* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Prosinec 2004

Pátek 24Plán E

"Dobrý den, pan Howadoor?"

Proklatý svinský telefon, pořád bude otravovat, člověka z dřímoty budit.

"Nerada obtěžuji. Vy jste si před časem vyzvedával nový pas, ano?"

Ha! Rázem jsem vzhůru. Pas, úřad, adrenalin! Na všech panelech červená, poplach nejvyššího stupně.

"Co chcete?"

"Víte, stala se taková nepříjemná věc..."

A je to jasné. Chtějí mi vzít pas. Vždycky jsem to věděl, jsem tedy připraven. Chtějí sebrat pas, takže startujeme plán E. E jako emigrace. Seřiďme si hodinky.

"...a bude třeba abyste se dostavil k nám na úřad."

Hlavně bude třeba chladnou hlavu, může jít o minuty. První bod - čtyřicítku lano na balkón, přivázat k zábradlí. Když někdo zazvoní u dveří, nic nezjišťovat, neozývat se, po laně dolů a zdrhat. Druhý bod - sbalit veškerou hotovost.

"Asi opomenutím kolegyně se stalo, že jste nepodepsal převzetí."

"Tak?", odpovídám neurčitě.

 "A my tu teď nemáme pas a ani váš podpis, že jste pas dostal, uznejte, to je docela průšvih."

V hlavě mi to šrotuje a začínám se usmívat. Že by? Vážně? Už zase?

"Uznávám."

"Takže k nám přijdete a..."

Opravdu se to asi stalo. Tyhlety boží mlýny, to je vynález.

"Uznávám. Uznávám, že máte průšvih. Velký průšvih máte. Vy máte průšvih. Co máte? Průšvih. Kdo má průšvih? Vy. Kdo má radost? Já. Budu já někam chodit? Nebudu. Tak se věci mají, holubičko, tak a ne jinak."

Na druhé straně je dost dlouho ticho.

"Ale vy přece musíte přijít!"

Babička říkávala "směješ se jak měsíček na hnůj".

"Nemusím, věřte tomu, že nemusím. Musím k vám přijít, když o pas poníženě žádám, to musím. Musím se jít znovu vyfotit, když mi řeknete, že se vám fotografie zdají moc modré, že je neumíte naskenovat. Musím vám vracet starý pas, ačkoli jsem jej zaplatil, nebo musím vymýšlet obezličky, abych dostal druhý pas, musím taky poslouchat, jak se mi do telefonu vysmíváte, když se vás na něco ptám. Stejně tak musím jít na úřad znovu si pas vyzvednout, protože státní správa nikdy neslyšela o věci jménem pošta. To všecko musím, ale řešit vaše průsery opravdu nemusím."

Zase ticho. Žjóva, jak já si to užívám.

"Á, ještě něco musím. Skoro bych zapomněl. Musím se vám teď od srdce zasmát, cho cho cho."

"Pane Howadoore, já vám asi docela dobře nerozumím..."

"Tím jsem si jist, paní. Kdybyste mi rozuměla, kdybyste vůbec něčemu na světě rozuměla, nemusela byste pracovat na úřadě. Nevadí, řeknu vám to tedy srozumitelněji. Jedním slovem. Nasrat."

Cosi ve sluchátku divně klokotá, když jej opatrně, skoro něžně pokládám. Hodný telefónek. Jaký milý přístroj, takové hezké vánoční dárky umí přinést.

Čtvrtek 16Zarámovat šprým

Ostuda rodiněZpoza stolu bezvýrazně vyčuhuje bezbradý tuleň.

"Vy jste mi dal!", halasím už ode dveří. Musím pěstovat kontakty s lidmi, neb je to dobré na psychiku, radí mi lékařka. Kontakty s lidmi se nejlépe pěstují bodrým a vtipným  rozhovorem, radí zas příručka Konverzace pro misantropy.

"Jedu do svého oblíbeného krámku, vykouknu zpoza rohu a bác! Jen sutiny a rozvaliny, na zbořeništi vypíná se bagr a cení na mne tlamu."

"Ale našel jste nás, ne?"

Nenašel, ty idiote, já tu vůbec nejsem... Stop! Vademekum hovoří o stálém úsměvu, dobré náladě, jenž ze mne musí vyzařovat, nadávky a nečekané rány pěstí pak výslovně zapovídá.

"Jistě, přečetl jsem si cedulku. A co se vlastně stalo, snad vám nebouchlo lepidlo, haha."

