* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Leden 2003

Pátek 31Jít do města 

Byl jsem ve městě. Vlastně ani nevím, jestli se tady v Brně říká "jít do města", když se jde do centra. My jsme to tak říkávali, v Novém Jičíně.

Ve městě koupil jsem několik málo nepodstatných zbytečností, bez nichž bychom nemohli žít, a prolezl též pár prodejních galerií, v nichž okukuji obrazy konkurenčních malířů. Bylo to zajímavé a dokonce jsem se nakonec i zasmál, ale o tom jindy. Nakonec jsem šel po České na tramvaj, která mne ráda načerno vozí sem a tam, na zemi tam ležel žebrák, chroptěl a malebně se zmítal, pročež jsem pravil sobě povzneseně "Nehraj nám tu divadýlko, stejně dostaneš starou belu" a šel zas dál. Přitom jsem přemítal, jak mnoho takový žebrák vydělá a kolik jich v zemi asi je, tedy celkově jakého rozsahu je žebrácký průmysl, vyjádřeno v miliónech euro ročně. Pokud bych na to přišel, pak bych také mohl vypočíst, o kolik přichází stát na daních. Není mi sice zcela jasné, zda by měli žebráci platit ze získaných peněz daň darovací nebo daň z příjmu, v každém případě se však o daňový únik jedná.

Aby se mu zabránilo, museli by všichni žebráci získat řádnou koncesi a na každý příspěvek vydávat potvrzení z elektronické registrační pokladny. Koncem fiskálního roku by pak podávali daňové přiznání. Může být, že by stát nejen získal na daních, ale ještě by ušetřil na vyplácených sociálních dávkách, protože by se třeba zjistilo, že příjmy zdatného žebráka výrazně převyšují minimální mzdu. To by klidně možné bylo, protože jak se kupříkladu Chocho sám přiznal, žebrákovi před časem věnoval asi tři stovky. Deset, patnáct takových Chochů měsíčně a ejhle, hned je vyděláno víc nežli v řádném zaměstnání.

Někdo by mohl namítnout, že registrační pokladna představuje pro žebráky příliš velké režijní náklady. V takovém případě by bylo možno věc řešit tím, že žebráci budou mít zákonem stanovenou povinnost shromažďovat příspěvky ve speciálních, úřadem propůjčených a zapečetěných schránkách, z nichž pak budou koncem týdne státem pověřeným úředníkem pod dohledem dvou svědků vyňaty, přepočítány a z nich ihned stržena daň. Zbytek - bude-li jaký - bude předán koncesovanému žebrákovi. Abych zjistil potřebné údaje, zahajuji anketu "Kolik dáváte žebrákům".

Teď už jen zbývá doufat, že to tady nečte nějaký dostatečně debilní politik, který by se tohoto perverzního plánu chopil a vystavěl na něm svou zvrhlou kariéru.

Po pár krocích jsem se otočil, vrátil se a dal žebrákovi drobné, asi osmdesát korun. Nejsem sice magnát Chocho, ale úplný hajzl taky ne.

Čtvrtek 30Odhalení záhad přírodních 

Velbloudi, lamy a myši. Plivou. Potvory jedny. O prvních dvou druzích je to již známo, avšak u myší jsem tento jev zpozoroval až já. Přinejmenším u mé myši, co ji mám v akváriu u počítače a která v noci hryže kokosáky. Nefluše zrovna po litrech, to ne, je to jen malá bílá myš, ale když ji člověk drží proti světlu, vidí, jak občas vyplivne kapičku na dobrého půl metru. Alena radí, že mám myši koupit kolo, do kterého si vleze a v něm bude běhat, údajně plive z dlouhé chvíle.

Středa 29Chlastáme až padáme 

Výsledky ankety

*

Anketa "Co s Howadoorem?" skončila, pětapadesát hlasujících za pár dnů je příjemně překvapivý počet. Vyhrál názor nic neměnit, s velkým odstupem se na druhé příčce umístilo mínění "naopak". Dobrá, vyhovím oběma stanoviskům, v zásadě nic měnit nebudu, jenom někdy naopak. A včera jsem s tím hned začal, má značně rekurzivní úvaha Umění není dialog má přesně to správné ambivalentně antagonistické ražení, z čehož chytřejší správně usoudili, že jsem si opatřil slovník cizích slov. Ostatní mi pak dílem píší, že jsem zfetovaný pošuk, což je názor správný a dílem se ptají, co tím chtěl básník říci, což jest názor nevkusný. Také, když někdo ve společnosti vypráví anekdotu a vy jí nerozumíte, se hned dožadujete opakování a rozvláčného vysvětlení pointy? Fuj ho.

Ačkoli je to dobrý recept, jak vyprávění anekdot zabránit. Někdy je to zapotřebí, třeba když jdete do hospody s Pepkem, neboť Pepek vypráví anekdoty rád, neustále a je proto zcela nesnesitelný. To však dnes nevadilo, jelikož dnes Pepek do hospody nešel a rovnou upřímně napsal, ať si trhneme nohou. Šli jsme tedy sami s Karlem. Ani Vitásek nešel, a u toho se zastavím a podtrhnu významný poznatek, a to, že Vitásek je kretén a pitomec.

Protože co jiného si myslet o takovém člověku? V pátek napíše, že chce jít příští středu v šest do hospody U Dvořáků a že to mám dojednat, a nenapíše to ne všem potenciálně zúčastněným, nýbrž jenom mě, takže já to dojednám, ke Karlovi, který vytrvale nečte poštu, byť celý den brouzdá po internetu, domů zajdu, přemluvím jej, maily rozešlu a když je v pondělí vše dohodnuto, Vitásek napíše, že přijde až o půl osmé, jelikož má do sedmi angličtinu. Tedy já se na něj utrhnu, že jsem sežral pěkného hada, a on odvětí, že si s tím nemám lámat hlavu, protože nepřijde vůbec, jelikož mu do toho něco vlezlo. A to on dělá pořád, Vitásek, avšak nyní dělat přestane, jelikož jsem se zařekl, že až zas bude chtít po mě něco zorganizovat, tak se mu na to vybodnu.

Tedy sedíme s Karlem v hospodě U Dvořáků. Karel pije rozvážně, on vždycky pije rozvážně, i domů se pak potácí rozšafně a nikdy ne zbrkle. Já naopak do sebe klopím jedno za druhým, i když U Dvořáků mají pivo hnusné, brrr, anžto se chci opít, na všecka příkoří zapomenout a dosáhnout stavu wu-wej. Jenže čím víc piju, tím jsem střízlivější, jenom paměť mi stále více vynechává a nemůžu si vůbec na nic vzpomenout, což je tristní, protože Karel celý večer hovoří výhradně o filmovém umění a malířství, z rukávu tasí haldy různých slavných jmen a já se vždycky jen matně rozvzpomenu, že už jsem to někde slyšel, říkám výhradně hmmm a to je zajímavé a připadám si jako idiot. Aby mě Karel úplně potopil, útočí na mne kontrolními otázkami.

"A co si myslíš o čtvrté scéně, o té, jak přijde Monstrum a hovoří ke služce? Zdála se mi obrazově příliš plochá, co říkáš?"

Nic, vůbec nic, absolutně netuším o čem mluví.

Alespoň Karlovu padesátku jsme domluvili, půjde se v neděli devátého února po nenápadité, avšak osvědčené a částečně dobrodružné trase Brno-Bystrc - Devět křížů - údolí Bílého potoka - Šmelcovna - Veverská Bítýška - Brno-Bystrc. Odchází se v sedm ráno od Karla. Kdo by chtěl jít, ať napíše.

Zdůrazňuji, že je to padesátka Karlova, což znamená, že trasu, čas a tempo určuje Karel, Karel má první a poslední slovo, já mu do toho nemluvím a odmítám jakkoli zasahovat, protože je to pro mě nejjednodušší, a tak mě nežádejte, aby se to jakkoli přizpůsobovalo či měnilo.

Pak ještě Karel řádně proklíná výtvarný počin "Srdce na Hradem", já s ním nesouhlasím, a už se U Dvořáků zavírá a jdeme domů. Hlavou mi víří režiséři, valašští malíři lokálního významu a dým z mnoha cigaret a ze všeho je mi na blití.

Úterý 28Umění není dialog 

Zas jsem jednou spáchal zásadnější text, esej na téma Umění není dialog.

Pondělí 27Fantas 
Vasilij Kandinskij, 1910: První abstraktní akvarel. Musée National d'Arte Moderne, C.G.P., Paríž. Obraz je první doloženou abstraktní malbou v historii umění.

Hezký obrázek, co? Ten se vážně povedl. Nebo nepovedl? No? Prohlédněte si jej ještě jednou, důkladněji.

V prosinci na poli, čtvrtý pokus. To už není Kandinskij, ale zas jen Howadoor

Hlásili, že bude vichřice, tak jsem večer cestou z práce po vichřici pátral, ale nikde nic. Ale nahoře foukalo, po tmavém nebi se proháněl děsně rychlý mrak, stál jsem na zastávce a bedlivě jej pozoroval, až pár dalších lidí počalo též koukat vzhůru, jestli tam není něco zajímavého. To je zvláštní, mnou objevený psychologický úkaz. Vyberte si na ulici výlohu, u níž se nikdo nezastavuje, postavte se tam a koukejte do ní. Vsaďte se, že během několika minut vás obklopí hlouček čumilů, kteří budou zírat za sklo co tam máte a ještě vás odžduchovat, aby lépe viděli. Tímto procesem se z davu filtrují blbci.

Nejen mrak jsem pozoroval, též jsem pozoroval anketu, a bylo mi divné jak ono to přijde, že jindy trvá zhruba týden, než se sejde třicet hlasů a tentokrát jen pár hodin, že by lidi měli opravdový zájem o Howadoora na cestách? A dobře hlasují, zčásti nic neměnit, moje řeč, každá změna je k horšímu a zčásti naopak. To je přesně i můj názor, nic naopak neměnit.

Blable také koukala na anketu a ptá se, co to znamená, naopak. Co jako naopak. Jestli "naopak měnit všechno" nebo "naopak chápu otázku". Já na to, že ne, že prostě naopak, naopak o sobě, naopak ve své nejvlastnější, individuální bytnosti, naopak. A Blable že mě zas chytá fantas. Fantas, co ona bude povídat, když ani nerozumí jednoduchému naopak.

To vpravo se taky vyvedlo, viďte? Že ne? Opatrně, pozor, zvažte to nejdřív. Abyste nenarazili. Jestli se vám třeba ten barevný obrázek nahoře zdál úděsný, hrozná zpotvořenina, tříleté děcko by to zvládlo líp, pak vás možná překvapí, že autorem nejsem já ani má dcerka, nýbrž Vasilij Kandinskij. Obraz namaloval v roce 1910, jmenuje se "První abstraktní akvarel" a jde o vůbec první doloženou abstraktní malbu v historii umění. Dnes jej vlastní Musée National d'Art Moderne v Paříži. Chyták!

Ale to nevadí, vy jste byli tak chytří, že jste dřív dočetli až sem, než jste začali vepisovat do komentářů sarkastické poznámky o ohavných matlanicích, takže teď můžete klidně tvrdit, že jste to samozřejmě poznali, ó, ano Kandinskij, jak jinak, to jsou přece základní znalosti kulturního člověka. Také to nebyl chyták na vás, ale na lidi na serveru Totem. Tam jsem totiž Kandinského vystavil, ale nenapsal jsem, co je to zač, nějakou dobu vyčkám, až se seběhnout urážlivé komentáře "znalců" a pak je teprve řádně osolím.

Obrázek vpravo je už obyčejná howadoořina, "Pole v prosinci" se jmenuje a představuje pole v prosinci.

Jediný, koho chytá fantas, je Vitásek. Usmyslel si, že na další ročník Karlovy padesátky, padesátikilometrového pochodu v okolí Brna, který se bude konat příští neděli, pozve nějaké ženské. Já mu to vymlouvám, říkám, že žádná ženská mu z fleku padesát kilometrů neujde, ale on tvrdí, že to nevadí, že se jim jednoduše zatají, jak je to dlouhé. Magor. A takový člověk chce mít děti.

V práci bylo tentokrát dobře. Musel jsem tam kvůli chybě. Chyba byla stará nejmíň dva roky, ale protože zatím nikdo moc nevřískal, tak se dělaly jiné věci nebo také nic, ale minulý týden zničehonic začali telefonovat z Rakouska, kdesi od Vídně, že je to úděsný problém, nic jim nefunguje, chyba se musí odstranit a když to nedokážeme na dálku, musíme jet do Vídně, Ondra a já. Proboha, to ne, jezdit do Vídně, hrklo ve mě, a Ondra též nebyl nadšený, a tak jsme přes víkend pátrali, pátrali, až chybu vypátrali, dnes slavně opravili a tak mám radost. Jednak že nemusím nikam jezdit, ale taky mě to docela obyčejně potěšilo, program běhá o poznání svižněji a spolu s vídeňskou chybou jsme, jak se zdá, opravili ještě jednu další vleklou potíž. Líbí se mi to, že se práce daří. No jo, tak to bude doopravdy fantas.

Hehe, a co když to přece jen žádný Kandinský není?

Neděle 26Pars pro toto 

Pořád přemýšlím, co s těmito stránkami. Úplně pořád samozřejmě ne, s přestávkami. Třeba v noci o tom nepřemýšlím, to spím. Ale jindy zase ano. Jak to přijde.

Lidi řvou, že je toho tady málo, že je toho tady moc, že jsou to vymyšlené nesmysly, že jsou to příliš popisné žvásty bez špetky imaginace, málo obrázků, moc obrázků, pořád něco. Samotnému, což je nakonec nejdůležitější, se mi to už taky zajídá. Proto dnes začíná nová anketa, "Co dál s Howadoorem na cestách?". Netvrdím, že se výsledky budu přímo řídit, ale určitě se nad nimi zamyslím. A nebo doopravdy udělám to, co zvítězí, to se ještě uvidí. Jestli vás napadne ještě nějaká další možnost, pošlete ji, do ankety ji snadno doplním.

Efedrin zabral, už se zase cítím docela dobře. V posilovně to ujde, báječně se mi po něm dýchá, všecko klape. Kdybych do sebe lupnul dvě tři tablety pod Sivým vrchem, napadá mě, třeba bychom se na hřeben vydrápali. Jenže mě vždycky všecko napadne moc pozdě, co nadělám. Ale kdo jede na tygru, nemůže sesednout, a s efedrinem je to zrovna tak. Jak jej vysadíte, propadnete se do ještě horší deprese než s jakou jste původně začínali. Horší třeba i o to, že kdo žere efedrin, progresivně hubne, a to je u mne úplně zdrcující.

I jiní lidé hubnou, kupříkladu Egiho Ťapina. Tvrdí, že když bude jíst jídlo z malých talířů, sní toho méně, a když sní méně, zhubne a když zhubne, bude vypadat líp. "Takový študovaný člověk", napadne mne hned, "a takový vůl." Myslím, že to byl Friedrich Nietzsche, který napsal, že hodnotu znalostí lze poměřovat výhradně schopností uplatnit je v praxi.

Ale není to pěkné, říci o někom bez obalu, že je vůl. Tak vulgárně nadávat, fuj. Jsem hlupák a primitiv. Oč lepší je urážet lidi rafinovaně, intelektuálně, s nonšalancí. Jako Egi, třeba. Egi se tuhle vtipně zmínil o Chochovi, že je "alkoholik typu delta". Abych vůbec pochopil oč jde, musel jsem zapátrat po webu, znalosti si rozšířit. Kdyby byl Egi hrubec jako já a prostě napsal, že Chocho je permanentně ožralý a vypitá makovice, nikdy bych se o alkoholicích typu delta nedozvěděl.

Přitom jsem přišel i k jiným vědomostem. Zjistil jsem, že u alkoholiků se postupně rozvíjejí paranoidní sklony, stávají se z nich, jak psali na webu, "paranoici s neutříděnými bludy". To je údajně ještě docela dobré, protože dokud si paranoik své bludy neutřídí, má vcelku dobrou naději na vyléčení, ale běda, když si člověk svá poblouznění srovná! To je s ním konec. Nevím docela přesně, jak si představit osobu s utříděnými bludy, ani nevím, proč když o tom přemýšlím, vybaví se mi vždycky D-Fens.

*Nasrat a rozmazat!

To taky není hezké, Joe, takhle se na člověka obořit. Vůbec to nejde dohromady s tvou básnickou povahou, není tě to hodno.

