* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Srpen 2003

Pátek 29Alena čeká na autobus

Mám po půjčování, dnes jsem si nevydělala ani na slanou vodu. Málo lidí. Tady zatím neprší, počítám,že začne, až půjdu na autobus.

Čtu si Odyssea a koukám z okna.

Prší.

Teď jde kolem okna po chodníku šéf kultury a školství z úřadu, 60 roků, za ruku si vede manželku, tašku jí nese. Vlastně ne, ona jde po chodníku, on pod chodníkem po silnici. Určitě jdou spolu na Panel na pivo a pak domů na telku.

Už jsou pryč. Nikdo nejde ani nic nejede. Mokrá silnice, všichni jsou doma.

Dole v suterénu hrajou marihuanoví hoši na hudební nástroje. Teď pán na kole a úřednice s dvouma kabelkama. Přejeli čtyři kluci na kolech s batohama a vesele se bavili. Nic. Ani trávisti nehrajou. Ha, žlutý auto. Už je pryč.

Kluk s taškou, určitě jde do posilovny. Kdybych nebyla líná, tak se jdu podívat do chodby, ale může mně to být ukradený. Dvě holky jdou k náměstí, něco důležitýho probírají, asi jdou do nějaké hospody. Ty v pátek večer bývají plné.

Dneska vyšel zářijový zpravodaj, mám tam dvě chyby. A to jsem to asi desetkrát po sobě četla. Dědek na kole, k sídlišti jede, má plátěnou tašku, podobnou co nosí Vaculík. A dva namakanci, vlastně tři, ti jdou jasně od sídliště do hospody, nejspíš do Národa. Ale v interpunkci, to zas tak nevadí. A dvě babky k sídlišti, asi k penziónu pro starce. Máma s děckem na kole. No a já už taky půjdu. Za hodinu budu ve Svídnici a domů.

Jů okrová Škoda 100.

Středa 27Pojídám jelito

Domácí sýr I.

500 g tvarohu, sůl, kmín

Tvaroh prosolíme, okmínujeme a namačkáme do hrnku. Hrnek povážeme a tvaroh necháme necháme tři dny i déle na teple klihovatět. Mažeme na chléb s máslem.

Domácí sýr II

500 g tvarohu, sůl, kmín, paprika, 200 g másla, 2 žloutky, 1/8 l smetany

Tvaroh nasolíme, okmínujeme a namačkaný v hrnku necháme zklihovatět (tři dny v teple). V kastrole rozpustíme máslo, přidáme tvaroh a mícháme, až se tvaroh rozpustí a zhoustne. Pak vmícháme smetanu se žloutky, papriku (nebo pažitku, petrželku, usekanou šunku…)a mícháme dál. Zahoustlou hmotu vlijeme do misky a necháme vychladnout. Krájíme jej jako koupený tavený sýr.

Poslala Alena

K tomu receptu na sýr bych ještě dodala, že tvaroh nesmí být tučný, z toho se sýr nepovede. Alespoň to tvrdí otec, on si tenhle sýr dělával pravidelně, když se mu povedl, tak jsme mu ho sežraly. On tam pak začal přidávat anýz, aby nás odradil. Také je třeba nádobu s tvarohem přikrýt, kdyby to někoho nenapadlo.

A ten tvaroh bych do hrnku nemačkala, naopak má být co nejvíc nakypřený. Protože k sýrovatění dochází jen na povrchu, je třeba, aby byl povrch co největší, jinak se posléze nahoře rozteče ale dole stejně zůstane původní tvaroh.

Jana

Pojídám jelito. Máma koupila hromadu jelit, já je opekl a teď to všecko sežeru. Jednak jsem po všem tom ježdění na kole zdravě vyhladovělý, druhak mne při pojídání jelit vždycky napadnou důvtipné myšlenky. Vždycky tak mezi druhým a třetím jelitem mne to rafne, v hlavě se mi udělá idea a už to je. No! Já to říkal! Už je to tady!

Lidé rozumu mdlejšího nežli Howadoor, jelita nepojídající, stěžují si často na různá životní příkoří. Na choroby, například. Proč jen jsme nemocní, jak k tomu přijdeme? Nebo na zločince nadávají, zejména Ludvík Vaculík nemá zločince v oblibě, a to se vsadím, že mu dohromady ani nic nedělají. Hned by všecky vymýtil. Taky na pitomce, na ty je též spousta stížností.

Lidé takové věci chápou jako cosi nepatřičného, bezvýhradně patologického a negativního, jako výrobní vadu, kterou je třeba odstranit, nedokonalost přírody volající po nápravě. Představují si, že ideální lidstvo sestává výhradně z lidí chorobně zdravých, jež je třeba k stáru umlátit, aby bylo místo pro nové generace, lidí, kteří nejenže neloupí a nekradou, ale jsou ctnostní až jim nad hlavou svítí kolečko, a ke všemu tak děsivě inteligentní, až je z toho každý druhý člověk úplně blbej. Tak by to prostší lidé chtěli, tak si představují ideální svět, a o něj usilují.

Jenže to je právě ta mýlka.

Lidé jsou produktem evoluce, vývoje, který stále probíhá. Nejsou všichni stejní proto, aby se mohlo ukázat, kteří z nich jsou stávajícím podmínkám přizpůsobeni lépe a kteří hůře. Ti, co svou konstrukcí trefí do požadavků prostředí lépe, přivedou na svět více dětí než lidé adaptovaní hůře, jejich řady se rozmnoží, postupně v populaci převáží a po několika generacích se charakter celého lidstva změní. K lepšímu.

Celý evoluční proces je ale slepý, není zaměřen a veden přímou cestou k ideálnímu jedinci, je založen na pokusu a omylu. Aby vůbec fungoval, je třeba, aby se lidé rodili nikoli stejní, byť třeba zdánlivě ideální, ale naopak aby byli variabilní, s konstrukčními parametry rozhozenými ve stavovém prostoru. Prostředí samo pak vybere. Ostatně vnější podmínky se s časem neustále mění, co se jevilo jako ideální včera, bude beznadějně nepoužitelné zítra (a naopak), a tak je třeba stále zkoušet a zkoušet.

Většina odchylek, pravda, není na tu stranu, znamenající úspěch a zlepšení. Nezdařený pokus o jiný, možná výhodnější způsob fungování organismu s sebou přináší dispozice k chorobám, tělesné dysfunkce a občas i tele s dvěma hlavami. Ale to se nedá nic dělat, vyzkoušet se to musí! Chování, měšťáckými přiboudlinami zavrhováno coby kriminální, je evolučním pokusem přírody o jiné, snad užitečnější, uspořádání kultury či společnosti. Jak je vidět na mně, je možné zkonstruovat jedince výjimečně inteligentního, převažující počet pablbů v populaci však ukazuje, že inteligence nejspíš nebude mít jen samé výhody. Lidé s IQ 100, tedy ti nejprůměrnější, jichž je nejvíc, jsou sice nesnesitelně hloupí, avšak z evolučního hlediska nárokům prostředí nejlépe přizpůsobeni.

