* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Červen 2003

Pondělí 30Z Roháče  na Baníkov

Majka z Gurunu či loď Plejáďanů? Kdeže! Egiho nadnášejí fazuľa s párokom."Fuj, tu to vypadá jak po boji", nadávám v osm ráno, "samá mrtvola, válí se to tady jak zvířata, chrní, po Roháči už dávno skáčou davy turistů a vy tady vyspáváte!"

Joe cosi mumlá, ale aspoň jeví snahu vylézt ze spacáku, zato Egi se zavrtává hlouběji.

"Nespi, chcípáku, hory volají! Spíš skoro dvanáct hodin! Jak, málo?! Spánek zabíjí! Nechrápej, hnípat můžeš v práci a ne o víkendu. To jsi horolezec? Co? Ale měl bys být, od toho jsi tady, ne od válení se! Myslel myslel, tak teď už si to nemysli a polez! Na tom tvém válení není nic posilujícího, to má jedinou výhodu, že teď s Joem půjdeme a k snídani sežereme tvůj trenčiansky párok. Ale pak tě stejně ze spacáku vykopeme, a nalačno poběžíš do kopce, tak si to ještě rozvaž."

Rozvážil, lemrouch, už leze. To aby se člověk snad umluvil, než něčeho dosáhne. Příště na ně budu lít rovnou studenou vodu, jaképak slitování. No! Leze sice ven, ale místo okamžitého a bujarého útoku na horský štít zapaluje tuhý líh a vaří párek! Prý snídaně, teď, když se má lézt na Roháč. Trempík jeden, akorát párkama se ládovat. Svoloč kotlíkářská.

Má zchátralá obuv dostala včera řádně zabrat, na pravé botě je ohromný žralok. Mám s sebou metr náplasti, omotávám špičku, aby žralok necenil čelisti. Snad to vydrží.

Od plesa odcházíme až před desátou hodinou. Egimu párek asi nějak nesedl, otálí a už v sedle na něj musíme deset minut čekat. Já mu to říkal, hladový vlk nejlépe loví, ale on si prostě nedá říct.

"Chlapi, vy jste magoři, nic než magoři", supí Egi, "a já s cvokama nikam nejdu. To jste mi měli říct dřív, že se budou běhat maratóny, že abych šel jinam. Uděláme to tak - já si půjdu svým vlastním tempem, budu si zastavovat a fotit kdy budu chtít, vy si zatím přeběhnete ty vaše kopce a večer se v dolině sejdeme, ano?"

Hm, tak jo, co se dá dělat. Jdeme sami přes Roháč, Egi zůstává vzadu.

Na BystréPřes Ostrý Roháč vede skalnatá cesta, občas je třeba se přidržet rukama. Je tu i několik řetězů, spíše pro případ, že by pršelo a kameny byly kluzké. V podstatě pěkné, zábavné ozvláštnění cesty, nic jiného, za dobrého počasí ani namáhavé, ani nebezpečné. Legrace s německými turisty visícími s vytřeštěnými zraky na řetězech zde moc neužijete, v jejich průvodcích je cesta přes Roháč označena jako "extrémně obtížný horolezecký výstup - jen s horským vůdcem", a tak Roháč prostě přejdete a na druhé straně, cestou na Plačlivé, se posadíte a pojídáte tatranku.

Po tatrance vylezete na Plačlivé, do Smutného sedla, na Tri kopy a najednou jsou tu zase řetězy, kdo by to byl čekal. Nic neříkali, co to jako je, takhle bez varování? Past na turistu nastrojili, řetězy navěsili, stěnu vysokou, kolmou vyrobili, jak to přijde? Člověk se pod nohy podívá, a co vidí, není pro nikoho, kdo mívá závratě, a já mívám závratě, k čertu, pod nohama pět centimetrů skalní římsy a pět set metrů díra, to není vtipné, to mi nedělejte, co ty siroty doma, co si beze mne počnou?

Za řetězy chvíli čekám na Joea. "Nuda, co?", prohodím ležérně, když přijde. Joe je opravdový lezec, smál by se mi, že jsem se bál. Jak jsem tudy chtěl jít v zimě, to vůbec nechápu, musel jsem být naprosto nepříčetný, když jsem to plánoval.

Pak už jenom užším hřebenem na Baníkov a s kopci jsme skončili. Je pozdě, musíme dolů, jestli se chceme sejít s Egim ještě dnes večer. A tak jdeme dolů z Baníkovského sedla a boty se mi rozpadají už úplně, jako by věděly, že teď už můžou, všechno důležité přešly a nebezpečí už nehrozí. Podrážka odpadává na levé i pravé, omotávám boty horolezeckou šňůrou. Ještě, že ji mám, pan Neff by měl radost. A jde se dál. Byly to dobré boty, pohodlné, jenom hodně páchly. Ale komu by to vadilo? Hlavně, že vždycky došly.

A já vím, co udělám, napadá mne. Nevyhodím boty jen tak do popelnice. Vystrojím jim pohřeb, se všemi poctami. Vykopu jámu, sepíšu smuteční řeč, Pandora natrhá kytici polního kvítí a bude funus. Cheche, ta bude bulit! Už mám i konec projevu:

"Uchovejme si tyto ubohé boty v našich srdcích takové, jaké vždy byly - věrné, skromné a oddané. Nechť jsou příkladem nám a všem botám budoucím. Čest jejich památce."

To budu pronášet hrobovým hlasem a slzičky dojatého děcka zkropí nízký rov.

"Nejsi nic než šašek", odtuší Joe, když mu barvitě líčím poslední rozloučení s obuví.

Egi přichází až po osmé hodině. Válíme se u potoka v ústí Jalovecké doliny a tremp líčí, jak jej v dolině přepadl rozzuřený býk, jistě chtěl ukořistit Egiho konzervy s párkem, avšak bystrý Egi se spasil útěkem, párek a fazuľu zachránil, nyní ji na lihu chutně připraví a bude hodovat. Trenčiansky maniak, aj s fazuľou.

Neděle 29Čekání na Egiho
Egiphoto: Na konci Bystré doliny

EgiPhoto: Na konci Bystré doliny

Je ráno, Joe a Egi ještě spí. Prášky na hlavu, prášky na bzučení.

"Vstávej, Egi, bzzzz, bzzzz", zkouším, jestli drogy zabírají.

"Co blbneš, magore", mumlá Egi ze spaní.

"To bzučení, Egi, něco znamená. Takovéhle ustavičné bzučení vždycky něco znamená. Když slyšíme bzučení, musí někdo bzučet..."

"Ti hrabe, ne?"

"...a pokud já vím, bzučet mohou jedině včely. Bzzzz bzzzz, když hned nevstaneš dostaneš žihadlo, bzzzz!"

Je sedm, Egi se neochotně štrachá ze spacáku. Touhle dobou jsme už měli lézt na hřeben, a zatím se to tu válí jak zdechliny, flákači mizerní. I Joe se konečně vzbudil.

"Hm...", říká hloubavě, "já jsem včera trochu raploval, že?"

"Kdepak", uklidňuje jej Egi, "Kdepak trochu."

V Liptovském Mikuláši necháváme auto, autobusem se svezeme kousek za Pribylinu. Jeden právě přijíždí, ale není to ten náš. Vyskakuje z něj banda namol opilých mladíků a úděsným řevem odpočítává "civýýýl".

"Chodte už do piči, nech vás nepozriem", loučí se s nimi srdečně nadporučík.

Za Pribylinou začíná žlutá značka. Vede přímo na Bystrou, kam patrně dorazíme někdy k půlnoci, jelikož nejenže je už devět hodin, že pánové jdou letargicky, jen co noha nohu mine, ale dokonce si usmyslili jakousi snídani. Joe se láduje rybí konzervou a nikam nespěchá, Egi fotografuje kdejaké býlí a že prý si ještě uvaří polívku. To je ale materiál!

Nakonec se přece jen zvedají a jdeme nahoru, dolinou, lesem, tmou, levá, pravá, přední, zadní, pozor, Egi, neupadni! To byla taková říkačka, v dětství, jak šla zvířátka nocí. Na rozdíl od nich my jdeme lesem, podél potoka, a Egimu nehrozí ani tak upadnutí, jako že jej ztratíme. Pořád zůstává vzadu, kuřácké a fotografické pauzy chabě a neúčinně maskuje poukazováním na svou nevýraznou kondici.

"Podívej, Egi", ukazuji hromadu trusu ležící na cestě, "jsou tady medvědi. Zůstaneš pozadu, medvěd tě přepadne a sežere. Přidej trochu."

"Ne, sežerou vás, protože jdete první. Až přijdu já, tak si jenom sytého medvěda vyfotím, an se blaženě rozvaluje na palouku vprostřed vašich ohlodaných kostí. Jen běžte, návnady, když přežijete, počkáte mě na Bystré."

Na konci Bystré doliny už mizí i kosodřevina, zůstává jen tráva a skály. To jsou konečně ty pravé hory, i když jen v miniaturním provedení. Svět zde získává jinou dimenzi, nežli je rozměr důvěrně známého dvorku za domem a stráně nad vesnicí, syrovější, opravdovější, dimenzi takřka kosmickou. Ostrý vítr se proplétá mezi balvany, občas člověku do tváře vhodí hrst ledových krupek. Tam dole, tam je vše lidské, příliš lidské, tady už ne. Oči neodhadnou vzdálenosti, v mlze ztratíte směr i pojem o čase.

EgiPhoto: Z hrebene Západních Tater, mezi Bystrou a Hrubým vrchem

EgiPhoto: Z hřebene Západních Tater, mezi Bystrou a Hrubým vrchem

Sestra do hor nechodí, nemá je ráda, právě pro jejich nekultivovanost a nelidskost. Nelíbí se jí. Co je tohle za stanovisko? Nelíbí, tak tam nejdu. Jako kdyby člověk měl v životě dělat jenom to, co se mu líbí a co ho baví. Blbost! To by nikdo ani gramotný nebyl, protože komu se líbilo chodit do školy? Líbí a baví, to jsou kritéria přežraných zápaďáků. S líbí a baví můžete prožít život nejvýš bezbolestný, ale určitě ne správný a plný. Je třeba dělat, co je třeba, bez ohledu na líbí a baví. Co je třeba, určím já.

Joe šlape jako divý, sotva se jej držím. Je to hrozný namakanec, pořád lozí někde po skalách a jezdí na kole. Chválím jej a slibuji, že jeho výjimečnou kondici vyzvednu na webu. Joe však není nijak potěšen, právě naopak.

"Nic psát nebudeš, sketo, to známe, ty tvoje pomluvy! Jako minule! Napíšeš řádku a dostaneš kramlí."

"Ty máš kramli?"

"Ne, kamarád má. Je mnohem tlustší než ty a já mu řeknu a on tě kramlí naučí, pomlouvat slušné lidi."

"Jak, pomlouvat? Já nikoho nepomlouvám, uvádím vždy jen přesné a pravdivé informace."

"Zzzz, nenech se vysmát! Přesné a pravdivé, to určitě. Jako minule s těma básničkama."

"A neříkal jsi snad, že píšeš básničky? Říkal, tak co?"

"O to nejde, říkal neříkal. Ale tys to celé tak pokroutil, že to dostalo úplně jiný smysl. Jenže to ses přepočítal. Ty sis myslel, že mě znemožníš, když napíšeš, že jsem ošklivý a skrz to balím ženské na básničky, ale ono to dopadlo dočista jinak a já jsem ten, co se směje naposled a nejlíp, břídile nactiutrhačný.", láteří Joe.

"Jsi chtěl aby mě měly ženské za vola, ale ony právě naopak, začaly mi hned psát maily, chtěly mé fotky, pak mě neustále utěšovaly, že jsem krasavec nevídaný, samozřejmě básničky požadovaly, ty je úplně rozrajcovaly, kolem baráku se mi to houfovalo, pořád mi to u dveří zvonilo, musel jsem se s fanynkami zavírat v garáži! Vlastně před nimi, chci říct."

Joe se tak rozvášnil, že na vrchol Bystré doslova vybíhá. Jsou skoro dvě hodiny odpoledne.

"Teď ti za trest zarecituji jednu ze svých lyrických milostných básní", staví se Joe do bohatýrské pózy na vrcholu.

"Ne, prosím, ne, já už budu hodný!"

"Pozdě! Zlomila již mnoho dívčích srdcí a teď vyřídí i tebe. Poslouchej a trp!

Měsíc se plaví na nebi,
tak tiše a tak volně -
slavík si v křoví naříká
tak milo a tak bolně.

To je, co? Budeš ještě pomlouvat?! A ono je to i dál!

Mne zástup písní obléhá
tak tiše a tak volně,
v mé oko vkrádá slza se
tak milo a tak bolně.

Tak co?"

"Tak nic, to jsou Večerní písně Vítězslava Hálka."

"Kurva! Tohle mi nedělej. Teď abych začal vykrádat někoho jiného. Ale co, z těch holek to stejně žádná nepoznala."

EgiPhoto: Před Končistou; vlevo v pozadí Volovec

EgiPhoto: Před Končistou; vlevo v pozadí Volovec

Čekáme na Egiho, cáry mlhy letí údolím, dohlednost je chvíli deset metrů, chvíli deset kilometrů. Dlouho hledíme marně, až pojednou se mraky rozestupují a v dálce na hřebeni, na pěšině k vrcholu vidíme černou pohybující se postavičku. Zřetelně stoupá vzhůru, ale než stačíme rozpoznat, zda je v oblasti pod prvním výšvihem nebo až za ním, mlha nám opět zastírá výhled. Dosáhl Egi vrcholu nebo ne? Tato otázka bude vzrušovat lidstvo příštích osmdesát let.

