* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Prosinec 2003

Pátek 19Drogovými magnáty

Mladí lidé jsou strašlivě hloupí, vůbec nevědí, jak to na světě chodí, zhola žádné zkušenosti nemají a dočista nic neumí. Proto existuje školství a různé poučné přednášky, by se mladí vzdělali a stali se z nich lidé učení, jejichž obzory jsou široké a kteří si vědí vždycky rady.

Též i já navštěvoval jsem gymnázium, bych se vzdělal a uměl odmocňovat všechny pravostranné přítoky Berounky jako když bičem a kdyby mne o půlnoci, avšak ani takovéto kousky takřka cirkusácké nejsou k úplnému vzdělání dostatečné, tudíž za účelem dalších šíření obzorů škola pozvala k poučné přednášce experta. Všichni jsme se srotili ve velkém sále, znalec napochodoval a bez dlouhých cirátů proslovil řeč na téma „Nebezpečí drog a toxikomanie“.

Ohlas měl jeho projev převeliký, jelikož jsme tou dobou byli narkotiky zcela nedotčení, takřka nic jsme o nich nevěděli, natož v onom rozsahu, jaký před nás expert předestřel. To není jako dnes, kdy každé malé robě o toxikomanii ví své, avšak, vy mladí, nebuďte proto na sebe nemístně pyšní, protože vy jste se do toho už narodili a pražádnou zásluhu na věci nemáte. To my, staří mazáci, jsme vám cestu připravili a z plodů naší průkopnické práce na poli narkomanie dnes těžíte. Tedy zůstaňte skromní a náš odkaz rozvíjejte šíře a dále, a tak dále, však to znáte.

Expert hovořil velmi zaníceně a my jej bez dechu poslouchali. Když začal otázkou ředidly nasycených hadrů, ještě jsme se jakžtakž orientovali, jelikož o čichačích toluenu z učňovských škol leckdo z nás cosi neurčitého zaslechl, ale už informace o tom, že není radno nalévat ředidlo do igelitových pytlíků a ty si pak přetahovat přes hlavu, byla pro nás zcela nová. „No vidíš, to by tě nenapadlo“, šťouchali jsme jeden do druhého, někteří šátrali po kapsách, nenaleznou-li igelitový pytlík od svačiny, jiní si přičinili do notesu poznámku „Zeptat se na cenu toluenu“.

A co teprve když se přednášející rozhovořil o LSD, marihuaně, pervitinu, heroinu a problému zneužívání volně dostupných léků! Doslova jsme hltali každé slovo. Po přednášce jsme experta zasypali rozličnými dotazy, a on byl velmi potěšen naším zájmem. Ochotně zodpověděl otázky po přesných názvech léků, jejichž zneužívání hrozí, vysvětlil i s názorným nákresem způsoby, kterými si v žádném případě nikdy nesmíme drogy aplikovat, detailně objasnil metody, jimiž za žádnou cenu nemáme drogy připravovat, a beseda by pokračovala dál snad celé hodiny, kdyby ji učitelé násilně nepřerušili v okamžiku, kdy nám expert vyprávěl o ohavné kariéře zavrženíhodných drogových magnátů, kteří se na imperialistickém Západě koupou v penězích získaných prodejem narkotik.

V první volné chvíli jsme s kamarádem Petrem Janíkem nad poznámkami zasedli k diskuzi. Petr navrhoval dlouho neotálet, zakoupit láhev toluenu, pytlíky a gumičky, a jít na věc. On už je taková přímočará povaha. Mně se ale jeho návrh vůbec nelíbil, prohlásil jsem, že pokud tomuto druhu narkomanie holduje učňovská mládež, pak jde patrně o nevkusnou, zvrhlou záležitost, které by se měli intelektuálové našeho formátu vyvarovat. Je jasně pod naši úroveň.

Petr musel s mým nezvratným argumentem souhlasit, i přemýšleli jsme dále. Že něco podniknout je nutné nám bylo oběma jasné, vždyť jsme si dobře povšimli obdivných výrazů ve tvářích spolužaček, když odborník na přednášce uvedl jako odstrašující příklad o dva roky staršího spolužáka, který v zahrávání si s drogami postoupil na tak vysokou příčel narkomanského žebříku, až jej policie zanesla do celostátního – považte! – seznamu toxikomanů. „To musí být chlap!“, bylo v obličejích dívek jasně psáno.

„Musí z nás být pořádné drogové kartely“, prohlásil Petr, v detailu snad nesprávně, avšak rozhodně. „Pak už se ti Marcela smát nebude.“

Ano, to bych velmi rád, aby mě spolužačka Marcela začala brát vážně a snad i s trochou obdivu, proto namáhal jsem mozek jak nejvíce to jen šlo, Petr jakbysmet, a že jsme byli vždycky kluci bystří, brzy jsme úkol rozřešili.

„Heuréka! Mám to!“, zařval Petr, „Vzpomněl jsem si! Když jsem jel tuhle autobusem z Ostravy, projížděli jsme kolem makového pole.“

V tu ránu jsem byl doma. Makové pole! Velký, obrovský družstevní lán plný nezralých makovic. O tom přece expert mluvil, z makovic se musí sesbírat šťáva, zpracovat, a vítězství je naše.

„Skvělá myšlenka!“, pochválil jsem Petra, „Avšak sbírání šťávy je věc zdlouhavá a mohl by nás někdo dopadnout. Chlap na přednášce říkal, že policie po narkomanech přímo pase. Jenže my ji převezeme. Natrháme nezralé makovice a dovezeme k nám domů, naši zrovna tento týden jedou pryč. Má babička má mlýnek, kterým vyrábí z rybízu šťávu, ten si půjčíme, vylisujeme makovice, šťávu usušíme v troubě na plechu, a budeme mít surového opia celé kýble.“

„A pak jej smícháme s tabákem, budeme kouřit v dýmce a nikdo se nám nevyrovná“, uzavřel Petr.

V sobotu ráno spustili jsme akci, vybavili se olbřímím batohem, v Jičíně na zastávce zakoupili lístek do autobusu směrem do Ostravy, a jakmile jsme spatřili makové pole, na první zastávce jsme vystoupili.

A tu se poznovu ukázalo, že mladý člověk má o sobě často mínění až přespříliš chvalné, takřka chvástavé, avšak jakmile dojde na praxi, je z něj trapný zelenáč. Ono se to lehce řekne, nakrást na poli vak makovic, ale pokud s kradením nemáte žádnou větší zkušenost, když jste v loupežích naprostí začátečníci, není to vůbec snadná věc. Pravda, i škola má na naší neschopnosti jistou vinu, jelikož žádného experta s přednáškou „Nebezpečí drobné kriminální činnosti mládeže s důrazem na otázku polního pychu“ dosud nepozvala.

Plížili jsme se k lánu se srdcem v krku a připadalo nám, že každému, kdo nás potká, bude na první pohled jasné, za jakým účelem vlečeme batoh. Napadaly nás myšlenky značně děsivé - asi jako když se pověrčivý člověk prochází v noci po hřbitově – například o tom, že každé makové pole je jistě hlídáno policií. Přesto jsme však vytrvali a vleže uprostřed makovic, aby nás za žádnou cenu nikdo nespatřil, naplnili batoh. Nejhorší okamžik nastal, když po nedaleké polní cestě projel traktor, v tu chvíli jsme se Petr i já pokusili zahrabat do hlíny.

Ani návrat s batohem narvaným naloupeným mákem na autobusovou zastávku nebyl nic příjemného. Ve tváři každého vesničana viděli jsme jasné odhalení, jeho rentgenový zrak propaloval se do útrob vaku a najisto si předsevzal hned z nejbližší budky přivolat policii. Když nás na zastávce oslovila babka s nevinným dotazem „Co vy tady, na výletě?“, skoro jsem omdlel. Vždyť jí všechno muselo být úplně jasné!

Tehdy jsem poznal, že zloděj v každém vidí policajta. Alespoň nezkušený zloděj. A také, že s krádežemi je to jako s každou jinou činností, mistrovství není nikomu vrozeno a je třeba se k němu propracovat pílí a dlouhou praxí.

Přes všechny obavy dorazili jsme k nám domů v pořádku a od naivní babičky si vydlužili mlýnek pod záminkou výroby ovocných šťáv. Pak Petr otevřel láhev jablečného vína, zvaného familiárně čůčo, trochu jsme se posilnili a pustili se do práce.

Po chvíli přemýšlení, zda pomlít i stonky nebo jen makovice usnesli jsme se, že není radno ničím plýtvat. Doma nás vždycky k tomu vedli, abychom věcmi nemrhali a vše náležitě zužitkovali, čím více šťávy, tím lépe, i nacpali jsme do mlýnku všecko. Mletí šlo zatraceně ztuha, mlýnek skřípal a úpěl, ale díky mladistvému elánu a čůču přece z něj pomalu vytékala slibně vyhlížející hnědá šťáva.

„To je ono, opium!“, jásal Petr a načal další láhev čůča, „Vidíš jak omamně vypadá? A voní, mně se z té vůně úplně točí hlava.“

I mně se hlava povážlivě motala, ale přesto jsme práci dokončili, všechny rostliny pomleli a získali skoro dva litry hnědé tekutiny. Tu jsme nalili na plech na pečení cukroví, a vstrčili do trouby, aby se usušila.

„To je božíííí“, kvílel Petr, „nám se to fakt povedlo! Až opium vyschne, naládujem ho do dýmky.“

„Jenže my nemáme dýmku“, namítl jsem.

