* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Červenec 2004

Středa 21Malý kurs slovenštiny

Jelikož jste všichni jen banda tupých hláv, bez vychování a vůbec všeho, Howadoor vás dnes vzdělá, a to ve slovenském jazyce. Na pomoc si vezme Chocha, jelikož má v Popradu babičku a dobře se zná s těmi slovenskými notoriky.

Howadoor: Ty umíš slovensky. Co je to "chochmes"?
Chocho: Co? Chochmes není slovensky.
Howadoor: Je.
Chocho: Není, to je jidiš.
Howadoor: Jidiš? Jidiš jako mešuge? Tak to je blbé, začínat kurs slovenštiny jidiš. A co to teda je?
Chocho: Znamená to "moudrý". Jaký zas kurs?
Howadoor: To nic, toho si nevšímej.
Chocho: Kdysi jsem četl nějakou knížku a tam tak říkali v Osvětimi jakémusi gestapákovi.
Howadoor
: No jo, ale jak potom přeložit "Basgitara zabrnkala melódiu bez chochmesu"?
Chocho: Pak jsem dlouho chtěl být gestapák Chochmes. Basgitara? Zeptám se Zaaca.
Zaac: Huh? Nikdy mi nebolo jasne co je to chochmes, asi nieco s chochom. Pouziva sa pri roznych prilezitostiach napr ked je niekto bezocivy, drzy, tak povies ze "ten clovek nema chochmes". Takze chochmes je asi nieco ako ohladuplnost, ucta, alebo tak cosi, som si vyvodil. Ale nemusi to byt pravda.
Chocho: Stejně to byl ten gestapák.

Takže si pro dnešek zapamatujme, že chochmes vůbec není slovensky, nýbrž gestapák a ve slovenštině je to něco s Chochem, zhruba opak chucpe. Příště si popovídáme o zajímavém slovíčku brhliť.

Môžeš používať sprosté nadávky, ja si budem pritom brhliť svoje bradavky - Horkýže slíže: Sex po telefóne

Úterý 20Přátelství

U cestyTóny se vznášejí podvečerem. Proklouznou mezi zrajícími klasy obilí, přeskočí pěšinu, pohladí stébla trávy a vlezou mi do spacáku.

Ležím na kraji lesa a jako každý večer probírám křivdy uplynulého dne. Sestavuji v duchu seznam. Kdo byl na dnes mne zlý, co kdo dobrého mi neudělal i když mohl, co mi kdo špatného ztropit chtěl a jen nedopatřením se k tomu nedostal, kdo na mne ošklivě pohlédl a komu jsem úplně lhostejný. I kdybych pošel jako pes, je mu to fuk, hajzlovi. Svině to všecko jsou, nic jiného než svině, další den plný ústrků a příkoří. Pak nemá být člověk asociál a misantrop, když jej každý ponižuje a trápí. Grrr, skřípu zuby a je mi dobře. To je taková má večerní meditace, snad trochu negativní, ale mně se líbí.

Jenže co ty zvuky? Je jich plný spacák, odkud to jde? Zaposlouchám se... Co je to vlastně? Jako kdyby někdo zpíval. Už zas řvou, ani vyspat mě nenechají, ostatně co bych od nich mohl jiného čekat. Jen si kopněte, jsem zvyklý.

Děvče v dálce zpívá, nerozumím slovům, ale hlas má pěkný. Čistý, jako zvonky. Občas zaslechnu drnknutí na kytaru, vítr jej přináší spolu s vůní kouře. Jacísi lidé kdesi sedí u ohně, hrají, zpívají.

Zamyšlen naslouchám prchavé melodii. Musí to být krásné. Nebýt sám, spočinout za letního večera u ohně s přáteli. Dívky zpívají, člověk se dívá do plamenů, cítí blízkost druhů a je mu dobře. Jak by to bylo nádherné, přisednout k blízkým a vnímat jejich teplo. Lidství, které s pochopením přivítá pocestného. Sounáležitost. Lahodná píseň proudí korunami stromů a ty v duši cítíš harmonii, souznění s bližním a lásku k celému světu. Přátelství.

