* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Červen 2004

Úterý 29Stupa světového míru

World Peace Stupa, PokharaV lese je horko a vlhko. Stoupáme po pěšině, občas po kamenných schodech. Země je pokrytá listím a větvičkami, které ze stromů otrhala včerejší bouře.

"Uf, je to jaksi do kopce!", stěžuje si Petr, "Vždyť jsme říkali, že už nikdy nepůjdeme směrem nahoru a teď abych se belhal zas na kamsi do mraků."

Říkali, to je pravda, ale jen tak se celý den válet v Pokhaře v hospodě nám přišlo nudné. Nad městem na pahorku postavili stupu, velikou, bílou, zcela novou, i usnesli jsme se, že památku navštívíme. Zdálo se to být jen kousek, pár kroků rododendronovým lesem, ale už se pachtíme skoro hodinu a pagoda pořád nikde.

"Zatraceně, to vy buddhisti musíte ty debilní stupy stavět vždycky tak daleko? Chcete mě nasrat, co?!", zuří Petr.

"Já za to přece nemůžu", hájím se, "Stupy stavějí buddhisté mahajánoví a lámaisté, já jsem buddhista zenový, já stupy nebuduji!"

"Pche, jenom proto, že tě to zatím nenapadlo. Kdybys nebyl takový tupčík, určitě bys stupy taky stavěl, a vsadím se, že zas kdesi v prdeli. Kuk!"

V lese nejsme sami, občas potkáme domorodé ženy sbírající dříví, na něž Petr kuká s chlípným výrazem. Děvčata se hihňají a Peter se zanáší obscénními představami, jelikož je neosvícený prasák.

Ha! To je vlastně pravda! Postavím stupu, jen co se vrátím. Stáhnu plány z internetu, opatřím si hromadu šutrů a alespoň jednu pomenší navrším. Že mě to dřív nenapadlo, taková dobrá myšlenka.

"Mravenci!!!", řve Petr a skáče půl metru vysoko, "Žerou mě mravenci! Tys mi zatajil, že jsou tu mravenci, prales plný lidožravých červených bestií, krvežíznivých buddhistických mravenců! Nejsem žádný Indiana Jones, abych se brodil v pralese závějemi mravenců, jauvajs, do lýtka! Au! Další!"

Zapomíná na nepálské holky a prchá po cestičce. Utíkám za ním, ale záhy mi mizí v dálce. Nemám k běhu tu správnou mravenčí motivaci. Na mne, mršky, nelezou, jelikož ze mne sálá harmonie a soucit se všemi živými tvory.

Pod pagodou, hned u cesty, moudře postavili stánek. Když tam dojdu, před Petrem už stojí pivo.

"Tak, tím jsem skončil", prohlašuje rezolutně.

"Skončil?"

"Vlastně ještě ne, ještě si zapálím cigaretku Yak a pak si dám další pivo."

"A co stupa? Jdem přece na stupu!"

"Kdeže, nikam. Odsud je vidět úplně celá, tak co se tam budu drát."

"Pachtíš se sem skoro dvě hodiny a pak jsi líný ujít posledních sto metrů? A co enlajtment?"

"Když nejsi osvícený a potřebuješ enlajtment, tak běž na stupu. Já už jsem enlajtovaný dost, posedím u pivka a počkám na tebe, běž se osvítit, když ti to chybí. To je právě známka nejvyššího probuzení, nelpět na blbých stupách."

A kouřit přitom cigára, myslím si a jdu sám k pagodě. Všecky je vykouřit a nic mi nenechat, to není osvícení, to je svinstvo.

"Tibetán handykráft!", vyřvávají Nepálky. Pod stupou rozložily na kusech látky korálky, náhrdelníky a jiné drobné šmuky, posedávají kolem a číhají na cizáky.

"Nice, very nice", kývám pochvalně hlavou. Nepálky vyskakují a vrhají se ke mně, konečně udělají byznys.

"But I have no money, sorry", obracím prázdné kapsy. Peníze jsem rafinovaně nechal u Petra v batohu.

"No money?!", diví se Nepálky a vůbec se jim to nelíbí, "Cizinec a nemá peníze? Co je to za novou léčku? Bídáku, tak co tu chceš, bez peněz na stupu nelez!"

Stupa je však bezplatná, zvláště, přehlédnete-li bedničku s nápisem "Donations". A tu jistě přehlédnete, po pár týdnech v Nepálu si selektivní slepotu vůči podobným bedýnkám zaručeně vypěstujete. Donations? Tip box? Nevidím, neznám. Ostatně ani nemám peníze, vlastně! To je dobrá finta, mít prázdné kapsy.

Stupa je nejen bezplatná, ale i veliká, bílá, mramorová celá, nově postavená, se schodištěm a ochozem. Je to World Peace Pagoda, stupa světového míru, na kterou když vystoupíte, posadíte se do zazenu a důkladně zameditujete, stanete se ihned mírně světovým. Stupa vyzařuje proud kosmické energie, který vás skrznaskrz prostoupí, ovšem musíte si sundat boty. Praví se na ceduli.