Šprým! Provedl jsem šprým, takové já dělám pokroky.

"Lepidlo?", zamyslí se chlap, "Ne, nebouchlo."

"Aha. Nuže dobrá, já bych rád..."

"To ani není možné, víte?"

"Není? Nevadí, já bych..."

"Nejenže nevadí, to je naopak dobře, pane. Lepidlo nemůže bouchnout, jelikož my používáme lepidla výlučně na vodní bázi. Žádná syntetická ředidla, nic podobného."

"Takže..."

"Takže exploze je skutečně vyloučena, a také nám zde nic nepáchne. Jistě byste nechtěl přijít do obchodu, kde to smrdí, že?"

"Nechtěl, já bych chtěl..."

"Byste chtěl přijít do obchodu, kde to nesmrdí, očividná věc. Proto, jak jsem už řekl, používáme lepidla pouze a výhradně vodou ředitelná, která jsou rovněž ekologická. Totéž platí o lacích, ani lak byste u nás k výbuchu nepřivedl, to byste mohl celý den škrtat, pane, a nic! Hahaha."

"Já..."

"Já vím, chcete říct, že by mohly bouchnout piliny. Ano, takové případy se staly. Za určitých nepravděpodobných, přesto však možných okolností stávají se ve vzduchu jemně rozprášené dřevěné piliny výbušnými. Avšak! K tomu zde máme výkonné odsávání, které nejenže zabrání detonacím, ale taktéž zamezí, aby se umělecká díla nám svěřená pokrývala nánosem hoblin. Pravda, když jsem začínal, měli jsme v dílně často pilin až po kotníky a tehdy mohlo při neopatrné práci dojít k nehodě, ale ty doby, vážený pane, jsou již docela pryč."

Proboha, to jsem si dal. V životě už nebudu vtipkovat. Co jsem vlastně chtěl?

"Lidé mají o naší složité práci často zkreslené představy, neuražte se, vidím to i u vás. Výbuchy lepidel, haldy pilin. Ale kdeže, práce rámaře je čistá a klidná. Už dávno si lišty sami nefrézujeme, nakupujeme je ve velkoobchodě, a jen na míru přiřízneme. Větší množství pilin nemá z čeho vzniknout, a vlastně ani lepidel se mnoho nespotřebuje."

"Pane!", konečně se probírám, "Poslyšte, jdu zarámovat obraz, vidím, že z vašeho starého obchodu je ruina, tak jsem udělal vtip, a..."

"A vám to přijde vtipné?", posmutní řemeslník, "Opravdu? Skutečně se smějete, když vidíte, že někomu zbořili střechu nad hlavou? Asi ano, vždyť je to legrace, město prodá dům vysoké škole, ta ho nechá strhnout a postaví tam místo něj fitness centrum, aby se uondaní vědečtí pracovníci a studenti, utrmácení zíráním do počítačů, mohli protáhnout. Nikdo se nestará, kam se poděje rámař, nikdo se nezajímá, že tam pracoval dlouhou dobu, zařídil se, zvykl si, a teď aby táhl s uzlíkem pryč, ne, ono jim to všem ještě přijde vtipné. Smějte se, pane!"

Už toho mám až po krk.

"A dost! Nepřijde mi to vtipné! Vůbec nic mi tady nepřijde vtipné!"

Chlap se chechtá: "Ne? A to mi zas ano. Hehehe. Dostal jsem vás. Nezlobte se, víte, ono moc zákazníků nechodí, sedím tu sám, a tak, když je příležitost, si rád trochu popovídám a zažertuji. Jinak bych propadl depresím."

Grrrrr.

"Zarámovat obraz jste říkal. Ukažte... pěkný, tak já si to napíšu... akvarel... to jste maloval vy?"

"No, ehm, ano."

"Jste šikovný. Signován... eeee... nemůžu to přesně... hovado? Vy se snad nejmenujete Hovado?"

"Ne." Ale jsem.

"A proč tedy...?"

Vysvětluji značně rozpačitě: "Víte, jak bych vám to přesně objasnil, inu, hlavním důvodem asi je, že bych nerad udělal rodině ostudu."

Rámař si prohlíží obrázek a pokyvuje hlavou: "Ano, to chápu."

