* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Listopad 2003

Neděle 30Nic

Skříňka s květináčem a pohovka. Pohovka je to vpravo.

Je neděle, skoro nic nedělám, jenom obrázek jsem namaloval, takový škaredý. Vlevo je chlupaté razítko a vpravo motorový člun.

Sobota 29Ale jo

Až tak zlé to se mnou zase nebude - dnes 135 kilo.

Pátek 28Mapa Khumbu

Kdo chce jet jet do Khumbu, může si stáhnout právě naskenovanou mapu. A kdo nechce dělá dobře, to je můj člověk.

Čtvrtek 27Listopadový meloun
Mapa vesmíru. Elektrický mikrogenerátor. Nejvyšší a nejnižší noty ve vesmíru. Mikrozrcadla vyrobená jako mikroorigami. Zrychlení narušuje kvantovou teleportaci. Podrobnější studium slizu. Výsledky průzkumu sondy Voyager 1. Seznam přednostních vědeckých zařízení. Hlubší studium vibrací atomů. Shluky atomů galia. Kapalná zeď v zařízení jaderné fúze. Spiny elektronů mohou působit na spiny jader.
 

Physics News Update

"Ano, jistě, jídlo pro myšku, máme několik druhů, hned vám je ukážu", může se prodavačka v krámku ochotou přetrhnout.

"Nic mi neukazujte, šmarjá. Dejte mi to, co máte v ruce. Ona není náročná, vždyť je to jen myš."

"Jak myslíte, ale kdybyste přece chtěl... nechtěl, vidím to, nechtěl. Takže osmnáct korun za jídlo pro nenáročnou myšku. Ještě něco? Piliny? Máme tady tři různé... aha, tak vlastně nic, jedny piliny, to máme osmnáct a dvacet, třicet osm korun."

Myš náročná není, avšak jsou lidé, co jim nic není recht.

"Poslyš, ochutnej ten meloun", povídá mi doma Blable, "nezdá se ti divný? Takový lehce nahnusnělý?"

"Kdepak nahnusnělý, ten je nadobro hnusný. Fuj. Kdes ho vzala?"

"V obchodě přece. Vypadá normálně, ale jíst se nedá. To jsou ale darebáci. Já dám za meloun sto čtyřicet korun a on se nedá jíst."

Ha! Sto čtyřicet korun utratí za meloun! Daremná rozhazovačná žena. Že se meloun zkazí se stát může, ale taková rozežranost? Láteřím.

"Kdo to kdy viděl kupovat meloun v listopadu? Copak jablka už nejsou pro zpanštělou Blabli dost dobrá? Jo tak pro děti, tak to se na to podívejme, takhle je rozmazlovat, fakany nezvedené. Melounama se nacpávat, v zimě v létě, ať to stojí co to stojí. Kilo masa mohlo za meloun být! V zimě se vždycky jedly pomeranče, když byly, já ti ukážu melouny, hned teď si sbalíš tu zkaženinu, pomažeš s ní do krámu a oni ti vrátí peníze. Tady máš kudlu a kdyby měl prodavač pochybnosti, tak ať si kousek toho svinstva ukrojí a ochutná. Bez peněz se nevracej. A jestli ještě jednou koupíš meloun v listopadu, tak...!"

Hrozného něco. A pak vám řeknou, že když se vám to nelíbí, máte si přepnout na jiný kanál.

"Kdyby se přece zpěčoval, kšeftař strupatá, tak mu řekni, že přijdu za dvacet minut já, ať si mezitím vyhledá číslo na první pomoc!", volám ještě za Blablí. To já se tak rád vytahuji, ale ve skutečnosti bych mouše neublížil. Hehe, jenže on tomu málokdo věří, když mě vidí vzteklého s tyčí v ruce.

Já si přepnu, což o to, já se dokonce dívat vůbec nemusím, a taky se nedívám, jenže co je mi to platné? Nenarvou hovadstva do hlavy mně, narvou je tam Blabli, a když zpacifikuji i ji, zblbnou mi Pandu a Mínu. I bratříčka jim zblbnou. Kdo potřebuje meloun v listopadu? Přece se kvůli nim nezavřu i s rodinou do sklepa. Nebo rodiče, třeba. Budou vánoce, nakoupí zas hromady blbostí, protože jim to ti parchanti řekli. Až začnu nadávat, budou se ještě divit. Co chci, vždyť takhle to dělají všichni, oni to povídali!

Vlastně říkají jen část, chybí "...a když se ti to ani tak nelíbí, chcípni".

Kteří oni? Ále, to je nadlouho. Kdybych měl pušku, napsal bych "dívejte se kam střílím". Nemám pušku. Jéžišku, já chci samopal. Blable už se vrací.

"Tak co?"

"Nic, co by, chlap si vzal meloun a vrátil mi peníze. Bez řečí."

No tak.

Středa 26Na odpis

Nepál: Řetězec restaurací zahajuje momofest

Momo, recept uvidíte, když si klikneteKáthmándú, 23. listopadu - Řetězec restaurací Bakery Café včera zahájil pátý ročník momofestivalu ve svém podniku v Baneshworu.

K ochutnání bude osmnáct exotických, vpravdě delikátních náplní a několik druhů momo omáček. Jako obvykle je však nejpopulárnější momo s náplní z kuřecího a skopového masa, ačkoli si můžete pochutnat i na náplni mrkvové, špenátové, houbové či rybí. Shromážděné labužníky při jídle oblaží živým vystoupením několik umělců, například Pradhan Jamesa nebo Singh Sanjeev.

"Vrchní kuchař si za své výjimečné schoposti zaslouží řád," řekl Anunaya Pandey, spokojený zákazník. A soudíc z velkého počtu lidí, kteří si přišli pochutnat na tradičním nepálském jídle (momo je zhruba piroh s náplní) se zdá, že se organizátorům podaří překonat plánovaný cíl, jímž je 1200 zákazníků. Bakery Café, vyhledávané lidmi pro laciná a zdravá jídla, plánuje zahrnout některé z položek momofestivalu do pravidelného menu.

http://www.nepalnews.com.np/

Nasypete-li si do chřtánu řádné množství steroidních bobulí, zaplaví vaše tělo blahodárná vlna testosteronu. Avšak hloupý organismus neví o ušlechtilém kulturistickém sportu ani zbla a všemožně se snaží hormonu, na nějž není v takovém množství zvyklý, zbavit. Lumpárna! Vy za to dáváte dlouhé peníze a pitomé tělo pohrdá. Především organismus takřka zcela zastaví produkci vlastního testosteronu a pokud ani to nestačí a látky je stále mnoho, pokouší se ji zákeřně přeměnit na pohlavní hormony ženské, estrogeny, z čehož vám narostou bujné plavé vlasy a bujná chlupatá ňadra.

Po vysazení sportovních doplňků výživy se pak po jistou dobu potýkáte s akutním nedostatkem testosteronu, než tělo plně obnoví jeho vlastní produkci. Jak dlouho ona doba trvá moudré knihy přesně neříkají; snad den, snad týden, snad třicet sedm let. Jisté prý ale je, že vás čeká naprostý výpadek sexuálních funkcí, úbytek na váze a velký propad výkonnosti.

Poslední bobuli snědl jsem uprostřed minulého týdne a s obavami čekal, co bude.

Což o to, ta první věc by mi až tak nevadila, u mne jde o setrvalý stav. "Naprostý výpadek sexuálních funkcí" by klidně mohla být moje přezdívka. Ale o úbytek na váze valně nestojím a o propad výkonnosti? To určitě, přece nejsem na hlavu. Hrůza jen pomyslet.

Číhám, čekám, a bác ho, už je to tady! Horší, než jsem myslel. Pondělí - běh na šest kilometrů, tempem přímo plíživým, se zaťatými zuby. Úterý - ráno smrtelná únava, sotva lezu z postele, přitom jsem prospal deset hodin. V posilovně zkouším benč. 142? Pchá! Ani náhodou! 140? Bez šance. 130 kilo, víc ani o deko, a ještě tak tak. Propad o dvanáct kilo. A dnes - zas běh, zas šest kilometrů, ale už jsem je ani nedokázal uběhnout v kuse. Vylágrovaný motor jede na dva válce, do kopce netáhne, každého půl kilometru musím udělat přestávku. Jsem na odpis.

Z toho plyne poučení: Se steroidy je to jako se vším ve sportu. Hlavní je nepřestávat.

Úterý 25První Howadoorův ekumenický modlitební mlýnek zahajuje provoz

První Howadoorův ekumenický modlitební mlýnekKdybych měl opravdu vzbuzovat větší negativní reakce, musel bych nutně začít vyjadřovat nějaké názory. Chápu, že se dá těžko očekávat bouřlivé odsouzení cesty do Jeseníků. Jenže já žádné názory nemám a chuti vyjadřovat je ještě míň. Avšak zato mám svůj úžasný vynález!

Křesťanský, nebo snad lépe ekumenický modlitební mlýnek, jenž jsem objevil, vzbudil nečekaný ohlas: Joe, jak posléze uvidíte, se zajímá o filosofickou stránku věci, sestra se bojí, zda provozem mlýnku nebude narušeno soukromí a Egi nemá větrák.

Nejdříve k Egiho problému. Správná připomínka, nejenže každý nemá doma řádně veliký větrák, ale také ne všichni chtějí aby jim uprostřed pokoje celé hodiny rotovalo monstrum s přilepenými cáry papíru. Proto jsem se rozhodl nabídnout svůj vlastní modlitební mlýnek k pronájmu. Zákazník, chtivý modliteb, zašle na mou adresu dopis, v němž bude vložena zalepená obálka s žádostí, se kterou se chce obrátit k svému božstvu. Já modlitbu připevním na modlitební mlýnek a nechám jej po předplacenou dobu pracovat. Poté obálku sejmu a znehodnotím, takže soukromí žadatele o boží přízeň nebude nijak narušeno. Cenu za jednu hodinu modliteb stanovuji pro začátek na padesát korun, obnos přiložte do dopisu. Pokud se chcete přesvědčit, že s vaší modlitbou nebylo nijak manipulováno, na obálku napište zpáteční adresu a po odmodlení vám bude neotevřená vrácena.

Sestra, stará kriminálnice, se bojí, zda při případné policejní razii nebude policie schopna domoci se obsahu modliteb. Inu, především se domnívám, že šťáry v mé motorizované modlitebně nebudou na denním pořádku. Pravda je, že se těžko mohu v případě domovní prohlídky odvolávat na zpovědní tajemství, proto vám radím formulovat své modlitby spíše vágněji a nezabíhat do zbytečných detailů, použitelných později proti vám v případném soudním řízení. Konečně většina božstev je vševědoucích, proto stačí jen naznačit a bohové si detaily jistě sami domyslí.

Příkladně bude vhodnější namísto modlitby "Ach, pane bože, ať policajti nezjistí, že to auto v Drahotuších jsem ukradl já, Egi" zvolit obezřetnější formulaci "Milý bože, ať tamti, však ty víš kteří, nezjistí tamto, však ty víš co. Díky, já.". Na obálku také bude lépe v podobných případech zpáteční adresu nepsat, na samotnou účinnost modliteb stejně nemá žádný vliv.

O filosofickou stránku provozu elektrifikovaného modlícího systému se zajímal Joe. Dokonce měl zpočátku i jisté pochybnosti, ty jsem mu však hbitě vyvrátil a brzy, jak alespoň doufám, z něj bude jeden z prvních spokojených zákazníků.

