* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Květen 2003

Sobota 31Zatmění

* 

Zatmění! Dnes se koná zatmění, všecko bude černé jak šůviks, plné škopky zatmění budou, každý to chce vidět a já jakbysmet. Protože náležitě pozorovat všechna zatmění patří k životu vzdělance a též děti je zapotřebí k zatmění přivést, aby pak v dospělosti samy zatmění pozorovaly, zvláště Pandora, neboť Pandoře jsem přisoudil dráhu vědce, půjde studovat matematicko-fyzikální fakultu a nechci slyšet žádné narážky nebo hloupé vtipy.

Zatmění pozorované ze SlunceZatmění se tentokrát koná sluneční, což znamená, že přiletí Měsíc a vleze si přímo před Slunce a bude tam hodnou chvíli zaclánět, což způsobí, že různí primitivní národové vylezou z chýší a budou vřískat strachy. My vzdělanci však vřískat nebudeme, jelikož známe astronomickou podstatu jevu a tak víme, že se bát nemusíme, leda maloučko. A pražáci, ti taky vřískat nebudou, ani bát se nebudou, jelikož zatmění je ráno a tak pražáci chrní a podívají se až večer v televizi, když už bude po všem a oni budou v bezpečí a ještě budou nadávat, co to zas dávají za blbosti, když oni se těšili na pořádně krvavou dopravní nehodu.

Vstávám ve tři, o půl čtvrté budím Pandoru a před čtvrtou už uháníme na kole na hvězdárnu. Usoudil jsem totiž, že pozorovat zatmění je nejlépe z observatoře, anžto jsou tam k tomu vybaveni, poskytnou všemožný výklad a první pomoc v případě nouze a vůbec jest to stylové. Jako se chodí močit na záchod a vařit do kuchyně, tak je dobré pozorovat zatmění z hvězdárny, jelikož všechno má svůj čas a své místo. To jsem se domníval.

Domníval, a domníval jsem se to hodně, ale opravdu pořádně blbě. Na hvězdárně o tři čtvrtě na pět nepostává jen pár opilců, co šli právě z baru nebo několik pomatených vědátorů, kdepak, obrovské srocení lidu tu je, hlučící dav, dobře sto lidí, možná i víc, všichni se tísní na malém plácku, z kterého jedině je vidět východ Slunce a do toho huláká z megafonu největší hvězdář z všech.

Vyřvává velmi hystericky, že prý nás čeká jev hrozný a nebezpečný, protože kdo do rozžhaveného slunečního chřtánu pohlédne, ten rázem oslepne a už nikdy neobživne, Slunce svítí moc a spaluje sítnice, ničí rohovky, způsobí nechráněnému člověku úžeh, amok, samum, peklo na zemi a oslněnému pozorovateli kapsář šlohne peněženku. Žádné sluneční brýle nepomohou, nijaké amatérské filtry nás nezachrání, jedině možno jest pozorovat zatmění skrz speciální, patentované, značkové brýle, prodávané na hvězdárně za třicet korun, které je nutno ihned zakoupit, nasadit a až do večera nesundat, sic je s námi ámen.

Všichni přítomní jsou již brýlemi vybaveni, a přestože Slunce ještě nevyšlo, mají je upevněny na nose, křečovitě si je přidržují, někteří zvláště bázliví je mají dokonce přilepeny leukoplastí. Proto nevidí ani na krok, neustále do sebe narážejí, astronom do toho stále řve a všechno to silně připomíná Brownův pohyb v hodně horké kapalině. Tak to ne, tady já nebudu.

Sedáme na kolo a jedeme na protější kopeček, jsme tam za tři minuty, je tu klid, nikde nikdo a Slunce vychází a je okousané, takový rohlík. Jásám. Pandora kouká dosti skepticky, žádné velké nadšení v ní úžasný zjev nevzbuzuje, pořád se ptá, jestli už otevřou v obchodě a koupím jí bonbónky. V takový okamžik ona myslí na žrádlo! Děcko nezvedené.

Měsíc se přesunuje přes sluneční kotouč, oááách, ten majestát všehomíra! Dej pokoj s bonbóny, pořád, nebo ti jednu fláknu! V 5:24 je Slunce zakryté ze všeho nejvíc. Pandora se ptá, jestli už teda můžeme jít pro bonbóny, já vážně nevím, po kom to dítě je. No tak tedy jdeme. Ach jo.

Zatmění, fotografovala sestra

Zatmění, stále od mé sestry

S bonbóny pak uháníme domů a zničehonic letí horkovzdušný balón nad cestou a pak druhý a třetí a Pandora žasne a hned chce také balón mít, že prý si jej ušijeme a rozděláme pod ním oheň a poletíme, celá pryč z balónů je, tak to s ní zas nebude tak špatné, že? Dej sem bonbón, ty balónistko.

To už není zatmění

Pátek 30Z Domaniže do Pružiny

Kľak (1352) z Fačkova*…a co soutěsky a hřbitůvek - tam jste nebyli?

Soutěsky? Hřbitůvek? O tom nic nevím. Hm, teď, když si to Vitásek přečte, bude tam chtít jet znovu.

Ráno na louce za Domanižou si Vitásek čistí zuby, čuně jedno, a já obírám klíšťata. Osm, a to jenom tam, kam si vidím a dosáhnu. Což není zase tak moc, pohyblivostí a ohebností nijak neoplývám, měl bych asi cvičit jógu. Na trávě je spousta rosy, jasno, bude krásný den. Úmorné vedro bude.

Za hodinu jsme ve Fačkově, kde zamýšlíme posnídat v místní krčmě. Tak naivní jsme. Každý přece ví, že na Slovensku se v hospodách nevaří. Nic, ani párek, ani vajíčko, vůbec nic. Místním netreba, a turistům? Kdo by se zajímal o turisty? Jen ať se přizpůsobí! Domorodý člověk pije k snídani pivo, to je takový náš chleba a k pivu borovičku, to bude asi máslo na ten chleba. Slopú už od rána, v osm hodin už nedočkavě poskakuje rota vesničanů kolem krčmy. Tak to tady chodí.

Vitásek propadl zeměpisu, pořád se mne vyptává co je který vrchol zač, jak se jmenuje, jak je vysoký a do kterého pohoří jej orografové řadí. Jako kdybych to věděl, šmarjá! Kopce jsou jeden jako druhý, snad jedině Kľak z Lúčanské Fatry je trochu k poznání. Ale nesázel bych se.

Po silnici směrem k Fačkovskému sedlu ujíždí tlupa lidí na kolečkových bruslích, a jak jim to frčí! Hm, že bych si též brusle opatřil?

Chceme odbočit na zelenou značku, ale značka nikde. Na mapě je, ale ve skutečnosti ne. Nikde nic.

"Pchá, k čemu je nám, dobrodruhům, značka?", volám furiantsky, "Vždyť jsme tvrďáci! Najdeme cestu i bez značky."

Vitásek se tváří skepticky, ale neprotestuje, a tak jdeme. Naviguji podle buzoly a výškoměru, velmi vědecky. Šplháme se do příkrého svahu na Sadocký vrch (977), pokud to je Sadocký vrch. Pot z nás jenom leje, čekám, kdy Vitásek začne nadávat a stávkovat, ale on pořád nic. Zatvrdil se. Tak já se též zatvrzuji a celí zatvrzelí a promáčení a olepení mouchami stojíme po delším pochodu na hřebeni. Pěšina tu je, značka však stále nikde.

O kus dál se cosi jako značka ukazuje - na stromech jsou oranžové čtverce, zhruba rozměrů turistického značení. Že by zelenou značku zrušili? No co, půjdeme tedy po oranžové.

Polomy. Popadané kmeny stromů, lezeme přes ně, poškrábaní a orvaní, popálení od kopřiv. Vitásek nekvílí, naopak, pochvaluje si kopřivy:

"Uááá, to je masage, to to krásně pálí!"

LiškaSlunce mu svítí na hlavu už příliš dlouho.

Před vrcholem Ostrá Kačka (938) les řídne a přicházíme na nádhernou horskou louku.

"Ha! Liška!", povykuje Vitásek.

Vážně, a jaká tlustá a chundelatá! Vitásek vytahuje aparát, nic nedbá mých výsměšných řečí o tom, že liška bude na fotografii zobrazena šestým a sedmým pixelem zleva, plíží se ke zvířeti a cvaká a cvaká, až to liška slyší a mizí v lese.

Probíjíme se dál houštinami a roštím, přes Kačku (1037) až do sedla Samostrel. Tam toho máme právě tak dost. Na Strážov, kam jsme dnes zamýšleli dojít, se nám už ani trochu nechce. Nakonec volíme sestup, k potoku, kde se dá vykoupat a do vesnice Pružina, kde se dá leccos v hospodě vypít. Ostatně vždy jsem chtěl vidět Pružinu, bňňň bňňň.

Válíme se nazí v potoce, do sbírky mi přibývají další čtyři klíšťata. Od Pružiny jedou lidi na kolech, chvíli se bavíme. Vykládají, že cesta ze Samostrelu na Strážov je taky plná spadlých stromů, skoro neprůchodná, není o co stát. Vitásek se dme pýchou, on je předvídavý, on to tušil, proto k ústupu rozumně zavelel. Dobrá, vždyť mně se tam už taky nechtělo, je hrozné horko.

V Pružině se hraje fotbal, ale my na fotbal nejdeme, my jdeme do krčmy. V krčmě sedí druhá polovina vesnice a na zdi visí cedule Jídelna, avšak jako vždy jest to cedule Potěmkinova. Křupky, ty bychom snad dostat mohli, ale hlavně pivo a borovičku a pro neplavce kofolu.

Rozhodujeme se, že mírně popijeme, potom se stáhneme za vesnici, přespíme a ráno se uvidí.

Čtvrtek 29Kupuju sedlo

Rybník kousek za ZákányUž jsem trochu splasknul. Dost na to, abych nevařil žádnou šalvěj. Dost na to, abych pookřál a zase začal mít roupy. A tak jsem skrz ty roupy šel koupit sedlo.

Sedlo je na kolo. Už jedno mám, ale není to ono. Tlačí. Když jedu do práce nebo tak, je to v pořádku, ale když má trasa sto a víc kilometrů, v pořádku to není a zadek mám celý otlačený a předek taky. Tudíž usoudil jsem, že jest mi zapotřebí sedla moderního, nesmírně skvěle tvarovaného, dovedně profilovaného a zcela netlačivého.

V obchodě povídám co a jak, prodavač hned vytasil množství různých sedel. Jedno jsem si vybral, zaplatil, ale chlápek mě jen tak nepustil.

"A v čem na kole jezdíte, pane, smím-li se zeptat?"

"No v čem… zpravidla v tričku."

"Ale ne, já myslel kalhoty jaké máte."

"Co já vím… jak to přijde. Třeba dneska rifle, jindy zas kraťasy… co mám zrovna po ruce."

Prodavač zavyl a zalomil rukama: "Uááááá! Rifle?! To nesmíte, pane! Obyčejné kraťasy?! Pak vás to nemá tlačit! To se zabijete, upadne vám prdel, že to tak musím říct, dostanete z toho různé pohlavní choroby, zlomíte si pánev a při porodu budete mít strašné potíže! To nelze! Vy se zničíte!"

Koukám na něj, co to blábolí, pošuk jeden a on dál rozhazuje rukama a přednáší: "V čem jezdíte na lyžích?"

"Já nejezdím na lyžích."

"No ale kdybyste jezdil, co byste si vzal?"

"Nic, já nejezdím na lyžích."

Chlap trochu zbrunátněl. "Tak v čem se chodíte koupat?"

"V plavkách."

"Tak vidíte!"

"To mám jezdit na kole v plavkách?! V tangách, ne?"

Z toho vidíte, že umím nabyté znalosti též uplatnit v praxi.

"Ne v plavkách, pane! Na každou činnost máte mít to pravé oblečení. A pro jízdu na kole určitě nejsou správným oblečením rifle, které jsou těsné a tlačí. Vy potřebujete víc než nové sedlo cyklistické kalhoty, elastické, dokonalé, ve kterých se chodí bez spodního prádla a proto netlačí a jsou zcela zdravotní a já vám hned jedny ukážu a vy si je vyzkoušíte, zakoupíte a pak budete šťastný a neotlačený."

"Nic mi neukazujte, nevyzkouším a nezakoupím, nic podobného nechci a na sebe to nevezmu, to tak."

Prodavač se diví: "Proč, pane? Všichni to nosí, já nosím cyklistické kalhoty, tady pán taky, všichni je nosí! Vy proti tomu něco máte?"

"Jo, mám! Vypadáte jak buzna! Každý v tom vypadá jak buzna. Brrr."

Všichni v obchodě ztuhli.

"Co jste to řekl?", ptá se výhružně jeden z teploušů a posunuje se směrem ke mě.

"Jako buzna jsem řekl, chachá! Jako obézní teplouši vypadáte, vaše tlustá břicha vám přetékají přes ty elastické zázraky, hu, to je ale elegance, kdybych chtěl nosit uniformu, mohl jsem jít na vojnu."

Beru sedlo, prchám z obchodu a ujíždím pryč. To jsem si zas naběh', člověk jde něco koupit a ještě přitom dostane přes hubu.

To je ale pitomá příhoda, dnes jsem se opravdu překonal.

Středa 28Zle mi je

Vybuchlá tramvaj podruhéÁle, zle mi je. Opuchlý jsem celý, čert ví z čeho. Asi z těch klíšťat. Osmnáct klíšťat jsem za víkend chytil. To už je jen otázka času, kdy se mne zmocní encefalitida, borelióza nebo co to všechno ty bestie přenášejí. Prý, že v nadmořských výškách nad 400 metrů se klíšťata nevyskytují. Pověry! Klíšťata jsou všude. Možná, že tomu tak bylo dřív, ale od té doby se klíšata aklimatizovala, jsou odolnější a jistě též nakaženější. A já budu nejnakaženější klíště ze všech, jen počkejte, až se na někoho z vás přisaju.

Sestra radí. Sestra pořád něco radí, protože chce, aby byl ze mne slušný člověk a mohli mne ukazovat na výstavě ve vitríně, ale to se jí nezdaří. Tentokrát radí, že si mám uvařit vanu plnou šalvěje a pak se do ní naložit a tím se opuch ztratí a už nebudu oteklý. Počkám do zítřka, ono se uvidí. Kdybych nesplasknul, tak to možná vyzkouším.

Onehdy zas sestra radila, kterak na bolesti v zádech. To byl návod zajímavý a podnětný:

Jak se zbavit bolestí v zádech

Ušijeme, či si jinak opatříme, pytlík z režného plátna, zhruba rozměrů 20×40 centimetrů. V krámě zakoupíme tři kila soli. Sůl nasypeme na plech, nebo do čistého pekáčku, vrazíme do trouby a zahřejeme na 200 stupňů. Poté rozžhavenou sůl nasypeme do pytlíku, obalíme ručníkem, abychom se nepopálili a záda sobě nahříváme. Nešetříme se, nesmíme zůstat u příjemného teplíčka, záda je třeba žhavit co sneseme, případně ještě o něco víc. Zahříváme na hranici popálení. Jakmile sůl ochladne, ubereme ručníků a žhavíme dál.

Sestra má teorii, že teplo uvolní svalové spasmy (co je to?) a po důkladném popálení budeme zase skákat a nic nás už bolet nebude. Dosud jsem její recept nezkoušel, byť mám vše nachystáno. Tak moc mě zatím v zádech nebolelo.

A šéf neustále telefonuje a mailuje a řičí a vzteká se, protože se firma hroutí, už je to docela stereotypní, co si pamatuju, tak se hroutila vždycky a nikdy to jiné nebylo a vždycky nás zákazníci žalovali a chtěli vrátit peníze, tak já nevím, co se pořád tak čílí. Ale už mi to leze na nervy a kdyby mě vyhodili, tak budu docela spokojený a aspoň budu mít klid. Protože abych byl napuchlý jako jelito a ještě se po mně řvalo, to opravdu nemám zapotřebí.

Úterý 27Vzdělávací okénko

Dnes se naučíme jedno české slovo. Cizí slova, ta zná každý, kde jsou ty časy, kdy se jimi bylo možno blýsknout ve společnosti a získat tak pověst vzdělance. Dnes je třeba ovládnout slova česká, chceme-li udělat dojem, jelikož ta neumí nikdo.

Dnešní české slovo je ekvivalentní cizímu termínu "symptomatický". Býti symptomatickým znamená býti příznakem, známkou něčeho, a proto české slovo zní "příznačný". To si zapamatujme.