„Nemáme? Nevadí! Přece si víme vždycky rady! Dáme opium do hrnce, smícháme s trochou tabáku, podpálíme a budeme inhalovat.“

„Jo jo, to je báječný nápad. Zajdu pro deku a přehodíme si ji přes hlavu, aby nic nepřišlo nazmar.“

„Já si zatím trochu loknu.“

Našel jsem deku, Petr si trochu loknul, já taky, pak zas on, pak znovu já a tak jsme nějakou dobu poseděli v družném hovoru. Po mnoha loknutích bylo opium suché, což jsme poznali tak, že se z trouby vyvalil dým. Trochu se zespodu připálilo. Petr obětoval tabák z několika startek, hnědou hmotu jsme s ním smíchali, dali do kastrólu, naklonili se nad improvizovanou dýmku, přehodili přes sebe deku a snažili se směs podpálit. Což se nám vůbec nedařilo, až jsem přišel na nápad přimíchat do náplně ještě trochu najemno natrhaných kousků papíru. Tehdy opium konečně vzplálo, ožehlo nám obočí, a prostor pod dekou se naplnil omamným dýmem.

„To je maso! Co to s tebou dělá?“, ptal se Petr.

Výsledek se dostavil, byl rychlý a masivní. Do kastrólu jsem mohutně nablil.

„Ty prase!“, řval Petr, „Cos to provedl?! Zkazil’s dýmku! Blbče!“

„Když já… to je asi z toho čůča…“

„A zase! Jsi dobytek, s tebou se nedá nic podnikat. Vidíš aspoň kulaté obdélníky? No tak! Nebluj furt!“

To se snadno řekne, ale hůř udělá.

Když Petr viděl, že mne opiáty dočista zmohly, a že kromě zvracení do kastrólu se mnou žádná zábava na delší dobu nebude, rozhodl se pro jiný způsob aplikace. Rozmíchal usušenou šťávu ve zbytku čůča.

„Ty břídile, teď ti ukážu, jak se má fetovat. Na ex! To má ale grády… tý volééé… to je žrádlo…“

Pak bylo chvíli ticho.

„Půjč mi ten kastról! No tak, dej ho sem, naval ten hrnec, povídám, rychle! Do prdele!“

Když jsme se po několika problitých hodinách jakžtakž vzpamatovali, neměl už nikdo z nás na opium chuť. Bohužel, i přes vynaloženou práci nás už jeho další požívání nelákalo. Jaksi se nám zprotivilo. Nacpali jsme zbytek do láhve od kompotu s tím, že snad časem změníme názor, a kdyby ne, střelíme ho za stovku nějakému tupému učňákovi.

Pokud vím, Petr se o to o pár měsíců později pokusil, ale narazil. Učňovská mládež se zarytě držela svého toluenu a narkomanii vysoké úrovně považovala za lstivou habaďůru určenou jen k vylákání poctivě nakradených peněz. Petr neprodal nic a ještě málem dostal přes hubu.

Čtvrtek 18Chocho bojuje s hady
Teda, pokud jde o léčebné metody, učinili jsme příslušná opatření. Máme heslo: blíž k přírodě. Člověk je v podstatě jednoduchej: jestli má umřít, umře, jestli se má uzdravit, však on už se uzdraví. Jen žádný drahý medicíny!
 

Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor
Přeložil Zdeněk Mahler

Zdravim opet a tentokrat uz fakt naposledy z dovolene. Protoze planovani neni moji domenou, tak i kdyz za par dni odletam z Bangkoku, jeste jsem se nedostal ani do Thajska, ani do Malajsie a flakam se kousek pod rovnikem na Zapadni Sumatre. Vcera:

Ja: Opravdu v te dzungli nejsou hadi?
Domorodec: Yes mister.
Ja: A cesta, cesta je tam dobra?
Domorodec: Yes mister, very good.
Ja: Opravdu tam nejsou hadi?
Domorodec: Yes mister.
Ja: Yes or no?
Domorodec: No mister. 

O pet minut pozdeji jsem nasel na zemi hadi kuzi.

Ja: Co to je?
Domorodec: E...
Ja: No co to je?
Domorodec rozsekal kuzi macetou a pravil: No problem mister. 

Nechal jsem tedy domorodce na pokoji a vyrazil do lesa, jelikoz Tarzan to tak delal taky. Cesta byla opravdu very good, mistama se dokonce i dalo poznat, ze tu kdysi hooodne davno nekdo sel. Zbytek very good cesty jsem se stridave kutalel a stridave narazel do stromu ci bambusu, pripadne jsem se ohromne akcne snazil vypujcenou macetou vytvorit stezku, kterou bych procpal sve vyzrane telo. Na konci very good cesty me kousl do kotniku had. Nic mi ovsem neni, pokud tedy nahodou nebyla ta sfine jedovata a ucinky jedu se neprojevi treba za tyden. 

No nic, koncim a jdu shanet, kdo me odveze na sever Sumatry. Tam je pry jakesi more nebo neco takoveho a za morem je Malajsie. Do Malajsie je zahodno se dostat, chci-li pokracovat dale do Thajska.

Chocho

Středa 17Kdepak

Pořád samé vánoce, na nic není čas, a ještě do školky na besídku musím jít. Pandora bude recitovat "Já jsem malý Chocholáček, přišel jsem k vám pro koláček" a pak budou ovace. Nakonec občerstvení. Raději se občerstvím předem, mám na to tady ve spíži takovou láhev. Udělali fotky, ale za moc nestojí. Možná abych přece jen uvažoval o digitálu. Na fotografii je Slezská Harta a úplně vpravo zpoza stromu vyčuhuje sopka Velký Roudný.

Sobota 13Zvláštní

Šel jsem si k okulistovi pro brýle. Snad spravené, avšak jisté to není, neb pravil optik, když je přebíral, že jsou rozšláplé velmi povážlivě a neví, jestli je dokáže dát dohromady. Tak tam přijdu a brýle? Opravené, vyčištěné, jako nové. A nic za to nechtěl. Prý to nestojí za řeč, jenom až je rozšlápnu nadobro, mám si nové koupit u něj. Hloubám, přemítám, ale pořád to jaksi nechápu. Zadarmo opravil brýle. Přece v něčem háček být musí!

Pátek 12Ve spárech okultistů
Rohlíky se a to pravím dle pravdy ani pro děti nekupovaly. Koupily se sice také, ale jen když bylo dítě nemocné, tak mu rodiče koupili rohlík a sodovku, aby mělo něco lepšího než černý chleba trochu namazaný máslem. Za jednu korunu prodal tehdy pekař 5 rohlíků a když k večeru nevyprodal vše napečené, dal i 6 kusů. Po okolních vesnicích pekař sám rozvážel pečivo na voze taženém vlastním koněm.
 

http://valach.net/

Já už to nevydržím, šije to se mnou, svrbí po všech stranách, jinak už se nedá. Bude závažná diskuze na zásadní téma. To by tak hrálo, aby všichni kolem psali o feministkách, politice či zahrádkářství a já pořád nic. Furt samé Alpy, Bruntály a plech spadl ze střechy, pak nemám vypadat jak debil.

Že sám žádný stěžejní námět nevymyslím je mi zřejmé už od prvopočátku. Člověk má znát své možnosti a přijmout svá omezení, tudíž akceptuji, že z té své duté kotrby téma nevyšťourám. Tam jsou fakt už jenom činky, griotka a že se mi chce spát. Nedá se svítit, bude se loupit. Ostatně od čeho by tu ten internet byl. Trošku se porozhlédnu, a vida, téma jak noha! Co je klíčovým problémem českých médií.

No co... Co by. Vím já co? Vajco. Mně jsou nějaká média... Prostě mě nezajímají, co já s médiama, mě to vyvolávání duchů nijak nebere. Ani vyvolávat fotky mě nikdy dvakrát nebavilo, v komoře byla vždycky hrozná tma a já se z toho potil. Natož strašidla. Já žádnou úvahu psát nebudu, když jsem šlohnul otázku, odpovědi si už taky nějak opatřím.

Udělám třeba anketu, odezvy vyhodnotím a ono to bude vypadat skoro jako že jsem to všecko napsal sám. Jenže... hmm... já už vás znám. To zas vyhraje Kryštof Trolejbus a podobné humory. Nic, žádná anketa, s takovým materiálem. Oslovím pár vybraných inteligentních jedinců, oni mi sepíší úvahy a já je komparatisticky sestavím do výsledné hodnotné práce.

Tož to by taky nešlo, už to vidím. Zeptám se na média třeba Egiho a jediné, co se dozvím, bude, abych se odebral i s médii tam, kam bych věru nerad chodil. Proč já znám jenom samé vulgární tupany?! Hleďme, námět na další esej, ale až příště, pro dnešek si vystačím s klíčovými médii. Jelikož už vím, co udělám, napíšu sestře. Z té vždycky něco rozumného vypadne.

Howadoor: "Ahoj, co to tam zas tropíš za blbosti?!"

Sestra: "Mastím plech, peču cukroví."

Howadoor: "Okamžitě s tím přestaň! Žádné plechy se mastit nebudou, když je tu vážná otázka co je klíčovým problémem českých médií. Ihned odpověz a bez vykrucování!"

Sestra: "No já bych řekla, že klíčovým problémem bude nedostatek financí. Kdyby dostali dost peněz, to bychom teprve čubrněli, jak jsou dobří. Už můžu jít?"

Howadoor: "Dobře, beru, běž."

Chachá, to je správná odpověď, mám rád, když jsou lidi samá legrace. Navíc jest to odpověď univerzální, hodící se úplně na všecko a hned jak se mě šéf zeptá proč mi program nechodí, uvidí co je klíčovým problémem českých médií. Dobře mi esej vyšla, správně jsem vše zorganizoval, k závěru slavně dospěl, výsledek se dostavil a tak už nechci vidět žádné maily o tom, že jsem povrchní omezenec a mám táhnout i s plytkými historkami tam, co říkal Egi.

Čtvrtek 11Drobet vzdušnější

V předchozí části

Hory cení zuby. Dobývání parlamentu. Jak je dobré znát cizí jazyky. Provozuji sumó. Hop a skok a přes potok.

Přes brod k chatě

"Kudy vlastně polezeme?", ptá se výsadkář Roman ráno do hučení vařičů, "Rovnou vzhůru přímou cestou? Bude to nejkratší, ne?"

Míchám čínskou polívku a koukám na několikasetmetrovou stěnu Hohe Docku (3346). Roman kupodivu nevypadá, že by si dělal legraci.

