* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Červenec 2003

Středa 30Z Alp

Ačkoli jsem o tom místy začínal mít docela vážné pochybnosti, nakonec jsem se z výletu do Alp přece jen vrátil. Žádné další písání dnes ale nebude, jelikož mě začínají nesnesitelně pálit oči. Asi jsem si přivezl zánět spojivek či co. Tak snad zítra.

Pondělí 21Další Conanova dobrodružství

Když se barbar Conan vrátil po letech dobrodružství do rodné Cimérie, nepřivítali ho tam zrovna s nadšením. Jinde ve světě svou mohutnou postavou vyzařoval přirozenou autoritu, ale v Cimérii? Tam jsou barbaři všichni, rota Arnoldů hadr. Tam byl Conan jenom jedním z mnoha, všední průměr. A když ostatní zjistili, že si z cest přivezl různé cizácké návyky, jako třeba nejíst všecko jídlo jenom rukama, začali se mu smát, že je změkčilý. Úplnou korunu tomu Conan nasadil, když s ostatními vyrazil v zimě na výpravu. Večer si všichni správně barbarsky lehli přímo na sníh, jaképak copak, leč Conan, jiným mravům uvyklý, navršil si pod hlavu hromádku sněhu coby polštář. Tu se všichni seběhli a chudáku barbarovi se pro jeho trapnou zženštilost ryčně vysmáli, ptali se jej, jestli teď také začne nosit růžové šatičky a vůbec téměř teplajznické narážky na něj měli. To barbara Conana značně dožralo.

V tomto světle se mi teď jeví jako dosti nerozumné, že jsem se přiznal k strkání si bot pod hlavu.

Vstávám před pátou, hned, jak je trochu světlo. Všude rosa, než vysokou travou dojdu na cestu, mám boty skrznaskrz mokré. Ale co, teď v létě je teplo, zase brzy vyschnou.

V Letovicích je v pět ráno otevřená jedině pumpa společnosti Shell, kupuji si bagetu a kávu a pozoruji chlápka, který v cisterně přivezl benzín. Zastaví u víka podzemní nádrže, z auta vytáhne dva hasicí přístroje, umístí je po stranách poklopu. Pak víko otevře, nasadí hadici a napouští do nádrže benzín. To trvá celou dobu, co u pumpy sedím, určitě čtvrt hodiny, ale chlapík nezaleze do kabiny, aby si přečetl noviny, nezajde si na kávu, stále bedlivě sleduje, jestli tankování probíhá správně. Taková svědomitost se často nevidí, říkám si, toho spatřit můj šéf Zlá Šabatka, hned jsem na dlažbě a tankér na mém místě. Má pečlivost v povaze nebo minulý týden vyhodil jinou benzínovou pumpu do luftu a tak si teď dává bacha?

V osm ráno jsem doma. Teď se válím, všude klid, žádná vřískající děcka. Jen z kuchyně to libě syčí.

Ve staré Číně (a možná i v té dnešní) bylo oblíbeným pokrmem rozvařené maso. Když chtěli hosta náležitě uctít, dostal misku rozvařeného vepřového. Co misku, dvě, i tři dostal. A já taky dostanu, jelikož z kuchyně syčí papiňák a v něm se vaří dvě kila masa. Všecko sežeru. Sám.

Neděle 20S botou pod hlavou

Ále, co to budu zastírat. Jsem líný. Nechce se mi jet 150 kilometrů z chaty do Brna na jeden zátah. Osm hodin, to je moc. Zabiju celý den, přijedu domů a jediné co udělám je, že půjdu spát. Raději pojedu navečer, než se setmí urazím půlku a zbytek dojedu ráno. Bude chládek a večer bezvětří, líp se pojede.

Tak si frčím přes Letohrad a Ústí nad Orlicí, kterému místní říkají "Oustí", přes Českou Třebovou, kde je mnoho kolejnic a v osm večer jsem ve Svitavách. Tu je hospoda, v hospodě večeře. Po večeři přes Hradec nad Svitavou, a za ním už jen vytlačit kolo do svahu na mez. Stmívá se, rozbaluji spacák. Žádný stan, žádná karimatka, jenom botu pod hlavu. Co víc si přát?

Sobota 19Hasiči soutěží

Kamarád Petr Janík jednou v rámci podněcování třídní nenávisti rozkládal o žebříčku blbosti uniformovaných složek.

"Nejblbější ze všech, ti nejhorší a nejtupější, jsou osožáci. Těm není rovno. Po osožácích dobrovolní hasiči, ti jsou na hlavu padlí do jednoho. Pak vojáci z povolání a teprve po nich policajti."

Tak to říkal Petr. Osožáci, to byli příslušníci OSOŽ, takto Ozbrojená stráž ochrany železnic. Nebo jaksi podobně. Volové to byli totální, já je potkal jenom asi dvakrát v životě, ale pokaždé to stálo za to. Ale pak je po devětaosmdesátém zrušili, alespoň myslím, už dlouho jsem žádného osožáka neviděl. Tím se na první místo v žebříčku dostali dobrovolní hasiči, kteří doplácejí na to, že úředníci nechodí v uniformách.

A proto dnes jedu do Rokytnice, koná se tam soutěž dobrovolných hasičů, kde na místě zjistím, jsou li to takoví pošuci, jak Petr tvrdí.

Keystonští policajtiNa místě srocení lidu, všude samé stříkačky, staré i mladé. Jedna tažená koňmi. Pak dlouho dlouho nic, až po třech hodinách se z chrchlajícího megafonu rozchraptí podnapilý hasič o úspěších svého sboru, kde se co povedlo uhasit a kde zapálit, kolik lidí díky nic uhořelo a kolik jich hasičové spasili. Jenže rozumět je každému třetímu slovu a stejně to nikoho nezajímá. Pak se zas nic asi hodinu neděje. Tyhle amatérské akce jsou všechny stejně mizerně zorganizované.

Nakonec se přece jen program rozběhne, na náměstí je přinesena papírová bouda, ta podpálena a zpoza rohu vyřítí se stará koňmi tažená stříkačka. Trááá dááá! Domek hoří asi minutu, za tu dobu hasiči dojedou na místo a našroubují skoro polovinu hadic na stříkačku. Po pěti minutách lehce pokropí ohořelé trosky, čímž je ukázka hašení zakončena. Ale asi to tak zamýšleli, jako žertovnou scénku.

Pak jsou soutěže v disciplíně zvané hasičský útok. Družstvo má za úkol popadnout hadice, našroubovat je na sebe, jedním koncem pak na motorovou stříkačku a dvěma proudy vody porazit dva dřevěné špalky. Rozhodčí mávne praporkem, hasiči vyrazí s divou zběsilostí. Jeden z nich šroubuje konec hadice na stříkačku, další s ní pádí kupředu, nehledí vpravo vlevo, hadice se za ním rozvinuje a když už není co rozvinovat, vyletí hasič legračně nohama do výšky a praští sebou po zádech na zem. Lidi u stříkačky pouštějí honem honem vodu, ale hadice ještě není spojená uprostřed, protože pádem otřesený hasič se těžce sbírá ze země. Voda však nečeká, chrstá ven a polévá nejen hasiče, ale i přihlížející. Celé mi to připomíná sbor keystonských policajtů. Děsná prča.

Tak se to opakuje u každého družstva, že to až vypadá, že to tak má být. Možná nedostávají body ani tak za včasný zásah cíle proudem vody, ale spíš za umělecký dojem? Celkově se mi zdá, že se minuli povoláním, kdyby přidali něco málo gagů a celé vystoupení propracovali, mohli se dobře živit v kabaretu nebo cirkuse.

Po skončení soutěže se podávají protesty, všechna družstva se zuřivě dohadují s rozhodčími a spolu navzájem, těm vběhnul do dráhy pes a tihle zase měli předem dráhu politou vodou a proto uklouzli, nečekám jak to dopadne a jedu. Domů, do Brna.

Pátek 18Ještě k blogerským prasatům

*Ta simulace ovšem nezahrnuje příliv nových jmen (z východu;-), závislost výskytu jmen na lokalitě (např. jméno Sykora, Heczko atd. se vyskytují ve vyšší koncentraci na severní Moravě a spokojeně se množí mezi sebou) a u jmen s velmi malým výskytem (do 10 nositelů) se zpravidla jedná o jednu rodinu, která se mezi sebou nebere a tak nemá tendenci toto jméno vymírat tolik jako ostatní. Dále nositelé některých jmen (např. Horváth, Desider, Ščuka, Baláž) mají zpravidla více potomků než nositelé jmen jiných. To by sis musel přečíst něco o základech demografie a provést pár elementárních výpočtů na kalkulačce, pak bys nepotřeboval giga paměti na šílenou simulaci.

Joe

Model dal - alespoň řádově správnou - odpověď na otázku, kolik je třeba ročně dodat nových příjmení, aby vyrovnal pokles, způsobený jejich vymíráním. Závislost na lokalitě skutečně nijak nezohledňoval. Jednak je to proto, že tato závislost patrně bude působit proti mizení příjmení, a mne zajímal nejhorší reálně očekávatelný případ. Proto mi nijak zvlášť nevadí zanedbání na straně jevů, které pokles počtu příjmení zpomalují. Dále také předpokládám, že v budoucnosti se lidé budou stěhovat ještě více nežli dnes, a tak dnešní stav, kdy se příjmení koncentrují kolem určité lokality, v budoucnu bude hrát stále menší roli. Ať již mají pánové Horváth, Desider, Ščuka a Baláž potomků kolik chtějí, dá se na základě zkušeností očekávat, že tito potomci se dále budou množit zase jen s nositeli příjmení Horváth, Desider, Ščuka a Baláž. Tak vlastně vytvářejí zcela autonomní populaci a z mého modelu, který simuloval populaci majoritní, se tím vyčleňují.

Ostatně jasně jsem napsal, že odhaduji chybu celé simulace na 30-50 procent a že mi taková přesnost stačí. I tak víme, že znovákování v příští minutě nehrozí.

Co se týče "elementárních výpočtů snadno proveditelných na kalkulačce" - to si ještě povíme.

Protože se o věc zajímal nejen Joe, ale i ohromné hromady dalších lidí, které jsem si vymyslel, podíváme se dnes na výsledky ještě jednou, a trochu jinak. V následujících grafech je zachycen vývoj vždy pro třicet vybraných příjmení a příštích 250 let.

První liga - Novák, Svoboda a další

Prvních třicet příjmení podle četnosti. První liga. Vidíte, že zde k žádným zvratům nedochází, nikde větší výkyvy. Tato příjmení mají své jisté a nikam se neženou. Rozdělila si mezi sebou hlavní část trhu a tak to i v budoucnu zůstane.

