* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Listopad 2004

Čtvrtek 11Zrada, láska a pomsta

Pohled z okna - malůvka z dlouhé chvíleŠpatná témata se neodbytně vracejí. Jaro, léto, nadávání na poměry, podzim, zima, volby.

"Hele, mami, už jsou zas volby", čtu doma noviny. Rodiče si předplácejí sobotní výtisk, kvůli televizním estrádám a plastikám héreček z magazínu.

"Já vím", dí máma.

"Poslyš, pamatuješ, jak jsi mě donutila jít volit? Víš, jak se mělo hlasovat proti veterinářovi co týral krávy."

"Koně týral. Pamatuju."

"A co, kdo tenkrát vyhrál? Bylo to k něčemu? Bych se divil."

"Tak se div, jelikož ničemný kruťas byl na hlavu poražen a není více starostou", říká spokojeně máma.

Jsem překvapen: "Á! No to se podívejme."

"Když se lidi spojí proti zlu, dokáží veliké věci", povídá maminka věštecky a sedá si ke stolu, patrně aby zavzpomínala na svazácké mládí na stavbách mládeže, "To jen ty, že se lidí straníš, o tom nic nevíš. Sám nejsi nic, opustíš-li mne, nezahynu! Zas nejdeš k volbám, rošťáku? Že se vůbec ptám. Jsi sobecký individualista. Pomni, takhle tu občanskou společnost nevybudujeme!"

"Co to z tebe proboha leze?!"

"Nic neleze, jednak jsi tu minule nechal Literárky, jednak moc dobře vím, co mluvím. Povím ti příběh, který se skutečně stal, příběh temný a krutý, o lidské nenávisti, zradě, lásce a pomstě."

"Uá! Mami, nech toho, já se bojím! S tebou se něco děje, necítíš silný tlak v hlavě?"

Máma se strašidelně zachechtá a pokračuje: "Víš, kde jsou u nás švestky? Ale ano, samozřejmě, v sudu jsou taky, jistě, i v povidlech. Ptám se, kde rostou švestky jako stromy. U cesty rostou, přímo před domem. Alej starých švestek. Jednou takhle přijdeme s tátou z města, a co je ve schránce na dopisy?"

"Stará švestka?"

"Dopis je ve schránce na dopisy, ty jelito. Dopis poslal úřad a píše v něm, že sem přijdou zjednaní lidi a všecky švestky vykácejí."

"Hrůza! Co je to popadlo?"

"Přesně tak, taky si říkáme který magor zas co vymyslel. Jenže zatímco ty by ses zabýval neplodnými úvahami o zaminování přístupu k aleji, my jsme šli k sousedům. Ti dostali taky dopis a další taky a už nás bylo moc a všichni jsme byli srocení uprostřed ulice a velmi zlí. Co nám mají co kácet naše švestky? Jak to přijde? Vadí snad někomu? A sepsali jsme petici, podepsali a úřadu doporučeně poslali."

"Pch, ta vám byla asi platná, petice."

"Právě, že byla. Netrvalo ani týden a z úřadu přišlo další psaní, a tu se ukázalo. Prý si kácení vymyslel pan Konečný, víš, ten co si postavil dům loni támhle na kopečku, obrátil se na úřad se žádostí a oni mu vyhověli. Ale teď, když vidí, jak se věci mají, se věc musí znovu prošetřit, a to tak, že na místě, pročež přijdou z úřadu za tři dny a my se máme všichni dostavit a přednést své stanovisko.

Tudíž za tři dny je v ulici srocení lidu a uprostřed dva z úřadu a káceč švestek Konečný, a ten Konečný říká, že švestky jsou staré, zanedbané, skrz naskrz nekulturní, že podle něj svým odpudivým vzhledem okolí jen hyzdí, že on se musí stydět když mu přijde návštěva a uvidí ty švestky, proto navrhuje všecky je pomlátit a on za své vlastní peníze vysadí na jejich místě stromy vzhledné, okrasné a rovně zastřižené."

"Jeho pomlátit, vola! Já tam být a slyšet ho, asi domů zdravý nedojde!"

"Ano, já vím. Tvůj tatínek má stejný názor, proto jsem mu taky zakázala na schůzi přijít. Kdo ví, co by vyvedl, víš, že má pistoli."

"Tož ale co je to za perverzní nazírání, uznej. Tihle lidi znají přírodu jen z magazínů o zahradní architektuře, golfový trávník, to je pro ně příroda, ale kopřivy na rumišti ne, to už je bordel, zplanýrovat."

