* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Říjen 2003

Pátek 31Jauvajs

Tohle není spravedlivé, ne a ne a ne! Zablbnu si v posilovně, nedávám pozor, přeháním to, rupne mi zádech. Dobrá, to beru, proč ne. Skučím den doma bolestí, cvičit nejdu, záda mám v klidu. Tak to má taky být, tak se ta hra hraje. Další den je mi líp, přes den se taky ještě nenamáhám, večer už je ale všecko vcelku v pořádku, chodit můžu, tak se dobelhám do posilovny. Záda svůj klid měla, teď je čas se drobet protáhnout. A necvičím žádné dřepy, mrtvé tahy nebo hyperextenze, kdepak! Jsem k svému zdraví šetrný, záda nenamáhám, cvičím jenom na legpressu. Nic se nemůže stát.

Jenže ráno je všecko ještě horší než předtím, bolest je úplně nesnesitelná, z postele se nemůžu vydrápat. Co je tohle za pořádky? Šetřil jsem se? Šetřil. Tak co to má znamenat?! Jauvajs, čiré darebáctví, nic jiného, ouva. Proklatě, to to bolí. Chodit nemůžu, abych ručkoval po nábytku.

Nůž taky nemůžu najít, celý byt prošťárán a nůž nikde. Můj krásný ostrý černý zavírák, achich ach. Člověk k věci přilne, vytvoří si vztah a najednou bác, věc zmizí a jsem tu sám jako kůl v plotě, načisto zrazený a opuštěný, úplně bez nože. Místo něj mám zničená záda, to je teda výhra. Už jsem všechny vyslechl útrpným právem třetího stupně, ale nikdo prý nic neví, jenom Mína nezapírá, jelikož neumí mluvit. Stejně ji podezírám ze všech nejvíc, naučila se vyhazovat plínku do koše a pak jsme ji přistihli, jak do koše hází knihy, dřevěné kostky na hraní a lžičky. Jestli ona ten nůž... hrůza jen domyslet!

Jauvajs.

Čtvrtek 30Kokoko

A ještě ke všemu jsem ztratil nůž.

Středa 29K tvému svátku na památku

Dvacátý osmý říjen, státní svátek, den vzniku samostatného Československa. Chvíle k zamyšlení nad cestou Čechů a Slováků historií, čas pro kontemplaci, správná doba k zhodnocení minulých let. A zatímco vy se budete zamýšlet a hodnotit, já taky skučím, ubožák, dočista zřízený. Záda jsem si poničil víc, než jsem čekal, v noci nevím jak si lehnout a ráno mi bez vylézt z postele trvalo bez přehánění půl hodiny, než jsem zjistil jak se natočit, podepřít a poposunut aniž bych přitom pošel bolestí. K čertu, to jsem zrovna potřeboval, totálně se odrovnat, když mám cvičit v posilovně, trénovat na maratón a slavit osmadvacátý říjen.

Úterý 28Klidný a mlčenlivý

Bolí mě ďasovitě v zádech, ale na večer jsem domluvený do hospody na Piávě. Má tam přijít chlapík, co by rád s velkým Howadoorem na jaře do Nepálu, člověk mlčenlivý, rozumný, nekonfliktní a navíc mi ponese vařič a stan.

"Ahoj, tak ty seš ten Hovadór? Ale jo, jako hovado fakt vypadáš. Hele a co že seš takovej starej? Si myslíš, že mi budeš stačit, ve tvých letech? No jo, no jo, když tak na tebe počkám, se hned nečil. Kam že to chceš jet, do Langtangu? Tý vole, taková blbost, tos vymyslel sám, co? Nic, pojedem k Annapurně. A z žádnýho Frankfurtu nepoletíme, poletíme z Prahy, bo z Prahy dostanu slevu. No já vím, že ty ne, však takovejm staříkům slevu nikdo nedá! Jo, to je mi jasný, že žádný baby neberem, co ty bys taky dělal s babou, že. Neměl bys trochu cvičit, abys nebyl takovej tlustej? Kdyby ses viděl, ty máš úplně rudej ksicht, nemáš něco s tlakem? Kolik uděláš shybů na hrazdě, pět? Ty jo, ty seš teda chcípák. A co kulháš? Namohl v posilovně? Ty seš blb, ježišmarjá, s takovým kriplem mám někam jezdit. No nečekej že ti něco ponesu, hele, na to zapomeň a nedívej se furt tak nasraně, však já su bezkonfliktní, rozumný a mlčenlivý, sem ti to psal."

Varuju všechny případné další nekonfliktní mlčenlivé zájemce o Nepál, příště si na schůzku beru cepín.

Pondělí 27Howadoor goes to Hollywood

Když mi počátkem šestadevadesátého roku můj tehdejší šéf mile sdělil, že si mám hledat jinou  práci, docela mne tím zarazil. Čímpak jsem si vysloužil takovou náhlou příkrost? Přestaly snad podle jeho názoru mé programátorské schopnosti dostačovat jeho vysokým nárokům?

"Ale kdeže, to rozhodně ne", vyvracel mi to šéf, "nikdy jsem neviděl schopnějšího programátora, vážně. Třeba tvůj přehrávač animovaných filmů byl opravdu krásný, netušil jsem, jak plynule mohou běhat myši po obrazovce i na tak slabém počítači."

"Ale proč tedy..."

"Trošku chyba byla, že zákazník ani tak nechtěl skotačící krysy jako databázový systém. Já vím, já vím, ten jsi potom taky napsal. Přesněji dvanáct systémů jsi napsal za ten rok, co jsi pro mne pracoval, což je naprosto jedinečný výkon. Dvanáct naprosto odlišných systémů, pokaždé napsaných od samého začátku. Úžasné, to by jiný nedovedl."

"Chtěl jsem držet krok s technologickým vývojem..."

"Jistě, jistě, já to chápu, dokonce si myslím, že tvé systémy v mnohém předběhly dobu a že právě proto u zákazníka nedošly spravedlivého ocenění. Znáš je, zákazníky, jsou to tvorové přízemní, bez vznětu a fantazie, bez ideálů. Oni chtěli jeden systém, ale zato funkční, hlupáci. Pro takové lidi je tě škoda, věř mi, programováním jejich připitomělých databází bys své nadání zbytečně utrácel. Ty potřebuješ rozlet, rozmach, ne tyhle malé poměry. Skutečně si myslím, že tvých schopností je pro mou firmu vysloveně škoda. Když si jenom vzpomenu na tvůj zázračný inovativní komprimátor s kompresním poměrem jedna ku stu! Škoda jen, že jsi před tím, než jsi zkomprimoval všechna firemní data, nenapsal také dekomprimátor."

"Chtěl jsem vás překvapit", pravil jsem smutně.

"A to ti vyšlo! Překvapil, o tom není sporu! Jenže víš, já už jsem člověk starší, mi všechna ta tvá překvapení nedělají dobře na zdraví. Opravdu je mi to moc líto, ale už ze zdravotních důvodů se musím s tebou rozloučit. Na tvé místo si najdu programátora naprosto neschopného, úplného trotla, pitomce, který neudělá vůbec nic jiného než co mu řeknu, ani čárku navíc. Blba bez fantazie, to je to, po čem baží mé zdraví. Rád bych se dožil důchodu."

"A co bude se mnou?"

"Neboj se, ty si místo vždycky seženeš. Víš, původně jsem chtěl abys nastoupil u konkurence. To by bylo pro mne přímo ideální, byl bych dokonce i ochoten ti připlácet něco k tvému platu, kdybys pro ně začal dělat, jenže už jsem sondoval situaci a oni tě bůhvíproč nechtějí. Zdá se, že tvá pověst tě předchází. Takže se musíš po něčem poohlédnout sám. Zkus třeba nějaký kabaret."

A tak jsem se octl na dlažbě.


 

Neudělal jsem se pro sebe, nezaložil jsem firmu s názvem "Fabrika na katastrofy", jak mi šéf ještě na odchodu cynicky radil, jelikož můj talent je rázu ryze technického a obchodu bohužel pramálo rozumím. Místo toho zakoupil jsem mnoho inzertních časopisů a jal se odepisovat na inzeráty, nabízející místo programátora. Pár týdnů jsem se protloukal jak to jen šlo, tam udělal za pár stovek prográmek na tisk složenky, támhle přidal do systému jedno tlačítko, až někdy v květnu zavolal mi člověk, že by měl pro mne místo a dal si se mnou sraz v parčíku u fontány, by mi vysvětlil podrobnosti.

"Hi, how are you?", vybafne na mne po chvíli čekání kluk asi o tři roky mladší než já.

"Co blbneš, magore?", povídám na to.

"E-e-e co?", zarazil se, "Jste pan Howadoor, ne? Já jsem Hynek Bureš a přišel jsem se s vámi pobavit o vaší budoucí práci pro nás, firmu SDE. Já vím, že jsem mladší, ale jsem vedoucí projektu, váš budoucí nadřízený, a tak si budeme vykat, jinak budu strašně vzteklý a možná se i rozpláču."

"Dobrá, když vykat, tak vykat. A co ta angličtina?"

"To já si jenom ověřuju, jak jste na tom s jazyky. V inzerátu jsme psali, že požadujeme člověka schopného komunikace v angličtině a ochotného v případě potřeby absolvovat školení v USA."

"Anglicky já umím, bez obav", povídám, " Anglické manuály čtu jako české a něco málo říct taky umím. Hele: Fuck off! Shit! You bloody bitch! I am sick of you!"

Hynek Bureš mírně zbledl, ale nic neříkal.

"Jenom s tím školením... víte, moc se mi do Států jezdit nechce."

