* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Září 2003

Úterý 30Chcete jet do Nepálu?

LangtangChoho už to stejně prokec', tudíž je čas jít s pravdou ven. V březnu příštího roku chci jet znovu do Nepálu a sháním někoho do party. Ne na to, aby mi nesl stan, vařič, jídlo a mne nakonec taky - jak si Chocho nestydatě vymýšlel - ale prostě proto, že ve dvou se to lépe táhne. Loni jsem byl v Nepálu pět týdnů sám a přestože jsem samotář, není to ono.

Rád bych odjel někdy v polovině března, plus mínus čtrnáct dnů. Na místě chci pobýt od čtyř do šesti týdnů, to je věcí dohody. Cílem je předsezónní trek v některé z méně navštěvovaných - ale ne zcela odloučené - oblastí Nepálu. Patrně v Langtangu (mapu si může stáhnout u mne, zde, tady, tu či jinde). Sedla přes 5000 metrů, trekové vrcholy cca 5500-5800 metrů. Důraz kladu na minimální, co nejlehčí výbavu. Loni jsem vlekl na zádech 28 kilo a nic podobného už mne ani trochu neláká. Spacák, oblečení, jeden vařič pro všechny (zajistím). Vařič je bohužel nutnost. Možná stan, ale spíš jen bivakovací pytel. Pokud stan, pak lehký jednovrstvý (mám), i s tím, že jeho vlastnosti nejsou nijak ideální. Spát se stejně bude ve většině případů v lodžích. Ne mačky ani cepín. Žádní nosiči. Výbava postačí jako na podzimní Tatry či Alpy, to se ale ještě vyřeší.

Je možné se po absolvování tohoto treku vrátit do Káthmándú a pokud bude kondice, čas a chuť, sebrat tam uloženou výbavu pro lezení (cepín, mačky, stan), doplnit zásoby a vyrazit na některou z jednoduchých a nižších šestitisícovek. Tohle je ale nutno vyřešit s ohledem na obvyklé počasí koncem nebo v polovině dubna, kdy nahoře bývá ještě spousta sněhu a nikdo, kdo by jej prošlápnul. Případně se pak rozdělit a jít individuálně každý za svým.

LangtangAbych předešel zbytečným diskuzím: odmítám modifikovat trasu směrem do Khumbu a k Everestu. Pokud chce někdo za každou cenu jít pod Everest, pak tohle není pro něj. Já tam byl dvakrát a už tam nepojedu. Naopak o alternativní trase kolem Annapurny bych možná uvažoval, což ale není totéž co souhlasil.

Náklady: Letenka s Bimanem z Frankfurtu do Káthmándú, kupovaná přes českou cestovku od 21 500.- (pražská CK Kiwi) do 23 500.- (Montana Trekking). Cesta PHA-FRA jeden směr cca 1200.-. Vízum USD 30, permity žádné. Vstupné do národního parku Langtang stojí 650.- Rs, tedy asi 320.- korun. Na místě jsou téměř všechny věci lacinější než u nás (asi 80% našich cen). Doprava v Nepálu k východišti treku autobusy, ceny zcela zanedbatelné. Z Káthmándú lze dokonce do Langtangu jít i pěšky, což se mi zdá nakonec nejvhodnější. Celkové náklady počítám kolem třiceti, nejvýš do pětatřiceti tisíc.

Pozor! Nestojím o žádné ženy ani děti. Rád bych někoho mlčenlivého, uvážlivého, rozhodně ne nadšence s vyvalenými bulvami, "vidět Everest a zemřít". Zkušenosti s vyššími horami jsou samozřejmě dobré, ale vůbec ne nutné.

Je třeba se rozhodnout do konce roku, nejvýš do poloviny ledna. Během října dám na web ještě podrobnější informace.

Pondělí 29Ještě blbější

Kapesní nůž je věc užitečnosti vpravdě neocenitelné. Od doby, co jsem si jej koupil, jsem jím rozkrojil nejméně šest jablek, vyřezal dvě loďky z kůry a namazal krajíc chleba máslem. Úspěchu největšího docílil jsem však v tramvaji. Jeda do posilovny, vidím, že ze sloupku kouká povolený šroubek, i bez váhání tasím nůž, otevírám želízko se šroubovákem a šroub utahuji. Celá tramvaj žasne zkoprnělá v němém ohromení.

Ale nošením v kapse dostane se do nože mnoho nečistot, přímo svinstva. Hůř se otvírá, nýtky trpí. Co teď?

Těžká věc! Copak já vím, jak se čistí kapesní nože? Na stránkách výrobce píší něco o vlažné mýdlové vodě, no to snad ne?! Na speciální nůž patří speciální prostředky, výjimečnému výrobku výjimečná péče. Blable také neví, jak se zavírák čistí, to se dalo čekat, inu, je to jenom kuchta. Ke všemu si klepe na čelo, ale to dělá už od doby, kdy zjistila, že po každém řezu nůž pečlivě otřu bavlněným hadříkem a ošetřím olejíčkem.

"Tak ho rozevři a dej do myčky!", radí hloupě. Bezpochyby závidí, že ji nikdo olejíčkem neošetřuje.

To tak, aby se mi v agresivním prostředí poškodil. Hledám na webu, leč nenacházím nic rozumného. Představoval bych si něco jako ultrazvukovou počítačem řízenou pračku nožů, bratru za tisíc dolarů, k tomu čistící prostředky ve velmi malých lahvičkách, asi tak dvacet dolarů za půl deci. To by byly prostředky úměrné kvalitě nože. Jenže nikde nic, ani na nožířských serverech, co budu dělat... a kde je vlastně můj nůž?

"Hej, Blable, neviděla jsi mou kudlu?"

"To víš, že jo, cvoku, dala jsem ji do myčky. Už hodinu se myje, za chvíli bude hotová."

Och! Hotový budu asi já. V očekávání nejhoršího otvírám myčku a žasnu. Nůž je čistý, nerozpustil se, jako nový. Přímo září. Jenom pár kapek oleje a můžu zas utahovat v tramvaji šroubky.

"Ty tvé příhody jsou čím dál blbější, nezdá se ti?", ptá se Blable, která mi čte přes rameno.

Neděle 28Hoří malta
Odpoledne přijíždí Vitásek na kole, aby si vyhledal na internetu nové zaměstnání. Tvářím se účastně, i Blabli jsem zakázal její obvyklé neomalené vtípky na Vitáskovu adresu, bude chudák celý zkroušený, tak nač ještě do mrtvoly kopat.

Avšak Vitásek není sklíčený ani dost málo, naopak je přímo bujarý, na webu si ani nic moc vyhledávat nechce, na práci prý kašle, není jak nezaměstnanému. Vykládá, že u přehrady hoří les, a to on chce vidět, plameny, dým, pyroman jeden, mám tam s ním jet na kole a pak se bude pít burčák. Nakonec, proč ne?

Z lesa se jen tak nevalně čoudí, plameny žádné, ale vsadím se, že večer budou ve zprávách na Nově vykládat o hořícím Brně, stovky mrtvých, hotové hekatomby. Nad vrcholky stromů létá hasící Andula, Vitásek povídá, že prý startuje z Medlánek, přistane, připojí k ní hadici, nacucne vodu a zas letí nad les, kde vodu vyvrhne. Po sídlišti jezdí spousty hasičských aut, připojují se ke kdejakému hydrantu, tak ono nakonec přece jenom něco hoří. Drama! Musíme tam jet, říká Vitásek, napíšeš (to jako já) o požáru reportáž na web, ježto jsi divý novinář.

Jedeme kolem Ríšovy studánky, kde ale nic nehoří, a pak přes nový most pod hradem Veveří, tam taky po ohni ani stopy.

Most je nový, toho by byla škoda, kdyby ohořel, je to snad jen týden, co jej otvírali. Tehdy jsem jel kolem na bicyklu, v neděli to bylo, na mostě stála ohromná stáda lidí a víc než výletníky připomínali zatěžkávací zkoušku. Když jsem se večer, skoro už za tmy, vracel, po lávce stále ještě běhaly desítky lidí. I dnes je jich tu nejmíň sto, přestože nikde nejsou žádné pouťové boudy, párky, pivo ani jiné atrakce, a já si říkám, že to nebude s lidmi tak zlé, když je přilákal samotný nový most. Dokonce se na něm fotografují, aby měli památku pro vnoučata, že oni to byli, co takřka první po lávce šli, takoví bývali statní junáci. Tak to má být.

Z druhé strany se po kostrbaté a strmé lesní pěšině blíží k lávce dvě cyklistky, matka s dcerou, dceři je zhruba dvacet a matce dvakrát tolik, paní jeden hrdinsky vpřed navzdory obtížnému terénu, avšak dcerka z kola sesedá a kvílí "Né, mamííí, nééé, zastááv, zabiješ se!". A tak se jí s Vitáskem smějeme, hýkáme parodicky "Néé, mamíí, nééé", a holka je celá rudá a nejradši by se propadla, hehe. To ji naučí, jak se má jezdit na kole. Nebo alespoň jak se má držet zobák.

Vitásek pak v hospodě rozvíjí různé hnusné teorie na téma kdo matku a kdo dceru, co s nimi, jak se potom vyměníme a podobně, ale já jej moc neposlouchám, on už je prostě jednou chlívák a jiný nebude. Dívám se, jak na protější straně přehrady čoudí les a přemýšlím, že do reportáže musím napsat o tisících mrtvých, jak hoří celé Brno a od něj brzy chytne Znojmo i Břeclav.

Jenže v noci se rozpršelo a bylo po požáru.

Sobota 27Japonci v Žebětíně
A nyní, po tomto krátkém úvodu, se konečně mohu pustit do vyprávění.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij na straně 64 románu Běsi, poté, co na scénu uvedl dobře dva tucty postav a vylíčil zevrubně jejich osudy na ploše několika desetiletí.

Je ze mne troska. Hlavu mám úplně prázdnou, mozek vygumovaný. Třesou se mi ruce, když s někým mluvím, špatně artikuluji a nezřídka se poslintám. V oku mám neurotické tiky, v duši depresi a dvakrát až třikrát denně úporně mlátím hlavou do zdi. "Zralé na šaškec", řekli by nechutní brňáci a měli by pravdu.