Příjmení s počáteční četností 1200

Příjmení, která dnes nosí 1200 lidí, si už v budoucnu povedou poněkud dynamičtěji. Vidíme zisky i ztráty, nicméně žádnému z nich zánik nehrozí.

Vývoj příjmení s počáteční četností 72

Vývoj příjmení s počáteční četností 40

U příjmení s nízkou počáteční četností (nahoře 72, dole 40) je vývoj nejturbulentnější. Vidíme příjmení, která zanikla, a není jich málo. Všeobecným jevem je zde mírný úpadek, ale několik příjmení si naopak velmi výrazně polepšilo.

"A čím to, že Skočdpol tak porostl? Co na něm je, že je takový životaschopný?", ptá se sestra.

A to je právě to, že ničím a nic. Přestože při pohledu na graf má člověk dojem, že ti, kteří se dravě sápou nahoru, bohatnou a tloustnou, musí mít k tomu zvláštní schopnosti, není tomu tak. Vše je jen hra náhody. Lidé jsou v mé simulaci navlas stejní a jestli časem opanují pole či naopak zkrachují závisí jen na náhodě, na házení mincí. Minci zastupuje generátor (pseudo-)náhodných čísel, ale je stejně nestranný. Nikomu nenadržuje, nikoho neodstrkuje. Zisky sčítá ten, kdo má prostě štěstí. Žádná "příčina" neexistuje. Všechny příčiny jsou jen naše představy, vyvolané hledáním řádu ve světě chaosu.

Takhle funguje celý svět. Z chaosu vzniká "řád", ale jen v našich hlavách. Řád se časem změní nebo propadne zpět do chaosu. Vše je poháněno jen chaosem a základními fyzikálními charakteristikami. Nic jiného neexistuje.

Ptáme se po příčinách proč ten nebo onen zbohatl, když je stejný jako my, a my přitom zůstali chudí. Ptáme se po příčinách vyhynutí druhů, proč se říše hroutí a na jejich místě povstávají nové, proč národy dominují a upadají v zapomnění. Příčin objevíme tisíc, dokonale zdůvodněných, ale pravda je jen jedna - žádné příčiny nejsou. Všechny naše "příčiny" nám pomohou v předpovědi budoucnosti a pochopení minulosti asi na stejné úrovni, jako je předpoveď počasí - zítra asi bude, tak jak říkají, ačkoli bychom se nedivili, kdyby se meteoristé zmýlili. Pozítří bychom se divili, kdyby se nezmýlili a popozítří? Ach, kdopak ví?

"Co je tohle za hlouposti?! Jak to, že neexistují příčiny? Co nám to chceš namluvit?", začnou lidé křičet, "Vždyť je vidí každý, kdo má oči! Ten zbohatl, protože zdědil peníze, tihle vyhráli, protože měli lepší zbraně, tak co to, ksakru, meleš?"

Skutečně? A kde je příčina toho, že zdědil peníze, jaký je důvod lepší výzbroje jedné strany?

"Nu... bohatá babička umřela... no jo, já vím, teď se zeptáš jak to, že byla bohatá a proč umřela v pravý čas... a že měli lepší zbraně, no to je dáno historicky..."

Stačí se zeptat na příčiny vašich "příčin", jít jen o kousek dál a skončíte s bezradně rozhozenýma rukama. Prostě to tak je, tak se to stalo, tak co.

"Pandoro, proč jsi kousla Mínu, no proč?!"

Pandora mlčí. Děti nechápou, nač se jich ptáte. Jaképak proč? Prostě kousla, tak.

*

Jestli pan Skočdopol výská radostí, že se jeho rod stane silným, raduje se předčasně. Tak se pochopitelně výsledky chápat nedají. Kdyby se simulace spustila znovu a mince by padala odlišně, ženy by se provdaly za jiné manžely, lidé by se rodili a umírali v jiný čas, a vše by dopadlo zase jinak. Předchozí graf zachycuje sto různých běhů stejné simulace - pokaždé je populace sestavena z tisíce Nováků a sta Marvanů. Křivky v grafu ukazují, jak si vedou Nováci, křivka Marvanů by vznikla při otočení grafu vzhůru nohama, protože celkový počet lidí zůstává stále stejný. Jestliže se křivka dotkne horního okraje, Marvanové vyhynuli a svět ovládli Nováci, pokud klesne k okraji spodnímu, dopadlo to opačně.

Vidíme, že věc může dopadnou tak i tak. Statisticky nejpravděpodobnější je očekávaný vývoj - Nováci, mající přesilu 1:10, záhy zvítězí. Ale v nezanedbatelném množství případů může věc dopadnout obráceně, a vše závisí jen na slepé náhodě.

*

V předchozím případě náhoda neovlivňovala pouze vývoj, ale i výchozí situaci - počet mužů a žen a jejich stáří. V tomto grafu, který také zachycuje sto běhů simulace Novák versus Marvan, vychází model pokaždé ze zcela stejného stavu. Stejně je žen i mužů, pokaždé je stejný jejich věk. Náhoda rozhoduje až o tom komu a kdy se narodí dítě, jakého pohlaví bude, zda se žena provdá a za koho. Avšak nic se vlastně nezměnilo - situace na konci může stále vypadat tak i onak.

*

Poslední graf ukazuje "efekt motýlích křídel". Generátor náhodných čísel vytvářel při každém ze sta běhů zcela identickou posloupnost, žádná náhoda v takovém světě neexistuje. I výchozí stav byl pokaždé stejný, až na jedinou věc - právě jeden z Nováků měl pokaždé na počátku odlišné datum narození a jinak určený věk, jehož se měl dožít. Vše ostatní bylo stejné. A i zde se možné cesty vývoje záhy rozcházejí a i tentokrát může vyhrát kdokoli. Stačí jen pramalá změna výchozích podmínek, a svět se bude ubírat zcela jiným směrem.

Celé mi to silně připomíná kvantovou mechaniku. Ani ta nedokáže poskytnou jiné, nežli pravděpodobnostní předpovědi, a nijak nevylučuje, že se občas může stát i pravý opak toho, co byste čekali. Kvantově mechanický systém se může vyvíjet v zásadě jakkoli, i když pravděpodobnost změny je v některých směrech vyšší než v jiných. Které směry to jsou, to si hravě spočítáte pomocí soustavy integro-diferenciálních rovnic, v jednodušším případě jen tak z hlavy. Jsou to elementární výpočty. Že jsem se zbláznil a mám vám to spočítat sám, když jsem tak chytrý? Co já, za Joem si běžte.

Čtvrtek 17Noviny lžou

Stromek. Prostě jenom stromek.Noviny nekupuju a nečtu. Před lety jsem to dělával, a pak Blable vždycky láteřila, že vyhazuji peníze za hlouposti a ještě z toho zblbnu. Já na ni ale nedal, a čas od času si stejně denní tisk koupil. Pak jsem ale jednou jel autobusem, a jakási paní něco důležitého řešila s řidičem. Snad šlo o nějaké nově platné nařízení, nevím, a ani řidič nevěděl, jenom krčil rameny, že netuší o čem to ta dobrá žena hovoří.

"Nevíte? Jak to? Copak nečtete noviny?", napůl se vztekala, napůl divila paní.

"Noviny? Éch, kdepak noviny", mávl pohrdavě rukou bodrý řidič a s neodolatelnou suverenitou prohlásil: "Noviny lžou."

"A to je pravda!", hned jsem si pomyslel, "Že já na to nepřišel dřív! Taková prostá, jednoduchá, skrznaskrz pravdivá myšlenka a mě to nenapadne. Moudrý muž. Jak hezky lapidárně řečeno. Noviny lžou."

I přestal jsem noviny kupovat a číst a je mi tak líp. Ona i finačně je to hloupost, za troje naničhodné noviny máte v antikvariátě pěknou knížku. Ale na chatě udělám výjimku. Noviny tu leží bez kupování, děcka ječí, tak je lepší si číst výmysly žurnalistů, než poslouchat nervy drásající vřískot. Je to taková vnitřní emigrace, dalo by se říci, avšak též by se dalo říci, že je to život ve lži, číst noviny, pročež raději nebudu věc intelektuálně rozebírat a dám se rovnou do čtení.

Různé zprávy ze světa, z domova, jako vždy. Senzace, katastrofa, aféra, hrůza, skandál, nic se neděje. Člověk neví, jestli čte noviny dnešní nebo pět let staré. Politik řekl, jiný prohlásil, další dokonce zdůraznil. Srazila se auta. Daně se zvýší, ceny zvednou, platy klesnou, všichni pomřeme hlady. Už mě to ani neznechutí, natož abych se vzteknul. Tak jsem okoral.

Jsou tu i barevné časopisy pro ženy. Vaření, pečení, menstruování. Můžu otěhotnět koupáním v bazénu? Ze života polárních hadů. Vařila myšička kašičku.

Časopis společenský. Komu dala, komu víc.

Ne, marná snaha. Už toho bylo moc, už mě ničím nenaštvete, já už jsem otužilý.

Ačkoli... no tohle... tak jo. Zase jste mě dostali. Tohle je vážně zvěrstvo, zkopat redaktory!

Nic mě neotrávilo, ale příloha pro manažery ano. Na první straně článek, jak je třeba podněcovat zaměstnance k vyšší kreativitě. Uprostřed článek, jak zaměstnance motivovat. Správný vedoucí, pardon, manažer, motivuje, to je jeho poslání. Kdo tu firmu vlastně řídí, nevím, ale manažer to nebude. Další článek mluví o vedení zaměstnanců k větší samostatnosti. Inu, skoro bych řekl, že nejsamostatnější zaměstnanec bude ten, který se na práci pro firmu vybodne a udělá se pro sebe. Na konci shrnutí - manažer musí běhat od rána do večera po firmě a křičet hesla. Tým! Kreativita! Iniciativa! Nepracujete pro firmu, ale pro sebe!

Co čtvrt roku si manažer pozve zaměstnance na kobereček. Každý musí říci, co bude příští tři měsíce zlepšovat, sám sobě úkol vymyslet a zadat. Zároveň zhodnotit, jak splnil minulé úkoly. Závazky se tomu kdysi říkalo, ale dnes už to slovo nefrčí.

To znám, s tím na nás už také jednou přišli. Ne po čtvrtletích, ale po letech, chtěli, aby každý řekl, v čem se za rok zlepší a na konci roku že se bude hodnotit. Naštěstí se za rok na věc zapomnělo a od té doby je klid.