Skutečně?

Opravdu jsem to řekl?!

Do prdele.

Tož to bych musel být pěkný magor! No jistě, já někam polezu, tam bude banda ožralých mládežníků a půlka jich bude z Prahy. "Co chcéééš, debilééé?", to známe. Nasrat, držky rozkopat i s jejich zkurveným vřeštěním, tak! Už jsem zas pánem svých smyslů. Já jim dám mě otravovat, zmatky v hlavě dělat. Zatrpklý jsem se narodil, v hořkosti budu žít. Svoloč jedna. Nic! Čepici na hlavu a chrápat se bude.

Jedině mrdnout jim tak do ohně hrst patron, hehe.

Pondělí 19Mlčeti zlato
Chcete-li zažít něco mimořádného, zaběhněte si maratón. Hehehe.

Emil Zátopek

Kdybych já vůl držel hubu! Kdybych se nechvástal, kdybych si dřív rozmyslel než něco plácnu!

Lepivé vedro, sídliště sálá žárem rozpáleného betonu, lidé se malátně potácejí po chodnících, slabší kusy padají vyčerpáním na asfalt. Jen magor Howadoor běží, černo před očima, sípá a funí. Je to pitomec. Tlustý pitomec, co se vytahoval, že to pro něj nic není, že on klíďo zaběhne maratón, jen pár týdnů potrénuje a bude to. Teď to má.

V lese už pro slaný pot v očích nic nevidím, chaoticky narážím do stromů. Jsem sádelnatá kulečníková koule. Blbče, blbče, blbče, proč jsi hubu nedržel.

Pět kilometrů, víc ani metr. Doma padám na podlahu, nevidím, neslyším, infarkt.

Čtvrtek 15Běh s překvapením

Dnes vám Howadoor na cestách přináší fungl nový, čerstvě vyvinutý a právě ověřený návod.

Howadooří běh s překvapením

K uspořádání běhu potřebujeme osm vajec, litr jablečného džusu, zhruba sto gramů maltodextrinu a polévkovou lžíci kreatinu. Vejce chutně upravíme na míchaný způsob a sníme. V litru džusu rozpustíme maltodextrin a kreatin, poté vypijeme. Pohladíme si příjemně zaoblené bříško, obujeme kecky a vybíháme směrem na Žebětín. Už v lese cítíme, že se něco chystá, po druhém kilometru jsme si tím již zcela jisti. Zbývá pár posledních stovek metrů, zrychlíme krok, utíkáme, dobíháme na žebětínské náměstí a tam překvapivě a velmi efektně zvracíme. Kolemjdoucí jsou udiveni. Poté usedáme na autobus a jedeme pobledlí domů.

Jsme-li opravdoví drsňáci a máme-li ještě vejce, běh můžeme ihned opakovat. Staneme se tím v Žebětíně pověstnými.