Joe: Prý křesťanský modlitební mlýnek:-))) Jak jsi na to přišel?
Howadoor: Nevím, tak, se mi to udělalo. Boží vnuknutí.
Joe: Víš, proč v křesťanství nejsou tradicí modlitební mlýnky?
Howadoor: Nevím, vysvětli mi to. Ostatně to je dobře, že nejsou tradicí. Protože já mlýnky zavedu, vydělám na tom a ještě bude pokrok.
Joe: Protože je to pohanská pověrčivost, v modlitbě je tvoje srdce, osobní vztah s Bohem, prožitek lásky k našemu Pánu Ježíši Kristu.
Howadoor: V pořádku. A tu vroucí modlitbu napíšeš a budeš s ní točit. Heleďse, církev se snaží být ekumenickou, tak přestaň odsuzovat jiná vyznání, nebo tě papež veme berlou přes hlavu. V mlýnku nevidím žádnou překážku ve tvém prožitku lásky. Prostě své vřelé prosby sepíšeš a vrazíš do mého mlýnku, který s nimi bude po předplacený čas točit. Ono je vždycky lepší, když se věc řeší písemně, už třeba pro případ pozdějších reklamací.
Joe: Chtít, aby se za tebe modlil větrák je přece lenost, pokus zbavit se odpovědnosti. Jako by ti někdo zřídil skript, který by ti každé ráno poslal mail se vzkazem "přeji krásný den". Stejně by ti bylo jasný, že ti nic nepřeje, posílá ti to skript. Až by tě to začlo otravovat (to asi brzo), zavedl by sis filtr, který by taková "přání" mazal. Stejně Bůh ignoruje tvoje větrákové modlitby.
Howadoor: Hele, tak to ne. Ty nebudeš vykládat jeho nevyzpytatelné cesty. Co ty o tom můžeš vědět? Právě jsi zhřešil, kamaráde. A to si nejlépe odmodlíš pomocí mého patentního mlýnku.
Joe: Buddhisti jsou pomatenci, tvrdí, že jsou na bohu nezávislí, na duchách nezávislí a stejně se k nim modlej.
Howadoor: Já jsem tolerantní. My buddhisté jsem už takoví. Když démon, tak proč se nepomodlit, že? Škodí to někomu? Udělá se mlýnek a je to. To jenom vy papeženci musíte hned všechno napadat. Ale ani to mi nevadí. Klidně se můžeš modlit proti buddhistům, proti démonům, proti komu chceš, i na mém mlýnku, když zaplatíš.
Joe: Já jen konám dobro pro Tebe, ukazuji ti cestu k bohu, mám soucit se všemi bytostmi, i s takovým ztracencem jako jsi ty a za to budu odměněn v nebi. Ale samozřejmě to dělám z čisté lásky k tobě, určitě ne kvůli své spáse, to jen aby sis nemyslel.
Howadoor: Podívej, on takový bůh taky hned vidí, že si ho vážíš, když neváháš utrácet peníze za můj větrák. Ono jenom takové doprošování se, to by každý uměl, ale vypláznout pro boha prachy na dřevo, to už je důkaz jisté oddanosti, ne? Hmatatelný důkaz.
Joe: Jakýpak démon, není jiného boha než Hospodina a vše ostatní je rouhání. Dávej si pozor na jazyk.
Howadoor: Já ti to neberu, heleď, klidně mu napiš "Milý Hospodine", mně to fakt nevadí. Mi šlo o technickou a obchodní stránku věci.
Joe: Ale ne, ty jsi takový ten komerční buddhista, koupit si modlitební mlýnek, podprdelník, knížku korejských zpěvů, které se snažíš slabikovat, vodní dýmku, nebo ještě líp trávu, takových znám...
Howadoor: No a? Co s tím má mé přesvědčení? Můj mlýnek se točí ať už si já sám myslím cokoli. Démon není žádná vaše pochybná trojnásobně schizoidní Hospodýně. Démon je bytost zcela odlišná.
Joe: Prodávat šmejd pod záminkou toho, že se bude modlit za tebe, směšné.
Howadoor: To není žádný šmejd. Zaplať si hodinu točení, pošli modlitbu a já ti zaručuju, že hodinu budu modlitbou točit. To je jisté, vyprosil bych si nějaké narážky. Můj podnik je čistě reelní. Ani o sekundu míň jak hodinu. A jako první zákazník dostaneš bonus, pět minut navíc, ať nežeru.
Joe: Aha, narážíš na současné nepochopení trojjedinosti Boha. To je tak: Otec, Syn, Duch, co je na tom divného?
Howadoor: Divného? Nic. Mi to přijde normální. Ovšem je otázka, jestli bych ti modlitby k takovému bohu neměl vlastně účtovat třikrát.
Joe: OK, prodáváš hračku, nic víc. Ale vadí mi, že oblbuješ lidi tím, že se za ně bude větrák modlit. Nebude, to jsem ti popsal na začátku. Proč jim neřekneš, jak to je? Popsaný větrák se točí, naval prachy. Nic víc, nic míň. To by ti nikdo nekupoval popsaný větrák, co?
Howadoor: Tak? A když si koupíš růženec, to je co? Jakési korálky na provázku. Nebo pojídáš oplatky v kostele, přitom dost nechutné, s tatrankou se nedají srovnat. Důležité je jak se ty sám k věci postavíš. Když jsi nevěřící pes, tak se samozřejmě tvůj větrák modlit nebude. Ďaure. Ale pro tebe já taky žádné zboží nemám! Můj mlýnek je pro věřící.
Joe: O tom to je, mlýnek se točí, ale nic víc. Ty si myslíš cokoliv. Modlitba je o tom, že si nemáš co myslet cokoliv. Pěkně pokorně přijít k Bohu, poděkovat za den krásného života, vyzpovídat se ze svých hříchů, poprosit o něco ne pro sebe, ale pro Jeho větší slávu.
Howadoor: Pro jeho větší slávu se točí větrák. Pardon, mlýnek. Já jsem jen provozovatel!
Joe: Růženec sem netahej, to je modlitební pomůcka pro katolíky.
Howadoor: A tohle je co? Modlitební pomůcka pro katolíky. Trochu modernizovaná. Nežijeme ve středověku. Jo jo, teď jsi mi přihrál dobrý slogan. Náš mlýnek - moderní verze vašeho růžence. Nebo něco na ten způsob.
Joe: Poslední večeře, to je jen symbol příslušnosti ke společenství. Pravda, u katolíků to má jiný význam. Věřit, že se větrák modlí je směšné.
Howadoor: Ale vždyť ty se mnou souhlasíš! Vidíš! Symbol! A můj mlýnek je vlastně taky symbol, musíš jej chápat symbolicky.
Joe: Symbol čeho?
Howadoor: Symbol čehokoli. To je věcí zákazníka. Já mu do jeho vyznání nemluvím. Zaplatil sis, tak máš symbol.
Joe: Stejně směšné, jako nosit na krku křížek a myslet si, že jsi křesťan.
Howadoor: A vůbec, ty si zase tak moc jistý, že se větrák nemodlí, nejsi, viď? Úplně to z tebe táhne.
Joe: To se s tebou klidně vsadím.
Howadoor: Vsaďme se, když ukážeš, že se mlýnek nemodlí,  máš den modlení na mlýnku zdarma. Vždyť co, já nechci žádné horentní sumy. Prostě když se větrák nemodlí, tak jsi utratil pár korun v dobré víře a podpořil jednoho nemajetného zenbuddhistu. Ale když se modlí, a to nikdo vyvrátit nemůže, jó, chlapče, tak potom to máš dobrý! To jsi udělal kauf.
Joe: Ale co když se nemodlí? Jak je jistý, že to funguje? Zahrávat si s pověrčivostí není žádná sranda. Já bych to rozhodně neriskoval.
Howadoor: Jistotu nosíš v srdci. Jistota, že se mlýnek modlí, je věcí tvého přesvědčení. Jak silná je tvá víra, tak jisté je, že se větrák modlí. Jak moc boha miluješ, tak moc se bude větrák modlit. Víra i hory přenáší. Neptej se mne, ptej se svého srdce.
Joe: Ufff.

A nyní, když jsou i poslední námitky přesvědčivě vyvráceny, už nic nestojí provozu Prvního Howadoorova ekumenického modlitebního mlýnku v cestě. Pište modlitby, do obálky vložte, poplatek přiložte a bohové vám budou nakloněni.

Pondělí 24Já vám dám zodpovědnost!

 

Trautenberk: "Anče, Kubo, hajnej, všichni sem! A rychle. Rozhod' jsem se, že budu žít s Krakonošem v míru. Já pán, ty pán, co bychom si dělali schvály. A aby viděl, že mám dobrou vůli, tak jsem se rozhod', že mu na téhleté stěně připravím můzeum."

Anče: "Milostpane, já vám pořád říkala, že nemáte jíst teplý makový buchty. Teď se vám to vrazilo do hlavy."

Jak Trautenberk vyměnil Krakonošovi fajfku

Šlapeme na Vozku, Vitásek a já, a vedeme řeč. Pěknou, nevrlou, negativní stařeckou řeč. Hlavně já ji vedu, jak je všechno špatně, nic mě nebaví, všecko mi leze na nervy. Jenom že dřív bylo všechno lepší neříkám, jelikož nikdy nebylo líp, ať porovnáte kterékoli dvě doby mezi sebou, vždycky jsou obě horší. A ty mé blbé stránky, jak ty mě hnětou!

"Já už nevím kudy kam. Píšu tam čím dál tím větší kraviny a nikdo nic! Žádný nenapíše, ti lidi už jsou dočista otupělí. Pch, prý čtenáři, tlustokožný dobytek to je", stěžuju si.

"A co bys chtěl? Aby tě za ty pitomosti ještě chválili? Ó ty ješito", rýpe do mne Vitásek.

"Chválili? Proboha, jenom to ne, to bych nesnesl. Chci aby se dožrali, aby nadávali, zuřili! Jenže to je jak do dubu. Pak to má někoho bavit. Klidně jim můžu napsat, že jsou tlupa pičí a nic."

"Se nediv", praví Vitásek, "Už si zvykli. Kdo není úplně otrlý, už tě dávno nečte, jako já."

"Se nedivím, já to po sobě taky nečtu. Přece ale musí existovat něco, co je rozčílí. Nemysli si, ono to není snadné, chodí tam kolem stovky lidí denně, jeden horší trouba než druhý. Naštvi takovou velkou a heterogenní skupinu lidí jedním vrzem, není to jen tak. Jednotlivce nasereš raz dva, ale sto lidí?"

Vitásek se chechtá. "To je právě to umění, tak se tuž, umělče! Bez práce se do análů literatury nezapíšeš!"

"Nech si svůj anál, kdybys radši poradil. A neloudej se."

"Poradil... co já vím... třeba že bys začal chválit úředníky?", přemítá snaživě Vitásek, "Ne, tomu by nikdo nevěřil, to je příliš náhlý obrat a ti lidi jsou možná volové, ale nejsou blbí. Navíc bys přilákal bandu ouřadů kteří by ti provolávali slávu, takže bys v důsledku naštval akorát sám sebe. Mohl by ses dát třeba na politiku, co takhle kandidovat do senátu?"

"Neblbni, nápad to možná není úplně špatný, ale začal bych raději něčím menším. Navíc lidi by to brali jako recesi a nenadával by nikdo."