Nasrat! Zbláznili se či co? Tak šéfové budou jenom na vykřikování hesel, ale kdo bude firmu řídit doopravdy? Kdo řekne "ty půjdeš tam a ty zas támhle, ty uděláš to a ty se mu do toho nepleť"? Aha, to budou ti nesmírně samostatní zaměstnanci, kteří popustí uzdu své tvořivosti a budou iniciativní div nezačnou doutnat. Ale, ptám se, k čemu pak budou šéfové? Kvůli vyřvávání hesel a pořádání magorských školení týmové spolupráce? Aby pobírali peníze za pět zaměstnanců a přitom hlučně nedělali nic? Jak budou moci doopravdy něco řídit, když nebudou ničemu rozumět než těmhle blbárnám? Když na každý dotaz podřízeného, který se bude týkat skutečného problému, se mu dostane jen odpovědi "Buď tvořivý! Já ti věřím! Ty to dokážeš!".

Parazit. To je to pravé slovo. Takový manažer nebude nic než parazit.

Fuj, tak jsem se nakonec přece jen dožral. Radši si přečtu Blesk, zrovna tu jeden leží. Bulvár mi nevadí. Tři čtvrtiny slavných lidí, o kterých se v něm píše, vůbec neznám, a hlavně na tom dočista nic nesejde. Klidně to může být všechno vymyšlené od á do zet, co na tom záleží.

I když... Tak ale tohle přehnali! To je i na bulvár moc!

"Příští týden dojde k prudkému ochlazení. Teploty klesnou až na mínus dvacet stupňů. Proto pozor na omrzliny a náledí.", čtu článek.

Zešíleli? Mínus dvacet, teď, v červenci? Normálně jim jeblo. Uznávám, bulvár si může vymýšlet, ale všeho moc škodí! Tohle by bylo i na mé stránky příliš, to by mi nesežrala ani Ťapina! Je to tak, lháři jsou to prolhaní, říkám si, zavírám noviny a otráveně je hážu na zem.

Na titulní straně si všimnu data. Únor 2003. To je konec, už ani v datu se jim nedá věřit. Je to tak. Noviny lžou.

Středa 16Blable členkou Mensy

Dilema

Zasvítí-li slunce,
použiju člun C,
zasvítí-li luna,
použiju člun A.

http://www.viditelnymacek.cz/poesie.htm

Mensa. Spolek lidí, jimž jejich inteligence leze na mozek. Máte inteligenční kvocient nad 150? Jste génius a šup tam s vámi. Můžete ve společnosti vám podobných luštit hlavolamy, křížovky, vyhrajete si a nebudete svému okolí nebezpečný.

Jsem si myslel. Ale pak jsem před delší dobou někde zaslechl, že ne sto padesát, že snad stačí sto čtyřicet. Zaslechl a zachechtal se. Snižují laťku, aby jim tam vůbec někdo lezl, hehe.

A dnes náhodou koukám na jejich web a ono je to ještě jinak! Tak už ani IQ 140 nemusíte dosáhnout, sto třicet vám bohatě stačí a hned zítra můžete začít platit příspěvky. Dnes už se členkou Mensy může stát i Blable. To jsou pokroky.

Ta to ale odmítá: "Co? Mensy? Jsem snad úplně pitomá?!"

Takže, pánové, s Blablí nepočítejte. Vůbec si myslím, že jste to vzali ze špatného konce a že budete muset s laťkou ještě níž, až se časem přejmenujete na D-Mensu. To byl taky nápad, shánět chytráky. Oni jsou kolikrát divní, ale na Mensu je z nich málokdo dostatečně blbý.

Úterý 15Blogeři jsou prasata

Zajímavosti

Nekratší mužská příjmení (v závorce četnosti): Le (218), Vu (142), Do (88), Áč (36), Ha (30), Iš (30), Re (30), Vo (28), Cé (22), Ač (20), Iž (18), Uc (18), Uj (16), Ho (14), Hu (12), Ré (12), El (10), Ge (10)

Nejdelší: Podstatzky-lichtenstein (10),

Nejdelší bez pomlčky: Gierczuszkiewicz (14)

Dnes se podíváme důkladně na zoubek novému fenoménu, takzvanému weblogu. Blog, weblog, blogeři, to vše propereme zevrubně z hlediska sociologického, psychologického, sexuálního, finančního a všelijakého jiného, odhalíme kým doopravdy tato zablešená individua jsou, kdo je platí a kdo za nimi stojí. Strhneme roušku ideálů z odporných, megalomanstvím a slavomamem páchnoucích představ o revoluci ve zpravodajství, očerníme koho jen budeme moci, vyklátíme modly a skočíme nazí do trní. Vzhůru na weblogy!

Hehehe, Erik právě puknul vzteky. To se mi líbí, taková představa.

Samozřejmě, že se tu o žádných podobných volovinách psát nebude, to já jen tak, aby byla legrace. Onehdy jsem šprýmovně pohřbil Vitáska, což mi dvakrát nevyšlo, jelikož to každý hned prokouk'. Tož jsem zvědavý, jestli alespoň tentokrát sežral Erik samou zuřivostí klávesnici.

A nyní k příjmením, protože o nich dnes bude doopravdy řeč. Je situace vskutku tak katastrofická, jak jsem před časem varoval? Hrozí nám definitivní znovákování a pokud ano, stane se tak dnes, za týden, za sto let či snad k tomu už dokonce došlo? Abych mohl na tyto závažné otázky dát přesnou odpověď, sestrojil jsem úžasný simulační program, který nám umožní prohlédnout mlhou budoucnosti a spatřit tam věci nevídané, a možná i děsivé.

Hlavní částí mé práce na programu bylo vymýšlení exotického, přitažlivého názvu a kreslení strakaté ikony. Ani jedno z toho se mi nepovedlo, jelikož mne tentokrát můza nepolíbila, a tak jsem asi po čtyřech hodinách malování v Malování ikonu smazal a konečně napsal ten program.

Program začne svou práci tím, že vygeneruje deset miliónů občanů, ne z masa a kostí, ale z bajtů paměti. Paměti je na takovou sílu lidstva zapotřebí hodně, téměř gigabajt, ale mne to nezastraší, já jsem bohatec. Každý občan v mém modelu má pohlaví, věk a příjmení.

S pohlavím to je jednoduché, půl na půl. To, že ve skutečnosti je o nějaký ten zlomeček víc žen, mou simulaci stěží jakkoli ovlivní, a tak se tím nebudu zabývat.

Program začíná simulovat v roce nula. Výchozí populace je vytvořena tak, že data narození jsou rovnoměrně rozhozena 56 let do minulosti:

int Birth = - (int) (RANDOM % 56);

Ihned po narození občana zahrajeme si na sudičku a přiřkneme mu rok, v němž, chudák, zemře. Nic netrvá věčně, a tak ani občané nedožijí nikdy více nežli sta let. Zemřou mezi svým padesátým a stým rokem věku, přičemž pravděpodobnost je v tomto intervalu rozložena rovnoměrně:

int Death = Birth + 50 + (RANDOM % 50);

To už je zjednodušení vcelku výrazné, které určitou odchylku ve výpočtech jistě způsobí. Troufám si ale odhadnout, že tato nepřesnost bude stále vcelku přijatelná.

Příjmení naopak přiřadíme občanovi zcela realisticky. Z http://www.mvcr.cz/statistiky/jmena/ jsem stáhnul soubor, v němž jsou uvedena všechna mužská příjmení s četností více než čtyři, a podle něj občany pojmenoval. Soubor se ženskými příjmeními jsem pro jednoduchost nepoužil, ženám jsem přiřadil příjmení stejná jako mužům, "-ová" si může každá přimyslet, chce-li. Nesmíme ty počítačové simulanty rozmazlovat!

Statistika příjmení ale obsahuje pouze příjmení, kterými se pyšní čtyři nebo více mužů v zemi. Co se zbytkem? Provedl jsem jistou magickou extrapolaci a do celkové populace vygeneroval další občany, mající příjmení s četností nižší. Tím mi vzrostl počet různých příjmení ze šedesáti na sto tisíc a počet obyvatelstva dosáhl samočinně oněch kýžených zhruba deseti miliónů, což mne přesvědčilo, že extrapolace je správná.

Nyní máme občanstvo stvořeno a tak zbývá už jen vlastní algoritmus simulace. Na konci každého počítačového roku provedeme následující kroky:

Nejdříve zapláčeme nad padlými. Umřeli všichni ti, jejichž rok úmrtí, při narození přiřčený, právě uplynul:

// deaths
for (int Index = 0; Index < Count; Index++)
    {
    CMan *Man = m_Men.GetAt (Index);
    if (Man->ShouldBeDead (m_Year))
        {
        delete Man;
        m_Men.SetAt (Index, NULL);
        m_Statistics->m_Deaths++;
        };
    };

Mrtvoly jsme úspěšně odstranili, můžeme se zabývat veselejšími záležitostmi. Ačkoli jak se to vezme, veselejšími... prostě sňatky.

Zde je použito další zjednodušení. Program vyhledá všechny ženy, které v daném roce dosáhly věku dvaadvaceti let. Devadesáti procentům z nich pak najde ženicha, a provdá je za něj tím, že jim změní příjmení na stejné, jako má jejich nynější manžel. Žádné rozvody a následné další sňatky program nesimuluje. Faktor devadesáti procent pokrývá podle mého názoru i ty ženy, které se provdají, ale nezmění si příjmení, ostatně změna příjmení je právě jen to jediné, co nás na celé té sňatkové aféře zajímá.

// marriages
for (Index = 0; Index < Count; Index++)
    {
    CMan *Man = m_Men.GetAt (Index);
    if (Man && Man->IsFemale() && (Man->GetAge(m_Year) == 22) && ((RANDOM % 100) < 90))
        {
        CMan *Husband = FindHusbandFor(Man);
        CSurname *NewSurname = Husband->GetSurname();
        Man->SetSurname(NewSurname);
        m_Statistics->m_Marriages++;
        };
};

Když svatba, tak taky děti, ať už to máme všecko v kupě. S dětmi je to snadné, kolik lidí umřelo, tolik nových občanů se v daném roce narodí. Tím se udrží stav populace na stále stejné výši, což je dobrým přiblížením současného stavu a program se dále zjednoduší. Chlapců, jak už jsem psal, se narodí stejně jako děvčat a sudičky jim přiřknou smrt mezi padesátým a stým rokem věku. Příjmení pak obdrží vždy po matce. Kluci s ním vystačí celý život, ženám se může případným sňatkem časem změnit.

// births
for (Index = 0; Index < Count; Index++)
    {
    CMan *Man = m_Men.GetAt (Index);
    if (!Man)
        {
        CMan *Mother = FindMother();
        CSurname *Surname = Mother->GetSurname();
        CMan *Child = new CMan;
        Child->BeFemale ((RANDOM % 2) == 0);
        int Birth = m_Year;
        int Death = Birth + 50 + (RANDOM % 50);
        Child->SetBirth (Birth);
        Child->SetDeath (Death);
        Child->SetSurname (Surname);
        m_Men.SetAt(Index, Child);
        m_Statistics->m_Births++;
        Man = Child;
        };
    m_Statistics->AddMan(Man);
    Man->GetSurname()->AddMan(m_Year);
    };

To je v zásadě všechno. Doplnil jsem zápis výsledků do souboru na disku, nastartoval a už se to množí, už to jede a už je všechno jasné! Nahlédl jsem celá tři staletí do budoucnosti.