Pod schodištěm na trávníku sundávám své ohromné trekové boty, zanechávám je pod cedulí, prázdné kapsy předvádím žebrákovi a už kráčím vstříc světovému míru. S každým krokem vzhůru po bílých schodech vnímám příliv kosmické energie. Obcházím po ochoze stupu řádně po směru hodinových ručiček a cítím, jak se mé osvícení každým krokem prohlubuje. Usedám ve stínu pagody do příkladného zazenu a sleduji svůj dech. Jsem součástí vesmíru, univerzální pozitivní vibrace mnou volně vzlínají, myšlenky se rozplývají v nekonečnu, až zbývá jen jedna, poslední, křišťálově jasná idea.

Ten žebrák mi určitě ty boty šlohne!

Pondělí 28Blable jede do Chorvatska
Nepálský kluk u stupy, foto Petr Lazar, duben 2004 kdesi pod Annapurnou

Petr Lazar: Nepálský kluk u stupy, duben 2004 kdesi pod Annapurnou

"Uch! Och! Vrumf!", lapám po dechu a nevěřícně zírám, "Co to je?!"

"Co co je?", vyptává se drze Blable, jako by netušila nač ukazuji.

"Ty polštáře! Co tu dělají polštáře?! Ses pominula nebo co, vláčet s sebou polštáře? Jsi úplný šmok, mešuge!"

"Jsem myslela, že by se mohly hodit do autobusu..."

"Myslela! Tys myslela! Kdepak, nemyslela, tobě hrabe! A co je tohle, říkalas, že budeš mít s sebou dvě menší tašky, já jich vidím pět! Jedeš na čtrnáct dnů do Chorvatska a pro sebe a Pandoru taháš krámů čtyřikrát víc, než si beru já na měsíc do Himalájí. Co je tohle?! Měchačka? Mixér? Vyšívání?! Takhle šicí stroj tam zabalený nemáš? Nebylo by nakonec jednodušší naložit Chorvatsko a přivést ho sem? Ty jsi vážně úplně pitomá, i na ženskou."

Vleču k autobusu zrůdnou hromadu věcí, samozřejmě zcela nezbytných. Milióny kilometrů vzdálené Chorvatsko je země divoká, pustá, kde nemají vůbec nic, neznají tam lžíce, sklenice ani toaletní papír a domorodci vůbec nic nejedí, proto je třeba vzít vše s sebou. Třikrát, pro jistotu, kdyby pochybělo.

Před krámkem skládám rance na lavičku, abych si trochu oddechl. Zmrzlina mne ochladí.

"Dobrý den", zdraví mne vesele prodavačka. Zná nás, s Pandorou i Mínou se u ní často zastavujeme.

"Tak jakou dnes? Vanilkovou, dobrá, dáme vanilkovou. Včera jste ale promokli, že?"

"Ne, vždyť ani moc nepršelo."

"Ale jděte! Přece hrozně lilo!", diví se paní.

"Stihli jsme to domů včas. Ostatně máme rádi, když prší."

"Rádi?", tváří se prodavačka zaraženě. Můj pozitivní přístup ji, zdá se, nemile překvapil. "Hm... Dnes je hrozné dusno, viďte?"

"Dusno? Nezdá se mi, je příjemně."

Prodavačka skřípe zuby a už není pranic milá: "Žhne slunce! Otřesné vedro!", vrazí mi kornoutek se zmrzlinou do ruky, "Hic na zdechnutí a vám je příjemně, prší, je mu dobře, svítí slunko, je mu dobře, to je darebáctví! To mi děláte naschvál!"

Ejhle, jak lze lidi dobrou náladou naštvat. To si musím zapamatovat a použít na webu.

Z posledních sil se doštrachám na plácek před školkou, odkud si autobus odveze Blabli a Pandoru. Shazuji zavazadla na zem a rozhlížím se. Koukám a žasnu, zírám s otevřenou hubou. Jsem úplně paf.

Celá ulice je do výše druhého patra zaházená taškami, batohy, kufry a pytli, navršenými do nestvůrných hald. Hory veteše zastiňují slunce, po jejich svazích se řítí laviny vaků a ruksaků a drtí odstavené automobily. Ulicí přibíhají ženy chtivé Chorvatska a vlečou s sebou další tlumoky, rance, brašny a bágly. Samé nepostradatelné věci.

"Kde máš kufry?", ptá se Blable její kamarádka, "Tohle? Pch. Manžel už jel s autem dvakrát a ještě dvakrát pojede. Měli jsme si zjednat náklaďák, ale když nechtěl, tak ať si jezdí. S touhle nuznou hromádkou přece nemůžeš vystačit ani k hranicím."

"Blable, odpusť!", padám na kolena, "Promiň, že jsem říkal, že jsi pitomá! Jak jsem se mýlil! Ty jediná umíš zabalit jen to nejnutnější, rozumně se zamyslet a nebrat s sebou každou hloupost. Ty jsi nechytřejší, nejmoudřejší, ty jsi naprosto geniální!"