Jak mi se po efedrinu dobře dýchá, to byste nevěřili. Vzduch je sytý a chladný, cítím jej až v konečcích prstů. Snad bych mohl příležitostně zkusit naládovat se prášky na odstraňování hlenu z plic, na zlepšení vykašlávání. Beztak jsou plné efedrinu.

Ono se to dá i studovat, rafinované nadávání, i na vysoké škole a mnoho let. Pak jste puncovaný urážeč-intelektuál s diplomem. Myslím psychologie se tomu říká. Také peníze můžete vydělat, jako kádrovák ve firmě. O tom psal Nietzsche taky. O čem on vlastně nepsal?

*Prase.
To říkají všichni.
Všichni? Tak to ne… to já řeknu, že jsi dobytek.

Už jsem to kdysi zkoušel, na koleji jsem vypil lahvičku kapek na astma. Po pár minutách mi dokonale ochrnuly dýchací svaly, myslel jsem, že se zadusím. Karel a Vitásek mě dovlekli do koupelny, aby mohli popřít, že o mých experimentech věděli a nepomohli mi, když jsem chcípal. Občas se tam na mě šli podívat a vždycky do mě kopli, aby věděli, jestli už jsem pošel. Po hodině to přešlo. Byla to legrace.

Chocho se má, jezdí si po obyčejných, pohodových čundrech. Taky bych jel, kousek za město, ale programovat musím, XML lámat, čas není. Svinský život. Pak se člověk nemá dát na fet.

Ale jsou i pozitivní věci, jako včera. Díval jsem z jakéhosi depresivního masochismu na Novu, rozdávali tam různé ceny. To teď bude pořád, je jaro, tak se budou dávat lvi, tygři, medvědi, ceny Thálie, ceny Fúrie… nejmíň do května s tím budou otravovat. Ale včera mě potěšili, jako nejlepší pořad vyhlásili Tele-Tele. Při vší té hrůze se člověk zaraduje, že by diváci Novy nebyli až tak dokonalí debilové?

*Smradi.

Sobota 25Šči a káša, pišča náša

Brrr, jsem úplně vyřízený. Bez energie, hotový. Nic se mi nechce, do ničeho se nemůžu přinutit. Jako desetkrát vyvařený pytlík čaje, starý hadr a propíchnutý balón v jednom. Sotva se ráno vysoukám z postele, celý den chodím jak mátoha. Zkouším to překonat pomocí vitamínů a efedrinu, ale žádné zjevné výsledky se zatím nedostavují. Jedině k vaření jsem se odhodlal a tak byla vynalezena

Howadoorova vydatná kaše

V litru mléka vaříme čtvrt hodiny až dvacet minut čtvrt kila jáhel. Až jáhly změknou, mléko mírně osladíme a přisypeme něco krupice, aby vznikla hustá kaše. Ještě dvě tři minuty povaříme a nalijeme do misek. Můžeme přidat nakrájený banán a ještě přisladit, třeba medem.

Pátek 24Petr kritikem

*Tak ju, chápu, měj se.

Denisa Kisialová, Marketing, Mobil: +420605252110

*Dneska jsem se podíval na nějaký zasraný obrazový fejeton Ludvíka Vaculíka, abych zjistil, proč o něm furt píšeš. To byl teda hnus. Naprosto debilní kecy, které postrádají jakoukoliv logiku. Je to pěkný výmaz.

Petr Janík

Inu, já bych nebyl zase tak radikální. Možná je zapotřebí k fejetonům Ludvíka Vaculíka přistupovat jinak, než jako k formálně logicky propracovanému expozé, v jehož centru je postaven základní princip, ze všech stran podepřený argumentačními pilíři. Navrhuji dívat se na ně jako na obrazy impresionistů - důležitý je celkový dojem, pocit a nálada, jakou vyvolají. Kdo by pozoroval - například - Monetovy obrazy zlovolně krhavým okem militantního realisty, jistě by mohl právem povykovat, že některým postavám chybí nohy nebo že předměty nevrhají stíny. Ale byl by to truhlík, v nohách a stínech idea obrazu netkví, to jsou zcela nepodstatné malichernosti. Podobně statě páně Vaculíkovy bude lépe vnímat holisticky, aniž bychom je hnidopišsky rozebírali na drobné součástky, které pak snadno rozdrtíme palicemi tvrdé logiky. Většinou by navíc místo palic stačila i docela malinká, příruční kladívečka.

Ano, jsou to neobhajitelné nesmysly, ale o to v nich přece vůbec nejde! Jsou to skvělé, stylisticky dokonalé, charismatickým autorem bravurně přednesené a vtipným obrazovým ztvárněním doplněné neobhajitelné nesmysly, tak je třeba je vnímat a nakonec je mít i docela rád.

Čtvrtek 23Joe básníkem

Když se Joe mírně opije, začíná s ním být docela legrace. Předtím by jen šlapal stále vpřed, případně kvílel o strašlivých nebezpečích jako je třeba slabá mlha, k tomu ustavičně citoval Pavlíčka a nadával mi. Avšak po třech čtyřech pivech, jako tuhle v Liptovském Mikuláši, začíná být tesklivý.

"Uááá", kvílí Joe na zastávce, "tobě se to žije, tys to vyžral, ty to máš skvělé. Na tebe se ženské lepí, ale co mám dělat já? To je můj problém, že já nejsem vůbec hezký."

Ha! Co to mele?, říkám si. Mám mu to začít vyvracet? Ne, Honzíku, nemáš pravdu, ty jsi krasavec, ty se mi tak moc líbíš… to raději ne. Joe pokračuje:

"Já jim píšu básně, romantické básně, strašně moc sentimentální, citové verše, ale ani to moc nezabírá. Mám jich doma plný sešit, těch básní, jak se seznámím s nějakou holkou, hned jich pár ze sešitu opíšu a pošlu jí to, ale valné výsledky to nemá. Obvykle se mně ty necitelné baby ještě smějí. Přitom každý verš má správný počet slabik, na to já jsem ras. Co já si jen počnu?"

Tož to já nevím, Joe, co si počneš, ale vím, co si počnu já. Jednak z tebe básničky vymámím a dám na web a hned uvidíš, jak se ti ženské jenom pohrnou. Ale hlavně si počnu, že příště, pokud to jenom trochu půjde, nepojedu vlakem, ale výhradně autobusem. Mám sice vlak rád, je pohodlnější a ekologičtější, ale abych platil za stejnou trasu o dvě stovky víc, tak to ne. Z toho už mám nepěkný pocit, že se mi někdo pokouší srát na hlavu. Copak si železničáři neuvědomují, že nemohou zdražovat citelně nad autobusy? Ostatně výsledek je na první pohled patrný - v říjnu byl vlak ještě plný lidí, teď má člověk celé kupé pro sebe, zato do autobusu se nedostane, jak je natřískaný. Když k tomu přičtu podstatně pružnější autobusové spoje a všecky ty karty Z a podobné obludnosti, které lidi jenom popuzují a přivádějí k zuřivosti, tak se bojím, že letos skončí osobní železniční doprava úplným krachem.

Skoro mám chuť se vsadit, že když lidi z drah v půlce roku zjistí, že od ledna jezdí podstatně méně lidí a jejich rozpočet se řítí do mínusu tempem dosud nevídaným, jediné opatření, které je napadne, je další zdražení. Naopak autobusáci, kterým autobusy praskají ve švech, nevymyslí nic lepšího, než zdražit jízdné, aby na tom vyzískali ještě víc. To jsem asi neměl, psát "naopak", že?

Příště si také počnu jinou nástupní trasu. Tentokrát jsme se pokoušeli vybrat cestu, na níž nebudou vůbec hrozit laviny. To se povedlo, ale příště raději vyberu dny, kdy je lavinové nebezpečí zanedbatelné a půjdu nahoru cestou strmou a krátkou, protože propadat se do sněhu a větví kosodřeviny už nechci.

Rozhodně vyzkouším sněžnice, ještě letos. Zapůjčím je v obchodě a některý únorový víkend zajedu na Fatru nebo třeba i někam blíž, jen na jednu nebo na dvě noci, a uvidím, jestli jsou sněžnice tak skvělé, jak povídal Joe nebo takový nesmysl, jak mi říkali jiní lidé.

Doma ukazuji Blabli fotky na Egiho stránkách a vykládám o Joeovi a jeho - co se počtu slabik týče - dokonalých verších. Blable civí na fotky a pak povídá:

"No jo… vážně… ten Joe má pravdu. Není ani trochu hezký."

Středa 22Co píše Pavlíček

http://www.knihy.cz/objects/1074117708.html?group_oid=1056975150Když v šest ráno zazvonil budík, Joe, Fanda i já jsme to zaregistrovali, každý se ale bál pohnout, aby tím nedal signál k všeobecnému vstávání. Třebas ti druzí dva zaspí a bude to na ně. Ale nakonec jsme se přece jen před půl sedmou ze spacáků vyhrabali a dali se do vaření čaje. Spalo se dobře, v noclehárně u Žiarské chaty, až na to strašidelné chrápání. Chrápu já snad někdy? Ne. Tak proč ti dva musí chrochtat celou noc?

Je vcelku jasno, jenom nahoře kolem hřebene Barance se honí mraky. Vypadá to, že půjdeme spíš na Plačlivé. Cesta je uježděná od lyžařů a trochu prošlápnutá taky, Joe nasadil rozumné tempo, konečně tůra jak má být a ne zápas o přežití v kleči. Jenže Joe je hovado, jde pořád stejným rytmem po rovině, do mírného kopce i po skoro kolmé stěně, za chvíli jsem zpocený jako prase.

Po čtyřiceti minutách jsme u rozcestí, odsud se dá jít buď do Žiarského sedla nebo do sedla Smutného. Fanda sice tvrdí, že ve Smutném sedle je zjevně lepší počasí, ale Joe trvá na tom, že jsme si včera vybrali sedlo Žiarské a tak se to kvůli trapné vichřici, vánici a mlze teď zničehonic nebude bezdůvodně měnit. Jdeme tedy směrem na Baranec, alespoň chvíli. Po krátké době totiž už vůbec nevíme, kterým směrem jdeme. Všude kolem mlha, dohlednost nejvýš deset metrů. Joe vříská, že je to strašlivě nebezpečné, že o tom četl "v Pavlíčkovi". Tím nás častuje od začátku cesty, poznatky, co o tom i onom napsal Pavlíček. Uškrtit Pavlíčka.

I přes Joeovy nářky jdeme dál, abychom dosáhli alespoň sedla. Na Baranec to moc nevypadá, od sedla je to několik kilometrů a cestou je spousta možností, jak se dokonale ztratit. Ani sedlo nakonec nenacházíme. Podle výškoměru jsme už dokonce kousek nad ním, podle terénu taky, ale šipkovník nikde. Chvíli se motáme na místě. Chci jít dál podle buzoly na Plačlivé, v létě je to odsud na vrchol pár minut, ale kluci jsou posedlí nebezpečím, prý v mlze popadáme do Polska a kdoví co ještě, Pavlíček o padání z Plačlivého sepsal několik drastických románů, tak se jen fotíme a jdeme zase dolů. Škoda, až na hustou mlhu je počasí docela dobré, vítr snesitelný a dokonce se mi to začíná konečně líbit.

Kousek nad chatou se otevírá pohled do Smutného sedla. Je tam úplně jasno, po mlze ani stopy, zato je vidět vyšlapaná cesta. To jsme si zas vybrali. Ale znova nahoru se už nikomu nechce, vždyť pivo je tak blízko.

Pivo se nám však nevyplácí - nejenže se musíme dívat na podřadnou akvarelistickou malůvku třetího řádu, hyzdící stěnu chaty, ale navíc po nás chatařka chce padesát korun za nocleh. O tom se včera nic nemluvilo, o penězích, sakra, my si mysleli, že je to zadarmo, a teď abychom krvavě platili. Kdybychom neholdovali alkoholu a tiše se vytratili, žádnou padesátku bychom neplatili. Po jednom pivu se raději chápeme batohů a jdeme dolů.

V Liptovském Mikuláši pořádnou hospodu neseženete. Buď je to jinak pěkný, zaplivaný pajzl, ale nevaří se tam, nebo sice jídlo mají, ale zase jsou odpudivě luxusní a drazí. Raději vykládám o svém plánu na poustevničení v horách.

Jak jsem vypozoroval, když chodím po horách, šlapu celý den zamyšlen, nevěnuji okolí valnou pozornost, dokud někam nespadnu. V duchu jsem úplně někde jinde, a to není správné, protože bych se asi měl soustředit na přírodu, na okolí, abych z toho taky něco měl. Jenže to já ne. Takhle bych mohl chodit doma ve sklepě a vyšlo by to nastejno. Částečně proto jsem se také dal na malování, jelikož jsem se domníval, že coby malíře-krajináře mne bude příroda zajímat více, neboť budu mít přímo v popisu práce ji studovat. Leč není to tak úplně pravda, stejně nakonec za pochodu nanejvýš přemýšlím o míchání barev a na krajinu kašlu.

Ono je to všecko z toho chození, myslím si, a proto jsem vymyslel, že někdy vezmu stan, pojedu třeba na Fatru, vylezu na některý z postranních hřebenů, kde se turisté nevyskytují, rozbiju uprostřed hvozdu tábor a tam několik dnů pobudu. Na jednom místě, žádné chození, budu jen meditovat obklopen přírodou, lesy, brouky, hady a termity.

A abych byl ještě blíže přírodě, rozvádím myšlenku, vezmu s sebou zakoupený luk a budu se živit jen tím, co ulovím. Joe a Fanda pokyvují hlavou, zdá se jim to idea vcelku rozumná.

"Až na medvědy", povídá Joe.

"Na medvědy?"

"Jasně, cos myslel. Na Fatře jsou celé hordy divokých medvědů a potulují se právě po postranních hřebenech, kam turisté nechodí. A když tam budeš trčet několik nocí, to se vsaď, že tě objeví a drobátko ožužlají."

"Ále co, já se medvědů nebojím, vždyť mám přece luk", mávám rukama.

"Aha, luk", směje se Joe, "ten ti bude jistě hodně platný. V noci přijde medvěd, dobývá se do stanu, ty se válíš ve spacáku, ale hlavně, že máš luk. Počkej, medvídku, já si jenom najdu šípy, nasadím přístroj pro noční vidění, vylezu ze stanu, postavím se do pozice lučištníka a trefím se ti rovnou do oka, že? To bude určitě fungovat, jak ty jsi chytrý, obdivuji se ti."

"To asi ne", připouštím, "ale já to udělám jinak, postřílím všecky medvědy už za dne. Přivezu si domů haldy medvědích kožek a všichni mi budou závidět."

Joe přímo řičí smíchy: "Já nejsem medvěd, já jsem Vašek, viď? Už to vidím, trefíš medvěda šipkou do zadku, on se naštvaně otočí a kouká rovnou na tebe. A je vzteklý. Co mě to píchlo, žes to byl ty? A pak z tebe nadělá krájený salám. Ty troubo, tím tvým lučíkem asi medvěda jednou ranou neskolíš. Jo, v televizi jsem viděl, jak jeden chlap rozstřílel z luku celou divizi, ale bojím se, že medvědi se na americké filmy nedívají."

Blboň. Takhle mi zkazit dobrou myšlenku. Chvíli se sice ještě snažím vzdorovat  pomocí teorií o šípovém jedu kurare, ale nakonec to vzdávám. Medvědy tedy lukem lovit nebudu, zaměřím se na drobnější, ne tak vzdorovitou zvěř. Sviště, hady, křepelky.

"Na to bys měl ale možná lepší prak", povídá Fanda.

Zíráme na něj s otevřenou hubou.

"O-o-o on mluví!", blábolí Joe. Překvapením málem spadl pod stůl.

"Vážně, mluví! Já to taky slyšel! Fando, ty mluvíš, chudáčku, co se ti to stalo?!"

Západ slunce tady kousek za Bystrcí, asi před čtrnácti dny

Fanda už zase jen cosi hučí, ale to mu neprojde. Teď, když se ukázalo, že mluvit umí, už nás odbývat nebude. Postupně z něj páčíme, jak to s tím prakem myslel.

"To jsou takové praky, jmenuje se to prak na krysy. Koupíš je v loveckých potřebách, stojí pár stovek. Mají loketní opěrku, strašně silnou gumu a mířidla. Na drobné pytláctví jsou podstatně lepší než velký luk, prak strčíš do kapsy. Střílí se z toho ocelovými nebo skleněnými kuličkami, případně rybářskými olůvky. Bažant nebo zajíc mají dost, když je pořádně trefíš."