Příznačným může být leccos. Například příznačným je, že server druhého nejčtenějšího deníku, www.idnes.cz, vůbec nemá rubriku Kultura. Všimli jste si toho? Ne? Tak to je ještě symptomatičtější.

Pondělí 26Vitáskovy šťabajzny

Kráčíme Súľovskými vrchy pomalu a rozvážně, jelikož oblast jest to neveliká a kdybychom k ní přistoupili zbrkle, vyřídili bychom celou hřebenovku za tři hodiny a co pak? Jdeme pohrouženi v debatu o ženách. My, muži, navzdory poznatkům různých psychologů, o ženách přece jen občas hovoříme a nevěnujeme se vědám a umění naprosto bezvýhradně, ačkoli se jimi opravdu zabýváme po většinu času.

Diskuze nás, zkušených mužů, o ženách, je obvykle přehlídkou vybraného vkusu, alespoň v mém případě. Poněkud jinak je tomu u zelenáčů jako je Vitásek, kteří bláhově propagují své prapodivné, téměř až úchylné záliby, hraničící s pedofilií. Vitásek do omrzení tvrdí, že krásné ženy jsou ženy mladé, mladší, až úplně nejmladší, i když musím, bych dostál objektivitě, poznamenat, že u Vitáska nedošla věc tak daleko jako u bídníka Pepy, tedy za hranice zákonů. Vitásek se nijak nenechá přesvědčit, že pravých kvalit dosahují jedině ženy zralejší, že jen ony mohou uchvátit pravého znalce, jelikož mají čím zaujmout. Žádný světaznalý člověk nevymění vyzrálé víno za burčák, protože z burčáku je leda průjem a vyzrálé víno? No? Vyzrálé víno nic, ale starší ženy mají peníze, to dá rozum.

Avšak Vitásek hlasitě protestuje, křičí, abych těch prasáren nechal, že je mu zle, a tak jej ještě dráždím a když potkáváme několik obézních důchodkyň, hlasitě říkám:

"To jsou ale šťabajzny, co?"

Vitásek skáče v zoufalství do křoví.

Umělecký fotograf Vitásek, vybaven stativem, dovedně zachytil vesnici Súľov z vrcholu Brada.

Ale přestože jdeme jen co noha nohu mine, naše enormní tělesná kondice nedá jinak, před polednem jsme již s celými Súľovskými vrchy hotovi a usedáme k obědu v chatě Súľov.

"Alespoň při jídle ne!", volá nešťastný Vitásek, já jsem však tvrdý. Už je dost velký na to, aby poznal, jak se věci doopravdy mají a v čem tkví podstata skutečného ženství.

Z chaty vede naše cesta do vesnice Vrchteplá, kde mají kofolu za osm padesát, zatímco v Súľově byla za deset. Kráčíme tedy správným směrem, což se potvrzuje v obci Bodiná, kde je kofola již jen za pětikorunu. Kromě toho mají na střeše tři satelitní antény, avšak jestli je mezi tím nějaká souvislost, to se nám vypátrat nepodařilo.

Satelitní základna v hospodě v BodinejVitásek strategickým plánovačem

Do obce Domaniža přicházíme až k večeru, když předtím vyhráváme lítý boj s obludným hadem, který se nám postavil do cesty. Ještě jedno pivo v místní krčmě a pak už jenom tábor na stráni za vesnicí. Vitásek si na ohni ohřívá nafouklou konzervu a já blaženě vychutnávám doutník z hnědého balicího papíru, prosáknutého syntetickým tabákovým aroma. Po nebi letí ISS.

Bestie útočíHowadoor ví, co je dobré.

Přelety ISS dle http://heavens-above.com/
 
24 May 0.1 00:35:18 10 WNW 00:38:27 55 N 00:41:36 10 E
24 May -0.7 02:11:35 10 WNW 02:14:44 60 SSW 02:17:53 10 SE
24 May -0.7 22:02:47 10 WSW 22:05:58 85 S 22:09:13 10 ENE
24 May 0.2 23:39:14 10 W 23:42:23 52 N 23:45:31 10 ENE

 

Neděle 25Aleně je na blití

"Ták! A už toho mám dost! Pořád se nějakých pisálků doprošovat, neustále cosi organizovat, pro knihovnu se obětovat a co za to sklidím? Leda posměch a pomluvy! Ale to přestane, to skončí, s tím já zatočím!", vzteká se Alena, "Už se nikoho nebudu prosit. Sama si napíšu, sama obtisknu, sama půjčovat budu. A pak budu velká autorka a zas jiní budou za mnou dolejzat, žadonit, škemrat o laskavost, na mne se budou říčné knihovnice nasapovat, avšak já budu hrdá a neoblomná. Jenže já žádné nedám, jenom Miládce, že byla hodná a půjčila mi tužku a paní šéfové, protože je paní šéfová, ale jinak nikomu, Chochovi rozhodně ne a Howadoorovi, tomu přímo naseru. Tak."

Hned sedla a dala se do psaní, a to má pravdu, on za člověka nikdo nic neudělá a co si sám nezrobí, to nemá. Proto kdo chce číst, sám si musí napsat. Nyní tedy:

Alenina příhoda

V Kostelci je utečenecký tábor. Jsou tam různí, Čečenci, Ukrajinci, Gruzínci, ti všichni jsou mezi místními neoblíbeni, kradou a lžou. Pak tam jsou černoši, černí jak uhel, a ti jsou vcelku oblíbeni, protože se chovají skromně a neškodí. Ale do tamní knihovny na internet nemůže ani černoch ani bílý, ten je jen pro místní čtenáře. A jiný veřejný internet v Kostelci není.

Tak milí utečenci, když se trochu rozhlídnou, zjistí, je nejblíž internet pro ně je v Rychnově v knihovně. Sice taky jen v omezené hodiny, ale aspoň každý den a pro všechny, kdo mají nějaké malé peníze. V pátek přišel jeden takový černý a že si počká (máme jen dvě, někdy tři, ale teď jen dvě, stanice) a jestli opravdu může 5 minut zdarma a pak 1 Kč/min. Tak jsem mu to odkývala, on si sedl, počítal drobné a čekal. Když se dočkal, 15 minut prohlížel poštu a dvacetikorunou zaplatil. Dostal zpátky 10 Kč a odešel.

Hned v poledne jsem jela autobusem domů a za Vamberkem jsem viděla, jak si tenhle hoch vykračuje směrem ke Kostelci. Autobus z RK do Kostelce stojí 16 Kč a jemu to dalo jen do Vamberka. Kvůli patnácti minutám na internetu ztratil celé dopoledne a utratil 36 Kč. Už jsem se odnaučila takhle počítat. Já vím, že stejně nemá co na práci, že se chtěl třeba projít … Ale stejně mi bylo na blití.

Sobota 24Co bych furt něco psal 

Co bych furt něco psal, však se mi nechce. Akorát se celý den plazíme lesem, je vedro a Vitásek fotí jak vzteklý.

To je on, Vitásek

No tak dobrá… Dal jsem si kafe a to mne trochu probralo. Ale stejně je mi zle, celý oteklý jsem, nic se mi nechce, hlava vypnutá, ráno vstanu a hned vidím, že to byla chyba. Už se skoro těším, až jednou ráno nevstanu.

Howadoor se válíHowadoor chrápe

A v lese na listí, to se to spí. Celou noc se mi do hlavy zarývají cvočky z boty, krk mám zalomený v pravém úhlu, a těch mravenců všude! A jak krásně koušou! To miluju. I škvory, co člověku vlezou do ucha. A klíšťata, která se na něj přisají. Co může být lepšího?

Debil na šutru. Nesnáším ho, jen se podívejte, jak se stupidně ksichtí.

Tak tohle jsem já. Jak vypadám mladistvě, viďte! Ale já nechci vypadat mladistvě, sakra. Ačkoli… mně už je to vlastně jedno, jak vypadám. Vypadejte si sami, jestli vás to baví, mě do toho netahejte.

V lese je spousta různých šutrů, skal a skalek a po těch nejmenších šplhám, přestože mne Vitásek provokuje, abych vylezl na něco většího. Jenže já ho znám, on mě jenom tak dráždí, aby si pak mohl vyfotit rozplácnutého hrocha. Na to mu neskočím.

*

Súľov

Všude skály. Po skalách lozí skálolezci, ale asi je na ně moc horko, protože dnes žádné nevidíme. Nikde nikdo, to je krása. Jenom Vitásek trochu překáží, no a já taky, samozřejmě.

Súľov

Vitásek nesnáší fotoaparáty nastavené na vysokou citlivost, jelikož, jak odborně vysvětluje, takovým amatérským nastavením nesmírně vzroste obrazový šum, což zcela degraduje výsledný snímek. Proto nastavuje u svého fotoaparátu citlivost co nejníže, v ideálním případě na nulu. Poté fotografuje nečekaně dlouhými časy, třeba i několik sekund, často expozice probíhá ještě v době, kdy strká přístroj zpět do pouzdra, to však Vitáskovi nevadí. Určitý stupeň rozmazání podle něj působí dynamickým, esteticky přínosným dojmem.

Vitáskovy umělecké fotografieSkvělá věc, není-liž pravda?

Ono na tom asi něco bude. Rozmazané fotografie se například velmi dobře komprimují, třeba i na desetinu velikosti fotografie ostré. A kolik lidi otráví! Proč bych měl být zhnusený sám? Navíc si divák musí domýšlet, co je vlastně na obrázku zachyceno, a to prohloubí jeho schopnost imaginace. Vitásek zkrátka umí.

Tohle se mu ale vážně povedloDokonalé

A nyní zas něco skal.

Súľov

*

A po skalách se podíváme k Aleně do knihovny. Tam se onehdy konala beseda s jistým Zdeňkem Zapletalem, což je spisovatel, který spisuje scénáře k filmům. To jsou takové plánky, v nichž je popsáno a namalováno, kde která postava stojí a co říká a jak se přitom tváří a filmaři pak ty scénáře vezmou a podle nich film vyrobí. A vy se pak na to musíte dívat. To však Aleně nestačí, přitáhne do knihovny samotného scénáristu a ještě jednoho jeho kumpána a ubozí lidé se ke všemu musí dívat ještě na ně.

Vlevo spisovatel Zdeněk Zapletal, vpravo Alena a uprostřed kdosi jiný. Alena snad ví kdo, jestli vás to zajímá, tak se jí zeptejte.

Avšak kdo s čím zachází, tím také schází, na každého jednou a až se ucho, všeho do času a jako husa klasu, a tak se stalo, že pan Zapletal, nic zlého netuše, otevřel v knihovně denní tisk a v denním tisku byla zrovna kritika na film podle plánku pana Zapletala a v kritice se psalo o "tupounských výměšcích chorého mozku" a "intelektuálních exkrementech" a to panu spisovateli náladu nezlepšilo. Ba naopak, posmutněl a rezolutně prohlásil, že už v životě nic nenapíše, když jsou na něj takoví. Protože pan Zapletal baží po slávě a úspěchu a ovacích davů, on není jako já, který vás chce akorát nasrat a proto dnes nešetří megabajty pitomých nicneříkajících obrázků, pan Zapletal touží po tom, aby jej lidé milovali a četli od rána do večera, a když lidé jeho spisky nemají rádi, tak je zasmušilý a bručí, že už nikdy nic psát nebude.

Samozřejmě soudný člověk nepřikládá žádnou váhu slibům pochybného pisálka, však to známe, pookřeje, povyrazí se, a už to zase mastí na papír, pazneht jeden. Avšak Alena, ta je naivní, v hloupém spisovateli vidí vyslance božího na zemi a nesnese pomyšlení, že by už nikdy nic nestvořil, ach, to bychom asi nepřežili. Proto umělci píše:

*Dobrý den,

děkujeme za to, že jste s námi měl takovou trpělivost. Já jak jsem snaživá a ze všeho se snažím vytěžit maximum, tak jsem se rozhodla, že když už nám ZATÍM žádnou další knihu nechcete napsat, tak že si seřadím a vytisknu Váš deník lajdáka z loňského roku. Pro sebe a když byste neměl nic proti tomu, tak i pro naše čtenáře. Dala bych to i ilustrovat a prvotisk bych Vám poslala k posouzení. Souhlasíte? Souhlaste, jinak to udělám načerno a budu to i půjčovat načerno. Přeji Vám hodně práce i odpočinku. V sobotu jsem si lépe prohlédla rybíz, opravdu se polepšil.

Alena Janková

Co na to pan Zapletal? Jak jinak, hned je celý žhavý do vydávání další knihy.

*Dobrý den, samozřejmě souhlasím, deník je váš. Jenom bych byl rád, kdyby ho ještě sjel někdo, kdo umí dobře interpunkci. Konečnou korekturu bych pak samozřejmě udělal já. Mějte se pěkně, přeji samé pěkné dny a napište, jak to všechno pokračuje, jestli už má Kryštof srdce a tak. To mi dělá totiž starost, protože ani zvony nemůžou být bez srdce dlouho.

ZZ

A tak rychnovská knihovna odteď nebude knihy jen nakupovat, ale dokonce i sama vyrábět. Pro všechny případy, kdyby třeba šílená Alena chtěla tisknout i něco z mých stránek, tak všem čtenářům vzkazuju, že jsou banda plesnivých knihomolů a udělali by líp, kdyby se místo čtení věnovali něčemu užitečnějšímu. Třeba kdyby na klíšťata něco vymysleli, že aby mne neocucávala, protože mne to vážně nebaví, být pořád celý ojedený od klíšťat. Jenže to oni ne, to jim nevoní, to je jako hrách na stěnu, zas budou jenom sedět na zadku a číst zbleby.

A nakonec zas pár skal.

*

*

Pátek 23Jedeme do Žiliny

Vitáskova tramvaj"Hůůůů, tramváááj!", vyřvává Vitásek na peróně.

Víno došlo těsně před Hranicemi na Moravě, pročež jsme vypadli z vlaku se záměrem vtrhnout do nádražní restaurace a tam se pitím tonizujících nápojů posílit k další náročné cestě do Žiliny. Vitáska však pojednou zaujala tramvaj, naložená na vagóně i počal ji ze všech stran fotografovat a hlasitě obdivovat.

"Tramváááj, jede určitě do Brnááá, to je naše tramvááááj", křičí Vitásek a teprve když na tramvaj spotřebuje několik miliónů pixelů ze svého nového fotoaparátu, je spokojený a může se jít do hospody. Pijeme pivo, pak jiné pivo, potom kávu a nakonec dostává Vitásek nápad zakoupit doutníky, jelikož světáčtí džentlmenové na cestách vždy kouří doutníky.

"Jedeme do Žiliny a potřebujeme doutníky", vykládá důležitě servírce, "Znáte to, k tomu doutníky patří. Nejdřív vínečko, pak pivečko, kávička, teď doutníčky…"

"A nakonec blitíčko a bláto na hřišti", vece servírka a podává nám dva smotky tabáku, "to znám moc dobře. Padesát dva korun."

Noční autobus nás vysadil v obci Hričovské Podhradie těsně před jedenáctou hodinou večer. Odsud je to podle mapy sice strmá, ale krátká cesta na zříceninu hradu Hričov, kde se jistě najde pěkné místo na přespání. Leč mapy otřesně lžou. Po půl jedné v noci stojíme na ostrém skalnatém vrcholu, jistě mnoho set metrů nad hradem. Spát se tu nedá, a tak rozbalujeme spacáky o kus níže, na suchém listí. V lese zuřivě bečí srnci, které by Vitásek rád vyfotografoval, ale když stále nepřicházejí blíže, blýská mi nakonec do očí a říká:

"Nemám srnce, ale ty jsi taky pěkné hovado! Zaručuju ti, že budeš na všech fotkách vypadat jako dokonalý debil."

Čtvrtek 22Tesco podruhé

Blabli náramně zkrušilo, že jsem se z obchodu Tesco vrátil bez levných ubrousků, chodila jako bez duše a jen vzdychala: "Ach, mé ubrousky! Proč nemám hodně laciných ubrousků! Určitě je jenom nenašel, trouba jeden, že já ho tam posílala, je to budižkničemu, já to vždycky věděla, že si ho nemám brát, a tak jsem si ho nevzala, jenže mi to nic nepomohlo, ubrousky nemám a život zkažený."

To bylo jako na mne, to spílání.

Avšak pak se pravda ukázala! Blable šla zase s děckem na písek a vrazila tam do oné vzdělané matky, která pročítá letáky, a hned si na mne stěžovala, jaký já jsem neschopný pablb. Ale paní vyskočila, celá zbrunátněla a zařvala:

"To ne ten váš, to ti parchanti! Já tam také poslala chlapa, chlap jel, hned několik obchodů Tesco objel a ubrousky nikde! V jednom mu řekli, že vyprodali, v druhém, že nedodali, banda je to, nic jiného, akce si vymýšlejí, poctivé lidi šidí!"