"Nebojte se, však jsme psali - v případě potřeby. A já myslím, že ta potřeba ani nenastane."

To mne uklidnilo, a tak jsme si plácli. Mr. Bureš mi vysvětlil oč zhruba půjde, že budeme na projektu pracovat dva a on nám bude velet, předal mi pár papírů abych si přečetl podrobnosti, a domluvili jsme se, že se za pár dnů setkáme přímo v sídle firmy. Vypadalo to obstojně a ze samé bujarosti, že už mám zase práci, koupil jsem si párek v rohlíku. Ono to sice takhle vypadá celkem zábavně, ale ve skutečnosti jsem bez práce nijak nadšením bez sebe nebyl. Předchozí šéf mne moc neplatil, úspory celkem žádné a žít z Blablina knihovnického platu taky natrvalo nešlo. Práci jsem potřeboval.
 


 

Po přečtení lejster jsem byl ještě spokojenější, úkolem bylo naprogramovat překladač, což je práce zábavná, navíc jsem s podobnými záležitostmi měl už zkušenosti. Vykání Hynku Burešovi mi taky naprosto vyhovovalo, jelikož jsem vůbec proti všem familiárnostem, stejně je to vždycky jenom faleš a přetvářka, ve skutečnosti se lidé navzájem nenávidí, a tomu vyhovuje formální odstup mnohem lépe. Jaképak bratříčkování, s hajzlama. Byl jsem tedy zcela spokojen a na další setkání přišel jsem v růžové náladě.

Představili mi mého mého budoucího kolegu, Vladimíra, a pak řekli, že za čtrnáct dnů letím do Států, takže jim mám co nejdříve doručit pas kvůli vízu. A bylo po náladě.

Ježišmarjá! Jak já můžu letět kamsi do tramtárie, až někam za oceán! Vždyť jsem byl nejdál nejvýš v Chorvatsku, s  maminkou a tatínkem, ti dávali dnem i nocí pozor, abych se neztratil nebo se mi něco nestalo, však oni vědí proč si mne tak hlídají, nechat mne bez dozoru, jistě bych se hned zakutálel a už nenašel. Kdepak já, ubohý, v chladném dalekém světě, obklopený hordami krvelačných cizinců! Žaludek se mi stáhl strachy.

"Vždyť jste říkali jen v případě potřeby..."

"Správně! A ta potřeba nastala, program je pro Američany, a ti si vás chtějí před započetím prací řádně vyškolit."

"No ale... když já ani nevím jak se tam mám dostat... já zabloudím i v Brně na nádraží... a letadlem jsem v životě neletěl!"

"Nic nevadí, já vám to hned všecko vysvětlím", prohlásil resolutně Hynek, "Nebojte se, podívejte tady na Vladimíra, ten už se na cestu přímo těší!"

Vladimír se vážně culil, celý žhavý aby jej v Americe sežrali lidojedi. Napadlo mě cosi v tom smyslu, že Vladimír je sebevrah a blbec, ale radši jsem nic neříkal. Třeba se to ještě nějak vyvrbí.

"Napsal jsem si tady pár bodů, nyní vám je objasním a pak už pro vás bude cesta úplnou hračkou. Nic na tom není. Vyřídíme vám víza, do jedné ruky vezmete pas, do druhé letenku a vyrazíte."

"Pardon", ptá se Vladimír, "Letenku do levé nebo do pravé ruky?"

Důležitá otázka! On nebude zase takový blbec, tenhle Vladimír, říkám si. Myslí na všechno. To by mne samotného nenapadlo, chytil bych letenku do špatné ruky a byl by se mnou konec.

Hynek se zarazil: "No.. to je přece fuk."

"Aha. A kufr co?"

"Co co?"

"No když budu mít obě ruce plné, kam si dám kufr? Třetí ruku nemám."

"To je pravda!", vykřikl jsem, abych kolegovi pomohl, "Díval jsem se, nemá třetí ruku!"

Poněkud dezorientovaný Hynek bloudil pohledem z Vladimíra na mne a zase zpátky.

"Poslyšte, tyhle detaily si musíte vyřešit sami. Vezměte si třeba místo kufru batoh. Ostatně zavazadlo dáte stejně na letišti personálu a pak jej dostanete až na cílovém letišti, v Durhamu. Tak dál. Poletíte buď přímo, nebo s přestupem v Amsterodamu, nebo s přestupem v New Yorku."

"Kolik času na přestup bývá? Abychom to stihli."

"Stihnete, bez potíží, někdy je to i šest hodin."

"Á, tak to bychom se mohli podívat do Amsterodamu", zajásal Vladimír, "Tam se prodává legálně hašiš i marihuana, vždycky jsem chtěl jet do Amsterodamu."

"Mohli bychom si koupit materiál na cestu, aby nám lépe ubíhala", napadlo mne.

Hynek Bureš se zamyslel. "Pánové, skoro se mi zdá, že poletíte s přestupem v New Yorku."

"Taky dobré", opáčil Vladimír, "Podíváme se do Bronxu, projedeme se podzemkou a večer zajdem do Central Parku."

Hynek Bureš se zadumal ještě víc. "Jak to tak vidím, asi nakonec poletíte přímo. Letenka je sice dražší, ale bude to tak jistější."

Dobrodruh Vladimír posmutněl, já však mírně pookřál. Čím méně přestupů, tím menší šance se splést a vystoupit z letadla v Ohňové zemi nebo mezi klokany.

"Přiletíte do Atlanty, a jako první si vás podá imigrační úředník. Tomu ukážete vizitku Jeffa Smithe, to je majitel celé firmy SDE, řeknete, že jedete na školení a on vás pustí dál. Nebudete mu vykládat nic ze své hlavy, a rozhodně ne žádnou ukázku vašich konverzačních schopností, jakou jste mi předvedl při prvním setkání. Vůbec se hleďte ve Státech chovat mravně, amíci jsou na některé věci strašně hákliví. Nemyslete si, že když je v amerických filmech každé druhé slovo shit nebo bitch, že tak můžete mluvit s úředníky nebo na školení. Žádné motofoko, nic podobného, sic bude průser. Dejte si pozor, američani vám nikdy neřeknou, že děláte něco špatně, oni místo toho kašlou."

"Kašlou?"

"Jo, dělají echm-echm. Já když byl ve Státech prvně, tak jsem si myslel, že jsou tam pořád všichni nachlazení."

"A kvůli čemu tak například bývají nachlazení?"

"To máte různé. Třeba byste se neměli na některé věci vůbec ptát. Kupříkladu kolik vydělávají nebo koho volili, to jsou témata úplně tabu a byli byste za burany. Potom taky nikdy nesmíte říct černoch."

"Proč?"

"To je ta jejich political corectness. Aby se černoši necítili dotčeni."

"Takže říkat jenom negr?", ptá se Vladimír bezelstně.

"To já vím, jak se řekne, to se řekne jigaboo", přišel jsem též se svou troškou do mlýna. Hynek zalapal po dechu.

"JI-GA-BOO?!! To se mi snad zdá! Pánové, řeknete jedinkrát jigaboo a bručíte v base. Půjčíte si auto, pojedete o pár kilometrů nad rychlostní limit a jste v báni taky. Nebo budete pít na ulici alkohol, třeba pivo z plechovky a už vás vede policajt. A věřte mi, firma vás neplatí za to abyste vysedávali v americe v lochu, jak skrz jigaboo narazíte, já se zříkám veškeré odpovědnosti. Pánové, neblbněte, půjdete někam do putyky, ožerete se, budete mlít pantem a negři vás podříznou."

"Negři se neříká."

"Tak, správně. Žádní negři. A žádné dávání přednosti ženám nebo že jim podržíte dveře."

"Proč ne? Co je na tom?"

"Copak já vím? Já to udělal jenom jednou a ženská na mne začala řvát, jestli si myslím, že je nesvéprávná a pak se to ve vedení probíralo, jestli je možné, aby pro firmu pracoval sexista. Naštěstí se pak řeklo, že jsem divoká opice z východu, která se neumí chovat a že se snad časem zcivilizuju, takže z toho nic nebylo. Ženských si ve Státech vůbec nevšímejte, se ženskýma si nic nezačínat! Naprosto nic! S ženskýma ani s negrama, fuj, já už to vidím, to zas bude malér.

Takže v Atlantě překonáte imigračního úředníka a přestoupíte na místní spoj do Severní Karolíny. Už jenom necelé dvě hodiny letu a přistanete v Durhamu, vyjdete do haly letiště a tam už na vás bude čekat Jeff Smith. Ten vás zaveze do hotelu a řekne vám co a jak.

Na něj si taky dejte pozor. V Durhamu už za sebou budete mít třicet hodin beze spánku, pár hodin časového posunu k tomu, ale on vás začne tahat na zápas univerzitních družstev v košíkové. To je jakási jejich mánie, amíci si myslí, že evropští programátoři lítají do Států protože jsou celí říční spatřit zápas třetiřadých družstev v basketu. Radím vám, nechoďte tam a vymluvte se na únavu, jednak budete opravdu utahaní, jednak jsou ty jejich zápasy nepopsatelně nudné.

To je asi všecko. Dotazy?"

Podívali jsme se s Vladimírem na sebe a zakroutili hlavou. Žádné dotazy.