Sama míra variability lidí je evolučně optimalizována - kdyby bylo nemocných lidí, testujících svou existencí nové pohledy na metabolismus, více, lidstvo by pomřelo. Kdyby jich však bylo méně, při útoku zákeřné, dosud neznámé pandemie by také mohla být po lidstvu veta. Takhle se pokaždé ukáže, že mezi lidmi, jejichž organismus funguje na první pohled prapodivně až patologicky, je někdo, kdo je vůči nové chorobě odolný. Zrůda řádění nemoci přežije a její potomci zaujmou místo po těch, kteří se kdysi zdáli být tak ideálními. Zločinců a cvoků je v populaci právě tak akorát, aby se to dalo vydržet a přitom se stále zkoušelo, jestli skákat po hlavě a odrážet se ušima není trend budoucnosti.

Tak teď vidíte, jak to všecko je, a doufám, že už více nebudete naivně kvílet "Proč tak trpíme?" nebo "Kde se to v těch lidech bere?". Všechno je, jak má být.

A já jdu sníst další jelito.

Pondělí 25Podzimní palič


Jenom jsem asi po dvanáctém pivu začal pít fernet a to jsem neměl... hm... to je ono, to je cyklistika... těch piv bylo víc a fernetů taky... hospodu otvírali ten den a tak jsem jim zkušebně urval vývěsní štít a shodil truhlíky s kytkama...

Cyklistický výlet pana Chocha

Odpoledne a večer sedím u Janíků. Petr tahá z pytle, který jsem mu přivezl, jedno cédéčko za druhým a pokaždé se zeptá, co je na něm.

"Nevím", odpovídám stereotypně, "musíš se sám podívat."

"Hm", zahučí Petr, "Tak já to radši přepálím, třeba tam něco bude."

A tak pálí a pálí, k tomu srkáme červené víno, ale ne moc, nikomu se dvakrát pít nechce, ani mluvit není o čem, sedíme, kopírujeme disky a pak už je deset večer a jdu spát, vždyť jsem vstával ve tři ráno. Petr ne, musí ještě zkopírovat nejmíň dvacet cédéček.

Ráno se plížím potichu z bytu, Janíkovi ještě spí. Dnes už není neděle, na cestách jsou aut celé mraky, kamión za kamiónem, jedu raději vedlejšími cestami. Do Nového Jičína je to slabých třicet kilometrů, za chvíli jsem tam. Pandora se na mne vrhá, naši si ji na týden vzali k sobě, a tak je teď u ní tatínek populární. Dlouhého trvání to mít nebude, jen co ji poprvé zřežu.

Jdeme na procházku, čerstvý vítr otrhává ze stromů první žluté listí.

"Podzim!", raduje se Pandora, "Budou vánoce! Dostanu dárky a budu jezdit na lyžích, už zítra!"

"Podzim... zima. Tma.", hučí táta, "Musím něco vymyslet, jak tu zimu přežiju. Tři měsíce potmě. Fuj."

Já neříkám nic, hledám muchomůrku červenou, jelikož ji potřebuji sníst. Prý se pak zdá člověku všecko veliké a náramně se tomu chechtá, říkali.

Máma nás volá k obědu, muchomůrka nikde, a tak jdeme domů.

Neděle 24Odtáhni se sám!
Medvěd Míša táhne buben. Kdesi na Sibiři, kolem roku 1918.


Medvěd Míša táhne buben. Kdesi na Sibiři, kolem roku 1918.

Já jsem měl po levé straně Šedaje, druhý byl již vpředu, po pravé straně přede mnou byl Bartoš - frajtr. Kousek jsme běželi, honem sebou práskli na zem, zase kousek mazali, minuta, byla to dlouhá doba. Již jsem na nic nemyslel jenom se dostat, někde se ukrýt, kde bych byl chráněn. Vpředu se mi zdálo, že tam jako by bylo pohromadě několik stromů, ale bylo to ještě daleko, než tam doběhnu, co se ještě může stát. Vystřelit z pušky ani pomyšlení, na to nebyl čas. Najednou vpředu se zablýsklo, zasvištělo, rump a již se vyrvala spousta hlíny do vzduchu. Ještě štěstí, že jsem právě ten moment hlavu měl jakž takž předtím nahonem krytou, vyhrabanou lopatkou v jamce. V tom rumlu a rachotu a všeho možnýho ji pozvednu a chystám se zas několik metrů dopředu, slyším jakoby sténání, naříkání. Zvednu se a běžím tam, kde explodoval přede mnou granát. Ale co vidím. Chlap k nepoznání, samá hlína na něm, však již tam právě doběhl můj starší kamarád Šedaj, podíváme se blíž, a jé, voják zavalen naříká, vlastně myslím, že již dodělával. Šedaj ho pozoruje blíže a povídá. Franc, víš kdo to je? Vždyť je to frajtr Bartoš. No rychtyk, však jaká pomoc veškerá marná, kdybysme ho chtěli odnést, nebylo možno pro střelbu. Nakonec, břicho měl rozvalený od střepiny granátu, co tak v blízkosti nás explodoval, střeva mu lezla ven, tak že se dlouho netrápil. V tom momentě v duchu jsem si povídal, vidíš ty rajdáku atd. Ono konečně čekalo nás to všechny, někdo se musel obětovat, vždyť to byla válka, na to jsme tam byli posláni.

Legionářská odyssea - deník Františka Prudila z ruské fronty

Vstávám ve tři ráno, popíjím zelený čaj a sypu do sebe müsli. Nikam se mi nechce. Venku tma jak v pytli, co já tam. A taková dálka! Beztak to neujedu, kondici nemám už ani mizernou, skončím s rozvráceným sebevědomím a bolavýma nohama kdesi na nádraží. Výhybky se mi budou posmívat. Nebo mě trefí auto a rozplácnu se ve škarpě. Vidím to bledě. Jenže použitelná výmluva mě žádná nenapadá, a tak nakonec přece jen balím tašky a nakládám na kolo. Za pět minut čtyři vyjíždím.

Auta žádná, aspoň něco. Za pětadvacet minut projíždím kolem Zvonařky. Prvních dvanáct kilometrů za mnou, nejradši bych to zabalil. Rozmrzelý, unavený, fuj. Tři čtvrtě hodiny po startu míjím poslední lucernu a vyjíždím z Brna. Ach já tupá hlava! Vůbec mě nenapadlo, že v noci bývá tma a za Brnem už veřejné osvětlení není. Vpředu mám jen blikačku, ta nic neosvětlí. Ještě se ani nešeří, vidím sotva okraj silnice, jestli přede mnou bude díra, najisto do ní vlítnu. Ale to je vlastně docela dobrodružné, napadá mne, a řítím se tmou s náladou značně vylepšenou.

V Rousínově jsem za hodinu a 25 minut, na přejezdu vyzvánějí. Opírám kolo o sloup, chroupám müsli. V projíždějícím vlaku lidé pospávají, zato já jsem už dočista čilý, kolo vcelku frčí. Rozednívá se. Po téhle trati často jezdím vlakem, až tudy zas pojedu, budu všem ukazovat z okna cestu a vykřikovat: "Pohleďte! Tady jsem jel! A tady taky! Tu jsem se napil vody z láhve a tady namazal řetěz. To je, co?". Budou otrávení, ale tak jim třeba, měli jet se mnou a cesta by byla i jejich.