Ale já vím, čím to je. Je to počítačem, každodenním dlouhým nepřerušeným vysedáváním u počítače. Posilovnu flákám, na kole nejezdím, o cestování už ani nepřemýšlím, hodnotnou literaturu nečtu a když už, tak se jí hystericky směju. Na akvarelové barvičky padá ve skříni prach. Jenom od rána do večera u počítače vyrábím chyby, to je celý můj život.

Musím jej změnit, a to hned, řekl jsem si, počítač s nadlidským vypětím sil vypnul, vytáhl ze sklepa kolo a vyrazil na vyjížďku. Pár hodin se projedu, budu to tak dělat pravidelně, sudý den kolo, lichý posilovna, každý večer hodně burčáku, a zas ze mne bude ten starý ohavný slizoun Howadoor.

Na podobný nápad asi přišlo víc lidí, po lesní cestě k Ríšově studánce projíždějí cyklistů celé hluky. Nebo hlouky? Jak se řekne "velký hlouček"? Nikdy bych neřekl, že tolik lidí trpí prací s počítačem, že slintání a tiky se až tak moc rozmohly. A pěšky též chodí, davy výletníků, mají mapy a teď koukám, oni jsou mezi nimi i cizinci! Japonci, a není jich málo, jistě alespoň dvacet.

U Ríšovy studánky hotové srocení Japonců, stojí pod cedulí "Kontrola", navzájem se fotografují, filmují a zubí na všecko kolem. Asi nějaký zájezd. Sem, do lesa, kousek za Brno? Z Japonska do Žebětína! Někdo vozí Japonce z fádního, únavného, stereotypního Japonska do mystérii opředeného exotického Brna a pak je nutí šlapat lesní cestou kolem historicky nesmírně významné studánky, okolo památného stromu jakého na světě nikde už není, až dojdou do famózní, světově proslulé obce Žebětín, ach, tak rustikální, och, tak nesmírně evropské, to je dočista jiné, než u nás, v tom nudném plochém Japonsku. Japonci všecko fotí, pak dostanou od věčně nerudného (úžasný lidový typ!) hospodského v místní putyce pivo (v ceně zájezdu) a večer usínají přesvědčeni, že ty tisíce dolarů, co je zájezd stál, nikdy nemohli investovat lépe. Viděli Žebětín, teď už mohou zemřít. Ačkoli možná předtím ještě o své cestě napíšou knihu.

Jenže to jsem vymyslel já! To já přišel na ideu cestovní kanceláře, pořádající zájezdy do Žebětína, už před lety! A on mi to teď někdo vyfoukl.

Co se dá dělat, nápady jsou laciné. Nápady má každý, za korunu tucet, všichni umí přijít s nějakým nesmyslem. Ale pak tu blbost uskutečnit! To už nedokáže skoro nikdo, až to je skutečně obdivuhodné, Aleno, a na tom nic nezmění, že já zas mám radši koňský salám nežli sentimentalitu.

Japonci si mě vyfotili i nafilmovali - u nich doma člověka na kole nikdy neviděli - a tak jedu dál.

Čtvrtek 25Vitásek dostal krabici

Vitásek to s moderností snad už i trochu přehání. Jeho život není stabilní, usedlý a depresivní, jako u nás, lidí staromódních, naopak si potrpí na zcela nečekané zvraty. Tak třeba dnes.

"Ještě se mi klepou ruce! To je ale šrumec!", píše přes ICQ. Zas ta jeho dobrodružná povaha, říkám si, a mám pravdu.

"Ráno přijdu do práce jako jindy, kouknu na servery, jestli serverují, uvařím si kávu a pojednou telefon, mám se dostavit k šéfovi.", líčí Vitásek, "Copak? Budou se snad kupovat nové počítače a já na ně mám nainstalovat systém? To by mohlo být, uvažuju, mluvilo se o tom už delší dobu.

U šéfa už je i podšéf, čeká se jenom na mne. Na stole leží papírová krabice.

«Narodilo se vám dítě, milý Vitásku, že ano?», ptá se šéf.

«Nu ano, to víte...», říkám trochu dezorientovaně, jelikož nemám tušení, kam tím směřují.

«A proto jsme se jako firma usnesli, že k této významné životní události zachováme se k vám co nejlépe, a věnujeme vám tuto krabici. Užijte ji ve zdraví, a pozdravujte manželku a dcerku.», podává mi šéf ruku.

Koukám na ně jak z jara, co to má být? Dárek k narození dítěte? Podobné zvyky se u nás na firmě nikdy nepěstovaly, ale asi že jsem vynikající zaměstnanec... a to je ostatně pravda... kdo jiný, když ne já? Á, to bude nový, americký styl řízení, zvyšování motivace pracovníků, upevnění loajality k firmě, to je ono.

«A copak je v krabici?», ptám se laškovně, neb jsem nečekanou pozorností potěšen.

«V krabici není nic», povídá podšéf, «Je dočista prázdná. Vy si do ní naskládáte všechny své věci a půjdete s krabicí domů. Jste totiž propuštěn, z organizačních důvodů. Dostáváte tři dny placené dovolené, zbývající část vám proplatíme. Zároveň vám budeme po zákonnou dobu vyplácet odstupné.»

Krve by se ve mně nedořezal! Jako by mě praštili do hlavy! Tak já se těším na dárek a oni mě vyrazí z práce! Co je moc, to je moc, to je blbý vtip, a ještě se budou vymlouvat na děcko, to je čirý cynismus!", zuří Vitásek, "Vzpomněl jsem si na tebe a hned mi bylo jasné, co udělám. Pozabíjím je všecky, udělám jim z kanclu třísky, já jsem sice klidný člověk, ale tady přestává všecko! Takový výsměch! Ale oni, když viděli, jak dostávám vztek, ustrašeně couvli a začali vysvětlovat:

«Počkejte, vy jste to asi špatně pochopil! To není žádný cynický vtip nebo výsměch, my vás propouštíme opravdu pro vaše dobro a děláme to kvůli dítěti, co se vám narodilo, nechte si to vysvětlit. Firma jde totiž cugrunt a během pár týdnů, nejvýš měsíců, propustíme skoro, nebo snad úplně všechny. Jenže ti už žádnou proplacenou dovolenou nedostanou, těm zůstaneme dlužni i odstupné, jelikož už nebude z čeho platit. Tudíž vy jste na tom ještě relativně nejlíp. Mimochodem, ale to nikomu neříkejte, vám jsme ještě zaplatili zdravotní i sociální pojištění. Takže se na nás nezlobte, vezměte zavděk krabicí, nic lepšího pro vás udělat nemůžeme.»

Tož jsem vzal zavděk krabicí a teď si do ní skládám věci. Už jsem se i trochu uklidnil, he. Pomalu si začínám říkat, že je to vlastně žůžo dobrodrůžo."

Tak ho vidíte, Vitáska, on bez vzrušení prostě nemůže žít.

Pondělí 22Vitásek na zabíjačce

A ještě jedna mapa

Káthmándú, 1: 10 000, 150 dpi, barevná, 6,5 MB

Káthmándú, 1: 10 000, 150 dpi, barevná, 6,5 MB

Ohava skutečně kvílela naplano, děcko vyvrhla až o den později, v neděli odpoledne, čímž se stal Vitásek otcem. Ovšem nejen otcem dcery, ale i, dalo by se tak básnicky říci, mé budoucnosti.

Při cestě na kole mi totiž vyprávěl, kterak stloukl do koupelny skříňku, vyšla jej na pár stovek a v obchodě stojí tři tisíce, má kolečka a jezdí, takový je Vitásek kutil. A tu se mi konečně rozbřesklo! Budu truhlářem.

Už delší dobu, dobře několik let, uvažuju, že seknu s počítači a najdu si lepší práci. Jenže programování mi, na rozdíl od téměř všeho ostatního, docela jde, navíc peněz je za to jak želez, tak to je pak těžké. Ale teď už to mám, už jsem na to přišel! Až si opatřím dům, zřídím si v něm dílnu a budu vyrábět nábytek. Tlučení bedniček (a co jsou vlastně skříňky víc než bedničky?) hravě zvládnu, práce je to příjemná, s voňavým dřevem a omamnými toluenovými laky, žádné oblbující civění do monitoru. Nádherné povolání, dimenzí přímo biblických. Vždyť Ježíš, který nikdy neexistoval, dřív než se dal na dráhu iluzionisty, vyučil se původně tesařem. Nebo to byl ten jeho brácha, Mojžíš? Kdo ví, ostatně to není podstatné, teď budu truhlářem já. Uříznu dříví, navrtám díru, naklepnu kolíček, namažu lepidlem a než to uschne, budu si číst Dostojevského. Panečku, budoucnost jak víno.

A kolíbky budu vyrábět, to je teprve geniální myšlenka! Kolíbky nedělá nikdo, proto nebudu mít valnou konkurenci, nastávající rodičové na peníze nehledí... Vydělám na kolíbkách majlant. Vždyť je to vlastně jen bednička od ovoce, dva a dva zkřížené klacky a dole dva klacky ohnuté, na nichž se kolíbka kývá. Smajzne se to několika hřeby dohromady a do čela pájkou vypálí jméno dítěte. Ruce mi zákazníci utrhnou!

Tak díky Vitáskovi mám před sebou zářnou budoucnost a z toho dobrou náladu, tudíž neváhám a když novopečený fotřík telefonuje, jdu s ním do hospody, i Pepa jde a ožralý Vitásek líčí porod:

"Ha ha! Byla to děsná prča! Já si původně myslel, že mi bude blbě, že se tam ještě z té krve a svinstva pobliju nebo vyvrátím, ale houby! Nic to nebylo, pchá. Však co, z cizího krev neteče. A že jí bylo! Vypadalo to úplně jak na zabíjačce, samá krev, blány a střeva, jenže to mi právě nevadí, však jsem z vesnice, zabíjačku já znám. A děcko, to bylo jako když strýc klepne králíka a pak ho stahuje z kůže, taky nic zvláštního, hehe, tož to se mnou ani nehnulo, mám ocelové nervy a ještě si dám dva bavoráky, jenom placenta byla divná, takový velký krvavý balón, to jsem ještě neviděl."