"Ještě něco. Kdyby se vám přece jen podařilo vyrobit průser, musíte sklopit hlavu a dělat zkroušené. Vykládejte co nejvíc jak se stydíte, ale že za to nemůžete, že jste jenom hloupí Evropani, kteří nedorostli úžasné americké civilizaci, že všechno pramení z vaší naprosté zaostalosti, vykládejte sentimentální říkačky o krušném dětství pod knutou sovětského komunismu, říkejte, že každý by měl dostat druhou šanci, že byste se chtěli napravit, nejlépe pod jejich vedením, prostě hrajte na city. Uvidíte, amíci jsou tak naivní až se budete sami divit a protože jsou zblblí z televize, nade vše milují melodramatické báchorky. Když to správně uhrajete, rozpláčou se a průšvih pustí k vodě."

Na odchodu mne ještě něco napadlo: "A jak poznáme toho Jeffa?"

Hynek Bureš se zasmál: "Jen se nebojte, toho poznáte docela lehce."
 


 

Následující dva týdny před odletem mi jeho slova vrtala hlavou. Proč mi neřekl, jak vypadá? Není to celé nějaká past? Jeff Smith bude určitě ohromný dvoumetrový lesbický jigaboo s jizvou, místo ruky hák. Nebo něco ještě hrůzostrašnějšího. Vůbec jsem byl z celé věci špatný, hlavně v noci, zdálo se mi o padajících letadlech, jak sedím zavřený za znásilnění, protože jsem se podíval na ženskou, nebo jak po mě pálí chicagští gangsteři. Všichni se mi smáli, rodiče i Blable, no jo, jenže ono se jim to směje, když do Ameriky musím já a ne oni! Kdyby echm-echm amíci čekali na ně, hned by je smích přešel! Smutně jsem si balil batoh a bylo mi jak kravce co ji vedou na jatka.

Doufal jsem, že nám třeba nedají víza, ale dali. Dokonce business multiple entry, na něj můžu jet do Států ještě dnes. Krysy americké, ale já vím, kdo to způsobil, to Hynek. Z velvyslanectví jsme dostali dotazník, v němž se mělo odpovědět jestli do USA povezeme drogy, jestli tam plánujeme zavraždit prezidenta či zavléct AIDS a podobné věci, a on, lhář jeden, všude za nás zaškrtnul "ne". I letenky obstaral a tak jsme nakonec vlezli v Brně do autobusu a odjeli do Prahy na letiště.

Vladimír cestou pořád vykládal, že si vzal s sebou řidičský průkaz, ve Státech si půjčí růžový kadilak a zajede si s ním do drive-in kina, to že je jeho sen a pak že bude spokojen, pořád o tom dokola mlel, až jsme byli najednou v Amsterodamu, ale ne v cofee shopu v oblaku dýmu z marihuany, nýbrž jen na letišti, na přestup slabou půlhodinku, to jistě zákeřný Hynek nastrojil, abychom neztropili výtržnost. A pak už v dusné rouře přes Atlantik, osm hodin sedět na místě, člověk je celý pokroucený. Za komunistů byla letuška prestižní povolání, výhra v loterii, která to chtěla dělat, musela být krásná a umět dvacet světových jazyků, ale tady? Letušky ohyzdné, nepříjemné, vyhlížející spíš jak uklízečky, hodí člověku jídlo div ne na hlavu, brrr. Navíc američanky jak poleno, lítají sice do Evropy každý den, ale aby věděly, co je to light coke, to ne. Tak tedy diet, když jinak nerozumíš, babo.

"Business", oznámil jsme tvrdě imigračnímu úředníkovi, když se zeptal na cíl naší cesty.

"What kind of business?", nenechal se vyvést z míry, čímž ovšem vyvedl z míry mne.

"Hm... ehmm... takové to... computers... software... lessons...", začal jsem se zaplétat a pak jsem mu vrazil pod nos vizitku Jeffovy firmy. Zabralo to.

"And you?", zeptal se chlap ještě Vladimíra.

"The same as friend", odvětil zchytrale a měl to bez práce. Á, tenhle trik si zapamatuju, řekl jsem si.

Pak jsme bloudili atlantským letištěm, které je tak velké, že mezi jednotlivými terminály rozváží lidi metro, což nám tenkrát připadalo ohromné, jenže dnes už se mi o takových malichernostech ani nic psát nechce. Tehdy byl rok 96, do Států ještě tolik lidí nejezdilo, doma byli všichni vyvalení, že jim synek jede do světa, ale dnes? Každý už byl v Americe a kdo ne, ten jedině proto, že tam ani jet nechce, co tam taky. Kromě metra se lidi vozili po letišti i v takových vozíčcích, jako pro invalidy, ale byla jich spousta, nejdřív jsem si myslel, že je to zvláštní, že by v USA byl každý pátý chromajzl, jenže pak jsem vypozoroval, že ti lidi když dojedou tam co chtěli normálně z vozíčku vstanou a že ona to bude asi taková služba. Přijde starý člověk na letiště, nechce se mu rozlehlými prostorami chodit, tak zavolá personál, člověk přikvačí s vozíkem, pasažér se posadí a zaměstnanec letiště jej odtlačí kam si řekne. Tak mi to přišlo zajímavé, ale vám asi ne, co?

Vcelku bez úrazu nastoupili jsme do letadla do Durhamu, jenom nám přišlo zvláštní, že se na nás každý šklebí, ale asi jsme vypadali na první pohled jako cizinci. Letadlo se vzneslo a Vláďa koukal z okna, jestli uvidí Atlantu, jelikož v Atlantě mají prý stát ohromné mrakodrapy a olympijský stadión a to všechno si přál spatřit, leč spatřil tak leda starou belu, jelikož letiště je určitě aspoň dvacet kilometrů od města ke všemu byla mlha. Letadlo letělo jenom chvilku, což bylo dobře, jelikož už jsme byli po tom všem řádně zmožení, tudíž jsme zajásali, když sebou fláklo v Durhamu o dráhu, vyběhli jsme ven, vtrhli do haly a tam stál. Obrovský dvoumetrový černoch s dlouhou jizvou ve tváři, místo ruky hák a tvářil se hrůzostrašně. Ale to nebyl Jeff, Jeff byl takový normální chlapík a stál hned vedle.

Neděle 26Mrtvolný tah
Nazdar vy všici, kteří se sem občas koukáte. Jestli jste někdo z Brna a okolí, chtěl bych vás pozvat na outdoorovej festival v Blansku.
 

Megab

Ničeho se neštíťouce, ni zavrženíhodného dopingu, ni přechodníkových zhovadilostí, pozřel jsem půl bobule a se svaly nehorázně zduřelými vyrazil jsem do posilovny. Na podlahu položil jsem tyč a z obou stran jal se připevňovat železa. Po deseti minutách, když už v posilovně nebylo co bych na činku přidal, usmál jsem se přezíravě na všechny kolem, postavil se chutě k dílo, ohnul se, za břemeno zarval a z plných sil zařval, neb mi ruplo v zádech. Ohnutý a v hanbě doplížil jsem se domů. Proklaté mrtvé tahy, hnusné bobule, fuj, jsem vyřízený. Sotva lezu, záda v jednom ohni propichuje tisíc zavíracích nožíků. Zítra to nechci vidět, ráno se nevydrápu z postele. Jakýsi nezřetelný vnitřní hlas mi říká, že jsem debil, ale možná jenom špatně slyším.

Sobota 25My pravdu nemáme

Filosofové v televizi

My pravdu nemáme, pravda má nás aneb Filosofové v církvi se jmenuje filmový dvojportrét profesorů Ladislava Hejdánka a Erazima Koháka, který bude v neděli 2. listopadu 2003 od 14.05 hodin vysílat ČT 1. Záměrem pořadu je ukázat oba filosofy z jiné stránky, a to jako věřící evangelíky. Dokument má provokativní dimenzi, chce přivést diváky k zamyšlení. Je církev pouhou organizací, nebo v ní ještě jiskří Duch svatý? Bojí se oba profesoři smrti? V čem vidí smysl života? Kdo byl podle nich Ježíš Kristus? Jaký je jejich názor na ekologickou problematiku? Nese i křesťanství odpovědnost za devastaci planety? Co si oba filosofové myslí o bu1varizaci médií? V čem vidí největší chybu polistopadového vývoje u nás?

Literární noviny 44, 27.10.03, příloha Nové knihy, str. I.