"Poslyš, kde ty jsi byl vlastně nejvýš? Teda pěšky, skoky z éra nepočítám."

"No přece tady, dneska."

Aha. Tak to je v pořádku, tím se to vysvětluje. Zkušený Fanda se ujímá vysvětlování.

"Rovně by to jistě šlo, Romane, zejména mouchám. My půjdeme po pěšině támhle vlevo, dojdeme do sedla a tam někde jak vidíš tu hranu, tak za ní je pohodlná cesta. Teda celkem pohodlná, no. Takový choďáček. Skoro."

V Sedle


V sedle

Roman stoupá k vrcholu

Roman stoupá k vrcholu

Nepříjemný pohled do propasti

Nepříjemný pohled do propasti

Kousek před vrcholem

Kousek před vrcholem

Fanda   Roman

Vlevo Fanda, vpravo Roman

Takhle mi to přijde mnohem bezpečnější

Takhle mi to přijde mnohem bezpečnější

Všechny fotografie udělal Fanda.

Skoro? Zaráží mě tón, jakým to Fanda říká. Něco se mi v jeho "skoro" nelíbí. S podobnými "skoro" mám neblahé zkušenosti. Hodně neblahé.

"Hele, jak to, skoro? Díval ses do mapy? Do průvodce?"

"No jo, jasně, to víš, že jo. Je tam cesta, všichni říkají, že je to choďák, neboj. Jenom... možná..."

"A?! Co jenom?"

"snad... prý je trošku vzdušnější... ten choďák."

"Vzdušnější? Trošku vzdušnější psali? Jak moc vzdušný?"

"Prostě vzdušný, no.", říká Fanda nakvašeně, "Já nevím, nebyl jsem tam. Co se bojíš? Psali vzdušnější, avšak stále chodecký terén, to je celé."

"Tak vzdušnější... aha... aha... a třeba exponovanější, to tam nepsali? Co?"

"Ale jo, psali i exponovanější. Maličko vzdušnější a drobet exponovanější. Ale choďák."

"Vzdušnější... exponovanější... A něco o maličko příšerně nebezpečném vražedném a neschůdném tam nebylo? Ty, poslyš, Fando, víš, že mám doma dvě děcka? A že lezu jak hroch? Psal jsem ti to, chlape! A ty teď do mě s vzdušným a exponovaným."

"Ale pořád choďákem!", hájí se Fanda.

"Jen aby. Jako s tím brodem včera."

"Co je to vzdušný? A exponovaný?", ptá se naiva Roman.

"Neděs ještě Romana, srágoro", hučí potichu po straně Fanda a nahlas říká bezstarostně: "Vzdušný znamená, že je to hodně na čerstvém vzduchu, víš?"

"A exponovaný zase, že tam můžeš exponovat pěkné snímky", dodávám.

Roman je spokojený, že si na čerstvém povětří něco vyfotí, pomáhám Fandovi sbalit stan, dojídáme polévky, bereme batohy a jdeme. Zpočátku serpentinami travnaté pěšiny, pak kus po kamenné suti, traverz přes neširoké sněhové pole, krátký výšvih a jsme v sedle. Na druhé straně zeje pěkná díra, vlastně houby pěkná, propast jak vrata. Kluci shodili batohy a sedají si přímo na kraj, snad půl metru od hlubiny, fuj. Nemůžu se na to dívat, raději se rozhlížím po kraji.

Je smažno. Lepě švihlí tlové se batoumají v dálnici a všude kolem jsou patrné následky. Ledovce ustupují už ne rok po roce, ale spíš den po dni, a i ten, kdo jezdí do Alp sotva pár let, to vidí. Onehdy mi někdo vyprávěl příhodu. Parta lezců se domluvila, že vyrazí na výlet do Alp, sbalili auto a jeli. Přijedou na místo, vytáhnou mapu, šlapou nahoru, až dojdou na místo, kde by měli nazout mačky a jít po ledovci. Jenže led nikde. Koukají do mapy, civí kolem dokola, chvíli se jim zdá, že jsou dobře, chvíli zase, že vylezli na nějaký úplně jiný kopec. Jsou z toho celí tumpachoví, dál se jim nechce, protože jestli vážně zabloudili, byla by to hloupost. Kdo ví, kde by skončili.

Až pojednou z údolí přichází domorodec. Strkají mu bezradně pod nos mapu a chlap se dunivě chechtá. Ha ha, ledovec, ukažte, no jo, vždyť vy máte patnáct let starou mapu! Tady už žádný ledovec není, lidi. Mačky táhnete úplně zbytečně. Jestli chcete ledovec, musíte si počkat zas na příští glaciál.

Dojedli jsme. Stezka stoupá v serpentinách po hraně a postupně se narovnává. Přímí se. Přímí se tak moc, až už vede prakticky kolmo nahoru. Do prdele.

"Hele, to je ten tvůj choďák?", ptám se sarkasticky Fandy.

"Ale jo, pořád", mává znechuceně rukou, "To je asi to exponovanější místo. Však tu máš lano, tak se chyť lana a neskuhrej."

Jo neskuhrej. To se lehko řekne. O lano by nešlo, ale co ty výhledy! Vzdušnější? Kecy! Tahle stezka není vzdušnější, ta je nejvzdušnější ze všech. Jedině provazochodec nad náměstím má snad vzdušnější cestu. Pranic se mi to nelíbí.

A je hůř a hůř. Jdeme po hraně hory, vpravo kolmá díra tisíc metrů, vlevo strž kilometr. Většinou je terén skutečně v zásadě chodecký, ocelových lan je třeba se přidržet jen občas, výjimečně něco lehčího přelézt, ale střežím se pohlédnout jinam než nahoru. Od dětství mám závratě, z pohledů do hlubin mám ztuhlé břicho a měkké nohy. Navíc už ze zkušenosti vím, že v tomhle terénu se nesmí klopýtnout. Na hladkém, strmém svahu člověk během pár metrů nabere rychlost a je s ním konec. Zachytit se není čeho, zvlášť s pětadvacetikilovou obludou na zádech. Snažím se na to nemyslet, ale valně se mi to nedaří.

Přelézt pětadvacetimetrový úsek není žádný zvláštní problém. Odpočinete si, vydýcháte se, zkonsolidujete mysl, pak zatnete zuby a za pár chvil jste nahoře. Koukáte dolů a divíte se, čeho jste se vlastně báli. Ale zatínejte zuby dvě nebo tři hodiny! Sice šlapu stále výš a výš, ale cítím, jak mě strach rozleptává. Přicházejí úseky úplně hladké, sice nijak extrémně kolmé, ale nedovolující udělat chybu. Po obou stranách stále hlubší díry. Ačkoli co už znamená pár set metrů navíc... A on že choďák, já mu ten jeho choďák ještě omlátím o hlavu, skřípu zuby. Pokud to přežiju.

Ve třech tisících čekám na kluky, čelem ke svahu, bojím se kouknout dolů. Mám toho právě tak dost.

"Ty vole, Fando, ty choďáku zákeřná, já mám strach! Sliboval jsi lano, naval lano, aspoň se cvaknu do fixu. Pořád musím myslet na to jak mi ujede noha."

Lezu do úvazku a karabinou se jistím na ocelových lanech. Říkám si, že mi to pomůže, myslím psychicky. Ostatně ani jinak pomoct nepotřebuju, žádné fyzické potíže nemám. Na fyzičku výstup náročný není. Ale ty pohledy dolů, ty mě ničí.

O moc lepší to není ani s úvazkem. Klepou se mi ruce, když přecvakávám karabiny. Ocelové fixy taky nejsou všude, bastardi, copak nemohli natáhnout kilometrové lano podél celé stěny? Těším se už jenom tím, že na vrchol není daleko. Jaksi se tam nakonec vyškrábu, cesta dolů na ledovec po opačné straně hory snad už nebude tak obtížná. Taky je o hodně kratší.

A už jsem na plochém vrcholovém hřebeni, stezka se báječně rozšiřuje. Ufff, vydechl jsem si. Ale jen na chviličku. Za dalším balvanem mě čeká hřebínek jak žiletka, nejvýš dva decimetry široký, vyložená střecha. Po obou stranách hladké plotny a pak nic. Místo je dlouhé pár metrů, a nezajištěné. Ocelové lano je na obou stranách, ale přes můstek je třeba přejít bez něj. Do hajzlu. Jenom to vidím a točí se mi hlava.

To dáš, vydýcháš se a dáš to, říkám sám sobě, dost možná i nahlas. Minutu zhluboka dýchám a jdu na věc. Už dolézt ke konci lana mě stojí skoro všechen zbytek odvahy a po dvou krocích po hraně je s veškerou morálkou konec. A bude i se mnou, krajina kolem se rozostřuje a divně houpá, srdce v krku, nohy začínají povolovat. Tak a teď sletím dolů, už to vidím úplně jasně. K zemi!, velím z posledních sil, tisknu se ke kameni a jako píďalka sunu se zpátky k lanu. Když jsem zpátky na plochém širokém místě, klepu se jak sulc. Kurňa tož to ni.

Sedím na batohu, tep pořád přes dvě stě, přicházejí kluci.

"Vypadáš divně, co je?", ptá se Fanda.

"Jo divně, aby ne. Jsem na sračky. Nejsem schopný to přelézt, zkoušel jsem to, ale skoro jsem slítl dolů. Závratě. A jaké. Tohle jsem zažil naposledy v pěti letech na balkóně."

"Fando, mně se to taky moc nelíbí", přizvukuje Roman, "Přece jen až tolik moc čerstvého vzduchu nemusím a na focení nemám myšlenky, když furt visím na laně. Jaká je vlastně ta cesta druhou stranou dolů?"

"Jaká jaká... to já přesně nevím, jaká... asi tak stejná... nebo možná o maličko exponovanější...", rozhazuje rukama Fanda.

"A vzdušnější?!"

"Asi tak."