Egi přichází o hodinu později.

"Dlouho-li čekáte, pánové?"

"Nečekáme žádnou Dlouholi, čekáme lenivého kotlíkáře, co nechápe rozdíl mezi trampingem a trekkingem", vyskakuje Joe.

"Ale ale, snad nebude tak zle", vece smířlivě Egi, "Posedíme, uvaříme něco trenčianského párku a zase půjdeme."

"Co?! Máme zpoždění čtyři hodiny a ty si budeš vyvařovat? Cos tam dole tak dlouho dělal, pálil jednu od druhé, že?"

"To jsem netušil, že nejedu na čundr, ale do trestného tábora", skuhrá Egi, "ani trochu teplého jídla člověku nedopřejí, jenom citýrovat ho a honit jak nadmutou kozu. Nic jsem nepálil, fotil jsem zvířata. Vy běžíte jak magoři, ani nevidíte, kolik úžasné fauny je tu k vidění. Svišti, tlustí, chundelatí a vypasení jak zajíci, zajíci jak medvědi, medvědi..."

"...jako sloni, sloni jako cepelíny a pak ses probudil, ruku v nočníku", vece pohrdavě Joe, "už to svinstvo nehul."

Částečně má Egi pravdu, zdejší "horská pustina" je venkoncem iluzorní. Údolíčko nejvýš kilometr krát kilometr, plné svišťů, myší a ptáků, patnáct minut chůze do hustého lesa. Člověk zvedne zrak a přímo pod sebou vidí Liptovský Mikuláš a Maru. To nejsou opravdové velehory, nejvýš kapesní. Velehory, ale domácí.

Ovšem jen za dobrého počasí. Za deště, vichřice, neřkuli v zimě by už Tatry nikdo nenazval miniaturními. Tam, kde byste šli v létě hodinu, půjdete celý den, kde by  vám to trvalo den, nedojdete vůbec. Hory ukážou zuby, údolí se roztáhnou jako by byla z gumy, hřebeny se prodlouží nevídaným způsobem, vrcholy vyrostou do nebes a děsivě se zašpičatí. Vzdálenost se neměří na kilometry, ale tím, jaké překážky musíte překonat. Odstraníte překážky, svět se smrští, vzdálenosti se zkrátí. Odstraníte další obtíže a další bariéry a nakonec vám ze světa nezbude nic.

Celé odpoledne jdeme po hřebeni, z Bystré na Klin, přes Končistou na Hrubý vrch a až po osmé večer scházíme ze sedla Lopata k Nižnému Jamnickému plesu. Na trávě rozbalujeme spacáky, večeříme, nad námi se tyčí Ostrý Roháč. Čekáme na Egiho.

Přichází až po deváté, beze slova háže batoh na zem, vytahuje spacák a zavrtává se do něj. Žádné jídlo, nic.

"Je naštvaný?", ptám se.

"Je na sračky", odpovídá Joe, "alespoň si to pořádně užije."

Podle děsného chrápání si to Egi užívá skutečně řádně.

Sobota 28Jak se to vezme, Klingone?!

Jiří Wolker: Věci

Miluji věci, mlčenlivé soudruhy,
protože všichni nakládají s nimi,
jako by nežily,
a ony zatím žijí a dívají se na nás
jak věrní psi pohledy soustředěnými
a trpí,
že žádný člověk k nim nepromluví.
Ostýchají se první dát do řeči,
mlčí, čekají, mlčí,
a přeci
tolik by chtěly trochu si porozprávět!

Proto miluji věci
a také miluji celý svět.

Host do domu (1921)

"Jen pojď, starý brachu", promlouvám vlídně k batohu, tahaje jej z komory, "znovu se vydáme na cesty, ty a já."

Takto mile já k věcem hovořím, neb jsem chlapec citlivý, takřka emocionální, a k předmětům si vytvářím osobní vztah. Emoce a vztahy, na to hrozně letí baby. Avšak o ty mi nejde, já to myslím upřímně, a nejsem sám, kupříkladu jistý básník Jiří Wolker složil o batozích a podobných záležitostech verše, v nichž vyzdvihuje kladné vlastnosti předmětů, jako že zbytečně nemelou pantem, neotravují a nevyžírají vám ledničku. Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, tak to tam psal. On byl asi komunista, pan Wolker.

Starý batoh je děravý a potrhaný. Mám nový, ale ten je zase o kilo těžší a tentokrát chci jít opravdu nalehko. Žádné zbytečnosti. Spacák, karimatku, větrovku, žďárák, půlku chleba a kus salámu. Prášky na hlavu a na bzučení.

Prášky na bzučení, ty mi taky poradila sestra. Prý bobule na hlavu jsou na mne příliš slabé, zvláštní účinky nemají, že bych byl menší blb než když jsem je nebral není patrno, proto mám jíst též lektvary, obsahující mateří kašičku. Ony medikamenty jsou mimořádně účinné, narostou mi po nich všude chlupy a začnu bzučet. A musím uznat, že to dokonce funguje. Ne snad, že bych bzučel samovolně, to asi až časem, ale když po večerech bzučení cvičím, jde mi to stále lépe.

I boty si vezmu staré, přestože jsou chatrné. Jsou lehké a to je důležité. Však ony vydrží.

Pan spisovatel Ondřej Neff razí názor, že když někdo na počátku literárního textu napíše, že na zdi visí puška, je nutno v průběhu děje z pušky vystřelit. Jináč to prý nejde.

Ještě pro všechny případy kus šňůry, vždyť dohromady nic neváží, a může se hodit.

Naopak známý ruský surrealista pan Dostojevskij, proslulý operami ze života revizorů městské hromadné dopravy, ve svých povídkách často prvních několik stran věnuje zevrubnému popisu člověka, jemž přichází ulicí, detailnímu líčení jeho postavy, pohybů, výrazu tváře, oděvu, životopisu, aby po mnoha a mnoha odstavcích ona osoba z pohledu vypravěče a příběhu odešla a už se nikdy neukázala. Jak vidíte, i to lze, a kdopak ví, jakpak tohle skončí?

"Ha! Joe už je tady, je ho plno všady!", volá Egi. Čekáme na parkovišti za obchodním domem, ne dlouho. Právě jen tak dlouho, abych se dozvěděl, že si Egi v batohu nese konzervu trenčianského párku s fazuľou, jelikož je milovníkem, ctitelem a vyznavačem trenčianského pároku, již coby nemluvně místo mateřského mléka žužlal trenčiansky párok, žádný výlet si bez něj neumí představit, ránu bez něj nedá. Párokem je přímo posedlý. Jen jedno mu stále vrtá hlavou, co je vlastně v té božské maně nejlepšího, zdali je to fazuľa, či párok? Toť kardinální otázka, praví Egi.

"Nebo ten Trenčín?", navrhuji.

"Že by?", dumá Egi, "To mě nikdy nenapadlo. Taky možnost."

Joe vyskakuje z hranatého, červeného, vpředu poněkud zdrcnutého vozidla a řve:

"Zdar jak sviňa, chlapi! Mám návrh!"

Návrh? Proboha, co to zas bude, hrozím se v duchu. Určitě další změna cesty. Trvalo několik dnů, než jsme se dohodli, že pojedeme do Západních Tater, probrali jsme a postupně zavrhli desítky variant, než se konečně na jedné shodli, a teď zas návrh?

"Jaký?"

"Odjebať sa ztadiaľto!"

A to zas jo. Nakládáme batohy a já si po straně prohlížím Joea. Svit v jeho očích se mi pranic nelíbí. Joe je chlapík na první pohled nenápadný, způsobů nepohoršujících, vzhledu obvyklého, snad jedině jeho - v porovnání s ostatními tělesnými rozměry - kuriózně malá hlava může bystrého pozorovatele zaujmout, ale jinak ničím nevyčnívá. Avšak někdy ho to rafne, v oku mu zablýskne a pak se dějí věci. Ještě si živě pamatuji, jak testoval mé kolo tím, že jej povalil na zem a snožmo po něm skákal.

"Dojedeme?", ptá se Egi a prohlíží si Joeův postarší vůz silně skepticky.

"Samozřejmě", říká zasněně Joe a něžně hladí volant, "a rychleji, než bys čekal. Tahle věc dokáže divy, však uvidíš. Říkám jí Enterprise."

Než se stačíme na cokoli zeptat, Joeův výraz tvrdne, slabý přísvit v očích mění se v fialový žár elektrického oblouku, ruce na volantu se zatínají. Joe řve, přičemž mění hlasy:

"Posádka, pan Spoku? Připravena! Štíty, komandére Čekove? Sto procent, spuštěny a drží, kapitáne! Kurs dvě stě, pane Sulu, rychlost warp tři!"

Příšerného něco. Šmok Joe se snaží prošlápnou pedál plynu podlahou, motor vyje v maximálních obrátkách, auto se řítí po dálnici nadpřirozenou rychlostí. Egi, který sedí vpředu vedle Joea, se křečovitě drží sedadla a mumlá si svou mantru "Ó trenčianský pároku, bdi nade mnou". Joe se chechtá a předvádí další a další pošahané postavy ze Star Treku, čímž mne děsí snad ještě víc než svou zběsilou jízdou. Zvlášť ruský přízvuk komandéra Čekova mi nahání opravdovou hrůzu. Tachometr jde málokdy pod sto čtyřicet.

"Tachometr?!", řičí Joe pohrdavým smíchem, "Neznám žádný tachometr! Pro amatéry jsou tachometry, pravý kapitán zná jenom otáčkoměr a měřák turba! Ech, chci říct teplotu warpového jádra a sílu štítů!"

Už je tma, Enterprise rychlostí blesku proráží mlhovinu mezi Rožnovem a hranicemi.

"Bojíte se, co?!", volá Joe.

"Jak se to vezme", říkám. Na jedné straně můj vztah k automobilům byl vždy směsicí zhnusení a strachu, co převažuje, to záleží na vzdálenosti od nich, ale na straně druhé nemá valný smysl se bát, když už sedíte ve vagónku horské dráhy, ten s vámi uhání pomatenou rychlostí a projíždí jedním loopingem za druhým. To už je na strach dost pozdě.

"Jak se to vezme, Klingone?!", křičí nespokojeně Joe, "Tak to se na to podíváme! Kormidelníku, vypnout poziční světla!"

Ten blázen vypíná reflektory. Auto padá černočernou tmou a já mám doma dvě děti.

"Tak teď už se vážně bojím."

"Správně! Odpalte fotonové torpédo, pane Spoku!"

Cvak! Enterprise opět svítí vším, co vůbec má, přímo na protijedoucí auto. Zoufalé vytí klaksonu mizí vzápětí v dálce a v šíleném Joeově smíchu.

"Zásah, kapitáne!"

Po půlnoci vysílení vypadáváme z Enterprise na poli před Liptovským Mikulášem. Egi vřele objímá batoh s magickým trenčianským párokem, jemuž jedinému vděčí za přežití, já přemýšlím, jak rychle může člověk na některé věci změnit názor. Například ještě odpoledne by mě nebyl nikdo dostal na horskou dráhu v Prátru, ale teď? Směšné, přímo nudné. Vyhozené peníze, kdo jel s Joem na Slovensko, pohrdá takovými trapnými zábavami pro batolata.

Joe rozbaluje spacák, světlo v jeho pohledu skomírá a mizí, tak, jak vychládá jádro warpového pohonu. Snad už bude normální, alespoň doufám. Přespíme tu, a ráno vyrazíme do hor. Je polojasno, pršet nebude. Ležím na trávě, koukám do nebe a uvažuji. Kdysi bych býval nervózní, jestli někdo nepřijde, jestli mě něco nekousne, jestli to nebo ono. Poslouchal bych, co se kde šustne, zdali se tmavou nocí nekrade k mému spacáku zločinec s kudlou v zubech. Oblohu bych podezřívavě pozoroval, vždyť každou chvíli může začít pršet, člověka to rozpustí, a pokud ne déšť, zahubí jej jistě obrovský meteorit. To bylo. Ale teď? Spím na neznámém poli stejně klidně jako doma v posteli, snad dokonce vyrovnaněji, protože vím, že ráno mne nevzbudí děcko tím, že mi skočí na břuch.

Z nedalekého remízku cosi béká. Kdysi by mne jistě napadlo, že je to lidožravý medvěd, ale je to jen srnec, kdopak by se jej bál.

"Co to bylo?!", křičí zoufale Joe Kirk, "Lidožravý medvěd?"

"Je to jen srnec, kdopak by se jej bál", uklidňuje kapitána Egi.

Usínám.

Pátek 27Jsem pryč

Jedu s Egim a Joem do Západních Tater, vrátím se v neděli večer.

Čtvrtek 26V Paříži

Jsem strašně zamilovaná do jednoho kluka a asi před 14 dny jsem se dozvěděla, že můj otec paří s jeho matkou!No a otec věděl,že já jsem z něho uplně hotová!!!No to si ani nedovedete představit jak to dokáže nasrat!!!

http://blog.lide.cz/pindruse/

Taky jsem byl v Paříži, v jedenadevadesátém. Tenkrát se najednou mohlo, předtím ne, všichni byli jak urvaní ze řetězu a poslední peníze by za to dali, aby někam mohli jet. Tož jsme taky dali poslední peníze a jeli. Měnit už se taky mohlo volně, co kdo chtěl, i když ne úplně, byl jakýsi limit, ale já stejně ani tolik peněz neměl, aby mi to vadilo. Jeli jsme autobusem, v pátek odpoledne vyjeli a v sobotu dopoledne přijížděli do Paříže. Blable celou dobu prospala. Ona vůbec tenkrát skoro pořád spala.