Tak to vidíte, mlčoch Fanda, a jaké dobré myšlenky se v něm skrývají! Vůbec jsem o pracích s opěrkou, co prostřelí telefonní seznam, nevěděl. Kdo ví, co se ve Fandovi ještě všecko schovává.

V osm odjíždí Fanda vlakem do Hradce, autobus do Brna přijíždí před devátou. Přijíždí, zastavuje, řidiči oznamují, že je autobus plný, a pak zas jedou dál. Joe se může vzteky pominout. Jdeme tedy na nádraží a kupujeme lístek na rychlík do Brna, jede o půl jedné. Na nádraží potkáváme chlápka, co stále hledá tašku na plecia a po krátké době si k nám přisedá nebezpečně vyhlížející hromotluk. Až do odjezdu vlaku nám líčí, jak proseděl patnáct let v kriminále. Nejdřív zabil cikána, za to dostal sedm let a pak se to s ním už vleklo. Dobrosrdečný zločinec, kupuje sáček brambůrků a nutí nás, abychom je požírali. Nu proč ne, říkám si, s vrahem jsem ještě brambůrky nejedl. Joe se však zpěčuje, on kriminálníkovy chipsy jíst nebude, ne a ne a ne, a trapně se vymlouvá, že je mu špatně.

"Na to je nejlepší soda", volá recidivista, utíká k automatu, za chvíli je zpátky s kelímkem sodovky a vnucuje ji Joeovi. Pak zas vypráví, koho kde zabil nebo zmrzačil, a že Brno zná, však tu pár let seděl, ve věznici v Bohunicích.

"A co děláte teď?", ptám se.

"Všecko. Tak různě. Hlavně uklízím", říká chlap.

"Vidíte, to je dobře, poctivá práce", říká mravoučně Joe. Trochu se mu ulevilo. Z předchozích promluv potetovaného chlapíka na něj zjevně lezla dosti silná paranoia.

"Uklízím… různé svinstvo… jak je někde problém, tak tam jdu a odstraním ho… odřežu… a je po problému."

Huah! V Joeovi hrklo. Sedí vedle nájemného vraha. Když si chlapík odchází zakouřit, propuká u Joea stihomam naplno.

"Myslíš, že si šel opravdu zakouřit? To ne, já ti říkám, že ne, určitě šel pro komplice. Chce nás okrást nebo ještě něco horšího! Co budeme dělat? Co my jenom budeme dělat? Přijde s bandou lotrů a zabijí nás! Co s námi bude?"

"Dostaneme do huby", říkám filozoficky, "tomuhle chlapíkovi vzdorovat nemůžeme. Však se na něj podívej, to je jako prát se s medvědem. A jestli jich přijde víc…"

"Co?!", děsí se Joe, "tak na co furt chodíš do posilovny? Je to úplně na houby, to tvoje tupé železo, pak tě zmlátí kdejaký kriminálník! Na co máš devadesát kilo, tlusťochu? To se s ním mám snad rvát já, rachitik?"

"Zmlátí", pokyvuji vyrovnaně, "mě zmlátí každý. Já jsem strašný zbabělec."

Nakonec přece jen přijíždí vlak, loučíme se se zločincem a odjíždíme. Vlak je zase prázdný, "úprava cen" vykonala svoje. Libujeme si, jak se dobře vyspíme, když přichází průvodčí a říká:

"Pozor, pánové, na věci, po vlaku chodí divní lidé! Móc podezřelí! A já v Žilině vystupuji, rozpárat se nedám."

Joe se děsí ještě víc. Po jednom zločinci na nádraží teď aby se potýkal s celým gangem. Přivazuji dveře lanem a ukazuji, že se nedají otevřít na víc než několik centimetrů. Joea to však neuklidňuje.

"To stačí, to úplně stačí! To je právě tak akorát, prostrčí mezerou hlaveň a postřílí nás jako krysy! Četl jsem o tom v Pavlíčkovi!"

Úterý 21Underpresidented
Žluva v zimě

A teď prezident zničehonic do toho.

Starému prezidentovi dochází péro a že by se zas otočilo párkrát klíčkem a on by znovu ještě nějakou dobu poskakoval, tak to prý nejde, tož se hledá nový prezident. Říkali v televízi. Nikdo to asi nijak zvlášť dělat nechce, kandidátů se příliš nesešlo, a i ti, co se nakonec uvolili, k věci přistupují vůčihledně laxně. Místo aby vařili guláše, každému slibovali na potkání modré z nebe a třetí, praktickou ruku, kterou mu přišijí doprostřed zad, jen občas utrousí našedlý popis, jak by si své prezidentování představovali.

Kupříkladu jedna starší paní se pochlubila, že až ona bude prezidentkou, tak "pro ní bude snadné odmítnout žádosti o milost, jelikož sama nikdy v kriminále neseděla".

Smysl tohoto výroku mi přes usilovné přemýšlení zůstává dokonale skryt. Říct něco tak enigmatického se nedaří příliš často ani Blabli. Jakási mentální bariéra leží mezi mou myslí a logikou oné věty. Pokud v ní nějaká logika vůbec je. Vy to chápete?

Co ale chápu je, že největší ctností kandidáta na prezidenta je zavázat se co možná nejpřesvědčivěji k tomu, že coby prezident nebude dělat zhola nic. Prezident, jak to vidím já, má na práci podepisovat papíry, přesněji rozhodnout se, zda něco podepíše nebo ne, a potom udělovat milosti a amnestie. To druhé se dělat nesmí, to je samo o sobě zločin, brrr, amnestie. Každý kandidát se musí zapřísáhnout na holý pupek, že  žádnou amnestii neudělal a neudělá, že s ní do styku nikdy nepřišel, ani s ní nemluvil, vůbec neví jak vypadá a jestli šla náhodou kolem, tak ji naprosto neviděl, protože spal. Kdo by se ještě při každém vyslovení slova "milost" otřásl hnusem, byl by prezidentem z fleku. Rozhodovat se o podpisech papírů prezident smí, to ano, ale pak je stejně musí vždycky podepsat. Tedy nutná kvalifikace není nijak závratná - podepisovat a neudělovat. Přesto se zdá, že bude těžké takového chlapíka sehnat. Zvláštní, v zemi s tak vysokým procentem gramotných.

Tak tohle vykládám klukům na chatě při vaření čaje, protože čaj se pije a řeč se vede a na expedicích je dobré být zábavným společníkem, aby alespoň nějaká sranda byla, když už jsou ty hory tak hnusné, všude sníh. Kór v zimě.

A nebo zas na druhou stranu to referendum. O tom říkali hned po prezidentovi, že bude referendum a v referendumu musí každý občan říct, jestli je pro nebo proti. Hned jsem to ohlásil Blabli, která šla ověšená dětmi kolem, že aby to věděla předem a měla čas si rozmyslet, jak bude hlasovat. Blable ani nemrkla.

"Referendum? Já jsem proti."

"Proti referendu? Nebo proti Unii?"

"Unii? Co je s Unií?"

"Jak co je? To je referendum o Unii, musíš hlasovat, jestli jsi proti vstupu do Unie nebo pro vstup."

"Aha! Tak já jsem proti Unii, proti vstupu a proti referendu. Já jsem prostě proti."

Jak vidno Blable má jasno. To se mi líbí, takový průbojný názor, i začal jsem o tom též uvažovat. Původně jsem měl v úmyslu se referenduma neúčastnit, to není nic pro mě, volby a jiné opičárny, ale teď už si vůbec nejsem jistý. Něco na tom je, být prostě proti. Nenechat vepřové politiky ani domluvit a hned jak otevřou hubu, tak jim z plných plic zařvat do ksichtu "NE!!!". Zní to dobře! A když ještě uvážím, že ze tří možností, které se ohledně referenda nabízejí, tahle pravděpodobně nasere největší množství lidí… je to jasné. Půjdu s Blablí, a budu taky proti. Proti Unii, proti vstupu i proti referendu. Možná si i něco šplhounsky přidám, třebas budu ještě proti psům. Zkrátka proti.

Hovořím o referendu a vidím, že Joe usilovně přemýšlí.

"Víš," povídá potom, "když jsi začal o tom, že jsi proti vstupu do Unie, tak jsem si myslel, že jsi magor. Ale teď, když jsi mi to objasnil, začínám tu záležitost vidět úplně v jiných barvách. Dokonce se mi zdá, že taky začínám být proti. A už jo, je to tak. Původně jsem byl pro Unii, ale tys mi ji definitivně vyhnal z hlavy! Pchá, blbá Unie, nasrat! Nejsem žádný bezpáteřný kýval. To je chlapský postoj, odmítnout, zavrhnout, být proti! Správně, taky půjdu a řeknu ďáblovi ne. Už se na to přímo třesu."

Tak vidíte. Já vám říkám, vy se do té Unie nedostanete a bude za to moct Blable.

Fanda mlčky přikyvuje, otázka ovšem je čemu. Fanda, toť expediční ideál. Dokonale bezkonfliktní člověk. Denně pronese nejvýše tři slova, z toho dvě zní "hm". Což o to, já toho také mnoho nenamluvím, ale každý na mě hned vidí, co si myslím a to není dobře, protože pak mi chce rozbít hubu a jsou s tím vůbec problémy. Na Fandovi není vidět nic, tváří se hezky neutrálně, nemá řeči, a ještě neadresně přikyvuje. Bezchybný člen jakékoli výpravy.

A vida, teď mi to teprve došlo: Fanda for President!

Pondělí 20U chaty

Dopoledne scházíme dolů pod Babky a přemýšlíme, co dál. Vítězí návrh jít po magistrále do Žiarské doliny, k Žiarské chatě, tam přespat a další den se pokusit vylézt na některý z vrcholů v okolí, buď na Ostrý Roháč, Plačlivé nebo Baranec. Přestože ráno bylo jasno, ve dvě hodiny je už obloha úplně zatažená a tak na autobusové zastávce na začátku doliny dlouho váháme, jestli to nemáme zabalit docela. Nakonec přece jen jdeme k chatě, s tím, že obhlídneme situaci a kdyby nestála za nic, ještě stihneme večerní vlak z Liptovského Mikuláše.

Cestou k chatě se setkáváme s maníky, co šli lozit ledy. Prý se snažili dostat Jaloveckou dolinou na Baníkov, ale pro spousty sněhu se museli vrátit. Dnes vylezli od chaty do Žiarského sedla, cesta je prošlápnutá, ale nahoře je úplná mlha, tak se vrátili a jedou už domů. Po lezcích potkáváme chataře. Chata je zavřená, přijde až v devět ráno, ale můžeme spát v otevřené noclehárně, říká, a to je dobrá zpráva, protože nikomu z nás se nechce platit obrovské sumy za chatu.

Ještě lépe to vypadá na místě - noclehárna není žádná špinavá bouda, ale solidní chatka s elektřinou, dole stůl a lavice, v podkroví matrace. Vedle jsou záchody a ty už jsou přímo přepychové - vytápěné elektrickými kamny, na kterých se dají přes noc usušit věci, s tekoucí vodou. Joe nadává, že v takovém masňáckém luxusu on spát nebude, že si raději lehne někde pod smrk.

Neděle 19Království za sněžnice

Ve dvě ráno se procházím kolem stanu. Odhodlaně mrzne, avšak se sněhem to nic nedělá. Pod tenkou krustou je stále krásně sypký, přichystaný k pohlcování turistů. Cepíny se ve světle zuřivě sálajícího Měsíce blýskají, Fanda by pořídil krásnou noční fotku. Fanda má však jiného koníčka. Chroptí.

Chrápe jako kdyby ho za to platili, Joe se mu však plně vyrovná. Duo Chro-Chro. Země vibruje ještě deset metrů od stanu. Joe chrápe rytmicky, výše posazeným hláskem. Fanda je zcela mimo takt, vše však dohání fantastickým nasazením a neuvěřitelnou intenzitou. Občas, na pár sekund, přijdou s překvapivou pauzou, do níž Joe pískne nosem jako pomatený výpravčí a Fanda zaskřípe vztekle zuby. Pak znovu pokračují v chrochtání.

 

Hory od Pandory

Pandora, 2003: Hory v noci
Akvarel+digitální postprocessing, 21×29 cm, soukromá sbírka moderního umění, Brno

Obraz mladé umělkyně zachycuje graciézními vzmachy odvážného štětce soustavu horských hřbetů, sahající od prostých, blízkých, domáckých vlnek vlídných kopečků za vesnicí až po zpupné, nebezpečné, vyzývavě obnažené štíty velehor. Krajinu ozařuje sinavé světlo vycházejícího Měsíce, blyštícího se v zrcadlově klidné hladině temného plesa. Cítíme útočné poryvy studeného vichru, prohánějícího řezavě mrazivým vzduchem oblaka sněhových vloček a zmítajícího větvemi stromů. Z díla dýchá pocit číhajícího nebezpečí, který nedokáže zmírnit ani naděje, představovaná zlehka nahozenými, nesmělými paprsky slunce, pozvolna stoupajícího k obzoru.

 

My, horolezci, vstáváme na tůry vždy brzy, ve čtyři, i ve tři hodiny ráno. Nebo taky v devět, jak to přijde. Tentokrát to právě vyšlo na devátou.

"Já měl jsem v noci sen", hlásá Joe věšteckým hlasem a protahuje se, "v tom snu přivezlo obrovské auto tisíc velkých kusů Siporexu. Auto svrhlo Siporex na hromadu, vystoupil závozník a podává mi pilu. Tumáš, tvým osudem je pořezat touto tupou pilu celých tisíc kvádrů Siporexu, rozkázal mi. Řežu a řežu a řežu, už jsem celý zchvácený, závozník nade mnou stojí s bičem v ruce. A když se probudím, co nevidím? On to Howadoor, chrápe, jako když se řeže Siporex! Na další noc ti nasadíme náhubek, parchante, s tebou se vůbec nedá spát v jednom stanu!"

"Já?! Já že chrápu?", volám dotčeně, "to by ses měl slyšet! Já jsem vůbec chrápat nemohl, protože ty a Fanda jste celou noc vyluzovali zvuky tak příšerné, že jsem ani na chvíli oka nezamhouřil. A ty mě budeš obviňovat, no to je pěkné."

Hádáme se do půl dvanácté, pak raději balíme stan. K polednímu vyrážíme. Zpočátku to jde dobře, cestou, kterou jsme včera vyšlapali, pak ale zase zapadáme do sněhu. Střídáme se v prošlapávání a po hodině nadlidského úsilí stojíme na vrcholu Ostré. Před námi další pole kosodřeviny, za nimi nezdolatelné, zhovadile strmé skály Sivého vrchu a poté celé kilometry zasněženého porostu v sedle Pálenica. Ze šutru na mne výsměšně cení zuby zelená značka. Zuřím.

"Kurvadrátpičaflekdoprdelehnát, kálím na Pálenicu, vrhnu na Sivý vrch, končím, zavírám, nikam nejdu!", řvu, "balím, otáčím, jdu do salašky, tady už nebudu ani minutu!"

"Jen pojď dál", přemlouvá mě Joe, jako vždy plný nadšení, "však už to není daleko, na Sivém vrchu už je to jistě prošlápnuté."

"Tak jo."

Ale po dalších padesáti metrech zapadám do sněhu tak důkladně, že to trvá skoro pět minut, než se mi zdaří vyprostit nohu, vzpříčenou mezi větvemi. To je definitivní konec. Jdu dolů, oznamuji všem, na salašku pod Babkami, tam přespím a ráno uvidím. Ať jdou dál, hrdinové, doma vyřídím jejich poslední slova. Ale nejdou, balí to se mnou.

Po třetí hodině jsme ve srubu pod Babkami. Jsou tu palandy, na nich plesnivé matrace, tekoucí voda v potoce, nevídaný luxus. Vaříme, cpeme se a docházíme k nezvratnému rozhodnutí. Příště pouze se sněžnicemi.

Sobota 18Na pochodu

Tehdy jsem si říkal, že až budu větší, také budu chytat kočky na udici. Až budu větší, budu totiž už docela určitě vědět, nač pak kočky políčím a na co se kočkami vnadí. Inu tak, teď jsem větší a jedu do Liptovského Mikuláše. Marná lásky snaha.

