* http://howadoor.wz.cz/index.html
Seznam všech kapitol Zápisníku
Můžete mě najít na ICQ. Možná. RSS kanál Howadoora na cestách

Únor 2006

Pátek 24Pohled do láhve od mléka

Vlevo je bublin nejvíc. Pěna se kroutí v bílou podkovu na rozhraní dna a stěny, střed dna kryje mléčný průsvitný povlak. Vrstevnaté kruhy na stěně odrážejí oranžová světla sousedního domu, matná a pokroucená.

Úterý 14Tajný závod Olgy H. (muzikál - náčrt scénáře)

Podle scénáře může být natočen filmový muzíkál, může být také  po úpravách sehrán na divadle.

Děj filmu (představení) tvoří dvě paralelní linie. V první z nich se chystá tajný automobilový závod  Memoriál Olgy H., při kterém v ulicích města za plného provozu řádí nadupané řvoucí stroje, pronásledované policií. Hlavní postavou je zde Boris, machistický nadsamec (ztělesněný ctihodným Borisem Cvekem, jenž má k tomu patřičnou míru šarmu), žijící jen pro rychlost, extrém a adrenalin. V druhé linii se odehrává příběh Olgy Hepnarové, vycházející ze skutečných událostí. Zatímco prvou, závodnickou linii, hrají skuteční herci, druhá je zpracována animací ve stylu South Parku, lépe ještě mizernější (vystřižená fotografie nalepená na tělo z útržků papíru), na divadle pak loutkami.

V první polovině se odehraje obvyklá expozice, nebo možná méně obvyklá, pokud někoho něco napadne. Vidíme přípravy na závod, prostřižené s trudnými životními událostmi nikým nechápané dívky. Zatímco motory jsou v garážích laděny ke stále většímu výkonu, nenávist Olgy narůstá. Písně neohrožených řidičů, navzájem se vyzývajících k souboji, se prolínají se zpěvem Olžiným. Po nutných peripetiích dochází k hlavní události. Závod je odstartován, Olga nasedá do náklaďáku. Všechny vozy, skutečné i animované (bídně) se řítí ulicemi. Dynamická hudba.

V klíčové scéně bude znovu recyklován slavný debilní hit Michala Davida "Non stop". Za zvuků veselého popěvku vidíme v rychlých střizích zběsilou Borisovu jízdu a rozmazanou (?) animovanou krabici s fotkou Olgy za volantem. Už nejsem dítě mejdanů, už nejsem módní hit, oba dva vozy se blíží k obtížnému místu. Záběry do tváří vyděšených chodců a animáků na papírové zastávce. Láká mě vůně príma dnů a chci jen nonstop žít. Non stop - záběr na značku Stop - já chci žít non stop - značka přeražena letí pryč, hudba jásá, animované auto trhá na kusy animované chodce, přes záběr stříká skutečná (neanimovaná) krev, Michal David (nonstop) pěje. Vidíme, že animovaný záběr je sestaven na desce, stojící v prázdném skleněném akváriu, do něhož shora ruce (nebo několik) nalévají z nádob krev. Hladina krve rychle stoupá až tekutina zaplní celý záběr. Michal David dozpíval, krátké ticho. Do ticha instantní smích. Střih na vylekaného Borise: "Uff, to bylo o fous".

V dalších scénách, které jsem ještě nevymyslel, je Olga zatčena, Borise zastaví hlídka policie. Zatímco se Boris vytáčí (árie), dojde k procesu. Papírový socialistický prokurátor navrhuje trest smrti - děsivý hudební podkres. Závěrečné řeči (písně) obou stran. Žalobce zazpívá temnou, sugestivní árií, v níž vylíčí Olgu coby démona, jehož se lidstvo musí bez prodlení zbavit. Obhájce jen cosi blekotá, každému je jasné, že prokurátor vyhrál. Stín novinářského mikrofonu na dlouhé tyči asociuje představu šibenice. Dramatická pauza, napětí. Tribunál přichází, je přednášen závěrečný rozsudek.

"...a v plném rozsahu se zprošťuje viny. Rozsudek zdůvodňujeme tím, že tu holku prostě milujem."

Závěrečná féerie animovaných postav, smějící se Boris odjíždí, líbaje pohár pro vítěze závodu, přes zadní sklo vidíme policistu, štastně mávajícího svazkem bankovek. Animované postavy vyběhnou za zpěvu oslavné hymny z budovy soudu, odevšad se sbíhají rozjaření lidé jako v závěrech budovatelských filmů, mrtví vstávají z rakví, navzdory chybějícím údům nesou Olgu na ramenou a odtančí do zapadajícího slunce. Scéna se zatmí a přes obraz jdou titulky:

Dne 6.dubna 1974 uznal Městský soud v Praze Olgu Hepnarovou vinnou z osminásobné vraždy podle paragratu 219 a odsoudil ji k trestu smrti. V odvolacím řízení u Nejvyššího soudu České socialistické republiky soudce Karel Berka rozsudek potvrdil. Olga Hepnarová byla ve věznici na Pankráci 12. března 1975 oběšena.

Pauza v titulcích, zespodu přijíždí další odstavec. Sborová píseň animáků synchronně vrcholí tímtéž textem:

Její duch však kráčí dál.

Stmívačka, konec.

Pondělí 13Jdu na to

Zkusmo jsem oslovil pár lidí, že aby byla konverzace. Nejdřív vůbec nereagovali, což mne naštvalo. Pak něco řekli. Samé nesmysly, jak už tak lidi říkají. Vzteklo mě to ještě víc. Hé, držte huby, kdo má vaše bláboly poslouchat! Debilové méněcenní. To jsou taky nápady, bavit se s lidma.