Radíme se, co teď. Kluci okukují místo, na němž mohla být pamětní plaketa "Howadoorův poslední krok", a ani jim se nezamlouvá. Jenže co dál? Vrátit se? Nějakých padesát metrů od vrcholu, výškově možná deset? Lézt zpátky stejnou cestou? To se nikomu z nás nechce, sestup je ještě náročnější než výstup a alespoň mně už je na nic jenom z té představy.

Z druhé strany, z ledovce, cestou, po níž máme sejít dolů, šplhají dvě postavy. Hledíme na ně a stanovujeme další postup. Kluci si sundají batohy a na vrchol vylezou nalehko, já zatím posedím na místě, něco sním a dám se snad trochu dohromady. Zjistí, jak vypadá cesta na druhou stranu a vrátí se. Mezitím taky odtamtud vylezou ti dva, co je vidíme. Potkáme se s nimi, vyptáme se co a jak a pak se ukáže.

Fanda s Romanem jdou k vrcholu. Překonávají střechu a pak mizí za kamenem. Zjistil bych vůbec, že spadli dolů? Asi se, jenom bych tu seděl a bylo by mi divné, že pořád nejdou. I když vlastně by mi to ani tak moc divné nebylo. Cpu do sebe müsli, snažím se vypít co nejvíc vody, snad to pomůže.

Asi za čtvrt hodiny se kluci vracejí a mně už je jakžtakž dobře. Kdejaká myš je proti mě sice vzorem odvahy, ale nohy ani ruce se mi už netřesou.

"Už jsem vcelku v pořádku, chlapi, takže jestli jdeme dál, zkusím to. Ale musíte mi zajistit tu střechu. Vytáhneme lano, přivážem na obou stranách k fixu a tak to přelezu. Jo? Co říkáte? Jak to vypadá dál?"

"Do prdele, na hovno to je. Ta tvoje střecha je srandička proti tomu, co je dál", vykládají oba svorně, "Tam s batohama nejdem. Ani náhodou. A cesta druhou stranou dolů, to už je vyložená katastrofa. Jedině slanit. Počkáme ještě na ty dva chlápky co šli nahoru, co nám řeknou."

Lezci jsou za chvíli tady, vykračují si jak někde na promenádě, děsivé hloubky je nevzrušuji. Parchanti. Prý cesta druhou stranou je lezecký terén, zatímco tohle je terén chodecký, říkají. No potěš. A co že chceme vlastně na druhé straně dělat? Dojít do bivakovací boudy? A co tam? Za pár hodin se může zkazit počasí a pak budeme uprostřed ledovce trčet třeba týden. No, ať děláme co umíme, ale oni by se na našem místě radši vrátili stejnou cestou.

Přemýšlíme. Mně osobně se na vrchol chce asi tak jako do hrobu, což klidně může být i totéž, kluci tam už byli a když nás na druhé straně čeká ještě něco horšího než tady... Tak jo, vrátíme se.

"Ale bude se jistit, Fando, vybal slaňák. Nebo mě máš na svědomí. Neumím si představit, jak bych to lezl bez jištění.", lamentuju.

"Já taky ne, neboj, Fanda vytáhne lano a slaníme to", přidává se Roman.

Horal Fanda se nadřazeně směje a vybaluje padesátimetrové lano. Máloco bych viděl v té chvíli radši, snad jedině lano pětisetmetrové. Obracíme a za prvním kamenem začínáme slaňovat.

"Hele, koukej, támhle dole na ledovci je lyžař!", ukazuje nadšeně Roman někam dolů.

"Ty vole! Ty blbe! Já se tam kouk'! Seru na tvojeho lyžařa, sem rád, že žiju! Ještě jednou mi ukážeš do propasti a poseru se, kurva!", nadávám a držím se křečovitě lana. Roman s Fandou se smějí. Grázlové, beztak mě sem vytáhli jenom aby se mohli vytahovat na slabšího. To je tak nechutné chování...

Slaňujeme radši i to co by snad ani třeba nebylo, Roman si dvakrát jistý není a já... vždyť už jsem psal co já. Jenom Fanda se potměšile usmívá. Za dvě hodiny jsme zpátky v sedle. Odsud už se spadnout nikam nedá. Tak jsem to přece jen přežil. Uf. Moc nechybělo.

Středa 10Proklatě

To je zas den. Vstal jsem z postele a šlápl rovnou na brýle. Jsou na placku.

Úterý 9Není parno

„Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš-li, co myslím — aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, Kryštůfku Robine," mluvil dál hlasitým šeptem, „jen mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima."

Moje řeč, Ijáčku. Ani u mne ve spacáku ráno kolem třetí není přímo škvářo smážo. Já ti rozumím.

Ne tak ovšem natvrdlík Kryštůfek Robin, který se zmohl jenom na "Ale jdi, Ijáčku!"

Ráno je voda v láhvi úplně zmrzlá. Mínus deset v noci bylo, určitě. Vstávám ještě za šera, moc neokouním, balím věci a jdu. Na Slunečnou (800), nejvyšší kopec Nízkého Jeseníku, přicházím s východem slunce. Je tu jen oplocený vysílač, nic zvlášť zajímavého, ani cestou do Moravského Berouna na mne nevybafne žádná exotika - zasněžená pole, les, ohrada. Mně to stačí, nejsem neskromný. Obejdu se bez pardálů. Taky skočit na mne cestou z Bruntálu pardál, asi by mi hráblo. V Berouně ostatně žádní pardálové nejsou, jen na náměstí hospoda U pardála, v níž chutě pojím. Městečko je malé, avšak pěkné, mají zde obchod, v obchodě polici a na polici láhev.

Jak už to tak bývá, věci ve skutečnosti nekončí žádnou výraznou pointou jako pošetilé románové vymyšleniny, spíš se tak bezvýrazně rozpliznou do ztracena. Tohle moudro jsem někde vyčetl. I dnes to tak dopadne. Popíjeje z láhve jdu na nádraží, od pardála si koupím jízdenku domů, vlezu do kupé plného pardálů, pardál v modrém haveloku mi jízdenku cvakne a mně z toho hrabe. Raději si ještě loknu.

Točte se, pardálové!

Pondělí 8Co tam čučiš ty cype!

Hospoda u Jelena v Nové Pláni. Vystřiženo z pohlednice, když jsem tam byl já, byl všude sníh.Nejkratší rychlík, kterým jsem kdy jel, fičí zasněženou krajinou, až se z polí zvedá sněžný prach. Dva poloprázdné vagónky, z Olomouce do Opavy. Ani jsem nevěděl, jestli mě svezou, vláček je fungl nový, jakýsi novomódní. Stojím bezradně v Olomouci na peróně a nemůžu dovnitř, místo kliky jen mělká prohlubeň, ani zatáhnout za dveře nemůžu, natož je otevřít. Železničář na mě pátravě shlíží, nejspíš mě vyhodí. Co by vozili, šupáka který ani neumí vlézt do vlaku.

Ale pak přišel chlap, zmáčkl na dveřích jakési tlačítko, dveře udělaly pfff a otevřely se, a to už jsem věděl jak na to, taky jsem suverénně zmáčkl knoflík, pfff,  a napochodoval jsem do vagónu. Technologie, pch. Na mě je každá technologie krátká.

V Bruntálu taky sníh, i ve městě, tři, čtyři centimetry. Dočista zima. V Brně zatím není po sněhu ani památky. Všechno bedlivě obhlížím, jelikož skrz kupování domu se budu z Brna stěhovat, leč nevím kam, tudíž je docela možné, že i do Bruntálu, pročež je třeba terén řádně rekognoskovat. Například tady holka si nese karimatku, taky vlasy má a vpředu takové ty různé, prohlížím děvče, až se jí to nezdá a nevraživě se na mě šklebí. Tož to ne, tady já bydlet nebudu, aby se na mě šklebilo, na to já nejsem zvědavý. A vůbec, na jižní Moravě, i když své mouchy také má, jsem drsnému podnebí odvykl. Brrr, zima.

Je devět hodin, hospody zavřené, snídaně nebude žádná. Šlapu pryč z Bruntálu, městečko není velké, za patnáct minut je člověk přejde a už je v lese. Hvozd plný sněhu, bílých stromů, paní vede psa. Kam prý s batohem. Ále jen tak, obhlédnout, pochodit, stěhovat, na sopky se podívat, v lese pod širákem přespat, Beroun, Šternberk a číslo popisné 53.

"Vy si ze mě střílíte. Nebo jste trochu mešuge, co? Že jo, aspoň drobet?", směje se paní.

Co mešuge, jak mešuge, kdo je u tebe mešuge, raketo jedna vyšeplalá, však na mapě jasně psali, obec Mezina, význačné místo, památka národní, číslo popisné padesát tři. Jenže ty jsi baba nekulturní, celý život chodíš kolem čísla popisného, ale rypák nezvedneš, bo si jak ta sviňa enem v blátě žaludy ryt a do mešuge nadávat. Větší část příbuzných mám z Ostravska a z okolí Opavy, pročež jsem zdejším dialektem napajcovaný a jak sem přijedu, rázem přešaltruju ze spisovné řeči na po našemu.

V obci Mezina mne vítá obrovský pes s roztaženou tlamou plnou špičatých dravčích klů, chce mě zaživa pohltit, takové štěně malé, hravé, s pajdavýma nožičkama, Pandulce by se líbilo. Oslintalo mi ruku. A pak už stojím před čé pé třiapadesát, mapa nelhala, no toto, taková význačnost, ani jsem nečekal, ni nedoufal, koch koch. Kolem jde tlusté dítě, táhne sáňky, pěkně zdraví, však je z vesnice. Otázka je, až se přestěhujeme někam na dědinu, jak dlouho tam na nás budou koukat skrz prsty jako na přivandrovalé měšťáky. Ve městě je to fuk, nikdo nikoho nezná, ale na venkově... Bech. Obezitě uklouzly na ledu nohy a už se válí.

Hospoda v Mezině zavřená až do tří, ani svačina nebude. Zato bude sopka, Venušina sopka. Na Bruntálsku je mnoho sopek, velmi mladých, docela nedávno to je, co naposledy bouchaly. Všude samá struska a sopečné pumy, haldy tufu, nahoře kráter a z prasklin v zemi stoupají tenké praménky dýmu. S uchem na zemi naslouchám temnému dunění v podzemí.