Bez tří minut dvě hodiny, vjíždím do Vyškova. Zvedl se vítr, silný, severozápadní. Víceméně zboku, a tak mi příliš nevadí. Na ceduli píšou, že do Přerova je to padesát kilometrů, na další, že čtyřicet čtyři, a ještě na další, že čtyřicet osm. Ale to už tak s cedulemi bývá. O dalších pětadvacet minut později jsem v Ivanovicích na Hané. Vychází slunce. Provoz stále skoro žádný, jen šumění větru, vrnění dobře namazaného stroje a žbluňkání instantního kafe s maltodextrinem v láhvi mne provází, když se v šest hodin ráno blížím prudkým tempem ke Kojetínu. Nemám rád dlažební kostky, strašně to drncá, když jedu přes kojetínské náměstí. Neumím si představit, jak se jezdívalo na kolech v době, kdy cesty byly dlážděny kočičími hlavami. Všem velocipédistům musela zákonitě upadnout prdel.

Čtyři hodiny a šest minut po startu vjíždím do Přerova. První stovka kilometrů za mnou. V Přerově firma Agip provozuje pohostinný benzión, v němž lze Howadoorovi zakoupiti půllitr nealkoholického piva a talíř rýže s masem. A pak zas dál, s veselou, jelikož vítr mi začíná foukat do zad. To se cyklistům často nestává, přemýšlím, jestli se nahoře spletli, či snad mají za lubem cosi obzvlášť vypečeného? Cesta z Lipníka nad Bečvou, která byla v lednu samá díra, je nově opravená, kolo jede skoro samo. V čase +5:38 jedu skrz Hranice na Moravě a krátce nato dojíždím roztrhanou skupinu celkem asi dvanácti cyklistů. Vida, ještě se svezu, pěkně v háku, v závětří, bez námahy. Zavěšuji se za posledního z nich.

Ale jede moc pomalu, takhle bych se nikam nedostal, předjíždím jej, a pak dalšího, otřesně to flákají, naloženo nemají nic, přitom se vlečou jak šneci. Postupně se propracovávám k prvnímu z nich. Sólista, ostatním se utrhl a jede půl kilometru před nimi. Ne tak rychle, jak by se mi líbilo, ale dost na to, abych jel raději bez námahy za ním, než jej lopotně předjížděl. Civí dost překvapeně, když se ohlédne a vidí mě přilepeného na zadním kole. Dost ho to znervózňuje, ohlíží se čím dál častěji, až těsně před Novým Jičínem zpomaluje a ukazuje, že jej mám předjet.

"Kampak?", ptám se, "Já jedu do Frýdku, docela by se mi hodilo, kdyby mě tam někdo odtáhnul."

"Do Jičína, odtáhni se sám!"

Tak se tedy táhnu sám, když jsou na mne takoví. K pumpě za Novým Jičínem přijíždím v čase 6:51. Sním bagetu a bez velkého otálení jedu dál, do Frýdku zbývá sotva třicet kilometrů, to už hravě dorazím. Před Příborem trčí ohavná značka, prý pro koňské povozy a cyklisty tuhle cestu nedělali, kdepak, pryč s nimi, jen auta, kamióny, autobusy, co nevrčí, nečoudí a nesmrdí, to my tady nechceme. Nu což, já už si zvykl, že mě nikde nechtějí, odbočuji na Příbor, projíždím přes náměstí a dva kilometry za městem se zase napojuji na hlavní silnici.

Značka je tu taky, ale cyklista zmizel, zbyl jen vůz s koňmi. Přemýšlím. Neměl bych být charakterní a z bezmotorové solidarity také cestou opovrhnout? Říci "My, nemotorové, držíme při sobě, a dokud sem povozy nepustíte, vaše šeredná cesta nebude vyznamenána tím, že by po ní Howadoor jel". Pěkný přístup, zásadový a idealistický. Sestra by mi jej jistě schválila. Ale také by to bylo přesně to, co by se těm parchantům autistickým hodilo do krámu. Kdepak! Zákaz? Neznám žádný zákaz! Tak se na mě musí. Teď lituji, že jsem značku uposlechl a odbočil do Příbora. Příště neuhnu, první jednosměrkou v protisměru pojedu, já vám ukážu.

Pln odbojných myšlenek uháním z posledního kopce. 180 kilometrů, osm hodin a jedenáct minut. Dva litry kávy s maltodextrinem, jeden a půl litru zeleného čaje, jeden a půl litru čisté vody, litr nealkoholického piva, pytlík müsli, talíř rýže a masa, bageta. Hospodárná doprava na kole zrovna není. Frýdek mě vítá zvony, jak by ne, každý den do něj slavný Howadoor nepřijíždí. Je minutu po dvanácté, projíždím parkem a zastavuji před domem Petra Janíka. Příjemně strávené dopoledne.

Čtvrtek 21Srážka vepřů

Rozlišení mezi bodovou a "rozlehlou" temnou hmotou

Nové experimenty umožní rozlišit mezi bodovou a "rozlehlou" temnou hmotou ve vesmíru. Detekce záhadné temné hmoty, zřejmě převažující hmotné složky vesmíru, je obtížná. Ještě významnějším problémem však je rozlišení jednotlivých typů neviditelné hmoty. Kandidáty na temnou hmotu jsou bodové částice jako neutralina (předpovězená teorií supersymetrie) a rozlehlé objekty jako jsou "Q-koule", velká seskupení částic jako jsou squarky a sleptony předpovězené v supersymetrii. Proto jsou naplánovány experimenty, které by měly přímo detekovat temnou hmotu, jejíž energie by se měla pohybovat v rozsahu 0,001 až 0,01 MeV. Pro zachycení těchto nových forem hmoty výzkumníci chtějí využít detektory umístěné hluboko pod povrchem země, aby se zcela odstínil vliv částic kosmického záření, jako jsou miony a elektrony.

Physics News Update

Je brzy ráno a Blable do mne šťouchá:

"Vstávej, vzbuď se! Prší! Promokne ti peřina i matrace!"

Rozespalý prchám z balkónu, a pak se malátně motám hodnou chvíli po kuchyni, než se doopravdy vzbudím. Půl osmé, šmarjá, kdo to kdy viděl, vstávat o půl osmé! Venku je zataženo, ale neprší, to si Blable vymyslela, nejvýš spadlo pár kapek. Obluda jedna, říká si, že když ona musí vstávat kvůli děcku, tak že i druzí musí, a každá záminka je dobrá, aby je, chudáky nebohé upracované, v nekřesťanskou hodinu budila.

V poledne už je zase jasno, slunce pálí, teplo sálá z rozžhavených ulic. Řidiči raději nezvedají zrak k oslňujícímu nebi, dívají se sotva pár metrů před sebe. Jezdí jako prasata. Ani cyklistům se nechce zírat do sluníčka, hlavu ochable sklopenou řítí se z kopců a do křižovatek stejně tak prasečím způsobem. Srážka vepřů! Naštěstí ne, brzdy kvílí, řidič se čílí, ale z auta nevybíhá, by mne inzultoval, komu by se chtělo, v takovém vedru. Stahuje okénko a nadává, ale i to jen tak na půl huby, ospale a bez energie. Už aby se ochladilo, přišel podzim, sychravo a plískanice, a my mohli tesknit po létě.