Úterý 14Besídka - hra o třech dějstvích
Navštívil jsem psychiatra,
ptám se ho jestli ví
zdali nemám vadná játra,
že jsem tak prchlivý
Když mě to drapne
je to až trapné
já všechno rozmlátím na cimprcampr


Doktor mě zvážil
do ucha mi kouk',
kladívkem do levého kolena mi ťouk'
Navštívil jsem psychiatra
ptal se mě jestli jsem
nespadl snad v mládí z patra
hlavou na tvrdou zem

To mi řek' naschvál
aby mě naštval
tak jsem ho rozmlátil na cimprcampr

Hudba, text: ? Zpívá: Luděk Sobota

Do pokoje se všourá Blable. Je schlíplá a tváří se provinile, je však očividné, že pokoru jen pokrytecky předstírá.

Blable: "Já... Musím ti něco říct."

Howadoor (neurčitě, nezvedá zrak od monitoru počítače): "Hm."

Blable: "Něco jsem provedla. Něco strašného."

Zůstávám klidný. Kdyby provedla něco opravdu hrozného, nikdy by to sama nepoznala.

"No jo. A co?"

"Já tě přihlásila na besídku."

"Besídku? Besídku do školky? Já vím, vždyť jsem tam šel i minule, co je na tom strašného?"

"Ale já tě přihlásila za čerta. Sháněli někoho, kdo by hrál čerta, nikdo to nechtěl vzít, tak jsem si říkala..."

"Tak jo, fajn."

"...že aby děti neměly zkaženou besídku, víš, ony to tak dlouho... Cože? Cos říkal?"

"Říkal jsem jo, fajn."

"Jo? Jako že jo? Jako že to bereš?"

"Co jiného může znamenat jo? Ano, beru to, budu hrát čerta. A teď mě nech pracovat."

Blable zírá hodnou chvíli užasle, a když odchází, hučí: "No to snad... to bych teda... on už je opravdu úplný cvok."

A co bych nehrál čerta! Však jsem si chtěl vždycky na divadle zahrát. Nemyslím nic velkého, žádného Chlestakova mi netřeba, uvažoval jsem o roličce skromné, nenápadné. Vždyť ceny Thálie dávají i za vedlejší role, tak co. Čert je pro mne jako dělaný, když se náležitě připravím, nemůžu než sklidit úspěch.

"Takže bych rád věděl, jak si to přesně představujete, paní učitelko", povídám o pár dní později, "Jaký je přesně váš režijní záměr. Režírujete přece vy, že? Scénář už asi máte, já si ho doma prosvištím, v tom nevidím problém. Kdy bude první zkouška? Co kostýmy? Bude se to dělat tady v tomhle sále? Jaká je tu akustika? Lodyha, lodyhá! Odkud se bude svítit? Máte pořádný štychy?"

"Počkejte, pane Howadoore, počkejte! To vás asi nějak mylně informovali, my nic takového nemáme, rozumějte, jde o jen docela krátké vystoupení, je to malá role..."

"Není malých rolí! Dobrá, chápu. Ach, ty malé poměry. Uděláme to tedy jinak, doma jsem se nad rolí čerta zamýšlel, a tak vám předložím své pojetí. Vidím jej následovně - ďábel, to je ztělesněná hrůza, sálá z něj čirý děs, děti kvílí..."

"Ne, to ne, to by nešlo. Nesmíte je moc strašit, minule dělal čerta jiný tatínek tak hrozně, že se nám jeden chlapeček počural a někteří rodiče si stěžovali, že jejich dítě utrpělo trauma."

"Pchá, trauma! Někdo říká trauma a někdo nezapomenutelný zážitek. Nemůžeme přece těm harantům předvádět nudné unylosti! Já vám slibuju, že to tu řádně rozsvítím! Minule se kluk pochcal, tož tentokrát  se i..."

"Ne! Musíte být milý, ochočený čert!"

"Jakýpak ochočený! Kdo je zvědavý na ochočené čerty. Jsem satan a mám řetěz! Doma jsem s ním včera půl hodiny točil a už mi to jde dokonale. Vy zhasnete a já vrazím do dveří, pekelně se zachechtám a třísknu řetězem do piána. Jsem tu správně ve třídě zlobivých dětí?! Zařvu ze všech sil a haranti se roztřesou. Všichni jste propadli peklu!!! Bác! Kdo zlobil?! Tys zlobil! Vezmu prvního řetězem přes hlavu a lup ho do pytle. V tom vchází Mikuláš. Čerte, zadrž! Děti doufají v záchranu, ale Mikuláš se kácí, jelikož ho taky sejmu řetězem. Tím je poslední autorita udolána a každý vidí, že jej již nic nespasí. Mrsk dalšího fakana do pytle, a ještě, a ještě, chytnu hajzlíka za nohu a mrd ho tam! Já ti dám řvát od rána do večera. Pytlem praštím o zem a budu do něj řetězem mlátit a řezat..."