V Nové Pláni na břehu Slezské Harty je hospoda otevřená. Jmenuje se U Jelena a vypadá zvláštně. Jako kostel. Alespoň zvenku, věžička a všecko. Vevnitř je však vše v pořádku, jídlo, kafe, modlikání žádné. Tlupa rybářů chlašče pivo a "bílou", což je, jak investigativně stanovuji, finská vodka. Nic pro mne.

I v Roudně krčmu mají, ale nejsem přece žádný hospodský povaleč, nýbrž chrabrý lezec, a tak se drápu diretissimou na Velký Roudný. Kopec komolý, největší sopka v oblasti. Naposledy prý bouchala před necelými dvěma milióny let, říká se na ceduli. Nezdá se mi to. V kraji se dochovaly starodávné pověsti o vchodu do pekel na vrcholu Roudného, z něhož vycházel dým a rohatí vyhazovali žhavé kameny daleko široko. Před dvěma milióny let ani žádní lidi nebyli, tak jak by se mohly legendy dochovat? Čert geologům věř. Ostatně když lidi před dvěma milióny nebyli, kdo vědátorům pověděl o soptění, ha?

Na vrcholu Roudného nepotkávám satanáše, neboť na ochranu proti nim je zde vystavěna kaplička. Jak se zdá, funguje.

Slunko zalézá, přemýšlím. V každé obci spolehlivě poznám hospodu už zdálky, je to totiž jediný dům, kterému se kouří z komína. Jak to přijde? Copak lidi doma ve staveních mrznou? Nebo topí ekologicky, bez čmoudu? Plynem či elektřinou, solárními kolektory? Tepelným čerpadlem? Bezdýmným střelným prachem? Ne, budou patrně všichni zalezlí v hospodě od rána do noci, a proto se jim doma ani topit nevyplácí.

Rozcestí Červený kříž je v lese a ve tmě, oplývá však přístřeškem. Sice otevřeným, zadýchat nepůjde, bylo by však lepší roztáhnout spacák v suchu než na sněhu. Jenže je teprve pět odpoledne, přece nepůjdu spát tak brzy. Pošlapu dál, třeba najdu něco dalšího.

Je úplněk, Měsíc se třpytí jak bižu z Jablonce, sníh světlo odráží, a tak ani nemusím vytahovat baterku. Občas vidím kus od cesty v lese zářivé kolo, jako by tam cosi na zemi svítilo. Prý zakopané poklady stříbrně září a čekají, kdo je najde, četla mi maminka z knížky, když jsem byl malý. Jdu tam, pro poklad, a ono to jen světlo Měsíce prosvítá mezi stromy. Kdosi kdysi šel za noci lesem, viděl opodál blýskavý flek, hrozně se lekl, podívat se nešel, místo toho pádil do vesnice a tam s očima navrch hlavy vykládal hrůzostrašné historie. Tak vznikají pověsti, stejný původ mají jistě i povídačky o geolozích.

Christian Morgenstern - Trychtýře
Překlad Josef Hiršal

Dva trychtýře jdou noční tmou.
Těl jejich úzkou skulinou
proudí jas luny
klidně, stále
na cestu
lesem
a t.
d.

Za rozcestím Pod Rychtářem už mám šlapání dost, konečně bych rád rozbalil žďárák, něco snědl a spal. Koukám, jestli se z lesa nevynoří příhodný seník, krmelec či chatka, a najednou, hleďme, posed! Lezu nahoru. Jaké oni to tu mají luxusní, myslivci. Dvě sedátka, právě tak akorát, aby se z nich dalo složit jedno lůžko, dokonce je i na mne dost dlouhé, na zemi kobereček, okna zasklená. Luxus, hotový hotel. Za chvíli už jsem zalezlý ve spacáku.

Probouzejí mne strašlivé rány. Sakra, Pandoro, kolikrát jsem ti říkal, abys tak nevyváděla hned po ránu, nech toho, nebo tě praštím! Jenže mezi mlácením slyším nadávky, fuj, a jak sprosté! Tak to asi nebude Pandora, kde to vlastně jsem? Tma, kletby, bušení, a jo, vždyť já trčím na posedu.

Otevírám dveře. Na žebříku stojí chlap s puškou a neuvěřitelně sprostě láteří.

"Kurva do piči já se sem seru sedumdesát kiláků a všecko na hovno do řiti já se na to vyseru! Co tam čučiš ty cype! Ty debžote! Co tam robiš ty pitko!!!"

Koukám na hodinky, čtvrt na jedenáct. Zatracená práce, balím krámy do batohu a s karimatkou pod paží lezu z posedu. Hehe, fořt zmlknul, má sotva půl druhého metru, jenom vztekle supí a táhne flintu po žebříku nahoru. A tak se mi dobře spalo.

Mám štěstí, o dva kilometry dál na rozcestí Vysoký kámen je další přístřešek, na suchý štěrk roztahuji karimatku a usínám podruhé. Jestli mě zas vzbudí Pandora s kvérem, tak se namoutě neznám!

Neděle 7Bruntál

V kuchyni sedím, do zdi hloupě hledím. Co si počít, přemýšlím. Co dál? Co se životem?

Koupím si pergamen a štětec a tuš... Ale ne, příliš folkové. Opatřím si auto? Kdepak, přehnaně egiovské. Hůlku jako nosí staří lidi? Pěkné, avšak moc dalíovské. Tak co já jen podniknu... Už to mám! Pojedu do Bruntálu.

Vlastně Bruntále, jelikož prý Bruntál se skloňuje podle vzoru prdel. Nebijte mě, čtenáři z Bruntále, to nemám ze sebe, říkal mi to jeden člověk z Bruntálu pocházející. Já sám proti onomu jistě líbeznému městysu nic nemám, vždyť i jízdenku si do něj koupím, a rád. Jenže on to vážně povídal, večer, pak jsme vlezli do stanu a brzy ráno vyrazili na Strahlhorn. Cesta začíná dvouhodinovým dosti nepříjemným pochodem sutí a přes hromady balvanů, nadávali jsme všichni, nejvíc člověk z Bruntálu, až se dožral nadobro a vrátil se zpátky.

"To jsem moh' zůstat v Bruntáli!", řval za námi vztekle, "Tam máme aspoň cesty a ne takový marast!"

My tři ostatní jsme pak přes ledovec na Strahlhorn vylezli a já byl docela rád, že Bruntál vzdal, jelikož jsem si připadal o to hrdinštější. Kdyby to všichni dokázali, jakou by pak měl úspěch cenu? Ale takhle je vidět, že jde o podnik náročný a jen Howadoor a další tři tisíce lidí jej v ten den zvládli. Opájel jsem se samochvalnými myšlenkami, nadouval se, až jsem z toho na vrcholu zapomněl řemínky na mačky.

Řemínky nebyly moje, měl jsem je půjčené od Miloše, ale ten se tři dny předtím cestou na Dom zabil. Zůstaly po něm věci ve stanu, zabalili jsme je a snesli dolů příbuzným. Kromě věcí zbyla paprika v sáčku a řemínky. Papriku jsme snědli, sáček zahodili. Řemínky skončily na Strahlhornu.

Jenom s jednou mačkou doklopýtal jsem plný strachu po poledni k táboru. Bruntál se spokojeně rozvaloval na trávě před stanem a vůbec mu nebylo líto, že se nestal hrdinou mého formátu. Hm.

Nuže směle do Bruntále!

Sobota 6Bij čerta do hlavy
Ivan Landsmann - Pestré vrstvyJednou, když jsem přišel na noční šichtu, obstával u úseku neobvyklý typ. Byl malé zavalité postavy, na hlavě měl širák a kouřil doutník. Pohupoval se na krátkých nohách a tvářil se, jako že mu je všechno u prdele. Z úseku vyšel štajgr a říká: „Tady ten chlap bude chodit k vám jako hlídač pásu. Kdysi dělal už na šachtě, takže něco zná. Jak se jmenujete?" ptá se ho štajgr. Chlapík si potáhl ze smradlavého doutníku a vyfoukl dým štajgrovi do huby a říká: „Mé jméno je Džony zabiják" Štajgr teď nevěděl, co si má o tom myslet. „No, to bude asi nějaká vaše přezdívka, ne? Ale já se vás ptám, jaké je vaše pravé jméno." Džony říká: „Kurva! To su nějaké starosti. Ptám se tě já, jak se menuje tvoja stará?! Ty mě tu nebudeš vyslýchat, od teho su ini." „Nezdá se vám, že jste trochu drzý?!" Chlapík se přiblížil k němu hubou asi deset centimetrů, potáhl z doutníku, postavil se na špičky, foukl mu kouř do očí a říká: „Ne."
 

Ivan Landsmann - Pestré vrstvy

"Musíš jít a zažít!", cituje mi Alena Ludvíka Vaculíka, když si stěžuji, že nemám o čem psát. Jo, to by se jí líbilo, já budu za ni chodit a místo ní zažívat, zatímco lenivá knihovnice bude zevlovat doma v teple. Pak se s tím ještě sepisovat, tůdle. Zadarmo. Nikam nepojedu.

Onehdy jdu takhle s Kakofem z hospody a svorně si zoufáme, jaké je to s děckama k nevydržení. Děti neposlouchají, zlobí, všechno zničí a bez přestání vřískají.

"Je to tak", souhlasím, "Pandora taky pořád ječí, asi takhle, uáááá, uáááá, nebo bééé bééé béééé...."

Karlovi zprudka zasvitne v očích, zatne zuby i pěsti a jde po mně.

"Drž hubu nebo tě zabiju!!!"

Zaraženě mlčím. Máloco Kakofa vytočí a aby mě chtěl mlátit, to se často nestává.

"Ufff, promiň, já najednou místo tebe viděl toho uřvance Filipa", omlouvá se Kakof, "Už jsem na ty jeho vřesky vysloveně alergický. Beztak mi to dělá naschvál. A když ho člověk bije, aby přestal, stejně nepřestane. Klidně by ho umlátit mohl, nepřestane. Ale něco jsem vymyslel, zatím to zabírá."