Jen vosám horko svědčí, v divokých křivkách prohánějí se alejí, a už ji zas mám pod tričkem. Jauvajs!

Vosu zapíchnutá v pupku, bzučí, křidélky mává, namáhá se vytáhnout žihadlo. Co teď? Přemítám jak bych nás oddělil, takhle to zůstat nemůže, co já s vosou na břiše, ale zas bych ji nerad pochroumal. Avšak než něco stačím vymyslet, vosa žihadlo sama vyprostí a letí pryč, pobodat další cyklisty. Tak to má být, když jsem vosa, tož bodám, od toho jsem tady.

Když jsem byl malý, neměl jsem ani za mák rozumu, ale zase jsem bydlel v domku se zahradou a babičkou. Jednou v létě, dopoledne to bylo, náhle, zničehonic, aniž by to kdokoli čekal, pojednou nad sadem zakroužil velkolepý roj včel, bez pozvání zavěsil se na větev jabloně a zabzučel podrážděným basem. To jistě někomu uletěly, říkám si. Včelař naříká, běduje, přišel o roj, pobíhá po ulicích a hledá jej. A že jsem tenkrát ještě nefandil bratrstvu kočičí pracky ale těm pěti vygumovaným poděsům, rozhodl jsem se, že spáchám dobrý skutek. Vážně, opravdu, nelžu! Vždyť říkám, že jsem byl malý a hloupý.

Umanul jsem si, že zajdu na Národní výbor, o roji jim povím, oni věc rozhlásí městským ampliónem, včelař zprávu uslyší, přispěchá, bezprizorné včely si odnese a všichni budou šťastně žít až do smrti.

Babička na to pravila, že jsem trouba, že se mi leda vysmějou.

Já opáčil naivně, od čeho by městský rozhlas byl, když ne od vyhlašování pátrání po zaběhlých včelách.

Babička řekla, ať to teda zkusím, když jí nevěřím. Ale až mě vyhodí, tak ať si pak nestěžuju.

Šel jsem na Národní výbor a představoval jsem si štěstím zářícího včelaře, kterak se mnou a babičkou tančí v kole, nad námi radostně bzučí do taktu včely, jež znovu nalezly domov a všichni zpívají: dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila, šťastně ukončen jest boj, veselý je včelí roj!

Vysmáli se mi, že jsem trouba, jestli si prý myslím, že městský rozhlas je pro nějaké pitomé včelí roje a vyhodili mě.

Nestěžoval jsem si. Včely vpodvečer uletěly.

Úterý 19Krátkovlnná matrace

Jak odstranit lepidlo ze sklenic

Pokud jste (stejně jako já) šetrní k životnímu prostředí i ke své kapse, pak jistě sklenice z větších balení instantní kávy myjete a dále používáte. Někteří výrobci ale používají na etiketu lepidlo, které se nedá ničím sundat. Nepomůže voda, ani organická ředidla. No a já jsem dnes přišel na to…

http://www.mizoch.net/

Odpoledne přišel Chocho, prý že mám napsat o Alpách, tož napíšu o Alpách, ale až jindy, jelikož se mi dnes valně nechce. Večer pak odkudsi z minuty na minutu objevil se děsný vichr, vůbec nepožadoval, abych psal o Alpách, nýbrž začal zuřivě tlouci okny a dveřmi, dokonce na chodbě rozbil sklo ve dveřích a když jsme okna i dveře pozavírali, naštvali jsme vítr ještě víc, změnil se v hurikán a shodil mi z balkónu matraci. Co je takové vedro, už někdy od června, spím obvykle na balkóně. Je tam přeci jen o něco chladněji než ve vyhřátém pokoji. A teď budu muset spát dole na trávníku, když mi tam odlétla matrace, opilci mne poblijí a propálí mi peřinu vajgly.

Jak to vlastně přijde, že se za komunistů běžně prodávala rádia s krátkými vlnami? Vždyť přece na krátkých vlnách pro obyvatele Československa nevysílala žádná domácí stanice, právě naopak. Na krátkých vlnách bylo možno chytit jen štvavé vysílačky Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, Německých vln a mnoha dalších, jejichž poslech však byl striktně zakázán a bujaře rušen. Na provoz rušiček se prý, jak jsem kdesi zaslechl, vydávalo dokonce víc peněz, než stálo samotné vysílání. Takže stát se na jedné straně snaží seč může, aby zabránil občanům v příjmu informací z jiných nežli vlastními silami zmanipulovaných zdrojů, na straně druhé však těm samým občanům za levný peníz nabízí zařízení, jenž lze využít právě jen k tomuto příjmu. Přitom prodávat výhradně (nebo alespoň téměř výhradně) přijímače, neobsahující pásmo krátkých vln by bylo ve státě, který kontroluje naprosto vše, velmi snadné a výrobně dokonce jednodušší a lacinější. Divné, co? Čím to asi může být?

Jedna z možností je, že řízení země se zmocnili natolik velcí pitomci, že je to prostě nenapadlo. Ale tato hypotéza koliduje s faktem, že za protektorátu se obvody pro příjem krátkých vln ze všech rádií musely povinně odcviknout, tudíž komunisté měli s podobnými opatřeními vlastní a nedávné zkušenosti. Další eventualitou je, že příjem krátkých vln do svých rádií zabudovávali sami konstruktéři, vedeni snahou o rozvrácení režimu a rozbití komunistického státu. Vytvořili tajnou, spikleneckou, naprosto podvratnou buňku pro výrobu rádií vhodných k poslechu Svobodné Evropy, které propašovala takto vybavené přijímače všemi stádii návrhu a výroby až na (či pod) pulty prodejen. Nebylo by pak na místě vyhledat konstruktéry bývalého národního podniku Tesla a vhodným způsobem je odměnit, přímo vyznamenat? Nebo má věc ještě jiné příčiny?

Paní na mne zpytavě hledí, když cpu mokrou a zablácenou matraci v přízemí do výtahu. Hehe. Až jí nanobotické samoreplikující se stroje vlezou do sklepa a sežerou zavařeniny, ta bude teprve koukat!

Pondělí 18Muž bez nože být nemože

Velmi široký nůžChci si koupit nůž, protože muži bez nože býti nelze a já ani žádný nemám, musím si nůž půjčovat, což má vliv na mou potenci.

Nůž je třeba především zodpovědně vybrat, jelikož nabídka nožů je přepestrá. Studuji tudíž internet, a vidím věci nevídané. Co se dnes všechno nedá koupit! Nůž s pilkou, to je důležitá věc, člověk může přefiknout strom, kdykoli si zamane. Pilku chci. Nože jsou však i s pilkou na železo, kterou lze rozříznout koleje a tramvaj se vybulí i s revizorem. Takovou pilu chci ještě víc! Nůžtičky, i ty se hodí. Šroubovák taky, hlavně na kole. Kleštičky, otvírák, menší čepel, pilník, lupa, dlátko, měřítko, pinzeta, párátko, inbusový klíč, vývrtka a křížový šroubovák, to je základ. To bude pěkný nůž, libuji si a hledám dál.