Byli jsme na Eiffelovce, jak jinak, taky v Louvre, a tam mě hrozně bolela záda. Z celého Louvre si pamatuju akorát egyptské sarkofágy a jak mě bolela záda. Vlastně spíš naopak. Před Monou Lízou byl děsný dav, jenom jsme si všimli, že je za třemi neprůstřelnými skly, a pak už jsme šli pryč, protože jinak bych býval skrz ta záda asi chcípl.

Ale nejlepší z Paříže byla hraběnka. Teda já nevím najisto, že to byla hraběnka, ale najednou vidím, jak po bulváru jde taková ženská, vysoká, na podpatcích, v parném létě má kožich kolem krku a šaty takové jakési nevídané, a jak se nese! Vznosně, bradu vystrčenou, nos nahoru. A na provázku má dva malé psíky, chlupaté, kudrnaté a na první pohled vypulírované a vymydlené. Což o to, ona byla jistě taky celá vymydlená. Všecko je to dohromady hrozně nóbl a echt, div se to nad ulicí nevznáší, nevídáno! Hraběnka jak z filmu, vážně jsem se rozhlížel, jestli někde nejsou kamery. A taky jsem koukal, jestli  ostatní valí oči jako já, jenže oni ne, jim to přišlo normální. Tož jsem se taky tvářil normálně, abych byl za světáka. To mi utkvělo, protože spoustu věcí jsem od té doby viděl a už mně ani nepřijdou moc zajímavé, ale takovou hraběnku, to ne. Jen tak, chodit po městě. To u nás snad ani není, ani jinde ne, to je jenom v Paříži.

Pak jsme si koupili avokádo, ale s tím jsme narazili. Protože to my vůbec neznali, avokádo, kdo to kdy slyšel. Taková hruška zelená, drahé to bylo, ale že abychom si užili, tak jsme jedno koupili a odešli s ním do parku, že ho tam sežereme jako labužníci. Jenže kousnout se do avokáda vůbec nedalo, ježto bylo hrozně tuhé. Blable navrhla, že se asi nejí celé, že nejspíš bude uvnitř jádro, a to se jenom jí. Vytáhli jsme nožík a do avokáda rýpali a jádro tam skutečně bylo, kulaté, tvrdé, asi jako pingpongový míček. Ale to se jíst nedalo už vůbec, vždyť bylo celé dřevnaté, to by ani pes nežral. Spolkl jsem aspoň pár nechutných kousků zelené slupky, když už jsme vyhodili tolik peněz a pak jsme avokádo nechali v parku. Dodneška nevím, jak se avokádo jí. Možná se vaří, kdo ví?

V odpadkovém koši jsme našli knížku. To si vzpomínám, že jsem se tenkrát hodně divil, jak je to možné, že někdo knížku přečte a hodí do koše. Takový paperback to byl, ještě ho mám, když jsem se pak učil francouzsky, snažil jsem se jej přelouskat, ale jenom jsem zjistil, že je to jakési zamilované, to není nic pro mne, tož jsem toho nechal.

Spali jsme pod igelitem v Boloňském lesíku. A jednou jsme si zapálili v parku vařič na tuhý líh a vařili polévku ze sáčku, lidi chodili kolem a vejrali. Něco brebentili, ale kdo by jim rozuměl. Pak na nás přišla policajtka, ó, ta byla vykulená! Vážně byla spíš udivená, než rozzuřená. Za to se dneska trochu stydím, že jsme vypadali jako horda necivilizovaných nájezdníků z východu.

Policajtky, to byla taky novota, tenkrát u nás byli fízli jenom chlapi. Zelené krávy dělaly akorát na pasovce a u řidičáků.

Hlad jsme měli, franků bylo málo, konzervy z domova brzo došly, ale největší příčinou hladu bylo, že já byl tenkrát příšerný skrblík a šetřílek, pořád jsem se bál utrácet, že je všecko hrozně drahé. Blable si koupila bagetu, stála asi patnáct nebo dokonce dvacet franků, já si to přepočetl na koruny a tak dlouho jsem jí bagetu vyčítal, až jsem jí celý požitek zkazil. To se taky stydím, zvlášť když nám nakonec díky tomu mému lakomství ještě spousta franků zbyla.

Dneska už tak lakomý nejsem, ale stejně po mně radši nic nechtějte, sám mám málo.

Chodili jsme z Boloňského lesíku až do centra pěšky, abychom ušetřili za metro, vedro bylo a ono je to několik kilometrů, šli jsme to pokaždé určitě dvě hodiny a když jsme došli do centra, tak byla Blable už úplně vyřízená a sedávala pak dlouho v parku u fontány, než se trochu sebrala. Já se smál, že si to takhle alespoň víc užije, kdyby jezdila všude metrem, tak by neměla zážitek, byla by to pro ní nuda a nic by si z expedice nepamatovala. Ale ke konci jsme metrem stejně jezdili, protože Blable se už sotva vlekla.

Když jsme měli hlad největší, šli jsme do obchodu a koupili bagetu a mlíko v krabici. U nás snad tenkrát ještě ani mléko v krabici nebývalo. Pojídali jsme to pak v parku a libovali si, že mléko z krabice je mnohem lepšejší než ze sáčku.

Ale teď když si tak vzpomínám, tak si myslím, že jsem přeci jen až tak nesnesitelný skrblík nebyl. Blable pořád chtěla plakáty, v obchodě se suvenýry viděla plakáty, secesní, pořád o nich básnila, pouze pro ně horovala, že nic nechce, jenom ty plakáty. Tak se koupily plakáty a k plakátům plastiková roura, aby se do ní mohly smotané uložit a bez poškození do vlasti dopravit. Tož to jsem nemohl být zas tak velký lakomec, když jsem jí to povolil a ani moc nenadával.

Pak jsme šli s rourou s plakáty kolem izraelského velvyslanectví, já si trubku hodil ležérně na rameno a z baráku vyběhl chlap se samopalem a div se na nás nevrhl. Snad si myslel, že je to pancéřovka či co. Ale pak viděl, že nejsme Jásir Arafat, ale jenom dva pobudové co nesou plakáty, a tak zas zalezl.

Středa 25Pepa je stručný

Po poledni zvoní telefon. Pepa, obvykle tak ukecaný, je tentokrát stručný až úsečný.

"Víš to?"

"Ne, co?"

"Vitásek je mrtvý."

"Co?"

"Jo, jel brzo ráno do Prahy na školení a srazil se s kamiónem."

"Co Ohava?"

"V šoku."

"Děcko?"

"Zatím v břuchu."

"Pohřeb?"

"V pondělí nebo v úterý. Asi v Brodě."

"Blbé. Tak dík."

"Jo. Není zač."

To bych řekl.

Úterý 24S oštěpem jde všechno líp

Oknem vlezl do kuchyně starý zlý šalvěj a děsně bručel.

Sestra popisuje svůj zlý sen

Jdu na poštu, v ruce třímám oštěp. Je to velmi příjemný pocit, chodit po městě ozbrojen, i kdyby to jen zahroceným klackem bylo! Ha, podlé úřednice, opovažte se činit při placení složenky obstrukce, takhle oštěpem do díry ve skle zamířím a takhle vás píchnu a takhle a takhle a ještě tuhle...

"Neblbni, cvoku, co to zas vyvádíš!", napomíná mne Blable, když vidí, jak na chodníku cvičím s oštěpem výpady.

Oštěp vlastně není oštěp, je to klacek na pečení buřtů. Ve školce budou prázdniny a jejich začátek děti slaví pečením buřtů na ragbyovém hřišti. S rodiči. Odpoledne. Tak tedy jdeme na hřiště, ale předtím na poštu, neb se musí zaplatit složenka.

Na poště mi sklaplo, jelikož ve skle přepážky není žádný příhodný otvor určený k ohrožování úřednic oštěpy, pouze dole je úzká mezírka a tou pobodat poštovní stvůru nelze. Mají to promyšlené, krysy. Takhle Cyklon B jim pustit do vzduchotechniky, to by zabralo. Ačkoli dost možná mají každá v šuplíku plynovou masku. S úředníky to není snadné.

Vůbec, všimněte si, jak jsou ty úřady nakažlivé. Úplně stačí v nich delší dobu pobývat, dokonce ani nemusíte být ten pravý kloťák se skopovou hlavou, stejně úřednictvím nasáknete. Kupříkladu lze doložit příklad člověka, který si na úřadě toliko pouští v počítači pornofilmy, nejvýš občas někde vytáhne z mechaniky zaseknutou disketu, přesto se z něj stal typický úředník. Ve svých představách je vysoko nad ubohou civilní chamradí, on je ten, který řídí běh dějin, polobůh určený výkladem a výkonem zákona, nadčlověk, jenž z moci úřední rozhoduje o tom, komu se odejmou veškerá práva a komu se milostivě ponechají. Každého by hned omotal tuctem paragrafů, vhodil do bažiny zákonů a nařízení a tam sadisticky utopil. Auředlník. Jmenuje se Egi a až přijde revoluce, půjde první ke zdi.

Oheň plápolá, kolem tucet matek a kopa dětí, tatínků pomálu a když už, skromně se schovávají v nedaleké hospodě. Peču buřta a nic neříkám. To je moje zábava, mlčet uprostřed žvanivého klubka matek, netvářit se nijak a nereagovat. Ono je to totiž strašně znervózní.

Matka s dítětem na písku má neovladatelnou touhu přilepit se ke komukoli, kdo je zrovna taky poblíž, má-li s sebou dítě, pak o to víc, a začít mu lít do hlavy své nejapné bláboly. Přitom očekává, že i vy jí budete v přestávkách, kdy se potřebuje nadechnout (některé matky jsou však na tom s dechem lépe než pověstné lovkyně perel), sdělovat kolik zubů vaše dítě má, jak často se počurává a jiné hodnotné informace. Když řeknete alespoň "hm", bude jít to stačit, ale když neuděláte nic, vůbec nic, je to jako když najede loď na mělčinu. Zčistajasna je povídavá matka v situaci, kterou nezná, jen má nejasné tušení, že je někde něco špatně.

"Vy jste takový předvídavý, že jste si přinesl klacek na buřty", snaží se navázat rozhovor. Co já na to? Nic, dočista nic. Byl by ze mne dobrý hráč pokeru. Ženská je stále nervóznější, já peču dál v klidu buřta.

"Aby se vám nespálil! Pozor!"

Hehe. S každou další akcí, po níž nenásleduje žádná reakce, je paní roztřesenější. Už teď si myslí, že jsem ne podivín, ale nebezpečný úchyl a jistě si představuje, že pokud mne nepřinutí k řeči, za chvíli je tam všechny povraždím. Ne snad, že by to nebyla pěkná představa.

"Víte, on je takový málomluvný", kazí mi hru Blable.

"Málomluvný? Ale ne, vždyť my se dobře bavíme", mečí ta ženská, "že ano?"

Nic. Peču buřta, mlčím. Mlčoch!

"Poslyš, nech toho", povídá Blable, "nezačínej s tím zas! Víš jak to skončí, zase ztropíš skandál! Když na tebe paní mluví, tak jí snad odpověz."

"To je pravda, mohl byste něco říct", prosí ženská.

Tak jo, co mám s vámi dělat.

"Drž zobák!"

A je skandál a jde se domů.

Pondělí 23Kabát a další nečasové úvahy

Máš kabát?
Howadooří průzkum

Egi: nee. máš řád? Vážně nemáš kabát? tady urcite ne. doma by se neco naslo. jeden takovej vagusackej a jeden kozenej, jenom nevim, kde jsem k nemu prisel. musim se podivat, jestli vevnitr nema logo "Statni Bezpecnost" nebo jeste "Geheime Staatspolizei". chces mi dat vyznamenani? Ne, dělám anketu. jake je procentualni zastoupeni: bezkabatnych / s oboustrannym kabatem prevlekacim / s gestapackym kabatem / kolik lidi ho nosi / kolik ho ma, ale nenosi /nasrat a rozmazat? Dočteš se na webu.
Pop
:
?? Nevíš co je kabát? jestli myslíme stejný kabát, tak nemám. Oblečení. nemám. tento typ oblečení nevedu.
Vitásek
:
Už ses ptal v hospodě. Nemám, nechodím v obleku. Žena má asi 2. Děláš si zas seznam?
Váva
:
Kabát? Jo, ve skříni!
Mouse
:
Cože? Jo, mám. Aha... žjóva. Jsi opilý?
Chocho
:
Zdarec. Nemám kabát. Neplánuju vyznamenání. Vůbec nemáš kabát? No nemám... Jinak si můžeš připsat do ankety, že Mouse chodí pod kabátem nahá.
Drahoš
:
Myslíš oblečení nebo skupinu? Nemám ani jedno. Na co to potřebuješ?
Tom
:
???? Nevíš co je kabát? Máš, nemáš, ano, ne? ne, na co?
Fila
:
co jaky kabat? Nějaký, oblečení. mel jsem gestapacky kozeny, ale uz nemam
Balin
:
K cemu kabat? Je horko. Ty mas? Na zimu, třeba. Ve skříni. Máš nebo ne? Pokud mi chces prodat svuj, tak ten bych asi neoblekl. Kabat nemam, mam jen zimni bundu.
TinkTink
:
jako hudbu? Ne, oblečení. Provádím průzkum "máš kabát?". Tak máš nebo nemáš? jo takhle... to jo
ArturDent
:
Ne, jen bundu. Dík. co to bylo za otazku??? Anketa. To mne poser! V takovejch hicech se ptat na kabat!
Marek Paar
:
nemam
Joe: Kabát? Jo, kabát. Máš? Na co kabát? To je anketa. Máš nebo nemáš? Nevím.
pan doktor Miroslav Forstl: Jakej kabat proboha, neco mi unika? Anketa, prostě jenom anketa "máš kabát?". Ano mam kabat, od maminky (strasne chudak trpi, ze chodim jako vagabund) - ale nenosim ho (ale kdybych se jednou rozhodl oblekat se slusne, decentne, delat dojem - mam kabat :-)

Výsledek: Přibližně 50% respondentů nepoužívá diakritiku.