Reportér: Je církev pouhou organizací, nebo v ní ještě jiskří Duch svatý?
Hejdánek: Jo, jiskří, úplně jak vysoké napětí to tam srší, tááákovýhle jiskry lítaj z Vatikánu!
Kohák: Nepřejte si vidět ty účty za eletriku.
Reportér: Bojíte se smrti?
Hejdánek: Ne.
Kohák: Ano.
Reportér: V čem vidíte smysl života?
Hejdánek: 42.
Kohák: 43.
Hejdánek: ! (Kopne Koháka pod stolem do kotníku)
Kohák: 42.
Reportér: Kdo byl podle vás Ježíš Kristus?
Hejdánek: Mimozemšťan ze souhvězdí Plejád.
Kohák: Nesmysl, toto tvrzení je zcela absurdní výplod šíleného mozku a stydím se, že padlo v mé přítomnosti. Televizní divák nesmí být takto obelháván. Občané mají právo to vědět! Ano! Já jsem Ježíš Kristus!
Reportér: A ekologická problematika?
Hejdánek: Podívejte se, důležité je se na věc podívat ze správného úhlu antroposofické triády, avšak nesmíme nejdříve zapomenout zeptat se jak vlastně pojem ekologie vznikl, jaká je morfologie tohoto pojmu, jaký je jeho takříkajíc původ, význam, tresť a svědomí národa, kudy šel dějinami, k jakým deformacím během té doby došlo, někdy i malformacím, reformacím a všeobecně formacím, a co je to formace, myslím pojem formace z hlediska filosofického, formace o sobě, an sich, což je ale vlastně, musím se mírně pousmát, vnitřně rozporné tvrzení, že ano.... (mluví dál, ale režie jeho hlas stáhne do podkresu)
Kohák: Jak zněla otázka?
Reportér: Nese i křesťanství odpovědnost za devastaci planety?
Hejdánek: Ne, kdepak, já to nebyl. Možná kolega...
Kohák: No toto! To si zodpovíte! To je nařčení! Já, pane, krmím ptáčky!
Reportér: Co si oba filosofové myslí o bulvarizaci médií?
Hejdánek: Já už ten Blesk ani moc nečtu.
Kohák: Já taky ne, je to ohavnost vypočítaná na nejnižší pudy. A ty nahatý holky na čtvrtý straně už taky nejsou nic moc, fakt mě to nebere. Takový vyzábliny.
Hejdánek: Souhlasím, a že lidi jezděj jak blázni, to víme dávno i bez nich.
Kohák: Nebo že se manžel Vondráčkové pere.
Hejdánek: A že Lucie Bílá spí s Ivetou Bartošovou.
Kohák (zvědavě): Vážně? A nepovídejte! To ani nevím!
Hejdánek: Nevíte? Včera to psali, hned pod tím článkem o masakru na sídlišti. Jak tam ta ženská ubodala manžela a třicet lidí kolem. Jo jo, jsou to mršky.
Kohák: Aha, aha... to jsem musel přehlídnout. Jak jsem si prohlížel ty fotky, takový hnus, tolik krve tam bylo, tak mi to o Bílé uniklo. Hned jak přijdu domů tak se k tomu vrátím. A jsou tam obrázky, jak spolu spěj?
Reportér: V čem vidíte největší chybu polistopadového vývoje u nás?
Hejdánek: Že se prezidentem stává kdejaký nýmand a já nic.
Kohák: No ty zrovna.

Pátek 24Rage Riot

Kdopak pozná z jakého stromu jsou?Rage riot. To mi hrozí. Prý když budu polykat příliš mnoho steroidů, stane se ze mne "rage riot", píšou na stránkách. Jenže já nevím co to je! Snad něco jako "zběsilec", řekl bych, leč má angličtina je nadmíru chabá. A navíc nevím co znamená "příliš mnoho steroidů", prameny se rozcházejí. Prý pro medicinální účely pět miligramů. Dávka do deseti miligramů je bezpečná. Pod dvacet miligramů nečekejte žádné účinky. Třicet až čtyřicet miligramů je údajně dostatečná porce, pokud vám nevadí, že ještě dnes pojdete. Pravý sportovec pak bere kolem sta miligramů, ruský sportovec pět set. Sníte-li víc jak třicet, je z vás rage riot, ovšem je-li o co stát či nikoli, nepíšou. Těžká věc. A co když mi narostou místo svalů cecky? Raději se jdu zeptat.

"Co to? Jak se dávkují steroidy? Co to zase meleš?!", chytá se za hlavu známý kulturista, "Jaké steroidy? O čem to mluvíš? Steroidy neznám, nikdy jsem takové ohavnosti nebral. Víš, že je to zakázaná látka? Bobule, zobání, sypajda, to jo, to bych věděl, ale brrr, steroidy, to hnusné unfair slovo už v posilovně nechci slyšet. Arnold vždycky říkal vitamíny a co je dobré pro Arnolda, je dobré pro nás pro všechny a tudíž i pro tebe. Přece se nechceš rouhat Arnoldovi, že ne?!"

Padl jsem na kolena a zabušil hlavou o zem směrem k Thalu: "Ó kdepak, nikoli, to v žádném případě, veliký Arnolde, odpusť, dopustil-li jsem se něčeho nesprávného. Od nynějška už jen vitamíny."

"No tak. Dávkování je jednoduché. Pro začátek sníš, kolik můžeš. Kdyby to s tebou šváclo o zem, druhý den zblajzneš stejnou dávku, pokud to ustojíš, přidáš. Musíš být k sobě tvrdý, jinak ničeho nedosáhneš. Ukaž, co to vlastně máš? Éch, řidina. Tohohle můžeš sníst kila, vždyť na zabití slona je zapotřebí nejmíň deset tablet. Především by sis měl začít píchat, s tabletami se nikam nedostaneš. A potom... ty máš preparát pro lidi, a mezi námi, všecky tyhle humánní sračky jsou strašně ošizené. Palivo opravdových sportovců jsou vitamíny pro veterinární účely, ampulky s psíkem nebo koníkem a šup s nima rovnou do trubek. Tak se na to musí."

"Hele, a co zběsilost? Nějaké záchvaty agresivity? S tím nejsou problémy?"

"Co? Jaká zběsilost? Kdes to zas sebral? Tos někde vyčetl co, furt jenom čteš a málo cvičíš, to jsi celý ty, jenom mě blbostma zdržuješ. Prý záchvaty, kraviny samé, fakt mě štveš. Já ti myslím dám brzo do držky, všichni mě dneska serete..."

"Tak nic, tak já radši půjdu..."

"...a včera taky a furt, rozmlátil bych vám ty vaše hnusné tlamy, jste smradlavá banda hajzlů, takhle vám šlápnout do ksichtu, zlámat kosti, poskákat po břuchu, bastardi, já ti to říkám, nechoďte mi na oči, NEBO VÁS VŠECHNY ZABIJU!!!"

Čtvrtek 23Do Ženevy?
Ultrajasný laditelný zdroj fotonových párů. Relativita času. Zakřivení časoprostoru. Nobelovy ceny za fyziku pro rok 2003. Nobelova cena za fyziologii a medicínu. Kosmologické teorie. Proč se špatně mísí voda a alkohol? Nový typ rozhraní prostředí se záporným lomem. Přímé snímkování extrasolárních planet. Důkaz neobvyklé aktivity Slunce. Může jediná bublina potopit loď?
 

Physics News Update

Někdy chodíme k Žebětínskému rybníku, házet kachnám rohlíky. Kachny je jedí. I jiné věci, třeba hady. Tuhle v létě pozoroval jsem kachnu, které čouhal ze zobáku had. Asi užovka. Kachna do sebe vždycky kousek hada nasoukala, ale had se nedal, kroutil se seč mohl a po chvíli se zase zčásti vydrásal ven. A tak pořád dokola. Jak aféra dopadla nevím, kachna odplula i s hadem do rákosí. Možná hada ani nechtěla sežrat, třebas si jím jenom čistila chřtán? Celá se hadem pročistí, had prošťouchne všechna zanesená místa uvnitř kachny a vyleze druhým koncem ven.

Nejlepší bývá, když kachny v zimě uvíznou v ledu. Dlouho bezmocně kejhají a snaží se vyprostit, až se konečně po čase zdaří hejnu kachen vytrhnout několikametrový mnohatunový koláč ledu, s nímž pak poletují nad městem, až se vyčerpají a v plamenech zřítí přímo do davu. Ledová tříšť s kachní příchutí.

Asi před měsícem byly kachny mimořádně hladové, sotva jsme se přiblížili ke břehu, vyskočily čiperně z vody, přihnaly se k nám, obklíčily nás a začaly vyskakovat, už už aby rohlíky zblajzly.

"Psycho, psycho!", křičela zoufale Blable. V panice si ty dva horrory spletla. Ona je taky drobátko psycho.

A včera! Co teprve včera! Co by, včera se nestalo nic. Kachny sežraly spořádaně rohlíky a rozjely se zas po své práci, po břehu přeběhla tlustá myš s růžovými packami, přeskočila flopem Pandoru a zmizela. Ještě jsem si chvíli představoval jak se zprostředka rybníka vynoří gigantická hlava s plochým zobákem, gá gá gá, to všechno skrz radioaktivní odpad svržený nezodpovědnou elektrárnou Dukovany do vody, obrovský elektrický kachní nadzvukový mutant útočí na Bystrc, ale nic se nedělo a tak jsme šli zas domů. My jsme všichni psycho.

Středa 22Podél cesty

Pokaždé mne to vtáhne. Vždycky když jdu kolem řeky, podél silnice, nevěřím vlastním očím. Civím a žasnu.

Auta. Cesta je široká, dva pruhy sem, dva tam a ve všech auta. Jedno za druhým. Plechové bedýnky, čtyři kolečka, občas veliká krabice na mnoho lidí. V malých autech sedí obvykle jeden, nejvýše dva lidé. Venku třeba prší, fouká vítr, ale uvnitř je sucho, člověk pohodlně sedí a kouká ven tak trochu nezúčastněně, vždyť on je v teple a svět za sklem je vzdálený, neskutečný. Jako v televizi. Auta vrčí, dýmí a hlučí, ženou se jedno za druhým, potoky aut, hotová řeka aut. Stojím na chodníku a fascinovaně zírám. Mohl bych tam stát hodiny a hodiny, auta by stále jezdila. Úžasné. Lidé se řítí až bůhvíkam, aby viděli něco exotického, neobvyklého, ale proč vlastně? Vždyť tohle je tak podivuhodné. Stovky aut jedním směrem, stovky aut opačným směrem, od rána do noci, tisíce lidí v pohybu a zároveň nehybných.

A co je už dočista neuvěřitelné - ono jim to všem připadá normální!

Úterý 21Škatule po čínsku

"Fuj, samé čínské sračky, to mám žrát? Vepřové s rybí vůní v ondatří omáčce, vždyť se zbliju", nadává nekulturní Pepek.

"Pivo za třicet...", hudruje Vitásek.