Neděle 21Tak nic

Vitáskova Táňa, v neděli 21. září, něco málo po třetí hodině odpoledneV sobotu ráno stojím s kolem na mostě u Jundrovské hospody Piava a čekám na Vitáska. Psal přes ICQ, že si chce vyjet na kole, leč nemá s kým, proto musím jet já. Vitásek čeká narození dcerky, každým dnem, každou hodinou. Vlastně už měla být týden venku, jenže se to kdesi zadrhlo. Pročež mu končí dny bezstarostné svobody, dny bez řevu a násilí, i chce si tedy ještě naposledy v životě užít. A že stejně pořád čučím doma, jel jsem.

Jedeme po cyklotrase okolo domu, který se jmenuje Olympia, u něhož jsme měli mít původně sraz, jenže já nevěděl, co je to dům Olympia, natož kde stojí. Vitásek se tomu strašně smál, prý zavolal ještě další dvě kolegyně do kanceláře a ukazoval jim na ICQ, že nevím, co je to Olympia, ha-ha-ha, to není možné, to on si dělá legraci, každý ví, co je to Olympia. Teď jedeme kolem a je to veliký barák a Vitásek velmi moudře vysvětluje, že barák Olympia je multikino, což je několik promítacích sálů v jednom domě, a on, Vitásek, tam pravidelně chodí, tudíž je moderní a světaznalý člověk a ne takový pitomec sto let za opicema jako já, co v Olympii ani v jiném multikině nikdy nebyl.

Skrz tu svou modernost se také hodlá drasticky zadlužit, povídá v cukrárně u kávy o dalších dvacet kilometrů dál, jelikož dnes se každý moderní člověk zadlužuje, taková je doba. A tak si hned vezme několik hypoték na domy, které ještě nestojí, k tomu úvěry překlenovací a ještě jiné, které jsem si nezapamatoval, bude splácet z třicetitisícového platu padesát tisíc měsíčně, neboť v tom umí chodit. Ne jako zastaralý Howadoor, co by si, trouba, ani k sousedce půjčit sůl nešel.

Před časem mi u dveří kdosi zvoní, fuj, děsně jsem se lekl, jelikož k nám návštěvy vůbec nechodí, už jsem v duchu viděl policejní razii nebo exekutora. Byla to však tři děvčata, třímala láhev vína, a to mi přišlo velmi zvláštní, že by snad ke mně lezly cizí, neznámé holky a nesly mi víno. Asi nějaký pitomý žertík, už jsem se chystal je vyrazit i s flaškou, když z dívek vylezlo, že bydlí o patro výš, zakoupily sobě láhev vína za účelem večírku a pak zjistily, že nemají vývrtku. Půjčil jsem jim vývrtku a zas odešly. Jiného by napadlo, že by se k děvčatům na večírek pozval.

Což o to, mne to napadlo taky, ale hned potom jsem si řekl, že je to kravina. Se budu někde s krůtama otravovat, bych musel být cvok, ne?

Vyprávím historku o dívčí vývrtce Vitáskovi, sedíme v bufetu u Nových Mlýnů a jíme smaženého kapra. Vitásek telefonuje domů.

"Uch och, už to na mne leze! Už to bude! Spěchej domů, voda ze mě stříká!", kvílí do telefonu Vitáskova žena Ohava, ale Vitásek se jenom směje, prý už rodí celý týden v kuse a tak že to těch pár hodin taky ještě počká.

V Lednici se naléváme pivem, vždyť do Břeclavi už je to jen kousek, a po pivu člověk krásně sviští pohodlnou rovnou cestou lužním lesem. Zvlášť Vitásek uhání velmi odvážně, až z toho pojednou mizí i s kolem za velkého rachotu v lese. He he, pohrobek, myslím si, ale Vitásek hned zas leze z chroští ven, obalený jehličím. Tak nic.

A toho jsem se měl držet, nicu, nic sem nepsat, já to věděl, že mi to nepůjde, vůbec nic mě nenapadá, dělníci mi právě rozbíjejí v bytě okna, pak se má člověk soustředit, sakra, akorát vola tu ze sebe dělám.

Sobota 20Meloun, sádra, rum
Večer jsme se ženou seděli do půlnoci a povídali si.
Byla šťastná.
Jen zářila.
Drželi jsme se za ruce.
Jako bysme se znovu namlouvali.
Vypravoval jsem jí všechno od začátku. O tom muničním vlaku, o našem hejtmanovi Korossym von Döellsberg, o šaržích, operačním stole, a jaký to bylo ve špitále.
Ptala se, zda mě ošetřovaly ženské.
To jsem zapřel. Proč jí kazit večír?
Ráno mně přinesla snídani a cigarety do postele.
Válel jsem se v pelechu do deseti hodin.
Líbilo se mi doma.
Ta čistota!
Obsluha! Pořádný zděný domek. Žádná haličská chajda. Pořádný stropy. Nikde nečišelo ani neteklo. Peřiny - inu blahobyt a pokročilost jest u nás, v Čechách, veliká....
Navštívil jsem známé.
Jenže jsem nevěděl, o čem bych si s nima popovídal.
Kdo nebyl na vojně, tak je vlastně ohromný trouba.

Jaromír John: Večery na slamníku

Sedím doma. Pořád. Už týdny sedím doma, možná měsíce. Stále na stejné židli, civím do počítače. Byl jsem vůbec někdy někde jinde? Nezdálo se mi to? Když chci vědět, jak je venku, napíšu http://pocasi.seznam.cz. Tam se dovím, že je podzim. Na podzim bývá burčák, přemýšlím, burčák já rád. Blable je hodná, koupí mi burčák. Můžu dál sedět u počítače.

Na podzim bývají i melouny. Rád bych meloun, ale Blable celý meloun nekoupí. Celý a veliký, takový mám rád, jenže Blable kupuje jen čtvrtku, nejvýš půlku. Půlka melounu, taková ohavnost! Jako dát si malé pivo. Sraní při zdi je půlka melounu. Meloun má být velikánský a kulatý, jako kupovala máma, když jsem byl malý.

Vždycky koncem léta je kupovala, protože jindy melouny nebývaly. Jednou mi strýc Ivo namluvil, že u nich doma se melouny konzervují sádrou a rumem. Do melounu se udělá dírka, vydlabe se dlouhou úzkou lžičkou trocha dužniny a dovnitř se nalije rum. Pak se dírka ucpe, meloun se celý neprodyšně oplácá sádrou a uloží do chladného sklepa. Na vánoce jej pak u strýců vytáhnou, sádru tlučou a meloun podávají coby lahodný dezert.

Vyprávěl jsem to tátovi a hned jsme se shodli, že rumového melounu je nám třeba ze všeho nejvíc. Já byl tenkrát ještě spíš přes ty melouny, táta zase přes rum, tudíž se nám líbilo, že si nebudeme navzájem ujídat, a koneckonců na vánoce člověk stejně žádnou legraci neužije, tak teď se aspoň můžeme těšit na sádrový meloun.

Počátkem září zakoupili jsme pytlík sádry, láhev rumu a mohutný meloun. Měl jistě přes deset kilo. Vše jsme udělali dle návodu, až na to, že do melounu se půllitr rumu nevešel. Podařilo se nám nalít dovnitř sotva polovinu. Táta usoudil, že to bohatě stačí, zbytek rumu nalil do sebe a pak s mámou oplácali meloun sádrou. Večer jsme ztuhlý dezert uložili do sklepa.

Když jsme se v polovině října vydali meloun zkontrolovat, byl úplně shnilý.

Na vánoce jsme neměli jako obvykle nic, z hladu chytali zlaté prasátko a když jsme později chytli strýce Iva, ďábelským mučením jsme z něj vynutili přiznání. Meloun do rumu se sádrou nikdy nenakládal, ani o nikom neví, kdo by to doopravdy zkoušel, celou věc jen kdesi zaslechl. Přitom si ani nebyl jistý, zda-li šlo skutečně o meloun, rum, sádru a vánoce nebo spíše o politickou situaci v některé z menších afrických republik.

Strýc je učitelem, ale to vám jistě už došlo.

Pátek 19Zhořkl mi esencí čar

Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vyprahl zmar?
Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.
Ve vůni vzpomínek mých zhořkl tvých esencí čar,
v němž hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.

Otokaru Březinovi zhořkl esencí čar, což ani nevím přesně co je, a mně zhořkl jogurt. Zas jsem dal mléko a lžíci bílého jogurtu do hrnce, úplně stejně jako předtím, ale po třech dnech nevznikl hrnec dobrého jogurtu, nýbrž nádoba plná podivně zhrudkovatělého mléka. A ke všemu hořkého, fujtajbl. Dva litry toho mám.

Co s tím? "Vezmi a sněz; v žaludku ti zhořkne, ačkoli v tvých ústech bude sladký jako med.", praví se ve zjevení svatého Jana, kapitola 10. Avšak hrudkovatá kyška není vůbec sladká jako med, je hořko-kyselo-hnusná. Že v žaludku zhořkne ještě víc je bohužel pravda. Fuj, je mi z toho svinstva zle, přestože jej vydatně zapíjím sladkým burčákem. Úplně nanic. Vypil jsem litr, ale víc už nemůžu. Zbytek vyhodím. A dost možná vyhodím i to, co jsem vypil. Motá se mi hlava, jdu si raději na chvíli lehnout. Prý esencí čar, to bude teprve čar, až se pobliju.

Středa 17Muž Který Se Nevzdává

Další mapa ke stažení

Patan, Bhaktapur, Kirtipur, Durbar Marg a Central Thamel, 150 dpi, barevná, 5,9 MB

Patan, Bhaktapur, Kirtipur, Durbar Marg a Central Thamel, 150 dpi, barevná, 5,9 MB

Stránka s mapami

Víte, jaký je rozdíl mezi skutečnou depresí a pouhou špatnou náladou?

Dnes, nebo snad zítra, budou dávat v televizi nový seriál o himálajském lezení. Bude to napínavá podívaná plná adrenalinu, pateticky líčící dobrodružství Mužů Kteří Se Nevzdávají, hrdinů, jenž vynaložili to nejkrajnější úsilí, zašli až na samou hranici sil morálních i fyzických, zakusili pravé peklo, ale vytrvali, s rvavou urputností zmobilizovali své schopnosti, a nakonec dosáhli vrcholu. To vím přesně, jelikož mi to řekli.