Stejně mi ty řády pořád táhnou hlavou. Dokonce jsem se byl podívat ve skříni, a je to tak. Já nemám kabát! Vůbec ne, ani jeden! A Egi tvrdí, že řád se musí nosit na kabátu. Dobrá, čert vem vyznamenání, s tím jsem ideově skoncoval, ale jak to přijde, nemít kabát? Dřív měl kabát přece každý. Máte kabát?

Ono je to ještě horší, já dokonce musel jít za Blablí a zeptat se, co to vlastně je, takový kabát. Jelikož já kabát asi ani nikdy neměl! To jsou věci. Kabát je prý dlouhý a rovný, jako nosí gestapo. Jediná podobná věc je na chatě a je to z gumy a do deště. Kam se poděly kabáty? V čem je lepší kabát nežli bunda? Jo, jasně, já vím, můžete si hrát na bankovní lupiče, ale já myslím něco praktického. Děda měl kabát, táta má kabát, avšak já už ani netuším jak kabát vypadá. Kam ta doba spěje.

A to si právě teď spočítáme. Uvažujte se mnou - příjmení byla v českých zemích zavedena reformou Marie Terezie kolem roku 1786, tedy zhruba před 220 lety. To je hodně dávno. Měli tenkrát kabáty? Každopádně příjmení měli, to si každý zvolil, podle svých význačných vlastností, například vaši předkové získali přízviska Záprdek, Pitomec nebo Hnida, zatímco mí dědové se jmenovali Hrdina, Výtečník a Jehova. Z toho si nic nedělejte, nyní jde o to, že od té doby počet různých příjmení monotónně klesá.

Jak to? To je snadné - rodina má v průměru dvě děti, což jsou zhruba ve čtvrtině případů dcery, které se v dospělosti vdají, přejmenují a tím příjmení v onom rodě zanikne. Jistě, občas se někdo přejmenuje na nové, dosud neužité příjmení, občas se dcery nevdají nebo nepřejmenují, dřív to bylo s počtem dětí jinak, ale to jsou okrajové, zanedbatelné jevy. V zásadě ale můžeme dobře odhadnout, že počet různých příjmení se v každé generaci redukuje na tři čtvrtiny.

Za století se narodí čtyři až pět generací, za 220 let tedy zhruba deset. Tím se počet příjmení redukuje faktorem 0.75^10, což je 0.056. Asi na pět procent! Od dob Marie Terezie zaniklo 95% příjmení. To je hrůza, za chvíli se budeme všichni jmenovat Novák! A tu z jiné strany odhalujeme, na čem je založen úspěch televize Nova. I když je zapotřebí problém dále podrobněji analyzovat, už teď je jasné, že stojíme před závažným jevem, který nemůže být ignorován, měl by být projednán parlamentem a přijata rázná opatření k redukci Nováků. Když bylo možno reformovat haprující kalendář, s příjmeními se to taky určitě povede. Jinak za chvíli žádná příjmení nebudou a budu tady trčet jak trouba, bez příjmení, bez kabátu, bez klobouku, bos, natluču vám nos.

Neděle 22Těžkej metál

Z důvodové zprávy zákona 157/94

(...) Předpokládaný návrh vychází ze stejných hledisek jako zákon č. 404/1990 Sb., a to, že a) státní vyznamenání udělovaná a propůjčovaná prezidentem republiky je třeba považovat za vrcholné společenské ocenění, b) se jedná o morální ocenění, která nejsou spjata s žádnými materiálními výhodami (...)

Řád bílého lva

Řád bílého lva, I. třída, občanská skupina

(...) Insignie II. třídy tvoří řádový odznak na náhrdelní stuze a menší hvězda nošená na pravé straně hrudi. Řádový odznak má průměr 62 mm, závěs má rozměry 30x20 mm a je doplněn svislou granátově smaltovanou závěsnou lichoběžníkovou sponou o rozměrech 35x8x4 mm. Náhrdelní stuha je 45 mm široká červeno-bílo-červeno-bílo-červená v poměru 3:7:25:7:3. Hvězda je stejná jako u I. třídy, ale o průměru 70 mm. Na rubu hvězdy je na čočce velký státní znak České republiky. (...)

http://hrad.cz/

Zákon o státních vyznamenáních 157/1994

Neštěstí! Kočka na stromě, opice leze po mrakodrapu, hoří malta, v setmělém parku volá zoufale o pomoc bezbranný mladý muž! Zevlouni zevlují, civilové civí, nikdo nepomůže! Avšak tu rozestupují se mraky a k zemi snáší se On, hrdina ze všech hrdinů nejhrdinštější, pobaveně katastrofu vyřeší a všude rozline se spokojenost, klid a mír, vůně vanilky a volání davu "Alelujá!". Rek však hold untermenschů skromně odmítá a mizí v záři zapadajícího slunce.

Tak to chodí v nejen ve filmech, ale občas rovněž v životě, až na to, že filmy v okamžiku mizení hrdiny v zapadajícím konci milosrdně končí, leč život pokračuje dál, a to mnohdy k nečekaným důsledkům. Jelikož dav, přihlížející úžasným skutkům zachráncovým nemusí být tak ideálně netečný, jako ve filmu. V takovém shluku lidí snadno najde se svině bonzák, třeba i nekoncesovaný, jenž ubohého bohatýra udá úřadům. A pak se teprve začnou dít divy. Jaké? To pro vás přičinlivě vypátral zcela investigativní Howadoor.

Howadoor: Máte na mne chvíli čas? Zjišťuju tady takovou zajímavou věc a třeba byste mi poradili.


Hasta: Dej pokoj, zas to bude nějaká konina.


Egi: Počkej, žeru. Až za chvíli.


Howadoor: Je to závažná věc a může se týkat každého z vás! A ty nežer, život ti utíká a ty žereš.


Hasta: Jako vždycky, blbost to bude.
Egi:
Tak, sežráno, jsem tu, ptej se


Howadoor: Á, bezva. Tak já řeším následující problém: Když někdo dostane nějaké státní vyznamenání, třeba Bílého lva nebo tak něco, je to jenom ta placka a stužka a tyhlety bezcenné tretky, nebo dostane i nějaké prachy? Nebo třeba úlevy na daních? Nebo aspoň šalinkartu? Prostě cokoli hmatatelného? A nebo, když už třeba nic takového, dá se ten odznáček střelit na burze za víc než pár desetikorun?


Egi: a zajiste se domnivas, ze ja to vim. jenze nevim. ale muzu se zeptat. proc? aspirujes na dekoraci radem nebo jsi uz byl dokonce dekorovan?


Howadoor: Ale ne, já jenom, že jsem četl, že prý mají vyznamenat Karla Gotta a lidi píšou, že jo a že ne, tak jsem si říkal, jestli má smysl se hádat kvůli zdrapu papíru a širokému úsměvu politika nebo jestli se zde jedná o těžké miliardy. Ale o Gotta koneckonců nejde, to mě jen tak navedlo, že by mě to zajímalo. Protože jestli se k vyznamenání žádné peníze nedostanou, jak se mi tady tvrdí, tak pak nechápu, proč jsou po tom všichni celí říční.


A ty jsi z magistrátu, ty znáš všechny zákony, vyhlášky a tak. Nebo tam třeba máte právníka, co já vím. Nebo sbíráš odznaky, u tebe je všechno možné.


Egi: znam hovno leda. jenom je mam v databazi. ale sam bych rekl, ze je to s nejakou zranici a uhradou vyloh, tot vse. moment, vim, kde se zeptat


Howadoor: No tak! Najdi to!


Egi: jo, jdu na to


Howadoor: Dík. Dostaneš za to řád.


Egi: v zakone je napsany jenom, jak ty cetky a tretky vypadaji


Howadoor: To jsem taky našel.


Howadoor: O penězích nic? To mi nejde do hlavy.


Egi: ne. pravnicka je na porade ale to vetsinou dostavaji uz docela zazobani jedinci


Howadoor: Peníze se vždycky hodí. A za statečnost? Třeba hasič zachrání kočku nebo tak něco. Dostane řád a co k tomu? Oni ti lidi bývají praktičtí, aby pak neřekl, že se jim na to příště vysere. To by nebylo výchovné.


Egi: to pak vidis v tech filmech, jak to hazou do more nebo davaji vdovam po padlych kamaradech, vetsinou vojaci. i ve vojenskych odmenach to bylo nejak tusim tak, ze dostanes nejakou financni odmenu za nejakej malej kousek, medaile je az cestny vyznamenani za neco tuze dulezityho. k tomu leda tak opucha na vikend


Howadoor: Ve filmech jsem viděl i Marťana. Tak si představ, nějaký ubohý člověk někoho vytáhne z vody, někdo to uvidí, udá ho, politikovi rupne v bedně a chce mu dát řád. Tak kancelář pošle tomu zachráncovi dopis, že aby se dostavil umytý a v obleku nebo že si pro něj přijedou švestky a dopraví ho tam postrkem. Ten chudák si musí koupit oblek a všecko a zaplatit jízdenku a pak tam dostane kus plechu z plechovky od paštiky a zářivý úsměv pazgřivého idiota. Co pak asi udělá? Sečte příjmy a výdaje a příště se může topit celá školní třída, on půjde radši na pivo.


A já se o to zajímám taky proto, jelikož Vitásek jde dnes na přehradu s nafukovacím člunem, bude tam pádlovat a jak ho znám, tak se může přihodit leccos. Proto sháním informace, abych neprohloupil a byl na vše náležitě připraven a informován.


Egi: chapu to dobre, ze pod ctvrt melounu vitasky z vody netahas?


Howadoor: Já ho klidně vytáhnu, ale nesmí to nikde roztrušovat. Protože teď jsem si přečetl sbírku zákonů a nikde o penězích nic nepíšou. Tak to ať si naserou. Abych jim tam potom někde dělal kašpara, to bych musel být debil. Prej dostanu číslovanou listinu. Se úplně pomátli.


Egi: a muzes nosit malou insignii v klope kabatu :o))


Howadoor: To je jak z Monty Pythonů. Číslovaná listina. Jebe jim nahlas.


Egi: coz ovsem predpoklada, ze kvuli tomu si koupis kabat. a na ten ti nedaj. zmrdi.


Howadoor: Vidíš! Kabát! A kdo mi kabát zaplatí, ha? Nikdo. Akorát šaška ze mě udělají. Zmrdi. Dobře jsi to řekl. Teď jedině že by se ty krámy daly střelit na burze. Tomu se říká odtrženost politika od občana. Oni si snad vážně myslejí, že občané jedí číslované listiny. Naházet to všecko do Vltavy. A pak se dívat, jestli se najde dobrák, co je za číslovanou listinu vyloví.


Egi: pravnicka je furt nekde v hajzlu. asi aspiruje na cislovanou listinu


Hasta: Táta má řády.


Egi: Jízdní?


Hotel u Bílého lva, Havlíčkova 178, 262 42 Rožmitál pod TřemšínemHasta: Nedráždi mě, nebo nic neřeknu a budete žít napořád v bludu.


Howadoor: Tak povídej, jaké řády má?


Hasta: Mnoho řádů má... různých... všelijakých... to bys koukal...


Howadoor: K čertu, nenapínej!


Hasta: Nějaký řád dostal od Havla.


Howadoor: Za zásluhy o destrukci?


Hasta: Dá se to tak říct. Pak ještě předtím dostal rytířský řád, myslím od Francouzů, to si pamatuji, protože jsme si z toho dělali legraci. Že je rytíř a nemá bidlo.


Howadoor: Dřevec.


Hasta: Tak dřevec. Asi bude mít ještě něco.


Howadoor: Brnění? Komoně?


Hasta: Někdy má brnění v noze. Ne, ještě jiný řád.


Howadoor: Tak to je úžasné, že vylovil tolik lidí z hořících domů, že tak nádherně zpívá a tím vyhraje všechna hokejová utkání, ale mně šlo o peníze. Dostal k těm řádům peníze? Může si je odečíst z daní? Nebo aspoň něco?


Hasta: Ne, nic. K řádům se opravdu žádné peníze nedostávají.


Howadoor: Fíha! Tak a je to jasné. Nic než bouda, šméčko a fligna. Habaďůra. Teď jedině, že by se ten krám dal střelit na burze.

*Zajímalo by mne, stačí zcela přibližně, za kolik lze na trhu prodat Řád bílého lva? Děkuji za informace.

Howadoor

Dobrý den, záleží na třídě, zda je k tomu řádová hvězda, originální etue, dekret, kdy přibližně byl řád udělen a zachovalost, pak je možné dost přesně sdělit cenu.

S pozdravem Roman Veselý

Tyhle lidi vážně miluju. Řeknete jim zcela výslovně, že potřebujete znát věc přibližně, protože nevíte zhola nic, stačí vám údaj řádový, orientační, ještě to šestkrát zdůrazníte, ale oni stejně řeknou jenom "nevím" nebo "to se nedá jen tak říct". Mají jakousi fóbii z nepřesných údajů. Nebo zcestnou představu, že vůbec nějaké přesné údaje existují. Naštěstí všichni nejsou stejní:

*Dobrý den,

na Váš dotaz ohledně Řádu bílého lva, jedná se o dekoraci, udělovanou od roku 1922, v různých variantách a počtech tříd. Orientančně lze říci, v období I.republiky cena 20000-100000 dle třídy, po roce 1948 byl udělován pouze cizincům, cena zhruba v desítkách tisíc Kč, 1989-1993 uděleny dva exempláře - cena velmi volným odhadem stovky tisích Kč, od roku 1993 cenu nelze určit neboť se na trhu nevyskytuje ( volně jako předchozí případ ). Doufám, že Vám tato odpověď postačuje.