"Pánové, nejste v nádražní putyce, nýbrž v kulturní čínské restauraci, vyznačující se vybraným stylem. Jestliže jste mu zatím nedorostli, snažte se své křupanské způsoby alespoň zamaskovat", hovořím nabádavě k troglodytům, abych napravil dojem. Servírka na nás shlíží povážlivě skepticky.

"Ta rýže, to je jako příloha?", ptá se Pepek.

"Jako příloha, i jako hlavní jídlo, jak chcete", říká číšnice.

"I jako hlavní jídlo?", stále nevěří Pepek.

"A nudle? Nudle mohou být taky jako hlavní jídlo?", ujišťuje se Vitásek.

"Jistě, nudle i rýže."

"Ale jako příloha být nemohou, že?"

"Ale ano, proč by ne!" Číšnice začíná být silně zmatená.

"Takže abych to shrnul", říká rozvážně vědec Pepa, "Nudle i rýže mohou být jak hlavní jídlo, tak i příloha. Zvlášť nebo dohromady. Je to tak správně?"

"Ano!"

"Aha... aha... tak já si dám polévku."

"Polévku... a nudle nebo rýži?"

"Ne, nic, jenom polévku. Nudle jsou i v polévce, a to mi stačí."

"A já taky jen polévku", přidává se Vitásek, "Když je v ní tolik nudlí."

"Ach jo", vrtím hlavou nad způsoby svých kamarádů, aby bylo jasně vidět, že já takový nejsem, že jsem světák a vím, co se sluší a patří. Objednávám si vepřové maso.

Po chvíli přinášejí maso v talířku na zvláštní krabičce, těžko říct, k čemu je. Folklórní záležitost, řekl bych. Patrně ve vzácném dřevě provedená filigránská práce čínských řezbářů. Hodujeme, pánové místo aby zapředli spirituální hovor o čínském tradičním umění, hovoří, jak je jejich blbým zvykem, o tarifech mobilních telefonů, když pojednou Vitásek haleká:

"Hele! Ono to chytá!"

Z ubrousku, který jsem položil na krabičku poté, co jsem si vzal talířek, se začíná čoudit. Ukazuje se, že uvnitř bedničky byla bůhvíproč strčená zapálená svíčka, divný zvyk, svítit v zavřené škatuli. Pepa na krabici lije pivo za třicet, avšak čmoud se valí dál. Raději utíkáme s účtem k pultu.

"Zaplatíme!", volám, "Spěcháme, vzpomněli jsme si, že nám letí letadlo."

Servírka křičí, z ubrousku šlehají plameny, krabička se kroutí. Pche, žádný filigrán, plastový aušus. Prcháme velmi čile a zastavujeme se až v hospodě o tři ulice dál, v nálevně zcela běžné, bez stylu, bez zákeřných čínských krabiček, avšak s laciným pivem. Do čínské hospody už mě nikdo nedostane.

"Hehe", směje se Pepek, "Byla to docela sranda! Příště tam půjdem zase a narveme do škatule pár petard. Ohňostroj, to je přece čínská tradice, ne?"

Pondělí 20Steroid boys

Známý je kulturista. Hrozně veliký kulturista. Rampózní. Nestvůrně obludný, obšírný, rozložitý, objemný, mohutný a naprosto rozsáhlý. Svalnatý. Rozměrný. A taky jakýsi rozmrzelý, zdá se.

"K čertu se vším, končím", vzteká se.

"Co? S čím končíš?"

"Ále...", nechce se mu do řeči, "Se steroidy končím."

"Co blbneš? Proč?", nechápu.

"Protože je to k ničemu. Nabral jsem hmotu a sílu, to jo, ale je mi blbě, jaterní testy mi opakují, protože nevěří vlastním očím, když mi měří tlak, barometr praskne, strupatý jsem jak deset puberťáků dohromady, když chci sex, můžu si tak leda nalistovat ve slovníku písmeno S, všecko je to na pytel. Nejsem blázen, s bobulema končím."

"Místo nich si budeš píchat, že? To je mnohem zdravější a účinnější."

"Ty jsi debil. Myslím to vážně. Co mi zbylo, zahodím a od nynějška jedu už jenom naturálně. Rád bych se dožil padesátky."

Chvíli přemýšlím.

"Hele, a kam přesně ty bobule zahodíš?"

"Proč? Chceš je? Klidně, když jsi dost blbý abys je žral, máš je mít. Dám ti je, zadarmo, jen si užij, bezmozku."

Mám to ale štěstí! A krabici steroidů k tomu. Mňam mňam, hned je všecky zblajznu a pak se ukáže! Už mi nikdo nebude nedávat do chcípáků. Tak. Kde jiní končí, Howadoor začíná.

Sobota 18Běžcem

Když zešeří se v lese / a vše se děsem třese / Kdopak to lesem řítí se? / No jo, to já.

Dus dus pffff! Dus dus pfff! Jsem ztepilý běžec, lehkonohá gazela, či snad menší slůně, dus dus, možná větší hroch, svět se otřásá, když pádím lesem, dus dus pfff pfff, supím si to krajinou jsa rozběsněným parním válcem, sportuji zcela aerobně, tuk se pálí, hubnu každým krokem, dus pfff, dus pfff, jenom do kopce to není ono, pffff pfff pfff pfff dus. Nic nedbám posměšků, ať si hlupáci říkají, že běžím jako když se jezevčík postaví na zadní, a ty se mně taky budeš smát, fakane? Dus dus máš štěstí, že nemůžu zastavovat, hlavní je udržet stálé tempo, ale příště tě zašlápnu, drzoune, z kopce to jde úplně samo, člověk nelapá po dechu, běží a volně dýchá dus dus dus dus, může se kochat krajinou a přemýšlet o duchovních záležitostech, jauvajs šutr blbá, tak oprava, kruci to to bolí, ani při běhu z kopce se člověk nemůže kochat krajinou a přemýšlet o duchovních záležitostech, a už jsem na mostě dus dus, no no, abyste smíchy nepopukali, volové. Vyrazí si to na vycházku špacírem a ze sportovců by si ouchcapky tropili. Modrý, modrý, tož co, však je to můj ksicht, ta tvoje ochechule je zmalovaná jak papouch a taky se jí nikdo nesměje, dus dus.

Hlavně stálé tempo, dus dus, nic neuspěchat, pfff pfff, kyslíkového dluhu se vyvarovat, hej pane, kam se derete s tou berlou, tady běžím já, tak se snad nemusíte rvát přede mne, ještě do kopce, abych z vás neudělal ještě většího invalidu, dus dus, ále, tak si běž, se nenechám uštvat pfffffffff. Dus dus, pejsku, já nekoušu, neboj, dej pokoj, tak nech mě, držte si tu bestii, dus dus dus dus dus! K čertu, pořád není konec, teď ještě kolem hospody, dus dus, no jasně, to jsem si mohl myslet, pffff pfffff, jsem snad nějaká atrakce, už nemám sílu vám ani ukázat parohy, stejně mám tak černo před očima, že nic nevidím, dus dus pffff, ještě kolem řeky, už jenom sto metrů, padesát, ještě přes přechod a konec. PFFFFFFFFF. No tak, dvacet kilometrů za dvě hodiny, Blable, a teď kdo je tady tlustý?! A zrovna mi jede tramvaj, to mám ale štěstí, hned zatepla ti to doma vytmavím, však ty večeři ještě ráda uvaříš, ježišmarjá, vždyť já se nehnu, mám úplně ztuhlá lýtka, hej, lidi, tak pomožte mi někdo, to není prdel, naložte mě, k čertu, jsem dočista zkamenělý, lidi! Nenechávejte mě tady!!!

Pátek 17Odhalen

Všichni zkušení muži vědí, jak nebezpečné jsou papírky zapomenuté v zadní kapse kalhot. Vy si něco kutíte, nic zlého netušíte, a pojednou ve dveřích stane žena, v jedné ruce kalhoty, v druhé lejstro, rozběsněný výraz ve tváři. Chtěla kalhoty vyprat, a maje tak alibi, prošacovala kapsy i spatřila, co neměla.

Dopis od milenky, například. Já vím, zapírat, zapírat, zapírat, každý to zná, nicméně i tak jde o nepříjemný okamžik. A co teprve dopis od milence! Ten se vysvětluje ještě mnohem hůř, ačkoli vlastně ani nevím proč. To ale ještě vůbec nic není proti tomu, co se mi stalo dnes.

"Ha! CO JE TOTO?!", křičí nanejvýš vztekle Blable, oháněje se lístečkem.

"Nemám ponětí, rozhodně nic z toho není pravda a nic o tom nevím, v životě jsem ji neviděl, to já ne, to už tak bylo, zlí kamarádi mě svedli, nic si nepamatuji, to samo, byl jsem tou dobou úplně někde jinde, ale vždyť jsem ti to už dávno říkal, já ji ve skutečnosti vůbec neznám, opil jsem se jako zvíře a pak už nevím, jsme jenom přátelé a nic pro mne neznamená, to je Vitáskovo a on si to u mě jenom schoval", chrlím ze sebe.

"Co-o-o? Co to zas blábolíš? Ptám se, co je tohle! Nezapírej, stejně všecko vím!", zuří Blable a strká mi pod nos papírek.

Koukám na něj a už vím, oč jde. Ó, já jsem ale vůl.

"Ale za to já nemůžu, šel jsem po městě a najednou se vynořily..."

"Ták? Jen pokračuj, pokračuj, a co bylo dál?"

"Vyběhly odkudsi, dvě ženské, měly takový přístroj, a hned abych se šel změřit, že je to zadarmo, tož jsem šel, když za to nic nechtěli, to víš, já jsem šetrný, neutrácel bych peníze na domácnost za nějaké pošetilé..."