Tak jsem byl zproštěn viny a Blable s učenkyní na písku příšerně láteřily a klely na adresu obchodníků z Tesca, až ostatní matky odnášely své děti pryč.

A nic dalšího se mi dnes psát nechce, protože nemám náladu.

Středa 21Zemětřesení!

Ha! Konečně zažiju pořádné dobrodružství! V pátek jedu s Vitáskem na Slovensko a jak jsem se dočetl, řádí tam teď ukrutná zemětřesení, vše se kymácí, klátí a potácí, a není to jako předtím z permanentní opilosti domorodců, nýbrž jest onen jev původu výhradně geologického a vulkanického. Na východním Slovensku totiž začala soptit nečekaně sopka, mylně prohlašovaná za vyhaslou, láva teče ulicemi, zbabělí občané v strachu prchají a teď my do toho suverénně nakráčíme a řekneme beze všeho "Fíha!", čímž se situace rázem uklidní a všichni ztuhnou a jen zrakem budou viset na rtech nás, hrdinů ze Západu. A kdyby se náhodou nic netřáslo a nepotácelo, tak Vitásek pro ten případ s sebou bere tři litry vína.

Úterý 20Akční Tesco

Blable říká, že na písku potkala jednu paní, která je nesmírně důvtipná a sečtělá, zejména letáky, co rvou ti parchanti neustále lidem do schránek ona čte, a jak tak ty bludy studuje, tak najednou narazí na nápis Akce a pod nápisem Akce píšou, že v obchodě jménem Tesco prodávají úžasně lacino ubrousky na utírání malých dětí, že čtyři škatule těch ubrousků stojí méně než dvě krabice v normálním obchodě bez nápisů Tesco a Akce, to říkala ta sečtělá paní, a Blable míní, že se toho rozhodně musí využít a do obchodu Tesco jet, vyhledat nápis Akce a mnoho krabic s ubrousky přivést.

"Laciných ubrousků je nám zapotřebí", říká Blable, "a proto do Tesca pojedeš a hromadu jich lacino zakoupíš."

Nu, co bych nejel, stejně musím do města kvůli jiným věcem, alespoň se pěkně projedu na kole. Jedu tedy.

Obchod Tesco je velmi velikánská budova. Vy to asi znáte, protože jak jsem s překvapením zjistil, většina lidí do podobných velikých obchodů chodí, to jen já trčím doma, jelikož jsem zaostalý. Ve velmi velikánské budově je spousta menších obchodů a jeden veliký obchod a tam chodí zaměstnanci v bílých košilích s kravatou a všude se line líbezná podmanivá hudba. Také tam stojí před vchodem paní s plným košíkem věcí a tváří se hrozně nešťastně. Civí do dlouhé nudle papíru, patrně do účtu z pokladny a snaží se dopočítat. Nejspíš se jí to nedaří. Uvnitř v obchodě je veliký nápis "Kupte! Novinka! Zouvák bot ve tvaru brouka!".

To se mi líbí, to bych nevymyslel, proto vytahuji z kapsy notýsek a ihned si to píšu, abych to pak dal na web, protože to já si musím napsat, takové věci, sic je zapomenu a pak mám v hlavě vymeteno a vůbec nevím o čem psát a lidi mi píšou, že jsem dylina. Minulý měsíc mi napsalo sedm lidí "dylino", dva "sociopate" a jeden "pičo". Ovšem to byl kamarád Petr Janík, on mne tak oslovuje běžně.

Když jsem si pečlivě zapsal nápis "Zouvák bot ve tvaru brouka", strčil jsem sešitek do kapsy a pustil se do hledání nápisu "Akce", pod nímž, jak mi Blable vysvětlila, naleznu ony kýžené laciné ubrousky. Avšak ani po dlouhém pátrání jsem levné servítky nevypátral, objevil jsem jen ubrousky drahé a jednu velmi vzteklou paní, která rovněž do obchodu Tesco přijela s vizí výhodného nákupu laciných krabic. A ta paní velice zuřila, že se dala napálit, chytila postávajícího zaměstnance obchodu Tesco za kravatu a do líbezných tónů podmanivé hudby neurvale pronesla několik různých urážlivých obratů, například "banda podvodnickejch hajzlů". Tak jsem si to také pěkně zapsal, prošel kolem smutné paní, co se stále nemohla dopočítat, a uháněl zase domů.

Pondělí 19Paranoidní záhada pičipásu

Nadjezd u OstrovačicTak dnes tedy o paranoie, když jsem to slíbil. Ale nechce se mi. Nic se mi nechce. Mám špatnou náladu. Nic se mi nedaří.

Vyjel jsem si s barvičkami kousek za Brno, abych našel nějaký pěkný motiv a ten vypodobnil a zavěsil sobě na zeď. Nenašel jsem nic, všude samé ohavné stromy a olezlé domy a auta do toho, tak jsem ze zoufalství namaloval nadjezd v Ostrovačicích. Ani ten se nepovedl. Rozerval jsem to a zahodil.

Oni lidi jsou různí a častokrát se ani nezdají. Třeba Kakof. Kdo by to byl řekl, že je básníkem? A přece tuhle v hospodě pojednou zařval:

"Ticho! Slyšte, verše!"

Všichni jsme umlkli a Kakof do ticha recitoval:

"Kakofova báseň: Vy jste všici / Židobolševici!"

Chvíle naprostého úžasu.

"A to je celé? Jenom jedna sloka? Vlastně jeden verš?"

"Ein Vers, Ein Strophe, Ein Kakof!", prohlásil tvrdě Kakof a znovu upadl do opilecké letargie. Takový je on.

Naproti tomu Chocho básně žádné nepáchá (alespoň pokud je mi známo), avšak zase studuje kulturologii, protože má hlavu plnou nepochopitelných znalostí, které neví jak by jinak uplatnil. Třeba ví, kdo byl předsedou OSN v roce 1830, kolik lodí potopil admirál Šalamoun v bitvě u Krakova, prostě všechno zná. Jenže si zároveň myslí, že podobné smetiště nepoužitelných blábolů, jaké on má v hlavě, má zároveň v hlavě každý, například já, a že také vím kdejakou pitomost jako on a vůbec mi nechce věřit, že já neznám zhola nic a pořád si ze mne utahuje a myslí si, že ze sebe dělám blba. Jenže to není žádná pravda, já si nikdy na nic nehraju a nic ze sebe nedělám.

Třeba Aruba. Aruba je jakýsi ostrov kdesi v Karibiku, což už teď taky vím, ale nevěděl bych, kdyby se mi blbý Chocho pořád nesmál a netvrdil, že to přece ví úplně každý, kde je Aruba, že nikdo není tak pitomý, aby si myslel, že je to jihoamerický lenochod nebo značka ponožek, haha. Tak jsem si to našel a teď to taky vím, ale k čemu to vím, to skutečně nevím. To neví ani Chocho.

A po Arubě přišla tanga. To zas Chocho psal na webu o jakýchsi tangách. Co já vím, co to je? Ty tance to asi nebudou, to bylo z kontextu jasné. Tak jsem se zeptal:

Howadoor: Konečně bych rád věděl, co jsou ta tanga.


Chocho : Zase ze sebe dělá vola, ach jo.


Howadoor: Ne, já to fakt nevím. Mohl bych si to najít na webu. Zatím jsem z kontextu soudil, že to budou asi nějaké punčocháče nebo tak něco.


Chocho : Ne, je to pláštěnka, byl jsi docela blízko.


Howadoor: E? Já měl za to, že je to něco erotického. Pláštěnka? Ty si ze mne tropíš šoufky. Radši si to najdu.


Chocho : No dyť jo, erotická pláštěnka.


Howadoor: Plavky? Podle google jsou to plavky.


Chocho :  Plavky to teda rozhodně nejsou.


Howadoor: A ne, už to vím.


Chocho : Co?


Howadoor: Už jsem to našel. To jsou kalhotky s průstřihem.


Chocho : Jaký průstřih?


Howadoor: Díra.


Chocho : Jaká díra?! Musíš se pořád tvářit jako mamlas?


Howadoor: Copak můžu znát kdejakou vaši blbost pražskou? Díra, asi na větrání, já kalhotky nenosím, tak nevím.


Chocho : Ty seš taky díra.
Howadoor
: No tak co to je? Nechce se mi hrabat se v Googlu, když mi to můžeš jednoduše říct.

Jenže z Chocha nic nevylezlo, tak jsem se musel poohlédl jinde, až jsem to zjistil:

Howadoor: Tak kalhotky to jsou: http://clone9.stopiv.cz/xxx/pradylko/bestofcyber_links.php. To jsou mi věci. Proč se říká kalhotkám tanga? To je zas nějaký váš pražský výraz, vy musíte mít furt cosi extra.
Chocho : Ty blbče! Jaký "váš pražský"????? Je to výraz obecný.
Howadoor: V životě jsem to neslyšel.
Chocho : Mimochodem na tom odkazu vůbec nemusí jít o tanga.
Howadoor: No tak já už nevím kde to mám hledat
Chocho : Snad si fakt nemyslíš, že ti skočím na to, že nevíš, co jsou tanga.
Howadoor: Ále, už mě s tím fakt začínáš srát. Prostě nevím, tak se s tím smiř.
Chocho : Jo a já zase nevím, co je to autobus… nějaký punčocháče?
Howadoor: Ty jsi typický Pražák. Sám si stěžuješ, že ti Pražáci nevěří, když jim říkáš, aby šli do prdele. Ty taky nevěříš ničemu, co je mimo tvou zkušenost. Pražák.
Chocho : Ty mi věříš, že nevím, co je autobus? A s tím Pražákem jdi do prdele.

Tak zas nic. Raději jsem se poptal jiných známých, až mi to jedna dáma vysvětlila.

Howadoor: Tak jsem si to zjistil, ty hovado.
Chocho : Co hovado?
Howadoor: Ženská píše: Tanga vypadají zepředu stejně jako normální dámské kalhotky, či pánské slipy!:-) Rozdíl je v nich jen zezadu!:-))))) Prostě nezakrývají zadek…jen uprostřed je úzký pruh látky mezi půlky…..zkus hledat obrázek dámských kalhotek zezadu,jo?:-)))))))))))))))))))).
Chocho : Ty jsi trouba.
Howadoor: Jo trouba, ty se nadouváš a pak taková pitomina! No to je mi aféra! To je normální pičipás, u nás se tomu říká pičipás a u vás tanga.
Chocho : Co? Ty jsi excelentní magor! Pičipás! Blbče!
Howadoor: Co já, tak se tomu tady u nás říká. To znám, akorát nevím, že tomu v Praze říkáte "tanga".
Chocho : Blbče, tanga jsou to úplně všude, jenom v Bystrci tomu říkáte pičipás. Co v Bystrci, jenom ty tomu říkáš pičipás.
Howadoor: Já tomu vůbec neříkám, já to nenosím, truhlíku. To si pleteš se sebou. To normální chlapi nenosí, víš?
Chocho : Já netvrdím, že to nosíš ty…
Howadoor: Překvápko, co?
Chocho : Neleze na tebe zase nějaký zen?
Howadoor: Ne, tys mě nasral. Taková blbost! Normální kalhotky bez zadního blatníku. A ty místo abys mi to vysvětlil z toho děláš aféru. Jsi Pražák.
Chocho : Troubo. Aféru z toho děláš ty, pátráš na netu a otravuješ s tím lidi. Lidi teda ne, ženský, ale i tak.
Howadoor: Náhodou! Prý mi to předvede osobně, když budu chtít. Jenže já nechci. Pičipás znám, co z toho. Jste tam v té Praze banda fetišistů.
Chocho : Jdi se podívat na tanga.
Howadoor: Na pičipásy ti seru. Já myslel bůhvíco  to nebude, když s tím děláš takové drahoty a nakonec taková blbost.

To jsou ta pražská tanga. Prý.A onehdy zas. Chocho přišel s jakýmsi Kikiriki nebo co to je.

Chocho : Jo už ti i věřím, žes třeba fakt nevěděl o Arubě… tudlenc někdo nevěděl, kde jsou Kiribaty….


Howadoor: Já nevím ani kde je ten Izrael, teda nevěděl bych, kdybych to včera nehledal v atlase. Zeměpis, to není nic pro mne.


Chocho : Na takový blbosti ti zase neskočím.


Howadoor: Například Sýrie, ta mě překvapila, já měl za to že je to někde jak je Maroko.


Chocho : Jo, jistě, to hraj na někoho jinýho.


Howadoor: Izrael byl náhodou víceméně tam, co jsem ho čekal.


Chocho : Jo, "náhodou".


Howadoor: No, vážně, nebo Libye? Já si to asi spletl s Libyí, ta je přece v severní Africe, ne?


Chocho : A kde jinde by asi tak byla….


Howadoor: Nevím, leckde. Já tam nebyl. Já ji nehlídám. A nepíše se to nakonec Lybie?. Sýrie Lýbie, všecko jedno. A když tam může být Libye, tak Sýrie taky. A nepíše se to nakonec Lybie? Nebo to je zas jiná země?


Chocho : Hraj to na Alenu třeba, todlencto divadlo.


Howadoor: Kolikrát ti mám říkat, že zeměpis jde kolem mě, že mě to nezajímá a neznám to.


Chocho : O to se nemusíš zajímat, to jsou všeobecné informace, ty prostě víš a je to.


Howadoor: Ne já, to ty je víš. Já rozhodně ne. Kikiriki jakési, to jsou podle tebe všeobecné informace, to jistě. To jsem nikdy neslyšel a ani slyšet nechci.


Chocho : Ty seš taky Kikiriki… Slyšels to a pravděpodobně o tom hodně víš, akorát ze sebe děláš blba. Stejně ti to nikdo nežere.

Tož se tak normálně bavíme o tom, kdo je blbější a o Kikirikách a najednou Chocho vyletí:

Chocho : Ty hade, ty se bavíš s Pražákama!!!!!!!
Howadoor: Co se bavím s Pražákama?
Chocho : teď… z ničeho nic… na mě jedna pražská nymfomanka vyprskla Kiribati!
Howadoor: Hehe. Víš, jak se tomu říká, kulturalisto?
Chocho : Čemu jak se říká?
Howadoor: No tomu, co jsi nám tady teď tak názorně předvedl.
Chocho : Co jsem kde předvedl?
Howadoor: Tady, teď, nám všem. Někdo ti řekne Kiribati a ty si hned myslíš, že je proti tobě obrovské spiknutí.
Chocho : ?
Howadoor: Tomu se říká PARANOIA.

A teď už taky víte, co je to paranoia dejte mi s tím už pokoj, já mám svých starostí dost.

Neděle 18Na výletě
Zahlédli jsme klokana
Táhl ocas za nohama
Na severočeské silnici
Sám stál
A na nás se smál
Byl hnědej
Až zelenej
Nespletli jsme si ho s jelenem?
Ne, klokan to doopravdy byl
Svou kapsou nás
Uchvátil

Fanda Bílek: Óda na klokana

Je vedro. Jsem lepkavý potem.

V Útěchově jsme se zastavili na oběd. Mína vyla a Pandora převrhla kofolu. Nevím, co jsem udělal, ale když přiběhl vrchní, začal mě utěšovat. "Pane, neberte si to tak, uklidněte se, nic se nestalo, no tak. Nemůžete se tak nervovat, jsou to přece jenom děti. To se všechno spraví, uvidíte." Potlačil jsem náhlou chuť jej obejmout a vyplakat se mu na rameni.

U výhybky koupili jsme nanuky a stoupáme lesní cestou k rozhledně. Horko je stále větší, Pandora mi sedí na ramenou a roztopený nanuk mně kape na hlavu. Kap, kap. Kočárek vrže, když jej tlačím blátem a přes kameny. Mína spí. Bolí mě záda. Ukrutně. Už asi sto let mě bolí záda. Řezavě. Nemůžu se ohnout. Nemůžu otočit hlavou. Mám strnutí šíje. To všechno z klíšťat, určitě. Klíšťata jsou všude kolem, vidím je, jak se jako oblaka prachu snášejí ze stromů a zavrtávají se mi do kůže. Encafalitida. Hydrocefalitida. Cefalitida. Encafalogram. Falogram.

"Rutyšutyarizónatexas", vříská Pandora a zmítá se mi na ramenou. Kočárek skřípe jako když se řeže sklo, cesta je stále strmější. Mína pořád spí. Ve vlasech mám přilepené dřívko z nanuku.