Avšak jedu pohodlně, natažen na lavici, neboť vagón je takřka prázdný. Když jsem jel tímtéž vlakem v říjnu, nebylo v něm k hnutí, a to dráhy přimělo ke zkvalitnění služeb. Železničáři přes vánoce vymysleli jednoduché opatření - zdražili lístek o šedesát korun. Hned je ve vlaku prázdno. Majitelé autobusů jásají, horolezci pohodlně spí.

"Úprava cen" v podání českých drah

V Liptovském Mikuláši jsme na minutu přesně, jak také jinak, se železnicemi. Fanda nás už očekává, vybaven náramným batohem a neocenitelnou mlčenlivostí. Na nádraží okouníme ještě skoro dvě hodiny spolu s tlupou bezdomovců. Jednomu z nich zmizela "taška na plecia", neustále se nás vyptává, kam jsme mu jeho tašku na plecia dali, jestli jsme ji neviděli, když šla kolem. Nejraději by nás prošacoval. Cepíny jsou užitečná věc.

"Taková taška na plecia, ta se hodí", povídá neutrálně Egi, když nastupujeme do autobusu do Jalovce. Spolu s námi jedou do hor dva drsní chlapíci, ověšení materiálem. Joe tvrdí, že jdou určitě lozit ledy. Bůhví, co to znamená, "lozit ledy". Třeba je to něco jako taška na plecia. Vida, oni to byli, co okradli bezdomovce o tašku na plecia, a teď s ní jdou lozit ledy. To je logické.

Egi je kuřák, což je dobré. Pro nás ostatní. Každou chvíli zastaví, zapálí si, my si odpočineme, jsme pak zdatnější a ještě vypadáme jako tolerantní dobráci, respektující nikotinisty. Avšak mezi horolezci mnoho kuřáků není. Joe mi však oponuje.

"A co třebas Polda Sulovský, he? Na Everest vylezl, a hned si zapálil."

Egi má radost: "Tak to budu já, to si zamlouvám."

Hřeben Západních Tater pro nás začíná na kopci Babky. Hřeben začíná, vyšlapaná cesta končí. Tak jsem si to věru nepředstavoval, láteřím, když se propadám do sněhu. Cesta měla být prošlápnutá! Co dělá horská služba? Kdesi chlastá v teple grog a člověk aby se ve sněhu pachtil. Též by se mi líbilo, chlastat grog.

Egi šlape poslední a jdou na něj černé myšlenky. Nám ostatním to nevadí, že je trochu pomalejší, počkáme na něj, alespoň si uděláme přestávku. Vždyť nikdy dlouho nečekáme. Pár minut, sotva hodinu. Dvě, tři, do jara. Egi - Godot. Sníh taje, sasanky rozkvétají, ptáci stavějí hnízda. Opírá se do nás prudké letní slunce. Čekáme. A přišla další zima. Hory rostou, eroze smývá ze svahů zeminu, tvar údolí se poznenáhlu mění, Slunce rudne a zvětšuje se. Čekáme. Na obloze už nepoznáváme ani jedno souhvězdí. I vesmír je o poznání větší, když v tom přichází Egi a z krabky vyklepne válec.

"Pánové, já vám nevím", praví poněkud nejistě, "myslíte si, že to zvládnu?"

Ujišťujeme jej, že to zvládne. Jako každá kapka vody jednou dospěje do moře, i Egi hřebenu dosáhne. Vždyť se přece pohybuje správným směrem, a tak je vyloučeno, aby nedorazil do cíle.

Egi však s typickou vynalézavostí depresáka a pesimisty hází naší teorii pod nohy klacek v podobě Achilla a želvy. Věc je jednoduchá, buď s námi nahoru bez stanu nebo sám dolů s Joeovým stanem. Tři pozůstalí se do Fandova stanu vejdeme, tak nač tahat dva. Your choice, Egi, free country.

Egi volí sestup se stanem.

Egi je chytrý, rozumný, navýsost inteligentní člověk, táhne mi hlavou o hodinu později, když definitivně ztrácíme cestu a lezeme hlava nehlava kosodřevinou, zasypanou sněhem. Zapadáme do sněhu po kolena i po pás, půlkilometrový úsek překonáváme hodinu. Za tu dobu celý svůj repertoár nadávek projdu několikrát, k čemuž vydatně přispívá Joe perfidním optimismem. Podle Joea je za každou větví kosodřeviny dokonale udupaná cesta, stačí jen pár kroků. V duchu stále vidím cepín potřísněný krví.

Před pátou hodinou odpoledne už mám všeho po krk. Sápeme se svahem Ostré Kopy, sníh a kosodřevina, kosodřevina a sníh. Joe tvrdí, že stačí přelézt asi sto metrů vzdálenou hranu a za ní už je ploché sedlo, vyfoukané, tam už se to neboří. Maniak.

"Tak tam si běž sám", kvílím, "za chvíli je tma. Já se vracím. Pokračování až zítra."

Vracíme se pár set metrů nazpět do sedla Predovrátie, už za tmy stavíme stan. Je úplně jasno, nad hřeben Tater stoupá neskutečně zduřelý Měsíc. Úplněk. Přitlučeme na něj skobu, cvakneme karabinu a on nás nahoru vytáhne.

Pátek 17U krmítka
*

Sochařský artefakt je dílem pošuka Petra Janíka

Blable zrobila krmítko. Už před časem, vzala květináč, misku, trubičku a špagát, celé to smotala dohromady a zavěsila na tyč, čnící vyzývavě z balkónu do prostoru. Do krmítka sype slunečnici, občas přidá něco loje. Přilétnou ptakoještěři a do vystavených potravin netečně klovou. Blable je pozoruje.

Dnes ráno sedí u krmítka celá zamyšlená.

"Poslyš, je možné, že v noci létají do krmítka sovy?", ptá se.

"Možné je leccos," říkám vyhýbavě.

"A že se v něm nevzpříčí?"

Aha. Když jsem byl malé pacholátko, rabiátský sousedovic synek vyráběl krmítka z pastiček na myši. Vkládal do nich lůj a rozhazoval po zahradě. Ptáci se slétali, pastičky klapaly a za chvíli měl mladistvý delikvent na šňůře natažené mezi stromy zavěšeno množství poměrně dosti mrtvých sýkorek. Sýkory pak používal jako vnadidlo při lovu koček na udici. Potulná kočka spatřila ptáčka, kterak sebou podivně trhá, skočila po něm, tlamou chňapla a už měla háček zaseknutý v hubě. Za chvíli se již zmítala v podběráku, to jí však nic nepomohlo, byla nacpána k ostatním chyceným kočkám do staré králíkárny.

Na co pak vnadil sousedův syn kočky a co na ně chytil, to už nevím. Ptal jsem se jej několikrát, ale nikdy mi to neprozradil.

Letí slon savanou a s ním letí srdce mé
kam ten slon dopadne štěstí najdeme.

"Tak asi vteřinu, víc to nebude", vysvětluje Egi, jaké zpoždění od zmáčknutí spouště má jeho číslicový fotoaparát, který si vzal s sebou na cestu do Západních Tater, "úplně mi to stačí."

"Až se propadneme medvědovi do pelechu, tak to dost možná stačit nebude", oponuje mu Joe. Chlastá pivo, které jsem zakoupil pro účely utužení kolektivu. Egi nepije, prý je abstinent, nikdy nepil, nepije, a pít nebude. Rozhodně ne se mnou a Joem, s takovými dobytky. To sice neříká, ale určitě si to myslí. Alespoň si myslím, že si Joe myslí, že si to Egi myslí, jelikož do něj při popíjení piva radostně ryje. Joe. Do Egiho.

"Pěkné boty", chválí Joe Egiho kanady, "ty si potrpíš na omrzliny, že? Bunda od vietnamců za dvě stovky… ale jo, první dvě tři hodiny bys měl přežít."

Egi se tváří zuřivě, snaží se odvést řeč a vypráví, jak instaloval na pražské vysoké škole počítačový systém na vydávání obědů, kolik lidí se přitom ze zoufalství zastřelilo, kolik oběsilo a kolik studentů zemřelo hlady. Nějakým záhadným způsobem se ale hovor vždy nakonec stočí na padající laviny, turisty ztracené ve vánici na hřebenech hor a poté zřítívších se do bezedných propastí, kde po nich zbudou jen plechové tabulky s nápisy "Brano zavírá samo".

"Horolezci?", ptá se slovenský spolucestujúci. Radostně přisvědčujeme.

"A kam? Do hor nebo do statistik?"

Blbec.

Čtvrtek 16Nadopovat, vyčurat a spát

Tak se doopravdy do Tater jede, v noci na sobotu do Liptovského Mikuláše. Jedeme my čtyři kluci, co spolu mluvíme, Fanda, Joe, Egi a já, a je nás čtyři. Joe s sebou bere ohromný přehrávač cédéček, co se napájí obludnou baterií, umístí se na batoh a pustí se břeskná hudba, která zaplaší medvědy, přivodí dobrou náladu a pomůže udržet svěží tempo. Egi bere mačky, ačkoli dnes byl velmi překvapen, když se dozvěděl, že se nepřipevňují na ruce. Co bere Fanda, to nevím, on je takový tajemný, a já beru už pár dnů kreatin v řádných dávkách, abych byl správně nadopovaný, nezaostával, v očích ostatních obstál a lavině utekl. Vždycky ráno a večer toho do sebe nasypu pár lžic.

Vůbec, vezmu celou zásobu podpůrných prostředků, efedrin, kreatin, maltodextrin, elektrolytické nápoje plné taurinu a guaraná a navíc flašku lihu. Člověk nesmí zanedbat žádnou maličkost a na cestu se řádně a důkladně vybavit.

Dnes jsem skoro celý den programoval, hlavně export do zrůdného formátu RTF. RTF, celým jménem Rich Text Format, je výmysl Microsoftu, za který by patřilo jeho autory pověsit za uši do průvanu. Nedělá to v podstatě nic víc než průhledné, zřejmé a transparentní HTML, ale oproti němu je RTF černá skříňka plná těch nejzáhadnějších šifer. Pravda, dokumentace existuje, ale natolik odfláknutá, že jakmile se pustíte do čehokoli složitějšího, nakonec vám stejně nezbude než rozebírat soubory, která si vygenerujete z Wordu nebo postupovat metodou pokus-omyl. Děsná práce. Naštěstí už to konečně funguje.

U rybníka

 

A vůbec jsem teď strašlivě silný a udatný, v benči dám 12×90, 8×100 a 5×110 kilo, a jestli mi budete na hřebeni utíkat, tak vám to nedaruju. Ne, vážně, lidi, mějte rozum, já to psychicky nesnesu, berte na mě ohled, vždyť mě snad nechcete uštvat, ne? Ježišmarjá, copak chcete, abych se vám tam rozplakal a válel se v zoufalství závějemi?! Pěkně pomaličku postupovat, volným tempem, to je moje představa, kdybych se třeba zadýchal, tak mi vezmete pár těžších věcí, vždyť jste přece kamarádi. Uff, snad přežiju.

Obrazy jsou mnohem lepší než fotografie, myslím si já. Pro pověšení na zeď, rozumí se. Fotografie, na tu kouknete, za minutu ji máte přečtenou a dost. Nic dalšího už na ní neobjevíte, za chvíli se vám znudí. Obraz ovšem ne. To já teď zjišťuji, taková a jiná moudra, neboť se vzdělávám ve výtvarném umění. Posledních pár dobou převážně civěním na obrázky, které jsem přivrtal v bytě ke zdi kvalitní vrtačkou zakoupenou ve firmě Hornbach. Už jich mám pět. Obrázků, ne vrtaček. Pět malířských artefaktů, tři reprodukce a dva originály vlastní výroby.

Ale k věci - obraz vám visí v pokoji měsíce, někdy i celé roky, chodíte kolem něj každý den a přesto i po dlouhé době na něm můžete objevit spoustu věcí, kterých jste si nikdy nevšimli. Třeba doma u rodičů je na zdi větší krajina, olejová, a teprve nedávno, po víc než třiceti letech, jsem si všiml, že vzadu za chalupami není jen pole, ale i rybník. Stačilo podívat se na obraz ve správném osvětlení, ve kterém jasně vystoupila jindy skrytá modrá barva a rybník byl objeven. To je, co?

Člověk by si myslel, že když si obrázek nakreslí sám, že dobře ví, co na něm je a překvapit jej tedy nemůže.Ale to vůbec není pravda, právě naopak, když se koukám na své malůvky, každý den mě znovu překvapí, co jsem to tam vlastně namaloval. Je to pádlo? Nebo razítko? A támhle vzadu, ten flek, co to jen může být? Že by povoz s koňmi? Kulový blesk? Snad jednou posvítí světlo té pravé barvy pod správným úhlem, a záhada se vyřeší.

Středa 15I pracovat je nutno

Fanda hodnotí vývoj počasí pozitivně, Egi je pro každou špatnost, já zachovávám neutralitu a Joe se zatím nevyjádřil. Pokud nakonec nepřijde jeho veto, vypadá to, že v sobotu ráno konečně vyrazíme z Liptovského Mikuláše na hřeben Západních Tater, což také znamená, že tu od soboty do úterka či středy nebude zhola nic. A nejen to, ani dnes tu nic dalšího nebude a zítra kdo ví jestli, jelikož do odjezdu je třeba všechny díry v programu vyspravit, by mne nestihl hněv pekelný, postavu Satanáše věrohodně ztělesnila zlá Šabatka.

Úterý 14Vždy a ve všem máme býti konsekventními

Skutečná, nevymyšlená žluvaVšeobecné mínění je zhruba toho druhu, že jsem pablb. Avšak najdou se občas lidé, kteří si to nemyslí, a ti lidé mi píší. Například dnes podobný člověk napsal:

*Ahojky Howadoore,

pod hlavičkou společnosti 100+1 a.s. začne na počátku letošního roku vycházet nový magazín inspirovaný projektem „ Česká hlava“. Periodikum bude zaměřeno převážně na významné osobnosti české vědy a techniky, na jejich objevy, vynálezy, nápady, postřehy, apod. Pátrat například budeme po českých studentech s velkou budoucností, kteří jsou roztroušeni na mnoha prestižních univerzitách, prostor dáme celé řadě vědeckých kapacit pohybujících se ve významných ústavech doma i ve světě. Ale také všem dalším, kteří se mohou pochlubit činem, který ovlivnil ulehčil či dokonce změnil život generacím minulých i budoucích. Lhostejno, v jakém oboru. Nový měsíčník chce vědu popularizovat a oslovit co nejširší spektrum veřejnosti.

Přečetla jsem si pár řádek na Tvých stránkách a chtěla bych se zeptat, zda by jsi nechtěl také přispět do našeho magazínu.

S pozdravem a přáním hezkého dne Denisa Kisialová, Marketing, Mobil: +420605252110
Česká hlava a svět vědy, Společnost. 100+1 a.s., Karlovo náměstí 5, 120 00 Praha 2

Uznávám, že si za to můžu často sám. Třeba ta aféra se žlůvou. Vehementně na stránkách tvrdím, že žádná žlůva neexistuje, že je žlůva chiméra a výmysl, že je jen žluna a nic jiného, a vůbec mě nenapadne si to na internetu ověřit. Jako z udělání si o žlůvě přečte dotěrná Ťapina, která studuje na zvěrolékaře, o žlůvách ví, neváhá a hned mne znemožní. Tedy zkroušeně opravuji, že žlůva existuje, ačkoli nemá kroužek nad u, žluv je dokonce velmi mnoho druhů, žijí v Evropě, Asii a kde jen můžou. Nejen to, jsou i stránky věnované toliko žluvám, kluby žluvofilů, žluvografů a žluvozorů a jsou k nalezení i recepty na přípravu chutných a výživných pokrmů z lapených žluv. Nedělám si legraci, žluvu po italsku na webu najdete.

Nebo ta věc s nahatou Blablí. Vlastně s fotkou, kterou jsem sem včera dal. Hned mi jeden dobrák navrhl, abych ji vrhnul na Totem, a já trouba ho poslechl. První ohlas - jedna z nejhorších fotografií všech dob. Druhý ohlas - jak prý můžu být takový hnusák a dávat tak svinské fotky na web. Na třetí ohlas už nedošlo, raději jsem fotku stáhnul, už tak jsem Minervě, slibné mladé autorce, zkazil pověst geniální výtvarnice.

Když já si vůbec neuvědomil, že náhodnou momentku budou mít lidé za aranžovaný akt. Baže mne pak mají za truhlíka, vždyť by to opravdu byla zvířeckost, zaranžovat něco tak nevkusného. Ale když ono to bylo jinak, prostě Blable chodila večer nahatá a já si hrál s foťákem, nic víc, a sem jsem to dal, že aby bylo i trochu sexu a ne pořád samá nuda. To jsem si zas naběh', se sexem.