"A co?", zajímám se, "Že bych to taky použil."

"Biju ho do hlavy", šklebí se sadisticky Karel, "Z mlácení přes zadek si už dávno nic nedělá, ale do hlavy se mu to silně nelíbí. Stačí jednou třísknout a má dost, holomek."

Děti se především musejí něčeho bát, mít strach z opravdové autority. Z čertů. Copak rodiče, ti jsou jim pomalu pro smích - pokud je zrovna nebijí do hlavy - ale čerti! Čerti mají ocas, rohy a pytel, do něho děti strčí a mají dost, haranti. Už jsem je objednal, dole v domě visel inzerát, prý "pět let zkušeností". Zavolal jsem čertům a vysvětlil, že jde o velmi těžký případ, je třeba použít mimořádnou dávku strašení, pouštět hrůzu plnou parou, chřestit řetězem jak šílení a když se Pandora počurá, dostanou stovku navrch jako prémii. Prý se vynasnaží, říkali. Sedím doma, pokukuju po Pandoře, jestli se řádně bojí a těším se na čerty.

Taky jsem ji bil do hlavy, zabralo, což o to, ale potom taky půl dne koktala. Přece jenom blekotu doma mít nechci, a třeba by se i počurávat začala. Bušení do hlavy je opatření silně přehnané.

Asi se přece rohatých bojí, potvora. Sumíruje si už třetí den různé výmluvy pro satanáše, jimiž je hodlá obměkčit. Například zamýšlí nabídnout pekelníkům místo sebe Mínu, dát jim jídlo ze spíže a dokonce se i - to jí Blable namluvila - učí jakousi říkanku. Pchá, říkankou na čerty, kdes to viděla! S čerty nejsou žerty, má milá, vědět to dřív, tolik bys nezlobila, avšak pozdě bycha honiti, rukama lomiti, neb co peklo schvátí, to již nenavrátí. Hu! Pandora se třese.

Místo mlácení do hlavy přemýšlím o zakoupení elektrického sebeobranného přístroje, jímž se do dětí pouští dlouhatánské jiskry vysokého napětí. Přijde mi humánnější.

Á, zvonek, čerti už jsou tady!

Ježišmarjá to zas byl debakl. Šmíráci mizerní, podvodní, neumětelové bídní! Tři děcka tak kolem osmnácti, stojí jak vyřezaní z olše, čert jenom jeden, řetěz nemá, nevyhrožuje, neskáče, tesáky necení, jen párkrát unyle pronese nesmělé ble-ble-ble. Mám sto chutí narvat ho do jeho vlastního pytle a hodit z mostu. Pandora se nebojí ani trošku, odříká básničku, dostane cukrátka a pak už docela otrle tahá raracha za ocas. Stovku navrch? Leda pár facek, ochotníku! Kdo učil ty děcka strašit? Na diskotékách skákat a kvičet celou noc, to by jim šlo, ale když je zapotřebí, mlčí jak zařezaní. Tady je Rhodos, tady vyvádějte! Nemám rád tyhle neschopné mladé lidi, u ďasa, to jsem se zas dožral. To je nějaká výchova? Není! Bít do hlavy je měli, krucinál.

Pátek 5Chocho láme vozík

Pytlík od rýžeZdravím z Východu,

jsem na netu poprvé a pravděpodobně naposledy. Vcelku nic se tu neděje, jak zřejmě bývá v období dešťů normální. Je to tu nějak podezřele civilizované, až jsem z toho celý nesvůj. Vedoucí turistických informací v Makassaru dokonce uměl anglicky "OK" a "Hallo, mister".

Majitel rikši v Rantepao neříkal Hallo mister, ale opakovaně Ou ou mister, jelikož jsem mu při nasednutí zlomil osu mezi koly. Indonésie v období dešťů je náramná legrace. Člověk se například nechtě naučí plavat v rýžových polích.

No nic, pokud budu mít dost peněz, tak se možná i vrátím.

Chocho

Čtvrtek 4Lupiči zelinářských plechů

Česání dam.

Zemský úřad na zvelebování živnosti uspořádá pro Klub českých kadeřníků v Brně odborný kurs dámského kadeřnictví. Kurs potrvá od 15. října do 30. listopadu a to v pondělí, v úterý a ve čtvrtek, vždy od půl 8 hod. do půl 10 hod. večer. Vyučovati se bude všem módním účesům a střihům. Poněvadž je přihlášen velký počet frekventantů, bude také zapotřebí značný počet dam jako modelů. Klub českých kadeřníků v Brně vznáší tímto na P. T. dámy uctivou prosbu, aby se přihlásily kolegům brněnským kadeřníkům za modely do tohoto kursu. Kurs se koná v uvedené dny v místnostech zvelebovacího úřadu v Brně, Veveří č. 5. Dámy, které se v kursech za modely propůjčí, budou míti tak příležitost poznati nejnovější módní účesy, což může míti pro ně nemalou cenu vzhledem k blížícímu se masopustnímu období.

Nové ilustrované listy, 17. října 1925

Plískanice. Hledím přes sklo do sychrava, hrnek čaje hřeje v ruce. Nevlídno, vítr syčí kolem hran betonových kostek. Občas zamrholí. Listí se drží už jen v koruně cizokrajného stromu, kdo ví, jak se jmenuje. Stejně jej zasadili jen aby mne znemožnili, nepoznat strom. Možná osika? Červené bobule září z jeřabiny, tu znám. Paní na cestičce zápasí s deštníkem.

V noci byla vichřice, říkali. Sám nevím, v noci spím. Prý v Bílovci a Praze povalilo stromy, vánoční, na náměstí. Zabitý žádný, ni zákazník, ni trhovec. Buď štěstí nebo se na stromech šetřilo. Šetřit je ovšem správné. Co bych si koupil na vánočním trhu, než by na mě spadl strom? Kdybych na trhy chodil, rozumí se. Grog? Grog, to je nápad. Přilévám do čaje griotku.

U nás na hokynáře došlo, zelináři pobořilo krámek. Máme tři zelináře, dva vlastní řádné stánky a třetí, nejnovější, jen malou budku. Je to cizinec, podle řeči patrně ukrajinec, zelinařit začal teprve nedávno. Rád k němu chodím, k cizákovi, vždycky na mne nevraživě shlíží. Do budky se vejde stěží sám, i přistavěl přístřešek. Plachta, trubky, důkladně omotat provazem, leč vichřici přístavek stejně nepřestál, dnes je před budkou jen potrhaná změť. Ale myslím, že se ukrajinec hned tak pokácet nedá a v pondělí v poledne už bude zase zelinařit.

Tři zelináři, ale žádný řezník. Obklíčen vegetariány? Kdepak, za kilo masa je dvanáct kilo brambor.

Poplach, zděšení, panika! Od města se řítí vyjící hasičské auto a z kuchyně vřeštící Pandora, požár si nemůže nechat ujít.

"Co hoří, tatí? Kde hoří? Hoří něco? Tatííí!"

Nezdá se, kouře nevidět. Auto zastavuje, dva hasiči vytahují žebřík, a lezou na stánek jednoho ze zámožnějších obchodníků se zeleninou. Teprve teď vidím, že vichr neměl spadeno jen na ukrajince, kolegovi serval plech z větší části střechy. Hasič za něj nerozhodně potahuje.

"Co to dělá? Utrhne ho?"

"Ne, myslím, že ne. Řekl bych, že jej ohne zpátky a přitluče hřebíky."

"Hasič? Proč by tloukl zelinářský plech? Urve jej, uvidíš", hádá se se mnou Blable. Cosi ji nutí mi neustále oponovat.

"Přece neurve celou střechu! Co je to za nápady!"

Ale urve. Rup, vandalský hasič utrhl plech a shodil jej vedle na trávu. No toto! Co to má znamenat? Se sirénou jezdit ničit krámky, z mých daní?

"Co má co hasič spravovat stánkaři kiosk, plech se mohl utrhnout úplně a na někoho spadnout", nenechá si svá moudra Blable pro sebe. Nepoučí se a nepoučí, a pak si zas bude plačky zamačkávat boule.

"Vždyť na té straně není chodník, spadl by leda na trávu!"

"A co kdyby se otočil vítr, ha?!"

A co kdybych tě zliskal, he? Ne, co kdybych na tebe zavolal hasiče a oni by tě trhli mezi dveřma? To jsou mi pořádky, ustrašené nablblo zatelefonuje do hasičárny a už se jede jak s keserem, střechy trhat. Stačilo plech ohnout zpátky a přiklepnout.

"Buď rád, oni to dělají pro naši bezpečnost."

Bezpečnost! Tohle slovo nesnáším, jak slyším bezpečnost, vaří ve mně krev. Kurva vy se jednou skrz bezpečnost poserete, dojedete na tu vaši zbabělost. O co méně slyším slova jako odvaha, poctivost nebo zdravé riziko, o to víc se všichni neschopní tupani zaklínají mantrou bezpečnosti. Do řiti aj s bezpečností.

"Pandulko, nevěř mamince. Žádná bezpečnost, žádní hasiči. Jsou to normální zdraví zloději, kradači, lupiči plechů. Chrabří zbojníci, lstí se zmocnili požárního auta, vysvlékli hasiče z uniforem a teď v přestrojení kradou plech. Kdysi byl o nich v televizi seriál, Plechová kavalérie se to jmenovalo. Uzmou plech, ve sběrně prodají, za peníze nakoupí rum a pak dlouho do noci za svitu bledé Luny pějí u táborových ohňů starobylé písně."

"Jé, mamí, já chci být taky lupičem plechů!"

"Akorát tomu děcku blbneš hlavu."

"Neposlouchej maminku, Pandulko, ta v životě neukradla jediný plech, tak co do toho bude mluvit. Uvažuješ velmi správně. Až budeš velká, budeš krást plechy, prohánět se ve velkém houkavém autě, a na bezpečnost ani nepomyslíš. A abys byla opravdu dobrou lupičkou, naučím tě hymnu zlodějů plechů. Zpívej se mnou. Ja plechy prapíl v báre, igráju na kitáre, i mnógo děvoček ja palubíl..."