"Hm, to je možné. Co taky potom v senátu, že. A co třeba něco komerčního? Tví čtenáři jsou samí alternativci a hipíci, tím bys je hezky namíchl."

"Jak, komerčního? Myslíš reklamy? Ve Flashi? Spousty jezdících reklam? Troubit a blikat?"

"To taky, ale pro začátek bych to nepřeháněl, zkus něco menšího. Takový píárový článek, jak ses pojistil, jak Blable přišla a zajásala a taky se pojistila, děti se pojistily, všechno u jednoho ústavu, i vy se pojistěte, správná volba, volba pro život, znáš to. Opráskneš to z webu nějaké nablblé pojišťovny."

Chvíli dumám. "To není zlý nápad! Začíná se mi to líbit, hehe, pojištění. Dám jim pojíst štěnic, hroším kožkám, to by bylo, aby jich to aspoň pár nevytočilo. Tak jo, dík, Vitásku. Jenom abych se nepoblil, až to budu psát."

Neděle 23Zodpovědnost

Pojišťovna ING - Howadoorův tip!Milý pan doktor F má vlastně pravdu. Ne v tom, že bych byl pupkatý a nevrlý, to snad jen dočasně mám poněkud horší náladu, ale v tom, že už opravdu nemám chuť psát bláhovosti o zenu či potrhlé recepty. Nemám chuť, patřičný věk a chybí mi, řekněme to kulantně, ona mladická nezralost. Přeci jen časem člověk, nabyvší zkušeností, zjistí, že pomatené trdlování a bláznivá extempore nejsou v životě tou hlavní věcí. Vrchu pak nabudou věci třeba ne tak populární, ale bez diskuze důležitější. Například zodpovědnost.

Zodpovědnost, vůle postarat se o své bližní za všech okolností, to vše mě přivedlo k uzavření investičního životního pojištění u pojišťovacího ústavu ING, dřív ING Nationale-Nederlanden. Po důkladném prostudování situace na trhu s životními finančními produkty jsme spolu s Blablí usoudili, že nabídka společnosti nemá srovnatelnou konkurenci. Investiční pojištění s ING mi umožní jednorázově investovat a zároveň sjednat optimální pojistnou ochranu pro sebe i své děti. Rovněž nelze opomenout již dosažené úspěchy pojišťovny ING v oblasti běžně placených investičních pojištění.

Společnost ING však nenabízí jen životní pojištění pro Blabli a mne, pomocí investičního pojištění Junior Top mohou rodiče nebo jiní příbuzní usnadnit dětem ve věku 3 měsíce až 20 let samostatný vstup do života. Jedná se opět o investiční typ pojištění a lze vybírat z nabídky sedmi podílových fondů. Na konci trvání pojištění (ve 25 letech věku) je dítěti vyplacena hodnota investice. Součástí tohoto pojištění je i pojistné krytí pro případ úrazu a trvalých následků úrazu dítěte. Také u tohoto pojištění je v jeho průběhu možné měnit investiční strategii nebo vložit mimořádné pojistné.

Zodpovědnost mne vede k volbě finančních produktů společnosti ING a já věřím, že je to dobrá volba.

Sobota 22Křesťanský modlitební mlýnek

Nepál: Vojáci zachránili dvě děvčata

Zelené terasy zrající rýže v KavreHETUDA, 22. listopadu - Armádní zaměstnanci zachránili dvě mladá děvčata, která byla přepravována do bordelů v Indii.

Ve spojitosti s incidentem byli také zatčeny dvě další osoby, později identifikované jako Kancha Thulo Sunar a Bahadur Dik Sunar z Kavre, obvod Dapcha-35. Dotyční lákali děvčata na práci v Indii. Vojáci pachatele zatkli v okamžiku, kdy s dívkami mířili do Indie.

"Slibovali mi práci v Indii a měsíční plat čtyři tisíce rupií," řekla jedna z dívek. 4000 Nepálských rupií představuje zhruba 1500 korun.

http://www.nepalnews.com.np/

Jasne zrus to, vsechno to smaz! Vzdyt uz se to vazne neda cist! Kde je zen, ptam se, kde nachazim pouceni o programech? To uz nemas ani na to vymyslet nejaky novy kulinarsky recept? Kde je tve drivejsi umne skryvani Blable potazmo vsech tvych deti? Uz se ani nepamatuju, kdy jsi se naposledy obul do uredniku! Jsi pupkatej starej tatka, abys vedel, je to venku!!! Pupkatej starej nevrlej fotr - jako ja...

F

No... já nejsem pupkatý. A pokud vím, ani pan doktor F není. Navíc nejsem žádný negativista, to jsou všecko pomluvy! Však jsem dnes bouchnul v benči 142 kilo, ha, já su tak ščasné, svět je krásný, že jo, děcka, pusinku vám posílám na čílka. Miluju vás, lidičkové.

A budky pro ptáčky vyrábět budu, pro ty malinké zpěváčky, milé pípálky, aby měli na jaříčku kde bydlínkovat. Mnoho boudiček zhotovím, už mám i návod. S Pandulkou, s mým přehodným robátkem, spousty budek vyrobíme, na stromečky zavěsíme, ó, to bude veselosti! Pandulka navrhuje vyrobit jednu budku velkou, komunální, by v ní bydleli všichni ptačínkové z okolíčka pospolu, v atmosféře družného potěšení a spolupráce. Též plánuje dovnitř panelové budky umístit židličky a stolečky, což je sice trošilínku magořinka, avšak ona to myslí dobře. Mne zase napadlo, že by přes den, když ptáci poletují po obloze a svým zpěvem oblažují lidská srdéčka, mohli v budce, dočasně nevyužité, přespávat netopýři. Netopýři létají zase v noci, svým ultrazvukovým zpěvem oblažují srdénka bůhvíkoho, pročež budka bude dvousměnná, na sto procent vytížená. Ach, jak vynikající idea!

Avšak ani to není vše, protože jsem dnes pln štěstí, a chci jej přenášet i na vás, potěším vás dalším vtipným Howadoořím návodem. Alespoň ty z vás, kteří jsouce katolíky či podobnými modláři, ztrácejí každý den mnoho času vysíláním proseb k Jehovovi. Dnes je s tím konec, protože nastupuje

Howadoorův křesťanský modlitební mlýnek

V zemích, kde převládají racionálnější filosofické systémy, vymysleli již před mnoha sty lety automatizovaný systém signalizace božstvům. Do válečku umístí se vzkazy a poté již není nutno je dlouhé hodiny mumlavě opakovat, postačí válečkem, takzvaným modlitebním mlýnkem, otáčet. Kolikrát mlýnkem otočíš, tolikrát se bohu zalíbíš. A proč otáčet ručně, když je zde potok? Mlýnkem opatřeným lopatkami otáčí voda, vše běží zcela samočinně, božstvo je uspokojeno a člověk může jít po své práci.

I vy, křesťané, si dnes můžete takovýto mlýnek sami snadno zhotoviti. Na proužky papíru napíšeme své oblíbené průpovídky, takové ty různé populární otčenáše a zdrávasy, v zásadě cokoli, co bychom chtěli do nebes vysílat. Nechce-li se nám s ničím sepisovat, rozstříháme na pásky ukradenou bibli. Bible a podobné publikace nalezneme v kdejakém kostele v přihrádce v lavici. Pozor, občas bývají knihy přivázány řetězem, proto neopomeneme vzít s sebou štípací kleště. Kostelníka či faráře zneškodníme ranou boxerem do brady, pokud možno potichu, abychom nerušili přítomné věřící v rozjímání.

Cancoury nalepíme na lopatky větráku, který se jistě v každé domácnosti najde. Větrák spustíme a je to! Náš nový křesťanský modlitební mlýnek spolehlivě zajistí boží náklonnost, navíc je vícerychlostní s turbo režimem pro obzvlášť vroucně věřící. A pokud nás bůh přesto neposlechne, vždy můžeme zařadit satanistický zpětný chod.

A rotující kedluben, a dopadl jim na buben...

Pátek 21Akrylový bordel

Tak už jdi miláčku fakt do prdele.

Jde o album zhola zbytečné a hlavním pachatelem je producent a autor většiny skladeb Ondřej Soukup se svou textující rautovou manželkou Gabrielou Osvaldovou. (...) Gabriela Osvaldová nemohla psát takové texty střízlivá. (...) Vzlyky a vzdechy. Aneb zhudebněné články z Blesku. (...) Prosím pěkně, měla umělkyně na mysli ňadro nebo clitoris?

Recenze Jana Rejžka na nové album Lucie Bílé

Nemaje co jiného na práci, potácím se městem až zapadnu do galerie Hřebíček na ulici Česká. O ní jsem už psal, loni v prosinci, měli tu tehdy vystaven pěkný, i když snad poněkud nákladnější, rybník Evy Stejkosové a velmi odpudivé akvarelové mazanice. Copak dnes ukáží nového?

Pozoruhodné, tohle bych opravdu nečekal. Víte, že nic? Inu, něco možná ano, ale jak rybník tak akvarely stále visí na svých místech, přesně tak jako téměř před rokem. Za vodu a chroští (akryl?) chtějí pořád jedenačtyřicet tisíc, za akvarely nevím, ty jsou zadarmo drahé. A já si myslel, že když se obraz v rozumné lhůtě neprodá, pověsí se místo něj něco jiného, aby se kšefty hejbaly. Zvláštní. Za rok to zas okouknu.

Čtvrtek 20Poslední čundr

Z Vozky

Z Vozky (foto Vitásek)

Praděd z Vozky

Praděd z Vozky - všechny fotky z Jeseníků má na svědomí Vitásek

V noci přichází zuřivá vánice, otevírá okno a hází mi do postele sníh. Vitásek podivně chrochtá, snad se mu zdá, že ryje žaludy.

Ráno jdeme už jen kousek, v metelici na Ovčárnu. Nikde nikdo, pro běžkaře je ještě málo sněhu a pro turisty špatné počasí. V prázdné hospodě čekáme na autobus, Vitásek, čaj, griotka a já. Griotka je moje. Griotka je dobrá.

Čundr není dobrý. Všechno jsme přešli, nejen podle plánu ale i něco navíc, ale stejně. Žádnou radost už z toho nemám, když přešli tak přešli, když nepřešli taky dobře, co na tom sejde. Takových čundrů už bylo... Ale nebude, tenhle byl poslední. Nikam už nepojedu, proč taky. Už je to jen rutina, žádná výzva, žádná zábava. Sednu si doma na kanape a budu koukat do zdi. A stránky taky zruším, na co ještě stránky. Udělal bych si jiné, které by každého pohoršily a rozzuřily, jenže co už dneska lidi pohorší a rozzuří? Nic. Vezměte si třeba pana Vaculíka, jak ten se snaží aby lidi navztekal a až na pár podivínů se mu to stejně nedaří. Prokleté čundry, hnusné Jeseníky, odporná hospoda.

Jenom ta griotka je dobrá.

Středa 19Hřbitovní III

Ota je hrobník. Tedy především je velký konstruktér malých forem, ale taky hrobník. Zdědil tuto živnost po tatínkovi a propracoval a vylepšil ji.