Ne ti mužové, řekli mi to filmaři, které jsem potkal loni na jaře v Nepálu. Poprvé jsem je viděl na letišti ve Frankfurtu, kameramana, režiséra, pár telepřícmrdů a pana Rakoncaje, kterému my, co chceme vypadat světaznale a vzbudit dojem, že si tykáme s kdekým, říkáme familiárně Rak. Kameraman měl kameru, to já poznám, a Rak zas měl červené elastické kalhoty, avšak vůbec nevypadal jako buzna, nýbrž jako stlačené ocelové pero, ke kterému se nikdo raději moc nepřibližuje, jelikož se může každou chvíli vymrštit. Telepřícmrdové vypadali tak normálně a režisér měl umělecké brýle a umělecký vous.

Pak jsem je viděl ještě v hotelu a nakonec jsem potkal režiséra a jeho štáb v lodži v Lukle. To už jsem se osmělil, přišel k nim a povídám, jestli by třeba, když už točí ten film o himálajském lezení, nechtěli taky natočit něco menšího i o mně, že sice nemám červené elastické kalhoty, ale zato velký zelený batoh, v Himálaji jsem už podruhé, pročež jsem zkušený a mohl bych třeba na kameru říci nějaký svůj chytrý názor, prohodit pár slov, to by se ještě vidělo, prostě chci být slavný a známý jako oni, na každém prstě deset bab a aby se mi za to platilo. Asi v tomto smyslu jsem k režisérovi promluvil.

Rejža - my lidi od filmu mu jinak neřekneme - si mne změřil krhavým zrakem, prohrábl fous a pak povídá:

"Mladý muži, a víte, o čem ten seriál vlastně má být?"

Já na to pochopitelně neodpovídal, jelikož šlo zjevně o otázku řečnickou, na níž se odpověď neočekává. Se vyznám, ne?

"Nuže, můj film bude o Mužích Kteří Se Nevzdávají."

Vyslovil to s velkými písmeny a já horlivě přikyvoval, protože tolik vím, že uchazeč o hlavní roli režisérovi vždycky přikyvuje. Nejsem žádný ťulpas.

"Bude o Mužích, Kteří Se Nevzdávají, o hrdinech, jenž vynaložili to nejkrajnější úsilí, zašli až na samou hranici sil morálních i fyzických, zakusili pravé peklo, ale vytrvali, s rvavou urputností zmobilizovali své schopnosti, a nakonec dosáhli vrcholu. Ne o debilovi s velkým zeleným batohem."

V tu ránu jsem přikyvovat přestal a děsně jsem se dožral. Můj batoh mi nikdo urážet nebude, koupil jsem si jej speciálně do Himálaje, je fungl nový a že byl zlevněný na něm kretén rejža poznat nemůže. Sákra, tak on opovrhl! Tož, teď by se patřilo zatnout pěsti a vylejt mu z lodže perka!

Jenže to víte, já se na něj vrhnu a on se za rohem objeví ocelový Rak a začne se jej zastávat... nebo třeba se na mne oboří ti jeho přícmrdové... či on sám se na mne zle podívá... stát se může leccos! Jo jo, vám se to kecá, vám se to radí a vykládá, jak byste mu na mém místě načechrali peří, ale nejdřív si to zkuste, být takoví zbabělci jako já a pak mluvte!

Nic jsem na to neřekl, sebral si svůj batoh a z lodže odešel. Hrdě. A dívat se na ten přitroublý film taky nebudu. Tak, bojkot!

Místo toho jsem si umanul, že budu taky Mužem Který Se Nevzdává, a až pak rejža po letech přileze ke křížku, zahojím se tím, že mu řeknu, ať si nasere. Když jsem se na čebínskou rozhlednu nedostal v neděli, dostanu se dnes.

Sbalil jsem celou rodinu, na internetu našel vlak a už se jelo. V Čebíně jsme, pravda, chvíli bloudili, ale pak jsem důvtipně našel správnou cestu.

"Vidíš? Tady je šipka 'Rozhledna'", povídám hrdě Blabli, aby viděla, že jsem zálesák, co se ve světě neztratí. Ona má někdy pochybovačné řeči.

"A tady je cedule 'Rozhledna uzavřena'", vece na to Blable.

Vážně! Rozhledna je otevřena jenom v sobotu a v neděli, od dubna do října a když je dobré počasí. Píšou. Parchanti to jsou, láteříme s Blablí oba, když jdeme na kopec, když už jsme sem jeli, tak se vracet nebudeme, ale to jsou pěkné pořádky, rozhledna Rosička za Žďárem, ta je otevřená pořád, a jaká je to rozhledna, ne nějaká čebínská ruina! Nebo třeba rozhledna v Lelekovicích, v Babím lomu, na tu si taky můžete vylézt třeba v prosinci o půlnoci, když se vám bude chtít. Ale tady, v Čebíně, jakási tupá hlava bude zavádět úřední dny.

Na kopci je ocelový stožár se vzdušným ocelovým schodištěm, obehnaný plotem s pletivem. Brána je zamčená, na ceduli se dokonce píše cosi o vstupném. Sic!

"Kdybychom měli kleště, mohli bychom si prostříhat díru", říká Pandora a já ji za to hladím po hlavě. Správně, dcerko, tatínkova výchova přináší ovoce, myslím si spokojeně.

"Máš pravdu, Pandulko, ale to nevadí, že nemáme kleště. Podívej, tady u země postačí rozplést pletivo, tak a tak a ještě tady, a vida, hned je v plotě díra a všichni se pohodlně protáhneme."

Zákony, které jdou proti lidské přirozenosti, nikdo dodržovat nebude, pane Vaculíku.

Pandulka ani Blable ale na rozhlednu nechtějí, prý je přespříliš vysoká, měly by závratě, tož beru jenom Mínu na ruku a už lezeme nahoru. Závratě? Jen ať přijdou, jsem Muž Který Se Nevzdává!

A taky že mám závrať, schody i ochoz nahoře jsou jenom z plechových roštů. Stojíme na ochozu, hledíme do kraje a cítíme, jak se rozhledna kývá. Vidět je daleko, což o to, ale Mína kvílí, asi zas dostává hlad. Ona je hrozně žravá, nejspíš po mně. Tak zas jdeme dolů.

Cestou vlakem se nadouvám pýchou, jaký jsem to úžasný dobrodruh. Cestou z nádraží si pak vyhlídnu klučíka školou povinného, takového chcípáčka, kterému, kdyby se bránil, bych jistě utekl, a vyhazuju ho z autobusu ven. Nebránil se, jen vystrašeně zíral, joj, to bylo pěkné, vyndat mu perka! Jsem opravdový Muž, takový ten jak už jsem říkal. Výlet se doopravdy vydařil.

Inu, dokud se na to ptáte, pak máte pořád jenom špatnou náladu.

Úterý 16Balin na ulici

Mapy Langtangu a Annapurny

Opravil jsem stránku s mapami (některé odkazy nefungovaly) a přidal dvě nové mapy.

Langtang, 1:100 000, 150 dpi, barevná, 5MB

Langtang v měřítku 1:100 000 (150 dpi, 5 MB)

Annapurna, 1:125 000, 150 dpi, barevná, 5,6 MB

Annapurna v měřítku 1:125 000 (150 dpi, 5,6 MB)

Kdepak, nic moc na práci mám leda ve snu. Ve skutečnosti poslední dobou nevím kam dřív skočit. Po prázdninách si všichni najednou vzpomněli, že by se také mohlo něco dělat, což by ještě tak nevadilo, kdyby si neřekli, že ten, kdo to udělá, budu já. Bez ustání na mne útočí mailem, po telefonu, přes ICQ, z Lotusů Notesů také furt leze samé "Info to All" a "Urgent", a ještě minulý pátek svolali poradu. Prý nesmírně důležitá, účast naprosto nutná. Co se bude poradovat neřekli, a já se neptal. Mám svých starostí dost.

Ovšem depresáku Balinovi, rovněž pozvanému na jednání, věc vrtala hlavou.

"Poslyš, nevíš o čem se máme zítra radit? Mně nic neřekli, jenom, že to bude důležité.", ptal se mne ve čtvrtek večer přes ICQ.

"Netuším, beztak to budou samé blbosti. Co jiného."

"Když ty jsi hrozně lehkomyslný! Já na to musím pořád myslet. Možná snížení platu?", hrozil se Balin.

"To ne, to budou spíš výpovědi. Odevzdáš klíče od firmy, dostaneš možná pětistovku na cestu a konec. Ulice, papírová krabice. Jo, to bude asi ono."

"Ty hovado!", vyděsil se Balin, "To mi nemáš psát, takové věci! Já pak nemůžu spát, když si přečtu takové nehorázné výmysly... Hele, vážně myslíš, že by to mohly být výpovědi?"

V pátek ráno scházíme se na firmě.

"Tak, Baline, jistě víš, proč jsi tady", povídá depresákovi Ondra, kterého jsem navedl, "odevzdej klíče u sekretářky a pak bude rozloučení. Dostaneš kafe."

Balin zezelenal a až po půl minutě mu došlo, že si děláme legraci.

"Blbče! Blbci jste oba! Všichni jste blbci!", zuří Balin.

"Já taky?", ptá se přišedší šéf, zlá Šabatka.

"E?! Ne-e-e, vy ne, vás jsem samozřejmě... to já jenom..."

"Určitě? Nejsi si moc jistý! Abys nemusel odevzdat klíče! No nic, pojďte, už jsme všichni, tady se posadíme a já vám předestřu svůj plán."

A jéje. Teď zas hrklo ve mně. Z předestírání plánů mám jisté, zkušenostmi odůvodněné, obavy.

"Tak, přátelé", povídá Šab, "dokončili jsme významnou etapu v našem velkolepém díle a nyní je čas vytyčit si další úkoly. Musíme dnes formulovat vize, aby práce pro nás nebyla jen pouhým tápáním od jednoho problému ke druhému, ale aby pro vás byla osobní výzvou..."

"Výzvou? Co to? Jak, výzvou?", ptám se.

"Prostě výzvou! Nevíš co je výzva?"

"To vám řekli v Belgii?"

"Jo, to je určitě z Belgie", povídá Ondra, "Akorát, že tomu tam říkají čelindž. To by nikdy našinec nevymyslel, takovou pitomost, výzva, pche."

"Ahá, čelindž. A to vypadá jak? To vám Belgičani neřekli?"

"Ale já to nemám z Belgie!", hájí se šéf.

"Tak to je ze čtení manažerských knih", přidává se Michal.

Souhlasím: "To je pravda, špatná četba člověka dočista zkazí."