S pozdravem Martin Sochr

Postačuje. Řád Bílého Lva je v současnosti nejvyšší státní vyznamenání, proto opatrně odhaduji, že i cenově se pohybuje nejvýš. Stovky tisíc korun... to už, pravda, není tak zanedbatelné, ale dá se očekávat, že vyznamenání menšího kalibru budou o hodně lacinější, desetitisíce, či spíše ještě méně. To už je spíš výsměch než odměna, vezměte si, že musíte mít oblek, kabát (jak správně připomíná Egi), jízdenka do Prahy taky něco stojí. Přinejlepším budete nakonec na nule, ale spíš proděláte. Nevím jak vy, ale teď, když to vidím, tak do žádného řádu nejdu ani náhodou.

Egi: a kdyz scipnes, tak to musi pozustali vratit :o)) to je narez


Howadoor: COOOOOO ?!?! Kdes to vzal?!


Egi: §11, odst. 2 po umrti nositele radu - obcana Ceske republiky - se cislovana insignie radu vraci Kancelari prezidenta republiky.


Howadoor: Co je to insignie? To jsou všecky ty krámy nebo jenom něco z toho?


Egi: Vodznáček. Ale to pořád ještě není všechno.
Howadoor:
Co ještě?!


Egi: Pokuticka, pokuta. Jenom si to predstav, Vitasek si jde zaplout, zacne se topit, ty ho zachranis, dostanes rad, rano je chladno, Blable jde nakoupit. Vezme si tvoji bundu i s radem, uvidi ji policajt, nenajde ji v cislovane listine a da ji padesat tisic pokuty. Narez. Nebo rovnou misto medajle daj pokutu tobe, ze jsi takoveho lenocha zachranil, to je taky varianta.


Howadoor: Počkej, o čem to mluvíš? Jakých padesát tisíc pokuty?! Kde to je?


Egi: duvodova zprava, § 14


Howadoor: Grrr. Tak to ne! Vitásku, ty se dneska utopíš a stěžovat si běž na úřad vlády nebo prezidenta. Nasrat, jó, nasrat.


Sobota 21 Namaluj rodinu

Tedy elektrický proud i na pohon jsme měli zaveden a velká nutnost vyvstala koupit elektromotor, aby se více mechanizovalo hlavně to mlácení obilí a řezání dřeva na otop. Tento úkol koupě byl určen pro mne.

http://valach.net/

Myš už má rok a půl. To je na myš dost, a je to na ní znát. Kulatá je, však ji dobře krmíme. Pro trochu zrní nezchudneme, a myš jí všechno, kůrku z chleba, jablko i makarón. Srst už má trošku vypelichanou a neupravenou, ale co, vždyť na výstavu ji dávat nebudeme. A neutíká. Kdysi jak mohla, tak zdrhla, teď už ji můžu klidně z akvária vzít, utéct se nesnaží. Držím myš v dlani a přemítám, že bych ji naskenoval, když je tak klidná. Vidí Pandora, že rvu myš do skeneru a už zase vříská:

"Nééé, tatínkůů, nééé, nedávej ji tam, vždyť ji dočista rozplácneš! Chudák myška!"

Ona je vůbec Pandora jakási moc citlivá, až sentimentální. To je asi ze školky, tam ji to učí. Učí děti zpívat slizké písně a tím je kazí. Pandora pak přijde domů a hýká:

"Severní vítr je krutý... vlci už jdou sem... nad hrobem polární zááář... bůůůů... a to se opravdu stalóóó!"

A už zas bulí, válí se po zemi, slzičky stříkají na všechny strany. Já si naivně myslel, že bude drsná a tvrdá, dokonce se měla prapůvodně jmenovat Bora, aby se to ještě podtrhlo, ale jak to tak vypadá, nebude z toho nic. Taky jí ve školce říkají "Pandičko", přišerného něco, vždyť to zní přímo obscénně.

Blable si nakoupila hromadu knih, dotáhla je domů a hned se do nich pustila, tak si říkám, že bych si nějakou detektivku třeba taky rád přečetl a jdu si knihu půjčit. Avšak ouha, Blable nekoupila detektivky, nýbrž hrůznou literaturu psychologickou, v níž se píše o vědeckých názorech na formování dětské povahy a výchovu vůbec, šmarjá, tak to je Pandora ztracená. Četla to celý večer, hned ráno volala jakési cvokařce a velmi znepokojeně se vyptávala na různé prapodivné povahové rysy, která u dítěte díky četbě objevila a co se s tím má dělat. Doktorka opáčila, že by neměla v žádném případě tolik číst, že se z toho blbne a Blable se naštvala.

"Co ona tomu rozumí, psycholožka jedna, její dítě to není a tak na to kašle! Akorát honit body, ale o lidi pečovat, na to ji neužije. Ale já vím jak na to, v knize píšou, že je třeba nejdříve provést náležitou diagnózu všech psychologických deformací a to já udělám a hned se uvidí, kdo je tady blbej."

"Ono je to vidět už teď, i bez diagnózy", hučím potichu, aby to neslyšela.

"Diagnóza, čili, jak my odborníci říkáme, psychologické testování", rozkládá Blable, "se u dětí nejsnáze provede testem zvaným Namaluj rodinu. K dítěti nenápadně přistoupíme, když to nejméně čeká a zařveme ze všech sil strašlivým hlasem 'Namaluj rodinu!'. S těmito slovy podstrčíme mu papír a tužku a ono namaluje bezelstně své vlastní, takřka niterné představy. Ty pak já odborně pomocí psychologických knih analyzuji. Kupříkladu jestliže na obrázku bude někdo chybět, tak to znamená, že k němu dítě nemá žádný vztah!"

"Nebo se tam už nevešel", povídám skepticky, až si mě Blable přísně měří.

"Když bude někdo nápadně velký nebo malý nebo vzdálený od zbytku rodiny, taky to znamená narušený vztah! A vztah, to je to nejdůležitější, na vztahu nejvíc záleží, a ty to nebudeš zlehčovat! Však ono se hned ukáže, Pandora namaluje usměvavou maminku a pak zubatý vzdálený černý tlustý nemytý mrak a to budeš ty a pak s tím půjdu k psychologovi, protože to je důkaz."

Vzala papír, pastelky, Pandoru a zavřela se s tím vším v kuchyni. Po dvaceti minutách přišla s obrázkem, další půlhodinu zběsile listovala v knihách a pak je znechuceně odhodila.

"Sakra práce. Nikde žádná úchylka, vše je až podezřele ideální. Nic zvláštního. Jak mám potom stanovit diagnózu? Já se z toho děcka zblázním."

Rodina

Akce! Dobrodružství! Nervy, svaly, pot, krev a slzy! Už je to zase tady! Joe plánuje výlet.

Jahňací štít od Kopského sedlaJoe: Jel bych příští víkend někam, co říkáš?
Howadoor: Jo, jeď, proč ne?
Joe: Vole. Pojedeš taky?
Howadoor: Když ty vymyslíš zas nějakou zabijárnu. Jak v těch Tatrách onehdy. Zas budeme zapadat po krk do sněhu, to tak. Nikam nejedu.
Joe: Pitomče, já to myslím vážně.
Howadoor: Já taky. Jel bych někam, ale nesmí to být žádná tvá příšernost.
Joe: Neboj, jenom takový čundr.
Howadoor: Tak jo.
Joe: Můj návrh zní: 1. den: Belanské Ta3, sestup na Predné Koské s., hřebínkem Jahňačí štít, Kolové s., Brnčálka, nocleh tam nebo zašívárna v okolí. 2. den: Sedlo Baranie Rohy, sestup nad Térynu, Priečne s., Zbojanda, nocleh... 3. den: s. Prielom, dle možností Východná Vysoká, Polský hrebeň, úprk dojebanou Velickou dolinou na vlak.
Howadoor: Jahňačí štít hřebínkem - co to jako je? Značka tam nevede, to je beztak nějaká pětka. Já ti říkám, že do ničeho takového nejdu a jak tam něco takového bude, tak se strašně naseru, vrátím se dolů a možná tě ještě praštím šutrem. Nemíním se někde zabít a nejsem žádný lezec.

Odkud chceš začít ty Belánky a jak se tam chceš dostat?

Žádnou Brnčálku jsem nenašel, to sis vymyslel. Baranie rohy jo a taky tam není značka a beztak je to taky nějaká zabijárna, protože na tyhlety desítky jsi ty kabrňák a máš z toho prdel, ale já ne a budeš bit. Prielom, Východná Vysoká, to beru, tam jsem byl, to je trapný choďák, přesně pro mne.

Takže jestli to co neznám a není značené je choďák, tak to takhle beru, na převýšení mi to nijak extrémně náročné nepřijde. A ještě musí být dobrá předpověď, jestli budou tvrdit, že celý víkend bude lít, tak na to kašlu.

Tak si ještě jednou rozmysli, jak vypadají ty neznačené cesty, protože já jsem na určití druhý žertíků silně alergický. A vezmi s sebou nějakou ženskou, jestli to půjde. Ne pro mne, mě ženské nezajímají, ale nerad dělám brzdu. Nějakou hodně tlustou a dýchavičnou bych si představoval, žádnou Šárku Kašpárkovou. Fakt už jsem nasraný teď, jak tě vidím, jak hbitě lezeš do nějakých převisů a já za tebou házím akorát vztekle kameny. Taky mě dost bolí v krku a v zádech a všecko.
Joe: Ty šašku, to je všechno choďák, troubo. Pěkně pojedeš a už žádné řeči.

Tak tedy v pátek pěkně pojedu a už žádné řeči.


Dva lidé se mohou stěží dohodnout a vzájemně si porozumět. Vždyť nikdy nemluví k sobě, ale jen k obrazu toho druhého, který drží ve vlastní mysli. Obraz se však od skutečného člověka liší, jako se liší odraz na zčeřené vodní hladině od předmětu samotného. Proto se lidé nikdy nechápou a nepochopí.

Ano nebo ne?

Pátek 20 Žádná prdel

Sedíme v hospodě. Vitásek, jeho obézní těhotná žena Ohava, Pepa a já. Řešíme geopolitické problémy, hlavně Pepa. Zuřivě gestikuluje a vyřvává na celý lokál:

"Co si myslíš, oni to nemají lehké, ti teroristi! To není vůbec legrace, blbečku, si to představ! Seš opásaný výbušninama, narveš se někde do trolejbusu a odpálíš, to není žádná prdel! Vono tě to rozškubne úplně na sračky!"

Čtvrtek 19 O původu druhů močení

Už jsem to skoro měl, ale nakonec jsem vyměkl. Po třiapadesáti minutách Mumulandu jsem ho vypnul, lepší než rozmlátit počítač a pokousat všechny kolem. Stejně od té doby slintám a v oku mám tik.

Poslední dobou se zajímám o historii, a to historii kulturní, nebo kultury, jak chcete. Já vím, k tomu je kompetentnější Chocho, který na kulturistu rovnou studuje, avšak Chocho ze sebe akorát dělá blba a nic kloudného z něj nevypadne. Proto jsem to vzal za něj.

Například jest velmi podivuhodným, jak nečekaně daleko do historie sahá původ některých zvyků. Kupříkladu obyčej zakrýt si rukou ústa při zívání. To se dělalo ne před staletími, ale už před tisíciletími, jelikož se mělo za to, že otevřenými ústy by mohl do člověka vniknout zlý duch. Později pak jakýsi osvícenecký chytrolín, chtěje si přihřát vlastní reformní polívčičku, zastřel původní empiricky podložený poznatek bludařskými pověrami o hygieně a estetice. Následkem toho si pak někteří zmatení lidé přestali zakrývat ústa vůbec a byli posednuti démony.

Rovněž zvyk zaklepávat něco na dřevo pochází z pradávných dob. O původu jeho existuje nepřehledné množství teorií, proto je zde ani nebudu vypočítávat. Tím také dovedně skryji, že neznám ani jednu a dokonce si ani žádnou nejsem schopný vymyslet.

Avšak sám, nezávisle, bez cizí pomoci a zcela autonomně odhalil jsem jeden z nejstarších, zcela diluviálních zvyků, mající kořeny nikoli na samém úsvitu lidské kultury, ale dávno předtím, ještě u zvířecích předků. Takový já jsem vědec. Oním zvykem je močení u stromů nebo jiných vyšších předmětů. Stejně tak dobře by bylo možné močit na volném prostranství, ale dědictví po zvířatech, zakódované hluboko v mozku, nám říká, že u stromu to bude přece jen lepší, i když už to dávno žádný význam pro značkování teritoria nemá. Zkrátka co si pomočím, to je moje.

Tak to jsem odhalil já sám a vy nic, protože jste hloupí, ale já vám to teď řekl a vy jste se poučili a tak byste mi měli být vděční a kdo nebude, tak ať mi nechodí pod balkónem, nebo ho pochčiju.

A komu by to ještě nestačilo, tak pro toho jsem experimentálně ověřil, že roztokem hypermanganu se plastová vana nezabarví.

Středa 18 Metnout dlažku

Něco se s tím dělat musí, sic ze mne zakrátko bude úplná lemra. Pro začátek budu chodit do posilovny bez výjimky každý den a jako psychický trénink stáhl jsem si Petra Kotvalda píseň Mumuland. Tu teď budu neustále dokola poslouchat a tak se vybičuji k novým metám, novým vizím, novému světovému názoru. A pak přejdu na verzi Fandy Bílka. Když to funguje jiným, proč by to nezabralo u mne. Bábáléjolámůmůlééénd...