Středa 14Chocho cestuje

Jiný sestřin plotChocho: Dotaz: proč cestuješ?
Howadoor: Co? Se tě někdo ptá? Koktejl?
Chocho: Ne, já se ptám. Normální dotaz. Prostě proč cestuješ.
Howadoor: Ale já necestuju. Sedím doma. Co tě to zas bere?
Chocho: Občas cestováváš - proč?
Howadoor: Na web něco?
Chocho: Ne, jen mě to zajímá.
Howadoor: To se ptáš jenom mě?
Chocho: Jo, jenom tebe.
Howadoor: Zeptej se Bohouše!
Chocho: Bohouš necestuje a nebaví se se mnou.
Howadoor: To nevadí, že necestuje. Ale má takové hezké jméno, Bohouš. Mně se vždycky vybaví ten bernardýn, s dlouhou hustou srstí. Úplně svádí k pohlazení, Bohouš. Šustění jemné srsti, tlumené světlo a teplo zvířete, na které se dá spolehnout. Hladíš Bohouše?
Chocho: Mně se vybaví úplný blbec. Jakmile slyším "Bohouš", tak si vybavím toho magora.
Howadoor: Musím něco dopsat, třeba si to mezitím rozmyslíš.
Chocho: Nerozmyslím, fakt mě to zajímá. A rovnou připoj, proč si myslíš, že cestují ostatní lidi.
Howadoor: Hele, to se pleteš. Já necestuju, já lozím po horách. To je rozdíl. Já bych asi nikam nejel, kdyby tam nebyly hory.
Chocho: Prdlajs... cestuješ po horách. Například ti nejde jen o tu hromadu šutrů, strkáš rypák i do těch svatých stanů, či co to je.
Howadoor: Co to má znamenat? Co je to za všecko bludy? To ty tak ráno vstaneš, nevíš do čeho píchnout a tak píšeš lidem dotazy?
Chocho: Co je na tom? Normálně se ptám.
Howadoor: Mi to normální nepřijde.
Chocho: To je fuk, hlavně odpověz. Čtu "Příběhy českých cetovatelů" a cosi mě napadlo.
Howadoor: Jakési antipříběhy. Anticestovatelů . Tě napadly.
Chocho: Jakých anticestovatelů? Co to je?
Howadoor: Že tam lidi určitě o cestování básní, v té knize, tak tebe napadlo, že se mě zeptáš ušlechtilým dotazem a já tě pošlu do prdele a ty z toho sestavíš anticestovatelskou persifláž.
Chocho: Ale prd. Žádné antipříběhy. Jen mě zajímá, proč lidi cestují.
Howadoor: Všichni cestují. To je pitomost, ptát se proč.
Chocho: OK, ale proč cestuješ ty?
Howadoor: Někdo jede k babičce, někdo do Chorvatska a někdo do Etiopie. Je to normální lidská vlastnost. To se můžeš ptát proč mám nos, třeba. A já cestuju abych se mohl na ostatní vytahovat.
Chocho: Tak jinak: Proč cestuješ do cizích krajů?
Howadoor: Protože s Třebání se na nikoho vytahovat nemůžeš.
Chocho: Di do prdele, na vytahování jsou tu Jahoda, Kolbaba a spol.
Howadoor: S Třebání bys byl leda trapný. Pche, Jahoda je trapasák. Na něj se klidně můžu vytahovat celý večer.
Chocho: Ne, vážně, proč cestuješ?
Howadoor: Jsem ti to vážně řekl. Víš jak mě všichni obdivují? Ženy mi píší. To mi dělá dobře. Akorát to cestování ne, to nesnáším.
Chocho: Jste všichni magoři. Joe taky.
Howadoor: To máš jak s uhlím. Kopání nestojí za nic, ale v zimě se pak zahřeješ. To se nedá nic dělat.
Chocho: Kreténi blbí.

Úterý 13Mám kačera

Sestřin plotChytil jsem kačera a vůbec to nebyl žádný kumšt, docela jednoduchá věc, stačilo naložit do batohu stan a spacáky a všecko a pak si dát batoh na záda a k tomu jedno dítě na ramena a druhé na batoh a pochodovat s tím vším z Koryčan na Cimburk a přitom řvát na všecky strany "Jsem Šerpa, pohleďte na Šerpu!", aby lidi viděli. Teda on tam nikdo nebyl, ale co kdyby.

Ráno na Cimburku nemůžu vylézt ze stanu, Pandora mě táhne, táhne, vytáhnout nemůže. A tak zavolala Mínu. Mína za Pandoru, Pandora za mne, táhnou, táhnou, vytáhnout nemohou. Až nakonec přijeli lesáci s traktorem, ti mne konečně ze stanu vytáhli a pak se hrozně smáli, že chodím jak kačer, záda prohnutá, zadek vystrčený. Ohromně vtipné, vážně, zvlášť když jsem musel zas všecko zabalit a odvléct do Osvětiman k autobusu.