Máváme s Mínou natřískanému autobusu s povážlivě vrzajícími kolečky dokud nezmizí za rohem a jdeme domů.

Tož nejmoudřejší... Rozumí se na ženskou.

<--

Pátek 18Já chtěl chaos a to se mi povedlo

Petr Lazar, duben 2004: Nad Ngawalem

Petr Lazar: Nad Ngawalem

Petr: Nazdar lulane.
Howadoor: Co chceš? Nemám čas, barvím ponožky a trenýrky.
Petr: Není jednodušší trenky a ponožky vyhodit a koupit barevné?
Howadoor: Nejjednodušší neznamená nejlepší. Mně baví to barvení. Na ponožkách si udělám batiku.
Petr: Barvit trenky na červeno, není nějaká sexuální úchylka?
Howadoor: Já je barvím na černo. Teď jsem dovařil a dal na balkón. Vypadají dobře. Ale nejlepší jsou ponožky, ty jsem ovázal různě provázkem a jsou na nich takové čáry. Barvení je výtečná věc. Ze starých hader mám nové věci a vypadají bezvadně. Teď zrovna zkouším černo-červené triko. Zatím jsem v červené fázi.
Petr: To bude maso.
Howadoor: Nové hadry úplně zdarma. A jaké! Takové v popelnici nenajdeš.
Howadoor: Červená fáze dopadla dobře, teď jsem přešel na černou.
Petr: Ty to batikuješ?
Howadoor: Jo. Ale to není přes sebe, vedle sebe. Půlka trička červená, půlka černá.
Petr: Budeš vypadat jak upír. Nebo kašpar.
Howadoor: To se ukáže. Čistě černé dopadlo dobře. Když tak to nebudu nosit, stejně je to staré tričko co jsem vyhrabal ze skříně.
Petr: Ty máš divného koníčka.
Howadoor: To mě tak včera napadlo. Renovoval jsem trenky. A ponožky.
Petr: Úplný restaurátor. Zkus záclony.
Howadoor: Záclony ne, ale uvažoval jsem o povlečení. Černé s batikou. To by bylo žrádlo. Blable mi to zakázala.
Howadoor: Tak jsem jí za trest obarvil kalhotky.
Petr: Asi to zkusím taky. Barvení kalhotek, to je rajc. Hu!
Howadoor: Černá je skvělá. Teda barva. Omotáš něco bílého provázkem, pořádně poutahuješ, vrzneš do hrnce s barvou a vaříš dle návodu.Vlastně to nemusí být bílé. Stačí světlé. Ono to při tom vaření pod provázky jaksi vybledne, což mi nejde do hlavy. Barva se nedostane dovnitř, ale ven ano. Hlavní je, že pokazit nic nemůžeš.
Petr: Já vím to dělala ségra v patnácti.
Howadoor: Já právě ne, já se k tomu dostal až teď. Si to musím užít. Jenže lidi na tom dělají různé symetrické obrazce, to se mi nelíbí. Já chtěl chaos a to se mi povedlo. To je moje.
Petr: Zkus nějaké vystřihovánky.
Howadoor: Ještě mi navíc zbyla láhev od octa, dám si do ní pití a budu ji vozit na kole. Styl, chápeš? Jezdím retro.
Petr: A co takle céčka?
Howadoor: Si nedělej srandu, tohle je umělecká práce, ne žádné blbosti. A užitečná. Zas mám pěkné tričko a nemusím kupovat za drahých třicet korun nové.
Petr: A co ty díry?
Howadoor: Díry? Nebyly tam díry.
Petr: Tak nebylo staré.
Howadoor: Ony byly zaštupované. Ty díry.
Petr: Ty si štupuješ?
Howadoor: Samozřejmě, ty snad ne?
Petr: Já jenom peru hajzlpapír.
Howadoor: Kup si pračku, jde to líp.
Petr: Ručně je to levnější. U potoka.
Howadoor: Když nasereš rovnou do potoka, nepotřebuješ hajzlpapír.
Petr: Já to tak dělám, děcka se furt chtějí utírat. Plýtvají.
Howadoor: Strašné. To je ta dnešní mládež.
Petr: Asi jim nedám nažrat, aby tak nesraly.
Howadoor: Ušetříš dvakrát. Radši je pošli prát hajzlpapír, ať vědí, co pro ně rodiče dělají.
Petr: Onehdá jsem jim donesl žvýkačku. Jsem ji našel na ulici. Byla ještě růžová a ty svině se nechtěly střídat. Prý že chtějí dvě.
Howadoor: Cheche.
Petr: A Blable pere vložky?
Howadoor: Ne, používá noviny. Takové ty reklamní co nám cpou do schránky. Vložky jsou nehorázně drahé.
Petr: Já jsem Jaruš jedny našel. V popelnici. Dal jsem jí je k vánocům. Dodnes jsou jako nové.
Howadoor: Ovšem těch peněz za praní!
Petr: Ona je nepere. Dělá z nich čaj. Ovocný.
Howadoor: Tak teď jsi mě dostal. Jdu se vyblít.
Petr: Schovej to na neděli na oběd.
Howadoor: Dobytku.
Petr: S knedlíkem.