"Držte huby!", řve šéf, "To není ze žádných knih ani od Belgičanů, to jsem vymyslel úplně sám! A vy mě nebudete přerušovat, sakra, kde jsem to přestal. Práce vám musí být výzvou, vy sami si musíte určit, co vás bude nejvíce motivovat, vytýčit si tyhlety milníky, do prdele, vy jste mi to úplně zkazili. Bude výzva, ta práce, vy budete motivovaní, sami si budete určovat, co je důležité, a když jste takoví tupci a máte z toho akorát srandu, tak vám teď řeknu já, co pro vás bude tou výzvou. Tak."

A pak nám řekl, co pro nás bude výzvou a já teď nevím kam dřív pro tu výzvu skočit.

Pondělí 15Pochcaní úředníci

Nemám moc co na práci, a tak se koukám z balkónu. Chodí lidi, tramvaje cinkají. A ejhle, pojednou přímo pode mnou spatřím párek mladších exemplářů, sedí na trávě, tlačí se na sebe a k tomu vedou řeči. Chvíli je poslouchám a nestačím žasnout! Oni se baví o práci v úřadě, úředníci jsou to bídní, oba! Ha ha, říkám si, ale teď na to doplatíte. Zrovna včera jsem narval padesát korun státu do tlamy za vystavení nového pasu pro Pandoru, měsíc to prý bude trvat než napíšou pět řádků, ó, vy svině, hned vám to splatím! Teď se vám hrubě nevyplatí, chodit se mi mrouskat pod balkón. Dám vám co proto, jelikož se mi právě chce močit, a hodně moc. Žlutý deštík skropí vaše ohavné byrokratické hlavy, a kdyby to nestačilo, můžeme klidně přidat i z druhého konce. Takže se tákhle postavím a než se nadějete...

Než jsem se nadál, tak jsem se probudil. A stačila chvilka a mohli být úředníci pochcaní. Já vlastně taky... Hm, tak teď nevím, probudil jsem se příliš brzy nebo ne?

Neděle 14Svět v pohybu

Gigantičtí měkkýši udivují brazilské vědce

Nad stovkami obrovských měkkýšů, kteří zaplavili přehradu v Brazílii, nevěřícně kroutí hlavou tamní vědci. Nemají ponětí, o jaký druh jde, a zároveň vyslovují obavy, neboť místní obyvatelé tyto tvory pojídají, informuje zpravodajský server Ananova. Měkkýši byli objeveni na vodní nádrži Billings Dam ve státě Sao Paulo. Každý z nich váží přibližně půl kilogramu a hbitě se rozmnožují. "Jsme ohromeni. Nikdy jsme nic podobného neviděli. Tato přehrada je zamořena," líčí místní expert Virgilio Alcides de Farias. "Chutnají jako kuřata, jsou opravdu výteční," pochvaluje si naopak Joao da Silva, který žije nedaleko přehrady. Místní úřady ale již oznámily, že bude přijat zákon zakazující požívání těchto zvířat, dokud je vědci neidentifikují.

http://www.vetweb.cz/
http://www.ihned.cz/
http://pravo.newtonit.cz/

Ha! Svět je v pohybu! Úžasné věci se dějí! Brazílie vzdoruje invazi obludných měkkýšů, trubýšů, korýšů, chorošů a čert ví ještě čeho. Naštěstí jsou nestvůry chutné a tak se je daří pojídat. Stejně si myslím, že ti vědci chtějí požírání měkkýšů zakázat jenom proto, aby je pak mohli zhltnout sami. Známe je, zoology. Celé dny to akorát chlastá líh z lahví s preparáty, a teď by ještě chutné měkkýše chtěli k tomu zakusovat.

No ale nápad je to dobrý! Hned jsem popadl Pandoru a šli jsme se podívat na přehradu brněnskou, hnusáky zvanou prýgl, zdali tam také neplave něco k snědku. Ale kdepak, pořád jenom žabinec a lodě na baterky. V téhle zemi se jaktěživo nic pořádného nestane, holt malé poměry. A celé je to beztak výmysl, Google najde odkazy jenom na české servery, takže si to vymyslel jakýsi zdejší bídák a já vůl kvůli tomu chodím mlsně na přehradu čumět do žabince.

Tož ale když už jsme si vyšli, rozhodl jsem, že se ještě navštíví rozhledna na kopci nad Kuřimí. Autobusem je to kousek a pak pěšky na vrch Zlobnice, asi dva kilometry. Pandora se projde a já očíhnu, jak je to s těmi Marťany.

On Mars je totiž poslední dobou k Zemi podezřele blízko, večer výhružně svítí nad východním obzorem, a kdo ví, co z toho pojde. Už i pouhým okem je rozpoznatelný coby kotouček a co teprve v triedru! Dohromady nic víc, to víte, žádný óbrdalekohled doma nemám, ale jistě se už v kanálech houfují hromady zelených Marťanů, leští antény a připravují se k přepadení. Mám tušení.

Já nevím, co lidi na těch jinoplanetnících mají. Kolikrát jsou jimi docela nadšeni. To já vůbec, já je vysloveně nesnáším. Nějaký zelený hýbající sliz mi spadnout z oblohy před nos, tak jak jsem mírumilovný, tak ho snad zašlápnu. Potvorstvo svinské. Proto taky pravidelně kontroluji, zda žádní mimozemšťané neexistují, mám na to i takový program, a teď to ještě pro jistotu obhlídnu z rozhledny.

Jenže jak se ukazuje, proradná rozhledna není na kopci Zlobnice, ale - nechápu proč - o kus dál, nad Čebínem, někdo mi zas cosi namluvil a já mu to sežral. Jdeme ještě k Čebínu, ale Pandoru bolííí nožičkýýý, a zrovna jede autobus, tak se nakonec vracíme domů. Marťany zkontrolujeme až jindy.

Středa 10Tedy: »do hor!« a — musí-li to být —- »cesta, necesta!«

"Ha! Tak ty jsi jasný!", vyřvává Petr Janík, "Ty máš tlaky."

Postěžoval jsem si Petrovi, že poslední dva měsíce vidím jaksi špatně, v očích mne pálí a řeže, občas nemůžu zaostřit a všecko vidím jako v mlze. A nevykládejte humory, že jsem permanentně ožralý, jednak jsem naprostý abstinent, jednak dobře poznám, kdy jsem nemocný a vůbec přitom nejsem hypochondr, pche.

"Tlaky? Jaké tlaky?!"

"Tlaky! Presy! Páky! Lisy!", huláká Petr a loká z láhve červené víno, "Máš děsné oční tlaky, to já znám, moje máma je lékarnice, všecko o medicíně ví, všechno mi to řekla a tudíž oční tlaky znám a ke všemu je má máma taky. Tlaky jak mraky, buachachá."

"Já mám tlak normální, onehdy jsem si jej měřil", namítám.

"Však ne krevní tlak, oční tlak! To je tlak tady  v bulvách, v těch tvých vyvalených očních koulích, šeredných, ohavných, nemytých, fujtajxl, dělá se mi z nich zle."

"To bude spíš z toho vína, řekl bych, už začínáš třetí litr. No dobře, a k čemu jsou takové tlaky?"

"No k čemu.. přece aby se ti udělal glaukom."

"Glaukom? Co to je?"

"Glaukom, to je něco jako sarkom. Takový nádor. Sežere ti to sítnici a nebudeš nic vidět, to je celé."

"Aha, tak to's mě fakt potěšil, já se už bál, že toho bude víc."

"Možná bude! Viděl jsi Total Recall?"

"Viděl, ale jenom asi pětkrát. Přeci jen, i když tento snímek není zcela bez kvalit a v porovnání s běžnou produkcí je přímo úžasný, v něm Arnoldovo herectví nedosahuje..."

"Co to meleš, magore?", přerušuje Petr surově můj kinematografický výklad, "Viděl's totální rigól a tak víš, jak to s nimi nakonec dopadlo. Jak jim lezly oči z důlků, vydouvaly se, nafukovaly a už už to vypadalo že prasknou. No a tak možná taky skončíš. Oči se ti tlakem nadujou a pak vybouchnou. Prásk! Všude hromady slizu."

"Ty blbče! Ty si ze mne děláš srandu! Nejdřív sarkom a pak takový nesmysl. Oči se nadouvají v důsledku nízkého tlaku marťanské atmosféry, to ví každý, a ty si ze mne nedělej prdel, bo pak na to budu furt myslet. Už tak mám potíží dost, když pořádně nevidím a přitom abych furt seděl u počítače a poulil oka do monitoru. Debile."

"Hehe. No tak si zajdi k doktorce, programátore, ona ti tlaky změří, dá ti na ně kapky a je po problému. Dvakrát denně si kápneš a jsi vyléčený. Máma to dělá zrovna tak."

A tak jdu dnes k doktorce, jelikož sice na vydouvání očí dvakrát nevěřím, ale co kdyby. Nebo ty sarkomy, kdo ví, jak to s nimi je. Či glaukomy. Či co.

Jsem objednaný na čtvrt na jedenáct, do čekárny vcházím v 10:05. Mraky lidí. Hotové masy. Sedí, postávají, tlačí se na sebe, v několika vrstvách leží, spodní se díky vlhkosti zahřívají a brzy dojde k samozápalu. Nejmíň šest lidí v jedné malé čekárně, sotva zvící obývacího pokoje. Strašlivé zlořády, tohleto. Teď tu budu čekat nejmíň dvě hodiny. Lumpárna. Ale já to tak nenechám, napíšu o tom na web. Všichni si na webu stěžují, tož já taky budu. Nenechám na systému zdravotní péče nitku suchou, já jim plnou čekárnu omlátím o hlavu, že se budou divit! Každý naříká, jak ho zbili, okradli, hrubí na něj byli, svět je samá špatnost a nikde dovolání, ale co je to všecko proti tomu, až si začnu stěžovat já! Až do Štrasburku to poženu. Hodiny prostál jsem v čekárně zvlčilého felčara na jedné noze, třikrát omdlel, byl pošlapán, jistě se mi řádného ošetření stejně nedostane, kartičku z pojišťovny mám propadlou, vykopnou mě oknem na ulici, už se vidím, jak to všecko píšu.

"Pan Howadoor?", ruší mne sestra ze sna.

"E... ano, to jsem já."

"Tak pojďte dál."