Výškoměr! Znamenité! Už sice jeden mám, avšak výškoměrů není nikdy dost. Nůž s hodinkami a budíkem, fíha! Kompas. Když hodinky a výškoměr, pak kompas rozhodně taky. Zapalovač, baterka, sada propisovacích tužek, kružítko, butylka s rumem, zrcátko, svítilna s extra svítivou diodou. Všecko beru, ať to stojí co to stojí. Takový nůž bude pravou chloubou ryzího muže.

Ale tím nabídka nekončí, výrobci se přímo předhánějí v návodech, co vše se dá s jejich noži podniknout. Koupíte-li dva, můžete je navzájem rozebrat a přehazovat mezi nimi podle potřeby želízka. Pomocí dvou nožů a kliky od dveří sestrojíte praktickou sekačku na trávu, použitelnou též coby mlýnek na maso. Tři nože a větrák poskládáte ve výkonný křovinořez, ze čtyř nožů a dvou vík od popelnice zhotovíte v mžiku malé švýcarské armádní jízdní kolo.

Báječné. Sedám na svůj stávající bicykl, který už vbrzku nebudu potřebovat, a jedu do města pro zázračný nůž z internetu.

"Chci nůž, dokonalý švýcarský nůž!", volám na prodavače, "Se vším všudy, pilku, dlátko, cirkulárku, všecko musí mít, nůž se světlometem, přívěsným motorem, abych na něm mohl jezdit a mlít maso, s výškoměrem i palubním počítačem. Hned teď, sem s ním, já to platím."

Prodavač zděšeně couvá a blekotá: "Pane, to já neznám, to je asi mýlka, máme švýcarské nože, dva, támhle jsou vystavené, ale neračte se zlobit, motory nemají, možná bych je mohl přiobjednat..."

Koukám dlouze na nože.

"Hm. Tak nic. Dejte mi ten černý."

Neděle 17Zase zpátky

V Brně je horko a jinak dohromady nic a nikdo. Prázdné tramvaje plouží se ospale vylidněným městem. Na silnici jsem jen já na kole, na zádech třicetikilový batoh. Vracím se domů a jde mi to ztuha, bydlíme na kopci, skoro až nahoře a až teprve tam mě napadá, že jsem mohl naložit kolo i s batohem do tramvaje a nemusel bych se v dusnu pachtit. To se v Brně smí, vozit tramvají batohy i bicykly. I načerno smíte jezdit, když se nenecháte chytit, tak pěkně to tady funguje. Ovšem musí vás to napadnout.

Ale já bych stejně tramvají nejel, tak co.

Neděle 10Zase pryč

Jedu pryč a vrátím se až příští neděli.

Sobota 9Z Jihlavy do Alp

V Jihlavě a na Hohe Docku jsem ještě nebyl, a proto jedu do Jihlavy a zároveň na Hohe Dock. Hohe Dock však není v Jihlavě, ten leží v Alpách, a ke všemu do Jihlavy nejedu dnes, ale jel jsem pětadvacátého července, jenže píšu to dnes a jako by to bylo dnes, neb se mi to tak zdá dynamičtější. A zmatenější.

Hohe Dock je hora něco přes tři tisíce metrů vysoká a na ni a na dvě nebo tři další, obdobné, si umínil vylézt horal Fanda, a že byl tak hodný, hned mi napsal, jestli bych po kopcích neběhal s ním. Prý jede autem, spolu s ním jede ještě horolezec a výsadkář Roman a kdybych chtěl, naložili by mě v Jihlavě na nádraží, jelikož to mají při cestě. Tak jsem chtěl a teď jedu večerním vlakem do Jihlavy.

V Jihlavě na nádraží je hospoda, laciná, jím večeři a horal Fanda ani výsadkář Roman nikde. Tak piju pivo a pořád nic a další pivo a ještě nic, ale už mi to začíná být jedno, však je mi dobře. Počkám do půlnoci, když nepřijedou, půjdu spát do lesa, vždyť v lese je též hezky. Po třetím pivu jsem tím nápadem vysloveně nadšen, vyrazil bych hned, jenže před nádražím zastavuje auto a kluci jsou tu. Sbohem, lese, Alpy volají.

Sedím vzadu, kde můžu nekamarádsky, avšak výhodně pospávat, zatímco Roman řídí a Fanda hledá v mapě cestu. Jestli jsou jeho orientační schopnosti v horách stejná jako na silnici, patrně nás čeká zlézání himálajských štítů. I když poklimbávám, každou chvíli slyším, jak se Roman nervózně ptá:

"Doleva? Jsi si jistý? Vážně máme jet přes Varšavu? Hm, zdá se mi, že tady jsme už byli. Asi před hodinou."

"Byli, ale to byl omyl, teď pojedeme vlevo a pak odbočíme vpravo a už tam budeme", hájí se Fanda.

"A před dvěma hodinami jsme tudy projížděli poprvé", hučí Roman.

Fanda však stále optimisticky tvrdí, že do půlnoci budeme na místě. Je to legrace, zvláště na kruhových objezdech, které projíždíme dvakrát až třikrát, Fanda čte směrové tabule a pak se vzteká, že ta města vůbec v jeho mapě neexistují. Kdo ví, jestli má vůbec mapu Rakouska.

Ve čtyři ráno, kdy jsme od cíle stále ještě asi dvě stě kilometrů, navrhuji zastavit na odpočívadle a u cesty se drobet prospat. Přece jen se na zadním sedadle auta neleží zrovna nejpohodlněji. Kluci mají všeho taky plné zuby, a tak návrh přijímají. Rozbalujeme spacáky a za svítání usínáme. Pod parkovištěm šplouchají vlny, snad jezera, snad moře, a možná dokonce oceánu. S Fandou člověk nikdy neví.

Pátek 8Strýc Oldřich měl tetu Lidku

Poslední kůlVětrák hučí seč může, leč počítač se i tak zablokoval. Musel jsem odšroubovat boční stěnu skříně a nyní dmychám vzduch přímo do útrob stroje.

Když jsem byl malý a chtěl jsem k sobě přilepit dva papíry, vyrobil jsem lep smícháním trochy mouky s vodou. Nelepilo to, ale dělal jsem to tak. Dnes jsem rád, že to nefunguje, jelikož jinak by Mína byla slepená skrznaskrz. Směs, kterou pojídá z misky, totiž vypadá navlas stejně jako mé dětské lepidlo.

Když byla malá moje máma, držela v pase svou sestru Pavlu, jež byla postavy štíhlé až vychrtlé, Pavla se vykláněla z okna jak jen to šlo a snažila se utrhnout hroznové víno, které strýc Oldřich pěstoval na konstrukci u zdi domu. Strýc nebyl lakomec, ale nesnášel, když děti trhaly hrozny nezralé, což naopak bylo pro děti velkou zálibou. Když pak viděl orvanou révu, ani se moc nevztekal, jenom říkal, že holky z okna jednou vypadnou, pomlátí se a on jim pak ještě přidá. Ale to se mu nesplnilo, máma ani teta z okna nikdy nespadly.