Myslím, že chyba byla v tom řvaní. Že kdybych tak hloupě nekřičel a soustředil se víc na správné držení těla, kačera bych nechytil. Ech, kačera, vlastně housera. Houser se to jmenuje!

Další den jsem pořád stejně prohnutý, nic nepomáhá, tak si vzpomínám, že jsem kdysi v podobném případě šel běhat, i jdu zas běhat, čtyři kilometry běžím, spíš se tedy kačerovitě batolím, a víc to nejde. Nazítří mám housera tuplovaného. Aby ne! Procházím web nazpátek a tady to vidím, běhat jsem tenkrát šel, ale pak mi bylo ještě hůř. Že já si to nepřečetl dřív.

Sedím doma, všecko mě bolí, nadávám a maluju mlýny. Už jich mám šest, přesněji šestkrát jeden a ten samý. Všecky jsou hnusné, až na jeden, ten je ještě hnusnější.

"Nemaluj mlýny!", varuje mne sestra, "Zblázníš se z toho! Tady u nás byl člověk, ten taky seděl pořád doma, a ten zas maloval furt dokola kýble s briketama. Celé měsíce je maloval, nic jiného nedělal a pak zabil a sežral sousedku. Ubohá důchodkyně, jen škrpály po ní zbyly. Tam to vede, ty tvoje mlýny."

Sestra nemaluje mlýny, ona nemaluje nic. Sestra fotografuje. Je velká fotografka, umělkyně, a jejím posláním je fotografovat ploty. Ploty, ohrady, zábradlí, ostnaté dráty a takové věci. Už má nafoceno sedm a půl tisíce plotů a pořád je to málo, musí mít plotů víc, ve všech pózách, musí mít ploty všecky. A pak sežere sousedku.

Pondělí 12Marsyangdi

Skalnaté hřebeny se skládají do údolí Marsyangdi zleva i zprava, vzdálené mizí v odpoledním oparu, blízké cedí mlhu řídkými skupinami borovic. Cesta příkře stoupá podél řeky.

"Kouk, srrrs?"

Petr Lazar: Vesnické děti při hře, Koto, ~2500 m, duben 2004
 
Petr Lazar: Vesnické děti při hře, Koto, ~2500 m, duben 2004

Osamělá kamenná lodž, plácek ohrazený nízkou zídkou, stůl, pár plastových židlí. Na stole nerezová nádoba, láhve se chladí ve vodě. Chcete kolu, pánové? Je ještě před sezónou, turistů málo, lákat je třeba, žádného nepropást.

Nepálka je pěkná. Všechny Nepálky jsou pěkné. Malé, souměrné, usměvavé, málokdy tlusté. Nepálce formuje práce, někdy tvrdá, někdy ne, ale pravidelná a neustávající, práce od útlého dětství do stáří, od úsvitu do večera. Proti nim jsme téměř všichni neforemní odulí bílí obři.

Ne, nechceme kouk, odmítáme pěkné Nepálce a je mi trochu hloupě. Petrovi ne, on už je takový, ptá se po vodě, vydělat nedá a vodu by zadarmo bral, je mi hloupě dvojnásob. Nepálka se usmívá. Nechtějí kouk? Nevadí. Hadice je támhle, naberte si, však jiný koupí. Je mi hloupě do třetice, z toho, že mi bylo hloupě prve.

Docházíme do Talu, je večer, dnes už dál nepůjdeme. Batohy skládáme na zídku, sedám si k nim, Petr se vydává na výzvědy po lodžích. Obklopuje mne houf nadháněčů.

"Lodž, pane? Pojďte k nám, dobrá lodž, velmi dobrá. Teplá sprcha. Krásný výhled. Pojďte, pane, prohlédnete si pokoje. Cena všude stejná, jen pojďte."