Dokud tchán žil, tak se pohřbívalo do hnoje. Blable mi to moc nevěří a nějak se jí to ekluje. Vysvětlím proč. Hnůj se dělí na dvě části. Jedna je nový hnůj, tam se vyváží čerstvá, zvířátky pokaděná a počůraná, senosláma, tam tchán také pohřbíval různé mrtvolky. Druhá část je starý hnůj a používá se k hnojení záhonků. A tím se tedy logicky běžně stává, že při okopávání mrkve se v hlíně objevují kostičky a lebky těchto zvířátek. A to se Blabli, městskému člověku, nelíbí.

Ale tomu je honec. Už nejméně pět let se tak u nás nepohřbívá. Pohřbívá se do hlíny, tak jak to má být. Za stodolou po pravé straně jsou stromy: švestka, ořech, jinan, ořech a kaštan. Tam je hřbitov. Pod švestkou psi, pod ořechem I zajíci, pod ořechem II slepice, pod jinanem kočky. Pod Otíkovým kaštanem je moje oblíbená lavička. Tam žádná zvířátka nepohřbíváme, to je místo pro lidi.

Alena

Úterý 18Bruntál má maso

VozkaCesta je ráno úplně zledovatělá, po pár kilometrech jsme otlučení jak píšťaličky. Blbý čundr, debilní cestování, v životě nikam nepojedu, prý do Nepálu, to tak, ať si táhne Nepál ke všem čertům, doma budu sedět, mručím si vztekle pod fousy. Vitásek se optimisticky směje, pablb vychrtlá, ať si to zkusí, mít metrák a tlouct sebou o zem.

V Branné sedíme v hospodě u guláše.

"Hele, já si přisednu, co?", nabízí se jakýsi pobuda s batohem, "Pokecáme. Vypadáte jak nějací inženýři od počítačů."

Sedíme notně zaraženě. Jak to mohl poznat? Neříkám na Vitáskovi, ten je pako opravdu na první pohled, ale na mě, elegánovi? Navíc vypadáme každý jinak.

"Nevím, prostě tak vyhlížíte", objasnil-neobjasnil chlapík.

"A ty zas vypadáš jak z Bruntálu."

"Chachá, však taky su. Mám maso, domácí uzené, dejte si."

Jíme Bruntálovo maso, k němu branné pivo a posloucháme demoralizující řeči:

"Dneska až na Švýcárnu? Přes Vozku? Vážně? Tož chlapi, to nedáte. To je strašná dálka, a ten terén. Jestli tam dolezete, tak vám pogratuluju. To se nedá, tolik kilometrů, a přes kopec! Toho ledu co tam je. Máte dobré spacáky? Protože nemáte šanci, ech, až na Švýcárnu, odsud, kdo to kdy slyšel..."

Pořád dokola, nedojdeme, umrzneme. Mi to zas tak nevadí, mám spacák, karimatku i žďárák, ale Vitásek má jenom spací pytel, na noc ve sněhovém záhrabu se valně netěší. Bystře dopíjí pivo a velí k odchodu.

"Tak zdar, kluci! Možná si o vás přečtu v novinách!", směje se Bruntál.

Cestou do kopce stáčí se řeč poznenáhlu na rodiče a Vitásek vůčihledně akceleruje. Líčí co mu kdy provedl jeho táta, jak byl celý život odstrkovaný, mladší bratr dostal maso a on jenom tuřínovou polévku, co mu máma řekla a říct neměla a naopak co zamlčovala, vzpomene si na kdejakou dětskou křivdu a tím vším se tak rozohňuje, že na Vozku (1377) téměř vybíhá. Supím za ním z posledních sil. Psychodoping, zajímavý Vitáskův objev. Kdo to má ale poslouchat?

Tma padá šest kilometrů před Švýcárnou, zpomalujeme. Především opatrně, není doba na zlomené hnáty. Nejlepší je černá barva, hlína. Taky bílá ujde, sníh. Neklouže a neboří se, zatím je ho sotva pár centimetrů. Tmavě šedá jsou kameny, občas zledovatělé a kluzké. Nejhorší je světle šedá, čistý led. Stoupnete na něj, vžum, nohy máte u hlavy a už ležíte. Vitáskův ranní optimismus je ten tam, hučí si pro sebe sprosté nadávky. Celkem ho nechápu, vždyť teprve teď začíná být cesta zajímavá. Zvlášť když je to většinou on, kdo sebou mlátí o zem. Třeba teď, hehe, jak mu nohy směšně vyletěly do výšky! Ono na tom cestování  přece jen něco bude.

Pondělí 17K výročí

Nepál: Hrozby maoistů berou nosičům práci

DOLAKHA, 18. listopadu - Stovky nosičů, kteří pracují podél cesty z Jiri do Lukly, jsou již čtyři dny bez zaměstnání kvůli údajným hrozbám maoistů, kteří se výhružkami snaží zastavit provoz na této cestě po příští tři měsíce.

Mnoho nosičů přepravujících náklady do základního tábora pod Everestem se vrátilo s tím, že se na cestě setkali s maoisty. Ti jim výhružkami zabránili pokračovat. "Prohlásili, že na tři měsíce zavírají cestu. Vrátili jsme se, zboží jsme ponechali u lidí bydlících na trase.", řekl jeden z nosičů. "Maoisté nám neřekli žádný důvod, proč by cesta měla být uzavřena."

Nosičům trvá doprava nákladu z Jiri do Lukly týden a na této cestě jich pracují stovky. Nejnovější krok maoistů ovlivní nejen živobytí samotných nosičů, ale i obchodního společenství, řekl obchodník z Jiri. Od počátku povstání poklesl velmi silně počet turistů a to donutilo provozovatele uzavřít polovinu hotelů. Avšak kromě vybírání peněz maoisté turisty nijak nezastrašují a ani jim nebrání v pohybu po cestě. To zavdává podnět ke spekulacím, zda ti, kteří brání pohybu nosičů, nepocházejí z jiné skupiny nežli maoističtí povstalci.

http://www.nepalnews.com.np/

Ten chlap ze sousedního domku je naprosto nesnesitelný. Věčný opilec, hulvát a rabiát, přijde domů po půlnoci, surově tluče ženu, křičí, že je líná, žena vříská, hrozný virvál, vy nemůžete spát. Opíjí se na zahradě a přes plot k vám háže prázdné lahve. Jste si skoro jistí, že vaše slepice občas zamíří na jeho pekáč. Krade vám dříví nachystané na zimu. Sousedova králíkárna vám smrdí pod oknem. Tuhle jste jej potkal, řekl mu, ať s tím něco udělá a hned byl oheň na střeše! Rozčílil se, zuřil a i pár facek padlo. Týden jste chodil s monoklem. Od té doby je to ještě horší, když jste nebyl doma, otrhal jablka z vašeho stromu. Vy jste si to samozřejmě nenechal líbit a za temné noci prohodil jste mu cihlu oknem. Přece se jen tak nedáte, po vašich právech nikdo šlapat nebude. Další den vám soused nasral do schránky. Když to chce, má to mít, povalil jste jeho popelnici, rozházel mu před domem střepy, a soused ráno píchnul kolo. Tak na něj.

Ve vesnici vám všichni drží palce, soused je vyhlášený křupan, zloděj a násilník, kdekdo s ním má nevyřízené účty. Ale že je silák, všichni se jej bojí a čekají až jak to dopadne.

Eskalace pokračuje. Vaše slepice chcípají na neznámou chorobu, ale sousedovic králíci na tom nejsou o nic lépe. Dokonce se zdá, že nadmuté mršiny chytly samozápalem, z králíkárny se valí dým. Soused vybíhá před dům a lešenářskou rourou mlátí do vašeho auta. I vy se vyřítíte ven a na návsi dojde k poslednímu boji. On má tyč a chce vás zabít, jde na vás, couváte, máte jen holé ruce, klopýtnete, ležíte na zádech, brunátný soused pozvedá trubku, vy v poslední chvíli nahmatáte pohozenou cihlu a metnete mu ji mezi baterky. Lotr se kácí, je po něm. Boj je rozhodnut, chlapa veze černá dodávka, všichni vám blahopřejí, i poldové, celá vesnice je vám za svědka, že to byla jasná sebeobrana. Všichni jsou rádi, že se zbavili padoucha. Jste za hrdinu.

Přejde pár let a jednou takhle k večeru sedíte na zahradě v křesílku, zapadající slunce zalévá krajinu hřejivým rudým přísvitem a vy přemýšlíte, že byste si zašel do domu pro pivo. Žena vám jej nepřinese, je opravdu líná, v tomhle měl ten chlap tenkrát pravdu, říkáte si, snad jste si ji po něm ani neměl brát. Ale takhle jste zas vyženil sousedův dům i zahradu, spojil oba pozemky, osázel, zvelebil, a nyní máte hotový ranč. Dům jako hrad, zahradu jak kolchozní lán, celá vesnice vám závidí. A pomlouvá. Do očí vám nic neřeknou, ale vy víte, že po straně si vykládají, bůhvíjak to prý tenkrát bylo, pchá, sebeobrana, pro prachy ho zabil, kvůli ženské a baráku. Nic než špinavý mamon v tom nebylo. Soused prý byl v zásadě dobrák, že se občas napil, no co, kdo to nedělá, že.

Ale co je vám do lidských řečí, ať si povídají, vy máte svoje a na to už vám nikdo nešáhne. Nové auto... honosný barák... no jo, to už jsem říkal... A věřili byste, že poslední dobou už z těch krámů nemáte zdaleka takové potěšení jako dřív? Sedět večer na zahradě, byť krásné, je tak nudné a ubíjející... Samé stromy. K čemu tolik stromů? Dva tři by stačily. Hnusná snobská skalka, vůbec nechápete proč jste se s ní druhdy stavěli. Barák... nač obrovský barák? Člověk potřebuje jenom jednu postel, jestli je v malé kuči nebo v zámku. Cítíte se jak v kleci, čučíte doma a nic se neděje. Rozpadáte se zaživa. Sakra, pro takový život vy nejste dělaný! Jó dřív, to bejvaly časy, se sousedem se hezky pohádat, po čuni si dát, tehdy si člověk ještě uměl užít, tenkrát byl ještě jura! Pořád cosi budovat, koho by to bavilo, jó, jak jsem kdysi tu králíkárnu zapálil, to bylo něco! Bejvávalo dobře. A přitom stačilo tak málo, jenom to nepřehánět, bacit chlapa jen o maličko míň. Vrátil by se z nemocnice, co se rozbilo by se narychlo sdrátovalo a za čtrnáct dnů jste mohli začít nanovo. Třeba mu připojit elektriku na kliku a byl byste zas geroj. To by byl život!

Vážně jste s těmi komunisty museli zatočit až tak moc?

Neděle 16Vitásek a festival lásky

Králický SněžníkV sedmi stech metrech je po ránu všude jinovatka. Šlapeme na Králický Sněžník, Vitásek mlčky a energicky a já zoufale a mlčky, neboť mi dělá problémy stačit Vitáskovu tempu, navíc mám hlavu plnou nepěkných myšlenek. Mlha se s výškou přikrádá a houstne, až pod vrcholem už vidíme jen na pár metrů, pod nohama bílý sníh, všude kolem mléčné šero. Studená bílá koule a uvnitř my. Nic nevidím, ale stejně, co bych asi tak viděl, samé ohavnosti, od rána do večera, lepší nevidět nic, kdybych ještě tak neviděl Vitáska a nakonec ani sebe, ó, to by bylo. Ale nic by nebylo, nikdy nic nebylo, není a nebude, to mi jen kdosi cosi napovídal, protože byl proti mně, všichni jsou proti mně a já taky.