Čtvrtek 17Štěstí z Káhiry
K tebe to šťastie prichádza z Káhiry,
obdržíš ho do štyroch dní.
No nezabudni na dvadsať kópií,
no nezabudni na dvadsať kópií.

 
Horkýže slíže: Čínska modlitba

Chvála od některých lidí zkruší víc než nadávky od jiných.

"Samozřejmě, že si část zpráv přímo vymýšlejí, ale o to teď nejde. I kdyby byly všechny pravdivé do posledního detailu, pravdivý není obraz světa, který se tak vytváří. Představ si, že si z nahrávky Beethovena vybereš jen tympán a ten stokrát zesílíš. Slyšíš pak prapodivné mlácení, kterému už nemůžeš říkat Beethoven."

"To není tak jisté", odporuje strýc Jirka a nalévá mi další skleničku slivovice.

"Jak to?"

"Myslím, že v Beethovenovi žádný tympán vůbec není."

"Ach jo. Vtipnost nade vše. Ha ha.

Podobně je to s televizí. Díváš se na zprávy a říkáš si, že to je ten hnusný, strašidelný svět. Podvody, katastrofy, hérečky. Samá autonehoda. Jenže to není pravda! Kolikrát jsi v životě viděl silniční neštěstí, kdy někdo umřel? Já jednou. Za pětatřicet let. Tudíž není pravda, že se jsme obklopeni neustálým nebezpečím, že se nás každou minutu snaží šílení řidiči rozmašírovat. V televizi jsou ale zkrvavené vraky denně. Kolikrát tobě něco ukradli, třeba kolo? Mně nikdy, přesto ti televize tvrdí, že ti ukradnou zuby z huby dřív než řekneš švec. Včera tam někomu něco vzali, dnes zas, i zítra, hrůza. To je její prolhanost a způsob, jak tě zblbne. Pak sedíš doma a děsíš se vystrčit nos, vždyť v televizi ti jasně předvedli, že už za vrátky tvé zahrádky číhá nepopsatelné zlo. Předvedou ti z Nepálu vraždu, jelikož na pěkně zohavenou mrtvolu se každý rád koukne, ale už ti neukážou dalších deset miliónů Nepálců, kteří do sebe tou dobou v klidu a míru ládují chilli. Jednoduše nekoukej na televizi, nečti noviny, a nebudeš mít v hlavě plno nesmyslů."

"A to se mám doma zabednit, nevidět, neslyšet, nic se o světě nedozvědět?"

"Ale kdeže. Třeba já místo televize čtu Čechova.

Jen si sám sebe poslechni, jak o televizi mluvíš. Podle tebe když tu bednu vypneš, rázem jsi ztratil kontakt se světem. Tím ukazuješ, že pro tebe televizní svět je tím pravým, hlavním a nejdůležitějším. Zvrhlost. Tvůj svět je přece ten kolem tebe, dům, zahrádka, městečko. To je skutečnost. Ne tramtárie, kde vlak přejel chlapa. Co ty s tím máš společného? Ty žiješ tady a teď, ne v železném newsroomu."

Strýc nalévá další a další sklenice, přemýšlí.

"Víš ty co? Tuhle jsem byl v Polsku a koupil jsem tam hrozně laciný kávovar. Už jeden sice mám, ale nekup to, za ty peníze."

Cítím, že si musím dát další dávku. Rodinná sešlost. Tety, strýcové, neteře, dveře. Všechno už je ponořeno do vlhkého vlnivého oparu, asi jako když se díváte skrz akvárium. Občas ze dna vzkypí bublina, blub. Na kávovar už ani nic neříkám, raději si zavdám. Mobily a laciné nákupy. Slevy, pardon, to už se neříká. Akce. Jako bych seděl s Mínou na písku. Bábovičky, lopatičky. Koupil v akci. Mobil se vybil. Díky, dám si ještě jednu. Sedí kolem stolu, hrabou se v písku, a mluví, pořád to samé, jen dvě tři věci, dokola a dokola. Sebral kbelíček. Vybil mobil, v akci zvonil. Jako ty děti.

Pátek 11Krásná noc, krásný den

Funím jak lokomotiva. Prý pohodová etapa! To známe, je to jako vždycky. Pokaždé, když měl být odpočinkový den, poklidná etapa, vysloveně na pohodu, nebo jak to vždycky Petr říká, jsem málem chcípl. Dnes jakbysmet. Od tábora je to jen pár set výškových metrů, ale jezero Tilicho, kam dnes jdeme, leží 4900 metrů nad mořem. Prý jde o nejvyšší jezero na světě vůbec. Vzduch je řídký a je to znát. Především z mého supění.

To Petr si zas vykračuje, zas je dobře naladěn, utíká mi, pak se posadí, fotí si suché z nosa na pozadí okolních hor a když přijdu, deptá mne dobrou náladou.

"Pěkný den, co? Po krásné noci krásný den, to je život!", jásá přiblble Petr. Chce mě dráždit.