Nebo borelióza. Jistě mám boreliózu, proto mě bolí v zádech. Všichni mají boreliózu. Taky jsem měl spolužačku, na základní škole, jmenovala se Borelová. Též burel jsem znal, bylo to něco z chemie, už jsem zapomněl co. Kdyby aspoň to vedro nebylo. Na kopci je rozhledna, belhám se trním a hložím. Rozhledna má žebřík, lezeme po žebříku. Pandora výská, pod námi deset metrů a beton. Nebylo by lepší se pustit? Rozhlížíme se do kraje, vzduch se tetelí na všech stranách, jen nad obzorem černají se mračna klíšťat.

Spící Mínu u památníku pod rozhlednou neukradli. Kočárek vrže, kočárek skřípe, Pandora kvílí, v zádech mám zapíchnuté vidle. A ne jedny. V Babicích stojí autobus, stihneme ještě dalšího nanuka. Dřívko si přilepuju sám, na druhou stranu hlavy, abych byl vyvážený. Jedeme domů, sláva nazdar výletu. Děti si užily.

Sobota 17Adamov
Come friendly bombs and fall on Slough!
It isn't fit for humans now.

John Betjeman (1906 - 1984): Slough

Adamov, když jím projíždíte, nevypadá jako pěkné město. Pokud jste laskaví a shovívaví. Jestliže shovívaví nejste, je Adamov hnusný. Hlubokým údolím Svitavy vede podél řeky silnice a železniční trať, obklopené změtí špinavých průmyslových staveb. Ve svahu živoří kostelík a několik starých domků, jichž si v obklíčení nestvůrných bloků panelových domů ani nevšimnete. Celé město obklopují husté listnaté lesy.

Adamov, to je noclehárna dělníků Adamovských strojíren. Vlastně byla, poslední léta působí více dojmem vylidněného, opuštěného města. Nedělním odpolednem projede osamělý výletník na kole, v nádražní hospodě U výhybky objedná pivo, to je veškerý zdejší život. Nápis "Kulturní dům" zdobí budovu s rezivými mřížemi na prachem osleplých oknech, mezi dlaždicemi chodníků vyrůstá býlí, vítr prohání ulicí starý pytlík. Už celé roky, sem a tam. Cyklista tísněn vtíravým pocitem katastrofy pivo dopije, kvapně odjíždí a na vyhaslé město znovu padá rosolovitý klid.

Dáte-li Adamovu chvíli času, projdete-li se mezi betonovou šedí protkanou kovovými konstrukcemi, zjistíte, že před vámi neleží jen mrtvá hromada trosek, pozůstatky industriálního krachu. To místo má atmosféru. Přízračnou, chorobnou atmosféru. Zvrácený půvab. Prázdné ulice, zavřené obchody, ale pod povrchem cosi temného doutná. Plížíte se městem a na rohu nejdříve ostražitě nahlédnete, nečíhá-li tam na vás něco hrozného. Zastaví vás nestvůrně otylá ženština, obalená pavučinami a cosi nesrozumitelného blábolí, uprchnete. Odkudsi line se zvláštní kořeněný pach, který vám připomíná cosi, co dobře znáte, ale nemůžete si vzpomenout. Táhlý výkřik, snad z jednoho z tisíců oken vylidněných bloků ubytovny, se záhy rozplyne v syčení větru. Ze zalesněných svahů nad městem stéká do údolí jedovatá zeleň, stromy se zmítají jako podráždění hadi. Prach vás pálí v očích i v hrdle, už ani nevíte, jste-li zde hodinu či den, ve zmatku bloudíte ulicemi, abyste zase znovu stáli na stejném místě, až nakonec přece jen spár Adamova povolí a vy se vypotácíte ven. V hospodě U výhybky vypijete poslední pivo, nasednete do vlaku, odjíždíte, a za žádnou cenu se neohlédnete.

Pátek 16Programování je pěkně blbá práce

Chyby, chyby, chyby. Chyby zprasené. Program je jimi prolezlý a šéf posedlý. Vše se musí spravit, okamžitě, ihned. Programuju přes půlnoc, pak se všechno hroutí, jdu spát na balkón, do péřáku. Kolem čtvrté ráno vstávám, zjišťuju, jestli se počítače třeba nevzpamatovaly. Vzpamatovaly, a na Měsíc útočí zatmění, je tmavější a tmavější, když dávám zdrojáky na server, až je tmavý docela, protože zapadl pod obzor. Tak jdu zase spát.

Čtvrtek 15A tohle už tu zůstane!

Tak mé akvarely že se nelíbí?Joe: Co to píšeš za zbleby v Zápisníku?
Howadoor
: Hehe. Perfektní, potěšils. To jsi už dneska třetí. Jeden říká "jsi úplný magor", další "tos posral" a teď ty. Přesně tak jsem si to představoval. Já vám dám humory pořád, já vám ukážu. Budete mrkat na drát. Ony vás legrácky přejdou.


Joe: A co povídáš za nesmysly Chochovi, že na kole se jezdí průměry 17-18?  Já mu napsal, že líný tlustý prase jezdí 35, ambiciozní trénující hokejista tak dvakrát tolik.


Howadoor: Jaké nesmysly? Já jezdím tak sedmnáct až dvacet dva. Víc nedokážu.


Joe: Ne, vážně, je to báječné, trefils hlavičkou do futer nebo tak něco… 


Howadoor: Ale ne, sestře vysvětluju zen, tak když už jsem se s tím psal, tak vás taky poděsím.


Joe: To jo, ale ať se snaží chlapec…


Howadoor: Aha, tos mi měl říct, tvrdil bych že pod šedesát nejdu. Ono se to stejně ale nedá porovnávat, já nemám měřák a on od toho odečítá všechny zastávky.


Joe: Neva, napiš mu, že máš měřák, ale že tam máš nastavené metry za sekundu. Poslyš, co mě zaujalo - jak víš, že svět je kontinuální proces? Jenom nám kontinuální připadá, protože jsme zvyklí na něj tak nahlížet, ne?


Howadoor: Tys to přečetl? Ty mě vždycky něčím překvapíš. Pošli nějakou básničku. A to bylo myšleno jinak.


Joe: Eskymačka s eskymákem souložili za kajakem


Eskymák, eskymák, eskymačce na to mák


Eskymačka prahla touhou milovat se chvilku pouhou


Ani si však nevrzla, svlíkla se a umrzla.

Dobrý?
Howadoor: Já myslel nějakou tvou balící lyrickou báseň!

Dotyčná sestra se domnívá, že tam, kde ona pomocí pojmů klade hranice, doopravdy nějaké hranice jsou, tedy třeba, že člověk nebo kámen existují skutečně jako objektivně ohraničené "entity". Naproti tomu já jí objasňuju, že hranice existují jenom v její mysli, že svět je ve skutečnosti kontinuální.
Joe: A neexistujou? Až ti jedna neohraničená entita neohraničenou rukou jednu flákne, třeba se probereš.
Joe: Žádnou lyrickou báseň neznám. Nic jsem nikdy neznal. Nic jsem ti neřek'. Všechno zapřu.
Howadoor:  Hranice neexistují. Ty zaměňuješ, podobně jako ona, nehomogenitu za ohraničenost. Nebo spíše každý máme na mysli něco jiného.

Zapřít báseň můžeš, ale pomocí zapírání se neproslavíš. Navíc když nebude báseň, budou zenové přednášky.
Joe: To je přesně to co chci.
Howadoor: Leda tak.
Joe: Abych se vrátil - nic proti vnímání světa jako procesu - klidně si ho za proces považuj. Ale jak víš, že je kontinuální? Že se nezastaví, když usneš, nebo naopak nepřeskočí pár hodin, dnů… Nebo jinde že to není non-kontinuální a pouze tvoje okolí se ti zatím kontinuální zdá…
Howadoor: No, pokud se nikde vidtelně neprojevuje jako diskontinuální, pak takový není.
Joe: Přečti si něco křesťanskýho, tam je turbulentních úkazů, že by Drucker seděl na zádech a koukal s otevřenou hubou;-)  TOBĚ se ZATÍM jako diskontinuální neprojevil.
Ale to rád slyším!Howadoor: Navíc když pečlivě analyzuješ ty tvé návrhy, zjistíš, že ani takový svět by diskontinuální nebyl. A hlavně argumentuješ proti něčemu jinému, než já jsem řekl. Já mluvil o hranicích vytyčených pojmy. Já nemluvím o tom, co fyzikové nazývají diskontinuem. Mluvil jsem o tom, že pojmy je možné defnovat zcela libovolně, že ve skutečnosti nejsou žádní "lidé", "kameny" nebo "stromy". Že je jen jeden svět.
Joe: Jo, přečet jsem si to znova, na konci opouštíš model kontinua…
Howadoor: Ne, ani tak jsem to nemyslel. Protože pojmy vlasně objektivně nejsou, nemůže ani svět být "kontinuální proces", protože to je také jenom pojem.
Joe: To ano, ale je samoúčelné definovat pojmy trollové, krolové, skřeti a poletuchy. Pojmy lidé, kameny, stromy je účelné definovat.
Howadoor: Jistě. V tom s tebou souhlasím. Praktické je definovat pojmy určitým způsobem. Avšak jde o to, že lidé obvykle zapomínají, že ty pojmy jsou tak definovány, protože se to osvědčilo, ne proto, že by doopravdy existovaly.
Joe: Osvědčilo se to, protože objekty patřící do této množiny objektivně existují.
Howadoor: Ne. Žádné "objekty" nejsou. Nikde není ani jeden "objekt". Ukaž mi nějaký.
Joe: Jestli nesouhlasíš, jeden reálný šutr ti pošlu, až tě příště potkám.
Howadoor: Kde má šutr hranici?
Joe: Pocítíš.
Howadoor: Ne, my se nechápeme. Tedy já chápu, jak to myslíš ty, ale to není to, o čem mluvím já. Přece jsem netvrdil, že šutr není. Já nepopírám realitu, já popírám, že myšlenkový svět je realita.
Joe: "Ne. Žádné "objekty" nejsou. Nikde není ani jeden "objekt". Neznamená to snad, že popíráš existenci všech objektů?
Howadoor: Ale ne. Samozřejmě že nepopírám, že svět existuje, to je absurdní a šílené. Ale existenci "objektů" popírám, protože "objekt" je myšlenkový konstrukt, nic, co by doopravdy existovalo. Ostatně stejně jako nikde není žádná "existence". Takže nic nemůže "existovat", protože "existence" je čiré májá, zdání.
Joe: Možná. Možná je existence objektivní jev.
Howadoor: Jistěže existence je objektivní jev. Všechny jevy jsou objektivní.  Až na to, že nikde nejsou žádné "jevy", nic nemůže být "objektivní" ani "subjektivní".
Joe: Ty tvrdíš, že existence je zdání… To, co píšeš teď, už je nihilismus.
Howadoor: Ne, já říkám, že pojem existence (proto ty uvozovky) je stejné zdání jako každý jiný pojem, že skutečná je jenom skutečnost sama, ne zabalena do pojmů. To ale těžko můžu vyjádřit pomocí pojmů, takže to vede ke zdánlivě absurdním paradoxům.
Joe: Nic proti nihilismu, je to fajn, věřit, že nejsou jevy, existence, …, ale je to samoúčelné.
Howadoor: Ne, ty mi stále nerozumíš.
Joe: Neříkám, že ti rozumím…
Howadoor: Svět je přesně takový, jak ho vidíš, na tom se shodnem. Správně říkáš, že popírat existenci šutru je blbost, protože mne tím šutrem bacíš a bude to.
Joe: A co dál?
Howadoor: Nic, co by dál.
Joe: Svět možná není takový, jak ho vidíš… možná ho vidíš přes růžový brýle, možná máš oční vadu, možná spíš a myslíš, že vidíš svět…
Howadoor: Máš lidi, co si myslí, že skutečně existují "zločiny", že existuje "vina", třeba "rasismus" nebo "zákony", co tě jenom napadne (zajímavé je, že mne teď tak narychlo napadají samé morální kategorie, i když těch vymyšlených chimér je mnoho i jinde). Ale to nejsou skutečnosti, to jsou čiré výmysly.
A co tenhle? Ten je vážně hnusný, že? Kýč odporný. Zkazíte si takhle vkus, neměli byste sem už lézt, já vám dobře radím!Joe: To jsou abstraktní pojmy. Z nějakého důvodu je někdo definoval. Někdo je přijímá, někdo ne. Pojem "šutr" můžeš nepřijímat. Ale pak jsi blb, protože nevíš, co je šutr.
Howadoor: Vždyť jsem řekl, že je to praktické. Nejde o nějaké "přijetí". Jde o to, abys skrz ty pojmy viděl věci, jaké doopravdy jsou.
Joe: Když žiješ v téhle společnosti, pojmy zákon, zločin a podobné bude též účelné přijmout.
Howadoor: Můžeš je používat, dokud jsou praktické a hodí se ti, ale jsou to vždy jenom nástroje. Ne, ty říkáš něco jiného - je dobré vědět, co se tím myslí. Jiná věc je, co pak uděláš. Tyhle pojmy, které jsem uvedl jako příklad, sugerují, jak by ses k nim měl vztahovat, což je chybné.
Joe: V tom s tebou souhlasím, ale nikdy jsem nepochopil, proč bych měl tvrdit, že není žádný "šutr", když oba tím myslíme totéž a popisujeme tím stejný objekt. Proč je to chybné?
Howadoor: Jelikož to není skutečnost. Nevidíš skutečnost takovou, jaká je, a proto jsi nesvobodný. Chybné to je, jelikož je vůbec pošetilé se ke skutečnosti nějak vztahovat, ale pokud vůbec, pak jen z rozhodnutí, ne proto, že žiju v omylu.
Joe: Ty vidíš - vždy a všude - skutečnost takovou, jaká je? A co když už o svobodu nestojím, chci žít v omylu a iluzích?
Howadoor: To je sugestivní otázka, kdy se mne chystáš zesměšnit pomocí argumentů typu "oční vada" A máš pravdu, že jsem použil nesprávného termínu "chybné".
Joe: Svoboda stojí moc námahy, chci žít u svého korýtka se žrádlem ráno a večer. Ne, nejde jen o vidění okem, prostě nevidíš realitu, jaká je a měl bys to přiznat.
Howadoor: Nejde o to, že by člověk byl chodící rentgen, když vidí skutečnost takovou jaké je. Jde o to, že vidí, co je skutečnost (z toho, co vidí) a co skutečnost není, co je pouhé zdání a výplod mysli. Umí to od sebe rozpoznat.