Je 10:15. Ale skrz tu prošlou kartičku mne stejně vyhodí, najisto! Přece by mě jen tak mírnyks-týrnyks neošetřili, to není možné.

Jenže sestra si už bez řečí opisuje z kartičky údaje, doktorka mi svítí do očí různými přístroji, všecko měří třikrát, papírky mi pod víčka strká, div se ochotou nepřerazí. Já vím, kdo za to může, povídám lékařce, to jistě lump optik, který mi vyměňoval prasklé sklo u brýlí, posunul optický střed a to je všecko z toho. Lékařka nelení, střed čočky proměří. Všecko je v pořádku. K čertu. Na koho si teď budu stěžovat?

Za dvacet minut jdu domů. Prý jsem skrznaskrz zdravý, nejvýš drobátko přecitlivělý, pravila paní okulistka. Dostanu kapky a za dva týdny mám přijít na kontrolu. Hm. Nečekal jsem, nevyhodili mě, ošetřili, kapky dali a ještě ke všemu mi nic není. Pramen zhrzeného negativismu vyschl.

Co se dá dělat, budu tedy pozitivní. Pozitivně jdu do antikvariátu a kupuji zcela kladný časopis Cyklista.

 

Cyklista - odborný list pro zájmy sportu cyklistického. Ročník VI, v Praze 15. srpna 1925, číslo 13

J. Kožený, Bratislava:
S kolem do hor.
(Cyklistická horská turistika.)

Již sice za dob vysokého kola, pokud to bylo ovšem tehdy jednotlivcům vůbec možno, podnikány i delší jízdy na kole, ba i hromadné výpravy, jak tomu bylo tuším v r. 1888 z Prahy přes Kolín a Jihlavu do Brna. Později tyto delší i daleké cesty po kole, tedy abych tak řekl, cykl. cestování, čili »turistika« — ovšem ještě ne v tom nynějším slova smyslu — pěstována častěji, zvláště od památných výročních výprav »Č.Ú. J. V.« za časů Klimešových. Avšak i »výlety« jednotlivců a klubů nejsou v užším rámci též nic jiného, než »turistikou«, třeba že — jak o tom píše slánský »Zpravodaj« v čís, 2/1925 — tyto výlety, zvláště ty klubovní, mají ráz více méně zábavní. Takováto turistika byla též až do nedávna vlastně to, co nazýváme všeobecně »pěstování jízdy na kole«; závody, hry, pořadová cvičení, reje, to jsou dosud přec jen výjimkami jednotlivců.

Hubálek Jindřich, Navrátilová M. a Šmela Jos., krasojezdci I. Č. K. V. Vyškov, již svými produkcemi v poslední době soustředili na sebe pozornost moravské sportovní veřejnosti.Ačkoliv však tato výletní činnost našich klubů i jednotlivců, zvláště v posledním čase, neobyčejné vzrostla -- velký význam mají pří tom zaváděné výletní soutěže —i přece stále dosud slýcháme, že cyklistická »turistika« se málo pěstuje, že je dosud v plénkách. A je tomu skutečně tak, ač, uvážíme-li vlastní účel našeho kola jako rychlého a při tom lehkého a pohodlného, na ničem odvislého prostředku dopravního — dnes ani nějaké to »špatné« počasí není nám závadou — musíme se tomu, zvláště v době povšechného rozkvětu turistiky vůbec, velmi podiviti a to tím více, vzpomeneme-li při tom vskutku vděkuplné propagační činnosti naších předních stoupenců pravé kolařské (bůhsuď, toto zčeštění se mi nijak nelíbí!) turistiky, bří dra Pobdrábského a přítele Hynka Janouška.

Ovšem, zde jíž nutno rozeznávati tuto pravou »turistiku« po kole, od obyčejných cyklistických výletů, řekněme »pro zábavu«, ač přec dá se obé ve vhodném terénu lehce a krásně spojiti, neboť cestování samo i v našem smyslu má býti též zábavou, třebas někdy dosti namáhavou; vždyť i na př. tanec jest zábavou, ač vyžaduje často potu a trmácení.

Při našem posuzování pravé cyklistické turistiky jedná se jen o to, jak věc zaříditi, aby tento »turistický« význam se řádně uplatnil. Jest dosud totiž mínění velké většiny cyklistů, že možno používati kola pouze po silnici a tu zas jen hodně po rovině, do žádných kopečků, rozhodně jen ne sesednout. Ba mnozí dosud myslí, že »táhnout« kolo nějaký ten kilometr, byť by i tím nejromantičtějším krajem, jest bůhví jaká »dřina«, na tož pak nésti snad chvilku kolo na rameně pří příkřejším výstupu pěšinou, aneb pří takovém sestupu, o přebrodění se snad přes potok nebo mělkou říčku ani nemluvím. Že toto však umožňuje právě tu pravou sportovní turistiku, to snad ani nepochopí. Netušíme často ani, jakých nádherných požitků krásna a uspokojení při námaze jem několika kroků tím docílíme! Ovšem musí to mít svůj důvod a svůj účel táhnouti se s kolem do dlouhých neb příkrých kopců, pří spojovacích horských přechodech výletních tratí, aneb přes vyhlídkové body, kdy chceme se bud vracet k místu uložení kola, aneb když uschovati někde kolo není vůbec možným. S těmito možnosti nutno však počítati nejen v krajinách vysloveně horských, nýbrž i v naších »pohorských« krajích, ba i leckde v otevřených částích vnitrozemí, chceme-li »něco« viděti, neb zažíti.

Tedy: »do hor!« a — musí-li to být —- »cesta, necesta!« má býti heslem cyklisty-turisty a možno k tomu ještě dodati: »nic bát!«

Abychom dodali naším turistům kuráže, avšak abychom jim též ze zkušeností poradili, jak je možno takové horské (pohorské) tury uskutečniti, bylo by záhodno sbírati příklady cest s výstupy na vděčné vyhlídkové body, příklady průchodů romanticky bohatými partiemi krajinnými, jakož i příklady přechodů a spojovacích tratí přes jednotlivé v cestu se namanuvší částí horstev, ať již snad jako spoje silniční aneb i po cestách pro kolo nezpůsobilých. Vždy mělo by se však uvésti, zda možno, neb nutno vzíti kolo přes takovou turistickou překážku s sebou, aneb je-li lépe zanechati je v uschování neb úkrytu a kde. Ovšem jedná se o tyto případy pří delších cestách ve více méně neznámých krajích, neboť v nejbližším okolí výletním jsou takové okolnosti klubům i jednotlivcům dobře známy (aspoň mají býti), a pak při takovém »místním« cestování nezáleží tolik na event. vrácení se pro kolo, anebo s kolem kus cesty zpět.

Při této příležitosti chci znovu zdůrazniti, že jest nutno, ba naší povinností, starati se programově o toto odvětví našeho sportu, zrovna tak, jako se staráme o závodnictví, hry, reje atd. Navrhuji dokonce, aby byla zřízena vedle »Sportovní komise« při správním výboru Jednoty též »Turistická komise« z našich 3—4 předních cyklistů-turistů pro pěstování turistiky vůbec a horské cykl. turistiky zvláště. Hlavním úkolem této komise bylo by právě poukazovati na vhodné turistické cesty v naší vlasti i v cizině a sestavovati postupně seznam těchto cest s řádným, prakticky upraveným popisem, zvláště ohledně shora uvedených případů horských výstupů, průchodů a přechodů.

Jest přece ohromný rozdíl v cestování krajem jednotvárným, nevábným, třebas stále rovně po nejlepších silnících, které znaví nás často víc, než když musíme i častěji sesednouti. Vzpomínám tu mnohých jízd po středních Čechách, krajem žírné Hané, slovenskou nížinou, na př. i trať: Znojmo, Vídeň, Víd. Nové Město. Zde jest nám kolečko snad pouze dopravními prostředkem, nepřikládáme-li váhy na požitky samé jízdy na kole a zážitky místní. Radost z takového cestování jest příliš jednotvárná, ne-li vůbec žádná, a máme toho obyčejně za jednou dost.

Jaký však to opak, zajedeme-li si do hor, dovnitř hor, třebas jen takových Železných, neb Žďárských Hor. Jak svěže to působí i na cyklistu dlouhou suchoparnou cestou již znaveného, vnikne-li jen do horských údolí, byť by musel i s kola slézti, ať jíž pro stoupání tratě anebo pro nesjízdnost cest, pří výstupech na horské výšiny aneb sestupech příliš prudkých, Velkolepěji jest však odměněn každý procházkou (projížďkou) po vyhlídkových hřbetech, rozhledem s vrchů horských velikánů a romantikou horských útvarů.

Jedná se nám tedy hlavně o zjištění možnosti cestování po kole nebo s kolem těžko schůdnými spojovacími údolními průchody, vtěsnanými zvláště v prorvy řek a bystřin, aneb v soutěsky skal a krajinných útvarů, dále pří vystupování na horské výšiny a pří přechodech po horách samých. Připomínám zde namátkou na př. cestu z Brna údolím Svitavy k Macoše, která dnes bude snad již dobře sjízdnou (jel jsem tudy s přátelí Erlebachem a Němcem ze Slaného při návratu ze Slovenska r. 1899), avšak o které snad ani dnes mnohý brněnský cyklista neví. Druhá podobná spojovací trať v tomže kraji (Českomoravské Švýcarsko), avšak skoro úplně nesjízdná, ba tehdy v r, 1904 i pěšky málo schůdná a přec tak vděčná a důležitá, jest podél Svratky ze Štěpánova (v pokračování od Nedvědic u Pernštýna) pod »Hraběnčinou vyhlídkou« s jedné a Zubštýnem s druhé strany do překrásného Víru a dál na Chudobín do Jimramova.