Petr Lazar: Jezero Tilicho (4900)

 
Petr Lazar: Jezero Tilicho, duben 2004
Tilicho, údajně nejvyšší jezero na světě, leží ve výšce 4900 metrů. Z levého břehu vyrůstá ledovcová bariéra a za ní hřeben Annapurny. Uprostřed, zhruba v nejnižším místě, je sedlo Mesocantu La (5100).
 

Na novějších mapách najdete výšku jezera až pět tisíc dvě stě metrů, nejde ale o nová, přesnější měření, nýbrž o nové podvody. Na zvyšování svých hor prostřednictvím kartografie si Nepálci potrpí. Několik údajných šestitisícovek je prokazatelně pod hranicí šesti kilometrů, stejně tak výška mnoha sedel, a jak je vidět i jezer, je nadsazená. Stojí za tím snaha přilákat ještě více turistů a vybrat ještě více peněz na poplatcích za povolení k výstupu. Přece jen, pro mnoho lidí má vrchol 6050 metrů větší cenu nežli kopec o sto metrů nižší, a tak rádi zaplatí za climbing permit.

Vytahuji láhev s vodou. "Hm. Už abysme tam byli. Co bylo na noci tak enormně krásného? Akorát se mi motala po chlastu hlava."

"Vidím, jsi ještě celý zelený. Málo jsi ráno meditoval. A víš ty co? Ta tvoje Američanka, jak jsi na ni včera poulil oka, vůbec nebyla Američanka."

"Já na ni nic nepoulil! Budu poulit na Američanku, to tak. Počkej! A co teda byla?"

"Byla to Francouzka. Z Nice nebo tam odněkud."

"Co? Francouzka?! Proč to neřekla včera? Já si furt myslel, že je to americká dýně, jen ji vydlábnout na Halloween. Hej! Jak to vlastně víš?", vrtá mi hlavou.

"No tak, prostě tak. Je z Nice a chodí ráda sama po horách. Všechno si nese v batohu, bez průvodce, žádná otylá trekérka. Chodí tak už roky."

"Ha! Zrada! Co to má znamenat, jak to můžeš vědět, tohleto? Ty ses sčuchnul s Francouzkou, zatímco mne jsi zákeřně nechal spát v domnění, že je z emeriky."

"Chrápal jsi pěkně, jen co je pravda. Krom toho jsem se s nikým nesčuchával, vše se dělo jemně a po francouzsku."

"Ty hade! Ty parchante! Tak ty takhle, a já nic!"

"Je to tvoje chyba, pořád chrníš a pak ti všecko uteče", vysmívá se Petr.

"Jsi obyčejný licoměrník! Cos to včera vykládal, že pětadvacet let rozdíl je na tebe moc, že to bys nemohl, co?! To bylo řečí!"

"Řeči se vedou a pivo pije", říká Petr tvrdě.

"Právě, pivo se pije, piva se vypije moc a pak se přestává ovládat! Jsi tu kvůli ženským nebo kvůli horám? To máme Američanku v Talu, lodžařku v Khangsaru a teď jakousi žabožroutku. Se dějou věci, ovšem mně se nikdy nic neřekne, já to pokaždé všecko zaspím. To je dobré, tohleto. Ty všecko a já nic."

Petr se řehtá: "To víš, každý není impotent!"

Blbec. Prý lezec, hučím si pod nos, možná ano, ale to měl říct předem, nač vlastně převážně leze. Prý krásná noc, krásný den, a já se jen s batohem pachtím, ze života nic nemám, všude samý skopový ledovec a foukat už začíná.

Každý den okolo desáté se v údolí rozhučí vichr. Tibetská náhorní rovina, která je jen pár kilometrů vzdušnou čarou odsud, se sluncem zahřeje, atmosférický tlak poklesne a do Tibetu se začne nasávat vzduch z jižnějších částí Himaláje. Proudění je zvláště v údolích mimořádně silné, chvíle, kdy je třeba se něčeho rychle chytit, aby člověk neupadl, nejsou žádnou výjimkou. Krom toho vítr s sebou žene oblaka ledovcového prachu, který proniká vším.

"Abych nefuněl, když mám půlku plic odstavenou prachem", vztekám se.

Vítr ustává až k večeru a pak je do dopoledne následujícího dne většinou klid.

"Jen polez, už jsme u jezera", huláká na mne Petr a shazuje batoh.

Jezero Tilicho nevypadá vůbec jako na reklamních fotografiích, kde září sytě modrou barvou svých posvátných vod. Je zamrzlé. Dočista celé. Jak se teď vykoupeme? Přece se nebudeme prokopávat cepínem.

"Jsem hotový", povídám, "Dneska už dál nejdu."

"Mně se taky nechce", souhlasí Petr, "Najdeme v závětří místo na stan a pak to tu drobet prozkoumáme."

Vítr má určitě dobrých patnáct metrů za vteřinu, naštěstí ale u břehu nacházíme připravenou kamennou ohrádku. Stavíme u ní Gemmu a já ji přivazuju všemi provazy a lany, které jen najdu. Petr si myslí, že přeháním, ale znám Gemmu. Je to potvora, jak ji člověk nechá jen trochu volnosti, hned letí.