"Nezaváděj řeč jinam! Co ti chtěly změřit?"

"Tuk. Že prý ten přístroj měří tělesný tuk, mám ho jenom chvíli podržet a bude to."

"Táááák. Tuk. A tys přístroj chvíli podržel a on ti změřil tuk a pak ti dali lísteček, co?!"

"Jo."

"A já ti teď přečtu, kolik se tu píše. Dvaatřicet procent ti naměřili! Ty zvíře! Víš, co to je?!"

"Nevím, já o tom nic nevím, sbalil jsem lístek a šel jsem, vážně..."

"Jenže já ti řeknu, co to je, obezita, těžká obezita. Jsi tlustý! Hnusně otylý, dvaatřicet procent, ty obžero, já ti pořád říkám, že jsi sádelník, ale ty ne, že jsou to svaly, to's mi nechtěl věřit, musel jsi se cpát a cpát, vyžírat po nocích ledničku a tady je výsledek, černé na bílém tu stojí, že jsi otylý vepř a nic jiného! Pchá, kulturista, jsi fotr s panděrem, a takového já nechci, ach, já ubohá, všechny se mi budou smát, kam jsem dala oči, mládí zkažené, děcka na krku a obezitu k tomu. Když se koupeš vypadáš jak vanička sádla, jenom alobal nalepit nahoru, to bylo pořád výmluv, prý objemový trénink, já mu to žeru a on přitom není nic než tlusťoch!"

"Tak se uklidni, Blable, trochu zhubnu a zase bude dobře."

"Se ví, že zhubneš. Ty tak zhubneš, až se budeš divit", vyhrožuje Blable, "Žádné večeře, žádné opulentní obědy. Žádná husa k svačině. O hladu budeš. A běhat budeš, pivní sude, maratónce z tebe udělám. Všechno jídlo v lednici a ve spíži zeviduju a jak něco zmizí, tak si to vypiješ! Dnes už nedostaneš nic, k snídani bude nejvýš suchar a k obědu až kolik naběháš. Konec žranice, hochu, takhle bys puknul a já se nebudu na veřejnosti ukazovat s obézou."

A je pryč. Ufff, to jsem si zase naběh', s měřením. Stejně si myslím, že ten pitomý přístroj neumí správně odlišit kulturistické svaly od tuku a z toho to všecko. Jenže to už Blabli nevysvětlím. Suchar k snídani... To přece nemůže myslet vážně, vždyť umřu hlady.

Jak vidíte, nejlépe je všechny inkriminující papírky okamžitě zahodit, pročež si hned teď běžte ve vlastním zájmu prohlédnout kapsy. Já půjdu zatím do komory, mám tam padesátimetrové lano. Ne, nebudu se věšet. Až se setmí a Blable usne, spustím se z balkónu dolů a vyrazím do hospody.

Čtvrtek 16Draci v čínské restauraci

Ještě k požáru Žebětína

Sem si procet prispevek, kde nejenomze odkazujes na muj web (diky), ale i pises o tom "desivym pozaru" .... ja jsem toho reportera udelal - viz www.prygl.net/akce/pozarlesa.php .... s tim Zebetinem nebyli zas tak vedle - je to sice uz uzemi Bastru, ale slysel jsem primo jednoho z hasicu jak to volal mobilem prave nejakym novinarum - takze tu chybu maji od nich, ale katastr Zebetina je jen par metru odtamtud ...

http://www.prygl.net/

Taikonaut frčí okolo zeměkoule bez zjevných obtíží, i vyrážíme do čínské restaurace za účelem oslavy. Vlastně nejdříve se domlouváme. Pepa je pro, Vitásek je pro, Jirka Zelín je taky pro, ale nemá čas a Karel jenom nemá čas. Tudíž jsme na Číňany toliko tři, ale to stačí, neboť jsme chrabří. I jdeme. Vlastně nejdeme, přichází mail, že si Pepa vzpomněl, že musí večer na schůzi domovníků a může přijít až potom. Po dvou dnech disputací a výměny desítek mailů "si vzpomněl". Grrr. Než se stačím náležitě rozzuřit, přichází od Pepy další zpráva. Nyní si navíc uvědomil, že se schůze může protáhnout a on by to do čínské restaurace v centru nestihl, proto navrhuje jít do čínské restaurace na přehradu, kam je to blíž. Jistý problém, spočívající ve faktu, že na přehradě není žádná čínská restaurace, hodlá překlenout tím, že by se šlo do normální putyky, čímž se sice zcela anuluje smysl a pointa oslavy prvního, historického kroku taikonautiky, avšak to Pepovi nevadí.

Mně to vadí, dokonce tak, že mám otlučené klouby na ruce, jak vzteky boxuji do zdi.

"Tak hulvátsky jako tatínek nikdy nesmíte mluvit!", nabádá Blable děti, které zaslechly něco z mého vlídného proslovu na Pepovu adresu.

A další mail od Pepy. Prý že by to ani na přehradu nestihl, tak asi nepůjde, ale je mu to líto, protože rozhodně do čínské putyky jít chtěl a zamýšlel a jistě by i šel, kdyby si nebyl býval vzpomněl... Zabít málo. Následující mail je od Vitáska, že je mu blbě a nejde nikam. Inu, mi z vás taky není nejlíp!, směju se hystericky. Poslední zpráva je znovu od Pepy, prý má jeho žena horečku a leží v kómatu, proto ji musí ošetřovat a definitivně nikam nejde. Si právě vzpomněl.

Sedím doma, žeru vločky a byl bych docela rád, kdyby mě taky někdo vystřelil do vesmíru.

Úterý 14Biggles na literárním matiné

Biggles pálí ze všech hlavníMyš vylezla z pelechu, sedí na pilinách a cosi hryže. Podívám se... Hryže tvrdé zrnko kukuřice. Většinou bývá zalezlá v některé z krabiček, které ji do akvária dávám. Krabičky od čaje, roličky z toaletního papíru, všecko zasypu pilinami. Piliny prodávají v krámu, nejsou drahé. Tak to dělávám, jednou za měsíc, možná za šest týdnů. Pak dám do akvária myš a ona se pustí do kutání, v krabičkách vyhlodá díry, v pilinách vykutá chodbičky. Nejspíš ji to baví.

To mne poslední dobou nebaví vůbec nic. Ráno vstanu, vypiju čaj. Pak je něco k obědu. Někdy jdu do posilovny a něco tam zvednu. Naklepu kus programu do počítače. Je večer. Osprchuji děcka, chvilku zírám do počítače a jdu spát. Zítra nanovo. Už stovky let je to pořád stejné.

Někdy se v noci vzbudím a mám myšlenky. Nic příjemného.

Dočetl jsem Dostojevského, překvapil mne. Než jsem se do Běsů pustil, nalistoval jsem prozíravě doslov, v němž se obvykle říká o čem kniha je a jak ji máme chápat, abychom přitom neudělali chybu a nedejbože si nevysvětlili text dočista opačně. V doslovu se psalo, že román je vyjádřením spisovatelova názoru na hrůzný dobový skandál, což mne potěšilo, jelikož skandály mne zajímají.

V první třetině románu ke skandálu nedošlo, v první třetině nedošlo téměř k ničemu. Defilírka postav, nic víc. Ve druhé třetině také nic, tož kde je můj skandál, ptám se? V první polovině poslední třetiny (úplně jak na hokeji, že?) se zničehonic semele literární slavnost, slavný spisovatel předčítá z pódia shromážděným divákům své poslední dílo, diváci jsou znechuceni a nadávají. A to je ten skandál!

Fíha, říkám si, v osmnáctém století lidem stačilo opravdu málo. Dnes je ke vzrušení zapotřebí přinejmenším dvou, lépe tří mrtvol, a několika štoudví šplíchající krve, ovšem za časů Dostojevského byla aféra už z nepovedeného večírku. Pěkné, idylické časy. Nebylo škoda číst Běsy, libuji si a předpokládám, že na posledních několika desítkách stran už se bude pouze aféra literárního matiné probírat z mnoha stran a k ničemu dalšímu už nedojde.

Pah! Chyba lávky. Večírek pokračuje plesem a na plese se to teprve začne doopravdy řezat. Zničehonic čtvrtina města v plamenech, chlap podříznutý, dvě ženské rozbodané namaděru. A už se to veze, další chlap končí s prostřelenou hlavou v rybníce, jiný dodělává na proraženou lebku, jeden se zastřelí, jeho čerstvě porodivší žena umírá na šok, novorozeně na prochladnutí, děvče utluče dav, spisovatel umrzá, řeže se to všecko, jatka příšerná. Krve plné potoky, jediný kdo má radost je hrobník, než ho ušlapou splašení koně. V poslední sekundě zápasu, vlastně románu, se jediný přeživší hrdina oběsí. A šlus. Aby ne, když už skoro nikdo nezbyl.

Žádná idyla, pravý vlkodlak, tenhle Dostojevskij! Hehe, ale sranda byla, hned jsem si v knihovně půjčil Bratry Karamazovy, to zas bude řežba. K nim komiks Biggles a poslední vzducholoď, Biggles skáče z letadla na cepelín a ruče střílí revolvérem, pif paf, ojojoj, uběgájet zájčik mój! Na Biglesovi mne vždycky nejvíc zajímalo, jestli Algy byl doopravdy buzna nebo ne?

No nic, myš už je zase v krabičce, nechám psaní a lezu s knihou do postele. Ať žije kultura, bum prásk ratatatatata!

Neděle 12Číňan letí!