*I když mám Slovensko rád, některé věci přehlížet nelze. Například katastrofální úroveň služeb. V Bytči jídelna, salámy, saláty, člověk má hlad, že by žral kamení a oni ve čtyři odpoledne nemají rohlíky! Kurvadrát! Došly? A že jídelna sousedí s potravinami, to vám nic neříká? Baba krčí rameny, když vedle rohlíky mají, tak si tam zajděte a rožky kúpte. Krávo indolentní nablblá, jak mám hlad, neznám bratra.

Mají? Hovno mají! Rohlíky nejsou ani v potravinách, do prdele, to tu ještě máte socialismus či co? A jak k tomu přijde to ubohé děcko, poslouchat takové hrubé nadávky, vždyť se docela zkazí! V hospodách nevaříte, rohlíky nemáte, do hajzlu, vy se k té turistice stavíte dočista rusky.

Koupil jsem kus sýra a půlku chleba, zuřivě do ní zatínám zuby, celý autobus zaprasím od drobků, však já se vám pomstím! Hladový Howadoor je nebezpečný Howadoor!

Jedeme z Bytče do Súľova, ve čtvrtek jsem tam zařídil telefonicky ubytování, v chatce malé, příhodné, laciné, dvě noci pobudeme, Súľovské skály si prohlédneme, hned zase půjdeme. Chlapík má čekat před chatkou, předat nám klíče, vzít si peníze a pak budeme mít klid.

Ale nečeká. K čertu, co zas tohle má znamenat? Pobíhám s Pandorou po vesnici, vyptávám se domorodců a proklínám celý svět. Chachá, to prý můžu čekat třeba věčně, takových už tu bylo, co se domluvili a pak ostrouhali! Chlapík je nespolehlivý, s tím nemůžu počítat, že by se ještě objevil. A bydlí až v Žilině. Je tu ale ještě pár dalších ubytování.

Jo, to teda je. Chata Súľov - podle vývěsky otevřená od desíti do desíti každý den, ve skutečnosti zarýglovaná, na oknech okenice, na dveřích mříže. Ubytování v soukromí - všechno obsazené. Chata Kinex - šest stovek za noc a baba se tváří jako by mi dělala milosti, že bych ji měl na kolenou prosit, aby si to třeba nerozmyslela. Strč si to do píííči, řvu a chvíli mám radost z jejího vyděšeného ksichtu.

Postáváme před chatou Súľovčanka, to je to svinstvo, co jsme měli domluvené. Pak docházím k rozhodnutí, beru kámen zvící dlažební kostky a posílám Pandoru k lesu. Z výchovných důvodů. Jenže děcko jít nechce, prý se sama bojí. A nač že mám ten šutr? No dobrá, nebudu nic zastírat.

"Kamenem, dceruško, nyní ruče vymlátím tomu nespolehlivému bastardovi okno. To bude správná pomsta, on nás tu nechal civět jak blbce, tak mu ukážu. Já ho vychovám, on si to příště rozmyslí."

Ale Pandora není pomstychtivá, začíná brečet a kvílet, tatínkůůů, nerozbíjej oknóóó, bůůůů, mně je ho tolik líto, odpusť bastardovi, on už to neudělá...

"Ne, vždycky jsem odpouštěl, ale s tím je konec!", pravím tvrdě, chystám se ke zločinu, avšak Pandora vříská na celé kolo, sakra práce. Ach jo, zahazuju dlažku. Tož jestli si to přečteš, ty zmrde, tak věz, že tě jen to děcko zachránilo a jestli někdy půjdu bez něj kolem, tak ti tu tvou chatrč podpálím!

Jdeme pod hrad, na louku, je tam studánka a ohniště. Po bouřce se vyčasilo, i bez karimatek se pod širákem dobře vyspíme. Za slabou hodinku jsme nahoře, nabereme vodu, pečeme buřty a pak už je tma a tak jdeme spát. Nad loukou létají hejna netopýrů, Pandora se je snaží počítat, ale míhají se příliš rychle, a tak usíná.

To by člověk neřekl, jak s ním hloupých pětatřicet minut Mumulendu zacvičí. Musel jsem si vzít dva Piracetamy. Ale já to na hodinu dotáhnu! Nevzdám se! Blable už to vzdala, utekla i s dětma. Sousedi tlučou na zeď. Nebo mi tak buší srdce? Z Péťi? Že by? Bábáléjolámůmůlééénd...

Znáte přece Ramba dvojku, jak by ne. Na konci už jsou všichni rusáci dobití, rukojmí odvezeni připáleným vrtulníkem na základnu, Rambo je volný a dokonce se může vrátit do armády. Ale nechce, zahazuje všechnu výstroj a odchází do džungle.

"Počkej, Rambo!", volá za ním plukovník, "Neodcházej! Jak tam budeš žít?"

Rambo se však nevrací a jen přes rameno odpovídá: "Ze dne na den."

Úterý 17 Na Strečně a jinde

Nazdarek vespolek,

zdravim vsechny zaregistrovane. Tak jsem prave pred chvilkou priletel do Frankfurtu. Cestou nic mimoradneho - snad jen par turbulenci, takze chvilku to bylo jako na horske draze. Cestujici vedle me mela pulku letu hlavu mezi kolenama, ale jinak bylo veselo.

Na Ruzyni probehlo vsechno hladce - odbavil jsem svuj batoh (28 kg) bez problemu - pro jistotu jsem ho cely narval do pytle od nejake cinske psenice, tak jen doufam, ze v Delhi nedostanu misto pytle s batohem nejaky jiny pytel s psenici.

Vesela prihoda byla pri osobnim odbavovani - ta slecna nemohla zvednout muj osobni batuzek (tankvak) jednak proto, ze vazi 17 kg a pak se hlavne prichytili ty magnety co ho maji drzet na nadrzi motorky na jeji nerezovy pultik. Legracne tam s nim zapasila, nez jsem priskocil a presunul ho na pozadovane misto.

Toz to by zatim tak bylo, uzijte si to v destive Praze - budiz vam utechou, ze prsi i tady ve Franfurtu a podle aktualnich informaci momentalne i v Delhi. Toz uvidime s cim se vytasi Dubai.

Jinak Internet tu maji na letisti zadarmika, jen je tu podivna nemecka klavesnice, na ktere chybi vsechny nestandardni znaky, jako treba @.

Bye, bye ja se jdu zase odbavit, tak snad tam nebude zase nejaka slaba krehotinka. ;-)

Martin

Ubytovňa pod ChlebomomVšichni někam jedou. Třeba Chocho, ten se odvázal, na kolo na schody a šup do metra. Už ho má dokonce i spravené, to kolo. A pak pojede do Laosu, prý v prosinci. Martin "Malajec" Králíček, ten zas jede do Indie, nebo tam někam, koupí si tam motorku a bude dělat vrrrm vrrrm.

Naopak na chatě pod Suchým mají strašného chataře. Vyráží ze sebe nesrozumitelné skřeky a přitom by se chtěl pořád bavit. Vždycky něco zahuhlá, já mu nerozumím ani písmeno a pak se na mne tázavě podívá a čeká odpověď. Říkám, že nerozumím, tak zas něco drmolí, já opět nic nechápu a tak to jde pořád dokola.

Seběhl jsem s Pandorou na zádech na Staré Strečno. Je dusno, vedro, jako přechozí dva dny, a zdá se, že dnes už bouřka opravdu přijde, ne že si to zase rozmyslí. Na Strečně není dohromady nic, alespoň pro mne, Pandora však nachází hromadu sutě, prachu a písku, v ní se rozkošnicky válí, posypává se svinstvem a nechce jít pryč. Ale co, ať si užije, pojedeme dalším vlakem.

Písečný mnich z Putování na západ musel vypadat dost podobně jako ona, když ji po víc než hodině táhnu k potoku a tam nemilosrdně máchám. Drze kvičí, špindíra. Stejně nevím, jestli to má valný smysl, za pár minut bude zas jako čuně. Vážně, je úplně jako prase, taky nesnese být čistá a musí si co nejdřív nanést na kůži ochrannou vrstvu špíny.

Do Nezbudskej Lúčky ještě stihneme dojít, ale pak už se dává do deště, hromy, blesky, kofola v hospodě. Pandora vykládá místnímu opilci, že se kouřit nemá, v hospodě už vůbec ne, pivo škodí zdraví a kořalka mu udělá v břiše díru. A taky se po ní blbne, zdůrazňuje, můj tatínek vůbec kořalku nepije! Hm, zrovna jsem měl na ni chuť, myslím si zklamaně, ale teď přece nemůžu narušit Pandoří osvětu. Leč na opilce to stejně nemá účinku, loká lihovinu a jenom se alkoholicky směje.

Vůbec se na Slovensku strašně chlastá, o tom se nám ani nezdá. Na Moravě se dvakrát pobízet nedáme, to je jasné, ale aby člověk přišel v deset ráno do kterékoli putyky a polovina stolů byla obsypána notoriky a obložena borovičkou a pivem, to se přece jen u nás nevidí. V jednu, ve dvě, jsou už úplně na šrot a vyhrávají na lahve jako na housle.

Opravdu, je po dešti, čekáme ve Strečně na vlak do Žiliny a po nástupišti se motá totálně nadraný chlap, pod bradou si drží láhev od borovičky, tváří se velmi soustředěně a holí naznačuje tahy smyčcem. Když přehraje celou skladbu, uklání se distinguovaně imaginárnímu publiku, přitom ztrácí rovnováhu a padá do kolejí. Avšak zase se brzy vyhrabe a následuje další tichá hudební produkce. Pandora na něj udiveně zírá ještě z okna vlaku a pak se ptá: "Ten už z kořalky úplně zblbnul, že? Taky tak zblbneš, tati?"

To já nejedu nikam a těm, co se ženou kamsi do tramtárie, ani trochu nezávidím. Sám o ničem takovém nepřemýšlím, nemám žádný plán, nic se mi nechce. Navíc mi to vůbec nevadí. A to mně právě vadí, a hodně! Jak to přijde, že se mi nic nechce? Že nemám žádné ambice a ještě je mi to fuk? To jsem tedy dopadl! To není žádný život, to je vegetování. A to se láduju Piracetamem horem dolem. Ona vyrovnanost a klid není všecko. Chlap přece musí mít nějaký drím, říkává Trú. Ten sice vesměs žvaní blbosti, ale v tomhle jsem s ním zajedno. Přece nemůžu pořád sedět a k ničemu v budoucnu nesměřovat, o nic se nesnažit, vždyť takhle mě čeká jenom úpadek a marast. Už i tu posilovnu flákám, chodím tam jen tak z povinnosti, bez zájmu, některý týden třeba jenom dvakrát. Na výlet jedu jenom s Pandorou, no, pravda, ještě někdy zřídka na kole, ale to nejsou žádné cesty, to je takové nezávazné motání se po kraji. Žádná výzva, žádná snaha. Jenže vymyslet něco, co by mě zaujalo, se mi nedaří. Já vím, co potřebuju, potřebuju si někde řádně rozbít rypák, to je ono. Že bych sjel taky na kole do metra? Ale v Brně metro není. Nicméně něco vymyslet budu muset, sic skončím jak Rambo ve Vietnamu.

Pondělí 16 Vlky plky

Ahojtě Petře, musím se přiznat, že jsi můj nejoblíbenější zpěvák. Mám doma na stěnách všude jenom tvoje plakáty a poslouchám jen tvojí pěknou muziku. Já tě tak zbožňuju, že bych chtěla mít nějaký kousek tvého vlastního těla. Nechtěl bys mi poslat třeba pár vlasů, nehtů, nebo nějakých odlupků? Já bych si to nechala zarámovat a pověsila nad postel. Kdyžtak napiš kontakt, já se ti ozvu, abys věděl, kam to poslat.

D. Řehoutová se ptá Petra "Mumuland" Kotvalda

Poděsil jsem Vitáska. Prý jestli šel k referendu, já na něj a on hned, že samozřejmě, co jiného, obrovské Ano tam vhodil do bedničky, šestkrát obtáhl zvýrazňovačem. A nač to chci vědět. Já zas, že si dělám takový seznam, že se jistě bude časem hodit, podívejte se na pana Cibulku, jaké nosí pěkné drahé obleky, však on časem jistě někdo zaplatí, za vyškrtnutí z mého seznamu, a ještě rád. Tak se Vitásek zděsil a hned že to není jisté, že si to všecko vymyslel, že to nebylo referendum, ale bazén a nehlasovalo se tam, ale plavalo, že hned nepochopil nač se ptám. Hehe.

Já ta děcka nikdá mít nechtěl, to mi věřte. Vždycky jsem vyřvával, že děti jsou příšerné, že nikdo rozumný děti nemá, že si užívá života a všude lítá od rána do večera jak se mu zlíbí, po horách, vinárnách a vernisážích, což s haranty nelze. Blable však byla zásadně jiného názoru, právě opačného, neustále pro děti horovala, děti jsou smyslem života, jedině děcka a nic jiného, čím víc, tím líp, celé nůše dětí, že je třeba mít tolik dětí co se jen do bytu vejde, bez nich je život prázdný a zkažený. Tak to byl před časem takový problém, který se zdál být stěží řešitelný, avšak to bylo právě jen zdání, neb věc se rozhodla samovolně a bez větší námahy.