Z různých podobných turistických pro cyklistu důležitých spojek (co to dá často mudrování pří sdělávání delší tury, narazíme-li na takovou překážku!), nácestných výstupů na vyhlídkové nebo památné body, aneb přechodů horských uvádím z mých zajímavých cest a cestování, v cizině i v krajích mých působišť: Jihlavy, Jičína a Plzně, aspoň tyto:

Cesta z Jihlavy přes Znojmo, Vídeň, Bratislavu, Raab do Komárna na měsíční vojančinu a zpět přes Nitru, Trenčín, Vláru a Brno v r, 1898, po prvé cestě do Vídně přes Brno, Mikulov v r, 1896, a po výletě Č, Ú. J. V. v r, 1897, z Prahy přes Turnov, Hradec Král, do Chrudimě, mimo zájezd téhož roku na císařské manévry u Bystřice pod Hostýnem, byla mou první ve smyslu tohoto článku málo zajímavou. Na výletě z Jihlavy »kolem Čech ve 14 dnech« též roku 1898 podniknuté, vyhýbal jsem se ještě horám na dosti uctivou vzdálenost; Krkonoše jsem obdivoval z kopečků nad Trutnovem a spokojil jsem se Janskými Lázněmi, N, Pakou, Mnich. Hradištěm, Č. Lípou, Děčínem, podél Krušných Hor všemi lázeňskými místy do Chebu, z Plzně společně s výletem »Č. Ú. J. V.« na Šumavu (Špičák), do Písku a přes Č. Budějovice do Jihlavy zpět. Též v r, 1899, na výletě Jednoty z Olomouce (tam přes Žďár, Poličku, Svitavy) na Slovensko, mimo výstup na Rysy v Tatrách a onu shora uvedenou partií z Brna k Macoše a Sloupským jeskyním, držel jsem se stále na silnici. Při čtyřtýdenním putování po Švýcarsku a kousíčku sev. Itálie v r, 1900, opět s milými Erlebachem a Němcem také jsme žádných horských partií mimo nádherné tamní silničky nepodnikli, ovšem až na přechody na př. přes Sv. Gotthard a Simplon, aneb ten originelní výstup na Rigi, ten nutno vzpomenouti. Přijeli jsme od Zugského jezera již za tmy asi po 9. hod, do Kussnachtu. Asi o 2, hod, — zanechavše ovšem kola v hostinci — vystupovali jsme, hledajíce (v pravém slova smyslu) cestičku elektrickou lampičkou, na Rigi. Bylo to hrozně trapné hledání, neboť stezka byla namnoze vůbec neznatelná a prudká jako do střechy. Za to ten východ slunce s Rigi — — —  !


 

V těchto letech sjezdil jsem již kde jaký vyhlídkový kopec široko daleko, cesta, necesta, často přes skaliska a neproniknutelnými lesy značnou část Českomoravské vysočiny kol Jihlavy, jistě v okruhu 30— 50 km. Jihlavsko, Meziříčsko, Telečsko, přes hranici na Pelhřimovsko, Posázaví, Železné Hory, až na Tiš-novsko. Zde bylo by mi těžko vypisovat dnes všecky ty vyhlídkové vršky (o některých zmíním se přec později), ty »průchody« a. »přechody«, jež věru nemohu všecky ani každému odporučovat. Jsou též rázu více méně místního, když by však se někdo o tento kraj zajímal, milerád — pokud se ještě pamatuji — posloužím.

V r. 1901. vykazují mé cesty již pozoruhodnější spojovací horské výstupy a přechody, S přáteli J. Dieneltem a učitelem Veselým z Val. Meziříčí zajeli jsme si z Č. Budějovic přes Krumlov, Rožmberk podél Vltavy až k Híršperku, odkudž chtěli jsme na Plócken-šteín a Horu Třístolíčnou, Nechtějíce se však vraceti pro kola do Híršperku a objížděti přes Želnavské nádraží do Kunžvartu, museli jísme táhnouti kola s sebou k jezeru a na ramenou, místy »po čtyřech« a k tomu ještě pršelo! — k Stifterovu pomníku, dál průsekem plným balvanů na Plockenštein. Pak ale nasednuvše na kola, po hřebenové pohraniční stezce až na Třístoličník. Milý D. rozkurážen pravým »bavorským« z kamenných džbánů, sjel dokonce příkrým průsekem až do Neuthalu, což my považovali ovšem za šílenství a trnuli hrůzou, přes který rigol si asi srazí vaz.

Po rozloučení v Kunžvartu pustil jsem se přes Strakonice, Prahu a Dubou na »druhou stranu« do Krkonoš, Z Křižan na Ještěd až k rozhledně (nemohl jsem kolo nikde pod nejpříkřejším výstupem zanechat v úkrytu) a přes Liberec, Tanvald, Vrchlabí, Vřetenový Mlýn, Webrovou cestou nahoru a kolem Luční Boudy po kole jako na promenádě k Obří Boudě. Zde mne uvítali jako prý prvého cyklistu s kolem na Krkonoších. Sestup do Obřího dolu byl skoro horší než výstup, musel ijsem vzíti kolo zase na rameno, ale — což to bylo tenkrát pro mne!

Torpedo - světoznámá nejdokonalejší volnoběžná nábaTož i po nejvyšších hřebenech Šumavy a Krkonoš dá se 'hezky ijezditi. O Krušných Horách viz článek přítele Janouška v čís. 7/1925.

V roce 1902 vojákoval jsem bohužel v Polsku; tam mne ovšem po kolu nic nevábilo, a pak — měl jsem před sobášením. Za to v r. 1903 navštívil jsem opětně Krkonoše, ale již se ženuškou. Tehdy kola jsme nechali ve Vřet. Mlýně a vzali hory s jiné strany směrem k Labskému vodopádu, na Sněžné Jámy -Sněžku, Na zpáteční cestě z Prahy Posázavím zmeškali jsme v Choceradech vlak a tloukli se pěšky podél Sázavy až do Budy — Sázavy, Tu cestu -není-li tam už aspoň pěšina — neradím ovšem nikomu. — V r. 1904, jezdil jsem na Tišnovsku a odtud se ženou na letní pobyt do rozkošného Víru vzpomenutou jíž cestou podél Svratky, kde — před samým Vírem — nemoha po stezce na pravém břehu s koly se prodrati, museli jsem dokonce přenášet obě kola přes dosti široké tam řečiště. Ale dostali jsme se z deště pod odkap; cesta zrovna pod příkře vzhůru strmící »Hrabenčinou vyhlídkou* a nad prudkým svahem k řece byla na kolik metrů úplně zasypána sesutými balvany, přes něž jsem se mohl jen s nebezpečím zřícení se do řeky s koly odvážiti.

Na zpáteční cestě z Víru do Jimramova s výstupem na rypákovitou Prosničku (742 m; kola zanechat v myslivně v Louži) s nádherným rozhledem do východních Čech až po Orlické Hory, dále přes Němečky do nitra Žďárských Hor na »Devět Skal« (839), kde je nejlépe zanechat kola v úkrytu houštiny, u Cikháje na »Tisůvku« (790), kola uschovati v Cikháji v hostinci. Já zanechal kola se ženou na pokraji balvany přeplněného průseku, avšak tak tak, že včasným návratem a duchapřítomností mé ženušky, použivší lstí s revolverem, zamezili jsme přepadení jakýmsi tulákem. Nechci tím nikterak ubližovati tomu překrásnému, avšak jaksi smutnému kraji, ale — opatrnosti nikdy nezbývá.

V r. 1905, vyjeli jsme si opět se ženou do Alp přes Horu romantickým údolím Kampy do Kremže n. D., dál přes Maríazell, velkolepou soutěžkou »Peklo« a »KaslenriefSel«, podél Salzy do Híeflau, světovým údolím Enže »Gesause« do nádherného Admontu, přes Ansee, Hallstadt, Išl do Solnohrad, s odbočkami k jezerům a výstupem na Schafberg ze Sv. Wolfganga.

V r. 1908. byla zas jen bližší cesta: »Napříč po Čechách« se 4 členy »K, Č, V. Jihlava« přes Jindřichův Hradec, Bechyni, Zvíkov (nedoporučují po sjezdu od Květová k Vltavě prodírat se proutím po skali-nách k přívozu, nýbrž odbočiti asi 20 m před řekou na právo do úvozu). Orlík, Příbram, Prahu, Karlův Týn (tu by měli Pražané poraditi, jak je možno nejlépe po kole podél Berounky z Dobřichovic do Budnan), Beroun, Křivoklát, oborou do Slaného, Roudnice, Ústí n. L. a přes Ouštěk, Ml, Boleslav a Poděbrady zpět. Zajímavá turistická partie byla téhož roku s těmitéž přátelí do Podyjí přes Mor. Budějovice, nádherný Bítov (letní sídlo akad. malíře Róm. Havelky), strmými a málo sjízdnými cestičkami kol sbořenisk mnoha hradů, do skvostů Podyjí: Vranova a Hardegga, s převozem přes Dyjí dál do Znojma a přes Jevišovice (velká údolní přehrada) zpět.

V r. 1909. navštívil jsem po kole Štýrsko: přes Vídeň, Semmering, Štýr. Hradec do Kóflachu (k švagrovi, správci dolů, na dovolenou), odkudž přes strmou Stubalpu (1551 m) a z Lubna znovu do táhlého vrchu (1772 m) přes Eísenerz, Híeflau, podél Enže na Štýr, Enž, (převoz přes Dunaj), Dvořiště, Rožmberk, Č, Krumlov s výstupem na Kleť (kolo v hájovně na severním svahu), pak obtížným sestupem do Krasetína a Č. Budějovic.

To byla má poslední delší cesta. Zdravíčko najednou nechtělo mi dělat dobrotu, tak jsem se omezoval na nejbližší partie dle toho, kde jsem byl povoláním, Z Jihlavy navštívil jsem ještě Železné Hory, procestoval je kříž krážem s výstupy na Víldštejn a Oheb, Z Jičína nebylo vršku v »Českém Rájí« až po ML Boleslav a Král. Dvůr, kde bych byl nebyl a též na Plzeňsku jsem toho jesle dost i sjezdil až mi válka, ochuravění a pozdější přemístění do Bratislavy znemožnily cykl. turistiku na dobro.