Vitásek se raduje z dosažení vrcholu, je na Sněžníku poprvé, fotografuje si šipkovník a vůbec je plný optimismu, magor. Takové lidi nechápu, já v životě veselý nebyl a o nic jsem nepřišel.

"Škarohlídství tě zničí, měl bys s tím přestat", nabádá mě Vitásek, "Negativní energie tě dočista rozleptá. Trochu veselí nabrat, optimismu načerpat, pozitivně zavibrovat, to bys měl."

"Co?! Jeblo ti nebo co? Díval ses někdy poslední dobou kolem sebe? Z čeho se mám jako podle tebe radovat?"

"To já nevím, to je individuální. Něco si pro sebe najdi, co tě pozitivně nabije. Já třeba koukám hodně na porno."

"E? Porno?! Ty koukáš na porno a ono tě to pozitivně nabije? Hele, Vitasu, čemu ty vlastně říkáš pozitivní vibrace? Něco s vibrátorem?"

Vitásek se tváří znechuceně: "Ale houby, chlíváku. To jsem si mohl myslet. Jsi prase."

"No já že se občas taky na péčko kouknu a nijak moc pozitivní se mi to nezdá."

"Protože jsi obyčejný čuňák a jde ti pouze o sex. Nesmíš se soustřeďovat jen na ploché fyzično, vnímej i mentální náboj celé věci, spirituální rozměr. Snaž se věc chápat oduševněle."

Hu! Vitáskovo oduševnělé porno. Ten člověk umí překvapit, ale nelíbí se mi, že si k tomu vybírá chvíle, kdy jsme sami dva ztraceni v mlze, široko daleko ani živáčka. Jestli mu rupne v kouli ještě o maličko víc, pomoci se nedovolám.

"Podívej se na to takhle", vysvětluje Vitásek, "ti dva tam se vlastně mají rádi! Láska a souznění, to je poselství které se nám snaží sdělit. Není to krásné a skrznaskrz pozitivní? Jistěže je a ty to musíš vnímat, mít radost z toho, že jsou lidé na světě, kterým vzájemnost není cizí. A nejen dva, někdy i tři, čtyři, i víc, mnohem mnohem víc! Láska na světě přímo kvete! Dobré porno, to je vlastně takový festival lásky. Lidé se milují a proč ty koukáš jak pavouk, no? Vždyť se všichni mají rádi! Jak je to hluboce lidské a dojímavé. Muži mají rádi ženy, ženy muže, ale i třeba ženy ženy, že..."

"Nebo muži muže. I na to koukáš?", ptám se s obavou.

"Jistě! Proč bych se nedíval, vždyť je to krásné, pravý mužný vztah beze všech předsudků. Dívám se a raduji se, jak je to pěkně na světě zařízeno, že náklonnost bují v každém a nikomu není odepřena."

Huh, ještě od toho trochu. Vitásek jakmile vytáhne paty z domu je pokaždé jak urvaný z řetězu, ale dnes se doopravdy překonává.

"Takže tebe vzrušují teplouši, no prima, to's mě fakt potěšil."

"Neřekl jsem, že vzrušují, mne zajímá výhradně duchovní stránka. Copak to není krásné? Jak se bych se mohl dívat s odporem na svět, když se všichni mají rádi, ženy, muži, mladí, staří..."

"...koně, psi..."

"A je to pravda!", křičí Vitásek, ve tváři fanatický výraz věrozvěsta, "Proč by člověk měl v sobě tlumit city, vždyť i ten němý tvor je schopen lásky! A jaké, člověk se až diví! Jenom jednomu jsem zatím nepřišel na chuť. Shiting a pissing, v tom nemůžu najít zalíbení, i když se poctivě snažím a věc studuji opravdu do hloubky."

"Hlavně mi ta tvá studia nepopisuj, nebo se pobliju. Já zas nemůžu najít značku, jde mi z tebe hlava kolem a červenou jsem neviděl už dobře dva kilometry."

Bloudíme mlhou až do tmy, pozitivní nejsem dočista vůbec a potkat Rákosníčka, zašlápnu ho. Před šestou docházíme na chatu Paprsek, původně jsme sice měli dojít až na Ramzovou, ale pochodu máme až po krk a chuť přerazit se potmě na zledovatělé cestě žádnou. Navíc tu mají levné ubytování, pivo a na pokoji televizi. V televizi estrádu, s bavičem panem Novotným. Vida! Že bych z estrády načerpal pozitivních vibrací? Poslechnu si pár anekdot, zasměju se... dobrý nápad!

"Jsi hovado a nemáš ani kouska vkusu. V mé přítomnosti se žádná odpudivá novotnost provozovat nebude", povídá Vitásek a vypíná televizi. Asi zůstanu morousem.

Sobota 15Hřbitovní II

Borovice u SvídniceJe podzim, neděle. Na kole je už zima, na hřbitov dnes půjdu pěšky. Co vzít do batohu: no svíčky, zápalky, jablka. Vzala bych děti nebo Otu, ale nemají chuť a poručit jim nemohu, jsou dospělí. Nevadí mi to.

Z koldínského domova se prchá vrátky u stodoly, přes pole, pak po silnici a za svatým Václavem odbočíme ke dvoru Závrší (více: Musil, František - Svoboda, Ladislav: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, s. 186). Tady se pase 10 závodních koní, jablka by jim určitě chutnala. Ale nechci být oslintaná už na Závrši (správně je asi Závrší, ale my místní říkáme "ta Závrš" – na Závrši), nic jim nedám, mám dnes s jablky jiný plán. Někdy tu bývají parkurové závody, proto pod krásnými obrovskými jasany sedí dřevěná bílá kadibudka se srdíčkem na dveřích.

Teď opatrně kolem domu se dvorem, mají tu zlého psa, byli dva, ale jednoho pokousaný kolemjdoucí zabil pěstí do hlavy. Mám opět štěstí, vrata jsou zavřená, pes za nimi. Jdu k dvojvrchu Chlumu, stojí tu pěkný transformátor, taky rybník tu je a snad zbytky tvrze a vesnice Dřel (Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze království Českého, Díl II, Hradecko, s. 32). Hlavně tu nechodit večer nebo brzy ráno: "Za podzimních večerů a brzy zrána chodívali ohniví muži po lukách od Chlumu k Borovnici. Vypadali prý jako hořící snopy slámy. Prý je viděl tesař Dostál z Malé Lhoty" (Tříška, Josef: Z kulturní a literární historie Kostelce nad Orlicí, s. 26).

Proběhneme kolem Chlumu, mineme místo, odkud pochází můj Izolek (Jankovi, jídelna za dveřmi, izolátor bílý, 13 kg), a jsme u největší hromady hnoje na okrese, u borovnického kravína. Odtud je přes zbytky strojů a siláž nádherný pohled na unikátní homolské schody s barokním poutním kostelem Sedmibolestné Panny Marie (Musil, František - Svoboda, Ladislav: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, s. 54), v Evropě ojedinělý to zjev. Scházím do Borovnice (Musil, František - Svoboda, Ladislav: Hrady, zámky a tvrze okresu Rychnov nad Kněžnou, s. 26), odevzdám jablka daňkům za plotem. Jdu kolem pěkné stodoly, taková klasická východočeská stodola, cihlová, dřevěná vrata, vedle nich opřené souše, vana, haraburdí. Borovnice, honem projít kolem Náveského rybníka, doleva, doprava a do kopce ze vsi ven.

Tady se cesta hodně ztrácí, jabloně jsou přestárlé, nečesané (jak z nějakého akvarelu). V zimě je ve sněhu vidět, že tu projde tak jeden majitel psa za den a projede nejvýše jeden traktor za týden. Tady kdyby člověk nějak blbě upadl a nemohl vstát, tak ho tu nikdo aspoň týden nenajde, tak je to opuštěné místo. Příroda si tu řádí po svém, houfy srnek nevěří svým očím, že už jsem už zase tady. Z kopce dolů, uhnout u křoví, ve kterém je ukrytý plechový kříž na bílém kameni, do kopce nahoru kolem křivého svatého obrázku Panny Marie, stodoly. Chleny jsou tu.

Na hřbitově je mrtvo, je po Dušičkách, na hrobech pomrzlé květy a scvrklé šiškové věnečky. Vida, cikáni si upravili hrob, nahrnuli kolem nějaké balvany a dali na ně už dost omšelé lampičky. A pak že se nepřizpůsobují. Rozdělím svíčky podle zásluh a přízně a pro dnešek stačilo. Jde se do Svídnice (Tříška, Josef: Z kulturní a literární historie Kostelce nad Orlicí, s. 10) na kávu a bábovku. Mám dobrý čas, 10 km za hodinu třicet.

Alena

Pátek 14Ztížená možnost soustředění

Kokoti v akci

V průběhu srpna 2003 jsme osobním dopisem požádali prezidenta České republiky Václava Klause o zvážení možnosti převzít záštitu nad naším projektem. 16. září 2003 prezident Václav Klaus záštitu nad projektem Tisícovky Čech, Moravy a Slezska s potěšením přijal!

http://www.tisicovky.cz/

Ponožka, Míco. Tohle je ponožka. Hrej si s ponožkou, já si zatím něco napíšu.

Jedeme do Jeseníků, Vitásek a já. Nechce se mi, raději bych seděl doma, ale Vitásek pořád skuhrá, prý roky netouží než po Králickém Sněžníku, tak co mám dělat. Do batohu strčil jsem karimatku, žďárák a spacák, sice prý budeme spát na chatách, ale kdo ví. Přijde vánice a bivak bude nezbytný.

No ponožka, už jsem ti to řekl. To je na nohu. Ano, tady, noha, správně. Chytrá Minerva. Tak si ji nasaď třeba na hlavu, když chceš, ale hlavně mě nech chvilku v klidu, ano? Tak, hodná Micka.

V obchodě koupil jsem pytlík müsli a chleba. Ale co k chlebu? Salám? Mají jej balený v plastiku jen po deseti dekách, když chci půl kila, mám si vzít pět balíčků. Magoři. Kupodivu lidi to tak dělají, i šest balíčků vezmou, kdybych to sám neviděl, neuvěřím. Taky magoři. Tedy salám ne. Hele, mají uzené kuře, vcelku. Tak jo, to si koupím.

Ježišmarjá Míno, nežer tu ponožku, vždyť se z toho... Neříkal jsem ti to?! Zlá Míca, nehodná, fuj! Teď abych to utíral. Fakan protivná. Tož nebreč, hele, medvídek, dej mu ponožku.

Dnes vlastně ještě nejedeme do Jeseníků, spolu s Vitáskovou ženou Ohavou a jejich ohavným dítětem pojedeme k Vitáskovic švagrové, a tam přespíme. Zmatené, co? Když já už ani nevím co píšu, pořád jakési vyrušování. Švagrová má dvě děti a dva prsy, slibuje Vitásek, jako by mě nějaké děti ještě zajímaly. Já mám svých až nad hlavu. A nemá švagra, prý utekl. Rozumný muž. Já bych taky utekl. Ohava tvrdí, že uzené kuře je vlastně syrové, jenom v něčem namočené a že když jej sním bez opečení, dostanu salmonelózu. A třeba i dvě, mně je to fuk, celé dny po mě skáčí haranti, pár salmonel navíc už ani nepoznám.