Cepínem kopeme díru do ledu a nabíráme svatou vodu na vaření. Čím je vlastně voda posvátná, to se v prospektech nepravilo. Ani jak se má užívat, zdali se v ní má člověk ráchat, nebo ji po celých štoudvích lokat, ani tam neupřesňovali, jestli je posvátná pro hinduisty či i pro buddhisty. My vyzkoušíme harmonickou kombinaci sakrální vody a čínské polévky.

"Já se podívám nahoru do kopců, jak to tam vypadá", povídá po obědě Petr.

"Dobrý nápad. A já projdu cestu dál podél jezera, abychom věděli, kudy zítra půjdeme a nevlezli do nějaké pasti."

Jdu po břehu. V ledu to praští a puká, vítr sviští. Občas z mraků vysypou pytel sněhových vloček. Z protějšího břehu jezera zvedá se hradba Annapurny, odkud každých pár minut s rachotem padá lavina. Nikde nikdo, zas máme hory jen pro sebe.

K večeru se vracím ke stanu, zapaluji vařič a ohřívám vodu na čaj. Petr se vrací až když už je skoro tma.

"Jak to tam vypadá?"

"Nic moc. Projít se asi dá, ale je to pořád nahoru. Zbytečně si nalezeme dalších tři sta metrů. Dál podél jezera to bude mnohem lepší."

"Bohužel nebude", vrtím hlavou, "Tam se totiž vůbec projít nedá. Odsud to vypadá, že ano, pěšina tam vede, jenže támhle jak vidíš tu skálu, tak končí ve vodě. Skála tam spadá úplně kolmo do vody a led je tam roztátý, u břehu je asi dvoumetrový pruh vody. Jak z udělání na tom jediném místě. Muselo by se jít po ledu, někde před skalou poodejít tak padesát metrů od břehu, obejít to místo a pak se zas vrátit na břeh. Dohromady tak dvě stě metrů. Jenže to se mi vůbec nechce. Házel jsem z břehu šutry na led. Svalil jsem tam dvacetikilový balvan a udržel se a pak jsem hodil o kousek dál šutrák jak pěst a propadl se rovnou do vody, ani to nekřuplo. Čert tomu ledu věř. Vlezeš tam s batohem, prolomí se a už tě nikdy nikdo nenajde."

"Já tam taky nelezu, nejsem magor", na to Petr. Uff, oddechl jsem si. Docela jsem se bál, že jej chození po nevyzpytatelném ledu bude neodolatelně vábit. On totiž je magor, ne že ne.

"Ale kudy teda půjdeme? Obejdem' to vrchem?"

"Já bych navrhoval zkusit to po protějším břehu. Podívej, odsud to vypadá docela schůdně", ukazuju rukou, "Jen támhle kolem těch séraků to možná trošku padá, ale to místo není delší nech nějakých padesát metrů, přidáme do kroku a za minutu jsme pryč."

Petr obhlíží ze šera už jen slabě vystupující ledovou bariéru a nakonec souhlasí: "Jo, asi to bude nejlepší. Vezmem' to podél břehu, vypadá to tam jednoduše. Nulové převýšení, za dvě hoďky budeme v sedle. Bude to pohodička."

Čtvrtek 10Volební kaviár
Nebo něco ukrást? přemítal. No, ukrást by asi nebylo to nejtěžší, ale horší je potom to schovat... Říká se, že s nakradeným utíkají do Ameriky, ale čert ví, kde ta Amerika vlastně je! Ten, kdo chce něco ukrást, aby tedy taky měl vzdělání!
 

Anton Pavlovič Čechov: Havěť
Přeložil Jaroslav Hulák

"Poslyš, kde jsou volební lístky? Kam jste je dali?", ptá se večer táta.

"Nač potřebuješ lístky?"

"Ále, máma si chce posedět u krbu."

Už zase?! Pořád jenom posezovat, to je její mánie, posezovávání. Po obědě si posedíme u kávičky, po večeři u krbu, neb musíme být družní a netrhat kolektiv. Tak maminku v mládí naučili ve Svazu mládeže, kam chodila pět a s prapory na ramenou budovat stavby mládeže. Záhy politicky prohlédla, avšak zblblá posezováním je dodnes. Častušky však již nezpívá.

"Ne, ne, panáčku, nikam neprchej", chytá mě táta za ruku, "Posezení se bez tebe samozřejmě neobejde. Budeš udržovat milou konverzaci a ani jednou nezaskřípeš zuby."

Grrrr.

"Nač chceš lístky? Budeme u krbu pročítat kandidátky?"

"Na podpal."

Eurolístky uhelnatí pod dřívím v krbu, máma blaženě poseduje v kruhu rodiny. Z plamenů se line červená záře, jež barví ruce, barví tváře.