Cenu určuje výbor místní správy, je opravdu všude ve vesnici stejná. Stoupá jen s vzdáleností od poslední obce, do které vede silnice, s každou denní etapou. Lodží je ve vesnicích mnoho, nechápu, jak se mohou všechny uživit. Teď na začátku dubna připadne jeden turista snad na deset lůžek. Krčím rameny.

"Řekněte kamarádovi, mně ne. On rozhoduje. Já nevybírám, pro mne je všecko dobré."

Nepálci se smějí. Tlustý cizinec, sám vleče obrovský batoh a vše je pro něj dobré. Směšný člověk.

Po večeři - ač oba nekuřáci - zapalujeme místní cigarety, popíjíme licenční pivo Tuborg a dáváme se do řeči s lodžařkou. S didi. Ženě, která vede lodž se říká didi. Původní význam je starší sestra, starající se o mladší sourozence. Didi je taky hezká, je jí tak pětatřicet, i když vypadá na víc. Všechny ženy tu vypadají starší, z práce a velké expozice slunečnímu záření. Paní má manžela, dva syny, oba spí v kuchyni. Chceme se podívat? Chci, vím, že jí to udělá radost. Kluci podřimují pod stolem na matraci.

Lodž je její, didi je vlastně bohatá. Loni na podzim postavili, milión rupií stála. Asi čtyři sta tisíc korun, přepočítávám. To bych měl! Že bych koupil lodž?

I její manžel má lodž, menší ale s vlastní pekárnou, v Ngawalu pod sedlem Kang La. Půjdeme tamtudy, paní se raduje a dává nám vizitku. Dvojnásobní zákazníci, to je trefa. Má se dobře, což o to, jen že do školy nechodila ji mrzí. Tři třídy, číst, psát, počítat, trochu anglicky. Víc nic, bohužel, nebyl čas, musela doma vařit, na pole chodit, starat se o mladší děti. Je jí to líto, říká, ale synové do školy budou chodit co možná nejvíc. Sedím trochu zaraženě, hlad po vzdělání bych věru nečekal.

Točí se mi po cigaretách hlava, odcházím si lehnout. Petr ještě nějakou dobu svádí lodžařku, na starší a vdané je on vysazený. Když asi za půl hodiny přichází, směje se.

"Hele, kolik myslíš, že je jí doopravdy?", ptá se.

"No... já nevím... těch pětatřicet jak jsme hádali prve, ne? Ale když se tak ptáš, tak teda asi čtyřicet, vypadá na to."

"Hehe, to bys neuhád'. Pětadvacet."

Neděle 11Kde domov můj?

Také účinek.

Z Pešti se oznamuje. Jeden z nejlepších našich spisovatelů vydal spis proti loterii. Spis ten nezůstal bez účinku. Spisovatel obdržel po vydání jeho následující list:

Ctěný pane! Váš výtečný spis proti loterii jsem četl a pln díků chápu se příležitosti této, abych Vám za výtečný účinek díla Vašeho poděkoval. Váš spis obsahuje 88 stránek, 44 listů a byl vydán dne 27. března. Čísla 88, 44 a 27 jsem vsadil a vyhrál 600 zl.

To je účinek brojení proti loterii!

Posel z Podhoří 16. srpna 1890, poslala Alena

Mokrý rok rostlinstvu svědčí, roste a bují, pučí a pne se vůkol. Temně zelené stromy rostou jakoby je ze země tahali, všude býlí a na poli vyrašil dvoumetrový bodlák. Spanilá krása, srdce plesá a jásá, lánové táhnou se do modravých dálek, člověk zírá do kraje na tu nádheru, ani neví jak a už zpívá.

"Kde domov můj?", ryčím dunivě u kašny na návsi obce Strážec.

"Ježišmarjá zmlkni!", kvílí Blable, "Dáš si jedno pivo a už děláš skandály!"