Středa 3Sypač jede

Pandora, prosinec 2003: Čertice s pytlem, sluníčko a trávaNejlepší ze všech, které má steroidní kůra zaujala, byl Joe. Prý jestli nevím o něčem na povzbuzení, třeba energetických nápojích. Cítí se pořád, ach, tak unavený. Já na to, že nemám ponětí, já se cítím, och, tak vyčerpaný, už asi deset let, nijak se to nelepší a po kávě spím. Joe zas jestli by snad vitamíny nezabraly, co si o tom myslím? Jsem přece kulturista, není nic z produkce farmaceutických firem, co bych neokoštoval, tak to musím vědět. Opáčím, že vím, nezabraly. Může se rvát vitamíny od rána do večera a nic.

Joe už je značně otrávený a popisuje, jak leze po umělé stěně, spadne a pak se musí dvacet minut vydýchávat, než může lézt a padat znovu, zatímco ostatní mezitím už spadli třikrát. Tudíž je mu zapotřebí prostředku na regeneraci. Oponuji, tvrdím, že potřebuje spíš něco na hlavu, na regeneraci nic neznám a co znám, nefunguje. Joe slyšel o kreatinu, co si o tom myslím? Nic. Ať se spánembohem narve kreatinem až po střechu, mně je to fuk.

Joe dlouho mlčí a pak povídá: "Dobrá, tak konečně k věci. Za kolik prodáš ty steroidy?"

Ha! Odtud vítr fouká. I Vitásek se zajímá jak být bez práce obrovským chlapiskem, i jiní píší. Steroidní téma je populární, a tak vám dnes přesně popíšu své zkušenosti. Má praxe je sice pramalá, ale začátečníkovi, který neví zatím nic, může být užitečná, a pomoci v prvních krůčcích na cestě k extrémním výkonům, svalové hmotě, odulé postavě pokryté vředy a infarktu ve čtyřiceti letech.

Do posilovny chodím přes osm let, s pravidelností téměř železnou, zhruba sedmkrát za čtrnáct dnů. Za tu dobu přibral jsem z pětasedmdesáti na 92-93 kg, což je při výšce 186 centimetrů na silové sporty hodně málo. Berte to ale tak, že jsem kulturista čistě rekreační, navíc každou chvíli jedu někam do hor, kde držím měsíc hladovku a co jsem rok nabíral, zhubnu. Navíc o vyšší váhu ani nestojím. Z počátečního výkonu v benchpresu okolo půl metráku - což je váha, s níž začínají téměř všichni dospělí lidé - jsem se dostal na 137 kilo, loni na jaře. Letos v září jsem ale dokázal vytlačit nejvýš 130 kilo, ani o chlup víc. Maximální výkony v mrtvém tahu ani dřepu přesně neznám, kvůli zádům je nezkouším. Utáhnu 145 kilo určitě a dřepnout párkrát 120 kilo taky zvládnu, ale jestli vůbec a případně o kolik větší je mé maximum, nevím.

Jak vidíte, v porovnání s průměrným vrstevníkem jsem v o cosi málo lepší kondici, ale kterýkoli skutečný sportovec by se mi právem vysmál. Do tohoto výkonnostního marasmu, situace plné stagnace pomalu přecházející v úpadek a úplnou degeneraci, vpadá jako puma známý kulturista, vybaven stovkou tablet Naposimu a chvályhodnou vůlí mi je věnovat.

Každá bobulka, běloučká, hezoučká, až se srdce směje, obsahuje 5 miligramů elixíru zvaného methandrostenolon. Kulturista tvrdí, že mám brát pět tablet denně, ale po studiu odborných pramenů se přikláním k dávkování o něco nižšímu, 15-20 mg, tedy tři až čtyři tablety. 24. října začínám. V den, kdy jdu cvičit, beru čtyři tablety, od rána zhruba po čtyřech hodinách, v den klidu po jedné ráno, v poledne a večer.

Kulturista mě varuje před akné, prý se může stát, že mi naskáčí mokvavé boláky po celém těle, ale nemám se bát, sypat dál, tělo si časem zvykne a i já se s vředy naučím žít. Snad je dokonce budu mít rád. Hrdý budu na své steroidní vředy. Prohlížím se tedy každou chvíli, ale nic. Po celou dobu žádné podobné vedlejší účinky nepozoruji.

Prý bobule také zvyšují krevní tlak, zní výstraha. Občasné spouštění krve z nosu je normální. Ani v tomto směru se u mne nic závažného neprojevuje, krev žádná. Tlaky v hlavě ano, ale jen asi hodinu po požití tablety. Dva dny jsem zkoušel zvýšit dávku na 25 miligramů, tehdy byl pocit tlaku v hlavě o poznání výraznější, nicméně ani tak nešlo o nic, z čeho bych si dělal starosti.

Hlavním pozitivním efektem Naposimu má být přibývání na váze, nárůst svalové hmoty a síly. Prvních pět, šest dnů nepozoruji takřka nic co by nebylo možno přičíst placebo efektu, jsem unavený stále stejně, výkony se nijak nezvyšují. Jsem jenom viditelně opuchlý, protože tělo zadržuje hodně vody. Pomalu přemýšlím jestli celé steroidy nejsou jenom jakýsi blbý fór, ale koncem prvního týdne se situace mění. Únava mizí, chuť do cvičení přibývá, a dokonce čím víc cvičím, tím víc roste. Zpočátku sám sebe brzdím, protože ze zkušenosti vím, že po dnu s výjimečným objemem tréninku jsem pak dva až tři dny k ničemu, ale teď se nic podobného neprojevuje.

Nárůst regenerační schopnosti je úžasný. Kdybych odcvičil stejný objem před měsícem, v noci bych se nevyspal, jak by měl bolelo celé tělo a dalších několik dnů bych byl úplně vyřízený, nyní nemám sebemenší potíže. Další den cvičím bez potíží, bez únavy, a zase v ohromném objemu. Především roste vytrvalost v síle. Před čtrnácti dny jsem se 120 kilogramy zvládl dvě, nejvýš tři opakování, nyní šest a v několika sériích po sobě. Tohle už není placebo efekt.

Koncem druhého týdne začíná růst i maximální síla, přímo zázračnou rychlostí. Devátého listopadu tlačím 137 kilo, tím vyrovnávám osobní rekord, jedenáctého 140 a k tomu tři opakování se sto třiceti a třináctého 142 kilogramy. Přitom s ohromnou rezervou, uvolněně a s nadhledem, žádné úporné pachtění. Nárůst maximálního výkonu o - přinejmenším - 12 kilogramů za tři týdny. Jak dlouho by to trvalo bez steroidů? Asi jak komu, ale doba kolem jednoho roku se považuje za normální. V mém případě, bez většího přibírání na váze, bez radikální změny tréninkové intenzity a stravování, je odpověď jednoduchá - nedokázal bych to nikdy.

Na váze jsem nepřibral nijak moc, snad kolem tří až čtyř kilogramů, z čehož hlavní díl je asi zadržovaná voda. Vůbec mám dojem, že účinek není ani tak v syntéze nové svalové hmoty, alespoň při tak krátké době užívání, ale ve zdokonalení schopnosti využití toho, co už člověk stejně má. Za nejlepší díl efektu považuji úžasný nárůst schopností regenerace - není problém za sedm dnů odcvičit stejný objem jako dřív za tři týdny aniž by se člověk cítil unavený. Fantazie.

14. listopadu jsem se sypáním skončil, zbylo mi ještě dvacet tablet. Odjel jsem s Vitáskem na hory, cosi tam chytil a po návratu jsem byl jak vyždímaný hadr. Smrtelná únava, ospalost, vyčerpání. Zpočátku jsem viděl příčinu ve vysazení Naposimu, teď si ale myslím, že hlavním důvodem byla viróza. Po týdnu únava zmizela, přesněji vrátila se v té míře, která se mne drží stále a už asi držet nepřestane. Ale co, jsem zvyklý.

Dnes, po čtrnácti dnech bez steroidů, jsem na váze ztratil skoro vše, co jsem nabral. Vážím zase svých 93 kilo. Při pohledu do zrcadla bych řekl, že se něco málo tuku ztratilo a cosi málo svalů přibylo, ale dost možná si to jenom namlouvám. V benči vytlačím 135 kilo, zůstala asi třetina steroidního přírůstku.

Tak to tedy vypadá, když lenivý sportovní antitalent začne sypat.

Úterý 2Teach Rejžek Nepali

Celý den se naprosto nic nedělo, jenom Blable spadla do hnoje a u dveří zazvonil kapr, samá prázdnota a jalovost, tož aspoň učebnici nepálštiny pro samouky (PDF v ZIPu, 100 stran, 4,7 MB) jsem naskenoval, abyste se mohli ve volných chvílích učit nepálsky, a tak pomohli dorozumění mezi národy. Neboť dorozumět se, to je to hlavní, tuhle někdo telefonoval a huhlal tak strašně, že jsem z toho nepochopil ani slova, hrubě jsem se vztekl a ještě v noci se mi o tom mrmlošovi bestiálním zdálo. Možná to byl Nepálec, kdo ví? Proto se právě budu učit nepálsky, kdyby ještě volal.

Avšak večer udeří, Alena vstupuje do dveří, vlastně na ICQ a hned se hlásí:

Teach Yourself Nepali  - učebnice nepálštiny pro samouky. PDF v ZIPu, 100 stran, 4,7 MBAlena: Ahoj! Že nevíš co je nového?
Howadoor: Ostříhali holého?
Alena: Ha. Ha.
Howadoor: Tak co?
Alena: Vajco.
Howadoor: Ha. Ha.

Zde víc jak půlhodinovou konverzaci pro její přílišnou intelektuálnost vynechám.