Pozor, já tě nepřesvědčuju, já nejsem žádný guru nějakého hnutí, já nepropaguju žádný životní styl a nechci tě k ničemu dotáhnout. Bavíme se, protože máme dlouhou chvíli, to je všechno. Z mého pohledu je rezignace na svobodu chybná, ale jen jako způsob života, kterým já bych nechtěl žít. Ty si samozřejmě dělej co chceš. A navíc to stavíš příliš kvalitativně, moc binárně. Řekněme, že zenbuddhista vidí svět reálněji než ostatní. Jestli je to ale krajní mez vnímání reality, to nevím. Nicméně je to krok správným směrem. Také asi není zenbuddhista jako zenbuddhista, satori jako satori, každé uvědomění si zenu stejně hluboké. Na tom se musí pracovat.
Joe: To už zní líp. Ale když se vrátíme k abstraktním pojmům: Zákon je nějaké pravidlo, které určila společnost ve které žiješ a sám musíš usoudit, zda podle něj chceš žít, jaký bude mít následek, když ano a když ne.
Howadoor: Jistě, je to tak.
Joe: Proto je účelné jej rovněž považovat za objekt, jev nebo co chceš, prostě EXISTUJE. Jenom si musíš uvědomovat, co jeho existence znamená. Není to tak hmatatelné jako ten šutr, že.
Howadoor: Máš lidi, kteří argumentují "Ale to je protizákonné!". A to i v případech, kdy není žádné nebezpečí polapení. To je májá, zdání a život v představách.
Joe: U šutru bys měl taky značnou naději, že tě netrefím;-) A nebylo by to májá. Svědomí je (nebo možná není;-) - v mém podání - něco jako vrozená tendence individua chovat se tak, abychom se tu vzájemně nevyhubili. Proto může být účelné definovat a přijmout existenci svědomí. Přijmout existenci v každém případě. Někteří lidi ho totiž mají a pro vysvětlení jejich chování je potřebuješ definovat. No a tito lidé mohou argumentovat "to je protizákonné" neb SVĚDOMÍ jim velí jednat podle ZÁKONA.
Howadoor: V tom všem máš samozřejmě pravdu, to nemůžu popřít. Tedy až na to vrozené svědomí, je vidět, že nemáš děti. Ty by se navzájem pozabíjely, ani brvou by nehly.
Joe: No vidíš, zpočátku jsi tvrdil, že nic takového neexistuje, že jsou to jen pojmy… Děti: no dobře, možná časem změním názor nebo to definuju líp…
A ještě ke všemu to samé, pořád dokola, že? To víte, já nic jiného neumím. Ani tohle neumím. Tak co byste sem pořád koukali, ne?Howadoor: To snad na věci nic nemění, vrozené nebo výchovou, tvé úvahy fungují pořád stejně, to je nepodstatný detail. Ani jsem na něj neměl upozorňovat. Jde o to, že u takových lidí, kteří argumentují "protizákonností", ale stále jejich jednání nevyplývá z ničeho jiného než z vůle. Ne z toho, že by doopravdy zákony cokoli předpisovaly, objektivně. Že by se cokoli uzákoněného stávalo automaticky tím, co by lidé měli dělat A že by byl nějaký důvod podivovat se nad tím, že tak lidé nejednají. Jestliže se někdo diví, že jiný jedná protizákonně, pak se vlastně diví, že někdo jiný má jinou vůli nežli on sám. Což je evidentně absurdní. Tedy vidět svět jaký je v tomto případě znamená nevidět zákon jako objektivně existující proud, který musí každého někam táhnout. Jako "přírodní zákon". Žádný "zákon" v tomto smyslu neexistuje. Stále jsou jen vůle, jako předtím, než byly nějaké "zákony" vytvořeny. A teď si někdy přečti, kdekoli, kolik lidí "nechápe, jak někdo může jednat proti zákonům". Takový člověk vlastně nechápe, že někdo jiný je někdo jiný. Jak jsem napsal - lidé si neuvědomují ty nejjednodušší věci, že jinde jsou věci jinak. Ha, a teď to zas dám na web a to bude nadávek! Potřebuju snížit návštěvnost.
Joe: Jo, budou se ti tam slízat akorát pseudofilosofičtí pošuci jako já a Chocho.
Howadoor: Tos mně zarazil. To by se totiž mohlo stát! A já o pošuky z filozofie nestojím. To ne, brrr. Já myslel, že nebude chodit nikdo. Nikdo, to asi ne, to je příliš vysoký cíl, a to já ani nechci, ale že se to zredukuje. Tak na třicet, padesát lidí denně.
Joe: Asi nikdo nebude tvrdit, že vždy a všude dodržuje zákon. Pak musí pochopit, že i jiný jedná protizákonně. Tak ty zasraný stránky zruš.
Howadoor: Ale ne, já si chci psát na web, mne to baví. Ale sere mě, že tam chodí tolik lidí! Poslední dobou se snad všichni zbláznili nebo co. Sto padesát lidí denně. Ještě krokodýla ať si přivedou, to už se ani nepozná.
Joe: Tak si piš na web, kam bude zaheslovaný přístup a budeš tam chodit jen ty.
Howadoor: No to taky ne, to by tam nechodil nikdo. Prostě je určité optimální množství.
Joe: Co? Proč by mělo být optimální množství?
Howadoor: No ne, to jsem řekl moc zkratkovitě. Je pro mne určité množství, které se mi nejvíc líbí. Protože víc lidí má víc keců! A mezi více lidmi se najde víc debilů. Teda zatím se žádný nenašel, ale ono to přijde.
Joe: Tak napiš skript, který po 30-50 návštěvách stránku smaže.
Howadoor: To mne napadlo, takový skript, třicet lidí denně a šlus. Ale to je takové nepřirozené. Jde mi o to, aby samotný obsah přitáhl právě jen to správné množství lidí.
Joe: Jen debil leze furt dokola na tvý stránky;-)
Howadoor: Je debil a debil. Až mi tam začne psát do komentářů Ivo Benda, to uvidíš teprve debila.
Joe: Tak to musí být velmi specializované téma, které v češtině zajímá právě 30 lidí.
Howadoor: Ne, nejde o téma. Já nemůžu psát o čemkoli co mě napadne, to by nešlo. Jde o styl.
Joe: Jo, styl, kterýs předvedl dneska jsi trefil správně, to zajímá tak deset lidí. Dalších dvacet to přelouská, ale nerozumí tomu.
Howadoor: Právě. Přesně tak jsem to myslel. Akorát jsi mne vyděsil s těmi filozofickými pošuky, to bych nakonec dosáhl pravý opak. Já si představuju, mám takový plán, že bych to proložil. Že filozofií naštvu ty, co chtějí vtipné příhody a filozofy zas znechutím těmi příhodami, takže díky tomu tam budou chodit jenom odolné povahy co je jim všecko fuk a to že bude to ono.
Joe: A co tvé proslulé akvarely, fotky, cestopisy?
Howadoor: To moc táhlo, to jsem zrušil. Místo toho budou návody na oblékání ponožek.
Joe: Degraduješ. Je lépe mít takovou úroveň jako Katovna, ne každý to pochopí. Pak tam leze elita, ne spodina co potřebuje vědět, jak si obléct ponožky.
Howadoor: To máš pravdu! Teď jsi to pochopil, má to být taková Katovna. A vůbec! Už mám toho dost, dělat všem šaška! Si pak každý myslí, že jsem kdovíjak vtipný a zábavný a to není žádná pravda, protože já jsem suchar a seriózní člověk.
Joe: Tak piš suché a seriozní články.
Tenhle se taky nepovedl. Žádný se nepovedl.Howadoor: No dobrá! Tak ponožky teda ne. I když já jsem myslel, že to by právě nasralo ty lidi, co mají rádi Katovnu.

Ale ne, ty to pořád nechápeš. Psát suché články mě nebaví, protože to píšu hlavně pro sebe. Musí mě to bavit, musím si to rád po sobě přečíst a zároveň to nesmí bavit tolik jiných lidí. To je ten problém. Takže musí se to líbit mně a nesmí se to líbit ostatním. Což je dost těžké.

A to je právě ta výzva.
Joe: Zbývají tvoje akvarely. Teda pokud se ti líbí. Nebo už nemaluješ?
Howadoor: Ty jo. Ty se mi líbí. Jenže ty se zas líbí i jiným, to by ses divil. Já se taky divím.
Joe: Dlouho jsem nic neviděl.
Howadoor: Já ani nevím, maluju, ale na web jsem to nedal. Ale máš pravdu, že kvůli nim tam tolik lidí nepoleze.
Joe: Mně se nelíbí.
Howadoor: Nelíbí? Prima! To jsi můj člově!
Joe: Mně se líbí vyhulený kecy o myšlenkových konstrukcích a satori.
Howadoor: Hm. Čéče, nebude to snadné, odradit lidi, teď to vidím víc než kdy předtím. A co se ti třeba ještě nelíbí, kromě akvarelů? Básničky?
Joe: Naopak, tak avantgardně jako tento měsíc Zápisník ještě nikdy nevypadal. Fakt. Super. 14 dnů pauza ti prospěla.
Howadoor: K čertu, otrávil jsi mě.
Joe: Básničky se mi taky nelíbí. Uměle sešněrovaný slova, omezují tě svou formou. Zkus nějakou složit a dát na stránky, třeba mě odradíš.
Howadoor: Dobrá. Já jen tak, že jsem našel ve skříni jednu starou básničku, a ta je, pane, blbá! Hned ji tam vlepím. Teda zítra. Můžu ti ji hned poslat, abys tam pak nemusel chodit.
Joe: Pošli!
Howadoor: Á, zrovna nepošlu. To byla taková zkouška, jestli tě básničky lákají. Pchá, já ti jednu pošlu a ty mi pak budeš lézt na web ještě víc, protože budeš chtít vidět další. Tůdle. A pak si ze mne budeš tropit šoufky a to nemám už vůbec zapotřebí. Protože to dělá každý.
Joe: Zalkni se svou blbou básničkou. Stejně ti budu lézt na web a zvyšovat návštěvnost. Pošlu do všech konferencí, že tam máš dobrý péčko. Zhroutí se webzdarma pod tou návštěvností Zápisníku.
Howadoor: Svině! To bys neudělal.
Joe: Ne, ale pár pošukům dám odkaz na tvé vysvětlení zenu. Je to správně rozplizlý a ukecaný a v podstatě se tam nic nedoví. To se jim bude líbit.
Howadoor: Néééé pošukům néééé
Joe: Kiš kiš.
Howadoor: Navíc to je jen jeden parciální problém, to není žádné vysvětlení zenu. To je malý střípek. A mezitím jsem našel díru v tvé argumentaci.
Joe: Povídej, já jsem si jich všiml asi deseti. Jen se mi nechce nic dělat, tak jsem vždy reagoval na tvou minulou větu případně na náhodnou větu z toho textu. Sem s dírou! 
Ten nejhnusnější most v Bítýšce ze všechHowadoor: Ty řveš jak nějaký nadržený puberťák! Počkej, ono to není jen tak, v tom blbém ICQ se v historii strašně špatně hledá. Už to mám:

Ty: Asi nikdo nebude tvrdit, že vždy a všude dodržuje zákon. Pak musí pochopit, že i jiný jedná protizákonně.

Jenže to z toho vůbec nevyplývá. Protože ať já dělám cokoli, stále se ještě někdo jiný může chovat jinak. Ale to je jen takový detail.
Joe: To byla reakce na to, že někdo nemůže pochopit jak jiný může jednat protizákonně. Samozřejmě to pochopí, když mu to podáš takto. On to chápe, jen si to neuvědomuje.
Howadoor: "On to chápe, jen si to neuvědomuje." - má ta věta nějaký smysl?

Kdepak, ty vlastně říkáš, že když někdo bude dodržovat zákony, pak je správné, že se podivuje, že někdo jiný to nedělá. Ono je ale vůbec nesprávné se nad něčím podivovat.
Joe: Jsou přece věci, které chápeš, kterým rozumíš, jen ti to nedošlo, až ti to někdo jiný vysvětlí.
Howadoor: No, abych do toho nezabředl, řeknu raději "pohoršovat", místo "podivovat".

Co ale vlastně znamená "chápeš", když ti to nedošlo?
Joe: To teda neříkám. A proč je nesprávně se něčemu podivovat (zůstal bych u tohoto výrazu, nemá citový nádech).
Howadoor: Jaký je rozdíl mezi "nechápal a někdo mu to vysvětlil" a "chápal, někdo mu to vysvětlil a ono mu to došlo"? Já nevím jak to myslíš, já to nenapadám, já se ptám.

Protože podivovat se znamená vidět rozpor mezi myšlenkovým modelem skutečnosti a skutečností samotnou a nad samotnou existencí tohoto rozporu se…. hm… podivovat. Zlobit se na to, že takový rozpor je. Jenže ten rozpor je samozřejmý a inherentní, nelze se jej zbavit, právě proto, že myšlenky nejsou skutečnost, že je to dvojí. Tedy podivení víceméně implikuje, že podivující se zaměňuje skutečnost a svůj myšlenkový model skutečnosti.
Joe: Teď jsi mě chytil do mých vlastních pojmů. Někdo se podivuje, jak může někdo jiný jednat protizákonně. Tak se ho zeptáš, jestli on vždy a všude dodržuje zákony. Samozřejmě ví, že ne. Jen na to v ten okamžik nemyslí.
Howadoor: Podivení znamená, že je někdo zaražený nad tím, že jeho myšlenkový model neodpovídá realitě. Ale on žádný myšlenkový model neodpovídá realitě, tak jaképak divení.
Howadoor: Ani tak to ale není. I když on nedodržuje zákony, pak z toho přece vlastně ani tak nevyplývá, že se jiní chovají stejně, tedy že je také nedodržují.
Joe: Ano, ale když mu připomeneš, že nedodržuje zákony, přestane se podivovat, že někdo jiný je může také nedodržovat. Tedy - pokud ten divící se není můj otec;-)
Joe: Ty se nikdy ničemu nepodivuješ? Řečnická otázka, to už tu bylo…
Howadoor: Nejde o to, jak se chovám já. Nevztahuj to ke mně. Nejde o to, jaký jsem, ale jestli to, co tvrdím, je pravda. Ale ano, podivuju se nesrovnatelně méně než jiní lidé. Já bývám překvapený, ale to je něco jiného, když na tebe někdo skočí, tak sebou trhneš, to není to, o čem tady mluvíme.

Dobře, ale to jsi ukázal schopnost eristické dialektiky, nikoli schopnost jasného vhledu do skutečnosti.

Eristická dialektika je, zhruba řečeno, způsob jak vést diskuzi tak, abychom druhého dostali tam, kde chceme.
Joe: Pokud ho dialekticky přivedeš k jasnému vhledu, lze něco namítat?
Howadoor: Hm. To bych musel promyslet, jestli je to vůbec možné. Dialektika = rozhovor, takže proč ne.
Joe: Šlo o to toho podivujícího (pohoršujícího) se přivést k jasnému vhledu, ukázat mu nesmyslnost jeho pohoršení.
Nebo že bych našel přece jen něco ještě ohyzdnějšího?Howadoor: Ale tak, jak jsi to udělal, on s tebou sice souhlasí, ale souhlasí s něčím, co není pravda. Takže jsi dosáhl svého, souhlasí, ale jenom proto, že jsi ho zblbnul.
Joe: Ty se jen zenově bavíš hlupákama kolem sebe, já z nich dělám buddhy;-) Jak to "souhlasí s něčím, co není pravda"?

Vysvětlovat někomu neexistenci zákonů, svědomí, …, je nekonečná - tedy zbytečná - práce. Můžeš ho jen nastartovat, aby o tom sám přemýšlel.
Howadoor: Tak se podívej. On si myslel, že sám je jako lilie, a proto jsou všichni jako lilie. Ty jsi ukázal, že není a on už se nediví, že ostatní taky nejsou. Jenže pravda je taková, že mezi tím, jaký je on, a mezi tím, jací jsou ostatní, není žádná příčinná souvislost. On ji tam ale stále vidí, jenom negovanou. Takže je furt stejně blbý, jenom je blbý tím způsobem, jak ti to vyhovuje.

Jasně, moje řeč, zen se nedá vysvětlit, vždyť to tam hned na začátku píšu.
Joe: O žádné příčinné souvislosti tu dosud nepadlo ani slovo. Jestli ji tam vidí a já ji u něj zaregistruji, maximálně mu ji vyvrátím.
Howadoor: Tak třeba ne příčinné, vůbec souvislosti. On se stále domnívá, že lidé jsou takoví, jaký je on. On je lilie, oni jsou andílci. On je zločinec, tak jsou jiní taky vrazi. Pravda je ale taková, že jeden je takový a jiný makový, že z toho, jaký je on, nijak nevyplývá jací jsou ostatní. Takže se nakonec může divit furt, ale s opačným znaménkem. Až potká nějakého skutečného svatouška, tak se bude divit, jak to, že je svatoušek. Tomu říkám prozření.

Já to nevysvětluju někomu, já to vysvětluju sestře, protože ji to zajímá.
Joe: Lilie, andílci, zločinec, vrazi - to jsou teď zbytečné pojmy.
Howadoor: No jsou, ale jak ti mám jinak ukázat chyby v tvé argumentaci. A nejde jenom o nějaké trapné zločiny. Pořád bude svou osobní zkušenost sám se sebou chybně extrapolovat na ostatní, ať se to týká čehokoli. Protože si neuvědomuje to základní - že jinde jsou věci jinak.
Joe: V jistém slova smyslu. V jiném jsou věci stejně.
Howadoor: Mňo… nikde jinde nejsou věci stejně, to by pak nebylo jinde, že?

Tím chci jenom říct, že se člověk nemůže divit, že jinde je něco jinak než u něj na dvorku. Ne že to tam jinak být musí, ale že to nemůže najisto čekat a když to nenajde, tak se divit.


Joe: Aha, ale bavili jsme se o to, kdo přijde na návštěvu a diví se, že vidí dvorek posraný od slepic. Přitom má sám dvorek kolikrát posranější.  Naopak, i ten největší naiva přišedší ke mně se nediví, že nemáme posranou chodbu;-)


Howadoor: No jo, ale takový posraný dvorek přijde na návštěvu někam, kde ani žádný dvorek není a on je celý pryč - "Jak to, že tady není náš posraný dvorek? Jak tu bez něj mohou žít?"


Joe: Mám pocit, že ta debata k ničemu nevede, mimoto mi padla…


Howadoor: Ty říkáš - když sám něco děláš blbě, tak se nediv, když to někdo dělá taky blbě. Já říkám - nediv se vůbec ničemu. Dobrá, tak zdar.


Joe: To bylo řečí kolem jednoho triviálního poznatku;-) Měj se.


Howadoor: A kolik lidí to otráví na webu! Já se na to už úplně třesu.