K volbám tentokrát nejde z rodiny nikdo. Což o mne, já nechodil nikdy, ale rodiče i sestra se až dosud hry na občany vždy zúčastnili. Vždyť není důležité vyhrát, že. Ale jednou každý pohár přeteče. Přemítám, jestli to něco znamená, když už znechutili i je.

"Když jsme se nakonec tak pěkně sešli", povídá máma po chvíli jako bychom se viděli po staletích, "donesu vám nějakou dobrůtku."

"Ach ne!", voláme svorně. Dobrůtky jsou další mámin koníček. Vlastně jde jen o jedno hobby, sedět a žrát. Ech, fuj, jsem ošklivý chlapec.

A to jsem jediný já z celé rodiny sledoval volební televizní spoty. Kdo se nedíval, o hodně přišel. Co spot, to perla, celý náhrdelník různobarevných perel! Debil, šílenec, kretén, zloděj, opilec, kurva. To vše navlečeno na provázku z čiré blbosti. Sebranka.

"Nic nechci," odmítá táta, "Ty tvé dobrůtky se nedají jíst."

"Já taky ne", přidávám se, "To zas bude sýr s ostružinami a sójovou omáčkou nebo podobná hrůza."

"Hrůza?", durdí se skoro uraženě máma, "Vy nevíte co pro vás mám! Kaviár!"

"Fuj, nemám rád kaviár", odmítám.

"Co? Jak to? Vždyť kaviár je všemi vyhledávaná pochoutka! Celebrity se tím cpou od rána do večera a on krčí nos!"

"Celebrity ať se kaviárem zadusí. Smrdí rybinou a vůbec je hnusný", přidává se táta.

"I ty? A jak to vlastně víte, vy už jste kaviár jedli? No toto! Já jej ještě ani neviděla, až teď v obchodě měli malé piksličky, jednu jsem koupila, říkám si, uděláš rodině radost a oni tak na mne! Tak nechcete?"

"Nechceme", zní unisono.

"Opravdu? Jestli ne, tak já pro něj nepůjdu!", volá máma výhružně.

"Nikam nechoď, nikdo o kaviár nestojí."

"Poslední slovo! No?!"

"Dej už pokoj s kaviárem!"

Máma kouká na mne, na tátu, zase na mne. Pak pokrčí rameny.

"Tož když myslíte... Tak já pro něj přece jen zajdu."

Nyní uvažte, že takovou maminkou já disponuji celý svůj život. Mohlo to snad na mě nezanechat následky? Nemohlo.

Máma přichází s malou piksličkou.

"Vidíte? Moc ho není. Kaviár je moc vzácný. Jistě bude lahodný, ochutnejte."

Lahodný! Taková slova ona používá. A vůbec se jí přitom huba nezkřiví.

"NECHCEME KAVIÁR!", hulákáme s tátou. Ten pak ještě přidává jakýsi návod na strkání věcí do různých míst, návod, který si já, poslušný syn, nemohu dovolit hlasitě pronést.

Máma se naštvala, otočila se k nám zády a kutí cosi s plechovkou. Krak krak. Cink. Mlask. Mlask. Po delší době zavrčí.

"Hm. Nerada to říkám... ale měli jste pravdu. Nebyl snad vysloveně hnusný, ale nic pro labužníky to taky nebylo. Mazlavé, hnědé... Představovala jsem si kaviár jinak."

Hnědé? Mazlavé? Beru si od mámy plechovku a koukám na nápis. Játrová paštika. Asi by si měla koupit místo dobrůtek nové brýle.


kam na to chodis, hwdre...? ja nevim....

Tak jo, dobrá. Dělám to nerad, ale vidím, že budu muset.

Je to stupidní, sám to vidím. Blbý pitomý žvást, úplně bez pointy, je mi z něj na nic. Dobře, je to podle pravdy, máma omylem koupila jaksi divně balenou paštiku a snědla ji, protože si myslela, že je to kaviár. Fakt to tak bylo, na to není nic vymyšleného. Asi proto je to tak pitomé. Není ovšem žádnou omluvou, že se to tak stalo. Vůbec pro to není žádná omluva, že sem dávám takové debility. Koukněte, mám Mínu od rána do večera na krku, do toho práce, furt něco, nevyspím se, pak mi to má myslet? Jo jo, vždyť to slyším, radši nic než tohle. Ale co teď? Mám to mazat? To je mi proti mysli, jen se podívejte, jaký je Howadoor idiot, taková je skutečnost, s tím se nedá nic dělat. Budiž mi to do budoucna výstrahou.

Teď jsem si to znovu po sobě přečetl, fuj, asi se pobliju.

Úterý 8Vědci a brouci

Petr Lazar: Pod Chulu Jedno se astronomům upřít nedá - vynikající marketing. Stačí světlé kolečko s černým puntíkem, a už se lidi hrnou, jen aby ten div divoucí nepropásli. Srovnatelnou reklamu má snad jen moderní výtvarné umění.

"Dnešní doba je nesmírně, ale úplně pekelně zglobalizovaná, samé počítače a fotoaparáty!", hřímá hlas jednoho z předních nesnesitelných brněnských herců v malém planetáriu, "Všecko je rychlejší a rychlejší až úplně nejrychlejší! A teď Venuše do toho!"