*

V prvním velmi nevzhledném grafu nahlédneme jak realistická celá simulace je. Vidíme zde pro každý rok počet mrtvých (což se rovná počtu narozených) a počet sňatků. Výkyvy, přecházející v pozdější ustálení, jsou způsobené počátečním ne zcela reálným rozdělením věku populace. Po delší době se počet zemřelých lidí ustálí na zhruba 135 tisících ročně, skutečný údaj je asi 110 tisíc. V roce 1999 se událo v české republice 53 523 sňatků, má hodnota je po ustálení 60 000. Z toho odvozuji, že celkové výsledky simulace nebudou mít větší nepřesnost nežli 30, snad nejvýše 50 procent, dají tedy obraz dobře použitelný k tomu, abychom věděli, jestli Armageddon nastane už zítra nebo až za tisíc let.

*

A zde už vidíme výsledky, kvůli nimž jsem celou anabázi podnikl. Jak se bude vyvíjet počet celkový různých příjmení ukazuje modrá čára. Fialová pak značí počet vývoj jen těch příjmení, která byla do programu vložena z reálné statistiky ministerstva vnitra. Až teprve po třech staletích se počet různých příjmení redukuje na polovinu a pokud bychom sledovali jen ta příjmení, jejichž dnešní četnost v mužské populaci je čtyři a výše, zjistíme, že za tři sta let jich ubude toliko třetina.

Katastrofa tudíž na dveře neklepe. Jev sice reálně existuje, ale v příštích desítkách let si s ním nemusíme lámat hlavu. Výhled dál než sto klet do budoucnosti tak jako tak nemá smysl, protože dnešní údaje o demografickém vývoji nelze určitě tak daleko extrapolovat, nehledě na možné reformy v budoucnosti.

*

V tomto grafu je vidět, kolik příjmení ročně zmizí, vyhyne a kolik nových bychom každoročně museli do populace "napumpovat", abychom udrželi současný stav. Velký vrchol kolem šedesátého roku simulace je patrně softwarový artefakt, důležitá je pro nás dlouhodobá průměrná hodnota, jenž je zhruba kolem dvou set ročně. Tuto potřebu příjmení by patrně bylo možné pokrýt imigrací a nepříliš silnými administrativními opatřeními. Jedním z nich by - to mě jen tak napadlo - mohlo být pojmenovávání dětí v nalezincích novými, dosud nepoužitými příjmeními.

*

Nyní to, co nás děsilo nejvíc - že se staneme do jednoho Nováky. Graf ukazuje vývoj četnosti příjmení Novák a zároveň, že to s nimi zdaleka nebude tak strašné. K zplynování Nováků v táborech smrti tudíž nebude přinejmenším ve výhledu několika příštích staletí nutno přistoupit. A pak už se stejně budeme všichni jmenovat Li nebo Wang.

*

Na závěr ukážu vývoj několika vybraných populárních příjmení. Připomínám, že počty zahrnují jak mužskou, tak ženskou - přechýlenou - variantu příjmení. Jak vidno, žádnému z těchto příjmení v nejbližším století vyhynutí nehrozí.

Zkázu jsem odvrátil, nyní se již beze strachu můžete rozejít do svých domovů. Kdo chce, nechť si stáhne zdrojové kódy programu (280 kB). Celkové výsledky na web nedám, protože i zkomprimované mají víc jak deset megabajtů. K problematice se možná někdy vrátím, jelikož je zde stále několik zajímavých aspektů, například v menších populacích jev "vymírání příjmení" výrazně zesiluje, a tak by bylo zajímavé zjistit, jak se situace bude vyvíjet třeba na Slovensku. Také by bylo možné simulovat děj do minulosti s použitím skutečných historických dat o vývoji populace, případně zpřesnit celý program použitím realističtějšího demografického modelu.

Pondělí 14RSS

Héheč, tak už mám taky RSS, sám jsem jej naprogramoval, aby všichni záviděli. Možná byste rádi věděli co to je, že? A zrovna nepovím.

Neděle 13Na širé Rusi

Berty Ženatý: Když se valí revoluceZakoupil jsem celé dvě knihy. V antikvariátě. Jedna se jmenuje Malířské povídky, a hned první v ní je hrůzostrašná novela Nikolaje Vasiljeviče Gogola Portrét, podle níž kdysi natočili film Podobizna, já ten film jako dítě viděl, a tak jsem se bál, až jsem zalezl pod gauč a máma mě nemohla vyšťárat. Ani táta mne ven nedostal, nosili mi pak pod gauč jídlo, čímž jsem strašně ztloustl, pohovka se mou obezitou nadzvedla a když pak přišla návštěva, gauč se s ní kýval.

Dobrá, to už jsem si vymyslel, ale bál jsem se u filmu Podobizna hrozně, avšak dnes se nebojím, jelikož jsem statečný a taky ne hloupý, čtu si knihu ve dne. Navíc mne v ní nezajímají ani tak horrory jako popis života mužiků na ruské vesnici v druhé polovině devatenáctého století, jelikož... hm... sám nevím proč. Mužici byli chudí a odrbaní, sice už ne nevolníci (1861), ale dvakrát líp než předtím na tom stejně nebyli, jelikož nedostali žádnou půdu. Což je žralo pomalu víc než vši.

Druhou knihu napsal pan Berty Ženatý a jmenuje se "Když se valí revoluce", což mi připadá jako název hodně blbý, avšak chápejme jej v kontextu doby. V roce 1930, kdy byla kniha vydána, byla revoluce populární hit, to až později jí začali mít všichni plné zuby. Pana Bertyho Ženatého zajali za první války Rusové, a když jim řekl, že je Ženatý a přitom svobodný, tak získal jejich sympatie,  podařené slovní hříčce se pekelně zachechtali a nechali jej courat volně po venkově. Možná mysleli, že se v Rusku ožení a tím uvede věci na pravou míru, jenže on je převezl a neoženil se ani dost málo, naopak o poměrech na ruském venkově okolo roku 1917 napsal knihu. V knize vystupují odrbaní a chudí ruští mužici a naříkají, že pořád nemají půdu, a že dokud si ji nebudou moci koupit, líp jim nebude.

Berty Ženatý: Když se valí revoluceDocela hodně si venkované slibovali od ruských revolucí v roce 1917, jak od jarní, která svrhla cara, tak potom od té podzimní, při níž se střílelo (nestřílelo) z Auror. Avšak i to se jaksi zvrtlo.

V roce 1996 pak přijíždí na širou Rus sám velký Howadoor a potkává na vesnici nikoli mužika, nýbrž učitelku, která si přivydělává prodejem školních map turistům, jelikož žádný plat nedostává už několik měsíců. Učitelka není rozdrbaná ani zavšivená, ale stejně jako její předkové rozkládá, že největším tamějším problémem je, že si nikdo nemůže koupit půdu ani jiné nemovitosti, to že je v Rusku nemožné, pročež nikdo nemůže podnikat na vlastním a z toho to všecko pramení.

A tuhle vidím na internetu, že v roce 2001 Rusům uzákonili, že bezmála sto padesát let by stačilo, a že tedy odteď už se půda kupovat může, lidé ji budou vlastnit, pracovat na svém a matička Rus vzkvétat. Rusko je však země převeliká a tak se rozumí, že zákon dále rozvedou místně příslušné úřady a upraví jej co nejvhodněji, aby vyhovoval lokálním poměrům.

Radnice Moskvy zákon lokalizovala zákazem jakéhokoli skutečného prodeje půdy. Nejvýše si lze pozemek pronajmout na 49 let.

Z toho lze jednak odvodit, že historii neformují jevy sice efektní, ale krátkodobé a efemérní, že pod jimi zčeřenou hladinou táhnou proudy dlouhé, mohutné, i když na první pohled neviditelné, a jsou to právě ony, které postrkují ledovec správným směrem k Titaniku, jednak lze s jistotou říci, že autoři článků "Velká weblogová revoluce! Mění weblogy naší kulturu?" jsou kokoti.

Sobota 12Stín

A ještě..."Tatííí!"

"Co je zas?"

"Já bych taky chtěla spát venku jako ty, že mě vezmeš s sebou?"

No to jistě, to's uhádla, myslím si. Proč asi spím venku, he?

"A mě taky, prosííím", přidává se k Pandoře Martinka. Rány boží! Avšak člověk musí zachovat chladnou hlavu.

"Klidně, proč ne?"

"Huráááá!"

"Alespoň si prohlídnete to strašidlo, co tu každou noc chodí."

"Co? Strašidlo? Jaké strašidlo?", ptá se zaraženě Pandora.

"Žádné strašidlo", směje se Martinka. Je už velká, chodí do čtvrté třídy, samá vzdělanost a osvícené názory. "Přece bys mu nevěřila, to on si jen tak vymýšlí. Strašidla nejsou."

"Máš asi pravdu, Martinko", říkám věcně, "nejspíš to skutečně nebude strašidlo. Patrně to bude duch."

"Duch? Ani duchové nejsou", odporuje vzdorovité děcko, ale zdaleka už ne s takovou jistotou.

"To já nevím, jestli jsou nebo nejsou, možná je to tak a možná zas jinak. Každopádně tady každou noc, když už je opravdu tma, něco kolem chodí. Úplně potichu. Takový vysoký nezřetelný stín. Jsem docela rád, že budete spát taky venku, popravdě jsem se sám i trochu bál. Taková jakoby vysoká postava, ale napůl průsvitná. Nebojte se, nejspíš to přece jen duch nebude, ačkoli na druhé straně by tu mohla být souvislost s tím starým hrobem, co býval támhle vzadu v rohu zahrady. Rozhodně se budu cítit mnohem jistější, když si lehnete každá z jedné strany a kdyby to přece jen duch byl, skočí nejdřív na vás."

"Tak to ne, to já tu spát nebudu, aby na mě skákal duch!", ječí Pandora a utíká do chaty.

"Nic nevadí, tak ať si spí uvnitř, že, Martinko? Ty se bát ducha nebudeš, ostatně na něj nevěříš. Pravda, být duchem, tak mě právě to bude hodně dráždit a na nevěřícího skočím jako prvního. No nic, v noci se to rozřeší. Už se těším."

Ale Martinka se netěší ani dost málo, ukazuje se, že má moc tenký spacák a ještě by jí třeba pobodali komáři a bez Pandory taky spát venku nebude, to by nebylo kamarádské. Hehe.