Už se to blíží, už je to skoro tu! Snad ve středu, patnáctého, by měl do vesmíru letět první čínský kosmonaut, co mu Číňani, aby v tom byl ještě větší zmatek, budou říkat taikonaut. Ó, to bude slávy! Mám pro ten účel nachystaný balíček čínských nudlí, který velmi obřadně sežeru za pomocí hůlek a pak vyrazím do čínské restaurace a dám si něco k pití, ve zbytcích roztrhaných čínských vějířů se budou válet namol ožralí Číňani zvracející rýži a shnilá čínská vejce a kulatá čínská děvčata, šikmá jak věž v Pise, budou dávat všem. Není nad kosmonautiku. Ech, taikonautiku.

Sobota 11Snídaně

Snídával jsem docela rád, ale co jsem začal s obnovou fyzické kondice, přešlo mě to. Chápu, že tělo sportovce potřebuje různé bizarní potraviny a doplňky, aby načerpalo enormních sil, ale proč je to, proboha, všecko tak hnusné? Z vloček se nafukuju, hotový splašený plynojem. K vločkám mlíko, syrová vejce, sušené bílky, tvaroh. Kafe, kreatin, pangamin. Osladit aspartamem. Kalcium, vitamín B, C, a E. Rychle špachtli do krku a držet, sic to všecko vyletí ven. Ježišmarjá, to je mi blbě. Příště si k tomu zakousnu ještě tuhý líh, tím už nic nezkazím a alespoň se drobet povyrazím. Aha... tak to nebyl vitamín C, koukám na krabičku, spletl jsem se, ono je to něco proti ovulaci. No nevadí, když proti ovulaci, tak proti ovulaci, přidám ještě něco proti molům a jsem po snídani. Na oběd se, věřte mi, nijak netěším.

Pátek 10Howadoor sportuje

Musím se dát trochu dohromady, trek se blíží a má fyzická zdatnost je taková, že žádná. Obul jsem kecky a dal se do běhu, neboť jsem se dočetl, že horolezci musí provozovat aerobní sporty. Naštěstí se v knize nepsalo docela přesně kolik aerobních sportů musejí provozovat, pročež po deseti uběhnutých kilometrech rozhodl jsem, že běhu pro dnešek stačilo a zhroutil se. Doplazil jsem se domů zcela vysílen a dal se do přípravy zdravé, racionální večeře.

Nikdy bych neřekl, že když dáte do misky tři hrsti ovesných vloček, nakrájíte banán a zalijete mlékem, bude výsledek tak nesmírně nechutný a bude mi z něj tak zle.

Čtvrtek 9Tilmanovo sedlo - horolezců hrob

Přihlásil se první člověk, který touží jet se mnou do Nepálu. Blázen.

Hned jsem vytáhl mapu Langtangu a začal na webu shánět podrobnější informace o plánované trase, zatím totiž byl celý trek jen čarou vedenou po mapě a několik výškových údajů k tomu. Startuju Google a jako první hledám Tilmanovo sedlo, Tilman's Pass, 5120 metrů. A čtu: "Sedlo je velmi málo navštěvováno, projde tudy nejvýše jedna výprava za pět let. Naše expedice složená z pěti zkušených horolezců a pěti Šerpů sedlo téměř nepřekonala, při sestupu se polovina vybavení zřítila do trhlin v ledovci a my nezahynuli jen díky výjimečnému štěstí."

Aha. To mi ten trek pěkně začíná.

Středa 8Ticho

Odjely děti, odjela Blable, zůstal jsem sám. Všude klid. Nikdo neřve, nerve se, nemlátí do všeho kolem. Nikdo za mnou každých pět vteřin neleze, že "on jenom". Ticho sákne z jedné místnosti do druhé a zase zpět.

Úterý 7Kolomolo
Proti sobě jsou drahokamy, které budí energetické pole dvoupólovou dynamizací, protože jsou podobné a mohou jeden druhému předávat energii, ale to nestačí, protože cílem je dynamizace planetárných opozice, které jsou proti sobě v magickém čtverci sféry Saturn, ale tyto energie jsou natolik rozdílné, že se nedají dvoupólově dynanizovat, jen zprostředkovaně neboli čtyřpólově je lze dynamizovat v kruhu skrze další dva rezonátory. Planetární opozice se tedy neumístí proti sobě, ale navzájem kolmo v kříži čtyřpólové dynamizace. To platí na Mars a Venuši, na Ráhu a Kétu. S opozicí Saturn a Měsíc je to ještě složitější, protože tyto dva sféry jsou od sebe velice vzdálené, nelze proto uskutečnit výměnu energií mezi nimi ani čtyřpólovou dynamizací, ale čtyřpólová dynamizace se uskuteční mezi Měsícem a Merkurem a pak také mezi Saturnem a Jupiterem, což rovněž nelze uskutečnit dvoupólově kvůli rozdílnosti energií.

 

http://www.matrix-2001.cz/

Je půl hodiny před půlnocí, jdu spát. Odkládám knihu, už skoro vypínám světlo, ještě přemýšlím o tom, jak si ve čtvrtek vyjedu na kole, že pojedu podle nové cyklomapy, kterou jsem si koupil, a pořád jakási neodbytná, nejasná myšlenka ve mně hlodá. Neurčitá nervozita, že něco není v pořádku. Ale z přejedení to není, vždyť jsem dohromady nevečeřel. Jdu se podívat, jestli jsem nenechal puštěný plyn nebo tak něco, ale všecko je v pořádku, tož zhasínám a jdu doopravdy spát.

Jenže pořád stejně musím přemýšlet, stále se mi zdá, že je něco špatně. Uvažuji, co jsem kde zapomněl, jestli jsem neměl někomu zavolat nebo zaplatit složenku, na nic nemůžu přijít. Tak si říkám, že si budu muset vzít ve čtvrtek na to kolo větrovku, dneska taky docela foukalo, když jsem jel na kole do posilovny, pak pršelo, a když jsem jel zpátky... ouha! Jaké vlastně bylo počasí, když jsem jel zpátky? Nepršelo? Asi ne... když já nevím... vůbec si nemůžu vzpomenout! Kudy jsem já jel vlastně zpátky? Nic, ve vzpomínkách zeje díra.

Řeknu vám, že to není vůbec nic příjemného, když se člověku zdá, že má v hlavě kus minulosti naprosto a totálně vymazaný. Vždyť já vůbec nevím, jak jsem se dostal z posilovny domů! Tak po pořádku, obul jsem si botky, pak jsem pokynul na pozdrav bratrovi, on mi ještě odpovídal, držel jsem v ruce batůžek... a šel jsem na tramvaj. Tu to máme! To je ono, proto to všecko! Já vůl jel zpátky tramvají a kolo trčí od dopoledne před posilovnou! Šmarjá, já jsem ale trotl.

Oblékám se a utíkám půlnočním městem do posilovny. Pěkně jsem se proběhl, nikde nikdo. Fuj, ta úleva, když vidím kolo přivázané k plotu, přesně tak jak jsem ho nechal. A co je zajímavé, vedle něj stojí ještě jedno.

Teď si vezměte, že bych si nevzpomněl, že bych nakonec usnul. Zítra odpoledne bych třeba šel do posilovny pěšky, řekněme, že by pršelo, zacvičil bych si a když bych odcházel, uviděl bych kolo, automaticky bych na něj nasedl, odjel domů a nikdy bych se nedozvěděl, že stálo noc a den venku. To by se klidně mohlo stát, při mé roztržitosti.

Ale to hrozné pomyšlení - kolik podobných věcí kolem může být! Co se všecko stalo, co jsem kde vyvedl a vůbec nic o tom nevím! Já snad ani neusnu.

Pondělí 6Cestopis plný mouder

Oč míň píšu já, o to víc píšou jiní lidé. Častokrát i mně:

Ty máslo jedno, když jsem říkala, abys psal o svých plánech a snech, tak jsem netušila, že z toho uděláš blbárnu s nočním stolkem na zádech! Ještě k tomu napiš o plánech na psí boudu, jsi úplný pitomec, že se vůbec zahazuju ti radit, na všecko jenom kašleš. Jsi k ničemu.

Vrána

Plány na psí boudu nemám, ale u rodičů by se našlo plánů hodně, oni jsou oba projektanti.

Joe, ten sedí na jakémsi školení a píše mi odtamtud:

Vůbec nic nevíš a neznáš, informační systémy nechápeš, to já chápu všecko, protože mám rozšířené vědomí, jde hlavně o bezpečnost dat, musíš hlavně neustále generovat nová hesla, už proto, že je stejně hned zapomeneš. Já už mám třetí a stejně si ho nepamatuju. Sedím tu na školení, firma zavádí systém za milión. Kurva zasraný školení, začlo v 9, mělo být na dvě hodiny, po dvanácté jsme si vydupali pauzu na oběd a teď začne druhá půlka. Na hovno systém! Každý prdnutí se loguje, i když se při práci blbě šklebím se sleduje a vyhodnocuje, analyzuje a optimalizuje. Pořád mě sledujou, i jestli se bavím o dostatečně manažerských tématech, autech a střelných zbraních, lezení a kajak mám zakázaný. Na kole jsem kurva za rok ujel sotva 200 kiláků. Já už to jejich sledování nevydržím. Nevíš o nějakým bezpečným místě, kam by nemohli? Nejsem paranoik, prostě mi to vadí, že mě furt někdo sleduje! Proč zrovna mě, kurva? Všude jsou kamery a odposlechy! Zase mě sledují, končím...