Jenže v posilovně je to chabé. Ne týdny, už měsíce jen únava, apatie, malátnost. Činka na mne spadne. Koukám do stropu, činku na břiše. Div neusnu. Po stropě leze pavouk, dlouhýma nohama spřádá nit. Činka se skulí na zem. Buch.

Přitom všecko je jak by mělo být! Objemy jsou, váha je, špeky nejsou. Nacvičeno by taky bylo. Jím dost, spím obstojně. I vitamín jsem snědl. Všecko je, a přitom nic není, vůbec nic, energie žádná. Něco chybí v hlavě.

Když chybí, musí se dodat. Už toho mám právě tak dost, já to do té palice dostanu, když ne po dobrém, tedy po zlém. Mám přece ještě zásoby! Vida, tady to máme. Tyhle malé bílé jsou dobré, ty vždycky zabraly, tyhle průhledné s práškem ještě lepší, i když už přesně nevím na co, pár oranžových aby to mělo barvu, dvě fialové aby to mělo říz, zasypat důkladně kreatinem, ještě jednou zasypat kreatinem, na to drobet kreatinu, zalít, zamíchat a teď to tam - glo glo glo - dostat - k čertu chce se tomu ven - držet, nepustit!

Vyčkávám.

A jo. Už je to tu. Příjemný tlak vzadu v hlavě. Šum přecházející v hukot. Dech se dlouží, očí boulí. Už mě drží, už mě má!

Prásk, rozrazím dveře posilovny. Ohé, jsem to zase já, starý kabrňák! Masomlejn! Zduř, kémo. Známé zajedu jen tak mimochodem pod triko, potěšeně vypískne. Kurva necudná. A už to sypu, už to tam bouchám, sto čtyřicet letí nahoru, a jak, úplně samo se vznáší! To je přece ono, to je život, zen jak sviňa. A ještě tři se sto třiceti, to je to pravé, konečně zas mysl žhavá, chladná a rovná, fetovat se prostě musí, znovu soustředěné plynutí, zas železný svit měsíce v černém jezeře, všechno tak, jak to kdysi bylo.

No... Všechno je chvílemi tak, jak to kdysi občas bylo.

Místy.

Skoro.

Pondělí 6O bezhlavém mlynáři

Žili byli v jednom mlýně dva bratři mlynáři. Jeden tenký, druhý tlustý. Jeden svižný, druhý pomalý. Jeden hovorný, vtipný a veselý, druhý mlčenlivý, těžkomyslný morous. Spolu pracovali, obilí mleli, dobře žili.

Jednou přišla do mlýna Anička. Dívenka půvabná, štíhlá jako proutek, samý smích. Oba bratři na ní mohli oči nechat, obilí rádi lacino semleli, mouku sedmkrát proseli, hladkou, čistou, bělounkou udělali, jen aby Anička přišla zas.

Anička začala chodit do mlýna častěji.

Oba bratři si na ni stejně mysleli, ten pomalejší snad i víc, ale co mu to bylo platné. Než ze sebe větu vysoukal, druhý už dvě tři vtipné historky převyprávěl, Aničku rozesmál a pobavil, takže jen na něj koukala a na druhého bratra sotva promluvila. Snažil se, dopředu si vymyslel, co milého Aničce řekne, až příště do mlýna přijde, sotva ji ale uviděl, zajíkl se, a než ze sebe pozdravení vypravil, tu druhý bratr již Aničku kolem pasu držel.

Tlustý bratr počal se velmi trápit. Hlavu smutně svěsil, chmurně obilí semlel, a když měl po práci, zavřel se do své komůrky a temným myšlenkám se oddával. Anička zatím s veselým bratrem radostně švitořila a veselka byla na spadnutí.

Až jednou dostal druhý bratr nápad. Oběsí se.

Jak si usmyslel, tak udělal. Pomalu a pečlivě sobě provaz uchystal, do lesa nad mlýnem se vydal a oběsil se. Co však čert nechtěl, jak byl tlustý, hlava se mu při tom utrhla. Tělo nebožáka těžce dopadlo na zem, hlava opodál, odrazila se a už se z kopce kutálela nazpět ke mlýnu, rychleji a rychleji.

"Fujtajxl, to jsem se lekla!", odplivla si kurážná Anička, když před ní na cestičku dopadla hlava pomalého bratra a mrtvé oči na ni vyčítavě pohlédly.

"Ále, nač si kazit den", pomyslela si a odkopla hlavu. Ta spadla do tmavé vody v mlýnském náhonu a potopila se. Anička došla do mlýna, s vtipným bratrem se vesele pozdravila a o tom, co viděla, se nezmínila.

Těžkopádný bratr dlouho nikomu nechyběl, začali jej hledat až o několik dní později. Pohřbili jej v tichosti, aby se nepokazila chystaná svatba. Vždyť svatba má být hlavně veselá! Že nenašli hlavu jim nevadilo. Vlastně byli rádi, ušetřili, rakev mohla být kratší a tudíž lacinější. O pár týdnů později si na tlustého bratra už nikdo ani nevzpomněl.

Oběšený mlynář se pak párkrát pokusil v mlýně strašit, ale když si jej nikdo nevšímal, nechal toho.

 


 


Nějaký vzkaz pro Howadoora? Chcete-li odpověď, napište zpáteční adresu.

http://www.bravenet.com/