Ležím si sám venku na trávníku. Konečně mám za celý den trochu klidu. Pozoruji první hvězdy. Když na některou upřeně hledím, po chvíli začne vůčihledně poskakovat, tancuje ze strany na stranu. Patrně záchvěvy očních svalů, pomyslel bych si, kdyby mě to zajímalo. Hvězdy si vesele tancují nocí a já už spím.

Zpoza stodoly se pomalu blíží vysoký, tmavý, nezřetelný stín.

Pátek 11Bzzzz

Byl jsem u rybníka. Šlápl jsem na vosu. Kousla mě. Ale ani to moc nebolelo.

Čtvrtek 10Těžký život znalce

A zas kůlMůj tatínek je nejen letcem a námořníkem. Stal by se i kosmonautem, kdyby nepřestali vyrábět Travex. Takhle se ale spokojil s profesí soudního znalce.

Nevím, co ho to popadlo, ale někdy na začátku osmdesátých let usoudil, že zúročí dlouholeté zkušenosti stavebního inženýra, udělá si znalecké zkoušky a pak bude u soudu hlavní osobou. Všichni jej budou nábožně poslouchat s otevřenou hubou, až bude napínavě líčit, kterak vrah se vplížil sklepním okénkem do bytu pokojské, na což nikdo nemohl připadnout, až teprve on, světoznámý soudní znalec pan Howadoor starší, zjistil vše z pranepatrných stop kanadského pískovce na kávovém podšálku, nalezeném v deset mil vzdáleném statku. Elementary, dear Watson.

Ovšem možná si chtěl jen tak přivydělat.

Avšak praxe ukázala se být podstatně méně romantickou, a tak táta často chodíval domů značně rozladěn, vrtěl hlavou a bručel.

"Pitomci blbí, já to nechápu, takové voloviny soudit, a co já s tím mám pak dělat? To by se jim hodilo, na znalce to hodit, aby měli alibi, grázlové jsou všici, a ten soudek ze všech nejhorší."

I ptával jsem se co a jak a dostalo se mi rozhořčené tirády o tom, jakými nesmyslnými případy se soudy zabývají, jak hledají často viníka tam, kde prostě žádný neexistuje, čistě proto, že myšlenka, že nikdo není vinen se do jejich hlav nevměstná. Soudce musí soudit, soudit a odsoudit, jináč by mu asi připadalo, že je zbytečný, a to nemůže připustit, i kdyby nastokrát zbytečný doopravdy byl.

"Vždyť je nabíledni, že žádný viník není nebo je mrtvý, prostě se stalo, to je osud, vis maior, není co soudit, ale oni, darebáci, se stejně pořád snaží to na někoho hodit!", vztekal se táta, "A já jim to mám posvětit. Tůdle."

Bylo staveniště, na něm provizorní lávka přes potok. V noci šel z hospody místní ochlasta, v okolí profláknutá figurka, věčně ožralý už desítky let. Notor jak z Lady motor, řekl by Pepa. Bůhvíproč vlezl přes plot na staveniště, šel po lávce, opřel se o zábradlí, to bylo špatně přimontováno, utrhlo se, chlap spadl do potoka, kde nebylo ani po kolena vody, ale co čert a chlast nechtěl, utopil se.

Je tu nějaký viník? Žádný, každý to vidí.

Nicméně chlap mrtvý, prokurátor se sudím pobíhají hystericky kolem, a přičinlivě hledají, kdo za to může. Protože to není jen tak, mrtvola na krku a říct "osud tomu chtěl". Prozřetelnost do chládku posadit nelze, musí se najít někdo vhodnější. Takže přivolán soudní znalec, by posoudil, zda-li nedošlo k porušení nějakého předpisu.

Táta, znalec, zjišťuje. Staveniště oplocené, označené, víceméně. Ne na sto procent, ale plot byl všude. Dalo se přes něj přelézt nebo se protáhnout, i jedna nebo dvě díry by se našly, to ano, ale šlo by to jen s obtížemi. Tabulky tam taky jakési byly, prostě sice se pár předpisů zjevně porušilo, ale byly to bezpodstatné věci.

A jakpak by se neporušilo! Vždycky se předpisy porušují, jinak to nejde. Každý přece ví, že nejúčinnější způsob sabotáže je přesné dodržování předpisů. Kdyby se měly dodržet naprosto všechna nařízení, tak by se nedalo dělat nic. To je dobrý příklad patologičnosti západního systému, přinejmenším jeho evropské větve. Posledním výronem tohoto šílenství jsou balené koblihy, ale neradujte se, to není žádný vrchol, to je pořád jenom začátek.

Zpět k utopenému opilci - soudce jenom číhá, co řekne znalec. Porušil stavbyvedoucí a jiné zodpovědné osoby předpisy nebo ne? Jestli ano, je vinen, a dostane dost možná podmínku. Přitom každý vidí, že utopený mazavka prostě lezl tam kam neměl, tak co. Soudce tu ale funguje jenom jako klepač kladívkem. Znalec řekne "porušil", řekne tím "je vinen".

No porušil, baže porušil, úplně to popřít nelze, bohužel znalec může lhát jenom do jisté nevelké míry, aby sám neskončil v báni. Takže se kroutí, ano měla tam být lucerna, podle ustanovení, nicméně místo bylo osvětleno pouliční lampou, která prokazatelně svítila, tudíž absence lucerny je sice formálním porušením předpisů, ale praktický význam to nemělo žádný, ano, tabulka byla jen jedna tam kde měly být tři, avšak nedá se čekat, že by opilec na tabulky dal, i kdyby jich viděl třeba deset, protože přece lezl přes plot, překonával překážku, tak musel vidět, že tam nemá co dělat, zábradlí opravdu bylo upevněno natolik slabě, že se pod jeho vahou utrhlo, ale z toho, že nespadlo během provozu na stavbě, lze dobře soudit, že na něj bylo poškozeným působeno mimořádnou silou, a předpis neříká, že má zábradlí odolat atomovému bombardování, prostě znalec se snaží vysloveně nelhat, ale přitom nepotopit nevinné lidi.

Možná namítnete, že od toho je přece soudce, aby posoudil "společenskou nebezpečnost činu", že znalec má suše uvést fakta. Jenže to je úplná utopie. Soudí se na malém městě, znalec, soudce a všichni zúčastnění se znají, táta ví, že soudce je alibistický blb, že nebude nad ničím uvažovat, že jemu je to fuk, napaří chlapovi podmínku. Komisní člověk, tenhle talár, nad ničím přemýšlet nebude. Porušen předpis, podmínka na krku. Ano, je tady možnost odvolání, jenže to znamená tahat se dál po soudech s nejistým výsledkem, advokátovi platit...

Táta dělat Piláta nebude, a tak se snaží chlapa vysekat.

A nakonec to dopadne dobře, jednak skrz mého tátu, ale ještě víc kvůli příbuzným mrtvoly, kteří u soudu výslovně uvedli, že jsou rádi, že je po něm, po kořalovi, a že jim se tedy rozhodně žádná škoda nestala, právě naopak.

Ovšem systém je natolik blbý, že nemůže pustit chlapíky úplně bez trestu, to by přece nešlo, od čeho by pak soud byl, nějaká vina se vždycky vyrobit musí. Vyvázli s pokutou, nevelkou, nadřízení jim to na prvních prémiích vrátili.

Další případ - jeřábník vjede do haly s autojeřábem, jenže, moula, zapomene jej řádně sklopit. Shodí vazník, spadne střecha, ocelová konstrukce se zřítí přímo na kabinu, tu rozplácne i s jeřábníkem. Jeřábník je na prkně.

Jakýpak viník? Jaké tady soudy, chytá se táta za hlavu. Viník je mrtvý, tak co. Očividné.

Ne tak pro soud. Viník se musí najít, i kdyby celý svět měl shořet v plamenech. Znovu obeslán znalec a znovu, došlo k porušení nedodržení zavinění zparchantění čehokoli? Vše je třeba rozvrtat, prošetřit, i když kdokoli se zdravým rozumem ví, že si za to chlap mohl sám, však to nebylo poprvé, co do haly vjížděl, dobře to tam znal, věděl jak je veliká, zapomněl, zabilo ho to, co víc?

Jenže pak se ukáže, že podle předpisu XY123456 musí být v projektu k takové hale výslovně uvedeno, že podle dalšího předpisu ZW789ABC musí pracovníci v provozu projít každé tři minuty řádným školením. Projektant neuvedl, pracovník vyškolen nebyl, a ejhle, viník nalezen!

Před soudem stojí projektant a marně se hájí, že přece projekt se strčí do archivu, že nikdo nikdy nepřečte žádná upozornění, litera zákona je jasná, nedodržená a on to byl, kdo chlapa zabil. Samozřejmě také ten, co měl školit a neškolil, přestože je nesporné, že žádného školení nebylo třeba, protože když jeřábník jezdil do haly několik měsíců a na hlavu si ji neshodil, tak od čeho ještě školení?!

Na chybějící upozornění v projektu nepoukáže soudu znalec, takový lump to není, to si soud zjistí sám, znalec má posoudit jestli to bylo opravdu tak závažné zavinění porušení anebo jestli třeba i jiné okolnosti by nebyly po ruce? Tož tahá jiné okolnosti odkud jen může, kdyby to šlo z klobouku, hned by to udělal, všichni by rádi, aby ten blbý jeřábník byl aspoň maličko ožralý, jenže on jako z udělání nebyl, avšak stejně se něco vymyslet musí, aby projektant nešel bručet.

Nakonec doopravdy nešel, ale pokutu dostal solidní a byl rád, že nedostal podmínku. Zapomněl někde napsat řádek, zabil jeřábníka. Napsal by řádek, jeřábník by byl tak jako tak v pánu, ale stejně je vinen. Tak to chodí.

Takových případů byla spousta, dokola a znovu, žádného vraha táta nikdy neodhalil, jenom byl z celého znalcování stále znechucenější a otrávenější, až se na to nakonec vybodl, vrátil razítko a oni mu zas vrátili klid. Zkušenosti si mohl ponechat.

A nakonec ještě jeden příběh ze znalecké praxe:

Chlapík vykopal studnu, soused ho zažaloval, že v jeho studni teď není voda, jelikož mu ji kopáč vycucnul. Znalče, rozhodni.