Středа 14Tady a teď

Dny ubíhají jako hodiny.

"Všechno jednou skončí, Pandulko", líčím truchlivým hlasem, "Lidé zestárnou, onemocní a umřou, zvířátka jakbysmet, ptáčci se unaví, usednou na větev, usnou a už se neprobudí, květinky odkvetou a zvadnou. To je života běh."

Pandulka bulí, slzy jako hráchy se jí koulí po tvářích, života běh ji deptá. A to se mi líbí. Já ti dám! Já ti ukážu, tvrdit, že sis chtěla přišít na tričko knoflík a musela jsi začít vystřižením knoflíkové dírky uprostřed zad! Navíc to není knoflíková dírka, vždyť by tamtudy prolez' jezevec!

"Tak je to se vším, i s věcmi. Věci se pokazí a už nejdou spravit."

"Bůůůůů, já nechcíííí…"

"A tak i tato milá guma do papiňáku dosloužila. Už je stará, steřelá a netěsní. Měli jsme ji rádi, ale teď je třeba ji vyhodit a koupit novou."

"Nééé, vyhodit néééé, já ji mám ráááádáááá…!"

Potíž je v tom, že neumím žít v minulosti. Vy zas třeba máte potíž s jistou diskontinuitou v textu, na kterou jste právě narazili, avšak já mám záměr vytvářet nespojitosti a tu potíž, jenž jsem zmínil.

Na horách, tam vždycky byla spousta lidí ověšených fotoaparáty a cvakali jak jatí. Kasali se, že vyrobí ohromné hromady fotografií, ty naloží do sudu, zalijou lákem a zakopou na zahradě, čímž se vybaví na stáří. K stáru, až budou vetší a nemohoucí, pověří pravnoučata vykopáním sudů, fotografie vytáhnou na světlo a budou se jimi kochati a všem kolem do omrzení vykládati, jací byli zamlada kabrňáci. Já se jim vždycky smál, protože mi to přišlo praštěné. Místo aby byli právě tam, kde jsou, tedy na horách, pobývají myslí kdesi v nejisté budoucnosti a na hory se doopravdy vypraví teprve až si budou v kmetském věku prohlížet fotografie. Není to bláznivé?

Smál jsem se dunivě, abych těm bláhovým lidem hodně lezl na nervy a halasně líčil, že já jsem docela jinačí, stále pevně nohama na zemi, vždy tam, kde právě stojím. Tady a teď. To bylo vcelku snadné, jelikož jsem ani žádný fotoaparát neměl.

Později jsem však foťák dostal od rodičů, prý abych domů přivezl taky nějaké fotografie a oni viděli, proč na hory sami nejezdí. No co, pár šutrů jsem vyfotil, co bych pro ně neudělal. Ale také to byla zkouška, jakže to se mnou vlastně je, jestli já tak trochu nekecám.

Zajímavé, samotného mě to překvapilo, nekecám. Fotky si naši prohlédli, pak se kamsi založily a už se na ně nikdy nikdo nedíval. Nemám žádnou touhu prohlížet si, kde jsem byl. Stejně, když na to koukám, připadá mi, že je to někdo úplně jiný.

A to je právě ta potíž - asi jsem opravdu vždycky tam, kde právě jsem. Takže teď jsem tady u počítače a klapu pitomé texty, abyste měli povyražení, ovšem pro mne to žádná zábava není. Vůbec žádná zábava. Zkažený život mám. Vstanu, programuju, vypiju kafe, jdu spát. Ráno znova. Takový Chocho třeba, ten je normální, ten se může za stolem v kanceláři utěšovat, že byl v Africe, může na to vzpomínat a třeba si představovat, že zas někam pojede, což je sice omyl, ale to nevadí. Ale já? Vůbec mi nepřipadá, že jsem někdy někde byl, jako bych o tom spíš slyšel nebo mi to někdo vykládal. Nějaký cizí chlápek se zubí na fotkách mezi horama, co já s ním mám společného? Bylo, už není, je to mrtvé a pryč. A já tu pořád trčím. Vyjedu si na kole, to je pěkné, ale pak se vrátím a zas budu tady a vyjížďka fuč, nic z ní nemám. Hm.

Gumu od papiňáku pohřbili jsme s Pandorou a veškerou slávou za domem. Spí věčný spánek, skrytá nevysokým rovem, na němž psáno jest na papundeklu "Zde guma odpočívá v pokoji".

Jedeme na kole pro novou. A pro barvu, akvarelovou, hněď sépiová. Došla. Ale tu jsme nepohřbili.

Úterý 13Další Pandoří příběhy

Pandoří cosiDnes šla Pandora do školky. Poprvé. Ne sice tak docela, už na podzim ve školce několikrát byla, ale to šla vždycky jenom na odpoledne, navíc brzy polapila jakousi chorobu a se školkou byl konec. Nelíbilo se jí tam, když jsem paní ředitelce říkal, že už do školky až do jara chodit nebude, povzdechla si:

"Víte, my už jsme zvyklí, tady byla spousta různých dětí… ale něco takového nepamatuju."

Ani teď se do školky netěšila, právě naopak. Ale musí, bestie, nedá se  to s ní doma vydržet. Měla už jít minulý týden, to se na poslední chvíli vykroutila, že má horečku. Beztak ji simulovala. Ale tentokrát už jí nepomůže ani svěcená, na tom jsme se s Blablí shodli.

"Půjde!", vrčela večer krkavčí Blable, "I kdyby měla stokrát horečku, půjde! Co půjde, poběží! Kdyby jí do rána nohy upadly, tak jí našroubujeme nohy od židle a stejně do školky půjde! Svinským krokem ji poženu. Už ji tu nechci ani minutu!"

Nedivte se, Blable je sice dobrák, ale co je moc, to je moc. A s Pandorou je toho už mnohem víc než jen moc, s Pandorou je pořád něco, každou minutu. Člověk má dojem, že není jenom jedna, že žije v obklíčení Pandor, uprostřed Pandořího spiknutí. To je Pandorská paranoia. Kdo neví, co je to paranoia, nechť vyčká, mám na toto téma připravený samostatný článek. Pro blbé.

"Uáááá!", ozývá se z pokojíku příšerný Pandoří řev.

"Co je?!", křičím opačným směrem.

"Nemůžu vylézt z postele! Nejde to!"

"Děláš si legraci? Já mám práci, nevíš? Tak co je to zas za blbé žertíky? Jak, nemůžeš vylézt z postele?! Mám tě odtamtud vyhnat holí?"

"Ale já vlezla do Míniny postýlky a teď nemůžu vylézt, bůůů!"

Vytáhnu ji z postele. Prý si bude hrát jinak, už nebude lozit do postýlky. Tak dobrá, jdu zase pracovat. Neuplyne minuta a už zase vřískot:

"Chce se mi kakáááát!"

"Tak běž na záchod a neřvi! Však to umíš!"

Nějakou dobu je ticho. Jenže ticho taky není dobré. Ticho je zlověstné, ticho něco znamená. Když jsou děti potichu, určitě něco mimořádně zhovadilého tropí. Á, už není potichu, už zas ječí. Neartikulovaně kvílí. Běžím tam.

Pandoří loď s dveřma, k zavěšení na zeď"Bééééééé….."

"Co je? Co řveš?"

Sedí na záchodě, na sobě punčocháče a bulí.

"Tak řekneš mi proč vřeštíš?"

"Bůůůůůůů….."

Po chvíli zjišťuji, že se sice vykakala, avšak jaksi si zapomněla sundat kalhoty. Nádhera. Čtyřleté dítě. Někdy člověk přemítá, jestli ona to nedělá naschvál. Tak do vany, vysprchovat, převléct. Po čtvrt hodině můžu zase usednout k práci. Ne na dlouho.

"Uááááá, potřebuju čůůůůráááát!"

Pandoří kapradí"Máš tam nočník a jestli se zase nesvlíkneš, tak tě přerazím!"

Asi se svlíkla, protože je ticho mnohem déle než předtím. To je mi podezřelé. Po delší chvíli jdu zjistit, co ztropila.

Není v záchodě, je v koupelně. Na zemi je lavórek, v lavórku voda, ve vodě svlečená Pandora. Šaty poházené kolem.

"Co to zase děláš?!"

Postupně vychází najevo, že kreativnímu děcku nestačilo pouze se vymočit do nočníku. Vymyslelo, že by se mohlo místo toho, pro změnu, vyčurat do lavórku, pak lavórek vzít, odnést do koupelny, přitom polovinu po cestě rozlít, úbytek doplnit vodou a pak se v tom všem pěkně vykoupat. Takže znovu sprcha, a věřte, tentokrát kašlu na to, jestli je moc studená nebo horká.

Dáte dítěti cokoli, úplně cokoli, a ono s tím něco neuvěřitelného vyvede. Kdybyste mu dali blok betonu zapuštěný do země, tak ho zničí. Nebo pomocí něj něco jiného. Nebo obojí. A ještě něco navíc.

Tuhle jsme spolu stavěli stan. Pandora vidí laminátové tyčky, prý jestli si nemůže jednu půjčit na hraní. Vím, že jedna přebývá, je náhradní, vím, že ji nezlomí, tolik síly nemá, do oka si ji taky nevrazí, ostatně kdyby chtěla, vrazí si do něj klacek, válí se jich kolem dostatek. Tyčku ji půjčím, stan postavím a jdu se podívat, co s ní udělala.

Samozřejmě. Na konci tyčky je kovová trubička, pomocí níž se spojuje s další tyčkou. Pandora do trubičky narvala hlínu a zajistila ji vzpříčeným kamínkem, strčeným právě tak hluboko, aby se nedal vytáhnout. Mně by trvalo určitě aspoň pět minut, než bych takové darebáctví vymyslel, ona jej nevymýšlí vůbec, ona jej ihned, bez přípravy, provede. Pak o ni člověk nemá tu tyčku přerazit.

Míně nacpat do pusy míček, osladit bramborovou kaši pro všechny čtvrtkilem cukru, naopak osolit mi kávu, do postele nanosit písek, strčit fotoaparát do špinavého prádla (byl ušpiněný a potřeboval vyprat), špinavé prádlo místo do pračky nacpat do záchodu ("já jsem se spletla"), rozsypat po pokoji kuličky tak, abych se na nich skoro zabil, to všechno je Pandoří práce za jediný den. Ale teď je s tím konec, padla kosa na kámen. Šlus. Půjdeš do školky, dcerunko, však oni tě tam skřípnou.

A skřípli, zdá se. Je odpoledne, Pandora je ze školky zpátky. Značně zakřiknutá. Co zakřiknutá, je jak přešlá mrazem, hodňučká, samé "ano, tatínku", "ne, tatínku". Došla bída na kozáka!

Neděle 11Čelisti XXXIV

"Tak si tady hrej chvíli sama, na písku, do vody taky můžeš, ale ne do hloubky! To by ses utopila. Já si jenom přeplavu přehradu sem a tam a za chvíli jsem zpátky. Když se neutopíš, koupím ti pak lízátko."

Pandora chtivě kývá, že ano, bude si hrát a kvůli lízátku se neutopí, a tak plavu. Na přehradě je dnes dobře, málo lidí, je trochu pod mrakem, všichni se tetelí doma v kožiše, jenom aby nezmrzli. Přitom voda je v povrchové vrstvě docela prohřátá a kdo vás nutí, abyste strkali nohy hlouběji? Člověk si plave, nikdo ho neotravuje, a přitom často leccos zajímavého potká. Velké žluté pylové skvrny. Lístky, větvičky, řasy a tady, koukám, dokonce chcíplá myš. Plove si celá nafouklá na hřbetě. Možná oběť žabomyších válek?

Na druhé straně lezu z vody a zírám - na celtě leží tam chlápek. To by nebylo nic divného, ale vedle něj potichu chrastí malé rádio. Tak to tohle už jsem dlouho neviděl, strašně hrozně moře moc dlouho. Už jsem na to úplně zapomněl. A přece to byl typ, u vody rozplácnutý člověk, vedle něj chrchlající tranzistorák (říká se dnes ještě vůbec "tranzistorák"?), něco tak charakteristického jako turisté požírající z mastného papíru vybalený řízek. Ve filmu nesměly chybět, davy plážových povalečů, každý s vlastním rádiem, v karikaturách, všude. A pak nějak vymizeli, ztratili se, odešli kamsi a já si toho vůbec ani nevšiml, až teď, když tady vidím posledního mohykána. Není nakonec pošlý? Ne, hýbá se.

Jak dlouho už jsem vlastně neviděl osobu u vody s rádiem? Pět let? Nejmíň. Asi víc. Všichni náruživí posluchači se potichu vypařili. A ztratilo se toho víc než jen rádia - kde jsou třeba ty nepostradatelné kalkulačky plné neuvěřitelných funkcí, bez kterých jsme v osmdesátých letech nemohli žít? Kdo je ještě má? Odešly ruku v ruce s tranzistoráky, odtáhly za lepším. Nebo se odvezly, to je taky možné, odjely v obytných přívěsech, co kdysi brázdily silnice v dlouhých kolonách. Do přívěsu se toho vejde… takové watchmany, ty do nich naskočily rovnou, nikdy se ani neukázaly, zmizely bez řečí. Kdysi na gymnáziu, když jsme sestrojovali z ukradených součástek miniaturní rádio, co umělo hrát jednu pevně naladěnou stanici a fungovalo na tužkovou baterku, to jsme si představovali, až budeme velcí, jak si koupíme dokonalou malou kapesní televizi, ó, to bude! Třeba bude i barevná! Nekoupili. V krámu ji, pravda, mají, malou, dokonalou, kapesní, barevnou jak papoušek a dokonce i lacinou, ale co s ní? Znáte někoho, kdo si ji koupil? Já ne. Ať si jede, v přívěsu, zamávám jí na cestu. Jak dlouho už jsem neviděl člověka s walkmanem? Že by už taky walkmany začínaly táhnout? Kam vlastně všechno mizí? Nevím. Ale vím, jak to zjistit. Stačí si pár let počkat a pak se tam snadno dovoláte, mobilů tam bude víc než dost.

Plavu zamyšlen a najednou… urghghgh! Třicet metrů přede mnou trčí z vody trojúhelníková ploutev! Sakra, v okamžiku mám hlavu plnou hudby z Čelistí, je se mnou ámen, nemám ani tlakovou láhev, ani kabel vysokého napětí, žralok mě sežere, sbohem Pandoro! Než se stačím vzpamatovat, žraločí ploutev zmizí pod hladinou a místo ní se vynoří hlava nějakého přitroublého plavce, co dělá ve vodě skopičiny. Blbec. Takhle mě poděsit. To mám z těch debilních filmů.

"Tatí, kde jsi tak dlouho? Já už se bála, že ses utopil", fňuká Pandora, "Kdo by mi pak koupil lízátko?"

"Neboj, neutopil, přepadl mě tranzistorový žralok, avšak já jej v lítém boji slavně přemohl. Pojď ke stánku, cestou ti to objasním. Měl tááákhle velké ohromné zuby a táááákhle obrovské krhavé oči…"

Howadoor a žralok

Sobota 10Kuku kuku kultura

Charlie Chaplin: The Kid (1922)Přece jen nejsem žádný jakobín, občas se mi nějaký film docela líbí. A dokonce americký.

"To je sůl!", volá Blable.

"Já vím."

"Tak proč si ji sypeš do čaje?!"

"Napadlo mne", pravím zpytně, "že když dělám věci pořád stejně a nemám z nich požitek, tak je asi budu muset dělat nějak jinak. Přijde mi to logické."

"Takže si osolíš čaj, aha. Jsi mešuge."

Piju osolený čaj.

"Chutná, chutná?"

"Hm, není v tom dohromady žádný rozdíl."

Charlie Chaplin: The Kid (1922)"Jen počkej", vyhrožuje Blable, "až se sůl řádně rozmístí!"

Prý "rozmístí". Divné slovo. Asi nějaký kulturní výstřelek, rozdíl. A nyní: O KULTURNÍCH ROZDÍLECH !!!

To byl ale spojovák, co?! To jste nečekali. Jste paf, že jo? Úplně štajf. Perplex. Ještě měl ten nápis blikat, ale to se mi nepovedlo. Blikat, troubit a pobíhat všude kolem. Skákat, vřískat, zvětšovat se, zmenšovat, rotovat, blít, rozšmelcovat to všecko.

Tedy kulturní rozdíly. Mohou být různé. Například, povšimněte si, pražáci. Ti když o něčem vykládají, a přijde na určitého člověka, tak vám jen tak do rozhovoru plácnou jméno, nevysvětlí, o koho jde, neuvedou jej do kontextu jako každý jiný. Asi si myslí, že když se mluví o pražákovi, že je povinností celé planety takového člověka znát, vždyť jeho významnost je nebetyčná, když sídlí v Praze. Takže třeba pražák řekne:

"Šel jsem tam, tý volé, že jó, a tam, to bys neřééék, tam stál Karel Gott, viď."