Vepříci unisono kvílí, že na fotce není nic vidět, a to není ono, oni chtějí vidět všechno, víc než všecko, jedině rentgen nebo počítačová tomografie je uspokojí. To tak! Blable není žádná coura, aby se po webech válely její rozcapené obrázky, fotografujte si vlastní ťápoty, když se vám porna zachtělo! Jednou je to máma od dětí, si uvědomte, rodina je základ státu a ne žádný hanbinec. Internetový navíc. A ještě zdarma. Možná vaše matky hrají v německém fekal pornu, ale nás do toho netahejte.

Burmajones, ten se též ukázal:

*Teda…čéče…. konečne se mi vrátilo sebevědomí …už se mi povedl hezčí aktík než slavnému howadoorovi :-) (né že bych se navážel do blable,objekt je určo hezkej ale ta fotka mi nepřijde z nejlepších,nebyla by nějaká jiná?)

Prý hezčí aktík se povedl… Povídačky! Před časem psal, jak má doma skříň plnou nahatých bab, nakonec po hrozném zdráhání a přemlouvání poslal jednu. Já žasnul! Paní jakási nevzhledná seděla u počítače, sukni mírně povyhrnutou, takže bylo vidět kousek kalhotek. Akt! On tomuhle říká akt! Něčemu takovému! Ještě kvílí, jaké je to hrozné, že to nikomu nesmím ukázat, že je to prasárna největší, dva čtvereční centimetry bombarďáků! To ještě bude psát mně, který má doma desítky hodin nejtvrdšího porna a jestli na to ještě vůbec kouká, tak jedině z technického zájmu a aby nastudoval pro malířské účely lidskou anatomii, protože jináč na tom nevidím nic zajímavého a inovativního. Jedině snad s tím slonem, co si vzpomínám, to bylo trochu progresivní. Jak troubil na chobot. A on mi pošle kalhotky a říká tomu akt.

Taky žlůvaPřemýšlím nad mailem z magazínu a vůbec nevím, co s tím mám společného a jak si to mám vlastně představit. Nejsem vědec ani technik, ani významná osobnost, mé objevy, vynálezy a nápady sestávají hlavně ze zavařování moči a podobných věcí, student už naštěstí pár let nejsem, natož roztroušený po univerzitách. Až spáchám nějaký čin, který by ovlivňoval život generací, tak bude mou starostí především skrýt se před Interpolem, rozhodně ne se tím vychloubat v magazínu. O veřejnosti si všeobecně myslím ať chcípne. Takže co já s tím vším vlastně mám? Asi ani prachy z toho žádné nekoukají, co?

Vůbec, já mám jiné starosti. Kupříkladu s Pandorou.

Jasně, já vám to porno z hlavy vyženu, samé rodinné historky sem budu psát, já vás naučím!

Ona je to hrozná bestie, člověk jenom žasne. Tam, kde bych si já půlhodiny lámal hlavu, než bych vymyslel řádnou vylomeninu, Pandora nepřemýšlí ani sekundu a hned lotrovinu spáchá. Bez přípravy, spontánně, zenově. Člověk si nemůže být jistý ani minutu.

Jdeme do OBI, koupit věšáky do skříně, protože Blable soudí, že skříň, která stojí v předsíni od minulého června, se již u nás dostatečně zabydlela, s prostředím už je vcelku seznámená, a snad už by bylo možno ji začít používat, k čemuž je však nutno připevnit dovnitř věšáky. Takto ironicky ona ke mě promlouvá, snaží se sžíravým sarkasmem na mne působit a já bych měl vystavovat její neoděné obrázky?

Jdeme do OBI, koukáme po věšácích, Pandora hlídá kočárek. Neuplyne ani dvacet sekund, najednou strašlivý vřískot. Dítě hyne, umírá, někdo jej vraždí! Běžíme tam. Na kočárku je jeden jediný, malý, asi centimetr velký háček, ale Pandora si do něj dokáže bez problémů za okamžik zamotat vlasy tak, že se nemůže ani pohnout a že ji musíme další tři minuty vymotávat.

Doma něco montuji, položím vedle sebe na stůl plíšky. Pandora vidí plíšky, prý jestli mi je může podržet. Podrž, klidně, mám jiné starosti, však s plíšky nic neprovedeš. Zlatý voči! Bere plíšky, a hned ke dveřím, a už do nich ryje, rýhy vyrábí, barvu odírá, plíšky pozohýbané, že už to víc nejde.

Tak. A znechutil jsem leda sám sebe. To že mají být stránky obávaného záporáka, destruktivního elementa a rádobycestovatele? Že to rovnou nepíšu do Vlasty, tyhle žvásty. Fujtajxl. Málo chlastám.

Koupil jsem si dvě reprodukce, The Haywain od Johna Constableho a Well Earned Rest od Roberta J. Hammonda. Krajiny. Myslím, že se oba malíři řadí k anglickým romantikům, ale raději si to ještě zjistím, sic budu zas za vola.

Sedím u počítače, civím na mail a škrábu se nerozhodně na hlavě. Přichází Blable a čte mi přes rameno.

"Tak co jí odpovíš?"

"Já ti ani nevím."

"Nevíš? Ty nevíš, co se má odpovědět Denise?", směje se Blable.

Ahá! Samozřejmě, že vím. Vím a píšu:

Deniso Deniso
Pohoň mi peniso

Pondělí 13Blable a hodiny

Mé malování uvízlo na mělčině čirého symbolismu, a není dostatečně strohé, aby bylo i tak dobré. Ano, žlůva se vcelku povedla, ale co se žlůvou, když je na kancelářském papíře 15×15 centimetrů a já potřebuji na zeď obrázky větší, přinejmenším A4. Už jsem si koupil dva další rámečky, tentokrát antireflexní a přes mou nedůvěru k výdobytkům firmy OBI je to velký rozdíl. V ceně ani tak ne, šestnáct korun, ale odlesky jsou o poznání méně rušivé. Do prvního jsem narval jednu z cest na chatu pod Suchým, a zavěsil nad telefon, avšak tím jsem zásobu použitelných obrázků spotřeboval, takže druhý rámeček zatím leží na skříni. Taky barvy došly, a papír jakbysmet. Už posledních pár pokusů jsem nadrásal na papír recyklovaný, tedy z druhé strany nepovedeného obrázku. Vyzkoušel jsem i úplnou recyklaci, vhodit pomalovaný papír do lavóru a pokusit se barvy po důkladném namočení smýt, ale nejde to. Jak to jednou zaschne, tak už se malba beze zbytku z papíru odstranit nedá. Dokonce se ani nerozpije, obrysy zůstanou ostré, jen se zeslabí. To je nakonec logické, když je celý papír mokrý úplně stejně, tak co by mělo barvy nutit k míchání, ale člověka to samo nenapadne, dokud to náhodou nevyzkouší nebo mu to někdo neřekne.

Takových věcí je víc - třebas malé dítě nenapadne, že by mohlo dělat ještě větší randál, než už beztak dělá, kdyby si vytáhlo z kredence pokličky a bušilo jimi o sebe. Dokud mu to někdo neřekne, tak samo na věc nepřipadne a buší jinými, méně účinnými předměty. Ale nedejbože, aby mu to nějaký dobrák prozradil. Pamatuji si, že mně to vyzradila máma, která mi prosta vší předvídavosti předčítala před spaním z knihy o opicích Hupovi a Hopovi, které vyráběly pomocí poklic "rambajsbumbajsbiáš". Dobře jsem si to zapamatoval, a hned ráno jsem popadl dvě macaté pokličky, začal jimi o sebe vší silou třískat a do toho řvát jako kdyby mě vraždili.

To řvaní bylo v podstatě zbytečné, jelikož díky vlastnostem lidského sluchu, který nevnímá hladinu hluku lineárně, ale zhruba logaritmicky, se síla zvuku z dvou různých zdrojů přímo nesčítá. Jestliže tedy pokličkami vyrobíte hluk o intenzitě, řekněme, 100 dB, a řvaním vyloudíte chabých decibelů osmdesát, pak výsledný zvuk nemá 180 dB, ale odhadem jen asi 100,5 dB. Zvýšení hladiny o půl decibelu vůbec nerozpoznáte. Tenkrát jsem ale o podobných věcech neměl ani ponětí a máma mi obzory rozšířila právě jen o mlácení nádobím, na decibely už se nedostalo.

Na druhou stranu řvaním se vhodně vyplní pauzy mezi jednotlivými údery.

Protože Blable a já jsme podstatně předvídavější nežli má nebohá maminka, zatím žádný rambajsbumbajsbiáš snášet nemusíme. Nebohá neznamená, že by snad byla mrtvá, její nebohost pramení z toho, že musela dlouhá léta snášet mlácení pokličkami o sebe. Plánujeme, že bušení poklicemi zatajíme Pandoře až do osmnácti let, možná dokonce do jednadvaceti. Potom, až bude slavit ony kritické narozeniny, ji odtáhneme ze společnosti a s tajemným výrazem řekneme, že jí musíme sdělit něco, co jsme jí celé dětství tajili, ale teď už je na to dost velká, aby to správně pochopila.

Blable a hodiny

 

Blable se stala jaksi populární, tím, že mi prozatím zabránila zrušit stránky, tak tady máte její fotku s hodinami.

Neděle 12Od Pepka

Pepek posílá každou chvíli obludné maily plné vtipů, jimž se nikdo nesměje, ale tentokrát se trefil. Následujícímu textu jsem se řehtal tak, že přiběhla Blable, začala řvát, že jsem vzbudil děcko a smích mě zase přešel.

Záznam chatu medzi 17-ročnou Američankou a normálnym človekom

Preklad to je narychlo, bez korektury, ale vezte ze 99% preklepu nejsou preklepy. A = americanka, C = normalni clovek Muffin man.

A: Frank zAppa?
C: Promin?
A: Pisen od Franka zAppa.
C: Jaka to je pisen?
A: muffin man, mas ji rad?
C: Nejsem si jisty o cem mluvis
A: Kde jsi ziskal sve jmeno?
C: Mel jsem obchod s "muffin" (nevim co to je), tak se nazyvam MuffinMan. Kdo je Frank Zappa?
A: Ty nevis kdo to je? Je jeden z nejlepsich zpevaku na svete, napsal mnoho dobrych pisni.
C: Je American? Neznam mnoho americkych zpevaku. Ale znam Franka Sinatru.
A: Proc neznas americke zpevaky?
A: Kdo je Frank Sinatra?
A: Jsi tu porad?
C: Promin, psal jsem e-mail. Frank Sinatra je jeden z nejvetsich americkych "crooners"(neznam) vubec. Prodal miliony nahravek po celem svete. Jeho nejznamejsi pisne jsou My Way a New York, New York.
A: Je rockovy zpevak? Ve ktere je skupine?
C: Uz je mrtvy.
A: Ok, ve ktere je skupine? Je to rockova skupina jako "arosmith"? Mam rada "arosmith", co ty?
A: Jsi tu?
C: Byl ve rockove skupine "*** Americane". Mozna najdes jejich desky v mistnim obchode. Delali super pisnicky o americanech. Jejich nejlepsi pisen je "Proc je me IQ tak male", dalsi dobra pisen se jmenovala "Muj spelling je shitozni ". Ano jsem stale zde, jen jsem psal delsi zpravu
A: Nemyslim, ze bych mela rada tuto skupinu, je to stupidni jmeno pro skupinu. ………… Par kecu o prezdivce Americanky ……..
C: ……..Kde bydlis?
A: Ok, ziji OK
C: Co, co je OK?
A: Ok, Oklahoma, Tys to nevedel, Jsi *** (to me dostalo amici, pupek sveta)
C: Prosim nenazyvej me ***. Nejsem ***, jen jsem nevedel, ze OK je zkratka pro Oklahomu. Ve kterem meste bydlis?
A: Tulsa, to je nuda!!!! Kde bydlis?
C: V Ceske Republice
A: To neznam, v jakem to je state?
C: Neni ve state, je to zeme v Evrope
A: jako Londyn?
C: Neco na ten zpusob, ale je to dale od zeme Londyn.
A: Kde to teda je?
C: Nekde mezi Nemeckem a Ruskem
A: Strycek me vypravel o rusku. Jednou proti nim bojoval. Rikal ze tam jsou komouci nebo tak neco.
C: Tvuj strycek bojoval proti Rusku? Wow! Musi byt velmi statecny. Ktera to byla valka? WWII?
A: Ve vietnamske valce proti rusum. Rikal ze (tento patvar fakt neprelozim)
C: Nevedel jsem ze Rusko bylo ve vietnamske valce. Urcite musis znat vasi historii! Wow!
A: Ano tak to bylo a lid vietnamu taktez. Dejepis je jeden z mych oblibenych predmetu. Jaktoze nevis? Jsi Rus?
C: Nejsem Rus, jsem Cech, ale jsme blizko Rusku. Vedel jsem ze, Rusko pomahalo Vietnamcum s penezi a zbranemi, ale nevedel jsem, ze tam take bojovali. Jsem ohromem tvymi znalostmi.
A: Diky!!! Dejepis je muj nejlepsi predmet. Ucitel rika ze si urcite povedu dobre na me maturite. Jsi komous?
C: Spravne to je komunista. Ano jsem.
A: Muj strycek rika ze, ze komunisti jsou bastardi a meli by byt vybombeni atomovkama
C: Tak pak bych mel byt mrtvy. Myslim ze to by me udelalo velmi smutnym, protoze jsem pekna osoba. Myslis, ze jsem pekna osoba?
A: Moc te neznam. Ale byla bych pravdepodobne smutna, kdyby jsi byl mrtvy od narozeni. Zabijeni lidi neni pekne, ale komousi zabijeji lidi porad a jsou dabelsti.
C: Ne to neni pravda. Jsme pekni lide. Jako Americane. Je ti opravdu 17?
A: ANO! JE! Kolik ti je?
C: Nevim
A: PROC NEVIS?
C: Protoze v komunistickych statech nemame narozeniny. Nikdo nevi jak je stary, myslim ze mam okolo 30 americkeho veku
A: nemate narozeniny? To je moc smutne, ja mam rada moje narozeniny, rekni mi prosim tve realne jmeno
C: Mam mnoho jmen, ale me soucasne jmeno je Lenin. Pristi rok si musim jmeno zmenit, ale jeste nevim na jake
A: Proc si menis jmeno?
C: Promin, nemuzu ti rict, to je tajemstvi.
A: Meni si kazdy v Rusku jmeno?
C: Ne jen lide jako ja. Ale neni to tak spatne. To znamena ze moje ex-manzelky po me nepatraji, protoze neznaji me prave jmeno. Libi se me to.
A: Kolik mas manzelek?
C: Doted jsem se zenil 7x. Mam v planu se ozenit znova, ale prvni se musim zbavit Olgy, me nynejsi manzelky.
A: Proc? Nemas ji rad?
C: Mam ji velmi rad, ale v teto zemi kdyz zena starne, tak hodne tloustne. Nemam rad tluste zeny. Tak si poridim novou, ktera neni tlusta, Jsi tlusta?
A: NE NEJSEM!!!!!!!!! NEJSEM TLUSTA!!!!!!!! BUDU MODELKOU!!!!!!!!
C: To je pekne, mam rad divky, ktere vypadaji jako modelky, mozna muzes byt moje nova zena
A: NE!
C: Jen jsem si delal srandu. Opravdu. Vis, nemuzes byt moje dalsi zena, protoze by se ti tady nelibilo.
A: Ok. Proc se me nelibilo v Rusku? Rekni me o Rusku
C: Ok ale bude to dlouha veta. Musis pockat dokud to nedopisu Ok?
A: Pockam
C: Dobre, protoze znas historii, muzes toto rict tvemu uciteli ve skole
A: Ok
C: Za prve, nemyslim, ze by se ti tu libilo, protoze nemame televize. Pred mnoha lety tu byl muz jmenem Stalin a stal se prezidentem Ruska a demokratickych zemi jako ma. Rekl ze TV je velmi spatna vec a udelal protizakonne divat se na TV nebo ji prodavat, >
A: Nemate televize? Delas si srandu?
A: Slysela jsem o Stalinovy;
A: Jsi tam?
C: A take nemame auta. To je protoze Americane nam nechteji prodat naftu z mist jako je Texas. A nejsou tu zadne jine zeme na svete, ktere produkuji naftu. V mnoha smerech je to dobre, protoze tak neztloustneme, protoze chodime vsude pesky. Proto to tu asi nebudes mit rada.
A: Amerika neni jedina zeme, ktera produkuje naftu, muj strycek byl ve valce v Perskem zalivu, ktera byla o naftu!!!!!!!!!! Amerika vyhrala valku!!!
C: Jsem velmi okouzlen. Vazne znas svou historii. Ale vedela jsi, ze Kuwait(zeme ktera produkuje ropu) je ted Americkym statem? To znamena, ze Americane vlastni tuto ropu a neprodaji ji komunistum.
A: Samozrejme ze vim!!!! diky, znam historii
A: Mate pocitace?
C: Ne nemame pocitace krome vlady.
A: Kdyz nemate pocitace, jakto ze me pises?
C: Pracuji pro vladu
A: Jako spion? JSI SPION?
C: To ti nemuzu rict, pokud ti to reknu a ty nekomu jinemu, budu ve velkych problemech.
A: Nikomu to nereknu, rekni me to prosim!!!
C: Musis me to slibit. Pokud ti to reknu a nekdo to zjisti, budu strelen do hlavy. Uz jsem byl strelen do hlavy drive a nemam to rad. Boli to!!!
A: Ty jsi nebyl STRELEN DO HLAVY!!! POKUD BY JSI BYL STRELEN DO HLAVY, BYL BY JSI MRTVY!!!! NEBALAMUT ME!!!!
C: Byl jsem opravdu strelen do hlavy, fakt. Ale minulo to muj mozek a ted mam kovovou desku v hlave
A: COOL!!! Jsi spion?
C: Ano, pracuji pro KGB, PROSIM nikomu to nerikej
A: Slibuji, nereknu stryckovi, byl by asi nastavany, ze jsem mluvila s komunistou. Je to vzrusujici byt spionem?? Zabil jsi mnoho lidi?
C: Je to velice pekne byt spionem. Znamena to, ze muzu jist nekdy maso. Vetsina lidi v komunistickych zemich nemuze jist maso, pize chleba.
A: cool? Zabil jsi nekoho?
C: Zabil jsem jen dva lidi. Ale neni to pekne. Musel jsem zabit meho otce, protoze predaval tajne veci Americanum.
A: To je strasne!!!!! JA MILUJI MEHO OTCE!!!!!
C: O muj boze, nekdo prisel do mistnosti.
A: Kdo dosel do mistnosti?
A: Jsi tam porad??
A: Musim jit, ahoj
C: KDO JE TO?
A: Jsi zpatky, kde jsi byl?
C: KDO JSI? KDO JE TO?
A: Kdo jsi? Kde je ta osoba z drivejska?
C: ODESEL. VYZPOVIDAME HO. CO TI RIKAL
A: Musim JIT!!!!!!!!
C: CO TI RIKAL? ODKUD JSI? JSI TAKE SPION?
A: NE!!!! JA NEJSEM SPION!!!!! Musim jit!!!!!
C: MY SI TE NAJDEME! TAK MLUV!
A: NENAJDETE ME! Odchazim!
C: JSI AMERICANKA ZE STATU OKLAHOMA.
A: Jak to vite? NE NEJSEM!!!!
C: MAME NEJLEPSI TECHNOLOGIE A VIME ZE JSI Z TULSY. MUSIME S TEBOU MLUVIT.
A: BEZ PRYC!!!!!!!! NIC JSEM NEUDELALA!!!!!!!!!! VYPINAM MUJ POCITAC!!!!!!!!!