Strýc Oldřich měl tetu Lidku, mnoho včel, mnoho medu, mnoho stodol a žádné děti. Proto si k sobě brával mou mámu a další její sourozence, například - mou - tetu Pavlu, tetu Danu či jejich bratra Jirku. Jirka byl nejmladší a nejmenší, pořád lozil tam, kam neměl a vystavoval se velkému nebezpečí zašlápnutí, utopení či pobodání včelami.

Teta nekrmila děti lepidlem z mouky, nýbrž převážně bramborami a mlékem. Pět dnů v týdnu byly k večeři zemáky. Máma a ostatní děti přišly vpodvečer z pole, sedly na zápraží, naloupaly plný hrnec brambor a to byla večeře. Ale to nebylo proto, že by byla nouze, tak se to prostě dělalo. Maso a jiná jídla byla, ale jen v sobotu a zvláště v neděli, když bylo víc času na vaření. Chudí teta se strýcem nebyli, vždyť byli pěkně tlustí.

Strýc občas vyráběl "starý sýr". Do tvarohu vmíchal něco soli a trochu kmínu, zabalil do plátýnka a nechal několik dnů v teple. Na tvarohu vyrostla vrstva bílé plísně. Pak vzal pánev, na ní rozpustil špetku másla, přidal plesnivý tvaroh, míchal a opatrně zahříval, až se rozpustil i tvaroh a vznikla voňavá žlutá hmota, po níž se máma mohla utlouct - starý sýr.

O mnoho let později se pokusila lahůdku z dětství sama vyrobit. Tvaroh poslušně zplesnivěl, ale pak věci vzaly špatný směr a na pánvi nezůstala hmota žlutá a voňavá, ale divně nahnědlá, hořká a páchnoucí. Snad v tom byl ještě nějaký fígl, který znal jenom strýc Oldřich, možná kupovaný tvaroh není ten správný, kdopak ví, řekla si máma a víckrát se o starý sýr nepokusila. Teď je to na mně.

Jednou měly máma s tetou Pavlou malého Jirku hlídat, ale radši se věnovaly kradení hroznů a vosku a na bratra brzy zapomněly. Když se pak mělo jít k večeři, bratříček nikde. Počala sháňka, která záhy přerostla v poplach a paniku, jelikož Jirka nebyl nikde k nalezení. Zalarmováni sousedé, padají první návrhy na vypuštění rybníka, jelikož Jirka se jistě utopil. Všichni šílí, dětem je vyhrožováno drakonickými tresty, když tu se Jirka zázračně objevuje. Zalezl za odstavený kočár v jedné z největších stodol, lehl si tam a usnul.

Strýc měl mnoho stodol a v nich mnoho vozů, kočárů a bryček. Kočáry byly vystlané sametovou látkou a nesmělo se po nich zbůhdarma lozit, aby se nezašpinily.

Jednou, o pár let později, byl taky čas k večeři, strýc Oldřich nikde. Teta Lidka se po něm šla podívat do stodol, i za humna vyšla, avšak strýc nebyl k nalezení. Nakonec se šla podívat do včelína, a tam jej našla. Udělalo se mu špatně, lehl si tam a umřel.

Čtvrtek 7Vosy strýce Oldřicha

Statečný zachránce

V nebezpečí utonutí nalézal se před jistou dobou jakýsi Janeček z Javornice, zaměstnaný u stavitele pana Štaubera v Rychnově n. K. Vraceje se z práce, ocitl se i s rancem chleba na zádech pod Ivanskou skálou v poněkud rozvodněném potoku Javornickém. V kritickém okamžiku přišel v místa ona cís. rada p. Ant. Zimmer z Vídně, nyní studánecký host, a tonoucího navrátil k životu. Aby nehodu svou lehčeji nesl, obdařil jej několika korunami.

Posel z Podhoří 30/1909 (poslala Alena)

O cestě s Fandou a Romanem do Alp nepíšu nikoli proto, že bych se bál přiznat, že jsem se pod vrcholem Hohe Dock třásl zbaběle strachy, jak by si snad někdo mohl myslet, ale prostě se mi nechce. Je horko, člověk aby pořád programoval. Odpoledne, kdy mi do pokoje svítí slunce, musím počítač ofukovat velkým větrákem, jinak se pravidelně zablokuje. A přitom všem kolem krouží vosy.

Vletěla sem jedna potvůrka oknem a nechce se jí pryč. Leze po myši, na ruku mi sedá, beztak ji nakonec přimáčknu a bude neštěstí. Ale já se vos nebojím, však strýc Oldřich se taky nebál. Strýc Oldřich nebyl můj strýc, snad to byl strýc mé mámy, ačkoli ani to není jisté, protože na vesnici, kde se máma narodila, byli nejbližší příbuzní a všichni ostatní byli strýcové a tety. V každém případě strýc Oldřich pěstoval včely, jak máma celý večer vyprávěla.

Pekli jsme na zahradě rybu. Tu ulovila má sestra Ivana, která se dala na rybářství. Prý je jí doma samotné smutno, a tak bude chytat ryby, si předsevzala, a hned také jednoho velkého kapra chytila a nám věnovala. Opékali jsme kapra a máma povídala o strýci Oldřichovi, který měl osmdesát včelstev a tolik včel, že mu až lezly do bot, ale on si z toho nic nedělal. Zato mu vadilo, když mu máma kradla včelí vosk.

"Žvýkačky tenkrát nebyly, tož jsme kradli vosk a žvýkali ho", povídala máma, "a strýc nás pak honil kolem domu. Když na to přišel."

Taky měli spoustu stodol a polí a koně měli a holubník a strýc pletl košíky.

Vosa uletěla.

Středa 6Mokrá jako myš

Horko. V devět večer v posilovně šestadvacet stupňů. Vlhkost stoprocentní. Ani s efedrinem ze sebe mnoho nevymáčknu, po dvou sériích dřepů jsem úplně mokrý. Teď v létě cvičení moc populární není, posilovna je skoro prázdná, dva tři chlapi, nějaká paní a já.

"Já jsem mokrá jak myš", stěžuje si paní, "Ale člověk cvičit musí, to jinak nejde. I když si kolikrát říkám: proč já to vlastně dělám?"

A to já zas si nic takového neříkám, já to mám jednoduché. Cvičit je třeba, aby, až člověk potká bloggera, mohl mu dát bez řečí jednu do zubů.

Neděle 3Táta letí ke hvězdám

Živá jeptiška u Bondyho ve sklepě

Bondy, když chce něco napsat, tak zaleze do sklepa. Tam mu ze zdi prýští pramen čisté vody smíšené s pivem od Slunců z děravých sudů a tady Bondy zadarmo pije. Bondy dlouho nevěděl, kdo mu tam o půlnoci strašně vzdychá. Myslel si, že je to buď požerač psů, nebo duchové sežraných psů, nebo Smrťounek. Ale jedné noci se rozestoupila stěna, odkud prýštil pramínek, a Bondymu se naskytla příšerná podívaná na zazděnou živou jeptišku, tak příšerná, ale tak příšerná, že o tom nikdy nic víc neřekne.

Myšlenky Egona Bondyho

Béřu děti a odjíždím na víkend k rodičům do Nového Jičína. Táta na nás čeká na nádraží.