Na Jičínsku a Turnovsku vzpomínám výstupy s kolem na horu Tábor až k rozhledně s obou stran, od Košová i od Ploučnice. na hrady Bradlec i Kumburg (prudký sestup do Štěpánice), na »Císařský vrch« nad N. Pakou (nádherný pohled na celé Krkonoše, zvláště z jara; kolo nechati v chalupách u silnice Vídouchova), na Pecku, Zvičinu, Kosť, Trosky (zvlášť romantický výstup od rybníků u Nebákova), Hruboskalstko, Vyskeř, z Příhraz na Mužský a Valečov, Hlavaticí (od Turnova) a Valdštejn, Maloskalsko s Frýdštejnem, i na Kozákov, v Pojizeří, údolí Kamenice až na rozhlednu na Černou Studnicí nad Jabloncem. Všecky ty skalní útvarové poklady »Českého Ráje« a překrásné turistické partie - - ovšem skoro vždy a všude s kolem — prolezl jsem důkladně a mnohé několikrát. Vždyť je to skutečný ráj a divil jsem se často, že právě v tomto má turistické krásy tak požehnaném a ryze českém kraji nebylo mimo v Hořicích žádného cykl. klubu. Snad je toho právě ta bohatost přírodních krás příčinou, že několika kroky za humny dospěje každý požitků tak velkolepých (Čeřovka, Velíš, Zebín, Prachovské Skály, …), A přece, jak jsem si cenil kolečka právě zde, že umožnilo mí v poměřme tak krátkém čase shlédnouti snad vše, kam bylo mně možno zajeti, A pohled na př. s Táborské rozhledny, se Zvíčiny a zvláště s plateau málo známého »Císařského vrchu« na Krkonoše (zejména — jak už jsem řekl — z jara, kdy jsou hory ještě pokryty bílým rubášem, co zatím dole jest jíž vše zelené a v květu) nahradí úplně zajeti si až tam do říše pro nás méně přístupné. To jest ovšem! jen zde k zažití, ale --. jak to teprve tak láká slézti i ty pro cyklistu zdánlivě nepřípustné velikány a proto radím, pln ještě dnes touhy a nadšen blahými vzpomínkami, každému, kdo kolo máš a můžeš ještě jezditi: do hor!

Úterý 9Dementi

Hm. 65 536 litrů zkyslého mléka je 131 072 jogurtů. Mám-li je prodat za tři dny, musím udat jeden za dvě vteřiny. Navíc 65 tun na ploše mého bytu vytvoří vrstvu skoro tři čtvrtě metru vysokou. Nebude tu k hnutí, a ke všemu se propadneme se všemi jogurty stropem až do přízemí. Cosi v těch mých výpočtech falíruje.

A před nedávnem taky. Psal jsem, že míra variability je evolučně optimalizována na jistou nenulovou hodnotu. Jenže když jsem k ověření oné smělé myšlenky s pomocí sestry sestrojil úžasný evoluční simulátor Darwin, ukázalo se, že vývoj stlačuje za všech testovaných okolností míru variability k nule. Rozmanitost a proměnlivost tedy není vývojem danou nejlepší cestou, ale skutečně mnohem spíše inherentní vlastností, vyplývající z neodstranitelné chybovosti kopírování. Na druhou stranu Darwin zatím simuluje pouze nepohlavní rozmnožování, takže se časem třeba zas ukáže, že všecko je jinak.

Pátek 5Král zkaženého mléka

I tak to jde... Živěna, illustrovaný časopis, v Praze dne 25. ledna 1876Alena ve výrobě knih zdárně pokročila, s pomocí nakradeného software a velkého ilustrátora pana Chocha na zcizený papír natiskla již třetí svazek obávané rychnovské edice. Přispívá tím ke vzdělávání, povznesení lidu, úrovně kultury a všeobecného blaha, avšak peníze z knih nekoukají žádné. To je, alespoň pro mne, zásadní vada. Neboť já chci moc peněz, abych mohl koupit sobě někde chalupu na spadnutí, do ní se nastěhovat a být zřícenou haluznou rozplácnut. A už také vím, jak peníze získám.

Onehdy jen tak zkusmo vzal jsem litr mléka, vhodil do něj lžíci bílého jogurtu a nechal tři dny stát v pokoji. A ejhle, hotový zázrak! Mléko se zkazilo, ale takovým tím správným způsobem, stal se z něj litr bílého jogurtu. Dočista jsem užasl, nikdá bych nevěřil, že taková věc může doopravdy fungovat. Jogurt jsem snědl, čímž jsem mnoho ušetřil, za uspořený peníz zakoupil tři litry mléka, nalil do hrnce a přidal zbytek prvního jogurtu.

A co byste řekli? No jo! Zkazilo se zas! Dočista. Za tři dny další tři litry jogurtu. Fantastické. Cesta k bohatství je otevřena.

Litr mléka stojí zhruba deset korun, ale litr mléka zkyslého se prodává už za korun dvacet! Tudíž na litru mléka znásobím investované peníze dvakrát. Pěkné číslo, zvláště nám programátorům sympatické. Teď už rovnou z hlavy můžu spočítat, že investuji-li do hektolitru mléka tisíc korun, za tři dny za shnilý produkt obdržím dva tisíce, ty dále reinvestuji, za další tři dny mám čtyři tisíce, za osmkrát tři dny již 256 tisíc, za šestnáctkrát tři dny, tedy asi měsíc a půl, mám již 65 536 tisíc. Pětašedesát miliónů! A za dvaatřicetkrát tři dny mám tak moc peněz, že jich tolik ani v oběhu není, přes čtyři bilióny. A to všecko díky zkaženému mléku a mému podnikatelskému umu. Pročež tady s těmi blbostmi nadobro končím a kvačím pro mlíko.

Čtvrtek 4Žít v Brně

Komár - Pandora, září 2003Jdeme Pandoře koupit flétnu. Plastovou, zobcovou. Značky Yamaha. Prý se na na flétnu bude učit hrát ve školce. Pchá! Povídačky, známe to. Akorát ohryže náustek a to bude celý výsledek jejího hraní. Ale Blable jinak nedá, flétna musí být. Ty děcka si vůbec dneska žijí jaksi nad poměry, měl jsem snad já flétnu? Moje prababička v životě nejedla pomeranč, a ejhle, o slabých sto let později, a už flétny. Zpovykanci, bělarůčky!

Jdeme tedy pro flétnu.

"Tady někde je obchod s hudebninami", povídá Blable, "je tam od doby, co jsem v Brně, tak to dobře vím. Hm... jak je to vlastně dlouho? Od čtrnácti... takže dvacet let. Ha, dvacet let jsem v Brně."

"Hnus, co? Já jenom šestnáct a zdá se mi, že je to přesně o šestnáct víc, než by bylo záhodno."

"Copak se tu necítíš jako doma? Po takové době?", provokuje Blable.

"Zbláznila ses? Cítím se tu pořád jako první den. Provizórium, hotelový pokoj."

"No vidíš, a je tady!"

Nic nechápu: "Co? Kde?"

"Obchod s flétnami, tak šup tam."

Aha. Horstva erodují, moře se zanášejí pískem, avšak obchod s hudebninami na Zelném trhu je věčný.

Těžko říct, jestli je Brno odporné pro každého nebo jenom pro nás, co jsme se sem přistěhovali. Egi nebo Joe, ti by věděli, když se v Brně - chudáci -  narodili, ale ptát se nebudu.

Máme flétnu, stála 180 korun i s pytlíkem a návodem, a skutečně píská. Jak jsem se dočetl, má zobcová flétna minimální dynamický rozsah, a tak snad budu alespoň ušetřen pištění intenzitou bořící zdi.

Bydlím v baráku, kde nikoho neznám a znát ani nechci. Vidíte? Napsal jsem "barák". V Novém Jičíně jsme nebydleli v "baráku", ale vždycky v domě. Sídliště není město, sídliště je lágr. Anonymita. Nikdo o mně nic neví, všichni jsme lidé bez minulosti a bez vztahů. To je konstatování, ne stížnost, ale může pak být člověk doma? I může, v tom to nebude. Bydlím v domě, který není můj, v bytě, který je můj tak nějak napůl. Za čtrnáct dnů přijdou vyměnit okna. Chci snad nová okna? Nechci, ale nikdo se mě neptá. Chci aby omítli oprýskanou fasádu, ale to je nemožné. Cítím se tu jak v hotelovém pokoji, protože to taky hotelový pokoj je.

V podobných hotelových pokojích pod jménem Novotný žijí asi ti lidé, kteří si lámou hlavu pro ně nevysvětlitelnou záhadou altruismu. Jak mohlo něco takového evolučně vzniknout a udržet se? Pomoc jiným bez očekávané reciprocity, není možná! Blbouni. Vždyť je to tak snadné.

Lidi téměř celou svou historii žili roztroušeni po velmi malých skupinkách, dvě tři chalupy, několik rodin. Malá vesnice, pár zemědělských usedlostí. Kolem hluboký hvozd, lítá zvěř a loupežníci. Zlý svět, čím víc vás je, tím mu snadněji odoláte. Možná se se sousedy hádáte, ale když se přiřítí z lesů obludy, budou jen my a oni. Nepomůžete sousedovi? To je deklarace nepřátelství, vyhlášení války. Co byste dělali vy, kdyby vedle vás bydlel člověk, o kterém pozitivně víte, že vás nenávidí a nejraději by vás viděl mrtvého? Ne v baráku na sídlišti, ale na samotě, žádná policie, žádný Egiho magistrát a všecky tyhle zrůdnosti. Nepomohl vám, když jste nejvíc potřebovali, chcípnout by vás nechal a měl by z toho radost! Kdo ví, co má za lubem, co na vás šije třeba právě teď. Řešení se nabízí samo - preventivní protiúder.

Vážně nevím, co je ve věci tak spletitého, mně se zdá úplně jasná.

Je večer, Pandora ohryzává náustek flétny Yamaha a já jdu do posilovny. Nechce se mi, poslední dobou jsem pořád utahaný, ale musím. Tahám malátně činky, poslouchám rádio. Stanice divná, jakýsi marast brněnský. Vzkazy, paskunda posílá tisíc pusilínek svému broučilínkovi. Otřesné. Dobrá, když je někdo blbý, nedá se asi mnoho dělat, ale měl by, do prdele, aspoň držet hubu a ne to ještě do rádia pouštět! Prý svoboda slova. Žvásty! Kde vysílá rádio co není pro blbé, ha? Mlátím činkami čím dál vztekleji.

"Američtí vědci vypátrali...", říká rádio.

Aha, tak že by přece jen něco rozumnějšího?

"...co činí muže sexuálně přitažlivým. Podle jejich výzkumu..."

"Debile!", řvu na celou místnost, "Kreténe! Blbče! Počkej až tě jednou potkám, to budou američtí vědci pátrat po tvých zubech, bastarde!"

Prásk, rup, prásk! Najednou jsem plný zlé energie, železo lítá nahoru a dolů. U mne najisto s žádným altruismem nepočítejte.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/