Sobota 11Na pokraji zkázy
"Zklamaná žlůva"

Málo, trošínka, pouhé zblo, dělilo včera Howadoora na cestách od vyhynutí. Přišel jsem z práce v přesvědčení, že musím radikálně změnit svůj život. Od základů. Rozhodně. Nejlepší změnou a místem, odkud začnu, budou tyto stránky. Jejich přeměna bude nevídaná, takřka totální. Zruším je. Bez náhrady smažu, zničím, anihiluji, všecko v jednom, a budu mít klid. Tak.

A hned jsem se do toho dal, přihlásil na internet, našel server WebZdarma, vyplnil jméno a heslo, našel, jak se účet ruší a už jsem se chystal to provést, když přišla Blable a ptá se, co to dělám.

"Ruším stránky", pravím hrdě.

"Co? Rušíš?", diví se Blable.

"Ano, likviduji, zavírám, dělám bankrot. Už nikdy žádný Howadoor!"

"Ale to nemůžeš!", kvílí Blable. Co to do ní vjelo? Neustále nadává, že sedím celé dny u počítače a beztak jenom smolím bláboly na internet, tak by snad měla být ráda, ne?

"Ále můžu! Můžu a dokonce musím, zbavím se jejich prokletí, a budu svobodný! Ach, svoboda, volnost, už teď se cítím volný jako pták rosomák!"

"Tebe chytá fantas", ječí Blable, "kam pak budeš psát ty tvé nesmysly, které nikoho nezajímají?"

"Nikam! Nic nebudu psát!"

"Kde vezmeš jinou příležitost dělat ze sebe ustavičně vola? A komu si na mě budeš každodenně stěžovat?"

"Nikomu! Nepotřebuju se svěřovat, nejsem sentimentální baba, ale chlap, a jako chlap teď zruším stránky", mačkám tlačítko na stránce. Jenže chyba lávky, nezrušil jsem nic, protože mezitím co jsme si s Blablí vyměňovali názory, spadla linka. Znovu se mi připojovat nechtělo, ono to stojí tři koruny a do rána mě to přešlo. Skoro. V každém případě teď stránky existují díky Blabli a její tendenci být pokud možno proti všemu co dělám, ať už dělám cokoli.

Místo rušení stránek věnoval jsem se dnes raději malování ftáků. Ftáci jsou něco jako ptáci, ale ne zas tak úplně, podle toho, jak se zrovna vyvedou. Kdyby to byli ptáci, mohl by si třebas někdo stěžovat, že nemají zobák tam, kde by se čekalo, ale že jsou to ftáci, tak můžou mít zobák třebas na kloace.

Ačkoli je to vlastně dost pitomý alibismus, jak o tom teď přemýšlím.

Tak ne, jsou to normální ptáci, jenom nepovedení. Všechno to povstalo z úmyslu namalovat zimní krajinu, patřičně bezútěšnou. Zimní krajina je vynikající, sníh se vlastně nemaluje, jenom se na bílý papír nakydá něco fleků, znázorňující znečištění prostředí průmyslovými exhalacemi a psími lejny. Pak pár čárek, coby zbylá stébla trávy. Poté už jen klacek, aby měl pták na čem sedět a abych jej nemusel malovat v letu, což je pro mne nemožné, a nakonec pták, který na tu spoušť smutně mžourá. Velmi romantické. Tedy vzhůru na ptáka.

Namaloval jsem to a pozval Blabli ku kritice. Kritik je ona dobrý, často poukáže na detaily, které se mi nechtělo dělat a naivně jsem si myslel, že si jich nikdo nevšimne, jako třeba že člověku chybí hlava nebo tak. Blable zírá, dumá a pak říká:

"Ale ano, je to pták, kupodivu. Jenže skutečnému ptáku netrčí dozadu jen ocas, jak to máš ty, ale také křídlo. Víš, takové péro, které má na konci křídla, vykukuje mu zpod ocasu."

"Dobrá, máš ho mít, nakreslím, jak zpod ocasu čouhá ptákovi péro", souhlasím a po chvíli malování je péro hotovo. Blable na to zase  kouká, dlouho, ještě déle, přemítá, kouká, a nakonec z ní vyleze:

"Kaká!"

Strašná ženská. Musím ale uznat, že ptačisko vskutku nemá správné proporce. Ještěže si my Howadooři víme vždycky rady. V tomto případě přisoudíme malbu starému čínskému mistru. Jednak nikdo netuší, jací ptáci v Číně létají, natož v staré Číně, člověk dokonce přímo očekává, že budou kuriózní, exotičtí a bizarní. A hlavně - kdopak by si dovolil kritizovat malbu starého čínského mistra, že? Podvrh provedeme snadno, namalujeme do volného prostoru něco prapodivných klikatin, vzdáleně připomínajících čínské znaky. Čínsky beztak nikdo neumí a kdyby, tak se řekne, že je to prastarý kantonský dialekt. A je to. To civíš, Blable, co?

"Ty jsi trouba", dí skepticky Blable, "kdybys nebyl mamlas, tak bys nemaloval falešné pseudoznaky, ale naskenoval bys pár skutečných z nějaké knihy čínských básní, však jich máš plnou polici, a pak je tam v počítači vkopíroval. Vypadalo by to líp, bylo by to čitelné a ke všemu jsi je mohl naskenovat z nějaké básně o ptácích. Jenže to ty ne, patlale."

To mne skutečně nenapadlo. Výborná idea, příště to tak udělám. Tím se také vysvětluje, proč tu Blabli stále ještě trpím. Ačkoli je nesnesitelná a vtipná, někdy má i docela dobré nápady.

Čínský pták od čínského mistra s čínskou básní v starokantonském dialektu

Jak už jsem psal, své ohavné malůvky bezostyšně vystavuji pod jménem mé ubohé, nic netušící mladší dcerky na serveru Totem, kde na to koukají osoby pocházející převážně z řad adolescentní, hormony intoxikované mládeže, která své sexuální tokání mylně prohlašuje za umění a sama sebe nazývá "mladými autory". Tahle banda pakoňů se domnívá, že Minerva je osoba ženského pohlaví, a protože je ženské pohlaví právě to jediné, co je ve skutečnosti zajímá, vepisují pod mé paskvily nadšené komentáře, a to je vzrušuje. Ovšem občas taky ne - tuhle jsem na Totem vrazil fotku lampy. A pár lidí vůbec nepoznalo, oč jde! Ne že by trapně tvrdilo, že je to pádlo nebo rýč nebo razítko, neviděli na obrázku nic než skvrny. Zvláštní. Buď mě chtějí naštvat, což se jim nepovede, protože já vím, že fotografie je to přelomová, dějinná a veskrze geniální, i Chocho se užírá závistí, neboť se mu nikdy nic takového nepovedlo, nebo to vážně nepoznali. Ale čím to může být, že někdo nepozná naprosto jasnou pouliční lampu v noci? Člověk nepozná něco, co nikdy neviděl, to je zřejmé. Tak že by mládežníci nikdá nevylezli v noci z baráku a tudíž lampu neviděli? Že by? Až tak daleko to došlo? Jasně, furt paří počítačové hry, a na lampy nemají čas. Počítačové hry jsou kultura kriplů, teď je to očividné a prokázané a všecko jsem to dokázal já a má lampa a Ludvík Vaculík, který mne této prazvláštní logické dedukci naučil.

Proto jsem také dnes večer číhal u televize, s čím se zas vytasí. Ale vcelku jsem se zklamal, normální, dokonce docela pěkný fejeton, žádné fašisticko-komunistické vize. Pravda, trochu zamrzí, když člověk pozná, jakou figuru má nutně čekat dobrou minutu předtím, než přijde, zvláště, je-li jedna z nich pointa celého sloupku, ale co, i tak se to dalo snést. Není každý tak rafinovaný jako já, aby pointu vynechal zcela a tím čtenáře překvapil.

Ne, vážně tu žádná není, nenamáhejte se.

Já vám to říkal.

Pátek 10Hrozí estetizace vážných problémů
To je pták, kdyby to někdo nepoznal. Na větvi. Žádný rýč, prosím.

Vůbec mě nebaví být vtipný. Nebudu vtipný. Neříkejte, že jsem beztak nikdy nebyl. Leze mi to na nervy, vtípky stupidní. Blable mi leze na nervy. Blable je vtipná. Pořád. Žertuje a směje se. Sama. Nikdo jiný se tomu nesměje. Bez ustání se do trapného ticha chechtá. Víc a víc. I když odejdu, stejně se v pokoji sama pro sebe řehce. A já odejdu, musím do práce, je tam velká schůze, všichni se radí, domlouvají, dávají hlavy dohromady a já též budu. Už jdu.

V práci Michal Brožek tvrdí, že si mám koupit kalhoty z Windstopperu. Asi ho poslechnu, jsou lacinější než s membránou a na zimu možná i lepší. Sice promoknou, ale když tak si dám přes ně šusťák. Prý jede na Velkou Fatru, Michal, příští pátek. To bych měl být v Západních Tatrách, ale kdo ví, jak to skončí, předpověď počasí není moc optimistická.

Na chodbě se bavím s Jirkou Paříkem, ten také není vtipný, tak to má být. Přichází Jarda Navrátil, co se mu říká "Navrc". To bych nechtěl, aby se mi říkalo "Navrc". Jarda je docentem, jediným docentem na firmě, a proto je všemi deptán, opovrhován a vysmíván. Nyní, jak nám sděluje, se rozhodl udělat tomu přítrž. Prý vypozoroval, že mi se lidé nevysmívají, nebo spíše za mými zády, a soudí, že je to mým rozvinutým svalstvem, díky němuž se každý bojí říci mi do obličeje, že jsem dobytek. Proto si Jarda zakoupí posilovací stroj, ten doma postaví do obýváku, své svalstvo rovněž rozvine a už se mu nikdo pro jeho docentovství nebude smát. Leda v skrytu. A teď by rád věděl, od Jirky, co chodí také do posilovny, a ode mne, jaký stroj si má koupit, aby nestál víc jak šest tisíc a byl úplně skvělý, aby se stačilo na něj jen dívat a muskulatura sama nabobtnala.

Jirka nemá na blbosti náladu, já taky ne, takže jen krčíme rameny a říkáme, že nic nevíme, jen aby šel pan docent pryč. Ono to stejně nemá cenu, něco mu vymlouvat a vysvětlovat, už jej známe, poradit si stejně nedá. Pokud třebas nejste docent a poradit si dáte, pak vězte, že kupovat posilovací stroje za šest tisíc je naprostá magořina. Vůbec pořizovat si "univerzální posilovací stroj", co v reklamě zvětší i ty svaly, které se v lidské anatomii vůbec nenacházejí, může leda dement. Přinejmenším absolutní laik. Nic takového si nekupujte, raději dejte ty prachy bezdomovcům. Stejně na tom nikdy cvičit pravidelně a dlouhodobě nebudete. Jednak se doma nepřinutíte a bavit vás to doma taky nebude, druhak to ani nejde. Stroj za šest tisíc je rozvrzaná soustava trubek, která skřípe už když je nová, větší zátěž než dvacet kilo z ní nevyloudíte, a po prvním (a posledním) týdnu cvičení se vám sesype na hlavu.

Pokud je pro vás opravdu naprosto vyloučeno, abyste chodili do posilovny (a to pro Jardu není, však je z Brna), jediná jakžtakž použitelná věc na doma je polohovací lavička, jednoruční činky a později, až si budete jistí, činka velká. Ale vůbec nejlepší je vypálit si film Monty Python a svatý grál a pak se na něj večer dívat, jelikož je to film skutečně vtipný a ne jako Blable.

Čtvrtek 9Mrzne

Došlo kafe a musím pít hnusné instantní, ze kterého mám tlaky v hlavě. Blable se nabízí, že mi pro kafe dojde, ale to známe, přijde za dvě hodiny a mezitím po mě budou skákat děcka jak opice po baobabu. Chochovi zase došlo, že rozhovor o Africe je tak pitomý, že bude přece jen lépe, když své zážitky popíše sám. Tak si říkám, že se na rozhovor vykašlu, když už to všecko napsal, tak co já teď, ale pak si zas říkám že ne, že se prostor pro pár dalších imbecilních otázek jistě najde. Nevím, nemám na to myšlenky, v zádech mě bolí a vůbec. Zaražte si deseticentimetrový hřeb vzadu pod lopatku a hned uvidíte, jak mě bolí v zádech. To jsem si přivodil v posilovně, a tak dlouho jsem dumal, jak to, že mě bolí pod lopatkou, když mě vždycky bolí v kříži, až mě začalo bolet i v kříži. V Tatrách sněží a v půlce příštího týdne se má radikálně oteplit, právě když má začít naše expedice. To zas bude, lavinové nebezpečí pět z pěti, kdo ví, jak to dopadne.

Raději jsem se šel projít k přehradě. Všude spousty ledu, nejen na vodě, ale i v lese, protože o svátcích tálo a teď to zas zmrzlo a člověk se každou chvíli přerazí. Mezi stromy jsou jezírka čirého, naprosto hladkého průhledného ledu, dobře patnáct centimetrů tlustého, pod ním je vidět tráva a listí. Všude samý havran, črtám havrana, abych si jej mohl doma v teple namalovat, jenže mi mrzne ruka a vychází z toho něco jako škatule se zobákem. U přehrady je krámek, nabízejí pivo, ale dnes pivo nechci.