A teď vy nevíte kdo to je, jestli je ten Karel nějaký jeho příbuzný nebo kamarád nebo proč vám to říká, v životě jste to jméno neslyšeli, a už vás to ale fakt sere, takové blbé žvásty, tož dáte pražákovi fošnou na tlamu a on se pak diví.

"Proč? Za co?"

Charlie Chaplin: The Kid (1922)"Za ty tvoje blbé kydy ty cajzle!"

A zase na oplátku pražáci, kupříkladu, vůbec neznají některé běžné obraty spisovné řeči, což je při jejich přitroublosti očekávatelné. Tuhle se mne ptal Chocho, co znamená idiom "Ses urval, ne?". Znamená to "Vy jste se snad pomátl na rozumu, pane", ale to by Chocho coby studovaný kulturista měl vědět.

Zas třeba brňáci. Zeptáte se u nás, v Novém Jičíně před dolním nádražím, jak se jde ke kinu. Tak vám řeknou rovně, pak doprava, pořád rovně až dojdete na náměstí, pak doleva, dojdete ke knihkupectví, zase doprava a jste u kina. To každý pochopí. V Brně ne. Tam do vás začnou hustit názvy ulic:

"Nejdřív Žrací, pak Josefskou, Pánskou, Jánskou, Dámskou, Krejčovou, na Šelingrák a už jste tam."

A co já pak s tím? Bydlím v tomhle městě sotva patnáct let, takže znám názvy tří, čtyř ulic, jak se mám dostat od nádraží ke kinu? Snad je to nakonec jedno, stejně do kina nechci. Ale jde tu o kulturní rozdíly, které jsem vám náležitě demonstroval. Za domácí úkol každý z vás napíše další tři kulturní rozdíly a nechá si to podepsat od rodičů.

Pátek 9Kudy chodí mravenec?

Lidi se pořád o něco zajímají. Chodí do hospody, například. Já nechodím do hospody, co tam? Poslouchat potisící Pepovy vtipy? Lidi také chodí do kina. Chocho byl v kině, i jiní. Nerozumím tomu. Vždyť v kině jsou jenom filmy, dlouhé, nudné, o bláznivých lidech, co nemají se mnou pranic společného. Kdyby takoví lidé existovali, chtěl bych, aby existovali co nejdál ode mne, tak proč na ně mám koukat za peníze v kině? Lidi se dívají na televizi. Co na tom vidí? Samá idiotství to jsou. Politika. Zábava. Dopravní nehoda. Proč se všichni starají o blbosti?

Kdysi mě to bralo, když jsem se vrátil z hor. Všichni kolem se zabývali tím, čím dřív, a přece to byly najednou bezpodstatné hlouposti beze všeho smyslu. Po čase mě to pustilo, a než jsem jel znovu do hor, staral jsem se taky o pitomosti. A pak mě to jednou už nepustilo.

O čem se to pořád ti blázni baví? Samé hňupoviny. Sedím, poslouchám a mlčím. Žádný se nezajímá o důležité věci. Kdo pozoruje tvary mraků? Dívá se někdo na kývající stromy? To jsou pořád řeči o nějaký humanitě a o draselnejch hnojivech a kudy chodí mravenec, to neví nikdo.

Už je ani poslouchat nebudu. Domů půjdu, na balkón si lehnu a budu se koukat do oblak. Osamělý zenbuddhista. Přijde bouřka, blesky budou třískat. Zapálím vonnou tyčinku.

Čtvrtek 8Leze leze

MerkurPrý je v Brně nuda. Asi jak kdy. Posledních pár dnů je tu hlavně vedro, pročež spím na matraci na balkóně, kde je horko stejné jako uvnitř, ale člověk se alespoň zabaví, když už nemůže usnout. Koukám na opilce, jak jdou z báru a pokřikují po sobě a zítra si nachystám pytlík s drobnými kamínky.

Taky je v Brně Merkur, dávají to na hvězdárně. Merkur, to je taková planeta, co jste ji nikdy neviděli, jelikož je k Slunci velmi blízko a tudíž je viditelná jenom někdy když zapadá nebo vychází a i tehdy pouze zřídka, kratičko, jen maloučko zříte jej a hned je zase fuč. Avšak jednou asi za milión let nastane divoký úkaz, kdy je Merkur viditelný i ve dne a to se všichni potom děsí, pobíhají jako zběsilí po ulicích v domnění, že jim planeta spadne na hlavu a žalostně kvílí. Vlastně dnes už ne, bejvávalo, dnes žijeme ve věku osvícenosti a každé malé robě ví, že kdyby Merkur skutečně hrozil utržením a spadnutím, rozstříleli by jej bez řečí hrdinští američané ze svých báječných ef šestnáctek.

Já zatím nikdy Merkur neviděl, proto když jsem se doslechl, že poleze ve středu dopoledne přes sluneční kotouč, rázem jsem nebyl k udržení, jelikož bych nerad, abych si k stáru musel povzdechnut "Tak, všechno v životě jsem zprasil, a ani ten blbý Merkur jsem neviděl". Brzy ráno popadl jsem Pandoru a hned se běželo, jenom abychom to nepropásli.

Na hvězdárně už velký sběh, dobře šest lidí, před kupolí malý dalekohled zadarmo a uvnitř větší za deset korun, tak nejdřív zkoušíme ten laciný, reklamní, a skutečně! Kýho výra! To by člověk nevěřil, co ti hvězdáři dokáží, uvnitř sluníčko docela jako ve skutečnosti a na něm malá, nezřetelná, ale zjevně kruhová tečka! Tož to je maso. Pandora taky brejlí do dalekohledu, div jej neporazí, a prý též Merkur vidí. Dobrá, dostali jste nás, prohýříme peníz v teleskopech, ať se jednou taky rozšoupneme. Jde se do kupole.

Uvnitř je velikánská roura a na jednom konci menší výčnělek, do kterého se brejlí a musí se tam vylézt po strmých schůdkách. Schody jsou obsypané pozorovateli, šťouchají do sebe, též pod nimi je mnoho Merkura chtivých osob a všichni vědecky diskutují, jeden starší chlapík velmi vášnivě křičí, že je to všecko pěkné, ale jak mu spadne meteor na zahradu a rozbije skleník, tak že na hvězdárnu vtrhne třeba o půlnoci a udělá tam brajgl, že to neviděli. Přítomný hvězdář utišuje pozdvižení nesrozumitelnými řečmi o násobných hvězdných soustavách, planetozorové  jej poslouchají s otevřenou hubou a já a Pandora lezeme po kývavých schodech vstříc Merkuru. Je mnohem větší než venku, až se člověk začíná bát, a tak se zatajeným dechem zaníceně sledujeme, jak leze a leze, až přes Slunce doleze a zřítí se na skleník. Avšak to bude po obědě, navíc se sem ženou z blízkého gymnázia davy studentek, celé říčné vidět Merkur, tož jdeme pryč, Pandora drží až k tramvaji planetární přednášku a z hvězdárny se ozývají dunivé rány, jak tam ty studentky padají ze schodů k teleskopu.

Jedeme domů a Merkur pořád leze, jíme svačinu a leze stále, pak jdeme na přehradu se koupat, Merkur ustavičně leze po Slunci, asi nás slyší, jak o něm diskutujeme, až do oběda, to už máme hlad, tak se najíme a je konec, Merkur je pryč, přes Slunce přelezl a spadl chlápkovi do skleníku. Ale až poleze příště, tak se zase podíváme. Za milión let.

Středa 7S přilbou k referendu

*Sakra, taky jsi mohl napsat, jaká byla vylosovaná čísla třeba ve Šťastných 10 :-/ stačily i pondělní :-))))))

marck

Zase se někomu nezdá, když v neděli večer vidí na webu zápis z úterka. Ech, takových lidí si už stěžovalo, a stejně se to pořád nelepší, já nevím, že vás to pořád baví. Jste tak úzkoprsí? Takoví pedantští detailisté? Copak to není jedno? Máte co číst? Máte, tak buďte rádi. Třeba data v záhlaví vůbec nečtěte, nebo to berte tak, že nejde o věci, které se ten den staly, ale že jde o čtení na ten den. Když si to přečtete dopředu, tak pak nebudete mít nic. Nebo to berte nějak jinak, šmarjá, vždyť je to fuk.

Vůbec, hodlám napříště psát ještě pomateněji, rozhodně ne chronologicky, všecko napřeskáčku, chvíli o tom, chvíli zas o onom, opice skákaly případ od případu. Ein Kessel Buntes. Kdo chce číst něco jako pitevní protokol, ať si čte pitevní protokol. A dnes budu psát o přilbách.

Ein Kessel BuntesNa kole jezdím bez přilby, a to nikoli po zralé úvaze, ale prostě proto, že na kole jezdím bez přilby. Je to silně zenové, zdá se mi, a nechci slyšet žádné přitroublé nepředmětné námitky. Jsou však lidé, kteří se domnívají, že na kole se přilba nosit má a píší o tom články. V článcích pak tvrdí, že pomocí přilby se počet zabitých cyklistů zredukuje na třetinu, což zní dosti přesvědčivě. Alespoň na první pohled.

Pohled druhý věnoval jsem tomu, kolikže těch mrtvol se každoročně na cestách vyskytne. Podle http://www.mvcr.cz/doprava/nehody/2000/rok_2000.html jich bylo v roce 2000 127. Předpokládejme, že nikdo z ubožáků přilbu neměl, pokud by přilbu oni cyklisté nosili, lopatou do pytle by jich prý shrnuli jen něco přes čtyřicet. Osmdesát zachráněných. Vynikající úspěch! Nebo ne?

Chodců v témže roce zahynulo na cestách 315. Dá se opatrně odhadnout, že poraženému chodci přilba poslouží zhruba stejně jako cyklistovi a z toho pak lze vyvodit, že je asi dvaapůlkrát důležitější nosit přilbu při přecházení ulice nežli na kole. A pokud přilbu při chůzi nenosíte, ale na kole ano, zredukujete tím celkové riziko uhynutí v silničním provozu ne na třetinu, ale jen na 80%. Jestliže jste kromě chodce a cyklisty navíc občas i řidičem, pak už přilbu na kole nemá smysl nosit skoro vůbec, protože tím dosáhnete snížení míry rizika jen asi o pět procent.

Připusťme, že i pět procent může být pro někoho hodně. Nebo třeba není řidič, jako já. Pak bych ale nabídl ke zvážení čísla o něco větší - v roce 2000 zemřelo na novotvary a nemoci krve 28705 lidí a na poruchy oběhového systému 58192 lidí. Skutečně se vám ještě zdá snížení o osmdesát lidí jakkoli významné? A rakovina a leukémie číhá i na vás, ať už jezdíte na kole, chodíte pěšky nebo řídíte auto.

Dodávám, že tohle není žádné zdůvodnění, proč já sám na kole přilbu nenosím, to ani náhodou. Já ji nenosím protože nechci. To je jen taková ukázka, jak se dá na stejnou věc nahlížet z několika úhlů. Ukázka a hluboká úvaha, protože ačkoli jsem loudil hlubokou úvahu po kdekom, ničeho rozumného jsem nedosáhl. Chocho mne poslal rovnou… prostě to odmítl, fašista Egi také nehodlal své militaristické názory nijak zdůvodňovat a uražené stížnosti pana D-fense se hlubokou úvahou nazvat nedají. Proto o přilbách a že ještě bude referendum, tak přidávám anketu, která to všechno rázem vyřeší.

Úterý 6Aleniny štrapáce

Docela dobrý autor, takového si koupil ChochoO Aleně, o té už dlouho nebyla řeč. Avšak dnes to napravíme, i když možná ne tak dramaticky, jak by člověk třeba čekal. Takové jsou už Aleniny příhody.

Tu první vyprávěla šeptem po telefonu Blabli, když ji předtím zapřísáhla, že nic z oné pekelné historie nesmí za žádných okolností prozradit, sic bude Alena nadosmrti nemožná. Blable slíbila, příhodu vyslechla a pak dlouho, velmi dlouho zaraženě kroutila hlavou. Příhoda zní takto:

Do rychnovské knihovny přišel student s čepicí. Čepici pověsil na věšák. Zatímco si vybíral knihy, Alena se dívala na čepici. Pak vzal knihy, přišel k pultu, knihy ukázal, strčil do tašky, z věšáku sebral svou čepici a odešel.

To je celé. Když jsem to vyslechl, také jsem dlouho zaraženě kroutil hlavou.

Druhou příhodu zažila knihovnice Alena na knižním veletrhu, který se někdy koná v městysu jménem Praha. Tam se sjedou kupčíci s knihami, rozloží své papírové zboží na stoly, mezi stoly chodí knihovnice a tváří se blazeovaně. Obchodníci se předbíhají, kdo knihovnicím vnutí víc knih, přičemž použijí všemožné triky a finty, včetně těch nejšpinavějších, však vy dobře víte, co mám na mysli. Jistě jste už také nějakou tu knihovnici viděli. Knihovnice si jich jakoby nevšímají, dělají netýkavky a užívají si pozornosti, které se jim po zbytek roku nedostává.

Někteří prodavači, nespokojeni s výsledkem svého snažení, upustili od rafinované, opravdu šeredné lsti "kupte balík knih a dostanete reklamní leták zdarma" a nasadili na knihovnice kalibr mnohem vydatnější. Přivezli na trh autory. Protože autoři, na ty letí knihovnice jako vosy na bonbón, po autorech jsou celé říčné, vždyť proto taky šly dělat takové pitomé povolání, v bláhové naději, že se budou s autory vídat, autorům nadbíhat, pak se s nimi olizovat a nakonec se za autory vdávat v bílém za zvuků punkových svatebních pochodů. Jenže potom sedí knihovnice desetiletí v knihovně, obalené pavučinou, padá na ně prach, na severní straně obrůstají lišejníkem a jediný autor, který je kdy navštívil je pisálek lokálního významu, který před knihovnou píchl kolo u auta a přišel se zeptat, jestli by neměli k půjčení hever.

Proto když na knižním veletrhu spatří knihovnice autora, kterak stojí u stánku a hotoví se podepisovat knihy, celé zrůžoví, zapomenou dělat fajnovky a vrhnou se na ubožáka s rozběhem, až jej svými těly zcela zasypou. Jako v ragby. Dolámaný autor pak pozdě přemýšlí, jestli mu to bylo zapotřebí, sepisovat po nocích zbleby, jestli nebylo lepší místo toho chlastat jako každý slušný člověk.

A co teprve když místo autora přiveze obchodník na veletrh Autora! Ne to kolo, to je Author, já myslel autora s velkým A, s tím největším A. Ano! Samotného Velikého Autora! Jistě, právě Jeho, hádáte správně!

Stojí tam u krámu, špatně skrývá své znechucení, občas zívne, ale co má dělat, podepisování knihovnic má ve smlouvě, bez toho by mu žádný spisek nikdo nevydal. Alena se probírá z překvapení a bleskurychle přemýšlí: "Co si nechám podepsat? Sekyru? Tu mám kabelce. Nebo Český snář z levé kapsy? Jaro je tady z pravé? Nebo všechno? Nebo všechno dvakrát? Škoda, že nemám nic v sádře. Jistě mi ruku podá, to se pak nebudu měsíc umývat. A slůvko prohodí, vždyť mě zná, byl u nás na besedě, rozhovor zapředeme, do kavárny zajdeme, na večeři mě pozve a po večeři… ó jé!"

Alena tasí knihy, lokty odhazuje ostatní knihovnice a už je u Mistra Mistrů. Ludvík Vaculík však brvou nehne, knihu s neutrálním výrazem v tváři podepisuje, i druhou, i třetí, nic neříká, Alena stojí jako zařezaná, další knihovnice do ní šťouchají, také chtějí podepsat. Šeredně se zklamala, ubožačka. Nepoznal, nepodal, neprohodil, nezapředl, nepozval, žádné ó jé nebylo. Hajzl je to, nic jiného než zatracenej hnusnej hajzl. Alena zhrzena odchází, podepsané knihy hází do koše. Tak. Žádné knihy. Žádné veletrhy. Žádní proradní autoři. Nikdy více! A ty, Culíku, ty si můžeš jezdit na besedy tak leda do Zlámané Lhoty, v Rychnově si už ani neškrtneš.