Alenu snad kurva nikdo nesleduje, ta zase pro změnu sleduje mne:

Vůbec nic nepíšeš, to je strašný s tebou, a přitom vím, že máš o čem. Všecko jsi rozepsal, o Nepálu, ale nic nedokončil, kam to povede? Musíš psát, hlavně pořád psát a já to budu číst a budu mít načteno a ty napsáno. Piš hodně cestopisů, cestopisy jsou nejlepší a nejlepší z nejlepších jsou cestopisy o Nepálu. A koukni, na serveru www.reflex.cz se nachází zajímavý článek, je to cestopis z Nepálu od Martina Kratochvíla, kterého určitě znáš, on byl v Nepálu už asi dvacetkrát a pojede tam zas a píše úžasně zajímavě. Například tam má zajímavá moudra "Život v Nepálu je boj o přežití", nebo moudro "Ale tím je všechno opravdovější.", a mnoho dalších mouder. Přečti si to a pak dopiš svůj cestopis, aby byl taky úžasně zajímavý a plný mouder.

Hned na mne také poštvala Chocha, aby se také zasadil o mnoho mouder a dopsaný cestopis, jelikož Alena ze zkušenosti ví, že poňoukat mne ke psaní je házení hrachu na zeď, neb jsem neochvějný.

Blbče. Kdybys raději dělal něco pořádného. Například dopsal ten Nepál. Fakt mě to zajímá, jestli je to země i pro normálního smrtelníka, jako jsem třeba já. Nepál mne ohromně zajímá. Úplně prahnu po cestopisu z Nepálu. Dopiš jej co nejdřív, vraž do toho hodně nepalistických mouder, všichni touží po takovém cestopisu a Alena mne vůbec nenavedla.

Trhněte si nohou s cestopisy, všichni. Nejenom že mám rozepsaný canc o Nepálu, já mám dokonce rozepsanou zprávu z Islandu i z cesty kolem Slovenska, heč, jenže nic se dopisovat nebude. Cestopisy se mi hnusí, žádné nečtu, ani psát je nebudu a žádného Kratochvíla vůbec neznám. Ať si jezdí do Nepálu horem dolem, ať o cestování popíše tunu papíru, co je mi po tom. Cestopisy jsou snad jedny z nejblbějších textů vůbec - když pomineme fejetony jistého klasika o němž tu bývá často řeč - nikdy jsem je nečetl, fuj, dělá se mi z nich zle.

Většinou se všecko zvrhne do laciné exotiky. Samý divý leopard a vzdálené vrcholky hor v kosmické výši, exotika a romantika, hotový zloděj z Bagdádu. Všecko blbosti. To si snad myslíte, že místní obyvatelé každý den žasnou nad rozblácenou cestou, po které tahají štoudev s vodou, že přitom romanticky vzdychají nad zasněženými horami? Že si připadají exotičtí až bůh brání? Spíš bych řekl, že by vám dali do držky, kdybyste jim vysvětlili, že jsou u vás exoti. A udělali by dobře.

Žádná exotika ani romantika neexistuje, život v jiných, sebevzdálenějších zemích je pořád stejný, vstát, nasnídat se, a do práce. Kdo o tom píše vykulené cestopisy hýkající exotikou jednoduše lže.

Existují i spisovatelé cestopisů střízlivějších, nechtějí se zanášet sentimentem, drží se striktně fakt. Nejdříve jsme šli do Mosulu, odtamtud autobusem do Kosulu, pak pěšky do Vosulu. Celkem devatenáct kilometrů. Ve Vosulu je několik domů. Večer pršelo. Doufám, že se vám můj cestopis líbil a že mi vyhraje cenu "Nejnudnější text roku", stejně jako loni můj popis cesty do Bosulu.

Část cestopisníků se stylizuje do nesnesitelné role bájného reka, dobyvatele, Marca Pola zkříženého s Roaldem Amundsenem, oni to byli, kdo pro veřejnost objevili Peruánské Andy, všechny tygry levou rukou přemohli, denně ušli pět set kilometrů, domorodce zcivilizovali, s náčelníky si potykali, mezitím složili symfonii a narýsovali plány ke katedrále, nakonec došli na letiště, vlezli spolu s dalšími stovkami stejných hrdinů do letadla a pravidelnou linkou odlétli z divoké, neznámé země, ve které dosud nikdo nebyl. Nevím jak vy, ale já si raději budu číst Old Shatterhanda.

Jediné, co se snad dá strávit, jsou cestopisy, soustřeďující se na různé zábavné příhody. Žádné popisy fauny, flóry a zavšivených rituálů domorodců, fakta vesměs žádná, nejvýš příhodně vymyšlená. Hlavně jde o to, že se Pepa cestou posral, jůůů, to byla prča, Vašek se ožral a vypadl z autobusu rovnou na domorodku, hehe, to jsme se nasmáli, a nakonec jsme se všichni poblili a hodili Janu do žumpy. Skvělá akce, příště zas pojedem do... ééé... kde jsme to vlastně byli... snad někde v Africe to bylo a začínalo to na M.

Jenže na to nemusím číst o výpravách do Nepálu, natož se s nimi sepisovat. Takové věci se dějí i u mne doma, nejvýš v sousední vesnici. Zajdu do hospody, naliju se burčákem a buď něco vypadne z ostatních ochlastů nebo si něco vymyslím. A co se s tím budu nakonec psát, však si zajděte do hospody sami a budete to mít z první ruky.

Neděle 5Noční stolek a bazuka

Zdál se mi sen. Stál jsem na úpatí strmé hory, kterou jsem se chystal zdolat. Na zádech jsem měl noční stolek. Jednak mě dost tlačil do zad, taky popruhy se mi zařezávaly do ramen, ale hlavně z něj každou chvíli vypadla zásuvka a já ji musel strkat zpátky. Za to můžeš ty, Chocho, za takové pitomé sny.

A k ránu se mi zdálo, že jsem na dalekém severu a útočí na mne obrovský medvěd, avšak já jej pohotově zastřelil bazukou.

Sobota 4Utíkej, Káčo, utíkej

Pavouk ve vodě, Pandora, říjen 2003Pod oknem na trávníku se už před polednem srocují lidé a cosi tam kutí. Rozvěšují fáborky, cedule vystrkují, stolek si uchystali. Panda na to kouká z okna a nechce jíst.

"Jez. To je jenom běh, přijdou lidi a poběží, tak už jez nebo se z tebe zblázním!", nadávám.

Rýpe se v jídle jak v kravinci a povídá: "A to já bych taky chtěla, běžet o závod."

"Jez! Ale to není závod, jen tak se běží, kdo uběhne kolečko, dostane tatranku, diplom a jde domů. První nebo poslední, všichni stejně."

"Jééé, tak to já chci!"

"Tak žer!!!"

Jenom problémy jsou s ní, s potvorou. Nikdy nedělá to, co má a co je zapotřebí. Pořád jenom zdržuje. Kolikrát bych ji roztrhl jak hada.

O skoro hodinu později pořád sedí u stolu, nimrá se ve zbylém jídle a skučí, že chce jít běhat. Když pravím, že běhat bude, až sní oběd a zdržuje jenom sama sebe, protože než dojí půl brambory, tak jí všichni utečou, skučí a brečí. Blable, drž mě, nebo...!

Konečně dojedeno, tak tedy obléci a běhat. Posadíte Pandoru do pokoje, dáte jí kalhoty, ať si je obleče. Přijdete za deset minut, nic, sedí vedle kalhot nebo si hraje se stavebnicí. Houknete na ni. Za dalších deset minut pořád není oblečená. Řvete jak šílený a hledáte tyč, abyste dítěti namlátili, co se do něj vejde. Pandora brečí. Ale stejně se neobléká.

Nakonec se jaksi přece jen ustrojí a jdeme běhat. Čirou náhodou jsme to stihli, hlasatel hlásá, že se poběží za pět minut. Pandoru si zapisují, dostává čelenku, já ten krám odmítám, paní se diví, ale není času nazbyt, i jdeme na start. Tam už dav lidí, rozcvičují se, všichni na hlavách čelenky, Pandora se pojednou leká vlastní odvahy a už zas vyje:

"Nééé, tatííí, já nechci běžéét, chci domůůůů!"

Vaří ve mně krev, pěna mi jde od huby. Přes zaťaté zuby vyrážím: "Ty poběžíš, ty hnusná malá kryso, poběžíš ani nebudeš vědět jak, poběžíš a doběhneš, kdybys měla celou trasu projet ksichtem po zemi, kdyby z tebe měla krev stříkat, tak poběžíš, nebo ti zlámu všecky kosti v těle, já tě naučím, ako červená myš budeš rýt držkou v zemi!"

Lidi se vyděšeně dívají a byli by snad na mne zavolali policii, leč startér vystřelil a už se utíká. Držím řvoucí Pandoru za ruku a pádím kupředu, já to myslím vážně, když nepoběží, potáhnu ji za krk. Ale ona utíká, už ani neřve, protože nemůže popadnout dech, dokonce běží docela solidně, v polovině trati necháváme za sebou už asi deset i větších dětí, pravda, vesměs obézních, Pandora huláká, že ji bolí ruka, v zádech a nožičky, tak na tebe. Bolí? Tož přidat! Natáhni krok, kdo nechtěl jíst oběd, kdo zdržuje s oblékáním, kdo pořád otravuje? Sto metrů před cílem pádíme jak o život, předbíháme i celkem zdatnou desetiletou holku, Pandora lapá z posledních sil po vzduchu a je konec. 900 metrů uběhla, bestie malá, chroupe tatranku a tváří se jako by nic. Neví, že na jaře se v Bystrci běží půlmaratón.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/