Středa 8K Bochetě a pivovaru

Přípravy na Západní Tatry jsou v plném proudu:

*Fanda: Ahoj, jak to vidíš s termínem? Já jsem si zatím jen tak provizorně naplánoval v práci volno od středy 15.1., ale není problém to přesunout. Tak pokud by byla dobrá předpověď, tak jestli by ti to vyhovovalo vyrazit teda tu příští středu. Kdyby bylo špatný počasí, tak by jsme vyrazili třeba až v sobotu. Nevím ještě, jestli pojede Luděk, nějak se do toho nehrnul, a říkal, že by tam zmrznul :o) Jinak teď tam je mezi 20-50cm sněhu, ale lavinové nebezpečí zatím 2, ještě včera bylo 3. Tenhle týden by mělo ještě sněžit, tak uvidíme. Co Joe, pojede?

: Joeovi posílám kopii, ať napíše sám. Já předběžně můžu a chci, ale ve čtvrtek máme v práci obrovskou schůzi, a trochu hrozí, že mi to zatrhnou. Snad ne. Takže víceméně počítám s příští středou, pokud bude dobrá předpověď. Až napíše Joe, dohodneme se na stanu a dalším. Ještě dnes napíšu na web, kdyby měl někdo další zájem. Trasa jako minule? Nezavalí nás cestou do sedla? Sejdeme se, předpokládám, jako minule, tedy ve středu ráno v Liptovském Mikuláši.

Fanda: Dobře. Sraz jako minule, ve středu ráno v LM. Trasa jako minule, pak se na nádraží domluvíme jestli rovnou do sedla Pálenica nebo přes Sivý vrch. Na věcech se ještě dohodnem, ale vezmu sebou 15m lana, kdyby bylo třeba něco odjistit. Nevím, jestli má cenu brát úvazky, ty těžší partie jsou jen na Skriniarkach, u Baníkova a na Ostrém Roháči. Vezmu asi jen pár smyček a 2 karabiny. Kdyby ti to v práci zatrhli, tak mě dej vědět tak do pondělí, abych to věděl trochu napřed, pak by jsme šli od pátku nebo soboty, ale všechno má v ruce počasí.

Joe: Díky, registruji přípravu akce. Na jedné straně se mi chce, na druhé se obávám, že na to nemám fyzicky. A taky se bojím lavin. Zkouknu navrhovanou trasu a do konce týdne se rozhodnu.

Já: Fyzičky bych se nebál, to bude spíš na morál než na fyzičku. Co se lavin týče, kdyby to mělo být akutní, tak to prostě odložíme. Jen pojeď, víc lidí, větší legrace. A větší pohřeb.

Zas už nespokojenci kvílí, že by chtěli cestopisy, a zatím jsou tu jen samé skopové hemzy. Chce se odpovědět, že co si člověk sám neudělá, to nemá, tudíž lidem cestopisů chtivým je třeba spíše než brousit po webu do světa jet a sám si cestopis sepsat, ale nešť. Vyhovím, dnes a hned, cestopis bude. Ale pak si nestěžujte.

Bude to cestopis fotografický a zavede nás do Nového Jičína, a to navíc do Nového Jičína historického. Ačkoli zase ne příliš, jenom deset let starého. To jsem jednou před deseti lety pojal myšlenku, že se mi večer vůbec nechce spát, ale zato se mi chce popadnou fotoaparát a stativ, utíkat ven a tropit tam ostudu. Pravda, trochu jsem se styděl, co jestli mne někdo uvidí, lidé u nás na umělce nejsou zvyklí a hned se vysmívají a mají hloupé posměšky, proto jsem začal kariéru nočního fotografa u nás před domem, kam však není vidět, protože je krytý vysokým živým plotem.

Před naším domem

Vpředu vidíte kapradinové houští, které pěstovala babička, u levého okraje trčí živý plot. Kvůli kapradinám jsem dostal každou chvíli vynadáno, protože babička tvrdila, že jsem jí je zválel a polámal. Vždycky jsem v tom byl nevinně, vždyť proč bych se v kapradí válel, žádnou zábavu v tom nevidím. Kdo skutečně babičce rostliny devastoval se nikdy nezjistilo.

Živý plot se musel vždycky na jaře a na podzim stříhat, a já pokaždé prosazoval, že jej ostříhám do tvaru cimbuří. Jenže mi to nikdy neprošlo, babička láteřila, že mě nůžkama na plot probodne, jestli se o to jenom pokusím. Ztrouchnivělý plot naproti není náš, ale sousedů.

Vchod do domu


To je vchod do našeho domu zepředu. Branka se v zimě nikdy nedala pořádně otevřít, protože země pod dlažbou promrzla, tím se roztáhla a nadzvedla dlaždice. Když jsem se před domem osmělil, vydal jsem se se stativem do nočních ulic, raději ale tam, kde lidi v noci moc nechodí. 

Purkyňova ulice

Křižovatka Purkyňovy (od aparátu dopředu) a Slovanské ulice. Kdybyste na křižovatce zahnuli doprava, po zhruba dvou stech metrech byste přišli k našemu domu. Ale zvonili byste marně, teď už bydlíme jinde. Vlevo za plotem, jak trčí stromy, je nemocnice. Když jsem byl hodně malý, tak v zimě pro auta uzavřeli celou Purkyňovu ulici a jezdilo se po ní na sáňkách. Později se od toho ale upustilo, proč, to nevím. Kdybyste šli pořád dolů, došli byste ke stadiónu a kdybyste se vydali doleva, po nějaká době byste spadli do rybníka Bocheta. Rybník Bocheta je význačný tím, že se na všech mapách vyskytuje pod názvem Pocheta, nikdo z místních mu však jinak než Bocheta neřekne. To je docela dobrý nápad, popisovat to, co byste třebas mohli na fotce vidět, kdyby ji dělal kloudný fotograf, že?

Ulička u stadiónu

Ulička u stadiónu, stadión je vlevo za oprýskaným plechovým plotem.

Cesta kolem pivovaru

A to je cesta kolem pivovaru. Bývalého, dnes už se tam pivo nevaří. Sklepy pivovaru se dost dlouho používaly na pěstování žampiónů, ale jestli to tak je ještě dnes, nevím. Pivovar je vpravo za plotem a za pivovarem je už známý rybník Bocheta. Bochetu nezaložili kvůli rybám, ale právě kvůli pivovaru, který potřeboval hromady ledu. Když Bocheta v zimě zamrzla, nalámali si ledu na celý rok do zásoby. Nacpali jej do sklepa a vydržel až do další zimy. Později potřebovali ledu stále víc a víc, Bocheta už nestačila, proto se na podzim zatopovaly louky okolo Bochety, aby ledu bylo moc. Na zamrzlých loukách bruslil můj táta, a každou chvíli se propadl do vody, jelikož ho vůbec nebavilo bruslit tam, kde byl led silný, ale výhradně na ledu slabém, který se pod bruslemi prohýbal a příjemně křupal. Prý tomu říkali "jezdit na kožu" a já to sem píšu kromě jiného proto, jelikož jsem si to vyslechl od táty asi tak stokrát, tak ať si též užijete.

Cesta kolem klubu

Novým Jičínem protéká řeka Jičínka, podél níž vedou pěšiny a stezky. Když jsem fotil tuhle, přepadl mne jednak déšť a jednak lidi, co šli ze Žilinské hospody "U mola". Déšť by tak nevadil, alespoň se cesta pěkně leskne, ale ožralce stativ nevídaně zaujal, nakupili se kolem něj a nejmíň čtvrt hodiny otravně klábosili, než zas odtáhli. Žilina je městská část Nového Jičína, a došli byste do ní právě touto cestičkou, stačilo by jít asi kilometr pořád rovně. Právě v Žilině dnes bydlíme, ale nezvoňte u nás, nemáme to rádi, a táta by na vás mohl poštvat psa, až si opatří nového.

Cesta kolem Jičínky

Se stativem plížil jsem se dál kolem řeky a další opilce už nepotkal.

Cesta kolem klubu

Nový Jičín není velké město, stačí jít kterýmkoli směrem čtvrt hodiny a jste v poli. Tam je tma, jen v dálce pod kopcem Svincem svítí lampa u samoty.

Úterý 7Magie železničních přejezdů
Magie železničního přejezdu. Touto fotkou také začínám plnit slib, že web zavalím hromadami starých fotografií, které jsem si přivezl z domu. Původně je ta věc černovílá, ale skener ji bůhvíproč posunul do oranžova. Nakonec jsem to tak nechal.

V Tatrách řádí laviny, proto vzhůru tam! Předběžně to vypadá, že se po hřebeni Západních Tater budeme potácet od středy příštího týdne, a tak pokud máte o tento drasticky nebezpečný podnik také zájem, rychle mi napište, ať se domluvíme. Na zimní přechod Západních Tater musíte mít mačky a návleky na boty, samozřejmě patřičné oblečení a hodil by se i cepín, tak s tím počítejte.

Dopoledne se kompiloval program, což trvá skoro tři hodiny, a tak jsem popadl fotoaparát a vydal se do lesa, fotit motivy, neboť je mi potřeba motivů nových. Teď je všude sníh, a to se zrovna hodí, protože akvarelový malíř sníh kreslit nemusí, ten nahradí bělost papíru, a tak člověk při malování zimních scenérií ušetří práci i barvu. V křoví jsem si roztrhl bundu, trčící větev mi skoro vypíchla oko a nakonec jsem se skoulel ze svahu, protože pěšina byla strmá a samý led, ale i přes tato protivenství jsem pár motivů ulovil. Samé křoví, zasněžená pole a cesty.

Už se mi o motivech i zdává, třebas dnes ráno v polospánku jsem vymyslel, že namaluju železniční trať. Krásný podlouhlý obraz. Nemám rád unylé formáty 3:4, obraz by měl být nudlózní, ať už na výšku nebo na šířku. Nebo pak už úplný čtverec. Tedy zespodu trochu pole, pak násep, na něm železniční trať. Tu vlastně budou zastupovat jenom sloupy a dráty, protože to bude trať moderní, elektrifikovaná. U levého nebo pravého okraje železniční domek a úplně na kraji přejezd, cesta vede ven z obrazu. Nad vším nebe. Tak jsem si to ve spánku vymyslel, a moc se mi to líbilo, jenže vzápětí na mne něco skočilo a počalo mě to drtivými údery zpracovávat a vřeštět jak pominuté. Pandořino ranní přepadení.

Železniční přejezdy kdesi daleko, vzdálené od nejbližších sídel, ztracené mezi poli nebo lesem, mi přijdou přímo magické. Třebas si je najdete na mapě, nebo jste je viděli když jste tamtudy jeli vlakem nebo vám o nich někdo řekl, ale stejně vám přijdou jako cosi neskutečného. Vy sedíte doma v teple a on tam kdesi v dálavách přejezd. Tomu se až věřit nechce, že? A pak tam jedete, nebo jdete pěšky, dlouho a dlouho a nakonec opravdu, je tam. To je, co!? Pak se vrátíte domů, zase sedíte nebo ležíte, vy jste tady a přejezd, ha, pořád tam je! A zase se vám zdá úplně neskutečný. To je magie železničních přejezdů.

Jsou však nejen magické pocity, jsou i pocity zuřivosti. Třebas když mi při vaření praskne párek, to bych se vzteky pominul, tož abych se zas nerozčílil, nechám psaní a jdu ho sníst.

Pondělí 6Krize identitní 

*Našel se pošuk, vlastně pošukyně, která si chce obrázek z pátku vytisknout. Kdo chce kam… Dal jsem tedy na web dvě verze podstatně větší, pro tisk vhodnější. První má 2861 x 1826 pixelů a něco pod půl mega, druhá 5384 x 3766 pixelů (odpovídá originálu v 600 dpi) a asi 1,2 MB. Druhá, větší verze není navlas stejná jako původní obrázek, první ano. Pokud to vážně někdo vytiskne, budu rád, když mi pak napíše, na čem to dělal a jak to dopadlo.

Včera jsem zíral na Měsíc. Je pár dnů po novu, tudíž je osvětlený jenom úzký srpek. Co je ale zajímavé, neosvětlená část září mnohem víc než obvykle. Říká se tomu, pokud vím, "popelavý svit" a zpravidla není nijak výrazný. Přemítám, že by to mohlo být sněhem, který teď v zimě zvyšuje odrazivost zemského povrchu, ale jistý si nejsem.

Přepadla mne krize, a to krize identity, ačkoli zas ne moc. Tomáš Garrigue Masaryk by řekl "krize identitní", aby se mu to rýmovalo s "ideály humanitními", což je kniha, kterou sepsal. Já ji sice nečetl, ale podle všeho je to něco jako Mein Kampf, leč od Masaryka. Pak mě ještě něco napadlo, avšak to sem nenapíšu, protože je to laciný záchodový humor, který sem nepatří, neboť je záhodno úroveň mých stránek pozvednout, anžto poslední dobou povážlivě klesla, a tomu hajzlfóry dobře neposlouží. Za účelem pozvedávání se právě budu často odvolávat na díla klasiků, neboť to vypadá dobře a dneska navíc ukazovali TGM v televizi, měl fousy a já mám fousy taky, avšak oholím se, protože se mi v nich usazují drobky a titěrný hmyz.

Tedy krize identitní. Od začátku, co jsem se poprvé dostal do styku s internetem, jsem mu podvědomě nedůvěřoval, protože nikdy nevíte, kdo vás poslouchá. Časem jsem se v tom ještě utvrdil, protože se ukázalo, že člověka odposlouchávají dočista všichni, američani, rusové, izraelci a kdyby věděla co je to internet, jistě i zdejší vláda by jej šmírovala. Všude stojí veliké antény, rozličné Echelony a další satelity, na okno jsou permanentně zaměřené laserové mikrofony, ve stěnách navrtané díry pro kamery a jednou, když jsem šel z obchodu s rohlíky, přepadlo mne UFO, omámilo, do hlavy mi zasadilo mikročip a jeden rohlík snědlo. Člověk nemůže věřit nikomu a ničemu, ani sám sobě, protože tajemné signály ještírků jej ovládají dnem i nocí a nutí jej myslet tak, jak by sám o sobě nikdy nemyslel, čehož důkazem jest, že když se snažíte přemýšlet tak, jak byste nikdy nemysleli, tak se vám to nepovede. Člověk není nikdy dost paranoidní.

Proto jsem také v žádném případě na internetu neuváděl své skutečné jméno, ale vystupoval pod různými pseudonymy, abych špionům jejich rejdy co nejvíce zkomplikoval. Třebas Howadoor, tak se nejmenuji, to je jenom přezdívka. Netušili, co? Tak vidíte! Kromě vymyšlených pseudonymů půjčuji si občas i jména svých vzdálenějších známých (ahoj, Ondro!), což mi přijde obzvláště rafinované. Jenže někdy už se do všech těch aliasů zamotávám, a tak se dokonce stalo, že jsem v jedné internetové diskuzi vášnivě polemizoval pod různými jmény sám se sebou, a trvalo dost dlouho, než jsem si toho všiml. To je právě ona krize identitní, která mne dnes přepadla ve formě serveru Totem. Na Totem jsem se přihlásil jménem Minerva (ani má fantazie není bezbřehá), což vcelku fungovalo. Všiml jsem si sice, že mne někteří lidé považují za osobu ženského pohlaví, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, vlastně je to dobře, neboť je to další úroveň maskování. Ale ouha, chyba lávky a padla kosa na kámen, při prohlížení Totemu se cosi splašilo v hlavě jedné mládežnici, a umanula si, že se s Minervou seznámí, setká a co pak, to se neodvažuji domýšlet. Napsala jí mail, tedy vlastně mně, Howadoorovi, co není Howadoor, ale to ona nevěděla, když si myslela, že Howadoor je Minerva, vlastně ne, já jsem Howadoor, Howadoor je Minerva, ale ona si myslela že ne, že Minerva je Minerva, a my jsme všichni Gogo. Nedejbože ještě do toho zatáhnout opravdovou Minervu. Já jí odpověděl, že to asi nepůjde, že si brousí jazyk marně, že Minerva neexistuje, že to byla jenom přezdívka, a myslel jsem si, že se věc vyřešila, avšak to jsem se spletl, protože rozvášněná dívčina si zkonstruovala hypotézu, že Howadoor je Minervin přítel, který s ní sdílí přinejmenším mailovou adresu a puzen žárlivostí snaží se zabránit jejich setkání, a ustavičně mne bombarduje maily plnými výhrůžek a nejapných sexistických výpadů, už mi to leze krkem a mám toho dost a proto sem píšu, ať už je jednou jasné, Minerva z Totemu i Howadoor jsem já, a jestli mne budete ještě chvíli dráždit, tak si založím adresu minerva@seznam.cz, domluvím schůzku a pak teprve uvidíte, co taková rozběsněná skoro metráková Minerva dokáže.