"Ježišmarjá! Vždyť to není čert, to je psycho!"

"Výborně! Geniální! To bude vaše replika. Vždyť to není čert, to je psycho, zařvete co nejhlasitěji. Musíte do toho dát opravdovou hysterii. Všichni propadnou panice, rodiče se budou dílem rvát s čertem, dílem zachraňovat děti, budou šlapat jeden přes druhého a já budu řičet a točit řetězem. Všichni půjdete k čertu! Všecky vás zabiju!!! Od převržených svíček chytnou záclony, od záclon školka, zvláštní efekty jak z amerického filmu."

Paní učitelka na mne dlouho hledí a pak říká: "Opravdu mne to mrzí, ale budu muset dát čerta někomu jinému. Neříkám, jistě je váš záměr efektní, ale..."

"Jinému?"

"Skutečně je mi líto, možná ani nikoho dalšího nenajdeme, ale tohle opravdu nejde. Nenechám se zavřít."

"Jinému?! Jak to, jinému?! Víte, co já už do té role dal? S čertem se probouzím, s čertem usínám, vždyť já už jsem čert! Nemůžete mi čerta vzít! Prosím, já vás moc prosím, já musím hrát čerta, všecko udělám, všemu se přizpůsobím, jen mi čerta neberte!"

"No.. A nebudete bít děti řetězem? Budete krotký čert?"

"Ach jo. Nu dobrá, budu krotký."

"Určitě? Žádné házení do pytle? Žádné psycho?"

Zhluboka si vzdychnu. "Tak ne, když myslíte. Co mám dělat, vy ten kus produkujete."

"Tak dobrá, budete čert. Můžete si řetězem zachrastit, když chcete. Ale to vám říkám, krotce!"

Jestliže jsem věc správně pochopil, pak jsou dva druhy herectví. Je zde cosi, čemu se říká Stanislavského škola, která razí myšlenku dokonalého psychologického vstoupení herce do postavy. Herec charakter nepředvádí, nýbrž pochopí jeho myšlenkový svět natolik dobře, až se sám postavou stává. Nehraje čerta, leč je čertem, stane se jím, na jevišti žije život čerta. Na straně druhé je zde pojetí ryze profesionální, kdy herec postavu složitě nepsychologizuje, ale s nadhledem ji zahraje, využívaje přitom svého talentu a nacvičených triků. Tuto koncepci vyznává například kolega Laurence Olivier, a já se jí při ztvárnění ďábla přidržím. Už proto, že vůbec netuším, co se honí takovému čertu v hlavě.

Šklebím se v koupelně do zrcadla, občas nakouknu do Olivierových memoárů, ležících na pračce.

"Bll! Bllllll!"

Prý krotký.

"Bllllll!!! Hudry hudry!"

Já jim dám krotký.

"Hudry hudry hudry bllll blll bllll! Všecky vás zabiju!"


"Ne! Já tam nepůjdu, nemůžu tam jít, nejde to."

Od rána je mi na zvracení, průjem mám, ruce se mi třesou. Strašná tréma. Jenom pomyslím na besídku a nejradši bych zalezl pod postel.

"Musíš jít, vždyť na tebe všichni čekají", přemlouvá mne Blable, "Neber si to tak, horší než Tomáš Hanák nebudeš."

"To jsou mi měřítka. Ne, není to možné, co bych tam dělal, vždyť ze sebe nevypravím ani slovo! Možná se pobliju! Podívej, klepu se jak osika, takhle mám hrát čerta?"

"A co děti?"

"Obejdou se bez čerta, Mikuláš jim musí stačit."

"A co Pandora? Jak k tomu přijde? A víš ty co? Já jí to řeknu. Řeknu jí, co má za tatínka, žádný čert, žádný satan, sralbotka je, naslibuje, ale když dojde na věc, zaleze pod duchnu. Má tatínka zbabělce!"

"Lepší zbabělec než ostudný šmírák! Blable, uvažuj, vždyť to bude totální krach, neměli jsme jedinou zkoušku, nemáme scénář, s Mikulášem jsem se vůbec neviděl, jak to může dopadnout? Bude to propadák, naprostý debakl, trapas přede všemi. Navíc je mi zle, mám trému, jsem docela odrovnaný, ani nohy mne neudrží, koukni, jak se třesou. Budu tam za úplného idiota."