Avšak od těch dob došlo k názorovému zvratu. Blable z dětí šílí od rána do večera, když slyší o případném dalším, běží do kuchyně pro paličku na maso, já však jsem spokojený. Děti, to je radost. Teprve s nimi jsem opravdu poznal, že svobodná vůle je iluze a nesmysl. Předtím si člověk myslel, bůhvíjak není svobodný, když se nalívá pivem a pak řádí, ale teď mě to dočista přešlo. To není žádná svoboda, to si jen namlouváte. Svoboda je poznaná nutnost. Děcko řve, je třeba jej zbít. Řve ještě víc, tak ho konečně přebalíte. Žádná komplikovaná rozhodnutí, vše běží samo, nutně a bez iluzorních alternativ, člověk vidí, že je jen voda tekoucí v potoce. Někdy divně bublá a někdy plyne klidně, ale co bude dělat, o tom sama nerozhoduje. O tom nerozhoduje nikdo, vše se děje samo, protože jinak se dít nemůže. Je to takové filosofické, přímo zenové, když na vás visí děcka a vřeští, to hned vidíte, že člověk je jen výslednicí okolností a už to tlučete hlava nehlava. Tak se mi to líbí, je to příjemný, nekomplikovaný život. Ráno řev, v poledne řev, večer řev. Jenom Blable, ta děti snáší velmi špatně. Ale co, až jich bude mít pět nebo šest, taky na to přijde.

Neděle 15 Od vesnice k vesnici

Zase z vesniceHospodský se moc dívá na horrory:

"Koupání? Jo, bylo by tu... taková jezírka jsou nedaleko v lese, jsou to zatopené lomy. Ale pozor, radši tam nejezděte, letos se tam utopili už tři lidi! Pod hladinou číhají skryté větve stromů, do těch se zapletete a už se nevymotáte. Jestli skočíte ze břehu, napíchnete se břichem na klacek, to je jisté. A kdybyste se přece jen správně netrefil, voda je tam studená, dostanete infarkt. Taky hadi tam jsou, zmije tlusté jak zahradní hadice, vyhřívají se všude kolem. Snad tam nechcete spát?! To jste skončil, pane, vlezou vám do spacáku a uštknou vás, rána se nedočkáte. Tak dobrou chuť."

Požírám guláš a knedlíky. Včera vyzdobili úřad vlajkou, aby lidi, co šli volit, trefili. Dnes ji nesundali, naopak přidali ještě fangli s kolečkem hvězdiček. Hm, hurá.

Válím se u jezírka, voda je čistá, větve žádné, ani studená moc není. Hadi nikde. Čekám, kdy se vynoří bagr.

Tuhle mi zas telefonoval můj kamarád Petr a láteřil: "Děcka mi doma řvou, žena vřeští, mám z toho nervy nadranc, jsem úplně odrovnaný. Tak si říkám sedneš na kolo, do přírody si zajedeš, tichý kout najdeš, poležíš, popřemítáš, síly duševní obnovíš. Tož beru kolo a jedu, jedu deset kilometrů, všude auta a virvál, jedu dvacet, pořád samý marast, už jsem úplně zničený, jezdit na kole v tom vedru, mory mě z toho kraválu berou, že já nezůstal doma, po třiceti kilácích konečně celý uštvaný zastavuju na louce. Klid, ticho, pohoda, roztahuju ručník, lehám si na něj. Ptáčci cvrlikají, květiny voní, po cestě přijíždí obrovský bagr a přímo za hlavou mi začíná kopat rigól. Tak jsem jel domů a zmlátil děcka, kurva."

Tak já taky čekám na bagr, čtu si přitom knížku, bagr kdesi otálí, knihu mám už skoro dočtenou, je večer a stroj stále nikde. Vykašlal se na mne, bagrista, Petr je mu milejší. Tož co, jdu spát.

Sobota 14 Potulným malířem

Z vesniceJezdím si na kole po Vysočině, všude samé vesničky a v nich chaloupky a z chaloupek vybíhají lidé s rukama nad hlavou, panikářsky vřeští "referendůůům" a pak utíkají do domů označených fanglí, tam horečně cpou do beden papírové lístky a to všecko je náramně baví. Mne ani ne, mne baví víc to kolo. Občas slezu, usednu do příkopu, vytáhnu barvy a matlám je na papír. Výsledek je hrůzný, ale ani mi to nijak moc nevadí.

Večer sedím v hospodě, požírám večeři a všude kolem stále referendum, lidé se překřikují, hádají, později se schyluje ke rvačce. Zábava, jak má být.

Středa 10 - pátek 13 Nic

Mám úplně prázdnou hlavu, nevím vůbec, co bych psal. V pátek večer jedu na kole do Žďárských vrchů, do neděle. Třeba mě tam něco napadne.

Úterý 9  

*Koupil jsem si prášky na hlavu Piracetam 1200. Paní lékárnice mne varovala, že jde o prášky velmi silné, proto jich mám jíst jen málo, jednu nebo dvě tablety denně, podle stupně mé blbosti, ne však více, neboť v jedné tabletě se skrývá 1200 maličkých piracetamů a ti by mne mohli pokousat. Též jsem zakoupil padesát centimetrů dlouhé pravítko, abych mohl dělat padesát centimetrů dlouhé čáry. Donesl jsem to všecko domů, spolkl najednou pět tablet a teď čekám, co to se mnou udělá. Zatím se zdá, že nic.

Pondělí 8 Žár

Je vedro. Žár. Pro tlusté lidi, jako jsem já, katastrofa. Další dvě katastrofy si hrají na balkóně. Nejdřív řve jedna. Pak vřeští druhá. Poté vřískají stereo. Nakonec ječí a ještě do toho mlátí pokličkami. V tomhle se nedá přemýšlet, natož něco psát, ani prášky na hlavu nezabírají. A ten pošuk Chocho ještě závistě tvrdí, že to mám dobré, že můžu psát o děckách a nemusím pracně shánět témata.

Neděle 7 Sestra se durdí

Sestra je moc prudká osoba, člověk něco neudělá jak si ona představuje a hned je oheň na střeše. Onehdy jsem sem dal její návod na vyléčení bolavých zad, pár lidí k tomu připsalo svůj názor a to docela stačilo, aby zas vylítla jako když ji vosa bodne.

"Hm, tak se zdá, že ta sůl ti nejde pod nos a neustále se pídíš po něčem lepším, jenom aby nemusel poslouchat rady své mnohem chytřejší a vzdělanější sestry, která ti je dává navíc zadarmo a jiní by třeba rádi platili, ale nedostanou nic, i když by si toho víc považovali, ale to ty ne. Jsi nenapravitelný. Nejdřív místo soli přijdeš s pitomou lahví naplněnou horkou vodou, teď zas s fénem. Ale na sůl si lehneš, můžeš se zcela uvolnit (a třeba usnout), ona hřeje půldruhé hodiny a je potichu, fénem se musíš fénovat, držet ho v ruce (pokud si kvůli tomu nezajdeš do kadeřnictví), a nejen že řve, ale ani nemůže být puštěný moc dlouho, jinak se rozteče."

"Nerozteče", já na to, "to jsem jednou zkoušel, měl jsem ho zapnutý dobře čtyři hodiny..."

"Nepřerušuj svou moudrou sestru, moulo! Na krční páteř dosáhneš, ale neuvolníš pořádně svaly, na hrudní už hůř (soudím podle sebe, mě by za chvíli začala bolet ruka). Možná, že ten cvok Erik na to fénování měl člověka, ale tlumič jistě ne. Taky můžeš vyzkoušet žehličku, ta alespoň neřve, jo, žehličku, tu si na záda připlácni, magore. Ještě ti někdy něco poradím, ty pazgřivý bratře, tůdle."

"Ale já za to nemůžu! Já ti jenom říkám s čím přišla veřejnost."

"Veřejnost je nějaká choulostivá! Choulostivá, a ty jsi praštěný, já už to na tobě delší dobu pozoruji, ty by ses měl léčit, cvoku jeden, brát prášky na hlavu bys měl a hodně!"

"Prášky? Jaké zas prášky?"

"Piracetam. Kup si Piracetam, tím se naláduj a pak snad dáš pokoj", vece sestra. Tak dobrá, jdu do lékárny.

Sobota 6 Přes Kriváň 

Za hradem VeveříCo není ukousnuto, je pozvraceno, jen ubohé trosky zbyly z širáckých spáčů, rozervané karimatky a medvědí bobky.

"Pod Chlebom, ne pod Chlebomem", opravuji Pandoru.

"Pod Chlebomem, pod Chlebomem", vyzpěvuje vzpurně.

"Však je chleb, žádný chlebom! Sama jsi chlebom."

"Ty jsi chlebom, ty jsi chlebom..."

V sedm ráno prcháme z chaty pod Chlebomem a já Pandoru zasvěcuji do tajů slovenského jazyka. Moc se mi to nedaří, v sedle skučí, že už by chtěla domů, "tam, kde se mluví lidskou řečí". Ale to by tak hrálo, dnes je nám třeba vystoupit na Veľký Fatranský Kriváň, který je široko daleko nejvyšší horou, horou strmou, ztepilou, majestátem hýřící, čímž se snažím udělat na děcko dojem, aby pořád nefňukalo, že jej bolí nožičky a že už dál nemůže. Potvora, myslí si, že ji budu nosit.

Mám takový problém. Estetický.

Hehe, teď si určitě všichni řekli, že to není žádná novinka, že jsem se s estetickým problémem už narodil, a jestli na to přicházím až teď, tak to teda brzo, to musím být asi úplně slepý nebo blbý. Ne, nejde o to, jak vypadám já, jde o to, co se mi líbí. Koukněte na obrázek vpravo. Není zlý, co? Potůček, stromečky, blátíčko. Rozbahněný břeh. Být tam Pandora, bez váhání sjede po blátě do potoka, tam se vyválí jako rochně, celá se obalí blátem a počne úděsně řvát. Možná by se ještě vydrápala ven a obalila suchým listím, to je docela pravděpodobné. A pak teprve počala řvát.

Takže - obrázek potoka za hradem Veveří se mi líbí, dokonce natolik, že jsem investoval tři stovky do rámu a pověsil si jej na zeď. Že aby se vidělo, že i slepé kuře někdy zrno najde a že i já občas spáchám něco použitelného.

Už vidím ty komentáře - to ses spletl, je to hnus, pádlo, razítko, rýč... to je tak laciné, tohleto... a když už, TAK SI KURVA ASPOŇ VYPNI TEN CAPSLOCK TY DEBILE.

U OstrovačicKoukám na obrázek na zdi už asi dva měsíce a pořád se mi líbí. Tudíž je asi dobrý. On totiž člověk potřebuje od malůvky trochu odstup. Nadrásá to, mrkne na papír a většinou je to hrůza. Ale za den, za dva, na věc získá docela jiný pohled, co se mu líbilo, to je najednou nehezké a leckdy i naopak. A tak až když civím na obrázek dostatečně dlouho a pořád je pěkný, tak je teprve odsouhlasený a můžu jej podepsat. Éch, signovat, já se tu malířskou terminologii v životě nenaučím.

Tuhle se mne ptal Vitásek, proč říkám důsledně "akvarel", když jsou to vlastně vodovky. Inu proč - taky nikdo neříká "podepsaný obraz", ale vždycky jenom "signovaný". To je způsob, jak být stylový. A akvarelista zní zvukomalebně a líp než vodník. Vodnář. Vodovkář.

Jsme na Kriváni. Ráno byla mlha, ale už se z větší části rozplynula a slunce zase peče. Panda nejeví nijaké zvláštní nadšení nad zdoláním štítu a utvořením nového osobního výškového rekordu, proto je třeba její pohublou morálku vykrmit čokoládou a bonbónky. Pak ji beru na záda a jdeme dál. To je taková naše dohoda, do kopce po svých, z kopce na zádech. Ne že by nezvládla celou cestu sama, ale jde příliš pomalu a já nechci být na chatě pod Suchým až večer, zvlášť ně, když je dusno a nad vrcholy se pomalu vrství bouřkové mraky.

Naproti tomu obrázek vlevo přetížený propracovanými detaily není. Pár skvrn, naznačené obrysy, vypadá vysloveně odbytě a ledabyle. Jenže se mi líbí, a dokonce víc než ten první. Co s tím? Přece by si nikdo nic podobného na zeď nedal, ani já ne. Skvrnitá hrůza. Ale přesto se mi zdá lepší, odlehčený, jednoduchý, atmosférický. Ale líbí se asi jenom mně, Blable říká, že vůbec neví, co na něm je, prý cosi jako větrák. Mám si snad zarámovat "cosi jako větrák"? Samotnému se mi to jeví jako blbost. Těžká věc.

Po Veľkém Kriváni lezeme na Kriváň malý. Začínají tu skalnatější úseky, pro dospělého jenom trocha kamení, ale čtyřleté dítě se musí přidržet rukama a místy i regulérně lézt. Pandoře se to líbí, až moc, chce lézt i mimo pěšinu po strmých skalách, pořád mne nutí, abych z batohu vytáhl lano a navázal ji. Však až spadneš, ono tě to nadšení přejde. Potkáváme několik turistů, malou horolezkyni obdivují, to ji ještě více rozjařuje, až mám obavy že ze samé radosti a vytahování někam zahučí.

Za Malým Kriváněm jsou Biele skaly, tam už se místy musí držet rukama i dospělý. Pandora leze a leze, až už mi to nedá a raději ji opravdu na lano přivážu. Je to jenom taková pětimilimetrová šňůrka, vždyť Panda váží jen něco přes třináct kilo. Leze dolů po skále, jistím ji shora, jde jí to dobře, ale stejně nakonec uklouzne a už letí. Asi dvacet centimetrů a zůstává viset na laně. Ó, ta vříská! Kolínko si narazila, div se přitom nezabila, už nechce lozit, nikdy, chce domů, k mamince, k Míně a k myšce.