"Uznávám. Jistě se budeš znovu divit, ale všichni sousedi začali křičet víceméně totéž. Co by se švestky kácely, však rodí, co víc od švestek chtít. Alej je tu už sto let, prokazatelně je na fotkách z roku 1906, je to památka, dědictví po předcích, k místu patří, ne cizácké ortodendrony. Zas Konečný na to, že když nám jde o pár červivých švestek, že on nám klidně přispěje, abychom si je mohli koupit na trhu, tím ale sousedy ještě víc rozběsnil. Co se na nás bude vytahovat se svýma penězma, se svýma hogo fogo návštěvama, když k němu chodí fouňové, co jim švestky nevoní, je to jeho věc. A on zas něco halekal a lidi ještě víc a ti z úřadu jen stáli uprostřed a děsili se, že až se to začne mlátit, budou přímo v epicentru, a tak se snažili všecky uklidnit, jenže to mělo spíš opačný efekt, protože to vypadalo, že nadržují tomu Konečnému.

Když ouřadové viděli, že si naběhli, obrátili a řekli, že jestli je to takhle, věc není jednoduchá, že jest zde vůle lidu, a že jestli Konečný na svém návrhu trvá, musí se za jeho peníze vypracovat odborný posudek, který zhodnotí a zváží. A v tu ránu všichni zmlkli a koukají na Konečného, to jistě nemohlo být nic příjemného, co viděl v těch pohledech, jelikož se nafoukl, prohlásil, že když tedy jsou všichni proti němu, tak on sice svůj názor na ohavné švestky nijak nemění, protože ví, co je kulturní a co ne, avšak v rámci sousedských vztahů, a že zkrátka žádost stahuje, a uraženě odešel, zavřel se v baráku a nevylézá.

Všichni jsme jásali a přišel i tvůj tatínek a přinesl slivovici, ne sice ze švestek, ale z našich jablek, abychom slavné vítězství zapili. Vypily se dvě láhve, ale protože nás na ně bylo hodně, ani se tvůj otec neopil a výjimečně skandál neztropil. Z toho plyne poučení, že ne tvé odtahování od lidí něco zmůže, ne tvá izolovaná nenávist, leč toliko dohoda, společná vůle a spolupráce."

Hm... Pátrám v hlavě po sémantickém ekvivalentu úsloví "to je teda síla", anžto jeho formální aspekt mne popuzuje.

"Inu, mami, já nevím, co na to říct. Nikdy jsem netušil, že lidi kolem mají takové... že jsou... Hele, to oni vážně mají až tak rádi přírodu?"

Máma se usmívá: "Ale to víš, že ne. Spousta z nich spíš nemá ráda Konečného. Důležité však je, že švestky zůstávají, no ne?"

"No jo, no jo... Já teď nevím, co ti mám na to celé říct. Rozhodně nad tím ale budu přemýšlet."

"Přemýšlej, synku, proto jsem ti to přece povídala", říká máma spokojeně, "Nepřivezl jsi nové Literárky?"

"Přivezl. Ještě něco, co ten nový starosta, ten místo koňského sadisty, je lepší?"

Máma se zarazí. Dlouho otálí a pak zavrčí: "Ne. Popravdě je to ještě horší hajzl."

Středa 10Holka z Polný

Čmáranice"Něco nám tu přebývá, něco máme navíc", prozpěvuje Blable, "A to něco jsi ty!"

"Já?!"

"Přesně. Sbalíš si pěkně pět švestek, můžeš k tomu přidat spacák, ešus a takové věci, a vyrazíš o víkendu na čundr."

"Co tak najednou?"

"Pozvala jsem totiž na sobotu a neděli Alenu a tebe tu nemůžeme potřebovat. Chceme si závažně pohovořit o rozličných důležitých záležitostech."

"A kvůli tomu já musím odejít do zimy a sloty?", divím se, "Já? Takový zábavný společník? Vždyť já též dovedu závažně pohovořit, třeba o... hmm... například... o dramatiku Tomu Stoppardovi a magickém realismu všeobecně?"

"Pchá! O tom starém kořalovi?", naráží Blable na naši nedávnou návštěvu divadelního představení, kde bylo lze spatřiti i samotného autora dokazujícího, že přes pokročilý věk je stále tak naplněn nadšením a lihovými nápoji, až z něj obé vyšplichuje. "Na nechutné skandály je ti tak Alena zvědavá, my chceme rozmlouvat o věcech jemných, ženských."