"Bory šumí po skalinách!", hulákám dál, opěvám krásy české země, Blable mi zacpává pusu a vleče mě pryč. Nesnáší scény na veřejnosti.

Teď to vypadá nemístně satiricky, ty bodláky na poli myslím. Že jako na poli roste plevel místo obilí, že pranýřuji líné zemědělce. To jsme si nerozuměli, bodlák rostl na okraji pole, měl snad dva metry, takovou obludu jsem nikdy v životě neviděl. Snad to ani nebyl bodlák ale kaktus, jako mají v Mexiku. Ale obilí tam taky bylo, pole plné obilí, jelikož se skutečně letos díky vydatným dešťům všem bylinám daří, úroda bude náramná a zemský ráj to na pohled. Kuš!

Jedeme na kolech z Brna na Vysočinu a na Šmelcovně jsem píchnul duši. To se mi líbilo. Duše se sprostě prokleje a slepí, kolo za ustavičného spílání nahustí a jede se dál. Něco se alespoň děje, vždyť jinak je to nuda, celý den šlapat a nic. Jenom horko je. Jezdím tedy bez trička, opálím se.

"Jak ty to jen děláš, že jsi pořád tlustší a tlustší?", píchá mne Blable prstem do špeků, "Lidi se ti budou smát, prasátko Rochátko jede na výlet."

Na výsměch jsem zvyklý. Už na základní škole se mé korpulentnosti spolužáci smáli, šťouchali mě pravítkem a říkali mi Bůček.

"Nebudou, jedu rychle, než si mne stačí prohlédnout, jsem pryč. Ani pravítka vytáhnout nestihnou."

"Právě, nestačí si všimnout ničeho než tvé obezity. Ta všechno ostatní zastíní. Projedeš vesnicí a za tebou zůstane jen jakýsi tlustý dojem, pruh čisté otylosti pomalu se rozplývající v horkém vzduchu. Cosi jako kočka Šklíba."

Nedbám a jedu dál, kondenzační sled sádelnatosti táhnu za sebou. Mraky jsou temné, bory šumí po skalinách sílícím větrem a už se nad Tatrou blýská! Vlastně nad cestou, voda z mraků chrstá a hučí po lučinách, mokrý jsem celý, to se mi taky líbí. Mám se na co vymluvit až bude řeč o mytí.

Večer jíme mimořádně nechutné rizoto v hospodě ve Strážku a pak klopýtáme lesem na hrad Mitrov. Nad řekou poletují světlušky. Prý je kdysi chudí lidé, nemajouce peněz na svíčku, chytali a světluškami v láhvích od rumu si pak po nocích svítili při studiu kradených knih. Zkoušel jsem to. Světluška lezoucí po novinách nevydá dost světla ani na to, abyste mohli přečíst text přímo pod ní. Je to kravina jako všecky tyhle lidové návody. Ani po netopýřím trusu jsem nezhubnul.

Což ovšem nesmíte chápat jako povolení nazývat mě Bůčkem dnes. To byste se se zlou potázali! Kromě obezity jsem taky strašlivě zlý, kapsy mám pravítky nadité a jak to slovo uslyším, hned vás bodnu. Do oka. My tlusťoši jsme mstiví, máme sílu vzdoru zmar! V řeznictví by mohli vyprávět.

Čtvrtek 8Je to marné

Jsem bouchač, to je marné. Zlepšil jsem se o sedm a půl kila, zčistajasna, ze dne na den, z tréninku na trénink. Žádné bobule, žádné svinstvo, čistě naturálně.

Prý tyč neváží patnáct, ale dvaadvacet a půl.

Středa 7Návštěvou u klokana

Čmáranice z Danaque"Míno!  Kde jsi? Míno!!!"