"Ahoj! To budeš koukat, co jsem si koupil!", vítá mě celý rozradostněný.

"Vidím, auto", říkám. Skutečně, táta koupil nové auto. Je červené, to staré bylo zelené. Ale jinak vypadá zhruba stejně, čtyři kola, jeden volant... Já se v autech nevyznám.

"Auto? Jo, vidíš, auto taky...", praví táta roztržitě, "Ale hlavně mám novou mikrominiaturní ultravysokoobrátkovou vrtačku, to budeš zírat!"

"A co s ní budeš vrtat?"

"Vrtat? Počkej, vrtat... To nevím, zatím. Ale ono se jistě něco najde."

Můj tatínek je kutil a vynálezce, neustále cosi montuje a sestrojuje. Častokrát ty věci dokonce i fungují, ale téměř vždy je v nich skryt nějaký háček. Ke kutění potřebuje spoustu různého nářadí, přístrojů a strojů, k nimž jej poutá vášeň téměř až fetišistická. Něco z jeho vlastností jsem zdědil, například se svým prvním počítačem jsem několik týdnů spával v jedné posteli. Žádné intimní dotazy, prosím, respektujte soukromí.

Už jsme doma.

"Běž první, otevři", pobízí mne táta. Opatrně otvírám dveře, za dveřmi jistě číhá některý z jeho zběsilých vynálezů. A taky že ano, najednou ze všech stran vyjí sirény, dům se otřásá v základech, zacpávám si uši, abych neohluchnul. 

"Poplašné zařízení!", vysvětluje hrdě táta, když se náležitě pokochal vřískotem a rozzuřil lidi v celé čtvrti, "Teď už nás nikdo nevykrade. Sice má zatím určité mouchy, občas se zapne samo uprostřed noci, ale to se vychytá."

Nebo nás dřív zabijí sousedi, myslím si.

Večer, když už děti spí, jdeme si sednout na balkón. Táta nalévá červené víno.

"Počkej, nepij to ještě", říká mi, "trochu ti to víno vylepším. Vymyslel jsem nový míchaný nápoj."

Cosi mi leje z další láhve do sklenice s vínem.

"Chutná?"

"Ani ne", šklebím se, "co je to za hnus?"

"Žádný hnus, absint! Napadlo mě smíchat červené víno s absintem, pokud vím, ještě nikdo to nezkoušel."

"A tobě to chutná? Je to pěkně odporné."

"Já nevím, na sobě jsem to zatím nezkoušel, napadlo mě to právě teď. Jen se neošklíbej, třeba tomu ještě přijdeš na chuť. A teď koukej!"

Táta mačká jakýsi vypínač a na zahradě pod balkónem se rozsvěcí několik světel.

"Zahradní osvětlení. Vytváří půvabnou večerní atmosféru a také odlákává od balkónu komáry, můry a netopýry", chlubí se tatínek.

"A taky mě to málem zabilo", říká máma značně skeptickým, téměř znechuceným tónem.

"To je řečí, vždyť se nic nestalo", hájí se táta, "Bylo vlhko, po dešti, kabely v zemi nebyly pořádně odizolované, kapku probíjely a máma, když šla na zahradu, cítila, že ji mírně brní nohy. Nic zvláštního."

"Nic zvláštního?! Mírně brní?", křičí máma, "Jako by mě kopla kráva! Svalila jsem se jak špalek, div mě ty tvoje výmysly nezabily!"

"No no, nedělej z komára velblouda", mává táta rukama, "však to pak vyvalilo pojistky a mohla's jít v klidu dál. Taková muška, to má každá věc na začátku, ale ono se to všecko časem vychytá."

Hm. Zdá se, že na zahradu radši moc chodit nebudu, zvláště po dešti ne. Příště by pojistky mohly vydržet příliš dlouho. Ostatně kdo ví, možná táta "vychytal mouchy" tím, že místo pojistek strčil do rozvodu hřebíky.

Piju víno s absintem. Inu, jsou i horší věci na světě. Hledíme hloubavě na hvězdnou oblohu, dole pod námi občas vylétne z trávníku snop jisker.

"Něco mě tuhle napadlo", povídá po delší chvíli táta.

"Ježišmarjá", děsí se máma.

"Ale kuš. Napadlo mě, jak je to s těmi vesmírnými civilizacemi, víte?"

Nevíme.

"Všichni se pořád diví, že žádné nepozorujeme. Planet, zdá se, všude dost, u jiných hvězd, vysílačky by se daly sestrojit docela snadno, které by překlenuly velké vzdálenosti, všude by měla být spousta ufounů a přitom nikde nic, že? Žádné vysílání, ticho po pěšině. Je to divné! Nikdo neví, čím to je. Nějaká vysvětlení, pravda, existují, ale žádné není přesvědčivé. Avšak tuhle mě něco napadlo, jak ono to s tím doopravdy bude."

"A jak?", ptám se.

"Jedno z vysvětlení říká, že prostě žádné další civilizace nejsou", vysvětluje táta, " Ale to je právě v rozporu s tím, že podle všech zatím uskutečněných pozorování jsou podmínky pro vznik inteligentního života nejspíš ve vesmíru mnohem častější, než jsme si dřív mysleli. Pravda, mohli bychom být vůbec první civilizací, která v pozorovatelném vesmíru vznikla, ale to je divné řešení. Předpokládá jakousi nepravděpodobnou výlučnost. Ale já na to kápl!

Dnes se zdá, že doprava na mezihvězdné vzdálenosti je technologicky zcela nezvládnutelná a ani v budoucnosti ji nebude možno uskutečnit. Proto se předpokládá, že lidstvo nikdy do vzdáleného vesmíru fyzicky neexpanduje. Jenže to jsou dnešní představy. Co když je to právě naopak? Představme si, že by v budoucnosti byl učiněn objev, který takovou dopravu umožní a učiní ji nejen uskutečnitelnou, ale snadnou. Lidstvo by ve velmi krátké době osídlilo celou galaxii, obsadilo veškeré vhodné planety. Na těchto planetách by tím došlo k přerušení místního vývoje, takže i když by zde třeba potenciálně jiná civilizace vzniknout mohla, po kolonizaci lidstvem by k tomu již nedošlo.

Pak by mohla existovat jen jedna civilizace, ta první. Buď budeš první, kdo osídlí vesmír, nebo vůbec nebudeš. Je to jako s dnešními opicemi nebo jinými živočišnými druhy, třebas by se potenciálně mohly, kdyby neexistovalo lidstvo, časem vyvinout v inteligentní druh, ale už se to nestane, protože zdejší evoluční prostor je lidstvem obsazen. Sice nadále existují, ale civilizaci nikdy nevytvoří.

Můj model má tu výhodu, že vesmír by podle něj měl dvě historické fáze - buď dnešní, kdy ještě žádná civilizace schopná expandovat není, nebo budoucí, kdy existuje právě jen jedna civilizace, ta první, která evoluční závody vyhrála a jako první obsadila celý prostor. Což je v přesné shodě s tím, co dnes pozorujeme. Tak, to mě napadlo."