No vidíš, Míno, jak si umíš vyhrát, plínku dala medvídkovi, šikovná. A sobě místo plínky ponožku...? Počkej, ta plínka cos dala medvídkovi je tvoje? A nebylo v ní něco?! Už bylo. K čertu, ty kryso malá, já tě rozčtvrtím.

Čtvrtek 13Přiletěl jen nakrátko

Nepál: V Morangu shořelo pět domů

Nepál

BIRATNAGAR, 16. listopadu - Občané Padma Bhattarai, Tulasi Basnyat, Yogendra Bajagain, Bishnu Thapa a Devi Bahadur Bohora přišli o majetek v celkové hodnotě 2,5 miliónu rupií (necelý milión korun), když zcela shořelo pět domů v obci Pathari Bazaar v Morangském obvodu. K události došlo poté, co si dítě v domě Padmy Bhattaraiho hrálo s lampou na kerosen. V důsledku požáru bylo dítě zraněno a nyní podstupuje léčbu v místní nemocnici, sdělila policie.

Pět dalších rodin, které bydlely v těchto domech v podnájmu, je nyní rovněž bez střechy nad hlavou. Oheň řádil zcela nekontrolovaně po dobu jedné a půl hodiny, protože požární brigádu nebylo možno přivolat kvůli poruše telefonní sítě v oblasti.

http://www.nepalnews.com.np/

"Aleška já mám ráda, Aleška si vezmu za muže. Duka ne, toho nemám ráda. Duk mi jezdí pod nohy autem. Duk se se mnou pere, Duk je zlý. Alešek je hodný, i když se taky pere. Ale hraje si se mnou na krasavce a proto si ho vezmu", rozumuje Pandora cestou ze školky. Nic na to neříkám, nechci jí brát iluze a obtížně vysvětlovat, že kluk, co si hraje na krasavce, není žádný zámužný ženich, nýbrž obyčejná buzna, a pak mám taky jinou práci. Dívám se kolemjdoucím pozorně do tváře a hledám známky upřímného obdivu a respektu. Přece na mě musí vidět, že jsem ohromný silák a obávaný zvedač, že? Asi ne, koukají jak vejři. Tak proč jsem se s tím pachtil, sakra? Já se dřu a kdo si mě všimne? Kdo mý činy ocení?

Odpoledne prší, Pandora sedí u okna a pozoruje mokré podzimní šero.

"Jééé, balónek! Přiletěl balónek, támhle je!", křičí pojednou.

U keřů se cosi motá, snad sebou kus igelitu plácá ve větru. Lidi jsou hrozná prasata. A nevzdávají mi hold z čiré závisti, jasná věc.

"Ne, žádný pytlík, je to balónek", trvá Panda na svém, "Přiletěl zdaleka a už dál nemůže, prší na něj a je mu zima. Musíme zachránit balónka, hned! Půjdeme pro něj, tati, že ano, vezmeme jej domů, aby mu nebylo venku smutno, tatííí..."

Jdeme do deště pro balónka, i když je to pytlík. Ejhle, není, skutečně balónek. Rozmoklý, vlhký, steřelý.

"Osuším ho a dám do postýlky, přikryju, aby se ohřál. Až se u nás zabydlí, dáme mu nový provázek", plánuje Pandora a odnáší balón do ložnice. Chvíli je klid, pak se ozve duté puf. Deset vteřin ticha a strašný řev.

Teď by to chtělo pointu, ale nic mě nenapadá.

Středa 12Howadoor triumfující

"Já tě chápu. Jednou zvedneš těch 140 kilo a pak už ti bude dobře, pak už bude všechno jiný, že?", posmívá se mi sestra, která má raději divadelní hry nežli zvedání činek.

Dobírá si mne, jelikož mým velkým plánem, který jsem si před lety ustanovil, je dosáhnout v benchpressu výkonu sto čtyřiceti kilogramů. Minulý rok už jsem byl blízko, 137 kilo, ale pak jsem jel do Nepálu, zhubnul, potom se mi dlouho nedařilo a ani jsem se moc nesnažil, málo jídla, málo spánku, všecko špatně. Ale teď se karta obrací, poslední dny se cítím náramně silný,  naložím na činku haldu železa a zkusím to. Já vím, že se nic nezmění, když činku zvednu, vždyť jsem zenbuddhista s myslí čirou a neulpívající, ale jestli se mi to nepovede - já - já nevím - já - já - já - já - já snad - já snad - já - já snad...

A je to tam! Ha, dnes je Howadoorův vítězný den! Sto čtyřicet kilogramů v benchpressu bylo pokořeno, k tomu tři opakování se sto třiceti, jásám, plesám, protože teď už vím, že jsem nežil nadarmo a že ten můj posranej život nebyl tak úplně posranej.

Sestra se ale nedá: "A co teď? Zabil jsi svůj sen, proč teď budeš chodit do posilovny? K čemu? Jak s tím dokážeš žít?"

Pch. Prý "zabil sen", jak pošetile teatrální. Přece si nikdo nemůže myslet, že bych byl tak omezený, abych celý svůj život koncentroval na vytlačení hloupých sto čtyřiceti kilo. Vždyť na světě je tolik krás, tolik různých věcí, jež dají životu náplň, z nichž se můžeme radovat a pro jejichž dosažení není škoda žádného úsilí. Tak třeba - namátkou - kupříkladu - řekněme... sto padesát kilo?

Úterý 11Hřbitovní

Hřbitov je pěkné místo. Tedy vesnický hřbitov, takový ten pruh kolem kostela. Jako ve Chlenech. Jezdím tam v neděli na kole, v batohu svíčku pro dědu s babičkou a pro tátu s mámou cestou nasbírané hrušky a noviny z minulého týdne.

Na hřbitově je klid, na některých hrobech dohořívají svíčky z ranní bohoslužby. Kostel je už dnes zavřený. Onehdy nebyl, tak jsem tam šla. Ty kropenky se svěcenou vodou někdo musel převěsit, přece když jsem tam chodila s babičkou, tak byly nad mou hlavou. A vůbec celý ten kostel je nějaký menší, přemalovaný.

Venku beru zelenou plastovou konev a obcházím hroby tak, jak mě to učil táta. Je třeba zalít květiny u spřízněných rodin, každý se sem v tom horku nedostane a tak kdo zrovna jede kolem, zaleje všem. Nejdřív náš. Co se sem babička nachodila, kdybys mě babi viděla, byla bys ráda, řekla bys: „to jsi Alenko hodná“. Teď Šimerdům, ten strejda byl dědovi hodně podobný, takoví silní urostlí chlapi to byli, takoví už dnes nerostou. Pak babičce Klenorové, to není naše babička, to je tety babička. Ale brambořík ten ne, je umělý. Sejkorom, paní nemůže na nohy. Macešky bratrovy tchyně, to byla zlatá ženská, ze statku, takové se dnes ani nerodí ani neumírají. Bezdíčkovic vynechám, však on nám taky nezalívá a letos tu ještě ani nebyl. A stará Bezdíčková byla pěkná ježibaba, nic dobrého nám dětem neřekla, jen samé jízlivosti vymýšlela. Ale měla na starosti svídnickou knihovnu, půjčila mi Hraběte Monte Crista, tak jo, i ten plevel vytrhnu. Pojedu, naši už čekají. Dnes je sudý týden bude štrůdl a večer chlenské párky. Budou rádi, že jsem byla na hrobě, to zítra už nemusí.

Alena

Pondělí 10Nálezy paní Míny

Pandora na louce. Kytička, sluníčko, mráček a tráva, v levém horním rohu levituje krmítko.

Sedím a čtu si telefonní seznam, když pojednou, kde nic tu nic, přijde Minerva a podává mi nůž. Můj ztracený nůž, kvůli němuž jsem tři dny obracel byt vzhůru nohama, prohlédl úplně všechno a přece jej nenalezl. Nic nechápu.

"Blable! Kde jsi, prosím tě, ten nůž našla?"

"Já?",  přichází Blable z ložnice, "Já nic nenašla, copak ty už ho máš? A hele. Míno, kde jsi našla nůž?"

"Řekni, Míno, kde byl! No tak, nedělej, že nevíš nač se ptáme, kde jsi vzala ten nůž?"

Mína nepoví, dělá, že neumí mluvit, jen se culí. Ona dobře rozumí, všechno chápe, potvora, ale k mluvení se nemá. Kde jej mohla vyšťárat? Taková malá. Culí se záhadně a cosi si brouká.

Neděle 9V rouře

Hornické muzeum OKD

Největší hornické muzeum v ČR se rozprostírá na jihovýchodním úpatí vrchu Landek, který leží nad soutokem řek Odry a Ostravice. Landek byl v roce 1992 vyhlášen Národní přírodní památkou. Je to světově známá lokalita z hlediska geologie, archeologie, historie, přírodovědy a hornictví. Právě propojení hornického muzea, jako technické památky a vrchu Landek, jako Národní přírodní památky s bohatou vegetací i zvířenou, dodává této lokalitě unikátnost a přitažlivost. Landek je také světoznámý unikátním nálezem Landecké Venuše – 46 mm vysoké torzo ženy vyřezané z krevele. Svým štíhlým až „kubistickým“ tvarem se odlišuje od běžných paleolitických venuší. Je to jediná štíhlá venuše v Evropě. Muzeum bylo otevřeno dne 4.prosince 1993 na svátek sv. Barbory, patronky horníků.

http://www.muzeumokd.cz/

Zatracený barometr! Nejenže má krátký pás, který se omotává kolem bicepsu, takže mi špatně drží na ruce, ale hlavně ty nehoráznosti co ukazuje! Prý 170/115, kdo to kdy slyšel! Já měl vždycky tlak 125/70, a teď takové... ani nevím, jak to pojmenovat. Horrory, to je ten správný výraz! Vždyť já jsem prakticky na prkně! Infarkt na krku, to jsem to dopracoval, se steroidy. Večera nedožiju, zvoní mi hrana, už mě nesou nohama napřed, tram tararárára tram ta ram ta ram, raději pojedu do muzea, ať přijdu na jiné myšlenky.

O obrovském bicepsu jsem samozřejmě napsal jen za účelem vytahování, uhodli jste.

V muzeu mají ohromných moc kilometrů hlubokou šachtu, pročež ji raději zabetonovali a nechali návštěvníkům jen tři metry. Co by ještě chtěli, za ty prachy, že? Z třímetrové šachty pak vedou dlouhatánské chodby, v nichž je roztodivné uhlí, výdřeva, důlní stroje a divná drátěná klec.

"To je past na krysy, ty bestie tady pořád pobíhají, velké jsou jak králíci a když vás kousnou do ruky, urafnou vám celý prst!", vysvětluje průvodce, dámy vřeští a my, drsní mužové, se smějeme. Proč se bát krys, když mi srdce beztak mele z posledního.

"A zde vidíte dráhu, na níž trénují báňští záchranáři. Kdo chcete, můžete si ji zkusit, třeba vy, pane, vypadáte tak zdatně a odvážně, vám to půjde snadno", lichotí mi průvodce.

Jistěže, jak jinak, samozřejmě mi to půjde snadno, o tom nelze pochybovat, vždyť na tom nic není, při mé nadměrné kondici, jeden žebřík, chodbička, druhý žebřík, skluz, roura... Roura! Blbá roura! Pitomá úzká roura, k čertu, nemůžu tam ani zpět!