No jo, je tam! Skáču bystře přes ohradu, lapnu Mínu a rychle zpátky. Naštěstí nikde nikdo, žádná panikářská návštěvnice která by mohla ztropit povyk, celá aféra končí dřív než mohla začít. Mína se vzpamatovává až venku, což se projevuje strašlivým řevem.

Tož ale kdo jí za to může, když je blbá, neumí sedět na ohrádce a spadne rovnou ke klokanovi. Moula je to. Člověk se ohlédne, chvíli nedává pozor a už mu dcerku drží klokan Bennetův ve spárech. Míním obrazně, jelikož ve skutečnosti jde naštěstí o zvíře mírné, nikterak výbojné, na padající děti reagující pouze odhopkáním do klidnější části ohrady.

Klokana Bennetova vynalezl pan Bennediktus Bennet v roce 1928, aby jej o něco později použil jako maskota své natěračské firmy. Strakatě zmalované zvířátko proslavilo Bennetovo lakýrnictví po celé Austrálii a později, když Bennet spojil svůj podnik s podnikem švagra-krejčího, dosáhla firma United Colors of Benneton povědomosti i ve světě. Dnes je však klokan Bennetův znám spíše jako místní pochoutka, jsa Australany připravován v tradiční pepřové marinádě.

Mína vřeští jak hyena, celá od krve. Prokousla si horní ret a natloukla nos. Takhle hloupě upadnout, já už vážně nevím. Přitom to ty děti pořád učím a pořád to trénujeme a nic, to je jak do dubu. Otlučené už jsou jak píšťaličky, ale poučení si nevezmou, padají pořád stejně nemotorně.

Pandoře jsem zlomil ruku hned druhý den po návratu z Nepálu. Houpám ji na houpačce, zamyslím se, drobátko víc zaberu, a už se Pandora vznáší k oblakům a vzápětí dopadá do písku. Kvičí jako by ji na nože brali, přitom má na lokti jen bezvýznamnou oděrku, stále skučí a vyje, Blable jí domlouvá ať není hysterická, já pár dobře míněných pohlavků přidám, stejně huláká až domů. Nedá si říct, ostudu na ulici tropí, a když jí člověk trochu přidá aby věděla proč řve, se ještě tváří dotčeně. Ráno má paži oteklou, jdeme na rentgen a kdo by to byl řekl, nešika má zlomenou ruku v lokti. Mína si zas hlavu rozrazila, když jsem ji trochu dynamičtěji posazoval na péráka, ale ani na šití to nebylo. Prostě každý den je člověk zodpovědně učí jak se vystříhat úrazů, leč děvčata nedbají a padají nám svévolně ke klokanům.

Krev jsem jí utřel, aby lidi neříkali, teď je ale třeba napravit dojem. Uvažuji psychologicky. Po takovém zážitku si Mína zapamatuje spojení klokan-bolest, nenajde pravý vztah ke zvířatům, bude se jich děsit a v dospělosti bude při spatření klokana zmítána podvědomou hrůzou z pádu z ohrádky. Je nutné předvést zvířátka v lepším světla, jako tvory přátelské a milé.

Za tím účelem nejvhodnější jsou kozy Kamerunské, v Kamerunu po staletí používané jako minolovky. Ke kozám vede branka.

"Podívej, Míno, jaká pěkná maličká kozička", dělám reklamu, "No tak, jen pojď, pohlaď si kozičku, ničeho se neboj, nekřič, neměj strach, kůzlátko je hodné, kůzlátko tě má rádo, kůzlátko nic nedělá."

Pěkná maličká kozička udělá ryčné mééék, poskočí, trkne Mínu do bříška. Hravá kozička. Převržená Mína ječí v blátě a snaží se odplazit pryč, jen rychle pryč od těch smrtelně nebezpečných, zlých netvorů. Vypadá to, že si svůj vztah k zvířatům už našla. Půjde do učení za řeznici.