Táta skončil přednášku, osvětlení zhaslo. Pojistky asi zase nevydržely. Ale to nevadí, hluboce zadumáni sedíme ve tmě a pozorujeme roje Perseid. Tak že by se přece jen časem letělo ke hvězdám? A díky mému tátovi? Úchvatná představa. Jenom by mě zajímalo, jak s tím souvisí ta nová vysokoobrátková vrtačka. Že by...?

Sobota 2Kakof nakažlivý

Zcizená kráva

Dne 7. t.m. v noci ztratila se rolníku Jos. Kaplanovi z Merklovic z otevřeného chléva kráva v ceně 280 K. Ježto byla dobře uvázána, byla vyloučena možnost že by snad sama z chléva někam zaběhla. Musel jiproto někdo ukrásti. A skutečně téhož dne zabavilo četnictvo v Žamberce krávu, jejíž vlastnictví nemohli majitelé prokázati. Byli proto zatčeni. Jsou to již mnohokráte trestaný a práce se štítící Ferdinand Kastner a nádeník Josef Janeček, oba z Vamberka.

Posel z Podhoří, 28/1909 (poslala Alena)

Kruci, já mám takovou hroznou chuť na sladké... pomalu na nic jiného nemyslím. Takhle kousek čokolády... nebo bonbónek či dva... alespoň čaj oslazený kdyby byl!

Onehdy se vracím z posilovny a potkám Karla, zvaného Kakof. Kakofa, co přestal kouřit. Kakofa, co začal blbnout.

Prohlédl jsem si ohyzdného nekuřáka důkladně, jestli mu třeba z kapsy nestoupá tenký pramének dýmu z narychlo schované cigarety, ale nic. Kakof kypí elánem, sálá zdravím, ležérně přežvykuje nikotinovou žvýkačku a vykládá:

"Mně je ti tak dobře, co nekouřím, to bych sám dřív nevěřil. Má kondice se zlepšuje každým dnem! Ráno si přivstanu a ještě za šera odcházím do práce, pěšky. Je to pět kilometrů, za slabou hodinku jsem tam. Jdu přes kopec, oborou, lesem poskakují ztepilí daňkové, ptáci vášnivě pějí svou ranní píseň svobody a vycházející slunce se leskne v křišťálových kapkách rosy."

"Cože?! Co se kde leskne?!", ujišťuju se, jestli jsme správně slyšel. Kakof a poezie? On se z toho nekuřáctví musel dočista zbláznit.

"Slunce v rose, barbare. Z práce chodím taky pěšky a pak dlouho do noci jezdím na rotopédu. Brzy si koupím kolo a předjedu tě, nebudeš mít šanci, tupý zvedači železa! Rozhodl jsem se, že budu žít do sta let, stanu se vzorem zdravého jedince! Napíšu o tom knihu."

Šibe mu. Brzy se poveze do Černovic. Raději o dva kroky ustupuji, kdyby se na mne chtěl třeba vrhnout. To tihleti šílenci občas dělávají.

"A vážně nekouříš? Vůbec?"

"Kouření? Co to je? S tím jsem skoncoval, tuhle etapu už mám za sebou, to na mne nevytahuj. Prošel jsem ohněm a zakalil se, nyní jsem nezničitelný a všemu odolám. Pchá, cigarety jsou pro slabochy!", chechtá se nepříčetně Kakof, "Já mám jinačí zájmy! Sháním bulharské jogurty a metličku na čaj."

"Bulharské? Nač? V životě jsem neviděl bulharský jogurt."

"Tys toho neviděl... Jedině bulharský jogurt je skutečný jogurt, všecko ostatní jsou podřadné náhražky! Pouze v bulharských jogurtech je bakteriální kultura bifidus bulgarensis a bez bulharského bifidusa je každý jogurt jenom sražené mléko. Bulhaři jsou pověstní dlouhověkostí, někteří Bulhaři žijí i mnoho staletí a část jich žije dokonce dodnes, a to všecko skrz famózní jogurt, jenž pijí dnem i nocí. A já bulharský jogurt seženu, bifiduse ďábelsky rozmnožím v inkubátoru a na jogurtech s bulharskou baktérií nehorázně zbohatnu", plánuje pomatený nekuřák.

"A metličku? Na co tu?"

"Nevíš? Ty jsi vážně úplný hňup. Budeš vykládat, že si píšeš s filosofkama, já ti to nevěřím, ty a filosofky!", nešetří Kakof pohrdáním, "Filosofky by se ti leda vysmály, když ani nevíš nač je metlička! To já si budu psát s filosofkama, se mnou budou hovořit o hlubinách poznání, neboť koupím pravou rýžovou metličku na čajový obřad a tou se naučím šlehat zelený čaj, což filosofky nesmírně vzruší a padnou mi k nohám. A ty mi jdi z cesty, ztrácím s tebou zbytečně čas, burane. Já se musím povznášet k vyšším metám, ne jako ty celé dny bezduše mlátit železem, nekulturní tlusťochu."

Karel odchází k těm metám a já mířím zamyšlen domů. Že je Kakof magor je jisté, vždyť to vidíte sami. Ale nemá přece jen v něčem pravdu? Vskutku, člověk by se měl neustále sebezdokonalovat... Nakonec by se ještě mohlo stát, že jogurt i metličku sežene... A co já pak? Může sto třicet kilo v benči soupeřit s bifidusem a smetákem? Možná ano, ale jisté to rozhodně není! Mé postavení lokálního hrdiny se začíná povážlivě kývat. Porážce je třeba předejít, udržet náskok, též se nějak zdokonalit, jak on to jenom říkal... jo! K metám se povznést!

A už to mám! Jen počkej, Kakofe, já tě trumfnu. Vím, co udělám. Beztak mi všichni pořád předhazují mou otylost, prý jsem špekatý víc než knedlík a tlustý jak Temno od Jiráska, přezdívají mi "lojová koule pro sýkory", tož na to bez varování vlítnu, tuky odstraním, postavu dokonalou získám a pak se můžeš jít s metličkou bodnout. Bude ze mne Apollo, co Apollo, já budu víc, já budu i ten Sojuz! A Apollónovi se Sojuzem filosofky neodlákáš! Přestanu jíst sladké, hned, teď, už, včil, bez průtahů, nyní, v tomto okamžiku. S cukrem je navždy utrum. Žádná přeslazená Kofola, cukr do kávy, kdepak! Natož čokoláda, sladké perníčky, už nikdy! Tvrdý na sebe budu, jen komplexní, dlouhatánské sacharidy budu pojídat, a i ty výhradně v neděli. Tak to bude. Mé rozhodnutí je nezvratné, už cítím, kterak se tělesný tuk spaluje, mé svaly rýsují, jsem také nadčlověk, ještě větší než Kakof! Zarathustrovi dýchám na paty.

Už nejím sladké dobře dvě hodiny, avšak není to snadné.  Poznávám muka skutečné závislosti. Před očima mi defilují dortíčky, čokoládky, cukroví... Ale já se nevzdám! 

Jsem drsňák a žádný žluklý zákusek si mne nezotročí. Ani s krémem ne. S polevou, čokoládovou. Likérovou náplní. Jemňoučce mletým cukříčkem posypaný, jakoby zasněžený, ach...

Sakra! Aspoň ten bonbón!

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/