"Vy jste se tam zašpéroval, že?", raduje se cynicky chlápek, "Já to věděl, tihle bachratí tlusťoši se vždycky zašpérují. Chtěl jsem vám ukázat, jak pravidelně dopadají funkcionáři důlní záchranné služby, kteří netrénují a obezitou přímo kypí. Ti se taky v rouře zaseknou, přesně jako ten pán."

Návštěvníci jsou pobavení, ale já ani dost málo ne. Sice netrpím klaustrofobií, ale není to nic příjemného vězet v sotva padesát čísel tlusté rouře, ruce natažené dopředu, protože jinak bych se sem se svými širokými rameny vůbec nevešel, stísněný v malém prostoru, který člověka svírá. A svírá. A svírá a drtí a člověk nemůže ven, nemůže se ani nadechnout, a tísní a mačká až ho docela... Dostaňte mě odsud! Do prdele, vytáhněte mě! Pomoc!!!

Správně, i o ramenou jsem psal výhradně skrz chlubení.

"Á, pán nám v rouře cosi huhlá", slyším spokojený hlas průvodce-vraha, "To on chce patrně ven. Jak směšné, viďte? Ale my mu pomůžeme. Máme zde speciální pomůcku, takovouto malou dýmovnici, pomocí níž simulujeme otravnou a dusivou atmosféru, vznikající při důlním požáru. Vsuneme ji k pánovi do roury..."

Plop! Už jsem venku a teď ho zabiju, neřáda.

"Obvykle, jak jste právě viděli, se stačí o dýmovnici jen zmínit", nenechá se bedekr vyvést z míry. "Inu, pane, měl byste něco málo zhubnout, že?"

Návštěvníci se mi smějí. Je to banda trotlů, že jsem do prokletého muzea lez'.

Večer si tlak měřím znovu, hleďme, 130/75! Asi jsem se ráno dopustil experimentální chyby či co. Chachá! Je mi tak lehko, když vím, že mi žádný infarkt nehrozí, jsem svěží, zdravý, svalnatý a hlavně nevězím v rouře! Budu žít věčně! Život je krásný! Tak. A v posilovně jsem vybenčil 137 kilo.

Ale jo, já vím, vejtaha... Už jste s tím fakt otravní.

Sobota 8Síto
Řvala jsem smíchy, a to úplně všemu. Sbírečka  pečlivě vybraných komiků. ● Klusák stále prožívá pubertu, takže v pořadu jen puberťácky exhiboval, a navíc to je kavárenský povídálek.  ● ...chtěl všem dokázat, jaký primitivismus se může skrývat v člověku... ● Vážený pane Putno, snad ještě nikdy jsem u kritického klubu či jakéhokoli jiného diskuzního fóra v televizi neřval smíchy. Naše domácnost se v pozdních večerních hodinách sobotních otřásala v základech. ● Putna a Klusák by vlastně mohli konkurovat komické dvojici Suchánek-Genzer z neskutečného výplodu Novy, TELE TELE. ● Ještě jednou dík za opravdu dobrý díl Síta. Nenechte se znechutit ubožáckými měšťáčky, co sem budou psát jak se "to nehodí" nebo "nesluší". Jen tak dál a ještě víc zostra! ● Dnešní pseudokultura potřebuje kritiky jako je on! ● To, co předvedl pan Klusák nemá mezí a nechápu, jak může se svou neúrovní chování vůbec usednout před televizní kamery. ● S úžasem, znechucením a odporem jsem sledoval sekyrářské "výkony" "kritiků" pod vedením farizejského slizkého manipulátora Putny. ● Putna i Klusák jsou nevychovaní vidláci, kteří by o kultuře neměli vypouštět ze svých úst ani slovo. ● super pořad jen tak dál. ● Konečně někdo našel odvahu říci na plno o co jde specielně v českých muzikálech. ● Bravo, skvělé, nic lepšího jsem dlouho neviděl. Pan Klusák naprosto úžasný výkon. Od počátečních rozpaků až po expozé s žemlí.
 

Z komentářů k Sítu na stránkách České televize

Záznam části pořadu (15,5 MB)

Můj tatínek se rád dívá v televizi na zprávy, neboť sledováním zpráv si tříbí názory. Občas, když má silně vytříbeno, u televizoru nahlas povykuje a sděluje své názory nám, kteří vysílání nesledujeme a naše názory zůstávají nevytříbeny.

"Bij a bij a bij pražáka do hlavy!",  rámusí například u reportáže o triumfální cestě ostravských fotbalových fanoušků do Prahy. Jenže pak se dozvídá, že sportovní nadšenci kromě pokřikování hesel nikoho nezabili, Prahu nepodpálili a její ničemné obyvatele nevyhubili, čímž je poněkud roztrpčen. Jako my všichni, co nejsme z Prahy.

Můj roztrpčený tatínek má rovněž vytříbený názor na uměleckou kritiku. Vždy, když se dívám na kritický klub Síto, chodí kolem a hučí něco v tom smyslu, že kritik je impotentní umělec, kdyby něco uměleckého dokázal udělat, tak by to spáchal, ale takhle mu nezbývá než vést závistivé řeči.

Já si myslím, že tatínek má pravdu, ale takovou banální. Samozřejmě, že by leckterý kritik, kdyby uměl, řekněme, zpívat, popadl mikrofón a už se hrnul do opery hulákat měsíčkovi na nebi hlubokém. Což o to, já kdybych uměl dobře krást, taky bych nevysedával u počítače, ale loupil bych až by se hory zelenaly, neboť zlodějství je mnohem dobrodružnější. Jenže coby zbojník jsem dočista neschopný, mě by hned chytili, a tak mi nezbývá než zas to hloupé programování. A konečně i leckterý umělec, kdyby uměl řádně kritizovat, měl schopnost analýzy, sarkasmu a disponoval zdravou dávkou nevraživosti, praštil by s trapným herectvím, mazalstvím nebo čím se to zanáší a šel by kritizovat. Jenže umělec je coby kritik neschopný břídil a tak mu nezbude než se živit bídným uměním. Tedy každý dělá to, co jakžtakž dokáže a tak je to dobře.

V kritickém klubu Síto se dnes kritici dostali do ráže hned na začátku, jakmile pan moderátor vyhlásil téma. Muzikál Excalibur.

"Hnus! Odpornost! Já bych to shrnul bagrem na jednu hromadu, polil benzínem a škrtl sirkou!", křičí první kritik, "Je to komerční sračka a nemá právo na život!"

"Ano! Muzikály jsou útokem na pravé umění! Veřejnost by měla být chráněna před odporným skřehotáním uvřeštěných rádobyzpěváků! Je to tam samá stará struktura, která líbala nohy minulému režimu!", volá druhý a tluče pěstí do stolu.

"Takzvaný muzikál Excalibur bych rozehnal vodními děly a smečkou vlčáků. Drž! Trhej! Jdi mu po krku!", naznačuje třetí kritik jak by zatočil s muzikálisty.

Moderátor zvaný Em Sí Putna je spokojen, jak se mu pořad pěkně rozjíždí, a uvádí hosta:

"Dnes bude naším hostem pan Karel Steigerwald, autor scénáře k muzikálu Excalibur. Pánové, berte si jej, je váš."

"Ty dobytku! Tomu říkáš scénář? A ty se odvazuješ sem ještě lézt, mezi nás, umělecké kritiky, taková nula? Kolegové, pusťte mě, já ho naučím dělat muzikály, lotra!", řve nejradikálnější kritik Klusák a protože jej ostatní drží za košili a nemůže hostovi zpřelámat hnáty, snaží se na něj alespoň plivnout.

"To jsem nečekal", říká velmi zaraženě pan Steigerwald, "Proč jste si mě sem vůbec zvali? K čemu tu vlastně jsem?"

"Jasně, ty poleno bez talentu, co tu očumuješ, námezdný pisálku! Vypadni! Už ať tě tu nevidíme!", řvou kritici a ženou společnými silami scénáristu ze studia. Pan moderátor jim blahopřeje k dnešnímu vynikajícímu výkonu, kritikové spokojeně sedí a přes závěrečné titulky pějí hymnu. Jen pan Klusák nepěje, pojídá housku s karbanátkem, kterou si na posilněnou přinesl z domova. Nad Sítem sa blýská, kritici divo bijů.

Pátek 7Změněná situace

"Hm, blbé to je."

"Vždyť to vypadalo dobře, jsi říkal, ne?"

"Teď už zas ne."

"A co teda?"

"Sháněli stavbyvedoucího. Šel jsem tam, nabídli mi skoro patnáct tisíc, že můžu nastoupit od pondělka příštího týdne, domluvili jsme se. Já ti byl tak rád, celý víkend. V pondělí přijdu a oni mi vysvětlují, že ano, že se nic nezměnilo, stavbyvedoucího budu dělat, i za ty peníze, smlouvu dostanu, všecko, ale nejdřív se musí dodělat jedna stavba. Hrozně to hoří, za šest týdnů musí být dokončená, je to chata pro jakéhosi zbohatlíka, samý luxus, ale má to skluz, chlap na ně hrozně tlačí a když to nestihnou, bude firma platit penále. Tak že by moc potřebovali, abych rychle naběhl na tu chajdu, budu dělat stavbyvedoucího tam, o to nic, ale těch prvních pár týdnů bez smlouvy. Dají mi prachy na ruku, abych neřekl, že nedodrželi slib, tak o něco víc.

Já se ptám o kolik víc? Po všech těch zkušenostech už nemám chuť dělat cokoli bez smlouvy. Oni že na hodinu tolik a o tolik, vychází mi to sedmnáct čistého na měsíc, tož to by šlo. A že prý smlouvu připraví a hned jak se akce ukončí, nastoupím do řádného zaměstnání, dokonce bez zkušební doby, protože tímhle si mě vlastně vyzkouší. Tak já že to beru, stejně nic jiného nemám, a oni hned se mnou do auta a už jedem na tu stavbu a cestou mi vysvětlují, že je to až kdesi za Opavou.

Jo, pěkné to bylo, staveniště kajsi v lese, maringotka, do vesnice dva kilometry, tři chlapi kolem padesátky dělají a já mlaďoch že jim mám dělat stavbyvedoucího. To jim mám ráno říct co mají udělat a zbytek dne prospat v maringotce zatímco oni budou hákovat nebo jak si to představovali? Tak dělám s nima, aspoň se to rychleji stihne, bude víc peněz. Mechanizace víceméně žádná, všecko do teplejch a tahat se s tím jak dobytek, teď na podzim už je počasí taky mizerné, furt do toho prší, fučí, kosa je. Večer jsme jak prasata, teplá voda akorát na kafe, umyješ si leda ruce a obličej. Vysprchovat se není kde. Těm třem už to nevadí, to jsou děláci, to je jejich život, už si zvykli na všecko, ale já bych se přece jen rád umyl. Z firmy akorát pořád telefonují co už máme hotové a že máme spěchat, investor prý na ně tlačí. Po večerech se bavíme tím, že počítáme o kolik času tu stavbu stáhnem a přijdem dřív k penězům, ale ne moc dlouho, za chvíli spíme bo jsme zedření jak koně.

Čtyři týdny robíme od nevidím do nevidím, za tu dobu jsem byl třikrát doma, jenom se umýt, vzít si čisté věci, vyspat se jednou v normální posteli a zase zpátky.