Alena: Sehnala jsem do Literární kavárny někoho úžasného! Velkolepého! Velikána!
Howadoor: Koho, prosím tě? To bude pěkný magor.
Alena: Zíral bys, ale nic ti nepovím.
Howadoor: No tak teda koho, schválně. Havla?
Alena: Pch, Havla. Někoho lepšího!
Howadoor: Tak já nevím. Jediný velikán jsem tu já. Mne? Ale to bych si všiml. Asi. Ačkoli... Mě jsi sehnala?
Alena: Jsi padlý na hlavu a nikdy bys neuhádl. Je velký, ztepilý, sexy, má vlasy i fousy, pronikavý kritický pohled v ocelových očích, měl i televizní pořad...
Howadoor: Ha! Není možná!
Alena: Ale je! Je to tak!
Howadoor: Nevěřím!
Alena: Už jo!
Howadoor:
Ne!
Alena: Ano!
Howadoor:
Jan...
Oba dohromady:
REJŽEK!!!

Přestože to zní naprosto neuvěřitelně, je to opravdu tak. Knihovnice Alena nikam nechodí, ona nemusí, hory a Rejžkové chodí k ní. Předběžně přijdou 21. ledna. Dost času naučit se nepálsky.

Pondělí 1Přes brod k chatě

V předchozí části

Horal Fanda a výsadkář Roman chtějí vylézt na Hohe Dock. Hospoda v Jihlavě oplývá pivem. Směřujeme do Varšavy. Vášeň pro kruhové objezdy. Na břehu oceánu.

Z Jihlavy do Alp

Je před polednem, když na parkovišti vytahujeme z auta batohy. Sevřeni v úzkém údolí, nad námi nachylují se ostré skalnaté zuby horské bariéry. Zality sluncem, avšak přesto zlověstné, jako gigantická tlama chystající se rozdrtit nemilosrdnými čelistmi další kořist.

Ále, houby s octem. Žádná tlama, vy jste taky tlama. Normální kopce, my na ně normálně vylezeme nebo normálně spadneme. Čelisti jsou jenom ve filmu, ve skutečnosti je všecko normální. Jenom můj batoh je nenormálně těžký... no vlastně tak normálně nenormálně, on je vždycky těžký. Přitom klukům se těžký nezdá, přihodili mi na záda ještě stan. Ale to je v pořádku, rád ukážu svou býčí sílu, konečně od toho přece cvičím a trénuji, abych se mohl vytahovat na slabší. To je normální.

Kdysi jsem kdesi četl, že slovo "normální" je oblíbeno v Rusku. Správný moderní Rus, ať se ho zeptáte na cokoli, odpoví se slabým pokrčením ramen "Tak, normálně". Došlo to prý tak daleko, že když se v Moskvě střílelo z tanků do obklíčené budovy parlamentu, všude dým a plameny, zeptal se reportér CNN jednoho z vojáčků, hlídkujících nedaleko:

"Jak pokračuje dobývání parlamentu?"

"Nu tak, normálno", odpověděl neutrálně soldát a všem divákům v USA se zježily vlasy hrůzou na hlavě, jelikož nabyli dojmu, že v té hrozné zemi tam kdesi za okrajem mapy je parlamentní rozprava s použitím velkorážové samohybné techniky na denním pořádku a nikoho už dávno nevzrušuje. Proboha, když Ronald Reagan tvrdil, že Sovětský svaz je říší zla, tak on to ještě lakoval na růžovo!

Dobře jsem si onen prostý obrat zapamatoval, abych, až jednou do Ruska pojedu, se jím mohl u domorodců blýsknout a ukázat, že jsem pronikl nejen do formální stránky ruštiny, ale zvládám i reálie a chápu ducha národa. Normálno.

Cestou k chatě


Cestou k chat
ě Schwarzenberghütte, v mracích Hohe Dock (3348).
 

Vodopády ledovcového potoka

Dvě hodiny odpoledne, slunce pálí, z ledovců Boggeneikees a Sandbodenkees se valí voda. A teď se přes to broďte.

Hohe Dock od Schwarzenberghütte (2269)

Hohe Dock od Schwarzenberghütte (2269).

Foto Fanda.

 

Příležitost se mi naskytla o pár let později, kdy jsem z vlastní blbosti jel přes Moskvu do Kyrgyzstánu. Hned na letišti dal se se mnou do řeči místní člověk, chtivý sbratření se západním cizincem. I při své pověstné skromnosti musím v zájmu pravdy poznamenat, že ruský jazyk ovládám přímo excelentně, tudíž by mi nečinilo žádné problémy přepsat naši rozmluvu do azbuky, ale vy byste bukvám zřejmě nerozuměli. Pro vás, mé milé dutohlávky, ji tedy přeložím.

"Što ty, v góry pašjól?" - Vidím, že jste se vydal do hor? Cizinec z cepínu přivázaného na batohu odvodil správný závěr.

"Dá, v góry, normálno." - Ano, do hor chodím často.

"Tóže v pa mir?" - Jezdíte hodně po světě? Svět se řekne rusky "mir".

"Normálno, óčeň v pa mir." - Běžně, jsem zcestovalý. Tato odpověď uvedla domorodce do zjevných rozpaků. Bylo ode mne vskutku netaktní vychloubat se cestami do zahraničí před někým, kdo si tak drahou zálibu - patrně - nemůže dovolit. Zastyděl jsem se.

"I što jésli pagóda bůdět plochája? Palátka u těbjá?" - Chodíte raději po horách plochých nebo strmých jako pagoda? Určitě používáte na oděv speciální materiál, zvláštní látku?

"Normálno plochája, normálnaja palátka, vsjó normálno." - Raději jsem se dál moc nevytahoval a řekl, že chodím spíše do hor méně strmých a ani žádné zvláštní vybavení nemám, vše zcela běžného typu. Přesto však Rus zrozpačitěl ještě více.

"Ty sumasšétšij íli što?" -  Děláte asi sumó, že? Aha, všiml si mé vypracované postavy.

"Dá, dá, u nas vsjé sumasšétšije. U nas éto normálno." - Ano, v mé zemi je sumó oblíbeným sportem. U nás všichni provozují sumó.

"Ech, kakój ty durák." Rád jsem pohovořil s tak moudrým člověkem, rozloučil se cizinec, zamával mi na pozdrav a odešel.

"Ty tóže normálnyj durák." - I pro mne bylo potěšením se s vámi potkat.

Jak vidíte, je dobré znát jazyky, pak je člověk vždy pánem situace. I rakousky znám, avšak již ne tak plynně jako rusky, neboť ze záhadných důvodů v žádném knihkupectví učebnici rakouštiny nemají. Ovšem Howadoor si i tak ví rady, naučil se jazyku z teletextu rakouské televize a z četby nesmrtelného díla jistého rakouského akvarelisty, později populárního vojevůdce. A jak se to hned hodí! U cesty je sloupek, na sloupku cedule a u cedule bezradně civí Fanda s Romanem. Oni se rakousky neučili. Kdo přichvátá a nápis jim bryskně přeloží? Na koho austrijáci nevyzrají? Tak vidíte, učit se cizím řečem je důležitá věc.

"Píšou něco o chatě, to jsem pochopil," drbe se Fanda rozpačitě na hlavě, "ale už nemůžu rozluštit co."

"Počkej, uhni. Hm... je to vcelku jasné, lákají turisty na chatu na českou vepřovou. Bezpochyby kuchařova specialita."

"Čechiše švajnhunde... jo, to by mohlo být...", souhlasí s překladem Roman, "A co je tam dál? Tohle slovo, ferbóten?"

"S brambory. Samá reklama, nic podstatného. Kdo chce, dá si českou vepřovou s bramborem, to je celé. Pojďme dál."

A tak kráčíme dál, do strmého travnatého svahu. Turista žádný, všechny jsme zanechali na cestičce podél řeky, na dně údolí. Stoupáme rychle a vytrvale, z říčky už je jen úzký provázek. Po protější straně údolí prohánějí se auta, po naší kravky, avšak my se jich nebojíme, každou překážku překonáme, ledaže by ne. Třeba potok.

Potok, široký, rozvodněný, hučivý, voda se valí přímo z ledovce, dělí se na menší i větší toky, místy vytváří vodopády. Lávka nikde. Byla tady, na kraji potoka jsou vidět zbytky, ale voda ji vzala. Bohužel voli vodu ještě nevypili, tak daleko to tu zatím nedospělo. Zrada! Co teď?

"Aha, tak to je ten brod", povídá Roman.

"Jaký ten brod? Copak byla řeč o nějakém brodu?", divíme se s Romanem.

"Na internetu psali o brodu. Na jaře vzala most voda, nyní je třeba brodit. Já vám to neřekl?"

Ne, neřekl, a když neřekl jedno, kdo ví, co dalšího ještě zatajil, dumám poněkud roztrpčeně a zkoumám, jestli by se nedalo přes potok přeskákat po kamenech. Doprostřed toku jsem přehopsal, ale dál to nejde, nikde nenacházím dostatečně úzké místo. Zkouším, zkouším, až mám v botách tolik vody, že skákání ztrácí smysl, tož co už, u ďasa, budu tvrďák, lezu přímo potokem, však je teplo, snad do rána boty obeschnou. Na druhé straně vylévám z bot vodu.

Za deset minut jsme u chaty. Zavřené, zarýglované, zabedněné, opuštěné, uzavřené. Nevadí, na dřevěné terase zouvám boty a dávám je na slunce sušit. Je teprve brzké odpoledne.

"Kde máš tu českou vepřovou?", směje se Fanda. On má boty suché, jako jediný dokázal přeskákat po kamenech. Inu, je to starý horal.

"Tam co je tvá lávka přes potok. Voda ji vzala. Není lávka, není švajnhunde mit ferbóten."

Však co, takhle je to lepší, alespoň po nás nebude nikdo řvát, až se usídlíme u chaty. Kluci staví na trávě stan, já budu spát ve žďáráku na terase. Vaříme, jíme, pijeme víno. Nad Alpami se smráká a Hohe Dock ční zlověstně jako zub bájné příšery.

Jasně, že neční.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/