"Rovněž i o ženských věcech znám hovořit! Vezměme si třeba jen problém menstruačních..."

"A ven, odpore! Sbal si batoh a padej, sic ti ujede autobus a půjdeš pěšky."

Autobus mne unáší mokrým nečasem do Polné, městyse proslulého dramatickou historií. Neutuchající vraždění, divoké požáry, umrzlí lidé a na náměstí rozjařený děda huláká:

"Kam se ženeš nahatej v takové zimě? To se dělá, uličníku?"

Copak za to můžu, že je mi pořád vedro? Pět stupňů nad nulou, lidi navlečení v bundách, a já se potím i v tričku. Úděsné vedro. Ani se nesnažím vypátrat, která z mnoha chemikálií, jež do sebe láduju, to způsobuje. Vlastně mi to ani nevadí, jenom lidi mě mají za cvoka. Koneckonců žádná změna.

V Polné je možno uzřít barokní sousoší Nejsvětější Trojice (tzv. statuje) z roku 1750 od V. Morávka a dětmi obdivovanou nedalekou kašnu s hastrmanem, dále trojlodní barokní baziliku postavenou v letech 1700 až 1707 podle původních plánů italského mistra Dominika de Angeli, zámek, původně hrad ze 13. století, přestavěný renesančně a barokně, představující soubor fragmentů architektonických objektů rozmanitého slohového pojetí, a pak už nic, jelikož je tma. Šlapu lesem Březinkou s čelovkou na hlavě a čekám, kdy na mne vybafne Hilsnerův vnuk či jiný genius loci. Babička mi vždy zdůrazňovala, že by se každý měl snažit, aby zanechal v historii stopu co nejtrvalejší, kupříkladu postavit význačnou budovu, založit město či pár koncentračních táborů, prostě něco takového. Z babiččina hlediska se to vlastně té zavražděné holce docela vydařilo. Víc jak sto let a pořád o ní každý ví. Kdyby šla tenkrát jinudy, nikdo by si dnes na bezejmennou švadlenu ani nevzpomněl.

Mne však nikdo nevraždí, tudíž budu asi zapomenut, leč víc mi vadí, že vůbec nevím kde jsem a kam jdu. Což nemyslím filozoficky, nýbrž ryze prakticky. V temném lese jsem se dokonale zamotal a ztratil značku.

My, ostřílení dobrodruhové, si však víme vždycky rady. Kde by jiný plakal zoufalstvím, nám stačí jen nepatrné náznaky a již jsme znovu na správné cestě. Zorientuji se podle zvuků lesa, podle pachů nesených slabým větrem, zvážím hustotu mlhy a už vím - tudy! Kráčím pevným krokem vytýčeným směrem, naslouchám šumu borovic a funění pozdních ježků, až asi po hodině, přesně ve vypočtený čas, přicházím do vesnice.

Středobodem vesnice jest hospoda.

"Počkat! Na pivo až po volbách!", běží mi vstříc jakási veselá dáma, "Nejdřív u nás odvolíte a pak se vedle napojíte, jedno po druhém. Pojďte se mnou."

A jo, ony už jsou zas jakési volby. Kdysi bylo o volbách zakázáno prodávat alkoholické nápoje, aby lidé v opilosti nevykřikovali pravdu příliš nahlas, dnes se jde opačným směrem. Volební místnost a hospoda jsou v jedné budově, což zajistí dostatečnou účast občanů a z celé věci udělá příjemné povyražení.

"Tak mi dejte občanský průkaz..."

Proč ne, když myslí.

"Máte lístky? Nemáte? Nevadí, dostanete", radostně povykuje paní, "A kterej vy vlastně jste? Od Prášků?"

"Dalo by se to tak říct. Ačkoli teď spíš od bláta."

"Ha-ha-ha! Ha! Co to je? Vy nejste vůbec od nás! Však vy jste z nějakýho Novýho Jičína, člověče!"

"Tak to tedy nejsem", říkám rezolutně.

"Vždyť to máte napsaný v průkazu."

"Já jsem toliko z Nového Jičína, ne z 'nějakýho'."

"A vy máte voličský průkaz nebo co?"

"Ne, proč?"

"No abyste mohl volit, přece!"

"Ale já nechci volit, proč bych to dělal?"

"Ježišmarjá chlape, tak co sem lezete?! Co nám tu děláte zmatky! My toho máme i bez vás až nad hlavu!"

"Vždyť vy jste mě sem sama zatáhla, jsem se vás neprosil, já šel na pivo."