Jenže jak to udělat? Do země stejně žádný nevidí, je to sporné, možná vycucnul, možná ne, je suchý rok, vody nemá nikdo dost. Nikdo ani neví, kolik vody tam ten soused měl, jeho známí říkají, že pomalu žádnou, leda co napršelo shora, on sám tvrdí, že hotovou Niagáru. Chlap s novou studnou říká, že se tedy v krajním případě podělí, ať si soused, co ho žaluje, nainstaluje do jeho studny vlastní čerpadlo a bude to, řešení vcelku ideální, jenže na to zas soused přistoupit nechce, čert ví, co vlastně chce. Vlastně ne čert, každý to vidí, chce prvního mužíka rozdupat, zničit, anihilovat, rád by celému světu ukázal, že on je Muž v Právu, pablb, a soud mu v tom má být zbraní a nástrojem. Domlouvá se mu, že řízení může dopadnout všelijak, a po čase to má výsledek. S čerpadlem souhlasí. Jenže první chlapík si z "dopadnout všelijak" vzal taky poučení, a najednou žádná čerpadla ve své studni nestrpí, há, to by tak hrálo, ať soud rozhodne, žádný smír nebude, vždyť "všelijak" znamená, že už máme napůl vyhráno!

Co na to jiného říct, než aby šli oba do prdele a neotravovali? Ať si dají třeba po hubě, burani.

Takto si oba nechají dělat posudek za drahé peníze, každý od jiného znalce, jeden aby se ukázalo, že vodu neukradl a druhý chce pravý opak. Naštěstí oba znalci nejsou pitomí, sejdou se u piva a vypracují posudky, v nichž se velmi složitě a na základě geologicko-hydrologicko-astrologických bádání praví, že věc nestojí ani tak ani onak, že možné je leccos, zvláště uváží-li se vliv skvrn na Slunci, avšak že na jejich slova dojde. A pod tím co největší částka posudečného, aby se idioti naučili, že k soudu sousedé nechodí. Vskutku, odešli od soudu s protaženými ksichty a víckrát už je tam nikdo nespatřil.

Těžký je život znalce, má-li zdravý rozum.

Středa 9Bylina a dylina

V 19.00 hodin byla oznamovatelem přivolána hlídka strážníků na ulici Erbenovu. Tam na chodníku seděla mírně podnapilá žena, budící veřejné pohoršení tím, že jí chybělo oblečení od pasu dolů. Podle jejího vysvětlení byla důvodem k jejímu obnažení hádka s přítelem. Na doporučení strážníků opět vklouzla do kalhot a s přítelem se odešla usmiřovat.

http://www.mpbrno.cz/

"Tati, a jak se jmenuje tahle kytička?", ptá se Pandora.

K čertu. Copak já vím? Z kytek znám jenom ty, co se dají jíst. Mrkev, okurek (u nás to je masculinum), a pak ten... no... taky takový zelený je. Kukuřici, tu rovněž znám, pečenou, nebo vařenou. Třeba kdyby mi ukázala procesor a chtěla o něm tříhodinovou přednášku, to bych věděl. Jenže Pandora se jako z udělání zajímá o kdejaké býlí, co roste u cesty. Co teď?

Nejde o to, že bych si snad myslel, že když přiznám neznalost, že tím ztratím na autoritě. Ale když lhostejně pokrčím rameny a řeknu, že mi kytky můžou být ukradené, tak v Pandoře její zájem potlačím, a to bych nerad. Zvídavost je třeba podporovat.

"Zajímavá kytička, opravdu zvláštní", povídám takticky, "asi ji budeme muset vzít domů, třeba maminka bude vědět. Nebo se podíváme do atlasu. Takovou kytičku jsem ještě neviděl."

"Ale tati, ty jsi ale hloupý", výská radostně Pandora, "to je obyčejný rmen, já tě jen zkoušela."

Bestie to je, rafinovaná potvora.

Ale já jí ukážu. Koupil jsem pro ni bublifuk, ale když mě bylinářsky tahá za nos, tak jí ho jen tak nedaruju. Když obědvá, vykradu se potajmu z chaty, vyberu nedaleký strom, přivážu bublifuk provázkem na větev. Ze stromu ulomím větvičku a jdu zase zpátky.

"Tak Pandulko, když jsi taková chytrá kořenářka, mám pro tebe úkol. U stromu, z něhož je tato větvička, je pro tebe ukryt dárek a záleží jen na tobě, jestli dokážeš... Hej! Počkej! Kam běžíš?"

Vzápětí je zpátky i s bublifukem.

"Jak jsi ho tak rychle našla, sakra?!"

"Když to je větvička ze stříbrného smrku", povídá a pohrdavě vypouští bubliny, "a ten je tady u chaty jenom jeden."

Zatraceně. Stříbrný smrk. Pokácet to všecko.

Úterý 8Svět naruby: Karel nekuřákem

Jiný kůlNěco hrozného se stalo, něco prasklo v samotných základech světa. Jinak to není možné. Karel přestal kouřit.

Karel: Dnes jsem prestal KOURIT ta hnusna cigara. Priste uz ode mne v hospode nic nedostanete. Prineste si vlastni.
Pepa: Je tu mezi nama nekdo, kdo mu to veri? Ja myslim, ze to je jen takovy zachvat posledni predtuberkulozni krece. A pristi tyden zacne hulit dvakrat tolik. Takze kdyz pujdem do hospy az pristi tyden, tak to bude s cigarama v pohode. ;o)
Howadoor: No nevím. Jestli bude dál postupovat podle návodu, tak možná kouřit bude, ale bude se s tím skrývat, takže stejně žádná cigára neuvidíme. A já už měl minule v hospodě takové tiky koupit krabku, zatím jsem se držel, ale nevím nevím jestli se příště ovládnu.
Pepa: No, myslim, ze Karel bude mit v hospode velke nikotinove abstaky a vytahne nakonec krabku sam. No a pokud ne a Ty si koupis a zapalis, tak Te klidne zavrazdi, jen aby od Tebe nejake cigo ziskal. ;o) Karle, nebran se, stejne nemas sanci. Jen pekne priste ciga rovnou prines, usetris si utrpeni. ;o)
Vitásek: Možná začal fetovat a cigára už mu nechutnají, už jsou na něj slabá. Ale bude to zábava, jak bude mít v hospodě plnou hubu nikotinových žvýkaček, že ani nebude moct mluvit.
Pepa: Treba nebude zvykat, ale cely se tim olepi. Ony jsou i takove ty antikuracke naplasti. Ktera ze jsou nejucinnejsi mista? Hltan (kloktani alkace) a nebo konecnik (ci snad tluste strevo?). No, treba si to nalepi jen na koule, ty jsou tez citlive (viz. me pokusy s Alpou). Kazdopadne to s nim bude hruza nejblizsi dva az tri roky v hospode. ;o) Ale jeste to nevzdavejme. Treba jen tak blouzni v horecce. ;o)
Karel: Jste neschopní a závidíte, protože vy přestat s kouřením nikdy nedokážete!
Howadoor: Měl by to vzít zgruntu a stát se dervišem v nějaké protikuřácké Armádě spásy. Bude bubnovat na bubínek a kolemjdoucím vykládat, jak se zbavil závislosti.
Karel: Jste pitomci! Az si mi to povede, vydam o tom knihu a priserne zbohatnu.
Pepa: Takovych knih uz jsou tisice, takze na tomhle tematu uz asi nezbohatnes. Musis si najit neco jineho. Treba Jak se kalila voda, pripadne Jak nam stoupa (voda).
Karel: Mou opravdu zarucenou a originalni metodu si urcite kazdy precte!
Howadoor: Třeba přešel na dýmku. Dýmka není kouření.
Pepa: Ona existuje nejaka zarucena a originalni metoda, jak prestat kourit? Ja myslel, ze si proste prestanes kupovat ciga a hotovo. A to neni ani zarucene, ani originalni. Hele a my ostatni bychom se mohli zacit vsazet, jak dlouho si Karel vydrzi hrat na nekuraka. Tyden? Jeste min?
Ja osobne to stale vic vidim tak, ze zatimco dnes prisel mail : Dnes jsem prestal KOURIT ta hnusna cigara. Priste uz ode mne v hospode nic nedostanete. Prineste si vlastni. Zitra prijde podobny mail : Dnes jsem zase zacal KOURIT ta hnusna cigara. Ale stejne priste ode mne v hospode nic nedostanete, alebrz jsem se stal krkounem. Prineste si vlastni.

Uběhly dva dny a Karel pořád blbne:

Karel: Ubehly dva dny a stale nekourim. Jsem skvely. Jsem silny. Jsem nadclovek.
Pepa: Ja si myslim, ze Jana Karla pres vikend strhla a Karel nevydrzel a zapalil si. Je to jako s Freudem. Bud ted Karel prizna, ze si zapalil a nebo kouri furt a jenom nam nalhava, ze ne. ;o) Bavil jsem se o tom s Ivou a ta tvrdi, ze kdyby s tim prestalui oba, tak maji sanci. Ale ze pokud toho nechal jen Karel a Jana huli dal, tak ho zase strhne s sebou. A ja bych to taky tak videl. Nicmene Karle muzes byt rad, Iva Ti preje, abys to prece jen vydrzel. Sice pry nebudes mit nic ze zivota, ale o to del budes mozna zit. ;o) A ted cestne. Zapalil sis o vikendu nebo ne?
Howadoor: Předpokládám, že k tomu tvému magoření s nekuřáctvím sis ještě přidal jízdy na rotopedu, pravidelně si měříš tlak a vše vynášíš do obludných grafů.
Karel: Jana mne pres vikend nestrhla. Naopak je na dobre ceste, zacina uvazovat, ze by toho take nechala. To jestli kouri nebo ne mi vubec nevadi. Po 5 dnech bez cigaret mam uz daleko mensi nutkani si zapalit a kdyz uz je trosku silnejsi, tak si zvejnu Nicorettku a jsem v pohode. Uspesnost pri odvykani timto zpusobem je sice jen 17%, ale to mne nezlomi. Vcera jsem byl na prehrade. Dal jsem si pivo a ocekaval silnou chut na cigaro. Cekam, cekam, pripravuju se jak to skvele zvladnu a nic, zadna touha po cigaru se nedostavila. Vcera jsem slapal na rotopedu jak sileny. Grafy jsem zadne nedelal, ale asi s tim zacnu.

O týden později sedíme v hospodě a Karel stále drze nekouří. Nezapálí si a nezapálí, všichni kolem dýmí, že není pomalu vidět na krok, ale on ne, žvýká si své odporné nikotinové žvýkačky člověku přímo do očí. Jsme z něj všichni nervózní.

Teď už jsou to skoro tři týdny, co zešílel, a tak se ptám, jak je na tom:

Howadoor: Tak co, hnusný nekuřáku, jak pokračuješ?
Karel: Stale nekourim. Cpu se zeleninou, ovocem, bulharskymi jogurty, rybami, celozrnym pecivem... Dnes mam k obedu testoviny s dusenou mrkvickou a cesnekem. Propadl jsem kouzlu zeleneho caje. Musim se jeste zdokonalit v cajovem obradu. Do prace a z prace chodim pres Jundrov a oboru. Po ranu tam rozpravim s dankama. To bys neveril jaka jsou to krasna a inteligentni zvirata. A jak krasne hopkaji.
Howadoor: Ježišmarjá! Já se tě bojím!