Dodělali jsme to, skončili o dva týdny dřív, šéf celý nadšený. Další den jdu do práce a sháním se po smlouvě a najednou je nadšení pryč. Prý zlé, všecko špatné, situace se změnila, firma by hrozně ráda, však se ukázalo, že pracovat umím, ale bohužel, za současného stavu a kdesi cosi, pohledávky dluhy dřísty kydy, prostě mě nevezmou. Sliby chyby. Že mi zavolají, kdyby se zas situace spravila. Paráda. Tak já dřu jak Bulhar, jak blbec jim tam makám a ona se situace změnila. Ale je jim to opravdu moc líto, fakt se mnou cítěj."

"Tak's jim dal do huby?"

"Ne. Člověče, já už nemůžu. Víš co to je let co se takhle plácám? Prakticky od školy. Když se mnou vykývali poprvé, zuřil jsem, podruhé jsem soptil a porval se, ale teď už na mě jenom padne deka. Taková beznaděj. Tohle nemá konce, pokaždé mě obserou, úplně pokaždé. Já už vůbec nemám sílu na to zuřit."

"No ale máš aspoň těch sedmnáct tisíc."

Milan se usměje, ale tak křivě, že to ani úsměv není.

"Víš, jak ona je najednou ta změněná situace, tak firma nemá peníze hned, nemůže mi je dát rovnou na ruku. Ale vlastně se nic neděje, říkají, mám jít domů a oni mi je pošlou. Během několika málo dnů. Nemusím se bát, jako bych už je měl v kapse. Určitě."

"Určitě?"

Ne, skutečně to není úsměv.

Čtvrtek 6U nás taká obyčaj

Knihovnice umějí být děsně neodbytné. Aby mi Alena aspoň na chvíli dala pokoj, naskenoval jsem konečně po letech slibů knížku Kesara Lalla Nepalese Customs & Manners (PDF, 2,3 MB). Jenže už to vidím, teď zas bude Alena vyhrožovat, že musím knížku přeložit, jinak mě zatáhne do tmavého knihovního skladu. Hm. Přitom ani nevím, jak přeložit název. Ach jo.

Středa 5Kýho víra

"Víra nespočívá v tom, že byste byli přesvědčeni o nějaké věci, aniž byste pro to měli sebemenší argument, kdepak. To byste nebyli lidé věřící, nýbrž pověrčiví. Pravá víra znamená, že jste přesvědčeni o tom, že život je boží dar."

Pan Kohák má vybroušený smysl pro absurdity. A já už zas mám dost povalování, dva dny bez cvičení musí na uzdravení bolavých zád stačit. Sice mě ještě hřbet trápí, zkřivený jsem po ránu jak celý zákoník, ale už se mi nechce pořád trčet doma. Nasypal jsem? Nasypal. Udělal jsem pro své zdraví všecko co jsem mohl. Vysloveně to se mnou hází, takhle do posilovny zajít, zas trochu železa si naložit, a mrtváče a dřepy a mrtváče a dřepy, uááááá.... tak nic, no. Pro začátek si pouze zaběhám, jen tak zlehka, abych se zas nedorazil. Sotva pár kilometrů. Od Blable si půjčím podprsenku, aby mi má nově narostlá steroidní ňadra příliš neposkakovala a nejdřív si běh trochu natrénuji v bytě, abych zjistil, co na to záda povědí. Z kuchyně do obýváku, přes chodbu do pokoje a zase nazpátek.

"Co to zas vyvádíš?!", křičí Blable, "Zbláznil ses? Co tady pobíháš? Jak, trénuješ? Nestačí ti co sis udělal se zádama? Chceš zůstat na vozíku? Cože, jenom pár kilometrů? Ty jsi se úplně pomátl, víš co s tebou udělají ty otřesy? Vyhřeznou ti všecky obratle! Vyzkoušíš, vyzkoušíš, nic nevyzkoušíš, doma je měkký koberec, ale venku se přizabiješ, už je tam skoro tma, někde si zlomíš páteř a v noci zmrzneš, pošuku! A nehopsej mi tu pořád, když s tebou mluvím!"

Zdá se, že záda kousek lehkého běhu zvládnou. V šest hodin už funím přes pole, ach, to se to krásně běží, úplně jako kozaté sloní mládě! Hups hops, a ejhle, klacík, klop!, a ouha, bláto, kluz!, a sakra, roští, bum. Jauvajauva, to zas byl blbý nápad.

Úterý 4Psovi psí smrt

"Hele, co mám!", chlubí se Kakof. Potkal jsem ho na zastávce a teď mi strká pod nos jakousi malou uválenou kuličku, kterou vytáhl ze špinavého pytlíku.

"Co to je? Smrdí to."

"To má smrdět! Je to...", Kakof se rozhlédl obezřetně kolem a ztišil hlas, "...má pomsta! Die endlösung! Už jich mám dost, čoklů zahovněných, předevčírem se Filip zas obalil psí sračkou od hlavy až k patě a to si šel jenom na pět minut hrát na trávník před domem. Šelmy běhají po sídlišti, bez vodítka, bez košíku, rdousí děti, Filipa už dva psi povalili a mě jeden kousl do lýtka. Bažím po psí krvi! Já jim zatnu tipec, já jim přistřihnu lebensraum. Rozflákal jsem v hmoždíři po babičce flašku od piva, tlouk' jsem do toho dobře dvacet minut. Pak jsem ten skleněný prášek vzal, rozmíchal s trochou mletého masa, zahustil moukou a tohle je ono. To je má vergeltungswaffe! Fau draj! Trávníky se pokryjí bezduchými těly psích zrůd, zmítaných křečemi posledního tažení, ha ha! Psovi psí smrt! Řekni svým dětem ať nejedí masové kuličky, kdyby je náhodou našly. A ne že o tom napíšeš na web, to bych udělal masové kuličky z tebe."

Kakof odchází rozmístit nástrahy. Hm... důvtipný člověk! Člověk by ani neřekl, co všechno se dá podniknout s hmoždířem po babičce.

Pondělí 3Tatínek je zlý

Blable s Mínou v břiše"Mamííí! Maminko! Tatínek je zlý! On mě bouch'!"

"Bouch'?!"

"Bouchnul mě, do hlavy, au au to to bolí. A to se nesmí, bít děti do hlavy, paní učitelka to říkala, a já to řeknu paní učitelce, že mě tatínek bouch'. Je zlý na Pandulku. Musíš mu říct aby mě nebil, protože jinak by měl museli odvézt do nemocnice a bylo by vám po mně smutno."

"Tak moc tě snad nebil."

"I bil!"

"A proč tě vlastně bouchl?"

"Já nevím."

"Nepovídej, přece tě jen tak zničehonic nepraštil bezdůvodně do hlavy."

"I praštil, zničehonic, on je moc a moc zlý."

"Opravdu? Tomu se mi skutečně nechce věřit. Tak víš co, půjdeme za ním a zeptáme se proč tě bouch', jestli jsi náhodou nelhala."

"Nóó..."

"Ale? Tak povídej, co jsi mu provedla?"

Šušky šušky šušky. Bim! Uááá! Pandora utíká s brekem z kuchyně.

"Au au! Tatííí, maminka je zlá, ona mě bouchla!"

"Jen počkej, až tě chytím, bouchnu tě ještě víc! To se dělá, čurat tatínkovi do bot?!"

Neděle 2Na Hůrce

"Takhle běhat po nocích v lese bych se bál, vážně.", povídá táta, "Dupeš, funíš, za keřem sedí myslivec s kvérem, na každém oku šestnáct dioptrií, řekne si ejhle kanec a nasype do tebe celý zásobník. To se staly takové případy, vždyť ti myslivci jsou magoři. Onehdy se jeden ožral a rozstřílel vodojem."

"Vodojem? Kde, prosím tě?"

"Někde u Opavy. Táhli namol zpití z hospody a jeden obzvlášť nacucaný kouká nahoru, vidí vodojem, taková ta koule na tyčí, chlapa napadlo, že nad ním krouží káně, popadne flintu a párkrát do něj práskne. Pak se prý celá ta ožralá banda hrozně smála, že se káně počůralo. Odvezli je policajti."

"To jsem vůbec neslyšel... dávali to v televizi?"

"Ale ne, to bylo ještě za socialismu. Jednou chtěl myslivec odprásknout i mě, povídám ti, od fořtů radši dál."

"Tebe? Proč? Cos mu udělal?"

"Já nic, já se zcela mírně a kulturně ožral jak slíva. Na Hůrce, měli jsme nahoře tábor, oheň a pár lahví a já nasákl jaksi více než obvykle. A víš jaký je tam svah, klopýtl jsem, nebo mě snad někdo šťouchl, oni ti mí kamarádi jsou pěkný dobytek, najednou se kutálím z Hůrky dolů. Válel jsem sudy celých tři sta metrů nebo kolik to je a tím se mi všecko v hlavě trošku pomotalo a když jsem se pod Hůrkou sebral, byl jsem přesvědčený, že jsem výsadkář a že mě právě vyhodili z letadla za noci v Hostýnských vrších a já se mám doplížit na základnu. Tož jsem se plazil obezřetně roštím až mě ráno našli spícího pod Hůrkou uprostřed cesty.

Nakonec jsem vlastně nedopadl tak nejhůř, třeba takový Kalina, ten si vlezl pod postel a tam usnul, kdosi si lehl nad něj, udělalo se mu špatně a pod tu postel nablil. Přímo Kalinovi na hlavu, do ucha, a ráno chudák Kalina na jedno ucho vůbec neslyšel a musel si ty zaschlé zvratky vyrýpávat ven klacíkem.

A tak ráno sedíme před chatkou, nálada jak po boji, já pořád přemýšlím kde jsem nechal padák, Kalina si ryje větví v uchu a najednou jde kolem myslivec s puškou, celý nažhavený. Ptáme se kam se tak žene a on že na kance. Prý pod Hůrkou slyšel včera v noci, jak tam jeden řádí v roští, řádný macek to je, tak toho že musí dostat. Měl jsem štěstí, že neměl s sebou flintu už včera.

Jo chlast, to je svinstvo. Vážně si nedáš slivovici?"

Tak takový je můj tatínek.

Sobota 1Haf haf

Skvělej novej matroš, fakt bombaZ ICQ:

Howadoor: Ahoj.

Kulturista: Co? Co je? Co chceš? Něco se ti stalo! Urval sis rameno nebo prsák, že? Hele, s tím na mě nechoď, za to já nemůžu, jsem ti to říkal. Nebo co máš? Padaj ti vlasy, teče ti krev z nosa, samej vřed, co? Ty vole, dej pokoj, já o ničem nevím, mně do toho netahej, od začátku jsem ti říkal že je to hnusný svinstvo a nemáš to brát. Do prdele. Na mně si nic nevemeš, já o ničem nevím, pamatuj, mě neznáš, já tě neznám, nikdo nikoho nezná, nic jsem ti nedal, nevíš kde bydlím. Přestěhoval jsem se, to víš? Úplně jinam, do jiný země. Hele, já vůbec nejsem, umřel jsem a ani jsem nikdy nebyl, něco se ti zdálo, kurva.

Howadoor: Co blbneš? Nic se neděje, klid. Žádný problém, všecko je v cajku.

Kulturista: Jo? Vážně?

Howadoor: Jasně, fakt.

Kulturista: Aha. Aha. Tak jo, dobrý. Tys mi dal.

Howadoor: Nebuď nervózní. Jak se vede?

Kulturista: Ale jo, jde to. Hele, jestli máš zájem, měl bych tady novej matroš. Píchá se to do ramene a je to bomba. Pošlu ti obrázek. Akorát možná začneš štěkat.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/