Pondělí 1Letadlo

Paní přechází přes cestu, vidím ji zdálky, slyším řev motoru, ze zatáčky vyjíždí krvavě rudé auto, řidič nebrzdí, snad ještě přidává plyn, odmrštěné tělo bezvládně letí vzduchem. Lidé se sbíhají k místu neštěstí, i já tam běžím, snad ještě pomůžeme.

Kolem rozervaných cárů masa se utvořil kruh. Tady už se nic dělat nedá, zpřelámané kosti trčí z rosolovité hromady tkání, krev odtéká pod nohama zevlounů. Odvracím zrak.

Brrr. Strašný sen, fujtajxl. To mám z toho, že se večer tak přežírám, pak se mi zdají takové hrůzy.

Od východu k západu letí letadlo, bude kolem půl druhé. Vždycky touhle dobou lítává, každý den. Taky bych letěl.

Na balkóně spím od jara do podzimu, pokud příliš neprší. Poslouchám opilecké řeči z hospody pode mnou, dívám se jak svítí Měsíc a kam letí letadlo. Dnes Měsíc září mimořádným svitem, měsíčňani slaví svátek a všude rozvěsili lampióny. Tak jsem to vysvětlil Míně, hned chtěla taky svátek a lampión. I o vlkodlacích jsem jí pověděl, jak se najednou stanou ze člověka, jen když správně posvítí Měsíc. Chtěla i vlkodlaka, ale mám jen lampión. Svítíme lampiónem na měsíčňany, na oplátku.

Taky o Karlu Krylovi se mi zdává, poslední čas snad každou druhou noc. Ovšem Kryl není z přejedení. Jednou jsem se uprostřed snu vzbudil a slyším, jak si někdo do ticha sídliště pouští Rakovinu. Nejspíš to dělá pravidelně.

Ze mne se svitem Měsíce nestane vlkodlak, alespoň o tom nevím, zato stačí hledat chvíli na webu fotografie z Nepálu. Najednou vidím, že jsem v komoře a strkám do batohu karimatku. Vůbec nevím, jak jsem se tam dostal. Letěl bych, hned bych letěl do Nepálu.

I trek už mám vymyšlený, báječný, dlouhý trek, snad na dva měsíce. Dhaulaghiri, Manaslu, Muktinath, Lumbini. I do Indie bych se podíval. Nejspíš nic z toho nevyjde, není čas a není s kým. Sám nechci, jedině kdyby nebylo zbytí. A bez zteplalého lichocení - těžko najít zas někoho takového jako Petr. Letadlo do Nepálu odletělo.
 

Petr Lazar: Nad jezerem Tilicho, ~5000 m, duben 2004
 
Petr Lazar: Nad jezerem Tilicho, ~5000 m, duben 2004

 
Ve tvářích čumilů nevidím žádné zděšení, naopak. Zdá se... To je šílené! Oni se smějí!

"Chachá, je úplně na sračky", řehtá se jeden z těch idiotů.

Nad mrtvolou se směje. To už není cynismus, to je zvířeckost. Musím ho zabít, roztrhat na kusy, vrhám se na něj, ale kdosi za mnou mne pevně drží za rameno. Obracím se k němu, ukazuje kamsi.

"Počkej! Podívej se!"

Ukazuje na dům, dívám se naznačeným směrem. Vidím tabulku. Magistrát.

"Šla do práce, chápeš?"

Ne, nechápu. Šla do práce, zabilo ji auto, a vy se tomu smějete.

"Do práce na magistrát", vysvětluje mi chlap, "Rozumíš? Je to ú-řed-ni-ce."

Ahá!

Úřednice na sračky.

Veselé. Vtipné!

Lidé se na sebe usmívají, na mrtvolu sedají mouchy, svět je příjemný a hezký. Bereme se kolem přátelsky ramen, kruh se komíhá ze strany na stranu, dav v pozadí dělá mexické vlny. Zpíváme.

"Na sračky, na sračky, to je vůle má..."

Nádherný sen.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/