Neděle 5Mistr znovu na scéně

Včera jsem si chtěl vyhodit z kopýtka, když mi spadl tak velký kámen ze srdce, i zapnul jsem si večer televizi, že se podívám na pořad Síto. On sice není nic moc, ale aspoň něco a zrovna jsem na něj měl tu správnou náladu, shovívavou a smířenou. Avšak co nevidím! Nevidím třebas nadívaný ananas, ani hurisku, která by mne ovívala palmovým vějířem nevidím, též hrocha s kukačkovými hodinami na zobáku nevidím. Lepší bude asi zvolat "Co to vidím!".

Normálně, jen tak, bez skrupulí, klíďo píďo se zničehonic a bez varování drápe na obrazovku známý ksicht. Ludvík Vaculík! A hned je ho plná televize, v mžiku knihu tasí a už čte, ani se nezačervená. Co se to děje?!

Z teletextu se dozvídám, že překvápko se jmenuje "Ilustrované fejetony Ludvíka Vaculíka", což znamená, že toho bude asi víc. Na svět to přivedl Culdův soudruh Břetislav Rychlík, z čehož je patrné, kam tydlencty kamarádšofty vedou, ruka ruku myje, říkejte nám mafie. Ale věc trvá jen deset minut, tož to se snést dá.

Ludvík Vaculík otvírá svůj fejeton objevnou sylogistickou premisou, že o literaturu se zajímá jen ten, kdo se zajímá o literaturu. "To by němý neřek', kdybys mu hubu rozbil", říkávala moje babička. V následujícím extempore, proloženém divokými záběry splašeného kameramana na cokoli, co zrovna bylo po ruce, dílem vyvozuje, že se to dalo čekat a dílem, že je to hrůza. Ale co, kdokoli, kdo přečetl alespoň tři Mistrovy fejetony, se buď s jeho neortodoxní logikou smířil nebo se stejně nedívá. Ostatně Ludvíčkův hlas je bez ironie příjemný a stejně už to končí.

V Sítu se sešlo několik odborníků na architekturu, smířlivý bezkonfliktní průhledný moderátor jim předhazuje názvy staveb, o kterých nikdo mimo Prahu v životě neslyšel a jejichž obrázky by televizi přišly příliš draho, a odborníci vždy řeknou, jestli se jim líbí nebo nelíbí. Vadí - nevadí, ano - ne, šest ran do klobouku. Před koncem to vypínám. Zlatý Vaculík.

Sobota 4Zachráněn

"Sláva, sláva, slávička!", povykuje občas v posledních dnech Pandora. Když to slyším, pobíhá mi hnusem mráz po zádech. Kam ona na tyhle obludnosti chodí? Vždyť se jí snažíme naučit mluvit spisovně, hlavně já, ani pražsky ani brněnsky, žádné "-ej" a "-ý" a podobné zvířeckosti. I slovo "šalina" jsme před ní zatajili, a když se jí nějaká podvratná mamina na písku ptá, jestli jela "šalinkou", zírá na ni Pandora jak puk a pak znechuceně řekne: "Ne, tramvají.". Ondyno zas prodavačka v obchodě: "Kde máš maminku, je doma s bráchem nebo se švícou?". Poprávu se jí nedostalo nežli hrdého mlčení. A teď "slávička" zničehonic vyhřezne.

Tak to má být!

Ačkoli dnes se to právě hodí, jelikož, jak sami vidíte, na pochcaném papírku je jen jeden proužek a to značí, že žádného dalšího haranta Blable nevrhne, tedy raduji se, plesám a jásám, skáču radostí a možná se i ožeru. Ale ne, to ne, neožeru, člověk se alkoholem intoxikuje, ztratí zábrany, udělá se mu myšlenka a pak zas aby trnul, co se na papírkách objeví.

Pátek 3Během plavby piju rum

Jen takový experimentUž to začíná, už je to tady! Ty mé paskvily, co jim říkám "akvarely", aby to alespoň dobře znělo, se mi začínají líbit. Samozřejmě ne všechny, to ne, ale některé ano. Dokonce jsem si dnes v OBI koupil rámeček, strčil jeden starší výplod do něj a přivrtal ke zdi. Nádhera.

To vlevo je jenom experiment, zkoušel jsem, jestli se v Corelu nedá z malůvky silně pofidérní vyrobit něco lepšejšího. Podle výsledku bych řekl, že ano, ale je to věc názoru.

Vlastně houby nádhera, obrázek v rámečku je sice hezký, ale rámeček je potvorstvo proklaté! Leskne se jak psí kulky, což říkává můj vulgární táta, nicméně v tomto případě je to přiléhavé přirovnání. Oni tam měli ještě jakési "antireflexní sklo", ale jednak lidem z OBI nevěřím ani dobrý den, natož antireflexní sklo, jednak protiodrazový rámeček neměli v té velikosti, v jaké jsem potřeboval. Co se dá dělat, dal jsem obraz na chodbu, je tam míň světla a tudíž i méně reflexů.

Vypátral jsem brněnskou firmu, která vyrábí z digitálních předloh, například ze souboru na disku, fotografie. Umí i rozměr 30x45, takže by mi mohli ta hovadstva z Corelu i vytisknout. Postupně jimi zaplním celý byt, což Pandoře navždy deformuje estetické cítění a návštěvám se budu moci chlubit samými originály. Obrázky ještě podepíšu několika různými jmény, aby nebylo zřejmé, že pachatelem jsem jen já. Blable navrhuje navíc nenápadně na rámeček nalepit "zapomenutou" cenovku s horentním obnosem, a to se mi zdá také myšlenka docela dobrá. Jenom jednu vadu vidím, nechodí k nám totiž vůbec žádné návštěvy.

Chocho se megalomansky nafukuje a tvrdí, že prý o africkém dobrodružství nesepíše jen nějaký nicotný cestopis na své stránky či neprůbojný článek do časopisu, prý spáchá hned celou knihu. Údajně dokonce sehnal nakladatele odněkud z Olomouce, který je dost nepříčetný na to, aby mu tu knihu otiskl. Neuvěřitelné.

Neuvěřitelné, ale výhodné, protože knihu by měl někdo ilustrovat a kdo jiný by měl Chochovo dílo vybavit obrázky, než já? Kdokoli.

Čtvrtek 2Březí

Už zase kostel svatého Mikuláše v Žilině u Nového JičínaNo jo, zase kostel v Žilině, to teď bude furt.

Hrozné díry v silnicích teď jsou, třebas mezi Lipníkem nad Bečvou a Příborem je silnice samá jáma. A to se udělalo až teď, v posledních týdnech. Táta tvrdí, že je to mrazy, prý se do silnice dostane menší prasklinou voda, a ta když pak zmrzne, silnici roztrhá. Jakmile se trochu oteplí, projíždějící auta a hlavně kamióny rozpraskaný asfalt vymetou a díra je na světě. Jedna vedle druhé to tam je, jet tam na kole, určitě si rozbiju hubu. Ale já zpátky do Brna na kole nepojedu, nechám protentokrát bicykl doma a zastavím se pro něj až někdy později.

Vůbec je silnice mezi Přerovem a Ostravou hrozná. Teď sice udělali alespoň z Přerova do Lipníku novou cestu, ale dál je to otřes. Vyjeté koleje, žádná krajnice, teď samá díra (ale ony tam byly i předtím), v každou denní dobu auto za autem, kamión za kamiónem a z toho ještě ke všemu velké procento Poláků, což jsou úděsná hovada. Kdyby vám měl Polák na silnici uhnout, považoval by to za osobní potupu a urážku své cti.

Staví se tam dálnice. Tedy staví… postavili ji do Lipníku a teď se staví hlavně hubou. Jsou kolem toho pořád jakési machinace. Sám nevím, jestli je to dobrá věc nebo ne, dálnice. Že je to ohavná rána do tváře krajiny, to je jisté, na druhou stranu ty hromady mrtvol na "cestě smrti" mezi Novým Jičínem a Příborem také nejsou nic moc. Asi by člověk musel vidět statistiky, kdo všecko po stávající cestě jezdí. Třebas by se ukázalo, že velký díl provozu dělají polské kamióny a z těch nemáme nic, leda zničenou cestu, tak by se jim to zatrhlo a hned by jezdilo míň aut. Ale třebas by se to také neukázalo nebo je také možné, že i z polských kamiónů kyne nějaký prospěch, nevím. Co vím ale jistě je, že do Brna pojedu raději přes Kroměříž, je to sice dál, ale lepší cesta.

Blable je jakási divná. Je jí už několik dnů špatně od žaludku a vadí jí kdejaký pach. Sice nic neříká, ale začínám mít podezření, jestli už zase není březí. Proboha, ještě to by scházelo! Zkusím se jí opatrně zeptat.

Šmarjá, to by byl průšvih! Hrůza pomyslet. Jedině se jménem by to bylo snadné, Viktorie by se to jmenovalo. Ale jinak… fujtajxl, mám strach.

Chocho je zpátky z Afriky. Slibuje sice slavný cestopis, ale to se načekáme, myslím si já. Proto jsem mu poslal dávku nesmírně chytrých dotazů, a bude rozhovor pro mé stránky.

Ahá! A je vymalováno. Šel jsem za Blablí, obezřetně vyzvídal a co jsem se dozvěděl?

"Hm", přemýšlivě praví Blable, "já ti sama nevím, ale vážně se zdá, že už jsem zas těhotná. Blbé, co?"

To bych řekl.

Středa 1Nosob

Účtenka za brašny a nosiče na kolaO slepičí krok či jak to s těmi pranostikami je. Koukám, že uprostřed obýváku leží na zemi jakýsi papírek, tak ho zvednu, rozbalím a nevěřícně zírám. Účtenka za brašny a nosiče na kola, které jsme kdysi s Blablí kupovali. Válí se v obýváku na podlaze od roku 1995. Tak takhle to u nás vypadá.

Na Nový rok si lidé stanovují různá předsevzetí, že se polepší a chlastat už tolik nebudou, ani smilnit s děvkami, naopak budou studovat, sportovat a nebudou otylí více. Já si však žádné předsevzetí nedávám, neboť mne nic nenapadlo. Ani skrz web nemám žádnou ideu, snad že sem budu psát méně a méně, až se to celé vytratí nepozorovaně úplně a bude pokoj. Uvidí se.

To, co teď budu vyprávět, není vůbec žádná vymyšlenost, naopak je to pravda pravdoucí, ačkoli se to nezdá. Blable vám to kdykoli dosvědčí.

Existovala - dost možná stále existuje - ostravská cestovní kancelář jménem Turistika a hory, a ta cestovní kancelář pořádala rozličné zájezdy. I já s nimi několikrát jel, a vcelku to ušlo, přesněji bylo to strašné, ale ne strašnější než s jinými cestovkami. O to ale nejde, jde o to, že CK Turistika hory pořádala každý rok v únoru setkání v Frenštátě pod Radhoštěm, na které se měli sjet cestovatelé zdaleka zširoka a pak tam pozorně sledovat různé přednášky jiných cestovatelů, co někde byli a vyfotili tam diapozitivy a ty diapozitivy pak promítali na zeď a vtipně k tomu hovořili. Nakonec byl veliký bál, ale protože to už byla absolutní trotlovina, tak na ten jsme s Blablí nešli, my přijeli jen na promítání. Celkem vzato nic zvláštního, ale pak přišel chlap, který sliboval proslov o své cestě po Sibiři a ten to rozštíp.

Náměstí v Novém JičíněZpočátku jsem si myslel, že je to nějaký zvláštní vtip, po jisté době jsem si to ale myslet přestal, protože to bylo vskutku zvláštní a nevídané. Ten člověk totiž mluvil sice docela rozumně a zajímavě, ale před každé druhé slovo vkládal slabiku "no" a před každé třetí "že". Já vím, zní to nepravděpodobně, taky jsem nevěřil vlastním uším. Třebas místo "sob" zcela pravidelně řekl "nosob", místo "stan" "nostan", místo "sněžilo" "žesněžilo".

"A žeprotože nosněžilo tak žejsme noráno ženevylezli z nostanů a ženešli lovit nosoby, žeale místo notoho…", vykládal chlap.

Po hodinové přednášce jsme byli úplně zblblí, Blable se mne dokonce šeptem ptala, jestli "nosob" není nějaký zvláštní druh soba. Později chlapík přišel s prapodivným vysvětlením, prý má jakousi nervovou poruchu, a proto mluví "poněkud zvláštně", v každém případě dojem zanechal nesmazatelný. Jednak kdykoli o něm někdo mluvil, neřekl mu jinak než "Nosob", jednak kdo s tím člověkem jen pár minut rozprávěl, zapamatoval si jej na celý život. Od té doby už jsem potkal několik lidí, kterých se stačilo zeptat "a neznáte náhodou Nosoba?" a po krátké chvíli se jim rozzářila tvář: "Nosoba? Žejasně noznám!".

Už je to víc než pět let a Blable si stále občas brouká "Mám malý nostan - mně na ženohy notáhne - snad ze všech nostran".

*K vánocům jsem dostal od Blable akvarelové pastelky. Vypadají úplně jako normální, jenom jsou o něco málo dražší a jsou akvarelové. Jejich akvarelovost vězí v tom, že když se jimi něco namaluje, tak se pak může vzít štětec, namočit do vody a rozmydlit obrázek po papíru, tedy vzal jsem své nové pastelky, namaloval jimi něco, co by mělo být náměstím v Novém Jičíně a pak to rozmydlil. Nic moc, řekl bych.

Zkusil jsem i téma "Kostel u splavu". Ono je to u splavu, to jsem zapomněl zdůraznit, je to kostel svatého Mikuláše tady v Novém Jičíně - Žilině, kousek od nás.

Pořád ještě nemám ani nové rukavice, ani lopatu na sníh, a to se do Tater má vyrazit už hodně brzy, asi 19. ledna.

Na physics.muni.cz/~lazar jsem našel mapu Turecka a pár zpráv z cest. A na home.tiscali.cz/~cz266848/cesty/ztatry.html dal Franta krátký popis naší podzimní cesty do Západních Tater.

Možná, že z Pandory bude také něco jako "Nosob", říká totiž důsledně "vovečka", "vobluda" a "voslintat". Nemůžeme ji to odnaučit, čert ví, kde to zas sebrala.

Ráno jsem se vplížil do spíže, a hledám, jestli se třebas od včerejší žranice nedochoval jeden nebo dva chlebíčky. Vlastně jsem se zapomněl zmínit, o žranici. Kromě televizních sraček k Silvestru mých rodičů patří i stoly zasypané ohromnými horami jídla, které je naprosto vyloučeno sníst, i kdyby se člověk nacpával celý den až k prasknutí, mísy plné chlebíčků, čabajek, smradlavých sýrů, vše důkladně polité tou nejmastnější majonézou, jaká je jen k dostání, myriády mističek s mandlemi, tyčinkami, buráky a vším tím svinstvem, ketré nikdo nejí, talířky se zákusky a další podnosy s cukrovím, na které se už od vánoc nemůže nikdo ani podívat. Hnus autobus. Ještě bych to chápal, kdyby snad máma prodělala koncentrák nebo dobu hladomoru nebo kdyby jí celé dětství krmili suchým chlebem a jen v neděli měla syrovou řípu, ale nic z toho není pravda. Těžko říct, kde k oné bizarní duševní poruše přišla, ale není šťastná, dokud si neudělá v obýváku výstavku všech možných i nemožných jídel.

Vlezu tedy do spíže a opravdu, hned celá mísa chlebíčků zůstala zachována. Kousnu do jednoho, brrr, to je ale něco odporného, fujtajxl. Přesolený chlebíček, zimní lahůdka lesní zvěře.

Mohl bych si předsevezmout, že budu na web psát víc rozličných závažných úvah, kterých mám kolikrát plnou hlavu, a méně hloupých příhod. To bych mohl. Mohl, ale nepředsevezmu.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/