Paní kroutí hlavou: "Tak nic, prosím vás, běžte radši na to pivo, ufff, já už se z toho dneska asi zblázním, nejdřív nám hážou cigára do urny a teď sem leze pošuk z jakýhosi Jičína..."

Těžký je úděl volebníků. V hospodě to však jináč buší, voliči jásají, půllitry létají hutným vzduchem.

"Kucíí, koukněte!", volá hospodský, "Trempík přišel, v tričku v listopádu!"

Kucí řvou smíchy.

"Tak co, koho's zvolil, he? Sem viděl jak tě tam táhne, káča blbá. Ale pro kšeft je to dobrý, víc by mělo bejt voleb. A co chceš? Trempíci jsou pivní nebo kofoloví, ty seš kerej?"

Především vůbec nejsem žádný trempík, jsem malíř-intelektuál na studijně plenéristické... Ále, co to budu komplikovat.

"Pivní."

"Jasně, dáme pivko. Teda ještě jsou rumoví, ale to ty nejseš už vod pohledu."

Těžko říct, jestli je to pochvala nebo urážka.

Piju pivo a místní se dohadují, koho vlastně zvolili. Nejsou si jistí, zda se měla jména kroužkovat či naopak škrtat, jakým způsobem, či jestli nevadí, když na lístky připsali své jadrné mínění o jednotlivých kandidátech. Vyhodnocení voleb bude asi obtížná věc, jelikož názorů je mnoho. Převažující je ten, že by se mělo jít do volební místnosti znovu a všecko to tam roztřískat, nad ním však stále vítězí stanovisko, že je třeba si dát další rundu.

Přece jen si nejsem svou navigací zcela jist: "A prosím vás, jsem tady dobře v Herolticích?"

Znovu hurónský řev.

"V Herolticích?! Kdepak jsou Heroltice! Tady seš ve Ždírci, kousek od Polné. Chachá, to se ještě projdeš!"

A tak se procházím, tentokrát už raději po silnici, přede mnou hučí dálnice D1 a já se chystám, že napíšu břitký výpad proti automobilovým šílencům. Ale pak stojím nad dálnicí, vzteklé plechové piksle s fosforeskujícíma očima se řítí nocí tam i zpátky, a mně je to najednou tak nějak jedno. Snad je to dvěma ždíreckými pivy, snad tím, že je mi poslední dobou jedno skoro všecko.

V lese na suché jehličí rozbalím spacák a spím.

Pondělí 1Pytlík tety Áji

Přišlo psaní od Aleny, v psaní několik papírových pytlíků. Blable si čte dopis, pochechtává se a pak svolává děti.

"Pojďte se podívat, co vám poslala teta Ája! To se zasmějete. Vidíte ten sáček? Dobře se koukejte."

Nafoukne pytlík a prásk!

"To je legrace, že? Švanda!", hýká Blable. Děti mlčí a zaraženě ji pozorují.

"Cho-cho-cho! Hm... Co je s vámi?"

"Tak to se ti povedlo. Móc dobře si vedeš", povídám znechuceně do ticha.

"Co máš? A proč vy dvě tak civíte?"

"Zničila's sáček. Úplně zbytečně jsi roztrhala nový pytlík, který se dal použít. Pěkně děti učíš, jen co je pravda, pro legraci rozbíjet věci."

"Vtip! Nerozumíš humoru? Žert to byl, bác, rána. Myslela jsem, že se budete smát."

"Maminko", říká Pandora smutně, "To není k smíchu. Vždyť jsi do sáčku udělala díru. Je roztrhaný, podívej se. Neměla's to dělat, zkazila's ho. Chudák pytlík."

"Zjá! Si zjá maminka. Zkazija pytjík. Bojí to pytjíka. Sjepit!", pláče Mína.

Pandora už nese lepidlo: "Ano, slepit sáček musíš. Když jsi ho pokazila. A příště už to nedělej, takové darebáctví."

Blable jen vyvaluje oči.

"Dobře ti to děti řekly. Jak je chceš vychovávat, jak jim chceš jít příkladem? Pytlík scelíš, díru papírem podlepíš a sáček uložíš s ostatními do šuplíku. Budeme si do nich dávat svačinu. A ať už se mi to neopakuje."

"Blbá Alena, blbý pytlík, zatracení moralisti pitomí zapšklí", vrčí vztekle Blable, skřípe zuby a lepí pytlík.

Zajímavé. Vždycky prorokovali mně, že takhle skončím.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/