Pondělí 7Kůl je cool

Pandoří pesSedím na trávě u potoka a maluju. Za potokem je úl, maluju úl. Úl, to je takové hezké, rustikální a pitoreskní téma (schválně, kdo z vás z hlavy ví, co doopravdy znamená slovo pitoreskní?), avšak můj obrázek není ani rustikální ani pitoreskní, je pouze výjimečně hnusný. Taková ohavnost se mi už dlouho nepovedla.

Nad potokem létá roj mušek, či snad komárů, rejdí ve vzduchu tak rychle, že to nejde rozeznat. Asi spíš mušek, nekoušou. Když se člověk dívá doprostřed hejna, vidí neuspořádané, chaotické víření, ale když se zaměří na jednu mušku, pozná, že létá naprosto pravidelně. Nejdříve tři metry rovně doleva, pak prudký obrat, tři metry doprava, zas obrat a tak pořád dokola, tam a zpátky. Proč to dělají? Vždyť mouchy přece ze vzduchu nic nelapají, nejsou to ptáci, tudíž bych čekal, že budou sedět na zemi, lenošit a hledat drobky či co to vlastně mouchy jedí. Ale ony ne, sem a tam, pořád pryč.

Je správnější popsat muší rej souhrnně, jako chaotický vír, nebo na základě pravidelného pohybu jediné mušky? Tuto otázku spolehlivě řeší DDT.

Blabli nejsou dvě děti dost, a tak si vydlužila od příbuzných dítě třetí, desetiletou Martinku. Alespoň si má Pandora s kým hrát a otravuje o něco méně.

Pandora a Martinka malují psa. Starší namaluje nejdříve obrys, tvar celého psa, a pak do něj oči, zuby, chlupy. Postupuje od celku k detailům. Pandora kreslí právě opačně. Nejdříve nakreslí dvě nohy, zcela samostatně. Pak musí mít pejsek tělo, tedy posadí na nohy obdélník. Na těle mívá chlupy, napadne ji, umístí tedy chlupy. Něco chybí... hlava! Dokreslí hlavu. Na hlavu uši, oči a podobné věci. Ještě ocásek. Na nožky drápky. Staví psa z jednotlivých dílků jako stavebnici.

Že by pro ni pes nebyl integrovaným celkem, ale spíše slepencem navzájem oddělených částí? Převažuje u Pandory myšlení analytické nad myšlením syntetickým a integrálním? Byl jsem tak blbý vždycky nebo to mám z těch Blabliných psychologických knih?

Úl se ne a ne a nedaří, jdu pryč, ještě mě bodne včela. Místo úlu namaluju kůl. Je také pitoreskní (neznamená to nic víc než malebný), stejně rustikální, avšak jednodušší a nemá žihadlo.

Neděle 6Otočené družice

Večer konám poučnou přednášku. Kterým směrem se otáčí Země? Ha, nikdo neví? A na které straně vychází Slunce, to, Pandoro, víš? Na východě, správně. Tedy jak se otáčí zeměkoule? Pořád nic? No tak si to představ, ty trumbero, přece ze západu na východ, vždyť je to jasné.

Ó, jaký ty jsi inteligentní, všichni jásají, to by nás nikdy nenapadlo.

Chci se blýsknout ještě víc a tak důležitě vykládám, že také družice létají zpravidla ze západu na východ, jelikož při startu je pro ně výhodné využít energii zemské rotace, a nyní budeme ty družice pozorovat, abychom experimentálně ověřili, jaký jsem vzdělanec.

A letí první družice, z východu na západ, a druhá tímtéž směrem, a třetí, čtvrtá i pátá, čímž se experimentálně ověřilo, že jsem hloupý mameluk, co ničemu nerozumí, jenom mate dítěti hlavu, a jestli se Země vůbec otáčí, o čemž teď již všichni pochybují, tak jistě ne tak, jak jsem řekl. To mi ti kosmonauti udělali naschvál, aby mne v očích vlastního dítěte znemožnili. Ale já jim to nedaruju, někde si půjčím flintu a až zas poletí, tak uvidí!

Sobota 5S myslí zastavenou a prázdnou

Kůl v ohradě, pokud jste to sami nepoznali. Toho teď bude víc.Sestra stále pochtívá, abych ji uvedl do zenbuddhismu, protože je zvědavá jak opice, ale když jí dělám přednášky, tak se potom nad vším ofrňuje, do všeho ryje, tuhle se jí cosi nezdá a támhle je to jakési divné, pořád něco. Onehdy se zase ošívala, když jsem jí objasňoval, že správný zenbuddhista musí zastavit své myšlení, jelikož myšlení brání pochopení, což je dle mého názoru věc zřejmá a evidentní. Avšak sestra vylítla jako když ji bodne, že jsou to samé bludy, že ona rozhodně své myšlení zastavovat nemíní, že to není žádný zenbuddhismus, alebrž sprosté vymývání mozků, že to by se mi hodilo, aby nemyslela, jenom slepě vykonávala co jí zenový guru nařídí, třeba umývala se zastavenou myslí nádobí. Z toho prý nebude nic, bude přemýšlet pořád pryč a jestli ji budu dráždit, tak ještě dvakrát víc než předtím. Ona už je taková dumavá.

Jenže pravdu nemá, jenom to celé obrátila úplně na hlavu, jak nyní výstižně vysvětlím. Víte přece, co znamená úsloví "pro stromy nevidí les", že? Každému je jasné, že pokud si chce řádně prohlédnout věc jako celek, pochopit její hlavní rysy, pak musí od věci poodstoupit, přestat s nimráním se v nepodstatných detailech, jelikož rýpáním v maličkostech k pochopení podstaty přijíti nelze.

Podobně neustálé přemítání, kdy myslí uchopujeme částečné problémy a všelijak je obracíme z rubu na líc a zase zpátky, nám zabraňuje vidět celek a vystihnout jeho pravou podstatu. Z toho důvodu je nutno ono nutkavé přemýšlení utlumit, zastavit, od věci myslí poodstoupit a pohlédnout na ni "z vnějšku", vidět nezaujatě a celostně. Jen bez uchopování a ulpívání myšlenkami na předmětu, pouze s myslí prázdnou můžeme doopravdy vidět. Nezastavená mysl nás vždy znovu vtahuje "dovnitř" a tím nám zabraňuje vidět víc nežli změť chabě souvisejících a obvykle zcela nepodstatných jednotlivin. Ten, kdo bez ustání vše zevrubně analyzuje do nejmenšího detailu, se podobá krtkovi, který celé dny úporně ryje a ryje. Pravda, vytvoří mnoho užitečných chodbiček, ale nikdy z nich nevystoupí a neuvidí krajinu jako celek.

Člověk, který nemůže své myšlení zastavit, není jeho pánem, není to on, kdo ovládá svou mysl, jeho mysl ovládá jej a on je jejím otrokem. Což zní hezky básnicky, ale v důsledku není ani hezké, ani básnické, naopak začasté přízemní a tristní, jak nyní ukážu v obrazech.

Když člověka posedne myšlenka, a on není jejím pánem, nedomyslí ani první důsledky. Kupříkladu pošetilou ženštinu přepadne idea, že by potřebovala nové šaty, a tento bláznivý nápad si ji zcela zotročí. Muže otravuje od rána do večera, jen o šatech mluví, výhradně pro ně horuje, na své povinnosti zapomíná, když je pak za to bita, skučí, avšak šaty se jí z mysli odstranit nedaří. Hle, člověk otrokem myšlenky. Pak už to jednou nemůže vydržet, potajmu peníze sebere, sama sobě drahé a zbytečné šaty koupí, domů přinese, ukáže, kolik stály neprozřetelně prozradí a to je pak nářez, že to svět neviděl, sousedi volají policii a jsou z toho leda oplétačky. Žena pláče v koutku, kvílí, že muž za to může, avšak pravda je taková, že kdyby dokázala svou mysl zavčas zastavit, od pošetilé myšlenky odstoupit, hned by viděla, kam to povede. Jenže ona se v myšlenkách jen detaily zabývala, jaké budou šaty barevné, kolik budou mít sponek, volánků a všelijakých nejapných cingrlátek, co my mužové ani neznáme,  to ji znemožnilo vidět správně holisticky, a konsekventně spatřit budoucí výprask.

Zde musím odbočit a výslovně poznamenat, že uvedený příklad se ani v nejmenším netýká Blable, jak by si třeba někdo mohl chybně domýšlet. Blable je na oblékání velmi nenáročná a příjemně skromná, nakupuje téměř vždy v obchodech s použitým zbožím, což je laciné a ekologické, a ona taky potom tak ekologicky vyhlíží. Dalo by se říci téměř recyklovaně.

Avšak ani tak moudří lidé, jako je můj tatínek, nejsou od problémů zotročujícího myšlení oproštěni. Táta je nadšeným obdivovatelem všeho létajícího a motorového, a jeho velkým životním snem bylo vlastnit letadlo, které by mělo velká křídla, bylo krásně žluté a dělalo mu radost a vrrr. Jakmile to bylo jen trochu možné, do stavby se bez okolků pustil a letadlo sobě zručně vyrobil. Leč svazující myšlenka jej nutila přemýšlet výhradně o tom, jestli bude vhodnější, když bude letadlo dělat vrrr v dur či v moll, a zda bude krásnější letoun žlutý kanárkově či spíš trochu dozelena, a nenapadlo jej, že letadlo není nafukovací a proto bude také potřebovat hangár. Co mu pak na mysl nepřišlo už vůbec bylo, že v letadle, aby mělo nějaký smysl, se také musí létat. Když letadlo slavně dokončil, vyvstaly před ním ony skutečnosti najednou velmi překvapivě a nemile a celé potěšení z vrčivého žlutého stroje mu zkazily. Hangár stavět? Létat? Kdo by býval pomyslel! A tak táta otráveně letadlo prodal.

Abych nebyl obviněn z toho, že jen jiné kritizuji a břevno ve svém oku nevidím, ukážu, kterak i sám velký Howadoor podlehl svazující myšlence a věc nedomyslel do konce. Vlastně ne velký Howadoor, ale Howadoor docela malý, jelikož to bylo ještě za komunistů a to jsem byl nevinné drobné robátko. Tehdy tatínek nestavěl letadla opravdovská, protože to se nesmělo ze všeho nejvíc a každý, kdo by se do stavby letadla pustil, by hned bručel v base. Protože k čemu jinému by letoun potřeboval, než k tomu, aby frnknul za kopečky, ha? A to by se vám hodilo, zdrhnout a nevrátit společnosti, co do vás investovala.

