí jej na hokeji zmasit, zmrzačit a dobít, a až bude bezmocně ležet na ledu, rozjezdit jej bruslemi na krvavou kaši. Proto se Chocho třese strachy a píše mi po ICQ, že úterkem Chochoviny končí.

Blable potkala Ivču, a ta se také třásla strachy. Ivča dostala k odpolednímu hlídání svého dítěte také dítě od kamarádky, která se šla kamsi povyrazit, i usoudila, že nejsnazší bude dětem pustit na videu pohádku. Haranti budou zírat na televizi a dají pokoj. Zapůjčila tedy videokazetu, doma ji vrazila do přehrávače, spustila a až v posledním okamžiku, když už odcházela z pokoje, si všimla, že cosi nehraje. Po obrazovce nezačal pobíhat Petr Pan, který byl na obalu kazety, místo něj se zjevilo klubko divoce se zmítajících těl. V půjčovně dostala místo pohádky porno.

Ivča se vyděsila, děti nechala doma, rozběhla se s kazetou zpátky do půjčovny, cestou potkala Blabli a stěžovala si:

"To je hrůza! Kdybych si toho nevšimla, tak děcka ani nemuknou, budou koukat hodinu na porno a jak já to pak budu vysvětlovat?! Pepíček doma povykládá, co mu teta pustila za film, jeho matka si řekne, že jsem zvrhlík a mě zavřou! Kdo ví, jestli si mu to už teď nevrtá v hlavě, i když jsem to hned vypnula."

Nestojí to za nic, celý život mám zkažený, protože se mi rozpadly kalhoty, sešít se to prý už nedá, teď budu muset jít koupit nové a to nesnáším.

Neděle 2Pohoda

MadeiraZ ICQ:

Howadoor (09:01 PM) : Ahoj díže!
Ťapina (09:01 PM) : Zdar plešoune!
Howadoor (09:02 PM) : No no. Tak ty se chceš se mnou vyspat, to je pěkné.
Ťapina (09:05 PM) : To já jsem ti jenom chtěla udělat pěknou domácí pohodu :-))
Howadoor (09:06 PM) : Pohoda je, a taky od včerejška díra ve dveřích, skrz tu pohodu.

Tak se vám to docela povedlo, že? Díra ve dveřích, to už je, panečku, průrazná pohoda. Raději si dávám pozor a nenechávám Blabli aby mi stála za zády, aby nebyla další pohodová díra ve mně. I jídlo pečlivě zkoumám, jestli v něm třeba nejsou rozdrcené kusy skla nebo něco podobně pohodového. Čert mi to napískal, s anketou.

Achilovku mám napuchlou, všichni se mi smějí, že jsem pajda. Na cestu kolem Dachsteinu budu muset ještě hodně trénovat, nebo přemluvit Fandu, aby mě táhl za sebou na laně.

Příbuzní přivezli fotky z Madeiry, všude samé kopce, bujná vegetace a nikdy hnusné vedro. Pojedu na Madeiru? Asi ne, je tam moc turistů.

Venku mrholí, všude se válí lepkavá mlha, ech, i na mě cosi padá, nic se mi nelíbí, a ještě ke všemu program DivX AntiFreeze, který mi poslal Petr Janík, vůbec nefunguje. Filmy se zasekávají stejně jako předtím.

Hehe, psala Alena, že už několik dnů ryje v knihovně ve spisech Jana Nerudy jako prase žaludy, protože jí nejde do hlavy, že by Neruda mohl složit veršík "Slepá láska mizerná je páska". A vůbec, jak to přijde, abych znal z knih něco víc než ona? Beztak jsem si ten nesmysl vymyslel sám a klasikovi nestydatě připsal. Jen si ryj, knihovnice, uvidíme, co najdeš.

Jinak nic nového, jenom z okna spadla žaluzie Pandoře na hlavu. Dobře jí tak.

Sobota 1 

Zprávu o výletu na kole jsem dal na samostatnou stránku.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/