Ale musí. Jak jinak bychom na Suchý došli?

Na Suchém jsme upachtění ve čtvrt na dvě a máme toho oba dost. Je příliš vedro, dusno, téměř bezvětří, nad hlavou nám visí těžký mrak a vypadá to na bouřku. Zapisujeme se do vrcholové knihy a utíkáme na chatu.

Pátek 5 Pod Chlebomem 

Z obory nad JundrovemDivit se, to je jejich. Lidi se pořád něčemu diví. Že je hezky, že není hezky, že má Pandora vlastní pas, i když jsou jí teprve čtyři roky. Proč prý není napsaná v mém pasu. Že je to baví, ustavičně se divit? Já se jim divím.

"Do tatínkova pasu bych se už nevešla", vysvětluje Panda.

"Nevešla? To má tatínek tolik dětí?", zase žasne divič.

"Sedm, ne, devět", ukazuje Pandora na prstech něco mezi dvěma a pěti. Následuje véééliké divení.

V Terchové je svatba a v potoce bota. Lovíme botu, přichází svatebčané, radostně poskakují a nalévají mi borovičku. Pandoru nacpávají zákusky, kapela vyhrává, juchů.

Lanovka do Snilovského sedla jede, tak, jak slíbili na webu. Ale čert tomu věř, takových slibů jsem už na internetu viděl... Klátíme nohama, vezeme se a já jsem docela rád, že mám alibi v podobě slabého dítěte, které by po svých nahoru nevyšlo, protože je hrozné horko a s batohem na zádech bych dřív chcípl, než se vydral pěšky nahoru.

Slunce pálí, v sedle tahám z batohu krém, jelikož už týden doma poslouchám pořád dokola seznam všech věcí, kterými je třeba děťátko neustále mazat, krmit a napájet, oblékat, vysvlékat a vůbec všemožně chránit, jelikož kopce Malé Fatry jsou v představách pobloudilých matek nesmírně nebezpečné a každoročně v nich zahyne více dětí než v celé Africe. Namazaná Pandora se bystře vrhá na zem, v tu ránu je obalena prachem od hlavy až k patě a jásá, jak mě převezla. No co, prach a písek mají jistě také vysoký ochranný faktor.

Když jsou v sedle orvané všechny kytky a nezbývá už žádné bláto ani hromádka svinstva, ve které by se Pandora nevyválela, jdeme na chatu pod Chlebom.

"Vy jste z adventůry?", ptá se chatár. Chatár, chotár, kotár, katár.

"Ne, co to je?"

"Cestovka, zamluvila si na dnešek celou chatu, jsme úplně obsazení."

Aha. To je prima, ve středu mi říkal do telefonu, že jsou úplně prázdní. Nažraný jak drotár, určitě.

"Ale nebojte, jestli máte spacáky, tak vás uložíme na zem."

Spacáky máme. Jenže to znám, podvečer dorazí tlupa obézních himalájských tygrů po padesátce a zmalovaných sekretářek, kteří se vydali na Fatru zažít největší dobrodružství svého života, budou plní zážitků, po chvíli plní piva, všichni budou z Prahy a do noci budou řvát a řvát a řvát, aby si řádně užili hor. To se pěkně prospíme.

Chodím kolem chaty a nalézám dvě dlouhé a široké lavičky, kdyby se daly k sobě, byla by z nich slušná postel. Ale počasí je nejisté, může pršet a nemusí. Nerad bych brzy ráno za šera ždímal prokřehlé děcko.

"Možná bude, možná nebude", krčí rameny chotár, "Taky je to zakázané, spát venku. Ale o to nic, hlavní je, že jsou tu medvědi, chodí v noci kolem chaty. Viděli jste ty černé bobky všude kolem, že?"

Viděli.

"Chodí i úplně blízko k chatě, zrovna dneska brzy ráno jsem šel do sedla, něco šustí v kosodřevině, zastavím, kouknu tam a on tam medvěd a civí na mě. Ten se lekl! A co teprve já! On zařval, já jsem zařval a pak jsme se rozprchli. Brrr. Tak já nevím, aby vás v noci neožužlal."

Tak tedy raději v chatě.

V podvečer přichází tlupa obézů a sekretářek, lokají pivo a do noci řvou a řvou. Pandora spí na lavici ve spacáku, až po desáté přichází katár a vyhazuje dobrodruhy na pokoje. Stoly se stěhují ven a spíme na podlaze, je nás víc než dvacet, co se na ně nedostalo pryčen, ani jsme se všichni dovnitř nevešli. Někteří pozdní příchozí leží před chatou na karimatkách, nebezpečím okázale opovrhují. To já bych se bál. Ne medvědů, ale pražáci z Adventůry celou noc vybíhají z chaty a blijí.

Čtvrtek 4  

Vedro je děsné a nic se mi psát nechce.

Středa 3 Upomínka

Přišla mi upomínka z knihovny. To ony dělávají. Už asi před čtvrt rokem přišla. A dnes přišel čas knihy najít, do knihovny zajít a knihy vrátit. První dvě knihy jsem našel snadno, v jedné byla průkazka a druhá byla vejpůl. Mína si s ní hrála. Knihu jsem umně zalepil lepidlem Herkules, které drží velmi silně a kniha pak nejde otevřít, ale stejně to byl brak. V průkazce se psalo, že mám knih vrátit osm. Jéje! Osm? Není to nějak moc? Snad jsem měl nechat knihu rozervanou, že bych ji mohl vydávat za dvě. Teď abych se s tou makulaturou hledal.

Jedna kniha se našla v kredenci, další byla pod postelí, dvě zapadlé za pohovkou. Jedna byla u Pandory mezi hračkami. Že ta děcka všechno tak strašně dorvou... Postupně jsem vyšťáral všechny požadované svazky, strčil do tašky, dojel do knihovny a knihovna zrušená. Ne dočista, ale v rekultivaci. É, rekonstrukci. Něco se tam bude dělat, snad malovat nebo co. Knihy v bednách a uprostřed stojí knihovnice a hrozně se diví, co tam dělám, že prý je zavřeno. Není, však jak bych se tam dostal. Hm. Tak to sem dejte, upomínku neplaťte, strčila knihy do bedny a bylo to. Tak. Herkules jsem zbytečně vyplýtval a číst nemám co. To jsou ty knihovny.

Úterý 2 Dost bolo Havla

V noci v listí šustí, svistí, mraky brouků. Na palouku. Zůstávají však na svém, na karimatku ani do spacáku mi nelezou, s takovým způsobem koexistence souhlasím. Jen Vitásek chrápe, a ráno zas bude vykládat, jak celou noc nezamhouřil oka. Je nad ránem, šero, kochám se představou, že se Vitáskovi bude zdát sen o striptýzu v domově důchodců, hehe, ten ale bude řvát! Leč neřve, zato budík zvoní, protože nám jede autobus.

Autobusem jedeme do Beluše, dalším do Trenčianské Teplé, pak ještě jedním do Trenčianských Teplic a tam se nás zmocňuje autobusový amok, vrrrmmm vrrrrm, ještě více autobusů, hódně autobusů, naskakujeme do dalšího a jedeme ještě asi dva kilometry k přehrádce, jelikož Vitásek trvá na tom, že je třeba završit výlet koupáním, plaváním, žertovným šplícháním vodou a hrou s nafukovacím míčem. V autobuse potkáváme hovorného domorodce, z něhož táhne pivo, borovička a negativismus.

"Nejezděte k přehradě, co tam? Koupat? Tam se nikdo nekoupá, to jsou samé splašky, teče to tam z kanálů, fuj, opilci do toho blijou. Lázně? Zavřené jsou všechny lázně. Proč? No to já nevím, tady je všechno zavřené, nic pořádně nefunguje, však víte, tak to chodí, na Slovensku."

"Jo jo, to my dobře víme", souhlasí přičinlivě Vitásek. A nerozumně, protože opilec si zjevně přál, abychom mu jeho názor vymlouvali a teď se zlobí.

"Víte? No a co si myslíte, však u vás je to snad lepší? Chcete nás poučovat, co? Takové my tu nepotřebujeme,  však je to naše Slovensko, už nám nikdo nebude rozkazovat!"

"Jasně, dost bolo Prahy, dost bolo Havla", říká znechuceně Vitásek a vystupujeme.

Vitáskovy kačenky

Přehrada je vážně špinavá, alespoň na Vitáska. Já jsem však prase, špinavější než já není určitě, tak co. Proto plavu sem a tam a Vitásek, nemaje nic jiného na práci, fotografuje kačenky a mne a ještě o mně točí video, protože jeho fotoaparát takové výtečnictví dokáže, avšak video vám neukážu. Je hrozně veliké a to byste se nedoplatili, než byste jej stáhli a ničím to dočista vůbec nejde přehrát, jenom takovým zvláštním kodekem a ten vy nainstalovat stejně neumíte a ještě byste se vztekali a zkazilo by vám to den, tak co. V neposlední řadě jsem na tom videu nepřirozeně tlustý. Jo a nahý, na to bych málem zapomněl.

Když doplavu, šel bych už pryč, ale Vitásek se chce ještě opalovat. Tak dobrá, navíc přicházejí pěkné baculaté paní tak kolem padesátky, hned na ně Vitáska upozorňuji, jaké ony mají ladné tvary, a vida, už se nechce opalovat ani maličko, už chce jít pryč, okamžitě, a hlavně prý mu nemám vůbec nic říkat. Mám-li jej citovat, pak mám doslova "zavřít hubu". Drzoun.

Tak jedeme do Trenčína a je horko a hrad prý je zavřený, protože se rozpadá a v Trenčíně jíme halušky a pak už jedeme domů a to je konec výletu a nudných narativností.

Neděle 1 Malérečka

Není nad stručnostDle mého názoru však věc nestojí tak, že dítě stejně ty výrazy pochytí ve školce nebo ve škole, tak jako tak se je naučí a bude je znát. Jde o to, aby vědělo, že nejsou součástí běžné konverzace, přece. Aby si nemyslelo, že jsou obvyklé a že se v komunikaci normálně používají.

A tak jsem vzal papír, štětec a barvy a šel do lesa, do Kohoutovic do obory, kde jsou daňci, mufloni, kozy, prasata, zajíci a jiná lesní sběř. Ne snad, že bych si myslel, že svým hbitým štětcem zachytím zajíce ve skoku, takový blázen zase nejsem, vydal jsem se malovat stromy, jelikož se stromy mám velké potíže, takřka ty největší. Nepočítám-li potíže, které mám s malováním lidí, samozřejmě. Nebo domů. Či čehokoli jiného. Ano, přiznám, mám největší potíže s malováním všeho vyjma trávy. Tráva mi jde, to jsou jenom čárky a nezáleží na tom, jak jsou křivé. Avšak s malováním savan člověk dlouho nevystačí, proto hajdy do lesů, vod a strání, abychom se od přírody poučili.

Našel jsem vhodnou scenérii, břízky vpředu, smrky vzadu, pod nimi lavička, pařízek, jiný pařízek a vpředu cestička. Cestička, ta nesmí na obrázku chybět.

Proč? Inu, lze si věc vykládat symbolicky. Cesta, to je dó. Třeba ju-dó, to je jemná cesta, jelikož nedostanete rovnou pěstí po rypáku. Třeba karate-dó, to je zase něco jiného. Nebo kendó, bušidó, buchtičky se šodó. Cesta je symbolem vesmíru, což je kontinuální proces, jak jsme si již vysvětlili, který jde odněkud... někam... ále co. Ve skutečnosti je na obrázku cesta protože se na místo nějak malíř musel dostat, a jak jinak než po cestě a když už tam ta cesta je, tak se namaluje, protože je ještě relativně jednoduchá a vcelku fotogenická. Se symbolama to nemá co do činění.

Sedím tedy v trávě v zazenu, kolem mne ladně rozložené mističky s vodou, lahvice, hadérky na utírání, barvičky, skicáky a tak. Radost pohledět.

Blable mi říká "malérečka". Nevím kde to vzala, a nelíbí se mi to, však považte, kdyby vám někdo říkal "malérečka".

Vše si pěkně předkreslím tužkou, každičkou větvičku a lísteček, pak pečlivě namíchám barvičky, namatlám s vyplazeným jazykem na místa, a výsledek? Hnus, blijatyka, zničit krtka.

"Malérečka", tak se prý říká takovým těm babkám, co omalovávají kraslice a hrnky. Malérečka... akorát šoufky.

Tak takhle ne. Strakaté jak papouch to je. Omezím se na dvě nebo tři barvy. Znova předkreslit, pečlivě, nic nevynechat, omalovat... tááák... to je změna! Hnus ještě větší! To je strašné, člověk by neřekl, co ta příroda dá práce. Je to jakési přeplácané, moc stromů, moc větví. Jak že to bylo? Upovídaný člověk nás nudí, stručný nutí k zamyšlení. Tedy stručněji. Postačí tři stromy, lavička, pařez, trocha trávky neuškodí. Jenom jedna barva. Znovu. Matly matly matly. Lepší, ale pořád hnusné. Moc barevné. Místo hnědé dáme černou a jenom dva stromy. Mazy mazy mazy. Ne, ještě ne. Strakaté už to není, ale lavička je vysloveně kýčovitá. Pryč s ní a ještě jednou. Hm... Že by? Pořád moc věcí. Jeden strom podstatně zredukujeme, vynecháme pařez a trávu posypeme travexem. Další pokus... áááá.... to je ono!

To je dílo! Tak se má malovat! Čím stručněji, tím lépe. Jde se domů, teď se uvidí, kdo je tady malérečka!

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/