Proto táta stavěl letadel pouze modely, což bylo dovoleno, a s těmi pak jezdil na pole, kde je pouštěl do vzduchu a usiloval se řídit je vysílačkou. S modely, se mnou a jednou jsme taky vzali mého kamaráda Otu, jenž si velmi přál vidět, jak můj tatínek vrhá letadlo do vzduchu, to se parabolicky zabodává do pole a táta zuří a láteří. Leč táta Otu převezl, model se vznášel nad lukami bez větších obtíží, kroužil nad námi jistě už půl hodiny a pořád nechtěl spadnout, Ota byl znuděný a tak jsme chodili po poli a vymýšleli, čím jiným nežli leteckými katastrofami bychom se zabavili.

Až jsme došli k silnici a tu mne posedla ďábelská, neodolatelná myšlenka! Schováme se v příkopě, každý s řádným drnem v ruce a jakmile se k nám silnicí požene auto, vyskočíme ze škarpy jako pardálové a vrhneme drny přímo proti čelnímu sklu vozidla. To bude velmi dramatické, řidič bude překvapen a my se převelice pobavíme. Ihned jsem věc vyložil Otovi a ten byl také pro, oba nás důmyslný plán naprosto ovládl, v myšlenkách a příkopě jsme se zabývali jen tím, jak se potrefený řidič bude hloupě tvářit, až do jeho ničemného vozu zničehonic udeří naše slavné drny.

Tím jsme se opájeli, a vůbec nedomysleli, jak hloupě se budeme tvářit my, až se řidič vzpamatuje, dupne na brzdu, vyskočí hbitě z automobilu, chytí mne i Otu a udeří on do nás. Což se také stalo, zfackoval nás co se jen vešlo a něco i přidal, a já byl náramně překvapený, jak se to jen mohlo tak zčistajasna seběhnout a jak jsem mohl tak důležitou část plánu jako je útěk, ležící nabíledni, přehlédnout.

Šli jsme plačky zpátky přes pole k mému tátovi, Ota nadával, že jsem blbý jak troky a že už o žádných mých plánech nechce ani jedinkrát slyšet a já přemýšlel, že kdybych měl takhle přes držku dostávat každý den, tak to se radši stanu zenbuddhistou, jenž zná svou mysl zastavit a nazírat na věci vcelku, a tak by jej jistě napadlo, že bude muset před chlapem zdrhnout a nečekat v příkopě jako trouba. Možná by dokonce zenbuddhista vymyslel, že mnohem užitečnější a rozumnější bude házet na auta kameny z mostu, protože po pilířích ani sebevzteklejší řidič jen tak nevyšplhá.

A když jsme došli k tátovi, tak se nás ptal, proč máme takové červené tváře a vypadáme jako dva oukropečci a my mu museli namluvit, že jsme se porvali, protože kdyby věděl, jak pitomě jsme si naběhli, tak by nás zfackoval ještě jednou.

Pátek 4Zabržděnec jede

Jedu na kole z Brna do Říček v Orlických horách, přes Moravský kras, tak kolem sto šedesáti kilometrů to může být, je horko a funím. V Ústí nad Orlicí mají všechny obchody zavřeno už v pět, no toto!? Jakýsi hloupý český zvyk, u nás v Novém Jičíně byly vždycky otevřené obchody do šesti, i za komunistů, ale tady v Čechách je ani nehne. Korunu tomu nasadili v Písku. Když jsem tam někdy roce 1995 jezdíval sabotovat výrobu v Jitexu, zavíraly obchody v celém městě už o půl páté. Poté to v celém městysu vypadalo jak po vymření. Jestli šli všichni spát se slepicemi nebo co...

Z kopců se trošku ochladím, to ano, ale když po jednom hezky svištivém sjezdu vidím, že mám u předního kola upínák v poloze "otevřeno" a po zastavení zjišťuji, že kolo jde z vidlice zcela lehce vyndat, je mi zase docela horko. A vůbec, je to dlouhé, z Ústí samý kotár, že ty hory vždycky stavějí kdesi na kopci. Utahaný jsem jak pes, když se o čtvrt na devět konečně doplahočím na chatu. Devět hodin, to je mi ale průměr, to se zas bude Chocho vytahovat. Musím víc jezdit na kole, nemám žádnou kondici.

No jo, pak mi to má jít! Prohlížím kolo, ze kterého jsem sundal vaky a brašny. Vždyť ono je napůl zabržděné! Ech, to jsem si zas pěkně seřídil brzdy.

"No co, vždyť se to k tobě docela hodí, ty jsi taky takový zabržděnec", vítá mne Blable, "K večeři si vezmi co sis přivezl, a jestli nic nemáš, tak si nic neber."

Čtvrtek 3Ještě k metálům

*Dobrý den,

omlouvám se za pozdní odpověď na váš dotaz na cenu Řádu Bílého lva - jsem teď přes léto dost rozlítaný. Takže I. třída stojí 50-60000 Kč, II. třída 40-50000 Kč, vše jsou to ceny za dekorace z I. republiky, v originálních etuích, s šerpou a velkohvězdou, samozřejmě nepoškozené. Ceny jsou plus mínus kolem těchto cen, není to často na trhu, tak nelze stanovit úplně přesně. Dále tyto dekorace vyrábělo několik výrobců, každý je ceněn trochu jinak, dále byly tyto vyráběny a udělovány od I. republiky až do současnosti, pokud je k tomu dekret s podpisem presidenta cena jde nahoru, dále existuje tento řád až tuším do VI. třídy, je to poměrně složitá problematika a pokaždé je to ceněno trochu jinak. Každopádně je to velmi vysoké vyznamenání, proto i cena je odpovídající.

S pozdravem Roman Veselý

Středa 2Prázdniny

Beru si dovolenou, kolo, barvy a papíry a jedu do Orlických hor vzdělávat se v akvarelové malbě a v týrání dětí. Vrátím se až koncem příštího týdne, a tak sem do té doby budete civět zcela marně.

Úterý 1Joeův parník
Egiphoto: Na konci Bystré doliny

EgiPhoto: Západní Tatry z Jalovce

Jalovče, Jalovče, vesnice nešťastná, tolikrát jsem u zvonice na autobus čekal, tolikrát si říkal, že by si domorodci měli hospodu vystavět, ale pořád nic. Naštěstí dnes nemusíme čekat dlouho, za chvíli jsme v Liptovském Mikuláši, batohy nacpeme do auta a řítíme se směrem k domovu.

"Rozpal to!", povzbuzuje pilota Egi, "Chci si vyfotit tachometr, ať je tam aspoň sto šedesát."

Ale nevyfotí, v příštím okamžiku visí v pásech, fotoaparát div nerozbije o palubní desku, brzdy kvílí a nečekaně přistáváme. Joe vybíhá ven, otvírá kapotu a je to, jako by otevřel dveře do prádelny. Z chladiče se valí oblaka páry a stříká horká voda.

"Zásah Borgskou lodí? Nebo to tak má být?", ptám se naivně.

"Troubo, teď mám tak čas na tvé pitomé vtípky", vzteká se Joe.

Copak já vím jak to má v motoru vypadat? O autech vím jenom, že jsou hlučná, špinavá a smrdí. Joe je ale větší odborník, rýpe se v trubkách, hadicích a dalších rozličnostech v útrobách vozu a pak rozhazuje rukama.

"Asi to bude termostat."

"Tak tam dej nový."

"Řekl jsem ti to, o těch vtípkách!"

"Ty nový nemáš?"

"Mám, ale doma, a vyměnit ho stejně neumím, to umí jenom v servisu. Třeba to ani termostatem není."

"Co tady ten drát, vidíš, ten nevede nikam, to by snad nemělo být, aby jen tak visel v luftě", snaží se Egi pomoci.

"A tady na druhé straně je podobná hadička, taky vede jen tak do prázdna, tak to spojíme a uvidíme, co to udělá", navrhuju.

"Nic nespojíte, pošuci počítačoví!", zuří Joe, "Vy tomu tak rozumíte. Tohle se nedá přeinstalovat, ani tlačítko reset to nemá, tak se do toho nestrkejte. Radši přineste vodu. Prostě pojedeme pomaleji, budeme do chladiče dolévat vodu a ono se uvidí."

Tak jedeme pomaleji, sledujeme teploměr, každou chvíli zastavíme a dolijeme vyvařenou vodu. U pumpy kupujeme dva pětilitrové kanystry destilované vody a po čase u další pumpy ještě jeden. Zvláštní auto, spotřebuje skoro víc vody než benzínu. Že by se Joeovi podařilo uskutečnit dávný sen vynálezců, auto na vodu? A je to ještě vůbec auto, není to spíš už parník? Splašený papiňák? Raději se neptám, nechci být udeřen vzteklým řidičem.

Přijíždíme na hranice. Celník prohlíží pasy a zpod kapoty se valí pára.

"Čoudí se vám z motoru", upozorňuje nesmírně důvtipně.

"To není z motoru", říká Joe, "pašujeme Ukrajince do Německa a oni si prostě nedají říct, že se cestou nesmí kouřit, stejně si zapálí."

Celník čmuchá výpary a kroutí nesouhlasně hlavou.

"Kdepak, to není dým z machorky. To je obyčejná pára. Oni si tam určitě vaří čaj, na to je užije, na samovary. Tak šťastnou cestu."

To už je to do Brna jenom něco málo přes sto kilometrů a vypadá to, že přece jen dojedeme.

Před Brnem se zastavujeme v hospodě na večeři, mají tam puštěné rádio. Hovoří senátorka, politik, umělec jakýsi, dobře dvacet minut nasloucháme těm nepříčetným žvástům a stále nevíme, jestli je to skutečná rozhlasová stanice nebo parodie Zdeňka Izera. Jak rozlišit magorské žvásty vážně míněné od téhož s nálepkou "humor"? Tak to vypadá vždy, když se člověk vrací z cesty po opravdovém světě - najednou ostře vnímá absurditu "normálního života". Příznačné je, že opačně to nefunguje.

Na poslední litr vody dojíždíme do Brna, Joe nás s batohy katapultuje z vozu a Enterprise s vlečkou páry odjíždí. Tak zas někdy, kapitáne.

Pažravý Joe a jeho věčné svačinkyTrempík Egi s párkom a fazuľou

Aha, ještě vyhlásit výsledky. Zdálo by se, že zvítězil pan Neff, na začátku boty a šňůra, zdálo by se jen tak k ničemu, ale jak se nakonec v příběhu nápaditě uplatnily! Avšak pozor, vzpomínáte na tři-dva-jedna-civily? To je zase bod pro Dostojevského, přišli, odešli a nic. A tak tentokrát zápas skončil nechutnou, kompromisnickou, reakcionářskou plichtou.

A to je konec. Přinejmenším konec mých bot.

Ještě mi tu říkají, že to nebyl žádný Dostojevský, ale Gogol. Nebo snad Čechov. Inu, někdo v tom smyslu to jistě byl.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/