Pondělí 5Opilá Pandora předjíždí

http://www.veveri.cz/Hrad Veveří byl dlouho pro veřejnost uzavřený, ale letos už ne, letos můžete na hrad jít a porozhlédnout se, opájet se jeho nádhernou zdevastovaností a prázdnotou zejícími místnostmi. Průvodce vám za čtyřicet korun objasní, že nejvíc se na zkáze Veveří podepsala (to tvrdí on, ne já) léta, kdy byl ve správě brněnské techniky. Tato vysoká škola vymyslela geniální projekt rekonstrukce, spočívající v tom, že se na hradě všechno postříká tlustou vrstvou betonu. Osobně si myslím, že je to nápad pěkný, průbojný a avantgardní, průvodce však láteří, spílá barbarským stavbařům a mečí cosi o jakýchsi nevkusných freskách, jimiž se dnes díky betonu kochati nelze. Pchá, malichernost, co jsou šeredné středověké malůvky proti betonovému pokroku! Takových fresek vám každý průměrný sprejer načmárá za odpoledne hektary.

Pak jsou na hradě ještě vystavena rozličná strašidla, jichž se však nikdo nebojí, i Pandora jen trochu, a táhne mě od strašidel na víno. Ke vstupence jsme dostali kupón na ochutnávku zeleného veltlína v "hradní vinotéce", což je sklep a v něm se prodávají lahvice s vínem. Já bych tam nešel, co je mi po veltlínu, ale když se to dozvěděla Pandora, hned kupón popadla a do sklepa se hrnula. Tam do sebe odlivku naklopila, řekla "brrr" a jede se domů.

Cestou zpátky kolem přehrady chvíli blábolí o tom, jak na Veveří pojede s maminkou a bude víno po celých láhvích lokat a pak už jen opilecky chrápe, aby ne, sluníčko jí svítí na hlavu. Já šlapu co můžu, jelikož po cestě se motají mraky svátečních cyklistů a ty všechny musím předjet, bez milosti, bez slitování. A taky je předjedu, celé hekatomby cyklistů jsem předjel, a největší radost mi udělal kluk na horském kole, který být předjetý nechtěl. Ostatní velocipédisté se svému pokoření nijak nevzpěčovali, k předjetí se stavěli odevzdaně, a to člověka nepotěší, ale tenhleten mizera, když slyšel, jak za ním do kopce supím, pookřál, opřel se do toho a určitě alespoň minutu vzdorně ujížděl. Jenže pak taky zvadl, došly mu síly a byl předjet jako všichni ostatní. Jupí!

Neděle 4Přešla mě chuť

*Nazdar Howadoore, posílám ti adresu. Rozhodni se sám, jestli ti bude stát za to na mě odkázat.

Potok, potok.wz.cz

V sobotu večer přiházívá se, že na člověka usedne chuť na vaječný koňak. To je nápoj žluté barvy, konzistence viskózní, chuti sladké a lepkavé. Podomácku vyrábí se tak, že se vezme láhev, nalije se do ní polovina rumu, přimíchá se slazené kondenzované mléko, několik vaječných žloutků, protřepe se a je to.

Rum by byl, vajíčka taky, jenom mléko chybí. Mléko mají v sobotu večer v jediném blízkém obchodě, v bufetu. Jdu tedy do bufetu.

V bufetu je fronta asi pěti lidí, stoupnu si k nim. Vzápětí přichází rodinka s dětmi, překřikují se a funí mi za krk. Ech, co se s nimi budu mačkat, ať si nakoupí, však nespěchám. Vyjdu ven z bufetu, počkám, poslechnu jak ptáci pějí svou večerní píseň.

Ptáci dopěli, lidé nakoupili, jen jeden v bufetu zůstal, nastává čas kupování kondenzovaných mlék. Vcházím, stojím u pultu deset vteřin, přichází nová rodinka s dětmi, znovu se překřikují a funí mi za krk a za nimi další lidé a další a další, všichni se na mě tlačí, upoceně supí a zuřivě se dohadují, jestli koupí tři rohlíky nebo čtyři.

Nekoupil jsem kondenzované mléko. Nekoupil jsem nic. Nač taky, už nemám chuť na vaječný koňak. Jdu domů s prázdnýma rukama a chci už jen vraždit.

Sobota 3Božolé, olé!

Blable tvrdí, že nejtristnější ukázkou autorovy ubohosti a úpadku je, když začne psát o tom, jak píše. Ona Blable je knihovnice, tudíž by to měla vědět, nicméně tentokrát s ní nesouhlasím. Já si naopak myslím, že mnohem horší ukázkou ubohosti a úpadku je jet na prázdniny na Smraďavku, zvlášť, když to ten kretén Pepek má z baráku vzdušnou čarou sotva patnáct kilometrů, a pak tam uprostřed řičícího davu kempířů u kačáku tři týdny radostně zevlovat. To mi nejde z hlavy, taková perverze. Zvrhlík! Jak jen může?! Tábořit v kolektivu. Brrr. Kolektiv. Kolektiv rozhodně není to pravé božolé.

Kolektiv, společnost a societa se mi hnusí, naplňují mne odporem a nenávistí. Jsem sociopat a jsem na to hrdý. Jak je někde pět nebo víc lidí… Co pět! Pět, to už je strašně moc! Kolektiv začíná, když jsou tam čtyři. Ech, blbost, tři lidi, to už je taky kolektiv, ohavný, odporný spolek tří, řičící trojice nemyslících, v nekonečných vyrovnaných řadách pochodujících, tupých hovad v uniformách. Kolikrát stačí docela dva lidi na pěkně hnusnou společnost. Ne, dva lidi jsou taky moc, to je jasné. Jediný správný spolek je jeden člověk. A i to bývá občas až příliš. Když tam není vůbec nikdo, pak se konečně dá s jistou opatrností mluvit o tom, že jsme se protivného kolektivu zbavili.

Proto taky nesnáším kolektivní sporty. Třeba šachy. Já to nechápu, jak někdo může hrát tyhlety blbé hry, jak může rozpustit svou jedinečnou osobnost v celku. Hnus, sliz, Pepovy čurající školačky. A to jsou i jiné kolektivní sporty, to by jeden nevěřil! Třeba fotbal, to hraje určitě dobře sto lidí, občas je vidím za plotem, když jedu na kole přes vesnici a řeknu vám, že jsem velmi rád, že tam ten plot je. Hned šlápnu zhurta do pedálů, jen abych byl už pryč.

Taky hokej je kolektivní hra. To zas dávají v televizi, někdy. Ne že bych na hokej koukal, to si o mě nemůže nikdo myslet, ale člověk někdy neopatrně projde kolem zapnutého přístroje. Nebo třeba Chocho, ten hokej hraje a je jím přímo posedlý. Každému na potkání by vysvětloval pravidla - ono to má pravidla! - této bastardní zájmové činnosti, a nejvíc mně, jelikož jsem hokejem netknutý, matně tuším, že tam jde o pohánění jakéhosi míčku po ledě pomocí dřevěných tyčí, a to Chocha hněte a rád by, abych hokej pochopil a uznal, že je to hra povznášející a dokonalá. Pchá! Ale Chocho se jen tak nevzdá a hustí to do mne po ICQ:

Chocho: Po dvaceti minutách hokeje mám dost, nic nevydržím.
Howadoor: Dvaceti minutách? Však to se snad tak nějak hraje, ne?
Chocho: Nedělej ze sebe debila.
Howadoor: Nedělám, já to fakt neznám. Já myslel, že hokej se hraje asi dvacet minut, tak co tam chceš ještě potom vydržovat? Oni všichni skončí a jenom ty tam budeš jezdit pořád dokolečka, abys dokázal, že jsi ve formě?
Chocho: Ty hade, ty si ze mě nedělej prdel! Hokej se hraje na třikrát dvacet minut, ale my to hrajem jak se nám zachce.
Howadoor: Třikrát?! To je to Replay, jak to pak bliká v televizi? To vás baví, hrát třikrát to samé?
Chocho: Ty seš hňup, ty seš snad germán. Nedělej ze sebe takového vola!!!
Howadoor: No dobrá, tohleto já náhodou vím, to jsem si dělal srandu. Ale stejně, tak hraješ dvacet minut, pak je pauza, tak se občerstvíš, tak co ti vadí?
Chocho: Germán, já to věděl. Tak poslouchej: já jsem na ledě za třetinu nejvýš pět minut, ale jsem v nejhorší třetině, v třetí. To snad víš i ty, že jsou na hřišti čáry, že je rozdělené na třetiny.
Howadoor: Čáry znám, ale netušil jsem, k čemu jsou.
Chocho: Tak teď to víš.
Howadoor: Jo, jasně. Už to chápu. Takže hráči mají každý přidělenou svou třetinu. Ale ať to počítám jak to počítám tak přinejmenším v jedné z nich musí být jenom jeden člověk, ten to přece má nejhorší, když je tam na to sám.
Chocho: Sám? Jak, sám?
Howadoor: No vždyť jsi to říkal, že má každý svou třetinu. Pásmo. Říká se tomu "pásmo", ne? To já znám, to jsem kdesi slyšel. Taky je "útočné pásmo", mě nenachytáš. A když to hraje pět lidí, tak je nemůžeš rozdělit tak, aby v každém pásmu byli aspoň dva, to bys jich potřeboval šest. Nebo hokej hraje šest lidí? Spletl jsem to?
Chocho: Spíš já jsem se spletl.
Howadoor: Co? No ale to musí být strašně obtížné.
Chocho: Co zas?
Howadoor: Vem si, jak je to hřiště malé, a teď ho ještě rozdělíš na třetiny a nesmíš z nich vyjet. Protože na to pak číhá rozhodčí, čárový rozhodčí, a jak čáru přejedeš, tak je po tobě veta, a dostaneš kartu. Třeba žaludské eso. Tak ty se musíš s tou hokejkou vrtět na tak malém kousku ledu a jezdíš ke všemu pořád dokola a ani špičkou brusle abys nevyjel ze svého pásma. To je teda dost blbá hra, bych řekl. To mi přijde smysluplnější jezdit pořád dokola na bruslích po staďáku, jak se to dělalo za mého dětství a když pískl plavčík na píšťalu, tak se všichni otočili a zas jezdili opačně. Ale zas nemuseli dávat pozor na čáry a nikdo na ně neřval, že je to ofsajd. Protože to je ofsajd, ne, jak přejedeš tu čáru? Nebo zakázané uvolnění? Táta kdysi dávno koukal na hokej a tam pořád vykřikovali "zakázané uvolnění". Už tehdá mi to přišlo jako idiotský sport, ale teď, když jsi mi to vysvětlil, tak dvojnásob. Ale já ti řeknu čím to je, to je tím, že to vymysleli za dlouhých depresivních zimních nocí mrazem zničení seveřani, duševně ubití sledováním sáhodlouhých filmů Ingmara Bergmana. Tož se dali na hokej. Co říkáš?
Chocho: Nic. Na tohle já nemám nervy. Jdu radši pod rozkvetlou třešeň líbat se s PFK.

Nemá nervy, hehe, tvrdej hokejista Chocho. Ale ať se olizuje s kolegyní Kozelovou třeba pod smrkem, mně hokej do hlavy nenamlátí. Hokej naprosto není můj šálek božolé.

Pátek 2Božolé

Jednou na koleji jsem zakoupil láhev vína, pamatuji si, že byla zelená. Litrová. Láhev jsem si hrdě donesl na pokoj a jal se víno vylepšovat pomocí cukru, kyseliny citrónové a různých sirupů, které jsem našel na sousedních, nezamknutých pokojích. Spolu s lahví seděl se mnou v pokoji Božek, notorik a vůbec docela sympatický člověk, který měl jen jednu vadu, a to, že pocházel z vinařského kraje a rodu. Skrz své rodinné zatížení rozeznával u vína rozličné pachutě a odéry, které nazýval odborně buketem a sledoval velmi nelibě mé kulinářské pokusy o uvedení těchto vinných nectností na pravou míru. Čím více jsem sypal do vína cukru s kyselinou, tím se Božek tvářil zhnuseněji a znechuceněji. Když jsem nakonec dokončený nektar ochutnal a blaženě přitom pomlaskával, s obličejem zkrouceným odporem prohlásil:

"Tak. A teď je to teprve to pravé božolé."

Tedy božolé. Aha. No… víte, ono… že? Jistě jste napnutí, jak to bude pokračovat, ale ono to asi pokračovat nebude, se zdá.

Protože mě nic nenapadá. Abych to vysvětlil: to my literární autorové tak někdy děláme, že si na něco vzpomeneme, ale nevíme, jak je to dál. Jenže jsme protřelí, zkušení, a tak prostě začneme psát, ničeho si nevšímáme, a než to dopíšeme, tak myšlenka naskočí sama. Třeba od božolé se dostaneme, řekněme, k pilníku, takže začneme psát o pilníku a mezi Božkovo božolé a pilník vrazíme nějakou rafinovanou souvislost, spojovák, a všichni to obdivují a ptají se kde na ty nápady chodíme. Ale dnes žádná myšlenka nenaskočila, ani o tom pilníku ani žádná jiná. Tak snad radši půjdu do posilovny a tam vymyslím, jak to s tím božolém dopadne.

Čtvrtek 1S kolektivem na Smraďavce

Jak poměrně zblízka rozpoznat různé druhy stromůS Pandorou kráčíme Chřiby, po hřebeni i napříč. Po hřebeni je to lepší, jelikož je tam skála Kazatelna, ze které se dá spadnout a též daleko koukat. Rovněž jsou chřibské hřebeny vybaveny impozantními stromisky, pravými to velikány, které obdivuji a studuji, anžto jakožto akvarelista-krajinář musím stromy obdivovat a studovat. Jináč by to dopadlo tak, že co bych namaloval, nebylo by rozpoznáno jako stromy, ale jako, kupříkladu, lízátka. Nebo vesla, že? Známe se.

Tedy obdivuji stromy, avšak jde to ztuha. Jednak je zde Pandora, bestie malá, a ta nedá člověku chvíli klidu. Na malých dětech není ani tak hrozné to, co vyvádějí, opravdovou příšernost spáchají jen tak dvakrát, třikrát denně, mnohem horší je, že tropí neustále něco. Schválně zkouším v duchu mezi jednotlivými extempore počítat, dál než ke třiceti se málokdy dostanu. Mám tedy vždy nejvýše třicet sekund, abych se vzpamatoval, trochu uklidnil z toho, co vyvedla naposledy, zaobdivoval, zastudoval si, a pak se zase duševně připravil na zločin, který bude následovat.

"Teče soplík! Chce se mi čůrat! Leze po mě brouk! Lítá kolem mě včela! Je mi zima! Je mi horko! Mám hlad! Jsem unavená! Támhle letí pták a klovne mě! Uáááááááá"

Takže až zas něco namaluju a vy to nebudete moct poznat, víte proč.

Pak jsou tady též turisti. Že je svátek a krásné počasí, vyrojili se jako komáři z bažiny, pobíhají v ohromných tlupách a povykují. Kde jsou myslivci, ti zelení ztřeštěnci, střílející po všem, co se pohne, teď, když je potřebujeme? Z Cimburku jsme vyšli ráno po sedmé, to byl ještě klid, ale teď je devět a člověk už se před turisty neschová.

Odpoledne docházíme na Smraďavku. Jdeme sem hlavně abych konečně po létech zjistil, kdeže to vlastně Pepa trávil každé prázdniny několik týdnů.

"Byl jsem na Smraďavce, je tam báječně, pronajal jsem si chatičku a válel jsem se tam celý měsíc! Kam se hrabou vaše shnilé hory. Nevíte, o co přicházíte, když nejezdíte v létě na Smraďavku!", halekával po prázdninách Pepa.

Ale teď už vím, o co jsem přišel, a taky definitivně vím, že Pepa je psychouš. Naprostý pošuk. Dokonce se jej začínám bát.

Smraďavka je totiž kemp, polorozpadlé chatky a plácek na stany, vše malebně obehnané rezavým pletivem, vzadu směrem k lesu obsypané odpadky. Teď se zde sice ještě netáboří, ale i tak se line ze všech stran břeskná hudba, převážně lokální bardové, přeborníci stylu dechno. Hospody se zahrádkami, obležené tlustými pantáty, vyhřívajícími na sluníčku svá odulá břicha. Vyschlé manželky strkající orlí zobany do malého piva a pomlouvající perzu sedící u vedlejšího stolu. Vřeštící hejna fakanů všude kolem. Odpoledne koncert živé hudby, tlustá zmítající se bachyně a pomatenec s čínskou samohrajkou, skučící rozhlasové hity. Všichni tančí a chlastají, užívají si života. Tak o to všechno jsem přišel, teď už to vím. Já jsem tak šťastný! A taky už vím, Pepo, že jsi prase, jsi prase, jsi hovado.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/