Něco na tom bude, poslední dobou se s rozličnými zatměními a jinými drastickými úkazy roztrhl pytel. Merkur, Venuše, Měsíc, Slunce, všecko se pořád zatmívá až zraky přecházejí, davy lidí se tlačí u pokladen observatoří a astronomické kšefty se hejbaj. Hvězdáři vystihli čeho si lid žádá a teď to do něj perou pod tlakem.

Bugr děsný, na střeše mraky občanů a televizáci s kamerou a mikrofónem. Kdysi na internátě natáčeli jsme do magnetofonu s Petrem Janíkem humory. "S mikrofonem za blázny" se to jmenovalo, teď se mi to vybalilo.

Všude samé dalekohledy, do nichž se civí a volá "Och!". Též se podívám a zvolám, Mínu také k okuláru přistrčím a i ona zařve. Zařve a nepřestává, neboť se přístroje děsí, koukat do něj nechce a když ji násilím nutím, zavírá oči.

"Takový vzácný fenomén a ty se dívat nebudeš, potvoro?! Nač jsem kupoval lístek?", spílám děcku.

Hvězdopravci však mysleli na vše a kromě dalekohledu nabídli divákům i jakýsi dřevěný aparát, který promítá obraz slunce na čtvrtku papíru. Zde i hloupé dítě hravě rozpozná světlé kolečko u tmavý puntík. Reklama výjimečně nelhala.

Dalekohledy obsluhují mladí vědci. Mají vědecké brýle, vědecké řeči, a představení berou velmi seriózně. Žádné hloupé legrácky.

"Co myslíš, Rudolfe, neměli bychom dát místo dvacítky okuláru raději pětadvacítku?"

"Opravdu si nejsem jist, Vladimíre."

Táhne to z nich fakultou.

"Vidíš, tady to kolečko, to je sluníčko. A nyní dobře sleduj tento černý ďubek, Minervo! Kvůli němu jsme se zde všichni sešli. Je to totiž velký zlý brouk, který leze po Slunci a my nevíme, jaké jsou jeho úmysly. Je možné, ačkoli nikoli jisté, že se chystá Slunce sežrat. Pak by přirozeně nastala tma a účty za elektřinu by byly enormní. Proto zde všichni vyčkáváme a kdyby se k něčemu zlému brouk chystal, budeme Slunce bránit. Rozumíš tomu?"

Popravdě nevím, jak by přítomní vědcové chtěli účinně bránit brouku v sežrání Slunce. Když tak na ně koukám, vůbec si to neumím představit. Ručičky jak hůlčičky, pohledy nesmělé, nejvýš tak ještě něco zderivovat. Něco menšího.

A proto jsem tu já! Vědců je třeba k objevování, ovšem když pak dojde k akci, je třeba nás, Terminátorů! Opásáme se zbraněmi, na záda si připevníme zúrivý raketomet, samozřejmě pár flašek s najtrou a hrrr na solárního brouka! Držku rozflákáme tomu smradlavému bastardovi, tumáš, gyzde kosmická, beng, beng! Kuš, ruku jsem si narazil, dalekohled blbá, taky to musí nastavět lidem přímo do cesty.

"Co ty, maličká, bude z tebe hvězdářka?", sklání se k Míně přišedší dívka. Micka se schovává za mne, jelikož je stydlivá.

"Těžko říct", odpovídám za dítě sám, "Pravdou je, že jsem jí vědeckou kariéru naplánoval, ale teď, když se tak dívám... Najednou  si nejsem jistý. Znáte nějakou hvězdářku?"

"Jistě", povídá holka, "Například já studuji astronomii."

Hm. Bloudím zpytavým zrakem po zvláštních tvarech jejího těla, až chudák upadá do rozpaků.

"Inu... Stále jsem na vážkách! Co ty, Minervo, jaký máš názor?"

"Brmy brmy pič pič. Pojeďme pryč. Dudí hamí slurpy hají. Doma máme dudlík, jídlo, pití i postýlku. Tady chcíp' pes."

 


 

Pokud jste přechod Venuše přes Slunce zmeškali, nevadí. Hvězdárna pro vás vydává záznam fenoménu, komentovaný skřehotáním brněnských divadelníků na DVD, CD, MC, LP, VHS a WC. K zakoupení v pokladně, zasíláme též na dobírku. V polovině roku pak přineseme sestřih těch nejlepších obrázků černého puntíku pod názvem "The Best of Venus", který vám nabídne záběry zpomalené a z mnoha úhlů. Pod vánoční stromek si pak můžete nadělit ještě úžasnější sestřih "The Very Best" a jeho rozšířenou sběratelskou podobu "Bestially Best of Very Most Bestest of Venus Forever".

Případně si můžete nešlechetně stáhnout z webu zpirátěný záznam. Hledejte soubor Horny_Black_Venus.DivX.Hardcore.Mature.Orgy.Gangbang.Dildo.Fist.AVI.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/