"Uklidni se, dýchej zhluboka, jen žádný strach", vece Blable. To se jí to vykládá, ona nebude hrát čerta, do ní se nebudou zapichovat stovky pohledů, ona neuslyší reptání ze sálu, po ní nebudou házet rajčata!

"Neboj se, Mikuláše hraje pan Lapčík a pan Lapčík je třída! Je bonviván, komunikativní člověk, duše každé společnosti. Žádné obavy, pan Lapčík bude hrát Mikuláše přes celou scénu a od tebe se nečeká víc než občasné zachrastění. Buď klidný, ten se vyzná, pořád samý smích, samý vtip, je to suverén. Pomůže ti. Svezeš se s ním a k žádnému trapasu nebude."

Ale bude, stejně bude ostuda, co jiného. Taková amatéřina!

Blable mne dostrkala do školky, ve dveřích už čeká paní učitelka.

"Paní učitelko, já, víte, já myslím, že asi..."

"Co? To mi povíte později, pane Howadoore, teď máme větší problém", říká a ukazuje na postavu, zhroucenou na židli.

"Jsou tu určité potíže s Mikulášem."

"Nemůžu, prostě nemůžu, nedokážu, nikdy to nedokážu", jektá pan Lapčík zuby, "Já tam nepůjdu, za žádnou cenu, nikdo mě tam nedostane, radši umřu."


"Viděl's je? To bylo, co?"

"Aby ne! Ti zírali! Jak jsem tam vtrhl, úplně zkoprněli, zůstali stát jak sochy."

"Někteří se klepali, jéžiš, ti se třásli jak sulc."

"Chachá. Já jak to viděl, tak jsem úplně ztratil ostych a šel jsem přímo do nich! Chřestil jsem jak magor a řval jsem, zlobil, půjde do pekla! Tréma se vypařila, být tam kulisy, úplně je rozervu. Určitě aspoň pět harantů se rozbrečelo."

"Pět? Přinejmenším deset! Ti říkám, úspěch na celé čáře. Teda hlavně čert."

"Z toho si nic nedělej, čert, ten se hraje sám, samé laciné efekty, ale tys měl skutečnou roli! Roli s velkým er. Tys to vlastně všecko odkecal, jářku, takový špalek. Čert akorát chřestí, ale Mikuláš, z toho musí vyzařovat majestát. Však jak jsi zařval dunivým hlasem Zadrž, čerte!, mně úplně běhal mráz po zádech."

"Nenatřel jsme tě tou berlou moc? Já se do toho tak položil..."

"Bouch' jsi mě hezky, ale to nevadí, aspoň to bylo správně naturalistické."

"Skoro jsem se bál, že mi vypálíš, jak jsi na mne šel s tou metlou."

"Ale ne, tak jsem to nemyslel, já chtěl znázornit, že čert se sice Mikuláše bojí a podřídí se mu, ale stále zůstává neopominutelným nebezpečím. Víš, trochu to zrelativizovat."

"A jo."

Přichází učitelka: "Úspěch, pánové, úspěch! Čert se nám sice zpočátku trochu vymknul, Vendulka pláče ještě teď, ale celkově velice dobré! Rodiče si vás pochvalují, opravdu moc pěkně jste to sehráli. Jenom jste mě nemuseli honit kolem stolu, o ničem takovém řeč nebyla. Ale nešť, byl to vtipný komediální prvek."

Děkujeme a tváříme se skromně.

"Pořád je co zlepšovat, paní učitelko, v druhé půlce jsme byli příliš pomalí, ale to je tím, že jsme neměli žádné zkoušky. Nebyli jsme secvičení."

"Pan Howadoor má pravdu, pár zkoušek mělo být, a taky kostýmy nebyly úplně dokonalé. Mělo se v sále trošku zhasnout, pro větší dojem, a scénickou hudbu jsme mohli mít... Ale co! Příště to napravíme."

"Příště?", diví se paní učitelka, "Chcete hrát i příště? To by bylo vynikající."

"Samozřejmě! Kdo jiný, když ne my!"

Mikuláš a čert odcházejí ze školky, zabráni do hovoru.

"Víš, mohli bysme opatřit takový aparát co dělá čoud..."

Opona.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/